„Dobrý den… Macecho? Nebo... Kurvo?“
Hned jsem slízl jednu dobře mířenou na tvář.
No… Prostě facka, co mi dala jen jedna ubohá ženská, která si slušné zacházení vážně nezasloužila. Stála tu středně vysoká blondýna, co jí děda dovezl z jednoho černého trhu, kde jí chtěli jako dítě prodat. Byla prý tehdy vážně hodně hubená, a spíš, jak kdyby chtěla každým dnem pojít. Otec se o ní staral, protože tehdy byl ještě na studiích, a děda na ní neměl čas. Nesloužila na sex, jak se s ní původně plánovalo, ale jako připravující se milenka pro mého otce. Když si bral mou matku, byli mladí, a on měl už dva syny z předešlého manželství. Samozřejmě to dopadlo tak, že jeho první ženu někdo podřízl. Jak jinak, když už jí nechtěl.
Byl jsem vlastně jejich jediné společné dítě, které si za svůj svazek udělali. Takhle mrcha se pohybovala kolem naší rodiny neustále. Nebyl den, kdy by nepřišla se aspoň na otce podívat. Nejspíš mu v pracovně roztahovala nohy, zatím co mě matka kojila a starala se o mě. Nebyla to, bůh ví, jak milující žena, ale měl jsem jí rád. Její dlouhé černé vlasy mě vždy šimraly na tváři, když se ke mně skláněla a zpívala ukolébavku. Jedině ona mě utěšovala, když mi otec dával do těla, a že mě nikdy nešetřil. Tahle blondýna mi jí vzala. Moje máma jí zakryla tělem, když stříleli po jejich autě a nepřežila.
„Mohl by ses ke mně aspoň někdy chovat s úctou? Jsem starší než ty!“ naštvaně napřáhla ještě jednou ruku, ale já ji zastavil.
Měl jsem chuť jí tu ruku zlomit, ale ničeho bych nedosáhl, tak jsem jen couvl a pustil sevření.
„To, ty si dávej pozor, s kým mluvíš, peroxid ti už leze na mozek. Nesnáším tě,“ zavrčel jsem jí do ucha, a ona málem spadla, když couvla o krok dozadu a tam bylo křeslo.
„No tak… Kdo tu dělá takovej kravál?“ scházel po schodech dolů další debil, co mi rozhodně nechyběl.
„Hmmm… Co ty tu jako děláš? Fízly v baráku netoleruji, mám vytáhnout bouchačku?“ zeptal se s dominancí v hlase Hiroshi.
„A můžu já? Na rozdíl od tebe, já mohu legálně někoho odprásknout,“ zavrčel jsem po něm a počkal, až dojde až ke mně.
„Vrátil ses domů? Nebo jen otravuješ Makota? Je ještě u otce v kanceláři, hned tu bude. Nebo si přišel za mnou? Bratříčku?“ chytil mě za pas a přitáhl tak pevně k sobě, že mi dýchal na krk.
„To bych radši zhebnul. To, co ti tlačí na nohu, není moje péro,“ přitlačil jsem mu zbraň k jeho nádobíčku a moc rád bych ji stiskl.
„Pfff… Pořád stejnej. Jinak… Kdyby sis klekl na všechny čtyři a ukázal mi zadek, asi by si mě přemluvil, abych tě ojel,“ nezapomněl mi zkousnout ucho, když se k němu přiblížil.
„Demente,“ prskl jsem po něm a vyškubl se mu tak, že kdyby za ním nebyla stěna, rozmázl by se o zem.
„Stačilo by. Je to tvůj bratr, chovej se k němu slušně,“ ukázala svoje místo ta kráva a hned se postavila mezi nás dva.
„Nevlastní, proto by mi nedělalo problém ho mít v pokoji jako dekoraci,“ pousmál se, a jen tak tak se vyhnul váze, která letěla proti němu.
„To byla drahá váza,“ prskla po mě ta žena, které nikdy neřeknu jménem, a chtěla ve zlosti propíchnout moje rameno nůžkami, které někde našla.
„Tak dost! Děláte tu kravál, a já jsem měl důležité jednání. Bez ohlášení by si sem také neměl jezdit. Snad mám právo na to, aby ses tu ukázal i mimo své pracovní záležitosti a dal si třeba večeři. Nebo ti vše dělá problémy?“
A bylo to tady. Mohl jsem tomu chtít utéct co nejdál, ale byl tu. Jeho hrubý hlas, vždy dobře padnoucí oblek, uhlazený zevnějšek, nikde chyba, za kterou by ho mohl někdo nařknout za neúctu k yakuze.
Můj otec dost razantním krokem sešel po schodech, a s hypnotizujícím pohledem upřeným na moji maličkost, došel až ke mně. Cítil jsem se nervózně. Nešlo přehlédnout jak moc si dával záležet na tom, aby mi dokázal, kdo je tu šéf. Přemlouval jsem se k tomu, abych udělal to, co mi tolika let vtloukal do hlavy, ale bylo to tak těžké. Tenhle člověk mi celé dětství ubližoval, týral, vše jen pro dobro yakuzy.
Děti... Znamenalo pro něj vůbec tohle slovo někdy něco?
Mírně jsem se uklonil. Jen tak, abych neztratil z dohledu nic, co by mi mohlo ublížit.
„Vítej doma. Doufám, že poobědváte, nebo posvačíte, to je na vás,“ ten tón hlasu… Naježily se mi všechny chlupy, co jsem na těle měl.
I kdybych chtěl, nemohl jsem mu oponovat. Po telefonu jsem několikrát odmítl se s ním vidět, ale tváří v tvář jsem nedokázal nic říct. Byl děsivý. Růstem nebyl vyšší než já, spíš tak o dvacet centrimentrů menší, ale jeho autorita, kterou každý uznával, byla jak u obra.
„Promiňte pane, ale jsme ve službě, docela spěcháme. Potřebovali bychom informace od vašeho druhého syna, prý nám může nejlépe objasnit vztahy malé zabité dívenky s vaší rodinou,“ tentokrát ukázal Daiji, jaký je, když mě takhle vidí.
Konečně mě tím probral, jinak bych asi mluvit ani nezačal.
Tolik let jsem z tohohle pekla, a přesto nedokážu zpříma hledět do očí tohohle zmetka.
Nadechl jsem a vydechl, abych mohl začít fungovat, a teprve vnímal svět kolem sebe. Jako vždy mě to prostě vykolejilo víc, než bych si přál.
„Dobře, informace dostanete, ale má to podmínku... Zůstanete na to jídlo,“ řekl otec o něco razantněji a chytil mě za loket, abych ani nezkusil utíkat.
Daiji chtěl oponovat, ale když viděl pohled otce, který byl dost výmluvný, radši zakroutil nevěřícně hlavou a vydal se do jídelny. Byl tu semnou už několikrát, takže moc dobře věděl, kde, co je, ale s otcem se ještě neviděl. Popravdě, za ty roky, co jsem z domova, jsem ho neviděl ani já. Tohle byla jak pěkně zkurvená náhoda. Bud’ měl křišťálovou kouli, nebo mě zase nechává sledovat. Nebylo by to poprvé a bohužel v jeho případě ani naposledy.
„Posaďte se a chovejte se jako doma. Nabídněte si,“ ukázal otec na stůl, kde to bylo již obložené jídlem, jak kdybychom byli na nějakém banketu, a sám se usadil.
Hezky v čele, aby ukázal, kdo je tu pán, a ta kráva po jeho boku. Do druhého čela zasedl můj nejstarší bratr Hiroshi a nezapomněl udělat gesto, za který bych mu nejraději rozmlátil lebku o ten stůl. Normálně mi bylo z té milující rodiny na zvracení. Beztak to brácha dělá s macechou, podle toho se taky na sebe uculovali jak dva dementi. Otec jako vždy dostal nějakou náhradu, se kterou to dělá v nějakých hostinských pokojích vzadu u zahrad, a neomezuje se na tuhle bloncku. Taky je už dost stará, a to ho nikdy nebavilo.
„Tati... Příště bych byl raději, kdyby jsi tam zůstal. Není mi příjemné jednat s tím starým prasetem, co mi furt čumí na zadek. Jako jsem chlap, o co mu furt jde?“ Makoto jako vždy kašlal na to, kdo sedí, nebo nesedí u stolu, a přišel jak velká voda do místnosti.
„Pak Sakaya je velmi vážený muž, jaké má chutě, je věc jiná, tebe se ale nedotkne, je z nižší rodiny,“ odsekl otec a významně ukázal na mě, aby si mě Maki všiml.
„No sakra... Jakto, že se ke mě nedostalo, že máš dorazit? Rád tě vidím,“ jednou rukou mě na rychlo objal, aby se přivítal a hned si sedl vedle mě.
Tohle byl brácha, kterej mě zas tak nevadil. Byl fajn, nosil mi zmrzlinu, když jsem byl malej, a led na modřiny, kterejch jsem měl víc než dost. Nevadila mi jeho přítomnost, a občas jsem se s ním viděl i mimo tohle doupě. Bohužel dnes to nešlo.
„Zas tak dlouho to nebylo. Tohle bych měl spíš říkat já, když svého syna vidím po pěti letech,“ odsekl otec a dost se přemáhal, aby nemluvil dál.
Dál radši nikdo nemluvil, jedli jsme, a jen sem tam se podivali jeden na druhého, jako nějakou němou komunikaci. Nechtělo se mi nic, jen přežít tuhle „příjemnou chvilku a jít domů.
„Jedeš za matkou na hrob? Byli jsme jí tam dát květiny, jen aby ses nelekl, že se zajímá i někdo jiný,“ dodal po chvíli otec, když ticho bylo moc dlouhé.
„My?“ pozvedl jsem obočí, a on se jen podíval k té krávě, která se tvářila, jak kdyby jí mrzel odchod mé mámy.
„Nepřeju si, abys tam tuhle... ženu, bral. Není to nic k ní příbuzného, je to moje máma,“ naštvaně jsem se zvedl a chtěl odejít, jenže Daiji byl v tuhle chvíli pohotovější a stáhl mě za ruku zpět na místo.
„Když teď utečeš, budeš zdrhat pořád,“ zašeptal mi do ucha a dál jedl, jako by se nic nestalo.
„Kurva,“ prskl jsem naštvaně, ale sedl si.
„Dobře, už tam budu chodit jen já.“
To mě dostalo, normálně mi snad upadly hůlky na zem.
„Snad mám právo vzdát uctu ženě, která mi zachránila život,“ odsekla ta mrcha.
„Tu ji vzdáš, když tam nebudeš chodit!“ vrátil jsem jí to i s úroky.
Naštvaně se zvedla od stolu a odkráčela někam do prdele, hlavně že daleko ode mě. Otec se vůbec nevzrušil z toho, že odchází, jak kdyby se nic nestalo, jen po ní hodil pohledem, který by vykastroval i koně. Nemusí prostě nic říkat, on je tu pán, taky nám to dokazoval celé dětství.
„Když mluvíme tak otevřeně...“ otočil se na mě a zpříma se mi podíval do očí.
Myslel jsem v tu chvíli, že jsem se vlisoval do té židle, na které jsem seděl.
Pořád se ho bojím... Ať je to jakkoliv, on je ta nejvyšší autorita, které neumím odporovat. Jedině po telefonu řeknu ne, ale osobně tváří v tvář, jsem jak ovce na porážku. Stejně... Je to moje rodina... Moje jediná rodina. Nemohu říct, že je opravdu nesnáším, tu krávu neberu jako rodinu, ta se nepočítá.
„Byl bych rád, kdybys konečně upustil od tohoto povolání a vrátil se domů. Tvé místo je tady, ne na druhé straně zákona!“ jeho tón tolik zhrubl, že jsem byl totálně v hajzlu.
„Ne,“ tohle jsem spíš jen vydechl, než že bych to chtěl říct nahlas.
„Ono tě to jednou přejde, svou krev nezapřeš,“ usmál se a otázku nechal jako vždy nevyřešenou.
Byl jsem radši, netušil jsem, jak bych mu dál odporoval, i tohle byl nadlidský výkon. Daiji mě jen nenápadně kopl pod stolem do nohy a ukázal na hodinky. Byl čas jít. I když...
„Makoto, potřebuji něco zjistit, mohl bys?“ zeptal jsem se opatrně, když jsem viděl, jak po mě otec bleskl pohledem.
„Jasně, už jsem dojedl. Do mého pokoje?“ usmál se a bez dalších řečí se zvedl a chytil mě za loket, abych nemusel dál sedět v tomhle blázinci. Prostě to byl masakr.
„Táta nemá moc dobrou náladu, dokonce vytáhl kvér, když byli s tím debilem v nejsilnější debatě o vedení firmy. Hele... já vím, že spolu nevycházíte dobře, ale mohl bys někdy přijít na oběd a promluvit si s ním? Víš... není mu moc dobře,“ podíval se na mě pohledem, který mluvil za vše.
To, že je táta nemocnej, vím už nějakou dobu. Nemusí mi nic říkat, jsem polda, a když jsem ho po jedné přestřelce zahlédl v nemocnici, ptal jsem se na něj. Jsem rodina a přímý příbuzný, není problém, aby mi info dali. Není to nic, na co by měl umřít, jen je prostě v letech.
„Jo...“ nechtěl jsem o tom mluvit, naše vztahy jsou prostě na bodu mrazu, jsou věci, které mu prostě nikdy neodpustím.
Přišli jsme do pokoje a Daiji si hned sedl na koženou sedačku, která byla v rohu místnosti a byl z ní skvělý rozhled po celém pokoji. Já s bráchou jsme se usadili v křeslech, abychom měli pohodlí, když se nebudeme bavit zrovna o fajn věcech.
„Tak spusť, asi tak nějak vím, o co tu jde, ale radši si to poslechnu od tebe,“ zeptal se Makoto a upil z vody, kterou měl přichystanou na stole ve džbánu.
„Jde o tu malou, co jí zabili a vyhodili dole u nočního klubu,“ začal jsem a dobře přitom svého bratra pozoroval.
„Nevím, o koho jde.“
Hned mi bylo jasné, že bude mlžit, ale nemělo to cenu, moc dobře jsem ho měl prokouklého.
„Jo, jasně, a to tetování na zádech, co jí nedávno začal dělat Mink je určitě jen namalované pastelkou, ne?“
Tady už nebylo o čem mluvit, už dlouhé roky pro nás Mink dělá ty nejlepší tetování.
„Haaa... No jo, no. Hele, nevím úplně komu byla ta malá zaslíbená, prostě se jen připravovala u Minka. Tentokrát v tom nikdo z nás nemá pracky. Jako mohl to bejt brácha, ale ten teď stahuje počty milenek na nulu. Co vím, líbí se mu nějakej zadek dole ve městě. Táta na tohle už není, byla moc mladá, a kluci? Za to bych ruce do ohně nedal, ale zase... Jako pedofilové to nejsou, nebo aspoň ti, co vím. V tomhle ti moc nepomůžu,“ napil se znovu čaje a zamyslel se.
„Možná... Ale nedávám za to ruku do ohně... Zajdi za Minkem, já vím, že jste měli minule nějakou hádku, ale on je jedinej, co by ti mohl říct víc. Pro mě nebyla určitě. Jedině... Taky mohla být pro tebe, nad tím jsi nepřemýšlel? Otec...“
To už mu přistál polštář na ksichtu a za chvíli by na něm měl i mě, kdyby mě Daiji nechytil.
„Pořád stejnej. Otec to nikdy nevzdá, měl bys to tak brát. Jsi jeho největší slabost, proto je i pořád na jehlách, kdy tě ve službě střelí. Tobě sice na něm nezáleží, ale to neznamená, že on tě nehlídá jako stíhačka. Do toho se plést nebudu, je mi to fuk, já jsem doma, a ty si žiješ svůj život. Vlastně ti fandím, jen prostě nevěřím tomu, že jednou se nebudeš muset vrátit,“ usmál se, když viděl, jak rychle se mi mění výrazy v tváři.
„Seru na to, nemám čas tu furt poslouchat, jakej otec je, nebo není. Je mi jedno, co si myslí, nebo kde mě chce mít. Já to nechci, to je vše,“ upravil jsem si tričko, které mi tím vztekem vyjelo nad pupek a narovnal se.
„Fajn... Jak říkám, nic mi do toho není. Víš co?“ zamyslel se a vytáhl nějaké pozvánky z kapsy u košile.
„Tady jsou tři pozvánky na ples, který se koná na počest Sakuřiny svatby. Vem si tu prdelku dole z té dílny, tady toho krasavce, a dorazte, bude to fajn. Hlavně... Nutnost je oblek,“ zasmál se, protože moc dobře věděl, jak obleky nesnáším.
„Nasrat!“ prsknul jsem po něm a málem mu ty pozvánky narval do krku.
„Díky, vezmeme si je. Pokud vím, tak tahle rodina, by nám měla co říct. Drogové se k nim snažilo dostat, ale neměli šanci, tohle bude dobrá šance, jak zjistit, kdo měl prsty ve dvojčatech. Dostali jsme jen malou rybu. Děkuji i za informace, bylo to přínosné,“ Daiji se zvedl z pohovky a vzal si pozvánky, abych je ještě neroztrhal.
„Jsou pro naši rodinu, takže by neměl být problém. Jdu já a brácha, táta nejde, takže jsou právě tři volné, měl jít i jeden z ochranky, ale to by nevypadalo dobře. Tak se budu těšit, třeba si zatancuju s tím kocourem, co ho tak bedlivě před námi schováváš.“
To už jsem ho málem zabil, ale on se stihl uhnout.
„Tak zatím,“ odpověděl Daiji za nás oba a už mě rval ven z pokoje.
„Vy jste fakt rodina, tolik lásky snad nikdo nemůže vydržet,“ řekl sarkasticky.
„Jo... Asi jako když tě svrbí koule, tak otravný to je,“ procedil jsem mezi zuby, a snažil se být co nejrychleji odsud pryč.
„Hele, brácho! Nechceš zajít?“ ukázal se ve dveřích u posledního pokoje Hiroshi a výmluvně si prohrábl nářadíčko.
„Chcípni!“ zavrčel jsem po něm, ale nestihl mu jednu vrazit, Daiji mě už táhl jako kus dřeva ven z baráku.
Ani jeden z nás už tu nechtěl zůstávat. Ochranka yakuza zmetků se už shromažďovala u altánu, co tu otec měl, a podle všeho se chystala na nějaká svinstva. Z úcty k otci se mi všichni mírně poklonili, ale bylo vidět, jaký despekt ke mně chovají. Bylo mi to u prdele, klidně bych se s nima popral. Já je jako rodinu neberu.
„Stejně ho jednou zabiju. Jak můžu být z týhle rodiny? Vždyť je to jeden kretén vedle druhýho.“
„Jo, a ty jsi další, protože tě to vždycky rozčílí,“ drcnul do mě Daiji.
Už jsem radši nic neříkal, mohlo by to dopadnout špatně. Nasedl jsem do auta a nechal se vysadit doma. Vlitl jsem do sprchy hned, co jsem vešel do bytu, a cestou ke koupelně zahazoval věci.
„Tohle vidět Kam, tak mě zabije,“ usmál jsem se nad tou představou, jak po mě to špinavé prádlo uklízí.
Popravdě by to nebylo poprvé. Dost často se o mě staral, když jsem se zřídil, dokonce tu i mnohokrát spal, jak se o mě bál. Jestli jsem někdy měl představu o chlapovi, kterýho bych chtěl, byl to on. Celý můj život, to je jen Kam. Ani bych nedokázal spočítat, kolikrát jsem si ho honil a současně se díval na jeho fotku. Píchám jinýho a vidím jen jeho, jsem ztracený případ. Docela mám strach z toho, co bych mu udělal, kdyby mi tu šanci dal.
Smyl jsem ten smrad rodného domu a hodil na sebe motorkářské věci. Nachystal mašinu, kterou jsem nějakou dobu zanedbával, a už se šinul za Kamlynem. Celou cestu jsem měl nepříjemný pocit, že mě někdo sleduje. Ve zpětném zrcádku jsem to kontroloval asi desetkrát, ale nic zvláštního jsem neviděl. I přesto... Ten pocit byl opravdu intenzivní.