„Jsem ti kurva říkal, že nemáš strkat pracky do mých věcí! Kdo se tě o to prosil? Jsem jako nějaká tvoje kurva, abych ti ukazoval zadek, když štěkneš? Je mi to u prdele, s kým a co děláš, tak se neser do mě! Je ti to jasný?” štěkal jsem po Daijim, který mě naprosto naštval.
Nejmíň tisíckrát jsem mu říkal, aby se mi nepletl do cesty, když jsem bez sebe vzteky, ale on ne. Kdyby se aspoň neptal, jak se mám, nebo co dělám? Jaký byl víkend? No skvělej, když z něho vím tak polovinu.
„Tak promiň, radši se tě už na nic nezeptám,” odsekl, když už bylo jasné, že se jen tak neuklidním.
Možná mě to v tu chvíli zamrzelo, a možná vůbec ne, kdo ví. Já se sám v sobě nikdy nevyznal.
Měl jsem hrozně blbej víkend. Od telefonu jsem skoro neodešel, a proč taky, když jsem na vraždách. Nakonec jsem se včera zlil tak, že si vůbec nepamatuju, jak jsem se dostal domů, nebo kdo mě tam odnesl. Jediné, co si pamatuji, že mi asi podržel podle toho, jak jsem byl ráno odpočatej.
„Hele… Já vím, že tě to dítě vzalo, ale mohl by sis už za ty roky zvyknout. Není to nikomu příjemné, jenže, holt jsou mezi námi i takový prasata, co sejmou dítě a ani nemrknou okem. Podle toho tetování, co jí někdo na zádech začal dělat, je stejně od yakuzy, co čekáš?”
„A co jako? To má hned na zádech terč? Nějakej sráč si tu malou chtěl označkovat, a potom ji zatáhl do války rodin? Bych je dal hned všechny ke stěně a ustřelil jim péra. Kreténi,” odpověděl jsem vzápětí Daijimu, jak kdyby mě někdo píchl do zadku.
Nesnáším, když tohle říkají. Každý tu ví, odkud pocházím, nebo kým jsem byl. Ono moje příjmení je jak pěst na oko, ale co mám dělat? Máma za nic nemohla, i přesto ji oddělali, a táta? Je to parchant.
Nechtěl jsem jít stejnou cestou jako moji bráchové a stát se členem hlav rodin. Tohle mě netáhlo, chtěl jsem opak, což se mi otec snažil několikrát vytlouct z hlavy. Bohužel pro něj to bylo k ničemu. Nebyl jsem nějak moc dobrej žák, nebo se skvělej řečník, prostě jsem jen prošel. Za to praxe… Být v terénu mě dostalo tam, kde jsem nyní. Můj parťák si mě vybral mezi zelenáči, a prý toho nikdy nelitoval, i když mě chtěl několikrát sám zastřelit. Postavou jsem vždy vynikal nad ostatními, s mými 197 cm jsem moc nezapadal ani mezi yakuzu. Svaly jsem měl vymakané, ale ze sportu. Bojové umění bylo základ, a já jich ovládal docela dost. V životě se mi vlastně celkem dařilo, jen jedna věc ne.
„Ty sis o víkendu nešoup, viď? Už mu to sakra řekni! Nebaví mě dívat se na tebe a bát se, kdy mě zbiješ. Já vím… Nevrč na mě, protože ti ještě nedal, ale bejt tebou, už ho prostě někde přetáhnu a mám klid. Vážně ti z toho kape na maják. Potom tu po mě takhle vyjíždíš.”
Daiji jen tak tak uhnul, když po něm letěl hrnek, co jsem tu měl od ranní kávy. Za to ten prcek z účtárny, co šel právě za starým, ten to nestihl. Vyvrátil se tam jak dlouhej, tak širokej.
„Fakt promiň, to jsem nechtěl,” pomohl jsem tomu drobkovi na nohy a trochu ho opucoval, protože sem zas tak často uklízečky nechodily, byl tu prostě chlapskej bordel.
„Já ho viděl, bylo to mířený,” zasmál se Daiji a sám spadl ze stolu, když se posunul moc na kraj a neodhadl to.
„To tu musíte řvát? Neserte mě a makejte! Máš už uzavřený ty dvojčata? Nebo jestli máš hodně elánu, tak tě ho zbavím,” vyjel po mě šéf hned, co otevřel dveře a spatřil mě.
Byl to celkem mrzout a hned ho všechno naštvalo. Dost často nás jako zelenáče trápil různými úkoly, jako namasírovat mu nohy a tak… Prostě se v těchto věcech vyžíval. Ale byl to ten nejférovější člověk, jakého jsem kdy viděl. Co se týkalo peněz, nebo bonusů, rval se za svůj tým jak buldok, taky mu tak všichni říkali. Povídalo se o něm, že byl dost drsný vyšetřovatel, při vraždách se mu dost často přiznal viník a nemusel ani vynaložit úsilí. Jeho vyslýchající metody jsem se naučil jako jeden z mála a pravdou bylo, že byly vážně skvělé.
„Nemám… Vlastně se našel jeden svědek, a my za ním s Daijim jedem. Ještě něco… Pane?“ podíval jsem se na něj svým obvyklým pohledem, který ho snad provokoval nejvíc na světě.
„Ty… Malej… Sráči…“ zavrčel si pod nosem, ale radši se pousmál, když v náruči sevřel to škvrně před ním, jak se začalo klepat.
Byl to proti nám stařík, ale jako pěknej byl, a šéf si na taková tintítka prostě potrpěl. Zatáhl ho do svého kanclu jak nějakou kořist, a konečně nás nechal volně dýchat. Právě včas, protože přicházel kolega z pitevny, který zrovna nesl důležité novinky, které nás mohly posunout dál v případu té malé. O dvojčatech jsem samozřejmě lhal, abych šéfa provokoval, už od minulého pátku to bylo uzavřeno. Jen zbývalo došetřit jednoho svědka, aby bylo vše v pořádku, ale takhle malá… Leželo mi to v žaludku, jak ten největší kámen.
„Poslyš, vím, že se ti to nebude líbit, ale…“
„Víš co? Neříkej to! Já vím, co mě čeká, ale myslíš správně, nechce se mi tam,“ odsekl jsem Daijimu, který se chystal mi říct o mé reálné rodině.
O peklu, do kterého se musím podívat, abych zjistil informace. Moc dobře jsem poznal tetování, které té malé začali dělat na záda. Nejen, že je to bolestivá procedura, ale dokonce začali takhle brzo, a to mohlo znamenat jen jedno… Můj bratr brzo vstoupí do světa mafie tak, jako kdysi náš otec, a tohle jsou jen první pěšci, co půjdou pod drn místo něj.
Neměl jsem rád ze své rodiny nikoho… Vůbec nikoho. Bratři mi dávali do těla celý život, už jen proto, že jsem byl nejmladší. Kopali do mě… Škrtili… Občas si i řízli… Nebylo to nic, co by bylo v rodině yakuza divné. Obyčejný výcvik, co nás dělal dokonalými, ale… Já jsem potkal jeho. On mě změnil. Chtěl jsem prostě jen být jako on. Toužil jsem potom, aby mě viděl. On… Kamlyn.
„Hele… Musíme cestou zabrousit k tomu tvýmu opravářovi,“ nezapomněl Daiji dodat.
„Jako proč?“ vyjekl jsem, až jsem strhl rozruch po celým kanclu.
„V klidu, nejdu ti ho přebrat. Bože… Jsem na ženský, a ta mi čeká dítě. Jsem ženáč, ty debile,“ ukázal mi hrdinsky prsten a div mi ho neobouchal o rypák.
„Kurva… Nic jsem neřekl. Přestaň tu řvát, ty blbče,“ prsknul jsem po něm, a on mě jen zezadu chytil za krk a táhl ven z kanclu.
„Musíme seřídit ty brzdy, než na to starej přijde. Nepamatuješ si takhle náhodou, kterej blbec minule pronásledovat toho patnáctiletýho smrada a strhl to sním na obrubák?“ zazubil se, aby uvolnil napětí mezí námi.
Popravdě se mi do toho malého autoservisu dole ve městě chtělo vyrazit, takže to bylo v pohodě. Daiji jen protočil oči, ale radši mlčel, protože procházel kolem velmi tenké stěny, kterou mohl nešťastnou náhodou proletět do forenzního.
Nasedli jsme do auta a vydali se na cestu. Bylo slyšet, jak máme nejspíš úplně odrovnaný brzdy a taky nic moc tlumiče, ale zase byla pravda, že tohle jsem udělal já. Daiji mě moc řídit nenechával, protože věděl, jaký jsem prase, a že prostě neumím být v klidu, pokud se nějakejch cucáků týká.
Blbečci... Nasednou do auta bez toho, aby měli řidičák a řítí se dolů po výpadovce jak nezřízený. Kdybych nenajel na ten obrubák a trochu toho mladýho nevytlačil bokem, už by jeden kolař, co tam právě projížděl, nedýchal.
„Jako... No jo, máš pravdu, dám to dokupy. A proč vlastně jezdíme pořád tam, občas se mi zdá, že kvůli nám nechá svoji práci a věnuje se našim autům. Taky mu bereme kšefty, nikdy za to nic nechce, jen za náhradní díly, pokud je to potřeba nový, jinak dává to, co má. Je to dost vyděračský, nemyslíš?“ zapřemýšlel jsem nad tím, jak Kamlyna využívám.
„Wau... Tohle bylo hluboký,“ setřel mě hned Daiji a taky si vysloužil pořádný loket do svýho žaludku.
„Sorry, tomu se nedalo odolat,“ zasmál se.
Nasedli jsme do auta a vydali se rovnou za dílny. Fakt jsem se těšil jak malé dítě, ale nemohl jsem to před tím debilem dát najevo. Zase by se mi vysmíval a popravdě…
Kterej chlap má rád, když se mu jinej směje, to by mě vážně zajímalo?
„No… Co to nechat rovnou pořádně seřídit a udělat generálku? Ta tvoje prdelka to má do hodiny a my tam nemusíme nějakej ten tejden páchnout, ale… Jde tedy o to, co chceš ty. Taky… Co kdybys za ním někdy prostě šel pokecat a opil ho? Potom budeš mít přístup lepší, ne? Já teda moc nevím, jak to mezi chlapama je, jestli je horší ho tam narvat, ale zase by sis ho roztáhl? Nebo…“ to už nestihl nic říct, protože jsem mu málem stočil volant do nejbližší škarpy.
„Kurva… Nechej mě už dneska na pokoji, Daiji. To sis jako nevrzl? Nebo o co ti jde? Máš menzes? Nebo ti jeblo v kouli? Vážně si myslíš, že je dobrý mě provokovat?“ poprvé za naši letitou službu jsem ho držel pod krkem.
Sám jsem to už nezvládal. Chtěl jsem ho. Tolika let toužím po jednom chlapovi, kterýho nemůžu mít. Mohl bych ho znásilnit… Být vážně veliký prase. Někam ho zavřít, aby ho už nikdo nikdy neviděl, jen já se ho mohl dotknout. Nikdy jsem z nikoho nebyl takovej blázen. Cítit z něj tu vůni benzínu, nebo oleje a představovat si, jak se sprchuje. Je to hrozný mučení. Kolikrát si říkám, že se zblázním. Kolikrát jsem si už představil, jak utíkám někam hodně daleko, jen abych neuslyšel jeho hlas.
Kdybych si nikdy na nic nevzpomněl… Kdybych prostě nebyl jeho nejlepší přítel… Kdybych s ním nikdy nic nezažil. Nemohu si ale vymazat vzpomínky, které mě celý ty roky držely při životě. Od základky po teď, je to jako zeď, do které pořád narážím, jak nějakej debil, co se snaží projít a neobejde jí. Kdybych si nahlas řekl to slovo, co mě roky trápí, nemohl bych ho už nikdy vidět, udělal bych mu spoustu hrozných věcí, jen aby mi patřil.
Jsem posedlý… Ano, to je to slovo, která mě nenechá spát a nutí mě si brát jiné kluky do postele.
Už nevím, co mám dělat, jak takhle můžu dál žít? Jednou se zničím, protože ho nemám. Někdy mám chuť ho prostě sežrat. Chovat se jak kanibal a mít ho jen pro sebe. Chtít a mít jsou prostě hodně rozdílné věci, a já mám jen tu první.
„Fakt promiň, tohle už bylo přes čáru. Omlouvám se,“ konečně jsem Daijiho pustil a snažil se to rozdýchat.
Nechtěl jsem mu ublížit, ale… Kdyby jen dneska nechal na pokoji. Ještě k tomu tenhle den.
Tenhle jeden zkurvenej den, kdy chci mít prostě klid.
Sedl jsem si zpátky do sedačky a jen se díval před sebe, bylo to asi nejbezpečnější. Daiji už na mě nepromluvil, věděl, že by stačilo málo, a já bych vybouchl.
„Jsme tu,“ řekl po chvíli a hned se šinul z auta, abych měl prostor na vystoupení.
„Ahoj,“ ozval se hned ten nejsladší hlas, co znám.
„Ahoj Kame. Potřeboval…“ zarazil mě, když ke mně došel a obejmul, jak kdyby to nic nebylo.
Dobře… Jeho výchova byla jiná než moje.
Byl jsem striktně držen v yakuza pravidlech, a objímání tam rozhodně nebylo, kdežto on… Jeho děda byl Američan, byl to míšenec, ale prakticky jen tím, že se jeho rodina přestěhovala z Japonska do Ameriky a potom zpátky. Pořád byl… Dokonalý.
„Bože… Co jsi s tím autem dělal? No, to je… Hrůza. Nic, hned to dejte na rampu a já se na to mrknu,“ usmál se a vrhl se za autem, aby si ho ještě blíž prohlédl.
No… Můj pohled musel mluvit za vše.
„Je to automechanik, nemusíš žárlit i na to auto,“ usmál se Daiji, když se mi rukou opřel o rameno poté, co mě nejspíš nějakou chvíli pozoroval.
„Nasrat,“ zamručel jsem a nechal Daijiho, ať si za ty kecy na zvedák couvá sám.
Byl to trest, nesnášel to a popravdě neměl moc odhad.
„Kurva… už tu zas otravuje ten debil?“ ozvalo se od jednoho auta, co stálo opodál.
„Chceš do díry? Nemám problém s tím, ti vrátit ty stopený pokuty za jízdy, Katsu,“ protáhl jsem jeho jméno, když jsme stáli krok od sebe a vražedně si jeden druhého prohlíželi.
„Stále se snažíš zaplout mému strýčkovi do prdele? Jak otravný jsi,“ vyplázl na mě ten debil jazyk, a já měl chuť vzít nůžky na plech a ušmiknout mu ho.
„Ale no tak, jak malý, vy dva,“ pokáral nám Kamlyn, když kolem nás procházel.
„Jednou se ti to všechno vrátí, Katsu. Já budu u toho, abych si na tebe ještě dupl. Pamatuj na to,“ chytil jsem ho za kombinézu a vrčel mu to do obličeje, aby nás Kam nemohl slyšet.
Jen se usmál a ihned reagoval obranou.
„Strýčku? Co si dnes zajít na bowling? Mám čas a docela bych si ho zahrál.“
Zabiju ho… Zabiju.
Dnes… Proč ten smrad… No jasně, ví to.
„Ne. Promiň, ale dneska ne. Musím si něco zařídit a… Prostě dnes ne,“ odmlčel se Kamlyn a vydal se opravovat auto.
Něco má? Něco? Je tak čitelný. Jde tam se mnou, jako každej rok. Kdybych ho neměl, nechodil bych tam. Vím, že jsem chlap jak hora. Prý takový gorily, nemají city, jak mi to řeklo několikrát tohle pískle, ale… Jsou chvíle, kdy prostě člověk nemá co říct, a bolí ho jen vidět obrázek v urnovým háji. Asi normální obranná reakce. Ne, že bych neměl srdce, jak prostě už nemám takový emoce, jako když jsem byl malý. Tehdy jsem naposledy brečel, od té chvíle nikdy. Otec mě tehdy hrozně zmlátil, že se nesluší brečet jako mimino, a kdesi cosi, bylo mi to u prdele. Prostě mi chyběla a pořád svým způsobem chybí.
„No dobře, tak jindy,“ zaplul Katsu pod auta a dál si mě nevšímal.
Nějakou chvíli jsem jen stál na místě a pozoroval Kama, jak opravuje auto. Prostě, tohle byl on, už od malička ho to bavilo. Jejich táta byl dost drsnej, ale vychoval je dobře, teda, jeho ano, Kamlynův brácha byl debil. Vyhodit svoje dítě z baráku, protože je teplej… No přímo hrdinský čin, nejraději bych ho zbil, tak jsem mu jen zařídil pár pokut za parkování. Katsu byl hroznej smrad, ale kdykoliv bych ho ochránil, jen proto, že je jeho rodina.
„Kafe?“ zabručel na mě Katsu, když si otíral ruce od oleje.
„Když mi do nej nenaflušeš, tak proč by ne,“ usmál jsem se a on se zasekl, jak kdyby ho někdo bodl kudlou do zad.
„Už tohle nedělej, nesměj se. Děsíš mě,“ procedil mezi zuby a šel udělat kávu.
Byl drzej, ale uvnitř to nebyl takovej parchant, jak se navenek zdál. Já měl co říkat. Vlastně byl jak já, čemu se tedy divit.
„Máš večer čas? Já…“ promluvil Kam hned poté, co ke mně došel.
„Vím, máš támhle bílé růže, počítám s tím. Kamlyne… Děkuji, že to pro mě děláš,“ usmál jsem se, a on jen stiskl kombinézu, jak kdyby mu měla spadnout.
Tohle je vždy okamžik, kdy si rád něco nalhávám. Jen v tuhle chvíli.
„Já...“ nic nestihl říct, protože mi málem Katsu opařil pracku, kterou jsem ke Kamymu v tu chvíli natahoval.
„Debile,“ zavrčel jsem na něj, ale radši to nechal být.
Dnes už jsem měl co dělat nezabít Daijiho, dalšího bych asi nezvládl.
„Sorry, jako nebylo to chtěný. Kdybych to udělal naschvál, nemyslíš si, že bych mířil jinam?“ usmál se na mě ten malej zmetek a vrazil mi ten horkej hrnek do ruky.
Bylo mi to jedno, jako teplo od kafe mi nevadilo, a tak horký, jako rozžhavená tyč, kterou nás trénoval táta, to nebylo. Často jsem se sám sebe ptal, proč se mi nelíbí ženský, a odpověď asi byla jasná. Nechtěl jsem ani za nic děti, dělat jim to co on nám? Nikdy. Za to bráchové... Ti už se těšili na rozsévání našeho rodu po všem, co je vhodné.
„Vypadá to celkem dobře, jen jsem vám to trochu seřídil a vyklepal blatník, ale na nějaké kosmetické úpravy musíš přijet jindy. Potřebuji víc času na vykytování a nalakování. Nechceš mi říct, co jsi dělal? Ta krev na tom boku u blatníku, to není lidská ne?“ zamračil se Kam hned poté, co přišel až ke mně.
Jen jsem se usmál a podrbal se ve vlasech, jak kdybych o ničem nevěděl.
„A koho jiného by byla? Znáš ho ne?“ poplácal výmluvně Daiji Kama po ramenou a vzal si od Katsu kafe, z kterého se méně kouřilo než z mého.
„Radši se už neptám, nemá to smysl. Takže… Stavíš se pak pro mě? Nebo tě mám vyzvednout?“ zeptal se tak přímo, že jsem dokonce i já koukal.
Kamlyn nepatřil mezi lidi, kteří by říkali, co si přejí, nebo jaké je jejich přání. Byl to celkem zvláštní typ člověka, popravdě jsem se s ním kamarádil hlavně já, a ještě pár kluků z naší třídy, jinak nikdo. Byl strašně hodný a pozorný, když nad tím přemýšlím… Už asi vím, proč to tak bylo. Hlavní důvod jsem byl já. Za prvé, nechtěli být ve spojitosti s yakuzou, a za druhé, jsem jich dost odehnal, aby na něj nesahali. Bohužel moje povaha se nedala ovládat, to bych prostě nebyl já. Celej svět mi byl u prdele, jen Kamlyn ne.
„Já si pro tebe dojedu na mašině. Je potřeba jí trochu provětrat, od poslední úpravy, co jsi na ní udělal, jsem vlastně ani nejezdil. Měl jsem toho moc, znáš to,“ usmál jsem se na něj a pohladil ho po tváři s výmluvou, že tam má nějakou šmouhu.
Pořád byl jak prase, jedna šmouha se našla vždy. Ty jeho nevinný reakce mě dostávaly do varu, držel jsem se jen silou zvyku, jinak bych… Byl jsem jak zvíře, pokud se o tyhle věci jednalo. Dost chlapů mi to říkalo, ne, že by si stěžovali, prý se jim to tak líbilo, ale dával jsem jim do těla, to se muselo nechat. Možná jsem i nějakýmu natrhl díru, ale všichni to zatím rozchodili.
„Super, budu se těšit, teda… Jo, určitě se rád svezu,“ bavil jsem se tím, jak si v duchu nadává, protože říct někomu, kdo jede na hrob, že se těší, to i jeho samotného překvapilo.
„No… Máme dost práce, musíš ještě zajet… Domů…“ málem jsem rozmačkal hrnek, když jsem si ten fakt uvědomil.
„Domů? Ne… To není dobrý nápad, víš…“ zakryl jsem Kamlymu pusu svou rukou a znovu ho pohladil po tváři, aby se nebál.
Moc dobře mě znal, jako jediný člověk na celé planetě.
„Bude to dobrý,“ usmál jsem se tak, že Katsu málem upustil šroubovák, který z nějakého záhadného důvodu držel v ruce.
„Dobře,“ souhlasil Kam a vzal si ode mě prázdný hrnek od kafe.
„Jdeme,“ pokáral jsem Daijiho, který zrovna popichoval toho spratka.
„Jo… Vlastně. Prej tě někdo hledá, Katsu? Prý… Speed? Tak nějak ti říká,“ zamyslel jsem se a v duchu zasmál.
„Jdi taky do prdele,“ prskl na mě, když naštvaně odcházel k dalšímu autu, co měl na opravu.
„Už tu byl a to setkání… No… Rozhodně je to něco,“ usmál se Kam nad tím, co tu nejspíš ten Americkej kluk udělal.
Viděl jsem ho, a popravdě, to ode mě má tuhle adresu a taky Katsuova kamaráda, co je na vozíčku. Bavil mě… Kdyby nebyl seme, možná bych si dal říct a dal mu co proto, ale tenhle kluk je posedlej jen a jen Katsuem, asi jako já Kamlynem.
„Fajn, hodně štěstí tvýmu zadku,“ nezapomněl jsem si rýpnout.
Jen tak, tak jsem se vyhnul šroubováku, co mým směrem celkem přesně letěl.
„Zhebni!“
Ty jeho průpovídky, vážně bych ho nejraději spráskal jak psa.
Odrazil jsem se od ponku, a i s Daijim zamířil k odchodu. Kamlyn nás ještě vyprovodil a zkontroloval svou práci na autu. Nechtělo se mi moc loučit, jeho přítomnost byla vždy příjemná, ale práce… Ta mě volala.
„Tak kolem šestý, jo?“ usmál jsem se a radši nastoupil do auta, jinak bych tu zůstal.
„Ty se z něj jednou uděláš na místě,“ nezapomněl zase rýpnout Daiji.
„Drž hubu,“ napomenul jsem ho, a pro jistotu ho pěstí praštil do boku.
„Kurva, ty máš páru,“ zasmál se, ale dál nic nekomentoval.
Cesta k tomu pekelnýmu domu nebyla daleká, ale ten svíravý pocit čím dál větší. Nesnášel jsem to místo, nejraději bych se mu vyhnul obloukem. Ale bohužel, moje práce mě jednou za čas vedla tímhle směrem. Můj otec ovládal polovinu podsvětí, a druhou stejně mocná rodina, do které se chtěl dostat můj bratr. Už byla domluvená svatba, popravdě jsem Sakuru měl moc rád, vyrůstala s námi, nechtěl jsem, aby tolik trpěla, ale neměla jinou možnost. Bratr jí nikdy nedá lásku, je to debil, za? se k ní bude chovat jak prase.
„Prosím?“ ozval se sladký hlas jedné starší paní, co tu u otce dělala vrátnou.
„Hiromitsu Jissoji, prosím o povolení vstupu na palubu,“ usmál jsem se, když jsem viděl Daijiho výraz, ale nikdy tu se mnou nebyl, nevěděl, jak to chodí.
„Mladý pane… Povolení se uděluje,“ zasmála se a otevřela velikou bránu, která jen úpěla, jak se pomalu otvírala.
Vystoupili jsme z auta a hned zamířili ke dveřím, které se otevřely jak na zavolání, a v nich čekal komorník.
„Dobrý den, mladý pane, zdržíte se?“ zeptal se hned zdvořile, aby připravil jídlo.
„Ne, bude to rychlé, asi jako bodnutí do zad,“ zaskřípěl jsem zuby, když jsem ucítil tu známou voňavku, co mě tak moc štvala.
„Mitsu, tak dlouho jsme se neviděli, co tě přivádí?“ otočil jsem se a spatřil ženu, která mi už dost dlouho pila krev.
Kéž by té noci chcípla ona, a ne moje máma.