Ren
Docela jsem se s těmi vlky spřátelil. Byli to skvělí chlapi a silní jak býci. Nosili klády s takovou lehkostí, jako kdyby nesli pár klacíků. Ale ani já jsem nebyl pozadu. Chtěl jsem jim ukázat, jak jsou lvi silní.
Ale oni to tak nějak pochopili a jen se potutelně usmívali.
Když byly klády nanošené na hromadu, na chvíli jsme si sedli, abychom si dali menší svačinu.
Bavili jsme se, jedli, a popíjeli dobré víno, ale i tak jsem každou chvíli pokukoval k domku bylinkáře.
Zdálo se mi, že je tam Shiro už celkem dlouho...
„Hele, klid, mladej,“ plácnul mě po rameni jeden z vlčích tatíků.
Páru měl jak blázen a málem jsem se převrátil, jakou měl sílu.
„Hele, felčar je skvělej chlap, tak se nemusíš o svý kotě bát. A taky, vždyť svou láskou smrdíte oba dva na hony daleko. Jste si v noci dávali, co?“ začal se smát nahlas, že ho muselo být slyšet po celé vesnici a ostatní chlapi se k němu přidali.
Jen jsem na ně zavrčel, ale nakonec jsem se začal usmívat i já. Opravdu to byli fajn vlci, jen měli špatného krále...
Mashiro
„Susuma? Můj bratr? Jaký je? Kde je? Jak ho najdu? Jak se s ním znáš? Mluv… Řekni mi všechno!“ chytil jsem toho muže za ramena a sevřel je nejpevněji co jsem uměl.
Bylo to tak… Jako kdyby najednou moje srdce dostalo šok a zastavilo se, ale během chvíle se rozjelo tak rychle, že by ho už nikdo nikdy nezastavil. Naprosto nový pocit mě zachvátil, a já nevěděl co s ním. Dokonce jsem cítil slzy, které se valily z mých očí a já netušil proč.
Můj bratr žije… Někdo z mojí rodiny, a já ho můžu spatřit. Někdo… Nejsem sám… Nejsem…
„Uklidni se prosím. Moc mi toho neříká a popravdě se o své rodině nebaví. Jediné, co vím, je, že shání informace o tom, kdo vyhladil tvůj rod. Susu sem chodí a zjišťuje informace o okolních zemích, aby chránil naši vesnici. Je to vyzvědač pro krále, ale nemá nikde domov. Nechce. Tady ve vesnici ho mají všichni rádi, ale je to spíš válečník a moc toho nenamluví. Určitě si tě najde, když už víme, že žiješ,“ konečně se bylinkář usmál a chtěl mě posadit, ale já se mu vysmekl ze sevření a utekl ven.
Hned jsem se pevně chytil Rena a nechtěl se ho za boha pustit. Nedokázal jsem v sobě ten zmatek uklidnit a jediné bezpečné místo bylo v jeho náruči. Nikde jinde bych nemohl být.
„Mám… Mám bratra… Rene… Já… Mám bratra…“ slyšel jsem, jak jde felčar za námi, ale nebyl jsem schopen se otočit.
Ren
Chlapi si mě ještě nějakou dobu dobírali, ale najednou zmlkli a podívali se za mě. Otočil jsem se taky, ale v tu chvíli mi vběhl do náruče Mashiro.
Vypadal tak nějak divně. Šokovaně, překvapeně, šťastně…?
V první chvíli jsem si myslel, že s tím má něco společného ten bylinkář, když skoro vyběhl ze svého domku a šel rychle za Shirem. Vrčivě jsem ho upozornil, aby se nepřibližoval, ale v tu chvíli promluvil Shiro.
Vyhrkl na mě něco o tom, že má bratra...
„Cože?“ chytl jsem ho za ramena a trochu ho od sebe oddálil, abych mu viděl do obličeje. „Vážně? A to víš jak? Vždyť tví tátové zkoušeli kde co, ale nic nezjistili...“
„Je to pravda,“ opatrně se k nám bylinkář přiblížil. „Já sám ho znám, Susumu tu znají všichni.“
Ukázal na ostatní a oni jen souhlasně přikývli.
„A jseš si tím jistý?“
Bylinkář bez řečí potáhl jednoho z chlapů blíž k nám a ukázal na Shira.
Ten se k němu přiklonil a zavětřil těsně u jeho krku. Zavrčel jsem, aby se nepřibližoval blíž, ale on mě gestem ruky uklidnil, že o nic nejde. Ještě jednou si k němu přivoněl, a pak se narovnal.
„Jo, je to pravda. Tady mladej má stejnou vůni jako Susumu. Teda hodně to přebíjí ten lví pach, proto jsme to nepoznali hned. Ale zdálo se mi, že tu cítím něco povědomýho... A jinak jo. Je to on...“
Mashiro
Instinktivně jsem po tom vlkovi cvakl zuby, když si ke mně po druhé přičichával, a znovu se schoulil k Renovi do náruče. Nikdo jiný nemá právo ke mně přivonět.
„Hahahaha... Fakt kočka,“ zasmál se ten muž a zpátky si sedl.
„Hele mladej... Vůbec nejsi Susumu podobný, vlastně jste jak opak jeden druhého,“ pokračoval v mluvení a já poslouchal.
„Je vyšší než já a docela vypracovaný, nemá tak jemnou tvář jako ty a celkem hrubé rysy, za to povahu... Řekněme, že je to válečník a city schovává, ale vždy pomůže a je to hodný člověk. Nejednou tu po něm šla vlčice i...“
„Ticho..." zavrčel bylinkář a radši se vydal zpět do své chatky.
„Nebo jeden felčar, co ho asi hodně miluje. Tvůj bratr je k němu hodný, ale už párkrát ho... Víš co... No a potom zase odejde. Občas mi ho je líto, když ho vidím, jak čeká, až se vrátí,“ mluvil už druhý vlk na konci lavičky.
„To říkáš jen proto, že jdeš po felčarovi sám," plácl ho po rameni první vlk.
Ren
Přitáhl jsem si Mashira víc k sobě, když jsem viděl, jak i on je z toho očichávání nervózní.
„Kdy se má Susumu vrátit?“ podíval jsem se na všechny.
Jen pokrčili rameny.
„Tak jinak,“ povolil jsem Shirovo objetí a posadil jsem se i s ním na lavici. „Kdy tu naposledy byl?“
Zase jen počerní rameny.
„To máš tak, někdy totiž přijde jen za felčarem a my o tom ani nevíme. Než to zjistíme, je zase pryč...“
„No, to bude pěkný proutník,“ zasmál jsem se.
„To ani ne. Ale on prostě nedokáže stát na jednom místě. Nebo spíš, zatím si neuvědomil, že je tu něco, co by ho tu mělo udržet. Asi si to nějak nechce připustit. A navíc pátrá pořád po své rodině,“ pohlédl jeden z vlků k Shirovi, a já si ho automaticky znovu k sobě přitáhl.
„Půjdeme k felčarovi, musíme si s ním promluvit,“ zvedl jsem Shira a sám si také stoupnul. „Přijdu vám ještě pomoct.“
Mávl jsem na chlapy, a pak už vedl Shira zpátky k felčarovu domku.
Mashiro
Byl jsem nervózní. Vše kolem mě najednou bylo jiné, než jsem si myslel. Jen ta informace o tom, že mám bratra a potom i popis toho, jak vypadá…. Naprosto to vše zaplnilo mou mysl, a jen stěží jsem mohl myslet na něco jiného. Pro někoho, kdo věřil, že už nikoho nemá, než si ho k sobě vzali králové lví říše, tohle byla ta nejcennější informace. Měl jsem někoho, komu jsem mohl říkat bratře… Jak moc jsem si to vždy přál.
„Já… Jsem strašně šťastný, ale zároveň… Nevím, co mám se sebou dělat,“ přitiskl jsem se víc k Renově ruce, když jsme vstupovali zpět za bylinkářem.
„Takže vám to řekli,“ povzdechl si a ukázal nám ke stolu, kde hezky voněl čaj.
„Tvůj bratr… Zachránil mi život, a já… Dlužím mu ten svůj. Tedy, to jsem si myslel, než jsem se do něj zamiloval. Nikdy s nikým nemluvil tak, jako se mnou. Vše mi říká a důvěřuje mi. Možná… Ne… Určitě ke mně necítí to, co já k němu, ale mě to nevadí, vím, jaký uvnitř je a co tolik hledá. Ani netušíš, jak se mu uleví, až zjistí, že žiješ. Říkal mi o tobě jen jednou, byl jsi moc malý, když se to stalo, a on tě v těch troskách zámku nenašel. Vaši rodiče měli jen tebe a jeho, jste od sebe asi deset roků, ale miloval tě,“ pousmál se, ale bylo vidět, jak ho to celé rozrušuje.
„Chci ho poznat, moc. Nemá cenu mi ho popisovat, když mu nevidím do tváře. Občas mám záblesky tváří lidí, kteří nejspíš byli mojí rodinou, ale vážně jsem byl moc malý, abych si je pamatoval s přesností,“ upil jsem si čaje, a cítil, jak mi ta tekutina dodává sílu.
Ren
Posadil jsem se na stoličku a taky si přitáhl hrnek, abych se mohl napít. Poslouchal jsem felčara i Mashira.
Moc jsem mu přál, že se našel jeho bratr. I když jejich setkání ještě bude muset chvilku počkat.
Kdo ví, kde se Susumu toulá, kdo ví, kdy přijde, a my musíme něco udělat.
„Shiro,“ chytl jsem ho za ruku, aby se na mě otočil. „Vím, že jsi moc rád, za zprávy o svém bratrovi. Moc ti to přeji, a chtěl bych být první, kdo by s tebou bratra našel. Ale víš, máme něco na práci. Nemůžeme tu na něho čekat, když nevíme, kdy přijde. Mohl bych tě tady nechat a jít to všechno dořešit, ale... no... já bych tě chtěl mít u sebe, víš?“
Nebylo mi to zrovna moc příjemné, protože jsem nechtěl ničit jeho nadšení z toho, že se může setkat s bratrem. Ale na druhou stranu, jednou bude král, já mám v našem království taky zvláštní postavení, a často se musí dát přednost povinnostem před osobním potěšením. A tohle čeká i Mashira. Musí se v tom naučit chodit a zapřít se do toho, i když mu to není moc po chuti...
Mashiro
„Já… Já vím. Nepustil bych tě samotného. Je to hlavně moje mise a moje odpovědnost. Jednou se stanu králem. Víš, vzali si mě k sobě moc hodní tátové. Oba jsou králové lví říše a já jejich syn, jednou to po nich převezmu a se svým mužem… Renem… usednu na trůn,“ řekl jsem s rudou tváří, když jsem si to uvědomil.
Řekl jsem s mužem a ani si neuvědomil, že jsme zatím partneři a naše období ani nemůže pořádně začít.
„To jsem moc rád, že jsi našel takové útočiště. Tvůj bratr bude také,“ usmál se felčar a začal mi cpát do vaku všechny možné byliny.
„Tohle by mělo stačit. Je jich dost a některé vzácné, dostaneš za ně dost, abys vypadal jako potulný prodavač bylin,“ podal mi vak a rozloučil se s námi, protože jsem se zvedl k odchodu.
„Řekni mu, že… Aby si mě našel, nebo aspoň ať dá vědět, kde ho najdu,“ otočil jsem se ještě na felčara a potom i s Renem vyšel ven.
„Půjdu se podívat po těch raněných, jestli můžu pomoct. Ukázal jsem na děti, které seděly na zemi a jednou mělo podle všeho něco s nohou. Nejspíš následky noční akce.
„Neboj, nepůjdu daleko, a taky… Já nechci být bez tebe, nezůstal bych tu. Musel bych jít ze tebou. Miluji tě…“ zašeptal jsem mu do ucha a otřel se mu o tvář, než jsem mu v rychlosti dal pusu a zamířil k dětem.
Nemohl jsem s ním být dýl, jinak bych znovu chtěl… Ta touha se jen těžko ovládala.
Ren
Vyšli jsme ven, a já ještě Mashira políbil, než šel za těmi dětmi. Vrátil jsem se za chlapama, ale zůstal jsem stát, a jen se na ně díval. Přemýšlel jsem, co bych měl udělat pro Shira.
„Tak co je mladej! Jdeme makat, ne?“ zavolal jeden z chlapů.
Mírně nepřítomně jsem se na něho podíval, ale pak jsem na něho jen mávnul, že hned přijdu, jen si něco zařídím. S jejich uštěpačnými poznámkami, že nic nevydržím, jsem se vrátil do domku stařešiny. Zaběhl jsem do našeho pokoje a vytáhl ze Shirova vaku šátek, který občas nosil, a já věděl, že teď v tomhle počasí ho určitě nebude potřebovat. U stařešiny ve světnici jsem si vyžádal kus pergamenu a brk a napsal na něj krátký vzkaz. Díval s na mě sice mírně překvapeně, ale nic neříkal.
Za další chvíli jsem znovu vcházel do domku bylinkáře, který byl překvapený ještě víc než stařešina, když jsem se tam znovu ukázal.
Podal jsem mu Shirův šátek a list.
„To je Mashirovo. Chci, abys to Susumovi dal, až se tu ukáže. A tady... Tady má doporučení, aby ho přijali ke králi Maricemu a Hirokimu, kteří si vzali Mashira do opatrování. Nevím, kdy se vrátíme domů, ale je to vysvětlení, kde Susumu Mashira najde, pokud bychom na něj nenarazili někde cestou. Víš, Shirovi hodně záleží na tom, aby svého bratra našel, ale teď má úkol, který nesnese odklad. Už kvůli vám vlkům. A on, jako budoucí král teď pochopil, že musí splnit své královské povinnosti, i když by raději něco jiného...“
Felčar si ode mne převzal věci, ale než je odložil do krabice na polici, ještě si k šátku přivoněl. Měl v tu chvíli takový zastřený výraz, jako by byl s někým, koho opravdu miluje.
Nejspíš Mashiro a Susumu mají opravdu hodně podobný pach, který nikoho nenechá na pochybách, že jsou bratři.
Mashiro
„Mohu se na tu nohu podívat?“ mírně jsem se přikrčil a promluvil na dívku, která se snažila zvednout.
„Ovšem, ale… Nic to není, nemusíte mít strach,“ pousmála se, ale já věděl, že to musí bolet.
Poposunula kalhoty výš, a já uviděl, jak si nemotorně něčím obvázala nohu, nejspíš nechtěla otravovat, ale mě to rozhodně nevadilo. Odmotal jsem látku a mohl se konečně pořádně podívat na to zranění. Bylo docela hluboké a pokud by se nevyčistilo, mohla by dostat infekci.
„Sama si to už nikdy neošetřuj, jedině, pokud máš vhodné masti z bylinek, jinak ti to vůbec nepomůže.“
Vzal jsem vodu, co mi ostatní děti donesly a v tuhle chvíli se na mě dívaly, jak byly zvědavé.
Pomalu a opatrně jsem jí nohu opláchl a vyčistil, co to šlo. Poté jsem na ni přiložil svou ruku a se zavřenými oči jsem myslel jen na to, aby se rána zacelila. Cítil jsem, jak mě pomalu opouští síla, ale jakoby proudila do jejího těla. Když jsem ruku dal pryč, její ranka byla zacelená, sice ne zcela vyléčena, ale nehrozilo, že by znovu krvácela.
„Dávej na sebe pozor a zbytek si namaž mastí z kostivalu, kterou rozhodně felčar připravuje,“ usmál jsem se a vysloužil si tím její poděkování.
Líbilo se mi ji pomoct, ale proč se to vše děje až v tuhle chvíli? Je možné, že jsem si až při naší cestě uvědomil, že nějaké schopnosti mám? Posvátná kočka… Jsme léčitelé, ale nejspíš nejen to.
Tvoje tělo v troskách hradu nenašel. Tahle věta mi nyní dost zaměstnávala hlavu.
Ren
Felčar mi ještě za Susumu poděkoval, a já už vyšel ven, abych pokračoval v práci.
„To je dost, že jdeš, mladej,“ přivítali mě hned chlapi a taky mě hned zapřáhli do práce.
Tak mi nezbylo nic jiného, než jim pomoct. Stejně jsem jim to slíbil a Mashiro potřeboval chvíli čas, aby se dal úplně do pořádku, než odsud odejdeme. A já nechtěl, aby se mi někde uprostřed cesty sesypal. I když měl tu nohu skoro v pořádku, přesto jsem chtěl, aby si pořádně odpočinul.
Dělali jsme na té sýpce skoro celý den, a když se začínalo stmívat, konečně jsme odložili nářadí. Podíval jsem se na to, co všechno jsme udělali. Bylo toho opravdu hodně, a podle mne bude stačit tak jeden dva dny a bude hotovo.
Ale i přes všechnu tu práci jsem si kontroloval Shira, občas jsem zavětřil, jestli je poblíž, abych o něm pořád věděl. Nechtěl jsem, aby se mi někam zatoulal.
„Tak zítra!“ křikl na mě jeden z vlků a dal mi pořádnou herdu do zad.
„No, to nevím, jestli tu ještě budeme. Máme nějaký důležitý úkol u hyen, a je možné, že zítra už půjdeme tam,“ pokrčil jsem rameny.
„No, tvoje síla by se nám tu hodila, ale když ne, svět se nerozpadne a sýpka se stejně dodělá,“ znovu mě praštil do zad a pak už i s chlapama zamířili k sobě domů.
Vrátil jsem se do stařešinova domu, kde byla příjemná vůně chystané večeře.
„Nachystal jsem ti vodu,“ ukázal stařešina do rohu, kde stály necky plné horké vody.
„Neměl sis dělat s tím starosti,“ usmál jsem se na něho. „Ale děkuji, rád si posedím v horké vodě.“
Výmluvně jsem si promnul paže, protože mě ruce opravdu bolely. A nejen ony. Vysvlékl jsem se a hned se usadil do necek. Pohodlně jsem se opřel a spokojeně vydechl.
Jo, to byla paráda....
Mashiro
Obcházel jsem vesnici a všude se ptal, jestli nepotřebují pomoci, a jak to vypadá s jejich zraněními. Nebylo to tak hrozné, nejspíš i proto, že jsme dorazili brzo a varovali všechny, které jsme mohli. Po pár hodinách jsem se vrátil na místo, kde jsem opustil Rena, ale tam už nikdo nebyl. Nejspíš šel už za stařešinou. Vrátil jsem se tedy za nimi, a když jsem otevřel dveře, stařešina se na mě jen mile usmál a já cítil tu krásnou vůni jídla, co se tu světnicí nesla.
„Není tu Ren?“ zeptal jsem se, ale ani už jsem nemusel, protože jeho vůně se mi usadila v nose, a ještě i jiná.
„Jen se opláchnu a přijdu,“ usmál jsem se a vešel do místnosti, která byla hned vedle a odkud se až sem nesla pára.
U dveří jsem se svlékl a potichu se vplížil k neckám, do kterých jsem se neslyšně položil a usedl Renovi na klíně. Jak lstivá kočka, jsem se na něj díval těsně u jeho tváře a jemně ho políbil.
Ren
Užíval jsem si teplou koupel a skoro v těch neckách usnul, když mi na klíně přistálo závaží.
Ani jsem nemusel otvírat oči, abych věděl, že je to Mashiro. Jeho drobné tělo jsem si přitáhl co nejvíc k sobě a přitiskl nos k jeho krku, abych si k němu přivoněl. Ta jeho vůně je prostě jedinečná, a tak omamná.
„Tak jak bylo? Jsi unavený?“ pohladil jsem ho po břiše a zase zpátky ke krku.
Chytl jsem si ho pod bradou a natočil k sobě, abych ho mohl políbit. Bylo fajn mít ho po celém dni u sebe. Trochu jsem byl přes den nesvůj, a snad se u mě projevila i mírná žárlivost. Ale to asi bylo i tím, že spolu začínáme, a období páření ani nemá možnost naplno propuknout, a já z toho začínám být celkem unavený.
„Miluji tě, ty můj kocourku,“ znovu jsem ho políbil, a ještě víc si ho k sobě přitiskl.
Mashiro
Vrněl jsem, když jsem cítil jeho doteky a jemné polibky, které patří jenom mě. Třel jsem se o jeho tvář, a přitom ho líbal stejně, jako on mě. Proč jsme si museli vybrat tak špatnou dobu na to, abychom začali období páření? Jsou to jen takové letmé projevy lásky a sem tak milování, ale nemůžeme se zavřít na spoustu dní a dělat jen to. Poprvé bych to vážně chtěl… Asi je to opravdu pud každého stvoření, jako jsme my.
„Taky tě miluji… lvíčku…“ usmál jsem se a víc se k jeho tělu přitulil.
Bylo mi tak dobře, že jsem si to nikdy nemohl ani představit. Svůdně jsem předl a sem tam se na Renově klíně zavrtěl, jak jsem chtěl ukázat svoji touhu po něm. Nebylo tu zas tolik místa, ale to nepotřebujeme, když k sobě chceme být tak blízko, jako nyní jsme.
Ren
Hladil jsem Mashira všude, kde jsem mohl. Sem tam jsem se zastavil v místech, kde jsem tušil, že mu to dělá moc dobře. Jeho krk byl tak vábivý stejně jako předení, které ke mně vysílal.
„Zítra hned vyrazíme,“ zafuněl jsem do jeho krku a zanechal jsem na něm svoji značku.
„Musíme to vyřešit co nejdříve, jinak se zblázním.“
Zakousl jsem se mu jemně do ramene a málem zaskučel, když se znovu zavrtěl na mém klíně.
Únava z práce byla rázem pryč. I můj dech se notně zkrátil a bylo v něm slyšet i vzrušení, které mě začínalo pohlcovat.
„Nemůžu se od tebe odtrhnout, Shiro,“ zašeptal jsem mu do ucha a olízl z něj kapky vody.
Pohladil jsem ho po břiše a pak zajel rukou níž, abych polaskal i jeho chloubu, která už rozhodně byla větší než před chvílí.
„Vedle je stařešina,“ vzdychl jsem nešťastně. „Nevím, jak by se tvá-“
„Potřebuji si někam zajít! Za chvíli budu zpátky! Večeři máte na stole!“ přerušil mě stařešinův hlas, a hned na to se ozvalo bouchnutí dveří.
Moje ruka, která se v ten moment zastavila, se okamžitě znovu rozběhla po Mashirovém těle.
„Slyšel jsi to, kocourku?“ zavrněl jsem znovu do jeho ucha.
Mashiro
Všude jsem cítil jeho doteky, jak kdyby se mi na těle rozjelo tisíce plamínků, jak mě to rozpalovalo. Byl jsem plně odevzdán a propínal se proti jeho ruce, jak kdybych žadonil o další a další doteky. Přivíral jsem slastně oči a předl tam nahlas, že to vážně muselo být slyšet po celém domě.
Neumím to ještě ovládat, a tím se tomu víc poddávám, taky aby ne, když je to moje první páření, a nesmím ho ani prožít tak, jak bych chtěl, a jak by chtěl můj partner.
„Myslíš… Myslíš, že nás… Slyšel?“ mluvil jsem přerývavě a dech se mi zkrátil na minimum, jak mě to celé svazovalo.
„Jsem… tvůj,“ zapředl jsem a cítil, jak se moje mužství napíná touhou po Renovi.
I kdybych chtěl, nedokázal bych mu nyní lhát o tom, co k němu cítím, nebo koho jsem. Všichni ostatní u mě neměli nikdy šanci, patřil jsem jen jemu a jeho jsem.
Tak dlouho… Tak dlouho jsme chodili kolem sebe, a on musel čekat než se stanu dospělým. Co ho to muselo stát, a kdy mě začal vidět jako kočku hodnou jeho partnerství? Jsem mladý, ale to, co mi on dává… Vím, jak moc mě miluje. Cítím to.
Přiblížil jsem si jeho ruku k ústům a jemně ho kousl do kloubů a každého prstu zvlášť, jak kdybych ho ochutnával.
Ren
„No... určitě nás slyšel...“ líbal jsem Shira mezi jednotlivými slovy. „A možná i tušil... není... hloupý...“
Chtěl jsem se s ním milovat. A to že hned. Tak moc mě zachvátila ta touha po jeho těle, že jsem už nemohl déle čekat.
Popadl jsem ho kolem pasu, a i s ním jsem vstal.
„Omotej si nohy kolem mne a dobře se drž,“ poručil jsem mu.
Když to udělal opatrně jsem vystoupil z necek, kde pro nás oba bylo docela málo místa.
S pevným držením svého milého, a polibkem, který jsem ani na chvíli nepřerušil, jsem s ním hned přešel do našeho pokoje, kde jsem ho opatrně uložil na postel a hned ho zalehl.
Povolil jsem jeho nohy, které měl stále omotané kolem mého pasu.
„Chci tě strašně moc, Shiro,“ sesunul jsem se kousek níž.
Líbal jsem ho na krku, na hrudi, hrál jsem si s jeho bradavkami, které přímo tvrdly pod mým jazykem.
Byl jsem jak šílený po jeho těle a měl jsem chuť ho celého okousat, prostě sežrat...
Hrál jsem si s jeho penisem, který si doslova říkal o ten dotek, a bez váhání jsem druhou rukou sjel níž až k jeho zadečku, kde mě přivítala jeho pulsující dírka.
„Shiro...“ zavzdychal jsem snad místo něho, a skousnul jeho bradavku, když jsem do něj zatlačil první prst a vzápětí druhý, a přivítalo mě jeho příjemné teplo a občasné svírání....
Mashiro
„Rene…“ zamručel jsem jeho jméno, když jsem už nevěděl, co mám se svým tělem dělat.
Vše bylo tak úžasné… Cítil jsem každý jeho dotyk, který se mi propisoval pod kůži, jak vřelý byl. Sténal jsem, když se dotkl mého zadečku a putoval do míst, o kterých jsem ještě donedávna nevěděl, že mi přivodí tolik rozkoše. Nebránil jsem se, spíš jsem se okatě nabízel, jak kdybych měl být pečínka, a on mě mohl celého okousat, nechal bych se… On může cokoliv.
„Rene… Já…“ nedokázal jsem mluvit, a tak jsem se jen prohnul proti jeho prstům, abych mu ukázal, že ho chci taky.
Moje srdce šíleně bilo a já nemohl najít ani jednu myšlenku, jak jsem měl hlavu zaplněnou jen Renem. Toužil jsem po všem, co se mnou bude dělat, a tak jsem se bez rozmyslu jemně zakousl do jeho hrudi. Zůstaly jen dva malé vpichy po mých zubech, které jsem hned olízl, a políbil ho všude, kde ho to mohlo kolem toho bolet. Byl jsem úplně mimo… Nevěděl jsem, co dělám, ale instinkt mě vedl naprosto přesně… Kupředu.
Prostě ho miluji, chci mu patřit a mít… období páření, jako všichni kolem nás.
Ren
„Shiro, ani nevíš, jak moc mě k sobě přitahuješ,“ zachrčel jsem do jeho ucha, když jsem se posunul zpátky nahoru. „Jsi prostě neskutečný, a já tě nikomu nedám. Nikdy...“
Kousnul jsem ho do ucha, aby věděl, že to myslím vážně. Prostě byl můj a nikdo na něj nemá nárok.
„Pokud na tebe někdo jen sáhne, zabiju ho,“ znovu jsem ho kousnul, tentokrát do krku.
Chytl jsem ho jednou rukou pod kolenem a potáhl jsem mu nohu tak, abych se mohl k němu dostat. Můj penis se už sám tlačil na to správné místo, a já jen tiše zavzdychal, když jsem se špičkou trochu nasunul do jeho roztažené dírky.
Už jsem na nic nečekal a přirazil jsem do něj. V tu chvíli mi bylo jedno, kde jsme. Klidně bychom mohli být i na návsi, protože tu touhu po Shirově těle jsem už prostě nedokázal ovládnout.
Vpil jsem se do jeho rtů a začal ho líbat... Nebyl jsem nějak opatrný, ale doufal jsem, že mi to Mashiro odpustí. Nedokázal jsem se prostě ovládnout, když mé pohyby v tom příjemném teple začaly stupňovat na razanci, a já už jen mohl čekat, kdy přijde ten kýžený okamžik...
Mashiro
Cítil jsem ten tlak, když do mě pronikal, ale vše přehlušila má touha po tomhle spojení. Moje mysl byla jak opilá tím, když mi kousal do kůže a zanechával po sobě krvavé šlince. Byl jsem jak v nějakém oparu šílenství, ze kterého se nechci ani na moment probudit. Bylo mi tak fantasticky, nikdy jsem si ani ve snech nedokázal představit, jak dokonalé budou naše milování a že se nebudu schopen nabažit těchto okamžiků.
Myslíval jsem si, že spojení dvou mužů bolí, ale já zažíval něco naprosto jiného. Možná to bylo péčí, kterou mi Ren dával, nebo tím, že mu moje tělo s takovou vděčností odpovídalo, ale bylo to dokonalé. Mohl být hrubší… Jemnější… Cokoliv mi dělal, bylo… Úžasné a já se tomu poddával se vší láskou, co v sobě dokážu mít.
„Rene… Ren… Achhh… R…“ sténal jsem nahlas, když na mě šlo to, co mi bere všechnu sílu z těla a mění v nekončící rozkoš.
Propnul jsem se jako luk proti jeho tělu a viděl snad mžitky před očima, jak mě to celé pohltilo… Spíš, jak jsem já v sobě sevřel Rena. Můj penis se chvěl a já cítil, jak se ze mě v lechtivých dávkách uvolňuje to napětí, které se přetvářelo v orgasmus. Jen jsem se znovu ponořil do polibků, a byl jen Renův, jen jeho.
Ren
Slyšet mé jméno z jeho úst, kdy to R přecházelo až ve vrčení, bylo prostě dokonalost sama, která podtrhovala celé naše milování.
Byl jsem z něj úplně mimo a nedokázal se ani zastavit, abych aspoň trochu zvolnil. Celé tělo se mi třáslo, když mě v sobě sevřel a já šel málem do mrákot, když jsem pocítil tu sílu vyvrcholení.
Musel jsem zpevnit svaly v rukou, abych ustál ten nápor a nesvalil se na Mashira při první vlně, která mě málem zkosila.
Neustával jsem ve svých pohybech, i když bych si nejraději lehl a celé si to užíval v nehybnosti. Plnil jsem jeho zadeček svým semenem, nechával jsem ho, ať mě v sobě třeba rozmačká, protože tohle bylo ještě lepší než v mých představách, kterých jsem doteď měl víc než dost. Ale ani jedna z těch představ se nemohla rovnat tomu, co jsem právě prožíval.
Když největší nápor polevil a já byl schopen aspoň pootevřít oči, zadíval jsem se do Mashirovy tváře.
Byl celý červený, udýchaný, jeho výraz byl plný spokojenosti, jako byl určitě i u mě.
Nikdy s nikým jsem se necítil tak moc dobře, jako právě s ním. Nejraději bych s ním promiloval celou noc, několik nocí a dní za sebou. Nepustil bych ho z postele, dokud by mě on sám neodstrčil. Tak moc jsem po něm toužil, i když jsem právě teď prožil jednu z těch našich nádherných společných chvílí.
„Musíme... to... vyřešit co nejdříve... nebo se z toho... zblázním...“ zašeptal jsem zadýchaně, než jsem na Mashira dolehl a spojil naše ústa v hlubokém polibku.
Mashiro
Nemohl jsem rozlepit oči, protože mi bylo tak skvěle, a já se nechtěl za žádnou cenu probudit. Objal jsem to silné tělo nade mnou a užíval si, jak na mě leží plnou vahou. Nebyl těžký… Rozhodně ne v tuhle chvíli, a mě nikdy nevadila jeho váha. Byl tak krásný… Jeho tvář… Rty… Tělo, po kterém šílelo už tolik žen a mužů… Konečně to všechno patří mě, a jen mě se dal, nikomu ho nedám.
„Já… Taky… Chci už být… Jen s tebou…“ pousmál jsem se a dál se věnoval polibkům, které mi Ren dával.
„Miluji tě…“ zašeptal jsem do jeho rtů a zapředl co nejvíc jsem mohl.
Takhle bych mohl být napořád… Takhle jít spát… Probouzet se… Žít. Když mi ale hlasitě zakručelo v břiše musel jsem se zasmát. Konečně jsem otevřel oči a podíval se na toho muže, kterého tolik zbožňuji.
„Asi bychom ale umřeli hlady,“ znovu jsem Rena políbil, ale nepustil ho ze sevření.
Místy jsem přičichl k jeho pokožce, což na mě fungovalo jako afrodisiakum.
Ren
Vůbec se mi nechtělo vstávat. Bylo mi tak skvěle, že bych takhle mohl ležet do konce svého života. Ale slova o hladu mě vrátila do reality.
„Máš pravdu. Měli bychom se najíst, a taky se za chvíli nejspíš vrátí stařešina. Tak ještě rychle umýt, dokud nám nezchladne voda. Ano?“ ještě jednou jsem Shira políbil a opatrně jsem se z něj vysunul.
Zvedl jsem se z postele a vzal jsem ho do náruče, abych ho přenesl zpátky do necek.
Usadil jsem ho do vody a vzal jsem do ruky plátno a mýdlo, abych ho mohl umýt. Hrál jsem si s jeho vlasy, když jsem mu je umýval od prachu, a opravdu jsem si dal záležet.
Miluji tohoto kocoura a udělám všechno proto, aby o tom věděl. Každou možnou chvíli mu to chci dokazovat, abych ho o mých citech ujistil...
Mashiro
Spokojeně jsem předl, když mě Ren vzal a přenesl do vany, kde mě uložil. Tak hezky a jemně se o mě staral, a já se nemohl cítil líp, než když jsem s ním. Tolik ho miluji… Tolik. Je to jediný člověk na světě, který mi vzal srdce.
„Miluji tě, Rene…“ řekl jsem mručivě a zaklonil víc hlavu, abych na něj viděl.
Nechal jsem se omýt a potom i otřít, jako správná rozmazlená kočka. Jenže… Já jsem opravdu jen a jen jeho. Oblékl jsem se a radši celkem rychle zmizel do kuchyně, abych se najedl. Pode toho, jak jsem celou dobu předl a díval se na Rena, nechal bych se jím zase zmámit a dal se mu. Jsem vážně šílený z té jeho vůně… Nikdy mě nikdo nedostal na kolena, ale on… Mohl bych být jen jeho a někde zavřený, nevadilo by mi to.
Ren
„Taky tě miluji, princi,“ políbil jsem ho, když zaklonil hlavu. „Ani nevíš jak moc...“
Z venku jsem zaslechl šouravé kroky stařešiny, tak když Shiro vyběhl z necek a šel se obléct, taky jsem se rychle opláchl, abych se mohl obléct a mohli jsme společně zasednout ke stolu.
Jen jsem ještě vylil špinavou vodu z necek a postavil je do rohu, aby proschly.
Večer pak utekl v příjemné atmosféře. Po jídle jsme si dali trochu vína, co měl stařešina uschované a bylo opravdu chutné, ale i silné. Povídali jsme si o všem možném, i o tom, jak se tady ve vesnici žije, a Mashiro se něco málo dozvěděl i o tom, jaký je jeho bratr. I když si myslím, že nejlépe jeho bratra zná právě felčar, přesto bylo vidět, že má stařešina dokonalý přehled o tom, co se ve vesnici děje.
„Zítra se vydáme na cestu. Půjdeme hned po snídani, protože ta cesta je docela dlouhá, tak ať zbytečně neztrácíme čas. Už bych to měl rád vyřešeno, abychom se mohli vrátit domů...“ zvedl jsem se od stolu a mrknul na Mashira, jak na tom je.
„Budu rád, když se se mnou ještě nasnídáte. Připravím vám nějaké jídlo s sebou. A hlavně nezapomeňte na tohle,“ ukázal stařešina s úsměvem na malou chlupatou kouli, která ležela vedle krbu, a tam se vyhřívala a pochrupávala. Přesto bylo vidět, jak se mu sem tam natáčejí ouška, jak i ve spánku byl stále ve střehu.
Mashiro
Byl to příjemný večer, popravdě se mi ani z téhle vesnice nechtělo, už jen proto, že bych tu mohl vidět bratra, o kterém jsem se zatím dozvěděl jen málo. Každý věděl jen útržky z jeho chování a ten bylinkář nám toho taky moc nepověděl.
„Ach… Tak toho bych ani zapomenout nemohl. Kdyby se s námi něco stalo, ihned by to řekl mým otcům, a to by byla teprve válka. Víte… Moji otcové mě vážně milují, a já je, jen… Chci poznat i svou pravou rodinu. Žít jen se lvy a vědět, že jsem něco jiného… Je to velký zmatek v hlavě. Prostě musíme rychle vyřešit to, co máme za úkol, a vrátit se domů,“ usmál jsem se na Rena, protože mi v hlavě lítala i jiná věc, proč to chci mít tak brzo z krku.
„Určitě je. Posvátné kočky, a i tvůj otec…“ zarazil se stařešina a podíval se na mě.
„Býval jsem ve stejných službách jako tvůj otec, ale jen chvíli. Byl hlavní velitel stráží pro již zaniklý zámek divokých koček, který byl vypálen a posvátné kočky povražděny. Neměli krále, spíš takový zvláštní druh vlády, kde bylo víc druhů namícháno a každý obsadil jedno místo u stolu. Jedním z nich byl i tvůj otec, vedl posvátné kočky. Nic víc o něm nevím, jen, že mi jednou pomohl a byl moc milý. Vypadáš spíš jako jeho žena, která pomáhala s léčením místních, taky jsem ji potkal…“ zamyslel se a zahleděl do mých očí.
„Byla to nejkrásnější žena, která kdy chodila po téhle zemi, chránila prý zámek a lid do svého konce, ale jak říkám… Nebyl jsem tam, už jsem vedl tuhle vesnici, to byla jen má pouť, kde jsem měl poznat i jiné druhy,“ napil se čaje a já teprve v tu chvíli polkl.
„Palác divokých koček byl tam, kde nyní sídlí hyeny. Možná to byly ony, ale není důkaz. Třeba tě osud vede, abys zjistil, co se tehdy stalo,“ poplácal mě po rameni a zvedl se od stolu, aby hodil polínko do krbu.
„Jsem unavený, půjdu spát. Zítra připravím snídani a věci na cestu,“ usmál se a odešel do svého pokoje.
Jen jsem seděl a snažil se pobrat myšlenky. Opravdu mi tenhle výlet dal hodně informací, které jsem potřeboval.
Ren
Večer ubíhal v pohodovém duchu. Poslouchal jsem je, jak spolu rozmlouvají o Mashirových předcích, a měl jsem z toho dobrý pocit. Pro každého je důležité, aby věděl, odkud pochází a poznal své předky.
Ale zmínka o tom, že jejich zámek stojí na území hyen, mi vytvořil vrásku na čele. Vůbec se mi to nelíbilo, už kvůli Shirovi.
A začínal jsem mít podezření, že možná tam se zdržuje i jeho bratr, což by mohlo vést k nepříjemnostem, pokud by se dostal do problémů. Nebo, co když se potkají někde na náměstí?
Jedna posvátná kočka se možná v davu ztratí, ale když se tam objeví dvě...
„Půjdeme si lehnout,“ postavil jsem se s velkým zívnutím. „Jsem už docela unavený, a chlapi mi taky dali docela zabrat.“
Popřál jsem stařešinovi dobrou noc a šel jsem do pokoje, kde jsem se usadil na posteli, a čekal, až dorazí i Mashiro.
„Shiro, chci si s tebou promluvit,“ potáhl jsem si ho na klín a sevřel ho kolem pasu. „Vím, že to pro tebe moc znamená, ale chtěl bych tě o něco poprosit. Je velká pravděpodobnost, že se s bratrem můžeš potkat na území hyen. Pokud to bude někde, kde nikdo nebude, tak je to v pohodě. Ale co když se potkáte někde v davu? Někde, kde bude spousta lidí? Budeš schopný se ovládnout, aby hyeny a jejich poskoci nepřišli na to, že jste posvátné kočky? Jak budete dva, a projevíte své nadšení, neuhlídáte se, těžko to budete maskovat...“
Mashiro
Šel jsem za Renem a měl z toho nepříjemný pocit. Tak nějak jsem tušil, že se to Renovi nebude líbit a měl jsem pravdu. Objal jsem ho rukama kolem krku a pohodlněji se na něm usadil.
„Neudělám nic, co by ohrozilo tebe, nebo mého bratra. Mám ten schovávač pachu, a nemělo by mě být jakýmkoliv způsobem cítit, jen tebou, a to je v pořádku. Nešel bych za ním, dokud bychom byli na očích. Vážně… Nevystavím ani jednoho z nás nějakému nebezpečí, a pochybuji, že by to udělal bratr. Je to slídič, musí znát postupy, které slídičovi náleží,“ políbil jsem ho na rty a zadíval se do jeho nádherných očí.
Znovu jsem pocítil to, jak mi motýli lítají v břiše a roztahují se všude, kam jen můžou. Vrněl jsem a sem tam se otřel o jeho klín. On mě dělá neskutečně šťastným, a to je to jen pár dní, co jsme se jeden druhému vyznali.
„Jen zjistíme pár informací a půjdeme zpět za otci, aby se to vyřešilo. Nic víc… Nic míň… Slibuji.“
Ren
Byl jsem rád, že je Shiro tak rozumný. Po jeho slovech jsem věřil tomu, že si bude dávat pozor. Přeci jen se učí, a obava byla na místě. Ale na druhou stranu jsem taky věřil, že by nedopustil, aby se zopakovalo to, co u vlků. Nejspíš bych se v tu chvíli neznal, a celý ten hyení rod bych rozcupoval na kousky.
„Věřím, že to zvládneš. A pokusíme se být co nejrychlejší, abychom se mohli brzy vrátit, ano?“ pohladil jsem ho po jeho dlouhých vlasech a políbil ho na rty.
„Měli bychom jít spát, ať jsme na zítra odpočinutí,“ opatrně jsem ho položil na postel.
Zadíval jsem se mu do jeho krásné tváře. I v té tmě jeho oči svítily a byly prostě nádherné. Nejraději bych se do nich díval pořád. Sklonil jsem se k němu a znovu ho políbil.
To jeho vrnění, jeho dech, který byl mírně roztřesený, teplo a vůně jeho těla... To všechno mě tak strašně k němu svazovalo, že jsem tomu prostě nedokázal odolat.
A než jsme usnuli, ještě jsem Mashirovi ukázal, jak moc ho miluji, jak moc šťastný a spokojený lev jsem, když se s ním můžu milovat, protože jedině s ním to chci dělat... S nikým jiným...