Mashiro
Jen jsem ležel a vše příjemné se ve mně prohánělo s takovou razancí, že mé spokojené předení muselo být slyšet až ven na náves. Nejspíš tu ani páření lvů, či koček nikdy nezažili, určitě to pro ně muselo být, jak kdyby se tu nějaká zranila. Doufám, že to budou přisuzovat mé noze, a ne našemu období páření.
Když ze mě vyjel, jen jsem nespokojeně zamručel, nechtěl jsem, aby mě opouštěl, nebo mě opustilo jeho teplo, ale když si mě na sebe přitáhl, jen jsem spokojeně opřel hlavu o jeho hruď. Otíral jsem se o něj tváří a jemně přijímal vůni z jeho pokožky do sebe. Byl jsem jak ve snách. Sice mě zadek bolel, to se nedalo popřít, a další tahle akce by mě nejspíš zabila, ale… Bylo mi tak nádherně.
Tohle bylo to, co jsem celé ty roky chtěl? Být s Renem?
Už jako dítě jsem k němu cítil něco jiného, i když… Už mi bylo deset, nebyl jsem dítě, neměl jsem dětství, byl jsem sám. Velmi rychle jsem dospěl, a potom… Objevil jsem opravdovou rodinu a otce, co mě milují, ale i muže, kterého musím mít po svém boku, jinak to nepřežiju.
„Věděl jsem to… Nikam se mi nechce,“ znovu jsem zapředl a zavrtěl se, jak moc blízko jsem Renovi chtěl být.
Přijímal jsem jeho polibky a nedokázal mu odolat. Měl jsem ho plnou hlavu i srdce.
Ren
Pohladil jsem Mashira po zádech, když se na mě ještě víc natiskl a tiše zapředl.
„Však nikam nemusíš,“ políbil jsem ho do vlasů, a pak jsem si s nimi začal hrát.
„A taky nepůjdeš, dokud nebudeš mít nohu v pořádku. Vlastně jsem na ni úplně zapomněl. Bolí to?“ pohladil jsem ho po stehně, ale dolů jsem na ni přes Mashira neviděl.
Vrátil jsem se k jeho vlasům, protahoval jsem jednotlivé prameny mezi prsty a díval se, jak zvláštně se mu změnila jejich barva. Najednou je neměl jednobarevné, ale v hnědé záplavě jeho vlasů se najednou objevilo několik světlejších pramenů. Jako by mu najednou částečně zůstalo jeho kočičí zabarvení.
Na první pohled mě to zaujalo svou krásou, ale pak jsem si uvědomil, že tohle může mít i nějaký zvláštní význam, a zapřemýšlel, jestli mu to zůstane, nebo se barva jeho vlasů ještě změní.
„Podívej se,“ chytl jsem hrubší pramen a ukázal mu ho před oči, aby viděl, jaké vlasy teď má.
Mashiro
„Noha?“ podíval jsem se na ni a nic tam nebylo.
I obvaz jsme asi tou naší akcičkou strhli, takže bylo vidět celé zranění. No… Zranění mi to teda nepřišlo, vše zmizelo, jak kdyby to tam nikdy nebylo.
„Je to zvláštní, že? Nikdy jsem si neuvědomil, že se tak rychle hojím. Nejspíš by mě tenkrát ten medvěd zabil, kdyby chtěl, a já to přežil. Nevím, čím to je, ale… Jsem rád. Takhle můžeme mít hyeny rychle z krku a potom se pustit…“ najednou jsem nad tou myšlenkou zčervenal, nemohl jsem si to připustit, že tolik toužím po našem období páření.
Až se zavřeme na pár dní do pokoje tak, jak to dělali tátové, a nic kolem nás nebude zajímat. Takové naše osobní nebe.
„Vlasy?“ zadíval jsem se na ně, a ještě víc si je přiblížil k očím, když jsem Rena chytil za ruku.
„Jsou hezké… Vlastně je vidím takhle barevné poprvé. Je to jako různé odlesky hnědé, jak kdyby se mi v nich proháněly plameny. Ale… Líbí se ti?“ lekl jsem se toho, že bych se mu proto nemusel líbit.
Ren
Nazvedl jsem se v loktech i s Mashirem na sobě a zadíval jsem se na jeho nohu.
Vážně tam neměl už skoro nic, kromě trochy zaschlé krve. Dokonce se mu i obvaz svezl dolů, aniž bychom si to uvědomili.
Nechápal jsem to, ještě nikdy jsem to neviděl. Sice byla pravda, že se Mashirovi rány rychle hojily, ale byly to spíš malé ranky, poškrábání od větví a podobně, tak mi to nikdy nepřišlo divné. Tenkrát, když jsme ho donesli na zámek, kdy po tom útoku byl na tom špatně, mi to taky nedošlo, protože neměl nějak vážná zranění, která byla vidět. Spíš to byl otřes, polámané kosti, ale i to jsem přisuzoval tomu, že je malý a rychle se hojí.
„Je to zvláštní, nejspíš je to něco, co ti bylo dáno do vínku Možná něco, v čem byla tvoje rodina speciální, a tys to podědil. A tvé vlasy? Jo, jsou krásné. Líbí se mi. Dodávají ti krásu a takovou zvláštní divokost... Opravdu, jak říkáš, jako by ti ve vlasech tančily plameny,“ znovu jsem jeho vlasy protáhl v ruce a přiblížil si je k ústům, abych je mohl políbit.
Byl opravdu čím dál víc krásnější, a já se do něj čím dál víc zamilovával. Když jsem si přivoněl k jeho krku, tak i jeho vůně smíšená s mou, byla tak jiná, tak ještě víc pro mne lákavá. Byl pro mne jako ta nejkrásnější rozkvetlá květina...
„Měli bychom spát, ať si odpočineme,“ ještě jednou jsem ho pohladil po zádech, a pak ho přikryl.
Naslouchal jsem jeho vrnění a v tuhle chvíli jsem byl nejspokojenější lev na světě.
Mashiro
„Jsem rád, že se ti líbí, a že jsem to já, kdo tu mohl s tebou skončit v téhle posteli. Já… Vždy jsem se bál, že nejsem ten, kdo by ti mohl stát po boku a snažil se držet stranou, když po tobě tak okatě šly naše služebné, nebo i strážci. Jenže… Jediné, co jsem si vždy přál bylo, abych mohl v tvé náruči takhle usínat.“
Schoulil jsem se v jeho náruči, a dělal, že jsem to vlastně ani neřekl. Tak moc se stydím, když mám mluvit tak otevřeně o tom, jak mi na něm záleží. Jsem pořád v takových věcech jen dítě, nejspíš je to i tím, že mě otcové nezasvětili do vztahu muž s mužem, i když zrovna u nich by to bylo normální.
„Jsou chvíle, kdy mám slabé záblesky dvou tváří, které mi připadají tolik povědomé, ale potom na ně zase zapomenu. Možná je to moje rodina, a čím jsem starší, chci zjistit kdo to byl. Otcové se o mě dobře postarali, skvěle vychovali, ale proč jsem byl tak sám? Proč jsem široko daleko jediná kočka, co vypadá takhle. Nejsem jenom kočka… Viděl jsem divoké kočky, ale já to nejsem. Jak ta holka… Říkala mi posvátná kočka, a i tenhle stařešina. Kdo vlastně jsem? Jo vím… Teď jsem tvůj,“ usmál jsem se a zapředl tak, že se stěny domu snad musely rozechvět.
Znovu… Zase jsem to pocítil, to, jak ho chci a nevím co s tím.
Ren
Posvátná kočka...
Něco malinko jsem o nich slyšel, ale nebylo toho moc. Většinou se takové věci drží z nějakého důvodu v tajnosti. Teda spíš, informace o jejich původu...
Vždycky se dbalo na to, aby nedocházelo k jejich křížení. Možná proto se tajilo místo, odkud pocházely, a do světa byli pouštění jen muži.
„Uvidíme, zkusíme zjistit co jde, ano?“
O něco pohodlněji jsem se uložil, aby i Shiro měl pohodlí.
„Měli bychom spát,“ řekl jsem tiše, a ještě jednou ho políbil do vlasů.
Cítil jsem to jeho jemné chvění, ale rozhodně potřeboval i spánek. Poslední dny byly dost náročné.
A oba potřebujeme spánek.
Jako na povel se mi začínaly zavírat oči.
„Dobrou noc, Shiro,“ stihl jsem ještě zašeptat, než jsem se oddal svému spánku.
Mashiro
I když mému tělu se moc spát nechtělo, stejně jsem cítil, jak se mi oči zavírají. Byl jsem nejspíš vážně unavený, jen jsem si to nechtěl připustit, protože mi v tuhle chvíli začalo období páření a já ani na moment nechtěl usnout. Bohužel se mi moje přání nevyplnilo, během chvíle jsem se jen víc schoulil k Renovi do náruče a usnul jako mimino natisknutý těsně na jeho těle.
Celou dobu jsem vrněl a takové příjemné teplo vycházelo z mého těla a starostlivě objímalo nás oba. Vnímal jsem jen jemně vibrování, které procházelo všemi mými údy a vracelo všechna zraněná místa do původního stavu, jak kdybych se léčil, a ani já sám o tom nevěděl.
Ren
Vzbudil jsem se ještě dřív než ptáci. Venku bylo ještě ticho, ale při pohledu z okna bylo vidět, že nebe pomalu bledne a ti opeření zpěváci za chvíli spustí svůj koncert.
Otočil jsem se na Shira, který se stočený v klubíčku tlačil na mé tělo, jako by se zahříval. Byl na něj pěkný pohled, jak se mu víčka jemně chvěla, nejspíš se mu něco zdálo. Jeho ústa se mírně usmívala a on do toho ještě jemně vrněl.
Jako malé kotě...
Ale přitom už tak dospělý, tak rychle dospělý, že jsme si nikdo neuvědomili, jak rychle vyrostl v krásného mladého muže. Takového, kterého mi budou druzí závidět, a já si ho budu muset dobře hlídat.
Sklonil jsem se k němu a jemně ho políbil do vlasů, abych ho neprobudil. Pak jsem přes něj přetáhl deku, aby nevychladl a opatrně se zvedl z postele. Přivřel jsem okenice, aby ho z venku nic nerušilo a tiše se vytratil z pokoje.
V kuchyni, která stařešinovi sloužila zároveň i jako ložnice, bylo příjemně teplo. I když bylo léto, tak rána zde byla vždy chladná a on, už věren svému věku, kdy nedokáže spát déle, už topil v krbu a chystal snídani.
Pozdravil jsem ho, když jsem vešel. Otočil se na mě, odpověděl a s úsměvem mi ukázal ke stolu.
Hned jsem se usadil a přitáhl si hrnek silné kávy, který přede mne postavil. Nevím, z čeho ji vařil, ale musel jsem uznat, že byla dobrá a po pár doušcích mě postavila na nohy.
„Jsem rád, že jste tady. Jako by se mi vrátil můj syn,“ položil přede mne ošatku se včerejším chlebem.
Věděl jsem, že starší lidé nejedli čerstvý chléb, protože jim dělal těžko na žaludku, a mě to ani nevadilo. Byl jsem zvyklý jíst ledacos.
„A kde máš syna?“
Stařešina se usadil naproti mně a taky si upil kávy.
„Nevím. Zmizel ve světě. Odešel na zkušenou a nevrátil se, jak slíbil. Už je to tři měsíce, co měl být zpátky. Slíbil mi to, takže se mu muselo něco stát. Toho se bojím... Protože on sliby vždycky plnil a jednou se měl stát vůdcem téhle vesnice...“
Mashiro
Spalo se mi opravdu krásně, snad poprvé, co jsem se v noci nebudil. Nejspíš to bylo i tím, že jsem spal vedle Rena, který na mě i v dětství jako jediný působil. Probudil jsem se a protáhl až mi zakřupalo v kostech. Pak jsem se ale pořádně vylekal, Ren vedle mě nebyl, což mě ihned dostalo na nohy a já bezradně hledal, kam mohl jít. Natáhl jsem na sebe halenu, kterou mi včera dali, a která mi sahala až ke kolenům. Vyšel jsem z pokoje a hned zamířil za hlasy, které se ozývaly z kuchyně. Až když jsem uviděl Rena, jsem se uklidnil.
Ten pocit, že ho někdo unesl a nedej bože týrá, ve mně pořád byl. Vidět ho tenkrát v těch okovech a ve stavu, v kterém byl, ve mně zanechalo veliké rány.
„Tady jsi… Dobré ráno,“ usmál jsem se na stařešinu a sedl si vedle Rena.
Moje jemné předení se k němu neslo jako popřání krásného rána a poděkování za krásný večer. Jen takové tiché, nikdo jiný ho nemohl slyšet, jen ten, komu jsem patřil.
Ren
„Jak se jmenuje tvůj syn?“ zeptal jsem se stařešiny, když jeho pohled posmutněl.
Viděl jsem na něm, jak moc rád by svého syna opět viděl. Byl už starý a jeho touha mít na sklonku svého života své blízké vedle sebe, byla opravdu velká. Pochopil jsem, že kromě syna už nikoho nemá...
„Jmenuje se Sery,“ podíval se na mě a mírně se pousmál, když viděl, jak nad tím jménem přemýšlím.
„To jméno nemá žádný zvláštní význam. Ale tak nějak se k němu hodilo. Ani jsme nad tím s ženou nepřemýšleli a začali jsme mu tak prostě říkat.“
Podíval jsem se vedle sebe, stejně jako stařešina, když vešel dovnitř Mashiro. Políbil jsem ho a hned jsem vstal, abych mu taky donesl hrnek s kávou, aby se stařešina nemusel pořád zvedat.
„Budeme teď dost cestovat. Poptám se po něm, a pokud něco zjistíme, pošleme ti zprávu. Předpokládám, že je ti hodně podobný...“
Stařešina se po mých slovech pousmál. Bylo vidět, že to bral jako novou naději, že by mohl svého syna vidět.
„Je mi podobný, ale oči má modré po ženě,“ přikývl na mou otázku.
Natáhl jsem se k ošatce a podal Shirovi chléb a desku, na které byl kus masa, aby se mohl najíst.
Přeci jen pro něj mohla být naše společná noc vyčerpávající, i když potom spal, a on potřeboval nabrat sílu, aby vydržel nejen naši cestu, ale i naše další společné dny a noci...
Mashiro
Zadíval jsem se na Rena, když se o mě tak hezky staral a musel jsem zavrnět, jak jsem byl z toho nadšený. Tohle bylo vážně jiné, cítil jsem se dospělejší, jak kdybych překročil nějakou hranici poté, co si mě večer vzal. Cítil jsem ho všude, a to se mě v tuhle chvíli nedotýkal.
„Vyrazil bych až zítra, Rene. Ještě se podívám po táboře a zjistím, jak jsou na tom ostatní, co se večer zapojili do bitvy. Chci jim pomoct… Třeba bych mohl nasbírat i nějaké byliny s sebou, mohlo by to být i dobré krytí. Pocestný, co má s sebou byliny, není tak podezřelý, uděláme z toho obchodní záležitost,“ pousmál jsem se a sem tam poslouchal, jak se Ren baví s tím stařešinou.
Takže postrádá syna, hmm… Možná mu budeme moci pomoci, postaral se o nás a je velmi pohostinný, a taky… sám. Opuštěnost je hrozná věc, to mohu potvrdit. Nikdo by neměl být sám.
„Děkuji za jídlo,“ mírně jsem se poklonil stařešinovi a pořádně se u stolu protáhl, než jsem se pustil do toho žvance.
Měl jsem docela hlad, přeci jen to bylo moje první jídlo od doby, co jsme včera opustili otce. Bylo vidět, jak stařešina ožil, když nás tu měl, a popravdě i já. Jednou takhle budu žít s Renem, v klidu a… Ne. Bohužel jednou budeme králi, a to si nemůžeme dopřát ten luxus žít mimo zámek, ale do té doby, což snad bude u mých otců dlouho, chci žít v takovém domku a mít jen jeden druhého.
Ren
S úsměvem jsem se díval, jak do sebe Shiro tlačí jídlo, a snad to ani nestíhal pořádně pokousat.
Ale byl u toho tak roztomilý, zvlášť, když byl ještě rozespalý, vlasy měl rozcuchané na všechny strany.
Vyptal jsem si od stařešiny hřeben, postavil jsem se za Shira a začal jsem mu vlasy pročesávat. Nakonec jsem mu je svázal do copu a stáhl stuhou, kterou mi stařešina hned ochotně vytáhl ze šuplíku.
„Souhlasím s tebou,“ políbil jsem ho, když jsem byl s jeho česáním hotový.
Olízl jsem si rty, které hned chytily mastnotu od Shirových, a pak se usadil a konečně se i já pustil do jídla.
„Cestou zpátky se zastavíme pro své věci. Ale teď jsem si vzpomněl,“ zadíval jsem se na něho a pak se rozhlédl kolem sebe. „Kde máš toho malého chlupatce?“
Vážně jsem na toho nočního psa neviděl od chvíle, kdy jsme vběhli do vesnice.
Mashiro
Bylo příjemné, když si pohrával s mými vlasy a vytvořil krásný, dlouhý cop. Dojedl jsem a pořádně to celé zapil, jak jsem byl po té noci vyžízněný.
„Jo…“ zasekl jsem se a porozhlédl se po světnici.
V tuhle chvíli jsem opravdu doufal, aby se už noční pes nevydal za mými otci, kteří by z toho udělali válečné tažení. Něco mi písklo u hlavy a já se hned podíval na rameno, kde se už usadila ta koule, která se nejspíš po celou dobu někde schovávala. Konečně jsem si oddechl, protože tohle by byl vážně průšvih.
„Ještě, že je tady. Umíš si představit, co by se stalo, kdyby se dostal k tátům?“ usmál jsem se a pohladil kuličku po hlavě.
Taky jsem mu dal pár kousků chleba a maso, aby se i on najedl. Po chvíli jsem se zvedl a přešel do pokoje, abych si v brašně, našel svoje kalhoty, ale popravdě jsem tak trochu doufal, že za mnou Ren ještě na chvíli dojde.
Ren
To malé stvoření, jako by vědělo, že o něm mluvíme, se hned vyšplhalo Mashirovi na rameno a s chutí se pustil do nabízeného jídla.
A když Shiro zmínil Hirokiho a Mariceho, na moment ve mně zatrnulo.
Vážně by to mohl být problém, kdyby sem naběhly tyhle dvě rozzuřené kočky.
Poděkoval jsem za snídani, a pomohl jsem stařešinovi uklidit stůl, když se Shiro odebral do naší dočasné ložnice.
„Měl by sis ho hlídat. Nemusím ti říkat, jak je tahle kočka vzácná, že ne? Spousta lidí by ho chtěla mít ve své... řekněme ... sbírce. Vlastnit ho... Všichni totiž ví, co všechno dokážou, i když si někteří myslí, že jsou to jen plané řeči. Ale jeden nikdy neví. Máš ho moc rád, viď?“ usmál se na mě, když opláchl naše hrnky od kávy, utřel je a uložil na polici vedle ostatních.
„Miluji ho,“ taky jsem se pousmál.
Konečně o tom můžu mluvit nahlas, a kdykoliv a s kýmkoliv. Byl jsem šťastný, že mě Mashiro neodmítl. Nejspíš bych si za něj těžko hledal náhradu.
„Půjdu vedle, a pak bych se s ním prošel po vesnici a najít nějaké ty byliny, o kterých mluvil. Nebo potřebuješ s něčím pomoct?“ rozhlédl jsem se kolem sebe.
„Ne, klidně běž. Zvládnu práci kolem domu sám. Tak starý ještě nejsem. A jeho...“ ukázal k ložnici, „bych nenechal raději jít samotného.“
I když se neklaním ani Maricemu, tak stařešinovi jsem se poklonil, aniž bych nad něčím přemýšlel. Byl to moudrý muž hodný mé úcty.
Potichu jsem vešel do ložnice, a ještě tišeji za sebou zavřel dveře.
„Copak to tu provádíš?“ zašeptal jsem u jeho ucha a hned si ho zády k sobě přitáhl, abych ho mohl políbit na jeho krk, který měl štíhlý, a teď s tím copem, to bylo ještě dvakrát tak lákavější.
Mashiro
Marně jsem v pokoji hledal naši brašnu, nejspíš zůstala tam, kde ji Ren schoval. Trochu jsem se lekl, když mě zezadu Ren přitáhl na své tělo.
„Hledám tu věci, ale nejspíš zůstaly někde… Daleko. Jen… V košili asi po vsi chodit nemohu a…“
Trochu jsem košili nadzvedl a otřel se nahou půlkou o Renovi kalhoty.
„Nic pod tím nemám,“ potutelně jsem se pousmál, ale moc dobře jsem věděl, proč to dělám.
Nevím jak, nebo proč, ale začalo období páření, a on byl můj muž, mohl si se mnou dělat co chtěl. Instinktivně jsem zamručel a k tomu jemně zapředl, jak jsem ucítil to, co mnou projíždělo jako blesk z čistého nebe.
Ren
Musel jsem se usmát, když Shiro mluvil o tom, že naše věci zůstaly někde. Jako by byl myšlenkami úplně někde jinde. Je pravda, že jen v košili by po vesnici chodit neměl.
A hned mi to potvrdil tím, jak se o mě otřel.
Takhle by to nešlo, a vážně... nejspíš bych měl chuť ho ohnout hned za prvním domem.
Položil jsem ruku na jeho stehno a pomalu ji táhnul nahoru až na jeho poodhalený zadeček.
Bylo něco úžasného, smět se ho beztrestně dotýkat. Vědět, že je jen můj...
„Shiro,“ zavrčel jsem tiše do jeho ucha. „Neměl bys provokovat...“
Ale věděl jsem, že u něj nejspíš začíná období páření a tohle bude jen těžko zvládat, zvlášť když máme před sebou ještě ten zatracený úkol.
Přitiskl jsem si ho k sobě ještě víc a ruku jsem přes jeho bok posunul dopředu, kde jsem se otřel o jeho probouzející se penis.
„Chceš jít ven hned, nebo až za chvíli?“ položil jsem mu tichou otázku, kterou jsem ukončil polibkem na jeho krk.
Mashiro
„Já… Já… Ne… Nechci…“ nemohl jsem se vykoktat, připadal jsem si jeho blbec, ale strašně jsem se styděl.
„Nespěcháme… Půjdeme později,“ pousmál jsem se, ale cítil jsem, jak moc červené tváře mám.
Chvěl jsem se, když si mě k sobě přitáhl ještě víc, a když se mě dotýkal… Už jsem začal podmanivě vrnět a ukazoval mu, že jsem opravdu jen jeho. Otíral jsem se zadečkem o jeho nohu a vystrkoval ho na něj opravdu provokativně. Bylo to tak divné… Nikdy jsem neměl touhu tohle vůbec dělat, ale od té chvíle, co si mě vzal… Snad bych mu nastavil, kdykoliv by si řekl.
Jsem to ale opravdu proradná kočka patřící jen mému Renovi.
„Rene…“ zamručel jsem a rozvibroval tím své tělo do pářícího tónu.
Tohle umí jen kočky, které jsou připravené na dny se svým partnerem. Dlouhé a nikým nerušené noci a dny plné vášně. Vždy jsem otcům záviděl, když to na ně přišlo, a jen se díval po mužích okolo, kteří si své partnery odváděli do svých pokojů kdykoliv pocítili tu neskutečnou touhu. Kdokoliv… Komorní… služebné… stráže… Tohle je nejsilnější pouto, které mezi sebou máme, a to právě v tomhle období.
Zase jsem zatoužil po tom všem… Hlavně abych mu patřil.
Ren
Poslechl jsem ho.
Řekl to a já mu rád vyhovím. Viděl jsem, jak je na samé hranici, stejně jako jsem byl já. Měl jsem na něho chuť. Opravdu jsem ho chtěl hned teď... Teď mě tak strašně k sobě lákal. Svým krásným tělem, svými vzdechy a mručením, které se mu dralo z hrdla, svými bezděčnými pohyby...
Úplně jsem mu propadl.
Narovnal jsem se a rychle si stáhnul kalhoty.
Něžnosti můžou být potom, jako zákusek po dobrém obědě. Teď ho prostě chci, chci, aby se cítil dobře a já taky...
Ano, myslím trochu sobecky, ale může za to on. On mě tak strašně přitahuje, že si to ani neumí představit.
Ještě jednou jsem zkusmo zajel prsty do jeho zadečku, a když tam lehce vklouzly, už jsem na nic nečekal. Nastavil jsem se proti němu a zatlačil.
Nejprve opatrně, ale po dalším zásunu jsem tak opatrný už nebyl. Já chtěl... Ale nešlo to.
Bylo mi v Shirovi tak moc dobře. Každý pohyb, každé otření o jeho stěny, jeho pevný zadeček, do kterého jsem zatínal prsty, než jsem jednu ruku přesunul pod jeho břicho a chytl ho za penis, abych pomohl i jemu.
Ale šlo to těžko, sám jsem měl se sebou co dělat, když jsem cítil, jak se to na mě žene velkou rychlostí
Mashiro
„Rene…“ prohnul jsem se v zádech, když do mě najel a já div neuviděl všechny svatý.
To bylo tak… nedokázal jsem popsat ten pocit, když mi tohle udělá a bere si mě se vší razancí. Sténal jsem a sám jsem se proti němu nastavoval, jak kdybych věděl, co mám dělat, nebo jak se chovat.
Možná to vážně bylo tím obdobím páření, a každý z nás to ví, když to nastane. Mručel jsem a vzdychal, jak kdyby mi někdo vzal rozum.
Bylo to tak skvělé… S každým dalším přírazem, který mi dával do mého těla jsem víc propadal tomuto momentu.
„Aaaa… Rene…“ drápy jsem zaryl do jeho nohy, když jsem se co nejvíc propnul a vynutil si od něj polibek.
Chytil jsem jeho ruku na svém penisu a přivedl se spolu s tou jeho ke konci, který jsem tak moc potřeboval. Moje tělo se podvolovalo dál a nechtělo přestat s tím chvěním, které nyní muselo prostupovat i Renem. Orgasmus si vzal každou část mého těla a dělal se mnou hrozné věci. Cítil jsem se tak moc volný, a přitom svázaný k Renovi… Tohle byla ta láska, které se už nikdy nevzdám.
Ren
„Sakra Mashiro...“ zasyčel jsem, když mi do nohy zatnul nehty.
Zatnul jsem sval, aby mi do něho neudělal díru, a s posledními tvrdými přírazy dokončil tu parádu, co teď probíhala.
Když se narovnal jen jsem ho volnou rukou objal kolem těla a víc ho na sebe přitisknul. Jeho zadeček se stáhnul, a ještě víc mě sevřel v sobě. Myslel jsem, že vypustím duši, jak skvěle mi v tu chvíli bylo, když mě v sobě svíral. Jen jsem vzdychnul do jeho kůže na krku, ale hned jsem se vzpamatoval a oplácel mu polibek, který si vyžádal.
Bylo to opravdu něco neskutečného. Stále jsem byl mimo sebe a nemohl jsem popadnout dech...
Dosedl jsem na paty a stáhl sebou Shira na klín, abych v něm ještě aspoň chvíli mohl setrvat.
„Čekání na tebe...“ zachraptěl jsem do jeho rtů. „To čekání se opravdu vyplatilo. Jsi to nejlepší, co jsem mohl mít...“
Mashiro
Tulil jsem se k němu a nechal ho, aby mě stáhl k sobě, když si sedal. Byl jsem tolik ovládnutý jeho hlasem… Vůní, která prostupovala našimi těly, a dělala z nás jednoho.
Nikdy už nebudu moct přijmout jiného muže, než je Ren.
Nevím, čím to bylo, ale vážně jsem nikdy neměl touhy jako ostatní. Dost mých vrstevníků už bylo s ženami, nebo muži, ale já ne. Bylo to jako kdybych vždy měl patřit jen jednomu. Nejspíš je to mým druhem, který neznám, ale rozhodně jsme jiní než divoké kočky, které střídají partnery jak na běžícím pásu a ani se moc neusazují.
Když jsem uslyšel, co mi řekl, jen jsem spokojeně zapředl, a ještě víc se položil do polibku, který jsem mu v tu chvíli dal.
„V to doufám…“ zavrněl jsem u jeho rtů a znovu ho políbil.
Bylo mi jedno, kde jsme, a kdo nás může slyšet, on je ten jediný, koho poslouchám a komu věřím. Vždy to tak bylo, jen jsem si to nechtěl připustit, a ani tátové mi to nedovolili. Poslední roky Rena posílali na dost cest, a já už vím proč.
„Taky jsem čekal a doufal, že si vybereš mě. Byl jsi tak oblíbený u žen i mužů a já… Otcové tě poslední roky ode mě drželi dál, než bych chtěl,“ otřel jsem se tváří o tu jeho.
Ren
Chytl jsem Shira a nadzvedl ho, abych z něj mohl vklouznout. Stejně už jsem nebyl tvrdý, a jemu by to mohlo být už nepříjemné.
„Přišlo mi to zvláštní, že mám najednou tolik úkolů,“ zapřemýšlel jsem na jeho slovy. „Nejspíš tušili, co my dva ne.“
Usadil jsem Shira na posteli a klekl si před něho. Políbil jsem ho a pořádně objal, aby cítil, jak moc ho miluji. S tím, jak jsem před tím žil, jsem netušil, že bych se někdy dočkal nějakého takového citu.
„Půjdu pro vodu, aby ses mohl opláchnout, a pak půjdeme ven? Ale ještě počkáš tady, a než se umyješ, tak já zaběhnu pro naše věci, ano?“ znovu jsem ho políbil a pohladil ho po tváři.
Chytl jsem do ruky jeho cop, který mu přepadl dopředu a protáhl ho v ruce. Vzpomněl jsem si, jak měl
vlasy krátké a rozježené, když jsme ho přivedli na zámek. Od té doby se opravdu hodně změnil, vyrostl, vlasy má skoro po pás, a navíc zkrásněl tak, že se za ním snad všechny kočky otáčí.
„Nepůjdeš ven beze mne, že ne?“ zeptal jsem se ještě, když jsem si uvědomil, že začínám nejspíš žárlit na všechny, kdo by se k němu mohli přiblížit.
Mashiro
Musel jsem se zasmát, když se mě zeptal na tu poslední otázku.
„Rozhodně nepůjdu. Zaprvé jsem nahý a nelíbí se mi jiné věci než moje nebo tvoje… Zadruhé, bych bez tebe nikam nešel, na to jsem na tobě moc závislý,“ políbil jsem ho na ty jeho nádherné rty, a ještě jednou se o něj otřel svou tváří, aby na něm ještě víc ulpělo mé kočičí vůně.
Každý musí vědět, koho jsem já, a koho on. Nedopustím, aby si ho označil někdo jiný, vytrhal bych tomu stvoření všechny chlupy na těle… Ne, stáhl bych ho z kůže.
„Počkám tu,“ podíval jsem se k umyvadlu a čekal, až mi Ren donese vodu.
Poté jsem se zvedl a šel se opláchnout, abych nebyl tolik cítit našim aktem. Jenže… Nejspíš bych to mohl dělat celé dny a bylo by mi to jedno, jenom kdyby to byl Ren, s kým bych byl.
Ren zatím odešel a já se ocitl tak nějak sám. Uvelebil jsem se v posteli a přikryl dekou, abych nebyl nahý. Košile byla někde na zemi a mě se jí prostě nechtělo nandávat. Měl jsem v hlavě jen Rena, a jak poslušný pejsek čekal, až se ke mně vrátí. V hlavě mi však najednou běžela i jiná věc… Čím jsem? V tyto dny mě to trápilo víc, než bych si vůbec přál.
Nejspíš se stařešiny zeptám hned, jak na to bude správná příležitost.
Ren
Spokojený se Shirovou odpovědí, jsem ho políbil, a pak jsem mu zašel pro vodu. Ještě jsem řekl stařešinovi, že jdu pro naše věci, aby i dal na Shira pozor, a pak už ve své zvířecí podobě proběhl vesnicí a zamířil na místo, kde jsme si věci ukryli.
Spěchal jsem, abych ho dlouho nenechával samotného. Bylo světlo, takže byla pro mne cesta schůdnější a rychlejší než v noci. Když jsem doběhl na místo, změnil jsem se v člověka, abych mohl naše věci sbalit do nějakého uzlu, který by se dobře přenášel. Svůj jsem si připevnil na tělo tak, aby mi to nepřekáželo při změně ve lva a Mashirovy věci jsem pak popadl do zubů. A netrvalo dlouho a já se už zase blížil k vesnici.
Spěchal jsem, to jo, ale i přesto, než jsem se vrátil bylo už poledne.
Zastavil jsem se u prvních domků a zavětřil jsem. Můj citlivý nos zachytil tu pachovou stopu, která byla určena jen pro mne. Možná snad i proto, že Shiro patří mě, a já věděl, co mám hledat.
Byl jsem rád, že zůstal v domku u stařešiny, a tak jsem zamířil rovnou tam.
Z komínu se kouřilo a když jsem se přiblížil k domku víc, cítil jsem vůni pečeného masa.
Přiběhl jsem právě včas na jídlo. A že mi tou cestou opravdu vyhládlo.
„Jsem zpátky,“ vešel jsem do našeho pokoje, kde jsem viděl tu hromadu zabalenou pod dekou.
Pustil jsem Shirovy věci na zem, přistoupil jsem k posteli a čumákem do té hromady drcnul.
Mashiro
„Co?“ najednou jsem sebou cuknul, když se do mě Ren opřel čumákem a rychle se posadil na posteli, až jsem z ní málem sletěl.
„Já usnul,“ přiznal jsem a promnul si ospalé oči.
Chytil jsem ale Renovu… spíš lví hlavu do dlaní a políbil ho na tlamu.
„Jsi krásný v jakékoliv formě,“ usmál jsem se a zvedl se z postele, abych se konečně oblékl do svých věcí, které mi opravdu dobře sednou.
Sice nemohly být tak pěkné jako ty, co nosím v zámku, abych neupoutal pozornost, ale i tak se v nich mé hubené tělo dobře rýsovalo. Nikdy mi nešlo o to, abych dobře vypadal, ale najednou jsem musel být pro Rena ten nejhezčí, aby nikdy jeho zrak neulpěl na hezčím, než jsem já.
„Pojďte se najíst,“ zaťukal nám na dveře stařešina, a já uslyšel to kručení v břiše, které se nedalo přeslechnout.
„Jdeme,“ usmál jsem se, ale ještě jsem čekal na Rena, až se i on opláchne a oblékne, abychom mohli vyrazit a pořádně se najíst.
„Potom bych opravdu šel na tu procházku.“
Ren
„A vyspal ses do růžova,“ olízl jsem mu ruku a díval se, jak schovává své krásné tělo do oblečení.
Když byl hotový, i já se změnil do lidské podoby, opláchl se a oblékl. Ne, že by nebylo místo, nebo tak, ale dokud jsem byl ve zvířecí podobě, držel jsem se lépe než v lidské, abych po Mashirovi hned neskočil a nezastlal ho pod sebe do postele.
On mě totiž celou tu dobu tak lákal, že ani neví jak. Tohle bude asi utrpení. Podle všeho u něj už začíná probíhat období páření... Budeme muset náš úkol vyřešit co nejdříve, jinak se zblázním.
„Dobře, tak jdeme,“ upravil jsem si ještě halenu a otevřel dveře, abychom mohli jít za stařešinou do světnice a najíst se, protože i já už měl docela hlad.
Počkal jsem, až se Shiro usadí, a pak jsem nám všem nachystal jídlo.
Byl to příjemný den.
Mashiro se mi dal a já jemu. Ztvrdili jsme naše partnerství, a běda tomu, kdo by to chtěl zmařit. Čekala nás dobrá snídaně a výborné pečené maso na oběd.
Chybělo už jen, aby nás na sto procent akceptovali všichni z království Mariceho, zvlášť, když Shiro je nástupcem trůnu.
Mashiro
Díval jsem se, jak se Ren obléká a pořád jsem předl, jako kdybych se mu chtěl dát na zlatém podnose, aby mě sežral. Jak zvláštní pocit, když vím, že mi začíná období páření. Vážně jsme to měli ještě odložit, protože to se mnou dělá hrozné věci, které nedokážu zastavit.
„Děkuji za jídlo a vaši pohostinnost,“ poklonil jsem se stařešinovi a přisedl si ke stolu, abych mohl začít jíst.
„To já děkuji vám za to, jak jste pomohli, když chtěli naši vesnici napadnout. Bez vás bychom byli nejspíš již vypáleni, a mnoho životů by na oltáři života zhaslo. Tohle je jen malé díky, kdy vám dlužíme mnohem víc. Buďte tu jako doma, a kdykoliv k nám zavítáte, jste u mě vítáni, jako přátelé,“ poplácal mě i Rena po rameni, když odcházel přihodit poleno do krbu.
„Vždy jsme se drželi od koček dál, ať to byli divoké, nebo tygři, pumy, lvi, i tak to bylo nebezpečné, ale že se stanou našimi spojenci… To jsme si opravdu nikdy nemysleli,“ usmál se a nalil mě i Renovi nějaké sladké víno, které omamně vonělo až ke mně.
S chutí jsem se hned napil a cítil, jak se příjemné teplo rozlévá do mého nitra. Bylo to příjemné obědvat v tak milé společnosti.
„Půjdeme se rozhlédnout po vesnici,“ usmál jsem se a lehce povzbuzen, jsem se zvedl ze židle a zamířil ke dveřím.
Otevřel jsem a překvapilo mě to hezké počasí, které v tuhle dobu bylo. Líbilo se mi to i to, jak se tu proháněly děti a hrály si se staršími vlky. Bylo to tu opravdu rodinné.
Ren
Než to všechno skončí a budeme se moct schovat, kde nás nikdo nenajde, tak asi umřu na sexuální frustraci. A Mashiro mi to ani neulehčuje. Už jen to jeho vábivé předení. Nejspíš mu dám šantu kočičí, aby se opil, a budu se moct aspoň jednu noc v klidu vyspat. I když, pokud budu spát vedle něho, tak nevím... Nejspíš bych ho i tak nakonec znásilnil i ve spánku.
O něco jsem se uklidnil, když jsme vyšli ven. Shirovo předení utichlo, a já se mohl konečně zhluboka nadechnout čerstvého vzduchu. Už tak jsem byl napjatý víc než dost...
Vesnice to byla menší, ale byla moc hezká. Byla tu cítit všude pohoda, nebylo to jako ve městě. Všichni se navzájem znali, a nás znali už taky všichni. Kam jsme se hli, tam nám děkovali, že jsme je včas varovali před nebezpečím.
Na jednom konci vesnice už se pracovalo na opravě jedné sýpky, kterou se hyenám podařilo nakonec zapálit.
„Pomůžu jim, ano?“ ukázal jsem na chlapy, kteří se tahali s velkými kládami, aby mohli zpevnit zdi. „Tamhle je bylinkář,“ ukázal jsem na jeden dům, kde venku visela spousta svazků všemožných bylin, aby se prosušily na slunci. „Ale nikam daleko mi nechoď, ano?“
Mashiro
„Dobře, budu jen tam, stejně se musím domluvit na těch bylinkách, a taky… Dojdu pak za tebou, nemusíš mít strach,“ políbil jsem Rena na tvář, a potom se co nejrychleji vydal k chatce.
Taky aby ne, zase se mi z hrdla vydralo to podmanivé zamručení, kdy ho k sobě opět lákám. Čím dál od něj budu, tím víc se aspoň na něco soustředím.
„Dobrý den, přišel jsem se vás na něco zeptat,“ mírně jsem se poklonil, když jsem vešel do skromně vybavené chaloupky, kde snad všude visela nějaká bylina.
„Dobrý den, mladý muži, vy jste jeden z těch, co nás včera zachránili, že?“ usmál se na mě muž tak ve středních letech, co si z košíku vytahoval svazek bylin.
„Ano… Potřeboval bych od vás nějaké byliny. Jdeme do království hyen, abychom zabránili válce, je to na požádání vašeho vlčího krále. Chtěl bych jít jako bylinkář, abychom nebudili tolik pozornosti,“ pousmál jsem se, když se na mě ten muž otočil.
„Nesnáším hyeny, zabili mi na hranicích celou rodinu, jen mě nechali žít. Nebýt bylin, nikdy se z toho nedostanu. Vyber si jakékoliv chceš, nevadí mi to. Klidně ti i vysvětlím, na co která je, určitě se ti to bude hodit. I když…“ na chvíli se zasekl a natáhl moji vůni.
„Sice mě mate ten lev, co je z tebe cítit, ale nejspíš je to tvůj partner… Ty jsi posvátná kočka, nepotřebuješ byliny, sám jsi lék. Ty jsi… Ano… Je tomu tak,“ přitáhl si mě blíž k sobě, a znovu natáhl můj pach, až jsem nelibě zavrčel.
Nikdo jiný nemá právo se mě dotýkat.
„Ty jsi bratr Susuma… Bude rád, že žiješ. Pokud vím, jste již jediní žijící jedinci z vašeho rodu posvátných koček. To on mě zachránil a vyléčil, když jsem byl na pokraji smrti,“ pousmál se na mě a konečně mě pustil ze svého sevření.
Jeho tvář… Byla najednou červená, a ta moje až příliš v šoku.