Ren
Byli jsme už skoro u hranic, stačilo jen vyjít z lesa, když jsem zpozorněl. Chtěl jsem Mashirovi odpovědět, ale něco mě zaujalo.
Strhl jsem ho z cesty bokem. Zalehli jsme do křoví a já napjatě naslouchal. Zavětřil jsem, a po chvíli znovu. Uši se mi natáčely po zvucích, které k nám přicházely.
„Myslím, že se nám cesta krapet protáhne,“ zašeptal jsem a ukázal Mashirovi na cestu, směrem z lesa.
Od území hyen, od hranic, po cestě přicházelo asi deset jejich bojovníků. Nebyli oblečeni a nabaleni na nějakou delší cestu, neměli žádná zavazadla, jen zbraně, vodu a malý vak, v kterém nejspíš měli jídlo. Chovali se nenuceně, jako by měli jistotu, že jim nic nehrozí.
Prošli kolem nás, aniž by se zastavili, či se rozhlédli nebo zavětřili. Byli si sebou úplně jisti a nečekali žádné nebezpečí.
Když kolem nás prošli, zaslechl jsem i pár jejich slov, která se mi vůbec nelíbila.
Chystali se v noci napadnout blízkou vesnici vlků...
Vesnice to nebyla velká, jen pár domů, a jeden hostinec. Spíš taková první zastávka po cestě do vlčího království. Ale věděl jsem, že těch pár obyvatel by se zřejmě nedokázalo ubránit, aniž by někoho hyeny zabili.
„Musíme je varovat,“ zašeptal jsem a potichu se zvedl z Mashira, kterého jsem zalehl a nehnul se ani o kousek, abych nezpůsobil žádný hluk, když hyeny procházely kolem.
Mashiro
Lekl jsem se, když mě Ren stáhl bokem, ale brzo jsem pochopil proč. Otočil jsem hlavu tak, abych viděl na ty hyeny, které se šinuly k nedaleké vesnici. Když ze mě Ren slezl, vůbec jsem neváhal a hned se proměnil do své zvířecí podoby. Věci jsem nechal, kde byly, jen jsem je zakopl packou pod keř a už ukazoval Renovi k cestě lesem, kudy bychom měli být rychleji ve vesnici. Když jsme šli sem, jen letmo jsme ji míjeli, takže neměl být problém ji najít.
„Podle toho, jak jdou, bychom měli s během mít náskok tak deset minut,“ zadíval jsem se na nebe, které již šedlo, jak se blížila noc.
„Musíme jim pomoct. Jen…“ vytáhl jsem zuby z vaku lahvičku a trochu cákl na Rena a trochu na sebe, než jsem ji uklidil zpátky.
„To mi dal děda. Mělo by to skrýt náš pach a nikdo nás neodhalí a ani nebudu vědět, kdo jsme, to jen pro prozrazení, kdyby někdo utekl,“ povzdechl jsem si a pořádně se protáhl, abychom hned mohli vyrazit.
Ren
Ani jsem nemrknul a Mashiro byl připravený vyrazit. Málem zapomněl i na toho svého nočního psa, který se vyhrabal ze Shirových věcí a hned mu skočil na hřbet.
Shodil jsem ze sebe oblečení, a i se Shirovými je ukryl pod větve. Přeměnil jsem se ve lva, a ještě stihl zaprskat, když se mi ta trocha vody, nebo čím to po mně Mashiro šplíchnul, dostala do nosu.
„Poběžíme rovnou do vesnice. Pokud cestou potkáme nějaké vlky, budeme je varovat, aby jim šli pomoct. Tohle, i když hyen není moc, může pro vesničany dopadnout špatně. Však si je slyšel, že jim bude jedno, jestli někdo zemře nebo ne. Chystají se vesnici podpálit, a to je horší, než cokoliv jiného To znamená smrt mnoha vlků, kteří budou klidně spát ve svým domech.“
Vyběhl jsem směrem k vesnici.
„Pokud mi nebudeš stačit, vyskoč si na můj hřbet. Jsi lehký, takže to pro mne nebude problém,“ ohlédl jsem se ještě za Mashirem.
Nebyl čas se zdržovat s nějakou pomalou chůzí po cestě. Brali jsme to zkratkou, a já doufal, že se někde nezřítíme, protože tma už pomalu začala přebírat vládu. Nevěděl jsem ještě, co udělám, až doběhneme do vesnice. To jsem chtěl vymyslet cestou, případně na místě, podle situace. Ale i kdybychom je měli třeba jen varovat, pobudit celou vesnici, může to zachránit jejich životy…
Mashiro
„Stačit ti budu, to abys ty stačil mě,“ usmál jsem se a trochu sklopil uši, když jsem nabral pořádnou rychlost.
Míjel jsem stromy a kličkoval mezi nimi, jak kdybych měl vypustit duši a před něčím utíkal, ale já šel za něčím důležitějším. Běželi jsme tak rychle, že se prach ze země pod námi vznášel nad zemi a vířil kolem nás jako tornádo.
Začala být tma, když jsme vběhli do vesnice, a hned na začátku nás zastavily stráže, co tu měly obchůzku. Bylo vidět, že to jsou jen farmáři, boj nebyl jejich prioritou, ale několik mužů schopných se do toho obout tu bylo. Určitě ve své formě vlka nejsou k zahození. Dokonce se během chvíle objevilo i pár medvědů, což byla první dobrá zpráva, ti si s hyenami umí poradit. K tomu, když připočtu lví podobu Rena a mě jako mrštnou kočku, musíme uspět.
Trochu jsem se schoval za Rena, když na mě zavrčeli dva muži a změnili se do podoby vlka, ani si nenechali nic vysvětlit a už po nás šli. Neměl jsem tak silný hlas jako Ren a ani jeho chladné jednání, tak mi instinkt radil, abych jednání nechal na něm.
Ren
Pousmál jsem se, když se mě Mashiro zeptal, jestli mu budu stačit. Pravda je, že je malý v kočičí podobě, ale na druhou stranu byl opravdu mrštný a rychlý. V některých místech to pro něj mělo spíš výhodu, zatím co já, se svým mohutným tělem, se musel doslova prodrat některými křáky.
Ve vesnici nás k mému překvapení, přivítali strážci, a dokonce i pár medvědů.
„Potřebuji nutně mluvit se starším vesnice. A nepočká to!“ řekl jsem přísným hlasem hned potom, co jsem na ně zařval, když začali cenit na Mashira.
„A to jako proč?!“ odsekl mi jeden z vlků.
„Víte vy vůbec, že máte nového krále?“ zeptal jsem se místo odpovědi.
V tuhle chvíli se oba dva zasekli. Nejspíš se tahle informace k nim ještě nedostala.
„Yiro je mrtvý, pokud si to chcete ověřit, vyšlete posla, ale než se vrátí, vaši vesnici napadnou hyeny. Už si to sem kráčí, rozhodnutí celou vesnici vypálit. Chcete si vzít na svědomí životy všech, co tu teď klidně spí?“
Vlci znovu zaváhali, ale bylo vidět, že jsou nalomeni a už nemají tolik chuť mně nebo Shirovi skočit po krku.
„Hyeny sem jdou od západu. Měli bystě rozestavět hlídky, požádat medvědy, aby vám pomohli ohlídat i další strany vesnice, kdyby se hyeny rozdělily, ale není čas tu stát a vykládat si o hezkém počasí. Je nutné, abychom mluvili se starším, a vy zatím můžete pobudit ostatní, aby vám pomohli. Chcete ochránit ženy, starce i děti, ne? Nebo se hyenám chcete vydat napospas?“
Vlci se na sebe na moment podívali. Jeden z nich se pak rozběhl mezi domky a druhý na nás kývnul, abychom ho následovali.
Konečně dostali rozum...
Došli jsme doprostřed vesnice a on hned po zaklepání vešel do jednoho z domů. Po chvíli vyšel a kývnul na nás, abychom vešli dovnitř.
„Tak jdeme,“ podíval jsem se na Mashira. „Chceš zkušenosti, takže to nechám na tobě. Promluvíš si se straším...“
Mashiro
Celou dobu jsem byl hrdý na to, jak Ren dokáže rychle reagovat a hrdě stojí před těmi vlky, jak kdyby mu nemělo nic překážet. Ano… On už byl král, prostě to vždy uměl, nějak měl přirozenou autoritu a všichni ho rádi poslouchali. Oproti tomu mě… Moc lidí neuznávalo.
„Já? Ale… Ale já… Nikdy jsem s nikým takový nemluvil,“ schoval jsem se trochu za Rena a snažil se nebýt moc na očích, které se na mě ze všech stran upíraly.
Jemně jsem zavrněl, jak kdybych Rena přemlouval, aby to vzal za mě, ale… Měl pravdu, konečně bych měl i já ukázat, že místo krále mi právem náleží, a ne pořád stát někomu za sukní.
„Mohl bych vás poprosit o nějakou deku, nebo oblečení? Nemám ho sebou,“ poprosil jsem muže, který stál kousek od nás.
Ihned ze sebe stáhl plášť a přehodil ho přese mně. Změnil jsem se zpátky do lidské podoby a pořádně se zabalil tak, aby ze mě nebylo vidět nic, co má právo pozorovat jen Ren. Trochu neohrabaně jsem vešel do chatrče, která stála uprostřed vesnice, a postarší muž na mě již čekal. Bál jsem se… Muselo to být vidět a i cítit na hony daleko.
Ren
Prý s nikým takovým nikdy nemluvil... To zrovna. Už několik let se denně dohaduje s králem lvů, s jeho partnerem, který je také syn královských rodičů. S Bakem a s bývalým králem lvů... A to se mu zdá jako nikdo?
Musel jsem se pousmát, nad jeho obavami a strachem, když vcházel dovnitř.
„Zvládneš to,“ povzbudil jsem ho ještě, když vcházel dovnitř.
Zatímco jsem nechal Mashira napospas svému osudu, já se rozhlédl kolem. Došel jsem k vlkovi, který nás sem přivedl a hlavou ukázal směrem k západu.
„Hyeních bojovníků je deset. Pokud vás nepřekvapí, měli byste je zvládnout, hlavně když tu máte ty čtyři medvědy. Ale musíte ohlídat všechny strany. Jste vlci, máte velmi dobře vyvinutý čich a takový smrad, byste měli v pohodě zacítit. Kdyby vás překvapili v noci, když by všichni spali, nepomohly by vám ani hlídky, ty by zemřely jako první. Oni ví, že tu máte sýpky, chtějí to tu prostě všechno podpálit, a je jim jedno, jestli u toho někdo zemře.“
Otočil jsem se na východní stranu vesnice, kde byly dvě velké chatrče, speciálně upravené na to, aby se v nich mohly skladovat potraviny a obilí.
„Hlídá to tam někdo?“
Vlk se zadíval tím směrem a pak jen přikývnul, že jeden člověk je tam na hlídce.
„To je málo, půjdu za ním a ty pošli ještě někoho, ano?“ požádal jsem ho už o něco mírnějším tónem, abych stáhnul dolů to napětí, které jsem mohl vyvolat mým tvrdým a nesmlouvavým přístupem. „Ale pro jistotu by bylo dobré požádat i ostatní vesničany, aby byli připraveni s vodou, kdyby se jim náhodou podařilo něco podpálit,“ dodal jsem ještě a pak se vydal k sýpce, kterou hlídal jen jeden vlk.
Mashiro
„Dobrý večer. Jsem Mashiro, princ ze lvího království. Syn Mariceho a Hirokiho. Přišel jsem vás varovat před blížícím se nebezpečím. Než jsme sem přišli, na cestě jsme zahlédli tlupu hyen, jak se sem chystají, říkali, že chtějí vše podpálit, a na životech vesničanů jin nezáleží,“ chtěl jsem mluvit dál, ale prošedivělý muž naproti mně mě zastavil.
„Tak… Mladý muži, vy nejste pravým synem lvího krále. Nemluvím tu s nikým jiným než se synem legendárního posvátného kocoura ze severní říše. Můj drahý přítel s ním měl tu čest sloužit, jsem rád, že žiješ, byl jsem smutný, když jsem se dozvěděl o jejich skonu a neměl možnost jej potkat,“ usmál se na mě stařík a ukázal na místo vedle něj, kam jsem podle všeho měl usednout.
„Vyslyším tvé varování,“ pokynul holí a ukázal třem mužům ke vchodu, aby šli ven a zapojili se do příprav na boj.
„Vy jste znal mé rodiče?“ pozvedl jsem obočí a nadšeně hledal jakoukoliv zmínku o nich.
„Bohužel jsem neměl možnost je osobně potkat, ale slýchával jsem o nich. Popravdě bys měl hledat odpovědi tam, kde jsi je ztratil. Započni u ženy, která se tě kdysi ujala, a ty jsi jí říkal babičko. Ve věcech, které ti zde nechala a které vedou nitkami do míst, kde jsi se zrodil,“ mluvil v hádankách, ale to snad všichni stařešinové, co jsem měl tu čest poznat.
Tentokrát to ale bylo jiné, nikdo mi nestál za zády a upozorňoval na co se mám zeptat. Poprvé jsem musel jednat sám za sebe a třeba se i dozvím, kde je můj původ.
Ren
Došli jsme k jedné ze sýpek, kde se zpoza rohu ukázal jeden hlídač. Byl ozbrojený mečem, a vypadal docela silně, ale byl sám. Proti několika hyenám a případnému ohni by nic nezmohl.
„Bylo by dobré je nepustit do vesnice. Zabránit jim, aby to tu mohli nějak zapálit. Podle mě by tu každou chvíli měli být. Vyjdu jim naproti a zkusím je rozhodit. Ale bylo by dobré, kdyby někdo šel se mnou,“ otočil jsem se na vlka, který mě doprovázel.
Ten se otočil a štěkl směrem do vesnice. Za chvíli se ukázaly další tři, ve vlčích podobách. Když došli k nám, řekl jsem jim krátce, co uděláme. Všichni jen přikývli hlavou, a když i tomu poslednímu jsem řekl, ať si zvolá pomoc a dobře to tu hlídá, zamířili jsme do lesa.
Za námi se už skoro celá vesnice probudila. I přesto byli tiší, ale když jsem se ohlédl, viděl jsem postavy ve tmě, jak procházejí vesnicí a chystají vodu pro případný požár a chlapi, kteří byli při síle a ozbrojení, se rozmisťovali po okrajích vesnice.
Už jsem na nic nečekal a rozběhl se za vlky, kteří už na mě čekali na kraji lesa, abychom vyšli naproti hyenám. Tušili jsme, že se nejspíš rozdělili, ale musíme aspoň oslabit jejich skupinu. Když jsou ve velkém počtu, jsou drzí a mají plno keců a odvahy. Když je rozdělíme, snížíme jejich počet, dokážou jen štěkat a stáhnout ocas mezi nohy...
Mashiro
Ještě chvíli jsem mluvil se stařešinou, než jsem chtěl odejít, ale on mě zastavil a donutil, abych si sedl zpátky na místo.
„Já se chci zapojit do bojů, prosím, nechte mě jít. Mám tam svého muže a nechci ho nechat samotného,“ škemral jsem, ale on byl neústupný.
„Ty se do bojů zapojovat nebudeš, protože by ses mohl prozradit a to nemůžeš. Potřebuješ být v utajení, když chceš jít do země hyen, a ještě se mezi ně dostat, nejspíš až ke králi, že?“ pousmál se stařešina a podal mi kalíšek s čajem, který právě zalil.
„Ale já… Chtěl bych být s nimi,“ smutně jsem si povzdechl, ale musel jsem uznat, že má pravdu, a já se nemohu protivit tomu, co mi tu říká.
Ren
Zaslechl jsem šelest a okamžitě jsem zalehl do křoví, stejně jako vlci. Všichni do jednoho špicovali uši a napínali zrak do tmy. Ale jako kočka ve tmě vidím lépe než oni.
Zaměřil jsem se na stín, který se o něco dál mihl mezi stromy. A pak další. Byli celkem tři, které jsem zahlédl.
Ukázal jsem hlavou tím směrem a viděl jsem, jak vlci znovu zavětřili a vzápětí nakrčili čumáky a vycenili zuby.
Byli to oni. Ti, na které jsme čekali. Pach hyen se s ničím prostě nedá splést, ať už jsou v lidské či zvířecí podobě.
Potichu jsem se zvedl a proplížil se o kus dopředu. A v momentě, kdy mě jeho pach silně udeřil do nosu, jak blízko byl, vyskočil jsem. Okamžitě jsem se mu zahryznul do krku, a strhnul ho na zem.
Ale i přesto stačil vykřiknout.
Kolem mne okamžitě prosvištěl šíp, rozčísl mi hří vu, a pak se s drnčením se zabodnul do kmene stromu.
Ten pode mnou už jen chrčel a z posledních sil se rukama snažil hrábnout za sebe a strhnout mě dolů. Ale jen se chytl mé hřívy, než jeho síla zcela povolila a ruce se mu bezvládně svezly k zemi.
Jako bych tím odstartoval všechno ostatní, co se potom dělo. Rázem se ozval hluk a křik z několika stran kolem vesnice. Vlci, co byli se mnou se také rozběhli do tmy a zaútočili na další dvě hyeny, které se snažili schovat ve tmě, mezi stromy.
Mashiro
Byl jsem nervózní, slyšel jsem hluk, který se k nám donášel z venku a nepříjemně se mi zabodával do zvukovodů. Byl jsem opravdu zničený a nedokázal zastavit svou přeměnu v divokou kočku. Během chvíle jsem stál vedle stařešiny a neustále přecházel sem a tam.
„Dobře… Ale uděláme něco, aby tě nepoznali,“ vzal vyhořelý prach, který se válel kolem ohniště a nabral jen do malé misky.
Celý ho vysypal na můj kožich a vetřel, abych vypadal jako černá kočka a až teprve poté mě vypustil ven z chatrče. Byl jsem chráněný tím, co skrývalo můj pach a teď jsem ještě měl celý černý kožich. Nebylo nic, jak by mě poznali.
Vyběhl jsem ven a hned před chatou narazil na hyenu, co se sem nějak proplížila. Protože tu nikdo na hlídání nebyl, došlo mi, že jdou i z jiné strany a nejspíš tu nebude sám. Hlasitě jsem zařval, abych upozornil na vnik do vesnice a hned se pustil do boje s touhle proradnou hyenou. Byl silný, ale já mrštný. Okamžitě jsem mu šel po krku a párkrát ho hryznul, než po mě chňapnul on a stáhl mě pod sebe. Vymrštil jsem pružně své tělo a zakousl se mu přímo do ohryzku a tiskl tak silně, až na mě pomalu začal celou svou váhou padat.
Ren
Rozhlédl jsem se kolem sebe, když ten pode mnou sebou přestal škubat a vydechl naposledy.
Podle zvuků mi bylo jasné, že vlci, co byli se mnou, už mají v parádě hyeny, které se sem dostaly z této strany.
Otočil jsem se zpátky k vesnici právě ve chvíli, kdy někdo zakřičel, že hoří.
Jeden z krajních domů náhle vzplál a osvětlil celou uhle noční scenérii. Rozběhl jsem se tam... Mezi domky už se pohybovala spousta vlků a vlčic, kteří nosili vodu a hasili oheň, aby se nerozšířil i na ostatní domky. Medvědi a dalších pár vlků bojovalo s hyenami, které se stihli dostat až do vesnice.
Ale už když jsem běžel k nim, viděl jsem, že boj je rozhodnutý i za cenu jednoho shořelého domu.
„Mashiro!“ vykřikl jsem do té vřavy, když jsem zahlédl na návsi stařešinu, ale byl přitom sám.
„Kde je Mashiro?!“ křikl jsem na něj, jen co jsem k němu doběhl. „Tak kde je?!“
Stařešina jen pokrčil rameny a ukázal někam do prostoru.
„Proč jsi ho pustil?!“ zavrčel jsem na něj vztekle a měl chuť ho okamžitě zahryznout.
„Mashiro!“ znovu jsem se rozkřikl a rozběhl se mezi domy, kde ještě bojovali poslední hyeny s vlky a s medvědy. „Mashiro!!“
Mashiro
Váha té hyeny mě pořádně zarážela do země a já nemohl pohnout vůbec ničím. Byl opravdu těžký, ani shodit ze sebe jsem tu mrtvou váhu nedokázal. Byl jsem v pasti. Když jsem uviděl druhého muže, začal jsem sebou vrtět a snažil se ze všech sil dostat zpod mrtvoly. Až ve chvíli, kdy mi vedle hlavy cvakly zuby, byl jsem schopný proklouznout hlouběji pod tělo hyeny, kterou jsem zabil a vyklouznout mu mezi nohami ven.
Bohužel mě ten druhý stačil kousnout do nohy a stáhnout na bok tak, že jsem mu nemohl utéct. Držel mě zuby až na kost hluboko a tiskl je k sobě, až jsem si myslel, že mi tu nohu ukousne.
„Rene… Rene… Ren…“ křičel jsem do vzduchu, protože jsem už dáno byl v lidské formě a tělo mě bolelo.
Potřeboval jsem ho. Vážně jsem ještě na tohle připraven nebyl… Jsem tolik slabý, když ho u sebe nemám.
Ren
Zoufale jsem se rozhlížel po hloučcích. Někteří bojovali, někteří hasili oheň. Ale Shira jsem nikde neviděl.
Znovu jsem zakřičel jeho jméno...
V tu chvíli jsem slabě zaslechl volání svého jména. Otočil jsem se tím směrem.
Kousek opodál, nedalo stařešinova domku, jsem je uviděl. Zapřel jsem se o zem a vyskočil, až se za mnou zaprášilo. Několika dalšími skoky jsem byl u nich a v letu jsem zachytil tu hyenu, která se teď rozhodla Mashira roztrhat za živa.
Byl jsem úplně nepříčetný, když jsem to viděl. Krev se mi navalila do hlavy a já přestal rozumně myslet. Nebylo ani nad čím přemýšlet. Hyena zakvičela a pustila Mashirovu nohu, jak silně jsem ji stiskl krk. Trhnul jsem s ní a odtáhl ji bokem. Bránila se, škubala sebou a snažila se mě zasáhnout svými drápy. Ale moje tělo, dvakrát tak větší než její, ji zalehlo, a moje čelisti se ještě pevněji sevřely kolem jejího krku.
I v té vřavě bylo slyšet, jak to zakřupalo, když jsem ji zlomil svými zuby páteř. Neovládajíc svůj vztek jsem ještě víc stisknul a trhnul. Kus kůže i masa mi zůstalo v tlamě, když se hyena naposledy nadechla a přestala se hýbat. Krev z ní valila doslova proudem a hlava ji visela u těla jen na zbytku krku a kůže.
„Shiro!“ vykřikl jsem a rozběhl se k němu, když jsem se trochu vzpamatoval. Bylo mi jedno, že jsem od krve, bylo mi jedno, jak vypadám. Jediné, co mě zajímalo, bylo, jak je na tom on.
„Přiveďte felčara! Nějakého tu mít musíte!“ křikl jsem na stařešinu, když jsem viděl, jak dopadla Mashirova noha.
Změnil jsem se v člověka a přiklekl si k němu.
„Vydrž, Shiro, hned se o tebe postarají,“ pohladil jsem ho po vlasech.
Měl jsem o něj strach. Opravdu jsem se bál, že ho ta hyena roztrhá. Proč jsem ho nechal samotného? Říkal jsem, že ho nespustím z očí, a přitom...
„Omlouvám se, Shiro, neměl jsem tě nechávat samotného,“ sklonil jsem se k němu a políbil ho na čelo.
Měl jsem co dělat, abych se nerozbrečel, když jsem ho viděl.
Proč? Nikdy jsem nebrečel. Tak proč se teď držím zuby nehty?
Mashiro
Hned jsem se chytil kolem krku svého nádherného muže a přitiskl se k němu.
„Ty za nic nemůžeš, to já chtěl jít ven. Je to dobrý, já se brzo vyléčím a taky… Ty bys mě vyléčil,“ řekl jsem s červenými tvářemi, protože to byla pravda.
Pořád jsem se styděl a popravdě mě ta noha opravdu bolela, ale na smrt to nebylo. Jemně jsem zapředl, když jsem cítil Renovu blízkost, a opřel si o jeho mohutnou hruď hlavu.
„Jsi v pořádku? Nestalo se ti nic? Asi si tu den odpočineme, než se vydáme dál, jsem… Unavený,“ oči se mi zavíraly, když se má noha začala pomalu léčit, ale krev stále trochu vykapávala ven.
Ren
podíval jsem se na jeho nohu. I když to vypadalo strašně, zdálo se mi, jako by se mu to opravdu hojilo přímo před mýma očima. Ale přesto jsem počkal na felčara, který mu to aspoň obvázal, a já ho konečně mohl vzít do náruče.
Stařešina nás hned vedl rovnou do svého domu, kde měl jedu místnost navíc. Uložil jsem Shira do postele a nechal felčara, aby se mu na to ještě jednou, už v klidu podíval. Zaběhl jsem do velké kuchyně, kde se už vařila voda. Nabral jsem ji, a se stařešinou v patách, který nesl čistá plátna, jsem se vrátil zpátky do pokoje.
„Měl by ses umýt,“ jemně mě stařešina odstrčil od postele, abych felčarovi nezavazel. „V kuchyni jsou necky, tak si tam nalej vodu a vrať se, až budeš čistý.“
Chtěl jsem namítat, že budu u Mashira, ale jeho pohled mě na místě zpražil a já nakonec poslušně šel do kuchyně umýt se od špíny a krve. Ale rychlost, s jakou jsem se umyl, by mi mohla závidět kde která ryba, co je ve vodě jako doma.
Netrvalo dlouho, a já oblečený do haleny, kterou mi stařešina nachystal, spěchal do vedlejšího pokoje.
Felčar právě dovázal Mashirovi nohu, kde mu dal i nějaký smradlavý obklad, a sbíral si věci, aby mohl odejít.
„Přijdu se na něho podívat ráno,“ rozloučil se a zmizel venku.
Ještě jsem stařešinovi pomohl uklidit špinavá plátna a zakrvácenou vodu, kterou jsem vylil venku před dům.
„Budu spát v kuchyni, je tam nejtepleji. Kdybys něco potřeboval, tak mě klidně vzbuď, stejně se ještě musím podívat, jak jsou na tom ostatní. A... Děkujeme vám za rychlou pomoc. Bez vás by to dopadlo hodně špatně, kdybyste nás nevarovali.“
Taky jsem mu popřál dobrou noc, pokud se tomu tak ještě dalo říct, protože venku už pomalu začínalo svítat. Byl jsem však unavený, že jsem si hned lehl vedle Mashira a opatrně si ho přitáhl k sobě.
„Bál jsem se o tebe, Shiro,“ přikryl jsem nás lehkou dekou. „Bál jsem se, protože tě opravdu moc miluji...“
Mashiro
„Bolí to!“ sykl jsem, když se mi ten felčar hrabal v kotníku a čistil mi ránu, aby se mi tam i přes léčení nedostala nečistota.
Bylo vidět, že to nedělá poprvé, ale taky byl neustále nervózní z toho, jak rychle se rána hojí a on nemůže pořádně léčit zranění bylinkami.
„Ale kousnutí jsi zvládl v pořádku, co? Tu chvíli to zvládneš,“ zavrčel na mě po vlčím, a já jen trochu zasyčel jako odpověď.
„No, no… Ještě mě poškrábej, a je to,“ usmál se, když mi dovázal nohu a otřel lýtko, které bylo celé od krve.
Taky bych mu mohl vytrhat zbytek vlasů, co tam na té pustině, co si říká hlava, má. Lehl jsem si, když odešel i stařešina a vyčkával, že snad ke mně Rena pustí. Nevydržím bez něj ani chvíli. Trochu jsem sebou cukl, když se ten známý pach dostal až ke mně, a já věděl, že je Ren tady. Jen jsem se spokojeně k němu přitulil, a ještě jemně zapředl, jak spokojený jsem byl. Sklonil jsem se k jeho ruce a políbil mu prsty, které mi byly nejblíž.
„Taky tě moc miluji a bojím se o tebe pokaždé, když jsi i jen chvíli ode mě. Asi po tomhle všem, až se vrátíme domů, bude těžké tě ode mě oddělit, asi všechny pokoušu,“ pousmál jsem se, a ještě víc se zavrtěl.
Ren
Kdyby nebylo Mashirova zranění, bylo by mi úplně skvěle. Takhle jsem si stále vyčítal, že se mu to stalo díky mé neopatrnosti. Chytl jsem ho za ruku a taky jsem ho na ni políbil.
„Krásně voníš,“ zašeptal jsem a přitiskl nos k jeho krku. „Opravdu hezky. Kdybys nebyl zraněný, nejspíš bych vedle tebe jen tak neležel, Shiro:“
Ještě víc jsem si ho přitáhl do objetí. I když jsem měl na sobě krátkou halenu, protože stařešina nějak vysoký nebyl, cítil jsem i přes tu látku horkost Mashirova nahého těla.
„Zítra si odpočineme a pak se vydáme tam, kam jsme měli původně namířeno. Vlastně,“ zasunul jsem ruku pod peřinu a potáhl ji po Mashirově těle až na jeho stehno, kde jsem se zastavil na koleni.
„Počkáme, a se úplně uzdravíš. Dříve nevyrazíme.“
Mírně jsem jeho koleno stiskl, a pak jsem ruku zas potáhl nahoru a nechal ji ležet na jeho břiše. Nadzvedl jsem se, abych se mu mohl podívat do očí. Ale po chvíli koukání jsem se k němu přiblížil a políbil ho. Začal jsem ho líbat se všemi city, které jsem k němu měl...
Mashiro
„Spíš smrdím tím, co mi dal Bako, pořád to ze sebe cítím, nelíbí se mi to,“ zamračil jsem se, ale hned jsem se vzpamatoval, když jsem ucítil jeho ruku, jak mi putuje po těle.
„Ren…“ nedokázal jsem mluvit, jak kdyby mi v krku uvízl knedlík, jak moc jsem zase cítil to vzrušení, které ve mně za každé okolnosti vyvolá.
„Ano… Až… se… uzdravím,“ dostal jsem ze sebe nakonec, a začal přijímat ty jeho dokonalé polibky.
Sice, jsem neměl s čím porovnávat, ale tušil jsem, že nikdy nebudu mít nikoho lepšího, než je on.
„Rene,“ jemně jsem zapředl a snad se utopil v jeho očích.
Jazykem jsem se proplétal s tím jeho, a moje tělo se chvělo, jak kdybych se dostal do nějakého šoku. Jsem jak omámen tím, co se mnou dělá. Nevím, jak dlouho tohle ještě vydržím, ale… Tak moc bych se mu chtěl dát. Vyznali jsme se jeden druhému… Jsme spolu tolik šťastní a přitom to prostě ještě nejde. Drápy jsem Renovi přejel po zádech a určitě mu na nich zanechal pár krvavých škrábanců, ale jen jemných.
Ren
Prohnul jsem se v zádech, když mě Mashiro poškrábal, a tím jsem se bezděčně víc otřel o jeho tělo.
Sklonil jsem hlavu, zapřel ji o jeho hruď a tiše jsem zaskučel.
Nemůžu se ho ani dotýkat, aniž bych zahořel touhou po jeho těle. Nemůžeme to... Ne teď, když je zraněný.
Políbil jsem ho na hrudi, otřel jsem se jazykem o jeho bradavky, které se hrdě tyčily a ukazovaly se světu. Jejich pevnost mě zašimrala na jazyku a já měl v tu chvíli chuť ho sníst celého. Tak jak ležel, bych ho slupnul jako malinu.
Zvedl jsem hlavu, a zatímco jsem ho líbal, posunul jsem se kousek bokem, a ruku z jeho břicha jsem posunul níž. Pohrál jsem si s jeho jemným chmýřím, než jsem konečky prstů okopíroval jeho chloubu, která se začínala probouzet a nabírat svou pevnost.
„Nemůžu se dočkat, až budeš zdravý, Shiro,“ zavrněl jsem tiše jeho jméno.
Olízl jsem mu ucho a znovu se vrhnul na jeho rty, zatímco jsem jeho penis uchopil pevně do ruky a postupně zrychlujícími tahy mu dopřával ten příjemný pocit s tím spojený...
Mashiro
„Rene… Já… Já…“ byl jsem naprosto v jiném světě, když se mi jeho doteky začaly propisovat do kůže, jak kdyby je tam někdo vypálil, a moje tělo se chvělo touhou.
Vnímal jsem tisíce mravenců, co se mi proháněly žílami místo mé krve, a v břiše snad dvacet velikých motýlů, co tu v roklině žilo. Byl jsem jim ovládán a chtěl jsem to. Být jen jeho…
Všude jsem ho cítil. Na každém kousku mého těla, jak se o mě otírá, a přitom mě vzrušuje vším, co se mnou dělá.
„Nemůžu… Já… Už nedokážu vydržet… Rene… Chci být tvůj a přitom… Jestli to uděláme, tak… Ucítí to ze mě… Ale… Tolik chci být tvůj,“ cítil jsem, jak se mi slzy svezly z očí, a přesto jsem ho nepřestával svádět svým mručením, jak jsem ho lákal.
Jsem do něj zamilovaný a prostě mu moje tělo patří i bez toho, abych se mu poddal. Je tak krásné s ním být, a přitom ho mít u sebe tak blízko. Víc jsem se k němu přitiskl, a políbil ho sám od sebe, prostě tak, jak to cítím.
Ren
Zastavil jsem se, když Mashiro promluvil o tom, že chce být můj. Ale viděl jsem, že se toho i obává.
A jestli z něj někdo ucítí, že je můj? No, a co? Je můj, tak proč by mně z něho neměli cítit? Proč by to neměli vědět?
„Taky chci, abys byl můj, Shiro,“ naklonil jsem se k jeho uchu. „A chci být tvůj. Chci, aby mě z tebe všichni cítili. Chci, aby všichni věděli, že patříš jen mně.“
Volnou rukou jsem si promnul penis, který se začínal probouzet stejně jako má touha po něm, když jsem ho laskal a hrál si s jeho pokladem.
Líbilo se mi, jak to celé Mashiro prožívá, a i když jsem ho původně nechtěl trápit, po jeho slovech jsem změnil názor.
Klekl jsem si a přetáhl si halenu přes hlavu. Vzápětí jsem dolehl na Mashira a vydechl jsem blahem, když jsem pod sebou ucítil jeho nahé a horké tělo. Začal jsem ho opět líbat. Na chvilku jsem ochutnával jeho ústa, ale pak jsem se polibky přesouval níž. Laskal jsem ho všude, kde to šlo.
Bylo to jeho poprvé a já mu nechtěl ublížit, proto jsem se snažil ho ještě víc vzrušit, abych si ho pak mohl vzít, protože jsem se už rozhodl.
Krk, hruď, pohrál jsem si i s jeho bradavkami, které se hrdě tyčily, jak byly tvrdé, a při jejich škádlení mě zašimraly na jazyku. Jemně jsem je zkousnul a pak olíznul, než jsem pokračoval dál, až jsem skončil u jeho podbřišku.
Pohrál jsem si s jeho chmýřím, ale vzápětí jsem celý jeho penis uschoval ve svých ústech. Zatímco jsem ho dráždil v těchto místech, hladil jsem ho po celém těle, aby neustále cítil každý můj dotek.
Když byl tak tvrdý a v penisu mu to začalo cukat, pustil jsem ho, Chytl jsem ho opatrně pod stehny, tak abych mu neublížil, a zvedl je, abych se mohl dostat na jeho vstup, který jsem hodlal pořádně navlhčit a roztáhnout, abych se pak mohl snáz dostat dovnitř...
Mashiro
Nedokázal jsem tišit svoje sténání a časté kočičí zamručení, které se oboje rozléhaly pokojem, jak jsem se tomu celému poddával. Byl jsem jak zdrogovaný z vlčího máku, když se jeho polibky posouvaly po mém těle. Vnímal jsem vše, co mi dělal do posledních detailů. Každé otření o mé tělo mi stavělo chloupky do pozoru a dělalo ze mě poddajnou hračku, které mu chtěla říkat pane.
„Rene… Rene… Re… Achh… haaaaa…“ sténal jsem jeho jméno a propínal se proti jeho puse, když mě sevřel uvnitř svých úst.
Takhle jsem se ještě nikdy necítil, sice mě už párkrát rukou udělal, ale tohle… A když se jeho jazyk dotknul mé dírky, byl jsem už naprosto mimo tenhle svět. Ale i přesto jsem ho v rychlosti chytil za ruku a s obavami se na něj podíval.
„Bude… Bude to bolet?“ vyjela ze mě ta největší obava, co jsem mohl mít.
Chci to… Moc to chci a rozhodně mu v tom už v tuhle chvíli bránit nebudu, ale… Bál jsem se. Bylo to moje poprvé, a já se vážně moc bál.
Ren
Shiro se tomu víc a víc poddával. Doslova vláčněl pod mýma rukama a já byl spokojený s tím, kam to směřuje.
Ale ve chvíli, kdy mě zastavil a zeptal se... Zasekl jsem se.
Co mu na to mám říct? Jasně že to bude bolet. Trochu určitě... Ale tím si projde každý, než si zvykne a naučí se. Ale nemůžeme to odkládat jen proto, že se bojí. Čím víc a déle se bude upínat na to, že to bude bolet, tím to bude horší. Nakonec mě k sobě nepsutí vůbec, a to bych nejspíš nepřežil, protože po něm toužím už nějakou dobu. Chci mu ukázat, že po téhle krátké bolesti přijde něco krásného. Něco, co si pak bude moct užívat kdykoliv, kdy bude mít chuť, a na nějakou bolest už dávno zapomene.
Zvedl jsem hlavu a posunul se po něm nahoru. Opřel jsem se o jeho čelo a z blízka se zadíval do jeho očí. Nedokázal jsem ani skrýt svůj vzrušený dech...
„Nebudu ti lhát. Poprvé to není příjemné pro nikoho. Ale budu se snažit, aby sis z toho pamatoval jen tu nejlepší část, kdy budeš chtít, abych to zopakoval znovu a znovu, až toho budu mít plné zuby,“ usmál jsem se a políbil jsem ho na rty. „Nejen meč, boj, nebo učení, ale i tohle z tebe udělá muže, Shiro... Chceš to stejně jako já. Chci se s tebou milovat, protože tě miluji, a chci celému světu ukázat, že mi patříš.“
Zatímco jsem s ním mluvil, mírně jsem se pohnul bokem, abych ho mohl rukou hladit po těle. Mířil jsem znovu dolů k jeho zadečku, kde jsem znovu zasunul prsty dovnitř, abych zjistil, zda je stále vlhký...
Několikrát jsem prsty zasunul a zase povytáhnul ven. Mírně jsem s nimi protáčel, ale nepřestával jsem přitom s nimi do něj najíždět, aby pocítil i ten příjemný pocit, když konečky prstů naráží na hrbolek rozkoše. Snažil jsem se ho víc uvolnit a čekal na tu správnou chvíli, kdy si ho budu moct vzít, i přesto, že jsem na pokraji svých sil, a nebýt toho, že projevil strach, už bych si ho dávno bez milosti vzal.
„Neboj se Shiro. Budu se snažit být opatrný... Nechci ti ublížit...“ znovu jsem zašeptal a pak spojil naše ústa v hlubokém polibku.
Mashiro
Lekl jsem se, když mi to tak otevřeně řekl. Věděl jsem, že to bude bolet, ale v téhle situaci mi měl radši lhát, třeba by to tak hrozné nebylo. Ale jeho doteky… Polibky… Vše mě tišilo a klidnilo v tom, abych mu z té postele neutekl, nejspíš by mě ani nenechal.
„Rene… Miluji tě,“ zaznělo z mých úst, když jsem ho pohladil po tváři a se všemi city k němu ho políbil.
Vrněl jsem neskutečnou touhou potom, abych byl už jeho, a on si mě vzal tak, jak nám oběma velí náš zvířecí instinkt. Tolik polibků a mazlení jsem v životě nezažil, něco tak nádherného jsem si prostě nechtěl nechat vzít, to i za cenu, že by to trochu bolelo.
„Vezmi si mě, prosím,“ zadíval jsem se mu do očí a bylo mi jedno, že to bude bolet, nebo že se třeba ještě zítra nepostavím, jak mě to srazí na kolena.
Byl bych schopen vydržet všechno, jen abych byl už jeho a jeho vůně se mi vpila do každého orgánu v mém těle. Nevím, proč jsem to udělal, ale asi instinktivně, když ze mě vytáhl prsty, jsem se pod ním jako kočka protočil a lehl si na břicho tak, že jsem na něj vystrčil zadeček. Udělal bych cokoliv, po čem by toužil, jen aby zůstal se mnou.
Ren
Snažil jsem se, i když pro mne bylo těžké se ovládat. Byl jsem opravdu na hranici svých sil a nebude trvat dlouho a nejspíš se udělám jen tak...
Ale najednou mezi sténáním a vzdechy řekl Shiro ta slova... A pak se pode mnou otočil a vyšpulil na mě zadeček...
„Mashiro...“ doslova jsem zaskučel, když jsem to viděl a slyšel.
Ale ani na moment jsem nezaváhal. Teď je ta pravá chvíle. Kleknul jsem si mezi jeho nohy a sklonil se k jeho zadečku, abych ho pořádně znovu navlhčil. Setřel jsem vlhko z jeho i mého penisu, a vetřel jsem ho prsty do jeho dírky. Párkrát jsem s nimi zajel víc dovnitř, abych měl jistotu, že mě bude, i když trochu s obtížemi, moci přijmout.
„Miluji tě, Shiro,“ zašeptal jsem do jeho zad.
Políbil jsem ho na bedra a pak jsem ho za ně chytil, abych si ho přizvedl ještě víc. S roztřeseným dechem plným vzrušení, s roztřesenýma rukama, jak moc jsem to chtěl, jsem se proti němu nastavil.
Otřel jsem se o jeho dírku a rozetřel po ní další vlhko, které jsem propouštěl jako známku toho, že už to opravdu dlouho nevydržím.
„Miluji tě,“ zopakoval jsem znovu a zatlačil jsem.
Opatrně, na kousíček, ale i tak jsem šel málem do mdlob. Skoro mě to porazilo, a to jsem cítil jen kousek jeho nitra a pevné sevření.
Sklonil jsem se nad ním a začal jsem ho líbat na zádech a hladit po bocích.
Malinko jsem z něj povyjel a znovu zatlačil. Byl stažený, a já měl pocit, že mě snad ani nevpustí dovnitř.
„Uvolni se, Shiro, bude to dobrý... Ještě kousek...“ zašeptal jsem do jeho zad a s dalšími polibky jsem znovu zatlačil...
Mashiro
Věděl jsem, že jsem s tím souhlasil a nastavil se mu, ale to, co přišlo…
Nemohl jsem ani dýchat, jak mě bolest ochromila. Snažil jsem se aspoň pevně svírat prostěradlo pod sebou a se slzami, které nyní skrápěly polštář pode mnou, jsem se držel zuby nehty. Vážně to hrozně bolelo… Bylo to jiné, než jsem si představoval, ale Ren… On říkal, že až si na to zvyknu… Bude to, to, co budu chtít pořád.
Zapřel jsem se se zbývající silou na ruce a zaklonil hlavu, jak moc jsem se s ním potřeboval líbat. Na sílu jsem v sobě potlačit pocit, že ho chci ze sebe vyrvat a stáhl si ruku mezi nohy, když se znovu ozvalo moje vzrušení. Narazil jsem se na něj… Musel jsem… Takhle pomalu to nešlo, asi bych mezitím všechno vzdal.
„Drž… Mě…“ zaskučel jsem bolestí a víc se proti němu zadečkem prohnul, jak mi začalo velet něco jiného.
Začal jsem si přejíždět po penisu, a přitom se ve mně rozlévalo to horko, co jsem v tuhle chvíli potřeboval. Bolest pomalu a jistě začalo přebíjet vzrušení, a touha, kterou jsem tak dlouho schovával, si se mnou pohrávala jako s loutkou. Začal jsem příst… Zvíře ve mně si už žádalo svoji dávku rozkoše a dralo se na povrch, když mi tesáky projely dásní. Nic jiného se neukázalo, jen ty tesáky, kterými jsem se zakousl Renovi do ruky a tím si ho označil.
Ren
Měl jsem chuť ho v tu chvíli plesknout po zadku. Proč dělá takové kraviny? Takhle to bolí ještě víc. Musím být opatrný. Ale on byl nedočkavý... nemohl jsem se na něho zlobit. A nejspíš mu v tu chvíli bylo jedno, že mu můžu natrhnout i zadek tímhle, co udělal.
Nahnul jsem se přes něj, abych ho mohl políbit. Na tu krátkou chvíli jsem v něm setrval nehnutě, a on si tak mohl i zvyknout na moji velikost a přijmout mě, aniž by měl snahu mě rozdrtit.
Cítil jsem to jeho svírání a přivádělo mi to stavy, kdy jsem jen tiše zaskučel, abych se udržel při zdravém rozumu. Vzpamatoval jsem se ve chvíli, kdy jsem ucítil bolest na ruce, kam se mi Shiro zahryznul.
Pohladil jsem ho po zádech, políbil mezi lopatky, a pak jsem se znovu narovnal. Jednou rukou jsem na chvíli zajel pod jeho břicho a přitlačil na tu jeho, kterou zpracovával svoji erekci. Pomohl jsem mu s pár tahy, a když jsem viděl, že už nemá snahu mě vypudit ven, začal jsem přirážet. Držel jsem si ho pevně za boky a moje tempo nájezdů se postupně zrychlovalo. Po chvilce se natolik uvolnil, že mě už nesvíral a o to lépe to klouzalo.
Užíval jsem si každý ten pohyb. Vzrušením jsem nebyl schopen ani pořádně mluvit, jen jsem vysílal občasné vzdechy, které doplňovaly to jeho mručení.
Mashiro
V tuhle chvíli jsem už naprosto propadl tomu, co se prohánělo mým tělem jako šílené monstrum. Byl jsem zamilovaný až po uši, a teď jsem tomu člověku už patřil vším, co jsem měl.
Jsem sice princ, ale moje tělo je to jediné, co vlastním zcela sám, už se ale stalo i jeho. Ta silná vůně, která se mi vpíjela do těla byla jen jeho.
Bylo neskutečné, když se otřel o nějaké místo hluboko ve mně, které mě přivádělo k blaženosti. Už jsem zvýšil přejíždění po svém penisu a snad jsem i slintal, tak úžasně mi bylo. Vnímal jsem každý jeho příraz a jak hluboko se do mě noří. Bylo to naprosto nové, ale tak silné, že jsem jen přivíral oči a sténal jeho jméno.
On patří mě a já jemu, a nepochybuji o tom, že to budeme dělat tak často, až z toho zešediví.
„Rene… Já… Už… Nemůž…“ nedokázal jsem mluvit, protože v ten okamžik mnou projela tak silná křeč, která ale nebolela, jen tak příjemně svírala, že jsem se pevně zapřel o matraci.
Vše, co jsem v sobě měl kropilo prostěradlo pode mnou, a já se ukájel tím pocitem, který nazývají orgasmus. Nechal jsem ho se mnou dělat, co chtěl, já byl v jiném světě, kde jsem chtěl ještě dlouho být.
Ren
Možná to bylo předurčeno, možná ne. Ale jisté bylo, že my dva prostě patříme k sobě. Teď už jsem o tom nepochyboval.
Bylo mi opravdu skvěle. Ať už při mých nájezdech, kdy mě obklopovalo Shirovo teplo, a cítil jsem i to jeho mírné svírání, když prožíval ty příjemné pocity, které se k němu po chvíli dostavily.
Nebo při samotné chvíli, kdy to přišlo na mě chvíli po něm. Vidět, jak se doslova svíjí tím blahem, kdy pod sebou kropil plachtu na posteli, slyšet jeho spokojené steny a jeho slova... To bylo opravdu to poslední, co mi chybělo k dokonalosti.
Jako na povel se přese mne převalila tak silná vlna naprostého blaha, že jsem několikrát zalapal po dechu, abych nešel do mdlob. Pevně jsem svíral Shirovy boky, když jsem s posledními tvrdými nájezdy až na doraz, začal plnit jeho krásný zadeček svým semenem a ukončil tím veškeré pochybnosti o tom, komu Mashiro patří.
Z posledních sil a s těžkým dechem jsem se držel aspoň do té doby, než ten největší nápor naprostého uspokojení začal odeznívat. Měl jsem pocit, že to trvá věčnost, a že my lvi máme výdrž, když se o tohle jedná...
Když i Shiro začal pode mnou vláčnět, pustil jsem jeho boky a opatrně na něj dolehl. Stále mě ve svém teple svíral a já si tak mohl ještě chvíli užívat ten příjemný pocit našeho spojení.
Nechtělo se mi to přerušovat. Věděl jsem, že když v něm chvíli setrvám, že budu opět připraven na pokračování, a neměl bych s tím vůbec problém. Ale pro Shira... Bylo to jeho poprvé, a na poprvé to stačilo.
Opatrně jsem z něj vyjel, nadzvedl jsem se a dolehl jsem na záda. Přitáhl jsem si Shira k sobě, aby ležel na mě a já ho mohl hladit po vlasech i po zádech, abych ho mohl políbit jako poděkování za to, že mě k sobě pustil.
Opravdu jsem se do něj zamiloval, a tohle bylo stvrzení mých slov. Nedokázal jsem si už představit, že bych se měl pářit s někým jiným...