Mashiro
Král mě dovedl do veliké místnosti, kde mě přitáhl ke svému trůnu, a donutil, abych si poslušně sedl vedle něj. Vysloužil si ale jen výhružné zavrčení a následné prásknutí mým ocasem do jeho stehna. I když se snažil krotit, tohle ho bolelo, a taky jsem si za to vysloužil jednu poučnou ránu bičem do zad. Bylo mi jedno, co mi dělá, nikdy mě mít nebude, to radši umřu v téhle podobě, než bych se mu ukázal jako člověk, a on dostal příležitost, kterou chtěl.
„Mashiro… Radím ti, aby ses podřídil, jinak tě budu bičovat každý den, a jak vidíš, všude jsou mříže, a odsud se ty rozhodně nedostaneš… O to se postarám,“ zavrčel na mě a sedl si na trůn.
Všichni okolo nás se jen zasmáli a pobaveně si mě prohlíželi jako nějaký suvenýr, který si jejich král dovedl.
Zbystřil jsem, když jsem uslyšel mě tak známý hlas. Nemohl jsem jim na jejich volání odpovědět, protože ten náhubek tlumil můj hlas, ale chtěl jsem… Moc jsem chtěl. Slyšet táty pro mě bylo to nejhezčí, co jsem mohl tenhle den zažít. Konečně jsem věděl, že je Ren v bezpečí, a oni si pro mě jdou.
„Nikdo je nepouštějte! Zabezpečte všechny vchody, a kdyby chtěl někdo vejít, tak ho ihned zabijte! Jsme napadeni, a tak se budeme chovat, nikoho nešetřit!“
To už jsem nemohl poslouchat, tak jsem se ze všech sil postavil na své roztřesené nohy a na sílu si sundával drápy ten náhubek, co mě tak štval.
Ren
Zvedl jsem hlavu, když jsem zaslechl bouchání. Ve většině oken se zavíraly okenice, jako by se připravovali na náš útok. Pohlédl jsem dolů...
Strážci stáli u hlavních vchodových dveře. Někteří byli venku, připraveni zaútočit, další zůstali vevnitř, snažíc se ty dveře co nejdříve zavřít.
„Yiro nás ignoruje. Jdeme dovnitř!“ rozkázal Marice a rozběhl se proti těm dveřím, které se už skoro zavřely.
Dopad jeho a Bakova silného těla, který se k němu hned přidal, rozrazil křídla dveří, a strážci za nimi odletěli kus dozadu.
Hned jsem běžel za nimi, stejně jako ostatní lvi. Bylo zbytečné, aby zůstávali venku. Větší efekt mělo, když jsme byli všichni pohromadě, a jen tak nikdo neměl odvahu na nás zaútočit. Když už se nějaký našel, byl během chvíle v zubech někoho z nás, a měl co dělat, aby přežil. Za námi na chodbách zůstávali jen šokovaní vlci. Ti, kteří měli štěstí, zůstali stát na svých nohách.
„Yiro!“ zařval Marice zuřivě, když jsme vcházeli do trůnního sálu, aniž by kdokoliv z nás byl zastaven.
„Chtěl jsi po nás pomoc a ty zatím...“
Zasekl se uprostřed slova, když uviděl Mashira vedle trůnu. V tu chvíli jsme byli v šoku ale všichni. Rozzuřilo nás to všechny do jednoho, ale první, kdo se vzpamatoval, byl Hiroki. Stihli jsme jen zahlédnout, jak jeho krásné štíhlé černé tělo proletělo vzduchem jedním velkým skokem...
Yiro ani nestihl vstát, stráže ani nestihli zareagovat. Hiroki ho srazil z trůnu a se vzteklým syčením se mu zahryznul do krku, připraven ho okamžitě zabít.
„Okamžitě mu to sundejte!“ zařval Mari a rozběhl se za Mashirem, stejně jako já.
Byli jsme u něj současně, a zatímco Mari vystartoval hned po strážci, který škubnul s řetězem, aby k sobě Mashira přitáhnul, já se změnil do lidské podoby tak rychle, že jsem zapomněl i na své bolesti. Hned jsem ho chytil a co nejrychleji se mu snažil sundat náhubek.
Mashiro
Slyšel jsem, jak se všichni přibližují a víc mi bilo srdce, jak jsem se na to těšil. Vysloužil jsem si ale prudké zatáhnutí od strážce, který stál hned vedle trůnu a hlídal mě, abych neutekl. Zdálo se mi, že si to snad užívá a taky že to od něj dost bolelo. Už jsem ztrácel svoje síly… Pomalu a jistě jsem došel hranice, jak se udržet ve zvířecí podobě. Nakonec jsem se již všemu poddal, jenže…
V tu chvíli se rozrazily dveře a dovnitř vešli všichni, které tolik miluji. Dokonce jsem uviděl i Rena a konečně se uklidnil, že je v pořádku. Ale… Nelíbilo se mi, že je tu pro mě. Srdce bylo moc rádo, ale hlava mi říkala, že se tím vystavuje nebezpečí. Moc dobře jsem cítil, jak je zraněný a oslabený. Bál jsem se o něj nad ještě víc než kdy předtím. Jenže vidět ho… To bylo tak hřejivé.
Najednou se kolem mě vše seběhlo tak rychle, že jsem skoro ani nevnímal kde kdo je, a po kom kdo jde. Až když jsem ucítil, jak mi Ren sundává náhubek, konečně jsem dovolil svému tělu, abych se proměnil v člověka a spadl do jeho náruče, když jsem měl konečně volnou pusu. Tak uklidňující. Jen jsem zvedl ruku, abych ho pohladil, ale nedokázal jsem jinak nic. Po chvíli mě pohltila tma a já se v ní topil, jak jsem byl vyčerpaný.
Ren
I přes pár škrábanců, které jsem utržil od Mashirových drápů, jak se snažil i on toho náhubku zbavit, se mi nakonec podařilo mu ho sundat. Ale vzápětí se mi sesunul do náruče.
Musel být hodně vyčerpaný a celou dobu byl jen ve zvířecí podobě. Rychle jsem ho zabalil do pláště, který mi hodil jeden z vlčích strážců, jako by tím chtěl říct, že stojí na naší straně.
„Hiroki! Stůj!“ zaslechl jsem za sebou Baka, který k němu běžel, a ve chvíli, kdy vážně chtěl Yirovi roztrhat hrdlo, na něho zakřičel.
„Mashiro je v pořádku! Hiroki!“
Černá vzteklá puma se na poslední chvíli zastavila, stejně jako ten největší lev, co tu byl. Oba se podívali směrem ke mně. Když viděli, že držím Mashira v náruči, uvolnili své oběti ze stisku svých zubů a rychle šli ke mně.
Čumákem drcli do Mashira, každý ho z jedné strany olízl, a pak, když byli spokojeni se otočili zpátky k Yirovi.
Výhružně na něj cenili zuby a bylo vidět, že i tak mu to nedarují.
„Chtěl jsi od nás pomoc a přitom jsi udělal tohle! Jak sis to mohl dovolit!“ pomalu se k němu blížili.
„Napadl mě! Ten mě napadl a všichni to dosvědčí, a princ ho chtěl osvobodit, i když věděl, že je odsouzený! Všichni to viděli a dosvědčí, že...“
„Není to pravda!“ vykřikl náhle ten vlk, který mi předtím hodil plášť. „Tenhle nikoho nenapadl. Přitáhli ho sem proti jeho vůli, i když jen procházel městem! Všechna ta obvinění jsou vymyšlená!“
„Jak ses opovážil!“ zařval Yiro.
Vyskočil na nohy a vyrval nebližšímu strážci meč.
„Zabiju tě! Zrádče!“
„Už máme dost tvého kralování, které přináší jen samé problémy!“ odpověděl mu stejně hlasitě strážce a vyběhl proti Yirovi.
Všichni jen stáli a dívali se, co bude dál. Ani Marice s Hirokim nezasahovali. Dokonce ani vlci. Jako by to vypadalo, že si také přejí, aby Yirovo kralování skončilo. Klečel jsem na zemi, s Mashirem v náruči a jen sledoval ten souboj, který po chvíli měl jasného vítěze. Yirovo tělo leželo uprostřed trůnního sálu a nad ním vítězně, s mečem nad hlavou nový vlčí král... Všude kolem nás se ozvalo vytí, když vlci oznamovali nástup nového krále, až mi z toho v uších zaléhalo.
Mashiro
Vnímal jsem trochu hlasy, které se kolem mě linuly, ale nedokázal jsem určit, co mluví. Zakňučel jsem, když mě zabolela záda, po kterých mě Yiro lynčoval, a schoulil se bezpečně do klubíčka. Cítil jsem vůni, které nikdy neodolám a tiskl se k tomu místo, jako kdybych ho už nikdy nechtěl opustit. To vše jsem dělal jen kvůli Renovi a nehodlal se ho vzdát i kdyby byli otcové proti tomu.
„Rene,“ mňoukl jsem a stiskl mu ruku, když mě v ranách na zádech pořádně zaštípalo.
Byl jsem vážně unavený, držet tak dlouho zvířecí formu si vybíralo daň. Moje tělo se chvělo zimou a já měl co dělat, abych se udržel vzhůru. Vždy jsem se na chvíli probudil, ale následně znovu upadl do spánku. Bylo to velmi těžké a bolestné.
Ren
Držel jsem Mashira v náruči a jen se díval na to, co se kolem měn děje. Když se Shiro probral a promluvil na mě, klekl jsem si na zem a jeho nechal opatrně opřeného o mé nohy. Pohladil jsem ho po vlasech a políbil ho na čelo. Jenže to on už zase upadal do bezvědomí, nebo do spánku... Nevěděl jsem. Ale potřeboval jsem ho jít někam uložit, protože i mně už síly pomalu opouštěly a on potřeboval odpočinek a ošetření.
„Od teď jsem já novým alfou vlčího rodu. Pokud má někdo námitky, ať se mi postaví, přijmu jakoukoliv výzvu...“ ozval se silný hlas vlka, který stál už před trůnem a rozhlížel se po ostatních.
Ale všichni vlci do jednoho sklonili hlavy na znamení, že ho přijímají...
„Vy,“ otočil se na překvapené lvy. „Velmi se omlouvám za to, ce vám Yiro způsobil. Vím, že bude těžké to odčinit, ale hluboce lituji toho, že jsem nezasáhl dříve. Zůstaňte tady, jak dlouho budete chtít. Jste našimi váženými hosty. Nechám vám připravit pokoje, kde nejsou mříže, abyste se tu necítili jako vězni. Bude vám k dispozici léčitel a služebnictvo. Až si odpočinete, rád bych s tebou Marice a s tebou Hiroki, projednal další spolupráci. Vím, že je to ode mne drzé, když se Yiro takhle zachoval, ale opravdu máme potíže s hyenami, a přivítali bychom pomoc, pokud bude z vaší strany ještě ochota.“
Byl jsem rád za tyhle slova, které řekl. To nepřátelství, které mezi námi a vlčím rodem vždy panovalo, bylo snad konečně zažehnáno.
A potřeboval jsem opravdu postel.
Nechal jsem se odvést do jednoho z pokojů. Mashira jsem ani na chvíli nepustil z náruče, i když mi chtěli Mari s Hirokim pomoci. Sám jsem ho uložil do postele, a když jsem viděl, že je v dobrých rukou léčitele, svezl jsem se na kolena vedle něj. Jen jsem ho držel za ruku... Nic víc... Byl jsem tak unavený, ale nechtěl jsem od něj odejít... Musel jsem být vedle něho.
Na moment se kolem mne všechno ztratilo. Ale když jsem podvědomě ucítil, že mě někdo bere do náruče, otevřel jsem oči a chtěl protestovat. Ale silné Bakovy ruce mě jen zvedly ze země a uložily vedle Mashira. A když jsem ucítil jeho teplo a vůni, konečně jsem usnul spokojeným spánkem.
Mashiro
Cítil jsem oba táty, jak se jejich tlamy otřely o mou tvář a jejich jemné vrnění tišilo mou bolest. Začínal jsem se klidnit, a moje tělo se přestalo chvět, jak kdyby i moje rány vnímaly jejich blízkost. Byl jsem tak moc rád, že je tu mám. Táta Hiroki mi držel ruku a nehodlal se ode mě hnout. Táta Marice si lehl jako lev do mých nohou a zahříval mě. Bako chodil po místnosti a místy bylo slyšel jeho zavrčení, když někdo otevřel dveře a něco donesl. Vše jsem vnímal jen vzdáleně, ale věděl jsem, že tady jsou.
„Ren… Rene…“ zaskučel jsem, když jsem se přetočil na druhý bok a objal jednou rukou Rena kolem pasu.
To pro mě znamenalo nejvíc… Vědět, že je tady u mě, a jeho teplo, které z něj vycházelo. Hirokiho zavrčení, když to viděl, se nedalo přeslechnout, ale já mu jen tiše mručivě odpověděl, jak kdybych si Rena bránil. Nikomu do toho, s kým jsem, nic není, já si vyberu, koho chci.
Kámen na mém krku začal tmavě modře zářit a já se ještě víc přitiskl k Renovi, jak velká síla obalila moje tělo. Bylo mi najednou tak dobře… Jak kdyby do mě někdo vpouštěl přísun života. Snažil jsem se Pomáhat i Renovi, ale moje síla i přesto byla malá. Během chvíle jsem zase usnul.
Ren
Tím, že jsem se držel do poslední chvíle, jsem opravdu usnul velice rychle. I přesto mě vzbudili, když mě ošetřovali, i když se snažili být opatrní.
Něco jsem zamručel, a jen podvědomě dělal to, co chtěli, jako například zvedl ruku, otočil se na břicho, když mi ošetřovali záda, nadzvedl se, když se mi oblékali halenu.
Po nějaké chvíli, kdy jsem opět usínal spokojeným spánkem a s pocitem čistoty, jsem ucítil zvláštní teplo, které vycházelo od Mashira. Snad jen podvědomě jsme se k němu přitiskl, jako bych tušil, že to je právě to, co nám oběma pomůže se vylízat z toho nejhoršího.
Nevěděl jsem, co to způsobovalo a bylo mi to opravdu jedno. Hlavní bylo, že jsem se cítil dobře a měl jsem u sebe moji malou divokou kočku, kterou jsem za pomocí ostatních lvů, ochránil před nejhorším... Před tím, aby mi ji někdo vzal.
Mashiro
Spalo se mi dobře, i když bylo mé tělo zničené i přesto jsem se cítil v bezpečí. V pokoji stále hlídkovali oba tátové, a Bako odešel jen pro jídlo, jinak neopouštěl Rena ani na chvíli. Cítil jsem, jak se moje tělo léčí a současně i Renovo, jak kdyby mě obklopovala silná moc, kterou jsem předtím necítil.
„Kde je... Kde je můj vnuk a muž... Hmmmm?" křičel na chodbě známí hlas a zuřivě ocasem bouchal o stěny.
„Pane... Prosím, uklidněte se. Jsou..." nestihl mu někdo odpovědět, když proletěl dveřmi k nám do pokoje a Bako ho bezpečně zachytil.
„Omlouvám se ten šílenec je bývalý král a můj partner," zvedl Bako ze země mladíka a pomohl mu na nohy.
Ten jen přikývl a opatrně prokličkoval mezi dědou a stěnou.
„Neměli jste mít trénink? Co děláte tady?" vrčel na Baka, ale když uviděl mě a všiml si, jak se na něj dívám, konečně se uklidnil a došel k posteli.
„Jsem... V po... řádku... dědo... " šeptal jsem a pohladil jeho horký čumák.
Ren
Probral mě nějaký hluk. A známý hlas. Vztekle jsem zavrčel, ať vypadne z mé ložnice, ale ucítil jsem jeho pach až moc blízko postele.
Otevřel jsem oči a otočil se tím směrem. Díval jsem se přímo na toho lva, kterého tak nesnáším, jak se lísá k mému Mashirovi.
„Vidím, že jsi nevypelichal,“ zamručel jsem.
Chytl jsem Mashira kolem pasu a přitáhl si ho k sobě blíž. Chtělo se mi ještě spát, a jejich přítomnost mi tu jaksi začínala vadit. Chtěl jsem mít klid... Jen pro sebe a pro Shira... Jen se k němu tulit a užívat si jeho vůni a teplo.
„Vypadněte ven,“ zavrčel jsem na všechny, když se nikdo z nich ani nehnul.
„To nepůjde,“ ozval se rázně Marice. „Je potřeba dořešit problém s hyenami a čekáme, až se milostivě probereš.“
Chtěl jsem mu něco odseknout, ale rychlejší byl Bako, který na něj vztekle zasyčel.
„Ren není ještě v pořádku, tak ho nechej být!“ ucítil jsem jeho teplé dlaně na mých zádech, kde se mi ještě hojily rány po biči.
Mashiro
Lekl jsem se, když si mě k sobě Ren přitáhl, ale hned jsem zapředl, co nejvíc vyzývavě jsem uměl. Nechápal jsem, proč jsem se takhle choval, ale Ren ze mě dělal někoho jiného, takového, co mu chce patřit.
Samozřejmě to neuniklo Hirokimu, který v tu chvíli byl připraven Rena pokousat. Bako a táta Marice byli v lidské podobě, ale ta černá puma nás nespouštěla z očí, a když ji chtěl Ren vyhnat, udělala krok dopředu. Nebýt toho, že ho Marice rukou zastavil a držel ji kolem krku, asi by měl Ren víc škrábanců než doteď.
Zavrčel jsem tak silně, že i Marice poodstoupil od postele a podíval se na Renova zranění. Sice se mu hojila, ale i tak mu rány na zádech pořád trochu krvácely. I já cítil, jak mě záda bolela, ale bylo to mnohem lepší, než jsem si myslel.
„Myslel jsem, že jste měli trénink, a ne, že vyrazíte do boje. Co to mělo být? Mohl jsi mi dát aspoň zprávu, nemám rád, když o tobě nic nevím, a ještě o mém vnukovi,“ mručel děda na Baka a pomalu se měnil do lidské podoby.
Bako mu pro jistotu hodil plášť přes záda a zabalil ho, aby ho nikdo neviděl, hlavně ne služka, která pro nás přinesla jídlo.
„Je to i náš syn, myslíš, že jsme s tím byli v pořádku, když nám přišla zpráva, kde jsou? Taky se zlobíme, ale měli posilu, bez ní by ani Ren nepřežil, a to by se teprve Bako zlobil. Neumíš ani pozdravit, když někam vrazíš?“ vyjížděl Marice na dědu, a já se už vážně zlobil.
Tentokrát jsem zařval já, aby nás chvíli nechali. Nelíbily se mi jejich hádky, a ještě jsem na to nebyl dost silný, abych se proměnil v kočku a vyhnal je. Díky bohu aspoň tátové pochopili, a i přes jejich odpor odešli na chodbu. Stejně jsem slyšel Hirokiho mručet a i to, že nejspíš Mariceho kousl.
Ren
Slyšel jsem je, jak se dohadovali tady v pokoji, kde leželi dva, co potřebovali klid. Postupně se ve mně začínala hromadit nervozita a zlost, že nedají pokoj. Už jsem začínal pomalu mručet a můj hlas nabíral na síle, když mě Mashiro předběhl a na všechny zařval.
Během chvíle bylo v ložnici prázdno, akorát bylo slyšet, jak se ještě na chodbě dohadují, jak babky na trhu.
Otevřel jsem oči a natáhl se po Mashirovi, abych si ho k sobě přitáhnul blíž.
„Jak ti je?“ pohladil jsem ho po vlasech a políbil ho na čelo. „Udělal ti Yiro něco?“
Víc jsem ho k sobě přitáhl a přičichl jsem si k jeho krku, abych se ujistil, že na Mashira nic nezkoušel. Pokud by to bylo jinak, nejspíš bych ho vzkřísil z mrtvých a znovu ho zabil.
Mashiro
Chytil jsem Rena za ruku, kterou mě objal, a víc se k němu přitulil. Nedokázal jsem se krotit, když tu už nikdo nebyl, i když pochodovali na chodbě a poslouchali každý zvuk, co vycházel odsud z pokoje. Nemohli jsme nic moc věcí, hlavně, když ti lvi a jedna puma venku, byli schopni vlítnout hned dovnitř a nejspíš pěkně zuřit.
„Já… Já… Nedovolil bych mu… Na mě… Sáhnout. Kousl jsem ho. Já… Jsem v pořádku. A ty?“ protočil jsem se mu, abych se mu mohl dívat do tváře.
Prsty jsem přejel po jeho tváři a byl jak omámený tou vůní, co z něj vycházela. Jemně vrnění se rozléhalo pokojem, jak dobře mi bylo, ale i tak jsem se moc styděl. Nebyl jsem zvyklý být tak blízko Rena… Ne… Zvyklý jsem na to byl, ale ne na to, že k němu mám tyhle city.
„Jen… Trochu mě bolí záda, ten bič… Byl nějaký divný, asi ho potom prozkoumám,“ zamručel jsem, když jsem si na to vzpomněl.
Ren
Hladil jsem ho po zádech, prsty jemně kopíroval jednotlivé rány tak, abych mu neublížil.
Jeho tělo se začínalo zahřívat a to vrnění, které vysílal... Muselo být slyšet až na chodbu, tam mezi ty rozzlobené kočky. Ale bylo mi to úplně jedno. Já jim do jejich vztahů taky nemluvil. A že jsem kolikrát měl chuť Bakovi říct svoje...
Když se mi Mashiro zadíval do očí a promluvil o tom biči, zamyslel jsem se. Možná na nás použil ten samý, je opravdu divné, že se rány hojí tak pomalu...
Nestihl jsem ani myšlenku domyslet, když se i v hlavě zrodila nová.
Odstrčil jsem Shira vedle na postel a převrátil ho na břicho. Zvedl jsem se a když jsem se skláněl k jeho zádům, měl jsem zvířecí podobu. Postupně jsem lízal jeho rány, jednu po druhé. Dával jsem si záležet abych ani jednu nevynechal. Možná aspoň to pomůže k rychlejšímu vyléčení...
Mashiro
Bylo mi tak příjemné teplo, když se mě jeho prsty dotýkaly a celé tělo se rozpalovalo něčím tak krásným, že jsem jen slastně přivíral oči a předl mu tak lákavě, že i já se slyšel.
„Co… To… Rene?“ šokovaně jsem se zapřel o matraci a snažil se vzdorovat, protože jsem vážně netušil, co se se mnou tak rychle stalo.
Nakonec, když jsem cítil Renův jazyk na svých zádech a cítil jeho dominanci, která byla tolik podobná Maricemu, nemohl jsem už vzdorovat. Založil jsem si ruce na postel a povolil stáhnuté svaly, potřeboval jsem je uvolnit, už jen proto, abych mohl prožít každé jeho otření o mě. To, co se mnou tenhle lev dělal… Nedalo se to popsat. Moje srdce šíleně bilo a tělo se mi chvělo, jak kdyby do mě někdo pustil tisíce mravenců. Nevím proč, ale trochu jsem se pod Renem vlnil a můj zadeček se mírně nadzvedával, jak jsem se cítil nejistě a… Neskutečně dobře. Mé hrdlo přímo vibrovalo, jak lákalo toho jediného, kterého já chci.
Ren
Stál jsem nad Mashirem a lízal mu rány na zádech s cílem je co nejdříve zahojit. Jeho tělo reagovalo.
Rány se postupně zatahovaly, ale to, jak na mě reagoval...
Přišlápl jsem mu jednu ruku tlapou a sklonil se k jeho krku. Olízl jsem mu ho od páteře až k vlasům. Zabořil jsem čumák do jeho kůže, abych natáhl tu jeho úžasnou vůni, kterou vydával.
A když jsem slyšel jeho mručení, už jsem se neovládl. Rozevřel jsem tlamu a stiskl jeho krk. Stačilo jen trochu sevřít, a Mashiro by nežil. Jeho krk bych zlomil jako tenkou větvičku, jen by to ruplo...
Ale já ho jen držel... Držel jsem ho do chvíle, než se rozrazily dveře a dovnitř vběhla černá puma v závěsu se lvem. Vztekle na mě vrčela a výhružně se postavila proti posteli.
Povolil jsem sevření Mashirova krku, olízl jsem ho, a pak se otočil na ty vetřelce. Držel jsem Mashira pod sebou a vztekle zařval na ty dva, co tu neměli co dělat. Zuřivě jsem mrsknul ocasem, nakrčil jsem čumák a vycenil jsem zuby. Přikrčil jsem se, připravený proti nim vyskočit.
Vyrušili mě... vyrušili nás v tu nejnevhodnější chvíli.
Znovu jsem zařval. Dal jsem jim varování, že tohle je teď moje území a Mashiro je ten, koho jsem si vybral. Jsem připravený klidně přijít o kůži, ale nevzdám se ho. Nedovolím, aby mi ho vzali...
Mashiro
Vrněl jsem už tak, že moje tělo nepřestávalo dostávat podivné šoky do slabin i svalů. Byl jsem jak omámený, když se mi zakousl do krku, ještě víc jsem se nahnul, abych ukázal svou podřazenost a možnost, aby mi on vládnul. Nechápal jsem se… Kdyby tohle viděli otcové, nejspíš by nás oba zakousli. Bylo to tak krásné… Tohle by nepochopil nikdo, kdo by to neprožíval, jak moc jsem mu byl oddaný.
Ale…
„Jak… Proč jste tady?“ vrčel jsem na Hirokiho, který div neprokousl Renovi hrdlo, jak blízko byl.
„Měli byste se oba zklidnit, jak vidím, je ti už Rene líp, a ty malý… Tobě taky, můžeme tedy vyrazit za novým králem vlků a dojednat podmínky pomoci s Hyenami. Co se týká vás dvou…“ zavrčel Marice, který si stoupnul mezi nás.
„Tohle bude dovoleno, až proběhne slavnostní vyjádření Mashira v tom ohledu, kdy ukáže na toho, koho si vybral, tak… Jako jsme museli všichni, a jak se to hodí na prince. Dokonce na budoucího krále, Rene, nebo máš s tím problém?“ přimhouřil oči a jedním tahem, ani nevím jak, mě vytáhl zpod Rena, jako nějaký papír.
„Ale… Otče… Já… Já si…“ chtěl jsem něco říct, ale Hiroki přese mě přehodil plášť a odváděl mě do jiného pokoje, aby mě oblékl.
Cítil jsem se nervózní, chtěl jsem být s Renem a tohle oddělení mi víc, než vadilo. Neustále jsem se díval za sebe a hledal ho, jak moc jsem chtěl být s ním.
Ren
Tak tohle jsem už nedával. Byl jsem tak vzteklý, jak už dlouho ne. Ohnal jsem se tlapou po tom, kdo byl nejblíž, a bylo mi jedno, kdo to je. A náhodou to schytal Marice, který se právě otáčel, že odejde z pokoje. Moje drápy ho zasáhly do zadní nohy a zanechaly na něm krvavé šrámy.
„Je mi jedno, že je princ, a nebudeš mi tady vykládat něco o tom, že se bude čekat na oficiální vyjádření Mashira, tak jako u vás! Kdo z vás tu oficialitu dodržel?!“
Byl jsem vzteklý jak nikdy v životě. I když jsme se s Maricem občas poprali, teď to bylo jiné.
Nehodlal jsem si do toho nechat mluvit. Ne od něj...
„Víš co?“ naštvaně jsem seskočil z postele. „Jdu srovnat hyeny ať už máme klid. A pak si přijdu pro Mashira, ať se ti to líbí nebo ne!“
Vztekle jsem vyšel z pokoje a zamířil ze zámku ven.
Mashiro
Vysmekl jsem se Hirovi se sevření ve chvíli, kdy se díval na to, jak Ren šílí, a vběhl jsem do nejbližšího pokoje, abych se tam zamkl. Hned jsem otevřel okno a už v kočičí podobě prokličkoval mezi větvemi nejbližšího stromu a seskočil těsně vedle Rena na zem. Přitulil jsem se k jeho kožichu a zatarasil mu cestu, aby nemohl nikam jít, jedině kdyby mě pokousal.
„Prosím, neodcházej, ne sám… Nechci, aby se ti něco stalo, nepřežil bych to. Zjistíme, jak co je, a potom se vydáme spolu… Prosím,“ otíral jsem se o jeho tlamu tou svou, a jemně vrněl, aby věděl, že má slova myslím vážně.
Doslova jsem se vtíral do jeho kožichu a snažil se uklidnit jeho vztek, dokonce i Bako už doběhnul a chtěl Rena zastavit, ale když mě uviděl, jen stál opodál a pozoroval nás. Možná i on už dávno věděl, že máme v našich srdcích jasno a chceme jeden druhého. Ale pravdou bylo, že já zatím nic nedokázal a potřeboval jsem vedle něj stát hrdě, a ne, jen někdo nepotřebný.
Ren
Byl jsem už v půlce cesty k bráně, když se vedle mne objevil Mashiro ve své kočičí podobě. Zastavil jsem se... Spíš jsem se musel zastavit.
Jeho otírání mě sice hned neuklidnilo, ale aspoň jsem ho poslouchal.
„Zůstanu, ale chci být s tebou. Nechci, aby nás od sebe stále oddělovali. Záleží mi na tobě a opravdu... no... chci, abys byl můj a já tvůj, Shiro,“ jeho jméno jsem doslova zavrněl, jak moc vážně jsem svá slova myslel.
Otočil jsem hlavu k Bakovi.
„Domluv těm vzteklým kočkám, aby nás nechali na pokoji. Jinak odejdu i s Mashirem, a myslím to smrtelně vážně. A víš, že mě nic nezastaví.“
Po svých slovech jsem si lehl do trávy a nechal Mashira, aby se o mě dál otíral. Chtěl jsem, aby bylo na míle daleko cítil, že on patří mně a nikomu jinému...
Mashiro
„Já… Já… Já… Já chci… Taky tohle všechno, ale…“ nedokázal jsem vymyslet ani jednu souvislou větu.
Moje srdce odcestovalo někam do vzdálených krajin, jak šíleně mi tlouklo, a já ani na minutku nedokázal přestat myslet na to, jak moc ho miluji.
Vtíral jsem se do jeho kůže co nejvíc to šlo, a nakonec se svalil na zem vedle něj. Lehl jsem si na záda, a jako kočka domácí si tlapami pohrával s Renovou krásnou hřívou. Potřeboval jsem odvahu, abych mu řekl něco, co mě trápilo v tuhle chvíli nejvíc.
„Chci být tvůj, ale…Chci jít za hyenami, a kdybych se ti dal, nemohl bych se od tebe oddělit, aspoň ne první týden,“ proměnil jsem se v člověka, jak jsem z té stydlivosti ztrácel sílu na zvířecí podobu.
Schoulil jsem se do klubíčka a natiskl se na Renovu srst, aby mě zahřívala.
„Musím něco dokázat, abych mohl stát vedle tebe, jako muž. Nic mi nikdy nedovolili, a já prostě nedokážu žít s tím, že jsem někomu na krku jako domácí kočka. Prosím… Rene… Nechej mě to udělat, a ještě chvíli počkej, potom ti dám cokoliv, co budeš chtít. Mám… Já tě… Mám moc rád,“ zabořil jsem hlavu do jeho srsti a schovával tam slzy, co si samy hledaly cestu z mých očí.
Ren
Na chvíli mi Mashi přišel jako to malé kotě, které jsme přivedli na zámek před několika roky. Kolikrát si takhle hrál s mým ocasem nebo hřívou. Kolikrát si vylezl na můj hřbet a uvelebil se za krkem, kde to pro něj bylo jako vyhřátý a měkký pelíšek, když se zachumlal do mé hřívy.
Sklonil jsem se k němu a olízl mu břicho, než se měnil do lidské podoby.
Tentokrát to bylo jiné. Nebylo to, jako tenkrát, když byl ještě dítě...
„Chápu, že chceš něco dokázat, ale já si tě vybral proto, že tě chci. Nemusíš mi dokazovat, jak jsi silný muž. Ale chápu to...“
Na moment jsem se odmlčel a jeho schoulené tělo schoval pod svojí tlapou. Přitáhl jsem si ho k sobě, jak neblíže to šlo. Sklonil jsem k němu hlavu...
„Nemuší mi dokazovat, jak jsi silný, protože já vím, že silný jsi. Dokázal jsi to už jen tím, že jsi jako malé opuštěné kotě přežil bez ničí pomoci. Nemusíš mi to dokazovat, protože... Miluji tě, Shiro,“ tiše jsem poslední slova zavrněl u jeho ucha, aby je slyšel jen on.
Mashiro
To už jsem slzy prostě nezastavil a začal brečet jako malé dítě. Muselo to být hrozně… trapné, ale on… Řekl to a nestyděl se za to. Byl to můj splněný sen. Jenže… Co jsem řekl, to jsem i myslel vážně.
„Rene…“ zašeptal jsem, a ještě víc se celý schoval pod jeho jemnou srstí.
„Já… Já tě taky… Miluji. Už dávno, ale… Tohle nechci jen pro sebe, ale i dokázat tátům, že jsem hoden trůnu a můžu si vybrat koho chci, aby stál po mém boku. Jsi ten nejlepší válečník a člověk, kterého znám, proto chci jít s tebou, abys mě hlídal a chránil. Moc bych se ti chtěl dát a tohle tělo ti zasvětit, jenže musím udělat tohle. Počkáš? A… Půjdeš se mnou? Zatím… Chtěl bych dnes v noci spát v tvých komnatách, pokud si to budeš přát,“ řekl jsem tiše a snad víc červený jsem nemohl být.
Tohle bylo jiné… Už jsem se stal dospělým, a slovo spát dostalo jiný význam, než se jen k němu v zimě choulit. Vždyť nemusíme mít tamto… Ale dotýkat se jeden druhého a mazlit se jako pravé kočky, to bych si moc přál.