Ren
Snažil jsem se nepoddávat tomu, v jaké situaci jsem se právě nacházel. Doufal jsem, spíš jsem si přál, aby si Yiro přeci jen nechal zjistit, jestli mě Marice poslal. Věřil jsem tomu, že by hned pochopil a jen by to potvrdil. Ale jestli to Yiro udělá, to už byla druhá věc. Moc jsem tomu nevěřil.
Klidně si taky může dát na čas a vyslat posla až třeba za dva tři dny, nebo později, nebo taky vůbec.
A mezitím sem může dojít Mashiro s Mariceho požehnáním a vběhne Yirovi přímo do zamřížované náruče.
Proč ho tak moc, sakra, chce? Je to jen proto, že Shiro je divoká kočka, jedna ze vzácných, které už prakticky skoro vyhynuly? Pokud někde ještě nějaké jsou, tak nejspíš to bude malá skupina a budou se dobře skrývat... Už jen proto, že byli vybiti právě kvůli tomu, že je berou za posvátné a často je i obětovali, protože si mysleli, že jim to přinese, kdo ví co. Ale nejvíc užitku je, když je tenhle druh divoké kočky na živu.
Visel jsem v poutech a měl jsem od nich zápěstí už celé sedřené. Kolena mě tlačily, jak jsem na nich klečel na té tvrdé kamenné zemi, kde se ani nenamáhali vyhladit její nerovnosti. Snažil jsem se udržovat v klidu, naslouchal jsem každému slovu, které mohly moje uši zachytit. Ale při kdejakém zavrzání dveří, krocích, či nějakému nečekanému zvuku, jsem nakonec sebou škubnul, jak mi to připomínalo ty týdny, které jsem, co by dítě, strávil zavřený v kobce a byl trestaný za to, že jsem vůbec přežil. Stejně jako Bako. Kdyby mě tenkrát neochránil, byl bych mrtvý a ani se do té kobky nikdy nedostal. Nemohli by mě trestat tak, že jsem měl na zádech otevřené rány od bičování, stejně jako on. Nechápal jsem, proč se to všechno stalo. Netušil jsem, kdo stál za tím, že jsme tak skončili. Jedno ale bylo jisté. S medvědy byl tenkrát někdo spolčený...
Dlouho potom, co jsme byli zachráněni, jsem se vždycky strašně roztřásl, a zvedl se mi žaludek, když jsem ucítil medvědí pach. A tenkrát, když zaútočili na Hirokiho, jsem pustil ven tu schovávanou zlobu a pěkně jsem se na něm vyřádil.
Mashiro
„Tudy… Tady skloň hlavu a dál musíme lézt nahoru,“ vedla mě za sebou ta drobná žena a neustále si kontrolovala, aby nás nikdo nesledoval.
„Mami… Maminko…“ ozval se slabý dětský hlásek, když jsme došli do malého pokojíku, který byl až na půdě starého domu.
Bylo to tu vážně skromně zařízené a bylo vidět, jak mále peněz mají, ale podle všeho jim to stačilo, když se k sobě schoulily na postel a láskyplně se objaly.
„To je moje dcera, je velmi slabá a bojím se, že brzy…“ zalapala po dechu, jak se jí slzy vehnaly do očí.
„Podívám se na ni,“ řekl jsem klidně a lehl si vedle dívenky.
Moje zvířecí podoba ji nutila k tomu, aby mi prsty projížděla srst a pohrávala si s ní. Měl jsem sebou nějaké léky, které jsem vytvářel v naší kuchyni. Ani nevím proč, ale lektvary mě bavily a docela jsem se vyznal v tom, co k čemu patří. Nejspíš jsem to jako dítě viděl u babičky. Opřel jsem si hlavu o dívčin hrudník a poslouchal. Když ale i ona položila hlavu na tu mou, něco se stalo… Něco zvláštního… divného… Jak kdybych v tu chvíli ucítil, že se mi rozzářily oči a já viděl, co ji trápí. Její hrudník byl napaden nějakými parazity, kteří jí pomalu a jistě jedly zaživa. Snažil jsem se je odtamtud vytahat, jak kdybych tu moc měl, ale nikdy jsem to nezkoušel.
Hodně věcí jsem neznal, otcové mě vážně drželi zkrátka a v jejich království se žilo dobře, ale tady… Všichni byli plni strachu a podřazením pod alfa samcem, krále vlků.
„Z mošny vytáhni modrý lektvar a dej ho dceři vypít, mělo by vše být v pořádku. Jestli horečka odejde, budeme mít vyhráno,“ pousmál jsem se a podíval se na tu ženu, která tak starostlivě vytahovala lektvar z brašny a pomalu ho dávala dívce pít.
Možná jsem opravdu k něčemu užitečný, jen nevím, proč mě král tolik chce. Já stojím jen o jednoho muže, bez něj nebudu moc žít, tak jako tahle žena bez své dcery.
Obrovská láska mě zasáhla a já nevěděl co s ní dělat.
Ren
Občas jsem zvedl hlavu k tomu malému zamřížovanému oknu pod stropem. Neviděl jsem ven, ale stačilo mi vědět, že tam za ním je volnost... svoboda. A někde tam je Shiro...
Zastesklo se mi po něm snad víc, než když odcházel s Bakem pryč. Co asi dělá? Brácha ho určitě nenechá vydechnout a doslova z něj dře kůži.
Bude z něho jednou dobrý bojovník, hrdý muž, kterého miluji...
Ano... musel jsem si to přiznat. To pobláznění jeho pachem, když na něj přišlo první páření, nebylo jen tím. Bylo to hlavně proto, že si bez něj už nedokážu život představit. Možná jsem měl jít a tajně je pozorovat při výcviku. Měl jsem raději riskovat, že mě Bako najde a přizabije... Měl jsem. Nebyl bych teď v téhle bryndě.
Když se znovu ozvaly na chodbě kroky, chytl jsem se pevně řetězů a tahem vzhůru jsem se donutil postavit. Šlo to ztěžka a byl jsem celý ztuhlý, ale nechtěl jsem před nimi už klečet.
Dveře bouchly o stěnu, když se rozletěly a dovnitř vstoupil Yiro s dalšími dvěma strážci.
„Jsi špeh, slídil jsi tady v noci po zámecké zahradě, ohrožoval jsi mě na životě a...“
„Co to meleš za hovadiny?!“ rozkřikl jsem se na Yira. „Kde jsi na to přišel, ty...“
„Ohrožoval jsi mě na životě,“ pokračoval dál, jako bych tu ani nebyl. „Budeš popraven.“
„Cože?!“ zařval jsem, ale potom jsem zůstal na něho v šoku hledět.
„Jak jsem řekl. Mám svědky, kteří potvrdí všechno, co jsem řekl,“ jedovatě se Yiro usmál.
V tu chvíli do mě vjel neskutečný vztek. Zapřel jsem se o řetězy a vší silou vykopl nohy dopředu. Zachytil jsem překvapeného Yira, který se na nic v tu chvíli nezmohl, a zahákl mu noh za krk a silně je k sobě sevřel. Začal se dusit. Držel mě za nohy a snažil se je servat ze sebe dolů. Ale já bych rozhodnutý ho zabít. Řekl, že jsem ho napadl, tak jsem ho napadl.
Yirův obličej skoro modral, jak mu docházel dech. A snad teprve v té chvíli se vzpamatovali strážci.
Rána, která se ozvala, po prásknutím bičem, mě ohlušila a okamžitě zbavil síly v nohách. Nohavice na stehně se roztrhla a z pod ní se vyvalila krev z rozseknuté kůže...
Mashiro
„Toho muže drží dole ve sklepení, kde ho mučí, aby z něj dostali informace. Je prý obviněn z toho, že napadl krále, ale co mi říkal můj bratr, co je u stráže, tak ho prostě čapli dole u brány a omráčili, aby ho mohli zavřít. Co vím… Král chce hlavně vás, můj pane. Ano… Poznala jsem vás, ale jen já, díky bohu, jinak byste byl již v jeho drápech,“ povzdechla si a přikryla dcerku, která už o něco lépe dýchala.
„Přišel jsem si pro něj, nenechám ho zde. Určitě ho budou chtít popravit jen proto, aby si mě pojistili. Jenže… Já už jsem cítit jen jím a nehodlám se toho vzdát, už vůbec ne pro krále, který mě sem lstí chtěl vylákat. Nebo po vás jdou hyeny?“ zamračil jsem se a ona nalila čaj, abych si dal.
„Co se týká hyen… Ony nás napadají ze severní říše a již zabili pár našich mužů, ale… král vás chce jako svého partnera, aby si zajistil postavení a byl si jistý, že vaši otcové půjdou na pomoc. Není to špatný král, ale potřebuje využít i vaši moc,“ mluvila dál.
„Co? Jakou? O ničem důležitém nevím, a i kdyby… Jemu nikdy patřit nebudu a už vůbec ne, pokud by Renovi ublížil a to musí cítit i on. Zabil bych ho a bylo mi to všechno jedno,“ začal jsem při té představě vrčet.
„Jak to vlastně všechno víš?“ zpozorněl jsem, když jsem si to uvědomil.
„Jsem dcera hlavního rádce a sestra hlídače brány, ale… Musím to tajit, jsem poloviční medvěd, a to se tu netoleruje. Moje dcera je také kříženec, stává se to zřídka, ale pokud se to stane, tak to nikdo v téhle zemi nepřijme, proto jsem jí nemohla zachránit,“ začala brečet a já ji položil hlavu do klína, jak mi ji bylo líto.
„Běžte do mé země. Tady,“ podal jsem ji prsten, co jsem měl od otců, ale nikdy ho nenosil a k němu napsal dopis, aby ji přijaly i s dcerou do města, že za ně ručím.
„Cestujte v noci, bude to bezpečnější a taky, dejte na sebe pozor. Otcům řekněte, co se tu stalo, a nevracejte se, jinak po vás půjdou,“ podíval jsem se jí do tváře a slzy ji olízl.
Potom jsem se vyplížil ven z jejího domu a zamířil přímo za Bakem, který na mě čekal v pokoji a netrpělivě přecházel sem a tam, když jsem konečně došel.
Ren
Yiro dopadl na všechny čtyři a chraplavě se snažil popadnout dech.
Doufám, že jsem mu ten krk rozdrtil...
„Ty...ty...“ nebyl schopný v první chvíli promluvit nic smysluplného.
Za pomocí strážce se zvedl, zatímco ten druhý mě bičem udržoval, co nejdál od krále. Celý jsem se třásl, a nebyl jsem schopný se už ani chytit řetězů, abych vstal. Zůstal jsem viset v okovech, ale ani jsem nemohl sklonit hlavu, když další řetěz zahákli za obojek a ten přidělali ke skobě ve stěně.
Myslel jsem, že se udusím, jak mě to táhlo. Ale v tuhle chvíli to byl ten nejmenší problém. Možná bych byl i rád, kdyby to se mnou skončili. Ale myšlenka na to, že chci být s Mashirem, a že ho tu Yiro čeká, mě udržovala při vědomí a dávala mi sílu přežít.
Skoro jsem nedýchal, když na mě chrstli ledovou vodu z vědra, abych se probral.
„Zabiju tě a rád,“ zavrčel Yiro těsně u mého obličeje, ale cuknul hlavou, když jsem i přesto všechno po něm cvaknul zuby. „A než to udělám, přidám ti pár jizev k těm, co už tam máš.“
Kývl na strážce, kterému vyrval z ruky bič, a ten mě i s tím druhým odpoutali ode zdi. Hned mě srazili k zemi a drželi, abych se nevyškubnul. Ale i kdybych se o to snažil, neměl jsem na to už dost síly...
Je jsem zatnul zuby, aby ode mne neuslyšel ani náznak zařvání či bolestivého zasténání, když na mě dopadly první rány, které mi nerozervaly jen halenu, a ta se hned začala barvit do ruda...
„Dejte rozhlásit, že bude dnes při západu slunce popraven za napadení krále...“ zaslechl jsem ještě posední slova, když se za ním, po delší chvíli, zavíraly dveře a já se pomalu ale jistě oddával bezesnému spánku.
Mashiro
Řekl jsem Bakovi vše, co jsem věděl, ihned jsme skuli plán a rozvrhli si kde, kdo a jak bude fungovat, ale… Ve chvíli, kdy jsme se v lidské podobě blížili k trhu, něco nás zaseklo. Dívali jsme se na toho muže, který hlásil nové oznámení, které vydal král a nemohl zastavit ten vztek, který v nás rostl.
„Já ho…“ musel mě Bako držet vážně pevně, jinak bych byl schopen sežrat i toho člověka, který to říkal.
Byl jsem vzteky bez sebe, až mě musel Bako kousnout do ramene, abych se probral.
„Popravit? Popravit? Moje… On je můj… Ne… Zabiju ho…“ vrčel jsem tak hlasitě, že se lidé kolem nás začali otáčet a Bako mě radši odtáhl bokem.
„No tak… Sakra, uklidni se, jinak to nezvládneme,“ zamračil se na mě a radši mi zpátky natáhl kápy, co mi spadla na ramena.
„Jo… Musíme ho dostat ven, nebo ho zabijí,“ mručel jsem, a přitom se snažil zhluboka dýchat, abych to zvládl.
Moje srdce nyní vážně trpělo, protože jen představa toho, že bychom to nestihli, kdybychom sem nešli… hrozná naštvanost a bolest v jednom.
Bako, než jsme vyrazili, poslal po jenom panterovi, který tu na hranicích žil a Bako ho znal, zprávu k mým otcům a zajistil posilu, pokud bude nejhůř. Měli by to brzo stihnout a dorazit. Tím bylo naše krytí mnohem lepší a Ren v bezpečí. Pomalu jsme se plížili do zámku a využili každé situace, abychom proklouzli místy, kde se na moment nikdo nedíval.
Ren
Málem se mi srdce zastavilo a nemohl se nadechnout, když mě z bezvědomí probrala ledová voda. Nade mnou stál strážce a prázdným vědrem v ruce a šklebil se nad tím, jak vypadám. Ležel jsem stále na zemi a sotva se mohl pohnout. Celé tělo mě bolelo od všech těch ran, které jsem utržil a byl jsem ztuhlý z té studené země.
„Vstaň!“ popadl za řetěz a trhnul s ním.
Začal jsem se dusit, když se mi obojek zařízl do krku a já za něj zahákl prsty ve snaze ho uvolnit.
„Tady hezky počkáš, za chvíli si pro tebe přijdeme a půjdeš se podívat ven, jak je tam krásně,“ štěkavě se zasmál.
Nezmohl jsem se ani na to, abych mu odsekl. Jen jsem se znovu nechal připoutat ke zdi, kde jsem zůstal viset na řetězech.
„Tady můžeš přemýšlet o tom, jak byl tvůj život na hovno,“ kopl si do mě ještě ten vlčí zmetek a pak odkráčel hrdě, jako by dopadl, kdo ví jak velkého zločince.
Jo, můj život stál za hovno. Jediná dobrá věc, která mě potkala, byl Bako a teď Shiro.
Ale tyhle dva už nejspíš nikdy neuvidím. Měl jsem se vrátit za tři dny a teď je to druhý den. Než mě začnou hledat, budu už na dvě půlky a moje hlava se bude vlet měšťanům pod nohama. Nebo se budu houpat na tom nejtlustším provaze, co tu najdou.
Mashiro
„Hahahaa… Tak se konečně ten proradnej lev bude houpat. Už se na to těším. Kapitán se vytáhl, takhle na něj narazit a hned ho omráčit,“ zubil se jeden vlk, který kolem nás procházel a ani si nevšiml, že stojíme s Bakem schovaní ve stínech.
„No… Zase to nebylo moc fér, když ho srazil zezadu a ni nešel kolem bran, ale procházel se do zahrad. Já…“ dál nedomluvil, protože dostal od prvního vlka pořádně mečem do břicha, až se ohnul do luku.
„Nic ti do toho není, spíš se starej o to, aby ta zlatá klícka, co si tu král buduje, byla pěkně pevná. Kočička má co nejdřív dorazit a pochybuji o tom, že králi dobrovolně nastaví zadek. Popravdě… Jednou jsem ho viděl, stál by za hřích, ale král… Jen myšlenka na jeho partnera by nás mohla zabít,“ zasmál se a drapl toho druhého vlka za límec haleny a táhl ho po někam ven ze zámku.
Bylo tu ticho, nikde nikdo a jen klepání kovu se ozvalo někde z míst, kde měl podle Baka vlčí král ložnici. Nechtěl jsem si ani představovat pro koho to je a radši se dál s Bakem plížil do sklepení, kde měla být mučírna a hladomorna. Bako nenápadně zneškodnil jednoho ze strážných a zatáhl ho do první cely, kde ho zamkl. Já skočil na krk druhému a než stihl něco říct, uspal jsem ho jedním trhnutím hlavy. Tohle jsem se naučil celkem brzo… Bako na to byl dobrý a nemusel je zabít.
Natáhl jsem pach, který jsem tolik znal a už se nedokázal zastavit, byl jsem u něj… Ren… Otevřel jsem dveře cely a vběhl na ním.
Ren
Zavřel jsem oči, když jsem osaměl. Chtěl jsem si přestavovat něco hezkého, milého. Někoho jako je Mashiro, kterého představa by mi vykouzlila úsměv na tváři. Ale nějak to nešlo... Byl jsem nešťastný, kdykoliv jsem na něj pomyslel.
Co bude dělat, až tu nebudu? Kdo si ho vezme za svého?
Tak strašně bych to chtěl být já... Od chvíle, kdy jsme ho přivedli na zámek, jsem se stále držel blízko něj, jako by nám bylo předurčeno být spolu. A teď...
Místo toho tady visím jako kus masa, aby se pěkně odleželo a bylo chutné, až se z něj bude dělat večeře.
Nebrečel jsem. I když mi bylo všechno neskutečně líto, i když jsem chtěl Mashira znovu vidět, i když jsem nechtěl umřít... Nebrečel jsem.
Ne, před tím shnilým vlkem neukážu svoji slabost...
Svaly se mi třásly, když mě rány po těle bolely a pálily, stejně jako tenkrát. Dodnes nevíme, kdo to všechno naplánoval, aby se zbavil naší rodové linie a mně s Bakem uvěznil. Nechtěli nás nechat na živu, ale spíš umučit k smrti...
Zakňoural jsem tiše jako kotě, když jsem si na tohle a na Mashira vzpomněl.
„Chci jít domů...“
Mashiro
„Haa? Co tady dělá tam pěkná kočička jako jsi ty? Nejsi náhodou to princátko, co chce náš král?“ usmál se ve vlčí podobě nějaký muž a vycenil na mě své zuby.
„Do toho ti nic není a taky… Držíte tady jednoho z mé rodiny zcela neprávem. Byl sem ode mně vyslán, aby zjistil nějaké informace, a abych ho mohl zachránit před popravou, musím si pro něj!“ zavrčel jsem na něj a přikrčil se, jak jsem byl připraven zaútočit.
„Takže princátko, noooo… Jste tu vítán, ale pokud vím, odsud už odejít nemůžete. Budete ochoten vyměnit život za život?“ zasmál se nahlas, ale dlouho mu to nevydrželo, protože na něj vlítl Bako a pustil se s ním do boje, kde se vznášela hlavně jeho srst i s kůží vzduchem.
Začínal jsem mít veliký strach z toho, že vzbudíme pozornost, kterou jsem rozhodně nechtěl. Se stáhnutým žaludkem a srdcem na pochodu jsem rozrazil čumákem poslední těžké dveře našel to, co jsme hledal. Ale to, co jsem našel…
„Rene…“ smutně jsem vydechl a šel ho podepřít tak, abych mu mohl sundat pouta.
Přeměnil jsem se do lidské podoby a osvobodil ho z obojku, který ho svíral a bránil jeho podobě. Bylo to kruté a zlé… Tohle se nedělá, brání nám to všem v proměně a dělá nás to bezmocnými. Když jsem se podíval na jeho nohy, musel jsem zavrčet a nedokázal se ubránit zvířecí podobě.
„Jak… Jak jsi na tom? Můžeš se přeměnit? Takhle tě asi neodtáhnu,“ olízl jsem mu krev z rány na noze a z tváře.
Bylo tolik míst, kde mu ublížili, a já cítil, jak se ve mně rodilo něco, co jsem doposud neznal. Sám ze sebe jsem začal mít strach a pokud mě někdo najde… Nepřežije.
Ren
Ucítil jsem ho... Neviděl jsem ho, ale cítil jsem ho. Ta jeho vůně, která se dostala až k mému nosu, mě trochu probrala.
„Mashiro,“ zachrčel jsem, a pak se snažil popadnout dech, když to svírání krku zmizelo.
Konečně jsem se mohl zhluboka nadechnout a já měl pocit, jako by mě někdo vytáhl z hluboké vody, kde jsem se tak dlouho topil.
Dopadl jsem na kolena a celý se roztřásl. Ale potřeboval jsem se uklidnit. Mashi je tady a vidí... vidí... jaká jsem troska. Tak moc jsem ho chtěl obejmout, přitisknout se na něj, poděkovat mu za to, že riskoval svůj život, aby mě našel... Ale to bylo právě to, co jsem nechtěl, aby se stalo. Nechtěl jsem, aby ho tu chytili.
„Musíš pryč,“ řekl jsem polohlasně se stále ochraptělým hlasem. „Musíš, nebo si pro tebe přijde... Zvládnu to. Půjdeme pryč, než tě tu chytí...“
Z chodby jsem zaslechl nějak rachot. Zavětřil jsem...
„Bako?“
Opatrně jsem se posadil a stáhl si roztrhanou halenu. Když jsem chtěl svléknout kalhoty, musel jsem se postavit, ale moc mi to nešlo. Doslova jsem se plížil po stěn, abych mohl s její pomocí vstát. Podařilo se mi nakonec povolit opasek a kalhoty se svezly dolů ke kotníkům. Už nic nebránilo tomu, abych se změnil z lidské podoby.
Skoro jsem zařval, když se mé tělo měnilo a všechno mě bolelo, jako by do mě píchali jehly či bodali nože. Ale musel jsem...
Mashiro
Podpíral jsem Rena do té doby, než se změnil ve lva, a potom i já na sebe zpátky vzal svou zvířecí podobu. I přesto jsem se o něj otíral tak, abych mu pomohl jít. Čím déle bude v téhle podobě, tím dřív se uzdraví.
„Jdeme… Už slyším, jak se zámek budí, a to by mohl být problém,“ zamručel na nás Bako a naštvaně praštil s tím vlkem o stěnu, když ho za krk dotáhl do mučírny.
Bylo vidět, jak ho Renův stav naštval a když se rozhlédl po místnosti, musel se krotit, aby to tu celé nerozmlátil. Nikdy jsem se jich na jejich jizvy nezeptal a podle všeho jsem udělal dobře, protože je to vážně dost trápilo.
„Půjdeme,“ zavrčel na Rena, když k němu došel, a i on ho z druhé strany podpíral.
Potichu, ale za to rychle jsme se dostali ke schodům, po kterých jsme se vyplížili k hlavním dveřím. Prošli jsme jimi a já Rena postrčil k Bakovi, aby mu pomohl projít bránou. Podle všeho nikde nikdo nebyl, nebo jsem si to aspoň myslel, ale…
„Princi… Nemusíte se plížit ven, jste tu doma. Pokud jste pustil mého vězně, který mě napadl, jste povinen mi to vysvětlit, nebo ho zabiju přímo tady a hned,“ každým slovem hrubnul hlasem a přibližoval se k Renovi, což jsem nemohl připustit.
Přibouchl jsem mu před čumákem dveřmi a zasyčel na něj tak, že i on se o kousek posunul dozadu. Nechal jsem Rena a Baka, aby se mohli dostatečně vzdálit a doufal, že otcové brzo dorazí.
„Chcete vyvolat válku? Nebo půjdete se mnou v klidu projednat to, co se tu stalo?“ už na mě vrčel a cenil zuby ve své vlčí podobě.
Ano… Byl obrovský a majestátní, ale nebyl to někdo, koho bych chtěl. Zařval jsem tak nahlas, že mě musel slyšet i otec Maro, pokud se sem blíží, abych upozornil na to, že mají přidat a Ren je zraněný. Věděl jsem, že mi vlčí král ublížit nechce a pokud tu nezůstanu, tak ty stráže, co se přiblížily z keřů za Bakem a Renem, je nejspíš zabijí.
Ren
Pomalu, za Mashirovy a Bakovy pomoci jsme vycházeli z podzemí ven. Viděl jsem, jak se Bako snaží udržet v klidu, aby neztratil soudnost a pozornost, kterou teď potřeboval, ale přesto jsem z něj cítil ten vnitřní neklid. Tu zlost a vztek, který ho zachvátil, když se dostal dovnitř mé kobky. I proto ten strážce teď leží v bezvědomí v mučírně a nemůže se hnout. A to může být rád, že ho Bako na místě nezabil.
Byli jsme už skoro venku, když se za námi ozval hlas Yira. Otočil jsem k němu hlavu, ale v tu chvíli se přede mnou a Bakem zavřely s bouchnutím dveře...
„Mashi!“ zakřičel jsem.
Už bylo jedno, jestli jsme tiší nebo děláme hluk. Ze zahrady se k nám blížili noční hlídači... Bako se na ně s vrčením otočil. Nakrčený čumák a vyceněné jeho ostré zuby byly jasným varováním, že kdo se přiblíží, tak se se zlou potáže. Varovně zařval tak, že se málem skleněné tabule v oknech otřásly, a přikrčil se, připraven vyskočit po prvním, který by na nás zaútočil.
„Mashi!““ zakřičel jsem znovu. „Shiro!“
Překonal jsem svou bolest a rozběhl se proti těm těžkým dveřím. Ale jen jsem do nich narazil, a ony se ani nehly.
Nemůžu ho tam nechat. Nedovolím, aby na něj Yiro sáhnul jediným prstem. Mashiro je můj!
„Shiro! Otevři!“
Změna v člověka zpátky mě stála hodně bolesti a síly. Ale nehleděl jsem na to. Musel jsem se dostat z ním za každou cenu. I za tu, že bych se pak už nepostavil. A jedině jako člověk jsem mohl ty dveře otevřít...
Mashiro
Chtěl jsem být silný a opravdu tu vydržet, než přijdou otcové, a s nimi odejít, ale to, jak Ren narážel na dveře… Nemohl jsem ho nechat, nejspíš by se tím zabil, jen aby se dostal ke mně. Choval se… Choval se… Stejně jako já, když jsem sem šel pro něj. Jsme oba blázni, to se musí nechat.
„Neřvi tu a vypadni! Nejsi tu vítán!“ řval na něj Yiro a vrčel, co nejvíc mohl.
To už jsem se neovládl a strčil do něj tlamou tak, že zavrčel i na mě kousl mě do boku. Otevřel jsem nárazem dveře a znovu se vztyčil na nohy. Postavil jsem se před Rena, aby nedělal hlouposti a na Yira syčel tak silně, že se okenice vedle nás otřásaly. Bylo mi jedno, že se proti mně ohnal, aby se dostal na Rena, ale šel jsem proti němu a chránil si to, co miluji. Tentokrát mě výstražně kousl do nohy a já mrštně vyskočil na jeho záda a drápy se zasekl do srsti tak, že jsem mu nechal od páteře z žebrům dlouhé hluboké rány. Ihned se mnou mrskl o stěnu a já se ocitl v obklíčení jeho dvou strážců, co mě nechtěli pustit.
„Rene… Běž… Prosím…“ mňoukal jsem a nemohl se postavit na nohy, když mě po nich strážci praštili dřevěnou tyčí.
„Nesahejte na něj, je můj! Je vzácný…“ zavrčel na strážce Yiro a zle cvakl zuby tak, že mu prokousl ruku.
Nyní stál naproti Renovi a já za ním nemohl. Bako venku nejspíš bojoval se stráží a já tady… Nejspíš jsem zklamal, cítíl jsem se vážně na nic.
Ren
Natáhl jsem ruku po klice a ve chvíli, kdy jsem ji zmáčkl dolů, se dveře prudce otevřely, a já tak, tak uhnul.
Mashiro ležel u mých nohou, ale vzápětí vyskočil proti Yirovi. Chtěl mě bránit. Chtěl, abych utekl a nechal ho tu. Ale já nemohl. V momentě, kdy jsem uviděl, jak se Shiro hroutí k zemi a stojí u něj strážci, byl jsem už vzteky bez sebe. Chtěl jsem na ně skočit. Zahryznout je.
Ale byl jsem v tu chvíli slabý, když jsem viděl, že je Shiro v nebezpečí, a já sám proti třem vlkům ve svém stavu nic nezmůžu.
Ale i přesto jsem se s bolestmi vrátil do lví podoby a výhružně se před ně postavil.
„Musíme jít!“ ozval se vedle mne náhle Bakův hlas. „Vrátíme se pro něho, ale musíme teď pryč! Rene!“
Vrčel mi do ucha, ale já ho nevnímal. Pomalu jsem se přibližoval k Yirovi, připravený zakousnout aspoň jeho, Je mi jedno, že je to král. Sahá na něco, co je moje...
„Rene!“ zavrčel znovu Bako.
I když nejsem zrovna nejmenší, Bakovy velikosti jsem nikdy nedosáhl. Nebyl pro něj problém mě popadnout za krk a na sílu táhnout pryč. Chtěl jsem se mu vytrhnout, ale on mě ze své tlamy nepustil. Ještě víc stiskl čelisti k sobě, až jsem začínal ztrácet dech a s tím i sílu.
„Vrátíme se pro něho i Maricem a Hirokim“ stihl ještě říct, než mě znovu chytil a proběhl se mnou hustým křovím, abychom byli ze zámecké zahrady co nejdříve pryč.
Mashiro
Seděl jsem na zemi už v lidské podobě a zrychleně dýchal, jak mě bolely nohy. Snažil jsem se zvednout, ale nešlo to. Byl jsem už vážně bezradný a chtěl tolik Rena dostat odsud, že bych bojoval proti všemu. Jak moc se mi ulevilo, když ho Bako čapl a odtáhl pryč. Konečně mohl být v bezpečí.
Cítil jsem, že se přibližují moji otcové, jen stačilo držet si krále daleko od těla a šetřit si síly. Jenže… Moje tělo bylo tak moc vyčerpané, že jsem se sesunul k zemi a schoulil se do klubíčka. Nevnímal jsem moc svět kolem sebe, jen jsem cítil, jak mě někdo zabalil do deky a odnášel někam do něčeho měkkého a teplého, kam mě uložil.
Moje tělo jen křičelo po odpočinku a já měl co dělat, abych se trochu udržel při vědomí. Když na mě chtěl někdo sáhnout, hned jsem po něm hrábl rukou a praštil ho, nebo drápem škrábl, záleželo, jak jsem udržel svoji zvířecí formu,č a kdy jsem se změnil. Byl jsem napolo ve snech, a přitom i v přítomnosti.
„No tak… Princi… Chceš umřít?“ zavrčel mi Yiro u ucha.
„Klidně… Nejsem tvůj a nikdy… Nebudu,“ zasyčel jsem na něj a zle po něm cvakl zuby.
Na poslední chvíli uhnul. Jen mi odložil jídlo na stůl a odešel z pokoje s tím, že se brzo vrátí, abychom si promluvili.
Ren
Snažil jsem se Bakovi vytrhnout a běžet zpátky za Mashirem do té chvíle, než mě síly opravdu opustily.
Bako spěchal. Slyšeli jsme, že se za námi pustili strážci, ale po chvíli jsme také zaslechli křiknout příkaz, že nás mají nechat být. Že už mají to, co chtěli, a my ať klidně chcípnem někde v díře...
Ale i přesto mě brácha nepustil. Doslova mě dotáhnul mezi stromy až na kraj zámecké zahrady, která na jedné straně byla hodně rozlehlá, ale její konec znamenal i konec města.
Prokličkoval se mnou mezi porostem, než jsme se vzdálili natolik, že nám zmizel z dohledu i zámek.
Dopadl jsem na zem, když mě Bako konečně pustil.
Ležel jsem a ztěžka oddechoval, stejně jako on. Ale já spíš nemohl popadnout dech z toho, jak moc se mi hruď svírala... Nechtěl jsem Mashira opustit. Nechtěl jsem odejít...
Najednou jsem vyskočil a vrhnul se na Baka. Byl jsem slabý, ale i přesto, než mě ze sebe serval a mrsknul se mnou bokem, jsem se mu zahryznul aspoň do zadní nohy.
Zuřil jsem, protože mě z tama odtáhnul...
„Přestaň!“ křiknul na mě a pomalu se ke mně přiblížil.
Když viděl, že teď už mám opravdu dost, dolehl vedle mě a začal mi olizovat rány.
„Za tohle zaplatí,“ tiše vrčel pokaždé, když při nějakém zvuku zvedl hlavu, aby zkontroloval okolí.
„Měl jsi mě tam nechat…“ zašeptal jsem a bezmocně se na něj podíval. „Měl jsem tam zůstat se Shirem.“
„Co bys tím pomohl? Akorát by se díval na to, jak ti utahujou kolem krku oprátku, blbče!“ zavrčel, ale vzápětí znovu zpozorněl.
Tentokrát se postavil na všechny čtyři. Zvedl jsem hlavu a zadíval se před sebe, když se krátce, ale ne moc hlasitě ozval.
Během chvíle se mu dostalo odpovědi. A ještě několikrát potom, které se neustále přibližovalo a sílilo...
Tráva i křoví zašustilo, když se náhle rozhrnulo a na ten malý palouček, kde jsme s Bakem zůstali, vyšlo několik lvů, s jedním velkým a hodně naštvaným v čele, stejně jako nádherná černá puma, která kráčela po jeho boku.
Mashiro
Na moment jsem usnul, když jsem zůstal v pokoji sám a nebyl jsem v nebezpečí. Nebál jsem se toho, že by mě napadli, spíš, že by si mě král násilím vzal. Neměl jsem tolik síly, abych se mu ubránil, ale mohl jsem aspoň vzdorovat. Renův pach už slábl, takže nebylo pochyb o tom, že si na mě bude dělat Yiro nárok.
„Rene… Rene…“ mručel jsem ze spánku tak silně, až mě to samotného probudilo.
Volal jsem ho… Moc se mi stýskalo a já nevěděl, jestli je vůbec v pořádku, jen moje srdce mi říkalo, že žije. Miluji ho a nechci, aby se mu něco stalo, to bych nepřežil.
Proměnil jsem se naposledy v kočku a doléčil si zranění, které jsem na sobě měl. Moje síla se pomalu, ale jistě obnovovala. Už jsem si plánoval, jak uteču, ale nebylo jisté, jestli vůbec najdu způsob jak. Nechtěl jsem tu zůstat, byť jen o chvíli dýl, než je nutné pro moje zotavení. Jen jsem ležel a čekal, až budu moc použít i svou lidskou podobu a sevřít meč, s kterým mě Bako naučil zacházet.
Nejsem slaboch a dostanu se za tím, co miluji nejvíc, za svou láskou a rodinou.
Ren
Marice byl vzteklý... Tak moc, že ho na moment ten vztek doslova ovládl, když viděl mě a Baka, a přitom Mashiro tu nikde nebyl. Viděl jsem ten jeho naštvaný pohled, který na nás dva zaměřil, když šek rovnou k nám.
„Kde je Mashi,“ zasyčel na nás a zůstal nade mnou stát s hrozivým výrazem, který říkal, že nebude trvat dlouho a někoho zabije.
„Shiro je na zámku. Yiro ho uvěznil,“ řekl jsem tiše a snažil se postavit.
„Pro tebe princ Mashiro, Rene! Nechali jste ho tam a sami jste utekli!“
„Chtěl jsem tam zůstat!“ během okamžiku se ve mně vzedmula vlna odporu.
Bylo mi jedno, že je to král, ale tohle říkat nebude.
„Marice, uklidni se!“ okřikl ho Bako a postavil se mezi nás. „Nedovolím, aby se něco stalo ani jednomu z nich. Princ je sice uvězněn, ale Yiro mu neublíží. Zatímco Rena chtěli popravit! Podívej... Podívej se na něho, jak vypadá! To ti nestačí? Měl jsem ho tam nechat, aby umřel? Nebo tam chcípnout s ním a Shirovi by to stejně nepomohlo?!“
„Mari,“ přistoupil k nám Hiroki a otřel se svou krásnou černou hlavou o Mariceho tlamu. „Jsem taky zlý. Doslova zuřím a nejraději bych toho vlka hned roztrhal na kousky, ale Bako má pravdu“
Oba, Marice i Hiroki, byli naštvaní. Hodně... Ale měli k tomu důvod, báli se o své dítě.
„Jdeme si pro něj,“ ozval se po chvíli Marice a s jedním krátkým zařváním všechny svolal k sobě. „Ty zůstaneš tady!“ ještě se na mě otočil.
Mashiro
Probudilo mě zavrzání dveří a zhoupnutí postele, když si ke mně někdo přisedl a pohladil mě mezi ušima. Instinktivně jsem na něj zavrčel a vystartoval zuby dopředu, jenže… Někdo mi mezi ně narval kovovou tyč a připl mi ji pásky za hlavu. Byl jsem ještě víc naštvaný, tohle jsem vážně nečekal. Byla to jistota pro Yira, že ho nepokoušu. Snažil jsem si to packami sundat, ale bylo to tak pevné, že jsem si spíš drápy poškrábal tlamu.
„Sundám ti to hned, jak přijdeš k rozumu. Princi… Mže to být po dobrém, kdy tě udělám svým a oba si to užijeme, nebo… Tuhle volbu bych samozřejmě nerad použil, že tě budu trápit hlady a počkám si, až tuhle formu neudržíš, abych tě znásilnil a udělal svým. Tak i tak budeš můj. Takže?“ podíval se mi do očí a já po něm hrábnul tak rychle, že nestihl uhnout a já mu udělal hluboké rány na tváři.
Okamžitě jsem si vysloužil pořádnou ránu bičem, až jsem se celý roztřásl a nemohl se pořádně nadechnout. Podle všeho používal bič, který bere měničům, jako jsem já, sílu.
„Takže… Myslím, že si to ještě rozmyslíš. Teď pojď,“ přidělal mi k tomu náhubku kožený pás a vytáhl na nohy, abych šel s ním pryč z pokoje.
Táhl mě spíš za sebou jako nějakou onuci a občas si do mě kopl někdo ze stráží, které jsme míjeli. Sice dělali, že je to nenápadně, ale král to viděl a nebránil jim. Pode všeho tu byli vlci na prvním místě, a i já jim dost vadil. Nechápal jsem, proč zrovna mě tolik chce, ale dával to najevo všem, kolem kterých jsme prošli. Byl jsem nyní ponížený… Neschopen se bránit, protože ta věc v tlamě mi bránila ve větším odporu a hlavně… Ztrácel jsem sílu a tím se mi zkracoval čas v podobě zvířete.
Ren
„Půjdu s vámi,“ vstal jsem, ale Bako do mně hned drcnul, abych raději mlčel a poslechl.
„Zůstaneš tady,“ zavrčel na mě Marice.
„Ne!“ odsekl jsem mu.
Je mi jedno, že je to král, ale Mashiro tam zůstal jen proto, aby mě dostal z tama ven. A je můj a já ho nikomu nenechám. Sám si pro něj dojdu. Je mi jedno, jestli s královským doprovodem, nebo sám. Ale půjdu.
A tak jsem to taky řekl i Maricemu. Můj hlas zněl pevně a odhodlaně a nemínil jsem ustoupit, král, ne-král. Bako se se mnou, a pak s ním, ještě chvíli dohadoval. Já vůbec netušil, na čí straně stojí, ale nakonec zasáhl Hiroki.
„Přestaňte se dohadovat. Ztrácíme čas. Ať Ren klidně jde, ale nebudeme na tebe čekat,“ pohlédl ke mně a já přikývl.
I kdybych měl vypustit duši, půjdu...
Přesto všechno, jak jsem byl dobitý, posbíral jsem všechny své zbývající síly a rozběhl se za nimi. Zpočátku jsem měl pocit, že se každou chvíli rozsypu. Ale s každým dalším krokem jsem na bolest zapomínal a jen vnímal, jak se ve mně postupně vaří krev, když jsme se blížili k zámku.
Nešli jsme zadem, jako při útěku. Běželi jsme rovnou k hlavní bráně, skrz kterou jsme proběhli a zastavili se na nádvoří.
Nebyli jsme na svém území, mohli nás okamžitě napadnout, ale už když jsme sem běželi, naše malá smečka budila takový respekt, že nám raději všichni uskakovali z cesty. Zvlášť, když viděli Mariceho a Hirokiho v čele.
Jen, co jsme se zastavili, Mari a Hiroki jako jeden zařvali svými zvířecími hlasy tak silně, že se to muselo rozlehnout po celém městě. Ale přesto v tom byl trochu rozdíl. Zatímco Mariho zařvání bylo vyloženě výhružné a plné zlosti, Hiroki volal své dítě...
Doslova jsem se roztřásl, jak moc to na mě zapůsobilo. A s Bakem jsme se postavili k jejich boku, zatímco ostatní lvi se rozestavěli kolem nás, připraveni nás chránit.