Ren
Byl jsem moc rád, že se mu ten kámen líbil. Jako by měl opravdu nějakou moc, měl jsem pocit, jako by se kolem něho opravdu rozprostřela neviditelná bariéra.
Ale pak jsem si uvědomil, že přede mnou stojí zase v lidské podobě a zcela nahý. Nedokázal jsem sobě poručit, abych to nedělal. I když jsem si říkal, že si budu držet odstup, stejně jsem ho chytil kolem pasu a prudce si ho k sobě přitáhl.
„Mashiro... Shiro...“ šeptal jsem mu do ucha jeho jméno a začal jsem se o něj otírat.
Ruce se mi doslova třásly, a celý jsem se chvěl, jak to na mě přišlo.
Nejde to... Nedokážu se ovládat, když je tak blízko. Tak dlouho jsem ho neviděl, a když se vrátím, přivítá mě s tímhle...
„Shiro...“ znovu jsem zašeptal a začal jsem ho líbat.
Postupně jsem ho tlačil k posteli, dokud jsme na ní nedopadli.
„Jen trochu, prosím... Neublížím ti, Shiro...“ začal jsem doslova vrnět, a přitom se o něj otírat celým tělem.
Pohladil jsem ho po jeho jemné kůži na břiše a dlaní se otřel o jeho bradavky, se kterým jsem se vzápětí sklonil a políbil je.
„Mashiro...promiň... nedokážu se ovládnout, když ty... ty... neublížím ti... jen chvilku, prosím...“ tiše jsem znovu zavrčel jeho jméno, když jsem potáhl své kalhoty, níž a naše penisy se navzájem dotkly.
Mashiro
„Re…. Ren… Já… Já… No… Rene…“ nemohl jsem mluvit, když jsem cítil, jak se o mě otírá.
I kdybych se chtěl bránit, nemohl jsem… Nedal mi ani na moment možnost se mu dostat ze spárů. Cítil jsem, jak se naše pachy mísí a nad mým tělem převládá ten jeho. Chtěl jsem ho od sebe odtáhnout, protože to na mě bylo všechno tak rychle, ale jeho vrčení a podmanivý hlas mě dostaly na kolena. Byl jsem bezbranný. Jestli někdy v životě budu král, tak Ren bude vládnout mě, podle toho, co se mnou v tu chvíli dělal.
„Rene…“ vyšlo z mého hrdla svádivé zamručení, a já tím dal najevo, že se tomu nebráním.
Bylo to moje poprvé… Ve všem. Nikdy jsem si to ani sám nedělal, proto to bylo tak jiné… Nové… Nevěděl jsem, co mám dělat, nebo jak se zachovat, když jsem cítil, jak se o sebe otřely naše mužství, a on s nimi dělal tyhle pohyby, po kterých jsem ztrácel vládu nad svým tělem. Přitulil jsem se k jeho ruce, kterou měl opřenou u mé hlavy a otíral se o ní, jak kdybych se chtěl do ní vetřít. I já jsem se přidával s polibky, sice mi to moc nešlo, nejsem tolik zkušený, ale chtěl jsem… Byl to můj instinkt.
Vnímal jsem Rena všude po svém těle, jak kdyby se mě dotkl na každém místě mé pokožky. Byl jsem jím ovládnut. I kdyby dělal, že se to nikdy nestalo, nemohl bych zapomenout. To, co mě uchvátilo bylo něco úžasného. Propnul jsem se v jedné chvíli proti němu a cítil, jak ze mě něco vyprchává. Naprosto oddaný téhle chvíli a tomu, co jsem prožíval jsem zatnul drápy do jeho ramene a pevně ho sevřel.
Ren
Byl jsem naprosto mimo. Svedl mě svým neskutečným půvabem, svou vůní, svým hlasem, když volal mé jméno. Nedokázal jsem vnímat nic jiného než jen jeho...
Polibky jsem mu bral každý jeho vzdech, jeho jazyk, když ho povystrčil, aby si olízl své rty. Snažil se mi vycházet vstříc, a i když byl nezkušený, přesto to bylo to nejlepší, co jsem za svůj život mohl mít.
Je to jen o tom, že mi na něm záleží? Nebo se probudilo to, co jsem v sobě skrýval, aniž bych o tom věděl, a teprve jeho první páření to vyvolalo na povrch?
Nevím... Ale jedno je jisté... Tohoto kocoura už nikdy nikomu nedám. Jestli jsem se k němu doteď choval majetnicky, tak od této chvíle už nedovolím, aby se ho někdo dotkl, třeba jen konečky prstů.
Nemělo to dlouhého trvání...
Pocity, které sílily, zesilovaly se s tím, když jsem ucítil jeho vlhko mě donutilo zasténat snad i za něj. Chytl jsem oba naše penisy, a zatímco on ze sebe propouštěl poslední kapky, já k tomu přidal své. Naše sperma se smísilo na jeho třesoucím se břiše. Zatínal jsem prsty druhé ruky do matrace a jen tiše sténal a mručel, než jsem byl schopen se aspoň trochu uklidnit.
„Ma...shiro...“ sklonil jsem se s posledním zasténáním k jeho rtům, abych ho mohl znovu a znovu políbit a vzít si tak jeho chuť do zásoby, než se zase uvidíme.
Mashiro
Zavřel jsem oči a zhluboka dýchal, jak moc mě tohle pohltilo. Ničím jsem nebyl schopen pohnout, Renovy polibky, kterými mě neustále zásoboval, se mnou dělaly šílené kotrmelce a moje srdce šílelo tím, co jsem v tuhle chvíli cítil.
Měl jsem Jeho vůni všude… Tak krásně se doprovázela s mou a dělala mě jen jeho majetkem. Nejspíš děda vyletí z kůže, až to zjistí a ucítí Rena ze mě, ale já nemohl kontrolovat to, jak moc ho mám rád. Moje kočičí instinkty jely na plno a já mu patřil vším, čím jsem jen mohl.
Netušil jsem, že stačí období páření a já se nebudu schopný držet od Rena dál. Kdyby to bylo jinak, nejspíš bych šel teď hned s ním domů, a tam bych ho udělal svým králem, ale není to tak…
Musím se postavit tomu, jak slabý jsem, a podrobit se té nejtěžší zkoušce, Bakovi.
„Rene…“ zasténal jsem tak, že se mi mručením rozvibrovalo celé tělo.
Jemně jsem předl a tiskl se k němu tak, že jsem se snad chtěl do něj celý vpít.
Toužím po něm… Po všem… Čemkoliv, co by mi udělal, jen prostě být jeho.
Ren
Mashiro ani netuší, co se mnou dělá. Byl jsem úplně ztracený, jak nikdy v životě.
Přijímal jsem do svého těla jeho jemnou vibraci, když začal hlasitě příst, a já sám jsem mu svým vrněním odpovídal. Možná bych tak i usnul, jak spokojený jsem byl. Ale v bdělém stavu mě udržovalo jen vědomí, že Mashi za chvíli odejde.
Bral jsem si plnými doušky to, co mi aspoň pro teď mohl dát. Sesunul jsem se z něj na bok a přitáhl si ho k sobě do objetí. Nechtělo se mi ho pouštět. Ale věděl jsem, že to nejde. Bako nebo Tadao by mě zabili, kdyby sem vběhli pro Shira a viděli by nás.
Ale i tak jsem ho ještě chvíli objímal a jemně škrábal na zádech, a sem tam jsem ho políbil na tvář nebo na rty.
„Měli bychom vstát, jinak sem brzy vběhnou dvě vzteklé kočky,“ povzdechl jsem si.
Už teď vím, že vydržet to, než se vrátí, bude pro mne hotové peklo.
„Trochu se opláchni, než půjdeš ven,“ pomohl jsem Shirovi posadit, ale ještě ho pohladil po jeho roztřeseném břiše, na kterém mu pomalu zasychala naše první společná várka spermatu. A nebylo ho zrovna málo...
Ještě jednou jsem ho políbil, pohladil ho po jeho krásných vlasech, a pak už jsem s povzdechem vstal a sám zamířil k míse s vodou, abych i já sebe trochu omyl, než vylezu z pokoje.
Mashiro
„Rene…“ naposledy jsem zapředl, než mě jeho náruč opustila.
Byl jsem pořád jak ve snech a nedokázal se z toho probudit. Teď si mě vzal a já se nedokázal bránit. Vím, že se nikomu už nikdy tak neodevzdám, jako to dělám s ním. Už když mě otcové zachránili, on u mě byl při každém mém probuzení, dokud jsem se neuzdravil. Vlastně se mnou byl vždy, a já ho jako rodinu nebral. Nejspíš jsem ho vždy miloval, ale nemohl jsem mu to říct, protože jsem byl dítě. Teprve nyní jsem dospělý a musím se podle toho zachovat, a nechat ze sebe udělat válečníka, který bude hrdě stát po jeho boku.
Nakonec jsem se zvedl z postele a došel k Renovi, opřel jsem si hlavu o jeho rameno a tvář zabořil do jeho zad. Jen chvíli jsem ještě takhle chtěl zůstat, než odejdu a spoustu dní ho neuvidím.
„Nechce se mi jít od tebe. Rene… já…“ nedokázal jsem to říct, nešlo to, ale tak jemně jsem předl, aby věděl, co tím vším myslím.
Poté jsem se od něj s přemáháním odtrhl a postavil se k druhému umyvadlu, abych se opláchl, a nebyl tak silně cítit jinými pachy. Stejně jsem byl jako omámený, když jsem se otřel o Renovu ruku, a ještě se k němu na moment přitulil, než jsem z venku uslyšel lví zařvání a tím svolávání k odchodu.
Ren
Měl jsem chuť Mashira k sobě ještě přitáhnout a pořádně ho obejmout. Ale nemohl jsem. Musel jsem ho nechat jít, protože Bako už netrpělivě čekal.
Když odcházel a otřel se ještě o moji ruku, jen jsem tiše zapředl, aby věděl, že ho vnímám a ...
Vlastně ani nevím co dalšího. Měl jsem ho prostě plnou hlavu.
„Měl bys jít,“ zašeptal jsem a pohladil ho po jeho nádherných a jemných vlasech, a pak jsem se od něj odsunul.
Musel jsem. Jinak bych ho nebyl schopný pustit. Ale cítil jsem, že on to tak chce. Chce být skutečný bojovník a vyrovnat se nám statním, i když naši velikosti nikdy nedosáhne. Ale... Zase má jiné přednosti a ty by mohl využít.
Myslel jsem, že se obleču a půjdu se s ním ještě ven rozloučit. Ale nakonec jsem na sebe znovu jen vzal lví podobu a pomalu vyšel ven. Ode dveří jsme se díval, jak se připojuje k Bakovi a odchází pryč.
„Ty jeden malý...“ zavrčel náhle vztekle Tadao, když se ke mně přiblížil.
I on byl ve své lví podobě a docela vztekle na mě promluvil. Spíš vrčel.
„Co?“ nechápavě jsem se na něj podíval.
„Jak jsi mohl!“ nakrčil čumák a zavětřil. „Můj vnuk... Ty...“
„A co ti potom? Je snad tvůj? Děláš si na něj nároky? Stačí žes mi vzal Baka!“ vztekle jsem po něm vyjel, a také na něj zavrčel.
Nahrbil jsem se a drápy jsem zaryl do hlíny. Jo, byl jsem vzteklej. Odváděli mi Mashira, a právě teď... Teď, když tak moc chci být s ním. A tenhle... tenhle bývalý král, co mi ukradl bratra, teď si bude dělat nároky na svého vnuka? Bude ho držet pod zámkem, aby na něj nikdo nemohl, a snad si nemyslí, že on sám by mu někdy vybral ženu? To ani náhodou.
Zaprskal jsem na něj a vycenil zuby. Ale ani on nezůstal pozadu. A netrvalo ani mžik oka, a skočili jsme do sebe...
Mashiro
Smutně jsem si povzdechl a změnil se zpět do kočičí podoby, abych mohl vyjít ven za Bakem. Jen letmo jsem se rozloučil s dědečkem a podíval se na Rena, kterému to v té lví podobě tolik slušelo. Bako už stál a významně po mě hodil vak, který jsem si zapomněl u jídla i s oblečením, které zůstalo na židli. Musel jsem se usmát, když zamručel na dědu a ten mu jemně odpověděl. I na Baka byl děda hodný, i když mu to nikdy neřekl, nebo nedal najevo, jeho tělo mluvilo za něj. Děda byl stejně jako já v období páření, a proto to i pro něj muselo být hrozné být od svého partnera tak daleko, ale oni si to vynahradí.
Otočil jsem se vyrazil. Měl jsem tendenci se vrátit a být s Renem o chvíli dýl, ale nedalo se to. Šli jsme jen chvíli, než se od zámku ozvalo hrozné zařvání dvou lvů, a já se chtěl vrátit.
„Nechej je spolu samotné, musí si taky něco vysvětlit, a taky… Co jsi čekal, když jsi takto cítit. Co toho se týká… Jsi si jistý, pokud jde mého bratra?“ zamručel poslední slova Bako a tím mě úplně zasekl.
„Co… Cože? Jak… Jak to víš? Já… Ren…“ díval jsem se na něj a nedokázal ze sebe nic dostat.
Ren
Chlupy lítaly v chuchvalcích, jak jsme se do sebe pustili. Byl jsem vzteklý a rozhodně teď tím vším vyplynuly na povrch i staré křivdy, které jsem pořád cítil.
„Vzal jsi mi Baka!“ chtěl jsem se mu zahryznout do krku, ale on na posední chvíli uhnul a zařval na mě.
Jiný by se možná třásl strachem, ale na mě to neplatilo. Já nejspíš nemám žádný pud sebezáchovy.
Zařval jsem na něj taky, a co nejvíc, a doufal jsem, že to uslyší Bako. Chtěl jsem, aby věděl, jak jsem se cítil, když si začal s tímhle králem, a na mě už najednou neměl čas.
Bolelo mě snad celé tělo, když jsem se svalil a král na mě skočil a sám mě zalehl, aby mi zabránil znovu zaútočit. Kdybych byl nepřítel, neudělal by to, rovnou by mě rozsápal. I přesto, jsem se po něm ohnal tlapou a sekl ho do čumáku.
Oba dva jsem pár kousanců na těle už měli, ztěžka jsme oddechovali a vrčeli na sebe...
„Nesnáším tě, a Mashira si vezmu... Je můj. Nedovolím ti s ním udělat to samé, co jsi chtěl provést Maricemu,“ ohnal jsem se po něm tlamou a on jen tak, tak na poslední chvíli uhnul.
Mashiro
Už jsem to nedával, a pomalu se od Baka vzdaloval, abych se vrátil k Renovi. Jeho hlasité zařvání a potom dědovo… Bál jsem se, že se vzájemně zabijí, a to jsem rozhodně nechtěl.
„Zůstaň! I já slyším, že je Ren naštvaný, a to i na mě, ale musíš jim tuhle chvíli nechat. Oba jen chrání to, co milují. Bere tvého dědu jako nepřítele, jen proto, že jsem šel s ním, ale já jsem tak dlouho čekal, abych s ním byl. Musel jsem jít, a Rena velmi brzo nechal samotného, ale on si našel tebe… Jak kdyby mu tě bohové seslali ve chvíli, kdy tě tolik potřeboval,“ chytil mě za kůži na krku, a jako zlobivé kotě nesl v tlamě směrem dopředu.
Hodně jsem mňoukal, jak hodně to bolelo. Až když se mnou udělal hodně skoků, a i chvíli běžel, pustil mě. Věděl, že jsme dost daleko na to, aby mi dal volnost. Nesnášel jsem, když mě takhle někdo bral, byla to potupa, a to každá kočka věděla. Odskočil jsem a zasyčel tak, že i Bako trochu odstoupil. Cvakl jsem zuby těsně u jeho krku, když jsem mu skočil na záda a aspoň zatnul do jeho srsti své drápy. Bako mě vzal a mrskl na zem, až jsem se celý zatřásl.
„Tak popravdě… Co cítíš k mému bratrovi? Bojíš se o něj až moc. Oni dva se nezabijí, na to se mají i přes to všechno rádi, jsou rodina. Tak co… co je pro tebe Ren?“ zavrčel mi přímo u hlavy, když mi stoupl tlapami na ty moje.
Ren
Ležel jsem pod jeho těžkým tělem a ztěžka jsem oddechoval. Prohrál jsem už jen proto, že nikdy nedosáhnu jeho velikosti, co má on. Díval jsem se směrem k lesu, kde zmizel Ren s Bakem. Oba dva mí nejmilejší odešli a já jsem zas sám...
„Pusť mě, Tadao,“ řekl jsem tiše.
Nechtělo se mi na něho ani podívat. Nesnášel jsem ho za to všechno. Vykřičel jsem na něho všechny křivdy, i ty, za které nemohl.
„Půjdu k vlkům a zkusím zjistit, jestli to všechno není jen nějaká bouda od toho starého plesnivce...“
Převedl jsem řeč na něco jiného, abych mohl vstát. Nechtěl jsem už dál mluvit o Mashirovi a o Bakovi. Už jsem mu řekl všechno, co jsem tak dlouho, tolik roků, v sobě držel. A jen proto, že mi teď Mashi odešel, a já se na něho tak moc těšil, tak to prostě ve mně bouchlo, zvlášť, když teď on...
Naježil jsem se, když jsem si vzpomněl na to, co bylo v pokoji a jeho vůně se jemně rozprostřela kolem nás. Tadao, když to zacítil, vstal a šel ode mne dál.
„Nebudu mu bránit v ničem. Ať si sám vybere. A co se týká Baka... Byl jsi dost silný na to, aby ses už mohl o sebe postarat sám...“ otočil se, a i když trochu kulhal na přední nohu, odešel s hrdě vztyčenou hlavou dovnitř zámku.
Ty jsi nemusel vyrůstat jako sirotek. Bako je moje jediná rodina, která mi zbyla... A tys mi ho vzal, a teď odešel i Mashi... Musím s ním být. Ta touha být po jeho boku je až spalující, a nedokážu se jí bránit... pomyslel jsem si v duchu, když i já sám jsem nakonec kulhavým krokem odešel k řece, která tekla nedaleko. Sedl jsem si na břehu na zadek, a ještě jednou jsem zařval...
Chybí mi, neviděli jsme se skoro rok, ale nebylo dne, abych na něj nemyslel. A teď...není pryč ani půl dne a strašně moc mi chybí.
Mashiro
Vyděšeně jsem se Bakovi díval do tváře a nebylo kvůli tomu, že má nade mnou převahu, ale proto, že přišel na to, jak to s Renem mám. To jsem tak průhledný? Nebo jsem tolik cítit tím, co k němu cítím? Nebo je to tím, že je Bako jeho bratr a je s ním nějak spojený? Je to poprvé, co prožívám tohle období, a nevím, jak to ostatní mají, takže nedokážu určit, jak to zjistil, jenže…
„Asi… Miluji ho,“ řekl jsem spíše šeptem a vysloužil jsem si tím pořádné Bakovo zavrčení.
„Asi? Myslím, že jsi do něj blázen stejně, jako on do tebe. Popravdě, nechápu, proč jsi šel od něj a v tomhle období, když jsi mohl jen nastavit zadek a on by se tě už nikdy nevzdal. Ale slíbil jsem ti, že tě vytrénuji, a to taky udělám, jenže… Nechoď za vlčím králem, snažil se ukrást Maricemu Hira, myslím si, že si na tebe dělá nárok. Víš jak… Když si tě jako první vezme, už nikdy nepřebiješ jeho pach. Ren by to nepřežil, a na to mám svého bratra moc rád,“ zamručel mi u tváře a pustil mě, abych se mohl oklepat a jít dál.
„Já… Nikdy jsem nic nedokázal, a otcové mě nikam nepouštěli. Nemůžu být tak slabý, pokud chci být s Renem. Vlčí král požádal o pomoc, a jako budoucí král jsem povinen mu jít pomoci. Odmítnout by mohlo znamenat válku a to nechci. Jsem sice slabý a teprve nedávno jsem se stal dospělým, ale Baku… Nauč mě být válečníkem, který bude hodem mít za muže Rena,“ sklonil jsem pokorně hlavu a tím mu dal najevo, že to myslím vážně.
„To je odpověď, kterou jsem čekal. Tak pojď, máme jen čtyři dny, pokud tě do té doby nevrátím, tak mě Ren zabije,“ zasmál se a se mnou pokračoval do nedalekého lesa.
Ren
Chvíli jsem jen tak seděl na břehu řeky a hleděl do lesa, jako bych chtěl vykoukat, kde právě Mashi a Bako jsou. Ale bylo mi jasné, že za tu dobu, co jsem se rval s Tadao, urazili pěkný kus cesty.
Na chvíli jsem i zapřemýšlel, že bych se rozběhl za nimi a někde se poblíž schoval. Ale s uvědoměním toho, že by na mě stejně Bako přišel, jsem to pak zavrhl.
Nakonec jsem vlezl do řeky a pořádně v ní své lví tělo vymáchal. Studená voda mi dělala dobře na rány, které jsem utržil při našem boji, a hned se i zatahovaly. Možná kdybych si je olízal, rychleji by se to zahojilo, ale nechtěl jsem. Jediný, kdo by to mohl udělat, komu bych to teď dovolil, byl Mashiro.
Byl mladší o nějakých osm let a je pravda, že ve věku, v kterém on teď právě je, jsem zachraňoval Hirokimu zadek, když ho jeho bratr uvěznil. Proto jsem se nedivil, že i Mashi chce něco dokázat. Je to jeho přirozenost, která životem na zámku byla tak trochu potlačena až moc ochranitelskou výchovou Mariceho a Hirokiho.
Byla už skoro tma, když jsem se vrátil konečně na zámek. Už jsem se zbavil své zvířecí podoby a k večeři šel jako člověk. Dokonce jsem se oblékl a prohrábl kartáčem ty své ježaté vlasy.
U večeře bylo ticho. Já a ani Tadeo jsme neměli moc chuť do hovoru.
Ale když jsem odcházel od stolu, nakonec mě ještě dostihly jeho jediná slova, které za celý večer řekl.
„Buď opatrný a vrať se hlavně celý. Nechtěl bych stát proti dvěma vzteklým kočkám, kdyby se ti něco stalo.“
Sice to říkal takhle, ale pochopil jsem, že se na bráchu a Mashira jen vymlouvá. Od doby, co přenechal kralování Maricemu, se dost změnil. A tohle bylo snad poprvé, kdy vůči mně projevil nějakou starost.
„Ty se hlavně postarej, abys nevypelichal, než se brácha vrátí,“ mávl jsem na něho rukou a už jsem zmizel za dveřmi.
Bylo to vlastně rozloučení. Protože jsem nešel do pokoje, ale ven, jsem se na prahu hned svlékl. Ve své lví podobě jsem během chvíle a s věcmi v tlamě už běžel směrem k vlčímu území.
Mashiro
Konečně jsme asi v polovině dne došli ke svatyni. Moc se mi tu líbilo, jako kdybych se vracel domů, a tak jsem se i cítil. Sedl jsem si a rozhlížel se kolem, snažil jsem se zapamatovat každý kousek téhle krajiny, už jen pro můj trénink. Tím, že jsem byl divoká kočka, jsem se uměl dostat na místa, kam nikdo jiný nemohl. Takovou, jako jsem já, jsem nikde jinde neviděl, a to jsem se snažil najít svůj druh. Podle mě jsem nebyl ještě úplně celý, jak kdyby mi něco chybělo a já nevěděl co. Ten pocit prázdnoty v mém srdci zaplnili Mari s Hirem a hlavně… Ren.
„Tak co, líbí se ti tu? Když jsme u toho, víš, odkud vlastně pocházíš?“ podíval se na mě Bako.
„Nevím. Nikdy jsem na to nepřišel. Neřekli mi nikdy ani slovo. Podle mě to mělo důvod, jinak by mi to rodiče řekli, ale dost brzo jsem se stal sirotkem, a staral se jen o babičku, která nejspíš ani nebyla moje vlastní, ale byla moc hodná. Kdyby nebylo Hira a Mariceho, nejspíš bych skončil jako zloděj,“ zamračil jsem se a narovnal se v lidské podobě.
„Třeba na to jednou přijdeš,“ zatvářil se jako kdyby něco věděl, ale i on se proměnil v člověka.
Oba jsme se konečně oblékli, ale nemohl jsem si nevšimnout jeho jizev po celých zádech. I když jsem nechtěl, byl tolik podobný svému bratrovi. Oba měli po sobě pár jizev, ale tyhle měli stejné, jak kdyby je někdo bičoval a to hodně.
Ren
Trvalo mi skoro do svítání, než jsem se dostal na jejich území. Tam už jsem se změnil zpátky do člověka, oblékl se a zbytek cesty do jejich města jsem už absolvoval po dvou. Sice to trvalo o hodně déle, ale nechtěl jsem zbytečně riskovat nějaké nedorozumění, i když i tady se pohybovali nejen vlci, ale i kočky. A sem tam i medvědi, ale těch o hodně méně, protože si vlci s nimi moc neuměli poradit, tak je moc do města ani nepouštěli.
S prvními slunečními paprsky se otevřely brány města, takže jsem ani nemusel dlouho čekat. Rozhodl jsem se, že nejdříve prochodím město, poptám se, co a jak, přespím v hostinci. A možná druhý den, nebo ještě v noci, se zkusím přiblížit k zámku. A s tímto plánem jsem zamířil rovnou na trh, kde to ožívalo jako první, a zamíchal se mezi ostatní, kteří už tu taky nakupovali. Věděl jsem, že tu budou i sloužící ze zámku, kteří tu nakupovali do královské kuchyně, a tak jsem jen vyhlížel, kdy se objeví někdo, koho oblečení se lišilo od běžných měšťanů.
Mashiro
„Bako… dost… chvíli… potřebuju… odpočinek… Prosím…“ prosil jsem Baka o trochu shovívavosti, když se mnou už po dvacáté mrsknul o strom, když jsem se ho snažil napadnout.
Od včerejška mi dával pěkně zabrat, ale včera to bylo ještě takové lechtání, kdežto dneska…
Narovnal jsem se na roztřesené kočičí nohy a těžko dýchal, jak mě bolela žebra. Pokud někdy mluvili pravdu o tréninku s Bakem, tak to byla ještě pohádka.
„Dobře… Dáme si oběd. Takže se vykoupeme, a potom si uděláme jídlo,“ ukázal hlavou na jezírko, ke kterému jsme se celým tréninkem posunuli.
„Dobře,“ rád jsem souhlasil, aspoň mě chvíli nemlátil.
Skočil jsem do té studené vody a opravdu si to užil, protože mi to ochladilo zapálené svaly. Během té chvíle jsem se ale změnil v člověka a docela trpěl, když se mi vracely kosti zpátky do normálu. Nebylo nic moc, ale musel jsem to zvládnout, jinak by moje snažení bylo k ničemu.
„Po jídle bych se rád zaměřil na stromy a tvoje výzvědné vlastnosti. Půjdeme na to zlehka, ale ukážeš mi maximum, abych to mohl promyslet. Máš hezký kámen,“ ukázal na můj přívěšek, který se mi houpal na krku.
„Je to dárek od Rena,“ podvědomě jsem ho hned chytil do dlaně a pevně sevřel.
„Od Rena? On nedává dárky, takže… Zásnubní?“ zakřenil se, a já po něm šplíchnul pořádnou náruč vody.
Ren
Moc jsem se toho na trhu nedozvěděl, i když jsem se držel poblíž sloužících ze zámku. Byli opatrní a opravdu si dávali pozor na pusu. Ale i tak, když se zastavili v krčmě na pivo, jak jim vyprahlo z toho teplého dne, zaslechl jsem něco málo. Ale bavili se tak tiše, že jsem si nebyl jistý, co přesně říkali.
Ale slova, jako: obřad, nový partner krále, kočka, zabít... tak to mi rozhodně neuniklo, a já hned zpozorněl.
Co když se to týká Mashira? A i kdyby ne, tak co Yiro plánuje?
Zůstal jsem v krčmě až do setmění. V hostinci jsem si zaplatil pokoj na dvě noci, až nahoře pod střechou s okny do dvora, abych mohl pak nepozorovaně vylézt v noci ven.
První, co mě zaujalo, když jsem se pak opatrně připlížil k zámecké zahradě, bylo neobvyklé rušno a světlo v tuhle noční hodinu. Musel jsem se v lidské podobě schovat na stromě, odkud jsem měl dobrý výhled na celou zahradu vzadu za zámkem. Bylo zbytečně pozorovat přístupovou cestu, bylo jasné, že tam se nic dít nebude. Pokud mělo být něco tajné, tak schované očím...
Slyšel i bouchání o kovadlinu z nedaleké kovárny. Přelezl jsem na druhý strom, odkud jsem měl lepší výhled.
A to, co jsem zahlédl, se mi vůbec nelíbilo. Viděl a věděl jsem, k čemu se Yiro chystá. Ty mříže, které postupně přidělávali na okna, byly jasnou známkou toho, že se tu chystá někoho uvěznit. Ale koho?
Ať už to měl být kdokoliv, udělalo se mi špatně, když jsem si vzpomněl na to, jak já sám jsem prožil něco podobného... Ale s tím rozdílem, že ty mříže byly na malinkých oknech, vysoko u stropu a já obýval pouze malou tmavou kobku, kde ve vedlejší byl uvězněn Bako...
Mashiro
„No tak… Nebuď hned urážlivý, ale víš sám, že jsi pro něj důležitý, když ti tohle dal. Určitě to od těch proradných koček musel získat jen velmi těžko. Já sám jsem s nimi měl, co dočinění, ale láska… Nooo… můj malý bráška se nezdá,“ zasmál se a chrstl po mě vodu zpátky.
„Já… On je pro mě taky důležitý. Nehodlám se vlčímu králi dát, rozhodně ne bez boje, protože já… Rena miluji. To jemu se chci nabídnout, ale až budu schopen před něj předstoupit jako muž. Nechci být bez něj dýl, než je nutné,“ povzdechl jsem si a pomalu vylezl z jezírka ven.
„To chceme oba to stejné. Takže jdeme na to?“ znovu se zasmál Bako a vyšel za mnou.
„Ano, pane,“ souhlasně jsem kývl a na poslední chvíli se vyhnul Bakově silné ráně, co na mě mířila.
„Fajn, už začínáš mít reflexy. Najíme se a začneme znovu.“
Došli jsme k ohništi a udělali si pár kusů masa ze srnky, kterou jsme spolu ulovili. Byla potřeba mě trénovat i takhle, jinak bych neměl dostatečnou sílu. Zbytek masa jsme uložili do malé jeskyně, která byla vážně studená, a tím i uchovala maso na pár dní.
Do večera mě už Bako nešetřil, a popravdě jsem potom usnul v klubíčku jako kotě, a ani se neproměnil v člověka. Prostě mi takhle bylo teplo a dobře. Měl jsem snad na polovině těla sedřenou kůži a moc kousanců na to, abych chtěl ponocovat. Bako přese mě jen hodil deku a lehl si vedle mě, abych se mohl víc zahřát, ale… Nemohl jsem však myslet na nikoho jiného než na Rena. Měl jsem ho plnou hlavu a srdce se mi rychle rozbušilo, kdykoliv jsem si na něj vzpomněl.
Ren
Dlouho jsem ještě ležel na větvi stromu, než jsem se konečně pohnul. Potřeboval bych se dostat blíž, anebo k někomu, kdo by byl ochoten něco říct. Pozorně jsem se díval, kdo všechno se tam pohybuje, a už plánoval, že se druhý den zkusím k někomu z nich přiblížit.
Nemohl jsem jít přímo do zámku. Yiro mě dobře znal, ať už v lidské či lví podobě.
Vrátil jsem se zpátky do hostince, do svého pokoje otevřeným oknem, a hned zalezl do postele. Musel jsem se pořádně vyspat, abych hned ráno mohl znovu na trh.
Měl jsem pocit, že sotva jsem usnul, už mě ptáci a paprsky ranního slunce budily, jako by i ony věděly, že potřebuji vstávat.
Vstal jsem, opláchl jsem se, a pak zamířil dolů na snídani.
Bylo ještě brzy, ale tady už se pohybovalo více hostů, kteří tudy cestovali a chystali se vydat na další cestu, hned jak se otevřou brány.
A když jsem tak tiše snídal a naslouchal, po chvíli jsme zbystřil.
Tři z nich, co vypadali na zámožnější vlky z vedlejšího města, se bavili právě o tom, co se děje na zámku. Opatrně jsem poposedl, abych jim byl blíž a nastražil své ví uši...
Mashiro
Všude byla tma, jen uprostřed místnosti stál Ren. Došel jsem k němu. Z jeho těla všude crčela krev, a on držel ve svých tlapách své srdce, které mu někdo vytrhl, jak kdyby to nic nebylo, a on bez toho mohl žít. Díval jsem se na něj a tolik se bál, že mi umře, že jsem uchopil svou dýku a chtěl se zabít. Jenže… Ren mi zastavil ruku.
„Neboj se… Brzo se za tebou vrátím. Když umřu nebudeš tu sám, budu ve tvých snech a s tebou můj… Mashi…“
„Rene… Rene… Rene…“ řval jsem na celé kolo, když jsem se z toho snu probudil.
Byl jsem celý zpocený a vystrašený. Srdce se mi chtělo rozběhnout a vyskočit z hrudníku, stejně, jak tomu bylo ve snu. Byl jsem zmatený a rozhlížel se kolem sebe, jako kdybych ho chtěl najít.
„Shiro… Hej… slyšíš mě?“ třásl se mnou Bako, a já teprve teď pochopil, kde jsem a s kým.
„Kde je Ren? Bako, je na zámku? Že nikam nešel, řekni mi pravdu. Bako!“ začal jsem zvyšovat hlas a byl netrpělivy, aby mi dal odpověď.
„Je na zámku, jen se uklidni!“ zařval na mě a zvedl mě z deky, aby mě hodil do jezírka.
Docela rychle mě to probralo, a já nechápal, co se to tu děje. Jen jsem v té vodě seděl a díval se před sebe, jak kdybych najednou vystoupil ze svého těla.
Ren
Vyšel jsem za nimi ven a neustále se držel blízko nich. Ale jakmile byli venku, už toho moc nenamluvili a zamířili rovnou k zámku, kde měli ještě nějakou práci, po které se pak měli vrátit domů.
Tak jsem se na ně soustředil, že jsem si ani neuvědomil, jak blízko zámku jsem se najednou ocitl.
Ve chvíli, kdy se hlídka u brány pohla směrem ke mně, jsem se vzpamatoval.
Pomalu, jako bych tu byl náhodný kolemjdoucí, jsem se otočil a podél zdi zamířil k blízkým domům s úmyslem se tam ztratit.
Jen po očku jsem sledoval, jestli za mnou někdo z nich nejde, ale oni se začali zajímat o jiného pocestného, který se dobýval do zámku s tím, že nese pánovi nějaké důležité zprávy.
Už jsem si oddechoval, když jsem zacházel za roh prvního domu, ale nádech se mi hned zasekl v hrdle, když jsem zabočil.
Stál jsem proti dvěma vlkům, v plné zbroji, kteří mohli být tak o hlavu vyšší než já. Z prvotního šoku jsem se vzpamatoval, když si jeden z nich prohrábnul vlasy, a chtěl pokračovat v chůzi. Pomalu jsem je obešel, ale jakmile jsem byl za jejich zády, najednou se jeden z nich otočil a silně mě popadl za krk.
Okamžitě jsem vytasil drápy a ohnal se po něm, ale ty se svezly jen po koženém návleku na jeho předloktí.
„Věděl jsem, že jsem tě už někde viděl, špehu...“ zavrčel na mě, a zatímco já se snažil dostat z jeho sevření, druhý se rozmáchl...
Nevím, co se dělo potom. Ale když mě vlk pustil, políbil jsem kamenné kostky na chodníku, a v tu chvíli mě pohltila naprostá tma.
Mashiro
„Kde je Bako! Prosím, ty mi lžeš, a já to vidím, copak si myslíš, že to neprohlédnu? Cítím… Já to vím, že je v nebezpečí. Neumím to vysvětlit, ale když jsem tohle viděl naposledy, tak moji rodiče zemřeli. Prosím… Bako… Prosím…“ škemral jsem, a přitom se potupně šoural po kolech vodou k němu.
Cítil jsem, jak moc se mi svírá srdce, a chtěl jsem mu věřit, protože mě nikdy nezradilo a ani teď určitě nelže. On… Je pro mě všechno. Nejspíš bych s ním ztratil všechno… Nic by pro mě neexistovalo a moje srdce by zkamenělo na věky věků.
„Šel do vlčího království, aby zjistil, jak to celé je. Slíbil, že se do tří dnů vrátí, a já mu věřím. Jen…“ zamračil se a podíval se mi do očí, které v tuhle chvíli byly plné slz.
„Nejsi ještě připraven, promiň Shiro,“ řekl sklesle a podíval se na nebe, kde už pořádně vyšlo slunce.
„Dobře, cestou tě budu ještě učit, ale jdu s tebou, sám nemůžeš, a taky… Co když ho chytili, a ty bys jančil,“ přitakal nakonec a změnil se ve lva.
Ren
Mohl bych si nadávat do všech možných idiotů, že jsem byl tak neopatrný. Ale měl jsem problém otevřít oči, jak moc mě bolela hlava. Když něco vedle mě zarachotilo, nakonec jsem je stejně otevřel. Rozmlženě jsem se díval, jak se otevírají těžké dveře a dovnitř, do toho malého prostoru, kde jsem právě byl, vstoupil Yiro se škodolibým úšklebkem na tváři.
„Kdo pak se nám to tu zatoulal, co?“ sklonil se ke mně a chytl mě za bradu, abych se na něho podíval.
Klečel jsem na zemi, ale visel jsem v poutech a do krku se mi zařezával široký obojek, tak těsně přitáhnutý, že jsem měl problémy dýchat.
„Přišel jsi na výzvědy? Kdo tě poslal? Marice? Nebo snad ten slaboch Hiroki? Bojí se o své koťátko? Nemusí, umím se postarat o své hosty, až dorazí, bude se tu mít jako v bavlnce.“
„A proto přiděláváš všude mříže, aby ti neutekl?“ prsknul jsem na něho.
„Ale kdepak, to je pro moji bezpečnost, víš? Hyeny začínají být až moc neodbytné...“
Každé slovo, které řekl, byla jedna velká lež, ale já se mu to ani nesnažil vyvrátit. Jen bych zhoršil svoji situaci.
„A takhle se vítají hosté? Tak, že je omráčíte a přivážete v kobce, aby se měli jako v bavlnce?“
„A ty jsi snad host? Špehoval jsi kolem zámku, ty prašivá kočko...“ zavrčel na mě Yiro.
„Pleteš se. Marice uznal, že než se Mashiro vycvičí, pošle zatím mně. Slídil jsem po městě, protože jsem slyšel, že se hyeny na něco chystají. Ale nestihl jsem nic víc zjistit, protože ti tví přisluhovači, místo, aby se mě zeptali, tak mě přidusili a praštili do hlavy... Jak tohle,“ kývl jsem malinko hlavou ke svým spoutaným rukám, „chceš Maricemu vysvětlit?“
Lhal jsem. Jak on, tak i já. On hraje svoji hru, a já budu také. A myslím, že štěstěna se začala stavět na moji stranu, protože po mých slovech trochu znejistěl.
„Zjistím si to. Ale dřív tě odsud nepustím. Ale vlastně víš co? Dám tvému milovanému králi vědět, že jsi vtrhl do zámku a napadl mě. Hm, jak se asi bude tvářit, co? Pokud to nechceš, budeš hodný a počkáš si tady pěkně na to, než se rozhodnu, co s tebou. Slídit v mém zámku rozhodně nebudeš. A pokud bude problém, postarám se o to, abys mlčel,“ přejel si rukou po boku u kterého mu visel bič.
Byl tak blízko, že bych ho mohl hryznout do nosu a nestihl by uhnout. Vrčel jsem na něj, ale on zase rychle schoval svoji nejistotu za svou nadřazenost...
„V žádném případě ho nepouštějte, dokud nedám příkaz, u jeho dveří bude stát stráž neustále!“ rozlehl se jeho hlas chodbou, když odcházel pryč.
Mashiro
Vzal jsem svůj vak do tlamy a dal si záležet, aby v něm vše bylo, jenže mi ho Bako sebral s tím, že budu po cestě dodržovat výcvik a nebude mě šetřit. Taky že ne. Dával mi, co proto i po celou cestu, která trvala i ve zvířecí podobě skoro den. Neustále jsem ho napadal, a on mě učil nové a nové triky, jak někomu ublížit, nebo ho zneškodnit. Dost mi pomáhaly moje hbité pohyby ve stromech, kterými žádná z velkých koček ani vlků neoplývala, a podle všeho o nich ani vlci nevěděli, byla to má výhoda.
Na večer jsme se utábořili v nedalekém domku, kde Bako znal pár lidí, kterým věřil.
Řekli nám, že Rena viděli, ale že už je to nějaký čas, a prý měl namířeno do hostince na kraji království. Přespali jsme tam, protože nemělo cenu nebýt odpočatí, stejně bychom byli k ničemu, pokud král Rena zajal.
Hned ráno jsme ale vyrazili. Každý po svém, jsme zjišťovali informace. Jak jsem si myslel, divoké kočce lidé řeknou mnohem víc, než se zdá. Ale… Nedozvěděl jsem se nic. Už se stmívalo a začalo mi být chladno. Možná to i okolní stráži začalo být podezřelé, když se prošli kolem mě, ale nechali mě být s mávnutím ruky, že to nemůže být nová královská hračka. Propadal jsem panice a měl jsem už oprávněný strach o Rena. Nic jsem o něm nevěděl a bylo to dlouho, co odešel. Moje srdce mi ale říkalo, že tu někde je, a je naživu, musel jsem ho najít.
„Posvátná kočka… Prosím, požehnej mému dítěti, aby se uzdravilo, povím ti informace, které potřebuješ, když mi pomůžeš…“
Podíval jsem se na ženu, která za mnou z trhu pospíchala a zatáhla mě do jedné špinavé uličky.
Nechápal jsem, o čem mluví, ale pokud najdu Rena, byl jsem schopen udělat cokoliv.