Pořád jsem to já - Kapitola 22 - Závěr

Mashiro
Jen jsem se nechal konejšit teplem, které šlo od Rena, když mě odnášel, bůh ví kam. Po chvíli mě položil na zem a rozdělal oheň, choval se ke mně jako správný muž, což jsem já nebyl. Hned, co jsem měl šanci, celé jsem to chtěl vzdát a nedat jim možnost mě z toho dostat, byl jsem zbabělec.
Teprve po asi hodině jsem byl schopen otevřít oči a posadit se, i když se mi hlava docela točila. Nebylo pochyb o tom, že moje tělo utrpělo pár zranění, ale nebylo to tak hrozné. Pomalu a jistě se to léčilo, a přitom jsem to konečně byl zase já. I když… Moje zmatení nepřestávalo.
„Omlouvám se všem, nemohl jsem to zastavit a chtěl… Chtěl jsem to skončit. Je mi to líto, bál jsem se, že takhle zůstanu. Děkuji, Aimi,“ podíval jsem se na sestru, které právě Susumu podával čaj, který stihli udělat.
„Vše je v pořádku, Shiro. Jsem tvoje sestra a od této chvíle jsem tu pro vás. Čekala jsem vás, jen jsem nevěděla, kdy a odkud přijdete. Pořád jsem nějak v srdci cítila, že mi něco chybí a nyní vím, co to je. Už nikdy se nemusíš bát, že by ses nevrátil, postarám se, aby to bylo pokaždé správně,“ usmála se a jemně mě pohladila po tváři, jak byla ode mě kousek.
„Já… Máme syna, on… Je pekelná kočka, on tě také potřebuje,“ řekl jsem tišeji, protože jsem se stále za sebe styděl.
„Už se na něj těším,“ znovu se usmála a já začal hledal očima Rena.

Ren
Chvíli trvalo, než se Mashiro probral, a byl schopný se posadit.
Bylo vidět, jak je z toho, co se stalo, celý přešlý, tak jsem si ho přitáhl k sobě blíž do náruče.
Zahříval jsem ho i svým tělem, aby se dal co nejdříve do pořádku. Pořád se chvěl, jak se mu hojily rány, a určitě mu nebylo nejlépe ani z toho, co všechno se událo.
Pousmál jsem se, když zmínil našeho syna, a když Aimi řekla, že se na něho těší. Susumu se přisunul blíž, a začal ji vyprávět, jaké to kotě vlastně je, a jak se těší, až s ním bude dělat blbosti, až trochu povyroste.
„Počkáme, až se ti víc zahojí rány, a pak půjdeme domů,“ promluvil jsem k Shirovi, když jsem si ho prohlédl a viděl, že opravdu nebude trvat dlouho, a budeme moc odejít.
Věděl jsem, že to zvládne. Už jen kvůli Masaru se bude chtít vrátit co nejdříve domů, stejně jako já.
„Víš, když jsem tě tak viděl, neměl jsem odvahu k tobě přijít blíž. Ale kdyby s námi nebyla Aimi, nejspíš bych se potom odhodlal. Nějak jsem tušil, podle toho, jak se chovala a byla klidná, že ona to zvládne, že je ta pravá proto, aby se můj muž ke mně vrátil zpátky. Miluji tě, Shiro,“ ještě o něco pevněji jsem ho objal a políbil do vlasů.

Mashiro
„Rene… Je mi to tak líto. Tak moc mě to mrzí. Já… Já… Je… Bál jsem se. Moc jsem se bál, že už nikdy s vámi nebudu. Že už nikdy nesevřu našeho malého v náruči. Že nikdy neucítím tvé polibky. Miluji tě… Moc tě miluji,“ schoulil jsem se mu do náruče a otočil k Renovi hlavu, abych ho mohl políbit a zachumlat se do jeho hrudi.
„Pojď, pomůžu ti se opláchnout,“ zvedl se Susumu a vzal Aimi za ruku, aby ji odvedl kousek k jezírku, aby si omyla obličej, který byl stále od krve.
„Rene… Tobě bych nikdy neublížil. Nikdy,“ šeptal jsem a stále se na něj nebyl schopen přestat tisknout.
„V tom zámku… Byly tam hlavy našich rodičů, on… Všechny si je vystavil, jak svoje trofeje. Bylo mi z toho zle. Spalte to! Prosím, spalte to tam, nikdo to nesmí vidět. Je…“ nemohl jsem mluvit, hlas mi přeskakoval a srdce neuvěřitelně bolelo, když jsem si to vybavil. Bylo to hrozné.

Ren
Poohlédl jsem se za Susumu a Aimi, když vstali a šli k jeskynnímu jezírku se opláchnout.
Objal jsem Mashira ještě pevněji a hladil ho po zádech a po vlasech, aby se uklidnil.
Zapřemýšlel jsem nad jeho žádostí, a snažil se vybavit si, jak to tu vypadá.
Podle všeho je toto místo obehnáno ze všech stran skalami. Pokud bychom zapálili zámek, nejspíš by se oheň do okolních lesů nerozšířil, protože skály jsou vysoké a nahoře jen kamenité. Stromy a křoviny rostou jen tak do dvou třetin výšky.
„Počkáme do rána,“ na moment jsem Shira pustil, a zašel se podívat k východu jeskyně, jak vypadá nebe.
Pak jsem se vrátil zpátky, přihodil dřevo do ohně, sedl si za Mashira si znovu přitáhl do náruče.
„Svítat bude tak za dvě hodiny, přibližně. Takže bychom už měli vidět, jak to tu přesně vypadá, jestli můžu splnit tvou žádost. Ale je potřeba vědět, jestli je na zámku někdo, kdo je tam proti své vůli, nebo jsou tam jen ty příšery, které si tento král stvořil. To je už na Aimi, jestli si něco vybaví, protože nemáme čas procházet celý zámek a okolí. A mohlo by to být nebezpečné. Jakmile zámek začne hořet, budeme muset co nejrychleji pryč, protože to bude hodně nebezpečné. Pokud se nepletu a vypadá to tu tak, jak si vybavuji, tak po zapálení zámku vznikne velký požár a bude to tu jak v komíně. Mohli bychom uhořet nebo se případně udusit. Nejlepší bude, když Aimi už půjde s tebou nebo Susumu k druhému východu z jeskyně, odkud jsme sem přišli, a my pak doběhneme hned, jak to tu vyřídíme.“

Mashiro
Chytil jsem Renovi ruce a pevněji je sevřel na své hrudi.
„Vím, že se ti to nelíbí a chápu nebezpečí, které to nese. Jindy bych ti řekl, ať to necháme být, ale teď… Nemůžu. Tech hlav je tam tolik… Není to jen moje rodina, ale i jiných lidí. Hrdí válečníci… Rodiče… Něčí dcera, něčí syn… Nemohu. Promiň, nejde to,“ políbil jsem ho na rty a víc se nastavil ohni, který v tuhle chvíli začal nějak víc hřát.
„Susumu půjde s Aimi, ani jeden nemusí vidět to, co tam je. Nechci to. Klidně se o to postarám sám Rene, ale musím to udělat, aspoň uctít jejich památku, aby mohli v klidu spát,“ jemně jsem zamručel, abych podtrhl to, jak moc mi dělá Renova přítomnost dobře.
„Někdy jsem paličatý a umíněný, ale tohle není rozmar. Nechci, aby ještě někdo viděl tohle místo, musíme ho zničit,“ cítil jsem, jak moc mě bolí o tom mluvit a jak hrozné tohle všechno je.
Ztracené město, které patří Renovi, je kouzelné a možná i proto jsme si souzeni. Mám tak blízko peklu, a přitom mému srdci vládne nebe. Ale dokáže nebe tak zapálit srdce pro druhou osobu, jako to umí peklo?
Cítil jsem, jak se mi vrací síla a netrvalo dlouho a já byl schopen a připraven odejít. Promluvil jsem si se Susumu o tom, že bych byl rád, aby šli napřed, a tohle místo jsme s Renem zničili. Neřekl jsem sice proč, a že tu chvilku nazí vydržíme, ale souhlasil. Byl čas tohle všechno ukončit.

Ren
Tušil jsem, že Mashiro bude chtít jít se mnou, a proto jsem mu nepřikazoval, aby šel s Aimi.
Když potom mluvil se Susumu, ten se mračil. Chvíli nesouhlasně kroutil hlavou, ale když viděl, že Shiro neustoupí, nakonec svolil, že půjde s Aimi dopředu.
„Bude potřeba, abychom byli hodně rychlí, takže se změníme, a ty nám vezmeš věci. Jak vás dohoníme, tak se potom oblečeme. Takhle by nás to jen zdržovalo a tu chvilku nazí vydržíme,“ začal jsem se svlékat a pokynul Shirovi, aby udělal to samé.
Své věci jsem si sbalil tak, aby zabíraly co nejméně místa. Můj vak si vzal Susumu, a Mashirův vak si na záda dala Aimi.
S příslibem, že je doženeme co nejdříve, ale ať spěchají a nečekají na nás, jsme se s nimi rozloučili.
„Bude to chvíli trvat, než zámek podpálíme tak, aby opravdu začal pořádně hořet. Ale nejrychlejší bude, když oheň založíme nejdříve na patře a potom v přízemní části. Tak to nikdo nestihne uhasit, ale stejně… Kdo ví, jestli se tam ještě najde někdo, kdo se o to bude snažit,“ na moment jsem si Shira přitáhl k sobě.
Pevně jsem ho objal, věnoval jsem mu polibek, aby nepochyboval o tom, že to udělám. Pohladil jsem ho po vlasech a po zádech a pak jsem ho už natočil k východu z jeskyně.
„Tak jdeme, ať jsme brzy zpátky,“ postrčil jsem ho a hned jsem se změnil ve lva.

Mashiro
Díval jsem se, jak moji sourozenci mizí pryč a jen se modlil, aby vše dobře dopadlo. Nemohl jsem to tu takhle nechat, prostě to nešlo i kdybych chtěl. Nebylo to tím, že bych se chtěl pomstít, nebo něco takového, jen jsem chtěl tohle všechno ukončit. Aby měli moji blízcí klidný spánek.
“Jdeme!”
Vyběhl jsem již v kočičí podobě po schodech do zámku a pustil se s loučí do podpalování závěsů a všeho, co mohlo v rychlosti chytit a tím spálit tohle místo na troud. Byl jsem rád, když vše skončilo a já i s Renem mizel ven úzkým průlezem. Oddechl jsem si až ve chvíli, kdy jsme všichni běželi z tohohle místa pryč. Za námi zůstávala ohnivá cesta a klid v duši, který jsem tolik potřeboval. Tak se zakončila jedna etapa mého života, aby mohla začít nová s mojí rodinou.

Ren
Mashiro byl najednou jak vyměněný. Nedíval se nalevo ani napravo, prostě běžel do zámku. Byl až strašidelně klidný. Tak klidný, že opravdu z něj šla hrůza.
Kdybych byl člověk, nejspíš bych měl už stáhnuté obočí a mračil se.
Ale nechal jsem ho být. Hlavní problém už dávno nežil, a teď to jen chtělo celé dokončit tak, aby tu nezůstala žádná stopa po tom, co všechno se tu událo.
V zámku jsme se změnili do lidské podoby a každý jsme se rozběhli na jinou stranu, aby to bylo rychlejší. Zatímco Mashiro zakládal oheň na jedné straně, já to samé dělal na druhé.
Brzy se chodbami a místnostmi rozprostřel dusivý dým, oheň spaloval vše, co mohl. 
Rychle jsme vyběhli ven, změnili se zpátky do zvířecích podob a už nic nebránilo tomu, abychom se z toho místa co nejdříve ztratili navždy.
Než jsme vběhli do místa, kudy jsme potom běželi za Susdumu a Aimi, ještě jednou jsem se ohlédl. Plameny už šlehaly hodně vysoko, a všichni tvorové, co tu ještě zůstali, s děsivým křikem běhali kolem, někteří se vrhali do plamenů, jako by ho tím chtěli uhasit.
Ale už bylo pozdě…
Když se někde kus přede mnou mihl Shirův ocas, jak s ním nervózně mrsknul, už jsem na nic nečekal, a rozběhl jsem se za ním.
Cesta nám teď už netrvala tak dlouho jako předtím. Nemuseli jsme se už skrývat, a taky jsme už věděli kudy máme běžet.
A tak netrvalo dlouho a my vyběhli do průsmyku, kterým jsme tu přišli, a o kus dál už viděli Susumu a Aimi, kteří se zastavili a pozorovali ten černý dým, který stoupal z místa obklopeného skalami.
„Jsme tady a v pořádku,“ doběhl jsem k nim a snažil se vydýchat, abych naplnil plíce čerstvým vzduchem.
Teď už jen zbývalo se rozhodnout, zda se vrátíme ve zvířecích podobách, nebo půjdeme jako lidé.
Tak jako tak, chtěl jsem být už co nejdříve doma.
U našeho syna…

Epilog

Mashiro
„Přestaň! No tak… Masaru,” zavrčel na malého děda, když už ho až příliš kousal do uší a nechtěl přestat.
Nevěděl jsem moc proč, ale Masaru používal více zvířecí podobu než lidskou, možná i proto, že se v ní cítil bezpečněji. Byl již dost starý na to, aby začal poslouchat, ale nechtělo se mu, byl velmi paličatý.
„Je to ještě dítě, víš, jaký jsem byl já v jeho věku,” usmál jsem se na dědu a toho malého provokatéra sundal z jeho uší.
Ihned se hbitě vysmekl a zmizel mi někde v korunách jabloně, u které jsme stáli. Jak na zavolání začal po dědovi a Bakovi házet shnilá jablka a velmi se bavil, když se jim ta šťáva vpíjela do kožichů.
„Masaru! A dost! To by stačilo,” křikl jsem na něj, když i mě to začalo vadit.
Děda s Bakem dorazili teprve včera, protože byli na pár dní zpět u sebe na sídle, ale jinak tu trávili hodně času. Možná to dělal náš syn, nebo fakt, že se tu Bako cítil dobře, ale společně se nám tu žilo příjemně.
Malý zatím vyrost do devítiletého chlapce a prozatím poslouchal jen Rena, ze mě si něco dělal až ve chvíli, kdy jsem se před něj postavil ve zvířecí podobě.

Ren
Právě jsem se vracel z cesty a už jsem se těšil domů. Abych byl doma co nejrychleji, vzal jsem na sebe lví podobu a opravdu spěchal, protože jsem se těšil na své kluky.
S Mashirem jsme nakonec zůstali v mém království, které vlastně sousedilo s Mashirovým. A tak nebylo dlouhého rozhodování, jestli se vrátit k Maricemu a Hiroki, nebo zůstat tady.
A navíc… Tahle země opravdu potřebovala krále. Potřebovala se znovu obnovit, znovu povznést její dávnou slávu silného lvího království.
Susumu se vrátil do země jejich matky, kde vládl, a Aimi se vrátila do původní země jejich rodu.
Rod divokých koček vlastně po celé věky sousedil s naší zemí. Několik generací. Žili tak v symbióze, která udržovala obě tato království nedotknutelná. Až teprve náš únos, smrt mých rodičů a smrt rodičů Mashira tuhle pospolitost a soudržnost narušila, a obě země pomalu chřadly a upadaly.
A tak, když jsme se tu objevili my, potomci těchto slavných rodů, země začaly opět ožívat a vzkvétat jako dřív.
Nemohl jsem už odejít.
I když Bako odmítal návrat, co by právoplatný nástupce na královský trůn, a přenechal to mně, přesto tu býval dost často a pomáhal mi, kde se dalo.
A právě dnes jsem se vracel od Aimi, kde jsme řešili další náležitosti potřebné k udržení pořádku a bezpečnosti obou zemí. A proto, že Masaru byl ještě malý, aby tak často cestoval tam a zpátky, a Bako nebyl právě přítomen, šel jsem za Aimi sám, jen s nutným doprovodem.
Jakmile se brána otevřela, a já vstoupil do města, které se už také pomalu začínalo zaplňovat starými osadníky i novými lidmi, uslyšel jsem od zámecké zahrady rozezlený Mashirův hlas.
V duchu jsem se musel pousmát, protože mi bylo hned jasné, že ho zase Masaru zlobí.
Stejně by mě zajímalo, po kom má tuhle divokou a nezkrotnou povahu.
Nejspíš po Mashirovi, když si vzpomenu, jaký byl, když jsme ho poprvé přivedli do lvího království.
Zastavil jsem se kousek od zámecké zahrady, natočil jsem se směrem odkud jsem slyšel Mashirův hlas, zhluboka se nadechl a pak mohutně zařval.
Bylo to oznámení, že se vracím zpátky, a upozornění Masaru, že bude zle, pokud se nezačne chovat slušně.

Mashiro
Trhnul jsem sebou, když jsem uslyšel Renův hlas a celé tělo se mi rozechvělo. Byl pryč jen pár dní, ale mezitím mi začalo období páření, proto i přišel děda s Bakem. Tohle se kontrolovat nedalo a popravdě jsme díky tomu všemu kolem království a našeho malého, ani neměli na sebe čas. Potřeboval jsem se s ním někam zavřít a být jen spolu, na týden, klidně dva. Být jen sami pro sebe, bez nikoho, kdo by nás rušil. Bohužel to zahrnovalo i naše dítě, ale byli jsme manželé, musel jsem plnit i ty povinnosti, které jsem dost zanedbával.
„Sakra,“ slyšel jsem jen tupou ránu, jak sebou Masaru pleskl o zem, když spadl ze stromu.
Nejspíš se pod ním prolomila větev, jak blbnul a provokoval nás. Chňapl jsem hned po něm a přitáhl si ho za kožich k sobě. Podle všeho měl na spěch a nechtěl se v tuhle chvíli postavit Renovi, ale musel. Jeho neposlušnost byla v tuhle chvíli velmi nepříjemná, hlavně, když na něj i děda vrčel, když mu v té rychlosti stihl Masaru hrábnout po ocasu a hrát si s ním.
„Čím to je, že je takový? Někoho mi připomíná, že Shiro?“ zasmál se děda, když konečně z jeho sevření dostal svůj ocas, který byl pěkně pocuchaný.
Cítil jsem, jak mi zrychleně buší srdce a potí ruce. V břiše mi poletovalo snad tisíce motýlů a přes knedlík v krku jsem nemohl polknout.
„Období páření,“ usmál se Bako, když uviděl, jak mi červenají tváře.

Ren
Když jsem se přiblížil k zámku ještě víc, zavětřil jsem.
Chtěl jsem vědět, kde právě jsou, abych mohl běžet rovnou za nimi. Ale do nosu se mi vetřela vůně, která byla určená jen pro mne a nenechala mě na pochybách, jak na tom Mashiro je.
Když jsem byl na zámecké zahradě, znovu jsem zařval. A pak už pár skoky stál před mým mužem, který držel našeho syna za kožich, a nevěděl, jestli mu má dřív vyčinit, nebo zpracovat to, co se s ním právě dělo. Ignoroval jsem vetřelce v podobě jeho dědy a Baka a šel rovnou k nim.
Obešel jsem je dokola, přičemž jsem se svým lvím tělem pořádně o Mashira otřel, a pak se zastavil před Masaru.
Rafl jsem ho do ucha, až se přikrčil a zakňoural. Pak jsem ho popadl do zubů za kůži za krkem a zvedl ho do výšky. Přenesl jsem ho k Bakovi a teprve tam ho pustil.
„To je dost, že nás taky bereš na vědomí,“ zabručel Mashirův děda.
„Taky vás rád vidím. Ale…“ pootočil jsem se k Shirovi. „Teď jste tu jaksi navíc. Masaru!“ vrátil jsem se pohledem k našemu synovi. „Aimi se na tebe ptala. Nelíbí se jí, že nechceš poslouchat, takže jsme se dohodli, že na další měsíc půjdeš k ní. A pokud ti ten měsíc nebude stačit, tak na celý rok. Je na čase, aby ses dal dohromady. Brzy vyrosteš a jednou budeš král téhle země. A nedívej se na mě tak! Je mi jedno, že je ti teprve devět roků. Dostaneš stejný výcvik jako já. Bako půjde s tebou.“
Vím, že jsem to rozhodl náhle. Ale bylo to rozhodnutí, ke kterému jsme došli společně s Aimi, a pro Masaru to bude ponaučení.
A Bako, vzhledem k tomu, že mi přenechal vládnutí v naší zemi, mě musel v tomhle poslechnout, byť byl starší než já.
A já potřeboval čas jen pro mě a pro Mashira, a věděl jsem, že jen dva dny nám k tomu stačit nebudou.

Mashiro
„Mohl by tu někdo vnímat i mě? Jako to má jít jen Bako? Já samozřejmě půjdu se svým vnukem taky,“ prskal děda, když jeho Ren vynechal.
„Samozřejmě jsem s tím počítal, je potřeba mu trochu rozcuchat kožich a trochu potrénovat. A co se týká tebe, ty přeci nikdy nesmíš chybět,“ políbil Bako dědu a převzal si zlobivé kotě do zubů.
Chtěl jsem vyrazit a vzít jim ho, sice byl zlobivý a poslední dobou dost odmlouval, ale nikdy ode mě nebyl pryč. I když jsme již období páření měli, tak byl Bako tady, a jen tak na dva dny, potom bylo vše v pořádku. Sevřel se mi žaludek, když se vzdalovali a já ani nemohl udělat krok dopředu, jak se ve mně vše bouřilo.
Nevěděl jsem, co mám dřív poslechnout, jestli pud otce ke svému dítěti, které ale rozhodně potřebovalo dostat za vyučenou, nebo období páření, které bylo tak hlasité, že ze mě dělalo poddajnou panenku. Masaru překročil všechny hranice, které jsem byl schopen tolerovat a k tomu jsem to byl hlavně já a děda, kdo jsme ho tolik rozmazlili. I tátové mi říkali, že to s tou volnou výchovou přeháním, ale já jsem tomu nedokázal zabránit.
„Rene,“ vydral se z mého hrdla jemné zamručení, jak jsem ho i hlasem lákal.
Dech se mi prohloubil a nitro tak rozvibrovalo, že jsem měl i vidění rozmlžené. Takhle silně jsem to již dlouho necítil, možná to bylo i tím, že jsme mohli být spolu sami. Ještě stále jsem na sobě cítil Renovo otření, jak kdyby každou část mé kůže zapálil malými plamínky a ty nyní nešly uhasit.

Ren
Viděl jsem na Mashirovi to zaváhání. Čekal jsem, který pud zvítězí.
I kdyby se rozběhl za Masaru, zastavil bych ho. Nedovolil bych mu odejít. Ne teď.
Ale naštěstí zůstal stát, a když konečně ti tři zmizeli a Mashiro konečně začal trochu dýchat, znovu jsem ho obešel dokola a pořádně se o něho otřel.
„Mám za sebou dlouhou cestu, půjdu do koupele. Budu rád, když mě doprovodíš,“ drcl jsem do Shira čumákem.
Pak jsem už ale na nic nečekal a rozběhl se ke koupelím.
Už po cestě jsem se znovu ozval svým lvím královským zařváním, aby nebylo pochyb, že opravdu jsem zpátky. A než jsem ke koupelím došel, měl jsem všechno nachystané jak pro mne, tak pro Mashira.
Změnil jsem se do lidské podoby a pomalu vstoupil do horké vody, z které se nesla vůně bylin.
Pohodlně jsem se usadil, a i když se zdálo, že se nezajímám o nic jiného než o koupel, i tak jsem neustále po očku pozoroval Mashira.
Byl to prostě můj muž. A nevyměnil bych ho za nikoho jiného.
Jo, měli jsme občas mezi sebou nějakou tu výměnu názorů, ale o tom to partnerské soužití je. Tyhle menší nedokonalosti dělají celé to společné žití vlastně dokonalým.
Poznáváme stále jeden druhého, i když si myslíme, že už o něm víme všechno: Ale v závěru… Pořád jsme to my. Pořád jsem to já, Ren, který se vrátil do své země.
Pořád je to Mashiro, trošku jiný a přitom pořád stejný. Pořád je to on. A po něm teď moje tělo touží, jeho teď chci hladit, laskat, milovat se s ním…

Mashiro
Zhluboka jsem se nadechl, když Ren odběhl směrem do zámku a musel se lehce předklonit, abych se z toho náporu emocí hned nesvezl k zemi.
„Zblázním se z toho,“ povzdechl jsem si, když jsem byl konečně znovu při smyslech.
Jedno hloupé otření a já se mohu zbláznit. Stal se ze mě mnohem silnější člověk, než jsem byl, ale pořád jsem patřil jen jednomu stvoření a tím byl Ren. Moje srdce bilo každý den jen pro něj, žaludek mi dělal kotrmelce jen v jeho přítomnosti, a jeho vůně byla posílena každým našim spojením.
Otočil jsem se k zámku a vydal se do koupelí, bez váhání jsem ze sebe sundával oblečení, až mi na okraji koupele zůstala jen košile. Provokativně jsem si jí knoflík po knoflíku rozepínal, a přitom se díval na Rena, jak bude reagovat. Poslední látka spadla na zem, a já se pomalu nořil do příjemně teplé vody. Nešel jsem hned k Renovi, jen jsem se na něj díval a byl opřený naproti němu o okraj koupele, a mlsně si olízl rty.

Ren
Netrvalo dlouho a brzy došel i Mashiro.
Za ty roky se trochu změnil, co se jeho postavy a vzhledu týkalo. Víc dospěl a zmužněl, ale pořád byl krásný. Možná krásnější než kdysi, a já na něho byl právem pyšný.
I teď jsem se spokojeně díval na to, jak přede mnou odhaluje své štíhlé tělo, a mohl jsem na něm oči nechat.
Zatracený…
Vidím, jak moc to chce. Období páření se u něj projevuje snad víc než u mě, a přitom má ještě tolik síly, aby mě provokoval a dělal krky…
Každopádně jsem ho chvíli nechal sedět ve vodě naproti mně, a jen ho přivřenýma očima pozoroval.
Voda se kolem něj při každém jeho pohybu jemně zavlnila, přísahal bych, že jsem zaslechl i tiché vábivé předení. Oči se mu leskly vzrušením, a jeho bezděčné olíznutí rtů…
Promnul jsem si pod vodou penis, který na něj zareagoval velmi rychle, a pak se o něco víc narovnal.
„Mashiro…“ zavrčel jsem hlubokým hlasem. „Pojď sem ke mně…“

Mashiro
Moje podmanivé předení se neslo vodou tak silně, že rozechvělo každou kapku vody. Bylo to příjemné… Tak vábivé a podmanivé, ale přesto, toužil jsem potom, aby ze mě přímo šílel.
Podsadil jsem pánev a více se ponořil do vody, až po bradavky. Nabral jsem vodu a pomalu jí pouštěl od brady, přes krk, až hezky rámovala cestu od klíční kosti po mou bradavku, kde se nořila do koupele. Olízl jsem si znovu rty a místy si s ukazováčkem a prostředníčkem zajel na jazyk a vcucl je, abych je vzápětí opět vytáhl.
„A co když ne? Rene…“ jeho jméno jsem poválel na jazyku tak, že i mě samotného to mírně vzrušilo.
Oči mi přímo žhnuly tou touhou po našem spojení, chtěl jsem ho tak, že kdybych se nyní zvedl, okamžitě se rozklepu jak nějaký ratlík. 

Ren
Hmm, takže bude provokovat?
Sledoval jsem, co dělá, a už si v duchu přestavoval, co s ním udělám já. A nejen dneska, ale dalších několik dní.
Budeme mít teď čas jen pro sebe. Království beze mne na tu chvíli nespadne, a Masaru je v dobrých rukou. Aimi ho dokáže srovnat a vrátit zpátky, pokud by se rozhodl na sebe vzít svou ďábelskou podobu. Aimi je jemná a milá žena, ale dokáže být přitom i důrazná, a ví, jak na Masaru, aby ji poslechl. V tomhle jsou ženy daleko silnější než my muži, a víc toho dokážou.
A Bako taky Masaru nedá jen tak nic zadarmo.
Ale… Nemůžu teď myslet na tyhle věci, když mám před sebou něco tak úžasného.
Ale po Mashirových slovech…
Zapřemýšlel jsem, jestli mám po něm hned skočit a dát mu co proto, nebo ho prostě ignorovat.
Nakonec jsem se zhluboka nadechl a znovu se pohodlně opřel.
„Pokračuj, Mashiro, jde ti to moc dobře,“ vybídl jsem ho polohlasně a čekal, jak bude pokračovat.

Mashiro
Provokace… To nám šlo oběma. Přímo mě šokovalo, když jsem viděl, jak se Ren ovládl, ale byl jsem rozhodnut ve hře pokračovat. Vyhoupl jsem se o dva schůdky výš a hezky odhalil svoje poklady, voda mi v tuhle chvíli halila jen nohy a lehce zadeček. Roztáhl jsem od sebe víc nohy, aby bylo vše krásně vidět a pomalu si promnul penis i kulky. Přivřel jsem oči a nahlas zamručel, až mě to celého rozechvělo.
„Rene…“ zamručel jsem na něj, když jsem se na něj podíval a sváděl ho i očima.
Jednou rukou jsem si dráždil mužství a druhou se bezděčně dotýkal střídavě bradavek, jak kdybych byl nedočkavý na naše spojení. Zvedl jsem se a svěsil ruce do vody, když jsem byl už skoro bez sebe vzrušením. Došel jsem ve vodě k Renovi a uchopil jednu jeho ruku, kterou jsem si přiložil na rozpálenou pokožku a jezdil si s ní od bradavky nahoru k ústům. Olízl jsem jemně Renovi polštářky prstů a vsál si je do úst stejně, jak jsem to před chvílí udělal sobě.
„Tvoje ruce musely být opuštěné, bylo by nefér je nezapojit,“ zamručel jsem a stáhl si jeho ruku na zadek, aby se prsty dotkl mé lačnící dírky.
Jazykem jsem mu orámoval rty, a potom se jen na kousek vnutil dovnitř, abych si pohrál s jeho jazykem. Byl jsem jak kočka, která se zrovna mrouská, nadržená a vystavená svému pánovi.

Ren
Sledoval jsem Mashira, jak se hezky činí. Jindy bych po něm skočil hned, co by se svlékl. Ale teď, když se odsunul na druhou stranu, jsem si tu provokaci prostě nedokázal odpustit.
Ale podívaná to byla parádní.
A můj penis se chtěl evidentně taky podívat. Chtěl vykouknout z vody a mrknout se na Mashira podle toho, jak mi už po chvíli stál.
A ještě chvíli, a nejspíš bych to už nevydržel a šel za ním.
Ale on se přiblížil sám.
Užíval jsem si pod dlaní horkost a jemnost jeho pokožky, a když s mou rukou přejel po svých bradavkách, neodpustil jsem si i jemné štípnutí do nich.
„Jo, máš pravdu,“ ozval jsem se ochraptěle, když jsme se přestali líbat. „Moje ruce byly opuštěné. Ale co tvoje dírka? Ta musela být opuštěná dvakrát tolik, podle toho, jak reaguje.“
Usmál jsem se nevině na Mashira, když jsem prsty přejel po jeho vstupu, a cítil jsem, jak pod mým dotekem reaguje.
Přitáhl jsem si Mashira ještě víc k sobě, a pomalu jsem ho tlačil dolů.
Jednou rukou jsem si přichytil penis, a držel, dokud se nedotkl Mashirova zadečku.
„Chci tě, Shiro. Chci tě strašně moc,“ popadl jsem ho oběma rukama za boky, a po svých slovech jsem ho potlačil prudce dolů.

Mashiro
„Re… Aaaaa…“ zařval jsem do ticha místnosti, když jsem mu zcela dosedl do klína, a jeho pevnost se ve mně ztratila.
Skousl jsem si rty, jak mě to celého pohltilo a zcela ovládlo. Zapřel jsem se patami o schod hned vedle Renových boků a začal se nadzvedávat. Mručel jsem, jak moc jsem si to užíval. Nosem jsem jezdil po horké kůži na jeho krku, kde jsem místy nechával roztouženě značky. Nevyhnul jsem se ani tomu, abych ho kousl a olízl kapku krve, co mu stekla na klíční kost. Vše jsem ale dával jen chvíli, než jsem se znovu pustil do opečovávání jeho rtů.
Líbat se s Renem je jako být v nebi. Změnil mě, jsem pořád paličatý a často neumím potlačit chuť být na něj hnusný, ale miluji ho, celým svým srdcem. Už jsem nebyl tak roztomilý, jako když jsme spolu začali, sice štíhlý, ale trochu jsem povyrostl a zmužněl. Někdy jsem pochyboval, zda se mu stále líbím, ale podle toho, jak dnes silně reagoval, nebylo pochyb o tom, že jsem stále muž, po kterém touží.
Chytil jsem jednu jeho ruku a vsunul si prsty do úst, abych je okusoval a olizoval, jako nějakou laskominu. Nadzvedával jsem se v tempu, co mi velela má zvířecí touha a nevnímal nic jiného, než toho krásného muže přede mnou. Mého muže.
„Rene…“ znovu jsem zařval, když jsem se neovládl a při silném otření o Renovo břicho, vypustil tak silný orgasmus, že jsem na moment přestal i dýchat, jak mě to sebralo.

Ren
Mashirovo mručení, které bylo tak silné, že až přecházelo do mého těla, mě ještě více nažhavilo, a tak, když se začal sám nadzvedávat a dosedávat, na moment jsem zavřel oči a zatnul prsty do jeho boků, jak skvěle mi v tu chvíli bylo.
Byla to chvíle, kdy Mashiro nade mnou přebíral vládu, aniž by si to možná uvědomoval. V takových chvílích jsem mu vždycky naprosto propadl, a kdyby mě o cokoliv požádal, odkýval bych mu i kde jaký nesmysl.
Není hezčího muže v našem království, než je on. Když jsem ho pak pozoroval z pod přivřených víček, málem jsem se poslintal, jak nádherný byl, když na něj přišla jeho chvíle.
Jeho bílá nadílka se mísila s vodou, a ta moje plnila jeho zadeček.
Jo, nedokázal jsem to déle vydržet, když jsem měl před sebou, vlastně na sobě, něco tak nádherného, s tak sladkým hlasem, když vzdychal a vykřikl mé jméno.
Na moment jsem jeho boky pevně ale sevřel, znehybnil ho, a pak jsem sám několikrát přirazil do něj, abych si svůj orgasmus i já užil naplno.
A až teprve po chvíli, kdy jsem byl schopen trochu myslet a trochu dýchat, jsem ho potlačil úplně na můj klín, jeho nohy si omotal kolem svého pasu a chytl ho pod jeho krásným zadečkem.
„Pokračovat budeme v naší královské ložnici, můj králi,“ vpil jsem se do jeho rtů, když jsem pak i s ním vstal.
I bez ohledu, že jsme byli mokří a za námi zůstávaly mokré cákance, jsem si ho nesl do naší ložnice.
A bylo mi jedno, že jsme museli projít chodbou a potkali jsme pár sloužících.
„Ať nás nikdo neruší,“ houknul jsem ještě na strážného, který měl hlídku na chodbě. „A večer ať nám donesou pořádnou večeři!“
Po těch slovech jsem za námi zabouchnul dveře a zamířil rovnou do postele…
„Nemyli si, že jdeme spát, Mashiro,“ položil jsem ho a hned jsem ho zalehl.
„Budeme pokračovat, dokud neodpadneš,“ znovu jsem se vrhl na jeho ústa, která chutnala tak sladce, že jsem jich neměl nikdy dost.
Jo, Mashira nebudu mít nikdy dost.
Vybral jsem si ho hned, jakmile ho Hiroki a Marice přivedli do zámku. Už tenkrát jsem věděl, že to bude on, koho si zvolím za svého jediného životního partnera. On je pro mne ten jediný, na celý život…

Mashiro
Pevně jsem se nohami omotal kolem jeho pasu, abych nespadl, když mě nesl chodbou. Bylo mi jedno, jestli se na nás někdo dívá nebo ne, protože všude kolem nás se vznášela ta touha, kterou jsme v tuhle chvíli oba prožívali. V mém těle ani nestihl doznít první orgasmus, a už mi penis stál jak v pozoru, aby mohl prožít další.
„Ano můj králi, budeme to dělat tak dlouho, až se vyčerpáme, potom se najíme a budeme pokračovat celý týden, možná dva… Co ty na to?” usmál jsem se, když na mě celý dolehl a já cítil, jak se v něm vše bouří tak, jako ve mě.
„Vezmi si co chceš, vše je tvé,” roztáhl jsem víc od sebe nohy a chytl jeho ruku, abych mu mohl olíznout prsty a jemně je skousnout.
Trochu jsem se nadzvedl a mezi zuby stiskl i Renovo ucho, jako důkaz toho, že jsem nažhavený tak moc, že bych zapálil celou tuhle místnost.
Potom jsem zpátky ulehl na postel a čekal, jak se rozhodne, ale nepochyboval jsem o tom, že tohle bude hodně dlouhé a nekončící. Když jsem se tehdy jako dítě s Renem potkal, myslel jsem si, že jsem k němu něčím připoutaný, proto byl jediný, koho jsem vždy poslechl. Zlobil jsem ho a škádlil, schovával se mu a utíkal, ale vždy jsem se vrátil. Vybral jsem si ho mezi všemi a nikdy nebudu ani jediné vteřiny litovat. Je to skvělý muž, otec, král, všechny tyhle tři osoby respektuji a miluji. Jednou se naše dítě stane králem, a já doufám, že bude mít víc Renovy rozvahy a klidu, kterým mě vždy dostane do kolen, když se hádáme. Máme rozporuplné názory, ale miluji ho, víc a víc.
Ren… Můj překrásný lev, kterému můžu říkat králi, a myslet to vážně. Jen jemu jsem dal své srdce a nikdy mu nedovolím ode mě odejít. Miluji ho.