Ren
Všichni jsme se změnili do lidských podob a oblékli se. Bylo trochu chladněji, ale nebylo se co divit. Byli jsme ve skalnatých horách, dost vysoko, kde teplé letní období trvalo vždy jen krátce a pak hned nastupovala dlouhá a krutá zima. Kdo se tu nevyznal, zřejmě dlouho nepřežil, pokud ho tu zima zastihla.
Podle toho, jak vypadaly stezky, jsem však usoudil, že ty se používají málo. A navíc, v úžinách, skalních trhlinách, by se museli pohybovat ve zvířecích podobách, a to ještě dost špatně. Jako lidi by tudy v zimě, kdy je plno sněhu, neprošli ani náhodou.
Seděl jsem, žvýkal jsem kus sušeného masa s chlebem, a rozhlížel se po okolí.
A pak mě to napadlo…
„Nejspíš tu budou mít jiné cesty než tyhle, po kterých jsme šli,“ rozmáchl jsem se rukou kolem sebe.
Slunce ještě nezapadlo, ale tady se již začínalo šeřit, vzhledem k tomu, jak byl les hustý a skály vysoké a bránily slunečním paprskům dosáhnout až k zemi.
„Nejspíš, podle mého odhadu,“ podíval jsem se znovu ke stezce, která byla zčásti zarostlá, „mají tady tajné chodby. Podle mne prochází skalami nebo podzemím. Musí to tak být. Zima je tu hodně dlouhá, a tyhle hory a skály jim neposkytnou dostatek potravy na celý rok. Zvlášť, pokud je zima opravdu tuhá. Takže někudy chodí do nejbližšího města pro zásoby…“
Napil jsem se ještě vody, zbytek chleba zabalil do plátna, a pak jsem vstal. Došel jsem k nejbližší skále a pomalu jsem postupoval podél ní, a hledal jakýkoliv náznak, že by se někudy dalo vejít dovnitř.
Mashiro
„Asi máš pravdu, taky jsem nad tím přemýšlel. Zvolil bych taktiku vyčkávání do večera, mohlo by se objevit něco, co nám pomůže. Nebudou hloupí, ale cestu si označit musí, napadá mě třeba svítící barva ze světlušek, dříve se to tak dělávalo a náš rod to dost využíval,“ pokýval hlavou Susumu, když odpovídal na Renovy myšlenky.
Když jsem se na oba podíval, docela se podobali, ne vzhledem, ale povahou si byli dost podobní. Susumu byl klidnější, ale jeho ostrý úsudek a hloubavé myšlenky se rovnaly Renovým. Možná bylo něco pravdy na tom, jak si ženy a muži vybírají své partnery. Protože jsem v našem vztahu žena, vybírám si podle otce, a pokud je Susumu po něm, je jasné, že se mu musí Ren podobat. Vybral jsem si prostě dobře, můj muž je skvělá volba.
„A taky… Díval jsem se na tebe, Mashiru, divně dopadáš na nohu, potřebuješ chvíli odpočinku. Neměl by ses tak přepínat, když se cítíš unaveně, zastavíme,“ pokáral mě Susumu a přísně se na mě podíval.
„Snažil jsem se to skrýt před Renem, ale zapomněl jsem na jinýho slídila,“ zamumlal jsem si spíš pro sebe a protáhl si nohy.
„Nic to není, stává se mi to po porodu, asi, než vše řádně sroste, ale nebolí to. Přísahám, nic to není,“ podíval jsem se na Rena a snažil se z toho nějak vymluvit.
Ren
Vrátil jsem se k těm dvěma a usadil se vedle nich. Natáhl jsem se pro vak a vytáhl z něj menší deku, kterou jsem pak přehodil Mashirovi přes ramena, aby mu nebylo chladno, s tím, jak se blížil večer.
Po Susumových slovech jsem se však na něho pozorněji podíval, a pak jsem pohledem sjel na jeho nohy.
„A povedlo se ti to přede mnou skrýt víc než dobře. Kdybych to věděl, nedovolil bych tuhle výpravu,“ zamračil jsem se, a pak jsem ale znovu vstal.
Prošel jsem se po okolí, nasbíral jsem suché klestí a trochu suchých větví, a pak jsem založil oheň, abychom si mohli uvařit aspoň odvar z bylinek, a trochu se ohřát.
Podle ohně nás mohl kdokoliv najít. A já s tím tak trochu počítal. Byla to šance, že se tu někdo ukáže, aby zjistil, co jsme za vetřelce. A ať už v dobrém nebo zlém, pomůže nám najít cestu do zámku skrz tyhle nepropustné skály.
Když byl čaj hotový, nalil jsem trochu do jednoho kalíšku a podal ho Mashirovi. Druhý jsem pak dal Susumu.
„Buď ve střehu, možná se tu někdo ukáže,“ řekl jsem tiše, když jsem se k němu skláněl.
Mashiro
„Kdybych se cítil unavený, tak ani nejdu, copak bych ohrozil naše dítě?“ řekl jsem si spíš pro sebe.
Copak nikdo neuznává to, že dokážu víc, než na co vypadám? Prostě jsem se rozhodl všechno překonat, tak to dám.
Přitulil jsem se k Renovi, když si zpátky sedl a na moment jsem zavřel oči. Myslel jsem, že ani neusnu, ale bylo to silnější než já. To teplo, které šlo z Rena a světlo z ohně, vše bylo jako ta nejsladší ukolébavka, jak bych mohl odolat.
„Mashiro…“ slyšel jsem šepot a zdálo se mi, jak kdybych ani nespal.
Okamžitě jsem si sedl a snažil se v té tmě rozeznat, odkud jde hlas mého bratra. Až jsem trochu přivykl tmě, uviděl jsem ho sedět na kraji jeskyně a dívat se dolů, odkud se neslo velmi slabé světlo. Podle všeho mířili k nám, ale my už nebyli tam, kde jsem usnul, byli jsme o kousek výš a já nikde neviděl Rena.
„Kde… Kde je Ren?“ zeptal jsem se Susumu, když jsem došel až k němu.
Ukázal rukou na nedalekou skálu, odkud Ren pozoroval skupinu lidí, kteří se velmi neslyšně plížili po skále ke zdroji toho světla. Byli jak pavouci, jak kdyby nás chtěli lapit do své pavoučí sítě. Děsivé… Rozhodně to byli velmi zvláštní lidé, neměl jsem z nich dobrý pocit, hlavně, když zjistili, že nás v té jeskyni nenajdou. Snažili se zavětřit náš pach, ale protože jsme v tom všichni tři dobří, nemohli nás najít. Po hodině to vzdali a zamířili zpět tam, odkud přišli, ale ne sami, sledovali jsme je.
Ren
Mashiro vypil čaj, a po chvíli se o mě opřel a vzápětí usnul. Nebylo to sice nejideálnější místo na spánek, ale on si potřeboval odpočinout. I když tvrdí opak, ještě nebyl úplně při síle, jako před porodem. A tohle mu mohlo jen prospět před poslední fází naší cesty. Kdo ví, jak to bude vypadat tam, kde míříme.
A… Bylo to, jak jsem říkal.
Chvíli to sice trvalo, ale najednou Susumu zpozorněl a já také. Rozhlédli jsme se, zavětřili, a vzápětí Susumu podebral Mashira do náruče a spěchal s ním na jiné místo, odkud nás ti tvorové nemohli cítit. Já jsem se ve své lví podobě přemístil na skálu, odkud jsem je pozoroval.
Opravdu tu měli svou tajnou cestu. A když nás nenašli, rozhodli se vrátit zpátky.
A my je opatrně a nenápadně následovali.
Cesta byla složitá. Museli jsme vstoupit mezi skály, které byly strmé, a stačilo, aby na nás z vrchu někdo skočil, a měli bychom problémy se v tom úzkém prostoru ubránit.
Po chvíli jsme vešli do jeskyně, kde jsme museli být ještě opatrnější. Každý krok se tu ozýval dvakrát, tak jsme raději zůstali ve zvířecích podobách a našlapovali velmi opatrně.
Mohli jsme se za nimi takhle plížit možná celou noc. Ale ve chvíli, kdy jsme zahlédli východ, a vyšli jsme ven, noc bledla a slunce začínalo pomalu vycházet.
Hned jsme se schovali do hustého křoví a čekali, až se to kolem nás uklidní, abychom se mohli domluvit co dál a pohnout se dopředu.
Mashiro
Konečně jsme se dostali na místo, kam jsme potřebovali. Sice to trvalo nějakou část noci, ale první sluneční paprsky nám ukázaly zemi, do které jsme se potřebovali dostat. Nejdůležitější bylo to, že jsme byli zde, zámek jistě nebude daleko, už jen proto, že ta divná zvířata zrychlila a dál se nezabývala tím, že by je někdo mohl sledovat.
„Jsou si tady hodně jistí. Myslím si, že nás rozhodně nebudou čekat. Musíme udržet potlačený pach, což by pro nás neměl být žádný problém, díky bohům jsme všichni trénování na slídiče, že?“ usmál se Susumu a dloubl mi do žeber čumákem, když viděl, jak opatrně chodím.
„Jo… Měli bychom vyrazit, támhle ten les je docela hustý, mohli bychom se v něm ztratit a pomalu se plížil u stezky,“ ukázal jsem tlamou na dost hustý les napravo od nás.
Viděl jsem, jak Susumu něco nasál čumákem a chvíli přemýšlel, než to zopakoval.
„Myslím si, že jsem ji našel. Není to odsud daleko, proto musíme být opatrnější,“ ukázal tlapou někam za ten les.
„Jdeme,“ rozběhl jsem se do lesa, a hned své tělo schoval do hustého houští, co se kolem každého stromu nacházelo.
Byl jsem nedočkavý, moje sestra byla blízko a naděje pro naše malé ještě blíž. Věděl jsem, že Ren tuhle celou cestu moc nechápe, ale mě se od porodu v hlavě honila jen jedna myšlenka… Dožiju se dospělosti našeho syna?
Ren
Viděl jsem na Mashirovi, jak se jeho chování změnilo. Jako by ho něco pohánělo kupředu. A podle toho, jak reagoval Susumu, tak nejspíš cítili přítomnost své sestry. A asi to bylo někde blízko, podle toho, co potom i řekl.
Byl jsem i rád, že ji vycítili. Znamenalo to, že naše výprava rychle může skončit a můžeme se vrátit zpátky domů za našim synem. Pokud… Nebudou nějaké překážky.
Opatrně jsme se přesouvali do nedalekého lesa, kterým jsme se potom plížili dál kolem stezky.
Trvalo to nějakou chvíli. Slunce na nebi už dost pokročilo, když jsme to konečně zahlédli.
Střechy zámku…
Když jsme se dostali na kraj lesa, ukázal se nám v celé kráse.
Ale hned od pohledu, i podle toho, co jsem cítil, když jsem zavětřil…
„Bude problém se tam dostat. Nejspíš ano. Ale napadá mě, že by tu mohla být nějaká podzemní chodba. Tyhle skály, kterými jsme prošli sem, jsou i tam,“ ukázal jsem daleko za zámek, kde čněly vysoké skály. „Podle mne je to tu celé postavené na skále, nejspíš i zámek je vytvořený přímo ze základů skály. Tak bych se ani nedivil, kdyby tam opravdu nějaká podzemní chodba vedla.“
Mashiro
„Zdá se mi, že chodí každý večer ven, už podle toho, jak se nás snažili večer napadnout. Jediné, co nám zbývá, je to tu prohledat a pokud nic nenajdeme, tak vyčkat do západu slunce a zase je sledovat. Já se vydám prohledat les nalevo a stezky tím směrem, jsem rychlejší a tady je to bezpečnější. Nehodlám tě vystavit jakémukoliv nebezpečí,“ zamračil se na mě Susumu, když viděl, že chci protestovat.
Mrskl ve vzduchu ocasem a utíkal, jak kdyby mu za paty prášilo. Jen jsem si sám pro sebe povzdechl a provokativně plácl Rena po zadku svým ocasem. Bavilo mě to. I v těch nejhorších situacích, jsem si umět najít chvilku na to, abych mu ukázal, jak moc ho miluji. Vím, že to má se mnou těžké, neříkám, že ne, ale mám oči jen pro něj. Nevím, co nás tam čeká, ale rozhodně nebudu nikoho ohrožovat.
„Kdyby to nebylo v pořádku a já i přesto chtěl zůstat, prosím… Rene… Prostě mě za krk odtáhni pryč. Vím, jak moc paličatý jsem, ale půjdu, to vždycky. Když mám nějaký cíl, jsem hrozný, jenže náš malý je pro mě víc, dobře?“ usmál jsem se na něj a pořádně mu olízl čumák.
Rozběhl jsem se do lesa a už čumákem rejdil, kde je nějaký pach, který by nás zavedl blíž k našemu cíli. Museli jsme to najít, aspoň to, potom jsme se mohli kdykoliv vrátit s posilami. Jenže nějakou chvíli jsem, již hledali a nic, už jsem ani necítil pach naší sestry. Začal jsem být i lehce nervózní, když se Susumu nevracel, a i jeho pach se dost vzdálil.
Ren
Ať už se tím, že porodil dítě a stal se rodičem, mohl změnit, v některých věcech je to pořád ten stejný Mashiro.
Jako kolikrát předtím, i teď si neodpustil provokaci. Rozběhl jsem se za ním, a přesto, že jsme se naháněli, sledovali jsme okolí, pozorovali a hledali. Ale zatím neúspěšně.
Nevěděl jsem, jak jinak jejich sestru najít, než jít rovnou do zámku. Já ji necítil tak, jako ji cítí oni.
Zastavil jsem se na moment, když i Shiro na chvíli zpomalil a promluvil na mě.
„To si piš, že tě odsud odtáhnu za krk,“ ušklíbl jsem se, což nejspíš v mé lví podobě asi vypadalo děsivě.
Po další chvíli jsme se opět zastavili. Teda Mashiro se zarazil, a já zpozorněl. Vypadalo to, jako by ztratil stopu, konkrétně pach sestry, a dokonce i Susumu. Ani já ho necítil, ale oni dva se navzájem cítí víc.
„Vrátíme se,“ kývl jsem hlavou k místu, odkud jsme přišli. „Začíná se stmívat, takže bychom se měli sejít.“
Už jsem se otáčel, že se vrátíme, když náhle zašustilo křoví a z něj vyskočili dva tvorové, za kterými jsme šli skalní stezkou.
Okamžitě jsem vyskočil, a i když se ten jeden statečně bránil, srazil jsem ho tlapou a pak mu hned rozerval hrdlo. Otočil jsem se na Mashira ve chvíli, kdy po něm skočil ten druhý. Nečekal jsem na nic, a i když jsem věděl, že by se dokázal bránit, přesto jsem skočil i po tom druhém útočníkovi.
Naletěl jsem na něho, srazil ho ze Shira dolů, a pořádnou ránou své tlapy jsem ho omráčil. Přišlápl jsem ho předními tlapami, sklonil jsem se k němu, pořádně ho očichal, a pak, když jsem viděl, že se probírá, jsem přiblížil svou tlamu k jeho… tváři?
Vycenil jsem na něho zuby a výhružně zavrčel.
„Kde najdeme princeznu? Řekni, kde ji váš pán drží! Hned!“
Mashiro
Než jsem se stihl vzpamatovat, už se na nás odněkud přihnala ta divná zvířata, co nebyla skoro ničemu podobná. Nemohl jsem si pomoci a vzpomněl si na jednu pasáž ze staré kroniky v našem rodném zámku. Byla o jednom muži, co mezi sebou křížil různé rasy měničů, jako jsme byli my. Podle jejich srsti a pohybů, byli spíš jako pavouci, podle vzhledu vlci, a nakonec se dost ukazovala medvědí povaha. Kolik ještě takových tu je, určitě to nebyla nejbližší králova stráž, ti budou mnohem ohavnější.
„Grrr… Nic… Ti… neřeknu,” zachrčelo to zvíře pod Renovou tlapou a ze všech sil se po něm ohnalo aspoň ocasem.
„Když neřekneš, umřeš,” zavrčel jsem na něj a pleskl ho tlapou po čumáku, aby bral má slova vážně.
„To vy tu chcípnete,” vrátil mi vrčením a zkusil se vymanit Renovi z pod tlap.
„Vážně si myslíte, že o vás nevíme? To… Je blbost… On si… pro vás… jde,” víc nestihl říct, protože jsem uslyšel, jak se něco řítí mezi stromy a cestou je vytrhává i s kořeny ven.
Ren
Tušil jsem, že to nebude jednoduché. Ale ten tvor měl ještě tolik drzosti nám vyhrožovat?
Zařval jsem a po chvíli už bylo slyšet jen zachrčení, když jsem mu, nebo tomu, prokousnul krk, až mu zakřupala páteř.
Ale v ten samý moment jsem se musel věnovat něčemu jinému. Něco se na nás hnalo, a podle zvuků, které to vydávalo, to nebude tak jednoduché, jako s touhle mrtvolou.
Viděl jsem, jak se bortí stromy, hezky za sebou, a hlavně… směrem k nám.
Něco si k nám klestilo cestu svým vlastním způsobem, a že to bylo opravdu působivé. Věděl jsem, že se tomu nemůžu jen tak postavit. Musel bych být obr, nebo mít ještě větší sílu než mám teď.
„Shiro! Jdeme! Musíme najít Susumu, a pak se na chvíli skryjeme, než padne tma!“ křikl jsem na Mashira a potáhl ho za kožich, aby se konečně pohnul.
Mashiro
V němém úžasu jsem se díval k těm nejvyšším stromům, které padaly na zem, když se k nám to něco řítilo. Až potom, co mě Ren chytil za kůži, jsem se trochu probral a rozběhl se s Renem pryč. Měli jsme co dělat, protože se to na nás řítilo, jako kdyby to šlo přesně po našich stopách. Už jsem chtěl vběhnout do keře, který byl nedaleko, když mě něco prudce stáhlo do jeskyně a Rena za mnou. Vůbec jsme ten vchod neviděli, jak kdyby byl schovaný za třemi vysokými kameny.
„Ticho,” napomenul nás Susumu, když jsme se konečně podíval na toho, kdo nás tam odtáhl.
Dívali jsme se ke vchodu, kam se přibližovalo obrovské zvíře, které svou velikostí zastínilo celý vchod a teprve v tu chvíli bylo vidět, že má náhubek.
„Je to nějaký kříženec a hlídá tyhle lesy, taky jsem na něj narazil, dobré je, že nevidí, a sluch taky nic moc, jde jen po čuchu,” zašeptal Susumu, když to zvíře odcházelo pryč.
„Našel jsem cestu do hradu, musíme jít opatrně,” ukázal směrem, do hlubin té jeskyně.
Pomalu jsme se skoro plazili po stěnách, aby nás nikdo nezahlédl. Cesta trvala docela dlouho, až jsem si myslel, že jsme se ztratili, několikrát jsem měl určitě i pravdu. Nakonec nás cesta vyvedla po schodech na nádvoří ke staré kašně.
„Je tady,” zavětřil Susumu hned, co vyšel schody.
Nemusel ani nic říkat, protože to světlo, které šlo od jejich vlasů, se neslo až k nám. Štíhlá postava seděla na okraji zábradlí a dívala se směrem do lesů. Seděla přímo nad propastí, stačilo kousek a spadla by dolů. Když jsem se ale zadíval pozorněji, spatřil jsem okovy, které měla kolem nohou s dlouhým řetězem, který byl přibitý k zemi nedaleko od ní. Nejvíc mě ale naštval obojek, který měla na krku, a ve svitu měsíce ji div neškrtil.
Ren
Doteď jsem si myslel, že jsem schopný se čemukoliv postavit. Ale teď, když jsem viděl monstrum, skoro jsem si nadělal do kalhot, kdybych nějaké měl.
Naštěstí se odněkud vynořil Susumu, a odvedl nás do bezpečí.
Chvíli jsem to ještě vstřebával, než jsem byl schopný se konečně pohnout.
Jak se něčemu takovému máme bránit? Vždyť nás to zabije jedním máchnutím tlapy, a ani se přitom nezapotí. A celou dobu hlídá zámek?
Není divu, že se doposud nikdo odsud nevrátil živý.
Na to všechno jsem myslel ještě i potom, kdy jsme se vydali znovu na cestu. Bylo to tentokrát náročnější. Museli jsme být opravdu moc opatrní, snažili jsme se skrývat pach už kvůli tomu monstru, které mělo extrémně dobře vyvinutý čích. Ale jedna výhoda byla, že to něco bylo slepé.
Trvalo to, než jsme se dostali na schůdnější místa. Chvílemi jsem si připadal jako pavouk, jako ti tvorové, které jsme viděli poprvé.
Ale ve chvíli, kdy jsme vyhlédli…
Úžasem jsem vydechl, když jsem viděl tu nádheru. Už nebylo divu, že si ji tento král tak hlídal.
I kdyby neměla tu svou moc, o které mluvili Susumu a Mashiro, už jen pro tu její krásu to stálo za všechno trápení. Kdybych nebyl zamilovaný do Mashira, nejspíš bych se teď zamiloval a snažil bych se ji mít jen pro sebe.
Vzpamatoval jsem se, když to v Shirovi cuklo, když zahlédl její okovy a obojek. Cvakl jsem po něm zuby, aby se k ní hned nerozběhl.
Ale buď jsme nebyli dost opatrní, nebo měla nějaké výjimečné schopnosti, ona o nás věděla. Viděl jsem, jak naklonila hlavu, na moment ustala v pohybu, a pak se opatrně natočila k nám.
„Vím o vás… Tady nejste v bezpečí, měli byste odejít,“ zašeptala tichým hlasem, který zněl jak ta nejkrásnější hudba, a příjemně pohladil mé uši.
Mashiro
Zasekl jsem se ve chvíli, kdy na nás promluvila a mě se její hlas rozezněl v hlavě, jako ten nejsladší tón. Tolik podobný hlasu, který jsem z dětství znal. Byla jako naše máma, tak krásná, a tak něžná, nikdy jsem takovou krásu neviděl. Kdybych věřil v anděly, tak bych řekl, že jeden sedí před námi.
„To nejde, jsme tu pro tebe,“ udělal k ní Susumu krok a pozorně se díval na okovy, které měla.
„Neměl by být problém tě z nich dostat, jen… Chceš se vrátit domů?“ mluvil na ní tiše a přitom klidně, aby jí nepolekal.
V tu chvíli pozvedla hlavu k nám a její oči… Byly světle modré, tak zářivé, že se barva vpíjela do jedné, jak kdyby ani neměla bělmo. Již od pohledu byl jasné, že nic nevidí.
„Domů? Tohle není můj domov? Vždy jsem věděla, že…“ nasála náš pach a potom si zakryla pusu, jak se jí slzy hnaly do očí.
„Jste moji… Bratři, že?“ Usmála se, až mě to píchlo u srdce. Jen podle pachu nás poznala, a přitom, jak kdybych o ní věděl celý život.
„Ano,“ odpověděl jí Susumu a zase se o kousek přiblížil.
„Chci jít domů, ale… On mě nepustí, hlídá mě jak oko v hlavě. Zajisté již nyní je vzhůru a míří sem. Čeká na mou plnoletost, která bude za dva roky, v té době bych měla být nejsilnější. Nemá mě rád a dělá mu dobře mi ubližovat, ale… Je jediný, koho jsem kdy měla. Nikdy se mě nedotkl a přitom, jak kdyby mě jeho ruce drtily,“ říkala se smutkem v hlase.
Ren
Bylo hezké, že se sourozenci takhle sešli, ale ztráceli jsme čas zbytečnými řečmi.
Jakmile princezna pochopila, kdo Susumu a Mashiro je, už nám nebránilo nic v tom, abychom ji odvedli.
„Stačí mi, že chceš jít s námi… teda domů…“ tiše jsem promluvil.
Změnil jsem se v člověka a hned k ní došel.
„Neboj se, neublížím ti, jen ti sundám ty řetězy. Zvládneš cestu, když tě povedeme? Bude to teď trochu nebezpečnější, ale jakmile budeme za hranicemi tohoto království, bude to lepší. Odvedeme tě domů, princezno,“ mluvil jsem na ní šeptem, zatímco jsem ji sundával okovy.
Ale jako první jsem ji sundal obojek, aby se mohla svobodně nadechnout, a případně proměnit, pokud by bylo třeba.
Sice nevidí, ale když bude ve zvířecí podobě, tak ji hodně pomůže vyvinutý čich a dokonalý sluch, který ona musí zákonitě mít, když je slepá.
„Půjdeme,“ opatrně jsem ji chytil za ruku. „Polož ruku na mé záda, a jakmile se přeměním, vylez mi na hřbet. Ničeho se neboj.“
Obezřetně jsem se rozhlédl kolem sebe. Vypadalo to, že na tomhle zámku se žije spíš noční život, když se teprve teď král probouzel. Nebylo tedy divu, že se ti tvorové poprvé objevili právě v noci.
„Musíme jít,“ počkal jsem, až mi položí ruku na záda a pak jsem se změnil ve lva.
Mashiro
Díval jsem se, jak Ren něžně pomáhá mé sestře a popravdě jsem žárlil. Sice byl se mnou, a ano… Dal jsem mu syna a byli jsme jako pár uznáni před mými rodiči, ale nikdy jsme nedokončili svůj slib, nikdy si mě nevzal. Možná to ve mě stále evokovalo pocit, že jednou najde ženu, za kterou by chtěl jít. Už když jsme čekali naše malé, tak se choval divně, co když…
Z myšlenek mě probralo to, jak to kolem nás začalo ožívat. Sestra měla pravdu, někdo sem přicházel a nebyl sám, podle všeho měl opravdu dost velkou armádu něčeho, co dříve připomínalo lidi. Postrčil jsem sestru na Rena a celým tělem do nich šťouchl, aby už vyrazili. Susumu šel hned za nimi, ale jen tak, aby kontrolovat vše kolem sebe a popřípadě zaútočil na nepřítele. Sledoval jsem je a bedlivě naslouchal každému zvuku, který by mi mohl napovědět, že je něco špatně. Už jsem chtěl scházet po schodech dolů do tunelu, když ani nevím odkud, přistálo lano na krku a prudce škublo dozadu. Snažil jsem se bránit, ale hlas mi nesloužil, někdo si dal záležet na tom, abych neměl možnost útěku. Ihned následovala síť z tak tvrdého materiálu, že nepovolila ani mými zuby. Byl jsem v pasti, Susumu s Renem šli již pryč, protože si mysleli, že je následuji, a já je nemohl nijak varovat.
„Jak milá návštěva. Měl jsem princeznu, ale teď mám něco mnohem lepšího. Vítám tě, můj králi. Takže si konečně našel cestu domů? Myslel jsem si, že jsi tehdy zemřel, proto jsem se spokojil s tvojí sestrou, ale tohle je mnohem víc, než v co jsem doufal,” někdo mě zatáhl za lano a tím dovlekl až k sobě.
Cítil jsem pach, který mi nebyl příjemný, a viděl oči, které se v té tmě leskly do barvy krve.
Ren
Když mi Mashirova sestra vyskočila na záda, rozběhli jsme se zpátky do místa, kudy jsme do tohoto království přišli.
Běželi jsme opatrně, ale přesto jsme se snažili rychle, abychom odsud byli co nejdříve pryč.
„Zastavte!“ ozvala se najednou princezna a mírně mě potáhla za hřívu.
Zastavil jsem se, i když jsem nechtěl, protože v jejím hlase byla slyšet naléhavost.
Otočil jsem k ní hlavu, když se v sedu narovnala.
„Bratr… bratr je v nebezpečí… Musíme okamžitě zpátky,“ pootočila hlavu zpátky k zámku.
A v tu chvíli mi došlo, že tu nikde nevidím Mashira. Zděšeně jsem se začal otáčet a hledat ho, až hrozilo, že princezna spadne na zem.
„Susumu!“ vykřikl jsem, když i on se zabrzdil a rozhlížel se kolem sebe.
„On ho zabije! Musíme zpátky!“ chtěl jsem se už rozběhnout k zámku, když mě princezna znovu zastavila.
„Nezabije, on bratra nezabije, ale bratr může zabít jeho. Potřebuje pomoc… musím se vrátit, protože bratrova druhá zvířecí forma… dokážu ho vrátit zpátky…“
Mashiro
„Aimi… Tvá sestra, se mi líbila, ale mnohem lepší pro můj druh… Jsi samozřejmě ty,“ chytil mě pod bradou a stáhl ze mě síť, když věděl, že se nemohu pohnout.
Byl jsem jak v pasti, držel mě při zemi a hlavu mě zakláněl tak silně, až se mi začala motat. Cvakl jsem po něm zuby, ale během chvíle mě tak silně praštil přes čumák, že jsem šel k zemi.
„Tady ti tahle forma nepomůže, co takhle se ukázat v té pravé podobě?“ zavrčel mi přímo u tváře a zakousl se mi do krku, jak kdybych byl v lidské podobě.
Možná i nasál trochu mé krve, jak mu ulpěla na rtech a on ji mlsně slízl. Byl víc a víc odporný, hlavně, když se mu na hlavě objevily okousané uši a jeho hlas o dost zhrubl. Ten jeho pach… Zvedl se mi žaludek, jak pronikavý byl.
„Já… Už se mě… Nikdy… Nedotýkej,“ zavrčel jsem a vycenil na něj zuby, když jsem zase pocítil to, čemu jsem se tak dlouho bránil.
Jak kdyby něco z tohohle „člověka“ lákalo tu bestii ven. Přímo řvala, že musí ven a já jí velmi těžko držel na uzdě. Cítil jsem, jak mi praskají svaly a oči se zalívají krví. Stával jsem se tím, čeho jsem se nejvíce bál, musel jsem vypadat děsně, ale ten chlap ani o kousek neuhnul. Ve chvíli, kdy jsem se tyčil nad ním, se začal měnit on. Byla to taková rychlost, že jsem zalapal po dechu, když jsem ho spatřil. Byl skoro stejně vysoký jako já, ale mohutností mě nedosahoval, ani Rena. Vymanil jsem se z jeho sevření jedním prudkým tahem, a narovnal se, abych měl konečně volnost pohybu. Bolelo to… Strašně to bolelo.
Ren
Nad ničím jsme už nepřemýšleli a rozběhli jsme se zpátky. Doufal jsem, že je zastihneme ještě někde po cestě.
„Pán… ten co mě tu držel…“ ozvala se Aimi. „Také se dokáže měnit. Proto si mě tu drží. On… nedokáže dlouho udržet svou sílu, svou druhou podstatu. Říkal, že proto čeká na mou plnoletost, protože mu pak s tím prý dokážu pomoct. Stejně jako naše matka, prý i já mám tuhle schopnost, abych ho očarovala a on se už nemusel bát, že za chvíli ztratí své schopnosti. Že se v druhé formě dokáže udržet podle libosti.“
Poslouchal jsem princeznu jen na půl ucha. Díval jsem se jen dopředu, větřil jsem, snažil jsem se Mashira najít co nejrychleji, dřív než bude pozdě. Stejně jako Susumu.
A pak jsem to ucítil. Ten hněv, tu sílu… A nepatřila jen Mashirovi.
„Shiro!“ vykřikl jsem, když jsem je uviděl.
Tentokrát jsem se bál Opravdově jsem se bál, ale o něho. To, co proti němu stálo, bylo jak z jiného světa. Jako by to přišlo ze samotného pekla.
Mashiro
Byl odporný, z jeho huby stékaly sliny na zem, a když dopadly, zapalovaly půdu kolem něj. Oči mu plály rudou, až krvavou barvou, ale ani na moment se neodvrátily ode mě. Pozoroval mě… Hodnotil situaci, která právě nastávala, a bylo vidět, že plánuje útok. Z dálky jsem cítil Rena a Susumu, jak se vracejí, ale v tuhle chvíli to bylo pro nás všechny nebezpečné. To já jsem byl tím nebezpečným, o tom tu nebylo pochyb.
Rozkročil jsem se a přikrčil hlavu mezi přední nohy, abych získal větší oporu a mohl pořádně zařvat. Zhluboka jsem se nadechl a když vyšel ven zvuk, znělo to jak nějaký hrom. Kmeny okolo mě se začaly chvět a mírně se nadnesly nad zem, než se se svištícím pískotem rozletěly na tu bestii naproti mně. Neuhnul, přímo se jim postavil, dva ho trochu zranily, ale třetí se o něj roztříštil, jak kdyby byl ze skla. V tu chvíli on zařval a mávnutím tlapy proti mně poslal tak silný vítr, že jsem měl co dělat, abych se udržel na zemi. Spolu s vichrem se nesl ještě nějaký proud, který mi udělal asi čtyři řezné rány na zádech. Začalo to mezi námi vřít, vrhli jsme se proti sobě a naráželi do sebe plnou vahou našich těl. Měl jsem pořád takový pocit, že mě nechce zabít, že tenhle člověk má své vlastní plány a já v nich figuruji na prvním místě.
„Tvoje tělo v mé posteli, jooo… To je to, co chci,“ zavrčel a pružně se vyhnul mému cvaknutí zubů u jeho krku.
Ihned se ohnal po mě a zakousl se mi do kůže na týlu, aby mě uvěznil v pohybu. Vrčel jsem a vypouštěl z těla takové horko, že div nezapalovalo mě samotného.
Ren
Museli jsme se uklidit do větší vzdálenosti, protože hrozilo, že nás ty dvě monstra vezmou s sebou, ani nemrknem. Bylo to šílené. Zdálo se mi, že Mashiro byl dokonce větší než naposled, kdy se do této podoby dostal.
Možná to bylo tím, že se hodně věcí změnilo. Že teď chrání nejen sebe, ale i naše dítě, ke kterému se chce vrátit, a taky sestru, kterou teď našel?
Každopádně jsme teď nemohli zasahovat. Mohl jsem tak akorát na něho volat jménem. Ale jednak by mě nevnímal, a taky… Kdyby už ano, mohl by ztratit koncentraci, a to by pro něho nemuselo dopadnout dobře.
A tak jsem jenom stál, a sledoval je, a modlil se, aby ten zmetek brzy ztratil svou sílu, tak, jak o tom mluvila Aimi.
Mashiro
Zase to přišlo, přestal jsem vnímat svět kolem sebe, jediné, co mě zajímalo, byla ta osoba naproti mně. Tak obrovská touha ho sežrat… Ano… Pohltit ho. V životě jsem se tak necítil, ale tohle bylo tak silné, jak kdybych ho chtěl do posledního svalu roztrhat a jak zvíře si na něm pochutnat. Hrozně se mi sevřel žaludek a moje tělo se obalilo rudými plameny, která mířily jako šíp na jeho maličkost.
„Jen do mě, uvidíme, kdo to dýl vydrží, ale rozhodně budeš zlatá trofej v mé sbírce,” jeho zuby se zaleskly ve tmě, když se po mě znovu ohnal, ale já mu stihl uhnout a on se svalil na zem.
Hned jsem se obrátil a ocasem ho nabral tak, že letěl na nejbližší stěnu jeho zámku, kde se proboural dovnitř. Skončil na dlaždicové zemi a jeho oči zářily v touze mě zabít.
Rozběhl jsem se za ním a zakousl se mu do boku, než se stihl zvednout, zatřepal jsem hlavou tak silně, až jsem mu vyrval kus masa a obnažil jeho žebro. To už nebyl v klidu, vyskočil na nohy a pustil se do mě, všude lítala srst a krev, jak jsme si ani jeden nenechali nic líbit, touha po zničení toho druhého byla obrovská. V jednu chvíli jsem přestal cítit Renův pach, nikdo mě nezajímal a já vnímal, jak se ze mě stává to, co jsem jediné nechtěl, ztrácel naději, že ještě někdy uvidím našeho syna.
„Podívej se… nechej toho, nebo ti rezervuji místo,” zakousl se mi do zad a přišpendlil mě k zemi, když jsem se podíval na stěny a v tu chvíli ho teprve toužil zabít.
On… měl tu vystavené hlavy svých nepřátel a mezi nimi… Mezi nimi naše rodiče.
Bolest se objevila okamžitě, když jsem v ústech pocítil tu železitou chuť a smrad ze síry se nesl vzduchem. Narovnal jsem se, najednou letěl někam do rohu a já jedním skokem dopadl na něj. Moje pracky se mu nořily do kožichu a kosti křupaly, jak kdyby je měl ze dřeva. Jen jedním okem jsem zahlédl svou podobu v zrcadle a nebylo pochyb o tom, že jsem stvůra.
Ren
I když jsem měl tendenci jít Mashirovi pomoct, nemohl jsem. Jediné, co jsem teď mohl udělat, bylo stát a čekat, jak to dopadne. Jakmile bychom se mezi ně vrhli, skončili bychom nejspíš stejně jako ty stromy vyrvané i s kořeny.
„Rene!“ křikl najednou Susumu.
Otočil jsem hlavu a zavětřil stejně jako on.
I přes to všechno, co kolem nás teď lítalo, jak byl těžký vzduch, ucítil jsem ty další tvory, kteří se k nám blížili. Nebyl to ten velký. Zřejmě kvůli svému pánovi se nepřiblížil.
Ale několik těch menších se blížilo a docela rychle.
Mohli jsme je nechat, aby se připletli Mashirovi pod tlapy, ale hrozilo, že by přibral i nás.
„Schovej se!“ křikl jsem na Aimi a ukázal ji tlamou k malé jeskyni, která byla nedaleko, aniž bych si uvědomil, že to nevidí.
Tak akorát pro dva tři lidi a ona byla drobná, tak se mohla protáhnout a schovat se.
Pochopila, že situace je špatná, a bez protestů se tam běžela za Susumovy pomoci schovat. Navedl ji až k otvoru, kterým se protáhla dovnitř a Susumu se před ten vchod postavil, aby ji chránil.
A ve chvíli, kdy se tak stalo, vrhli se na nás čtyři potvory, tak podobné těm pavoukům, co jsme už viděli. A brzy kolem byl slyšet řev, jejich vzteklé vrčení, a lítaly kolem nás chlupy, jak jsme se do sebe pustili.
Mashiro
Díval se na mě a nemohl popadnout dech, když se jeho zvířecí tělo měnilo v lidské a já se stále tyčil nad ním. Sehnul jsem se a než stihl cokoliv říct, urval jsem mu jedním prudkým tahem hlavu od těla. Všechno mi bylo jedno, necítil jsem nic, jak kdyby ve mě někdo vypnul všechny emoce, a já tam stál jako prázdná nádoba.
Rozhlédl jsem se po místnosti a škubl hlavou tak, aby hlava toho parchanta letěla ven z místnosti. Ve chvíli, kdy dopadla mezi jeho lidi, všichni přestali bojovat. Zastavili se a jen zmateně couvali do nejtemnějších koutů.
„Vypadněte, váš král je mrtev,” vrčel jsem na ně, když nehnutě stáli a jen se na mě dívali.
Byl konec… Konec boje… Konec našeho putování, protože už mám svou sestru a… Byl konec mě. Moje poslední splátka za to, že moje dítě bude v pořádku.
„Běžte… za chvíli to tu celé vzplane,” řekl jsem tišeji na ty tři, co byli mojí rodinou.
Říkal jsem to Renovi… Od začátku, co mě v této podobě viděl, to musel vědět.
Otočil jsem se do zámku a rozběhl se na druhou stranu. Chtěl jsem být co nejdál od tohohle všeho. Zmizet… Nemohl jsem dopustit, aby zůstali se mnou, a já se třeba už nikdy nevrátil do své podoby.
Ren
V jednu chvíli jsem nevěděl, kde je kdo, a která končetina komu patří.
Susumu hlídal Aimi, bránil těm potvorám vstup do jeskyně a rval se doslova jako lev.
Já jsem měl tlapy a zuby plné práce těch, co se hnali na mě.
Ale kupodivu nikdo si netroufnul jít na pomoc jejich pánovi, zamíchat se do boje těch dvou monster, po kterých zůstávala spoušť.
Když najednou se stalo něco podivného.
Všichni do jednoho, z těch, kdo ještě zůstali na živu, najednou přestali bojovat, jako by jim k tomu dal někdo tichý rozkaz. A vzápětí se zmateně rozhlíželi kolem sebe, jako by nevěděli co dál.
A pak, když se začali rozprchávat, mi to došlo.
Jejich pán byl poražen.
A během dalšího okamžiku kolem nás proběhl Mashiro, který byl stále ve své divoké podobě. To, co se dělo kolem něho, bylo, jako by měl nastat konec světa.
„Susumu! Aimi!“ zařval jsem na ty dva.
Aimi už vylezla z jeskyně a pomalu se se Susumu blížili k nám. Bylo poznat, že i když neviděla, tak cítila, co se děje.
„Vezměte za ním,“ ozvala se, jen co ke mně došli.
Nechal jsem ji, aby mi vylezla na hřbet a společně jsme se pak rozběhli za Mashirem.
„Zůstaňte tady,“ poručila nám a slezla ze mě, když jsme konečně Mashira dohnali.
„Rodiče mu říkali Shiro,“ ozval se ještě Susumu, když viděl, že se na něho zaměřila.
Posadil jsem se na zadek a jen jsem hleděl na to, jak se Aimi najednou rozzářila.
Doslova ji obalila stříbrná záře, jako jedna velká mlha. I přesto, že neviděla, šla přímo za Mashirem, jako by ji k sobě táhl.
„Shiro…“ zavolala na něho pevným, přesto laskavým hlasem. „Shiro, neutíkej. Pomůžu ti. Neboj se, neublíží mi to…“
Mashiro
Nechtěl jsem zastavovat, nechtěl jsem s nimi již nikdy mluvit. Nevěřil jsem, že mě z téhle podoby někdo může dostat, to, co se ve mně odehrávalo, bylo jako špatný sen, ze kterého se nešlo probudit.
Nevím proč, ale v jednom okamžiku jsem se zastavil v rohu místnosti, která byla asi čtvrtou, kterou jsem proběhl, a sedl si na zadek tak, abych mohl kdykoliv zaútočit, kdyby po mě vyjeli. Viděl jsem jejich tváře a věděl, že to jsou lidi, které miluji, ale nemohl jsem si pomoci, vrčel jsem na ně.
„Shiro… Je to v pořádku. Neboj se. Nechej na sebe sáhnout, nebude to bolet,“ usmála se na mě Aimi tím nejzářivějším úsměvem, co jsme kdy viděl.
Chtěl jsem utéct… Schovat se a už nikdy nebýt spatřen. Klidně bych skočil z téhle skály dolů a měl věčný klid. Ale… Její pohled… To světlo, co z ní vycházelo, vše tišilo moji duši. Tak hezky hladilo rozpálené srdce, které chtělo pod tou sílou citů prasknout. Ve chvíli, kdy její prsty projely mou srstí, jsem se zachvěl, moje tělo procházelo tak velkou změnou, že kosti praskaly a měnily se zpět do lidské podoby, takovou rychlostí, že jsem křičel bolestí. Vše jsem vnímal… Jak uvnitř zapaluje podivné chladné světlo, které mi proudí každým orgánem a tím mi pomáhá.
„Ai… Aimi…“ zasténal jsem, když jsem dopadl na lidská kolena a dlouho se na nich neudržel.
Svalil jsem se na zem a hned se schoulil do klubíčka, jak mě pohltila zima. Bylo mi všelijak, ale nejvíc převládal pocit štěstí, že mi Aimi může pomoci, a tak i našemu dítěti. To byl ten nejdůležitější fakt, co jsem v tuhle chvíli potřeboval.
„Rene… Promiň,“ chtěl jsem se na něj obrátit, ale nešlo to, byl jsem tak slabý, že by si v tuhle chvíli se mnou mohl kdokoliv cokoliv dělat.
Ren
Konečně se Mashiro zastavil. Seděl na zadku a jen svým zvláštně nepřítomným pohledem hleděl střídavě na Aimi a pak na mě a Susumu. Jako by ani pořádně nevnímal, kde je, a co se děje.
Ale Aimi beze strachu přistoupila až k němu a vnořila prsty do jeho srsti, po které ještě poskakovaly malé plamínky.
Napjatě jsem čekal, stejně jako Susumu, co se bude dít.
A když jsem to pak viděl, pochopil jsem, jak moc důležitá Aimi pro oba bratry i pro našeho syna je.
Bylo dobře, že jsem se nechal přemluvit a šli jsme sem pro ni.
Cuklo ve mně a několikrát jsem měl chuť k Mashirovi přiskočit, když jsem viděl, jak se mění zpátky a zřejmě to pro něho bylo hodně bolestivé.
Ale až teprve, když se zcela změnil do lidské podoby, změnil jsem se i já a rychle k němu doběhl.
Prohlédl jsem ho, a když jsem viděl, že to zvládne, jen je teď v bezvědomí, poodběhl jsem k oknu, strhnul jsem závěs a do něj Mashira zabalil.
„Měli bychom odsud co nejdříve vypadnout,“ ozval se Susumu. „Ti tvorové se teď sice stáhli, ale nevíme, co můžou ještě provést.“
Přikývl jsem, podebral jsem Mashira do náruče. Susumu se změnil v člověka, chytl Aimi za ruku, aby ji mohl vést. Společně jsme pak už vyrazili do jeskyně, kde jsme měli ukryté věci.
Tam jsem se oblékli, a zatímco Aimi hlídala Mashira, já a Susumu jsme nanosili dřevo a rozdělali oheň, abychom se my, a hlavně Mashiro mohli zahřát, než se vydáme na cestu zpátky domů.