Mashiro
Ten odvar, unavuje mě pokaždé, když jej vypiji. Tak moc jsem chtěl bojovat se spánkem a počkat na Rena, ale nešlo to. Nakonec se mi oči zavřely, a já usnul, jako naše malé kotě. Občas jsem letmo vnímal malé kňučení nebo vrčení našeho malého, které šlo z pokoje mých rodičů, ale věděl jsem, že je vše v pořádku. Určitě se probudilo a oni si s ním hrají.
Probudilo mě až zhoupnutí postele, když do ní Ren uléhal. Jeho teplo… Tolik dní mi chybělo. Snažili jsme se střídat u malého tak, že jsme málo kdy byli spolu jen sami dva. Naše dítě tak rychle roste, můžeme jej již nechávat v postýlce, nebo v jeho pokoji, uši máme dost dobré na to, abychom ho slyšeli a taky… Chci zjistit, jak nás všechny ochránit. Nejen své dítě před tím hrozným údělem, ale oba dva přede mnou. Zase mě píchlo u srdce, když jsem si to představil, jaká stvůra ze mě tehdy byla.
Jemně jsem zavrtěl zadečkem, když se ke mně Ren přitulil a zapředl. Vábil jsem ho, tak dlouho jsem neměl tu možnost. Sice jen asi dva týdny, ale pro mě to byla věčnost.
„Přišel jsi na něco?“ usmál jsem se a políbil mu prsty u rukou, když jsem si jeho ruku přitáhl blíž k sobě.
Vnímal jsem jeho silnou vůni, která se nesla pokojem a ukazovala, jak moc dominantní je. Patřil jsem mu, každou svou částí, i tou špatnou, co v sobě mám.
Tolik ho miluji a tolik se bojím, že mu jednou velmi ublížím.
Ren
Byl jsem rád, že mě Mashiro vnímal. Nechtěl jsem ho sice probudit, ale když se na mě přitiskl a zadíval se mi do očí, políbil jsem ho a pohladil.
Byl jsem zvyklý být dlouho bez partnera, často jsem i cestoval, ale teď, když mám Mashira, tak to bylo jiné. Měl jsem moc rád jeho vůni, jeho tělo, i to jeho svádění… Začínalo mi to chybět, a možná i proto jsem se tak zaměstnal v knihovně, abych na to nemyslel aspoň po dobu, než se dá do pořádku.
Když se o mě otřel zadečkem, chytl jsem ho kolem pasu a víc si ho na sebe natiskl.
„No, něco malinko jsem možná zjistil, něco mi řekl i Bako. Ale u konce ještě nejsem. Ale už mi toho moc nechybí. Ale to probereme až zítra. Teď se o tom nechci bavit, když mě tak krásně svádíš…“ naklonil jsem se a políbil ho na odhalené rameno.
Pootočil jsem ho, aby dolehl na záda, a vyhoupl jsem se nad něj. Hned jsem se o něj začal otírat, aby věděl, jak moc po něm toužím.
„Myslíš, že můžeme? Cítíš se dobře? Jestli ne… Nebudu se zlobit,“ zasunul jsem ruce pod jeho dlouhou halenu a hlazením po jeho těle jsem ji vyhrnoval nahoru až ke krku, a pak ji s jeho pomocí z něho stáhl dolů.
Ukázalo se mi jeho krásné tělo s jizvou na břiše.
Sklonil jsem se, pohladil ji konečky prstů, a pak ji několikrát políbil, jako by to mělo urychlit její hojení.
Mashiro
„Já svádět neumím,“ usmál jsem se, když jsem slyšel Rena, co říká.
Ještě víc jsem se mu zadečkem zavrtěl v rozkroku a už mu tak nějak naznačil, že mohu.
„Jsem rád, že se tak moc snažíš, ale měl by sis i občas odpočinout. Když vydáš všechnu sílu na naše dítě a čtení knih, nebudeš potom mít žádnou sám pro sebe. Moc tě miluji a bojím se o tebe,“ zaklonil jsem se, abych od něj získal polibek.
Byl tak dobrý. Cítit zase jeho polibky, vnímat jeho prsty na své kůži, přivádělo mi to do těla lehké mravenčení. Bylo mi po dlouhé době zase skvěle. Chytil jsem jeho ruku, když se dotkl té jizvy, ale nechal jsem ho mě v těch místech políbit, i když…
„Vím, je to ošklivé a asi se to nikdy nezahojí, ale je to… Je to připomínka toho, jak je naše láska veliká, když jsme zplodili našeho syna. Rene… Moc si mi chyběl,“ nyní bylo vidět celé mé tělo.
Byl jsem nahý a jen jeho, jak kdybych se mu dal na zlatém podnosu přímo pod jeho lví čumák. Ouška se mi už také ukázala na hlavě a ocas Rena mírně plácl po zadku, aby věděl, na co v tuhle chvíli myslím.
„Když budeš jemný, určitě mohu cokoliv,“ usmál jsem se na něj, když jsem od sebe roztáhl nohy a ukázal mu, jak moc se s ním chci milovat.
Ren
„Je mi jedno, jak tu jizvu vidíš,“ znovu jsem se sklonil a políbil ji. „Pro mne je to připomínka, že jsi mi dal to nejhezčí, co jsi mohl.“
Od podbřišku jsem se polibky přesunul na jeho stehna. Líbal jsem je ke kolenům a zase zpátky, až jsem se zastavil u jeho penisu, který hezky na mé dotyky a polibky reagoval.
Ani já nezůstal v klidu. Začínal jsem být čím dál víc vzrušený. Nejen proto, že jsme to spolu už dlouho nedělali, ale i proto, že Mashiro je nekrásnější muž, kterého jsem si jen mohl přát.
A byl můj…
„Budu jemný… Slibuji,“ zašeptal jsem do jeho kůže a vzápětí si vzal jeho penis do úst.
Chvíli jsem si s ním tak pohrával, okopíroval jazykem každou jeho naběhlou žilku, párkrát ho celý protáhl v puse, než jsem se přesunul k jeho pytlíku. Pohrál si s jeho kuličkami, ale pak už jsem ho chytil pod koleny, nohy mu trochu víc přitáhl k tělu, aby na mě hezky vystrčil svůj zadeček.
„Budu jemný…“ znovu jsem zašeptal a pak už začal jazykem dorážet na jeho dírku.
Mashiro
Roztával jsem pod přívalem jeho polibků a doteků, které se rozlévalo po mém těle, jak nějaká horká láva. Jemné šimrání, které sebou nesly, mě přivádělo k šílenství, které se nedalo pořádně ovládat. Sténal jsem a propínal se proti jeho jazyku, který tak zkušeně dráždil mou dírku, až jsem roztrhl prostěradlo, které jsem svými drápy svíral. Moje zvířecí já jen slastně mručelo a užívalo si vše, co mi v tuhle chvíli Ren dával, a že toho nebylo málo.
„Ren… Rene… Prosím,“ mručel jsem, protože hlas mě moc neposlouchal, i když jsem se dost snažil.
Chytil jsem jeho ruku a namířil si prsty do úst, abych mu je mohl olíznout a potom kousnout, když stále čekal. Vím, že se bál, abych se mu nerozpadl, ale já potřeboval víc, jeho v sobě. Hned… Teď… Pohrával jsem si s jeho prsty na svém jazyku, jak kdyby to byla ta nejsladší laskomina, kterou mi donesl, a přitom přivíral oči, jak moc jsem se vzrušoval.
Ren
Mashirovo mručení, a to, jak tohle dráždění prožíval, přenášelo vzrušení i na mě. A bylo čím dál silnější.
Po chvíli jsem vymanil z jeho držení svou ruku, a těmi nasliněnými prsty jsem hned zamířil tam, kde ještě před chvilkou byl můj jazyk.
Zasunul jsem do něj jeden, po chvíli druhý prst. Delší dobu jsme to spolu nedělali, a já mu nechtěl ublížit. A tak, když jsem ho protahoval prsty, znovu jsem se k němu sklonil a k prstům jsem přidal opět i jazyk, kterým jsem dráždil jeho vstup na povrchu, jeho kůžičku, která obepínala mé prsty.
Tak jsem se do toho zabral, že jsem zapomněl na celý svět.
Měl jsem teď jen Mashira pod sebou, a čím dál větší, až skoro nezvladatelnou chuť se do něj vnořit.
A když jsem ho potom popadl za boky a přitáhl si ho víc do klína, až se můj penis otřel o jeho vstup, táhle jsem vydechl, a v momentě, kdy jsem do něj najel, mi hlavou probleskla myšlenka, jak moc mi tohle chybělo.
Ne, však proto, že bych myslel jen na sex, a měli jsme vlastně předtím i období páření. Ale proto, že Mashira miluji, a každý tělesný kontakt s ním, jsem miloval.
I kdybych měl vedle něj jen ležet a objímat ho.
Po prvních nájezdech jsem povolil držení jeho boků, podsunul jsem ruce pod jeho koleny a zapřel se o ně vedle jeho těla. Byl tak krásně roztažený, že jsem mohl i pozorovat, jak se do něj krásně nořím, jak se mu penis pohupuje v rytmu přírazů.
Chytil jsem ho jednou rukou a začal mu ho třít. A i přesto jsem se dokázal k němu sklonit, abych to doprovodil i vášnivým polibkem.
Mashiro
Byl jsem naprosto v transu. Tak moc mi to ty dny chybělo, že jsem Renovi v tuhle chvíli naprosto propadl. Popravdě mi tento dlouhý týden nebylo moc dobře, ale Renova vůně se ke mně často donesla, a i přes tu bolest moje tělo rozechvěla. Láska, kterou jsem k němu cítil, byla každým dnem silnější, až jsem se bál, co by se stalo, kdybych ho neměl.
„Rene… R… ene…“ sténal jsem jeho jméno, když jsem ucítil, jak hezky se otírá o moje stěny a noří se do mě tak hluboko, že jsem ztrácel pojem o světě kolem sebe.
Můj penis se již touhou tyčil do vzduchu a když jsem na něm pocítil jeho horkou ruku, už jsem se jen proti němu propínal. Ta rozkoš z toho, jak se ve mně pohybuje a současně mě dráždí… Tak moc dlouho jsme byli od sebe. Moc dlouho…
Nemohl jsem to vydržet, během pár silných přírazů, jsem jen hlasitě zasténal a vše, co jsem měl, jsem rozstříkl mezi naše těla. Bylo to tak uvolňující. Konečně jsem byl zase s ním a patřil jsem mu vším, co jsem měl.
Ren
Bylo vidět, jak moc nám to oběma chybělo. I když jsem chápal a bral v úvahu Mashirův stav, i když Mashirovi nebylo dobře a taky se celou tu dobu držel, stejně jsme oba po sobě toužili.
Miluji ho, a proto není divu, že mi tak moc chyběla jeho tělesná blízkost.
Spokojeně jsem se díval na to, jak Mashiro prožívá svůj orgasmus, který přišel tak rychle.
Byl tak nádherný a byla radost se na něj dívat.
Neodolal jsem a jeho posední steny jsem mu vzal z úst hlubokým polibkem, že málem nestíhal s dechem.
Ale to ani já ne.
Byl jsem na pokraji, a přitom, co jsem měl před sebou, a s tím, že jsem dál přirážel, aby si to Shiro užil co nejvíce, jsem nakonec i sebe dohnal k tomu kýženému konci.
Musel jsem ho přestat líbat, když se ta slastná vlna převalila přes mé tělo.
Pustil jsem i jeho penis, abych se mohl oběma rukama zapřít o matraci, jak moc mě to vzalo. S dechem, který se mi chvílemi ztrácel, pak zase s hlasitými vzdechy a steny, jsem po dlouhé době mohl naplnit Mashirův zadeček.
Tak moc mi to chybělo, že jsem chtěl, aby to nepřestalo. Aby to trvalo snad na věčnost. A bylo mi úplně jedno, že to, co se děje tady v našem pokoji, slyší všichni okolo.
Klidně by tu teď mohli vběhnout a chtít nás rozkousat. Já bych se na ně jen usmál a pokračoval bych dál…
Mashiro
„Tolik… Tolik jsi mi chyběl,“ otevřel jsem oči, které musely být plné touhy, kterou jsem právě prožil, a díval se na muže, kterého tolik miluji.
Objal jsem ho a pevně na sebe natiskl. Bylo mi jedno, kolik váží, nebo že by mě i celého rozmačkal, kdyby chtěl. Tolik jsem toužil po jeho blízkosti a nekonečných polibcích, které by znamenaly jen to, jak moc ho miluji.
„Rene… Co kdybychom nechali malého v Bakových dobrých rukou a vydali se hledat mou sestru? Já vím, jak moc se mi bude stýskat, a jak hrozné to odloučení pro mě bude, ale pokud je malý tím, čím je, je potřeba to vyřešit. Bojím se o něj… Moc,“ pevněji jsem ho sevřel a políbil.
Věděl jsem, jak moc těžké to pro mě bude, ale taky jsem tušil, že tohle je jediná cesta, jak naše dítě ochránit. U Baka, mých rodičů a dědy, byl naprosto v bezpečí, kdy mu nic nehrozilo. S nikým jiným, bych ho nenechal a taky… Na cesty s námi nemohl, na to byl moc malý, a bohužel by nás zdržoval, to jsem věděl i já.
Ren
Ještě chvíli jsem se s Mashirem mazlil, líbali jsme se, ale když vyslovil svoji žádost odejít hledat jeho sestru, zvedl jsem se, zapřel se o ruky a překvapeně jsem na něho pohlédl.
Mluvil o tom už předtím, ale netušil jsem, že by se pro to rozhodl tak brzy.
I když… Masaru by byl opravdu v těch nejlepších rukách. Ale nejspíš by tu zůstal jen Bako s Mashirovým dědou, protože Marice a Hiroki musí zpátky. Nemůžou nechat zemi bez dozoru moc dlouho, i když je naše smečka spolehlivá a silná.
„Vážně bys chtěl?“ nastražil jsem uši a pootočil hlavu ke dveřím, protože jsem zaslechl i slabounké Masarovo zakňourání.
To ale po chvilce utichlo, a byl slyšet už jen konejšivý hlas Hirokiho a Mariceho.
Jo, dědečkové se starají, pousmál jsem se v duchu.
„Jestli se nerozhodneš jinak, nemám nic proti. Ale nenecháme malého samotného na dlouho. Půjdeme pod podmínkou, že se nejpozději do čtrnácti dnů vrátíme, i kdybychom nic nezjistili. Souhlasíš?“
Mashiro
I já jsem vedle z pokoje uslyšel hlas našeho malého, který nejspíš reagoval na má slova. Nechtěl jsem od něj, to bych nikdy neudělal, pokud by to nebylo nutné a nezbytné. On byl náš splněný sen a budoucnost této země, znamenal vše, co náš život byl a bude, ale…
„Ano, chci to. Nechce se mi od něj, miluji ho, ale pokud to nezkusíme a něco se stane, nikdy si to neodpustím. Nevím ani, co je se mnou, a pokud je někdo, třeba moje sestra, kdo nám pomůže, půjdu. Udělám cokoliv, abyste vy dva byli v bezpečí, jste to jediné, co na světě mám, Rene,“ v očích se mi zaleskly slzy, jako potvrzení toho, co cítím a co si myslím.
Políbil jsem ho a odpověděl mu na jeho otázku, která pořád visela ve vzduchu.
„Ani bych to déle nevydržel. Těch čtrnáct dní, už tak bude dlouhých. Prostě to jen zkusíme, doufám, že mě moje smysly dobře povedou, a… Povede se to, nepochybuji o tom,“ stiskl jsem ještě jednou Rena a převalil ho na záda, abych se vyhoupl nad něj a obkročmo si na něj sedl.
„Nevzdám se vás… Nikdy, rozumíš mi? Jsi můj a on taky, zničím vše, co vás bude ohrožovat, vždy a navždy,“ nechal jsem ven vyjet moje uši a ocas, v očích mi to červeně jiskřilo a celý svět se mi příjemně točil.
Tohle je moje místo, po boku Rena… Muže, který jako jediný mi může vládnout.
Ren
I když Mashiro s tím návrhem přišel sám, bylo na něm vidět, že se mu od malého moc nechce.
A byl jsem rád, že souhlasil s mým návrhem. Teď jen zbývalo to oznámit ostatním.
A taky… Pořád nevím, kde je Susumu. Jestli vůbec dorazí.
„Posílal jsem zprávu i tvému bratrovi. Nejspíš se zdržel, nebo má moc práce, ale bylo by fajn, kdyby se k nám na tu výpravu mohl přidat. Nebojím se o sebe, nebo o tebe, ale jdeme hledat vaši sestru. A když budete hledat oba, jsou větší šance. A taky, až ji pak najdeme, bude to lepší, když u toho budete oba. Ale to už není žádná moje podmínka, jen návrh, a záleží jen na vás, jestli ji přijmete,“ přitáhl jsem si Shira dolů, abych ho mohl políbit.
„Víš, že jsi krásný, když se pro něco takhle rozhodneš? Ne, že bys nebyl i tak, ale takhle… Doslova z tebe jiskří ta odhodlanost,“ usmál jsem se a přejel jsem konečky prstů po jeho krásných kočičích uších.
V druhé ruce jsem protáhl jeho ocas tam a zpátky proti srsti, a zasmál se, když se hned naježil.
Položil jsem mu pak ruce na obě stehna a hezky ho po nich pohladil, až jsem se zastavil u jeho klínu.
„Myslím, že ta absence sexu je dost znát,“ přejel jsem ukazováčkem po jeho naběhlém penisu. „A u mě taky…“
Jednu jeho ruku jsem stáhl dolů na můj penis, který už znovu tvrdnul, když se na mě Mashiro tak hezky usadil.
„Dneska si odpočineme, a zítra bychom vyrazili. Ale teď… teď se věnuj jenom mě, můj muži,“ znovu jsem si ho přitáhl pro polibek, a druhou rukou si ho posunul tak, abych mohl zasunout do jeho dírky, promazané mým semenem.
Jo, tahle noc byla jen pro nás. A my si ji taky rozhodně užili, než jsme pak k ránu usnuli oba tvrdým spánkem.
Mashiro
Ano… Byl čas jen na to, abych se poctivě věnoval svému muži a taky jsem to celý večer až do rána dělal. Popravdě jsem ani nebyl ospalý, když mě ráno probudilo okusování mého ucha, jak se malý ve své zvířecí podobě snažil mezi nás dva dostat. Asi ho sem ráno tátové pustili, když se sem dobýval. Často to dělal, když jsem odpočíval a Ren se o něj staral.
„Dobře… Dobře… Vstávám,“ usmál jsem se a stáhl tu chlupatou kuličku na Renovu hruď.
„Máš hlad?“ pohladil jsem ho mezi oušky a políbil na čumáček.
„Tahle podoba je pohodlnější, že? V lidské podobě moc čas netrávíš,“ povzdechl jsem si, když jsem si uvědomil, jak často je kočkou, ale u nás to bylo normální, já taky takový byl.
Vše je rychlejší, nemusí se učit chodit, protože jako kočka to už umí, nejspíš je to trochu lenost. Zbystřil jsem, když jsem až sem uslyšel povědomé zařvání od brány.
„Susumu je tu,“ radostně jsem se postavil na nohy, až jsem sebou málem sekl, jak byly slabé.
Ono dělat to celou noc se musí někde podepsat. Došel jsem do koupelny a opláchl se, abych nebyl tolik cítit tím, co jsme dělali a oblékl se. Vzal jsem malého do náruče a čekal, až se nachystá i Ren, abychom mohli k bráně a oni byli v pořádku vpuštěni, přeci jen, tohle město poslouchá jen Rena a Baka, jako právoplatné dědice. Nejspíš to tak bude i s naším malým, ale na to byl čas, ten v tuhle chvíli měl problém se svým ocáskem, do kterého si urputně kousal.
Ren
Myslel jsem, že pospíme trochu déle, ale Masaru měl jiný názor na dlouhé vyspávání.
Ještě jsem ani neotevřel oči, a měl jsem jeho drápky zaseknuté v kůži na hrudi.
Otevřel jsem oči a pohladil ho po jeho jemňounkém kožíšku, který měl celý naježený a opravdu vypadal jako chlupaté klubíčko, když se pak stočil a začal tiše vrnět.
Počkal jsem, až se Mashiro umyje, předal jsem mu ho, a pak jsem se nachystal i já. A bylo to akorát včas, protože e od brány ozval Susumu.
Mashiro byl šťastný, že dorazil i jeho bratr, a já byl také rád.
A snad jediný on nebyl překvapený, když dostal mou zprávu. A hned, jakmile ho království vpustilo dovnitř, objal Mashira, pořádně se s ním přivítal, pak se mnou a hned si dřepnul k Masaru, chytl ho za kožíšek za krkem a zvedl do výšky, aby se na něho mohl pořádně podívat.
„Bude to silný kluk. Už je to silný kluk,“ se smíchem uhnul, když se po něm malý ohnal packama ve snaze ho aspoň poškrábat na obličeji.
Ale pak si ho dal hezky do náruče a začal si s ním hrát. Nechal se okusovat, lozit po sobě, a bylo vidět, že se hned spřátelili.
Ale mohli jsme už konečně jít do zámku, kde se právě chystala snídaně, a ostatní lvi už zvědavě stáli u dveří, aby se mohli podívat, kdo přišel.
Se Susumu už se znali, takže jsem je nemusel představovat, ale seznámil se aspoň s bylinkářem a komorníkem, který hned nachystal snídani do většího sálu, protože jsme se do kuchyně už skoro nevešli, tak jak na začátku, když jsme přišli. A taky s námi přišla posnídat i léčitelka, která se právě vrátila ze sběru bylin, které se sbírají za rozbřesku.
„Neřekl bych, že zrovna ty, Mashiro, se tak brzy staneš otcem,“ usmál se Susumu a poplácal Mashira po zádech, až mu málem jídlo vyskočilo z pusy. „Ale mám radost. Vážně že jo…“
„Jsem rád, že jsi dorazil,“ naklonil jsem se, abych na něho lépe viděl.
„Aby taky ne, tohle je mimořádná událost, jsem strejda!“ vykřikl nadšeně, až se Masaru lekl a zaprskal.
„Víš, máme pro tebe, vlastně pro vás všechny,“ rozhlédl jsem se i po ostatních, „ještě jednu novinu a vlastně i žádost. Chceme dneska s Mashirem odejít na pár dní. Zjistili jsme, že má, a vlastně i ty, Susumu, že máte ještě sestru, a Mashiro by ji chtěl najít…“
Mashiro
Objal jsem Susumu hned, co jsem k němu došel, a byl jsem tak rád, že ho vidím. Když si potom hrál s naším malým, bylo to, jak kdybych si vzpomněl na naše dětství, kdy jsme se kočkovali a on mě nosil za kůži za krkem. Už je to tolik let, divil jsem se, že si vůbec na takovou věc vzpomínám.
„Sestru? Sestru… Ano… Maminka byla těhotná, když se to stalo. Bohové… To není možné, jak by přežila?“ Susumu naprosto překvapeně koukal na Rena a nedokázal pořádně pobrat jeho slova.
Naprosto jej to vykolejilo. Prsty si zakryl pusu, jak kdyby se snažil chytit ta slova do dlaně a zhluboka se nadechl. Jak pro něj, tak i pro mě tahle novina nebyla jednoduchá.
„Půjdu, nemám s tím problém. Moje království počká, říkal jsem, že budu tak měsíc pryč, takže tohle nevadí. Zatím se tam o to stará můj partner, je tedy v dobrých rukách,“ usmál se Susumu, když viděl můj výraz.
„Ano, já a felčar jsme konečně uzavřeli partnerství. Je oficiálně mojí druhou polovinou,“ ukázal řetízek na krku, na kterém měl malý přívěsek s modrým kamenem, jako jsou felčarovy oči.
„Gratuluji,“ usmál jsem se, protože se mi tahle novinka líbila.
„Máme vzít malého do našeho království?“ ozval se Hiro, když slyšel náš rozhovor.
„Tati, promiň, ale ne. Masaru je tady doma, a já nechci, aby opustil tohle království, dokud nebudeme vědět víc. Tady je v bezpečí. Tahle zem ho přijala
jako svého krále a bude ho ochraňovat. Musí zůstat zde…“
„Postarám se o něj,“ přerušil mě Bako, když promluvil. „Stejně jsem se tu chtěl zdržet. Je to můj synovec a zároveň vnuk, neopustím ho,“ řekl rázně a přitáhl si k sobě dědu, který se už konečně pohyboval v lidské formě.
„Já se o svého vnuka postarám, nevidím důvod, proč byste tu měli zůstat,“ zamračil se na Mariceho, který mu chtěl něco hnusného odpovědět.
Jak malá děcka, to nám ještě chybělo.
Ren
Přišlo mi úsměvné, jak se dědkové tahali o to, kdo se bude starat o Masaru. Ale byl jsem rád. Věděl jsem tak, že o něj bude dobře postaráno, a hlavně… že ho mají rádi.
A jsou silní, všichni čtyři. Takže jsem se ani nebál, že by se mohlo něco stát, protože oni malého ochrání.
Jako by věděl, že na něho myslím, Masaru se přitočil k mé noze a jemně zamňoukal, jak chtěl jít nahoru. Zvedl jsem si ho do náruče, a hladil jeho kožíšek, dokud mě nekousnul do prstu a znovu zamňoukal.
„Máš asi hlad, co?“ podíval jsem se na něho, a když znovu zakňoural, poprosil jsem sluhu, aby mu ohřál mléko a donesl ho.
„Vyrazíme hned dneska, po obědě,“ pohodlně jsem se usadil a nechal malého, aby si po mně lozil, jak se mu zlíbí.
Nechal jsem vystoupit i své lví znaky, aby se cítil jistěji, když byl stále ve své kočičí podobě, a on se mi hned do jednoho ucha zakousnul, a statečně s ním bojoval, až rozesmál i ostatní u stolu.
„Masaru zůstane tady. Bako je taky právoplatným nástupcem této země, takže nebude problém. Můžete se tak pohybovat kdekoliv beze strachu. A hlavně, Masaru je tady doma, narodil se tu, a nejen vy, ale i tahle země ho bude chránit. Plánujeme pátrat maximálně tak čtrnáct dní, a pak se vrátíme i kdybychom neměli žádné výsledky. Ale to neznamená, že bychom to úplně vzdali. Jen tomu dáme pak případně trochu času a později začneme znovu.“
Mashiro
„Ano, jak říká Ren, domluvili jsme se na tom, že se vrátíme nejdéle do čtrnácti dní, aby to nějak Masaru neohrozilo. Nemůžeme bez něj být moc dlouho, je to přeci jen naše dítě, ale tohle je pro jeho život velmi důležité,“ pohladil jsem malého mezi oušky, když už moc Rena provokoval.
„Susumu, ty jsi věděl, že mohu mít děti? Ty taky?“ podíval jsem se na svého bratra, který trochu zaváhal ve své odpovědi.
„Ano, věděl jsem, že můžeš mít dítě, ale v mužské formě jen jedno, jenže to nebylo jisté, jen jsme se k tomuto tématu nedostali. A ne, nemohu mít dítě, já nejsem posvátná kočka. Sice ve mně něco málo té krve koluje, ale nenarodil jsem se jako posvátný, jsem jen po našem otci, nic zvláštního. Jsem velmi zvědavý na naši sestru, pokud je albín, bude těžké ji získat zpátky, ale pokusím se jí vystopovat,“ kývl Susumu hlavou na komorníka, když přinesl ohřáté mléko.
Zvedl se a přebral si malého od Rena, aby ho mohl nakrmit. Jak se dalo čekat, s dětmi to uměl.
„My se tu ještě pár dní zdržíme a potom půjdeme domů, bohužel naše království bez nás dlouho být nemůže, ale opět se brzo vrátíme. Ty mi tu nekaž vnuka,“ zavrčel táta Marice na dědu, který po něm jen naštvaně blýskl pohledem.
„Jo… A tobě do toho nic není,“ vrátil mu zavrčením a zvedl se k odchodu, když konečně dojedl své jídlo.
„Půjdu do pokoje, ale potom bych to tu chtěl pořádně vidět, provedeš mě tu?“ podíval se mile na Baka, až jsem tomu skoro nevěřil.
Ten jen přikývl a pohladil dědu po ruce. Bylo to milé.
„Postarám se rád o malého, můžete v klidu odejít,“ usmál se Bako.
Ren
Oddechl jsem si, když se náš plánovaný odchod obešel bez nějakých problémů.
Sice se mi moc nechtělo. Ale tohle opravdu je nejspíš hodně důležité. Sice nevím jak, ale na to přijdu třeba cestou. Je to teď hodně o Mashirově rodu.
Stejně je zvláštní, že Shiro je jiný než Susumu, a podle všeho je jejich sestra taky úplně jiná.
Sourozenci, a přitom každý jiný. Teda, podoba v bratrech viditelná je, ale mám na mysli to, jací jsou.
Když se pak Mashirův děda zvedl od stolu i s Bakem, protočil jsem očima, jak se snažil být milý.
Nebyl jsem u něho na to zvyklý, a bylo to, jako pocukrovat kyselou okurku.
Bako si toho všiml a hned mě praštil loktem do žeber.
Pak si v klidu odkráčeli ven.
„Mám já to zapotřebí?“ zabručel jsem a promnul si žebra.
Blýsknul jsem pohledem po ostatních, když se začali smát.
„Pojďte, taky vás tu provedu,“ nabídl jsem Hirokimu a Maricemu.
Nevěděl jsem, jestli si třeba Mashiro nebude chtít se Susumu o něčem popovídat, a navíc Susumu krmil našeho prcka. Tak jsem jim nechal prostor a vyšel se těma dvěma ven na zahradu.
Mashiro
Bavilo mě, jak Ren reagoval na mého dědu a Baka, opravdu to skoro nebyli oni, ale zase byla pravda, že co byl děda s Bakem, dost se změnil. Možná ho vážně miloval… Ne, opravdu ho miloval, jinak by se neuklidnil vždy, když to už přehnal a hrozilo, že ho Bako opustí.
„Dobře, rádi se tu porozhlédneme. V těchto končinách jsem nikdy nebyl, vždy jsem o tom slyšel pohádky od Baka, ale ty si tu o tom nemluvil, tak jsem se neptal. Je ale pravda, že tohle místo přímo dýchá proto, aby vás ochránilo,“ pousmál se táta Marice, když se ztěžka zvedla od stolu a Rena poplácal po rameni.
Byli přátelé, už tak dlouho jsem je neviděl spolu mluvit tímto způsobem, hodně se kvůli mně odcizili. Popravdě jsem si to vyčítal, protože kdyby mě Ren neměl rád, mohlo být vše jinak. Neohrozil bych tolikrát jeho život, ale zase… Nebyl bych s mužem, kterého tolik miluji, a neměl naše dítě.
„Mashiro? Zůstaň tu, chci si promluvit,“ chytil mě Susumu za ruku, když jsem chtěl odejít s nimi.
„Dobře,“ sedl jsem si zpátky a pozoroval, jak je malý spokojený v náruči mého bratra.
„Shiro, co víš o naší sestře?“ začal se opatrně ptát, jak kdyby to bylo něco špatného.
Řekl jsem mu, co jsem slyšel a během toho rozhovoru, se mu tolikrát změnil výraz v tváři, že jsem už začal pochybovat o tom, zda se ještě někdy usměje.
„Albín a slepá… Hmmm… Jediná, která může tebe i tvé dítě chránit natolik, že se už nemusíte nikdy změnit v to, co jsem tehdy viděl. Už jsem měl tu čest, takovou posvátnou kočku vidět, tehdy, když umřela naše máma, umřel s ní i její strýc, který právě byl takový. Moc jsem ho neznal, nebyl příliš přátelský, spíš velmi tichý a sečtělý. Nejspíš se v našem rodu k jedné pekelné rodí jedna andělská, aby se vyvážila jejich síla. S tím králem, co jí unesl… Mashiro, je to velmi nebezpečné, toho člověka znám, je to bestie a nebojí se zabít kohokoliv, kdo mu zkříží cestu. Je to i zbabělec, proto dělá podrazy,“ pokračoval a pevněji sevřel lahev, kterou malému nakláněl.
Ren
Provedl jsem Hirokiho a Mariceho po zámku. Ukázal jsem jim, kde byly naše pokoje, i když tam už vlastně byli. I ložnici našich rodičů a další přilehlé prostory. Bylo to tu velké. Ve své době na zámku žilo hodně lvů, a tak nebylo divu. Viděl jsem, jak Marice ožil, když jsem je zavedl do zbrojírny a pak do sálu, kde se cvičili boje s meči, kopím, i normálně v lidské či zvířecí podobě.
Když jsme pak vyšli na zahradu, Hiroki se rozhlédl a usmál se.
„Je tu krásně, jen to chce trochu zahradu upravit, a bude to ještě hezčí. Vážně se mi tu líbí.“
Pak se zastavil pod jabloní, kam jsme s Bakem chodili na jablka. Jedno si utrhl a hned se do něho zakousnul. Šťáva mu stékala po bradě a Marice neodolal a hned mu ji olízl.
„Výborné. Opravdu vynikající jabka. Tak dobré jsem ještě nejedl. Ty, Rene,“ přestal kousat a zadíval se na mě pátravým pohledem. „Uvažuješ o návratu, nebo budeš chtít zůstat tady?“
Zarazil jsem se po jeho otázce.
Když jsme sem s Mashirem přišli, a hned i po vstupu do království, jsem byl rozhodnutý tu nezůstávat. Nechtěl jsem.
Ale čím déle tu jsem, zvlášť, když se tu narodil Masaru, začínám o svém návratu pochybovat.
„Nevím,“ odpověděl jsem popravdě, a pokrčil rameny. „Něco mi říká, abych zůstal, ale část mě se chce vrátit s vámi. Nejspíš… kdyby Bako řekl, že tu zůstane a bude tu vládnout, přenechal bych mu to. Je starší, on má právo být nástupcem.“
„A už jsi s ním o tom mluvil?“
„Ještě ne. A navíc… pokud tu on nebo já zůstaneme, komu budeme vládnout? Je tu jen starý felčar a sluha. Lépe jim bylo samotným.“
„To si jen myslíš,“ položil mi Marice ruku na rameno. „Tohle království je vaše. Přivítalo vás, pamatuje si vás. Kde není král, kde není alfa, tam nemůže být ani smečka. Přemýšlej o tom…“
Mashiro
„Nechceš tu radši zůstat s malým? On je naše naděje a…“ to už nestihl říct, protože jsem praštil do stolu a naštvaně se na něj podíval.
„Já jsem nad tím vším dlouho přemýšlel a musím jít. Pořád se bojíte o mě, ale co ten malý, když nepřijdeme na to, co je se mnou? Ren si to nepřipouští, ale moje prokletí porodem neskončilo. Znovu se mohu proměnit v tu bestii, a co potom? Vážně mohu někoho zabít, co když to bude Ren, nebo… Moje dítě. Susumu, musím na to přijít. Musím. A taky… Jednou jsem se na to ptal Rena, řekl razantně ne, tak se chci zeptat tebe, jako mého bratra. Susumu…“ napil jsem se, protože mi v krku vyschlo, jak se mi to blbě říkalo.
„Když se stanu zvířetem napořád a už vás budu jen ohrožovat… Zabij mě, Susumu. Prosím, nemohl bych takhle žít a moje dítě by mě určitě chtělo navštěvovat, nemohl bych mu to udělat. Slib mi to,“ chytil jsem ho za ruku, když se chtěl zvednou a malý se na jeho klíně zavrtěl.
„Ne… Tohle neudělám! Radši se postarám o to, aby se to nikdy nestalo,“ prskl po mě naštvaně, ale přesto mě pohladil po tváři.
„Tohle přeci nemůžeš chtít po někom, kdo tě miluje. Shiro, jsi pořád ještě dítě, pokud tohle nechápeš,“ cvrnkl mi prstem do čela a usmál se.
„Půjdeme. Jen si něco sbalím a za hodinu vyrazíme. Bude dobře, neboj. Jen mi ty slíbíš, že k tomu tyranovi se nepřiblížíš, ty by ses mu moc hodil, a to nechceme. Jasný?“ zhrubl hlas, aby dal slovům důraz.
„Dobře, povzdechl jsem si a malého si vzal, abych si ho ještě užil, než odejdeme.
Ren
Možná na tom, co Marice říkal, něco bylo. Ale já si nedokázal představit, jak budu dávat tohle království dohromady. Naši lvi jsou roztroušení snad po celém světě.
A těch pár, co tu zůstalo… Na prstech by se dali spočítat. A převážná většina muži. Jak chtějí dát tohle království, tuhle smečku dohromady? To mám běhat všude možně a tahat naše lvy zpátky?
Nakonec jsem to ale nechal být. Teď musíme vyřešit prvně důležitější věc, a to je Mashiro. A Masaru, protože evidentně zdědil převážně Mashirovy geny. A pokud nám k tomu má pomoct jeho sestra, musíme ji najít. Nebo se o to aspoň pokusit.
Vrátili jsme se zpátky do zámku, a já zamířil rovnou do velké kuchyně, kde byla velká komora na uskladnění jídla.
Prohlédl jsem, co všechno tam je, a pak některé věci vytáhl a požádal sluhu, aby nám to zabalil do dvou vaků, abychom si to mohli vzít s sebou.
Sám jsem potom zamířil do pokoje, abych si sbalil pár kousků náhradního oblečení. Stačily mi jen dvě haleny a dvoje kalhoty, stejně většinou budu ve lví podobě. Navíc jsme museli mít co nejmenší zavazadla, abychom je mohli bez problémů přenášet, když budeme změnění.
Nechtělo se mi odcházet, ale museli jsme.
Chápal jsem, jak je to pro Mashira důležité, a mě unavovalo mu neustále opakovat, že si s tím poradíme.
Ale pokud je jiná, jednodušší cesta, jak to všechno udržet pod kontrolou, tak to nesmíme opomíjet.
Byl jsem připravený na cestu, a zbývalo se jen rozloučit.
Když přišel Mashiro s malým do pokoje, převzal jsem si našeho syna, abych si ho ještě na chvíli aspoň pochoval, i když on se rozhodl, že mi zase okouše uši.
Nejspíš to bere jako hračku, podle toho, jak to samé dělal i Susumu v jídelně.
Mashiro
„Budeme muset jít,“ sundal jsem malého z Renova ucha, když už svou hru přiostřil a dost se do něj zakousl.
Neodolal jsem a hned si ho k sobě přivinul, jak se mi najednou zastesklo.
„Bude mi tak moc chybět,“ zakňučel jsem a stáhl uši až k hlavě, jak mi to vše přišlo líto.
Vnímal jsem, jak se malý zachvěl, a ihned začal kňučet, jak kdybych měl odejít napořád. Kdyby nebylo dědy, který si ode mě malého vzal, asi byl ho nepustil. Ihned si ho majetnicky přivlastnil, až jsem zapochyboval o tom, jestli mi ho vůbec vrátí.
„Běžte už, ať jste brzo zpátky,“ usmál se na mě a objal jednou rukou, jak byl zvyklý.
„Prosím, dobře se mi o něj starejte,“ políbil jsem malého mezi uši a vzal si vak, který jsem měl za ním položený na posteli.
Vážně s těžkým srdcem, ale jen tak jsem mohl odejít, jsem se změnil do zvířecí podoby. Jen jsem počkal, až mi táta Marice dá věci do vaku a naposledy mě obejme, stejně jako druhý táta. Potom jsem vyrazil k bráně a bojoval s tím, abych se neotočil, když jsem slyšel pár táhlých zakňourání našeho syna.
Ren
Mashiro se balil, ale já viděl, jak všechno dělá pomalu, jako by si chtěl prodloužit dobu, kdy ještě může být s Masaru.
Rozloučil se s ním, a bylo vidět, že na sílu zatlačil slzy.
Taky mi nebylo zrovna lehko. Nejdříve jsem z toho byl mimo, odmítal jsem to, že se nám narodí dítě. Ale teď, když byl Masaru tady… Okamžitě si natrvalo získal místo v mém srdci. Je to můj syn, moje krev. A já ho budu milovat do konce svého života. Je to jiná láska, než jakou cítím k Mashirovi. Ale je to stejně silné pouto, které jen tak nic nepřetrhne.
Ještě jsem si i já na chvíli vzal Masaru do náruče, ale vzápětí jsem ho musel vrátit dědovi, protože se na mě už škaredě díval.
Změnil jsem se taky do lví podoby, počkal, až i mě připevní vak, olízl jsem Masaru čumák a pak se lvím zařváním, že se vrátím, jsem se rozběhl za Mashirem.
Susumu na nás už čekal venku, tak jsme společně proběhli bránou, která se za námi hned zavřela, jako by chtěl chránit ty, co zůstali vevnitř.
„Musíte mě vést, vůbec netuším, kam jít. Nevím, o kom byla vlastně řeč,“ zastavil jsem se na moment o notný kus dál od našeho zámku.
Mashiro
„Vést? No… I pro mě to bude nové, ale Susumu nás navede správnou cestou,“ poznamenal jsem na Renovu otázku.
„Jasně, jen pojďte, vím, kam jdeme,“ usmál se a provokativně plácl ocasem do toho mého.
Popravdě jsme se ještě takhle ve zvířecí podobě neměli šanci spolu pohybovat. Svého bratra jsem tak nějak viděl poprvé a líbilo se mi to. Jeho červená srst byla v téhle podobě tolik podobná té mé, že jsem se musel usmát. Konečně podobný rys, kterým nás obohatili rodiče.
Vyrazili jsme. Putovali jsme do hor, kde to krásně vonělo čerstvými rozkvetlými květinami. Do skal na konci bujného lesa, kde by se ztratil nejeden lovec. Ale vždy nám bratr napomohl ke správné cestě. Byl na něj spoleh. Dva dny trvalo najít první pořádnou vesnici, kde jsme se na noc uložili v hostinci a nenápadně získávali informace, kterých zrovna moc nebylo. Podle všeho si ten zmetek, moc dobře moji sestru schovával. Jedno bylo jasné, zatím se jí nedotkl, ale již brzo měla být dospělá, tím pádem se naše možnosti tenčily.
Další den jsme již byli na cestě, když jsme potkali bandu toulavých koček, které nám ukázaly cestu do jeho království. Varovaly nás, abychom se k paláci nepřibližovali, že je jejich král paranoidní a již mnoho mužů skončilo pod sekerou kata. Že má doma moc veliké bohatství, které si opatruje, jako oko v hlavě. Velmi nám pomohli, což rozhodně netušili. Byli jsme u konce své cesty, přitom jsme však měli velice nebezpečný úkol, a to, najít ten palác, který byl až na konci nějakého bludiště, kam se každý bojí jít. Druhým úkolem bylo se do něj dostat tak, aby si nás nikdo nevšiml. Velmi komplikované.
Ren
Při našem putování jsme po celou dobu byli ve zvířecích podobách, až na chvíle, kdy jsme se zastavili, abychom si odpočinuli a pojedli, nebo se vyspali.
Až teprve, když jsme měli vejít do vesnice, jsme na sebe vzali lidské podoby. Já jsem své lví znaky schovával, i když dobrý pozorovatel by přišel na to, co jsem vlastně zač.
Ale nechtěl jsem, aby každý hned věděl, že jsem lev ze ztraceného království. Byť jsme byli od mého rodiště vzdálení tři dny, přesto to bylo blízko, a vesměs tu většina o našem království věděla.
Když nás toulavé kočky varovaly, abychom se tomu místu vyhli obloukem, bylo to, jako nám dát výzvu. Jako by řekli: Běžte tam.
„Měli bychom si najít místo na přespání a nejprve obhlídnout okolí. Potřebujeme vědět, do čeho jdeme. Jen nějaká slova od někoho nestačí. A musíme vědět, jak to tam vypadá a co můžeme čekat, než se tam vypravíme,“ zastavili jsme se na kraji lesa, odkud byla cesta do skal, v kterých měl být právě ten zámek, který jsme hledali.
Nechtěl jsem se tam rozběhnout bez rozmyslu a ohrozit kohokoliv z nás. Máme doma dítě, a to čeká na náš návrat. A na Susumu čeká jeho partner…
Mashiro
„Jsem pro, potřebujeme se konečně pořádně vyspat. Posledních pár dní to odbýváme jen dvouhodinovým odpočinkem,“ povzdechnul jsem si a změnil se v člověka, abych si konečně lidsky protáhnul kosti.
Vytáhl jsem si z mošny oblečení a oblékl si jej, abych mohl povytahoval i jídlo a nachystat ho na deku. Vše jsem udělal, a ještě skočil do nedaleké říčky pro vodu, abychom nebyli žízniví. Fascinovalo mě to ticho, co tu všude bylo, jen zvěř a ptáci byli slyšet, jinak nic. Podle všeho se vše děje jen v hlavním městě a zámek je dobře schovaný, aby se k němu nikdo nedostal, což nám moc do karet nehraje. Nejen že neznáme tento terén, ale ani pořádně nevíme, kam míříme. Budeme muset být velmi opatrní a neváhat v ochraně jeden druhého.
Vrátil jsem se k dece a usedl na ní, abych mohl chvíli strávit se svým bratrem a mužem. Vlastně se nám to ještě nepovedlo, tak, aby nás nikdo nerušil. Susumu byl moje minulost a Ren minulost i budoucnost. Dva muži, které miluji, byli tady, a ten třetí v dobrých rukách. Tohle všechno jsme dělali pro něj a jeho bezpečnost. Ale… Chyběl mi, zase se mi zastesklo a já sevřel přívěšek od Rena v dlani, jak kdybych si tím své dítě volal.