Mashiro
Spalo se mi dobře, přeci jen jsem byl vedle zvířete, které pro mě znamená velmi mnoho. Když jsem se probudil, celý jsem se protáhl a pomalu vymanil z pod Rena, abych ho neprobudil. Protože jsem byl tak mrštný, nedělalo mi to veliké potíže. Potichu jsem se vplížil do svého pokoje a došel k umyvadlu, kde byla nalita studená voda, abych se mohl opláchnout. Sundal jsem si halenu a houbou si omyl i krk a hruď, aby nebylo tolik cítit to, co jsem se snažil zamaskovat. Doufal jsem, že když jsem spal, nešla z mého těla ta esence, která láká všechny kočky kolem mě.
Divoké kočky jsou ceněné už jen proto, že se naše krev používala k mnoha rituálům, ať kouzelnickým, nebo se podávala neplodným tygřicím, či jiným zvířatům. Někde jsem i četl, že jsme schopni rozmnožit svůj vlastní rod i pokud jsme dva samci, nerozuměl jsem tomu, a hlavně si myslel, že je to jen jeden z tlachů okolních zvířat. Ale naše krev se opravdu k rituálům používala, a proto nás tolika zahynulo. Snad i proto, že jsme tolik divocí, vybírali si nás silní partneři a z různých spojení se už nikdy divoká kočka nenarodila. Jediné, co jsem věděl s určitostí bylo to, že jsem začal cítit, jak moc mi je Ren blízký a jen jeho doteky mi nevadí.
„Pane, máte nachystanou i s králi snídani,“ tiše zašeptala služebná, když vešla do pokoje a potom hned zmizela.
Ren
Usnul jsem chvíli po Mashirovi, ale jakmile začínalo svítat, byl jsem už vzhůru. Zůstal jsem však ležet a čekal, až se Mashi sám vzbudí. Když se začal umývat, jen jsem pootevřel oči a pozoroval jeho krásné štíhlé tělo, kdy s každým pohybem se mu zatínaly svaly, jeho vlasy se vlnily a zakrývaly jeho štíhlý krk. Nebyl tak mohutný. My lvi, stejně jako tygři i ve své lidské podobě jsme mohutnější než ostatní kočky. A možná proto jsem se na Mashira už dávno před svým odchodem k levhartům začínal dívat jinak než jako na kotě, které potřebuje ochránit. Už od samého začátku, kdy se přes nepříznivost svého života snažil ochránit Hirokiho, i přesto, že byl malý a věděl, že proti medvědovi nemá šanci... Už od chvíle, kdy ho přinesli celého potlučeného na zámek, jsem k němu přilnul.
Když vešla do jeho pokoje služebná, zvedl jsem hlavu a výhružně vycenil zuby.
Jakmile za sebou zavřela dveře, konečně jsem vstal. Zapřel jsem se o přední tlapy a pořádně prohnul hřbet, abych se protáhl.
„Taky půjdu na snídani Marice stejně chtěl, abych se za ním ještě zastavil kvůli Baka. Má strach, že nás Bako vyhodí, jen co se tam ukážeme, ale zapomíná na to, že je to můj brácha. I když se tváří hrůzostrašně, nikdy by mi neublížil,“ tiše jsem našlapoval, až jsem se zastavil u Mashira.
Drcnul jsem čumákem do jeho břicha a natáhl jeho pach, který byl zase o něco výraznější.
„Měl by ses obléct, takhle dráždíš své okolí,“ obešel jsem ho a pořádně se o něj svým lvím tělem otřel, aby na něm aspoň trochu ulpěl můj pach.
Pak už jsem vyběhl zpátky na terasu, popadl své věci do zubů a přeskákal přes další balkony až na terasu, která sousedila s jídelnou, abych se přidal ke královské snídani.
Mashiro
Ani nemusel připomínat Baka, už mám stáhnuté půlky, a to jsem ho asi půl roku neviděl. Občas sem jezdil, na mě zlí nebyli, ani děda Bako a ani děda král. Měli mě rádi a vzali tuhle adopci jako dárek i jim. Prostě měli vnuka a místy mě i rozmazlovali, ale… Bako byl jeden z nejlepších válečníků a každý ho tu respektoval i když s dědou odešli na odpočinek. Bylo jedno kdo pro něj sem… Prostě se semnou nebude párat a vypráší mi kožich. Zase… Můžu být rád, lepšího učitele jsem si nemohl přát. Marice měl asi právem strach, že by na mě byl Ren měkký a snažil by se mě učit opatrně, Bako jemný nebude, a hlavně i proto že jsem ten, kdo jsem.
Pozoroval Rena, jak odchází a cítil ještě jeho srst na svém těle. To bylo něco tak… Nedokázal jsem to popsat. Všechny chlupy na těle se mi postavily do pozoru, a já se zachvěl, jako kdyby mi po kůži přejel mráz.
Po chvíli jsem se vzpamatoval, vzal jsem si na sebe halenu a kožené kalhoty s vestou a kápí. Cítil jsem se zvláštně a velmi těžko se mi schovával můj pach, jak kdyby tím Renovým otřením ztratil možnost se skrývat. Velmi silně jsem v tuhle chvíli cítil hlavně Renův pach, a to mě dělalo slabým.
Došel jsem do jídelny a zasedl ke stolu, kde už byla hezky nachystaná snídaně.
Ren
„To neumíš přijít dveřmi?“ zaprskal na mě vztekle Mari, když jsem vešel do jídelny a změnil se v člověka. „Nedivím se, že Mashiro potom...“
„Mashi je divoká kočka, tak co po něm chceš? Nemůžeš ho uvázat na řetěz. Takové už divoké kočky jsou. Ony samy si určí, až přijde jejich čas, kde a s kým zůstanou!“ odsekl jsem mu, zatímco jsem se oblíkal.
Posadil jsem se ke stolu a začal snídat, když se ve dveřích objevil Mashi. Tváře měl červené, ale s uspokojením jsem si ho prohlédl. Opravdu se oblékl tak, aby zbytečně neprovokoval okolí a navíc... Nenápadně jsem zavětřil. Můj pach, který jsem cítil až k sobě, částečně překrýval ten jeho. Snad to prozatím bude stačit, aby si na něj nikdo nedělal nároky.
Neušlo mi však, že i královský pár, a nejen oni, mírně nakrčili nosy. Ani jsem si to neuvědomil a vydal jsem ze sebe varovné zamručení.
„Rene?“ podíval se na mě Hiroki.
„Co? Máte pro nás připravené listy pro Baka a tvého otce, Marici?“ ignoroval jsem Hirokiho pohled.
Mashiro
Věděl jsem, že jsem cítit, ale že až tak, že do mě Hiroki pod stolem kopl, abych se na něj podíval, to mi nedošlo.
„Tati?“ zvědavě jsem na něj pozvedl obočí a on se zamračil.
Snad poprvé vypadal jeho výraz nečitelně, nějak jsem nevěděl, jestli se zlobí, nebo je v tom něco jiného. Samozřejmě jsem ze sebe cítil jen Rena, ale to nejspíš z jeho strany nebylo chtěné, asi jak se o mě otřel a já začínám mít období páření, vezmu snadněji jeho pach za svůj.
„Později si promluvíme,“ zamručel na mě a já věděl, že je zle.
„Myslíš, až se vrátím od dědy Baka a dědy krále?“ mírně jsem se provokativně usmál.
„Ty sis to vážně nerozmyslel?“ řekl trochu smutně, ale stejně věděl, že moje rozhodnutí už nezmění.
„Ne, nejspíš bych po snídani vyrazil, že, Rene?“ podíval jsem se směrem k Renovi a čekal jeho odpověď.
Ren
Byl jsem si jistý, že můj pach z Mashira jen tak nezmizí, a byl jsem proto spokojený. Bylo mi jedno, co si ostatní myslí, i když Mashi z toho byl zjevně trochu nervózní.
Když Hiroki navedl řeč o tom, že si chce s Mashim promluvit, on hned chytře zareagoval. Tak, že jsem se i já musel zasmát, až po mně Marice šlehl svým naštvaným pohledem.
„Jasně,“ dojedl jsem, napil se a vstal.
Natáhl jsem se pro listiny, které ležely u Hirokiho ruky, a jen tak tak jsem uhnul jeho drápům, které mi chtěl zaseknout do zápěstí.
„Můžeme odejít okamžitě. Po snídani jsme a věci mám sbalené na sobě,“ se smíchem jsem rozpažil ruce a otočil se dokola.
Šli jsme k mému bratrovi. Jeho zámek byl vzdálený necelý den cesty odsud, a navíc jsem měl u něj stále oblečení, abych při svých návštěvách nemusel nic tahat tam a zpátky.
„Necháte Mashimu dovézt věci, nebo se s nimi má tahat sám?“ při další otočce jsem zůstal stát čelem ke stolu a čekal odpověď.
„Nechám mu tam věci přivézt,“ přikývl Hiroki.
„Tak jo,“ můžeme jít,“ chytl jsem Mashira za ruku a chtěl ho vytáhnout od stolu, abychom byli co nejdříve z dosahu těch saní.
„Dovolíš snad, abychom se s ním ještě rozloučili, ne?!“ zvedl se Marice a moc nechybělo, a bouchnul by do stolu.
„Proč? Však nebudeme daleko a můžeš kdykoliv přijít, ne?“ zašklebil jsem se.
„Rene...“ ozval se mručivě i Hiroki a já pochopil, že tady legrace končí.
Kdyby se jednalo jen o mně, zaprskal bych na ně a utekl oknem. Ale Mashiro... Je to jejich syn. A i když budeme jen necelý den cesty, jde poprvé pryč ze zámku na delší dobu.
„Dobře, počkám venku u brány. Aspoň si zajdu pro meč,“ rezignoval jsem.
Vyšel jsem z jídelny ven, ale neodpustil jsem si k nim ještě nějakou jedovatou poznámku, které jsem ani já pořádně nerozuměl. Ale tygři u dveří se zasmáli, Marice na mě zavrčel, a to mi stačilo, abych mohl klidně odejít pro meč a pak venku počkat na Mashiho.
Mashiro
Rozloučil jsem se s otci, kteří neměli dobrou náladu, protože jsem odcházel.
„Dávej na sebe pozor, a to co jsem řekl o hyenách a tvém zadku, platí i pro Rena,“ zašeptal mi do ucha Marice, aby to Hiroki neslyšel a pevně sevřel v náruči, jako kdyby mě už nikdy nechtěl pustit.
„Jsi cítit Renem, takže na něj pozor, je to sukničkář, ale chápu, že to může být spíš z jeho strany ochrana, abys nebyl cítit ty. Hodně toho sněz, budeš potřebovat sílu. Bako tě šetřit nebude, to vím z vlastní zkušenosti. Pošli aspoň dopis a než bys chtěl jít za hyenami, vrátíš se domů, kde se rozhodněme společně,“ káral mě Hiroki, ale nakonec i on mě objal.
Snad ještě silněji mě sevřel než Marice a zavěsil jako klíště. Musel jsem se usmát, jak se o mě bál, ale bylo na čase, abych vyrostl.
„Mám vás moc rád,“ řekl jsem k oběma, když jsem si z tváří otíral slzy.
Rozešel jsem se ke dveřím a radši se neotáčel, protože by mě to všechno mrzelo, a asi bych se vrátil, jenže to už jsem nemohl. Moje pocity se ve mně praly a já jejich řev nedokázal neslyšet. Od této chvíle jsem byl jen já a můj stín, jak se Ren nazval.
„Můžeme jít?“ usmál jsem se na Rena, když jsem přišel k bráně a viděl, jak mu to s tím mečem sluší.
Nasadil jsem si kapuci, aby mi halila obličej a nebylo mi vidět do tváře. Upevnil jsem si ještě vak s pár věcmi a meč k opasku, abych se mohl bránit. Ujistil jsem se, že mám vše potřebné a vyrazil i s Renem na cestu.
Ren
Chvíli to trvalo, než se Mashiro rozloučil, sbalil si pár drobností a vyšel ven. Měl skloněnou hlavu, když jsme odcházeli od zámku a rozhodně jsem nemohl přeslechnout Mariceho a Hirokiho.
Jednou každé ptáče vyletí z hnízda. Zařval jsem směrem k zámku, aby věděli, že to bude v pohodě a nemají stresovat, protože mě tím dokonale štvou, a pak už jsem mlčky šel vedle Mashira.
Brzy jsme vstoupili do lesa za městem, na jehož druhém konci byl právě zámek Baka a jeho druha, bývalého krále Tadaa. Nějak mu pořád nemůžu přijít na jméno Dlouho jsem měl pocit, že mi prostě Baka vzal a já to nemohl překousnout Možná proto jsem si pak začal dělat, co chtěl...
Mashiro, i přesto, že měl zarudlé oči, vypadal odvážně, odhodlaně. Ale jednou to muselo přijít. Kdo ví, kde by byl teď, kdyby nepřišel sem s Hirokim a Maricem. Možná by byl součástí nějaké loupeživé bandy, a já bych ho měl teď v hledáčku, abych ho mohl zahryznout.
„Kolem poledne bychom měli dojít na jeden palouk, kde je malá tůňka. Je tam čerstvá voda, protože je tam pramen, tak bychom si tam na chvíli odpočinuli. Máš s sebou něco na jídlo, nebo něco ulovíme? Nebo se najíš až u dědy?“
Už před chvílí jsem se k němu přiblížil a šel těsně vedle něho, až jsem se o něj občas otřel. Snažil jsem se ho přivést k řeči, ale nebyl jsem si jistý, jestli vůbec má náladu, nebo pořád teskní za svými táty....
Mashiro
Už když jsme se vzdálili od zámku, začalo se mi stýskat. Vážně jsem roky nebyl od nich vzdálen a trochu to i bolelo, jako kdybych je už nikdy neměl vidět, ale stejně bolestné to muselo být i pro ně, proto jsem se musel držet a neuhnout svému rozhodnutí.
Cuknul jsem sebou, když na mě Ren promluvil. Byl jsem duchem mimo, takže jsem se musel soustředit, abych si uvědomil, co říkal.
„Mám s sebou dost pro oba, o to se táta postaral,“ usmál jsem se a posadil se do pěkně vyhřáté trávy od sluníčka.
Rozprostřel jsem ubrousek a na něj poskládal špek, chleba a sýr, který mi narvaly do vaku. Podával jsem Renovi nůž a sám si vzal do pusu první kousek masa.
„Promiň, jsem trochu mimo. Popravdě se vážně bojím dědy Baka, ale… Dědy krále bych se bál mnohem víc, ten by mě klidně i zabil, aby byl spokojený se svým tréninkem, je docela tvrdý a vždy mi mírně naháněl strach,“ zamračil jsem se, ale přitom se trochu pousmál.
Ren
Došli jsme na zmíněný palouk a Mashi se hned usadil. Bylo tu krásně, a vždycky jsem tu odpočíval, když tudy vedla má cesta. Trochu jsem si opláchl obličej a ruce v tůňce, a pak si přisedl k Mashirovi.
„V pohodě, to přejde. Je to pro tebe nové, zvykl sis na ně, a oni tě mají moc rádi, proto to není tak jednoduché odejít.“
Drcnul jsem Mashimu do ramena a usmál se na něj, abych ho povzbudil. Zakousnul jsem se do chleba a k tomu si vzal kus špeku. Bylo to dobré, jako vždycky všechno, co pocházelo ze zámecké kuchyně.
„Pokud nás děda král naštve, tak po něm můžeme skočit oba. Možná se nám tak podaří ho zakousnout,“ zasmál jsem se při představě, jak na něm oba visíme.
O něco víc, jsem se přiblížil k Mashirovi. Svítilo na něj letní slunce, vyhřívalo nás oba, a u něj tím ještě víc zesílil jeho pach.
„Moc krásně voníš, Shiro,“ zavrněl jsem a otřel jsem se tváří o jeho rameno.
Ani jsem si to neuvědomil, prostě jsem to udělal automaticky, jako by mě tím Mashi lákal. Pustil jsem jídlo na zem a popadl ho kolem pasu. Přitáhl jsem si ho k sobě a znovu se o něj otřel. Ale tentokrát už o jeho tvář.
„Kruci, tohle bude nejspíš problém,“ zavrčel jsem, když jsem se od něj prostě nedokázal odtrhnout.
Jako by mě tou svou vůní naprosto svázal.
Mashiro
Poslouchal jsem Rena a trochu se uklidňoval, asi měl pravdu a já se zbytečně bál něčeho, čeho jsem nemusel. Ale když se ke mně začal tak moc lísat… Byl jsem v koncích.
I kdybych chtěl, nedokázal jsem se vůbec bránit, ani zvednout, byť jen ruku, jak mě dostal do transu. Ať by řekl cokoliv, byl jsem povolný až hrůza. Otřel jsem se i já o jeho tvář a víc se na něj natiskl, tak, jak to dělají kočky, když se jim něco líbí. Z hrdla mi opět vycházelo to zvláštní vrčení a já ho pohladil po jeho sametových vlasech, s kterými jsem si jako malý hrál.
Jenže…
„Rene…“ ucukl jsem právě ve chvíli, kdy mezi nás jedním skokem skočil Bako, a potom se postavil jako největší hrdina.
„Mám vás… Cítil jsem nějaké vetřelce, když jsem se nyní procházel po svém panství, ale nečekal jsem právě vás dva. Copak tu děláte?“ zavrčel na nás a pěkně si nás přeměřil pohledem.
Byl jsem v šoku, takhle daleko od zámku jsem ho nečekal, aby byla pravda, že na tohle byl Bako hrozný, měl rád přehled.
Ren
Dobře jsem slyšel to Mashirovo zamručení. Musel bych být hluchý, kdyby ne...
Ale to jeho otírání o mou tvář... Už jsem nepochyboval, k čemu se jeho tělo chystá.
A tak nějak v duchu jsem si přál, abych byl já ten, kdo ho uvede do světa dospělých. Záleželo mi na něm a nechtěl jsem to dovolit nikomu jinému. Pokud by mě potom Mashi odstrčil, nejspíš bych to špatně nesl.
Myslel jsem, že vyletím z kůže, když mezi nás skočil Bako a mě srazil k zemi. Kdo si jako myslí, že je?
Vstal jsem, srovnal jsem si oblečení a vztekle na něho zavrčel.
„Tohle přivítání sis mohl nechat od cesty, Baku,“ vztekle jsme po něm prsknul, protože tohle vyrušení jsem opravdu nesl špatně.
„Jdeme k tobě na zámek. Tady Mashi potřebuje výcvik. Všechno máš tady,“ vytáhl jsem z kapsy listy a podal mu je. Jeden byl pro něj a druhý pro bývalého krále.
„Doufám, že máš nachystaný oběd, vhodný pro královskou návštěvu...“
Sice jsem před chvílí dojedl, ale věděl jsem, že než tam dojdeme, budu mít zase hlad.
Po očku jsem pozoroval Mashira. Já sám se musel uklidnit, aby nebylo vidět, co se mnou ta jeho blízkost udělala. Kdo ví, jak to působilo na něj...
Mashiro
Musel jsem se plesknout oběma rukama do tváří, abych se probudil. Bakovo zamručení, když mě viděl, mi stačilo na to, abych věděl, že musím být červený až na zadku. Trochu jsem se oklepal a potom se narovnal, abych se postavil a nevypadal jako po nějakém záchvatu padoucnice.
„Ano… Jsem tu na… Trénink,“ přeskakoval mi hlas, když jsem viděl dědu Baka, jak tu stál ve své majestátnosti lvů.
Věděl jsem, že takhle bychom šli dlouho a podle toho, jak byl Bako netrpělivý, až nás dovede do zámku, radši jsem se změnil. Je to dlouho, co jsem běhal po těchto loukách a užíval si to. Místy jsem se zase choval jako kotě, když jsem ty dva lvy předběhl a schoval se ve vysokém obilí, abych je následně přeskočil a zase. Byla to zábava… Otcové mě ven nepouštěli, jen po okolí, ale sám jsem za dědy nikdy jít nesměl, a že by je zrovna často navštěvovali, to se taky říct nedalo.
Ren
Když jsem viděla Mashira, že se proměnil v kočku, spíš v pěkného kocoura, protože se mi jeho podoba vždycky líbila, sám jsem se svlékl. Naházel jsem naše věci do Mashirova vaku, popadl je do zubů a rozběhl se za Bakem.
Jasně, takhle budeme na zámku podstatně rychleji.
Zatímco Mashi ožil a běhal sem a tam, my běželi přímou cestou a po celou dobu, snad už ze zvyku pozorovali okolí.
„Nebyl jsi u Shira nějak moc blízko?“ zamručel na mě tiše Bako, když se Mashi zrovna vyšplhal na strom.
„Byl, a co? Jsem jeho hlídač, tak v tom nevidím problém,“ odsekl jsem mu.
„A proto si se k němu lísal jako kočka, co se mrouská?“
Bako rychle odskočil, když jsem se po něm ohnal tlapou. Nejraději bych ho zakousnul, ale v hubě jsem měl naše věci.
„Musím si ho hlídat. Chceš, aby si ho nárokoval někdo jiný? Třeba jeden vypelichaný vlk?“
Bylo vidět, jak po mých slovech Bako zvážněl. Nejspíš po tom, jak si přečetl dopis, a potom, co jsem mu řekl, všechno pochopil.
„Mashi, slez dolů,“ zavolal směrem k vrcholkům stromů. „Jsme na místě!“
Mashiro
„Hmmm???“ zalekl jsem se a sklouzl po větvi na zem.
Skončil jsem na všech čtyřech přímo před Bakem a Renem. Musel jsem uznat, že jsem si tohle všechno vážně užíval. Dalo by se říct, že před peklem se muselo zažít nebe.
„Shiro…“ zařval na mě ve lví podobě děda král a rozběhl se ke mně, aby se se mnou trošku pokočkoval.
Hned mě svalil na záda a pořádně mě zavalil celou svou váhou, aby se potom po mě poválel. Byl na mě vážně hodný, jak se říkalo, že vnoučata se rozmazlují, tak on to vážně uměl, i když na tátu Marice byl tvrdý a táta Hiro mu nemohl přijít na jméno, nikdy jsem se nedozvěděl, co se mezi nimi stalo, ale věděl jsem, že to muselo být něco velmi špatného.
„Co tady děláš? Zrovna jsem se chtěl jít proběhnout a možná cestou najít zatoulanou kočku,“ zamručel na Baka, když ho uviděl.
Podle všeho jsme je vyrušili v období páření, ale spíš na konci, což byla lepší varianta. Bako podal dědovi listinu a ten ji čumákem rozbalil, aby se podíval, co je uvnitř. Snad tu zprávu přeletěl pohledem, jak rychle se na mě podíval, a zamračil se.
„Zbláznil ses? Hyeny? Vlčí král? No, jak chceš, ale je to na tobě, měl sis teda na trénink vybrat mě, ale Bako… Přeju ti hodně štěstí, pokud přežiješ,“ snažil si mě dobírat děda a čumákem do mě ostře ďoubl.
Ren
A bylo to tady. Nejenže jsem z krále cítil neuspokojenost, ale když si přečetl ty dopisy...
Říkal jsem to, i Mari a Hiro. Byla hloupost, aby se do toho Mashiro pouštěl. Ale když to chce mít, nic s tím nenaděláme. Ale pokud umře, tak ho vzkřísím a znovu ho zabiju za to, jakou udělal kravinu.
Ale lepší bude, když se mu nic nestane. A to ho budu muset opravdu hlídat, a budu mít co dělat. Protože tak dobře šplhat po stromech fakt neumím.
Už teď jsem se děsil toho, jak to všechno bude probíhat. Možná se po Bakově výcviku rozhodne, že to nechá být?
„Bako,“ přiblížil jsem se k bráchovi, když král blbnul s Mashirem. „Pohlídej mladýho tak na dva tři dny. Já večer zmizím. Půjdu omrknout situaci k vlkům, protože se mi to nějak nezdá.“
„Dobře,“ přikývl Bako, protože byl evidentně taky vůči tomu podezíravý. „Ale ne víc jak tři dny, rozumíš?“
„Hlavně neříkej Mashimu, kam jsem šel. Nechci, aby běžel za mnou. Dej mu do těla, aby večer padnul do postele a nevstal do rána, jo?“
Mashiro
„O čem to tam pořád šeptáte?“ křikl na Baka a Rena děda, a mě postrčil směrem dovnitř.
„Máme na stole přichystané jídlo, takže hned se oblečte a k jídlu,“ pokáral nás děda a sám si zamířil do pokojů.
Věděl jsem, kde jsou moje pokoje, a tak je nebylo těžké najít. Jen jsem čekal na Rena, až mi dojde s věcmi a já se budu moc obléct. Bál jsem se… Opravdu jsem se Baka začal hodně bát. Nepotřeboval jsem opakovat to, co mi udělá, ale… Měl jsem si to možná líp promyslet.
„Proběhlo to celkem dobře, ne?“ usmál jsem se, když jsem se v pokoji změnil do lidské podoby a čekal na Rena zabalený do deky, kterou jsem jako první sebral z židle.
Ren
Ještě jsem se na moment zastavil s králem, když Mashi odešel do pokoje.
Divil jsem se, že se mnou souhlasil. Většinou dává najevo svou nadřazenost a nechce moc druhé poslouchat. Ale tady to bylo něco jiného. Zřejmě má o svého jediného vnuka strach.
Mashiro je prostě zvláštní. Dobře jsem si pamatoval, jaký problém měl Hiroki, když ho král nechtěl přijmout. A když se Mashi ukázal na zámku... Prakticky hned mu propadl. Mashi si prostě dokázal získat lidi svou přirozeností, ať už to byla kočka, nebo medvěd.
„Dobře, pohlídáme ho, a ty se do tří dnů ale vrátíš,“ rozkázal mi, jako by to celé vlastně byl jeho nápad.
Ale nechal jsem to být. Prostě mu chybělo vládnout rodu, i když to přenechal Maricemu, a podle všeho si tu volnost s Bakem užíval.
„Zajdi pro mého vnuka a přijďte se najíst,“ propustil mě nakonec ze své společnosti.
Ani jsem nemusel hledat Mashiho pokoje. Jednak jsem věděl, kde je má, a taky... Čím víc jsem se k nim blížil, tím víc jsem ho cítil. Možná proto, že mi na něm tolik záleží a cítím každý i nepatrný závan jeho pachu, který mě tolik láká?
Vešel jsem do pokoje a hned za sebou zavřel, když jsem ho viděl stát uprostřed zabaleného v dece.
Skoro okamžitě mě přepadla chuť si ho vzít.
Ale nemůžu, ne dokud on sám nesvolí, a navíc... nemáme čas.
Ale i přesto jsem k němu došel a pustil věci na zem. Chytl jsem do zubů deku a serval ji z něho dolů.
„Jsi strašně nebezpečný, Mashiro,“ vstal jsem na lidské nohy a přitáhl jsem si ho k sobě.
Pevně jsem ho chytil do objetí, abych cítil každý kousek jeho lidské kůže. Musel jsem přivřít oči, jak skvělý pocit prošel mým tělem. Ještě víc jsem ho sevřel, sklonil se a skoro jsem zafuněl do jeho krku, jak jsem se musel držet zpátky.
Mashiro
Lekl jsem se, když ze mě stáhl deku a já se ocitl zcela nahý. Okamžitě jsem zčervenal a měl tendenci se zakrýt, aspoň intimní místa, ale nestalo se. Jak celý ze dřeva jsem stál a nechával se jim objímat. Byl jsem naprosto mimo a snažil se pobrat aspoň trochu zdravého rozumu.
„Ren… Rene? Já… Nejsem, nebezpečný… To, ty…“ zamručel jsem a znovu se ozval ten hlas, kterým ho nejspíš lákám k sobě.
Nemůžu mu dát svolení i kdybych moc rád, ale dokud nebudu dost připravený a vyškolený, abych se před ním mohl postavit jako hrdý muž, nedokážu…
Nedokážu se mu nepoddávat… Jsem tak slabý, když cítím jeho pach a vnímám otření jeho pokožky o mou. Srdce se mi rozbušilo a nedalo se zastavit. Cítil jsem příjemné vlnění v břiše a snažil se zastavit předení, které se už ozývalo z mého hrdla.
Přitulil jsem se k Renově hrudi a trochu se zavrtěl, abych u něj mohl být co nejblíž. Tak dobře mi s ním bylo, asi kdyby něco zkusil, vůbec bych nebránil, nejspíš bych ani nevěděl jak, když nyní dělám tohle.
„Pane, máte jít k jídlu,“ ozvala se od dveří služebná a ani si nedovolila je otevřít.
„Vyřiď, že hned jdeme,“ zamručel jsem a mírně se od Rena odstrčil.
Jenže jsem neodolal tomu, abych se naposledy otřel o jeho tvář tou svojí a jemně zapředl. Tohle všechno bylo silnější než já… Nedokázal jsem zabránit svým vlastním pudům.
Ren
Bylo to něco naprosto úžasného. Doslova jsem propadal Mashirovi, jeho horkému tělu, jeho vůní a hrdelnímu vrčení, kterým mě doslova lákal, abych zašel dál. Už jsem ho jen neobjímal. Bezděčně jsem se o něj začal otírat, jak mě začalo přemáhat to vzrušení... Hladil jsem ho po zádech a mé ruce už e skoro dotýkaly jeho krásného zadečku, když se ozvalo zaklepání a služebná.
Mashiro mě odstrčil, a já vztekle zařval na ty zavřené dveře, které se tím snad i rozvibrovaly.
Ale Mashirovo otření o mou tvář mě hned vrátilo k němu.
„To mi nedělej... Masihro... Lákáš mě neskutečně a já... já...“ popadl jsem ho za lokty, abych ho od sebe odstrčil, ale nakonec jsem si ho k sobě přitáhl aspoň na chvíli, abych ho mohl políbit.
Poprvé, co jsem mohl ochutnat jeho ústa... Polibek, který jsem mu dal, si budu pamatovat do konce života. Ten jeho jemný a sametový jazyk, ta jeho chuť, která mi doslova postavila všechny chlupy na těle.
Mashiro
„Co… Co ti… Dělám?“ nebyl jsem už schopen ani mluvit, jak rychle jsem dýchal.
Málem jsem se tu roztál, když se mi jeho dech otřel o ústa a následně…
„Ren…“ zašeptal jsem, když na moment oddělil naše rty od sebe.
Bylo to tak nádherné. Nedokázal jsem už nad ničím přemýšlet, vlastně i dýchat pro mě bylo těžké. Jak kdyby mě někdo vytáhl z těla a potom vrátil zpátky. Nevědomě jsem se na něj přitiskl a jednou rukou prohrábl jeho vlasy. Jen tak… Chtěl jsem se jich dotýkat. Jeho… Tolik se mi to líbilo.
„Tak sakra… Kde jste!“ rozlehlo se celou chodbou až k nám.
Děda se dole v jídelně rozčiloval a jeho lví zařvání bylo jak zemětřesení. Otevřel jsem oči a odtáhl se od Rena, i když mě to stálo tolika sebeovládání.
„Musíme… Jít,“ otočil jsem se ke skříni a vytáhl halenu s kalhotami.
Měl jsem co dělat, abych to na sebe natáhl… Velmi, ale nakonec se mi to povedlo. Stejně jsem ještě došel k Renovi a na moment se k němu přivinul.
„Já…“ nemohl jsem dál mluvit, protože jsem chtěl ještě něčeho dosáhnout, než se mu ukážu jako muž.
Políbil jsem ho. Sice opatrně, a tak nějak hloupě dětsky, ale tohle jsem ještě v životě s nikým nedělal a nechtěl jsem, aby se na mě zlobil, že jsem od něj tak rychle utekl. Současně mi záleželo na tom, aby věděl, jak moc mi na něm záleží a že… Že on je jediný, komu budu chtít patřit.
Ren
Budu se muset od Mashira držet dál. Budu muset...
Tohle a jiné věci jsem si v duchu říkal, když se ode mne odtáhl a já sledoval, jak se obléká. Tělem mi projíždělo to známé chvění, tak touha, kterou ve mně vyvolal. Srovnal jsem si penis, který se už skoro hlásil o slovo.
Mlčel jsem, protože každé další slovo, které bych řekl, by bylo marné. Tak moc jsem ho chtěl, tak moc mě k sobě lákal...
Jen jsem zatl ruce v pěst, když se u mě ještě zastavil a dal mi pusu. Byl tak strašně roztomilý, že kdybych nezatínal nehty do dlaní, nejspíš bych ho k sobě stáhnul a už bych ho nepustil.
Teprve když za ním zaklaply dveře, zhluboka jsem se nadechl a vydechl.
Tohle vážně nedám. Musím si od něj držet odstup. Kašlal jsem na nějaké hadry. Otevřel jsem si dveře na chodbu, a už ve lví podobě jsem pomalu šel k jídelně, abych cestou aspoň trochu vychladl.
Došel jsem ke stolu a když se proti tomu Bako i král ohradili, jen jsem po nich zavrčel, ať mi dají pokoj. Popadl jsem ten největší kus masa do tlamy a uklidil jsem se s tím do kouta jídelny, kde jsem si lehl na zem a začal žrát. Nemůžu být blízko Shira. Ne, když tak nádherně voní a doslova mě láká k sobě.
Mashiro
Smutně jsem se podíval za Renem, když odcházel ve své zvířecí podobě a potichu zakňučel. Bylo mi to všechno líto, že se mu nemůžu hned nabídnout. Třeba by chtěl a mě by nevadilo, že by to pro něj znamenalo jen chvilkové pobláznění. Snažil bych se ze všech sil, aby se do mě zamiloval a chtěl být jen se mnou. Obětoval bych mnohé a spoustu věcí udělal, kdyby jen chtěl, ale nešlo to. Dokud nebudu dostatečně silný a hoden muže jako je on, nemohu se prostě postavit před něj a říct mu: „Vezmi si mě.“
Rozhodně bych to myslel vážně a stejně tak chtěl po něm, aby to tak pochopil. Ren byl ten nejsilnější lev, kterého jsem znal. Otcové ho respektovali a po odchodu obou dědů on byl hlavní rádce, pokud nebyl na výzvědách. Pro mě byl vždy velmi důležitý a nějaké neviditelné pouto mě k němu svazovalo tak silně, že jsem se nedokázal od něj oddělit. Ten rok, co byl pryč, bylo jako nekonečné mučení. Ale nyní byl tady a já chtěl, aby už nikdy neodešel.
Došel jsem do jídelny a šel si sednout vedle dědy. Jen letmo jsem se podíval na Rena, který byl v rohu místnosti a jedl tak maso. Byl tak krásný… Nemohl jsem zastavit to jemné zavrnění, když jsem vedle něj procházel a lehce se dotkl jeho srsti. Posadil jsem se ke stolu a nandal si jídlo, které vážně hezky vypadalo.
„Zítra začněme s tréninkem, takže si dnes dost odpočiň. Pro tvoje tělo to bude vážně těžké, už jen proto, že máš kočičí tělo, i když divoké a krásné kočky, i přesto jsi o dost menší, než jsem já,“ zamručel Bako a na chvíli nejspíš přemýšlel, jakou největší sílu může použít.
Ren
Když začal Bako mluvit o tréninku, připlácnul jsem tlapu na maso, snad aby mi ho nikdo nevzal, a zvedl jsem hlavu.
„Zítra?“ podivil jsem se.
Vždyť říkal, že začnou hned.
„Chceš si sestavit nějaký tréninkový plán? To nepotřebuješ. Stejně se toho nikdy nedržíš. A navíc... kde ho chceš trénovat? Nemůžeš jen v zámku a zahrada není na to přizpůsobená,“ otočil jsem svou lví hlavu k oknům, jako bych se chtěl podívat skrz.
„Hlavní služebná vás rozsápe, jestli zničíte ty její pracně nasazené kytky. Dobře víš, jak zahradník vždycky skoro brečí, když mu ona dává, co proto.“
Sklonil jsem hlavu a vzal do tlamy zbytek masa. Sežral jsem to a pak jsem vstal. Došel jsem k oknům a zadíval se ven.
„Možná by nebylo špatné mít trénink i v lese, aby se Mashi naučil...“
Zarazil jsem se a zmlknul. Nemusím těm dvěma vlastně vykládat, jak ho mají trénovat. A už vůbec ne Bakovi.
Mashiro
„Rene? Ty mi radíš, jak mám někoho trénovat? A kde to mám dělat? Vážně?“ zamračil se Bako a celou dobu vrčel.
„Dávám mu oddech právě z toho důvodu, že za dvě hodiny odcházíme do lesní svatyně. Myslím si, že velmi dobře vím, jak musí být Shiro trénovaný, a co jsou jeho přednosti, bratře,“ zhrubl hlas a postavil se tak, aby ho Ren dobře viděl.
Došel až k oknům a trochu se k Renovi sehnul, aby mu něco pošeptal a potom se zcela klidný vrátil ke stolu, kde dál jedl své jídlo.
„Takže… Odcházíme za dvě hodiny. Vezmi si jen to, co je potřebné. Halena a kalhoty ti stačí a jídlo si chytíme. Co se týká tebe…“ zadíval se Bako na mého dědu a trochu si povzdechl.
„Budeš tady, nemůžeš ho ani chodit navštěvovat, nechej to na mě, prosím. Znám tě, takže…“ naklonil se i k dědovi a něco mu zašeptal do ucha tak, že děda celý zčervenal a příbor mu na talíři nepříjemně zaskřípal.
„Dobře,“ naštvaně souhlasil, ale nijak to dál nerozebíral.
Snědl jsem něco málo, ale neměl jsem hlad. Pořád mě toho hodně trápilo a Ren patřil mezi mé slabiny, kterých jsem se musel zbavit. Pokud tu zůstane děda, musí i Ren, a to… Nechci být bez něj… Už to mě moc trápí.
„Děkuji za jídlo a na moment se projdu po venku, než půjdeme,“ změnil jsem se v kočku a vyskočil oknem ven hned na nejbližší strom v dosahu.
Chtěl jsem být chvíli sám, ale taky… Doufal jsem, že půjde Ren za mnou, a i já mu budu moct říct, že musí zůstat tady.
Ren
Věděl jsem, že se Bako naštve. Přeci jen dobře věděl, jak na to. A učil nejen mně, ale učil i Mariceho a pak i Hirokiho. A uměl to... I když to vydržet, je fakt někdy dost náročné.
Když se ke mně Bako přiblížil, počítal jsem s tím, že mě minimálně hryzne. Ale jen mi prohrábl hřívu a podrbal za ušima.
„Nemusíš se bát, přivedu ti ho celého, al ještě chvilku si na něj musíš počkat. A tam... Nikdo tam nebude, takže se o něj nikdo ani neotře. To ti slibuji.“
Jen jsem tiše zavrčel, když odcházel. Byl to můj brácha a dobře věděl, co se děje. Znal mě... A hlavně... hlídal jsem si Mashira už od chvíle, kdy jsme ho přijali do naší smečky.
„Dobře, hlavně ho při tom tréninku nepřizabij,“ přestal jsem se předníma tlapama opírat o římsu a došlápl jsem na všechny čtyři, a ještě jsem zavolal na Shira. „Mashiro, přijď za mnou. Něco ti chci ještě dát, než odejdete. Do mého pokoje...“
Zaslechl jsem, jak Tadao nepříjemně po posledních slovech zamručel, ale ť si trhne tlapou a klidně všema čtyřma... Zamířil jsem do svého pokoje a čekal, až Mashi drazí za mnou. Změnil jsem se v člověka, hodil na sebe aspoň kalhoty a začal se přehrabovat v horním šuplíku komody.
Mashiro
Chvíli jsem se protahoval mezi větvemi, už jen proto, abych se podrbal na zádech. Ale když na mě Ren promluvil, podíval jsem se k oknu a přemýšlel, jestli je pro nás oba bezpečné, abych za ním šel do jeho pokoje. Nakonec jsem se zaměřil na jeho pokoj a vyskočil na nejvyšší římsu z které jsem seskočil k Renovi na balkón. Došel jsem až k Renovi a jemně do něj dloubl čumákem, když jsem se vplížil za jeho záda.
„Nemůžeš jít se mnou, že? Ale… Je mi to líto. Bude se mi stýskat,“ otřel jsem se o jeho bok hlavou a jemně zapředl, jak když se kolem člověka omotává kotě.
Vidět jeho odhalenou hruď a cítit ten pach, co ze mě dělá pitomce… Bylo to něco, čeho nikdy nebudu mít dost.
Ren
Musel jsem se usmát, když Mashi vběhl do pokoje z venku tak, jak to dělávám i já. Je to prostě rychlejší, a on... Prostě jeho kočičí tělo je tak nádherné, že je prostě radost se dívat, jak se protahuje mezi větvemi stromů a přeskakuje z jednoho na druhý, aniž by hrozilo, že se zřítí dolů, jako by se to nejspíš stalo mně.
Když se o mně začal otírat, sehnul jsem se a pohladil ho po hřbetě. Měl tak jemnou srst, že bych na něm klidně i celou noc spal. Pohladil jsem ho po hlavě mezi jeho krásnýma ušima s černými špičkami, a pak se teprve narovnal.
„Nemůžu jít s tebou,“ znovu jsem hrábnul do šuplíku, a když jsem našel, co jsem potřeboval, zavřel jsem ho a dřepl si k němu.
„Taky se mi bude stýskat, ale je to jen na chvíli a už jsme od sebe byli daleko delší dobu. A já budu i tak pořád s tebou,“ pověsil jsem mu na krk tenkou kůži, na které se houpal kámen černější než bezhvězdná noc.
Získal jsem ho při jedné cestě na východ, kde žila smečka malých koček. Nebyly tak velké, jak Mashiro, byly snad poloviční, ale zato neskutečně živé, mrštné, a dokázaly se schovat tak, že by je nikdo nenašel, a strašně rychle dokázaly běžet. Já sám jsem měl kolikrát problém jim se svou těžkopádností stíhat.
„Tohle mi dala stará vědma, prý je to ochranný amulet, a mám ho dát tomu, na kom mi záleží. A mě na tobě opravdu záleží, Shiro,“ pohladil jsem ho znovu mezi ušima, a pak po nich jemně přejel prsty až k těm černým špičkám.
Mashiro
Málem jsem mi zastavil dech, když ta poslední slova zazněla z Renových úst. Ještě nikdy jsem ho neslyšel takhle mluvit, a ještě k tomu se mnou. Bylo to jako vyletět z kůže a zase se tam vrátit. Zrychleně jsem dýchal a snažil se aspoň trochu pobrat myšlenky, které mi nyní letěly hlavou. Od téhle chvíle jsem si byl jistý tím, co k Renovi cítím…
Miluji ho, ne jako bratra, nebo své otce, ale jako někoho, komu chci patřit a být mu po boku. Ale jak jemu na mě záleží? Vychovával mě od kotěte, může mě taky milovat, nebo je to jako bratrská láska, na to se ho nyní zeptat nemohu.
„Dě… Děkuji,“ vyhrkl jsem ze sebe a proměnil se do lidské podoby.
Nemohl jsem to zastavit, nešlo to. Jako kdyby mi někdo vzal možnost zůstat kočkou, a já zůstal před jeho pohledem zcela obnažený. Pořád jsem si prohlížel ten kámen a různě ho protáčel v prstech, jak moc mě zhypnotizoval. Jeho barva… Přesně takové má i Ren, možná i proto mě tolik přitahuje. Divoké kočky mají rády tmu, cítí se v ní volné, u mě to nebylo jinak. Byl to první dárek, který mi Ren dal od srdce. Občas mi uloupil nějaké dobré jídlo, nebo jen symbolicky něco k narozeninám, ale to byly prkotiny. Tohle… Znamenalo to pro mě něco výjimečného.