Mashiro
Dýchal jsem tak, jak mi ten hlas říkal, ale cítil jsem, jak moc to bolí. Moje tělo bylo v jednom ohni, a tak moc se chvělo, že mi s každým dalším nádechem docházela síla. Bylo to tak zvláštní… Tak moc.
„Sakra… Co se to tu děje. Je tu… Krev… Co to je?“ slyšel jsem Fuyukiho, jak kleje, ale zároveň je vystrašený.
Felčarovi kroky neustálé šustily kolem mě, jak kdyby netušil, co má dělat. Dával mi vypít nějaké bylinky, ale jen velmi těžko jsem jen polykal, jak kdyby mi dával do krku rozžhavené kameny. Jen jsem ležel, i když to neskutečně bolelo, nemohl jsem se ani pohnout. Byl jsem paralyzován.
„Jsem tu… Jsem tu můj pane,“
Slyšet tahle slova, bylo to nejhezčí, co jsem mohl v tuhle chvíli zažít.
Přišla… Ta léčitelka přišla, aby zachránila mé dítě, nic víc jsem nepotřeboval, šlo mi jen o jeho život.
„Je velmi pozdě, tohle jsem netušila. Hned začneme! Vy běžte na chodbu, pletete se tu,“ vyhodila Fuyukiho a prudce zavřela dveře.
„Pomozte mi! Držte ho pod hlavou a tohle musí stále pít, dá mu to sílu a nevykrvácí. Břicho se začalo otvírat, jak jsem si myslela, to dítě… Je to pekelná kočka. Jak velmi vzácné jsou, tak moc, že kvůli nim vyhladili posvátné kočky. Držte se… Mashiro, vnímejte své dítě, bude s vámi mluvit. Jde na svět,“ říkala velmi klidným hlasem a začala mi něco dělat s břichem.
Ren
Byl jsem tak nervózní, že jsem nebyl ani schopen se změnit do lidské podoby. Přecházel jsem po chodbě tam a zpátky a jen vrčel.
Když se najednou rozletěly dveře a Fuyuki vyletěl ven jak namydlený blesk, dvěma skoky jsem byl u něj a opřel se předními tlapami o jeho hruď.
„Co je s Mashirem? Jak na tom je?“ zavrčel jsem mu do tváře a netrpělivě čekal na odpověď.
„No, jak bych to řekl… Nejspíš se rozhodl ti porodit dítě,“ ušklíbl se, ale i u něj jsem viděl nervozitu.
„Klid, bude to v pohodě, už je u něj ta žens… ta léčitelka, a ví, co má dělat. Aspoň to tak vypadalo.“
Shodil mě ze sebe dolů, že prý jsem těžký, a krátce se podíval na zavřené dveře.
„Bude to v pohodě, Rene, uvidíš.“
A za další chvíli jsme takhle po chodbě chodili dva. Jeden na jednu stranu, a druhý na druhou stranu, Pokaždé když jsme se míjeli, podívali jsme se na sebe, na dveře a pak zase pokračovali v chůzi každý svým směrem.
Mashiro
„Klid… Klid… Dýchejte… Dýchejte se mnou, už jen chvíli,“ prosila mě léčitelka a místy mi stiskla ruku, aby zjistila, zda jsem trochu při sobě.
Nevím, co mi dala, nebo jak moc mě oblbla tím, co jsem po celou tu dobu pil, ale bolest byla pryč. Sice jsem vůbec necítil tělo, ale byl jsem schopen místy otevřít oči, i když to nebyl moc hezký pohled. Všude kolo mě byla spousta hadrů, na kterých byla krev. Moje tělo se chvělo, ale nemohl jsem ho ovládat, protože jsem byl omámený. Bylo mi děsně… Tak moc jsem chtěl být při smyslech a být první, kdo naše dítě podrží v náruči, ale takhle to asi nepůjde.
„Už to bude, jen vydrž… Mashiro,“ slyšel jsem léčitele, který mi neustále dával pít ten lektvar.
A najednou… V celém tom zmatku, se ozval ten hlas. Na celou místnost zabrečelo nahlas dítě. Viděl jsem jen matně jeho ručičky, které byly tak drobné, jak se ve vzteku natahují ke stropu. Jak moc jsem ho chtěl sevřít v náruči, ale místo toho, jsem opět upadnul do té tmy, ve které jsem před pár chvílemi byl.
Ren
Nevím, jak dlouho jsme po té chodbě chodili, když jsem zaslechl zavolání z pokoje, že máme přinést čistou teplou vodu.
Okamžitě jsme se s Fuyukim rozběhli dolů do kuchyně. Na prahu jsme se zastavili, protože tam byl felčarův pomocník, sluha, a s úsměvem se na nás podíval.
„Voda je nachystaná,“ řekl, aniž bychom stihli něco my říct.
Rychle nabral z kotle nabral do vědra horkou vodu, trochu ji schladil studenou, aby nebyla vařící, a pak ji podal Fuyukimu.
„Tady,“ došel ještě ke mně a podal mi do tlamy několik kusů čistých pláten. „Bude se to hodit.“
Sevřel jsem plátna v zubech, kývl na něho hlavou s tichým díky, a pak už se rozběhl zpátky nahoru.
Doběhli jsme ve chvíli, kdy se rozletěly dveře.
„Kde je ta voda?!“ křikla právě léčitelka.
Hned jak jsme k ní doběhli, zase za sebou práskla dveřmi.
Sedl jsem si na zadek, a jen na ty dveře hleděl. Ale jen do chvíle, než jsem zaslechl dětský pláč…
V tu chvíli jsem se roztřásl, jak jen to v mém lvím těle šlo.
„Má silný hlas. Bude to silný lev, nebo kočka, nebo co to vlastně bude. Vyroste z něj určitě silný bojovník,“ poplácal mě Fuyuki po hřbetě. „Ale už by ses měl změnit zpátky, ať se tě to mrně nelekne, taťko.“
Svlékl si plášť, počkal, až se změním a pak mi ho podal. Sotva jsem se do něho stihl zahalit, dveře se znovu otevřely.
„Tak pojď přivítat svého syna,“ usmál se na mě felčar, který léčitelce pomáhal.
Najednou jsem ztratil odvahu a Fuyuki do mě musel kopnout, abych se vzpamatoval a šel.
Těch pár kroků, které mi chyběly k posteli, jsem celou dobu hleděl na Mashira.
Byl tak jiný… Jeho výraz byl jiný… dospělejší…
Ale měl zavřené oči.
„Co se mu stalo? Co se mu děje? Proč se neprobouzí?“ hned jsem se roztřeseným hlasem ptal a měl snad i strach sáhnout na něj, a na malého chlapečka, který mu ležel na hrudi a on, snad podvědomě, ho jednou rukou držel.
Mashiro
Byl jsem naprosto mimo tento svět, jediné, co mě tu drželo, bylo to teplo, které vycházelo z místa, kde mám srdce. Něco drobného prsty rozechvěle poklepávalo na mou hruď. Slyšel jsem pláč, který po chvíli utichl, a už to jen spokojeně pomlaskávalo. Vnímal jsem i to, že se to malé na mě dívá. Ten upřený pohled, kterým si mě nejspíš chtělo zapamatovat. Naše první chvíle a já nebyl schopen se na něj podívat. Aspoň jednou rukou jsem ho mírně objal, jen malinko, ale to mi stačilo, abych věděl, že je to pravda.
Naše dítě je tu… Poklad tak cenný, že bych dal život za to, aby byl šťastný. V ten okamžik jsem si uvědomil… Nemáme pro něj ani jméno.
Nakonec se mi podařilo trochu pootevřít oči, jen trochu, ale viděl jsem ho. Jeho oči… Byly tmavě červené, jako bývá krev. Jeho světlá pokožka a pár rudých vlasů, co se mu v jemných kudrlinkách objevily na hlavě. Tak krásný… Tak moc.
Dech se mi zkrátil a možná se i na okamžik zastavilo srdce, když jemně zakňoural. Jen na moment se objevila jeho ouška, která nebyla ani moje a ani Renova, byla jeho.
„Musíte si ho vzít, Rene. Je čas se postarat o vašeho muže. Běžte s ním na chodbu, tohle nemusí vidět,“ slyšel jsem, jak léčitelka přísně říká Renovi a felčar mi dítě vzal, aby mu ho dal.
Dokonce jsem slyšel i bouchnutí dveří, když je vyhodila ven, potom si už nic nepamatuji, opět jsem se ztratil v tom všem zmatku svých myšlenek a černé tmy.
Ren
Najednou jsem měl to mrně v rukách, ani jsem nevěděl jak.
A nevěděl jsem ani, co mám dělat dříve.
Držet dítě a nebo se dívat na Mashira.
Měl jsem o něho starost. Nevypadal vůbec dobře, a taky té krve kolem… Není to žena, věděl jsem, že to bude komplikované. Měl jsem to zakázat…
Měl jsem o Mashira strach. Hodně velký strach.
Víc jsem zabalil to holátko, co jsem nesl na rukách, aby nenachladlo a vyšel jsem s ním na chodbu.
„Gratuluji, taťko,“ zazubil se na mě Fuyuki.
Jen jsem mu opětoval úsměv, ale pak se o něco vážněji zadíval na to mrně.
Pořád mi prostě nedocházelo, že tohle je moje dítě, a i když jsem ho měl v náruči, když jsem ho nesl jako poklad, stále jsem tomu nedokázal uvěřit.
Mashiro
Vnímal jsem jen to, jak léčitelka něco dělá s mým tělem. Možná mi zašívala břicho… Možná i celé tělo… Netušil jsem nic. Necítil jsem vůbec nic. Jak kdyby mi někdo vypnul všechny svaly a udělal mě nemohoucím. Jen jsem ležel a nedokázal ani otevřít oči. Černá tma mě obklopovala tak moc, že jsem si i místy myslel, že se třeba už ani neprobudím. Byla mi zima, tak veliká, že jsem se chvěl, jak kdybych byl někde v ledové zemi na severu.
„Bude to v pořádku, udělala jsem vše, co jsem mohla. Ještě tu do zítra zůstanu, ale nic by se nemělo pokazit. Musíte pít, je to lektvar, co vám pomůže v léčbě. Půjdu se omýt, vy jste již očištěný a nikde nic neteče. Do večera už své dítě uvidíte, jen odpočívejte, nespěchejte,“ říkala mi klidně a svírala přitom mou ruku.
„Budu s ním, běžte se okoupat vedle do pokoje pro hosty, jistě voda bude nachystána,“ odpověděl jí felčar a ona odešla.
„Jen klid Mashiro, nehýbej se,“ hladil mě po vlasech a dával v malých douškách pít ten lektvar, který chutnal děsně.
„Můžete vstoupit, jen ho nechte odpočívat, aby se zahojil. Malý bude potřebovat mléko, bude stačit kravské, zajisté tu nějaké je. Ohřejte ho a dejte mu najíst,“ říkala léčitelka, když odcházela ven na chodbu a asi mluvila s Renem.
Závidím mu, že může držet našeho syna, taky bych chtěl.
Ren
Mashiro byl přikrytý, když jsme vešli dovnitř.
A já byl i docela rád. Ne, že by mi to bylo odporné, to určitě ne. Ale vidět to, hned by mi to přineslo pocit, jak moc ho to asi muselo bolet, nebo ještě bolí.
Počkal jsem, až mi Fuyuki přisune stoličku, a pak jsem se posadil vedle postele.
Oparně jsem položil malého vedle Mashira a dával pozor, aby se neskulil dolů. Raději jsem ho přidržoval jednou rukou, zatímco druhou jsem Shira hladil po vlasech.
„Byl jsi statečný, Mashi,“ sklonil jsem se a políbil ho na zpocené čelo. „Hodně statečný. Máme krásného syna.“
Usmál jsem se na něj a pak se narovnal, aby k němu mohl Shiro otočit hlavu.
Malý, jako by věděl, že mluvíme o něm, otevřel oči a zakňoural jako kotě. Na hlavě se mu objevila zvláštní ouška, a já neodolal a prstem jsem mu po nich jemně přejel.
„Bude silný a krásný…“ usmál jsem se. „Jen… měli bychom mu dát nějaké jméno.“
Mashiro
Konečně se mi podařilo otevřít oči, když jsem slyšel Renův hlas a jemné dětské zamručení. Natáhl jsem k tomu drobkovi ruku a byl spokojený, když se k ní jemně přivinul.
„Vyber… ty,“ podíval jsem se na Rena, ale nebyl jsem schopen víc mluvit.
Měl jsem velmi slabé tělo, ale důležité bylo, že jsem pomalu začal přicházet k sobě. Poctivě jsem pil vše, co mi léčitel podával a mezi tím občas pohladil to škvrně. Roztomile se protahoval a místy podřimoval, jak se mu nechtělo ještě dívat na tento svět.
„Rene,“ podíval jsem se na něj a pohladil ho po tváři, i když to spíš vypadalo, jako kdyby mi ta ruka upadla na jeho líce.
Byl jsem unavený, celý bolavý, ale bylo mi dobře, mít je tu oba, bylo nejvíc, co jsem si mohl přát. Léčitel vše uklidil, a Fuyuki mu velmi dobře asistoval, než přišel komorník a podal Renovi něco jako měch. Nejspíš to bylo mléko, jak jinak bychom ho nakrmili.
Díval jsem se na ně, ale moje únava byla veliká, usnul jsem, nešlo to zastavit.
Ren
Zapřemýšlel jsem, jaké jméno bychom dali tomuhle drobkovi. A tak jsem se do toho přemýšlení zabral, že jsem si ani nevšiml, že Mashiro usnul.
Opatrně jsem malého vzal na ruky a začal s ním přecházet po ložnici a houpat ho na rukách. Spokojeně vrněl a svou drobnou ručkou zachytil můj prst a přitáhl si ho k sobě.
„Máš silný stisk,“ usmál jsem se na něho a odpovědí mi opět bylo tiché zavrnění. „Jaké ti dáme jméno, co? Víš, vlastně ani netuším. Ale jednou budeš vládnout, až my tu nebudeme. Máš dokonce na výběr. A rovnou ve čtyřech královstvích. Ale tohle a Mashirovo je to, které by ti mělo být srdci nejblíže. Odsud pocházíš a tady ses narodil. Budeš vládnout a spravedlivě, všechnu černotu odsud vyženeš, protože ty jsi vítězství, ty jsi Masaru…“
Ani nevím jak, dal jsem našemu synovi jméno. A po jeho vyřčení to mrně znovu zavrnělo, a ještě víc mi stisklo prst.
„Vidíš? Líbí se mu to. Pěkné jméno, silné jsi mu vybral,“ ozval se vedle mne Fuyuki. „Viď, Masaru?“
„Pane, košík pro malého je připravený,“ zastavil se u nás komorník a ukázal na velký proutěný koš, který byl připravený na to, aby v něm malý mohl pohodlně a v klidu spát.
Opatrně jsem ho uložil a koš pak položil na prázdnou polovinu postele, aby ho měl Mashiro poblíž, až se probudí.
Sám jsem pak ze sebe shodil Fuyukiho plášť a vyskočil na postel ve své lví podobě.
Lehl jsem si na kraj, stočil se kolem koše s Masaru a tím ho jistil, aby ho třeba bezděčně Mashi neposunul moc na kraj.
Věděl jsem, že nebudu spát. Tohle nešlo. Měl jsem toho plnou hlavu, tolik věcí se událo, a tak silné a důležité pro náš život, že bych opravdu nemohl zamhouřit ani oka.
Mashiro
Spal jsem, byl jsem tak moc unavený, ani jsem netušil, co se kolem mě děje. Cítil jsem jen příjemné teplo, které se ke mně šinulo z obou stran, a tak příjemně zahřívalo moje bolavé tělo. Vážně tohle všechno bolelo, i když jsem byl většinu času mimo, i přesto to bylo vysilující. Netušil jsem, jak moc silný zážitek to je, nemusel jsem ženám nic závidět, i když… Šel bych do toho klidně znovu, kdybych věděl, jak krásné dítě budeme mít. Ty oči… Ty jeho nádherné oči, které po celou dobu provázely mé sny, které jsem v tuhle chvíli měl. Vzpomněl jsem si na to, že takové oči mívala moje maminka, stejné, jako má naše dítě.
„Rene,“ otevřel jsem konečně oči, když jsem ucítil, jak to malé něco urputně hledá.
„Má… Má hlad,“ zajel jsem prsty do Renovi srsti a jemně mu jí promnul.
„Ha… haha,“ usmál jsem se, když jsem uviděl tu kuličku vedle sebe.
Malé kotě, které mělo podobnou barvu jako já v přeměně, ale uši i ocas po Renovi. Jak jsem tušil, polo kočka, polo lev, ale nádherný.
„Jaké má jméno,“ otočil jsem hlavu zpět na Rena a přitulil se k němu.
Ren
Zvedl jsem hlavu a přes košík, ve kterém byl malý uložený, jsem se podíval na Mashira, když se probral a promluvil.
Kouknul jsem do košíku a tomu mrněti jsem olízl čumáček. Kdybych rozevřel tlamu celý by se mi do ní vlezl, jak byl malý.
Ale byl naprosto úchvatný, nádherný. A byl náš.
Postavil jsem se a seskočil z postele dolů. Přeměnil jsem se zpátky do lidské podoby, oblékl si kalhoty a šel ke stolu, kde bylo připravené mléko pro malého.
Vrátil jsem se k posteli a začal jsem ho opatrně krmit. Nevěděl jsem, jestli to zvládnu, ale malý to nakonec zvládl na výbornou. Díval jsem se na něho, jak si hezky mlaská a musel jsem se usmát.
Opravdu byl roztomilý.
„Dal jsem mu jméno Masaru,“ naklonil jsem se přes malého k Mashirovi a políbil ho. „Jak je ti? Je to dobrý? Mám zavolat léčitelku? Povedl se ti mistrovský kousek, jen se podívej.“
Narovnal jsem se, aby dobře viděl na malého, jak si mlaská a mlíčko mu teče po bradě a jedna kapka zůstala na jeho malinkých fouskách.
Mashiro
„Má krásné jméno,“ pohladil jsem tu kuličku mezi oušky a trochu si narovnal polštář, jak se mi špatně leželo.
„Jsem slabý, cítím, jak nic nemohu, ani sedět mi nejde. Bolí mě to břicho, ale jinak mi je celkem fajn. Mám tu tebe, naše dítě, které je zdravé,“ nadechl jsem se, a přitom se trochu chytil za břicho, jak to ostře píchlo.
„Je to už lepší,“ pohladil jsem Rena po ruce a snažil se uklidnit mé srdce, které stále zrychleně bilo.
„Jsem tady, mladý pane, odpočívejte, vaše tělo není úplně v pořádku,“ otevřela dveře léčitelka a přispěchala ke mně i s nějakými bylinkami v látce.
Odkryla mi peřinu a vyměnila obvaz, který jsem tam doposud měl. Zkontrolovala i ránu, aby vše probíhalo v pořádku a spokojeně si oddechla.
„Rychle se hojíte, neměly by být žádné komplikace. Malý bude silný, nemáte se čeho bát. Bohužel… Podle jeho očí, budete mít pekelnou kočku, ale to také není nic strašného, bude se jen muset učit krotit svou velikou sílu. Prozatím je to jen dítě, které vás oba moc potřebuje,“ podívala se i na Rena a dala malému na ruku nějaké červené korálky, co ho donutily se změnit zpět v dítě.
Ren
Byl jsem rád, že se Mashirovi jméno líbí. Trochu jsem z toho měl strach.
Ale zatím, co on spal, domluvil jsem se s Fuyukim, a on spěchal do přístaviště a vyslal posly k Bakovi a Maricemu. Podle mých propočtů by tu měli dorazit někdy do týdne. Pochybuji, že půjdou v lidské podobě, určitě ne, a budou spěchat, aby tu byli co nejdříve.
Pokud si teda nebudou myslet, že si z nich dělám blázny.
A poslal jsem list i Mashirovu bratru.
Tak jo, brzy bude tohle království plné naštvaných lvů. Ale to Mashiro vědět nemusí.
Teď musím uvažovat co s malým.
Pekelná kočka.
Jo, stejné korále, jako měl Shiro má teď i Masaru, jen v menším provedení. Ale nemůžeme se stále spoléhat jen na to.
„Malý usnul, tak se taky vyspi, ať se co nejdříve uzdravíš, ano? Já se tu porozhlédnu. Chci se po něčem podívat,“ políbil jsem Mashira na čelo.
Poprosil jsem felčara a léčitelku, aby na ně dali pozor, a kdyby něco, tak ať na mě na chodbě zakřičí Uslyším to a hned přiběhnu.
Vyšel jsem z pokoje a zamířil jsem rovnou do královské knihovny, kde byly uchovávány kroniky už od dob založení království. Zapálil jsem několik loučí, přitáhl jsem si tam pohodlné křeslo a stolek, a začal jsem procházet postupně zápisy.
Někde něco najít musím. Není možné, aby se o tomhle nikdo nikdy nezmínil…
Mashiro
Bylo mi najednou tak dobře, sice moje tělo bylo zřízené, jak kdybych týden trénoval s dědou Bakem, ale… Cítil jsem se nějak jinak. Věděl jsem, že se musím brzo postavit na nohy a začít se starat o naše dítě, ale šlo to tak těžko. Možná právě proto byla moje maminka tak slabá, třeba právě kvůli mně a bratrovi. Najednou se mi vážně zastesklo po mých otcích a po bratrovi, které jsem tu chtěl mít. Jak se budou na tohle všechno tvářit, když se jim ani tahle cesta sem nelíbila? V jeden moment zjistí, že jsme se tu s Renem zabydleli a v druhý, že mají vnuka, to bude pořádná rána pro tyhle vzteklé kočky. Hlavně pro tátu Hira, to bude rána.
„Odpočívejte, bude to potřeba,” usmála se na mě léčitelka a dala mi vypít něco strašně odporně chutnajícího.
Jen jsem se spokojeně otočil k malému a objal jeho drobné tělíčko. Potom jsem konečně usnul.
Trvalo asi tři dny, než jsem byl schopen vyjít z pokoje a přejít ne moc dlouhou chodbu, moje tělo bylo jak z olova a velmi těžko se ovládalo. Břicho se poměrně rychle zahojilo, ale jizva zůstala, popravdě jsem byl i rád, bude to ta nejhezčí vzpomínka.
Malý nabíral velmi rychle sílu, až neuvěřitelně. Dost často využíval svou zvířecí podobu, ale nevadilo mi to, měl jsem tak svoje male koťátko, které jsem neustále muchlal, i když mi za to Ren nadával, že ho moc rozmazluji. Stejně jsem to dělal dál. Ren se hodně soustředil na hledání informací o pekelných kočkách, já na správnou životosprávu té kuličky, co neustále kousala Fuyukiho do ucha, jak kdyby to byla nějaká dobrota. Fuyuki nám hodně pomohl a během tohoto týdne, mi byl stále při ruce, až mě to otravovalo, ale co, snažil se. Podle všeho, to tu měl vážně rád a Rena považoval za svého krále, o tom nebylo pochyb.
Plížil jsem se opět chodbou a v rukách držel našeho malého, když se mohutný řev nesl krajinou až ke mně. Přicházeli. Netušil jsem, jak je to možné, ale nebylo pochyb, jsou tu.
Ren
Zabral jsem se zcela do pročítání všech kronik a záznamů. Bylo toho tolik, že jsem nevěřil tomu, že bych něco našel za hodinu, nebo do večera. Ale trpělivě jsem procházel jednu knihu za druhou, a když jsem narazil na něco zajímavého, a i když se to netýkalo toho, co jsem potřeboval, přesto jsem si udělal hned zápisky. I moje kniha se začínala plnit, a už byla z poloviny popsaná.
Ale to hlavní jsem zatím nenašel.
Možná pomůže Bako a Mashirův bratr, Jsou starší a možná si i něco víc pamatují, a taky, víc očí, rychlejší práce.
I přesto, že jsem byl hodně zavřený v knihovně, snažil jsem se věnovat i Mashirovi a Masaru.
Z počátku jsem ani nějak nevěděl, jak se k malému chovat. I když to byl můj syn, přišel na svět nečekaně a pro mne to bylo opravdu něco nového. Nikdy jsem se nestaral o tak mrňavé dítě, a teď navíc i moje.
Ze začátku jsem si hodně nechal radit i od felčara, pro kterého to nebylo první dítě, které v životě viděl. Ale krmení jsem spíš nechával na Mashirovi, teda aspoň pokud nebyl unavený, a já malého potom nosil, hrál si s ním, když potřeboval Mashiro odpočívat.
Postupně jsem si k němu nacházel cestu, a můj cit k němu, také zesiloval. Víc jsem začal vnímat, že je to můj syn. Víc se to pro mne stávalo pravdou, faktem, který prostě nešel pominout.
A občas, když jsem se potřeboval protáhnout od pročítání kronik, jsem si uvědomil, že myslím právě na to, co malý zrovna dělá.
A bylo to moc krásné dítě, krásné kotě… Nejkrásnější, jaké jsem kdy viděl.
Když uběhl přibližně týden, já ty dny už ani nepočítal, Mashiro se vydal zřejmě na průzkum zámku. Slyšel jsem jeho šouravé kroky, a věděl jsem, že kolem něho bude běhat to malé kotě, a v závěsu za nimi půjde Fuyuki, kdyby ho potřebovali.
Zaklapl jsem kroniku a vstal jsem. Byl právě čas oběda, tak jsme se mohli společně najít v jídelně nebo v kuchyni. I ten zámek už začínal vypadat více zabydleně.
Než jsem vyšel z knihovny, zaslechl jsem řev.
Jo, tak dopisy dostali, a stihli to ještě dříve, než jsem čekal. Jenže dovnitř do města se nedostanou bez mého svolení. Netušil jsem, jak to je s Mashirovým bratrem, ale naši lvi sem určitě můžou vkročit jen tak. Vlastně… Bako může…
I když jsem už chtěl vyběhnout ven za nimi, i tak jsem se zastavil u Mashira. Zvedl jsem Masaru ze země do náruče a druhou rukou jsem podepřel Mashira.
„Půjdeme je přivítat ven? Jsem zvědavý, jak se budou na malého tvářit. Ale jestli bude mít někdo z nich blbé kecy, tak ho vynesu v zubech,“ zamračil jsem se, ale hned se usmál, když se na mě Masaru zvědavě zadíval a malinko mě kousnul do ruky svými ostrými zoubky.
„Fuyuki, řekni správci, aby připravil pořádně pohoštění, protože tu za chvíli bude smečka hladových krků. A víš… Bude tu i Bako… Vrací se domů poprvé od té doby, co nás unesli, stejně jako já…“
Pak už jsem nasměroval Mashira dolů k hlavním dveřím, abychom počkali na divoké kočky, které se sem tak nedočkavě hnaly.
Mashiro
Byl jsem překvapený a neustále se díval ke dveřím, jestli je to pravda, nebo se mi to jen zdá. Přesto byl jsem tak neskutečně šťastný, že je uvidím a oni konečně sevřou v náručí svého vnuka… Nedalo se to popsat, jak jsem se v tu chvíli cítil, ale moje srdce bilo jak na poplach, když mi Ren pomohl jít rychleji a sebral naší malou kuličku ze země.
Malý jemně krčil ouška a bylo vidět, že se po tom hlasitém zařvání trochu bojí, ale neměl jsem obavy z toho, jak rychle se s nimi všemi seznámí.
Sešli jsme schody a už mířili k bráně, která se začala otvírat, jak moc chtěla přivítat druhého pána doma. Vidět je… Jak moc se mi v tu chvíli sevřelo srdce a rychle jsem se rozběhl do otcovy náruče, tak jsem snad nikdy z místa nevystřelil. Marice se stihl jen tak tak přeměnit do lidské podoby a už mě držel nejpevněji, jak mohl. Hiro mě hned objal zezadu, jak kdyby mě v tom sevření chtěli rozmačkat. Tolik mi chyběli, moji tátové, bylo mi jedno, že jsou nahý a já oblečený, kašlal jsem na to, moc jsem je potřeboval držet. Moc…
,,Mashi… Mashiro…” šeptali oba, jak kdyby si chtěli připomenout moje jméno.
,,Tati… Tati,” políbil jsem oba na tvář a už se vznesl do vzduchu, když mě přitáhl k sobě Bako a děda.
Měl jsem co dělat, abych se nerozbrečel, ale naše malé, se začalo hlásit ke slovu, když beze všeho kouslo Baka do nohy a roztomile na něj zavrčelo. Nejspíš mě šlo bránit, protože tyhle lidi neznalo.
Ren
Skupina čtyř lvů se brzy ukázala u zámecké brány, která se hned otevřela.
Přišel Bako… A on je tady doma. A naše země to ví… Vítala ho stejně jako mě a Mashira.
Shiro se utrhnul a hned jim běžel naproti. Nechal jsem ho. Usmíval jsem se, když jsem viděl, jak k nim běží, a jak jim vletěl do náruče. Masaru jemně zakňoural, a pak se vrhnul na Baka.
Pomalu jsem k nim došel, abych se přivítal i já.
„Jak… jak je to možné?“ zavrčel Mariceho otec, který byl stále ve lví podobě.
Chytl malého za krk do zubů, tak jak to kočky dělávají a zvedl ho do výšky. Masaru začal prskat a rozhánět se packami. Dokonce se mu povedlo drápy jedné packy zaseknout do jeho čumáku.
„Neradil bych ti to dělat, nelíbí se mu to. Musí si na vás nejdříve zvyknout,“ natáhl jsem se a vzal Masaru do náruče.
Pohladil jsem ho mezi ouškama a on se hned stulil. Jen zvědavě vykukoval a pozoroval ostatní.
„Nevíme, jak je to možné, ale je tu spousta věcí, na které teprve musíme přijít. Ale Mashiro patří k posvátným kočkám, a u nich to prý možné je. Jeho děda také odnosil a porodil Mashirovu mámu. Takže asi tak. Možná bude něco vědět Susumu, ale ten zatím nedorazil,“ rozhlédl jsem se kolem sebe, jestli ho náhodou neuvidím přicházet.
Ale brána se zase zavřela.
Takže zatím další hosté nejsou.
„Pojďte dovnitř,“ ukázal jsem jim k zámku.
Když Marice a Hiroki konečně pustili Mashira, přitáhl jsem si ho blíž. Políbil jsem ho do vlasů a předal mu naše malé štěstí, které hned spokojeně začalo vrnět, když byl v jeho náruči a cítil jeho vůni.
A jakmile jsem měl prázdné ruce, otočil jsem se na Baka, který už se změnil do lidské podoby.
„Vítej doma,“ zašeptal jsem trochu naměkko a silně ho objal.
Jo, opravdu jsem z toho byl vedle. Nikdy jsem si ani nepomyslel, že bychom se někdy mohli vrátit.
A věděl jsem, že ani Bako tu nechtěl jít. Ale tohle… Tahle novina, že se naše smečka rozrostla, byla tak silná, že i jeho to donutilo sem přijít.
„Máme si toho hodně co říct,“ také řekl tiše Bako, poplácal mě po zádech a pak už mě konečně pustil.
„Naše pokoje jsou připravené, a požádám správce, aby uklidil a přichystal i pokoje pro vás,“ otočil jsem se na ostatní a musel se usmát, když Marice a Hiroki koukali na malého a snažili se ho pohladit, ale on hned chňapal svými ostrými zoubky po jejich prstech.
Mashiro
Malý byl vážně nesvůj, bránil si mě nehodlal nikomu dovolit, aby se snad jen o kousek ke mně přiblížili.
„To jsou tvoji dědové, jsou hodní, neboj se jich,” pohladil jsem malého mezi oušky a jemně políbil na čumáček, když asi po třetí rafl po tátovi.
„Nevěřím tomu, je tak krásný, určitě to jednou bude dobrý král a skvělý syn,” usmál se Hiro, když se mu konečně podařilo malého pohladit po hlavičce a on ho nekousl.
Jenže na tu naší kočičku to bylo tak namáhavé, že se po chvíli změnil v malé miminko a spokojeně usínal v mé náruči. Počkal jsem, až se všichni oblečou, protože bylo vidět, jak jim je již nepříjemně. Když malý usnul, opatrně jsem ho předal Maricemu do náruče, který už nedočkavě ke mně natahoval ruce. Oba tátové se na něj usmívali jako na sluníčko a málem pokousali dědu, když k nim strkal čumák. Bylo vidět, jak se tu děda necítí dobře, pořád se koukal za sebe, jak kdyby ho někdo sledoval, a neproměnil se, stále zůstával lvem. Jen Bako byl spokojený, tak moc se mu rozzářil obličej, když mluvil s Renem, a jemu taky.
Byla pravda, že za ten týden, jsem moc času jen Renovi nevěnoval, pořád byl prvotní náš malý a já se moc dobře necítil, ale teď, když jsou všichni tu, budu moc s ním dnes být sám.
„Pojďte všichni dál. Jídlo je nachystáno, tak asi půjdeme do jídelny a po té dlouhé cestě něco pojíte,” vedl jsem je do jídelny a chtěl vzít malého, aby se mohli najíst, ale táta mi ho prostě nedal.
Ren
Nechal jsem všechny jít před sebou a já se držel vedle Mashira, když jsme vstupovali do zámku.
Bylo vidět, že je stále unavený, zmožený, ale už to bylo o něco málo lepší, a to, že sem přišla tahle návštěva, mu o hodně zvedlo náladu. Viděl jsem, že je šťastný, že tátové i dědové přišli.
Byl dobrý nápad jim poslat zprávu. Byl jsem rád, že to Mashirovi pomohlo aspoň trochu.
Usadili jsme se v jídelně, a k nám se přidal i felčar, kterého jsem všem představil. Cítil se trochu nesvůj, že bude jíst nejen se mnou a Bakem, ale i s dalšími králi z jiné země.
A když se ukázal i správce, musel jsem ho doslova dotáhnout dovnitř, jinak by stál celou dobu za dveřmi.
Když jsme se pustili do jídla, ještě jsem ho požádal, aby pak připravil další dva pokoje, aby hosté měli kde spát. Hned vyskočil od stolu a než jsem ho stihl zastavit, už běžel do prvního patra, aby to nachystal.
Malého jsme uložili do košíku, který jsme položili na menší stolek a přitáhli ho blíž k nám, aby byl po ruce. Jedli jsme a přitom jsme živě diskutovali. Marice, Hiroki se vyptávali na všechno, co se těhotenství i porodu týkalo. I Mariceho táta se zajímal, i Bako… Ptali se, jakou jsme měli cestu, a když jsem zmínil ty dva, co nás tenkrát unesli, Bako se začal mračit. Ale když se dozvěděl, že jsou oba mrtví, povolil napětí a spokojeně začal přikyvovat, že si nic jiného ani nezasloužili.
„Mashiro, měl by sis jít odpočinout,“ naklonil jsem se k Shirovi, když svou únavu už nedokázal skrýt.
„Připravím vám další odvar a zkontroluji vás. Léčitelka odešla, ale vrátí se zítra. Prý si musí něco zařídit,“ vstal felčar od stolu a zamířil rovnou k ohništi, aby nabral vřící vodu a připravil slíbený odvar.
Marice se taky postavil, vzal košík s Masaru, Hiroki pomohl vstát Mashirovi, a společně se pak vydali do naší ložnice.
„Já budu na chvíli v knihovně,“ doběhl jsem je ještě a políbil Mashira do vlasů. „Odpočiň si, brzy za tebou přijdu, ano?“
„Pojď, ukážu ti to tady,“ vstal i Bako a drcnul do Mashirova dědy. „A konečně by ses taky mohl změnit a obléct.“
Ten jen něco zavrčel, ale společně jsme se pak vydali z jídelny na chodbu, kde jsem se pak rozdělili. Oni dva šli nahoru k našim pokojům, a já zamířil zase do knihovny. Už mi toho moc na prohlédnutí nezbývalo. Byly to asi dvě police knih, zápisků a kronik. A já to chtěl mít brzy hotovo…
Mashiro
„Budu takhle, dokud se mi bude chtít,“ zavrčel děda na Baka, když ho napomenul, že by se už mohl změnit.
Vážně se tu necítil dobře, jinak by se změnil hned a ukazoval všem, jak mu život s Bakem sluší. Popravdě si ani nemyslím, že by sem šel, kdyby nebylo našeho malého. Několikrát, se ho snažil aspoň čumákem dotknout, ale ten ho vždy kousl, nebo drápl. Až když usnul, ho děda konečně tlapou jemně pohladil po nožičce. Bako se jen usmíval, ale nekomentoval dědovu špatnou náladu, prostě byl na ní zvyklý. Kdyby nebylo Baka, děda by určitě zůstal do konce života sám a prázdný, takhle měl někoho, kdo ho velmi miloval a staral se o něj.
„Uložíme tě, aspoň se podíváme, jak máš hezkou komnatu. Dneska… Vezmeme si malého k sobě, chceme si ho užít, a ty si konečně pořádně odpočineš,“ říkal táta Marice klidným hlasem a políbil mě do vlasů.
„Přesně tak, popravdě asi nebudeme celou noc spát, jak na něj budeme pořád koukat. Mléko jsme poprosili komorníka, aby nám odnesl do našeho pokoje, takže se nemáš čeho bát,“ usmál se táta Hiro a více si k sobě přitáhl košík s malým, aby mu ho nikdo nevzal.
„Děkuji… Vážně děkuji, že jste tu, potřeboval jsem vás,“ objal jsem oba a šel s nimi do našich komnat.
Moc dlouho se v ložnici nezdrželi, jen se podívali, a potom taktně odešli, abych měl dost času na spánek. Felčar mi ještě donesl odvar na hojení jizvy a také odešel. Zůstal jsem sám, poprvé od narození malého. Jen jsem doufal, že Ren přijde aspoň do rána. Věděl jsem, jak moc je teď do toho všeho zažraný, a jak chce zjistit, jak nám všem pomoci. I přesto… Chyběl mi, jako můj partner.
Ren
Zabral jsem se znovu do pročítání a zápisků tak, že jsem zapomněl na všechno okolo. Možná bych tu byl do rána, kdyby mě ze soustředění nevytrhnul hlas Baka.
„Rene, neměl bys tu ponocovat. Co vlastně hledáš?“ posadil se vedle mne, vzal jednu z knih do ruky a začal v ní listovat.
„Hledám něco, co by nám pomohlo pochopit, co se tu vlastně stalo, a proč je Mashiro, a hlavně Masaru, takový, jaký je. Léčitelka říkala, že Masaru je pekelná kočka.“
Bako přestal listovat v knize a udiveně na mě pohlédl. Už otvíral pusu, že něco řekne, ale já ho přerušil.
„Neboj, miluji ho, a je mi jedno, kdo nebo co je. Miluji je oba dva. Ale bude potřeba vědět, co všechno od nich obou můžeme očekávat, co se může stát, abychom byli připravení. Viděl jsem Mashira, jak se změnil v něco, co ani on sám nechtěl. Ale je to jeho součást. A já nechci, aby mi každou chvíli opakoval, jak se bojí, že by mi mohl ublížit. Už jsme se kvůli tomu jednou nepohodli. Nebojím se toho, ale on si stejně myslí svoje. A proto to chci vědět.“
„Víš, pamatuji si, že v horách žil jeden starý muž. Byl něco jako vědma, nebo šaman posvátných koček. A hodně toho věděl. Každý, kdo něco potřeboval, za ním chodil pro radu, ať už z posvátných koček, nebo od nás lvů. Možná by léčitelka mohla vědět, jestli ještě žije, a kde ho najít. Já to nevím, ale pamatuji si, že o něm rodiče často mluvili, a mám dojem, že i oni sami za ním několikrát zašli pro radu,“ zavzpomínal Bako.
„Možná to za zkoušku stojí. Víš, dozvěděli jsme se, že Mashiro by měl mít i sestru, a on ji chce najít. Takže plánů, co budeme dělat, je hodně. Jen teď s malým… Nevím, no. Nejsem nakloněn k tomu, abychom s ním takhle cestovali. Mohlo by to být nebezpečné.“
„Jsem rád, že jsem tu přišel. Občas se mi zastesklo po domově. A kdyby bylo potřeba, zůstal bych tu s malým, než by ses vrátil z výpravy. Mám to tu rád i přesto, co se tu stalo. Myslel jsem, že se nikdy nevrátím, ale jsem rád, že jsi nám poslal zprávu a donutil mě sem tak přijít. A jablka v zahradě pořád chutnají stejně dobře,“ zasmál se a vstal. „Já půjdu za tím svým bručounem. A ty bys toho taky měl nechat. Pokračovat můžeš zítra.“
Poplácal mě po rameni, a za chvíli už ho nebylo.
Byly už jen slyšet jeho kroky po prázdné chodbě.
Jo, má pravdu. Měl bych toho nechat. Moc jsem teď s Mashirem nebyl, a i když jsem se mu snažil věnovat, jak jen to šlo, přesto mi chyběl.
Odložil jsem zápisky a vstal jsem. Vzal jsem louč, která tu jako jediná hořela, vyšel jsem z knihovny a zamířil rovnou do našeho pokoje.
Byl jsem překvapený, když jsem viděl v posteli jen Mashira. Zastrčil jsem louč do stojanu, vrátil jsem se na chodbu a zavětřil. Když jsem zjistil, že Masaru je s Maricem a Hirokim, už jsem se klidnější vrátil zpátky.
Rychle jsem se svlékl, opláchl se a pak už jsem zalezl k Mashirovi do postele. Přitáhl jsem si ho do objetí a oba nás přikryl.
„Jsem zpátky, Shiro,“ zašeptal jsem a políbil ho do vlasů.