Mashiro
Roztáhl jsem deku, když mě na sebe Ren přitáhl, abych ho mohl obejmout nohama a cítil to příjemné teplo, které z něj tak krásně sálá. Co nejvíc jsem se přitáhl na jeho klín a jemně se mu na něm zavrtěl. Byl jsem nahý, takže mi jen deka kryla záda a ramena, jinak nic. Líbat se s ním, je tak skvělý pocit, že nikdy nebudu mít dost. Jeho chuť… Vůně…
Přiblížil jsem se k jeho krku a nasál tu příjemnou vůni, která se mi usadila snad až v mozku. Jemně jsem ho do něj kousl, a potom jazyk táhl od tepny k lalůčkům, které jsem s chutí podráždil. Líbilo se mi s ním hrát, moc často mi to nedovoloval, a o to víc mě ho bavilo trápit. Vrněl jsem a jemně mručel, když jsem se vrátil zpátky k jeho rtům, abych ho mohl znovu políbit. Bylo mi jedno, kde se v tuhle chvíli nacházíme, prostě jsem byl s ním a chtěl jsem si tyhle chvíle užít.
„Tohle místo tě potřebuje a to velmi. Jsem rád, že naše dítě vnímáš, protože ono tebe určitě ano. A Rene,“ přiblížil jsem se znovu k jeho rtům a jen lehce je políbil, abych mohl nasát jeho spodní ret a trochu jej kousnout.
Jen jemně… Dráždivě.
„Miluji tě… Opravdu moc,“ chytil jsem jeho tváře do svých dlaní a přejel mu prsty po té drsné tváři.
Je můj… Můžu pochybovat… Vztekat se… Bránit… Stejně mi opět dokáže, jak moc jsem jeho a on můj.
Ren
Jak bych naše dítě nemohl vnímat, když tak rychle roste a dává o sobě vědět. Pokud to bude kluk, nejspíš to bude stejný uličník jako Shiro. A pokud to bude děvče, tak bude stejně krásný jako Shiro.
Každopádně jsem toho nejkrásnějšího muže měl teď na svém klíně. Jeho teplé tělo krásné hřálo, zvlášť, když se na mě tak tiskl.
Pevně jsem ho objal a znovu zaútočil na jeho ústa, abych ho na chvíli umlčel, protože se mi už nechtělo mluvit o tom, kdo bude téhle zemi jednou kralovat.
Co bude, to bude. Teď je teď, a teď mám u sebe člověka, kterého moc miluji.
Prostě jsem jaký jsem, a jsem svůj. A věřím tomu, že svůj zůstane i Mashiro.
Jen nevím, po kom bude povahově naše dítě. Ale když zkombinuji moji a Mashirovu povahu… Už teď se děsím toho, až to malé budeme vychovávat, a co všechno nás ještě bude čekat.
Na Mashirova slova, že mě miluje, jsem se usmál, a moje ruce z jeho zad sklouzly na jeho pevný zadeček.
„Ukaž, jak moc mě miluješ, Shiro,“ stiskl jsem jeho oblé tvary a současně se přisál na jeho krk, kde jsem mu zanechal značku, abych mohl pokračovat na jeho krásné uši a pak znovu ke rtům.
Polibek, který jsem mu věnoval, byl chutnější než snad kdykoliv předtím, a s tím vším touha se s ním milovat rostla každým okamžikem.
Mashiro
„Velmi rád,“ odpověděl jsem mu vrčením a mírně se nahnul, abych mu víc odhalil svůj krk.
Shodil jsem ze sebe deku, protože mi překážela a byla tak nějak navíc. Chytil jsem ho za ruku a pomalu s dráždivým mručením jsem mu olízl prsty, aby byli hezky vlhké. Potom jsem si s nimi namířil na místečko, které máme oba tak rádi. Nadzvedl jsem se v bocích a přejel si s nimi po mém pulzujícím otvoru, který byl připraven na to jediné, co jsem v tuhle chvíli tak moc chtěl. Jen jsem si ho obkroužil, nepotřeboval jsem připravovat, byl jsem tak vzrušený, že mi stačila jen jeho slova, abych se maximálně navnadil.
„Ukážu… ti…“ položil jsem jeho ruku na své stehno a namířil si jeho naběhlý penis na svou dírku.
„Jak moc… tě miluji,“ s posledním slovem jsem si nasedl, abych uschoval jeho úd ve svém nitru.
Hezky jsem se stáhl, když se dotkl toho místa, ze kterého vždy šílím, a propnul se jako luk.
„Rene… Ach…“ zasténal jsem, když mě ta touha naprosto polapila, a já začal poslouchat své tělo.
Ren
Už jen to, jak mi olizoval prsty mě naprosto vzrušilo ještě víc. Už jsem se nedočkavě díval, co dělá, a když je zastrčil do své dírky, jen jsem tiše vydechl a hned s nimi potrápil jeho prostatu.
Chtěl jsem si s ním takhle pohrát ještě chvíli, ale i Mashiro už byl nedočkavý a brzy nasedl na můj penis.
„Shiro!“ vykřikl jsem o něco hlasitěji, když jsem ucítil to svíravé teplo a v břiše se mi rozběhlo snad celé mraveniště.
Ten zvláštně podivný příjemný pocit se mi roztáhl celým tělem a já jen stihl zatnout prsty do jeho boků. Roztřesený dech se mi zkrátil, když jsem viděl, jak to první dosednutí prožíval i Mashiro.
A nedokázal jsem jen tak sedět a čekat. Strašně moc jsem ho chtěl. Strašně moc jsem chtěl prožít ten skvělý pocit právě s ním.
Několikrát jsem se pokusil o hlubší nádech a výdech, abych se vzpamatoval, a pak jsem Shirovi naznačil, aby o něco víc zrychlil své pohyby. Pomáhal jsem mu, jak jen to v tom rozpoložení šlo. A přitom se snažil o nic neochudit ani jeho tělo, jeho krásný štíhlý krk, jeho tvrdé bradavky, s které jsem potrápil jazykem i zuby.
Nejraději bych ho celého snědl. Uvědomil jsem si to ve chvíli, kdy mnou proletěl obzvlášť silně příjemný pocit a já se do něj zakousnul o něco víc…
Mashiro
„Rene…” zařval jsem svým tygřím hlasem, když jsem cítil, jak mě jeho velikost celého vyplnila.
Nevím, čím to bylo, možná tím, že jsem v jiném stavu, ale cítím vše mnohem silněji, než je normální. Je mi tak skvěle, že bych v tom chtěl pokračovat tak dlouho, dokud bych neupadl do bezvědomí.
Svoje drápy jsem mu v té euforii zarýval do zad tak, že bylo slyšet, jak pod nimi jeho kůže praská. Nebylo to však bez odezvy, už jen cítit jeho zuby v mém krku, bylo jako to nejhezčí vyznání lásky. Sice mě nikdy oficiálně před ostatními neokroužkoval, ale za to, jeho značky na mém krku byly vždy ty nejhloubější a tak viditelné, že se nedaly přehlédnout. Byl to můj chlap a mohl si dělat co chtěl.
„Ren… Já… Už…” sténal jsem, když to na mě šlo tak rychle, že jsem se bál, aby to vůbec můj dech zvládl.
Cítil jsem, jak mě Renovo uspokojení plní a dělá mě naprosto jeho, v ten stejný okamžik jsem to prostě nevydržel a propnul se na jeho klíně jako luk. Všechno moje sperma se rozstříklo mezi naše těla, a ta příjemná vůně naší společné lásky se vznášela vzduchem, jak to nejlibější afrodiziakum.
Jen jsem ho s posledními dosedy na jeho klín, objal kolem krku a líbal. Nechtěl jsem o nic přijít. Jen si užívat, že je ve mě.
Ren
Byl jsem Mashirem jak omámen, zvlášť, když jsem slyšel jeho vzdechy a výkřiky, a když jsem cítil tu nádhernou vůni našeho milování.
Bylo to stejné, ale přitom tak jiné. Bylo to intenzivní natolik, že jsem se v tom naprosto ztratil.
Skoro jsem ani nevnímal Shirovy drápy na svých zádech. Jen jsem ho po odeznění toho nejsilnějšího napětí pustil ze zubů, a přitáhl si ho do tak těsného objetí, že měl problém se už skoro hýbat.
„Jsi… jsi to… nejlepší… co mě mohlo… potkat…“ zadýchaně jsem chraptěl při pohledu do jeho touhou zastřených očí.
Byly tak nádherné. On celý je nádherný. Nejhezčí muž, nejhezčí kocour, kterého jsem kdy mohl potkat.
Rozhodně stálo za to si na něj počkat. Snad jsem někde celý život podvědomě cítil, že na mě čeká někdo jako on, když jsem se doteď nesvázal s nikým jiným. A že jsem příležitostí měl nespočítaně…
Když jsem se trochu vzpamatoval, dolehl jsem na záda a opatrně si Shira přitáhl na svou hruď.
Zabořil jsem prsty do jeho vlasů a druhou rukou jsem ho hladil po zádech.
„Vážně jsi ten nejlepší…“
Mashiro
Spokojeně jsem vrněl, když jsem se opřel o jeho mužnou hruď.
„Měl bych být, když sis mě vybral,” usmál jsem se a opřel se o svoje ruce, které jsem si složil na jeho hrudi.
Díval jsem se mu do očí, a sem tam mu věnoval polibek potom, jak pěkné to v tuhle chvíli bylo. Cítil jsem se vážně jako doma, ne v nebezpečí, nebo pod něčím dohledem, prostě doma.
„Je to tak zvláštní, ale cítím se tu jako doma a v bezpečí,” políbil jsem Rena na rty, a potom jemně foukl na jeho tváře, jak kdybych se ho snažil ochladit.
„Možná bychom se tu vážně mohli na chvíli usadit, jen, než se budu cítit na to, abychom se mohli vydat do země divokých koček. Co ty na to? Vypadá to, že ti má felčar ještě dost co říct a tvůj kamarád… No řekněme, že jsi mu chyběl. Možná by se mohl ukázat i ten komorník. Co víme, teď jsem prostě šťastný a spokojený, když jsem s vámi,” pohodlně jsem se uvelebil a poslouchal, jak Renovi příjemně bije srdce.
Ani jsem nějak dál nevnímal svět kolem sebe, jak kdyby se ztratil, a byli tu jen my dva. Jak jsem usínal, Renovo teplo a jeho blízkost, mě konejšily, jak ta nejsladší ukolébavka.
Ren
Neodpověděl jsem Mashirovi. Jen jsem ležel, hladil ho, objímal, a přemýšlel.
A když už jsem měl na jazyku odpověď, on prostě jednoduše usnul.
Opatrně jsem ho ze sebe sesunul a uložil na postel. Přitáhl jsem se k němu blíž a přikryl jsem nás.
Zahleděl jsem se do stropu a znovu začal přemýšlet nad tím, co Shiro řekl, a co vlastně bude.
Já sám to nevím.
Někdy si říkám, že tu chci zůstat. Že bych rád obnovil náš silný rod. Pak zas myslím na to, že tu pro mne už není místo a že se nechci vrátit a vládnout tady. A co by obnášelo, kdybych tu zůstal, nebo kdybych se rozhodl navždy tohle prázdné království opustit.
Ale stejně jsem usínal s myšlenkou, že mi to mé srdce nedovolí. Nemohl bych zradit svou zemi, svůj rod, i když je na pokraji vyhynutí.
Druhý den, když jsem se probudil, Shiro se vrtěl, jak nemohl najít vhodnou polohu, protože mu bříško moc nedovolovalo se rozplácnout tak, jak kdysi.
Polibkem a pohlazením jsem ho vzbudil, a když jsme přivítali nový den tím nejlepším způsobem, konečně jsme byli schopni vstát, umýt se a upravit, a zajít dolů do kuchyně, kde už voněla snídaně.
Fuyuuki už s felčarem seděl u stolu a čekali, až budou moct začít jíst.
„Nemuseli jste na nás čekat,“ mírně jsem se zamračil.
Ale pak můj pohled padl ke kuchyňskému stolu, kde se připravovaly jídla.
Menší chlapík, možná o něco starší než já, tam stál s nožem v ruce a chlebem v druhé a trochu ostýchavě se na nás díval.
Popošel jsem k němu a položil mu ruku na rameno.
„Jsem rád, že ses tu o to postaral. Moc děkuji,“ mírně jsem se poklonil na důkaz díků. „Posnídáš s námi, ano? Přeji si to.“
Když se malinko překvapeně usmál, přikývl, a rychle dodělal snídani. Pak už jsme se společně pustili do jídla, abychom mohli co nejdříve vyrazit.
Mashiro
Probudil jsem se až ráno, jak dobře se mi spalo a nic mě nerušilo, až na něco malého, kterému se má oblíbená poloho při spánku nelíbila. Jen jsem nespokojeně zamručel, když mě Ren budil, ale i přesto byl ke mně jako vždy pozorný, to jsem na něm miloval nejvíc, jak se o mě staral.
„Omlouvám se, nechtělo se nám z postele,” usmál jsem se na všechny, co seděli u stolu, ale i na to pána, co připravoval jídlo.
Vypadal celkem sympaticky, i když si mě trochu podezřívavě prohlížel. Hned jsem se s chutí pustil do jídla. Byl jsem hrozný, strašně jsem se ládoval, ale nejspíš ne pro mě, ale pro to malé.
„Je to výborné, domácí jídlo je hned znát. Táta Hiro mi občas něco ukuchtil, když jsem nemohl večer spát, a nebo když mě táta Marice potrestal za moje krádeže ve městě,” musel jsem se zasmát, když jsem viděl ty pohledy od felčara a Fuyukiho.
„Ne… To byly spíš jen takové menší, a ještě je za mě Ren žehlil. No dobře, natrápil jsem se ho dost, protože jsem pořád utíkal ze zámku, neměl jsem rád, když mě někdo držel na jednom místě. Vlastně až nyní jsem schopný uvědomit si, jaký rošťák jsem byl, co? Rene?” dal jsem mu pusu na tvář a dál se ládoval masem, které bylo tak moc dobré, že jsem se nemohl zastavit.
Ren
„Je pravda, že uhlídat Shira stálo dost práce. Byl horší jak pytel blech,“ ušklíbl jsem se, když jsem si na to vzpomněl.
Jo, ale to je už nejspíš minulost. Teď to bude jiné…
„Musíme se vydat na cestu. Podle toho, co jsi říkal,“ podíval jsem se na felčara, „nám cesta potrvá asi půl dne, než se k léčitelce dostaneme. Můžeš nám připravit nějaké jídlo na cestu? Pokud by to měl být problém, nevadí. Něco bych ulovil cestou.“
„Není to problém. Rád to nachystám. Bude to za chvilku. Připravím vám raději víc jídla, kdybyste se nestihli vrátit zpátky dneska,“ hned vyskočil sluha na nohy a už kmital do spižírny, kde byly podle všeho nějaké menší zásoby jídla.
Pokud se tu zdržíme, budeme je muset doplnit. Určitě to měli pro sebe, aby nemuseli lovit každý den, nebo chodit do přístaviště na trh.
S tou myšlenkou jsem vstal od stolu, ještě upozornil Mashira, aby se tak divoce necpal, nebo mu bude špatně, protože nás čeká delší cesta.
Zašel jsem se podívat do zbrojnice, kde jsem našel všechno tak, jak to tu naposledy opustili.
S úctou jsem vzal otcův meč do ruky. Prohlédl jsem si ho, pohladil čepel, a pak ho schoval do pochvy a připoutal si ho k pasu.
„Můžeme jít,“ vrátil jsem se zptáky do kuchyně.
i Fuyuki byl už připravený a nenechal si rozmluvit, že má zůstat. Prý bude chránit budoucí krále za každou cenu…
Mashiro
Vadilo mi, že mě Ren napomíná, abych tolik nejedl, to snad byla moje věc, ne?
Jemně jsem na něj zavrčel a víc se zakousl do masa, jak kdybych si ho bránil. Klidně si půjdu nalovit, nemám s tím problém, dělával jsem to i na zámku u otců. Prostě pud kočky se nezapře, ale tady… Chyběly mi ryby, a to docela dost, přemýšlel jsem, jestli cestou narazíme na nějaký rybník, v kterém bych je nalovil.
Vše jsem poctivě snědl a už se šinul za Renem, protože zavelel k odchodu, sice jsem moc nechápal, proč s námi jde i Fuyuki, ale podle jeho výrazu bylo jasné, že jde za každou cenu.
Cesta byla docela náročná, už jen proto, že se dost stoupalo do kopců v horách. Ale ani na chvíli jsem si nechtěl odpočinout. Ren sice navrhoval přestávku, ale v tu chvíli jsem se změnil v kočku a neposlušně spěchal dál. Věděl jsem, že se na mě za to zlobí, ale takhle jsem byl hbitý a rychlejší. Břicho mi zatím nevadilo a malému se to podle všeho líbilo, nebylo tedy proč se strachovat. Prostě jsem byl nejšťastnější v tu chvíli, když jsem byl volný.
Nevím proč, ale když jsme se blížili k vesnici divokých koček, cítil jsem se šťastný, jak kdyby mi někdo vlil sílu do žil. Jako kdybych se pohyboval na půdě, která mi dodávala sílu. Byl jsem nejspíš skoro doma. Někde poblíž tu vážně musely být posvátné kočky. Někde tady.
Ren
Když se Mashiro nacpal k prasknutí, mohli jsme konečně vyrazit. Myslel jsem si, že bude těžkopádný, nebo pomalejší, když se tak najedl. Ale evidentně mu to nedělalo problémy, i když se na něm únava místy trošku projevovala. Přeci jen to byl dost obtížný terén, hlavně když v sobě nosí dítě.
Ale bylo vidět, jak s každým dalším krokem ožívá, a snad se i víc rozzářil, když jsme se přiblížili k oblasti, kde bylo království divokých koček.
Nebylo stejné jako to naše lví. Ale přesto mělo tohle území své kouzlo.
Posbíral jsem Mashirovy věci, když se změnil v kočku, a přidal jsem do kroku, aby se mi neztratil.
Ať už byl v lidské či zvířecí podobě, měl jsem pocit, že je Mashiro čím dál víc krásnější.
Ale tak trochu jsem se i obával toho, jak to bude, až to mrně bude chtít ven. Nejen že rostlo rychleji, než tomu tak je běžně u žen, ale Shiro není žena…
Když jsme byli v místě, kdy opravdu bylo cítit snad i ve vzduchu, že tahle zem patří posvátným kočkám, začal jsem se pozorněji kolem sebe rozhlížet ve snaze zahlédnout tu ženu, o které felčar mluvil.
I Fuyuki víc zpozorněl. Ale měl jsem pocit, jako by tu ženu znal, jako by věděl, koho přesně má hledat, protože se díval do jiných míst než já.
Mashiro
Stále jsem byl ve své zvířecí podobě a musel jsem uznat, že se mi to velmi líbilo. Vítr, který se mi proháněl srstí, mě dělal nějak šťastným. Znal jsem to tu… Nevěděl jsem jak, ale po téhle půdě jsem určitě už někdy chodil. Těmito hlubokými lesy jsem se proháněl jako malá kočka a… Byla tu se mnou máma. Tady jsem byl doma, země mých lidí je velmi blízko, nemusím mít mapu, abych věděl, kde hledat. Volalo mě to, něco v těchto kopcích… Vodě… Větru… Šeptalo to, jsi doma.
„Slyšíš to?“ otočil jsem se na Rena, který mě jen tak tak stíhal.
Vlastně… Nestíhal mi skoro nikdo.
Dokud jsem nenarazil na divoké kočky, které se zalíbením vyzývaly mou divokou podobu ke hrám. Snad hned poznaly, kdo jsem a podle toho se i chovaly. Vzaly mě mezi sebe, jak kdybych k nim patřil a zvědavě mě obcházely. Byla to nejspíš zvědavá koťata, podle toho, jak malá byla, ale bavila mě. Dva černé kožíšky se točily kolem mě, a sem tam mi šťouchly do břicha, jak kdyby spíš lákaly toho, co byl uvnitř.
„Vítejte, neviděl jsem posvátné kočky již roky, jaká čest jednu zase spatřit,“ usmál se pohledný muž, který se k nám blížil.
Podle všeho patřil mezi vůdce zdejší vesnice, protože koťata hned skončila s hraním a schovala se za něj.
Přebral jsem si od Rena věci a schoval se za vysoký strom, kde mě kryly kolem dokola keře. V rychlosti jsem se převlékl, aby mě nikdo neviděl nahého, a v lidské podobě se postavil Renovi po boku.
Ren
Mashiro se nám ztratil někde mezi stromy, ale ještě štěstí, že teď, zvlášť, když jsem se s ním miloval, a navíc čeká dítě, je jeho pach o to výraznější a osobitější, a já ho tak lehce mohl najít.
Došli jsme k němu ve chvíli, kdy kolem něj pobíhala malá koťata a promluvil na něj nějaký muž.
Mírně jsem stáhl obočí. Neznal jsem ho, a nelíbilo se mi, že se přimluvil k mému kocourovi.
„Tahle posvátná kočka se jmenuje Mashiro,“ přitáhl jsem si Shira blíž k sobě, aby to bylo jasné.
„Přišli jsme sem, protože hledáme jednu ženu. Shiro je…“
Pootočil jsem se a ukázal na Shirovo břicho. Tohle gesto bohatě stačilo, a nemusel jsem nic říkat, zvlášť, když jeho břicho bylo už dost velké.
„Potřebovali bychom, jestli by nám pomohla. Nevím, o koho jde, mohl by si nám s tím pomoci? Teda, myslím najít tu ženu…“
Mashiro
Líbilo se mi, jak na mě Ren žárlí, takhle se moc často nechoval, jenže nyní měl mnohem větší důvod si mě chránit. Naše dítě… Nevíme, čím bude, ale už nyní z nás dělá rodinu.
„Dobrý den, tohle je můj partner. Ren, z rodu lvů ze ztraceného království. Mě už představil,“ pousmál jsem se s přitulil se Renovi k boku, už jen proto, že z něj šlo hezké teplo.
„Opravdu bychom potřebovali pomoc s hledáním té ženy. Jak vidíte, je to pro nás velmi důležité,“ stiskl jsem tomu muži ruku, když ji mně a Renovi podával.
„Jistě, je tady,“ usmál se, když se kolem nás mihla šedá kočka, která zakňouráním lákala do nedaleké chatky.
„Její jméno je Muiren. Pozor na to, jak s ní mluvíte, je na to háklivá. Neupozorňovat na její pokročilý věk,“ usmál se.
„Mé jméno je Kai a jsem jeden z hlavních strážců této vesnice,“ ukázal za muže za sebou, kteří ho přišli chránit.
„Chovejte se tu jako doma. Vlastně doma jste, pane. Kousek tady ve skalách začíná země posvátných koček. Jen… Už dlouho na ni nikdo nevstoupil. Jak kdyby všem nepatřičným zapichovala ostré trny do chodidel. Nejspíš jen vaší rodině je to povoleno. Doufám, že se k nám potom připojíte k obědu,“ ukázal na nejspíš jeho chatku a hezkou ženu, která právě vycházela ze dveří.
Ren
Moc se mi nechtělo jít dovnitř. Nejraději bych šel hned vyhledat tu ženu, která nám měla pomoct s Mashirovým porodem.
Ale bylo by neuctivé odmítnout pozvání.
Vešli jsme tedy dovnitř a usadili se u stolu, který se během chvíle zaplnil právě dovařeným jídlem.
Musel jsem oběd pochválit, protože jídlo bylo opravdu vynikající.
Ale přesto, že hovor byl plynulý a docela dobře jsme se bavili, byl jsem jak na trní.
Prostě jsem to všechno chtěl mít už za sebou.
Když čas pokročil, s omluvou jsem vstal od stolu.
„Nechci být nezdvořilý, ale mohli byste nám ukázat cestu k Muiren? Rád bych ji vyhledal, protože…“ pohlédl jsem na Mashira a jeho bříško. „No, nevíme, kdy ji budeme potřebovat. A nechci nic zanedbat.“
Mashiro
Musel jsem uznat, že to bylo docela příjemné. Vůdcova žena byla velmi milá a starala se o nás, jak kdybychom byli nějaká honorace. Nálada… Ta celá atmosféra. Podle všeho znali Rena, nebo nejspíš jeho rodiče, protože se chovali hodně uctivě. Rozhodně odsud nešlo žádné nebezpečí.
Najedli jsme se a po Renových slovech jsem se zvedl i já od stolu, abychom mohli zamířit za léčitelkou.
„Není potřeba, já jsem zde,“ oslovila nás od dveří postarší žena, které dlouhé šedé vlasy sahaly až po kolena.
„Dobrý den, potřebovali jsme…“ zastavila mě rukou, když jsem jí chtěl vše vysvětlit.
„Vím, co tu chcete. Bohužel jsem toto dělala jen jednou, a nevím, jestli to bude opět tak jednoduché. Tvůj děd byl tehdy velmi silný muž. O dost mohutnější a jeho dar léčení byl na vysoké úrovni,“ zamyslela se a prohlédla si mě od palců na noze až po vlasy.
„Samozřejmě pomohu, jak nejlépe budu moci. Příprava porodu bude náročná, takže se nesmíte vzdalovat moc daleko. Nanejvýš do království lvů, které je po staletí chráněno těmi nejmocnějšími kouzly, které znám. Tam jste v bezpečí. Poslední dny se ale stáhnu za vámi, abych byla poblíž. Vypadá to, že porod se blíží velmi rychle a moc času nám nezbývá,“ pohladila mi bříško, když i já zahlédl, jak se v něm něco pohnulo.
„Och… Bude velmi silné. Moc, kterou bude ovládat, může změnit životy nám všem,“ pohlédla na nás, jak kdyby dostala dárek, po kterém vždy toužila.
„Věřím, že chcete vidět vaše království, pane Mashiro, ale nyní ne. Pro bezpečí vás i vašeho dítěte… Vraťte se do ztraceného království, v horách již není bezpečno. Ne večer,“ zamračila se.
Ren
Otočil jsem se po hlase, který se ozval ode dveří.
Ta žena… Bylo vidět, že má léta, a já si hned vzpomněl na varování, že jí je nemáme připomínat.
Ale přesto, když jsem se na ni pozorněji zadíval, bylo vidět, že je stále plná života, její oči doslova jiskřily, a snad jen tělo ji mohlo občas zradit, protože to se ošidit nedá. Neduhy, které provází stárnutí, prostě přijdou, aniž by to jakýkoliv tvor dokázal ovlivnit.
Musel jsem však uznat, že i přes svůj věk byla ta žena velmi hezká.
Moc se mi však nelíbilo, co potom řekla.
Nechtělo se mi s Mashirem zůstávat mimo bezpečí mého zámku. Tady do téhle části, jsem jako dítě zabloudil jen dvakrát, a moc jsem to tu neznal. I teď jsem si moc nepamatoval cestu, a kdybychom neměli průvodce, a kdyby to sem Mashira netáhlo, nejspíš bychom ještě bloudili někde v těch zalesněných kopcích.
„Nechci tu nikoho obtěžovat. Bez urážky,“ mírně jsem se poklonil strážcově ženě a pokračoval, „nemáte tu moc místa, a pochybuji že i v ostatních domcích to bude jiné. A navíc… Jde o složitý porod, a my sami nevíme, jak to bude vypadat, a co k tomu bude potřeba. Byl bych radši, kdybychom byli někde v místě, které je na to lépe uzpůsobené.“
Mashiro
„Samozřejmě můj králi, taky že chci, abyste byli ve vašem království. Nikam jinam bych vám ani nedoporučovala jít,“ pousmála se nad tím, jak Ren reagoval.
Taky jsem tomu moc nerozuměl, opravdu už předtím řekla, že bychom měli jít do Renova království, ale zase… měla by jít s námi hned, co když bude porod již brzy.
„Potřebuji ještě sehnat nějaké byliny, které pomohou vašemu druhovi k porodu. Není nic jednoduchého na tom, vytáhnout dítě z těla muže. Je mi jasné, že se velmi obáváte, bývalý král království posvátných koček byl stejný. Nezastavil se ani na chvíli, jak moc se o své dítě a partnera bál. Budu se snažit, co nejvíc to půjde, hlavně… Doufám, že víte o tom, co v tu chvíli probudíte?“ podívala se na mě pohledem, který mi viděl až do duše.
„Dítě mohou mít jen ti, co zdědili dar nejmocnější… Pekelná kočka. Jen jeden byl doposavad schopen tuhle proměnu ovládat, musíte na tom zapracovat, jinak je možné, že porod proběhne v jiné atmosféře,“ zamračila se a na moment přiblížila svou ruku k mému bříšku.
„Věřím, že vše bude v pořádku. Doufám v to,“ pohladila mě po tváři a potom se otočila pro nějaký pytlík, který jí nesl mladík, který jí byl velmi podobný.
„Tohle jsou byliny, které zatím budete pít. Nejsou moc dobré, hořké, ale jejich síla ochrání prozatím vaše tělo. Dorazím do království během týdne. Zatím se o sebe starejte navzájem,“ pousmála se a rozloučila, když mířila ven.
„Vrátíme se do království, nezbývá nám moc času do večera,“ chytil Fuyuki Rena za ruku, aby upozornil na nutnost vyrazit zpět.
Ren
Jsem z toho všeho nervózní. Vážně se s tím pořád nedokážu nějak naplno ztotožnit.
I když jsem se už srovnal s tím, že Mashiro očekává naše dítě, pořád to je pro mne neznámá, a já nevím, co bude dál. Mám z nadcházejících dnů prostě obavy. Nejspíš se uklidním až ve chvíli, kdy bude po všem. Možná bych se cítil jistěji, kdyby tu byl bratr…
Přikývl jsem Fuyukimu, že se vydáme okamžitě na cestu zpátky. Nemohli jsme se déle zdržovat, pokud jsme chtěli být na noc v bezpečí zámku.
Poděkoval jsem té ženě, převzal od ní byliny, které přinesla Mashirovi. Ještě jsem si ale na moment stáhl Fuyukiho bokem.
„Máš nějakého spolehlivého člověka, který by byl schopný co nejrychleji dorazit do království lvů Mashirových otců? Potřebuji vyřídit vzkaz mému bratrovi. Jak se vrátíme, napíšu mu list, a byl bych rád, kdyby ten posel vyrazil, pokud možno hned. Vím, že budeš muset do přístaviště, ale mohl bys to pro mne prosím udělat? A určitě chceš stejně tátovi donést medicínu, co ti bylinkář nachystal.“
Fuyuki se nejprve zarazil, ale nakonec souhlasil.
Potom jsme se ještě rozloučili s vesničany, a pak už jsme vyrazili na cestu…
Mashiro
Když se Ren s Fuyukim na moment vzdálili, felčarka si mě stáhla k sobě, aby mi něco sdělila.
„Mashiro… Ano znám tvoje jméno, protože mi tě tvoje maminka několikrát přivedla ukázat,“ odpověděla hned na moji otázku, kterou jsem jí položil jen pohledem.
„Dávej, prosím, na sebe pozor, co se stalo ve lvím království, to nebylo jen tak. Nevím podrobnosti, ale vždy jsem z toho měla zlý pocit. Možná přijdete na pravdu, ale musíte být opatrní, i přesto je to jedno z nejbezpečnějších míst, co znám. Aby mohli tehdy prince unést, musel je někdo z nich, jejich krve, vyvést ven z pozemku království, zámek by to nikdy nedovolil,“ stiskla mi na moment ruku a potom poodstoupila, aby mě propustila.
„Děkuji za vše, nebojte se, postarám se o to,“ pousmál jsem se, ale přesto mi to vrtalo hlavou.
Vydal jsem se pomalu ven, když i Ren s Fuyukim vyšli ven.
„Podle všeho budeme muset celou cestu být změněni, jinak bychom to nestihli,“ podíval jsem se na nebe a popravdě mi to ani nevadilo.
Měl jsem rád svou zvířecí podobu, a nebál se, že by to nějak malému vadilo.
Ren
Souhlasil jsem s tím, že na sebe vezmeme zvířecí podoby. Když se Mashiro přeměnil, zabalil jsem do uzlu jeho i své věci a ty jsem si potom nechal přivázat na záda, abych je nenesl celou dobu v zubech.
Rozloučili jsme se a konečně všichni tři vyrazili.
Cesta nám tentokrát trvala podstatně kratší dobu než předtím. Jednak jsme všichni byli přeměněni a taky jsem cestu už znali, takže nebyl problém se orientovat, aniž by nás musel Fuiyuki navádět.
Celou cestu, i když jsem se rozhlížel, kontroloval, zda nás někdo nebo něco nesleduje, jsem však přemýšlel nad tím, co všechno jsem se dozvěděl.
Měli jsme mezi našimi lidmi zrádce. Možná ještě je, nebo odešel ze země, nebo už zemřel. Kdo ví… Ale spíš mi stále vrtalo hlavou, co řekla ta felčarka.
Pekelná kočka…
Vždyť Mashiro patří do rodu posvátných koček, tak jak, sakra, může mít takové dítě? Jak může být pekelná kočka, nebo… Jak Mashiro sám může být pekelná kočka.
Posvátné a pekelné prostě nejdou dohromady.
Udělali jsme si tentokrát jen malou přestávku, a když se začínalo stmívat, byl už zámek na dohled.
„Už budeme doma,“ proběhl jsem kolem Mashira, když jsem přidal do kroku.
Mashiro
Cesta tentokrát byla o něco rychlejší, ve zvířecí podobě jsme mohli jít opravdu svižněji a nic nás nedrželo zpět. Jak kdybych měl křídla, když se mi za zády pohyboval mohutný kočičí ocas.
Ať dělám cokoliv, to já jsem to zvíře, které se nedá zkrotit. Budeme mít dítě, ale i nyní vím, že to moji povahu nezmění. Jsem toulavá kočka… Jiná než ostatní, ale přesto se do mě někdo zamiloval a dal mi to nejcennější, naše dítě.
Vběhl jsem na nádvoří a teprve poté se pozastavil nad tím, jak se před námi samovolně otevřela brána, jak kdyby nás vítala doma a sevřela v náruči. Za nedalekým sloupem jsem se přeměnil zpět do lidské podoby a oblékl se. Sice tu moc lidí nebylo, ale nechtěl jsem Rena nijak dráždit.
„Rene já…“ to už jsem nestihl doříct, protože se moje tělo sesunulo k zemi, jak kdyby mě někdo vypnul.
Naprosto jsem neměl sílu udělat cokoliv, a jen se svalil do květin, které tu v záhonku rostly. Rozprostřelo se mi černo v hlavě, jak kdyby přese mě někdo přehodil deku, a jen stěží se mi dýchalo. Bylo to tolik zvláštní. Byl jsem tu a přitom nebyl. Jediné, co jsem věděl bylo, že jsem upadl do hlubokého spánku, a někdo vycházel ze tmy, jak kdyby byl obalen zlatou září.
Ren
Byl jsem rád, když jsem uviděl bránu do zámecké zahrady. To, že se otevřela tentokrát sama, nebylo jen tak. Poprvé, když jsme prošli, museli jsme si otevřít, ale věděl jsem, že nás všechno okolo, domy, tráva, stromy, keře, prostě všechno, bedlivě pozoruje a zjišťuje, co jsme za vetřelce. Ale od té chvíle v nás poznali ty, kteří do téhle země patří, a už nás všechno vítalo, jakmile jsme se objevili mezi prvními domky.
Otočil jsem se na Mashira, když se převlékal a něco mi začal říkat, ale v tu chvíli se najednou bez hlesu sesunul na zem.
Dvěma skoky jsem byl u něj. Drcnul jsem do něho čumákem, ale když se ani nehnul, okamžitě jsem se změnil do lidské podoby.
„Fuyuki! Sežeň bylinkáře! Rychle! Přiveď ho do mého pokoje!“ popadl jsem Mashira do náruče a spěchal s ním do zámku.
Měl jsem o něj strach. Nejen o něj, ale i o to dítě, které nosil pod srdcem. Mashiro dýchal sice pravidelně, ale docela slabě. Ani oční víčka se mu nezachvěly. Vypadal jako by najednou umřel, a mě z toho ledová ruka sevřela srdce, a s malou dušičkou jsem s ním spěchal nahoru.
Najednou jsem si uvědomil, že bych to asi nezvládl, kdyby mi tak náhle odešel. Nemohl bych bez něj být.
Mashiro
Cítil jsem se tak slabý, jak kdyby mě něco odnášelo pryč a já netušil kam. Bylo mi tam teplo, ale přitom mě svíral divný mrazivý pocit. Obklopila mě tma, která ne a ne odejít. Chtěl jsem se probudit, otevřít oči, ale bylo to tak těžké. Někde z dálky jsem slyšel hlas muže, kterého tolik miluji, ale nemohl jsem k němu dojít.
„Mashi… Shiro…” ozývalo se tou divnou místností.
Ano, tak jsem se cítil, jak kdyby mě někdo zavřel do tmavé místnosti a já neviděl ani na krok. Byl jsem úplně bez síly. Mohl jsem jen naslouchat volání mého jména, a doufat, že se vše spraví.
Ren
Uložil jsem Mashira na postel. Sklonil jsem se nad ním a pořádně si ho prohlédl. Nezdálo se, že by měl nějaké zranění, ale nechápal jsem, co se mohlo stát, že upadl do bezvědomí.
Měl jsem o něj strach, bál jsem se, že celá tahle věc s jeho těhotenstvím mu může vážně ublížit.
Nebo snad i zabít…
Ne, nesmím na to myslet.
Zatřepal jsem hlavou, Mashira přikryl, a pak jsem spěchal k vědru s vodou, do které jsem namočil plátno a pak ten studený obklad přiložil Mashirovi na čelo.
Bylo to jediné, co mě teď napadlo udělat. Kromě toho, že jsem se svlékl, změnil se do zvířecí podoby, a pak vyskočil k Mashirovi na postel, abych ho mohl hřát, než se objeví bylinář.
A ten se ukázal chvíli po tom, co jsem tak ulehl vedle Mashira.
Celý zadýchaný doběhl k posteli, odkryl Mashira a pořádně ho prohlédl.
„Nevím… zdá se…“ přiložil ruku na jeho břicho. „… vypadá to, že budeš muset běžet pro léčitelku… Malé se zřejmě rozhodlo podívat se na svět dříve, než se čekalo…“
Na nic jsem nečekal. Seskočil jsem z postele, a ještě, než jsem vyskočil z okna, otočil se k posteli.
„Dej na něho pozor, brzy se vrátím s léčitelkou…“
Mashiro
Tak slabý jsem se nikdy necítil, vše ve mně bylo, jako by z toho někdo vysál všechen život. Tolik jsem se snažil otevřít aspoň oči a trochu se zkusit posadit, ale nic… Vše ve mně bylo bez síly.
„Mashiro… Dítě moje… Je čas… Můj vnuk chce na svět,“ vnímal jsem ten příjemný ženský hlas, ale netušil jsem, odkud ke mně přichází.
Bylo mi najednou tak příjemně, ani jsem se v tu chvíli probudit nechtěl. Někdo mě pevně stiskl za ruku, byla sice ledová, ale poznal bych ji kdekoliv na světě, moje máma. Byl jsem sice velmi malý, když umřela, ale vůně… Dotek… Maličkosti si dítě pamatuje od narození.
Chtěl jsem jí oslovit, ale nešlo to.
„Jen klid… Klidně dýchej, vše bude v pořádku, neboj se,“ tišil mě její hlas, jak ta nejhezčí ukolébavka.
Ren
Ani nevím jak, ale brzy jsem byl mimo naše království.
Nejspíš mě poháněl strach o Mashira, protože jsem na něj celou cestu myslel, a v duchu mu vysílal své myšlenky, aby vydržel, ať mi neodchází někam, odkud by nebylo návratu.
Moc ho miluji a chci s ním zůstat do konce života.
Už jsem si nějak neuměl představit, že by tomu mělo být jinak.
A bylo by mi jedno, jestli s dítětem nebo bez.
Nevím, jak dlouho jsem běžel. Místy jsem se zastavoval, hledal jsem stopu, větřil jsem.
A až teprve když byl měsíc přímo nad mou hlavou, jsem zachytil její stopu.
Hned jsem se po ní rozběhl…
Našel jsem ji uprostřed malého paloučku, kde právě sbírala nějaké byliny.
Když mě viděl, jen všechno schovala do mošničky a byla připravena vyskočit mi na hřbet, abych ji mohl odnést do zámku. Nezdála se být překvapená tím, že jsem pro ni přiběhl.
„Já vím, pospěš si,“ víc se na mě položila, aby nespadla a chytla se mě pevně za hřívu.
Nemusel jsem ani nic říkat, cítil jsem, že ona opravdu ví, proč jsem za ní přiběhl.
Cesta nazpátek už netrvala tak dlouho. Nemusel jsem nic hledat a cestu jsem znal, tak jsem běžel rovnou.
Mohla uběhnout možná tak hodina, když jsem vběhl otevřenými dveřmi do zámku.
Jako by i to království vědělo, že je to důležité a všechno se přede mnou hned otevíralo.
Proběhl jsem chodbou nahoru a rovnou do mého pokoje.
„Zůstaň tady,“ přikázala mi.
„Nemůžeš dovnitř. Ne teď. Když bude potřeba, zavolám tě,“ podívala se na mě přísně, když jsem začal protestovat.
Ale pak mě pohladila po mé lví hlavě a usmála se.
„Můžeš se těšit na svého syna…“
S těmi slovy mě šokovaného nechala stát na chodbě a zmizela vevnitř.