Mashiro
Byl jsem rád, že mě Ren už nepustil, měl jsem takovou jistotu a podle toho, jak se mi udělalo hned lépe, se to líbilo i našemu malému. Bylo zvláštní chodit těmi ulicemi, jak kdyby tu nikdy nikdo nežil. Byl slyšet hluk, cinkání příborů a sklenic o sebe. Dětský smích, pláč, jak kdyby si tohle město vše živě vybavovalo. I tak jsem měl divný pocit, že nás někdo, nebo něco sleduje. Nepřišlo to s námi, bylo to tady a čekalo, až otevřeme dveře.
„Rene… Je tu ten člověk? Ten, co léčil moji matku? Byla slabá, její tělo nebylo nikdy moc silné, to mi říkal i Susumu, už prý po jeho porodu zeslábla, ale… Chodila sem pro lék, který asi pomáhá našemu rodu. Kdybychom ho našli, byl by to nejspíš první krok k mému vyléčení,“ stiskl jsem mu ruku, když jsem se podíval na velikou smuteční vrbu, která byla uprostřed malého náměstí, a právě pouštěla své rozkvetlé peříčka do větru, jak tisíce malých padáčků.
„To je krása,“ jen to vidět mi stačilo k tomu, aby se mi nitrem rozlilo příjemné teplo.
„Ano, to je tvůj domov,“ řekl jsem tiše, když se ve mně to miniaturní něco pohnulo.
Ren
Blížili jsme se k zámku, když se mě Mashiro zeptal na bylinkáře.
Nechápal jsem, proč se mě na to ptá, když já sám tu nebyl několik let, a tohle místo je prakticky vylidněné. Podíval jsem se na Fuyukiho, jestli on něco neví.
„Pokud tu je, tak už bude hodně, hodně starý a dobře se skrývá,“ pokrčil rameny a zastavil se u zámecké brány.
Nebylo potřeba použít takovou sílu, jako u hlavní městské brány, šla otevřít lehce, a ani nezavrzala.
„Starám se o ni. Hlavní bránu nechávám tak, jak je, odrazuje to i případné nežádoucí návštěvníky. A kdo se i přesto dostane přes městskou bránu, málokdy se dostane sem na zámek. A pokud se dostane na zámek, už se nikdy nevrátí. Jen lidé naší krve tudy mohou procházet, aniž by se jim cokoliv stalo.“
Zastavili jsme se před budovou zámku a já se na ni zadíval. Bylo to, jako se vracet zpátky do dětských let, když jsem tu ještě pobýval. Zvenčí se prakticky nic nezměnilo. Jen některá místa byla zarostlá břečťanem víc, na některých místech byly oprýskané zdi a okna byla zaprášená.
„Bylinkář bydlel na druhé straně zámku. Úplně na konci. Měl malý domek sousedící se zámkem, a využíval kus zahrady pro pěstování bylin, které se špatně hledaly a volně rostly jen málo. Můžeme se tam jít podívat. Stejně nevím, odkud začít, a co tu vlastně budu hledat. Vím, proč jsme tady, ale nevím, kde začít,“ přiznal jsem, že jsem v tuhle chvíli trochu ztracený.
„Ale… Nejdříve se chci jít podívat do královského křídla. Podívat se do našich a rodičů pokojů. Sám…“ dodal jsem rychle.
Nechtěl jsem doprovod někde, kde se budu já sám potýkat se svými vzpomínkami.
Mashiro
Na odpověď jsem si tedy nějakou chvíli počkal, ale bylo to jedno, stejně bylo vidět, jak mě tu nechtějí. Ren neustále pozoroval okolí, jako kdyby tu byl poprvé, a Fuyuki zase jeho. Skvělé…
„Dělej si, co chceš,“ odsekl jsem Renovi, když řekl, že chce sám do zámku.
„Půjdu se podívat po tom bylinkáři,“ vydal jsem se tím směrem, který ukazoval Fuyuki, když o něm mluvil.
„Půjdu s tebou, je to tu nebezpečné, sice ti město neublíží, ale jestli tu někdo je, nebude tě znát,“ přiskočil ke mně a chtěl jít po mém boku, ale to se mu nepodařilo.
„Jsem posvátná kočka, mohu se tu procházet, jak se mi chce, takhle mě poznají líp, ne?“ říkal jsem už v proměněné formě, kdy na zem dopadly kalhoty, které jsem si v rychlosti stihl sundat.
Moje rudá srst se na slunci leskla tak moc, že si musel Fuyuki na chvíli zakrýt oči, čehož jsem využil a rychle se propletl do korun prvního stromu, co byl nejblíž. Rozhodl jsem se cestovat po větvích, a střechách domů, tak, jak mi bylo nejpřirozenější a podle všeho, se to tomu malému uvnitř mě dost líbilo.
Ren
Ještě jsem nebyl ani u dveří, když jsem zaslechl Mashira, jak se dohaduje s Fuyukim.
Ohlédl jsem se právě ve chvíli, kdy se Mashiro proměnil a s mrsknutím svého ocasu vzápětí zmizel.
Povzdechl jsem si nad tím, jak je neopatrný, lehkovážný, zvlášť v tomhle stavu. Neměl by se tak často proměňovat, když nosí v sobě dítě. Mohl by mu ublížit. Nejen sobě, ale i našemu dítěti…
Bylo zvláštní si tohle přiznat. Podvědomě jsem před tím stále couval, protože mi to pořád prostě nedocházelo, a nebyl jsem schopný ani pobrat to, že Mashiro, jako muž, čeká dítě.
Tohle prostě bylo proti všemu, co jsem znal, co jsem se naučil.
Ale věděl jsem, že s ním prostě nehnu, a on bude stejně tvrdohlavý jako byl vždycky a bude si dělat věci po svém.
Jen jsem mohl doufat, že se to jednou nevymkne jeho kontrole a nedopadne to špatně…
„Půjdu se podívat za ním,“ zavolal na mě Fuyuki, který už byl také změněný ve lva, a během chvíle odbíhal zahradou dozadu za zámek, kde míval domek felčar.
Věděl jsem, že s ním je Mashiro v dobrých rukách, a kdyby náhodou něco, že mě Fuyuki zavolá.
Konečně jsem otevřel dveře a vstoupil jsem do ztichlého a prázdného zámku.
Bylo to zvláštní tu vejít po tolika letech. Jako bych čekal, že mě tu někdo přivítá, že uslyším hlas sloužících, mých rodičů, že uslyším Baka, jak na mě volá, že mě čeká v zahradě pod jabloní, abychom nabrali pár jablek…
Ale nic z toho se nestalo.
Jen ticho a tísnivý pocit mě provázel, když jsem vystoupal do prvního patra a procházel chodbou ke královským pokojům… K pokoji mému a Bakovu…
Mashiro
„Hele ty… Počkej! Nevíš… Co tě tu čeká. Slyšíš mě?“ křičel na mě ten prohnaný lev, co se řítil pode mnou.
Kašlal jsem na něj, v korunách stromů se mi nikdo nevyrovnal, ani táta, a to bylo co říct. Skákal jsem ze stromu na strom, a přitom se vždy poctivě zachytil větví, abych nás oba neohrozil. Dával jsem si pozor, přeci jen jsem v tuhle chvíli nechránil jen sebe, ale i to malé uvnitř mě.
„Máš trochu přidat, jsi pomalý. Kdyby mě někdo přepadl, byl bych už mrtvý,“ prskl jsem po něm, když jsem seskočil u posledního domku, co tu byl a on byl deset kroků za mnou.
„Tss… Si myslíš, že když běháš v korunách stromů a jsi posvátná kočka, že tě třeba nemůžu zakousnout? Klidně. Kdybys nebyl Renův, udělám to s chutí, i když… Co takhle, kdybys Renův nebyl? Nikdo tu není, mohu tě třeba hodit dolu ze stráně, co ty na to?“ zavrčel přímo do mojí tváře, když došel na krok přede mně.
„Ren by tě asi zabil,“ zaleskly se mi oči a on se jen provokativně zasmál.
„Už vím, proč se mu tolik líbíš,“ zasmál se i nahlas, když viděl, jak jsem na něj vycenil zuby.
„Nemyslím si, že by byl doma, ale zkus to. Neviděl jsem tu popravdě nikdy nikoho. Buď se dobře schovávají, nebo se něčeho bojí. Cítím tu dost často pohledy, jak mě někdo pozoruje, ale nikdy nepromluví a už vůbec se neukážou, třeba budeš mít víc štěstí,“ říkal s klidem, a přitom se posadil na zem, jak čekal, co udělám.
„Myslím si, že ten muž nás moc dobře slyší, nechej mu čas, až si uvědomí, kdo jsem,“ sedl jsem si vedle něj a zadíval se do okna, kde se jen letmo mihla postava.
Ren
Kráčel jsem tou chodbou se smíšenými pocity. Jako bych pořád čekal, že se otevřou dveře a z nich vykoukne máma. Nebo táta na mě zavolá z kuchyně, že jsou čerstvě upečené koláče, ať si přijdu, než na to máma přijde. Jako bych čekal, že se otevřou jiné dveře, ze kterých vykoukne Bako a zatáhne mě dovnitř s tím, že má nápad, jak pozlobit lazebníka.
Míjel jsem všechny ty známé dveře, zastavoval jsem se u nich, ale zatím jsem ani jedny neotevřel. Jako bych měl strach si přiznat, že za nimi nikdo není…
Až teprve ty, které patřili mému pokoji, jsem otevřel.
Chvíli jsem zůstal stát na prahu a jen se rozhlížel.
Všechno vypadalo stejně, jako tenkrát, když jsem tu byl naposledy.
Všechno bylo na svém místě. S ničím se tu nehnulo nejspíš od doby, co jsme zmizeli.
Vešel jsem dovnitř a znovu se rozhlédl. Viděl jsem i hračky, které jsem tu tenkrát měl. Moc jich nebylo, ale vévodil jim dřevěný meč, oprýskaný, na jednom místě naštíplý, jak jsem se tenkrát šermoval s Bakem.
Dosedl jsem na postel. A až teprve v téhle chvíli to na mě padlo. Ta podivná tíha, smutek, stesk po tom všem, co tu tenkrát bylo.
Nedokázal jsem zadržet slzy, které se mi nekontrolovatelně hrnuly z očí…
Mashiro'
„Je to otrava, dojdu pro něj a v zubech ho vynesu,“ prskal po chvíli Fuyuki.
„Jsi netrpělivý, máme času dost. Ren chce být sám, ať je. Klidně si běž… Na maliny, já tu počkám,“ odsekával jsem a dál se díval do okna, zda se konečně ta osoba rozhodne.
„Vážně mě nemáš rád, co? Co jsem ti jako udělal? Nebo žárlíš? Řekl někdy Ren v noci moje jméno? Jako… Fuyuki… Jooo…“ to už nestihl doříct, protože se musel dost rychle uhnout mé tlapě s dost vytasenými drápy.
„Nemám… Nevím. A asi ano, žárlím. Znáš ho dlouho a chová se k tobě hezky, štveš mě,“ zaryl jsem mu jeden dráp do tlapy, kterou nestihl uhnout.
„Ty malej…“ zavrčel a tentokrát se po mě ohnal on.
„Dost… Nechci vás tu dávat do kupy. Nemám na to nasušené byliny,“ zamručel na nás starý muž, který vyšel konečně ven ze dveří.
„Tys to plánoval?“ zamručel na mě tázavě Fuyuki.
Jen jsem přikývnul, protože ano, byl to můj plán, i když… Ne vše, co jsem řekl, byla lež, vlastně to byla pravda, ale to jsem mu rozhodně nechtěl říct.
„Vím, kdo jsi, a taky vím, proč jsi tady, ale není to vhodná chvíle,“ ani jednou se mi nepodíval do očí a tím mě velmi štval.
„Rozhodně nevíš, proč tu jsem, jinak bys tohle neříkal,“ zamručel jsem na něj zpátky, protože to malé se ve mně najednou dost protahovalo.
„Ne… to… Není to… Bohové…“ udělal pár dlouhých kroků a chtěl ke mně natáhnout ruku, ale když viděl můj výraz, radši ji hned stáhnul.
Ren
Nevím, jak dlouho jsem tak seděl. Ale vím, že to chvíli určitě trvalo, než jsem si otřel oči a konečně se zvedl. Tolik vzpomínek tu bylo, na které jsem chtěl zapomenout. Ale vždy u mě byly schovány, jen jsem je nechtěl pustit ven.
Když jsem se vybrečel, konečně jsem získal odvahu se podívat i do dalších pokojů. Do Bakova, který sousedil hned s mým propojenými dveřmi. Často jsme v noci chodili k sobě, a často jsme v noci i utíkali ven na průzkum.
Podíval jsem se do ložnice našich rodičů, kde také všechno zůstalo tak, jako by tu stále byli.
Procházel jsem potom i chodbami a vzpomínal, jak tu kdysi bylo živo. Zamířil jsem i do trůnního sálu, dokonce i do kuchyně a nahlédl jsem i do velké komory, jako bych čekal, že tam bude něco k snědku, co bych si mohl ukrást, tak jak jsme to s Bakem dělávali.
Ale bylo tu prázdno. Jen vzpomínky, nic víc…
Když jsem vyšel z kuchyně a chtěl se podívat do části, kde pobývali strážní, pohlédl jsem z okna a uviděl Mashira a Fuyukiho, jak tam stojí a proti nim nějaký starý lev.
Neměl ani schované lví znaky, nejspíš to ani nepovažoval za nutné, když tu nikdo nechodil.
A když se pootočil, zahlédl jsem jeho tvář.
Poznal jsem ho. Přibylo mu hodně vrásek, zestárl, ale byl to on. Bylinkář, léčitel, který se staral o naše rozbitá kolena.
Shodil jsem ze sebe oblečení, otevřel okno a proměněný ve lva vyskočil ven.
Rozběhl jsem se rovnou k nim.
Už to nebyla jen vzpomínka. Byl tu někdo, koho jsem, kromě Fuyukiho a jeho otce, znal…
Mashiro
„Omlouvám se, nevěříš lidem, že? Asi se není čemu divit. Tvoje matka… Ona… Byla úžasná žena, moc mi chybí. Chodíval jsi sem s ní a hrával sis u mě v bylinné zahradě. Střežila tě jako oko v hlavě, ale moc se jí to nedařilo, byl jsi dost zlobivé dítě, které už ve třech letech tady prolezlo všechny stromy, co byly nadosah. Slyšel jsem, co se stalo, já… Je mi tvé rodiny líto. Jsi tedy poslední svého druhu, pokud si pamatuji správně,“ začal klidně mluvit a posadil se na starý kmen, co byl opodál.
„Nevydržím dlouho stát, omlouvám se, že budu sedět,“ byl velmi dobře vychovaný a hlavně milý.
„Nejsem jediný, ještě můj bratr,“ odpověděl jsem vzápětí, kdy jsem si sedl blíž k němu, jak kdybych ho chtěl bránit.
„Bohužel jsi. Tvůj bratr není stejný jako ty, je víc do tvého otce. Zdědil jsi dar po matce, který je… Řekněme nevyzpytatelný. Podle všeho ses s ním již setkal, byl jsi děsivý, že? A taky…“ zadíval se mi do očí a prohlédl si moje kočičí tělo, jak kdyby viděl skrz mě.
„Nebudeš jediný, až se mu bude chtít ven. Proto jsi zde, že? Nikdy jsem toho nebyl svědkem, nebo jsem to neviděl, ale tvoje matka se narodila dvěma otcům. Nebyli to králové, ale jeden byl zvěd a druhý velitel stráží na zámku u posvátných koček. Byli to moc hodní lidé, pamatuji si je ještě já, ale čas k nim byl neúprosný, zemřeli, než vaše matka našla správného muže. Tvůj otec nikomu moc v životě nevěřil, ale ve spojení s ní, spolu vedli zemi dobře. To, co se ti děje… Budeme muset připravit lék, abys neohrozil toho malého, nebo malou, nejsem si jist. A taky… Kdo je otec?“ podíval se tázavě na Fuyukiho vedle mě.
Ren
Doběhl jsem k nim právě ve chvíli, kdy se Shiro posadil a bylinkář domluvil.
Když mě zaregistroval, otočil se ke mně a chvilku si měn prohlížel. Pak se jeho pohled změnil na překvapený.
„Ren? Princi,“ vydechl a postavil se, jako by nevěřil tomu, že jsem to opravdu já.
Uši však sklopil až k hlavě, kterou mírně sklonil.
„Ano, jsem to já, Toru,“ došel jsem až k němu.
Obešel jsem ho dokola a pak se před ním zastavil.
„Netušil jsem, že tu ještě někdo bude. Podle toho, co Fuyuki a jeho otec říkali, tak tu už neměl nikdo být. Proč jsi neodešel, tak jako ostatní?“
„Nemohl jsem. Tohle je můj domov, i když už tu dávno nikdo není. Ale občas za mnou někdo přijde pro radu. Teda někdo, kdo se odváží, nebo má krev našeho rodu. Ale jen ti, kteří o mně ví. Většinou se všichni rozprchli do světa, nebo umřeli stářím. Jsem jeden z posledních, kdo se rozhodl tu zůstat. Stejně jako Fuyuki a jeho otec, správce přístaviště.“
„Kdo další tu zůstal?“ zeptal jsem se, a podle toho, jak sebou bylinkář cuknul, bylo jasné, že mám pravdu.
„No tak! Odpověz!“ zeptal jsem se přísně, když neodpověděl hned.
„Zůstal tu slouha. Byl tenkrát ještě mladý, když jste… když jste zmizeli, ale říkal, že neodejde. Že se tu bude o zámek starat, dokud bude moct. Je schovaný. Vždycky se schová, když sem někdo přijde.“
Bylinkářův pohled opět padnul na Mashira a na Fuyukiho, jako by měl o sluhu strach.
„Nikdo mu neublíží, pokud nemá zlé úmysly,“ uklidnil jsem ho.
Došel jsem k Mashirovi, olízl jsem mu čumák, a pak se posadil vedle něj.
„Tohle je můj muž, a dítě co nosí, je naše. Já jsem otec, na kterého ses ptal…“
Mashiro
No tohle otec teda určitě není, tak možná mrtvola, až mě vyprovokuje. Zamyslel jsem se, když se zeptal a víc se zadíval na Fuyukiho. Ale když přišel Ren… Byl, jak kdyby mu někdo vlil do žil novou sílu. Pozoroval mého krásného lva a hltal každé jeho slovo.
„Ano… Tohle je můj partner a otec našeho dítěte, pokud to tak mohu nazvat,“ otřel jsem se tlamou o Renovu srst a jemně zamručel, když jsem ucítil tu jeho silnou vůni.
Vážně neví, co se mnou dělá, a jak moc po něm pořád toužím, v tuhle chvíli je to snad ještě horší, že by těhotenské chutě?
„No počkat… Jsem nějak mimo obraz,“ zastavil nás v mluvení Fuyuki a zadíval se na mě a Rena.
„Jak jako že čeká dítě? Od kdy může mít chlap dítě? Cože je? Jak to může růst tam uvnitř? Co je to?“ byl v šoku a nedokázal se uklidnit.
Chápal jsem ho, dlouho jsem tomu nemohl uvěřit ani já, a o teprve Ren.
„Mashiro, říkej tomu, jak chceš, je to vaše dítě. Je jedno, co bude převládat za vzhled, ale bude to miminko, jako každé jiné. Pokud ale vím, bude těžké se dobře postarat o tvé tělo. Nebudeš moct rodit, bude z tebe vyříznuto o to větší pozor se bude muset dávat. Mezi divokými kočkami žije žena, která je nejlepší v tom, aby ho z tebe vyjmula, a přitom podpořila regeneraci tvého těla. Bohužel nevím, v jakém zdravotním stavu je ona, je jen o pár let mladší než já.“
Povzdechl si stařík a úplně zazdil Fuyukiho, který stále čekal na svou odpověď. Přesto však léčitel pozoroval Rena a očividně s ním chtěl mluvit.
Ren
Bylo jasné, že léčitel docela dost ví o Mashirově těhotenství. Podle všeho se s tím už setkal, teda aspoň u Mashirových prarodičů.
„Půjdeme dovnitř, mám tam věci a rád bych se tě zeptal na pár věcí,“ kývnul jsem hlavou k zámku a pobídl i Mashira, aby se zvedl a šel taky dovnitř.
Po cestě jsme posbírali Mashirovy a Fuyukiho věci, a pak už jsme všichni vešli do zámku. Na chodbě jsem vzal zase své věci, a když jsem se oblékl, zamířil jsem rovnou do kuchyně.
Když jsem to tu procházel, všiml jsem si, že je tu čisto, až na nějaký ten prach. Ale nebyly tu pavučiny, nebyla tu špína. Opravdu se tu o to někdo staral.
Prohlédl jsem druhou komoru a spokojeně se usmál, když jsem viděl různě navěšené byliny a další dózy s čaji. Dokonce tu bylo i sladidlo. Vzal jsem pár těch zelených lístků, jeden jsem si strčil do pusy a další dal do pusy Mashirovi, aby ochutnal.
Bylinkář se posadil na lavici, a zatímco Fuyuki zaběhl na zahradu pro vodu, jejíž pramen tu stále byl a byl také čistý, rozdělal jsem oheň, abychom si mohli uvařit čaj. Když oheň hořel, a nad ním se v kotlíku nahřívala voda, vytáhl jsem z vaku těch pár kousků jídla, co jsme si vzali na cestu, a nachystal to na stůl, aby si všichni mohli vzít.
Chtěl jsem udělat nějaký čaj, když začala voda vřít, ale bylinkář vyskočil na nohy s tím, že ho připraví sám. A pro Mashira udělá jeden speciální, který by měl podpořit zdravý růst dítěte.
„Byl jsi tu celou dobu?“ zeptal jsem se, když jsme se konečně všichni usadili.
„Byl. Viděl jsem, jak to tu upadá, jak se to tu vylidňuje. Pohřbil jsem vaše rodiče, a spoustu dalších, kteří tady zůstali. Ostatní, jak jsem už říkal, odešli do světa. Nechtěli být tady, když to tu bylo takové… smutné. Jako by s vaším zmizením tady život skončil.“
„Mluvil jsi o posvátných kočkách. Mají království celkem dost daleko odsud, tak jak to, že tu Mashirova matka mohla docházet? Pokud by byla slabá, nemocná, nejspíš by ani tu cestu nezvládla.“
„Království, kde jste žil vy princi,“ podíval se na Mashira, „i váš bratr, je království vašeho otce. Domov posvátných koček je někde jinde. Možná i proto vaše matka slábla. Vrátila se sem, ale bylo už pozdě, aby se uzdravila. Váš rod žil necelý den cesty dál do hor. Přibližně v polovině cesty žije ta žena, o které jsem vám říkal. Opravdu byste ji měli navštívit…“
Mashiro
Zašel jsem za malý paravan, co tu stařík měl a změnil se v člověka. Převlékl jsem se do svého oblečení, které jsem si převzal od Rena, abych nadále nezatěžoval svoje tělo. Upravil jsem se a už ve své podobě a zcela zlidštěný jsem si sedl na židli, kterou jsem měl nejblíž po ruce.
Jenže jsem se hned zarazil, když na mě promluvil stařík a řekl to o mém rodu.
„Vážně? Vždy jsem si myslel, že se moji rodiče seznámili v zemi, kde kralovali, já teda… Co mi říkal Susumu, vlastně si moc věcí nepamatuji od doby, co jsem byl nalezen mimo moji zem,“ povzdechl jsem si, když jsem si uvědomil, že tento fakt, mi nejspíš bude vždy skryt.
Ani Susumu neznal jejich příběh a mě by to tak moc zajímalo. Musela to být veliká láska, jenže… Co o nich vlastně vím?
„Tvoji rodiče se seznámili zde, v našem království, když tvůj otec jako zvěd pomáhal lidu posvátných koček. Nikdy jich moc nebylo, už jen proto, že tento druh se těžko rozmnožuje. Protože byli velmi bázliví a svá tajemství chránili až moc pečlivě, křížili se jen v rodech. Proto mohou i muži mít dítě, což způsobilo pradávné vyvolání posvátného boha plodnosti. Bohužel, časem nebyl nikdo, kdy by nebyl příbuzný. Rozhodli se pro razantní krok… Zvolili jednu ženu, královskou dceru a té vybrali nejvhodnějšího muže, krále vlků ze zamrzlé země. Tvůj otec šel zjišťovat, jak dobrá je to volba a s ním, byla vyslána dcera léčitele a mého skvělého přítele,“ pohodlněji jsem se posadil a poslouchal.
Jak příjemné to bylo, něco slyšet o mojí rodině. Budu moci jednou svému dítěti říct, kdo byli.
„Tvůj otec… Byl velmi silný a drsný muž, naopak jeho čisté srdce a dobrota, které se snažil schovávat, nemohly zůstat nepovšimnuty. Tvoje matka se do něj ihned zamilovala a porodila dva syny. Až poté, když jsi se narodil ty, odešla žít do jeho království, sem jezdila jen tehdy, kdy už nemohla bojovat s tím, co… Mashiro, čekala další dítě, tvou sestru,“ byl jsem v šoku.
Jen jsem seděl a zaryl své ostré drápy do dřeva stolu, jak moc mě to zasáhlo.
Ren
Přisunul jsem si židli blíž k Mashirovi, a zatímco jsme poslouchali, jak bylinkář vypráví o jeho rodičích, přitáhl jsem si ho k sobě, abych ho mohl obejmout.
Popíjeli jsme ten dobrý čaj, přičemž jsem měl pocit, že ten Mashirův voní daleko víc než ten můj. Ale jak řekl bylinkář… Je to pro jeho zdraví a pro zdraví dítěte.
Občas jsem nenápadně mrknul na Shirovo bříško, které vypadlo, jako by se zvětšovalo každým dnem víc.
Pocítil jsem to škubnutí a všichni jsme se potom podívali na Mashira, když pod jeho drápy zaskřípalo dřevo, ze kterého byl vyrobený stůl. Zůstalo na něm několik rýh. Jen jsem Mashira k sobě přitáhl ještě víc, aby se uklidnil.
„A to dítě... Shirova sestra, narodila se? Žije?“ otočil jsem hlavu k bylinkáři a napjatě čekal na odpověď.
Pokud ano, tak nezůstali jen dva bratři, ale mají i sestru. A to znamená, že jejich rod nevymře.
Mashiro
Vřelo to ve mně, jen ten fakt, že nejspíš zabili moji maminku, když čekala mou sestru, je to hrozné… Celého mě to svíralo, a přitom vztek rostl, jak kdyby se ve mně všechen ten čas hromadil.
„Ano… Je má sestra naživu?“ zeptal jsme se také, ale ta šance byla tolik mizivá.
„Ach… Na tohle vám bohužel nedokážu odpovědět. Jediné, co vím je, že tehdy pumy ze zmrzlé země slavili narození jejich princezny, které ale vůbec nevypadá jako oni. Jejich královna zemřela den poté, co se malá narodila a těhotná nikdy nebyla. Princeznina srst je bílá jak padlý sníh a její oči světle modré, je albín. Podle mě je posvátnou kočkou, ale nikdy jsem ji naživo neviděl, jen to, co jsem se doslechl. Její krása prý zatemňuje mysl. Její otec jí střeží víc, než oko v hlavě a nikdo se jí nesmí dotknout. Pokud někdo je vaší krve, potom jedině ona, ale nemohu to potvrdit,“ zamračil se, když se podíval na své staré nohy, které určitě měly problém dojít i pro bylinky na zahrádku.
„Chtěl bych se jít na tu dívku podívat,“ otočil jsem se prosebně na Rena, ale bylinkář mě chytil za ruku.
„Král… Je velmi nebezpečný a… musíte si dávat pozor,“ stiskl mě, když se podíval na mé bříško, kde se to malé pohnulo.
„Vaše dítě je přednější,“ pousmál se, snad proto aby odlehčil situaci.
Ren
Pozorně jsem naslouchal všemu, co léčitel říkal. Co se mi však nelíbilo, byl Mashirův nápad jít se podívat na princeznu. A naštěstí měl léčitel stejný názor.
„Nedovolím, abys někam teď šel,“ postavil jsem se a přísně se na Mashira zadíval. „Už jen to, že jsme cestovali sem, se mi moc nelíbilo. Ale musím uznat, že to nakonec nebyl nejhorší nápad. Je vidět, že tvoje návštěva nebyl jen tak zbrklý nápad, ale že tě nejspíš to malé sem přivedlo za nějakým účelem.“
Sklonil jsem se k němu, políbil ho do vlasů a pohladil jeho kulaté bříško.
Pořád mi to přijde divné, i potom, co jsem slyšel, ale začínám si zvykat na to, že budu otec, i když jsem si původně svůj život, své začátky s Mashirem, představoval jinak.
„Půjdeme se podívat do tvého království, přeci jen to není už tak daleko a není tu takové nebezpečí, jako po cestě sem. A navíc bude potřeba se zastavit u té ženy, aby se na tebe podívala. Ale teď… Rád bych si odpočinul,“ pohlédl jsem z okna ven, kde se slunce posunulo zas o kus dál.
Nebude trvat a bude se stmívat.
„Přespíme v mém pokoji, ty si Fuyuki můžeš vybrat pokoj, který chceš. Kromě pokoje mých rodičů.“
„Počítám, že už je máte připraveny,“ usmál se bylinkář a také se postavil. „Půjdu zajistit něco k jídlu.“
„To je v pořádku, půjdu něco ulovit a připravím večeři,“ postavil se i Fuyuki. „A chtěl jsem tě požádat… Rád bych si s tebou promluvil o mém otci. Není na tom už nejlépe…“
Bylinkář se na něj usmál a s přikývnutím vstal, aby mohli vyjít ven. Ještě se za nimi ani nezavřely dveře a už probírali, jak je na tom Fuyukiho otec, a co by bylo dobré mu dát, aby se cítil lépe.
„Tak půjdeme?“ podal jsem Mashirovi ruku. „Ukážu ti to tady, a pak si půjdeme odpočinout, než Fuyuki připraví večeři, ano?“
Mashiro
„Já vím, že se ti to nelíbí, ale dobře tedy… Až se narodí naše dítě, potom se chci podívat na tu princeznu. Řekneme i mému bratrovi a třeba dědům, je mi to jedno, jenže já ji vážně chci vidět. Pokud… Pokud je to moje sestra… Chci, aby byla v bezpečí. Bude ještě velmi mladá, nejspíš proto ji má stále král za dceru, ale až dosáhne plnoletosti… Je to nechutná představa, že by jí měl někdo, kdo jí drží v kleci jak nějakého lovného ptáka,“ zamračil jsem se, ale zvedl se ze židle.
Zadek mi trochu zdřevěněl a nohy taky nic moc, byl jsem rád, že se jdeme trochu projít. Podle všeho nemohu moc dlouho stát na nohou bez toho, aby mi ztuhly.
„Máš ale pravdu, že v tuto chvíli by to ohrozilo naše dítě, a to nechci. Už takhle o tom malém moc nevíme, bohové ví, co z něj bude, už to, že je to kříženec se lvem… Bude jiné, ale naše, je mi jedno, jak bude vypadat, ale určitě nezapře svou jedinečnost,“ políbil jsem Rena a na moment se k němu přívětivě přitulil.
Jemně jsem mručel a přitom cítil, jak se celé moje tělo rozechvělo z jeho přítomnosti. Otíral jsem se o jeho hřejivou kůži a přejížděl mu po odhalené ruce svými drápy, jak když ho lákám k sobě. Tak příjemná touha po mém muži… Nedalo se to ani popsat, navíc s tím bojovat.
Ren
Jen jsem se pousmál nad tím, jak Mashiro mluvil o našem dítěti. Přitáhl jsem si ho ještě blíž a vedl ho po chodbě, aby si mohl prohlédnout zámek.
Ukázal jsem mu, kde bylo služebnictvo, kde jsou společné lázně. Kde jsme si venku s Bakem hráli. Ukázal jsem mu velký sál, i ložnici mých rodičů. A jako poslední jsme zamířili do mého pokoje.
Stále tu byly ještě hračky, s kterými jsem si hrával. Rodiče nikdy nic z toho nevyhodili, pokud to nebylo rozbité.
„Tady jsou dveře, které propojují můj a Bakův pokoj, otevřel jsem je, aby se mohl podívat i tam.
I u Baka to vypadalo stejně, jako tenkrát když jsme odsud byli uneseni.
Když jsem se však po mém pokoji rozhlédl pozorněji, viděl jsem, že se tu opravdu o to starali. I teď byl utřený prach, čistě povlečená postel, v rohu u krbu necky. Nanošené dřevo na podpal a přichystané ohniště.
Odestlal jsem postel a pak jsem přešel ke krbu.
„Zatopím, noci tu bývají chladnější i v letních dnech. Jsme v horách, a navíc má tenhle zámek hodně hrubé zdi, tak proto.“
Dřepl jsem si ke krbu a začal chystat ohniště, abych mohl zapálit oheň.
„Je to už strašně dávno, co jsem tu byl. Ale nevěděl jsem, jestli se jednou vrátím,“ posteskl jsem si. „Přál jsem si to. Ale ne tak, že se vrátím do prázdného domova. Je to tu smutné…“
Mashiro
Procházel jsem s Renem zámek a pozorně si vše prohlížel, měl jsem ale stále takový nepříjemný pocit, jak kdyby nás na každém kroku něco sledovalo. Nemělo to tendenci nás napadnout, ale ani nás nechat na pokoji, jen to tam bylo. Radši jsem Renovi nic neříkal, už takhle bylo vidět, jak ho to celého vrací do minulosti.
Sedl jsem si na postel a poslouchal, co mi říká, bylo to… Smutné… Depresivní… Byly to jeho vzpomínky na to, jak tu žil předtím. Nejspíš už tu není nikdo, kdo by mu řekl pravdu, nebo znal aspoň nějaký detail, který by mu ji pomohl odkrýt. Bylo mi to líto.
Zvedl jsem se z postele a stáhl ze sebe oblečení zabalil jsem se jen do deky, která byla přehozená přes křeslo a přisedl si na kožešinu, která byla u krbu. Natáhl jsem ruku, k Renovi, abych ho pohladil po rameni, právě ve chvíli, kdy on dokončil rozdělávání ohně v krbu.
„Ale teď to tu není prázdné. Máš tu mě… Naše dítě… Dědu Baka máme v srdci… Jsme tu celá rodina, není to tu prázdné, je to tu plné vzpomínek, které si uchováváš v duši,“ políbil jsem ho na tvář a dál se díval do ohně, bylo to příjemné.
„Klidně bych tu i zůstal, nic nás nenutí se hned vracet do království otců. Máme možnost žít, jak chceme, můj králi,“ usmál jsem se, protože Ren byl spíš typ válečníka než krále, který by chtěl vést svůj lid.
Jenže… Byl by opravdu tím nejlepším králem, pokud by to chtěl, má vše, co takový vůdce potřebuje.
Ren
Přitáhl jsem si Mashira blíž, když si přisedl ke mně na zem. Od ohně šlo příjemné teplo, a kdyby se ozývaly zvuky běžného života na zámku, cítil bych se opravdu jako doma. Jen tohle jediné tu chybělo k dokonalosti.
„Byl bych rád, kdyby Bako obnovil tohle království. Je na to lépe připravený a má na to náturu víc než já. Možná bych mu to mohl navrhnout. Mohl by tu žít i s tvým dědou. Oba dva jsou velmi schopní, a myslím, že by znovu vybudovali hezké království plné silných lvů, kteří se jen tak něčeho nezaleknou. A nebylo by špatné obnovit přátelství s rody, které tu kdysi s námi žili po boku,“ zamyslel jsem se po Mashirových slovech.
Otočil jsem se k Shirovi, roztáhl nohy a přitáhl si ho k sobě tak, aby se o mě mohl opírat a já ho mohl objímat oběma rukama.
Chvíli jsme jen tak hleděli do plamenů, a já tak trochu pocítil nostalgii.
Možná bych byl zamyšlený celou noc, kdybych neucítil pod rukou ten zvláštní pohyb.
„To bylo… To bylo mrně?“ přiložil jsem znovu ruku na Mashirovo břicho a nehlédl přes jeho rameno a čekal, jestli se to bude opakovat.
Bylo zvláštní cítit ten pohyb a vědět, že je to naše dítě, kterému jsme společně dali život.
Mashiro
„No… Děda je v tomhle trochu svůj, nechce už kralovat, to vím jistě, proto to nechal na mém otci. Prý už má všeho dost a chtěl se věnovat jen Bakovi. Podle toho, co mi kdysi říkal, Bako musel hodně vydržet a vytrpět, aby mohl být s mým dědou, chce mu to vynahradit. Jak znám Baka… Ten nechce měnit svůj život, i když zkusit to můžeme. Nebo… to zkusíš ty. Možná nejsi připraven na tuhle zkoušku, ale ten zámek… Vyloženě tě tohle místo vítá. Proč Bakův pokoj vypadá tak staře… Chodba je udržovaná a tvůj pokoj taky, je to zvláštní. Jak kdyby nás tu všechno pozorovalo, ale přitom se v tvém pokoji cítím bezpečně, stejně…“ i já ho ucítil.
Jak se pohnulo pod Renovou rukou. Jak kdyby předlo a skrz bříško se to linulo ven. Naše malé miluje Rena stejně jako já, to je nejdůležitější. Nebojí se ho… Reaguje na jeho hlas, teplou dlaň, pohlazení.
„Ano… Je to on, nebo ona. Je to miminko a vypadá to, že je moc spokojené, tak jako já,“ víc jsem se přitulil k Renově hrudi a políbil ho.
Takové příjemné vlnění mi procházelo tělem, a já se chvěl, když mi z hrdla vycházelo jemné svádivé mručení. Takové teplo co šlo z krbu a příjemná nálada, co prosycovala celý pokoj… Cítil jsem se tu jako někde, kde to moc dobře znám.
„Co bys chtěl, aby to bylo? Kluk? Holka?“ chtěl jsem mluvit jen o něčem, co oba nemůžeme ovlivnit, naše budoucnost ležela v tom malém.
Ren
Snad až teprve teď, když se to malé pod mou rukou pohnulo, jsem si konečně naplno začal uvědomovat, že budu táta. A hlavně jsem si to konečně připustil.
Doteď mi to přišlo divné, zvláštní, nebyl jsem tomu moc přístupný. Ale teď, když se to malé skoro otřelo o mou ruku, přišel nový pocit. Jiný než doposud. Bylo to zvláštní, hřejivé, milé, a já pocítil jakýsi druh štěstí.
„Pořád si na to nemůžu zvyknout. Nebo mi to spíš pořád nedochází. Nejsem si jistý, jestli budu schopen být dobrý táta. Ale…“ nadzvedl jsem Mashira, otočil ho čelem k sobě a usadil si ho obkročmo na svém klíně.
„Ale vím, že vás nikomu nedám. Miluji tě, a budu milovat i naše dítě, budu vás chránit oba. A je mi jedno, jestli to bude princezna nebo princ.“
Pohladil jsem Mashira po jeho krásných dlouhých vlasech, a pak jsem si ho přitáhl pro polibek.
„Víš, nejspíš máš pravdu,“ rozhlédl jsem se kolem sebe, když jsme se přestali líbat. „Vážně to vypadá, jako by tu na mě někdo čekal. Jako by někdo věděl, že přijdu. Je to zvláštní, ale je to milé přivítání, i když jsem tu nechtěl původně ani jít. Ale jsi tu se mnou, vy tu jste se mnou, a to pro mne hodně znamená.“
Znovu jsem prohrábnul Mashirovi vlasy, a pak jsem si ho přitáhl co nejtěsněji k sobě.
„Vážně tě miluji, Shiro,“ přisál jsem se mu na rty a hned jazykem zabrousil do jeho úst.