Mashiro
„A je rozdíl pořád tvrdit to své, anebo si poslechnout i toho, kdo tě miluje,“ zavrčel jsem, když domluvil, a tak nepříjemně mě od sebe odstrčil.
„Vážně nevím, proč byl o tebe nemohl mít strach a nic společného s tvým podceňováním to nemá. Proč jako nemůžu mít strach o člověka, kterého miluji. Ty si snad o mě strach neměl? Nebo o kohokoliv, ze své rodiny, i když víš, že jsou silní? To je… Vážně jsem asi mladý a těmto věcem nerozumím,“ zavrčel jsem a podíval se na vodu, která se najednou tak zvláštně leskla, až mi připomínala temnotu.
Položil jsem ruku na její povrch a cítil, jak vypouštím horko se svého těla do ní. Po chvíli se z ní začala vznášet pára a netrvalo dlouho a byla rozpálená natolik, že by se v ní každý uvařil. Nějak jsem přestal vnímat svět kolem sebe a zcela se ponořil do toho, co jsem v tu chvíli dělal. Na těle se mi objevil ocas a uši, moje hrdlo vydávalo zvláštní hrubé vrčení, jak kdybych to ani nebyl já.
Něco mě ovládalo a dávalo to o sobě dostatečně vědět. Nejen, že se můj vztek zvyšoval, a to se už moc ani Rena netýkalo, ale moje tělo se třáslo, jak kdybych měl zimnici. Nechtěl jsem se proměnit, ani to k tomu nespělo, bylo to tak jiné… Podivné… Chystal jsem se do té vody vejít a nic mi nemohlo zabránit, jak kdyby mě lákala a byla něčím napuštěná. Omamná vůně se linula pokojem a svazovala vše, co bylo v mém dosahu.
Ren
Ležel jsem k Mashirovi zády, a dělal, že ho neposlouchám. Ale poslouchal jsem. Jen jsem k tomu prostě neměl co říct. Svoje jsem si řekl, a to mi stačilo. Jen by se to točilo pořád dokola a nejspíš nikdy nepřestalo a asi bychom si nakonec vjeli do vlasů, teda do chlupů…
Znovu jsem zavřel oči, když ztichl, protože jsem si myslel, že už skončil a bude klid, a já budu moct usnout.
Ale to ticho bylo až moc tiché. Aspoň do chvíle, kdy jsem zaslechl jeho zavrčení. Bylo jiné než normálně, ale zprvu jsem tomu nevěnoval pozornost. Ale když jsem ucítil jakousi divnou vůni…
Zavětřil jsem.
Bylo to divné…
Posadil jsem se a otočil se k Mashirovi, že se zeptám, co používá za divné mýdlo.
Ale v ránu jsem na moment ztuhnul a nevěřícně se díval, co dělá. Vypadal, jako by byl mimo sebe a sám nevnímal svět.
A pak, když jsem viděl tu divnou hladinu vody a Shira, jak do ní strká ruku, okamžitě mi můj instinkt řekl, že tohle ne. Že je to něco špatného, nebezpečného.
Ani jsem už nad ničím nepřemýšlel. Vyskočil jsem z postele, jedním mohutným skokem jsem byl u Mashira a snad ještě v letu jsem ho popadl do zubů.
Měl jsem pocit, jako by ho, teď už nás, ta voda chtěla vtáhnout do sebe. Vzepřel jsem se tlapami a rozběhl se ke dveřím, které jsem svým těžkým tělem rozrazil. Ale nezastavil jsem se ani na chodbě. Až teprve když jsem proběhl chodbou až ven, pustil jsem Mashira na trávu, ale pro jistotu ho svým lvím tělem zalehl, aby nemohl nikam uniknout.
Mashiro
Nevěděl jsem, co se se mnou děje, jak kdybych byl mimo sebe… mimo své tělo. Jako kdyby mě někdo ovládal, a přitom jsem to byl já. Něco temného… Jiného, než jsem doposud znal. Přitom jsem v té temnotě viděl něco, co mi bylo tak povědomé, moje rodina. Všechno ve mně hořelo a tělo se zvláštně chvělo. Dokud…
„Rene… Ren… Vrrrrrrrrr… Hach…“ mručel jsem a hlas mi hrubl každým další, nadechnutím.
Když mě nesl, ještě jsem se ovládal, ale když mě hodil na trávu a ještě zalehl, změnil jsem se se také do své zvířecí podoby. Jenže mi nedával možnost utéct. Kousl jsem ho do boku a drápy zaryl do jeho kůže. Nic z toho jsem dělat nechtěl, ale nemohl jsem jinak, neovládal jsem to. Moje oči najednou změnily barvu, už nebyly červené a já zase viděl svět, jak byl.
Změnil jsem se do lidské podoby, ale ocas a uši mi zůstaly. Jak kdyby mě to zase hned pustilo. Zvláštní pocity, které jsem neuměl ukočírovat.
„Co to… Co jsem to udělal? Co je to se mnou? Rene…“ otřel jsem se o jeho lví čumák a omluvně se na něj podíval.
Styděl jsem se za sebe… Za to, co jsem mu mohl všechno provést, kdybych nepřišel k sobě.
Ren
Mashiro se vztekal, bránil se, ale bylo mu to houby platné. Rozhodl jsem se ho nepustit, dokud se neuklidní. A až teprve, když mě začal vnímat, jsem se nadzvedl a postavil se nad ním na všechny čtyři.
„Co jsi udělal? Nevím. Ale vypadalo to, jako bys těmi neckami chtěl někam projít. Což je divné, když pod nimi je hrubá podlaha,“ sklonil jsem se k němu a olízl mu tvář.
„Myslím, že je rozhodnuto. Vyrazíme hned zítra. Nemůžeš tady pobíhat jen tak, když nevíme, kdy tě znovu popadne nějaké to šílenství. Mohl bys tu nadělat pěknou paseku. A lépe tě uhlídám někde mimo lidi a obydlí než tady uprostřed města v zámku. To by nás tady asi potom neměli moc rádi a tebe jako prince, by se mohli bát., A to by nebylo v pořádku.“
ještě chvilku jsem tak nad ním stál, když se za námi, ode dveří zámku ozvaly hlasy.
Otočil jsem hlavu a díval se, jak k nám běží Susumu.
„Možná on by taky mohl něco vědět, co? No, možná i ne, ale každopádně mu teď oznámíš, že zítra odcházíme. Je to tvůj bratr, tak je to na tobě,“ ušklíbl jsem se, což ve lví podobě mohlo vypadat děsně nebo směšně.
Zacouval jsem, aby se Mashiro mohl zvednout a sám jsem si sedl na zadek na trávu.
„Mashi! Co se stalo! Služebná přiběhla celá zděšená! Prý jste ji málem srazili, když tě Ren táhl chodbou ven. Měl jsem strach, že ti něco udělá, ale strážní říkali, že to bylo celé nějaké divné!“ hulákal starostlivě Susumu, když k nám běžel, co mu nohy stačily.
Mashiro
„Nevím… Já nevím, co se stalo,“ zakřičel jsem nekontrolovatelně na Susumu, když mě objal.
Ihned jsem se mu vysmekl z náruče a postavil se tak, jak jsem byl před všemi. Bylo mi jedno, že jsem nahý… Všechno mi bylo ukradené.
„Dokud nebudu vědět, co se, se mnou děje, nedotýkejte se mě. Nevím, co vám mohu udělat. Jsem jak… Jak kdybych to nebyl já. Zítra hned ráno vyrážíme pryč, nechci, aby nás někdo zastavoval, prostě to chci vyřešit. Jen já a Ren,“ povzdechl jsem si, když jsem viděl, jak ke mně Susumu natahuje ruku.
Tak rád bych ji přijal a nechal si pomoci, ale nešlo to. Dokud…
„Musím se na tebe podívat,“ prskl Susumu po mě a chytil mě za ruku, až jsem zavrávoral.
Obmotal mi na ruku nějaké korále, které držel on a v tuhle chvíli i já. Zadíval se mi do očí, a když řekl nějakých pár slov, já spadl na kolena, jak kdyby mi je někdo podlomil.
„Máš už její oči… Začalo na tebe účinkovat kouzlo, které seslali naši předci. Běž tedy do ztraceného království, ale tohle dám Renovi sebou,“ odmotal mi korále z ruky a podal je Renovi do tlamy.
„Bude to krotit jeho vztek. Ihned, jak uvídíš, že se mu mění barva očí a povídá si s vodou, dej mu korále na krk, nebo na ruku, zklidní ho to. Jsou to kočičí kameny, naše máma je měla neustále u sebe, když nás s Mashirem čekala, bylo to prý nejhorší. Nevím, co se s mým bratrem děje, ale musíme to zastavit dřív, než ho to zničí, jako mou matku,“ hodil na mě plášť, který si sundal z ramen a tím mě zahalil.
Ren
Sledoval jsem bratry, jak diskutují o tom, co se děje. Susumu byl celkem vyplašený, jako kdyby věděl, o co jde. Možná bych si s ním měl promluvit. Možná něco tají…
Držel jsem ty korále v tlamě a čekal, až se rozhodnou jít konečně dovnitř. Mohl jsem se přeměnit, ale nebyl jsem doma a nechtěl jsem Mashira už víc zlobit. Už tak byl sám ze sebe vyplašený, a kdo ví, co ten jeho vztek a tu jeho přeměnu vlastně vyvolalo. Pokud jsem to byl já, budu se muset krotit aspoň do doby, než zjistíme, co s tím.
Když jsem se vrátili zpátky do svého pokoje, přičemž jsem musel Susumu důrazně vysvětlit, že má odejít, že Mashira pohlídám, konečně jsem se změnil zpátky v člověka. Korále jsem položil na stolek hned vedle postele, abych je měl po ruce. Jeden nikdy neví…
„Chceš se…“
Chtěl jsem navrhnout Mashirovi, jestli se chce umýt, ale vzpomněl jsem si, co se před chvílí stalo, a tak jsem otázku raději hned změnil.
„Chceš se ještě najíst, než půjdeš spát, nebo si půjdeme lehnout rovnou? Jsi hodně unavený? Asi jo, jak se na tebe dívám. Pojď sem,“ stáhl jsem Shira na postel a donutil ho si lehnout.
Pozhasínal jsem louče a pak jsem si vlezl k Mashirovi pod peřinu. Přitáhl jsem si ho do náruče a pořádně nás do té peřiny zabalil, jako bych mu chtěl snad zamezit jakýkoliv pohyb.
„Pořádně se vyspíme, pořádně se nasnídáme, a pak hned vyrazíme, ano? Kdybys něco potřeboval, jako třeba čurat, nebo tak, tak do mě klidně drcni,“ usmál jsem se na Mashira, pohladil ho po vlasech, a pak jsem přivřel oči.
Přesto jsem ho malými škvírkami pozoroval, a věděl, že nejspíš ani neusnu.
Mashiro
Vše jsem poslušně udělal. Byl jsem mimo z toho, co se stalo a nějak jsem neměl svoji vlastní vůli. Cokoliv by v tuhle chvíli Ren řekl, by pro mě bylo jako rozkaz. Vážně mě to celé vykolejilo, a já se nedokázal vrátit zpátky do normálu.
Nechal jsem se objímat a byl jsem za to rád. Nějak jsem měl strach z toho, co by se mohl stát.
„Co když ti řeknu, že se bojím sám sebe? Co když řeknu, že se bojím, abys mě neopustil? Co když řeknu, že v sobě cítím něco, co sám nechápu a bojím se toho ještě víc než čehokoliv jiného? Ta dívka dnes… Řekla mi, že to, co se mi děje, mě nenáleží. Muž by toho neměl být schopen,“ zachumlal jsem se víc do peřiny a přitul se k Renovi, jak kdybych se do něj chtěl vpít.
Co když je to nějaké obrovské zlo, o kterém ta dívka mluvila. Jestli je náš rod prokletý a jen něco nás může zachránit, nechci nikoho ohrozit, bylo by lepší utéct, a nikomu se už neukázat na očích.
Ren
Pohladil jsem Mashira po vlasech, když domluvil.
„Nemůžeš vidět všechno hned tak černě. Na světě není nic, co by se nedalo nějak vyřešit. Zjistíme, o co jde, a teprve potom se když tak můžeš bát. Strach je totiž často větší než samotné nebezpečí. Na to pamatuj.“
Ještě o něco pevněji jsem si ho k sobě přivinul a hladil ho po zádech, aby se uklidnil a mohl usnout.
Ráno jsem chtěl vyrazit co nejdříve, a pokud má Shiro takový strach, klidně někoho vezmu s sebou. Ne kvůli sobě, ale kvůli němu.
„Všechno bude dobrý,“ ujistil jsem ho ještě, a pak už jsem zavřel oči, abychom se konečně opravdu vyspali.
Ráno za rozbřesku jsem byl hned vzhůru. Probudil mě i hlad, protože večer jsme se nenajedli. Tak jsem opatrně vstal, přikryl klidně oddechujícího Mashira, hodil na sebe plášť, a vyšel z pokoje na chodbu. Odchytil jsem první služebnou a zeptal se jí, kudy do kuchyně, a pak tam hned i zamířil.
Našel jsem to rychle, a dokonce tu byl už i kuchař a jeho pomocník, tak jsem ho požádal, jestli by mi a Mashirovi připravil snídani, že si ji hned vezmu do pokoje…
Když slyšel, jak mi zakručelo v břiše, hned mi ukrojil kus masa a podal skývu chleba, abych se najedl aspoň trošku, než nám to nachystá…
Mashiro
Celou noc se mi moc dobře nespalo, i když jsem dělal, že jsem v klidu a předstíral spánek, konečně jsem si oddechl, až se Ren ráno vyplížil z postele. Nechtěl jsem mu dělat obavy, ale to, co jsem po včerejšku cítil… Bylo mi vážně děsně. Ten strach… Vše, jak kdyby ze mě dělalo někoho jiného, než jsem.
Sedl jsem si na posteli a podíval se směrem k neckám, které byly již prázdné, jak je pozdě večer služebná vylila. Zvedl jsem se a došel k nim, nalil jsem tam vodu, která byla ve dvou vědrech u ní postavená, a ještě byla teplá, jak tu před chvílí byla jiná služebná. Do koupelny je jiný vchod, tak nás ani nerušily. Vlezl jsem si do necek a začal se omývat, abych ze sebe smyl ten nepříjemný pocit a tu podivnou vůni, co mi od včerejška ulpěla v nose.
Omyl jsem se a natáhl do té vody. Nebylo jí moc, ale bylo to příjemné, to jsem musel uznat, protože jsem to vážně potřeboval víc, než jsem si myslel. Moje tělo, jak kdyby žadonilo po každém uvolnění, křeč mě trochu stahovala břicho, jak kdybych týden nejedl a přesto… Vše bylo jinak, špatně.
Ren
Když jsem měl snídani připravenou na tácu, vrátil jsem se zpátky do pokoje. Služebná, která procházela, mi otevřela dveře, a hned zase zavřela, když zahlédla Mashira, jak sedí nahý v neckách.
Došel jsem ke stolu, položil na něj snídani, a pak jsem přešel k Mashirovi. Klekl jsem si k němu, prohlédl si ho a pak ho pohladil po mokrých vlasech.
„Jak se cítíš? Je ti už lépe?“ zeptal jsem se a znovu si ho prohlédl.
Naklonil jsem se k němu a políbil ho na holé a mokré rameno.
„Krásně voníš,“ zašeptal jsem a znovu ho políbil.
Bylo mi jasné, že se už umyl, takže mou pomoc nepotřeboval. Ale nechtěl jsem, aby v té vodě vysedával, kdo ví jak dlouho, Nejen proto, že chceme brzy vyrazit, ale i kvůli tomu, co se stalo včera.
„Donesl jsem jídlo, tak se pojď nasnídat,“ chytl jsem ho za ruku a donutil ho stoupnout a vylézt z necek. Vzal jsem velké plátno, přehodil ho přes něj a začal ho utírat a zahřívat, protože se mi zdál studený.
„Vážně bys v té vodě neměl tolik vysedávat…“ zabručel jsem, když jsem mu třel záda svými dlaněmi.
Mashiro
Nechal jsem se od Rena vytáhnout z necek, jak kdybych byl nějaká panenka, a potom uvěznit v jeho náruči.
Může mě klidně takhle objímat, jak moc chce, protože to mám moc rád, jde z něj tak příjemné teplo, že bych i usnul, jak mi to dělá dobře.
„Moc jsem nespal, nešlo to. Cítím se… zvláštně,“ povzdechl jsem si a víc se zachumlal k jeho hrudi.
Jemně jsem vrněl, když mi jeho hlas říkal pro mě tak krásná slova. Ani neví, jak mi svou starostlivostí vyvolává pocit, že má o mě strach, a tím vím, jak moc mě miluje.
„Taky krásně voníš,“ zabořil jsem hlavu do jeho krku a nasál tu nejsilnější vůni, co z něj vycházela.
Pořád je cítit po mě a společně s jeho pachem to ve mně vyvolávalo to příjemné vibrování. Vrněl jsem a lákal ho svým hlasem. Sváděl jsem muže, který stál přede mnou, a nějak to nedokázal ovládnout. Věděl jsem, že jsme se večer pohádali, a potom se stalo tamto… Jenže je období páření, a já jen chci to, co je moje. Určitě se na mě zlobil, a neměl jsem mu to za zlé, ani bych se neměl právo zlobit, kdyby mě nyní odmítl.
Ren
Mashiro se kolem mě doslova omotal. Jako by tím chtěl říct, teď jsme svoji, vrostli jsme do sebe, jsme jedno tělo, a beze mě už nemůžeš udělat ani krok.
Pohladil jsem ho po zádech a nosem mu znovu přejel po krku, když jeho vůně sílila a do toho začal vydávat to své lákavé mručení.
„Neměl bys to dělat,“ zašeptal jsem, a pak mezi zuby jemně potahal jeho ušní lalůček.
„Opravdu bys neměl, pokud chceme odsud odejít co nejdříve.“
Přesto jsem ho s těmi slovy tlačil k posteli, protože jeho lákání se prostě nedalo odolat. Nedalo se odmítnout. Okamžitě mě tím ovládl. Jsem proti Mashirovi prostě slabý.
Miluji ho a on je můj. A chci, aby i ostatní věděli, že patří jen mně.
„Neměl bys mě dráždit, když se máme sbalit. Protože teď kvůli tobě odejdeme později, než jsme plánovali,“ položil jsem ho na postel a hned ho zalehl.
Ani jsem ho nemusel svlékat. Stačilo jen rozhrnout plátno, ve kterém byl zabalený a hned jsem se mohl věnovat jeho krásnému štíhlému tělu tak, jak mi velela moje touha po něm.
Mashiro
„Já… Já tě neprovokuju,“ usmál jsem se, když to řekl, a ještě k tomu mě rovnou povalil na postel.
Prohnul jsem se a otřel se svým vzrušením o jeho břicho, měl jsem již v erekci a nemusel jsem se za to stydět.
Líbí se mi jeho tělo a to, jak si mě bere, mám rád nadvládu, kterou mě řídí. Vše, co se mnou dělá, je to, že je můj, nic jiného není potřeba, moje tělo jedná instinktivně.
„Rene,“ zamručel jsem jeho jméno a víc od sebe odtáhl nohy, aby se mu ukázala moje dírka.
Chtěl jsem ho… Byl jsem připravený, přeci jen to neděláme poprvé, a taky… Ta voda mě krásně uvolnila, nebylo na co čekat. Chytil jsem jeho úd a párkrát ho v ruce promnul. Sice to bylo těžší, když na mě ležel, ale nechtěl jsem, aby se zvedal, byl v dobré poloze.
„Neumím tě dráždit,“ jemně jsem zapředl, když jsem si ho nasměroval na svůj vstup a trochu se k němu přisunul.
Byl jen na krajíčku a na něm bylo, aby šel dál. Měl jsem rád, když ho takhle dráždím, je potom drsný a sám sebou.
Ren
Líbal jsem ho, hladil po těle, ale ani Mashiro nezůstával pozadu,
Opětoval mi polibek a také jeho ruka se vetřela mezi naše těla, kde neomylně stiskla můj penis.
Tiše jsem zaskučel, když jsem ucítil ten dotek, a na moment přivřel oči.
Bylo příjemné ležet na jeho nahém rozehřátém těle, ale ve chvíli, kdy mě protáhl v ruce, jsem okamžitě zahodil veškeré přípravy na odjezd za hlavu.
Zvlášť, když víc roztáhl nohy od sebe a snažil se mě nasměrovat na svou dírku.
„Jsi tak rozkošný,“ políbil jsem ho na rty, když se trochu nemotorně snažil nasměrovat na sebe, a ještě se trochu podsunul, abych pocítil, že to myslí opravdu vážně.
„Opravdu roztomilý,“ zavrněl jsem u jeho úst, a pak si je vzal ve vášnivém polibku.
Posunul jsem jednu ruku dolů, chytl tu jeho a pak mu ji vytáhl nahoru. Sevřel jsem ho za zápěstí a přitlačil ruku na postel vedle jeho hlavy.
Párkrát jsem ho políbil a kousnul na krku a na ramenou, a pak jsem se vrátil zpátky k jeho rtům, zatím co jsem se penisem otíral o jeho dírku, dorážel na ní, a ještě víc ho dráždil.
I já jsem byl během chvilky na hraně, můj dech byl krátký a přerývaný a tělem se roztahovala ta touha si ho vzít. To správné vzrušení, které u mě dokázal vyvolat jen on, a které mě teď donutilo prudce přirazit.
Na moment jsem zatajil dech a z pod přivřených víček jsem ho pozoroval, jestli je v pohodě. Ale když jsem neviděl známky nesouhlasu, začal jsem si ho brát s vervou svoji vlastní, a okupoval přitom ústa do chvíle, než jsme se já nebo Mashiro potřebovali nadechnout.
Mashiro
Myslel jsem, že zešílím, když mě tak moc dráždil a nedával prostor oponovat. Bylo to hrozné mučení, ale zároveň nádherné dráždění.
„Rene,“ zasténal jsem, když do mě najel a začal dělat to, po čem jsem tolik toužil.
Prohýbal jsem se pod ním a sténal jeho jméno, jak nejhlasitěji jsem uměl. Moje hrdlo příjemně vibrovalo, jak jsem se cítil dobře, a jeho polibky mě dělaly ještě víc nažhavenějším. Už jsem to nedával, nedokázal jsem se ovládat, když mi dával jeden polibek za druhým. Otíral jsem se o něj svým naběhlým penisem a cítil, že to už nevydržím.
„Já… Já… Už…“ zamručel jsem, jak se mi nedostával dech.
Moje uspokojení na sebe nenechalo dlouho čekat, a já se s hlasitým zavrčením udělal mezi naše těla. Dál jsem se ale propínal proti Renovi, protože jsem chtěl tenhle pocit uchovat co nejdéle to šlo, jak moc jsem byl rozvášněný.
Ren
Víc jsem Mashirovi roztáhl nohy, a chytl je pod koleny. Jeho ruce už jsem dávno pustil, aby se necítil moc omezený v pohybu, přeci jen je to kočka, a jak jsem už poznal, má rád pohyb, a to při jakékoliv činnosti.
„Moc spěcháš…“ zavrčel jsem tiše ale přesto s úsměvem, když se Mashiro vzepjal, a se svými slovy, že on už… začal propouště své sperma. Stáhl jsem ruku mezi nás, a aby u to bylo ještě příjemnější, chytl jsem ho, a ještě ho pořádně v ruce několikrát protáhnul, než s roztřeseným tělem vydal i tu poslední kapku.
Když jsem viděl jeho spokojený výraz, musel jsem se na moment zastavit a věnovat mu další polibek. Nejraději bych ho líbal od rána do večera, nejspíš bych ho tak za chvíli sežral…
Ale pak jsem z něj vyjel a přetočil ho na břicho. Chytl jsem ho za boky, zvedl si jeho zadeček výš a hned jsem se vrátil do toho úžasného tepla a svírání, které mi může poskytnou jen jeho zadeček.
Projížděl jsem jeho dírku, a už to bylo jen dílo pár okamžiků a přírazů, kdy jsem si ho na sebe nasunul na doraz a jen bezděčnými omezenými pohyby jsem do něj pouštěl jednotlivé várky mé nadílky.
„To… to je… jen… pro… tebe…“ zachrčel jsem mu do zad, když jsem ho pak po chvíli pustil, dolehl na něj a snažil se popadnout dech.
Mashiro
„Já… Já spěchám? Kdo… Kdo mě tak… Svádí?“ usmál jsem se, ale moc dlouho mi to nevydrželo, když mě Ren převrátil na břicho, už jsem se jen poddával té rozkoši, kterou on prodlužoval.
Bylo mi příjemně, tohle mě vždy uklidní a navodí pocit, že žiju. Když si vzpomenu, že jsem mu bránil a prosil ho, aby vydržel, než se stanu jeho… Byla to blbost. Kdybych to měl udělat znovu, tak se mu dám na zlatém podnosu.
„Ren… Ano… Je… Je to… Moje,“ zasténal jsem, když jsem cítil ten příjemný pocit z toho, jak mě plnil.
Nebránil jsem se tomu, když na mě dolehl, a oba jsme spokojeně oddechovali. Bylo to fajn. Chtěl jsem takhle zůstat klidně do konce života, kdy budeme jen sexovat, ale můj ocas a uši se mi objevily na těle, jak kdyby se mě nechtěly pustit.
„Proč? Proč mě to nenechá být?“ povzdechl jsem si, když jsem plácl ocasem Rena po zadku.
Je to protivné, když nemohu ovlivnit svou přeměnu, potom jsem víc zranitelný.
Ren
Ještě chvíli jsem okupoval Mashirův krk a ramena. Líbal jsem ho, hladil, a prostě mi nešlo přestat.
I když ten skvělý pocit orgasmu už vyprchával, přesto jsem měl příjemný pocit, když jsem v něm zůstával uvězněný a mohl ho ještě laskat, užívat si jeho teplo, jeho rozpálené tělo a jeho vůni, která mě vždycky dostane.
„Já že tě svádím? Kde jsi na to přišel,“ zasmál jsem se.
Vysunul jsem se z něj, převalil se na druhou stranu postele, a Mashira si stáhl k sobě na hruď.
Hrál jsem si s jeho dlouhými vlasy a druhou rukou jsem ho hladil po zádech.
„To ty se tady producíruješ nahý, krásně voníš, a svádíš mě tím svým vrněním… Jsi nebezpečný, Mashiro.“
Když se kolem mne znovu mihnul jeho ocas, chytl jsem ho. Pěkně jsem mu ho projel od špičky až k zadečku, aby si užil to příjemné mrazení, když mu někdo jede proti srsti.
„Možná ta cesta nám řekne, proč se to tak děje, Nejspíš tu je něco, co je potřeba udělat, nebo vědět, abys to mohl ovládat podle sebe. Ale víš co? Máš moc krásné uší,“ políbil jsem Mashira na čelo a pak mu prsty jemně přejel po jeho sametových uších až k jejich špičce.
Prostě je zvláštní, je jiný než normální kočky, než jakékoliv kočky, které znám.
„Dobře se mi s tebou lenoší, ale měli bychom se chystat k odchodu,“ pleskl jsem nakonec Shira po zadku, když jsem začínal cítit, že ještě chvíli, a už bych se z postele nezvedl do dalšího rána.
Mashiro
„Ty zase tak krásně voníš, že musím mručet,“ usmál jsem se, když to Ren řekl.
Uvelebil jsem se na jeho hrudi a jen poslouchal to tak krásně bijící srdce. Nebýt jeho, nejspíš bych tenhle pocit niky nezažil.
„Taky doufám, že tam najdeme nějaké odpovědi, protože mě to už vážně moc trápí. Nechci nikomu ublížit, ale když se to nedokážu naučit ovládat, potom zničím vše, co kolem sebe mám. Kdybys nezasáhl, mohlo to být strašné. Vážně se bojím toho, co jsem,“ políbil jsem Renovi hruď a potom ho trochu kousl, to měl za ten ocas.
„Byl jsem vychovávaný jako pouliční kočka, než jsem zůstal sám. Na život v zámku si nepamatuji, a potom jsem už byl jen mezi lvy. Všichni se ke mně chovali hezky, ale můj původ je důležitý, musím vědět, co jsem, a podle toho se i začít chovat. Moje matka to nejspíš uměla, byla nádherná, a tak milována zdejším lidem. Budu se snažit být aspoň takový, aby mě můj lid uznával, až jednou usednu s tebou na trůn, který nám předají moji otcové. A… Abys byl na mě pyšný ty,“ zavrtěl jsem se víc na jeho hrudi.
Nechtělo se mi vstávat, ale měl pravdu, cesta byla daleká, a my už dávno měli jít. Zvedl jsem se a došel do koupelny, kde jsem si ještě ve vlažné vodě umyl to, co na mě ulpělo.
Ren
Nakonec jsme oba vstali a začali se chystat k odchodu. Když jsme se oblékli, posnídali a sbalili těch pár věcí, co jsme potřebovali, zašli jsme ještě za Susumu, abychom mu oznámili, že jsme už připraveni odejít.
Naše loučení netrvalo dlouho. Susumu si ještě chvíli popovídal s Mashirem a mě kladl na srdce, abych na něj dával pozor, a neztratil nikde ty korále. Jen jsem zvedl ruku, kde jsem si je omotal hned, jakmile jsem se oblékl, aby viděl, že je mám stále po ruce.
Když jsme vyrazili, věděl jsem jistě jen jednu věc. A to, že jsme s Bakem přišli ze západu a jeden celý den jsme pluli lodí. I později jsem tam párkrát měl cestu, když bylo potřeba něco vykonat na rozkaz lvího krále. Pamatoval jsem si řeku širokou tak, že z jednoho břehu nebylo vidět na druhý. Byla tak strašně hluboká, že se v ní mohla potopit loď a nebyla by vůbec vidět.
Bylo to, jako by se rozervala země a naplnila se vodou.
A tak jsme měli jasný cíl, jít na západ k té řece.
Na cestu jsme se první dny vůbec neptali. Nemělo to smysl, protože lidé žijící v těchto končinách často neměli o takovém místě ani potuchy, protože se nepodívali dál, než kousek za hranice svého území. Ale když jsme byli na cestě už asi desátý den, bylo to jiné.
I složení a mentalita obyvatel se měnila. Někde jsme mohli v klidu přenocovat, jinde to bylo nebezpečné, tak jsme se raději schovali v lese. Ale už jsme dostávali konkrétnější informace, kudy přibližně se máme vydat.
Taky jsem už i tušil, že se blížíme k té řece. V těch místech kolem řeky bylo častěji deštivo, než v království Mariceho a Hirokiho. A v jeden takový deštivý den, kdy se slunce sunulo za obzor a každou chvíli hrozilo, že už neuvidíme na cestu, ovanul můj nos svěží vlhký vzduch.
Ukázal jsem Mashirovi na jeden z kopců, a hned jsme tam vyběhli.
Zastavili jsme se na vrcholu, na malém paloučku, kde z jedné strany byl krásný výhled do údolí.
„Podívej, tam to je. Ráno tam sejdeme a musíme si sehnat místo na některé z lodí, které plují proti proudu na západ.“
Tomu, co se pod námi ukázalo, by se dalo říct: úchvatný pohled.
Obrovská široká vodní plocha, která se vinula jako had do hustě zalesněných kopců. Na obou březích bylo něco jako přístaviště se spoustou lodí, menších či větších, hemžení lidí, kteří teď pro nás vypadali spíš jako mravenci, a lodě a domy jako malé dřevěné hračky pro děti.
Bylo vidět, jak se postupně objevují světla od zapálených ohňů a pochodní, jak se nad domy tvořil našedlý oblak z komínů, když se zapalovaly krby.
„Nejkratší cesta bude přímo dolů,“ ukázal jsem pod nás. „Pokud bychom šli okolo, trvalo by nám to odhadem další tři čtyři dny. Takhle tam budeme možná odpoledne nebo navečer. Ale půjdeme až ráno, teď bychom si akorát tak mohli zlámat vaz. Takže si najdeme nějaké místo na přespání, ale nebudeme rozdělávat oheň. Mohlo by to přilákat nežádanou pozornost, a jak sám uvidíš, tam dole, v přístavišti, nežijí jen hodní lidé. Stačí si jen vzpomenout na to, kdo a v jakém stavu nás sem přivezl.“
Mashiro
Netrvalo dlouho, a my se vážně vydali na cestu, nakonec jsme opravdu šly jen my dva a nikdo nás nedoprovázel, i když mi to bratr rozmlouval. Nechtěl jsem ještě víc provokovat Rena, takhle to bohatě stačilo, když jsme se pohádali. Přeci jen to byla jeho země a já nemohl ponížit jeho mužnost. I když jsem v tuhle chvíli měl o všem pochybnosti. Přístav byl posetý lidmi a jedna loď za druhou čekaly na ty, co nastoupí a zaplatí. Moc obyvatelstva na mě. Celý jsem se zachvěl, když mě ovanul chladný vítr, ale tak příjemně svěží, že jsem ihned nasát ten vzduch.
„Popravdě mám trochu strach, co jsem si pamatoval, jak Bakovo tělo vypadalo vážně hrozně, jizvy se dodnes nezahojily. Když jsem byl malý, přejížděl jsem mu po nich jako po mapě světa. A ty… Jsi si jistý, že je to v pořádku?“ přitulil jsem se se zamručením k jeho ruce a políbil ho.
Musel jsem uznat, že tohle cestování se mi líbilo, byla to jako naše novomanželská cesta. Mohli jsme být jen my dva a nikdo jiný. Přeci jen jsme dospělí a otcové moc otravovali, aby měnili náš život. To už nedovolím.
Ráno jsme se pak vydali dolů k lodím, a když jsme dorazili, bylo cítit, jak si tu nikdo nikoho nevšímá. Procházeli jsme jako normální cizinci, a jen si hledali svůj odvoz na druhý břeh.
Ren
Druhý den jsme se hned za rozbřesku vydali dolů do přístavu.
Vzali jsme na sebe zvířecí podoby, aby nám to šlo rychleji, a chvíli po poledni jsme se zastavili nedaleko města, abychom se změnili zpátky a oblékli se.
Když jsme vešli mezi první domy, cítil jsem mírné napětí. Ta atmosféra se tady vůbec nezměnila ani po tolika letech. Měl jsem stále tendenci se ohlížet, jako bych měl snahu najít někoho z těch, kteří nás sem dovezli. Ale pokud někdo z nich ještě žije, budou tak staří asi jako Mariceho otec. Kdo ví, jestli bych je ještě vůbec poznal, a kdo ví, jestli tu vůbec jsou.
Kdo ví, kde je jim konec.
Dva z nich jsem si pamatoval tak dobře, jako by to bylo včera, kdy jsem je viděl naposled. Oba byli snědí, zvláštně opálení, jak zřejmě pocházeli z jižních krajů. A i když ten jeden byl vcelku pohledný, byl to neskutečný parchant, zlý do morku kostí. Tenkrát jsem z něho měl strašný strach. Měl jsem pocit, že nás zabijí, a nebýt Baka, nejspíš bych i se svázanýma rukama vyskočil do té hluboké řeky a raději se utopil, než déle snášet to jeho týrání.
Když nás tenkrát osvobodil Mariceho otec, byli jsme už na hranici našeho bytí. Skoro jsme se plazili, nebyli jsme prakticky schopni udělat už ani malý krok. A on, se svou smečkou lvů, je přepadli na jedné z cest do vnitrozemí, a kdo neutekl, toho zabili. A já si dobře pamatoval, že právě ti dva byli mezi těmi, komu se podařilo utéct a zachránit si svůj holý život. A tomu největšímu zmetkovi musely zůstat na tváři hluboké jizvy po drápech, které mu tam Mariceho otec zanechal.
„Brzy se bude stmívat. Lodě už nevyplují, budeme muset přečkat do rána a hned za svítání se snažit najít nějaké místo na lodi, která popluje proti proudu minimálně celý den. Jinak bychom museli v dalším přístavišti znovu shánět novou loď, a to je zbytečné zdržení.“
Procházeli jsme kolem přístavu, kde byla spousta lodí, z nichž některé odplouvaly, jiné připlouvaly a některé se chystaly na další den.
Bylo tu hodně živo, a já z toho začínal být nervózní. Měl jsem prostě rád klid, a navíc mi tohle místo přinášelo špatné vzpomínky.
„Nejraději bych se tomuto místu vyhnul,“ odpověděl jsem na Mashirovu otázku, chytl jsem ho kolem pasu a přitáhl si ho víc k sobě, aby bylo jasné, že patří mně.
Nechal jsem vystoupit svůj výrazný lví pach, už jen proto, aby si na nás nevyskakoval každý pobuda.
„Jenže, pokud bychom nevyužili vodní cestu, trvalo by nám ještě tak možná dva týdny, než bychom se dostali k hranicím mé země. Tam jsou hospody a krčmy a dá se tam najít i levnější ubytování, ale musíme jít hned, navečer už bude všechno plné,“ nasměroval jsem Mashira kousek dál od přístaviště, víc do středu města.
Mashiro
„Jsme dva, vůbec se mi tady nelíbí, ale pokud je to jediná možnost, jak se dostat do tvého království, pojedeme. Jen… Doufám, že víš, že kočky vodu nesnáší. Lvi se docela rádi koupou, ale pamatuješ mě, když jsem tenkrát spadl do té vody před tebe? Nebyl jsem nadšený, a tady je voda hlubší,“ podíval jsem se k přístavišti a zhodnotil lodě, co tu stály.
No… Snad do té vody nebudu muset skočit. To by mě asi zabilo. Rád se koupu v kádi a teplé vodě, ale studená a hluboká… Fuj.
„Je mi jedno, kde budeme spát, hlavně, když to bude s tebou,“ přitulil jsem se k němu a zavrněl.
Bylo mi divně, ale chtěl jsem to, a už jsme kvůli tomu všemu došli daleko, nebyla cesta zpátky, museli jsme jít.
„Neumíš si dávat pozor? Debile,“ zavrčel na mě jeden šedovlasý muž, který do mě dost nevybíravě vrazil.
Jak kdyby mu to tu celé patřilo, tak se ani nedíval na cestu. Zmetek jeden.
„Omlouvám se,“ řekl jsem a potom šel s Renem dál.
Bylo mi nepříjemné, že nás pozoroval, když jsme odcházeli, a ještě víc, když se otočil a pokračoval ve své cestě, jak kdyby se na něco rozpomínal.
Ren
Políbil jsem Rena do vlasů, a pak jsme pokračovali dál do města. Už jsem viděl jeden z hostinců, ve kterém by bylo možné přespat a podle tabule, co měli vyvěšenou přede dveřmi, měli ještě volné pokoje.
Chtěl jsem tam právě zabočit, když najednou do Mashira vrazil jeden z pobudů.
Přitáhl jsem si ho k sobě a zamračil se na toho člověka. Na moment se na mě podíval, a pak se s úšklebkem otočil zpátky a pokračoval v cestě, jako by se nic nedělo.
Ale dobře jsem si všiml, jak se jeho rty pohnuly.
„Je dobře, že žiješ… Máme spolu nevyřízené účty.“
Trhnul jsem sebou. Pustil jsem Mashira a chtěl se za tím mužem rozběhnout. Měl jsem pocit, že ho poznávám. Ale Mashirovo lehké cuknutí ruky, mě vrátilo zpátky na zem.
Správně. Jsem tady kvůli němu, a proto, abychom zjistili, co se s ním děje. Svoje osobní záležitosti, staré křivdy, si můžu vyřídit kdykoliv jindy. Mashiro je tady teď ten nejdůležitější.
Znovu jsem si Shira přitáhl k sobě a zamířil do toho hostince, abychom se mohli ubytovat.
Ale vevnitř mě to doslova vřelo. Skřípal jsem zuby a musel se přemáhat, abych Mashirovi nerozdrtil ruku, jak jsem měl chuť sevřít pěst a jít tomu muži rozmlátit ksicht.
„Ne!“ zvýšil jsem hlas, když jsem domlouval přespání s hostinským. „Ne dva, ale jeden pokoj, rozumíš?“
Hned od samého začátku se nám snažil vnutit dva pokoje. Nejspíš chtěl vydělat, protože dva pokoje stály víc než jeden. Ale já nechtěl být od Mashira oddělený ani na chvilku.
A když ještě něco namítal, měl jsem toho akorát tak dost. Výhružně jsem zavrčel a nechal vystoupit svůj pach, značící hrozbu, a své lví znaky.
„Mám ti tu z toho nadělat kůlničku na dříví? A věř tomu, že mě nikdo nezastaví! Chci jeden pokoj, klidně i s jednou postelí, je mi to jedno. Ale ještě chvíli mě ser a dopadne to špatně!“
Byl jsem agresivnější, než normálně bývám. Tohle místo na mě opravdu nepůsobí dobře. Ale na hostinského to konečně zapůsobilo. Hodil mi klíč od pokoje a ukázal ke schodům, a pak na pult.
Vytáhl jsem mince a stejně jako on mě klíč, tak i já mu je hodil. Ať si je třeba sbírá po zemi, bylo mi to jedno. Stejně dostal zaplaceno víc, než si žádal.
„Nechej nám donést večeři do pokoje, zaplaceno jsi dostal dost. A džbán kvalitního vína. Žádný patok, jinak si pro něho dojdu osobně!“ zavrčel jsem ještě a už jsem vedl Mashira nahoru do pokoje, který byl na konci dlouhé chodby.
Byl jsem i rád, aspoň jsem věděl, že nás nebudou rušit hosté, kteří by kolem pokoje pořád přecházeli sem a tam.
Mashiro
Byl jsem rád, když jsme odešli z ulice, ale co se strhlo potom, to bylo vážně špatné. Rena jsem takhle podrážděného ještě neviděl, stačilo jen málo a vážně by tomu hostinskému skočil po krku. Moc dobře jsem na té ulici viděl, jak ten muž zaměřil svůj pohled na Rena a zamrazilo mě až v kostech. Co když tu ještě někdo z těch mužů žije? Nebál jsem se toho, že by se jim Ren neuměl dobře postavit, ale toho, že můj stav je vážně nevyzpytatelný, a já se mohu kdykoliv proměnit do té formy, která by mohla kohokoliv zabít, hlavně sama sebe.
„Pojď ke mně,“ zamručel jsem, když zavřel dveře od pokoje a nemohl se uklidnit.
Poslušně jsem natáhl ruce a čekal, až dojde ke mně a sevře v náruči. Tohle byl jeden ze způsobů, jak ho uklidnit, když se vybil při sexu, býval potom milejší. Popravdě jsem se taky potřeboval nějak odreagovat a věděl jsem, že Renova teplá náruč mi dopřeje pohlazení, které jsem tolik chtěl.
„Zítra už budeme na cestě pryč, možná bychom ani nemuseli jít spát, kolem páté by měla být připravená loď, podle toho starého pána, co nás poveze. Říkal, že se ryby nejlépe chytají na soutoku s řekou, na kterou se potřebujeme dostat. Odveze nás, a potom se bude vracet na rybolov. Byl milý a možná až moc pod cenou, prý s ním nikdo nejezdí, protože má starou loď. Nevadí mi to, a hlavně, cesta už se blíží ke konci, to je důležité,“ rozcuchal jsem mu vlasy a políbil na krk.
Slyšel jsem jeho srdce, jak divoce bije a i to, jak mu tepe žíla ze vzteku, co ho ovládá. Nechal jsem napovrch vyjít svoji kočičí podstatu, a ocas s ušima se mi krásně vyjímaly na těle.
Ren
Kdybych věděl, že mě to tak rozhodí, nejspíš bych odmítl tu vůbec jít.
Hloupost.
Udělal bych to znovu, a to proto, že to dělám pro Mashira. Miluji ho a chci mu pomoct, aby měl klid a věděl, co vlastně je.
Když jsem došel k Mashirovi, pevně jsem ho objal. Stáhl jsem mírně své lví znaky, můj agresivní pach se také utlumil. Otíral jsem se tváří o Mashirovu a vnímal jeho příjemné teplo a mručení.
„Jo, je mi jedno, na čí lodi poplujeme, ale hlavně ať jsme už odsud pryč. Nemám to tu rád,“ znovu jsem se o Mashira otřel, a pak jsem nervózně mlasknul, když se ozvalo zaklepání a ženský hlas oznamující, že nám nese večeři.
Pustil jsem Mashira, zašel si od služebné převzít tác s jídlem, ale teprve až jsem to zkontroloval, že nás neodbyli nějakou hnusnou flákotou, jsem ji s poděkováním propustil.
„Pojď se najíst, Shiro,“ položil jsem tác na stůl a natáhl ruku k Mashirovi, aby se usadil vedle mě.
„Je tu horká polévka a upečené maso, konečně pořádné jídlo za ty dny. Měl by ses opravdu dobře najíst.“
Vzal jsem misky s polévkou a položil je na stůl vedle tácu. Podal jsem Mashirovi dřevěnou lžíci a pobídl ho, ať se pustí do jídla.
Já osobně měl taky velký hlad a tohle jídlo vypadalo moc dobře.
Mashiro
Už jsem se začal podvolovat, když na nás zaklepala ta žena. Jen jsem na ni zavrčel, protože mě vadilo, že nás ruší při něčem, co jsem tolik chtěl.
„Máš pravdu, prvně se najíme a potom zalezeme do postele, ne?“ usmál jsem se, když jsem si sedl ke stolu a nabral si jídlo.
Spokojeně jsem něco snědl, než mě přepadla žízeň a já si nalil čaj, který nám donesli s jídlem. Už jsem si to přibližoval ke rtům, když mě něco udeřilo do nosu. Rychle jsem hrnek vyrazil Renovi z ruky, protože se chtěl taky napít. Čaj se rozlil na zem a jeho vůně se znásobila, do té chvíle se to nedalo poznat. Ren si díky bohu ten hrnek ani nepřiblížil s puse, jen ho vzal do ruky.
„Je to otrávené. Uspalo by nás to, a bůh ví proč. Cítíš tam kočičí bylinky? Někdo to na nás nastražil,“ zamračil jsem se a vzal konvici, abych její obsah vylil.