Mashiro
Hbitě jsem prokličkoval mezi stromy a schoval se tak ve čtvrtině lesa. Slyšel jsem Renovy skoky, když pod ním větvičky praskaly a jeho zařvání… Všechny chlupy na těle se mi postavily do pozoru. Měl jsem tendenci se za ním poslušně rozběhnout, skočit po něm a nechat se od něj povalit na zem. Jenže moje touha potom, aby mě chytil a dělal si se mnou co chce, když se rozvášní do ruda, mě bavila mnohem víc.
Vrátil jsem mu jeho zařvání, ale hned jsem se schoval o kousek dál. Zanechával jsem svůj pach na stromech a plížil se jak ten největší lovec. Chtěl jsem být chycen, ale zároveň i hledán. Taková hra na kočku a na myš, v tuhle chvíli jsem byl myš a Ren pěkně silný soupeř.
Ren
Zastavil jsem se, když jsem uslyšel Shirovu odpověď. Ne, že by se mi zrovna moc chtělo, raději bych byl někde v klidu, a užíval si pohodu, ale nemohl jsem to nechat být.
Znovu jsem zavětřil, a pak už se pustil po jeho stopě. Musel jsem kličkovat mezi stromy, občas jsem zvedl hlavu a zadíval se do větví… A po chvíli toho nahánění, jsem jeho pach ucítil o dost výrazněji.
Zastavil jsem se a zamyslel. Takhle bych ho mohl klidně honit celý den a nejspíš bych ho nechytil.
Ale… Nechci mu to darovat tak snadno a já se nevzdávám. Když se do něčeho zahryznu, jdu si po tom, ať to stojí, co to stojí.
Seběhl jsem úplně jinam, kde mi Mashirův pach skoro zmizel. Zalehl jsem mezi stromy a trpělivě čekal. Byl jsem proti větru, a když ten po chvíli zafoukal, ucítil jsem ho. Doufal jsem, že ho to podvědomě bude táhnout směrem k vodě, a já na něho čekal nedaleko břehu potůčku…
Blížil se ke mně.
Opatrně jsem se nadzvedl a čekal…
A právě ve chvíli, kdy znovu zafoukal vítr, a on mě ucítil a rozhlédl se kolem, vyskočil jsem po něm.
Přirazil jsem ho tlapama k zemi a v tlamě sevřel jeho krk.
„Neměl bys mě provokovat, Shiro… Nejsem zrovna trpělivý lev,“ zavrčel jsem výhružně.
Mashiro
Nešel… Byl sem zaskočený, jak kdyby se na mě vykašlal. Proto jsem se pomalu vydal k zurčícímu potůčku, který byl nedaleko. Voda byla cítit, až ke mně, bylo to velmi příjemné. I přesto všechno, jsem opatrně a neslyšně našlapoval, aby mě Ren nevystopoval, a už jsem byl skoro u břehu, když ze mě málem vyskočila duše.
„Ren… Re…“ vyhekl jsem ze sebe, když jsem se ocitl na zemi a Ren nade mnou.
Chtěl jsem se vysmeknout, ale ohrozil bych svůj život, i když jsem pochyboval o tom, že by si Ren poškodil svého muže. Během mžiku jsem se proměnil v člověka, ale nechal jsem si uši a ocas, jak kdyby nebylo málo provokace.
„Nebo uděláš co? Rene…“ olízl jsem si vyzývavě rty a zamručel tak, že se to ozvalo lesem jako ozvěna.
Tohle mě bavilo… Chtěl jsem dnes být ten nejvíc svůdný muž, na kterého bude jeho partner hrdý… U kterého nedokáže ovládnout svůj chtíč a prostě mi dá co proto.
Ren
Kdyby se neproměnil v člověka, odnesl bych ho v tlamě k potůčku a tam pořádně vymáchal ve vodě.
Ale on věděl, jak na mě. A hlavně ta provokace.
Kde se to, sakra, naučil?
A když se o mně otřel svým ocasem, povolil jsem stisk zubů, aby se mohl přetočit na záda. Olízl jsem mu tvář, a pak jsem se sám vrátil do lidské podoby.
„Co myslíš, že bych udělal?“ zalehl jsem ho, aby mi nemohl utéct.
Zasunul jsem ruku mezi naše těla a stiskl jeho penis.
„Třeba bych tě mohl připravit o tohohle krasavce? Nebo bych mohl potrápit tohle místo, až bys kňučel a prosil?“ kolenem jsem mu roztáhl nohy a ruku posunul níž, kde jsem zatlačil na jeho dírku.
„Pořád jsme ještě neměli dost času jen pro sebe, a začíná mě to rozčilovat,“ zavrčel jsem těsně u jeho rtů, a pak je jemně chytil do zubů. „Už se nemůžu dočkat, až Marice a Hiro odejdou. I s tvým dědou a Bakem. Jen doufám, že Susumu nebude stejný jako oni a dá nám pokoj.“
Po posledních slovech jsem mu vnutil svůj jazyk. Nechtěl jsem na nic už čekat. A rozhodně ani na to, až se vrátíme do zámku. Chtěl jsem Mashira hned teď, a byla to jeho vina, že mě tak vydráždil.
Mashiro
Ta horkost jeho těla na mém, ze mě dělalo poddajné zvíře. Mohl by mě klidně v tuhle chvíli zakousnout, a já bych se nebránil. Horko prostupovalo každou mou částí a rozechvívalo mi tělo. Jemně jsem mručel a ta vůně, co se nesla mezi námi… Nemohl bych v téhle chvíli dělat nic lepšího, než bylo tohle.
„To bys vážně udělal? Byl bych poškozený… Rozbitý… Co bys se mnou potom…“ to už jsem nestačil doříct, protože se jeho jazyk tak silně vecpal do mých úst, že jsem jen spokojeně zavzdychal, a celý se proti němu propnul.
Proplétal jsem svůj jazyk s tím jeho, jak kdybych ani nebyl při smyslech, a přitom se o něj otíral svým už naběhlým penisem, jak moc lačný jsem po jeho dotecích byl. Obě nohy jsem mu zahákl kolem pasu a víc si ho k sobě přitáhl, až jsem cítil, jak se jeho mužství otřelo o mou dírku.
„Ren… Rene…“ zasténal jsem a snad bezmyšlenkovitě mu trochu vyšel vstříc.
Ren
„Copak bys chtěl?“ nadzvedl jsem hlavu a zadíval se na Shira z pod přimhouřených víček. „Doufám, že to samé, co chci já… A i kdyby ne, bylo by ti to houby platné.“
Prohnul jsem se proti němu a svým penisem se víc otřel mezi jeho půlkami a natlačil se na jeho dírku.
„Zkus říct, že mám přestat…“ chytl jsem ho za nohy a víc mu je přitiskl na jeho tělo. „Neposlechnu tě…“
S posledními slovy jsem zatlačil. Chtěl jsem ho hned, okamžitě, protože mě vydráždil už jen tím, že mě k sobě lákal, a pak přede mnou utíkal. Vydráždil mě svým mručením, svou chutí polibku, svým pohledem, svým nádherným tělem, které říkalo, že chce to samé, co já.
Musel jsem o něco víc přitlačit, protože jsme vynechali přípravu, jak jsem byl nedočkavý. Ale i přesto jsem se snažil, abych mu neublížil. Několikrát jsem se do něj po kouskách nasunul, a když jsem v něm byl celý, pustil jsem jeho nohy a zapřel se rukama o zem vedle jeho hlavy.
„Až budeme mít čas jen pro sebe, nepustím tě z postele několik dní. Tohle…“ s tichými vzdechy jsem se v něm začal pohybovat. „Tohle je jen ukázka toho, co tě čeká…“
Kousnul jsem ho do brady, a pak přitiskl své rty na jeho, abych ztlumil jeho případné protesty, když jsem si ho už začal brát naplno.
Mashiro
„Za… Zastavi… it? Jo… Pře… staň…“ zasténal jsem a trochu se kousl do rtu, když jsem ucítil, jak se do mě celý nasunul, až jsem ucítil, jak se dotkl toho místečka.
Celý jsem se propnul a dokonale si užil ten jeho první náraz, která hned do mého těla pustil signály rozkoše. Byl jsem sice trochu stáhnutý, protože tenhle rychlý vpád jsem nečekal, ale… Nevadilo mi to. Mohl by klidně, kolikrát by chtěl.
„V to doufám… že… mě… nepustíš…“ zamručel jsem a podmanivě mu přejel ocasem po zádech.
Moje ouška se na hlavě zachvěla tím, co se mnou Renova vůně dělala. Opřel jsem se do polibků a nechal ho, aby plenil mé ústa. Kdyby si řekl o kus mého těla, klidně mu ho v tuhle chvíli dám, aby ho uhryznul.
Nemusel jsem si pomáhat s tím, aby se moje chlouba uspokojovala, protože se Ren o mě tak třel, že mi dával to, co jsem potřeboval. K tomu všemu… Bral si mě tak, jak jsem si přál a já se ani jednomu pohybu nebránil. Vážně jsem se choval jako nadržená kočka, co chce jen to jedno.
„Ren… Rene…“ zavzdychal jsem, když jsem se proti němu velmi prudce prohnul, a cítil, jak moc hluboko je.
Vše, co se ve mně nahromadilo, šlo ven, jak když ze sopky vytéká láva. Byl jsem naprosto omámen, že jsem si ani neuvědomil, jak moc mručím a podmanivě sténám Renovo jméno.
Ren
„Tohle je moje kočka…“ zavrčel jsem spokojeně. „Tohle je můj muž…“
Znovu jsem ho políbil a dal do těch nájezdů vše. Pod tou silou i razanci, jsem si ho musel přidržovat, aby mi neodcestoval.
Jeho projevy, ať už mručení, sténání, jeho prohýbání se proti mně, i ruce, drápy zaseklé v mé kůži… Jeho červené tváře, pohled zastřený vzrušením, horkost jeho těla… To všechno, mě naprosto dostávalo, a já se neodkázal na něj přestat dívat ani na chvíli.
Až teprve, když to na mě přišlo, zaryl jsem křečovitě prsty do hlíny, a s hlasitými výdechy jsem plnil jeho dokonalý zadeček svým semenem.
Musel jsem napnout všechny svaly, abych Mashira v té největší slastné křeči nezalehl, jinak bych ho nejspíš vlisoval do trávy.
Prudce jsem oddechoval, užíval si ten nádherný pocit, který mám jen s ním. Chtěl bych to s ním dělat pořád. Nejraději v kuse. A právě proto, že jsem věděl, že to není možné, tak jsem si naplno užíval aspoň tenhle okamžik. Tohle spojení nás dvou, na které jsem si musel počkat, dokud Shiro nedospěl, a než nám přestali jeho otcové překážet…
„Miluji tě,“ sklonil jsem se k němu a olízl jeho sladké rty napuchlé od polibků. „Vážně tě miluji…“
Mashiro
Byl jsem naprosto opojen orgasmem, který si vzal moje tělo a pohrával si s každým kouskem, který se té silné vlně dostal pod spáry. Mručení se změnilo v takové vábivě sladké a jemné předení ve chvíli, kdy mě Ren plnil tím, co jsem tolik chtěl. Byl jsem spokojený. Díval jsem se do jeho tváře a nemohl se vynadívat na to, jak se jeho oči zalily stejnou rozkoší, jako ty moje.
Nechtěl jsem, aby mě opustil… Chtěl jsem, aby to trvalo věčně a on mě třeba umiloval k smrti.
Když mohu být jen jeho, jsem ten nejspokojenější kocour široko daleko. Nejspíš bych nikam ani neodešel, kdyby se od zámku ozvalo hrubé zařvání obou otců, kteří nás volali v obědu.
Objal jsem Rena kolem krku a líbal ho. Byl jsem natolik vášnivý, že jsem se znovu prohnul proti němu a zkusil, jestli by to třeba nešlo ještě jednou.
Trochu jsem od sebe Rena odstrčil a nechal ze sebe vyjet, jinak by to, co jsem chtěl udělat, dost bolelo. Protočil jsem se pod ním na břicho a vystrčil lákavě svůj zadeček. Naschvál jsem ocas schoval a skousl si ret tak, aby Ren přijal mou další nabídku. Bylo mi jedno, jestli otcové budou zuřit, potřeboval jsem ještě jednu dávku, abych vše do našeho pokoje vydržel. Bylo to naprosto jasné, období páření jelo na plno.
„Rene…“ zamručel jsem, když jsem se znovu proti němu pohnul a víc ukázal svou dírku.
Ren
Nervózně jsem mlaskl a zavrčel, když se ozvalo lví zařvání, volající nás zpátky do zámku.
Kašlu na ně, ať si počkají. Já mám teď jiné plány…
Podíval jsem se na Shira, jak se pode mnou otáčí a krásně na mě vystrkuje tu svou prdelku.
Bylo to tak lákavé, že jsem neváhal ani chvíli. Vůně našeho milování i jeho osobní vůně, kterou teď vydával, by roztopila i ledové království. Byl jsem jím jak omámený a nebylo pochyb, že prostě přišla naše chvíle…
Sklonil jsem se k němu, chytl ho za ten krásně našpulený zadeček a sehnul se k němu. Olízl jsem ho, podráždil jeho dírku, ale stejně jsem to dlouho nevydržel.
„Mashi… Jednou přijdeš k úrazu, když mě budeš takhle provokovat,“ otřel jsem se penisem, který byl během okamžiku zas tvrdý jak kámen, a pak na jeden příraz jsem do něj najel, abychom pokračovali tam, kde jsme před chvílí skončili.
Mashiro
Zamručel jsem, když do mě najel a znovu mi dával to, co jsem moc chtěl. Nepochyboval jsem o tom, že tohle bude opravdu hodně dlouhé období, protože jsem byl neustále nadržený, jak kdyby měl vyplnit každý kousek mého těla. Jeho vůně se mi snad dostala až do mozku, protože jsem byl očarovaný.
„Rene… Víc… Tvrději,“ škemral jsem.
Zaklonil jsem hlavu a žadonil o každý polibek, který by mi mohl dát. Prohýbal jsem a otíral o jeho tělo, jak kdybych měl horečku, kterou nejsem schopen uhasit. Ren… Byl tak úžasný a jeho dominance byla vše, co jsme musel mít. Nastavoval jsem krk, aby mě mohl kousat, dělat cokoliv… Nic nebylo zakázané a já si to neuvěřitelně užíval. Cítil jsem každý jeho náraz do mého těla. To, když se dotkl toho místa, myslel jsem, že zešílím, a to jsme to dělali před chvíli.
„Strašně moc… Tě… Miluji,“ zasténal jsem, když se moje chlouba začala hlásit o slovo.
Ren
Jako by se před chvíli snad ani nic nestalo. Jako bychom se dneska už jednou nemilovali. Cítil jsem se, jako bychom na to teprve teď skočili…
Vzrušení naprosto přebralo vládu nad mým tělem a mou myslí. Nedokázal jsem se od toho odtrhnout, myslet na něco jiného než na to, jak moc dobře mi je, a jak to chci s Mashirem dělat pořád a pořád, dokud bych nepadl.
Splnil jsem Shirovo přání a moc rád. Bral jsem si ho divoce a tvrdě, aby poznal pochopil, co to znamená být v partnerství s někým, jako jsem já. Co pro mě znamená období páření, a to je teprve začátek.
Nedokázal jsem se zastavit ani ve chvíli, kdy jsem s hlasitým zavrčením a zařváním, začal už podruhé plnit jeho zadeček. Byl tak vlhký, a přitom tak horký. Svíral mě a znovu povoloval, když to na něj přišlo. Bylo to tak intenzivní, že jsem málem vypustil duši, když jsem konečně nalehl na jeho záda a doslova ho vlisoval do trávy…
„Necháme si tu postavit chajdu, abychom se schovali před deštěm,“ snažil jsem se vydýchat a mezi jednotlivými slovy jsem líbal Mashirův krásný štíhlý krk. „Nechce se mi dosud vůbec odcházet. Nechce se mi vůbec zvednout. Chci tu zůstat a milovat se s tebou, dokud nám z toho nebude blbě…“
Mashiro
Mručel jsem, když se i běž mé pomoci můj penis natolik napínal, že chybělo jen málo a já se už dostal na hranici svého vzrušení. Víc jsem se propnul, i když to s Renovou váhou moc nešlo. Otíral jsem se o zem pod sebou a když to na mě přišlo, zatnul jsem ostré drápy do kůže na Renově ruce. Když krev po ni stekla na zem, hned jsem ji lačně slíznul a s naprostou oddaností spokojeně zapředl.
„Už… Já…“ zařval jsem po kočičím, když to na mě přišlo a já se podruhé zbavil své napjatosti v těle.
Jak kdybychom to nedělali, mohl bych zas a znovu, dokud bychom se vzájemně tím nevyčerpali. Zavrtěl jsem se, když jsem cítil, jak plný jsem tím, co oba prožíváme a co cítíme.
„Já… Myslím, že bychom umřeli hlady. Dělali bychom jen to,“ pousmál jsem se a natočil hlavu tak, abych mohl dostat další polibky.
„Shiro… Rene…“ zařval otec Maro natolik, že snad i listí ze stromů v tomto lese začalo opadávat.
„Tsss… Hahaha… Asi bychom měli vážně jít,“ zasmál jsem se nahlas, ale přitom otci tiše odpověděl.
Sice potichu, ale musel to velmi dobře slyšet, to všechny kočky umí, slyšet své dítě na hony daleko.
Ren
Jo, má pravdu. Blbě by nám z toho nebylo, ale padli bychom hlady…To je fakt.
Ač se mi nechtělo, přesto jsem se po chvíli okusování Mashirova krku a ramen, nakonec zvedl. Pomohl jsem na nohy i jemu, a hned jsme vlezli do potůčku, kde jsme se opláchli, a hlavně trochu zchladili, protože jsme byli tak rozpálení, že by se na nás dalo maso upéct.
A když i přes Shirovo upozornění, že už jdeme, Marice znovu zařval, pomalu jsme se ve zvířecích podobách vydali zpátky.
„Budu rád, až odsud vypadnete,“ zavrčel jsem na něho, jen co jsme došli na zámek.
Všichni už byli v jídelně, jen se čekalo na nás. A podle jejich výrazu, museli už mít hlad. Zaběhli jsme do naší ložnice, kde jsme se oblékli, a pak konečně dorazili do jídelny, abychom se připojili k ostatním.
„O čem jsi se mnou chtěl mluvit?“ otočil se na mě Bako s kusem masa v puse.
„To potom, až dojíme,“ zamručel jsem, a raději si všímal svého talíře. Nechtělo se mi tady před ostatními probírat to, co se stalo v naší zemi… Ale měl jsem na něho pár otázek, na které jsem chtěl odpovědi.
Mashiro
„Máš ve vlasech trávu,“ zamručel na mě otec Hiro, a já se jen usmál nad jeho výrazem.
Naschvál jsem si ji pomalu vytáhl z vlasů a odložil na stůl, aby bylo vidět, že opravdu musí být z toho, jak jsem se válel na zemi.
„Máme období páření, tati. Pokud vím, nevyšli jste s tátou ven z pokoje, dokud nebyl konec. Dokonce to bylo kolem mého třináctého roku, to bylo asi na měsíc, málem jste vyhladověli. Nebýt tehdy Rena, asi bych se i nudil,“ provokativně jsem se na tátu podíval.
Nebylo o čem pochybovat, prostě žárlil, a já se mu nedivil, ale koho lepšího, než Rena si ke mně mohl přát.
„Jsi hrozně cítit, dávej si pozor, i všichni okolo ví, v jakém období jsi,“ zavrčel na mě děda a napíchl si na vidličku maso.
Bylo mi to jedno, já věděl, čí jsem, a nejen já.
Ren
Dobře jsem si všiml, jak zas má Hiro ty svoje pohledy a poznámky. Ale bude si muset prostě zvyknout, že Mashiro už není malé dítě, které potřebuje ochranu.
Aniž bych se zapojil do hovoru, dojedl jsem oběd, a jakmile dojedli i ostatní, zvedl jsem se a šel s Bakem do vedlejšího salónku, abychom si mohli promluvit.
Požádal jsem ho, aby mi doplnil mezery ve vzpomínkách, abych si udělal jasnější obrázek. Opravdu bylo pár věcí, na které jsem chtěl zapomenout, protože byly moc bolestivé, a taky se mi to povedlo.
Bako se sice divil, proč to chci, ale nakonec mi připomněl některé věci, které jsem měl zamlžené, a odpověděl mi na některé otázky.
„Chceš tam jít?“ konečně se postavil, když dovnitř nahlédl Shirův děda s tím, že už půjdou.
Bylo jasné, že to Bakovi dojde, tak jsem ani nezapíral a ani nemlžil.
„Jo, půjdu tam. Chci vědět, proč se to vlastně stalo,“ přikývl jsem.
„Měl bych tam jít s tebou,“ zamračil se.
„Nemusíš. A navíc ani nevím, kdy vyrazíme. Mashiro teď potřebuje být chvíli tady, aby si taky dal nějaké věci do pořádku, a navíc…“ nakrčil jsem nos, „však víš.“
Bako jen protočil oči, ale pak pronesl něco o tom, že ještě že není Shiro holka, jinak by byl za chvíli strejda, a on se na to zatím necítí.
Mashiro
Když Bako s Renem odešli, hned se na mě celá rodina sesypala, jak kdyby mě měli dnes vidět naposledy. Prostě se nezapřeli, ale já jim to nebral, samozřejmě se mi bude stýskat, a oni měli právo jako moji rodiče mě poučit o tom, co mám a co ne.
„Mashi, prosím, dávej na sebe pozor a pořádně se oblékej,“ káral mě otec Hiro.
„Hlavně si dávej pozor na to, kdy s tím pářením přestat, jinak byste mohli v posteli strávit víc času a nebude to kvůli páření,“ usmál se táta Marice a oba další muži ho probodli pohledem.
„Rene… No, doufám, že to přežijete a brzo dorazíš na návštěvu,“ zamručel děda a po nějaké chvíli se od nás zvedl a na celý zámek zařval, aby Bako přišel a oni mohli odejít.
Ještě jsem se se všemi obejmul a musel jsem uznat, že mi to slzy do očí vehnalo, hlavně, když můj bratr nepřišel, ale tušil jsem, co ho zdrželo, a moji otcové taky. Objal jsem dědu, a i dědu Baka, ale prostě jsem je najednou nechtěl pustit. Bako mě chytil za bradu a podíval se mi do očí s jeho přísností, kterou jsem na něm měl vždy tolik rád.
„Máš toho nejlepšího po svém boku, a vím, že tě ochrání, drž se u něj blízko a kdyby něco… Pošli za mnou někoho, a já hned pomohu. Mám tě moc rád Shiro a bratra taky, dejte na sebe pozor,“ pousmál se a rozcuchal mi vlasy.
„Kdyby cokoliv… Ano?“ musel mě ještě jednou obejmout táta Hiro a konečně se vydali na cestu domů.
Nešlo přeslechnout to smutné zamručení obou mých otců, když mířili za kopce, a já se jim ztratil z dohledu. Hned jsem chytil Renovu košili a přitulil se k němu, jak kdybych o něco přišel.
„Budou mi chybět, ale… Jsem s tebou a konečně sami,“ pousmál jsem se na Rena, a ještě víc se zachumlal do jeho haleny.
Ren
Museli jsme s Bakem náš rozhovor ukončit, protože ti tři byli nedočkaví, a zvlášť Mashirův děda.
Div se stěny neotřásaly, když zařval na Baka, aby už šli.
„Asi ho jednou zabiju,“ zavrčel Bako tiše, ale zvedl se a společně jsme šli za ostatními.
Bylo vidět, že nejen ti tři, ale i Mashiro je na měkko z toho, když se loučili. Ale věděl jsem, že nebude trvat dlouho a zase se setkají.
Jen se uvidí, za jak dlouho to bude, protože nějakou chvíli se chceme zdržet tady, a potom půjdeme do mé země.
„Jo, máš pravdu,“ sklonil jsem se a políbil ho do vlasů. „Konečně sami.“
Ohlédl jsem se k oknům, odkud jsem zaslechl zvuky, které byly odpovědí, proč tu Susumu nebyl, když jsme se loučili s tou povedenou čtyřkou. Ještě že jdou i s ostatními lvi, kteří tu pomohli, jinak by se nejspíš po cestě brzy zakousli.
„A co my?“ přitáhl jsem si Shira blíž. „Jdeme prozkoumat zámek? Docela bych i šel, jsem zvědavý, jak jste tu žili a možná najdeme něco, co napoví, proč ses tak změnil. Třeba jsi vážně v něčem výjimečný.“
Mashiro
„Výjimečný? Třeba právě v tom, že tě celou dobu miluji. Že jsi ten jediný, kdo se mě kdy mohl dotknout tak, že jsem z toho vždy jak v oblacích. Třeba i to, že jsi taky jediný, kdo mě dokázal v té divoké formě ovládnout… A taky…“ usmál jsem se, když na zem dopadla má halena a hned za ní i moje kalhoty.
Nebyl jsem dlouho nahý, spíš vůbec, protože jsem se dokázal velmi rychle změnit v kočku a jemně Rena kousnout do nohy, než jsem skočil kousek od něj a šibalsky stáhl uši dozadu. Provokoval jsem ho, a to jsem naprosto přesně věděl, jak drsný Ren umí být, když ho rozrajcuji, ale prostě jsem si nemohl pomoct.
„Jdeme?“ zamručel jsem a zavrtěl ocasem tak, že se ho provokoval a zároveň lákal na průzkum.
Pomalu jsem se vydal do zámku a zamířil na místo, kde jsem nedávno zahlédl něco, co jsem opravdu chtěl vidět, ale ještě na to neměl čas. Došel jsem do největšího pokoje zde, který byl až na samém konci zámku v polorozpadlém křídle, kam se dostanou jen kočičí formy nás dvou. Protáhl jsem se pod spadlým sloupem a za chvíli stál před obrazem, který mě naprosto vykolejil.
„To je moje rodina, Rene. Naše rodina,“ zadíval jsem se na ten obraz, který sahal od stropu až k zemi.
Nebyl tu jediný, všechny vládnoucí rodiny tu měli obrazy, ale tenhle jediný měl na sobě i děti. Já, Susumu a naši rodiče.
„Byla tak krásná,“ povzdechl jsem si, když jsem viděl, jaká opravdu byla.
Ren
Následoval jsem Mashirova příkladu, a také se změnil do lví podoby, protože jsem nevěděl, kudy mě potáhne. Doběhli jsem k síni, která byla také částečně poničená, ale jako zázrakem všechny obrazy zůstaly netknuté. Jako by i ta šílená hyena měla strach z toho, co by se stalo, kdyby něco tady poničili.
Byla tu vlastně celá historie téhle země. Každý obraz vypovídal to tom, kdo tady vládl, a dokonce jsem viděl i léta jejich vlády, což se jen tak někde nevidí. A k mému podivu, těch obrazů tu nebylo moc, a přitom léta na nich napsaná šla hluboko do minulosti. Byla to známka toho, že tady králové vládli moudře a hodně dlouho, a nebylo potřeba, aby se na trůnu střídaly každých pár let.
Když jsem se zadíval na obraz, na který Shiro ukázal, pozorně jsem se zadíval.
Byl to on, byl to Susumu, jejich podoby se skoro vůbec nezměnily, jen prostě dospěli. A jejich rodiče…
Zaměřil jsem se na jejich mámu.
„Jsi ji strašně moc podobný. Jsi stejně krásný jako ona,“ natočil jsem k Mashirovi hlavu a olízl mu čumák.
„Půjdeme se podívat do knihovny, nebo někde tu určitě budou uchovány nějaké dokumenty, nebo něco, kde bychom se mohli víc dozvědět o minulosti, co?
Mashiro
Začervenal jsem se, i když na mojí černé srsti to nemohlo být vidět. Stejně jsem si pořád nezvykl na to, že mě Ren takto pochválí. Přitulil jsem se k němu a olízl mu tlamu na znamení, že se mi to moc líbilo. Jsem rád, když se líbím tomu, koho jsem si vybral.
„Dobře, zkusíme to,“ rozběhl jsem se směrem ke knihovně a hned za námi oběma zavřel dveře, abychom se mohli změnit v lidi.
U krbu byly položené dvě deky, které tam asi zůstaly po otcích, když tu byli. Proměnil jsem se v člověka a přehodil přes sebe deku, abych se do ní zachumlal a nebyla mi zima. Druhou jsem nechal přehozenou přes křeslo a připravenou pro Rena.
„Tak kde mám začít?“ zatočil jsem se kolem dokola a podíval se po všech těch knihách, které tu jsou.
Ren
Podíval jsem se na Mashira a znovu na obraz. Opravdu byl své matce strašně moc podobný, a možná i poroto je tak krásný.
Kdyby žila, určitě bych ji poděkoval za to, že porodila tak skvělého syna.
Susumu se zase víc podobal otci. A nejspíš, po něm i zdědil hodně z jeho povahy. A tak jsem se nebál o to, že by o tohle království nebylo dobře postaráno.
Když se Shiro rozběhl dál, běžel jsem hned za ním, aby se mi tady v tom zámku neztratil. Sice bych ho našel po pachu, ale lepší, když mu budu po boku. Je to princ, navíc bude žádaný pro svoji vzácnost, a určitě nejsem sám, kdo cítí, že má to správné období na to, aby se s někým spojil. A já nemínil vysvětlovat každému, že není k mání. Lepší bude, když budu po jeho boku, a bude jasné, komu ten pach, který na něm ulpěl, vlastně patří.
Když jsme dorazili do knihovny, změnil jsem se v člověka a hned přes sebe přehodil deku, abych zbytečně neprovokoval a rozhlédl se kolem sebe. Byla tu velká okna, takže světla dost a nepotřebovali jsme ani louče.
„Řekl bych, že to budou knihy v nějakém speciálním vázání. Možná s jiným písmem, ručně psané jsou všechny, ale tohle asi bude uloženo tak, aby se to nezničilo, a aby to nezničilo ani světlo, které tu je. Přeci jen může vyblednout a listy se zkroutit, když na to svítí slunce,“ zamyšleně jsem procházel kolem regálů a prohlížel si je.
„Možná to bude v nějaké tajné schránce, protože to bude něco, co by mělo být utajeno, A pokud to nebude tady, tak potom někde v ložnici tvých rodičů…“
Zastavil jsem se na konci uličky, kde byl stín a podle postavení polic sem ani slunce nikdy nedosáhlo, a začal jsem vytahovat jednotlivé knihy, prohlížet je a díval jsem se i za ně, než jsem je dal zpátky.
„Tohle nejspíš bude na dlouho, možná bychom si pak měli nechat donést něco k snědku.“
Mashiro
„To jo,“ usmál jsem se, protože bychom nejspíš umřeli hlady, podle toho, na jak dlouho se náš pobyt v knihovně protáhl.
„Ach jo…“ povzdechl jsem si, když jsem byl skoro na konci knihovny a nic.
Sem tam nějaké informace byly, ale spíš o našem království, ale ne o mamince a odkud pocházela. O otci se toho neslo dost, sice byl divoká kočka, ale horská, což jsou pumy, nebo rysy, nepatřil do stejného druhu, jako byla maminka.
„Počkej…“ najednou se mi v hlavě usadila myšlenka, kterou jsem již nějakou chvíli měl.
Vzpomínka na maminku a tatínka, když jsme spolu všichni leželi v posteli a ona nám četla nějaké pohádky o svatých kočkách. Usmál jsem se a podíval na Rena.
„Vzpomínám si na jeden příběh, byla tam princezna divokých koček. Obětovala svůj život v přepychu, aby byla s princem, který ji odvedl daleko do tohoto království. Porodila mu dva krásné syny a již nikdy nemluvila o své minulosti, snad i proto, aby neskončilo kouzlo, které všechny chránilo,“ zamyslel jsem se a podíval směrem, kde býval jejich pokoj.
„Už vím,“ rozběhl jsem se tam v kočičí podobě a ihned zamířil na místo, kde se pod dřevěnou podlahou schovávala kniha, v koženém vázání.
Vytáhl jsem ji a otevřel první stránku.
„Vidíš?“ ukázal jsem kočku, která byla jako první namalovaná na stránce.
„Takhle jsem vypadal? Víš… Když jsem se změnil na tu bestii?“ zeptal jsem se opatrně a už i věděl odpověď.
Ren
V knihovně jsme byli opravdu hodně dlouho. Dokonce jsme stihli i sníst jídlo, které nám služebná donesla. Ale i když jsme to procházeli postupně a poctivě, nenarazili jsme na nic, co by napovídalo tomu, čím vlastně Mashiro je, a odkud jeho rod pochází.
Už jsem to skoro vzdával, když přišel s nějakou pohádkou.
Jo, podle vyprávění to pohádka byla, ale věděl jsem, že každá pohádka, která se vypráví, má podstatu v něčem, co se skutečně stalo.
Popoběhl jsem za Mashirem do ložnice jeho rodičů. Doběhl jsem právě ve chvíli, kdy vytahoval knihu vázanou v kůži. Zadíval jsem se na obrázek, na který ukázal.
„No, úplně ne přesně, ale byl jsi tomu hodně podobný,“ přikývl jsem, ale pak jsem se zamračil. „Neříkej, že ses změnil v bestii. Sice jsi vypadal jinak, ale bestie je něco, co ubližuje ostatním. A to ty nejsi. A navíc… tahle podoba je docela hezká. A dokonce o trochu větší, než jsem já ve své zvířecí podobě. Hmmm to abych si na tebe dával pozor, co?“ zasmál jsem se a sedl si na zem vedle Shira. Opřel jsem se zády o postel a znovu se zadíval do knihy.
Vybídl jsem Shira, aby otáčel stránky, abychom si knihu mohli společně prohlédnout a přečíst.
Mashiro
„Sám nevím, co jsem, ale to, čeho se nejvíc bojím, je… Nechci ublížit tobě a lidem, které mám rád. Co když to, že máma nepoužívala svou sílu, mělo nějaké opodstatnění?“ svěsil jsem hlavu a přitulil jsem se k tomu teplu, které šlo od mého boku.
Byl jsem v lidské podobě a celkem mi byla zima, jen dokud jsem nebyl blízko Rena, a ten mě nezahříval. Otáčel jsem stránky, a přitom se ještě stihl zabalit do záclony, která ležela nedaleko. Podle všeho, byla historie posvátných koček opravdu pestrá a daleko sahala do minulosti všech kočkovitých šelem.
„Tak, jako tak vidím, je to opravdu velmi složité, abych se v té poslední formě dokázal udržet v klidu. Existuje něco jako měsíční kámen pro kočky, který neutralizuje aspoň z části mou sílu a může pomoci, když se použije. Je v… Ve ztraceném království,“ podíval jsem se na Rena a nemohl najít slova, jak moc překvapený jsem byl.
Jeho země… Naše země se znaly a natolik si věřily, aby jedna tu druhou chránila před zničením. Proč ale ani jeden z nás nemohl zůstat se svojí rodinou, a dlouho jsme neznali pravdu?
Ren
Když se Mashiro zabalil do záclony, přitáhl jsem si ho blíž k sobě, když se usadil zpátky. Pročítali jsem tu knihu a nestačili se divit.
Nejen on, ale i já…
Hlavně když se zastavil na stránce, kde se psalo o ztraceném království.
Naše osudy byly zřejmě propleteny už dávno. Bylo nám určeno, že se máme setkat. Nebylo už divu, že jsem ho tak hlídal od samého začátku, když jsme na něj narazili.
Jako by něco říkalo, že je částí mě, a já jeho.
Zvláštní pocit mi projel tělem, když jsem ta slova četl. Jako bych se vrátil do své země, odkud mě násilně vytáhli, vyhnali… Odkud mě odvezli i s Bakem.
Nedokázal bych popsat ten zvláštní pocit, který jsem teď měl.
Ale…
Netušil jsem, kudy se do mé země vydat. Odvezli mě z tama, když jsem byl ještě dítě a já cestu zapomněl. Nebo spíš… Chtěl jsem zapomenout.
A Bako… už odešel zpátky do lvího království.
Přestal jsem se dívat do knihy a pohodlně se opřel o postel.
„Je mi líto, ale nevím, kde tuhle zemi najít,“ povzdechl jsem si nahlas, i když jsem věděl, že to není pravda.
Mashiro
Přitulil jsem se k Renovi na hruď, když jsem si dočetl poslední slova, a viděl, jak se tváří. Nemusel nic říkat, moc dobře jsem si pamatoval jeho jizvy na zádech a i to, že o nich se mnou nemluvil. Nechtěl jsem nikdy zasahovat do věcí, které ho bolí, ale tohle nemohlo zůstat nepovšimnuto. Oba by nás to trápilo, a kdybych se změnil znovu do té formy, nemusel bych se zastavit. Jak by se cítil beze mě?
„Je tam zmínka o království divokých koček, kde cestu do ztraceného království znají. Myslím, že jsi mi odtamtud donesl tenhle kámen,“ ukázal jsem mu to, čím mě sám obdaroval.
„Nemusíš se mnou jít, pokud ti to bude ubližovat. Nechci, aby ses trápil, na to tě moc miluji, ale já nemůžu riskovat, že někomu ublížím,“ povzdechl jsem si, ale pozvedl hlavu tak, abych mohl Rena políbit, a slabě jsem zapředl.
Lákal jsem ho k sobě, jako poslušný muž, který mu patří. Možná jsem měl tendenci ho tím i vydráždit a trochu rozčílit, aby měl chuť mě potrestat. Období páření je hrozné… Nikdy nekončící orgie.
Ren
Řekl jsem sice Bakovi, že tam chci jít. Že chci jít do našeho kraje, odkud nás násilím odvezli.
A on chtěl jít se mnou, a já to odmítl.
Možná by to bylo lepší, ale chtěl jsem jít sám.
Jenže v tuhle chvíli jsem si nebyl schopný vzpomenout na cestu. Jako by mi něco bránilo si vzpomenout. Možná ty špatné vzpomínky? Možná to je to, proč jsem si nechtěl vzpomenout?
Ale když Shiro zmínil, že ten kámen, co jsem mu donesl od divokých koček, které by cestu mohly znát, zapřemýšlel.
Vlastně jsem původně do jejich království ani nechtěl jít, ale možná mě tam něco podvědomě táhlo? Možná to, že jsem chtěl odpovědi na otázky, které jsem nakonec přeci jen nikomu nepoložil?
„Dobře,“ povzdechl jsem si a odložil jsem knihu. „Půjdeme k divokým kočkám, a zkusíme něco vyzvědět. Možná, když tam půjdeme, tak si nakonec vzpomenu i sám.“
Pootočil jsem hlavu k Shirovi a musel se usmát, když jsem slyšel to jeho jemné předení.
Byl jsem jeho první, ale nejspíš se v něm probudilo něco, o čem ani on sám neměl tušení.
Chytl jsem ho za ruku a přetáhl ho k sobě na klín. Zajel jsem rukama pod závěs, který měl přes sebe přehozený, a pohladil ho po jeho horké kůži, a pak si ho přitáhl těsně k sobě do objetí.
„Vyrazíme hned, nebo si chceš ještě odpočinout?“ zeptal jsem se nevinně a olízl mu bradu.
Mashiro
Musel jsem se usmát, když si mě vzal na klín, a tak provokoval, že jsem mu to hned vrátil mírným zavrtěním a zamručením.
Líbí se mi, když se mě dotýká, nejraději bych to chtěl pořád. Jeho ruce jsou tak horké a přitom jemné, že bych pod nimi rád roztál. Za dobu, co jsem s ním, jsem se stal silnějším… Mužnějším a hlavně… Sám sebou. Věděl jsem, že mě na cestě do království ochrání, ale i přesto…
„Dobře… Půjdeme, jen… Chtěl bych, abychom s sebou někoho vzali, přeci jen jdeme do království, kde nevíme, jak to může vypadat, a bezpečnost je důležitá. Jen někoho, kdo bude nenápadný, nejspíš dva nějaké muže, které vybereš, ale opravdu, chci, abychom to měli promyšlené a byli ochráněni,“ víc jsem se na Rena natiskl, abych ho jemně kousl do krku, když jsem se k němu co nejvíc otočil.
„No… Záleží, co za odpočinek myslíš,“ usmál jsem se, když jsem mu provokativně olízl rty.
Ren
Mírně jsem se zamračil, když Mashiro začal mluvit o tom, že bychom si měli vzít někoho s sebou, abychom byli chránění, a že si to máme dobře promyslet.
Nechápal jsem, co si na tom chce promýšlet, prostě tam půjdeme a hotovo. Nebo chce promyslet, jestli půjdeme nalevo nebo napravo, nebo půjdeme středem, rovnou za nosem?
A vzít s sebou další dva muže, abychom byli chráněni? Copak mi nevěří?
Aha… Asi ne. Jednou mě zavřel Yiro a podruhé mě chytly hyeny. Nejspíš jsem k ničemu.
„Myslím odpočinek, jako odpočinek. Zajdeme se najíst a půjdeme se vyspat.“
Krátce jsem Mashira políbil, a pak jsem ho donutil vstát, abych se i já mohl zvednout.
„Půjdu se umýt, je tady plno prachu a mám ho všude po sobě. A… Ty muže… mě je to jedno., Nikoho tu neznám a naši lidi tu už nejsou. Tak vyber někoho sám, nebo požádej bratra, jestli by ti někoho doporučil.“
Vystrčil jsem Mashira z knihovny a zavřel za námi dveře.
Po cestě do pokoje jsem požádal služku, aby mi nachystala vodu a já se mohl umýt…
Nějak na mě ta únava přeci jen padla…
Mashiro
On se urazil? Vážně? Nebo je to jen moje domněnka? Vůbec jsem to nemyslel špatně, jen nechci, aby nás něco překvapilo, nebo nedej bože… Byl jsem teď citlivější, a moc jsem netušil proč, ale něco se mnou nebylo zcela v pořádku, trvalo to asi od doby, co jsme porazili ty hyeny, ale cítil jsme se zvláštně.
V mžiku jsem se proměnil v kočku a běžel za Renem, tak rychle, že jsem málem smetl i služebnou, co nesla vodu do našich komnat. Zezadu jsem skočil na Rena a zakousl se mu do krku tak, že se mi trocha krve svezla rovnou do mého krku. Jak kdyby mě něco posedlo. Hned jsem mu ale krk omluvně olízl a postavil se před něj jak člověk.
„Neznám silnější osobu, než jsi ty, ale… Jsi král své země, ať chceš, nebo ne, tvůj bratr tento post nechce, a já se také velmi brzo stanu králem, do té doby ale nechci, aby se ti něco stalo. Jen ty mě dokážeš uklidnit, ale stejně tak tvé zranění rozvášnit, podívej!“
Upřímně jsem se mu zadíval do očí a cítil, jak se jejich barva změnila. Jak kdyby je zalila krev a uvnitř hořel ten nejsilnější plamen, tak, jak je má srst v přeměně. Jsem někým jiným, když se rozčílím, ale pořád jsem to já a pořád miluji jen jedinou šelmu na světě, které chci dát vše, po čem touží.
„Já se nebojím o sebe, protože mám tebe, ale bojím se o tebe, právě proto, že máš mě,“ neuhnul jsem pohledem a tentokrát před ním stál jako muž, který ho nesmírně miluje a chápe, jak se ho má slova mohla dotknout.
Ren
Miluji Mashira, vážně že jo. Ale ve chvíli, kdy mi skočil na krk a zahryznul se do mě, myslel jsem, že ho popadnu za kožich a mrsknu s ním o zeď.
„Hmmm…“ zamručel jsem jen na jeho slova o tom, že jsem král.
A když dořekl ten zbytek… I když přede mnou stál nahý a se svýma planoucíma očima vypadal naprosto úžasně, byl jsem zmatený a naštvaný zároveň.
„Takže říkáš, že se nebojíš o sebe, ale bojíš se o mně? Shiro, ať se o mně bojíš z jakéhokoliv důvodu, moc mi to vážně nepomáhá. Mám potom opravdu pocit, že jsem k ničemu, že mi nevěříš, že se o sebe dokážu postarat. I z té klece bych se dostal, jen jste přišli trochu brzy. Podnikl jsem nespočet výprav a z každé jsem se vrátil. Tahle tvoje přílišná starost mi nedělá dobře. Dělá to ze mě slabocha, a tak se i potom i cítím. říkáš na jednu stranu, že jsem silný lev, na druhou stranu mi pořád opakuješ, že chceš, abych byl v bezpečí, že se o mně bojíš. Byl bych špatný král, kdybych se nedokázal o sebe postarat. A hlavně špatný partner, kdybych se nedokázal postarat o tebe. Nejraději bych tě tu nechal a šel sám. Ale neudělám to jen proto, že jde i o tvoji budoucnost. Já nepotřebuji být král. Nemám zájem o zemi, která nás prodala. Nemám zájem se starat o smečku, o které nic nevím. Prostě to nechci. Jdu jen kvůli tobě. Nic víc, nic míň. Jen proto, že chceš zjistit, jak to s tebou je, a nechci tě nechat samotného. Chci ti být po boku, ale nepředhazuj mi neustále, že máš o mně strach, to vážně ne.“
Pohladil jsem Mashira po vlasech a pak ho jemně odstrčil bokem. Vážně jsem měl po náladě a nedokázal jsem to skrýt. Jen jsem si s tichým zavrčením přejel po zátylku, kde jsem cítil Mashirův kousanec a pak si prohrábnul vlasy a srovnal je, abych zakryl ten hryzanec.
„Tu knihu, kde se píše o tvé zemi vezmeme s sebou. Teď se jdu umýt a pořádně vyspat, abych byl silný na další výpravu,“ otevřel jsem dveře a vešel jsem do pokoje právě ve chvíli, kdy služka nesla vodu, aby mohla naplnit necky.
Mashiro
To, co řekl, a ještě mě odstrčil… Cítil jsem se jako někdo, koho nerespektuje a vůbec neposlouchá, co říkám.
„Já se nebojím o sebe, protože mám tebe, ale bojím se o tebe, právě proto, že máš mě,“ znovu jsem nahlas zopakoval a potom se přiblížil k místu kde se chtěl umýt.
„Nevím, kde v té větě bylo něco o tom, že se o tebe bojím proto, že by ses nedokázal postarat o sebe, nebo o mě. Vůbec tě neurážím… Neponižuju… Já se bojím sebe. Chápeš vůbec, že nevím, co sakra jsem? Toho se bojím… Toho… Kniha je mi ukradená, klidně si ji vezmem, nebo spálíme,“ zavrčel jsem a otočil se k odchodu ve chvíli, kdy služebná odcházela směrem ke dveřím.
Nechápal jsem, co se se mnu děje, ale tak moc mě ovládal vztek. Nikdy jsem se tak nerozčiloval… Bylo to, jak kdyby ve mně někdo škrtl sirkou, která nešla sfouknout.
Podíval jsem se ke dveřím, a právě v té chvíli, se moje oči setkaly s tou služebnou, která nemohla spustit oči z mého muže. To už jsem se neovládal a zostra na ni zavrčel a vycenil zuby, aby věděla, kde je její místo. Jen se lekla, ale přesto se na mě ještě jednou podívala a procedila mezi zuby: „To, co se vám děje, vám nenáleží. Muž by toho neměl být schopen.“
To už jsem po ní hrábl rukou a narazil ji na zeď, až málem prošla na druhou stranu.
„Nevím, o čem mluvíš, ale zmiz. Ještě jednou se takhle podíváš na něco, co miluji a zakousnu tě!“ pustil jsem ji a ona zmizela z pokoje tak rychle, že málem zakopla o práh.
Ren
Vlezl jsem si do necek, a i přes svou blbou náladu jsem se pousmál, když jsem slyšel, jak Mashiro zasyčel na služebnou.
Shodil jsem ze sebe přehoz a vlezl jsem do necek. Jak jen to šlo v těch malých neckách, natáhl jsem se a užíval si tu příjemně horkou vodu. Prostě jsme kočky a milujeme teplo. Klidně bych se opřel i o rozpálený krb, kdyby to šlo.
„Ať už to říkáš, jak chceš, prostě si to odporuje. Nemáš strach, že bych se o sebe nebo o tebe nepostaral, na druhou stranu řekneš, že se bojíš toho, co bys mi mohl udělat, protože sám nevíš. Kdybych se toho bál, tak bych se ti vyhýbal obloukem. A pokud máš strach o nějaký ten škrábanec, tak toho se opravdu bát nemusíš. Nejsem z cukru a vydržel jsem už hodně špatných věcí,“ zamručel jsem po chvíli.
Vzal jsem do ruky mýdlo a začal se umývat. Voda rychle chladla a já z ní chtěl vypadnout dřív, než začne být studená. To na mytí není úplně nejlepší.
Po očku jsem se díval na nasupeného Mashira a znovu jsem se musel pousmát.
„Žárlíš na služebnou? Myslíš si, že bych s ní něco měl, nebo jsi prostě jen vzteklý za to, co jsem ti řekl? Ona za to nemůže, víš. A že se na mě podívala? Co je na tom? Víš kolik lvů nebo jiných tvorů mě takhle vidělo? Shiro, pokud se necháš pohltit svým vztekem a vzpurností, tak už potom opravdu můžeš říct, že nevíš, co bys mohl udělat, když se proměníš…“
Spláchl jsem ze sebe mýdlo, ale pak mě napadlo umýt si ještě vlasy. A taky jsem ponořil hlavu do vody a narovnal se a pak se otočil na Mashira.
„Umyješ mi vlasy?“
Mám je krátké, v pohodě bych to zvládl sám, ale možná ho tohle uklidní…
Pokud teda dřív ze vzteku neuteče.
Mashiro
Ještě jsem se chvíli díval na dveře a snažil se pobrat, proč to ta osoba řekla, a o čem to sakra mluvila. Trochu mě to naštvalo. No… Trochu by se nedalo říct, spíš víc, než bych chtěl. Probudilo mě z toho zamyšlení až to, co řekl Ren a popravdě mě tím trochu pobavil. On ví, že jsem naštvaný, a hlavně kvůli němu, i přesto mě chce dál provokovat. Jen prodlužuje nevyhnutelné, že se prostě jednou neudržím a potom budou jiskry lítat. Musím mu někdy ukázat, že si nemůže říct cokoliv, co se mu zlíbí, a já se nebudu bránit. Jsem také hoden toho, aby si mě někdy vyslechl a nemyslel, že ho vším ponižuji. Strach je zcela normální, pro mě… Pro něj… Pro každého, ale pán světa, kterým se asi cítí, tohle nepřizná.
Povzdechl jsem si a stáhl vlasy dozadu, abych se uklidnil.
„No… Jestli chceš utopit, tak klidně,“ odsekl jsem a nechal ten cár hadru spadnout na zem, aby mě neměl tendenci pocákat vodou.
Došel jsem k němu a naschvál se přes okraj vany natáhl pro bylinný šampón tak, aby se ukázal celý můj nahý zadek jemu na očích. Tak blízko, že si mohl sáhnout, ale přitom tak daleko, aby se musel zvednout. Uchopil jsem láhev, a i s ní se zvedl zpátky do stoje. Nalil jsem si do rukou dostatečné množství a začal mu mydlit vlasy. Krouživými tahy, jsem tu jeho ježčí hlavu drtil, ale přitom jsem si to i docela užíval.
Ren
Hmmm, tak Mashiro se rozhodl mě provokovat. Jen jsem se díval na ten jeho zadek, když se přese mne nahnul tak, abych na něho nedosáhl. Sice jsem měl tu chuť to udělat, ale když nechce, tak ne.
Když mi nalil šampon na vlasy, přivřel jsem oči, aby mi do nich nenatekl.
A když mě začal drbat ve vlasech, jen jsem zamručel.
„Rozhodl ses mi tam vyškrábat díru?“ zeptal jsem se, když přitlačil a bylo poznat, že si to užívá.
„Jen si posluž. Možná příště půjdu do koupelí a požádám někoho jiného. Nebo si příště tu hlavu umyju sám. Buď si klidně naštvaný, ale stojím si za tím, co jsem řekl. A můžeš si myslet, co chceš. Nejsem uražený, pokud si to myslíš. Jsem na tebe naštvaný, to je rozdíl.“
Odstrčil jsem jeho ruku a vstal jsem. Vzal jsem nádobu s vodou a přelil jsem si tím vlasy, abych spláchl to mýdlo a pak jsem vylezl ven.
„Nemám už hlad. Jdu spát,“ zamířil jsem k posteli a po cestě se ještě utřel. „Víš, je mi jedno, co jsi nebo nejsi, ale mi nikdy neříkej, že bys mi mohl ublížit. To vážně ne,“
Zalezl jsem do postele, přikryl se a otočil se ke stěně.
„Tohle vážně nemám zapotřebí. Nevím, kdy jsi tak najednou změnil názor na to, že bych něco nezvládl. Aha… já zapomněl, že ses po hlavě vrhnul do nebezpečí, abys mě zachránil a málem jsi ty sám dopadl špatně. Jsem schopný tě uznat jako silného muže, ale ne v případě, že mi pořád budeš dokola opakovat, jak se o mně kvůli sobě bojíš. To vážně ne…“ zamručel jsem ještě, a pak jsem zavřel oči a už se víc nestaral, co na to Mashiro.
Jo, miluji ho, ale taky by měl pochopit, jak se cítím, když mi neustále připomíná tyhle věci. A může si to nazvat, jak chce. Jemu by se taky nelíbilo, kdyby mu někdo neustále předhazoval, že nic nedokáže. Odmítal mě i kvůli tomu, že se chce stát silnější. A já to musel snášet. Ale tohle je už na mě moc.
Tohle vážně ne… Nejsem nějaká ženská, nebo nějaký strašpytel, abych tohle musel donekonečna poslouchat.