Mashiro
Nechtěl jsem být od Rena oddělen, a tak jsem se drápy ohnal po otci, když mě bral do náruče. Ale právě proto, že to byl Hiro, jsem drápy stáhl a radši se k němu přitulil. Otcové a dědové byli další, komu jsme kdy dovolil se mě dotknout, ale nikdo jiný… Vlastně už i Susumu, těmto lidem jsem dal právo na to, aby se mě dotkli, jen jim.
„Ren…“ zašeptal jsem, když jsem slyšel jeho hlas a pach, tak blízko mě.
Šel se mnou a nehnul se ode mě, ale já mu nemohl jít po boku. Moje tělo… Tak slabý jsem se nikdy necítil. Bylo to zničující.
„Je tady… Neboj se, budeš v pořádku, ano? Milujeme tě. Teď odpočívej,“ pohladil mě táta Hiro po vlasech a náhle jsem ucítil i druhou ruku, která stiskla mou, abych věděl, že je tu i táta Marice.
Susumu se na moment přitulil ve zvířecí podobě k mým nohám, ale potom se vydal ven, když z mých rukou ucítil krev felčara.
„Je… Je v pořádku,“ zamručel jsem, když se na mě ještě bratr podíval, a potom už spěchal ven.
„Co… Jsem? Od… Odpusťte mi,“ dostával jsem ze sebe jen pár slov, ale i to bylo velmi těžké.
Byl jsem tolik zesláblý… Obličej jsem zaryl do Renovi srsti, a ještě víc se schoulil do klubíčka, abych cítil to teplo, které mi Ren předával.
Ren
„Pořád se nevrátil zpátky úplně,“ zamračil se Marice a chytl Mashira za ruku, na které měl velké drápy.
Dokonce i uši a ocas se mu stále neschovaly.
„Kdo to je ten Susumu?“ naklonil se až ke mně a zeptal se přísným hlasem.
Brali Mashira jako svého syna. Byl to jejich syn. A tak nebylo divu, že měli obavy, že by o něj mohli přijít.
Navíc, když Susumu řekl, že tohle byl Mashirův pokoj.
„Susumu je jeho bratr,“ odpověděl jsem tiše.
I přesto, že to měla být dostačující odpověď, viděl jsem napětí v Mariceho i Hirokiho tváři.
„Půjdu se podívat do knihovny a archívu. Určitě tam něco o nich bude,“ pohladil Hiroki Mashira, políbil ho na čelo, a pak se vzdálil.
„A obleč si něco na sebe!“ křiknul na něho Marice, když viděl, že Hiroki stále chodí jen v tom plášti. Ten jen mávnul rukou, že rozumí a zmizel za dveřmi.
„No, já se půjdu podívat, jak probíhá úklid, a jdu zastavit Baka a otce, než tu roztrhají každého, kdo se hne,“ zamračil se Marice a podíval se k oknu, odkud bylo slyšet lví zařvání těch dvou, jak se dovnitř drali skrz plné nádvoří a hledali Mashira.
Holt, je to jejich miláček...
Když jsme osaměli, přitáhl jsem si Mashira tlapou blíž k sobě a omotal se svým tělem kolem jeho.
Zavřel jsem oči a snažil se odpočinout, abych byl Shirovi při ruce plný síly, až se probudí.
Mashiro
Renovo teplo… Jen příjemné předení, které patří jen mě. Nemohl jsem nic, a tak jsem mu jen svým předením odpovídal. Musel vědět, že jsem tu pro něj, a jsem jeho… Nic ne nezměnilo a tolik mě bolelo, že jsem mu ublížil, jak jsem ho od sebe odhodil.
Čím víc jsem přicházel k sobě, tím víc jsem si uvědomoval, co se se mnou stalo, a jak jsem se choval. Takhle jsem nikdy nejednal, a nejhorší byly ty následky, které to mělo na mé tělo. Pokud tohle není naposledy, kdy jsem tuhle podobu použil, tak se budu muset naučit ovládat se, nebo ji využít natolik, abych nikomu nic neudělal.
Pomalu jsem otvíral oči a jednou rukou objal Renovo tělo, které v tuhle chvíli bylo snad těžší než kdy jindy. Kosti mi zakřupaly, jak se vracely zpátky do své lidské formy, a já se snažil udržet při smyslech, abych ještě víc Rena nevystrašil.
Měl jsem prsty zabořené do jeho srsti a drápy se mi zatahovaly zpět do lůžek, které krvácely. Ocas zmizel a jediné, co mi zůstalo byly ouška, která se prostě rozhodla neopustit mou hlavu.
„Rene…“ zašeptal jsem, když jsem se na něj podíval a políbil ho na čumák.
Nemohl bych o něj přijít, umřel bych.
Ren
Trvalo celkem dlouho, než se Mashiro probral. Já toho zatím využil k tomu, abych si pořádně odpočinul, ale přesto jsem stále jedním okem sledoval, jak na tom je, a naslouchal zvukům z chodeb zámku, kde se to pomalu uklidňovalo.
Když se Shiro pohnul, a s tichým bolestivým zasténáním se konečně vracel zpět do své lidské podoby, zpozorněl jsem.
Olízl jsem krev z jeho zakrvácených prstů, a pak jsem se teprve změnil zpátky na člověka.
Přitáhl jsem si ho víc k sobě a přehodil jsem přes nás deku.
„Jak je ti? Bolí tě něco?“ zeptal jsem se ho s pohledem do jeho očí a pohladil ho po hlavě mezi jeho krásnýma kočičíma ouškama.
Nebýt toho, co proběhlo, nejspíš bych ho teď celého zlíbal, od hlavy až k patě, jak byl roztomilý.
Ale věděl jsem, že ještě není úplně v pořádku a potřebuje si odpočinout.
I přesto jsem si ho přitáhl blíž, abych ho mohl políbit…
Ale náš polibek přerušilo rozražení dveří a …
„Kde je můj vnuk!“ zahřměl ode dveří hlas Mariceho otce. Hnal se k nám, a ani Bako, který mu byl v patách, ho nedokázal zastavit.
„Kde je můj kluk! Dej z něho ty pracky pryč!“
Mashiro
„Ne… Je mi už líp. Neudělal jsem ti nic?“ pohladil jsem ho po tváři a víc se k němu přitulil.
On mě dělá tak šťastným… Vrněl jsem se otíral se o jeho tělo, jak kdyby se mnou nic nebylo. Cítil jsem to, jak mnou projíždí něco, co mi léčí tělo, a přitom to pomáhá i Renovi. Jak kdybych s ním byl celý propojený a nemohl bez něj ani dýchat.
Ale…
Byl jsem opravdu naštvaný. Lezli sem a neměli povolení mě rušit ve chvíli, kdy chci být jen s Renem. Během chvíle jsem byl na všech čtyřech a vrčel na ty vetřelce. Ocas se mi vztekle vrtěl a já ani netušil, kdy stihl opět vyjel napovrch. Když po mě dědeček šáhnul, instinktivně jsem ho kousl, a on jak kdyby se popálil, hned stáhl ruku a o krok popošel dozadu.
„Shiro?“ ozvalo se z jeho úst, ale to jsem byl natolik rozdrážděný, že jsem se na něj díval očima, které by ho chtěly sežrat.
Dokonce přiběhli i oba moji otcové a v pokoji se to nějak moc rychle plnilo. Šest lidí na jeden pokoj bylo vážně moc a z toho čtyři nebyli zváni.
„Rene… Už mě to nebaví. Jsem naštvaný… Rozdrážděný… Vzrušený…“ vrčel jsem a vystrčil na Rena zadek tak, aby byl vidět můj vstup, když jsem nadzvedl ocas, jak když se chci pářit.
„Jsou tu čtyři svědci. Uděláš mě definitivně svým?“ mručel jsem a podmanivě k sobě Rena vábil.
Otcové a dědečkové jen v šoku stáli a nechápali, co se tu děje, popravdě ani já sám jsem se nepoznával.
Ren
Byl jsem v šoku.
Ani ne tak z Mashirova dědy, nebo z toho, že sem vběhli o Marice a Hiroki.
Ale byl jsem v šoku z toho, co udělal Mashiro.
Krátce jsem na všechny pohlédl a pak se zadíval na Shira. Období páření u nás bylo opravdu na hraně, a jen proto, že jsme stále měli co dělat, nebyl čas se tomu plně oddat. A tak, když se mi tu ukázal, okamžitě jsem byl rozhodnutý.
I já už měl plné zuby toho, jak nás neustále někdo rušil, a za každou cenu nás chtěli od sebe držet dál.
„Klidně by tu mohl být plný pokoj,“ zvedl jsem se a přesunul jsem se nad Mashira. „Je mi to úplně jedno, protože ty jsi můj a všichni by to měli už krucinál uznat a dát nám pokoj. Chci tě Mashiro…“
Zakousl jsem se mu vzadu do krku a mírně se prohnul, abych se otřel svým ztopořeným penisem o jeho nádherný zadeček, který na mě tak vyzývavě vystrkoval.
„A jestli vám tohle nestačí, klidně tu zůstaňte do konce…“ na moment jsem otočil hlavu a zavrčel na ostatní.
Ale pak jsem se vrátil k Shirovi. Strhnul jsem z něj přikrývku, abych ho viděl celého, protože tak krásné tělo by se nemělo schovávat. Políbil jsem ho na záda, na ramena, znovu jsem se o jeho zadeček začal otírat, dokud jsem se nenarazil na jeho vstup.
„Jsi jen můj, Shiro,“ zavrčel jsem těsně u jeho ucha.
Chytl jsem si ho pod břichem a víc ho nadzvedl.
„Jen můj a ukážeme jim, jak moc po sobě toužíme…“ a s těmi slovy jsem se do Mashira znovu zakousnul a současně přirazil…
Mashiro
„Re… Rene… Jsem… Jsem jen tvůj,“ zamručel jsem, když jsem cítil to, co se do mě nasouvalo celou svou velikostí a plnilo mě.
Byl jsem už zcela v jeho moci, všichni, co tu s námi byli, jak kdyby neexistovali, byl jsem tu jen já a můj muž. Ten jediný měl právo se mě dotýkat, a brát si mě kdekoliv a kdykoliv bude chtít.
„Mashiro… Ma…“ zamručel dědeček král a kdyby nebylo Baka, už by visel Renovi na hrdle, jak ho to rozčílilo.
„Jak si dovolil před námi? Není ho hoden, on ne,“ prskal na všechny strany, dokud nedostal jednu dobře mířenou na čelist od Baka, který ho celou dobu držel.
„On pro něj není vhodný? Tak to nejsem vhodný ani já pro tebe, ne? Můj bratr je nejvhodnější, a ty to víš... Víš všechno, a přesto je od sebe odděluješ, kdo si myslíš, že jsi? Jsem syn krále ztraceného království, a to je můj bratr, to je naposledy, kdy jsi nás urazil, a taky kdy držím jazyk za zuby. Je mi jedno, že jsi můj partner, musíš mě respektovat,“ naštvaně ho pustil, až dosedl zadkem na zem a potom odešel ven z pokoje.
V tu chvíli bylo rozhodnuto, děda šel za ním a snažil se ho tak rychle dohnat, že se i změnil ve lva, aby to bylo rychlejší.
„Mashiro… Pokud je to tedy opravdu tvá volba… Buď šťastný,“ zamručel otec Marice a musel se proměnit ve lva, aby ven v tlamě vynesl rozzuřenou pumu a prudce za oběma zavřel dveře.
„Ano… Miluji tě,“ propnul jsem se a víc vystrčil na Rena zadeček, aby byl tvrdší a panovačnější.
To, že se mi zakousl do krku, ještě víc podnítilo mou touhu po něm. Byl dominantní… Byl vše, co jsem kdy chtěl a nehodlal se nyní svého období páření vzdát. I kdyby to byl jen den, než půjdeme domů a tam to naplno propukne, jsem jeho a nehodlám jim dovolit, aby nám do toho neustále vstupovali. Už nikdy…
Nepotřeboval jsem si sahat na penis, ten byl už tak před svým sladkým koncem. Tohle mě tolik vzrušovalo, že i dýchání se zrychlilo na maximum, když jsem si olizoval rty a sténal Renovo jméno. Nikdy se mi nepovedlo, aby se mi po tu dobu páření ukázal ocas a uši, ale nyní nehodlaly zmizet, a já si to o to víc užíval.
Ren
Konečně byl klid.
Byl jsem sice připraven na všechno, klidně se i porvat, ale naštěstí se sebrali a odešli. I když dva z nich celkem nedobrovolně.
„Teď už jsi jen můj Mashi,“ pustil jsem jeho krk a olízl mu ucho, do kterého jsem mu šeptal. „Už nám to nevezmou a musí nás uznat jako pár. Oba máme královskou krev, jsme si rovni. Ale i kdyby tomu tak nebylo, bylo by mi to jedno, protože tě miluji a nikomu tě nedám.“
Po těch slovech jsem z Mashira vyjel a rychle ho přetočil na záda. Zvedl jsem jeho nohy a zapřel si je o ramena, aby se mi víc ukázal a já do něj mohl znovu vstoupit.
Chtěl jsem ho vidět, chtěl jsem vidět jeho tvář, jeho výraz, když to na něj přijde. Chtěl jsem vidět jeho celé tělo, i to, jak bude kropit své břiško spermatem…
„Vážně tě miluji,“ sehnul jsem se k němu a políbil ho na rty.
Pak už jsem bez váhání do něj znovu najel a bral si ho tak, jak mi velela touha po jeho těle.
To krátké přerušení jen víc podnítilo celé moje vzrušení a netrvalo dlouho, a za neustálých pohybů, laskání jeho penisu a líbání jeho rtů, krku, uší, a vlastně všeho, kam jsem se dostal, jsem začal plnit Mashirův zadeček.
Mashiro
Bylo to neskutečné… Možná to celé podnítilo to, že jsem byl v polo přeměně, ale bylo to dokonalé. Chtěl jsem patřit jen Renovi, a patřil jsem mu, už nám nikdo nic nemohl říkat. Byl jsem jeho muž a on můj, prostě oddáni jeden druhému. Museli by mě zabít, pokud by nás od sebe chtěli oddělit. Já bych jim to nikdy jinak nedovolil.
„Taky tě… Achhhh… Mi… lu… ji…“ nemohl jsem ani pořádně mluvit, když to na mě šlo, a já se prohnul, co nejvíc to šlo, abych měl v sobě Rena co nejhlouběji.
Vše, co se ve mně schovávalo, vyplulo navenek, a moje uspokojení se mi usazovalo na břichu. Díval jsem se do Renových očí, jak kdybych se v nich chtěl utopit, a bylo mi vážně skvěle.
„Spolu… Přijdeme na naši minulost… Spolu,“ chytil jsem ho za zátylek a přitáhl si ho k sobě, když jsem se mu majetnicky zakousl do krku a udělal mu svoji značku.
Ren
Líbal a hladil jsem Mashira, dokud jsme se oba neuklidnili.
I přesto, že jsme byli ve středu poničeného zámku, a kolem nás byl chaos, který se lví králové společně se Susumu snažili uklidnit a dát do pořádku, tady v pokoji to bylo jako oáza klidu.
Nikdo nás nerušil, a zvuky z venku jsem vnímal jen okrajově.
Ležel jsem, a tiskl si Mashira k sobě. Vdechoval jsem jeho vůni, vůni našeho uspokojení, a rukou si bezděčně přejel po krku, kde jsem stále cítil jeho zuby.
Dělal si na mě nárok, a konečně to projevil tak, aby to bylo všem naprosto jasné.
Na tváři se mi roztáhl úsměv, když jsem si vzpomněl na ty čtyři… Ale bylo potřeba, abychom jim konečně ukázali, že my dva k sobě opravdu patříme.
Byli svědkem toho, že oba se tomu druhému oddáváme dobrovolně a myslíme to smrtelně vážně.
Ale pak mi v hlavě vyvstanula Bakova slova…
Nikdy jsem o tom nemluvil. Nebylo proč, protože jsem svou rodnou zem ztratil, když jsem byl ještě dítě. Bako si pamatuje daleko víc než já. A díky němu jsem dokázal přežít všechny útrapy, které potom nastaly, než si nás vzal pod křídlo Mariceho děda. Nežil dlouho, zemřel krátce po tom, co nás přivedl do svého království, ale už v té době Mariceho otec přilnul k Bakovi, a i když měl potom za partnerku lvici, stále si ho držel blízko sebe.
„Pomůžu ti vzpomenout si, přijít na tvou minulost, abys věděl, kdo přesně jsi,“ pohladil jsem Shira po vlasech. „Ale nevím, jestli chci vzpomínat na tu svou. Jsem takhle spokojený. Co bylo, to bylo. Spíš… Je to na Bakovi. On je následník trůnu našeho království. Jen, je to odsud hodně daleko. Nemusím být králem. Mě bude stačit, když budu po boku jiného krále, kterého miluji. I když… Je tu Susumu a jako starší má právo dosednout na trůn. Vidíš, jak moc jsou naše osudy podobné?“
Mashiro
Ležel jsem, a spokojeně předl, když mi Ren prsty přejížděl po zádech. Jak kdybych byl ve snách, a tohle se ani nestalo, bylo to tak krásné a zvláštní.
„Susumu… Můj bratr a má země… Víš, můj život začal až ve chvíli, kdy se mě ujali otcové, a když jsem potkal tebe. Jsem připraven jednou převzít království svých otců, tohle místo po právu patří Susumu a ne mě. Nepamatuji si na moc věcí, jen trochu na své rodiče a Susumu jsem ani nepoznal. Můj domov je lví říše a můj druh ty,“ převalil jsem se Renovi na hruď a díval se na něj.
„Jen… Teprve nyní mi došlo, co jsem vlastně udělal. No… Asi budou ty dvě nejdivočejší kočky pořádně naštvané,“ usmál jsem se, ale přitom se trochu začervenal, protože jsem tohle vážně od sebe nečekal.
„Zůstal bych tu nějakou chvíli, dokud nezjistím vše o svém původu, ale… Pokud nechceš vědět nic o své říši, nebudu se ptát, jenže… Budu rád, když mi o tom něco řekneš, nikdy jsme o tom nemluvili, a ty jizvy… Podle tvých i Bakových zad, jste museli být hodně mučeni, možná je lepší na to nevzpomínat, to je pravda,“ díval jsem se dál do jeho očí a snad se rozplýval nad tím, jak moc šťastný jsem.
Ren
Musel jsem se začít smát, když zmínil dvě naštvané kočky. No jo, dobře jsem si pamatoval, jak reagoval Hiroki, když měl mít svědky pro uznání jeho partnerství s Maricem. Nebyl jsem přímo u toho, ale vyprávěl mi to Mashirův děda, a docela se u toho taky nasmál.
„No, rozhodně jsi všechny čtyři překvapil. U mě jim to možná ani nepřišlo, ale nepočítali s tím, že by ses bez váhání před nimi takto předvedl. Hmmm,“ zamyslel jsem se. „Vypadá to, že z tebe ještě bude pořádně náruživá kočka…“
Hladil jsem dál Mashira po zádech, a občas jsem protáhl v ruce i jeho krásný ocas, který se teď prostě nechtěl schovat, stejně jako jeho uši. Prsty druhé ruky jsem přejel po jejich sametovém povrchu a pak jsem je zahrábnul do jeho vlasů.
„Moc ti to sluší. Bude z tebe jednou silný a hlavně krásný král. Je dobře, že budou všichni vědět o našem partnerství. Nerad bych se pral se vzteklými kočkami, které by si na tebe dělaly nárok.“
Pak jsem se zamyslel nad tím, co vlastně zmínil o svém, lvím a mém království. A v duchu jsme s ním souhlasil. On přebere jednou vládu ve lvím království, i když sám lev není. Ale má na to právo a má na to sílu. Sice ještě ne úplnou, ale podle toho, co předvedl venku, bude jednou nepřekonatelný.
„Ze svého dětství si toho moc nepamatuji. Spíš, Bako říkal, že si to nechci pamatovat. Ale jedno vím jistě. Až si jednou budu chtít vzpomenout, a Bako bude souhlasit, společně najedeme toho, kdo tohle všechno způsobil. Bako na tom byl daleko hůř, protože mě jako starší bratr chránil, a jako staršího syna našich rodičů, se ho chtěli zbavit jako prvního…“
Mashiro
„To není pravda,“ začervenal jsem se, když to Ren řekl.
Nevím, čím to bylo, ale přišlo mi to v tu chvíli jako jediné řešení, aby nám dali pokoj. Ještě jsem je mohl pokousat, ale to by nepomohlo.
„Jo, a o těch kočkách… Spíš jsem se začal bát já, když jsem viděl naše služebné, které na tebe dost často vyzývavě mručely a mě dost štvaly. Bál jsem se… Nechtěl jsem si nikdy připustit, že bys sis jednu z nich vzal,“ naštvaně jsem zamručel, a ještě víc se na Rena natiskl.
„Děda Bako? Mám ho moc rád a… Muselo to být opravdu těžké. Proto i doufám, že dědovi odpustí, jak se k němu choval. Tohle bylo poprvé, co jsem viděl Baka, aby po něm vyjel a ukázal mu, že je na stejné úrovni, jako je on. Jsem rád, že i já našel svého bratra. Susumu… Musím se s ním poznat. Opravdu tu chvíli zůstaneme,“ spokojeně jsem zapředl a zadíval se Renovi do očí, aby věděl, jak moc pro mě znamená.
Moje uši stále naslouchaly, kde se, co šustne, a ocas se švihal za zády, ale i přesto jsem se cítil bezpečně. Bylo mi dobře.
Ren
Zamyslel jsem se nad tím, co říkal Mashiro, a nad Bakem.
Bratr po celou dobu, co si ho vzal pod ochranu Mashirův praděda, se nikdy nechoval jak princ, nebo král. Protože, kdybychom byli ve své zemi, tak by král určitě teď byl, protože rodiče už nežijí.
Ale ve chvíli, kdy se tohle stalo, nejspíš přetekl pohár jeho trpělivosti.
„Na trůn nejspíš jen tak brzy neusedneš,“ pohladil jsem Shira mezi zvířecíma ušima. „Mám teda návrh. Zůstaneme tady, aby ses mohl víc seznámit se svým bratrem, a zjistit něco o své minulosti a i to, kým jsi. Protože to, co jsi ukázal, nebyla jen tak obyčejná kočka, a je možné, že i tvůj bratr má podobné schopnosti. Mezitím můžeme trochu vyzpovídat i Baka, a pak, až se tu budeme nudit, vydáme se do mého království.“
Věděl jsem, že Mashiro bude souhlasit. Ale bude potřeba, aby se nejdříve víc seznámil se Susumu a naučil se ovládat své schopnosti. A do své země bych se rád, podíval. Nechci vzpomínat na trápení, kterého jsme si tam užili víc než dost, když nás zajali. Ale mám na tu zem i šťastné vzpomínky.
Po celý den, až do dalšího rána jsme se se Shirem z pokoje ani nehli. Nechali jsme si přinést jídlo i čisté oblečení, a po celou dobu jsme byli jen spolu.
Druhý den jsme šli na společnou snídani.
A jak jsem mohl tušit, návrh, který jsme jim předložili, se ani jednomu nelíbil. Dokonce ani Bakovi ne…
Mashiro
„Proč tu chcete zůstat? To nepřipadá v úvahu! Musíš se učit královským povinnostem a doprovázet otce na nějakých cestách, když budeme domlouvat obchody. Neznáš to tu a lidé můžou být jiní, než se na první pohled zdá. Já…“ to už můj otec Hiro nedomluvil, protože jsem mu ústa zakryl svou dlaní.
„Já už nejsem dítě, neposlechnu jen tak, a taky… To je můj partner otče, Rene, to je můj otec. Takže… Nyní jste oficiálně seznámeni, a tím pádem ti představuji muže, kterého jako prvního poslechnu, pokud jde o tyto věci, a my se rozhodli zůstat,“ mírně jsem zamručel, a otec mi to hned naštvaně vrátil.
„Co se s tebou stalo? Proč jsi tak drzíýa nechceš slyšet, co ti říkám?“ smutně svěsil hlavu, a já se na moment pohnul k němu, abych ho pohladil po vlasech. Ale ruku jsem s velkým sebezapřením stáhl dolů. Kdybych nyní ustoupil, asi by to byla moje prohra.
„Je dospělý a tohle je jeho země, musíme mu věřit,“ stáhl do své náruče otec Marice skoro přeměněnou pumu a pročísl mi prsty vlasy, jak to dělal už když jsem byl dítě.
„Nemusíte se o něj bát, postarám se o to, aby se tu cítil dobře, a musí se toho hodně naučit o své rodině a o tom, čím vlastně je,“ promluvil po chvíli trapného ticha Susumu.
Ren
„Budu si muset zvyknout, že už nejsi malý,“ povzdechl si nakonec Hiroki a pohladil Mashira po vlasech.
Pak ale vstal s tím, že je už najezený, a jde si odpočinout. Byl první, kdo odcházel od jídla, a tak brzy, ale chápal jsem ho. Musel se prostě smířit s tím, že Mashiro už není jen jejich.
Ještě se chvíli diskutovalo o tom, jestli teda zůstaneme nebo ne, ale když viděli, že neustoupíme, a na naši stranu se postavil i Susumu, jakožto nový vládce této země, nechali to být.
Odmítl jsem i to malé chlupaté zvíře, které měl s sebou Mashiro i před tím. Nechtěl jsem, aby nás při každé hlouposti běželi lvi zachraňovat. Mashiro se musel naučit i sám se o sebe postarat, a reagovat přiměřeně dané situaci.
Je horká hlavinka, ale chce to čas, a bude ten nejlepší.
Po snídani, jsem navrhl Mashirovi, abychom se trochu prošli po jejich království. Buď jen zatím tady po zámku, nebo se podíváme po okolí.
Bylo to na něm…
„Rád bych s tebou ještě mluvil, než odejdete,“ zastavil jsem se ještě u Baka.
Když viděl můj pohled, souhlasně přikývnul, že si na mě udělá po obědě čas.
Mashiro
Docela rychle jsme to nakonec vyřešili, i když nejspíš to nebylo pro jednu stranu moc příjemné. Mám oba otce rád, ale už je na čase, aby mě pustili a nedrželi tak pevně uzdu kolem mého krku.
„Určitě se rád projdu,“ usmál jsem se na Rena a chytil ho za ruku, abychom mohli vykročit ven ze zámku.
Bylo to zvláštní. Ještě se tu místy pár hyen potulovalo, ale neměli pána, a vypadalo to, že tu oni sami mají rodiny, kterých se nechtějí vzdát. Na zápraží u jednoho z domu, který vypadal jako nejmíň poničený, se sešla větší skupina lidí a zapáleně diskutovali. Když jsme kolem nich chtěli projít, všichni se na nás otočili a prohlíželi, jak kdybychom byli nějaký předmět, který v životě neviděli.
„Vy jste… Pan Mashiro?“ usmála se stařenka, která se ke mně hned hrnula s nataženou rukou a jemně mě pohladila po tváři.
„Vypadáte stejně jako vaše matka,“ mile ke mně promluvila a pokynula ostatním, aby se šli na mě podívat.
„Ano, jsem Mashiro,“ mírně jsem se jí uklonil a prohlídl si všechny, kteří se k nám přidali.
„To se vrátil i pan Susumu, že? Jsme tak šťastní… Tak dlouho tahle země nezažila klid a mír, a až na trůn zasedne váš bratr, určitě se vše znovu vrátí do pořádku. Jsem ráda, že nám paní zanechala vlídnost svého panování ve vás dvou,“ pohladila mě znovu po tváři a za ruku táhla na verandu, kde hned vytahovala pohoštění a podávala mi malý, ale ještě zachovalý obrázek.
Ihned jsem poznal ženu, která na něm byla namalována, i muže, který na rukách držel oba své syny. Postrčil jsem ho k Renovi a začervenal se, protože tohle jsem rozhodně nečekal.
Ren
Nakonec jsme se konečně dostali ven. Procházeli jsme městem, a bylo vidět, že si lidé oddechli, že tu hyeny už nejsou. Byli jako mor, který ničí všechno kolem sebe. Jako kobylky, které sežerou celou úrodu a zase odtáhnou dál.
Bylo vidět, že nejen zámek, ale i město bude potřebovat opravit. A když jsme se zastavili u jednoho z domků, lidé si hned Mashira vzali mezi sebe a začali s ním mluvit. Bylo to, jako by tu žil odjakživa. Jako by ho znali, a on nikdy neodešel.
Podíval jsem se na obrázek, který mi ukazoval.
Vážně to tak bylo. Jejich matka… Mashiro ji je opravdu hodně podobný, a podle toho, co lidé říkali, tak bude mít hodně i z její povahy.
Přitáhl jsem si Shira blíž k sobě a políbil ho do vlasů.
Já obrázek svých rodičů nemám. Pokud to nezničili, zůstalo všechno na zámku. Ale dobře jsem si je pamatoval. Byl jsem o něco starší než Mashiro, když jsem o ně přišel. A do poslední chvíle jsem si myslel, že přijdou a zachrání nás. Jako dítě jsem si myslel, že nás nechali, že nás prodali. Donedávna jsem to pociťoval jako zradu, a často se tenhle pocit vrací.
Možná by bylo na čase zjistit, co se vlastně stalo, a proč jsme byli s Bakem prodaní…
Ale to má čas. První na řadě je Mashiro. Je doma, a mají tu jeho rodinu rádi.
Mashiro
Víc jsem se přitiskl k Renovi, abych cítil jeho bezpečí. Ne, proto, že bych se bál, ale spíš pro svoji jistotu, že je vedle mě, a nikdo mi ho neukradne.
„Můj bratr bude určitě dobrý král, ale já budu kralovat v zemi, kterou mi jednou přenechají moji otcové, kteří se o mě dobře starali. Jsou to lví králové, a tohle je můj partner, Ren,“ představil jsem Rena všem, co tu byli, a zrovna málo jich nebylo.
„Ach… Jsme moc vděčni těm mužům, že se o vás postarali. Vašich rodičů a všech z rady králů bylo škoda, bohužel nikdo nepřežil, a z dětí jen vy dva. Byla to hrozná doba žít pod vládou těch… Ani na jméno jim zde nemůžeme přijít. Jen pár mužů z jejich rasy jsou dobří, jeden pomohl vašemu bratru, ošetřuje ho nějaký felčar, co přišel se Susumu, dole v domku u bylinkářky,“ konečně se pousmála a bylo vidět, že ji konečně odlehla ta tíha z hrudi, co ji trápila.
„Děkuji za pohoštění. Půjdeme se podívat do toho domku,“ podíval jsem se na Rena, abychom se vydali tam.
Chtěl jsem vidět felčara a promluvit si s ním, protože jsem věděl, že můj bratr ho má vážně rád, a nebyl bych rád, kdyby odsud odešel a nechal ho tu. Můj bratr měl právo na svůj život a konečně být s mužem, kterého i přes své chladné chování jistě miluje.
Ren
Vrátil jsem obrázek a nechal Mashira, ať si povykládá s tou ženou. Nechtěl jsem jim do toho vstupovat, když jsem vlastně ani neměl ponětí, o čem mluví. Neznal jsem Mashirův rod, neznal jsem lidi, kteří tu žili nebo žijí.
Jen, jak jsem si všiml, Mashiro si matně něco pamatuje. Ale stejně ho teď víc zajímalo, co bude s felčarem a jeho bratrem. Ani mi nemusel vysvětlovat, proč chce jít do vedlejšího domku.
Jen jsem se pousmál, rozloučili jsme se a vyšli jsme ven.
„Děláš si starosti o bratra nebo felčara?“ zeptal jsem se Shira, a přitáhl jsem si ho blíž k sobě, když jsme kráčeli k sousednímu domku.
„Možná bys to měl nechat na nich. Ať si to mezi sebou srovnají sami. Tvůj bratr se tu usadí jako král, a to bude příležitost, aby si uvědomil, že někoho po svém boku potřebuje. Už nemusí nikde odcházet na delší dobu a neozývat se. Vrátit se jen na chvilku, a pak zase zmizet. Už nemusí… Jeho… Vaše země je zpátky ve vašich rukách, Mashiro. Měl by ses víc zaměřit hlavně na sebe. Chci, přál bych si, abys byl spokojený, a k tomu patří i vzpomínky na tvé rodiče a na vaše království.“
Mashiro
„Nejspíš o oba,“ usmál jsem se, ale hned jsem s tím přestal.
Trochu mě to urazilo, i když měl pravdu, vypadalo to, jako kdybych strkal nos tam, kam nemám. Jen se o ně dva…
„No a? Je to můj bratr, tak chci, aby byl spokojený i on, to udělá šťastného i mě. Víš… Nám to taky trvalo, abychom byli spolu, a moji otcové… To je případ sám pro sebe. No… Jen chci, aby nikam felčar nechodil a nevzdával to, minule vypadal vážně smutně,“ trochu jsem trucovitě našpulil rty, ale bavilo mě to, nikdy jsem se takhle nechoval, hlavně ne s ním.
Měl jsem chuť trochu lumpačit a chovat se klukovsky, aby měl tendenci mě nahánět, a tak trochu krotit. Jednou za čas… Může mi ukázat, kdo je tu nade mnou.
Jemně jsem vrněl, ale tak, jak když k sobě v období páření lákám svého muže. Nevím proč, ale chtělo se mi prostě takový být. Trochu jsem zrychlil krok a už se blížil k tomu domu, kam nás poslali.
Ren
Jen jsem si povzdechl, nad Mashirovou trucovitostí. Položil jsem ruku na jeho hlavu a rozcuchal mu vlasy.
„Radil bych ti takhle mě nelákat, nebo tě tu opřu o první strom, a je mi jedno, kde právě budeme,“ naklonil jsem se k němu a zašeptal mu ta slova do ucha, do kterého jsem ho rovnou i kousnul.
Pak jsem se narovnal a přitáhl jsem si ho blíž. S rukou kolem jeho pasu, jsme pak kráčeli k sousednímu domku, kde měl být felčar.
Mashiro je zvláštní kluk. Jedna rošťárna za druhou, ale pomalu se stává dospělým, a to nejen tím, že se mi dal, ale i svým chováním.
Kdysi by raději před povinnostmi, nebo něčím takovým, raději utekl. A dnes?
Stará se, aby se jeho bratr, a nejen on, měl dobře.
Bude z něho jednou dobrý král…
Mashiro
„Zase jenom plané sliby,“ vysmekl jsem se mu před vchodem ze sevření a vpadl dovnitř jako veliká voda, aby neměl možnost po mě drapnout.
Ještě jsem naschvál vypláznul jazyk a provokativně zavrtěl zadkem, na kterém se na moment ukázal ocas.
„Co tu děláte?“ usmál se felčar, a bylo vidět, jak se ponořil do práce s bylinkami.
Měl už na stole připravené nějaké tinktury, které rozdával lidem, kteří si sem přišli pro ošetření.
„Přišel jsem si s tebou promluvit, byla by tu možnost?“ postavil jsem se k němu a snažil se udržet bezpečnou vzdálenost od Rena.
I když…
„Určitě, jen tu něco dodělám a mám volno,“ pousmál se a zamíchal poslední věc, kterou nalil do nějakého kalíšku a podal postarší paní.
„Tak… Copak se děje. Potřebujete nějakou medicínu? Snad jsi nebyl zraněn? Nebo Susumu?“
„Ne… Jen klid. Jen jsem se chtěl zeptat, jestli tu zůstaneš s bratrem, nebo se vracíš domu,“ zeptal jsem se bez okolků, už jen proto, abychom se hned dostali k věci.
„Já…“ zasekl se a bylo vidět, jak hodně nad odpovědí přemýšlel.
Ren
Věděl jsem to, že se bude Mashiro starat.
Na druhou stranu jsem si ale řekl, že taky dobře. Byl by špatný král, kdyby se nestaral o své lidi, i když tohle je spíš jeho rodina.
Podíval jsem se na felčara, a taky jsem čekal jeho odpověď. Chvíli přešlapoval na místě a přemýšlel. Bylo mi jasné hned, co chce říct, ale jako by ztratil odvahu. Jako by měl pocit, že i kdyby chtěl zůstat, že Susumu bude proti, nebo zas zmizí…
„Už mě to nebaví,“ zabručel jsem.
Popadl jsem Mashira i felčara za ruce a táhl je za sebou ven. Nehleděl jsem na to, jestli se jim to líbí nebo ne, rázným krokem jsme mířili rovnou na zámek.
„Susumu!“ zakřičel jsem, jen co jsme vešli do zámku, až se po nás ti, co tu byli, zvědavě otočili.
„Susumu! Tak kde jsi, sakra!“ zavolal jsem znovu.
Jeden ze strážných nás zastavil a ukázal za sebe nahoru do patra.
„Susumu je v královské síni, pracovně. Právě jedná s králem lvů, neměl bys ho ru-“
Nestihl ani dopovědět. Zavrčel jsem na něho, že je mi jedno, co dělá, a táhl jsem kluky dál nahoru.
Rozkopl jsem dveře královské pracovny a oba dva vtáhl dovnitř.
„Pokud chceš kralovat, pokud chceš mít dobré vztahy s ostatními zeměmi, tak si prvně udělej pořádek sám u sebe,“ pustil jsem Mashira a felčara jsem postrčil tak silně, že udělal několik kroků a zastavil se až o Susumu, který ho tak, tak stihl chytit, aby nespadl.
Mashiro
Byl jsem v šoku, když mě táhl Ren nějak a já ani nevěděl kam. No, co já, ale felčar snad víc vystrašený být nemohl. Držel se vážně zuby nehty, aby Rena nepokousal. Nedalo se přehlédnout, že se mu ret zuřivě zvedal a uši i ocas se mu objevily na těle. Snažil se Renovi vysmeknout ze sevření, ale i já moc dobře věděl, že to nemá cenu, prostě musel poslušně jít, stejně jako já.
„To je pravda, nepopírám. Ale… To by se musel přestat přede mnou schovávat, že?“ pevně stiskl Susumu felčarovi ruce a vtáhl ho do své široké náruče.
„Pokud dovolíte…“ podíval se Susumu na mé otce a ti se jen svorně zvedli ze křesel, v kterých doteď seděli.
„Vše jsme ujednali, necháme vás o samotě. Dnes odcházíme zpět do svého města, takže… Přijdeš se s námi rozloučit?“ usmál se na mě táta Marice a rozcuchal mi vlasy.
„Určitě,“ podíval jsem se na něj štěněčím pohledem a trochu se od Rena vzdálil.
„Dobře. Uvidíme se,“ usmál se, a potom i s druhým tátou odešli.
Začal jsem cítit zvláštní šimrání v břiše. To… Když se mnou rozlije ta touha po tom druhém. Svádění… Mručení… Ale… Chtěl jsem být někde… Volný.
Změnil jsem se ve vteřině na kočku a skočil ke schodům. Provokativně jsem zamručel a zavrtěl ocasem, abych Rena vyprovokoval. Chtěl jsem s ním zkusit svoji divokost. Zavzpomínat si na staré časy, kdy mě naháněl v lesích. Prostě… Toužil jsem být lapen a nalezen.
Seběhl jsem schody a už si to mířil do lesa, který jsem cestou zahlédl.
Ren
No, tak jedna věc vyřízená.
Spokojeně jsem se podíval na felčara, který měl snahu odejít, ale Susumu ho nepustil. Tak, stejně jako Marice a Hiroki, jsem se taktně vzdálil. Zavřel jsem za nimi dveře, a snad jim to bude stačit na to, aby si konečně řekli, co a jak.
Stačilo mi, když jsme pořád řešili mě a Shira. Konečně si všichni lvi i puma dali říct, a teď by Mashiro řešil tyhle dva? Proč? Ať si to vyříkají mezi sebou… Dospělí jsou na to dost.
Ještě jsem ani nestačil pustit kliku a Shiro se změnil do zvířecí podoby a s vábivým mručením odběhl. Jen jsem stihl zahlédnout jeho ocas, a nic víc.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Zámek byl plný lidí, některé části byly pobořené, za krkem jsem měl Hira a Mariceho, a odněkud jsem dokonce slyšel i hlas Baka a Shirova dědy.
No, tak tady bychom opravdu neměli klid.
„Budeme odcházet po obědě,“ otočil se na mě Marice.
„Chci, aby s námi Shiro poobědval. Ještě s ním chci mluvit,“ ozval se za ním i Hiroki.
„Jasný,“ mávnul jsem rukou a shodil ze sebe oblečení. „Jdu ho najít.“
Ve lví podobě jsem se hned rozběhl chodbou ven, kde jsem se na nádvoří zastavil a zavětřil.
Cítil jsem ho a věděl jsem, kudy běžel. A když jsem po chvíli uviděl les, bylo mi to hned jasné.
Doběhl jsem mezi první stromy, znovu jsem zavětřil a pak jsem zařval, aby mě Mashiro dobře slyšel.
Byla to výhružka, aby se zbytečně neschovával, jinak se neznám.
A po stromech určitě lozit nebudu…