Mashiro
Probudilo mě teplo a žízeň, podle všeho již bylo dost hodin odpoledne, a my nejspíš prospali pár klidných hodin. Tohle byla daň za to, že jsem celou noc nespal a přemýšlel. Začal jsem se trochu té moci bát, a taky o Renův život. Já vím, že mě chrání a nechce, abych si nějak ublížil, ale já jsem taky silný… Můj dar léčení se nejspíš zatím moc neprojevil, ale pokud se tak stane, mohu ho vyléčit a nebát se tolik o něj. Je to silný lev a muž, kterého jsem si vybral, ale i přesto… Možná právě proto se o něj tolik bojím.
Opřel jsem se o jeho hruď a chvíli pozoroval jeho tvář. Pořád jsem nechápal, jak někdo, tak krásný, může být se mnou. Jsem tak drobný a…
Nejspíš by ani neměl jinou možnost, protože bych si ho jinak uhnal a nikomu jinému nedal. Tolik jsem se do něj zamiloval.
Rozpustil jsem si vlasy a ty ihned dopadaly na Renovo tělo, jak nějaké provazy, které by ho měly svázat. Nějak z provokace, jsem pohupoval hlavou a lechtal ho po hrudi. Chtěl jsem ho probudit, a přitom se na něj dívat, jak malá rozmazlená kočka. Někdy mám přece právo na to být jen s ním a kočkovat se.
Ren
Mě jsem pocit, že snad i ve spánku jsem přemýšlel nad tím, jak celou tuhle věc vyřešit a ukončit. Nejlepší by bylo, kdyby sem opravdu přiběhli naši lvi. Tím by bylo z poloviny vyhráno.
V polospánku jsem už skoro přišel i na to, jak to udělat, aby nikdo nepřišel k úrazu, ale v tu chvílí mě něco vytrhlo z přemýšlení a já tu myšlenku okamžitě zapomněl.
Otevřel jsem oči a díval se na Mashira, co provádí. Jako bychom ani neměli žádný úkol a jen se tu přišli schovat a užít si své období páření.
Tiše jsem zapředl, když mě jeho vlasy opět zašimraly. Chytl jsem ho za ně a přitáhl si ho až ke svému obličeji.
„Neprovokuj, Shiro, nebo se pak nepostavíš,“ zavrčel jsem tlumeně.
Ale i přesto jsem se usmál, a ještě víc si ho přitáhl, abych mu mohl dát polibek.
Chtěl jsem v tom pokračovat, když se náhle ozvalo zprvu nesmělé, ale potom o něco důraznější zaklepání.
Promiňte, že ruším,“ ozval se nešťastný hlas hostinského. „Máme dole menší problém, a vy... vy jste dost silný. Můžu vás oba poprosit o pomoc?“
Zarazil jsem se a pustil Mashirovy vlasy.
Moc se mi to nelíbilo, ale jeho hlas zněl docela naléhavě. Mohl na nás nastražit past, ale taky nemusel. Pohlédl jsem na Shira a pak na dveře.
„Půjdu sám, zavřeš se tady a nikomu nebudeš otevírat,“ řekl jsem tiše, a ještě ho rychle políbil.
„Hned tam jsem!“ křiknul jsem ke dveřím a vstal jsem, abych se oblékl.
Mashiro
„Hmmm… Jen do toho,“ odpověděl jsem Renovi provokativně, ale v tu chvíli tu byl hostinský a žádal si naši pomoc.
Chtěl jsem jít, ale když mě Ren zastavil, jen jsem naštvaně zavrčel a radši se svalil zpátky na postel, abych se zakryl dekou. Nemusí na mě každý zírat, stačilo, že hostinský viděl nahého Rena, který vstal z postele. Jeho tělo… I přes ty jizvy, kterých má po těle dost, je prostě nádherný. Tak silný a oproti mne veliký, ale to je i můj bratr. Skvělé, že jsem prý podobný své matce, tak jsem aspoň nemusel podědit její výšku.
„Pffff… tak tu teda počkám, ale když ti to bude dlouho trvat, tak půjdu za tebou,“ zavrčel jsem v odpověď.
Když zmizel i hostinský, konečně jsem se šel převléknout i já. Předtím jsem se trochu opláchl a smyl ze sebe to, co jsme dělali před pár hodinami. Už se těším na to, až budeme mít klid a začne naše období páření.
Ren
Když jsem otevřel dveře, uviděl jsem hostinského, který netrpělivě přešlapoval za dveřmi a vypadal docela vyděšeně.
„Co se děje?“ zeptal jsem se a hned za sebou zavřel dveře.
„Chci poprosit o pomoc. Jsou dole hosté, kteří dělají problémy a nemůžu je vyhodit. Je jich moc, a vy dva...“ zastavil se a pohlédl přes mé rameno. „Myslel jsem, že pomůže i váš partner...“
„Není třeba, s hyenami si poradím i sám,“ zavrčel jsem, protože tohle se mi moc nelíbilo.
Jako by za každou cenu chtěl, aby šel dolů i Mashiro.
„Omlouvám se, nemyslel jsem to tak, budu rád, když mi pomůžete.“
Ukázal mi rukou ke schodům a hned rychlým krokem šel dolů. Po cestě jsem si stáhl halenu, protože jsem počítal s tím, že nejspíš budu muset použít zvířecí podobu, pokud je to tak, jak hostinský říkal.
Jen co jsem došel dolů za ním, viděl jsem je. Několik hyeních bojovníků, dělalo pěkný brajgl s krčmě.
A v momentě, kdy jsem se tam objevil, hned se na mě všichni otočili.
„Takže si ho přivedl?“ zachechtal se nepříjemně jeden z nich a ukázal mi s vrčením své zkažené zuby.
V tu chvíli mi to došlo. Tušil jsem, že to bude past a teď se to potvrdilo, když hostinský přikývl a hned se stáhl bokem.
Otočil jsem se a chtěl vyběhnout nahoru za Mashirem. Ale v tu chvíli se na mě všichni vrhli. Sesypali se na mě jako vosy na zralé ovoce. Doráželi na mě a nechtěli mě pustit ke schodům.
Jen tak tak se mi podařilo povolit kalhoty, a hned jsem se změnil ve lva. Všichni hned couvli, když jsem se předníma tlapama opřel o stůl a silně zařval.
Ale z vrchu se také v tu chvíli ozvalo několikeré dupání a rozražení dveří.
„Mashiro! Uteč!“ zařval jsem a chtěl se rozběhnout nahoru.
Byl jsem už na prvním schodu, když mě k zemi přibila síť, zatížená na krajích těžkými kameny. Omotala se kolem mne a já dolehl na zem.
„Mashiro! Mashiro! Uteč!“ zakřičel jsem znovu a doufal jsem, že se mu podařilo utéct.
Mashiro
Nasupeně jsem seděl na posteli a netrpělivě čekal, až se Ren vrátí. Něco mě ale na tom všem nesedělo, a když jsem uslyšel klepání na okno, rychle jsem vystřelil na nohy a otevřel ho.
„Susumu? Ještě není..." chtěl jsem doříct, ale on mě vytáhl za sebou na větev stromu.
Zakryl mi ústa a i se mnou odběhl kus od hostince, kde jsme se schovali do keře.
„Teď hlavně mlč a nikam neutíkej, ohrozil bys všechny," zavrčel mi do ucha a ukázal směrem k hostinci, odkud právě táhli Rena k připravenému vozu.
Chtěl jsem vyběhnout, ale bratr mě stáhl k sobě a nikam nepustil.
„Ale... Ale já ho nenechám odejít, to radši umřu," prskal jsem kolem sebe, ale Susumu nepolevoval.
„Půjdeme pro něj, ale potřebujeme posily, a ty se blíží, s jejich rychlostí tu aspoň moji lidé z vesnice budou do setmění, jen vydrž. Teď by jsme nepomohli a král by měl dvě posvátné kočky, to přeci nechceme," hladil mě po vlasech, ale já se mohl uvnitř sežrat touhu jít zachránit Rena, nechtěl jsem nic slyšet a přesto jsem ho poslouchal.
Ren
Cenil jsem zuby, drápy jsem zatínal do podlahy, až v ní zůstaly hluboké rýhy.
Vrčel jsem po nich a kdykoliv se někdo přiblížil, ohnal jsem se po něm tlamou, že i přes tu síť měli co dělat, aby uskočili a já je nepohryzal.
„Ten malej stihl utéct,“ sešel ze schodů jeden z chlapů. „Král chtěl jeho, bude naštvaný.“
Došel ke mně, podíval se na mě zhnuseně a pak mě vší silou kopnul do boku.
Když jsem chtěl po něm vyskočit, přitáhli síť víc k zemi a já byl donucený si lehnout.
„Kde je ta posvátná kočka?“ přistoupil ke mně blíž. „Kam šel? Řekni to a ušetříme tvůj život. Klidně tě pustím. Ty mě vůbec nezajímáš...“
Neodpovídal jsem. Jen jsem na ně vrčel a cenil zuby.
„Zabte ho!“ mávl ke mně rukou ten chlap, když viděl, že ze mě nic nedostane.
„Počkejte, pane,“ vystoupil zpoza svého pultu hostinský. „Čichněte si k němu. Jsou to partneři a nejspíš mají období páření. Celý pokoj tím byl načichlý...“
Hyena ke mně přistoupila blíž a zvětřila. A pak se s úsměvem oddálil.
„Odtáhněte ho do vozu. Vezmeme ho s sebou. Nejspíš ho ta malá kočka bude chtít zachránit, a my si na ni v klidu počkáme. A pokud budeš cítit frustraci z toho, že se můžeš pářit, klidně tu tvoji kočku někdo zastoupí. Na zámku je nás na to dost,“ zasmál se a pak už spokojeně vyšel ven.
Ostatní jeho pomocníci kolem mne přitáhli síť ještě víc a za chvíli mě už vlekli ven. Než mě strčili do povozu, stihl jsem ještě zavětřit. Slabě jsem ucítil Mashirův pach. Jen jsem doufal, že je dobře schovaný a nenapadne ho vylézt ven...
Netrvalo dlouho, a já zavřený v tmavém povozu bez okýnek, cestoval na zámek. Tam, kde jsem nechtěl, aby Mashiro šel. Tušil jsem správně, že ho král hyen bude chtít za každou cenu. A někdo mu dal zprávu, že se zdržujeme dole v hostinci.
Mashiro
Nedokázal jsem se již udržet, bylo to jako kdyby mě něco silně táhlo k Renovi a já nemohl ani na vteřinu poslouchat svůj mozek. Musel jsem být s ním… Jen s ním…
„Promiň,“ praštil mě z týl Susumu a tím mě dostal do tmy, která mě zahalila.
Nic jsem již o sobě nevěděl, probudil jsem se až v malém pokoji, někde ve skromně zařízeném domku.
„Uklidni se,“ chytil mě Susumu, když jsem se vymrštil na nohy a vztekle po všech prskal.
Nebyli jsme tu sami, ale podle jejich výrazů, to byli přátelé a ne hyeny.
„Musel jsem to udělat. Toho mého známého zabili. Přišel jsem právě ve chvíli, kdy umíral, protože ho mučili a on bohužel prozradil, kde vás najdou. Mrzí mě to… Tolik. Ale král měl již nějaké informace od hostinského, má v zajetí jeho dceru, a pochybuji, že ji chce pustit, nebo že by to chtěla ona. Nemůže k ní, tak vás udal a můj kamarád to potvrdil. Nemáme moc možností, ale podle toho, že poprava toho kluka se přesunula na brzké ráno, musíme jednat hned, co dorazí vlci,“ povzdechl si Susumu a prohrábl si vlasy dozadu.
„Je tam můj muž a já si jdu pro něj,“ zavrčel jsem po nich a narovnal se i se Susumu.
Najednou nikdo neměl takovou sílu, jako jsem měl já. Cítil jsem se… zničený, a přitom jsem chtěl jít za Renem a vyrvat ho těm hyenám ze spárů.
Ren
Vůz kodrcal po rozbité cestě, ale byl jsem uvězněný v síti tak pevně, že jsem se skoro nehnul.
Dozadu ke mně raději žádná hyena ani nenastoupila.
Vážně jsou to zbabělci.
Netrvalo dlouho a vůz najel na rovnější cestu a po chvíli se zastavil. Tušil jsem, že jsme nejspíš na zámku, a mé tušení se potvrdilo v momentě, kdy mě dost necitlivě vytáhli z vozu ven.
Neměl jsem možnost se ani pořádně rozhlédnout, za to jsem však moc dobře slyšel řev, který spustil jejich král.
Hyeny hned stáhly ocas mezi nohy, a jejich kňučení a bázlivé poštěkávání mi doslova rvalo uši.
„Měli jste přitáhnout svatou kočku a místo toho, tu je tohle!“ zařval blízko mě a vzápětí jsem ucítil pořádný kopanec do boku.
V tu chvíli jsem zařval i já, až sebou cuknul a uskočil dozadu.
Škubnul rukou a přitáhl si k sobě vlka, až zachrastěl řetěz.
„Zkuste na mě sáhnout a přísahám, že vás roztrhám!“ zavrčel jsem na něho a úkosem jsem se podíval na toho uvězněného vlka.
Podle všeho to byl stařešinův syn. Byl pohublý, jak zřejmě ani nedostal pořádně najít a jeho srst pomalu ztrácela lesk. V očích měl smutek, ale i touhu se ze zajetí dostat pryč.
„Z tebe nic nemám, klidně můžeš chcípnout hlady,“ štěkl o mně král. „Ale podle toho, co jsem slyšel, tak ještě budeš užitečný,“ znovu přikročil a nakopnul mě.
Tentokrát ale neuskočil, když jsem na něho vycenil zuby a zařval.
„Odtáhněte ho do klece!“ poručil svým nohsledům a víc si mě nevšímal.
Prudce trhnul s řetězem, aby vlk šel poslušně za ním do zámku.
Ještě ani nevešel dovnitř, a už jsem cítil, jak několik mužů chytlo síť a táhli mě z nádvoří pryč. V duchu jsem se modlil, aby cesta nebyla dlouhá, protože jsem cítil, jak se mi kůže odírá o kamenitou cestu a nebylo to zrovna nejpříjemnější.
Dotáhli mě dovnitř, do polorozpadlé části, kde malému nádvoří ve stínu vévodila velká klec. Hodili mě dovnitř, zabouchli dvířka, a teprve potom uvolnili síť...
Mashiro
„Tak už dost!“ křikl na mě Susumu a já se konečně na něj podíval.
Měl pravdu běsnil jsem a nechápal, jak to mám zastavit, jak kdyby se mi vařila krev, a já měl každou chvíli shořet na popel. Zastavil jsem se na místě a přestal se bratrovi smekat z náruče.
„Nevíš, jak jsou na tom lvi? Kde jsou?“ zeptal jsem se Susumu, ale ten jen pokrčil rameny.
„Podle všeho by měli být už blízko, ale…“ nestihl doříct svou větu, protože někdo zaklepal na dveře a postupně se dovnitř místnosti hrnuli vlci, kteří běželi určitě celou noc, jak byli splavení a jejich srst se potem třpytila.
Poznal jsem pár z nich, kterým jsme pomáhali, a oni mě hned náležitě pozdravili. Neměnili se do lidské podoby, byli připraveni kdykoliv vyrazit. Nebylo jich moc, ale na samém konci jsem zahlédl felčara, který přišel s nimi. Susumu ho ihned stáhl bokem a bylo vidět, že na něj spustil dost ostře, aby zůstal tady a nikam nechodil. Dokonce i já slyšel to vrčení, které se mu dralo z hrdla a dávalo najevo, koho má poslechnout. Byl vážně jiný než já.
„Za chvíli vyrazíme! Ty bys tu měl také zůstat, víš, co říkal…“ to už nestihl uhnout mému pohlavku a jemnému zavrčení, aby mi neříkal, co mám dělat.
„Já… si… jdu… pro… něj!“ hláskoval jsem mu to a víc vrčel.
Během pár okamžiků jsme všichni ve změněné podobě již mířili na zámek. Bylo nás pomálu, ale na nějaké zdržení to přeci jen stačilo, a já věřil, že mezitím má rodina dorazí.
Ren
Konečně jsem se mohl postavit. Díval jsem se, jak mezi mříží vytahují síť. Skočil jsem a přimáčkl ji tlapou, a oni málem sletěli na zadek, jak to nečekali a zastavení sítě s nimi škublo.
„Modlete se, abyste byli pryč, až se dostanu ven,“ zavrčel jsem na ně, a pak teprve zvedl tlapu.
Rychle ji vytáhli, sbalili a prchali pryč. Stačilo by, aby se kdokoliv z nich přiblížil ke kleci, a moje drápy by ho hned rozervaly na kusy.
Když jsem osaměl, začal jsem přecházel kolem mříží sem a tam. Pozorně jsem se díval, jak to tu vypadá, a kde co je.
Podíval jsem se nahoru k oknům zámeckého křídla, které vypadalo, že zůstalo ušetřeno řádění hyen. Nejspíš se tam uvelebil ten jejich prašivý král.
A můj odhad se mi potvrdil, když se po chvíli otevřelo jedno okno a on se na mě z vrchu pohrdavě podíval.
Jeho ksicht bych mu nejraději rozhryzal nebo rozsápal na kusy.
Přejížděl jsem pohledem celé to křídlo, i zbytek poničeného zámku a v duchu si představoval, jak jsou řešeny chodby a pokoje.
Věděl jsem, že syn stařešiny je u krále v ložnici. Je pořád s ním. Ale protože má obojek, je na řetězu a zřejmě mu ani moc nedají najíst, podle toho, jak byl pohublý, neměl sílu na to, aby se z toho vězení osvobodil sám.
Lehl jsem si doprostřed klece, aby na mě nikdo nedosáhl, kdybych náhodou usnul. Přivřel jsem oči a pravidelně oddechoval. Ale i přesto jsem pozoroval celé to nádvoří a všechno, co se tu dělo...
Mashiro
Běžel jsem jak o závod a pod lavinou vlčích a kočičích drápů skončilo již pár hyen, které se nám přimotaly pod nohy. Bylo mi jedno, kolik tuhle noc umře nepřátel, šlo mi jen o to, aby vše špatné skončilo a všichni mohli začít od znovu. Tohle mohlo bývat naše město, a já se tu narodil, ale nyní to bylo to nejhorší, co jsem kdy viděl.
„Dávej si pozor! Musíme se rozdělit do čtyř skupin a každá pronikne jedním křídlem do zámku,“ ukázal Susumu na hlavní vrata a už s tupou ránou prorazil do dvora.
Felčar nakonec opravdu zůstal v hostinci, ale moc dobře jsem cítil, jak se i přesto za námi plíží a je jen kousek pozadu. Ani můj bratr ho nezastavil, podle mě jim taky brzo začne období páření a jen stěží ho zarazí.
„Dobře, jdu tam,“ zařval jsem a vydal se s malou skupinkou na místo, odkud jsem cítil Rena.
Ren
Věděl jsem, že se mě jejich král teď nepokusí zabít. Byl by blázen, a hlavně by byl proti sobě.
Měl jsem tak dostatek času vymyslet, co budu dělat dál.
Můj plán se odsud dostat a zaměřit se právě na jeho ložnici, kde věznil stařešinova syna, ale po nějaké době vzal za své, když jsem uslyšel hluk, který šel od vstupní brány, a blížil se.
Vstal jsem a pohlédl nahoru. Na ochozech se začínali srocovat bojovníci v plné zbroji, na terase u královy ložnice také.
Takže se tam teď nedostanu. Leda zázrakem.
Nevěděl jsem, co je tak rozrušilo a postavilo do pozoru. Ale když jsem se zaposlouchal a zavětřil, už jsem měl hned jasno.
Ten blázen! Udělal přesně to, co hyení král chtěl! Nejspíš mu za to brzy vypráším kožich, a to pořádně!
Zařval jsem, jak nejvíc jsem mohl, abych ho varoval a on za mnou neběžel.
Ale jaké bylo mé překvapení, když se zdálky ozvalo další lví zařvání jako odpověď.
Nebyli ještě na zámku, ale podle dalšího zařvání, které se ozvalo, bylo jasné, že se sem blíží naše smečka. A ten, co se tak hlasitě ozval, byl Hiro a Marice.
To mi stačilo.
Rozběhl jsem se a skočil proti mříži. Zaduněla a celá klec se otřásla. Opakoval jsem to, dokud jsem neviděl, že zámek a panty povolují.
Ale taky jsem na sebe upoutal pozornost hyeních bojovníků.
„Zabte ho!“ zařval z terasy jejich král, a pak ukázal na druhou stranu nádvoří. „A toho malého mi přiveďte živého!“
Mashiro
Slyšel jsem Renovo zařvání, ale v tento moment by mě už nic nezastavilo. Šel jsem si pro něj a klidně bych všechny zabil, jen abych si ho vzal zpátky. Už jsem za ním spěchal a měl ho na dohled, když mi cestu zatarasilo pár hyen a nechtělo pustit dál. Ihned se po nich ohnali vlci, co šli se mnou a zdrželi je. Bohužel ne další dva, co šli po mě a lstivou nejvyšší hyenu, co po mě skočila a chytla zezadu za kůži na krku. Rval jsem se jak lev, a dokonce si nechal vytrhnout kus kůže, ale nebylo mi to nic platné. Probral mě z boje až okamžik, kdy se blížili k Renově kleci a ostrými bodci mu vyhrožovali. Něco ve mě probudili, a to se dralo na povrch obrovskou rychlostí. Kosti mě bolely a svaly praskaly, když jsem se měnil v něco, co jsem sám neznal. Najednou tu stálo něco... Nedokázal jsem se poznat. Narostl jsem do podobného vzrůstu, jako otec Hiro, ale moje tělo bylo svalnatější, moje aura vražednější a barva červenější než kdy jindy. Obalovala mě hřejivá modrá záře a pod tlapami hořela zem.
„Masahiro... Ne... Nedělej to, na to ještě nejsi dost silný... Zabije tě to... " křikl na mě bratr, ale já ho neslyšel. Šel jsem v tuhle chvíli po králi hyen a nikdo mě nemohl zastavit.
Ren
Neposlechl mě.
Vážně si to kotě dělá, co chce! Po kom je tak tvrdohlavý?
Rozzuřeně jsem dupnul na jeden z oštěpů, až jsem stáhnul strážce blíž ke kleci. Už jen to, jak se hnali po Mashirovi, mě rozzuřilo ještě víc. Ostatní odskočili dál a nevěděli, co mají dělat. Měli strach se přiblížit ke kleci.
Nakonec se opatrně začali přibližovat, když se v jednu chvíli zastavili, prudce se otočili, a pak s hrůzou v očích začali utíkat.
Zvedl jsem hlavu a podíval se co se děje.
Byl jsem v šoku, když se před námi ukázala ta velká, temně červená kočka, kterou obalovaly plameny a záře.
Kdyby to byl klidný den a já ji viděl, řekl bych, že je nádherná.
Ale v tuhle chvíli mě zarazil i Susumův hlas, když na Mashira zakřičel.
Může mu to ublížit? A poslouchal vůbec svého bratra?
Myslím že ne!
„Mashiro stůj! Zastav se! Tvoji otcové jsou už za branami zámku!“ zařval jsem na něho lvím hlasem, když jsem uslyšel, jak se Marice a Hiro ozývají, a s nimi i další naši lvi.
Rozběhl jsem se znovu proti mříži. Ještě jednou, ještě jednou...
Když jsem do ní narazil po páté, panty povolily a já vyletěl ven.
„Mashiro! Zastav se a změň se zpátky!“ doběhl jsem k němu a ohnal se tlapou po jeho boku, aby mě vnímal a opravdu se zastavil.
Mashiro
Vše kolem mě potemnilo, a já, jak kdybych nic neslyšel, jen řev té hyeny, po které jsem šel. Bolel mě každý krok... Moje tělo místy zakřupalo, jak se mi svaly natahovaly a ty plameny se probíjely do mého těla... Hluboko... Jako kdyby byly jeho součástí.
„Shi... Mas..." slyšel jsem, jak na mě někdo volá, ale jen trhaně a velmi špatně.
Když jsem ucítil tu známou vůni a bolestnou ránu tlapou do boku, hned jsem se po té osobně ohnal a odhodil. Moc daleko ne... Jak kdybych rychle přicházel o sílu, ale když jsem uviděl, kdo to byl...
„Ren... Rene... Já... Já nevím..."
Odskočil jsem, a přitom stihl pod sebe stáhnout hyeního krále, kterému jsem se zakousl do tlapy.
„Musí s tím přestat, takhle umřela naše matka... Je to absolutní obrana, ale on ji nikdy nepoužil, jeho tělo to nevydrží... Rene..." slyšel jsem to, ale nemohl jsem s tím nic dělat, dokud mě od sebe hyení král neodstrčil a já neucítil tu bodavou bolest a slyšel blížit se své otce.
Ren
V tuhle chvíli, kdy bylo kolem plno nebezpečí hyen a teď už i od Mashira, nebylo o čem přemýšlet.
Mashiro byl opravdu nebezpečný svému okolí, ale i sám sobě.
Skočil jsem jeho směrem. Hyeního krále, který šokovaně na Mashira hleděl, a pak ho i pustil, jako by se spálil, jsem srazil k zemi, až odletěl kus dál.
Hned vstal, aby se vrhnul aspoň na mě, ale v tu chvíli kolem mne proletělo mohutné lví tělo, a s hlasitým zařváním po králi skočil.
Byl to Marice. Ani se neptal a šel rovnou proti němu. Král proti králi... Teď to už bylo jen na nich.
„Kde je Mashi?!“ zaslechl jsem za sebou výkřik Hirokiho.
Otočil jsem k němu hlavu, a pak jsem s ní jen ukázal před sebe. Vzápětí jsem k němu skočil...
Bylo mi jedno, co bude, hlavní teď bylo zastavit Mashira, než bude pozdě.
Když ho nezastavila rána do boku, musí to jít jinak.
Bylo vidět, že trpí... a hrálo se o čas. Skočil jsem mu na hřbet a zapřel se o něj tlapama vší silou, abych ho srazil k zemi. Otevřel jsem do široka tlamu a zahryznul se Marhirovi zezadu do krku, jako když matka přenáší své koťata.
Přilehl jsem ho a s tichým vrčením jsem se ho snažil uklidnit. Držel jsem ho tak dlouho, dokud jsem neucítil, že jeho síla ubývá...
Mashiro
Snažil jsem se uklidnit, ale nešlo to... Nic nešlo, jako by mi někdo vzal všechnu sílu a chuť se vrátit do lidské podoby. Nebyl jsem to já, a přesto... Jak kdyby tohle byla nějaká část mě, která tak dlouho čekala na probuzení a prostě nechtěla odejít.
„Mashiro..." slyšel jsem hlas táty Hira a otočil se po něm.
Uvnitř sebe jsem ho chtěl obejmout, ale moje tělo ho chtělo roztrhat. Bylo to šílené a bolestivé současně. Kdyby na mě Ren neskončil, asi bych šel po otci a nezastavil se.
Prskal jsem na Rena a vrčel tak, že vibroval celý zámek. Jenže...
„Renee..." zamručel jsem a oba nás obalila modrá záře.
Klidnil jsem se... Moje tělo se měnilo, a já se objevil jako člověk. Nemohl jsem ale nic... Vůbec nic. Jen jsem ležel a nehýbal se, dokud jsem nebyl pohlcen černou tmou.
Ren
Cítil jsem, jak Mashirovi pode mnou ubývají síly. Jeho tělo se postupně zmenšovalo do původní podoby, až se nakonec změnil v člověka.
Pustil jsem ho a zvedl se.
Byl v bezvědomí a hrozilo, že by mu mohl v té vřavě někdo ublížit, nebo že by hyeny mohly splnit rozkaz svého krále, a odtáhnout Mashira.
Pak by byl problém... Měli by prince jako rukojmí. A nejen prince lvího království, ale podle všeho i prince svého rodu...
Zvedl jsem hlavu a zavětřil jsem. V té směsici pachů šlo těžko je od sebe rozeznat jednotlivě. Ale nakonec slabě, ale přece, jsem ucítil jeden vlčí, který se pro tohle hodil nejlépe.
Popadl jsem Mashira do tlamy a táhl jsem ho na druhou stranu nádvoří, kde za sutinami byl on...
Schovaný, aby nepřekážel, ale celou dobu bedlivě sledoval Susumu, jakoby se o něj bál...
„Postarej se o něho, felčare,“ položil jsem před něho Mashira. „Ať se mu nic nestane! Rozumíš?“
Vyšel jsem ze sutin, a ještě jsem svým tělem dotlačil k nim velký kus zdiva, který je skoro skryl.
Znovu jsem se rozhlédl, jak to vypadá.
Bylo to vážně jak na bojišti.
Všichni se do sebe pustili. Hyeny se nemínily jen tak vzdát, ale naše a vlčí smečka je postupně zatlačovala... Zůstávaly za nimi mrtvoly a těžce zranění.
Ti, co mohli se stáhli do zámku, kde jejich boj pokračoval.
Neváhal jsem, a skočil jsem rovnou do té největší vřavy, abych po boku Hirokiho rozmetal ty proradné hyeny na cucky.
Mashiro
Vnímal jsem, že mě Ren někam odnáší, jeho vůně se nedala s nikým splést a jeho podmanivě vrčivý hlas se mi rozléhal hlavou, jak nejsilnější zvony. I kdybych chtěl, prostě jsem nedokázal ničím hnout, mé tělo bylo snad o polovinu těžší než mého otce Marice. Vše mě bolelo… Nebylo místo, které by se zdálo neporušené tím náhlým vzrůstem a přeměny do něčeho, o čem jsem nikdy ani neslyšel.
„Ren… Rene…“ zašeptal jsem a chytil ruku, která mi kontrolovala rány na nohou.
„Ne… To jsem já, felčar,“ odpověděl mi tichý a klidný hlas, představil se tak snad i proto, abych ho ihned poznal.
Ihned jsem po něm hrábl rukou a jen uslyšel, jak zakvikl, když mu moje drápy projely kůží. Rozlepil jsem oči, ale i když byla tma, bolelo se mně, byť jen dívat. Takhle zbitý jsem nebyl ani od dědy Baka. Nechtěl jsem mu ublížit… Jen… Nechtěl jsem, aby se mě dotýkal někdo jiný než Ren. Byl jsem jak šílený.
„Pr…“ chtěl jsem se omluvit, ale felčar mě zastavil a pohladil po vlasech, abych se zklidnil.
Po chvíli jsem stejně znovu upadl do té tmy, co si se mnou pohrávala, jako kočka s myší.
Ren
Byla to pořádná mela. Ale vlci i lvi byli rozhodnutí se hyen v této zemi zbavit nadobro.
Bude to ještě nějakou dobu trvat, než se to od nich tady vyčistí, ale vyhnat je ze zámku a z města, je první krok.
Postupně jsme se dostávali hlouběji do zámku. Král ustoupil, a i se svými několika společníky se zabarikádoval v královských komnatách.
„Jděte dolů do kobek! Vyžeňte ty zmetky a pusťte všechny vězně!“ zakřičel Susumu, který se najednou objevil vedle mne.
Část lvů po Mariceho souhlasu se odpojilo, a běželi dolů, udělat pořádek ve vězení zámku.
Zvuk boje se rozléhal po chodbách, stejně jako tady v hlavním královském křídle.
Když jsme se probojovali k hlavní komnatě, postavil jsem se před dveře a začenichal.
„Má tam stařešinova syna, a nejspíš ho bude chtít zabít, musíme op-“
Ani jsem nedomluvil a Susumu se rozběhl proti dveřím. Svým těžkým tělem je rozrazil, až křídla dveří s rachotem třískla do stěny.
Hned se vrhnul vpřed na toho hyeního zmetka. Zahlédl jsem, jak trhnul řetězem, na kterém měl uvázaného vlka a už se proti němu rozmachoval mečem.
Vši sillou jsem se odrazil a skočil po jeho ruce. Obratně jsem se vyhnul meči a zahryznul se mu do ruky. Smýknul jsem s ním na zem, až ten připoutaný chudák zakňučel a byl tím trhnutím sražen k zemi.
Susumu nedal tomu králi ani chvíli na zmátořeni. Zatím, co ostatní se vrhli na strážce, kteří svého krále ochraňovali, Susumu ho cupoval na kousíčky. Já jsem držel jeho ruku v zubech a táhl jsem ho po zemi, aby neměl možnost se po meči natáhnout. Vlk na řetězu jen kňučel bolestí a snažil se vyškubnout z držení.
Až po chvíli, kdy se hyení král přestal hýbat, jsem ho pustil. Změnil jsem se v člověka a přiskočil jsem k vlkovi, abych mu sundal ten zatracený obojek...
Mashiro
Nebylo nic, co mě mohlo v tuhle chvíli dostat na nohy. Felčar se opravdu snažil, ale mě prostě nebylo možné vyléčit, až když se mé tělo zabalilo do modré záře, začal jsem se cítit o něco lépe.
„Au… Promiň,“ slyšel jsem felčara, ale nemohl mu přestat ubližovat.
V tuhle chvíli nebyl nikdo jiný, kdo by se mě mohl dotýkat než můj partner.
„Ne… Nedot… Nedotýkej,“ varoval jsem ho, aby na mě nesahal.
Nechtěl jsem mu ublížit… Musel mě nechat samotného.
„Shiro… Mashi…“ slyšel jsem příjemný hlas, mě tak známý, který mě konejšil, a pomalu, jak kdybych plul, jsem se uklidňoval, abych se svěřil do rukou tomu, kdo se o mě vždy tak krásně staral.
Ren
Krev ve mně doslova vřela, když se to všechno dělo. Byl jsem na roztržení, a kdokoliv se ke mně přiblížil, udělal chybu. Zanechával jsem za sebou spoušť, stejně jako zůstávala za Maricem a Susumu a ostatními vlky.
Viděl jsem, jak Susumu zařval, že tohle je jejich země a rozerval hyenímu králi hrdlo. Rozcupoval ho na kusy, a neskončil, dokud nepřestal dýchat.
A v tu chvíli mezi hyenami zavládla panika. Přišli o krále a nevěděli, co mají dělat. Neměli nikoho, kdo by jim velel. Někteří se snažili utéct, někteří se s kňučením stáhli, a jen pár z nich se snažilo ještě bojovat. Ale i ti nejodvážnější, spíš nejhloupější, brzy ztichli, když je dostihla smrt pod vlčími či lvími zuby a drápy, nebo pod jejich meči.
Konečně jsem dokázal sundat ten obojek a ten vysílený vlk se mi sesunul k nohám úplně vyčerpaný.
Popadl jsem ho za kožich za krkem a nesl jsem ho ven.
Byl tak vyhublý, že to vůbec nebyl problém. Bylo to jako přenášet štěně.
Když jsem se dostal ven, viděl jsem, že se to pomalu uklidňuje. Slyšel jsem vítězný lví řev a vítězné vytí a štěkot vlků.
Vláda hyen v této krásné zemi, kterou takřka zdevastovali, skončila.
Překračoval jsem trosky a mrtvé či zraněné. Spěchal jsem k místu, kde jsem schoval Mashira. Když jsem viděl, že část zdiva, kterou jsem k nim přisunul, byla odtlačena bokem, přidal jsem. Několika skoky jsem tam doběhl.
Položil jsem vlka na zem a s vrčením jsem nahlédl do mezery, která tam byla.
Ale když jsem viděl felčara a Hira, který měl Mashira v náruči, uklidnil jsem se.
„Postarej se o něho,“ promluvil jsem k felčarovi a hlavou ukázal k vysílenému vlkovi.
Felčar hned vylezl ven a zamířil k němu, aby ho ošetřil. Vplížil jsem se k Hirovi. Lehl jsem si vedle nich, hlavu položil na klín Mashira.
Vypustil jsem všechno, co se dělo okolo. Chtěl jsem, aby se Mashiro dal do pořádku, aby byl zdravý a já s ním zase mohl být tak, jak si oba přejeme.
Mashiro
„Shiro… Jsem tu, ano? Slyšíš mě, že? Jen se uklidni, a vše bude v pořádku,“ tišil mě tátův hlas a jeho jemné dotyky mě konejšily ke klidnému spánku.
Moje tělo bylo stále bez síly, ale cítil jsem, jak se mi ta nejhorší zranění hojí.
„Ren…“ zašeptal jsem, když jsem ucítil jeho pach tak blízko, že bych se po něm mohl i natáhnout.
Moje drápy se zabořily do země a pomohly mi k tomu, abych se mohl na Rena překulit a cítit jeho srst na svých prstech. Potřeboval jsem ho… Jen jeho a nikoho dalšího. Mohl jsem ho zabít… Všechny… A netušil jsem, jak a proč se mi to stalo. Byl jsem v tu chvíli nebezpečný sobě, ale i lidem, na kterých mi záleželo nejvíc.
„Odpus… Odpusť… Já… Je mi… líto…“ předl jsem do jeho kůže, ale jazyk mi moc nesloužil.
Jen jsem se zahříval a doufal, že Ren ví, co mu tu říkám.
Ren
Olízl jsem Mashirovi tvář, když se trochu probral a snažil se mi něco říct. Tiskl se k mému tělu a nejraději bych tu zůstal a zahříval ho.
Jenže bylo potřeba se hnout dál.
„Vezmu ho,“ natáhl se k Mashirovi Hiroki.
Počkal jsem, až ho podebere do náruče a pak jsem vycouval. Svým tělem jsem odsunul další kus zdiva, aby Hiroki s Mashirem mohli vyjít ven.
Hiroki měl na sobě jen plášť, který zřejmě někomu serval, když se změnil v člověka. Ale i kdyby byl nahý, nedopustil by, aby se nemohl postarat o svého syna. Byl vlastně taková máma. Jeho rodičovské pudy byly tak silné, že by pro Mashira umřel, jen aby ho ochránil.
A to samé platilo pro Mariceho, který už k nám běžel ve své lví podobě a staral se, jestli jsou oba dva v pořádku.
„Půjdeme nahoru,“ kývl hlavou na stranu, kde bylo královské křídlo.
Pomalu jsme tam zamířili. Hiroki ještě po cestě přikryl Mashira kusem závěsu, který vypadal jako urvaný kus závěsu z jednoho oken.
V zámku, i v jeho okolí, bylo živo, ale boje už ustávaly. Jen ve vzdálených koutech byly slyšet poslední potyčky, kdy se hyeny odmítaly vzdát, nejspíš i ze strachu o svůj život.
Když jsme procházeli chodbami, byla to hotová spoušť. Zranění vlci či lvi se stáhli do korunovační místnosti, která byla v zámku největší. Hyeny byly postupně odváděny na opačnou hranici země, kde pod pohrůžkou smrti, pokud se vrátí, byly puštěny. Jejich mrtvá těla byla odvážena také, kde na rozhraní těchto území, byla pálena na velké hranici.
Bylo to docela daleko, ale všichni se zapojili. Všichni, kteří si oddychli, že hyeny tady ztratily svou moc a oni jsou zase svobodní...
„Pojďte sem!“ zavolal na nás Susumu od jedněch dveří. „Byl to Mashirův pokoj. Nechci, aby byl v pokoji, který obýval ten zmetek.“
Viděl jsem, jak byli Hiroki i Marice překvapení, ale uklidnil jsem je a sám jsem vykročil do pokoje, kam Susumu ukázal.
Vešli jsme do většího pokoje, který také moc nezůstal řádění hyen, ale naštěstí nebyl tak poničený.
Hiroki uložil Mashira do postele, a já vyskočil nahoru a uložil se vedle něho.
Nechal jsem Hira, aby ho přikryl, ale zůstával jsem u něj, abych ho zahříval svým tělem, aby se on mohl ke mně stulit tak, jak to dělával už od kotěte...