Mashiro
Sice řekl, že půjdeme spát, ale stejně se neubránil tomu, aby si mě ještě jednou vzal. Jenže já to chtěl taky a nejspíš to i vyprovokoval. Je těžké se od sebe držet dál a nerozdávat si to jako zvířata snad každou chvíli, co jsme spolu.
„Rene… Musíme vstávat…“ nahnul jsem se nad Renem, když ještě spal, a já už nějakou chvíli byl na nohách.
Možná to jen hrál, ale mě to bavilo. Rty jsem putoval po jeho tváři, a přitom po líbal velmi něžně, skoro jako kdybych se ho ani nedotkl. Provokoval jsem ho a hrál si s ním, ale nemohl mu dovolit, aby si mě znovu vzal pod sebe, už jen proto, že na nás stařešina vedle čekal se snídaní.
„Musíme se jít nasnídat a odejít, cesta je daleká… Chceme se přeci brzo vrátit domů, ne?“ usmál jsem se a zavrčel Renovi do ucha, když na mě nereagoval.
Následně jsem ho i trochu kousl, ale to opět nesjpíš z mé oblíbené provokace.
Ren
Ráno se mi vůbec nechtělo vstávat. V noci mi bylo tak dobře, že jsem za chvíli usnul, teda potom, co jsem Mashirovi ukázal, jak moc po něm toužím.
A tak, když mi ráno někdo začal šeptal do ucha, nevrle jsem zabručel. Ale když mi došlo, že je to Shiro, a že řekl, že se chce co nejdříve vrátit domů, otočil jsem se na něho zpátky a hned jsem ho stáhl k sobě do postele.
„Jasně, že se chceme brzy vrátit domů. To je to, na co se nejvíc těším,“ políbil jsem ho, abychom měli hezké ráno oba dva.
Chtěl jsem ho ještě trochu pomuchlat, ale když se za dveřmi ozval stařešina, že je snídaně nachystaná, raději jsem ho pustil, i když se mi to moc nelíbilo.
„Tak jdeme jíst, abychom mohli co nejdříve vyrazit, ať je to za námi,“ plácl jsem ještě Shira po zadku, a pak jsem vyskočil z postele, abych se mohl obléct.
Mashiro
„Já taky… Chci být brzo doma,“ usmál jsem se, když mě Ren plácl po zadku, a jen naoko na něj mírně zavrčel.
Postavil jsem se ke dveřím, protože já jsem oblečen byl, a čekal na Rena, až se ke mně přidá. Jenže… Díval jsem se moc dlouho na jeho tělo a tím mě k sobě lákal, že jsem se radši vydal napřed. Sedl jsem si ke stolu a nalil si čaj, co tak hezky voněl. Dal jsem si na talíř jídlo, které bylo sice skromné, ale opravdu moc dobré.
„Moc děkuji za to, že jste se o nás staral. Bylo to, jako být doma,“ usmál jsem se a čekal, až se k nám připojí i Ren, jinak bych nemohl začít jíst.
„Opravdu mi neděkujte, ale… Byl bych rád, kdybyste se tu znovu ukázali a nějakou chvíli se tu zdrželi. Bylo mi s vámi opravdu příjemně a tento dům nebyl tak opuštěný,“ pousmál se a sám si nandal na talíř.
Ren
„Určitě přijdeme, až budeme...“ podíval jsem se na Mashira, „až budeme mít všechno splněno.“
Stařešina se na nás podíval, a usmál se.
„Ano, chápu. Klidně přijďte kdykoliv. Jste tu vítáni.“
Dojedli jsme snídani, a pak se už šli sbalit, abychom mohli vyrazit. Stařešina nám ještě přibalil do uzlíku jídlo, abychom měli něco na cestu aspoň do začátku. Na návsi se s námi rozloučili ještě někteří obyvatelé vesnice. I když to byli vlci, cítil jsem se mezi nimi moc dobře. Určitě tu přijdeme na návštěvu, protože tu žijí samí milí lidé.
„Tak jdeme,“ mrknul jsem ještě na chlupatou kuličku na Shirově rameni, a prsty jsem ho podrbal za ouškama. „Máme před sebou dlouhou cestu a docela jsme se zdrželi.“
Vyrazili jsme. Byl příjemné svěží ráno a toho bylo potřeba využít, dokud nezačne slunce péct jak v kovářské výhni. Počítal jsem s tím, že kolem poledne bychom mohli být tak v polovině cesty, protože k hranicím to nebylo daleko. Ale pak nás ještě čekala cesta do hlavního města.
Mashiro
Rozloučili jsme se a vydali na cestu. Bylo příjemné počasí na cestování, takže jsme se ani moc nepotili a dalo se jít celkem rychle. Chvílemi jsme se měnili ve zvířecí formu, ale jen ve chvílích, kdy nás nikdo nemohl vidět a my se mohli volně pohybovat. Nechtěli jsme, aby bylo viditelné, jak moc spěcháme do města. K polednímu jsme překročili hranice a teprve něco málo pojedli z toho, co nám dal stařešina. Až k večerním hodinám jsme se konečně dostali k městu, docela to tu žilo. Hyeny se bavili po svém a dost hlasitě se smáli. Sem tam si k sobě stáhli nějakou ženu, která šla kolem a ta jim velmi ráda nabídla svůj klín. Bylo to jako v opravdové zvířecí říši. Dost odlišné od našich zemí. Lidi se tu bavili docela nahlas a vůbec si nedělali starosti s tím, co si myslí všichni kolem nich.
„Hej… Dávej pozor,“ zavrčel po mě nějaký muž, který do mě strčil.
„Hele… to ty jsi do mě strčil,“ vrátil jsem mu to, a on se jen na mě usmál, když uviděl mou tvář.
„Jasně… Promiň,“ zasmál se nahlas a poplácal mě po zádech.
Potom jako by nic zase odešel.
„Jsou vážně divní,“ povzdechl jsem si a podíval na Rena, který stál přímo vedle mě.
Ren
Cesta nakonec utekla rychleji, než jsem předpokládal. Myslel jsem si, že budeme muset přespat někde v lese před městem, ale nakonec jsme to stihli ještě před setměním.
Když už jsme byli ve městě, potřebovali jsme se někam uložit. Nemohli jsme spát venku, i když tady to žilo i v noci a nejspíš by to ani nikomu nepřišlo divný. Ale nemohli jsme riskovat.
Stáhl jsem si Shira blíž k sobě, když do něho ten chlap strčil. Ale nakonec to proběhlo v klidu.
„Půjdeme tam,“ ukázal jsem na dřevěnou tabuli, pověšenou na stěně, která hlásala, že je to místní hostinec.
„Budu rád, až se za námi zavřou dveře,“ zabručel jsem ještě pro sebe, protože ten pach hyen mi strašně vadil.
Nesnášel jsem ho. Vadilo mi, jak to tady jimi bylo načichlé na každém kroku, vadil mi i ten hluk, co dělali. Nejsem bručoun, mám rád společnost a zábavu, ale tohle bylo i na mě příliš. A začal jsem z toho být nervózní. Byl jsem tu už dvakrát, ale pokaždé jsem se odsud snažil co nejrychleji dostat pryč.
Byl jsem rád, když hostinský řekl, že má nějaké pokoje ještě volné. Chtěl nám dát dva, ale já to odmítl s tím, že chceme jeden a dvě postele. Nejdřív k tomu měl námitky, že takový pokoj volný nemá, ale nakonec jsem před něho položil peníze s tím, že zaplatím za dva pokoje, ale chci, aby postel přenesli do toho druhého, abychom mohli být se Shirem spolu.
Možná jsem vypadal jako žárlivý milenec, zvlášť, když jsem se výmluvně na Shira podíval a přitáhl si ho k sobě. Ale bylo mi to jedno. Nedovolil bych, aby Shiro spal v odděleném pokoji tady mezi hyenami.
„Dejte si večeři, je to na mě,“ ze široka se usmál hostinský, když viděl obnos, který jsem mu přistrčil.
Dovedl nás k menšímu stolu a hned ukázal jedné z ženských, aby se o nás postarala, a on nám šel připravit pokoj tak, jak slíbil.
„Budu rád, až odsud půjdeme pryč. Nesnáším to tady,“ zamručel jsem, když jsem si konečně mohl upít medoviny a zakrojil nůž do kusu pěkně vypečeného masa.
Mashiro
Ubytovali jsme se a konečně i něco pojedli dole v hostinci, ale i tady byly hyeny všude, kam se člověk podíval. Opravdu mi z nich běhal mráz po zádech, hlavně, když se pořád tak divně smály a nedaly všem okolo pokoj. Mladou číšnici, která tu nosila pivo, jeden po druhém stáhly na klín a kdyby tu nebyli i jiní lidé, nejspíš by si ji tady hned na stole všichni vzali. Popravdě… Nevypadalo to, jako kdyby se ona chtěla bránit, asi je na tyhle věci zvyklá a já se ani nedivil, muselo to tu být na denním pořádku. Tak nepříjemně páchly a neustále se jeden druhého dotýkal, jak kdyby mezi nimi byla nějaká zvláštní hierarchie.
„Děkujeme za jídlo a nocleh, jdeme do pokoje a byli bychom rádi, kdyby nás nikdo nerušil, ani ráno,“ s poklonou jsem hostinskému poděkoval a šel i s Renem do pokoje.
Oddechlo se mi až ve chvíli, kdy jsme za sebou zavřeli dveře a mohli se konečně svléknout z těch hadrů, které těmi hyenami také načichly.
„Je mi z nich zle, vážně mi jejich pach vadí a jsou… Odporné,“ povzdechl jsem si, když jsem ze sebe stáhl košili a chlupatá koule se z mého ramena přesunula do koše u krbu.
„Jen… Někdo nás pozoroval. Byla tam osoba v černé kápi, a seděla ode všech stranou. V rohu místnosti, trochu vypadal jako stín. Necítil jsem jeho pach, tak nevím, kdo to byl, ale občas změnil pozici a spíš se víc zaměřoval na nás.“
Ren
„Jo, to mě taky,“ povzdechl jsem si, když jsme konečně osaměli. „Jsem rád, že jsme tady, už mě z toho hluku začínala bolet hlava.“
Promnul jsem si spánky, a pak se přesunul ke krbu, stejně jako to chlupaté mrně. Akorát že já šel přiložit, abychom měli teplo. Přes den sice bylo horko, ale v noci už se začínal hlásit docela vlezlý chlad s tím, jak se blížil konec léta.
Zapřemýšlel jsem, o kterém muži Shiro mluvil. Po celou dobu jsem se sice díval na statní, ale hlavně jsem si hlídal Shira před nenechavýma prackama.
Po chvíli jsem si ho vybavil, když jsem se zaměřil na osobu v černém plášti s kapucí na hlavě.
„Je pravda, že hyeny smrdí neskutečně. Vážně mají pronikavý pach, a to ani nemusí mít období páření. Ale pokud jsi necítil jeho pach, může to mít i jiný důvod. Mohl to být někdo, kdo svůj pach záměrně skrýval, stejně jako ty, Shiro...“
Mashiro
„Myslíš… Mohl to být Susumu? Možná ano, pokud skrývá svůj pach a snaží se být neviditelný. Nikdo jiný mě nenapadá,“ moje srdce se tak zvláštně rozběhlo, jak kdyby do mě někdo vpustil blesk.
Opravdu jsem byl nadšený, ale nemohl jsem tam jít zpátky a bavit se s ním, prozradil bych ho. A kdyby to nebyl on, zase… Mohl by on ublížit nám.
„No… Kdyby chtěl, najde si nás, a nebude se vystavovat nebezpečí, stejně jako nás,“ usmál jsem se a stáhl si i kalhoty, v tuhle chvíli jsem byl zahalený jen světlem, co šlo z krbu.
„Rene… Půjdeme spát?“ provokativně jsem se usmál a skousl si ret.
Lehl jsem si na postel a pořádně se po kočičím protáhnul a svádivě zamručel, aby šel Ren za mnou. Spokojeně jsem se natáhl a dal si pod hlavu polštář, který tam byl.
„Než s tím začnete, mohli bychom si promluvit?“
Prudce jsem se posadil na posteli a přehodil přes sebe deku, kterou jsem měl po ruce.
U okna v rohu místnosti, jako černý stín, stála vysoká postava a pomalu se blížila k nám. Byl to ten muž, jeho pach… Necítil jsem ho, jen… Něco se mi tak známého… příjemného… jako kdybych to znal, usadilo v nose.
„Nejsem nepřítel, neměl jsem jinou možnost se s vámi setkat, je to tu nebezpečné,“ stáhl kápi, a já ho konečně uviděl.
Opravdu krásný muž. Úplně jiný, než jsem já, a jeho vlasy… Byly jako kdyby je někdo polil čerstvou krví, tmavě červené, až mahagonové. Jeho tmavě zelené oči mě fascinovaly, ale hlavně jeho hlas… Bylo v něm něco, co bylo tolik podobné tomu mému.
Ren
Prohrábl jsem ohniště a přihodil do ohně pár polen. Otočil jsem se na Shira a s úsměvem k němu vykročil, když jsem sebou trhnul a podíval se do tmavého koutu, odkud vykročil vysoký muž.
„Zatraceně,“ zavrčel jsem směrem k němu výhružně.
Byl jsem tak zblbý těmi hyenami, že jsem úplně ztratil ostražitost, a vůbec si nevšiml, že v pokoji už někdo je. Měl bych si dávat větší pozor.
Hned se u mě objevily i lví znaky, abych dal najevo, že se mnou není radno si zahrávat a jsem schopen okamžitě zaútočit. Přistoupil jsem blíž k Shirovi, abych ho případně mohl bránit.
Ale ten muž jen popošel pár kroků, a pak si z hlavy stáhl kapuci.
Díval jsem se na něj... Ještě nikdy jsem neviděl takovou barvu vlasů, jako měl právě on. Bylo to něco úžasného, a ve světle, které šlo od krbu, vypadal, jako by ty jeho vlasy doslova hořely. Byly rudé jako oheň...
Zaměřil jsem se na jeho obličej. Tak zelené oči, že doslova člověka k sobě doslova přitahovaly a nemohl se od nich odtrhnout. Ale ty rysy...
Podíval jsem se na Shira a pak znovu na toho muže. A ještě jednou... A když znovu promluvil...
„Jak se jmenuješ?“ otázal jsem se ho, i když jsem to už víceméně tušil.
Mashiro
„Mé jméno je Susumu, poslední z posvátných koček, a vaše jména? Jsem slídič z jedné vesnice vlků, která je nedaleko hranic s hyenami. Popravdě, jsem tu i pro svoje vlastní zájmy, ale vy... Nezdáte se jako pocestní. Máte tuhle kouli," ukázal na stvoření, které na něj místy trochu zavrčelo, když se přiblížil ke krbu.
„Jste oba cítit lvy, a taky... Nejspíš budeš to princátko, co chtěl vlčí král, ne?" podíval se na mě, až se mi málem zastavilo srdce, jak kdyby mi tenhle člověk viděl až do duše.
„Jmenuji... J... jmen... Mashiro. Jsem... Jsem posvátná kočka, a ty..." to už jsem nestačil doříct, protože si mě k sobě Susumu stáhl a pořádně si přičichl z mému krku.
Potom si mě blíž přitáhl ke krbu a pořádně si mě prohlédl od ucha až po špičky palců na nohou.
„To... není možné. Mashiro... Bože... Ty jsi naživu," pevně mě stiskl v náruči, a jeho tělo se tak příjemně chvělo a hřálo, cítil jsem se v bezpečí.
Jemně mi zamručel do ucha a bezděčně odpověděl, jak kdyby to byl jen náš jazyk a jen my mu rozuměli.
Ren
Zamračil jsem se, když si Susumu přitáhl Shira k sobě. Nelíbilo se mi to, ale nemohl jsem nic dělat. Je to jeho bratr, o tom už není pochyb.
„Jo, jsme cítit lvy, protože já lev jsem, a Shiro je můj,“ zavrčel jsem.
To snad byl Susumu slepý, když jsem nechal vystoupit své zvířecí znaky? Mám snad vytáhnout i drápy, a ukázat mu, jak mám ostré i zuby a silné čelisti?
Nejspíš by mě Shiro za to zabil...
„Říkal jsi, že ses s námi chtěl setkat. Proč? Kvůli Shirovi to zřejmě není, když jsi ani nevěděl, že je to tvůj bratr,“ konečně jsem se pohnul, abych jen nestál a necivěl na ně.
Chytl jsem vědro a nabral si teplou vodu, kterou jsem hned nalil do velkého umyvadla, které stálo v rohu. Stáhl jsem si halenu a šel se aspoň takhle opláchnout, abych nesmrděl těmi psisky.
„Hyeny jsou nejproradnější stvoření,“ zabručel jsem, když jsem si k haleně přičichl a s odporem ji hodil na zem.
„Samy se o nic nepostarají. Jen počkají, až někdo něco má, něco si uloví nebo postaví, pak se na ně všichni vrhnou a vezmou jim to. Měli by je vyhnat někam na opuštěné místo, aby se naučili sami hospodařit a lovit. Počítám, že tady se zdrží jen do doby, dokud budou mít co žrát. Pak si zas najdou místo, kde by mohli zaútočit a vzít si další území, a tohle nechají opuštěné. Vůbec ničeho si neváží...“
Namočil jsem plátno do vody a začal jsem se otírat. Nenápadně jsem se přitom stále díval na Shira, a když jsem se cítil aspoň trochu čistší, zvýraznil jsem svůj pach, abych dal najevo, s kým má Susumu tu čest. Nebál jsem se ho, a věřil jsem tomu, že bych náš boj vyhrál, i když možná trochu s potížemi. Ale nechtěl jsem Shirovi přidělávat starosti, už jen proto, že to byl zatím jediný člověk z jeho rodu, s kterým se setkal, a navíc ještě jeho starší bratr. Musel být šťastný... Vypadal šťastně, když se na Susumu díval...
Mashiro
„Omlouvám se, ne, že bych nevěděl, že jsi lev, ale on… Neměl pach, tak jsem byl zmatený a tím pádem mi bylo jasné, že jste zvědové. Jak jsi přežil? Řekni mi vše, co se ti stalo,“ ještě jednou mě sevřel v náruči, než mě propustil.
„Na vše budeme mít čas potom, já… Musíme tu něco udělat. Byli jsme u tebe ve vesnici vlků, když zabili starého krále, a novým je velitel stráží. Jsme nyní spojenci a chceme pomoct, aby hyeny skončily s tím, co dělají. Byli spojenci starého krále, a taky podle toho měli volné ruce. Napadli tvou vesnici, a kdybychom je neslyšeli a nešli na pomoc, nejspíš by bylo zle.“
„Felčar?“ hned šlo z jeho úst a já se musel pousmát.
První věc, na kterou se po tolika informacích zeptal.
„Je v pořádku. Řekl mi o tobě, a i to, že budeš rád, až to zjistíš. Ujali se mě dva králové lví země a moji otcové potom, co umřela babička, která se o mě starala. Takže… Neměl jsem špatný život. Tento muž je můj partner, kterého miluji a… Oba jednou usedneme na trůn, takže ano… Jsem to princátko. Další věci probereme až po našem úkolu, je nejpřednější,“ přešel jsem k Renovi a přitulil se k jeho tělu, které tak krásně vonělo a lákalo mě k sobě, jak moc zvýšil esenci svého pachu.
„Takže jsi byl v mé vesnici. Jsem rád a děkuji. Nic jsem netušil. Vydal jsem se sem pro informace, a nejen jednou, ale místní král… Je to zlá osoba. A pokud jste poznali stařešinu té vesnice, jeho syn… Král hyen ho má jako mazlíčka. Nespí s ním, spíš mu dal obojek, a on se nemůže změnit a ani utéct. Našel ho slídit hodně blízko jeho zámku, a sám ho zajal. Nechal si ho jako takovou pojistku, kterou chce ve správnou chvíli použít.“
Ren
Poslouchal jsem, co říká Susumu. Když skončil, měl jsem jasno v tom, co musíme udělat.
„Vzhledem k tomu, že vlci změnili krále, bude jen otázka času, kdy se hyeny vrhnou na jejich území. Ta vesnice, to byla jen příprava, možná varování, kdo ví. Ale už vím, co mi tady tak moc tentokrát nesedělo. Hyen je tu mnohonásobně víc, než normálně bývá. To znamená, že se k něčemu chystají. Nejspíš jim tady dojdou zásoby, a už se tu nechtějí dlouho zdržovat. Nejsou zrovna moc hospodářští, nikdy jsem jedinou hyenu neviděl, že by si obdělala pole nebo chovala zvířata.“
Zamyšleně jsem přecházel po pokoji, jednou jsem se i zastavil u dveří a vykoukl ven, abych měl jistotu, že za nimi nikdo nestojí a neposlouchá.
„Shiro, je čas poslat zprávu tvým rodi-“ zarazil jsem se, když se na mě Susumu zamračeně podíval. „No, pošleme zprávu Maricemu a Hirokimu. Je potřeba, aby se spojili s vlky a společně zaútočili, než se hyeny všechny sejdou a zaútočí jako první. Raději je vyhnat odsud, než s nimi bojovat na svém území, kde musí chránit své obydlí a své lidi. A navíc to komplikuje ten fakt, že jsme stařešinovi slíbili, podívat se po jeho synovi. Bude potřeba ho zajistit dřív, než vlci a lvi společně zaútočí, jinak by ho král hyen mohl zabít.“
Mashiro
„To máš pravdu, pošlu zprávu a uděláme to hned. Ale... Toho kluka musíme vážně zachránit, je pro toho stařešinu všechno," povzdechl jsem si a sehnul se pro tu kouli, která už nastavovala ouška, když se o ni mluvilo.
Na pergamen jsem napsal zprávu a v ní vše, co bylo potřeba, aby otcové dorazili i se všemi, co jsou boje schopni. Nepochyboval jsem o kvantitě a síle, kterou vyberou.
„Tak... Opatrně a najdi mé otce včas," vypustil jsem zvířátko oknem a jen se díval, jak rychle šplhá po stromě na zem a hned ve tmě pryč z města.
„Takže máš novou rodinu? Budu jim muset poděkovat za to, že tě tak dobře vychovali, ale... Mashiro... Jsi si jistý, že chceš jít do zámku? Možná si na něco budeš pamatovat a dvě hlavní křídla zámku se zachovaly, jen prostředek byl vypálen a proměněn v trosky. Hyeny nutily lidi k opravě, a taky jich na tom pár zařvalo, ale... Vážně by sis mohl vzpomenout i na to, kdo zabil naše rodiče. Byl jsi u toho," v tuhle chvíli se mi zastavilo srdce a já jen zmateně zavrávoral.
Na tohle jsem si vážně nepamatoval... Na nic jsem si nepamatoval, ani na jejich tváře.
„A taky... Hyení král jde po posvátných kočkách, ví, že jedna přežila, a tom jsem já, kdyby tě našel... Musíš si dávat veliký pozor," sehnul se ke mně a pohladil mě po vlasech.
Ren
Náš malý posel hned vyrazil. Skoro nebyl v té tmě vidět, jak se hbitě vyšplhal na strom a pak po větvích zmizel, aniž by si ho někdo všiml.
Zašel jsem ke dveřím a zadělal petlici, aby se nikdo nepovolaný nedostal dovnitř. Shodil jsem ze sebe kalhoty a nechal si jen spodky. Ještě jsem se napil vody, přihodil pár dalších polen do ohně a pak se šel natáhnout na postel.
„To je všechno hezké, ale dokud tady budou hyeny, nedovolím Mashirovi, aby na ten zámek šel,“ vrátil jsem podmračený pohled Susumovi.
„Ne, že bych mu v tom chtěl bránit, sám jsem říkal, že mu pomůžu vypátrat všechno o jeho... vašem... rodu, ale nejdříve musíme udělat jednu věc a pak druhou. A jít tam teď jen proto, aby na něco vzpomínal, je hodně nebezpečné. A na tom si stojím, Mashiro,“ řekl jsem celkem přísně.
Klidně ho tu přivážu k posteli, jestli bude potřeba. Ale pokud chce král hyen posvátnou kočku, tak mu ji rozhodně nepošlu rovnou pod nos.
„Jsem unavený. Klidně si tu šeptejte do rána, ale já se potřebuji pořádně vyspat. Pokud, Susumu, budeš chtít odejít, tak oknem, a ty Shiro, potom zavřeš okenice,“ ukázal jsem na okno, před kterým rostl vysoký strom, po kterém odběhl i náš malý chlupatý posel.
Ještě jsem se na moment posadil, stáhnul si Shira pro polibek, a pak jsem si lehl zpátky. Přetáhl jsem přes sebe peřinu a zavřel oči.
Stejně jsem jedním uchem všechno poslouchal, a v hlavě už probíral všechny možné varianty, jak vyřešit tu situaci se stařešinovým synem...
Mashiro
Zamračil jsem se, když mi to Ren zakázal, a byl jsem docela naštvaný. Neviděl jsem důvod, proč by tam zrovna on měl jít sám. Mám o něj stejný strach, jako má on o mě.
„Půjdu, zjistím ještě nějaké informace, mám známého v jejich stráži, a ráno přijdu,“ naposledy mě bratr objal, a potom vyskočil oknem, jako kdyby to ani žádná výška nebyla.
Zavřel jsem okenice a zalezl za Renem pod deku.
„Nechci, aby si šel sám. Prostě nechci… Buď mě vezmeš taky, ale budeš na mě dávat pozor, nebo se prostě vyplížím, a půjdu i tak!“ zavrčel jsem mu do ucha a celkem i počítal s následky toho, že mu oponuji.
Bojovaly ve mně dvě osoby, které se ne a ne dohodnout. Věděl jsem, že se bude Ren zlobit, ale i tak mi to nedalo, a aspoň jednou mu chtěl ukázat, jak umím i vzdorovat.
Ren
Když jsem zaslechl zabouchnutí okenice, otevřel jsem oči.
Co se mi ale nelíbilo, bylo to, co mi Mashiro řekl.
Zatlačil jsem mu na rameno, až dolehl na záda, a já ho pak zalehl. Díval jsem se mu zblízka do jeho očí a přemýšlel, co mu říct, protože jsem nevěděl, jak bude reagovat.
Nakonec jsem se rozhodl, že mu řeknu to, co jsem právě cítil.
„Neříkal jsem, že půjdu sám. Ale nechci tě tam teď pustit, když nevíme, co tě tam může potkat. Potřebujeme nejprve pozjišťovat, co a jak, Susumu říkal, že ráno přijde, tak podle toho se potom rozhodneme. Kdybys tam teď šel jen tak, bylo by to, jako tě dát hyenám na zlatém podnose. A něco takového nedovolím, i kdyby ses na mě zlobil sebevíc,“ zamračil jsem se na Shira.
„A pokud zjistím, že máš tendenci utéct sám, přivážu tě tady k posteli, a na tom si stojím!“ zavrčel jsem o něco výhružněji. „Vzpomínat na svou rodinu můžeš, až bude jistota, že ti nic nehrozí, a tomu vlkovi pomůžeme, to se nemusíš bát. Slíbili jsme to stařešinovi, a já se vždycky snažím sliby splnit.“
Jako potvrzení, že to opravdu myslím vážně, jsem ho mírně kousnul do brady a potom do ucha.
Políbil jsem ho na rty, aby se tolik nemračil, a pak jsem se překulil zpátky na svoji postel, abychom mohli jít spát. Stejně jsem věděl, že v noci nezamhouřím oka a budu Shira hlídat.
Mashiro
Nevím proč, ale tahle jeho nadvláda se mi líbila, jako kdyby mi tím dokazoval, jak moc mu na mě záleží. Je to prostě ideál pro kočku, jako jsem já, ale stejně… Věděl jsem, že má pravdu, ale prostě… Budu král, nemůžu se těmto věcem vyhýbat, to bych se potom bál pokaždé, kdybychom někam vyrazili.
Zamručel jsem, když se ode mě odvrátil a byl na své posteli. Docela mě tím naštval. Nesouhlasně jsem si ještě chvíli mručel a místy vrčel, jak nějaká umanutá a protivná kočka. Bylo divné, že jsem si místy dost připomínal svého dědu, jak kdybych byl ze lví krve, a ne z kočičí.
Po pár minutách převalování jsem se konečně zvedl a došel se napít ke karafě s vodou, která byla na stole. Podíval jsem se z okna a když jsem uviděl ten krásný měsíc, který osvítil pokoj, musel jsem se jít na něj podívat. Hodil jsem dřevo do krbu a postavil se k oknu. Upíjel jsem docela dobrou vodu, a přitom pozoroval měsíc, který na nebí plul, jak kdyby byl na nějakém korábu. Zezdola se již neozývaly hyeny, a byl tu klid, možná až moc veliký, což mě oproti tomu, když jsme přicházeli do města, zarazilo. Špicoval jsem uši, jak kdybych chtěl něco vyslídit, ale vážně… Jak kdyby celé město lehlo popelem. Takový klid před bouří.
Ren
Mashirovi se to nelíbilo. To jsem poznal hned, když začal vrčet a drželo se ho to hezkou chvíli. Ale nemínil jsem ustoupit.
Nedovolím, aby se mu něco stalo, kvůli naší zbrklosti. Všechno má svůj čas. Po chvíli, kdy se konečně utišil, jsem se protáhl a zvedl se. Svlékl jsem si věci a změnil se ve lva. Vyskočil jsem zpátky na svou postel, pohodlně se uložil a jen tiše pozoroval Mashira.
Opravdu jsem nechtěl, aby mi někam utekl, kdybych náhodou usnul.
Na moment to ve mne cuklo, a zvedl jsem hlavu, když šel k oknu. Ale pak jsem se uklidnil. On tam jen stál a pozoroval měsíc...
A po chvíli toho sledování, mě nakonec únava stejně přemohla a já na moment zdřímnul. Byl to však jen lehký spánek. Moje uši se natáčely pokaždé, když se ozvalo nějaké zašramocení.
Ale v jednu chvíli jsem natočil uši po nenadálém zvuku a hned na to jsem zvedl hlavu, a zadíval se k oknu.
Venku už pomalu svítalo, a za oknem, na nás klepal Susumu. Držel se větví toho košatého stromu, a čekal, až mu otřeme okno.
Mashiro
Ani nevím, jak dlouho jsem tam stál, ale nějak mě z toho všeho probudilo až zaklepání na okno a světlo, které z venku prokukovalo dovnitř. Možná jsem i chvíli ve stoje usnul, nejspíš ano, protože jsem si nevšiml, že je již ráno.
Otevřel jsem okenici a pustil Susuma dovnitř. Oklepal se, protože ranní rosa ulpěla na jeho plášti, a natáhl ruce ke krbu, aby se aspoň trochu zahřál.
„Mám novinky, ale asi se vám nebudou líbit, není to zrovna to, v co bychom mohli doufat. Blíží se odchod hyen z hradu. Za dva dny by měly vyrazit na cestu do vlčího království. Podle všeho, jako takovou oslavu, chtějí popravit syna stařešiny, a jeho hlavu donést do vesnice. Chtěl jsem se za ním dostat, ale povedlo se mi to jen na balkón před pokoje krále hyen. Dál má dost vtěrné stráže, a toho kluka drží u své nohy kamkoliv se hne. Nemá v plánu ho pustit, spíš mám pocit, že si chce jeho mučení užít,“ povzdechl si a napil se vody, kterou jsem mu v hrnku podal.
„To ale nejde… Půjdeme…“ zasekl jsem se a podíval na lva, který ve své kráse ležel na posteli.
Mohl jsem vzdorovat, jak jsem chtěl, ale tenhle muž je mnohem silnější než já, a nebojí se svoji nadvládu použít. Tak… Když je nechám jít, mohu se proplížit za nimi, to by neměl být zas tak veliký problém, a ani se nebudu protivit rozkazům od Rena.
Ren
Poslouchal jsem Susumu, co říká a v hlavě jsem už přemítal nad tím, jak z téhle situace stařešinova syna dostat.
Ale ať jsem přemýšlel, jak chtěl, absolutně mě nic nenapadlo. Jakákoliv akce by ohrozila mně, toho kluka, Susumu, nebo Shira. Prostě to bylo na houby. Kdyby tak aspoň už tady byla moje smečka. Přeci jen velká skupina lvů si umí udělat pořádek víc, než samotný lev a dvě divoké kočky, které jsou navíc v hledáčku hyen.
Pokud bych tam šel sám, v lidské podobě se moc neubráním. Pokud půjdu jako lev, mohl bych pár hyen zakousnout, ale vzápětí by se na mě vrhla celá horda, a to by byl můj konec. V tomhle jsou děsní. Jak je jeden, nebo jen malá skupinka, tak jen štěkají zpoza stromu se staženým ocasem mezi nohama. Ale jakmile jich je víc, hned mají odvahy na rozdávání a jsou schopní i sami a třeba i bezdůvodně zaútočit. A berou všechno, co jim pod ruku přijde... A nejraději to, co patří někomu jinému...
„Říkáš za dva dny?“ zvedl jsem se z postele a skočil na zem.
Protáhl jsem své tělo a pak stále ve lví podobě přecházel dokolečka po pokoji. U Shira jsem se vždycky na moment zastavil, zkoumavě se na něho podíval, a pokračoval ve své chůzi.
„Bylo by špatné tam vtrhnout hned teď. Zvlášť teď ve dne. Počkal bych do další noci. Hyeny budou oslavovat zas až do ranních hodin, tak potom, než se rozbřeskne, nebudou tak ostražití. A i když tam budou stráže, je možnost, že bychom se přes ně mohli dostat. A pokud se dostaneme k synovi stařešiny, budeme současně u krále hyen. A proč toho nevyužít a rovnou ho neposlat k jeho předkům. Hyeny budou bez krále zmatené, a než se dají dohromady, a zvolí se nový král, můžeme je potom rozprášit po celé zemi tak, že se nenajdou ani za deset let. A, taky... do večera můžeme mít nějaké zprávy od tvých otců...“ podíval jsem se znovu na Shira.
Mashiro
Díval jsem se na to, jak kolem nás Ren chodí a zamyšleně se protahuje. Měl jsem chuť se také změnit, ale nechtěl jsem před svým bratrem, nejspíš bych neudržel ten chtíč, co jen stěží držím na uzdě. Stejně se na povrch dostalo pár mých znaků, a já o to víc cítil Renovu vůni, která mě k sobě tolik lákala. Dokonce jsem na chvíli zavřel oči a nasál tu esenci, co si pohrávala s mým čichem, ale hned se jako pořádnou fackou probral, když vedle mě bratr promluvil.
„Zdá se mi to jako dobrý plán. Přijdu navečer sem, tak jako včera. Prozatím se pokusím zjistit ty nejsnadnější cesty do zámku, a popovídám si se svým známým. Nemá rád hyeního krále, i když je jedním z nich, nesnáší je. Je to kříženec hyen a vlků, není nepřítel ani jednoho z nich, ale… Nechce být v této válce přítomen, nejspíš zmizí dřív, než to začne, proto mi i dost pomáhá, a pomůže,“ pročísl si vlasy a stáhl je ze svého obličeje dozadu.
„Už půjdu, a vy si ještě odpočiňte, nevypadáš, že bys spal,“ objal mě Susumu, a potom znovu zmizel oknem ven do zahrad.
„Uděláme to a taky… Máš pravdu, otcové jsou velmi rychlí, a posel by tam již měl být, nebude problém, aby sem dorazili do nejdřív. Jen… Slib mi prosím, že se nevystavíš nebezpečí,“ podíval jsem se na Rena a posadil se na postel. Měl jsem na sobě jen deku, která mi sjela z ramen a dopadla na postel.
Ren
Pořád si musím připomínat, že Susumu je Shirův bratr. A to určitě, protože se mi to jejich objímání moc nelíbí. Ale budu si na to muset zvyknout. Je pravda, že když rodiče zemřeli, vlastně, když jsme zůstali sami s Bakem daleko od domova, měl jsem od něj tvrdou výchovu, abych byl schopný se poprat se životem sám. Ale i tak jsem věděl, že mě má moc rád, a občas, když měl slabou chvilku, pohladil mě po hlavě, nebo mi na ni jen tak na chvíli položil ruku.
Byl jsem rád, že Susumu s mým návrhem souhlasil.
Ale radši jsem byl, když konečně odešel. Ne, že bych ho Shirovi nepřál, ale byl jsem z nočního bdění docela unavený, a taky jsem se chtěl změnit do lidské podoby.
Když jsem to konečně mohl udělat, přešel jsem už na lidských nohách ke stolku, abych se mohl pořádně napít vody.
„Začínám mít hlad, ale budeme muset počkat, až otevřou hostinec. Je ještě moc brzy. A šel bych se nasnídat dolů, mohli bychom se zas dozvědět nějaké novinky...“ otočil jsem se a vrátil jsem se k posteli.
Lehl jsem si za Shira a přitáhl jsem si ho k sobě.
Ignoroval jsem jeho prosbu, abych mu něco slíbil. To v tomhle případě opravdu slíbit nemůžu, stejně jako on. Nikdo neví, co se stane večer, nebo co se stane třeba za pár chvil. Jsme uprostřed nepřátelského území, a očí je tu nespočet...
„Chci se s tebou mazlit,“ odhodil jsem jeho deku, popadl jsem ho kolem břicha a přitáhl jsem si ho těsně k sobě.
Mashiro
Okamžitě se mi zrychlil dech, když se přede mnou Ren ukázal nahý a když mě stáhl k sobě, a já cítil jeho nahé tělo na svém… Byl jsem naprosto jeho. Jeden okamžik, a já prostě udělal vše, o co mě jeho smyslnost žádala. Trochu jsem se protáhl v jeho objetí a otřel se o jeho rozkrok, jak kdybych se chtěl do něj vetřít.
„Rene…“ podmanivě jsem zamručel a sehnul se k jeho kloubům na ruce, abych je postupně všechny olízl a jemně pokousal.
Byl jsem jako nenasytné zvíře, které mělo hlad, ale nechtělo maso, ale jen svého muže, a to v sobě. Cítil jsem tu horkost, co mnou prostupovala a brala mi zbytky zdravého rozumu. Nebránil jsem se.
Nemusel jsem dělat vůbec nic, to moje tělo mluvilo za vše, když se chvělo a jemně vrčelo ve snaze upoutat tuhle osobu před sebou.
Ren
Mashiro zavrněl a hned se ke mně lísal jako správná kočka. Lehl jsem si na záda, a jeho jsem si stáhl na sebe. Jeho drobné tělo mě hřálo, a dotek jeho kůže na mé byl tak příjemný, že jsem tomu hned propadl.
Hladil jsem ho po zádech a druhou ruku mu zahrábnul do vlasů. Protahoval jsem jeho prameny mezi prsty, než jsem ho nakonec pevně chytil a přitáhl si ho pro polibek.
Otíral jsem se o něj svým rozkrokem, kdy jsem cítil, že i ten jeho už pěkně ožil.
„Shiro,“ tiše jsem mu zavrčel do ucha. „Chci se s tebou milovat.“
Sjel jsem dlaní po jeho zádech až na zadeček a stiskl mu ho. Prsty jsem zasunul do rýhy mezi půlkami, jedním obkroužil jeho dírku, a pak naznačil průnik.
„Nasedni si na mě...“ zašeptal jsem.
Chtěl jsem ho takhle. Chtěl jsem se na něj přitom dívat a užívat si jeho tanec na mém klíně.
Mashiro
„Rene… Ren…“ sténal jsem jeho jméno, když se jeho horký dech, otřel o můj krk.
Ale když jsem uslyšel jeho prosbu, vše se ve mně stáhlo, jak kdyby mi někdo držel všechny vnitřnosti v tlapách. Tohle… Bylo to pro mě zvláštně trapné, takové… Nechápal jsem, co to je za pocit, ale vše se mi na těle chvělo, a já nedokázal zastavit to předení, které ze mě vycházelo tak hlasitě, že se div neklepaly okenice.
„Já…“ zčervenal jsem.
Moje tváře hořely, když jsem se na Rena podíval a klekl si, abych se nad něj mohl vyhoupnout. Nedosedl jsem, prvně jsem si přiblížil jednu jeho ruku ke rtům a pořádně slinami navlhčil jeho prsty. Už jsem věděl, že jinak by to mohlo bolet, a já chtěl cítit, jak se ve mně klouže. Byl jsem zvrhlý… Nenasytný a hlavně… Chtěl jsem ho.
„Prosím,“ stáhl jsem si jeho ruku do klína a prsty nasměroval na svou dírku.
Prvně jsem si jeden zasunul dovnitř a najížděl na něj, jak kdyby si mě Ren bral. Bylo to vzrušující… Naprosto jiné, než jak jsme doposud dělali.
Ren
Musel jsem se usmát, když jsem viděl, jak se Shiro po mých slovech začervenal. Ale jeho tělo na ten stud vůbec nereagovalo. Jednal úplně přirozeně, tak, jak mu velel jeho instinkt, jeho touha, a to jsme ještě nebyli uprostřed samotného páření. Až se k tomu dostaneme, nejspíš nás nikdo z ložnice nedostane několik dní.
Olízl jsem si rty, když strčil mé prsty do své pusy a začal je slinit, aby si je pak mohl navést do zadečku. Ani jsem mu nemusel říkat, co má dělat. Jako by to měl vrozené, postupoval tak, abychom si to užili oba dva... Po chvilce, kdy sám nasedával, jsem ho zastavil, a pak oparně přidal druhý prst. Zasunul jsem je, co nejdál to šlo. Hýbal jsem s nimi, roztahoval ho, a kdykoliv jsem narazil na jeho hrbolek rozkoše, jemně jsem mu ho promasíroval konečky prstů a pozoroval přitom jeho reakce.
Bylo to vážně úžasné, jak tomu Shiro propadal čím dál víc.
A ani já už nebyl zdaleka tak klidný, jak před chvílí. Dech se mi zkrátil a měl jsem chuť ho strhnout k sobě, abych ho mohl líbat, ale nechal jsem ho tak, a jen si několikrát olízl rty. Můj penis už byl tak tvrdý, že jsem cítil každičké otření, když se trochu víc pohnul a na jeho bříšku zůstala ode mne vlhká stopa.
Také jeho chloubu jsem vzal do volné ruky a začal ji masírovat a protahovat v dlani s pevně obemknutými prsty, abych ho rozdráždil ještě víc.
„Shiro... Shiro...“ zachraptěl jsem ve chvíli, kdy jsem měl co dělat, abych se udržel. „Nasedni si...“
Mashiro
Už jsem byl někde v jiném světě, jak mi tohle všechno dělalo dobře, ale… Podíval jsem se na Rena, když řekl těch pár slov a nemohl z něj spustit oči. Oba jsme zrychleně dýchali, ale jeho výraz ve tváři mě dostal do stavu naprosté spokojenosti. Už jsem na nic nečekal a rovnou si nasměroval jeho penis k mé dírce. Pomalu jsem nasedával, ale bylo to trochu těžké. Ihned jsem se sevřel a popravdě to i trochu bolelo, i když se Ren snažil, i přesto mě to trochu zabolelo, a já zakňukl. Tohle byla jiná pozice, než jsme doposud zkoušeli, a moje tělo si na to muselo zvyknout.
„Ren… Rene…“ propnul jsem se jako luk, když ve mně konečně celý zmizel, a jeho ruce se tak skvěle pohybovaly po mém penisu.
Tohle bylo tolik vzrušující a já si v tu chvíli uměl jasně představit, jaké to bude, až nastane období páření. Nejspíš oba vyhladovíme, jak moc po sobě toužíme. Tak dlouho jsme na sebe čekali, že sebemenší možnost a jsme si oddáni.
„Aaaaa…“ zasténal jsem, když jsem začal trochu vysedávat a znovu nasedávat na jeho klín.
Užíval jsem si to a nejen já… Můj penis se už nemohl víc napínat a touha po uspokojení přesáhla všechny meze. Sám jsem si stáhl ruku na penis a pomáhal Renovi ve tření, když to na mě šlo, a přitom začal bouřlivěji atakovat nájezdy jeho tělo. Bylo to tak fantastické… Nemohl jsem najít slova na to, jak jsem se v téhle chvíli cítil, ale euforie mě naprosto pohltila, když jsem v jednom momentu sevřel pevně ve svém těle Rena. Orgasmus mi sevřel všechny orgány v těle a udělal mě nejšťastnější osobou. Tak dobře mi je pokaždé, když jsem se svým mužem a on mi je nejblíž, co vůbec může být.
Ren
Mashiro se toho ujal s vervou sobě vlastní. Ani jsem mu nemusel nic říkat, a on hned věděl, co má dělat. Přichytil jsem si ho za boky, abych mu aspoň trochu pomohl při tom vysedávání.
Ale čím víc se rozjížděl, zvyšoval tempo a důraz dosednutí, až to vždycky plesklo, hnalo se to na mě, a já čím dál víc zatínal prsty jedné ruky do kůže na jeho bocích, až v nich měl vyryté mé nehty.
Poslouchal jsem jeho vzdechy a sténání, a když chytil mou ruku na jeho penisu, za chvilinku jsem cítil jeho vlhko, které procházelo mými prsty a dopadalo na moje břicho.
„Shiro...“ zachrčel jsem, pak se mi nahromadily sliny v ústech.
Polkl jsem, a pak jsem si přitáhl Mashira na sebe. Změnou polohy mě v sobě víc sevřel, a já slastí přivíral oči. Zapřel jsem se patama o matraci a začal mu vycházel vstříc. Nasadil jsem své tempo, probíjel jsem se do něj ze spodu, a teď už jsem ho držel oběma rukama, aby mi ani o kousek neuhnul, když se ten spalující pocit orgasmu vzal mé tělo doslova útokem a já začal plnit jeho krásný zadeček svým spermatem.
Mashiro
Byl jsem jak v transu… Naprosto pohlcen jen tím, co jsem prožíval a nechal se vést Renovou touhou. Sám jsem v sobě nechal prodlužovat ten dokonalý pocit orgasmu, kdy nemám slova, která bych řekl. Jen jsem se rukama zapíral o Renovu hruď, abych nepřepadl dopředu a nezalehl ho. Přitom všem, jsem si ale dopřával polibky, kterými mě jeho rty zásobovaly.
„Rene… R…“ sténal jsem jeho jméno, když jsem cítil, jak zaplňuje každé místečko v mém nitru, a nedokázal pobrat žádnou ze svých myšlenek.
Dopadl jsem na něj a jen hlasitě oddechoval, jak mi to vzalo všechnu sílu. Nespal jsem a potřeboval jsem to dohnat, pokud půjdeme večer do boje. Spokojeně jsem předl a poslouchal jeho srdce, které tak divoce, ale přitom krásně bilo. Jenže… Moje oči si dělaly samy, co chtěly, a já během chvíle usnul, jako kdyby Ren ani nebyl ve mně, a my neměli sex.
Ren
Když na mě Shiro dopadl, objal jsem ho Zvedl jsem hlavu a políbil ho do vlasů.
Byl jsem spokojený, líbilo se mi, jak se toho Shiro ujal a neprotestoval. A výsledek stál opravdu za to.
Kdybychom se nepotřebovali vyspat, odpočinout si a připravit na naši akci, nejspíš bych ho převrátil pod sebe a pokračoval.
Ale teď, Shiro odpadl jak shnilá hruška. Jeho tiché předení postupně utichalo a nahradilo ho jeho pravidelné oddechování.
„To je tak, když někdo celou noc nespí,“ tiše jsem zamručel.
Ale i na mě padla únava. Ani já toho v noci moc nenaspal. Venku se už začínaly ozývat zvuky denního života, jak se město pomalu probouzelo ze spánku. Ale ani ten hluk mi nezabránil v tom, abych i já po chvíli usnul.
Poslední, co jsem si pamatoval bylo, že můj penis samovolně vyklouznul ze Shira, a já snad jen podvědomě se natáhl po dece, abych nás mohl přikrýt.