Mashiro
Dnes byl vážně krásný a teplý den. Nikde nikdo a ten příjemný vítr, který mě ovanul, byl vážně uklidňující. Otec Hiro mě pořád někde naháněl, ale mě to nebavilo, prostě jsem se vždy sebral a vydal se do lesa. Nechtěl jsem být uvězněný mezi stěnami paláce, ale volný jako vítr.
Poslední dobou jsem si uvědomoval pár věcí… Začínalo pro mě období hledání partnera, a taky už jsem se musel zapojovat do válečných výcviků. Muži v tygří smečce, které si můj otec Marice tolik vážil, na mě nebyli zrovna hodní, a dost často si mě dobírali, že jsem kočka a tak… Neměl jsem je rád.
Jenže…
Moje dny klidu a volnosti nejspíš končily, a já neměl chuť to přijmout. Prostě jsem se tu schoval před všema. Rena jsem pěkně dlouho neviděl, byl neustále někde jako špeh a na mě neměl čas.
Stejně jsem si myslel, že mě nemá rád, a popravdě…
Mě se trochu… Asi jen trochu… Možná víc… Nevím.
Líbil…
Ren
Od doby, co si Marice a Hiroki usmysleli, že Mashiro bude jejich syn, neměl jsem chvíli klidu. Přivezli ho na zámek, kde to vzbudilo pozdvižení, protože spousta lvů odmítala mít v rodě „obyčejnou“ divokou kočku. Prý je to ztráta důstojnosti jejich rodů, prý stačí ta černá kočka a ještě tohle...
Jako by to nebylo jedno. Jsem taky lev, a pokud se najde někdo schopnější než Marice, ochotně mu budu sloužit. Byl jsem to já, kdo ho naučil všem nepravostem a blbostem, když jsem ho jako mládě s sebou všude tahal. Prakticky jsme vyrůstali spolu... A teď mi skoro hodil na krk Mashira.
I když...
Už od začátku, když jsme ho přinesli potlučeného, cítil jsem, že bude pro mne víc než jen divoká kočka, co se pořád plete pod nohama. Ale odnaučit ho jeho lumpárnám, kdy neustále utíkal, a pak na trhu obíral prodejce o jídlo, i když ho měl na zámku spousty...
Jedině ve chvílích, kdy jsem měl nějakou práci mimo naše území jsem si mohl oddychnout. A právě dnes jsem se vracel od krále levhartů se zprávou pro Mariceho.
Slunce už bylo vysoko nad hlavami, když jsem konečně uviděl první domy našeho města. Přidal jsem do kroku, abych byl co nejdříve zpátky a mohl zprávu předat. Nešlo o nic závažného, jen dokončení jednoho obchodu, ale chtěl jsem se co nejdříve opláchnout od prachu a potu.
Ale... když jsem v nose zacítil vlhký a čerstvý vzduch, zastavil jsem se.
No, taková koupel ve studené vodě není k zahození a moc dlouho to nezdrží.
Odběhl jsem dál do lesa, kde v jednom kopci spadala voda dolů a dál tekla k městu. Svlékl jsem se a netrvalo dlouho a stál jsem v menší tůni pod tím malým vodopádem, a doslova si rochnil, jak moc dobře mi bylo.
Mashiro
Bylo to vážně uklidňující a klidně bych tu zůstal, dokud bych tu nezapustil kořeny, ale můj žaludek už nejspíš ne. Hlasité ozvěny toho, jaký mám hlad, mě zase nutily, abych si pro něco zašel. Mohl jsem mít na zámku cokoliv jsem chtěl, ale já… Pořád ve mně byla ta divoká kočka, která ráda někomu něco vzala pod rukou, ale proto jsem jednou mohl být opravdu dobrý zvěd. Nikdo si mě nevšiml, jen… Ren mi pokaždé vynadal, ale když tady nebyl, proč si trochu nezařádit, ne? Co oči nevidí…
Slezl jsem dolů z kamene, na kterém jsem se válel a vydal se zpět do města. Jenže… Najednou jsem se zasekl. Civěl jsem dolů po malý vodopád, co tu proudil do tůňky a nemohl přestat. To tělo…
Byl to stoprocentně Ren, ale já ho už dlouho neviděl, a navíc nahého. Normálně jsem ho šmíroval, za což bych se běžně styděl, ale nyní jsem byl jako omámený.
Víc jsem se naklonil a zapřel se o kámen, který byl hned na okraji srázu, jenže… Ten se urval a já se řítil přímo do té vody pode mnou.
Kdybych nebyl kočka, nejspíš to dopadne blbě. Skončil jsem na všech čtyřech a ponořený po krk ve vodě. V šoku jsem se díval před sebe a cítil, jak jsem rudý až na zadku. Tohle jsem nečekal, ale nejspíš nejen já, protože tak rychle jsem se ještě do vody nikdy nedostal.
Nesnášel jsem vodu… Koupat jsem se šel z donucení a dost často s otcem Maricem, kterému jsem si nikdy nedovolil odporovat. Musel jsem nyní vypadat vážně směšně, protože jsem byl opravdu v šoku, nejen z té vody, ale i z nahého těla Rena.
Ren
Bylo opravdu fajn v tom letním horku se takhle po dlouhé cestě schladit. Stál bych tam možná ještě, kdo ví, jak dlouho, ale náhle něco nade mnou zašustilo, a než jsem stihl zvednout hlavu, něco se řítilo dolů rovnou do tůně.
No něco... spíš někdo.
Než se stihl vyhrabat z vody, okamžitě jsem věděl, že je to Mashi, podle toho, jak prskal a snažil se dostat na břeh co nejdříve. Sice jsem byl překvapený, kde se tu tak najednou vzal, ale i přesto jsem se musel začít smát, když jsem ho viděl celého naježeného.
„Neměl bys být na zámku?“ vystoupil jsem z pod vodopádu a pomalu se blížil ke břehu.
Prohrábl jsem si své světlé, nakrátko ostříhané vlasy, které mi trčely do všech stran. Vytřepal jsem z nich přebytečnou vodu a u břehu se ještě nakonec na chvíli posadil do vody.
„Copak jsem tě neučil, že když chceš někoho sledovat, tak tajně, a ne se mu naservírovat přímo pod nos? Hmmm Chtěl sis mě prohlédnout?“ pozvedl jsem obočí a usmál se.
Mashiro
Posadil jsem se na břehu a stáhl ze sebe aspoň vestu a halenu, jak byly promočené, ale když na mě Ren mluvil… Chtěl jsem mu vyškrábat oči.
„Já? Já… Já tě nesledoval. Co… Co bych jako měl vidět? Hmmm? Ne… Já… Já spadl támhle… Jsi to viděl ne? Tam… Takhle hop…“ ukazoval jsem na ten sráz a mlel pátý přes devátý jak někdo, kdo ani neumí mluvit.
Nevěděl jsem, proč jsem z něj tak nervózní, to se ještě nestalo, ale… Byl tu nahý, a tak blízko. Možná v tom bylo i to období, které ze mě nejspíš muselo i začít cítit, i když… Opravdu jsem to skrýval, jako divoká kočka jsem to uměl a byl to můj dar. Chvěl jsem se tak moc, že mi věci zase popadaly do vody a já se pro ně natáhl. Bohužel jsem znovu spadl do vody a už naštvaně vyskočil na břeh jako zmoklá slepice.
„A ty, že bys mě něco učil? Však jsi byl skoro rok pryč… Takže si těžko pamatuji, co jsi mi řekl. Nejspíš si skočím na trh pro něco dobrého k jídlu,“ rezignovaně jsem se proměnil v kočku a pořádně se oklepal, jediná možnost, jak oschnout.
Ren
Začal jsem se smát, když jsem slyšel to Mashiho: „Takhle, hop...“
Jo, tohle vysvětlení bylo opravdu dokonalé.
Postavil jsem se a vyšel na břeh. Sehnul jsem se a popadl Mashiho za kožich za krkem a zvedl ho do výšky. Jako divoká kočka nebyl nejmenší, ale pořád ne dost velký na to, abych ho nemohl vzít do náruče.
„Tak ty chceš jít na trh? Pořád kradeš? Víš, že to nemáš za potřebí... Nebo si to poctivě koupíš?“ natáhl jsem ruku s Mashim před sebe, aby na mě nedosáhly jeho drápy a pobaveně si ho prohlížel.
Ale když jsem se pořádně nadechl, ucítil jsem něco, co se snažil skrýt. A docela se mu to vedlo. Bylo to jen okamžik, ale i tak...
„Běž se pořádně okoupat, smrdíš,“ otočil jsem se a hodil jsem ho zpátky do vody.
Přejel jsem si rukou po zátylku, kde se mi postavily chloupky, když jsem to na moment zacítil.
„Vracím se zpátky na zámek, tak jestli chceš, tak pojď se mnou. Počítám, že za chvíli bude hotový oběd,“ sehnul jsem se pro věci a raději se začal oblékat.
Tohle škvrně už dávno není škvrně. Začíná vytahovat drápy a bude pěkně nebezpečnej. Lepší bude ho tu nechat a vrátit se zpátky.
Přesto, když jsem se oblíkal, otočil jsem se k němu a celou dobu ho pozoroval. Ne snad proto, že jsem měl strach, ale nějak mě ten pohled k němu táhl...
Mashiro
Ve chvíli, když jsem spadl do vody, div jsem ji nepřeběhl, abych se z ní dostal. Na břehu jsem rychle oddechoval a naschvál se kousek od Rena oklepal tak, že všechny voda skončila na něm. Potom jsem se proměnil a prsty si stáhl své dlouhé tmavé vlasy dozadu, jak mi lezly do očí.
„Ty… Házet kočku do vody? Jsi pěkně zákeřnej, Rene,“ poslední slova vyjely vrčivě z mého hrdla.
Bylo to strašně divné, takhle jsem se ještě nechoval, jak kdybych ho tím lákal, nebo nevím. Jenže… Současně s tím jsem si uvědomil, že tu stojím celý nahý a je mi to jedno. Hrábl jsem po haleně a natáhl ji na sebe, i když… Zamotala se mi kolem hlavy a já dosedl na zadek, jak jsem ztratil balanc.
„A dost…“ chytil jsem ji a mrskl na zem před sebou.
Ještě jsem se podíval na Rena, než jsem se změnil v kočku a uskočil do bezpečné vzdálenosti od něj.
„Jdu na trh, protože mě baví krást. Zkusíš mě zastavit?“ mňoukl jsem a vyskočil na strom, ze kterého jsem hned přeskakoval na další a další, rovnou k trhu.
Ren
Trhnul jsem sebou, když jsem uslyšel ten jeho hrdelní vrčivý hlas, a mimoděk jsem udělal krok k němu. Ale na poslední chvíli jsem se vzpamatoval a otočil se zpátky ke svým věcem.
„Jestli si přijde z trhu někdo stěžovat, tak ti vypráším kožich, tím si buď jistý!“ křikl jsem ještě za ním, když mi zmizel e větvích.
Konečně jsem se dooblíkal a zamířil na zámek. Byl nejvyšší čas se ohlásit. Sice jsem byl schopný se Maricemu postavit, kdyby na mě vrčel, ale jednou to byl král, a já ho jako takového bral.
Celou cestu jsem ale přemýšlel o tom škvrněti. Nejspíš budu muset na tohle slovo hezky rychle zapomenout, protože to, co se mi ukázalo, když se změnil do lidské podoby...
Nedokázal jsem ho vyhnat z hlavy, a když jsem si vzpomněl na ten nepatrný závan jeho pachu, který jsem doteď u něj necítil...
No, pokud bude jako Marice, i když není jeho pokrevní příbuzný, tak nejspíš bude vymetat nevěstince. Ale to mu asi zatrhnu. Je to kotě, které patří do zámku, do královské rodiny a podle toho se bude chovat. A taky... no... nějak si nechci připustit, že by Mashi šel za někým jiným.
Tak nějak jsem doufal... od začátku, že by jednou on...
Zavrtěl jsem hlavou, abych vyhnal myšlenky, a rozběhl se už do zámku, abych stihl aspoň oběd, než po mně Marice bude řvát.
Mashiro
Tohle setkání bylo vážně divné, takhle nervózní jsem ještě nikdy nebyl. Místo na trh jsme chtěl jít na zámek, ale nakonec jsem zamířil k jednomu stánku, protože tam krásně voněly čerstvé ryby.
„Myslela jsem si, že přijdeš. Schovala jsem ti jednu malou, co nemůžu prodávat, ale moc se neukazuj před stráží, hledají prý královského syna. Je kočka jako ty, ale ty se neměníš," vzala mě na klín Ruby.
Její malé prstíky my projížděly srstí a já si spokojeně kousal do ryby. Ruby si se mnou hrála a dávala ryby, které se nedaly prodat. Bylo ji asi sedm, ale neměla mámu, tak chodila s otcem prodávat na trh ryby. I když toho měli málo, byli moc hodní. Neměl jsem srdce říct, kdo jsem, a tak jsem dělal, že jsem normální kočka. Občas jsem sem poslal kuchařku, aby nakoupila ryby a jim přilepšila.
Najedl jsem se a rozloučil se zamňoukáním s Ruby. Už jsem byl na cestě do zámku, když...
„Tady jste, veličenstvo," zamračil se jeden z tygří hlídky a vytáhl mě za kožíšek k sobě.
Na nic nečekal, a i když jsem se bránil, donesl mě v zubech a proměněný v tygra k otcům. Hodil mě ke stolu, kde právě všichni jedli, a spokojeně odešel.
Ren
Dorazil jsem na zámek právě ve chvíli, kdy se volalo k obědu. Chtěl jsem hned za nimi jít, ale nakonec jsem se ještě šel převléct z těch zaprášených hader, a abych si odnesl své věci do pokoje a netahal ten vak všude s sebou.
Vytáhl jsem si ze skříně čisté voňavé věci. Po tu dobu, co jsem tu nebyl, se mi o ně starala služka, tak nebylo nic zatuchlé ani špinavé. A jak rád jsem svůj pokoj viděl...
Špínu z vaku jsem naházel do proutěného koše a vystrčil ho za dveře, aby bylo jasné, že jsem se vrátil a potřebuji vyprat. Pobral jsem všechny listiny pro krále a jeho druha, a pak už spokojeně zamířil do jídelny, kde už na mě čekali, protože stráž je už zpravila o tom, že jsem se vrátil.
Ve chvíli, kdy jsem s úklonou vešel, dopadl Mashiro na všechny čtyři, když ho sem dotáhl tygří strážce v zubech.
„Tak přeci jen jsi byl na trhu? Nestihl ses schovat? Zase jsi někde spadl... tam, hop? Tak nějak to bylo?“ začal jsem se smát, když jsem to viděl.
Došel jsem ke stolu, předal jsem královskému páru listiny, a pak se usadil, když mě vybídli, abych se k nim přijal.
Hed jsem si nechal naložit pořádnou porci, ale stále jsem s úsměvem pozoroval Mashira.
Mashiro
„Jen si to přes sebe přehoď a pojď jíst,“ hodil na mě svůj dlouhý plášť otec Marice a ukázal ke stolu, abych se s nimi najedl.
Nedovolil jsem si odporovat, určitě ne ve chvíli, kdy se na mě podíval otec Hiro a trochu zavrčel. Proměnil jsem se a do lidské podoby a pořádně si upevnil plášť tak, aby mi nekoukaly ven věci, které rozhodně nechci. Posadil jsem se vedle Rena, což bylo menší zlo a nabral si jídlo. Trochu jsem se celou dobu krčil, protože otcové na mě byli vážně naštvaní.
„Prvně se najíme, potom vyřešíme tebe Shiro, a potom tebe Rene,“ ukázal otec Hiroki na mě a potom na Rena.
Pomalu jsem jedl, že jsem se v tom tak nimral, až po mě Marice hodil kost, abych s tím přestal.
„Takže… Kde jsi byl, když jsme potřebovali dělat ty listiny, co jsem ti ukazoval včera?“ zeptal se přísně Hiroki.
„Šel jsem si vyvětrat hlavu,“ odsekl jsem a snědl provokativně kousek masa.
„A na trhu si dělal co? Zase si kradl a dělal nám špatné jméno?“ zeptal se Marice, a spíš se tím bavil, podle jeho výrazu.
„Nic jsem neukradl. Dostal jsem od jedné holčičky rybu a tu jsem si snědl. Potom jsem se vracel domů, ale… Někdo mě oslintal a donesl jak špinavou kočku sem,“ zamručel jsem a podíval se směrem ke dveřím.
Ren
Pobaveně jsme se díval, jak se Mashi halí do pláště, aby nebyl vidět ani kousek jeho nahého těla. Ale když se do něj otcové pustili, bylo mi ho i trochu líto
„Donesl jsem ti věci od vodopádu,“ naklonil jsem se k němu a špitl mu to do ucha.
Ale když řekl, že ho někdo oslintal a podíval se na strážce, musel jsem se už zasmát i nahlas, jak mi to přišlo vtipné. Ale když jsem zaslechl své jméno a Hiroki po mně šlehnul naštvaným pohledem, zpozorněl jsem.
„Proč se mnou? Co na mě chceš řešit, prosím tě?“ naštvaně jsem po něm prsknul. „Svůj úkol jsem splnil, tak mi dej chvíli odpočinout, ne?“
Dojedl jsem svou porci a zvedl se od stolu. Chtěl jsem odsud co nejdříve zmizet, abych nebyl jejich terčem já. Fakt se mi to nechtělo poslouchat. Kdo ví, co zas mají.
„Jdu do lázní, potřebuji se pořádně vydrbat. Možná jsem od levhartů chytil blechy,“ provokativně jsem se podrbal ve vlasech a usmál se na Mashira.
„A ty bys měl jít taky, smrdíš rybinou, že se vedle tebe ani nedá sedět,“ popadl jsem ho za ruku a vytáhl od stolu.
Hned jsem ho táhnul ven z jídelny, i když za mnou Marice volal, abych se vrátil.
„A tu malou holku znám, takže Mashiro nelže!“ křiknul jsem na ně ještě, než jsem za námi přibouchnul dveře, a rychlým během táhl Mashiho pryč z dosahu těch vzteklých koček.
Mashiro
Chtěl jsem něco říct právě na obranu Rena, ale on mě chytil za ruku a táhl pryč tak rychle, že jsem to ani nestihl pobrat. Jen jsem se díval na jeho mužnou ruku, která tiskla tu mou. Musel jsem uznat, že se mi to líbilo, a i přišlo vhod, co se mých otců týkalo.
Nejspíš potřebovali s námi oběma mluvit, protože jsem viděl Hira, jak se proměnil v pumu, a ještě se jeho tlapa ukázala mezi dveřmi. Podle všeho ho zastavil Marice, jinak by nás už měl. Věděli, že s Renem nikdo nepohne, a asi měl i nějaká privilegia, jinak by ho Marice už sežral.
„Já… Nesmrdím. To od tebe… Mohl bych chytit blechy,“ zamručel jsem a znovu se ozval ten divný tón, který se mi dral z hrdla.
Došli jsme do lázní, a já se mu vytrhl tak silně, až jsem zavrávoral a plášť šel na jednu stranu a já do vody, kam jsem pěkně na zadek dopadl.
Ren
„Ode mne smrdět nemůžeš, však jsi sám viděl, že jsem se koupal,“ zavrtěl jsem s úsměvem hlavou. „To spíš od toho, co tě oslintal.“
Když jsme dorazili do koupelí, Mashi se mi vytrhnul z držení, než jsem stihl zareagovat. Někdy je opravdu zatraceně rychlý. Ale znovu jsem se začal smát, když jsem viděl, jak dopadl do vody a plášť přitom zůstal na břehu Hotový akrobat. No, co bych chtěl, je to divoká kočka. A pěkně divoká kočka. Spíš... pěkná divoká kočka.
Se zalíbením jsem si prohlížel jeho nahé tělo, jak se pěkně válí v té teplé vodě, a sám jsem se přitom svlékl, a vešel za ním.
Pamatujíc na to, co jsem na moment ucítil u vodopádů, a na to, jak mu z hrdla občas vyšlo zamručení, které nedokázal zadržet, vzal jsem do ruky namydlenou houbu, a s tím došel až k němu. Sedl jsem si do vody a Mashira popadl za loket. Přitáhl jsem si ho na klín, zády k sobě a jednu ruku mu pevně omotal kolem pasu, aby mi hned neutekl.
„Už dlouho jsme se spolu nekoupali, co? Umyju tě, vždycky jsi to měl rád,“ řekl jsem tiše těsně vedle jeho ucha.
Začal jsem mu mýt krk se slovy, že tam je nejvíc oslintaný, pak ramena a pomalu jsem se přesouval na hruď a břicho.
„Pověz mi,“ zašeptal jsem znovu do jeho ucha. „Copak jsi tu celý ten rok beze mne dělal, hmm?“
Mashiro
Díval jsem se, jak se přede mnou svléká a nemohl jsem být víc červený než nyní. Sice to nebylo poprvé, co se se mnou koupal, a rozhodně ne poprvé, co mi umýval záda, ale to jeho tělo… Snad poprvé jsem vše vnímal jinak, něco se změnilo a já netušil co. Snažil jsem se to krotit, ale nešlo to. Hlavně když si mě vtáhl k sobě a já cítil tu jeho vůni.
Tisíc koček u mě může stát, a já ho poznám kdekoliv. Už od kotěte vím, jak moc pro mě tenhle lev znamená. Miluji své otce, oba stejně, a jsem jim vděčný za to, že si mě vzali, ale k němu cítím něco jiného, silného.
Zastavil se mi dech, když na mě promluvil, jak kdyby mi v tu chvíli mělo puknout srdce, jak rychle a splašeně bilo. Snažil jsem se vymanit, ale jeho síla…
Vždy byl takový, silný a mužný. Tolik žen se o něj snažilo a dost jich uspělo, sice jen na chvíli, ale ano. Ale nyní jsem doufal já…
To bylo naprosto šílené. Nemyslím si, že by byl na muže, nebo chtěl podřadnou kočku, jako jsem já.
Nad čím to sakra přemýšlím? Nikdy mě něco takového nenapadlo a nyní…
„Ne… Nic moc… Jen jsem se… Potuloval po… trhu… a bavil se… s holkami z kuchyně…“ říkal jsem pravdu, ale současně ho zkoušel i provokovat.
„Rene…“ chtěl jsem mluvit dál, ale místo toho se mi z hrdla vydralo dlouhé mručení.
Přivřel jsem oči a nemohl pochopit co se se mnou děje. Jako bych byl v nějakém oparu mlhy a nemohl se dostat na druhý břeh. Nechal jsem se omývat, a přijímal jeho doteky, jenže…
„Pane… Máte ihned dojít za králem, přijeli nějací posli z království vlků. Máte být u toho,“ řekla služka a poklonila se.
„Musíš mě pustit,“ zamručel jsem a přejel Renovi drápy po ruce.
Ren
S úsměvem jsem poslouchal, jak se mi snaží Mashi povyprávět, co tu celou dobu dělal. Přitom jsem ho pečlivě omýval a pozoroval jeho reakce, které na sebe nenechaly dlouho čekat.
To jeho hrdlení mručení bylo vážně něco. Doslova jako by říkal, jsem právě v tom období, kdy si někoho chci najít... A podle toho, jak se červenal, jak reagoval, tak to u něj nastalo poprvé.
„Takže holky z kuchyně, jo?“ naklonil jsem se až k jeho uchu.
Ale v tu chvíli se objevil strážce, který přišel pro Rena. Než jsem ho však pustil, zajel jsem rukou dolů mezi jeho nohy a pohladil jeho mírně naběhlý penis.
„Ještě jsme zapomněli na tohle místo... Ale to má čas později,“ ještě jednou jsem ho pohladil, a pak ho pustil.
Podíval jsem se na ruku, kdy vystouplo několik krvavých kapek ze škrábanců, kterými mě Mashi poctil.
„Jsi pěkně divoká kočka, víš to? A... Kolik je ti vlastně už roků?“ zeptal jsem se zvědavě, i když jsem odpověď stejně znal.
Mashiro
On… On se mě dotkl dole? To… to ještě nikdy neudělal… Co to… Co to sakra mělo… Aaaaaa…
Vnitřně jsem šílel, protože tohle bylo víc, než bych si mohl vysnít. Normálně mě osahával a podle všeho i záměrně.
„Devatenáct,“ podíval jsem se na něj, ale musel jsem uhnout pohledem, jak jsem ještě víc zčervenal.
Tohle… Byl jsem z toho úplně mimo.
Nejspíš to pro něj nic neznamenalo, ale pro mě to byl něco zvláštního. Musel jsem si stáhnout penis dolů, protože se z nějakého divného důvodu probudil k životu, díky bohům jen málo, ale ještě chvíli s ním být, asi bych měl veliké problémy.
„Zajdu se převléct a půjdu za otci,“ řekl jsem stráži, ale ten chlap od tygrů se vůbec nehnul.
„Jdu s vámi a pohlídám dveře, přísný příkaz vašeho otce,“ odsekl mi a já si ho teprve teď prohlédl.
Byl to ten, co mě nesl v zubech… Šmejd.
„Fajn,“ zavrčel jsem na něj a zabalil se pořádně do pláště, aby na mě nikdo necivěl.
Na moment jsem ale viděl i jeho pohled, který hodil k Renovi, a vůbec se mi nelíbil, jak kdyby ho v té koupeli chtěl utopit. Zavrčel jsem znovu a raději šel do svých pokojů, aby se převlékl. Hodil jsem na sebe halenu a kožené kalhoty s vestou, abych vypadal dobře. Byla to přeci jen návštěva z jiného království, a s vlky jsme moc dobré vztahy neměli.
Ren
Nechal jsem Rena jít už bez dalších otázek či popichování. Stačilo, jak e červenal a nenápadně si rovnal své nádobíčko. Jo, tak tohle ještě bude zajímavé...
Jsem zvědavý, na koho si ukáže, až to na něj přijde.
Ale v duchu jsem si tak nějak přál, abych to byl já. Tohle kotě, teď už vlastně dospělá kočka, mi vážně přirostla k srdci. A i když jsem byl pryč, byl to právě on, na koho jsem nejčastěji myslel.
Než úplně vyrostl, byl jsem to já, kdo ho učil různým lumpárnám, ale snažil jsem se, abych ho zbavil návyku krást, když už to vlastně nepotřeboval. Nejšťastnější ale Mashiro byl v lese. Když cítil volnost a mohl si dělat co chtěl. To i já měl pak problém ho dostat zpět do zámku.
Vylezl jsem po chvíli z vody, utřel se a oblékl. Byl jsem zvědavý na vlky, jak obchody s nimi pokračují, už jen proto, jaké problémy nadělali, když na zámek přišel Hiroki. Pořád jsem jim nevěřil a raději je hlídal, stejně jako králové si drželi ten správný odstup.
Vyběhl jsem do patra a přes balkon skočil na terasu, která byla součástí jednací síně. Usadil jsem se na kamenné zídce a skrz otevřené okno a dveře sledoval dění uvnitř. Mashiro už tu byl taky. Nebyl už červený a ani chůze mu nedělala problém. Ale když jsem ho viděl... To co na sebe oblékl, ještě více zvýraznilo jeho krásnou štíhlou postavu, a já málem zapomněl, proč jsem tu vlastně přišel.
Mashiro
„Shiro… Už jsi tady, to je dobře,“ pohladil mě po zádech otec Hiroki a přitáhl si mě k sobě, aby na mě vlci nemohli.
Všiml jsem si jejich pohledu hned poté, co jsem vešel dovnitř, hlavně jeden z nich mi nebyl příjemný.
„Shiro, to je Yiro, vlčí král a spojenec,“ ukázal na toho muže otec Marice a já mu podal ruku.
Byl jsem přeci jen slušně vychovaný, tedy jak kdy a tohle patřilo mezi správné zvyky.
„Těší mě,“ přitáhl si mě Yiro k sobě natáhl můj pach.
Sám jsem se od něj odstrčil, protože mi to bylo nepříjemné a nelíbilo se mi to.
„Takhle se seznamujeme, pamatujeme si potom všechny pachy, které potřebujeme,“ usmál se na mě ten Yiro a pohladil po vlasech.
Na moment mu jeden pramen zůstal v prstech a on ho pomalu pouštěl dolů. Nelíbil se mi… Trochu jsem se přikrčil, jak kdybych po něm chtěl vystartovat, a mírně zavrčel. To neušlo otci Hirovi a stáhl si mě zpátky k sobě.
„Proč jste tady, králi?“ zeptal se Marice a Yiro se na něj teprve v tu chvíli podíval.
„Máme problém se severní smečkou hyen, která nás napadá a z nějaké důvodu přerušila dodávky rýže, kterou potřebujeme a oni jsou největší dodavatelé. Měnili jsme to s nimi za jelení maso, které potřebovali, ale něco se stalo a oni s námi přerušili kontakty a začali jít proti nám,“ napil se čaje, co nechali otcové donést, jak mu vyschlo v krku.
„Potřeboval bych špeha, co se mezi ně na pár dní dostane a zjistí o co se jedná. Vlci nemůžou, všechny budou podezřívat. Tygry také ne, protože jste spojenci, ale divokou kočku nebo jednoho z vyšších lvů, kterých je málo, nikdo podezřívat nebude. Jsou páni sami sebe ne? A nikdo si nebude myslet, že byste pustili třeba svého syna,“ přimhouřil oči a probodával mě pohledem.
„Náš syn neprošel výcvikem, není…“
„Chcete i vy jít proti nám?“ zvýšil na Marice ten vlk hlas a vypadal dost nebezpečně.
Ren
Pozoroval jsem to dění vevnitř. Díval jsem se na Yira a přestávalo se mi líbit, jak se postupně měnilo jeho chování. Když si přitáhnul k sobě Mashira, seskočil jsem ze zídky a s vrčením vešel dovnitř.
Ani nevím, proč jsme tak zareagoval.
Možná ochranářský instinkt? A vůbec, nemá na něho co šahat.
Hiroki na mě mávnul, abych se stáhnul a ztišil. Chtěl jsem ho poslechnout, ale ve chvíli, kdy ten vlk zvýšil hlas na Marice, vběhl jsem před něj a výhružně zavrčel.
„Uvědomuješ si, s kým mluvíš? Zapomněl jsi snad, kdo ti vyprášil kožich? Můžeš být rád, že tě náš král tenkrát nezabil!“ vrčel jsem a cenil na něj zuby. „Přišel jsi s žádostí o pomoc a chceš tu rozkazovat?“
„Tak dost,“ zařval náhle Marice, až mi málem zalehlo v uších.
I on výhružně zavrčel na Yira a mě odstrčil bokem.
„Ren má pravdu. Tohle není žádost o pomoc, ale rozkaz. Nejspíš jsi opravdu zapomněl, kde jsi a s kým mluvíš!“
Mariceho hlas zněl výhružně a opravdu děsivě. Kdybych byl na místě vlků, nejspíš bych už stáhnul ocas mezi nohy a omluvil se. Ale on... nejspíš mu chybí pud sebezáchovy. Hrdě vztyčil hlavu a znovu se podíval na Mashira.
„Malá kočka je to nejlepší pro tuhle práci. A nikde jinde podobná nežije. Budu rád, když nám pomůžeš a pošleš svého syna. Nemusíš se bát, dobře se o něho postaráme.“
„Nikam nepůjde!“ znovu jsem se do toho vložil. „Chtěl jsi kočku nebo lva. Takže půjdu já, a já sám zjistím, jestli bylo nutné tohle divadlo, nebo jsi lhal!“
Mashiro
„Já ho rozhodně nikam pouštět nechci!“ prskl naježeně Hiro.
„To já taky ne, a hlavně ne teď,“ procedil mezi zuby Marice, až bylo slyšet jeho hrubé zabručení, jak mu chtěl nahnat strach.
„Je to pro mě dobrá zkušenost a možnost, jak se stanu chlapem mimo naše království. Jsem hbitý a lesy znám nejlíp na světě, hyeny jsou hluboko v lesích a znají to stejně dobře jako já, mohl bych jim tím imponovat. Podrobím se výcviku, stejně jsem to chtěl, ale… Chci Rena sebou, ale… Nechci být přítěž,“ poslední slova jsem spíš šeptal, jak jsem se za sebe styděl.
„Děláš si vážně jenom legraci, že? Je to nebezpečné, a tohle psisko je pěkně zákeřné. Znám ho a vím, jak myslí. Nechci, aby sis neochránil zadek,“ došel ke mně na krok Marice a za bradu si mě zvedl k sobě, abych mu neuhnul pohledem.
„Pokud i přesto na svém rozhodnutí trváš, nemohu ti bránit, to jsem ti už dávno slíbil. Ale… Bude tě trénovat Bako, jsi s tím smířený? Třeba si to ještě rozmyslíš, nebo to vzdáš, potom půjde jen Ren,“ zavrčel mi přímo u tváře, a já věděl, že je zle.
Děda Bako byl snad nejhorší učitel, kterého jsem znal. Nebude mě šetřit, serve ze mě kůži, pokud ho neposlechnu a hlavně… Protože jsem jeho vnuk, nenechá mě ani na moment odpočívat.
Ren
Když Marice zmínil Baka, myslel jsem si, že je vyhráno. Dostat se pod jeho tlapy znamenalo odejít minimálně s několika zlomeninami a modřinami po celém těle.
Ale Mashiro si i přesto, že to věděl, trval na svém.
„Dobře, doprovodím Mashira na zámek tvého otce, Marici. A zůstanu tam s ním. Hyeny můžou pár dní počkat,“ otočil jsem se k vlkům a pokračoval. „Když budete pár týdnů bez rýže, hlady neumřete. Jste vlci, tak si něco ulovte nebo nasbírejte hlívy.“
Chtěl jsem už odejít z té společnosti plné zablešených čoklů. Nesnášel jsem je, a Yiro to věděl. Měl za to, že má vyhráno, a tak se pořád jen usmíval.
„Hiroki, zaručíš mi, že se nic nezmění, ano? Jsi dobrý ve vyjednávání, spoléhám na tebe,“ promluvil jsem ještě na veličenstvo, a pak už se naštvaně odebral z jednací síně pryč.
Měl jsem toho plné zuby. Jen jsem se vrátil a už tohle A to jsem si říkal, jak bude fajn mít chvíli pro sebe a pro... No prostě jsem chtěl s ním být. Moc jsem se na něho těšil, když jsem se vracel...
Potřeboval jsem si odpočinout a také uklidnit. A moje postel byla ideální místo. Jak rád jsem ji po roce viděl...
Mashiro
Zklamaně a smutně jsem se díval na Renovy záda, když se od nás vzdaloval, a odcházel do svého pokoje. Bolelo mě to a mrzelo, ale nedalo se nic dělat, bylo rozhodnuto. Já se poprvé rozhodnul sám za sebe, přeci se nebudu celý život držet kalhot svých otců. Jsem jim vděčný a patřím jim… Ale musím se postavit i na vlastní nohy.
„Počkáme, zatím hyeny zdržíme a budeme očekávat váš příchod, výsosti,“ usmál se Yiro, a potom i s celou svou skupinou odešel pryč, aby se prý mohli vydat na cestu domů.
Popravdě jsem mu polovinu věcí nevěřil, ale uměl jsem se o sebe postarat. Ne, jak tvrdil Marice, já si svůj zadek uchráním, rád bych… Ale jen do určité chvíle.
„Je to hloupost. Yiro je nebezpečný a nevěřím mu. Opravdu chceš jít za Bakem s tím, že chceš vytrénovat na špeha? On je ještě nebezpečnější než Yiro. Mashiro. Rozmysli si to,“ pohladil mě po tváři otec Hiro a na moment mě sevřel v náruči.
„Jdeme si lehnout, promluvíme si zítra,“ zavrčel Marice a chytil Hira za ruku, aby mě pustil a šel s ním do komnat.
Věděl jsem, že mě tím trestali, abych si uvědomil, co dělám. Ještě chvíli jsem tam zničeně stál, než jsem odešel do své komnaty. Vzal jsem si z pokoje deku a lehl si na balkón. Když jsem byl smutný, nebo nejistý, často jsem spal na dece venku, cítil jsem se v bezpečí.
Ren
Usnul jsem, jen co se má hlava dotkla polštáře. Vážně jsem byl z té dlouhé cesty unavený.
Na druhou stanu, jsem byl zvyklý spát hlubokým spánkem třeba jen pár hodin, a na odpočinek mi to stačilo. Takže když jsem se vzbudil a viděl, že je měsíc teprve v půlce své cesty, ani mě to nepřekvapilo. Noční vzduch jsem měl nejraději, a moc rád jsem se v noci i procházel po venku.
Možná proto, že jsme všichni kočky?
Natáhl jsem na sebe jen lehké kalhoty a krátkou vestičku a přes okno se vyšplhal ven. Nechtělo se mi procházet celý zámek a takhle to bylo rychlejší. Přešel jsem po široké římse, která vedla pod okny po celé délce zdi, a už jsem chtěl skočit dolů, když jsem zaslechl tiché vrnění, a skrz sloupky zahlédl pohyb na jednom z balkonů.
Opatrně jsem tam došel a nahlédl přes zídku.
Ale to je mi překvapení... Tohle je lepší než noční procházka městem.
Tiše jsem vyskočil na balkon a potichounku, abych Mashira nevzbudil, jsem došel až k němu. Sedl jsem si na zem, opřel se o kamenné sloupky a spokojeně se na něho díval... Klidně bych tak vydržel celou noc.
Mashiro
Byl opravdu krásně teplý večer, sice jsem se zabalil do deky, ale po chvíli ji odhodil a ležel na ni. Měl jsem na sobě jen dlouhou halenu, ale nevadilo mi to, přeci jen tu nebyl nikdo, kdo by mě pozoroval.
Po chvíli jsem tak tvrdě usnul, že i já slyšel své spokojené předení. Jsem kočka a nic s tím neudělám, ale se svou divokostí je to mnohem horší. Někdy mám chuť všem vyškrábat oči a někdy se zase schovat na nejbližší strom a nikoho u sebe nemít. Nejspíš je to se mnou složitější, než se zdá, ale že bych se někdy hnal do nebezpečí, to se říct nedá. Spíš… Když přijde problém, postavím se mu.
Probudil mě nepříjemný pocit, že se na mě někdo dívá, ale přede mnou nikdo nebyl. Pořádně jsem se protáhnul a trochu zamručel, jak se ve mně probudila kočka. Vším tím protahováním se mi shrnula halena a ukázaly se mé půlky, které se zábavně v měsíčním svitu leskly. Posadil jsem se a podíval se ke dveřím, jestli jsem si tam nenechal nějakou vodu, ale když…
„Co… Ty… Tady? Ještě se zlobíš? Přišel… Jdeš mi vynadat?“ málem jsem si zlomil nohu, jak rychle jsem se snažil celý schovat do té haleny.
Popravdě ani nevím proč, viděl mě stokrát nahého. Tak proč mi to v tuhle chvíli připadalo divné. Dlouhé černé vlasy se mi rozprostřely po hrudi a trochu se vlnily.
Ren
Pozoroval jsem spícího Mashira a měl jsem chuť se změnit ve lva a lehnout si k němu, tak, jak jsme to dělávali, když byl menší. Vždycky se k mému zvířecímu tělu schoulil ve své kočičí podobě, kde se cítil vždy v bezpečí, a neměl pak tendenci utíkat v noci na strom a přespávat tam.
Spaní venku… Jak vidím, to mu zůstalo. Jinak by nebyl tady na terase.
Když se probral a protáhl se, s úsměvem jsem se díval, jak se přede mnou ukazuje jeho tělo, které, byť menší a štíhlejší, než bývá u nás, přesto krásné, a řekl bych, že už i dospělé.
Jeho pozadí se tak krásně lesklo ve svitu měsíce. Jako by se sám měsíc rozdělil na dvě polokoule. Měl jsem chuť si na něho sáhnout, ale nakonec jsem se ani nehnul až do chvíle, kdy si mě Mashi konečně všimnul a rychle se snažil zahalit do košile.
„Nejraději bych tě přehnul přes koleno a dal ti pár na ten tvůj zadek, co tady tak hezky vystavuješ. Co tě to napadlo, prosím tě? Nezlobím se, no... možná už jen trochu. Ale to hlavně proto, že vím, jaký Yiro je zmetek. Je nebezpečný, a Marice s ním musel bojovat o Hirokiho. Proto ani tví tátové nechtěli, abys souhlasil s jeho nesmyslnou nabídkou. Ale když už ses rozhodl, nesmíš je zklamat a musíš se vrátit zpátky celý a zdravý. Půjdu s tebou, to jsem se už rozhodl. Nenechám tě tomu vypelichanci na pospas a ani hyeny nejsou zrovna přátelské.“
Stáhl jsem ze sebe kalhoty a vestu a odložil je na zídku. Otočil jsem se k Mashirovi a chvilku se na něj díval, než jsem k němu vykročil.
„Od teď, budu tvůj stín, Shiro,“ zamručel jsem, a už ve své lví podobě si lehnul k němu na deku a hlavu mu položil do klína.
Mashiro
Celý jsem zkoprněl, když na mě Ren mluvil, trochu jsem se bál, že mě za to všechno zakousne, ale když se začal svlékat… Málem jsem vyskočil z kůže. Udělal to přede mnou snad tisíckrát, protože jsme spolu dost často spali, sice ve zvířecí podobě, ale vždy jsem se s ní cítil bezpečně, když jsem tedy nebyl uvelebený na té veliké jabloni hned u mého okna do pokoje.
„Já… Omlouvám se… Nechtěl… Nechtěl jsem být na obtíž, zatím jsem vám všem jen visel na krku, nyní mohu pro tohle království… Víš, něco udělat,“ povzdechl jsem si a trochu sebou cukl, když mi položil hlavu do klína.
Prvně jsem se hlasitým nadechováním uklidnil, protože se tam dole na moment něco dělo, a potom začal prsty projíždět tu nádhernou srst.
Mám ho rád… Moc ho mám rád, asi víc, než je normální, a možná… Zkusím se mu nabídnout, ale až něčeho v životě dosáhnu. Jsem jen divoká kočka, kterou si přivezli jako jejich syna, ale… Nikdo mě tu neuznává, už jen proto, že jsem nic nikdy neudělal. Nebyl jsem na výcviku, a přitom mi je už devatenáct. Tady se cvičí od devíti, ale mě k tomu nepustili. Moc se o mě báli… Bylo na čase ukázat, že to dokážu, a můžou být na mě hrdi. Nejsem tak slabý, jak si všichni myslí.
Položil jsem si hlavu na jeho bok a užíval si to teplo, co z něj sálá. Díval jsem se na měsíc a konečně spokojeně usnul.
Byl tu… Konečně.
Ren
Poslouchal jsem ho a chápal jsem, co mi chce říct. Jeho život tady, a to, co dosud dokázal, se skládalo asi ze čtyř částí.
To, co ho naučil život venku...
Něco málo z lumpáren, které jsem ho naučil já...
Hodně učení o obchodech, a vládnutí, které do něj natlačili Marice a Hiroki. Mashi byl hodně chytrý, tak nebylo divu.
A poslední část je - NIC... K ničemu dalšímu ho pořádně nepouštěli.
Kolikrát jsem Hirokimu připomínal jeho vlastní osud, kdy byl zavřený ve svém království a využíván jen pro obchody. Věděl to, a přesto si nemohl pomoct. On, stejně jako Marice se o něj prostě jen moc báli.
Po chvíli, kdy se Mahsirova ruka přestala prohrabovat mou hřívou, bylo slyšet už jen jeho tiché a pravidelné oddechování, doplňované občasným vrněním.
Po očku jsem se na něj zadíval. Za tu dobu, co tu s námi žije, se hodně změnil. Vyrostl z něj krásný mladý muž, který rozhodně nebude mít o nabídky nouzi. A hlavně za poslední rok, kdy jsem ho neviděl. Olízl jsem mu ruku, kterou měl položenou na mé tlapě a přičichl si k němu.
Nádherně voněl. A nebylo to jen tím, že je divoká kočka. Bylo to prostě... jiné...
Zpozorněl jsem a zvedl hlavu, když jsem zaslechl šramot z jeho pokoje.
Tiše, ale za to výhružně jsem zamrčel, aby se nevítaný návštěvník víc nepřiblížil.
Marice se zastavil ve dveřích a chvilku se na nás díval.
„Zítra ráno za mnou přijď, dám ti všechno potřebné, aby vás Bako nevyhodil, jen co byste vešli do jejich zámku.“
Přikývl jsem, a on se otočil a za chvíli už tam nebyl...