Pořád jsem to já... - Kapitola 16

Mashiro
Byl jsem v nervech, až teprve když jsem za sebou uslyšel Rena, jsem se uklidnil. Stejně to ve mně vřelo. Zanechával jsem za sebou ohnivou stopu a moc dobře jsem to věděl. Nebyla taková, že by vše shořelo, ale popel to udělalo. Zastavil jsem v klusu až ve chvíli, kdy se objevila loďka, do které jsme měli nastoupit. Pro jistotu jsem se změnil v člověka a rychle na sebe hodil oblečení. Stalo se ale přesně to, co jsem očekával… Ocas i uši mi zůstaly a oči se jen červeně zaleskly, když jsem spatřil toho staříka, který mi spouštěl schůdky.
„Jste v pořádku?“ zeptal se, když jsem celý zadýchaný vlezl za ním.
„Jen jsme měli menší komplikace, ale nemusíte se bát,“ uklidnil jsem ho, když jsem uviděl, jak je ustaraný.
„Dobře, hned vyplouváme,“ ukázal k přístavu, kde se to už začalo probouzet.
Nahnul jsem se přes palubu a konečně si oddechl, když jsem viděl Rena, jak se blíží k lodi. Celý jsem se třásl, jak to se mnou zacloumalo, ale čekal jsem… Jen na něj. Ve chvíli jsem ale šel k zemi, když se ve mně něco nepříjemně pohnulo. Bylo to divné… Zvláštní.

Ren
Několikrát jsem se ohlédl, ale zdálo se, že za námi už nikdo neběží. Za to kolem hostince byl pořád hluk, ale to už mi bylo jedno.
Mířil jsem rovnou do přístavu k molu, kde na nás čekala středně velká loď, kterou zvládne ovládat jeden člověk. Mashiro právě vybíhal nahoru po schůdkách, a já ho vzápětí následoval.
Stařec hne vytáhl schůdky nahoru, křikl na pomocníka na břehu, aby odvázal loď, a vzápětí jsme se odrazili od břehu a vypluli na řeku.
Stařec zamířil víc doprostřed, ale tak, aby nebyl zas moc daleko od břehu a aby nezavazel větším lodím, které tu mohly proplouvat.
Podíval jsem se na Mashira. Když jsem zjistil, že nikde nekrvácí, oddechl jsem si. Pomohl jsem mu sednout, změnil jsem se v člověka a oblékl se.
„Přesně tohle je ten důvod, proč jsem se chtěl vrátit. Ale ty si prostě nedáš říct,“ zavrčel jsem, když jsem se ujistil, že je jinak Mashiro v pořádku.
„Lehni si pod stříšku, musím pomoct s lodí. Plujeme proti proudu, který sice není prudký, a každá ruka dobrá.“
Pomohl jsem Mashirovi pod stříšku, kde jsem ho uložil na podušky, které tam stařec měl. Ještě jsem se nad ním sklonil, políbil ho a pohladil.
„Byl jsi neskutečný. Myslím, že bys toho medvěda zvládl i sám,“ ještě jednou jsem ho políbil a pak už jsem se sebral a šel pomoct staříkovi, abychom tu cestu zvládli co nejdříve.

Mashiro
Nechal jsem se uložit, ale moje srdce se nechtělo uklidnit. Pořád jsem si říkal, co by se mohlo stát, kdybych neucítil ty byliny z toho pití. Kdybychom na to přišli? Co by se s námi stalo? Třeba bych nedokázal ochránit své dítě a v tuhle chvíli bych byl někde mrtví, protože ten medvěd se mě chtěl určitě zbavit, ale předtím mi dost ublížit. Byl to hrozný pocit… Co kdyby… Co možná… Co když…
Uložil jsem se na polštáře a díval se, jak ti dva svorně pracují, nechtělo se mi ale odpočívat. Nechtělo se mi být nečinný, když můj muž něco dělá.
„Za jak dlouho tam budeme?” zeptal jsem se staříka, který se zrovna na mě podíval, aby mě zkontroloval.
„Počítejte tak za půl dne, až den. Sice se to zdá daleko, ale po vodě je to velmi rychlé. Díval jsem se, že vás sledovali stráže ze zdejšího zámku. Vládne tam medvědí král. Není to špatný panovník, ale dost si nechá namluvit věcí, takže nejspíš i proto stráže zavíraly oči, nejspíš vás někdo napadl, že? Je to zde normální, nemáme moc zastání, co se lupičů týče. Obchodování s lidmi, nebo trest v dolech, jsou tu velmi běžné,” povzdechl si, když pořádně natáhl plachtu po směru větru a loď se znatelně zrychlila.
„Pokud nejsem moc drzý, chtěl bych se zeptat, co v té zemi hledáte? Je to dávno zapomenuté místo, které moc cizinců nenavštěvuje. Kdysi to bylo místo plné slunce, zábavy, hezky se tam žilo, dokud… Oba princové byli uneseni. Království se propadlo do smutku, a zavřeli všechny brány. Od té doby nikdo nevstoupil dovnitř a nikdo nevyšel ven. Všichni se domnívají, že je celé prokleté,” zvedl jsem se ve chvíli, kdy se to něco znovu ve mě pohnulo.
„Rene,” došel jsem k němu a chytil mu ruku, abych ji položil na své již pěkně zakulacené bříško.

Ren
Zamračil jsem se, když stařec začal vyzvídat, proč cestujeme do té země. A hlavně, když připomněl, co se tenkrát vlastně stalo.
Neříkal jsem na to nic. Nechtěl jsem, aby věděl, že já jsem jeden z těch unesených princů. Nebylo potřeba to někde rozhlašovat, zvlášť když jsem nevěděl, jak to v mé zemi vypadá.
Pamatoval jsem si, že to bylo krásné místo, a naše smečka byla jedna z těch početných, které vládly v rozlehlých lesích s vysokými stromy, které ale vypadly jinak než ty, co rostly v Mariceho zemi. Nevím ani, zda tam ještě někdo z původních lvů žije. Ani Bako se tam nikdy nevypravil.
Ale to jsem byl ještě dítě, a možná mé vzpomínky jsou zkreslené, a stále jsem měl pocit, že nás dva naše zem, naši vlastní lidé zradili.
Pomohl jsem starci napnout plachtu, když začal foukat příznivý vítr, a my si tak mohli na moment odpočinout od pádlování.
Měl jsem docela i hlad, tak jsem vytáhl něco málo ze zásob, co jsme měli, a chtěl pojíst, když ke mě přistoupil Mashiro a přiložil moji ruku na své břicho.
Bylo zvláštní cítit, jak se v jeho břiše rodí nový život. Hýbe se, a dává o sobě vědět.
Naše dítě...
Nikdy jsem si nemyslel, že by k tomu někdy mohlo dojít. Nikdy jsem si sám sebe nepředstavoval jako otce. Chtěl jsem žít život volně. Pomáhat a sloužit Maricemu, a jinak se k ničemu jinému nezavazovat.
A proto jsem v tuhle chvíli nevěděl, co vlastně cítím. Jaký pocit mám, když se tohle děje, zvlášť, když Mashiro je muž. 
„Měl by sis sednout, ať nepřepadneš do vody," postrčil jsem po chvíli Mashira zpátky pod stříšku. "A najez se. Krmíš teď dva lidi, potřebuješ se pořádně najíst."
Z toho, co jsem vytáhl z vaku, jsem kus masa a bochníku ulomil i pro Mashira a podal jsem mu měch s vodou. Usadil jsem se vedle něho, rozhlížel jsem se po okolní krajině a sám jsem se pustil do jídla.
„V předvečer bychom měli být na místě. Pokud bude foukat celou dobu příznivý vítr, tak možná i dříve," ozval se stařec od kormidla, které ovládal jednou rukou a v druhé taky držel kus masa a jedl.

Mashiro
Byl jsem trochu zklamaný z reakce, kterou Ren ukázal, ale nebylo se čemu divit. Vybral jsem si chlapa, který celé roky neřekl, že ke mně něco cítí a divím se? Ne… Takového jsem ho chtěl a takového ho mám. Popravdě jsem z toho všeho stejně v šoku, jako je on. Nikdy jsem o tomhle ani neuvažoval, copak může mít muž dítě? Nezemře, když ho bude chtít dostat ven? Bylo to pro mě dost zvláštní, ale nebál jsem se. I kdybych umřel, bylo by tu po mě něco, co by tento svět obohatilo, ale co když… Co když to není nic hezkého, ale zlého? Co když… Je to démon?
Ne… určitě ne. Když to roste ve mně, a je to součást Rena, musí to být dokonalé dítě.
Sedl jsem si zpátky pod stříšku, protože nemělo cenu vzdorovat, když na mě Ren asi pětkrát zavrčel, a to si to nejspíš ani neuvědomoval. Vzal jsem si maso a začal jíst, ani jsem neměl hlad, ale podle pohledu, který na mě Ren hodil, jsem se do toho pustil.
„Vítr fouká dobře, klidně se natáhněte, vypadáte bledě,” podíval se na mě stařík a ukázal na polštáře, abych si odpočinul.
Jedl jsem, a přitom jsem se díval přes okraj lodě do vody. Jen jsem si tu jízdu užíval, protože na lodi jsem byl poprvé, tak jsem to musel prožít dokonce.

Ren
Nebylo mi z toho všeho dobře.
Byl jsem plný všech možných pocitů, ať už dobrých nebo špatných. Zatímco se Mashiro rozhlížel kolem a užíval si plavbu, já okolí pozoroval jen proto, abych měl jistotu, že je všechno v pořádku.
Jen co jsem dojedl, vystřídal jsem starce u kormidla, aby si odpočinul i on.
Všiml jsem si jeho zkoumavého pohledu nejen na Mashira, ale i na mě.
Ale nechal jsem to být.
Cesta ubíhala vcelku dobře. Na chvíli, kdy přestal foukat vítr, jsme se chopili pádel, abychom nezůstali na místě a proud nás neodnesl zpátky.
Slunce už bylo v druhé polovině pouti, kdy hustý lesní porost na březích o něco prořídl a já, stejně jako stařec, jsme zbystřili.
I počet lodí, které jsme míjeli, se zvýšil, ať už menší nebo větší.
Věděl jsem, že se blížíme do dalšího přístaviště, které však nebylo už tak velké. Sloužilo spíš jen jako zastávka pro doplnění zásob, či odpočinek, pokud někdo plul několik dní.
A nemýlil jsem se. Ta vzpomínka mi naskočila do hlavy jako blesk. Věděl jsem přesně, že je tu jen pár domků a jeden hostinec s několika pokoji, kde byla i krčma a dalo se dobře najíst. Přemýšlel jsem, jestli se v ní na noc zastavit, nebo jít dál a přespat někde v lese.
Ale při pohledu na Mashira jsem měl rozhodnuto. Musel být z té plavby unavený, a nechtěl jsem ho ještě tahat někam do kopců na neznámé místo. A taky jsem věděl, že tady vládne pevnou rukou jeden ze lvů, který kdysi patřil do naší smečky a zajišťoval klid v tomhle malém přístavišti.
Když jsme na chvíli přistavili u jednoho malého mola, pomohl jsem Mashirovi vystoupit, zaplatil jsem starci zbytek, co měl slíbený, a on už s přáním dobré cesty zas odplul, protože jeho cíl byl o kus dál.
„Půjdeme rovnou do krčmy. Je tam úřad správce tohoto přístaviště. Nevím, jestli ještě ten lev bude na živu, ale bude lepší, když nejprve zjistíme, co a jak, než se rozhodneme, kde přespíme. Pokud se mi to tu nebude líbit, půjdeme do hor. Trochu si pamatuji, že správce byl takový bručoun, ale fajn chlap, a dokonce měl i ženu, a syna, ve věku asi jako já. Tak když tu nebude starý, bude tu doufám aspoň mladý a můžeme pozjišťovat, jak se věci mají a co se změnilo za ty roky, co jsme odsud odešli.“ 

Mashiro
Vyšli jsme z lodi, a ještě se rozloučili se staříkem, který měl už docela naspěch. Podle všeho, se tu nikomu moc setrvávat nechtělo. Jen jsem se přitulil k Renovi, jak kdybych se bál, že ho tu někde ztratím. Bezpečně jsem schoval svůj pach a nechal vyjet jen Renův lví. Nepotřebovali jsme, aby někdo věděl, kdo doopravdy jsem. Nezdálo se mi to bezpečné. Popravdě jsem se tu cítil dost sevřeně, jak kdyby mě někdo neustále pozoroval, podle toho jsem se i choval.
„Dobře, uděláme to, jak myslíš. Vůbec to tu neznám, a i když je to dlouho, to ty jsi tu doma,“ pousmál jsem se a rychle se otočil, když mi někdo chtěl ukrást měšec s penězi, který jsem měl u boku.
„Tohle nedělej, mohl bych ti tu ruku ukousnout,“ napomenul jsem toho spratka, který po mě jen vyplázl jazyk a hned se mi vysmekl ze sevření.
Na první pohled tu byla bída. Dost lidí a dětí bylo na ulici a vypadali velmi hladově. Dívali se po nás, jak kdyby nás chtěli sníst, ale neopovážili se udělat krok dopředu. Připomínalo mi to, kým jsem byl já. Kdyby nebylo té hodné babičky, která mi nabízela teplo domova a dost se o mě starala, nikdy bych nebyl takový, jako dnes, byl bych stejný jako oni.
Za chvíli se před námi objevil docela udržovaný hostinec, do kterého jsme hned zalezli. Málem jsem vrazil do stejně vysokého muže, jako je Ren, který po mě jen zavrčel a něco si zabručel pod vousy, než si sedl o kousek dál ke stolu. Nesl piva, která rozdal asi třem mužům, kteří byli s ním. Podle všeho, to byli členové hlídky.

Ren
Rozhlížel jsem se kolem sebe a snažil se rozpomenout, jak to tu před tím vypadalo. Jaké teď byly změny oproti tomu, co jsem si pamatoval.
Trochu se to tu rozrostlo. Už to nebylo jen pár chatrčí, ale přibylo tu několik domků. Co se však nezměnilo, byl hostinec.
Říkal jsem sice Mashirovi, že si to nepamatuji, že ani nevím, kde zemi najít. Ale lhal jsem. Pravda byla, že jsem se tu nechtěl vrátit. Pro mne to byla minulost, ve které jsem se nechtěl hrabat. Chtěl jsem prostě zapomenout a už se sem nikdy nevrátit.
Když jsme vešli dovnitř hostince, přitáhl jsem si Shira k sobě, když se málem srazil s jedním vysokých chlápků, co tu byli. Jako jeden z mála vypadal, že je celkem v pohodě, ale podle oblečení jsem pochopil, že je jedním ze strážců tohoto malého přístavního městečka.
Když jsme se usadili a nechal jsem si donést pití a večeři, zadíval jsem se jeho směrem.
Nebylo pochyb. Moje paměť sloužila ještě dobře.
„Počkej tady,“ řekl jsem Mashirovi a vstal.
Došel jsem k jejich stolu, zastavil se a mlčky jsem čekal, až si mě začnou všímat, protože se docela živě bavili.
„Co chceš?“ otočil na mě ten chlápek hlavu.
„Chci mluvit se správcem, zaveď mě k němu.“
„A to jako proč? Chceš se tady usadit, nebo co? Pokud jen procházíš, není potřeba mluvit se správcem. Zaplať si večeři a nocleh a ráno vypadni,“ zamračil se na mě.
Opřel jsem se rukama o stůl a naklonil se až k němu. Nechal jsem vystoupil na povrch své lví znaky a svůj nezaměnitelný pach.
„Chci mluvit se správcem, Fuyuki,“ zavrčel jsem. „Doveď mě k němu. Hned!“
Strážci, co seděli s ním, vyskočili na nohy, ale já se ani nehnul, stejně jako on.
„Nějaká prašivá kočka mi nebude rozkazovat…“ také na mě zavrčel. „Přijde si kdo ví, za jakou dobu, a myslí si, že se z ní posadím na prdel.“
„Chceš, abych ti natrhnul i druhé ucho?“ výmluvně jsem se podíval na jeho levé lví ucho, kde bylo jasně vidět, že mu kousek chybí.
Jo, když jsme byli děti, často jsme se kočkovali. Zkoušeli jsme, kdo z nás dvou je silnější, a takhle to dopadlo. Ale ani já tenkrát nevyvázl bez úhony. Moje pravá ruka má na něj stále památku.
Přestal jsem se opírat a vyhrnul jsem si rukáv.
„Nebo ti mám připomenout, kdo jsem?“ ukázal jsem mu jizvu od jeho zubů, těsně nad loktem.
„Myslel jsem, že jsi někde chcípnul,“ otočil hlavu a ani se na ruku nepodíval.
„Vítej zpátky, Rene,“ dodal o něco tišeji, a já si všiml, jak se mu zachvěly ruce. „Pojď se mnou.“
Vstal od stolu a svým překvapeným společníkům nakázal, ať zůstanou na místě a hlídají.
Kývl jsem na Mashira, a pak jsme se společně i s Fuyukim vydali dozadu, kde za zadními dveřmi byla chodba a schody vedoucí do oddělené části, kde měl úřad správce přístavu.
„Bako… je na živu?“ zeptal se, aniž by se na nás otočil.
„Je.“
„Pamatuji si, že vás tenkrát hledali. Celá smečka zuřila, a kdo se jen křivě podíval, se zlou se potázal. Kde jste celou tu dobu byli?“
„Je to na dlouhé povídání, jednou ti to povím, ale teď ne. Jen… Chtěli nás prodat, ale někdo nás zachránil. Jen… vždycky jsem si myslel, že nás vlastní prodali. Že nás zradili,“ zavrčel jsem tiše.
„Ani netušíš, jaký byl poprask, když jste najednou zmizeli. Ani jedna loď odsud neodplula, dokud ji neprohledali. Ale vy jste už zřejmě byli odsud daleko pryč,“ zastavili jsme u jedněch dveří a Fuyuki se na mě otočil.
„Otec stále správcuje, ale už je nemocný, ale určitě tě rád uvidí. Rene…Chyběl jsi mi. Strašně moc…“ najednou mě popadl do svých silných paží a objal mě. „Vítej doma.“

Mashiro
Díval jsem se na Rena, jak se baví s tím mužem, a byl jsem připraven kdykoliv vystartovat k jejich stolu, abych mu pomohl ve rvačce, ale nakonec k ničemu takovému nedošlo. Místo toho, jsme se vydali někam pryč, a ještě se s ním ta osoba tak kamarádsky objímala.
„Vrrr…“ zavrčel jsem, když se mi to zdálo moc dlouhé a začal jsem trochu žárlit.
„Hmmm… Copak ty jsi?“ přiblížil se ke mně, ale já tak rychle ucukl, že se hned stáhl.
„No tak, jsi z cukru? Aha…“ natáhl můj pach a podíval se na Rena, jak kdyby naprosto přesně věděl, ke komu patřím.
„Kočka… Jsem kočkovitá šelma, další otázky?“ zamručel jsem, ale i přesto jsem se víc přitiskl k Renovi, pro svojí vlastní bezpečnost.

Ren
Musel jsem se zasmát nad Mashirovou reakcí.
Prý kočka… kočkovitá šelma… odpověď asi nejlepší, kterou jsem mohl slyšet, a která mě vážně pobavila.
„Otec už dlouho správcovat nebude. Pomáhám mu, a nejspíš to po něm přeberu, pokud se něco nezmění. Ale je to těžký. I ti, co se tu zastaví, nám moc peněz nepřinesou. Upadlo to, když se zavřely brány. Já sám tam chodím jen párkrát za rok. Víš proč… No… Pokud se tam chystáš, můžeme tě doprovodit. Možná by to bylo i lepší,“ otevřel Fuyuki dveře a my vešli dovnitř.
Došel jsem k pohodlnému křeslu, ve kterém seděl stařec se zavřenýma očima.
„Otče, přivedl jsem návštěvu,“ došel k němu Fuyuki a opatrně se ho dotkl.
Správce otevřel oči, a jeho pohled padl hned na nás.
„Vítám tě doma, Rene,“ řekl tiše, a já na něho překvapeně zůstal hledět.
„Nediv se, jako bys otci z oka vypadl. A musím si dobře pamatovat prince, který natrhl mému synovi ucho,“ mírně se pousmál, ale jinak nevypadal překvapeně, že jsem se tu objevil.
„Potřebuješ doprovod? Půjdeš tam, nebo sis tu udělal jen krátkou přestávku?“ narovnal se a o něco víc si mě prohlédl.
„Půjdu tam, ale až ráno, a doprovod… No, nevím. Pokud se nic nezměnilo, nebudu ho potřebovat.“
„Zůstaneš tady? Tahle zem bez králů umírá…“
Měl jsem na jazyku připravenou odpověď, že ne, že nemám důvod, ale po jeho posledních slovech, jsem s odpovědí zaváhal.

Mashiro
Zůstal jsem stát v pozadí, protože jsem se nechtěl míchat do věcí, které náleží jen Renovi. Jen jsem vykoukl, když stařík promluvil, a já na něj neviděl. Nemohu za to, že jsem moc nenarostl, a jediná chvíle, kdy jsem aspoň trochu výškou roven Renovi je, když se změním v tu prokletou bestii, kterou ani ovládat neumím.
„Auu…“ trochu jsem se přikrčil, když mě zabolelo břicho, jak kdyby mě někdo prudce kopl do močáku.
„Ach… Tebe jsem nezahlédl, ale podle pachu, který z tebe cítím, si tě Ren vybral, je tomu tak?“ podíval se na mě stařík a musel se trochu vyklonit, aby mě viděl v celé mé kráse.
„Omlouvám se, nechtěl jsem rušit váš rozhovor. Jen si na chvíli sednu,“ odpověděl jsem tiše a radši si sedl, protože tohle mi moc dobře neudělalo.
„A ano, jsem jeho partner a nejspíš asi i hermafrodit,“ usmál jsem se, i když mi moc do smíchu nebylo.
Ona nestačila ta osina v zadku, co ho venku objímala, ale ještě si se mnou nejspíš hraje naše dítě, které ani nevím, jak ze sebe dostat ven. Démon jeden. Dokonce si i Ren ze mě utahuje, asi mám na sobě terč, který všem říká, aby si do mě rejpnuli.
„Ještě jedna věc… Nehodlám Rena nechat samotného, stane se se mnou králem mé země. Omlouvám se, jedině děda Bako by mohl, ale to zas nevím, co bude dělat můj dědeček, bývalý král ve lví zemi,“ pousmál jsem se nad tou představou, jak mu děda visí na noze a za boha ho nechce pustit z domu.

Ren
Otočil jsem se na Mashira, když se ozval. A stejně jako správce, i já na něj hleděl s údivem, když řekl, že budu s ním kralovat v jeho zemi. Jen jsem nevěděl, jakou zem má na mysli. Jestli svou původní, nebo tu, v které ho vychovali Marice a Hiroki.
„Cesta do… do našeho království… jak vypadá? Je tam volný přístup, nebo je strážená?“ otočil jsem se zpátky na správce.
„Nikdo ji nehlídá. Nikdo se tam totiž neodváží jít. Království je hlídáno. Ale nikdo neví kým. Každý, kdo se tam odvážil jít, se už nevrátil. Jako by někdo bedlivě chránil celé to smutné opuštěné království. Ale ty jsi syn vládců. Možná ty bys mohl…“ podíval se na mě správce s nadějí.
„Chci tam jít. Ale z jiného důvodu než se vrátit kralovat. Ještě nejsem rozhodnutý. Chci dobrý pokoj, kde budu mít jistotu, že se v klidu můžeme vyspat. Cestou sem jsme v předchozím přístavišti narazili na obchodníky s lidmi a tvory. Byli to ti samí, co mě a Baka tenkrát unesli. Dodnes máme na ně památku,“ vytáhl jsem si halenu a ukázal správci a jeho synovi svá záda.
„Už nežijí,“ dodal jsem na vysvětlení.
„Dobře, nechám vám připravit ten nejlepší pokoj, donést vám něco k jídlu a nachystat vodu, aby jste se mohli umýt. Vidím, že jste dlouho cestovali a určitě to uvítáte. Než se vydáš do své země, zastav se ještě u mne.“
Slíbil jsem správci, že za ním ráno ještě zajdu, poděkoval mu, a pak už jsme s Mashirem následovali Fuyukiho na horní patro, kde byly pokoje.

Mashiro
Jen jsem tiše poslouchal, jak se mezi sebou baví, a radši zaháněl špatné myšlenky, které mě napadaly. Všechno bylo divné, to, že v tuhle chvíli, kdy jsem v tom, jdeme do města, které je nejspíš prokleté. Jak se nám při cestě staví nebezpečí na oči. Vše je zvláštní.
„Děkuji, potřebuji si už lehnout,“ zívnul jsem, jak moc unavený jsem byl.
Byl jsem nakonec vážně rád, že jsme vešli do pokoje, který byl celkem příjemně zařízený, a mohl jsem si nalít vodu do necek. Musel jsem se umýt, tak dlouho jsme na cestě a zas tolik příležitostí, kromě tůněk a jezer nebylo. Z těchto necek se valila horká pára, do které stačilo jen přidat studenou a mohl jsem se ponořit až po nos.
Začal jsem se svlékat hned poté, co jsem vešel do koupelny a zavřel dveře. Beztak měl ještě Ren s tím… druhým lvem, co probírat, a já si chtěl vážně odpočinout v té příjemné lázni. Zalezl jsem do ní a uvelebil se, jak nejlépe šlo.

Ren
Zatímco šel Mashiro do vedlejší místnosti, aby se umyl, já ještě probral s Fuyukim zítřejší výpravu do království.
Nakonec jsem souhlasil s tím, že on, a ještě jeden strážce půjdou s námi.
Normálně bych to nedělal, zvládl bych to, ale tentokrát to bylo jiné.
Měl jsem strach, že bych nemohl dostatečně ochránit Mashira v jeho stavu, kdyby se po cestě nebo v království něco stalo. Teď určitě ne.
Mám zodpovědnost nejen za něho, ale i za naše dítě. Neodpustil bych si, kdyby se jednomu z nich něco stalo.
Když Fuyuki odešel s tím, že za svítání bude čekat dole v krčmě, zavřel jsem dveře, svlékl jsem se a šel za Mashirem.
Byl uvelebený v horké vodě, a vypadl spokojeně.
Vlezl jsem si k němu, usadil jsem si ho mezi své nohy a opřel si ho o svou hruď.
„Jsi unavený? Brzy ráno vyrazíme. Půjdou s námi dva strážci. Víš, nechtěl jsem, normálně bych to zvládl sám s tebou, Ale teď,“ pohladil jsem jeho bříško. „Teď prostě ne. Teď je to jiné… Neodpustil bych si, kdyby se vám něco stalo.“

Mashiro
Lekl jsem se, když si za mě Ren sedl. Trochu jsem si zdřímnul, když tak dlouho nešel, a tak mě tohle překvapilo. Opláchl jsem si hned obličej, abych smyl tu únavu.
„Minulý večer jsem nespal, a tak jsem trochu na štíru se spánkem, ale není to tak hrozné. Víš… Já… Jak tě napadl ten velký medvěd, já… Moje tělo se chtělo proměnit. Nevím, jak to mám ovládat, a zatím to vypadá, že to chce ovládat mě. Co když opravdu ohrozím tebe a naše dítě? Musíš mi něco slíbit, kvůli mně i tomu malému,“ otočil jsem se k němu a chytil jeho tváře do rukou, aby se na mě soustředil.
„Když to nepůjde zvládnout, a nedokážu se už nikdy změnit v člověka, ale budu jen ta bestie… Postaráš se o mě, dobře, Rene? Víš, co tím myslím, takhle bych nemohl žít. Nebyl by to život, ani bych to už nebyl já. Vychováš naše dítě, protože budeš tím nejlepším tátou, jakého by si mohl přát,“ zadíval jsem se mu do očí a políbil ho.
Věděl jsem, že bude naštvaný, plný vzteku, bude mi říkat věci, které jsou pravda, ale… Nic to na tomhle rozhovoru nezmění.
„Budu se snažit, abych byl v pořádku, já se nevzdávám a to nikdy, jen chci vědět, že budeš dost silný, abys to pro nás oba udělal. Nevíme, co se stane, jen musíme být připraveni na vše. Moc tě miluji Rene, tebe a i to, co ve mně roste, ať je to cokoliv.“
Opřel jsem svou hlavu o jeho a čekal na odpověď.

Ren
Mashiro vypadal roztomile, když jsem ho probral. Podrbal jsem ho za ušima, v jeho rozcuchaných vlasech, a víc jsem si ho přitáhl na své tělo.
Už jsem zavíral oči, že si trochu pohovím v klidu, když promluvil.
Zamračil jsem se, když jsem poslouchal, co má na srdci.
Jo, tak tohle… 
Když domluvil, víc jsem se narovnal, chytl jsem Mashira pod bradou a natočil si jeho tvář k sobě.
„Taky tě miluji, Shiro,“ políbil jsem ho. „Ale už nechci slyšet takové hlouposti. Nebudu ti nic takového slibovat. Nikdy. A tím to končí.“
Ještě jednou jsem ho políbil, pustil jsem ho a pak se znovu pohodlně opřel.
Zamyslel jsem se, jak to asi bude v království vypadat. Docela dost jsem si toho pamatoval, ale čas mohl hodně změnit. Je to už dost roků, když nás unesli. Dodnes nevím, jak dopadli rodiče, ale podle našich únosců, je měli prý zabít.
A my jim věřili…
Možná i proto jsme se s Bakem ani nikdy nesnažili vrátit zpátky, protože jsme neměli důvod. I když jsme párkrát byli poblíž, přesto jsme se vždycky otočili na druhou stranu a raději to místo velkým obloukem obešli.
„Půjdu si lehnout. Měl bys taky, brzy ráno vstáváme.“
Stoupl jsem si a pak jsem vytáhl Mashira do náruče a odnesl ho do postele. Přehodil jsem přes něj plátno, aby se mohl utřít a zabalit. Sám jsem se také utřel a oblékl jsem si lehké kalhoty a halenu, kterou nám tady připravili.
Pohladil jsem červenou výšivku znaku mého rodu, ale pak jsem jen mlaskl, a raději se šel ke stolu napít a něco málo sníst.
Po očku jsem pozoroval Mashira, nějak jsem nevěděl, jak se k němu teď chovat. Bylo to pro mne složité. Prostě se musím s touhle novou situací nějak srovnat…

Mashiro
Věděl jsem, že to pro Rena bude, jak ho bodnout podle do boku. Jsem o dost mladší, nebude mě poslouchat, i kdyby to bylo pravdou, a právě se to dělo. Vím, že mě miluje, ale je moc tvrdý, co se mých rozhodnutí týká. Prostě jen neví, jak se má v této situaci zachovat. Popravdě to nevím ani já.
Možná se mu nelíbí představa toho, že v sobě nosím dítě, nikdy neříkal, že by ho chtěl… Sakra… Copak někdo mohl vědět, že budu schopen takové věci? Nikdo z nás se na to nemohl připravit, a co teprve, až se to dozví otcové? Dědové? Budou strachy bez sebe.
Bylo to prostě, jako si sednout mezi dva kameny a čekat, kdy mě rozdrtí.
„Děkuji,“ kňukl jsem, když jsem se zvedl a zapojil přitom břišáky, které v tuhle chvíli již patří někomu jinému.
Měl bych si dávat pozor, protože bych tomu něčemu mohl ublížit. Narovnal jsem se do sedu a osušil se, plátno jsem po chvíli zahodil na zem, protože jsem ho již nepotřeboval a omezovalo mě. Zabalil jsem se do teplé deky a už se jen pohodlně natáhl na postel, která byla po dlouhé době vážně příjemné zpestření. Včera v hostinci byla také, ale nemohl jsem si jí užít tak, jako dnes.
„Dobrou noc,“ řekl jsem do ticha a zavřel oči.
Nechtěl jsem dál Renovi nic říkat, stejně by to nerespektoval, a pokud by vážně bylo nejhůř, našel bych si čas, jak to skončit sám. Chránil bych je do konce svých dní. Nemusel jsem se přemáhat, vážně jsem byl unavený, a tak jsem po chvíli jen oddechoval a usnul jak mimino.

Ren
Seděl jsem u stolu a pozoroval Mashira, jak se utírá a potom balí do deky, aby si mohl lehnout.
Mírně jsem se zamračil, když jsem znovu pohlédl na jeho břicho, které se začínalo kulatit.
Vážně to bylo divné.
Kdyby byl Mashiro žena, přijal bych to bez okolků, protože to je normální přírodní zákon. Ale takhle?
Takhle mám pocit, jako by tohle narušilo to, co jsem chtěl s Mashirem prožít.
Chtěl jsem s ním být. Nevyměnil bych ho za nic na světě. Chtěl jsem mu ukázat svět, naučit ho spoustě dalších věcí, chtěl jsem vidět, jak roste jako bojovník a budoucí král.
Ale tohle?
Pořád se s tím nedokážu srovnat. Pořád na to, co roste v Mashirovi, myslím jako na vetřelce.
Věřím, že se to spraví, chce to prostě čas.
Ale teď… Necítím se na to, abych se usadil v Maricově království a dělal ze sebe vzorného tátu a partnera krále. Ne, na tohle opravdu nejsem stavěný… Aspoň ne teď, ne v tuhle chvíli.
Necítím se svobodně. Jako by mě někdo svázal… Možná se nakonec rozhodnu zůstat tady v mé zemi.
Když jsem dojedl, s hlavou plných těchto a dalších myšlenek, jsem sfouknul svíci a šel si lehnout vedle Mashira.
Možná se to Mashirovi nelíbí, ale jsem prostě takový. A on taky byl takový jako já. Potřeboval svobodu, chtěl volnost… A co bude teď? Co bude za pár dní? Za pár měsíců, za pár let?
Otočil jsem se k němu a přetáhl přes nás ještě jednu deku. Chtěl jsem si ho přitáhnout blíž k sobě, ale něco bylo mezi námi…
Tak jsem jen položil ruku na jeho bok, políbil ho do vlasů a opatrně se k němu přiblížil, abych cítil jeho teplo a jeho vůni, protože tu miluji, miluji ho, a…
Prostě se s tímhle budu muset nějak srovnat.

Mashiro
Spal jsem docela klidně, vážně jsem to potřeboval, ale jen do chvíle, kdy mě něco probudilo. Jak kdyby se mi celé tělo zapálilo a nechtělo se zklidnit. Bylo mi horko… Hned na to zima… Bolelo mě břicho, a přitom jsem se cítil příjemně. Nedokázal jsem popsat, co se se mnou děje, a podle toho jsem se i choval. Otevřel jsem oči, jak kdyby mě něco vylekalo a díval se na Rena. Spal, vypadal celkem ztrápeně. Na čele se mu rýsovala malá vráska a jeho ruce… Neobjímaly mě. Nevěděl jsem proč, ale od té doby, co ví o našem dítěti, cítil jsem, jak se mu to nelíbí. Jako kdybychom měli být pro něj přítěž. Ne oba, ale to, co je ve mně. Proto mi i řekl, že mi nikdy neslíbí, že se o něj postará. Nechce ho. Chápu ho, tohle nikdo nečekal, ale když už se to stalo, já se ho nevzdám. Udělám pro něj všechno, i kdybych měl stát proti němu. Jsem rozhodnut stát se dobrým otcem, nebo čím jsem.
Opatrně jsem se posadil, abych ho nevzbudil a otevřel okenice. Výhled byl jen do nejbližší zahrady, kam stačilo seskočit po stromě. Jak za mlada, jsem se změnil v kočku a hbitě slezl po stromě dolů. Nikdo tu nebyl, asi na tuto zahradu nesáhli tak třicet let. Jablka, co rostly hned na stromě vedle mě, byly tak sladké, že jsem jich zhltl pět, a pořád jsem mohl dál. Sedl jsem si na trávu a jen pozoroval tu příjemnou přírodu, co tu kolem byla. Sice malé místo pro život, ale pro relax mi to stačilo.

Ren
Cítil jsem, jak se k ránu Mashiro více vrtí. Jen jsem pootevřel oči a mrknul na něj.
Vypadal, že se mu neleží dobře, a to ho vzbudilo.
Zavřel jsem oči a nechal ho.
Zvedl se a po chvilce jsem slyšel, jak otevírá okenice a dovnitř se vetřel čerstvý ranní vzduch prosycený ranní vláhou.
Když jsem zaslechl šustot, otočil jsem se. Právě ve chvíli, kdy změněný v kočku vyskočil z okna na nejbližší větev.
Zvedl jsem se, přešel k oknu a nahlédl ven. Když jsem viděl Mashira sedět pod jabloní a cpát se jablkama, uklidnil jsem se. Nechtěl bych, aby mi někam zmizel, abych ho musel hledat.
Nesnesl bych pomyšlení, že se mu něco stalo, ať už se stalo cokoliv.
Je pravda, že tohle je i moje zásluha. Ale tak nějak mě napadlo, že kdybych tušil, že se tohle stane, tak bych s našim spojením ještě nějakou chvíli počkal.
Užili jsme si jednou a hned tohle…
Jako by tím naše období páření skončilo. Nešlo mi jen o to. Ale o všechno ostatní, co tohle „těhotenství“ provází. A navíc… Mashiro je velmi mladý, nic ještě nezažil, a už se uváže k jednomu místu, kde bude vychovávat naše dítě…
Měl rád svobodu, chtěl být volný… A takhle… Nebude.
Vím, že se ženy v těhotenství mění. Ale změní se i Mashiro? Už to nebude ten bezprostřední kluk, jakého jsem ho poznal.
Ať bude říkat, co chce, třeba to, že je to pořád on, že se nic nezmění, není to pravda. Už teď je na něm ta změna v jeho chování patrná…
Změní se toho hodně. A nejen on…
I když rád řeknu, že jsem táta, že mám dítě, přesto jsem nemohl popřít, že mě tohle zaskočilo. Že mě tohle mrzí, protože jsem chtěl s Mashirem dělat spoustu jiných věcí, které teď už nebudeme moc dělat.
Odstoupil jsem od okna, když se ozvalo zaklepání.
Otevřel jsem dveře, za kterými stál Fuyuki. Řekl mi, co bylo potřeba, a zase odešel.
Vrátil jsem se k oknu a zavolal na Mashira.
„Pojď se nasnídat a obléct, za chvíli vyrážíme!“

Mashiro
Bylo mi tam příjemně. Lehký větřík mi čechral srst, a příjemné teplo z ranního slunce mi zahřívalo čumák. Až když na mě zařval Ren, jsem se probral. Zavrčel jsem na něj ve smyslu, že nejsem nějakej hej počkej a prokličkoval mezi větvemi stromu tak rychle, že nestihl skoro ani uhnout, když jsem skočil do pokoje.
Provokativně jsem se protáhl, když jsem se ze zvířecí podoby narovnal do lidské. Mručel jsem… Tak, jak když ho lákám na své tělo, jenže… Nemohl jsem tušit, jestli se mu ještě vůbec líbím, když ví, proč mám takové břicho. Třeba se mnou ani nebude chtít spát, kdo ví. Pořád jsem kočka, která má ráda volnost. Pořád miluji šplhat do korun stromů. Pořád jsem to já a budu. Nic se nezmění… Já se nezměním. Moje pocity jsou jiné, ale povaha rozhodně ne. Klidně budu cestovat i s našim malým… Budu mu ukazovat svět, a tak ho vychovávat. Nechci zpět do své země, nechci zůstat ani tady. Třeba najdeme místo, kde budeme moct začít od znovu. Ren je můj partner, nikdy si mě nenárokoval natolik, aby si mě vzal, jako otec mého otce. Nenosím nic, kromě toho přívěšku, co by ho ke mně svazovalo. Třeba… Co když ve své zemi najde někoho, kdo pro něj bude vhodnější? Moje srdce by prasklo, ale žil bych. Postaral bych se o naše dítě a vychoval ho. Miluji Rena tak, jak nic jiného na světě, vždy budu.
„Nemám hlad, najedl jsem se,“ mlsně jsem si olízl rty, na kterých ještě ulpěla šťáva z toho lahodného ovoce.

Ren
Podíval jsem se na Mashira s mírně pozvednutým obočím, když na mě zavrčel. A pak se choval, jako by nic.
Nepobral jsem to.
Vždyť jsem nic tak špatného neřekl, jen jsem chtěl, aby šel nahoru, abychom se mohli připravit a jít.
I přesto jsem k němu přistoupil, chytl jsem ho za bradu a zvedl mu hlavu. Olízl jsem mu rty a políbil ho.
„Tady vždycky rostly ty nejchutnější jablka. A vevnitř královského zámku, v zahradě, kam směli jen někteří, roste jabloň, která se s tímhle nedá srovnat. A pokud si dobře pamatuji, tak i tam právě dozrávají jablka.“
Ještě jednou jsem Mashira políbil, a pak jsem ho pustil, abych se mohl obléct.
„No, mě by jablka nestačily,“ posadil jsem se potom ke stolu a začal jsem snídat.
Bylo fajn se v klidu najíst. Nebýt ve spěchu a neohlížet se za rameno, jestli na mě někdo nezaútočí. Tahle cesta je docela únavná.
Podíval jsem se po očku na Mashira.
Zapřemýšlel jsem nad tím, co se doteď všechno stalo, jeho změny a jeho chování. A došlo mi, že hodně toho má společného s tím, že čeká dítě.
Stále mi to nešlo na rozum, a těhotenství u muže… No… Nebylo mi to zrovna při chuti.
Ale tohle všechno…
Dojedl jsem, napil se, a pak jsem vstal a přešel k Mashirovi.
„Tohle budeš nosit. Nesundáš to,“ sundal jsem si korále od Susumu ze zápěstí a namotal jsem je na ruku Mashirovi. „Nevím, co nás v mém domově čeká, nemůžu s tebou být na každém kroku. Takhle to bude jistější.“

Mashiro
Mezitím, co Ren snídal, jsem se oblékl a dal do pořádku. Upravil jsem si halenu tak, aby nebylo vidět to moje bříško a nikdo se pitomě neptal. Sakra… Vážně by se na to nikdo neptal, kdo by jako takovou věc mohl čekat?
Zarazil jsem se ve chvíli, kdy mi Ren na ruku navlékl ty korále. Nelíbily se mi… Měl jsem k nim nějaký podvědomý odpor, který se mi jen těžko ovládal, ale nešlo to jinak, nejspíš to bylo pro naše dobro.
„Dobře,“ souhlasil jsem, i když se mi vážně nechtělo.
Přitulil jsem se k Renovi a přitáhl si ho pro polibek, ale jen na chvíli, než do pokoje vešel ten chlap ze večera a netaktně mlasknul.
Je mi jedno, co si myslí o mém vztahu s Renem, ale on je můj. Vrátil jsem mu jeho mlasknutí zavrčením, a vzal jsem si brašnu, do které jsem naházel pár jablek, co tu byly na tácu. Nejspíš z té zahrady, protože voněly stejně.
„Měli bychom vyrazit, abychom měli dost času do setmění, to bych nikomu neradil se tam pohybovat,“ řekla ta osoba, co mi, nevím proč, vadila.
Možná i to, jak pořád po Renovi koukal, neviděl jsem do jejich dětství a ani do toho, co spolu prožili, o to víc mě to žralo. O to víc mě v tyto dny trápil fakt, že mě Ren nikdy oficiálně neudělal svým, jen sexuálním partnerem. I když můžu tvrdit, že je to můj partner, a že zůstane se mnou, co já vlastně vím. Ren o svých pocitech moc nemluví, a asi nikdy mluvit nebude.

Ren
Když vešel Fuyuki, byli jsme akorát připraveni vyrazit. Vrátil jsem Mashirovi polibek, a pak už jsme vyšli z hostince ven.
Čekala nás přibližně půl denní cesta. Kdybychom se změnili, bylo by to rychlejší, ale nechtěl jsem. Nejen proto, že jsme potřebovali mít oblečení a nějaké věci, a ve zvířecích podobách bychom to těžko všechno pobrali. Ale i proto, že jsem nechtěl kvůli Mashirovi.
Pamatoval jsem si, že když byly ženy v očekávání, moc se ve lvice neměnily, protože to byl dost nápor na jejich těla a taky pro dítě. Měnily se jen v nejnutnějších případech.
Vyjít z přístaviště dlouho netrvalo. Nebylo tak velké. A když jsme byli za posledními domy, navedla nás cesta rovnou do hor, do hustých lesů.
Bylo vidět, že cesta nahoru tu zůstala. Ale byla zarostlejší, než jak jsem si ji pamatoval. Ale bylo taky vidět, že už po ní nikdo moc nechodí.
„Královský pár… Tví rodiče, jsou pochovaní v zámecké zahradě. Umřeli jen chvíli po tom, co jste se ztratili. Někdo jim k tomu pomohl. A když jsme je našli, stihli ještě říct, že vás unesli. Pak už nic,“ řekl polohlasně Fuyuki a podíval se na mě, co na to řeknu.
Ale já jen přikývl, protože se mi o téhle věci nechtělo ani mluvit.
Nechtěl jsem na to vzpomínat. Tenkrát jsem si myslel, že nás všichni, včetně rodičů, zradili. Unesli nás z našeho pokoje, a nikdo nám nepřišel na pomoc. Netušili jsme, že přepadli zámek…
Byla to velká skupina, a dobře organizovaná, která se ničeho nebála a ani neštítila.
Cesta nahoru byla docela namáhavá. Donutil jsem Fuyukiho i Mashira, abychom si udělali aspoň malou přestávku, abychom nabrali síly. A nechtěl jsem, aby se Mashiro moc přetahoval.
Les byl čím dál hustější, jak o něj spoustu let nikdo nepečoval, nikdo neprořezával stromy. Nebylo proč, když na zámku a v přilehlých domcích nikdo nežil, a nebylo potřeba dřeva na otop.
Když však les o něco zřídl, věděl jsem, že se blížíme k cíli…

Mashiro
Šel jsem v klidu, nic mě nebolelo, netrápilo, mohl bych takhle po svých jít klidně týden, jak moc nabitý energií jsem byl. Bylo mi fajn, i když jsem se v Renově zemi cítil nějak sevřený. Nebylo mi tu moc fajn a dost často se stalo, že korále na mé ruce zvláštně zasvítily. Nevím, proč jsem se tu cítil jinak, ale jasné bylo jedno, něco ve mně se tu necítilo v pohodlí, tím pádem je tu lék na to, jak se nestát tou bestií, která mě děsí.
„Pozor skrčku, co kdyby se ti něco stalo? Ren by mě zabil,“ zazubil se na mě ten blbec, když mě zvedal ze země, kam se mi povedlo upadnout.
Ani nevím proč, prostě jsem šel a podsekly se mi nohy, jak kdyby mi někdo ve vteřině vzal sílu stát na nohách. Ren… Po celou tu dobu vypadal, jak kdyby domů kráčel hrdý a mocný lev, hoden toho, aby mu tahle země říkala domov, proto se snad i stromy rozestupovaly, aby se mu poklonily. On byl doma.
„Děkuji,“ chtěl jsem se postavit, ale znovu se to stalo.
Radši jsem se s nechutí opřel o toho chlapa a nechal si pomoci zcela do stoje. Narovnal jsem se a prokřupal si kosti, až teprve v tu chvíli jsem mohl jít dál. To, čemu se tu nelíbí, se brání celkem tvrdě.
„Myslím si, že je tu vážně lék, té bestii se to nelíbí,“ podíval jsem se na Rena a mírně se usmál, aby se o mě nebál.

Ren
Otočil jsem se, když sebou Mashiro málem sekl na zem. Chtěl jsem mu jít pomoct, ale Fuyuki byl rychlejší. Shiro vypadal, jako by mu prostě někdo podsekl nohy.
Počkal jsem, až mě dojdou a šel vedle Shira z druhé strany.
„Kdyby ti nebylo dobře, řekni mi, ano?“ podíval jsem se na něj starostlivě, a potom na korále na jeho ruce.
Když jsme došli na kraj lesa, objevilo se před námi velké prostranství. Věděl jsem, že na druhé straně je další les, vlastně to tu celé ten les lemuje, ale kdybychom šli podél něho, trvalo by spoustu dní, než bychom to celé obešli do kola.
Naše cesta ale nezmizela. Vedla přímo, rovnou doprostřed tohohle místa, kde také stromy rostly, ne však už tak hustě, spíš ojediněle.
Slunce se už pomalu sklánělo k západu, když jsme konečně došli k mému rodnému městu, kde uprostřed stál zámek. Celé město i se zámkem bylo obehnáno vysokým plotem a velkou těžkou bránou.
„Tam,“ ukázal jsem na tu největší stavbu, která tady byla.
„Tyhle domky patřili lidem, kteří se starali o zámek, a strážcům. Později jejich rodinám. Naše smečka nebyla početně velká, ale byla hodně silná. Tohle nám bohatě stačilo na to, aby se k nám nikdo nedostal, abychom se ubránili a ukázali, že s námi není radno si zahrávat. Až… až do chvíle, kdy se objevili oni. Dodnes nechápu, jak se jim to mohlo povést,“ začal Fuyuki Mashirovi vysvětlovat, zatímco jsme se blížili po zarostlé cestě k bráně.
Potom přešel k bráně, sevřel v ruce tu masivní kliku a zatlačil. Musel hodně potlačit, ale nakonec s hlasitým vrzáním, které se neslo do okolí, až mi chlupy vstávaly po těle, se otevřela, abychom mohli vstoupit dovnitř.
„Nikdy jsme ji nezamykali. Nikdy se ale nikdo nepokusil vejít dovnitř. Nikdo, kdo nemá krev naší smečky, a pokusil se o to, se už zpátky nevrátil…“ ustoupil Fuyuki, abychom mohli vejít jako první, ale ještě se otočil na Mashira. „Ty můžeš vejít. Jdeš s námi a jsi náš host. A navíc jsi cítit Renem. Víc než normálně. Tebe město vpustí dovnitř. Neublíží ti, bude tě brát, jako svého.“

Mashiro
Poslouchal jsem Fuyukiho a hltal každé slovo, abych se o Renovi něco dozvěděl. Popravdě se o minulosti nikdy nebavil. Řekl jen něco málo, a co se týkalo Baka, tak ten řekl ještě míň. Nesnášel svoji minulost a podle jeho zad se nebylo čemu divit. Miloval Rena a dělal vše proto, aby ho dobře vychoval, proto jako jediný hned od začátku fandil našemu vztahu.
„Hach…“ zasekly mě ty vrata, jak kdyby mě sevřely v kleštích.
Musel jsem se zastavit a odklonit, protože se mi tak natáhlo, že jsem polovinu těch ranních jablek vyhodil do keře nedaleko.
„Mashi… Mashiro… Dívej, tohle jsou věže kdysi nejkrásnějšího města, které kdy bylo. Jen malé, ale chránilo po staletí posvátné kočky, jako jsem já a ty. Chodím sem každý rok pro lék na mou slabost. Pamatuj…“ ozvalo se mi najednou v hlavě jako mlhavá vzpomínka.
Nikdy jsem si na nic takového nevzpomněl, a najednou jsem tu a hned vím, že je zde něco, co velmi dobře znám.
„Matka… Rene, chodila sem a znala to tu. Je tu nějaký léčitel? Bylinkář? Kouzelník? Byl jsem tu s ní, vzpomínám si,“ narovnal jsem se, když jsem se konečně cítil lépe.
„Jsem v pořádku, můžeme jít dál. Je to v mém stavu normální, neboj se,“ naklonil jsem se k Renovi a na moment mu sevřel ruku.
Nechci se tu zastavit, chci jít dál.

Ren
Když Fuyuki začal Mashirovi vyprávět něco o městě, také jsem pozorně poslouchal. Okamžitě se mi vracely vzpomínky na to, jak se tu žilo. Dokonce jsem si pamatoval i některé lidi, a vybavovaly se mi jejich tváře.
Ale po posledních Fuyukiho slovech jsem se zarazil.
Město vpustí Mashira dovnitř, bere ho jako svého a neublíží mu…
Jaká to byla, nebo je, ochrana, která se takhle stará o své obyvatele? Čím je to město zvláštní? Když jsem tu žil, nezabýval jsem se tím. Byl jsem dítě a měl jsem jiné věci na práci. Třeba se porvat s Fuyukim… Nikdy mě tenkrát nenapadlo, proč tu žijeme tak spokojeně, i když jsme nebyli nějak obrovská smečka, a že se nás nikdo nepokusil nikdy napadnout.
Odpověď nejspíš bude v zámku. Možná…
Co nás tu chránilo?
Otočil jsem se, když jsem za sebou zaslechl ne moc vábné zvuky.
Mashiro se snažil vrátit svou snídani přírodě v ještě nestráveném stavu. Nejspíš ho budu muset hlídat, aby se zbytečně nepřejídal. A když se na mě Fuyuki udiveně podíval, jen jsem pokrčil rameny a zavrtěl hlavou, aby se neptal.
Mashirovu ruku, kterou se mě chytil, jsem už nepustil. I když by mu město nemělo ublížit, a tak nějak jsem to i cítil, přesto jsem si byl jistější, když jsem ho měl vedle sebe.
A možná to není jen Mashirem samotným. Nosí naše dítě, a to je vlastně má krev. Součást mé smečky. Součást tohoto města…
„Půjdeme se podívat na zámek,“ ukázal jsem volnou rukou před sebe.
Než jsem vykročil, pohlédl jsem do uliček města a několika hlubokými nádechy jsem se snažil zahnat ten tísnivý pocit, jaký na mě padl z těchto prázdných domů.
Bylo to jako město duchů…