3.
Seděl jsem v křesle a pozoroval spícího Ondru. Při všech těch myšlenkách a při tom naprostém tichu se i mě nakonec začaly klížit oči. Když mi zapípal mobil, trhnul jsem sebou leknutím. Rychle jsem ho vydoloval z kapsy. Přišla zpráva od Lenky. Přečetl jsem si to. Psala, že jsou v klubu a čekají mě. Bylo to kousek odsud. Podíval jsem se, kolik je hodin.
Páni, to jsme to tu zalomili oba a dokonce na docela dlouhou dobu.
Postavil jsem se a trochu se protáhl, abych srovnal tělo pokrčené a polámané z toho křesla. Přistoupil jsem k Ondrovi a jemně ho chytil za rameno. Otevřel oči a podíval se na mě.
„Co je? Co se děje?“ chvilku trvalo, než mu došlo, že vlastně usnul. Posadil se. „Kolik je hodin?“ Protřel si oči.
„Bude půl sedmé,“ odpověděl jsem. Odsunul jsem křeslo zpátky na původní místo. „Chceš se napít?“ zeptal jsem se a zamířil do kuchyně, aniž bych čekal odpověď. Napil jsem se a také Ondrovi donesl sklenici vody.
„Unavený z práce?“ podal jsem mu vodu.
„Unavený z tebe,“ řekl a napil se.
„Kdybys nekecal.“
Ondra to raději nekomentoval. Co kdybychom se zase rafli.
„Já půjdu,“ začal jsem se sbírat.
„Nejdeš teda s námi?“ Ondra se postavil a začal se protahovat. Díval jsem se na něj, jak mu všechny svaly pracují a div jsem nestíral slinu na bradě.
„Ne, slíbil jsem, že někam zajdem s Lenkou.“ Šel jsem do předsíně a začal se oblékat.
„Co zítra?“ Ondra už stál za mnou a natahoval si triko.
„Ještě nevím. Ale jestli chceš, stav se na oběd a pak bychom viděli co dál.“
„Tak jo, zítra přijdu.“
Ještě jsme si dali malou pusu a já vyrazil za Lenkou.
Holky jsem našel v klubu, přesně jak mi Lenka psala. Seděly v rožku u stolu a hned na první pohled bylo vidět, že se dobře baví. Přisedl jsem si k nim a ony si mě hned začaly dobírat, že vypadám až podezřele spokojeně. Můj úsměv se roztáhl ještě víc a holky hned chtěly vědět podrobnosti.
Prý – Co jste s Ondrou dělali celé odpoledne?
„Jste nějak zvědavé,“ smál jsem se. „Taky se neptám, co děláte s klukama.“
„Hele, tak dost,“ ozvala se Lenka. „Veškeré podrobnosti a úchylárny jsou jen pro moje uši.“
„Né, my to chceme vědět taky,“ škemrala tátova asistentka.
Podíval jsem se na ni, jak se kření. Naklonil jsem se tak, aby to slyšela přes tu hlasitou hudbu a zašeptal jsem ji do ucha: „Pusť si gay porno, tam se toho dozvíš víc.“
„Jenže to není ono. Tam to je vždycky přehnané,“ drcla mě do ramene. „Tak něco řekni.“
Začal jsem se smát ještě víc.
„Já nevím, že vás holky tak strašně zajímá sex mezi klukama.“
„No, tak, Pavle! Řekni, jaký je Ondra.“
„Helé, a proč se nezeptáte, jaký jsem já?“ zatvářil jsem se trošku uraženě.
„No tak povídej.“
„Jsem prostě nejlepší. Proč si myslíte, že je Ondra tak spokojený?“
Letmo jsem zahlédl, jak se po těch slovech Lenka zašklebila.
„Hej,“ žduchnul jsem do ní. „Co to mělo být?“
„Ale nic, to já jen tak.“ Vzala skleničku a napila se. V tu chvíli už měla takový nic neříkající výraz a já to hodil za hlavu.
Večer pak probíhal celkem v pohodě. Dobře jsme se bavili a trochu jsem i potancoval. Teda – pokud se tomu tanec dalo říkat. Někdy kolem půlnoci jsme se rozhodli, že půjdeme domů. Rozloučili jsme se před klubem.
„Jdeme pěšky, nebo si zavoláme taxi?“ zeptal jsem se Lenky. Měl jsem trochu těžší nohy z toho vypitého vína.
„Půjdem pěšky,“ rozhodla Lenka. „Aspoň se trochu provětráme. Půjdeme ke mně, je to blíž.“
Bylo rozhodnuto. S vidinou, že zas budu spát v tričku se šmoulama, jsme se pohodovým krokem vydali k Lence domů.
Byli jsme asi v polovině cesty. V jedné ulici bylo docela živo i přes pokročilou noční hodinu. Bylo tam pár klubů a v tuto chvíli se tu pohybovalo docela dost lidí, lačnících po zábavě.
Na konci ulice z jednoho klubu právě vyšla celkem rozjařená skupinka. Zarazil jsem se. Uslyšel jsem známý hlas. Patřil Michalovi. Ten člověk vážně nejde přehlédnout. Nejenže chodí výstředně oblečený, ale tentokrát byl i dost hlučný. Evidentně měl zase upito.
Zpomalil jsem. Neměl jsem zájem se s ním potkat. Lenka se musela pár kroků ke mně vrátit.
„Co je?“
„Nic, jen se s ním nechci potkat,“ ukázal jsem prstem na Michala. „To je ten, jak jsem ti o něm říkal. A navíc má vypito. Nejspíš bych mu brzy skočil po krku.“
Když jsem to říkal, netušil jsem, jak blízko od pravdy jsem byl.
„Myslíš toho, co je tak extra oblečený?“ podívala se Lenka ke skupince.
„Přesně.“
Oba jsme se na něj zaměřili.
„Vypadá, jako by prošel pěti butiky a v každém si na sebe něco oblíkl,“ zasmála se Lenka. „Ale musím uznat, že i přesto mu to v tom docela sluší.“
„Pche,“ odfrkl jsem si.
Skupinka se pomalu vydala na konec ulice. Zřejmě se rozhodli přemístit někam jinam. Z klubu ještě vyběhli dva kluci a přidali se k nim. Jeden z nich byl Ondra.
„Nejdeš za ním?“ zeptala se mně Lenka, když ho viděla.
„Ne, stejně ty kluky moc neznám,“ pomalu jsem pokračoval v chůzi. Velice brzy jsem však změnil názor.
Pomalu jsme se za nimi šourali a udržovali dostatečný odstup. Nikdo z nich si nás zatím nevšiml. Bodejť by jo, když tu bylo tolik lidí. Já jsem celou dobu pozoroval Ondru. Bylo vidět, že se dobře baví. A Michal taky. Občas k někomu přiskočil, chytil ho kolem pasu a dal pusu na tvář. Zatím jsem to byl schopen strávit. Až do chvíle, kdy se přiblížil k Ondrovi. Michal kolem něho poskakoval jako malé štěně a byl u něj čím dál blíž. Sledoval jsem to se zatnutýma zubama.
„Pavle, klid,“ snažila se mě Lenka uklidnit, když viděla můj výraz. „Jsou to kámoši, o nic nejde.“
Michal ale asi nechápe pojem kamarád.
Aniž bych si to uvědomoval, postupně jsem zrychloval krok.
„Pavle, zpomal!“ volala na mě Lenka.
Neposlouchal jsem. Viděl jsem, jak Michal chytil Ondru jednou rukou kolem pasu. Začala ve mně vřít krev. Ondra ho sice odstrčil, ale i tak. Jasně jsem mu řekl, že tohle dělat nebude a zřejmě mu to nedocházelo.
Michal oběhl Ondru. Otočil se k němu čelem, šel pozpátku a něco říkal. Pak mu zničehonic s úsměvem skočil kolem krku. Ondra se musel zastavit a chytit ho, aby nespadli na zem.
„To stačí!“ řekl jsem dost důrazně a rozběhl jsem se k nim.
„Pavle!“ zavolala za mnou Lenka.
Kluci to zaslechli a otočili se. Michal hned pustil Ondru a odstoupil od něj. Ale to jsem už byl skoro u nich. Nasral mě. Nasrali mě oba. Ondra se rychle otočil, a když viděl, jak jsem vzteklý, chtěl mi zastoupit cestu.
Zbytečně. Tvrdě jsem ho odstrčil a vrhl se přímo na Michala. Aniž by kdokoli stihl zareagovat, jednu jsem mu hned vrazil, až mu o sebe cvakly o zuby. Chytil se za pusu a pár kroků couvl, aby získal zpět svou ztracenou rovnováhu.
„Pavle! Nech toho!“ slyšel jsem, jak na mě Lenka volá a dobíhá k nám.
Neposlouchal jsem. Skočil jsem na Michala. Dopadli jsme na zem. Snažil se mě ze sebe shodit, nebo se aspoň trochu krýt. Já se neznal. Byl jsem mimo. Viděl jsem rudě.
„Zabiju tě, ty hajzle!“ řval jsem na Majkla a rozdával jednu ránu za druhou. Než mě z něj kluci stihli stáhnout dolů, pár jich opravdu schytal.
„Něco jsem ti kurva říkal!“ řval jsem na něj dál a snažil se k němu dostat. Ondra mě však držel vší silou a jeden z kluků pomáhal Michalovi vstát. Byl z mého útoku celkem otřesen. Lenka si stoupla mezi nás.
„Pavle, prosím tě…“
„CO?!“ štěkl jsem na ní.
„Pavle, nech toho!“ ozval se Ondra. „Co ti zas přeletělo přes nos?“
„Mě?“ vytrhl jsem se mu tak rychle, že nestihl zareagovat. Otočil jsem se k němu. „Věšel se na tebe jak nějaká štětka!“
„O nic nešlo,“ zkusil Ondra mírným tónem.
„O nic? Kdyby o nic nešlo, nenechal bys ho!“
„Pavle, přeháníš.“
Nasraný. Zatmění. Vztek. Alkohol. Adrenalin. Žárlivost. Hodně špatná kombinace a to všechno se mě teď týkalo. Neposlouchal jsem ho. Nasral mě taky.
Proč nechal Michala, aby se na něj věšel?
„Víš co?“ zeptal jsem se o něco tišeji. „Mám toho dost. Myslím, že odpoledne jsem ti to řekl dost jasně.“
Otočil jsem se a obešel Lenku. Snažila se mě zastavit, ale vyškubnul jsem se jí. Zastavil jsem se před Majklem. Jeho kámoš popošel kousek dopředu, aby zabránil dalšímu útoku. Michal vykukoval přes jeho rameno a bylo vidět, že má strach.
„Pavle, přestaň,“ slyšel jsem Ondru, který už stál vedle mě.
„Nech mě být!“ odstrčil jsem ho loktem a zaměřil se na Michala. Držel se za pusu a s obavami čekal, co udělám. Byl hodně nervózní a tvářil se jak zpráskaný pes. Já jen popošel pár kroků a naklonil se k němu.
„Chceš Ondru?“
Bylo to nečekané a všichni po té otázce ztuhli. Michal se nechápavě podíval na mě a pak na Ondru. Ten už začínal tušit něco nepříjemného. Opatrně mě chytil za loket a přiblížil se.
„Pájo, prosím tě, nech toho,“ řekl polohlasně. Vyškubl jsem se mu a znovu ho odstrčil.
„Chceš Ondru?“ zopakoval jsem otázku. „Máš ho mít. Je tvůj,“ dopověděl jsem, aniž bych čekal na odpověď. Otočil jsem se na patě a šel pryč.
„Jdeme domů!“ řekl jsem Lence, když jsem kolem ní procházel a zamířil si to k nejbližšímu taxíku. Lenka mě doběhla. Otevřel jsem dveře auta a chtěl nastoupit.
„Můžeš mi říct, co to zas má být?“ chytl Ondra rychle dveře, aby mi zabránil nastoupit.
Podíval jsem se na něj.
„A můžeš mi říct ty, co to mělo znamenat? Už jednou jsem se tě ptal, co s ním máš. Tvrdil jsi, že nic. Pochybuji, že to byla pravda.“ Odstrčil jsem jeho ruku ze dveří auta a otevřel. Nasedl jsem. Lenka mezitím nastoupila z druhé strany a řekla taxikáři, kam má jet.
Ondra se ke mně ještě naklonil. „Uvědom si, že se chováš jak žárlivá hysterka. Jsou to jenom kámoši.“
„Kámoši?“ zvedl jsem k němu hlavu. „Kámoši se ti nebudou věšet na krk, jako by tě chtěli ojet. Jediný Michal to asi nechápe. A neboj. Už ti žádné žárlivé scény dělat nebudu,“ chytl jsem kliku dveří. „Běž si za Míšou. Určitě ti rád podrží,“ zabouchl jsem bez varování dveře. Ondra stihl tak tak uhnout, abych mu do nich nepřirazil hlavu.
Taxikář se rozjel. Chudák, co si asi musel myslet, když byl svědkem téhle scény. Lenka jen tiše seděla a dívala se z okna ven. A Ondra? Za ním jsem se ani neotočil. Nevím, jak se tvářil. Bylo mi to v tu chvíli jedno. Byl jsem děsně vytočený.
Celou cestu jsem neřekl ani slovo. Dokonce ani, když už jsme byli doma u Lenky. Pořád jsem zuřil. Pořád jsem byl naštvaný. Zároveň jsem si však uvědomoval, že jsem to asi přehnal. A možná to bude znamenat konec mezi námi. Kdybych aspoň neřekl, co jsem řekl.
„Chceš Ondru? Máš ho mít, je tvůj.“
Jsem takový idiot.
Celou dobu jsem na to myslel. I teď, když už jsem ležel v posteli a čekal, až se i Lenka osprchuje a půjde spát. Když vyšla z koupelny, ještě cestou zkontrolovala, jestli má zamčeno. Zhasla a lehla si vedle mě. Nic neříkala. Ležela na zádech a zírala do stropu, stejně jako já.
„Asi jsem to posral, co?“ ozval jsem se, protože jsem to ticho už nevydržel.
„Asi jo,“ odpověděla.
Dál jsme mlčeli. Tak moc jsem o tom všem začal uvažovat, že se mi z toho svíral žaludek.
„Když já si nemůžu pomoct. Ten kluk mě vážně děsně vytáčí. Měla jsi ho vidět, co vyváděl na Silvestra.“
„To proto ses tenkrát vrátil brzy domů?“
„Hm,“ povzdechl jsem si. „Pořád se na Ondru lepí, až to vypadá, že spolu něco mají.“
„Možná trochu přeháníš,“ ozvalo se ze tmy.
To mi nadzvedlo mandle. Otočil jsem se k Lence. Opřel jsem se o loket a zadíval se na ní. Její tvář jemně osvětlovalo světlo pouliční lampy, prosvítající škvírami žaluzie.
„Přeháním? Sama jsi to dneska viděla. A já mám pocit, že s tím Ondra nic nedělá.“
Lenka se na mě podívala, ale neřekla ani slovo. Měl jsem chvíli pocit, jako by se mnou aspoň trochu souhlasila. Lehl jsem si zpátky na záda a hleděl zas upřeně do stropu, jako bych tam hledal odpověď na vše, co se mi teď honilo hlavou. Hlavně jsem si teď začal uvědomovat jednu velice důležitou věc.
A to, že to opravdu může znamenat konec mezi mnou a Ondrou.
Tahle myšlenka přebila všechny ostatní. Čím dál víc to na mě doléhalo.
Co mám dělat? Miluji ho. Ale asi o něho přijdu, asi jsem to opravdu totálně pohnojil.
Žaludek se mi sevřel a z očí mi začaly téct slzy. Ležel jsem a tiše brečel. Nechtěl jsem, aby to Lenka věděla. Otočil jsem se k ní zády.
Co mám dělat? Nechci Ondru ztratit.
Veden náhlým popudem jsem vstal. Přelezl jsem Lenku, došel ke svým věcem a rychle našel telefon. Posadil jsem se na postel.
JE MI TO LITO, PROMIN. P.
To bylo vše, co jsem napsal. Zpráva byla doručena. Čekal jsem. Seděl jsem tak asi pět minut a sledoval telefon. Už dávno zhasl a odpověď stále nepřicházela. Znovu jsem začal brečet. Slzy dopadaly na ztmavlý displej telefonu. Po dalších pěti minutách jsem to vzdal. Položil jsem telefon a vlezl zpátky do postele. Nic jsem neříkal, jen jsem brečel. Všechno to na mně dolehlo.
Lenka se ke mně přisunula blíž a objala mě. Přitulil jsem se k ní.
„Zkazil jsem to. Ondra mě už asi nechce,“ řekl jsem plačtivě.
„Jestli tě má rád, tak se to spraví, uvidíš,“ pohladila mě po vlasech.
„Těžko, je to ztracené,“ propadal jsem tomu čím dál víc. A ztracený jsem se teď cítil i já.
Tak moc Ondru miluji, že si ani neumím představit, že už s ním nebudu. Tak moc ho miluji.
Leželi jsme a všude bylo jen mučivé ticho. Jen občas se ještě ozvalo mé vzlyknutí. Po chvíli stisk Lenky povolil. Usnula. Přikryl jsem ji. Spala, zatím co já skoro celou noc nezamhouřil oko. Celou tu dobu jsem čekal zprávu od Ondry. Ta ale nepřišla.
Ondra se neozval ani druhý den. Já spal všeho všudy tři hodiny. Když jsem vstal, cítil jsem se hrozně. Pořád jsem z toho měl špatný pocit, který mě neopouštěl. Mučila mě ta nejistota. Nebo to byla spíš už jistota, že jsem o Ondru přišel?
Celý den jsem vypadal jak chodící mrtvola. Většinou jsem jen seděl a nepřítomně zíral před sebe. Kdyby mě Lenka nepřinutila nasnídat se a oblíct, asi bych jel domů ve slipech a ve šmoulím tričku.
Vzhledem k tomu, že jsme pili dlouho do noci, netroufla si sednout za volant, tak zavolala tátovi, aby pro nás přijel. Sotva jsem mu odpověděl na pozdrav. Neměl jsem na nic náladu.
Doma jsem se hned zavřel v pokoji. Nechtěl jsem nikoho vidět. Ani jsem nepomohl s obědem. Táta už začal zjišťovat, co se děje.
„Nic,“ odpověděl jsem jednoslovně a zas jsem mlčel.
Taťka se vrátil za Lenkou do kuchyně. „Co se děje s Pájou?“
„Chytl se s Ondrou a má teď strach, že je mezi nimi konec,“ odpověděla a pokračovala ve vaření.
Zavřel jsem dveře do pokoje. Nechtěl jsem to slyšet.
Ať si tam povídají, co chtějí, ale opravdu to nechci slyšet. Bolí mě to ještě víc.
Pořád jsem seděl a hypnotizoval telefon, který ležel tiše na stole. Nezazvonil. Nezapípal. Odpověď nepřicházela. Trochu jsem ještě doufal, že Ondra přijde k nám. Vždyť jsem mu řekl, aby přišel na oběd. Ale doufal jsem marně. Nepřišel.
Byl skoro večer a já to už bral, jako úplně ztracené.
„Páji, připravil ses aspoň na zítřek?“ zeptala se Lenka, když se chystala k odchodu.
Zvedl jsem k ní hlavu a nechápavě se na ní podíval. „Co?“
„Pavle! Ty přijímačky,“ řekla tiše ale důrazně, aby mě probrala. „Říkal jsi, že na těch ti záleží nejvíc.“
„Aha, to,“ dál jsem mlčel.
„Pájo, prosím tě vzpamatuj se. Není to konec světa a teď jsou i jiné důležitější věci, které musíš udělat.“
„Jo, neboj. Přijímačky budou v pohodě,“ mávl jsem rukou, jako bych to už měl v kapse.
„A máš dodělanou tu práci, co jsem ti poslala? Měl jsi mi to dneska dát. Potřebuji to na zítra.“
Konečně jsem se probral ze své letargie.
„Promiň, úplně jsem na to zapomněl.“ Vyskočil jsem z postele a šel k počítači. Rychle jsem probral složku. „Chybí mi jen tohle. Udělám to hned. Bude stačit, když ti to taťka doveze zítra do práce?“
Lenka přikývla. „Dobře, tohle si vezmu a jak doděláš ten překlad, tak ho hned dej taťkovi, ať se na to nezapomene. Jseš schopný se na to soustředit?“
„Jo, neboj, budu to mít za chvilku.“ Položil jsem papír na stůl a sedl si zpět na postel.
„Pájíku,“ Lenka si sedla vedle mne a chytla mě za ruku. „spraví se to, uvidíš. Nevěš hlavu a soustřeď se na to, co tě čeká příští týden. A hlavně, nedej taťkovi příležitost, aby ti sebral auto. Něco jsi slíbil.“
„Bude to v pohodě, neboj,“ uklidnil jsem ji, ale sám jsem tomu moc nevěřil.
„Bude. Určitě.“ Lenka mě poplácala po ruce a vstala. „Musím už jít. Nezapomeň na ten překlad. Opravdu to zítra potřebuji.“
Přikývl jsem a vstal. „Udělám to hned,“ sedl jsem si ke stolu a zapnul počítač.
„Tak já jdu. Ozvi se zítra, jak jsi dopadl, ano?“ ještě mě pohladila a dala pusu na tvář.
Začal jsem pracovat. Aspoň na chvíli jsem tak byl přinucen myslet na něco jiného, než na můj velký problém s Ondrou.
Pondělí – tragédie. Jel jsem na přijímačky úplně rozhozený. Auto jsem ještě neměl dovolené, tak jsem jel autobusem. Celou cestu jsem myslel jen na Ondru. Nebyl jsem schopen myslet na nic jiného. Už jsem začal mít obavy, že ty přijímačky nedám. Ale v momentě, kdy jsem vstoupil do budovy VŠ, šly všechny ty myšlenky do pozadí. Nevím jakým zázrakem, ale celou dobu jsem se soustředil na to, že to musím udělat, protože o tuhle školu mi šlo nejvíc.
Odpoledne jsem si jen přebral od táty novou práci a zas jsem zalezl do pokoje. Taťka mě raději nechal být. Viděl, jak jsem z toho všeho celý přešlý, ale nehodlal můj problém nijak komentovat. Na mou otázku, jestli byl Ondra v práci, odpověděl: „Byl“ a tím celá debata skončila.
Chvilku jsem čekal, jestli uslyším něco jako: „Ptal se na tebe, je smutný, brečí, chodí jako tělo bez duše…“ ale nic. Asi to bylo jen mé zbožné přání, aby byl Ondra beze mne ztracený a hystericky vyzváněl u dveří, aby mohl být se mnou.
Naštval jsem ho. A asi hodně, protože se vůbec neozval.
Nenapsal. Nezavolal. Neposlal vzkaz.