12.
Hned druhý den, když jsme jeli domů, byl jako první na ráně táta.
„Máš tady modřinu,“ dotkla se Lenka jemně prsty mé tváře, když jsme před naším domem vystupovali z auta.
„To je v pohodě, to zmizí,“ promnul jsem si bradu a usmál se na ni. „Víš co? Jsem rád, že to tak dopadlo. Cítím se teď o dost líp. Měl jsem to udělat už dávno.“
Jen co jsme vešli do bytu, ucítil jsem vůni chystaného oběda. Sotva jsem si zul boty, hned jsem mířil za zdrojem, protože jsem měl opravdu hlad. Jen co jsem vešel do kuchyně, stalo se přesně to, čeho jsem se obával. Táta se na mě otočil od sporáku s úsměvem, který mu hned na tváři zmrznul, když mě viděl. Stihl jsem jen schovat odřené ruce do kapes, ale hlavu bych musel strčit do pytle, aby si toho nevšiml. Modřina se opravdu nedala přehlédnout a táta si ji všiml hned, jen co se na mně podíval.
„Co to tady máš?“ přistoupil ke mně a chytl mě za bradu.
„Ale nic,“ uhnul jsem hlavou.
„Tohle jako nic nevypadá. Ty ses popral?“ Tátův tón byl vážný a bylo vidět, že se mu nelíbí představa, že se peru. Díval jsem se střídavě na něj a na Lenku. Táta pohlédl na mé ruce v kapsách, chytl mě za zápěstí a vytáhl pravou ruku ven. Podíval se na odřené klouby a pak znovu vyčítavě do mých očí.
Nemůžu mu říct, že jsem se popral s Petrem. Vyptával by se.
„Pája za to nemůže,“ ozvala se Lenka do nastalého ticha. Oba jsme se k ní otočili.
„Otravoval mě jeden ožralý kluk a nechtěl mi dát pokoj. A když mu Pája řekl, aby toho nechal, tak po něm ten kluk vyjel.
Lenka kvůli mně už zase lhala. Viděl jsem, že ji to nedělá dobře, ale v tuto chvíli jsem byl za tu lež neskonale vděčný.
„A ty jseš v pohodě?“ táta k ní popošel pár kroků.
„Jo, nic mi neudělal.“ Lenka se pak najednou usmála. „Spíš on jich ode mne taky pár schytal.“
„Od tebe?“ nevěřil taťka tomu, co slyšel.
„No, musela jsem se do toho vložit, jinak by ho Pája přizabil.“
Tátovi to ale moc úsměvné nepřipadalo. Po posledních slovech se na Lenku přísně podíval.
„Už jednou jsi skončila s podmínkou. Chceš, aby se to opakovalo? Tentokrát bych ti už nepomohl.“
Nelíbilo se mi, jak na Lenku vyjel.
„Tati! Lenka za to nemůže!“ vyhrkl jsem. „On si to zasloužil za to, co udělal!“ zarazil jsem se.
Sakra! Málem jsem všechno prozradil.
Nevím, co by táta udělal, kdyby se dozvěděl pravdu o Petrovi. Můj pohled těkal z jednoho na druhého a doufal jsem, že si to neuvědomil a nebude se vyptávat.
„Prostě byl otravný,“ dodal jsem už o něco tišeji. Mávl jsem rukou, že to nestojí za řeč a zmizel jsem u sebe v pokoji.
Seděl jsem v pokoji na posteli a znovu přemýšlel nad tím, co se stalo. Bylo mi líto, že se to včera tak celé pokazilo. Ale na druhou stranu jsem byl rád, že jsem aspoň trochu mohl pustit ven svou nenávist k Petrovi. A neničil jsem tentokrát sebe. Až teda na tu modřinu a odřené klouby na prstech. Promnul jsem si bradu a podíval se na ruku. Tentokrát šel vztek tím správným směrem.
„Víš o tom, že bychom teď měli být v práci?“ ozvalo se od dveří.
Otočil jsem se na Lenku a vyskočil na nohy.
„Ani jsem si to neuvědomil. Jen se převleču,“ začal jsem si ze skříně vytahovat věci. „Táta se ještě zlobí?“ navlíkal jsem si čisté kalhoty.
„No, dostala jsem ještě kázání, ale chystá se na schůzku, takže stejně neměl moc čas.“
Lenka posbírala mé odhozené věci. „Jen budeme muset zůstat přesčas. Přijít o dvě hodiny později už není jen tak. Ještě že nemám dnes domluvené žádné schůzky.“
Chtěla už odejít z pokoje, když jsem ji zastavil. Chytl jsem ji za ruku a podíval se na ní.
„Ještě to bolí?“
„Ne, už je to v pohodě.“
„Ještě jednou děkuji.“
„Nemáš zač. Víš, udělala jsem to i pro sebe,“ usmála se na mě Lenka. „Teď si ale posbírej věci, ať můžeme jít, nebo dostanem od taťky vynadáno, že si z práce děláme holubník.“
Nakonec jsme do práce dojeli se skoro tříhodinovým zpožděním, což pro nás znamenalo dělat do večera. Neměli jsme na nic čas. Táta nás zaúkoloval přípravou otevření nové pobočky. Už tam probíhaly stavební úpravy a my jen dokončovali zbytek. Procházeli jsme s Lenkou karty lidí, kteří se ucházeli o práci. Absolutně jsem nevěděl, jak se vybírají noví zaměstnanci, ale táta chtěl, abych to taky prošel a řekl mu, kdo je podle mě nejlepší.
Když jsme toho měli celkem dost, rozhodli jsme se zajít na oběd.
„Řekl ti už taťka, že s ním pojedeš zařizovat tu novou pobočku?“ podávala mi Lenka papíry, které bylo potřeba skartovat, a sama schovával ostatní věci.
„Asi zapomněl. Budu tam s taťkou? Absolutně nevím, co bych tam měl dělat,“ řekl jsem trochu nejistě.
„Jo, taťka tam bude s tebou, neboj,“ usmála se Lenka. „Chce, aby ses naučil všechno, co jde.“ Postrčila mně ke dveřím. „Jdi to odnést. Počkám tě venku.“
Mířil jsem do kanceláře tátovy asistentky, kde je jediná skartovačka na tomto patře. Už jsem byl skoro u jejich dveří, když mi cestu zastoupil Ondra. Málem mi vypadly papíry v ruce. Byl jsem tak zamyšlený, že jsem si ho vůbec nevšiml. Na poslední chvíli jsem papíry pochytal, aby se mi nerozletěly po chodbě. Na moment jsem pohlédl do jeho očí, pak ale raději uhnul hlavou, protože mě stále ten jeho pohled přitahoval. Vždycky jsem si vzpomněl na naše společné chvíle, kdy jsem se nemohl nasytit pohledů do jeho nádherných očí. A on to moc dobře věděl.
Už je to nějaká doba, co jsme spolu byli naposled. Co jsem Ondrovi řekl, že s ním končím. Přesto se mi vždycky podivně stáhl žaludek, když byl tak blízko. Mučil mě svými náznaky, že to se mnou pořád myslí vážně. Že mě pořád miluje. Nechtěl se mě jen tak vzdát. Když měl možnost, vždycky mi náznakem, nebo i přímo dával najevo, jak moc mě miluje. Ale já tomu nehodlal už podlehnout.
Udělal jsem krok bokem a chtěl ho obejít, když jsem ucítil tlak na své paži. Jeho prsty mě svíraly a nechtěl mě pustit dál.
„Co je!“ zvedl jsem k němu hlavu a chtě nechtě se musel do těch jeho magických očí znovu podívat.
„Co to tady máš?“ druhou rukou mě chytil pod bradou a zvedl mi hlavu, aby si mě mohl lépe prohlédnout.
„Nic, nestarej se,“ odstrčil jsem jeho ruku a posunul se o krok zpátky, abych se mu vyškubnul ze sevření.
„Pájo,“ znovu se ke mně přiblížil. „I když ty to vidíš jinak, pořád tě miluji a záleží mi na tobě,“ řekl polohlasně svým medovým hlasem.
A je to tady. Prostě si to nemůže odpustit a pořád mě bude zkoušet.
„Ano?“ pronesl jsem sarkasticky a znovu couvl o krok. „A že jsi na to myslel, když jsi mě podváděl.“ Sevřel jsem papíry ještě víc, aby mi nepopadaly, protože se mi začaly třást ruce. Byl jsem nervózní. Zřejmě moje city k němu ještě zcela nevymizely, i když jsem si myslel, že už je to všechno v pohodě.
Musím se tomu postavit. Mezi námi je prostě konec.
„Myslím, že máš nějakou práci,“ snažil jsem se přejít na jiné téma, které by mě dostalo do pozice nedostupného a rozhodného Pavla. „Ve dvě hodiny máš dodat všechny návrhy smluv, které mám překládat. Tak se nezdržuj zbytečnými řečmi.“ Pevně a zpříma jsem se mu zadíval do očí.
Ten člověk mě už nebude ovládat.
Udělal jsem krok bokem a než jsem ho obešel a zamířil k Ivetě do kanceláře, dodal jsem:
„Zajímá tě, co je tohle?“ ukázal jsem prstem na modřinu. „Udělal jsem něco, co jsi měl udělat ty před deseti měsíci. Porval jsem se s Petrem. A podotýkám, že má přeražený nos a to mu udělala Lenka.“
Ondra zůstal stát s otevřenou pusou.
„Lenka?“
„Jo. Kdyby tam nebyla a neudělala to, nejspíš bych toho hajzla zabil. Ale víš co?“ udělal jsem dramatickou odmlku. „To tě teď už nemusí zajímat. My dva máme společnou už jen tuhle práci, na kterou čekám,“ poklepal jsem důležitě prstem na složky, které držel v ruce. „Takže to běž udělat, ať je to včas.“
Bez dalších řečí jsem vešel do kanceláře tátovy asistentky.
„Dej mi, prosím tě, něčeho napít,“ poprosil jsem ji, jen co jsem za sebou zavřel dveře a ztěžka dosedl do sedačky.
„Těžký den?“ zeptala se Iveta. Nalila mi minerálku do sklenice a podala mi ji.
„Těžkých deset minut,“ povzdechl jsem si a napil se.
„Ondra?“ došlo ji to.
„Ani se neptej,“ mávl jsem rukou a raději vstal. „Jdu s Lenkou na oběd a už na mě čeká, můžeš to hodit prosím tě do skartovačky?“ podal jsem ji papíry.
Vzala je s mírným kývnutím hlavy a já odešel za Lenkou.
„Kde jsi tak dlouho?“ zeptala se, jen co jsem vyšel ven.
„Měl jsem menší rozpravu s Ondrou.“
„Budete se muset nějak snést. Budeš s ním zařizovat tu novou pobočku,“ upozornila mě opatrně.
„Co? Já s ním nechci někde být sám!“ začal jsem se rozčilovat.
„Hele, uklidni se, jo? Budete tam i s tátou, ale nemůže tam být každý den. A navíc zařizování těchto věcí jde Ondrovi skvěle.“
Do prdele. Zkazili mi náladu minimálně na několik dní. Sakra!
Ani oběd mi už tak nechutnal. Martin kolem nás běhal, usmíval se a vykládal, kde všude teď s Hankou byli na výletě. Jako by mě to zajímalo. Byl jsem mrzutý a tahle nálada se mě držela a nehodlala se mě pustit. A když jsem měl platit oběd, byl jsem vytočený ještě víc.
Začal jsem se šacovat, prošmejdil jsem všechny kapsy, které jsem měl. A nic.
„Asi jsem nechal peněženku v práci,“ začal jsem nadávat a byl jsem nervní čím dál víc.
„Zaplatím to, tak se uklidni,“ napomenula mě Lenka, ať nevyvádím uprostřed plné restaurace.
Nechal jsem to na ní a šel počkat ven.
Proč se mi musí všechno tak srát? Jedno se povede, něco se vyřeší a myslím si, že už je všechno ok. A vzápětí nějaká pecka přímo mezi oči.
Můj pracovní den tím skončil. Prolezl jsem celou kancelář, všechny moje věci, Lenčino auto a nakonec i moje. Jeli jsme k ní domů a pak k nám. Málem jsme vyhlásili celostátní pátrání po mé peněžence a nic.
„Musel jsem ji ztratit, když jsem se chytl s Petrem,“ povzdychl jsem si a zmoženě se posadil do křesla. „Naposledy jsem ji měl v ruce, když jsem platil.“
Nejspíš to tak bude. Byl jsem v nervu, a jestli jsem ji dal do kapsy mikiny, musela mi stoprocentně vypadnout.
„Stalo se, nejspíš ji už nenajdem,“ sedla si Lenka vedle mne. „Ještě zkusíme zavolat trenérovi a do hospody, jestli se náhodou nenašla a pokud ne, tak si hned zítra půjdeš vyřídit nové doklady. Nezapomeň, že musí zablokovat kartu a nahlásit ztrátu na policii.“
A tak začalo zjišťování a zařizování. Celý den zabitý. Trenér o ničem nevěděl a v restauraci taky ne. Na policii jsem strávil asi hodinu, než to všechno sepsali a mohl jsem jít. Druhý den mě čekalo vyřizování na úřadě. Prý, přijďte si za měsíc. Ach jo. Ani tu blbou bankomatní kartu teď nemám. Jsem bez toho všeho jak bez ruky. Zatraceně.
„Proč sis nevyřídil dočasný řidičák?“ zeptal se udiveně táta, když mi dával peníze, abych měl aspoň něco.
„To mi nikdo neřekl, to jde?“ díval jsem se na zelenou kartičku, kterou mi dali na úřadě místo občanky.
„Jasně že to jde, náhradní občanka a náhradní řidičák, než ti udělají nový.“
„Tak to já si to zajdu ještě vyřídit,“ vyskočil jsem na nohy, „ještě to stihnu.“
„Teď už je pozdě,“ uzemnil mě táta. „To se musí hned, než ti dají tohle,“ ukázal na zelený papírek. „Teď už to nejde.“
Zklamaně jsem si zas sedl zpátky.
Měsíc budu bez auta. A teď máme jezdit na tu novou pobočku.
„No nic. Trochu se nám to zkomplikovalo, ale buď budeš jezdit se mnou, nebo s Ondrou.“
„Proč s Ondrou?“ vyjedu na tátu, aniž bych si uvědomil, že jsem v ten moment zvýšil hlas. „Nechci s ním jezdit nikam!“
„Uklidni se ano?!“ rozzlobil se táta. „Prostě to jinak nejde. Vzpomeň si, co jsem ti říkal, když jsi mě přemlouval, abys mohl pracovat. Do práce nepatří žádné osobní pocity ke komukoliv. Jestli si to nejsi schopen pořád s Ondrou srovnat, tak tu nemáš co dělat. A můžeš třeba uklízet záchody!“
Asi jsem tátu dokonale naštval.
„Prostě to budeš muset překousnout. Máme zamluvený hotel. My budeme mít jeden pokoj a Ondra druhý,“ pokračoval už o něco s mírnějším tónem. „Prostě budete spolu zařizovat jen pracovní věci. Nikdo tě nenutí, abys s ním byl i po práci. Ale autobusem rozhodně jezdit nemůžeš. Budete mít plno věcí, šanonů a složek. Jak to chceš zařídit jinak?“
Mlčel jsem. Táta měl pravdu. Ve všem. Osobní pocity do práce nepatří. To mi říkal už ze začátku. A jezdit autobusem v tomhle případě taky nepůjde.
„Dobře, omlouvám se…“ jen kradmo jsem na něj pohlédl, a když už nic neříkal, zalezl jsem do pokoje.
Bude to asi dost těžkých pár týdnů, než bude pobočka nachystaná na plný provoz.
xxx
První týden na nové pobočce byl nakonec v pohodě. Ondra s námi nebyl, tak to i pro mě bylo v klidu. Soustředil jsem se na to, co bylo potřeba udělat. Měl jsem se od táty hodně co učit. Chodil jsem všude s ním, abych viděl, jak se co dělá a co je ke všemu potřeba vyřídit. Některé věci už nechal na mě. Ze začátku na mě jen dohlížel a pak už ani to ne. Začalo mně to bavit a tak jsem se do toho zabral, že ten týden utekl jako voda. Když jsme se vrátili v pátek domů, čekala na nás už Lenka. V předsíni měla položenou svou kabelu s věcma.
„Tak, rychle osprchovat, sbalit a jede se…“
Barák od babičky a dědy byl dost velký, aby se tam vešli všichni, kdo to měli dál. Scházeli jsme se tak každý rok na podzim. Já, Lenka a táta jsme spali v podkrovním pokoji. Věděl jsem, že má přijet i máma, ale ta už nespala s námi. Přijela jen na otočku v sobotu. Už jsem se s ní za ten čas naučil vycházet aspoň natolik, že jsem nechytal nervy pokaždé, když jsem ji viděl. A nechtěl jsem před ostatními nějak vyvolávat spory a napětí.
Byl už trochu chladnější podzim, ale přesto jsme to měli vychytané s počasím. Bylo natolik krásně, že jsme venku rozdělali oheň a gril. Na ohni se ve velkém kotlíku vařil guláš a táta s dědou běhali kolem grilu a pekli maso. Každý co má rád. A že nás tam bylo jak much. Postupně se všichni sjížděli a dům a zahrada začínaly praskat ve švech. Když jsme se všichni přivítali, rozběhli jsme se různě po zahradě a baráku. Tety si vykládaly v kuchyni. Vařily kafe a chystaly na tácky, co která upekla a přivezla. Strýcové postávali většinou venku, nebo v obýváku a živě diskutovali o fotbale, který právě běžel v televizi. Bratranci se většinou ochomýtali tam, kde bylo jídlo a ti starší tam, kde bylo co vypít. Z mých tří sestřenic seděly dvě na houpačce a právě řešily, jak bezvadné kluky mají.
Nabral jsem si guláš na talíř, vzal tři velké krajíce chleba a šel se posadit bokem do křesla, abych se mohl v klidu najíst.
„Mám tě!“ ozval se najednou za mnou výkřik a někdo mi skočil na krk. Málem mi zaskočila i ta lžíce co jsem měl právě v puse. Lekl jsem se, a tak tak, že jsem nesletěl na zem. Kolem mě se rozprostřela záplava blonďatých vlasů a já měl co dělat, abych se z nich vymotal a povytahoval z guláše.
„Tino! Co děláš prosím tě, málem jsi mi vyrazila talíř z ruky,“ začal jsem prskat, jako vzteklý kocour.
Opravdu nesnáším, když se někdo snaží nabourat do mého jídla jakýmkoli způsobem.
Tina si přitáhla druhé křeslo a usadila se vedle mě. Díval jsem se, kolik si toho naložila na talíř, a mírně řečeno, nechápal jsem, kolik je toho do sebe schopná nacpat a přitom pořád vypadat tak skvěle.
„Kdy se u nás zastavíš?“ drcla do mě. „Už týden tam děláš a ještě ses ani neukázal,“ zamračila se.
„Víš, co? Měl jsem hodně práce a byl jsem rád, když jsem večer dolezl na hotel. Taky ses mohla stavit za mnou na pobočce.“
„Hele, já zas mám hodně učení. A buď se učím doma anebo u Alexe,“ pokrčila rameny a dál se cpala gulášem.
„No a co vy dva? Jak vám to klape? Ještě jsem ho neviděl ani na fotce,“ mrkl jsem na Tinu. Chtěl jsem dodat něco o tom, že je asi tak škaredý, že ho raději nikomu neukazuje, když jsem si všiml, že její úsměv zmizel. Přestala přežvykovat maso a ztěžka polkla.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se zvědavě. „Něco mezi vámi dvěma?“
„Když já nevím,“ začala opatrně. „Je to všechno fajn, Alex je bezvadný kluk, ale…“ zmlkla.
Její „ale“ zůstalo viset ve vzduchu.
„Co ale?“ už jsem vážně chtěl vědět, proč ta změna její nálady.
Tina hleděla do talíře, položeném na kolenou a rukama s ním protáčela střídavě nalevo a napravo, až se maso v guláši začalo stěhovat.
„Hm? Tak co?“ naklonil jsem se a podíval se jí do tváře.
„Víš, všechno je fajn, ale… No, Alex se prostě změnil,“ povzdechla si.
„Je na tebe zlý?“
„Ne, to ne. Spíš naopak. Je hodný. Na to, jak kdysi vyváděl, tak je teď v pohodě. Až moc v pohodě.“ Tina vzala do ruky lžíci a pokračovala v jídle. Měl jsem pocit, že jí jen proto, aby nemusela mluvit.
„Tak kde je problém?“ byl jsem už vážně zvědavý.
„Myslíš si, že jsem hezká?“ odpověděla mi úplně jinou otázkou.
Překvapeně jsem se na ni zadíval.
Ona se ptá, jestli je hezká? Jedna z nejhezčích holek co znám? Kdybych nebyl její bratranec a teplej, tak bych s ní určitě chtěl chodit.
Jako kdyby věděla, co se mi teď honí hlavou, odpověděla si na otázku sama.
„Každý říká, že jsem hezká, ale mám pocit, jako by mi všichni lhali.“
„A proč, prosím tě, o tom mluvíš zrovna teď?“ nestačil jsem se divit.
„Víš, Alex…. Buď se mu nelíbím, nebo mě prostě už nemá rád.“
Když jsem Tině pohlédl do očí, měl jsem pocit, že má na krajíčku. „Proč si to myslíš?“
„Víš, poslední dobou je strašně zamlklý. Jako by pořád nad něčím přemýšlel. Skoro vůbec mi nedá pusu. Jen mě drží za ruku, nebo mě obejme a to je asi tak vše. Prostě se změnil. A mě to připadá, jako by mě přestal mít rád a přemýšlí nad tím, jak mi má říct, že mě už nechce.“
Teď už Tině opravdu tekly slzy. Položil jsem talíř s jídlem na zem a dřepl jsem si před ní. Natáhl jsem ruku a setřel ji slzy. „Přesolíš si guláš,“ usmál jsem se na ní. „Možná má jen takové období a zas to bude v pohodě.“
„Jenže to období u něj trvá už moc dlouho!“ vyhrkla Tina hlasitěji, než sama chtěla. Rychle se otočila, jestli není někdo poblíž, kdo by mohl poslouchat. „Je pořád zamlklý, skoro ani nemluví…“ svěsila ramena a lžící jen tak rýpala v talíři.
„Hele,“ poplácal jsem ji po kolenou. „Zastavím se u vás a pokecáme. Když tak ho můžeš taky pozvat a já mu promluvím do duše.“ Posadil jsem se zpátky do křesla a vzal si jídlo zpátky do ruky. „V pondělí nemáme moc naplánované práce, tak se k večeru zastavím, co říkáš? Bude to u vás lepší, tady je moc uší,“ rozhlédl jsem se po zahradě. „A jez, nebo to budeš mít studené,“ drcl jsem ji do ruky.
Neměl jsem to dělat. Tina právě zvedala ruku se lžící k puse a všechno co na ní měla, skončilo na její halence.
„Sakra, Pájo!“ vykřikla a vyskočila na nohy tak rychle, že málem na sebe převrhla i zbytek guláše. „Tohle už nevyperu. Moje oblíbená halenka,“ nadávala jako špaček.
„Kdybys měla bryndák, nebo zapnutou bundu, nestalo by se to,“ snažil jsem se bránit.
„No to bych vyřešila. Tak bys mi zničil bundu,“ mračila se na mě a sbírala zbytky masa z halenky. „Zkusím to vyprat,“ vstala a šla do baráku. Ještě se na mě otočila. „Ale to, že přijdeš v pondělí, platí. Počítám s tím.“
Jen jsem za ní mávl rukou a pustil se do jídla, protože jsem měl hlad a guláš byl opravdu výborný.
Halenka se nakonec nezachránila. Hodila se do koše. Flek tam prostě zůstal a nemínil ten kousek látky opustit. Ještě do hodiny jsme i s Lenkou jeli do města koupit novou. Tina nechtěla, ale řekl jsem, že když jsem ji zničil, tak ji prostě novou koupit musím. A ona věděla, že mi to stejně nevymluví. Nakonec souhlasila pod podmínkou, že sám vyberu takovou, která se mi bude líbit a bude jí slušet. Věděla, že mám na to cit a že bych ji nekoupil jen tak nějaký kus hadru.
„Vidíš, sedí ti k očím, perfektně ti padne,“ pochválil jsem ji, když jsem se za ní nacpal do zkušební kabinky.
„Je fakt hezká,“ usmála se na sebe do zrcadla a zatočila se do kola. „Já nevím, vy to máte asi v krvi.“
„Kdo my?“
„Vy teplouši,“ píchla do mě prstem a zasmála se. „Asi budu chodit nakupovat s tebou.“
„No, až na výjimky to tak většinou je,“ vzpomněl jsem si na Michala a jeho styl oblékání.
„Ale víš co? Stejně to není jen vaše výsada,“ usmála se Tina a znovu se prohlédla v zrcadle. „Alex má náhodou taky dobrý vkus a smysl pro barvy. Často se ho ptám, jestli se hodí k sobě, co mám právě na sobě, nebo mi pomáhá vybírat oblečení.“
„No, jen aby Alex nebyl nakonec jeden z nás,“ neodpustil jsem si polohlasnou poznámku, když mě Tina vyhodila z kabinky, aby se mohla převléct.
„Co kdyby tě slyšela?“ vysloužil jsem si za to od Lenky dloubanec do žeber.
„No a co si mám myslet?“ popošel jsem od kabinky dál, aby mě přeci jen Tina nezaslechla. „Je citlivý, má smysl pro barvy, má vkus, říká často Tině, co jí sedí a co ne. Stěžovala si, že jí ani nedá skoro pusu, je pořád zamyšlený… Jestli nemá bokovku, tak mě napadá už jen jedině tohle.“
„Nedělej předčasné závěry,“ upozornila mě Lenka na to, že ne vždy to musí vést jedním směrem.
„Říkal jsem Tině, že mu promluvím do duše,“ začal jsem se usmívat, při představě, jak já dělám někomu přednášku.
„Ty se raději do ničeho nemíchej,“ kroutila hlavou nad tím, že zrovna já budu dělat někomu manželskou poradnu.
„Tak si chystej kreditku!“ volala na mě Tina od kabinky, odkud právě vycházela s halenkou v ruce.
„To kdyby tak šlo,“ zamračil jsem se. „Nedávno jsem ztratil peněženku. Nebo mi ji někdo ukradl. Kreditku mi ještě novou neposlali. Ale!“ vytáhl jsem z peněženky peníze. „Nic není ztraceno. Dneska se bude platit cash,“ zamával jsem jí bankovkami před nosem a sunul jsem se k pokladně.
Museli jsme se už vrátit, protože nás začala rodinka shánět. Prý, kde jsme se tak v tichosti všichni tři vypařili.
Nakonec se celý víkend vydařil úplně skvěle. Hodili jsme všechny starosti za hlavu. Tina spala s námi v podkroví, protože ji teta vystěhovala pryč a táta nějakým záhadným způsobem taky zmizel. Bylo nám to víc než jasné. Dělali jsme si z toho srandu, že nakonec nejspíš nebudeme jen sestřenice a bratranec, ale i nevlastní sourozenci. Celý večer jsme si pak povídali a Tina nakonec vytáhla i Alexandrovu fotku. Díval jsem se na ni a musel uznat, že hezký opravdu je.
Jsem opravdu zvědavý, jestli je i ve skutečnosti tak hezký, protože fotka je jedna věc a skutečnost druhá.
xxx
Další týden jsem na nové pobočce byl zas jen s tátou, protože nebylo tolik práce, aby s námi musel být i Ondra.
Pondělí uteklo strašně rychle a já se těšil na večer. Jen jsem přemýšlel, jestli víc na to, že konečně poznám Alexandra, nebo na večeři. Tetino kuchařské umění bylo vyhlášené a já, když jsem měl možnost, jsem s ní rád vařil. Jako tenkrát, když jsem se vrátil z nemocnice a byla u nás pár dní, abych nebyl doma sám.
Když poslední dělníci odešli, všechno jsem pozamykal a měl jsem namířeno rovnou k tetě. Sotva jsem však udělal pár kroků, začal mi zvonit telefon.
„Zdržím se, mám tu něco domluvené, můžeš prosím tě skočit koupit kytici pro Janu? Já to asi nestihnu,“ prosil mě táta.
Domluvili jsme se, že teda zajistím kytku a přijdu za ním, abychom mohli jít společně. Bylo ještě dost času, tak jsem se pomalu šoural do města. Právě jsem vcházel do parku mezi první stromy, když jsem se zaměřil na dvojici stojící opodál u jedné z laviček. Byla to Tina s Alexem. Nechtěl jsem zůstat stát na místě, jako bych se ztratil a nechtěl jsem je ani rušit, protože evidentně něco řešili. Tak se moje pomalá chůze rázem stala ještě pomalejší. Celou dobu jsem je sledoval a přemýšlel, co řeknu, až k nim dojdu. Ale nakonec to vyřešili za mě. Tina políbila Alexe a odcházela pryč. Ten ještě stál a díval se za ní. Já mezitím k němu došel a chtěl ho obejít. Najednou se však otočil a chtěl jít. Bylo to však tak nečekané, že jsem nestihl uskočit, jen jsem ho chytil za paže, aby nespadl, protože do mě vrazil a ztratil rovnováhu.
„Díky. Promiň, nevšiml jsem si tě,“ omlouval se a jeho pohled sklouzl na mé ruce.
Dál jsem ho držel a prohlížel si ho.
Je opravdu moc hezký. Fotka nelhala.
„Nic se neděje. Ani se ti nedivím. Je moc hezká,“ podíval jsem se za Tinou přes jeho rameno.
Alexandr se rychle otočil tím směrem, pak zpátky ke mně a zamračil se.
Sakra. To vypadá, jako bych chtěl vyjet po Tině.
Raději jsem ho rychle pustil a couvl o krok zpátky.
„Promiň. Nemyslel jsem to špatně. A navíc – není můj typ,“ snažil jsem se to nějak zamluvit.
Sakra a znovu sakra! Teď to zas vypadá, že je Tina vlastně škaredá holka.
„Raději bych měl být zticha. Moc mluvím a občas plácnu něco, co se nehodí.“ Hodil jsem na něj omluvný úsměv a v duchu si nadával do všeho možného.
Nevím, jak mu teď budu chtít promluvit do duše, když jsem tak blbě začal.
Obešel jsem ho a se slovy: „Ahoj, snad se ještě někdy potkáme,“ jsem se od něj pomalu vzdaloval svým šouravým krokem. Jen na okamžik jsem ještě pohlédl přes rameno. Alexandr tam ještě stál, jako by přemýšlel, co to mělo být. Pak se ale i on otočil a odcházel pryč.
Zašel jsem do prvního květinářství, které ještě mělo otevřeno. Táta chtěl velkou kytici, tak ji má mít. Když ji květinářka vázala, pořád se usmívala. Usmívala se, i když jsem platil, i když jsem přebíral od ní ten pugét. Usmívala se, i když jsem byl už dávno za dveřmi. Jen jsem nevěděl, kvůli čemu se usmívala.
Líbil jsem se jí? Nebo byla zvědavá, komu jsem takovou kytku nechal uvázat? Nebo se usmívala, že si vydělala docela slušné peníze?
Šel jsem s kytkou po ulici a vypadalo to, jako bych chtěl někoho žádat o ruku. Každou chvíli se za mnou někdo otáčel a já byl rád, že jsem došel do restaurace, kde měl táta schůzku. Posadil jsem se k vedlejšímu stolu a čekal, až skončí jednání.
To je prostě celý on. Má mít dneska volné odpoledne a místo toho si tu domlouvá kšefty.
Vždycky měl odhad na dobré obchody. Nikdy nezahálel a vždy se chopil příležitosti.
Mám se od něj ještě hodně co učit.
„Tak jdeme?“ zeptal se, když se rozloučil a zůstal stát u mého stolu. „Jen doufám, že to ta kytka přežila,“ vzal ji do ruky a prohlížel si ji. „Jen Janě neříkej, že jsi ji kupoval ty, jo?“ podíval se na mě takovým prosebným pohledem, až jsem se musel zasmát.
Když jsme dojeli k tetě, dveře se po zaklepání otevřely skoro okamžitě. Jako by za nimi netrpělivě přešlapovala celé odpoledne.
„To je nádhera,“ usmívala se, když ji táta dal kytici. Bezděčně se k němu naklonila, jako by ho chtěla políbit, ale vzápětí se podívala na mě. Musel jsem se v duchu usmát.
Jsou tak nenápadní, až to bolí.
„Musím se umýt, hned jsem tu,“ zamířil jsem raději do koupelny a nechal je samotné. Na dlouho ale ne. Jen co jsem za sebou zavřel dveře, uslyšel jsem další hlasy. Rychle jsem se umyl a potichu vyšel z koupelny. V obýváku stála Tina a právě představovala tátovi Alexe.
Hm, tak přeci jen ho dotáhla. Jsem zvědav, jak se bude tvářit, až mě uvidí.
Stál jsem tiše za nimi a poslouchal, jak se teta snaží zamluvit poznámku o tom, že se s tátou do sebe zakoukali.
„Žádné hlouposti, vždyť to vidím i já,“ ozval jsem se konečně.
Hned jsem dostal od Tiny vynadáno, že chodím jako duch. Nečekala, že někdo za ní promluví a lekla se tak, že až poskočila.
„Polepším se,“ omlouval jsem se. Obešel jsem Alexandra a zůstal stát před ním.
„Překvápko!“ chtělo se mi zvolat, když jsem se před ním zastavil, ale hned jsem to spolkl, když jsem se podíval do jeho očí. Ten jeho krásný a hřejivý pohled mě okamžitě uchvátil. Prvně v parku jsem si toho nevšiml, ale teď jsem se do nich jednoduše zahleděl.
Už se nedivím, že se do něj Tina zamilovala.
„Těší mne. Jsem Pavel, ale většinou mi všichni říkají Pája,“ konečně jsem se mu představil a natáhl k němu svou ruku. Váhavě ji uchopil. Příjemně teplá ruka, stisk tak akorát, žádná leklá ryba. Cítil jsem, jak se mi pod vlivem jeho pohledu a stisku ruky naježily chloupky na zátylku.
Kdy se mi tohle naposledy stalo? Když jsem poznal Ondru.
„My už jsme se viděli, co? Slyšel jsem, že se jmenuješ Alex?“ zeptal jsem se pevným hlasem, abych zakryl své rozpoložení a opětoval jsem jeho stisk.
Zřejmě chtěl něco odpovědět, místo toho se však rozkašlal. Pustil jsem jeho ruku a poplácal ho po zádech. Nejspíš moc silně, protože se chudák rozběhl a zastavil po pár krocích.
Tina na nás nevěřícně koukala, jak to že se my dva známe. Objal jsem ji, aby přestala vyzvídat a chystal jsem se usadit ke stolu, přesně podle povelu tety.
„Ty budeš sedět na záchodě,“ začala mi Tina se smíchem vyhrožovat, když jsem si sedal vedle ní.
„Prooooč?“ hodil jsem na ní nešťastný pohled.
Sakra, chovám se jak idiot. Co mě tak proboha rozhodilo?
Nenápadně jsem sklouzl pohledem k Alexovi. Ten celou dobu mlčel a pozoroval nás. Když se naše pohledy na moment setkaly, rychle uhnul hlavou a díval se raději jinam. Jen matně jsem si uvědomil Tininy poslední slova o zničené halence.
„No však víš, že mě to štvalo. Ale byli jsme koupit novou halenku, a jak vidím, tak jsme vybrali dobře. Sedí ti k očím,“ chytl jsem se jejich posledních slov, a prohlédl jsem si ji, když jsem si uvědomil, že ji má vlastně na sobě.
„No vidíš, i Alex to říkal…“
Její další slova zase šla někde mimo mě. Když ho Tina zmínila, znovu jsem se na něj podíval. Naše pohledy se zase na moment střetly. Jako by ho to probralo ze sna. Zamrkal, zhluboka se nadechl a začal konečně jíst. Sklonil jsem také hlavu ke svému jídlu a snažil se na něj moc nedívat. Debata se trochu víc rozproudila, jen Alex pořád mlčel. Občas jsem po něm kouknul, ale vždycky uhnul pohledem, jako by se mně bál.
Sakra. To není dobré. Nevím, co si o tom mám myslet.
Tina do mě neustále rýpala. Nenechala mě chvilku na pokoji. A já ji to samozřejmě musel vracet. Když jsem se v jeden moment zase zamyslel, a přestal ji vnímat, naštvaně do mě drcla, že ji neodpovídám. Tak tak jsem uskočil před bramborami, které se na mě sypaly i s převráceným talířem. Vyskočil jsem ze židle, rychle se zapřel rukama o stůl a všechno to nešťastné jídlo skončilo na zemi mezi mýma nohama. Tina, s omluvou, to začala hned uklízet.
„To není potřeba. Už jsem měl skoro dojezeno. No a aspoň nepřiberu,“ odmítl jsem návrh tety, že mi naloží nové jídlo. Pro potvrzení slov, že se do mě další jídlo nevleze, jsem se poplácal po břiše.
„Ty a přibrat?“ divila se Tina. „Vždyť toho sníš jak stádo hovězího a pořád vypadáš dobře.“
Zvedl jsem hlavu od země, kde právě smetala brambory na lopatku, a rozhlédl jsem se kolem sebe.
„No jo, ale taky musím pravidelně cvičit, abych nezkysl.“
„I Alex taky občas chodí do posilovny. Ale teď zrovna moc času není. Tlačí nás čas. Budeme dělat certifikačky z francouzštiny a ruštiny. Jsme pořád naložení v knihách a sešitech,“ řekla Tina a vysypala bordel do koše.
„Noo, zkoušky…“ zamumlal Alex a celý zrudnul, když jsme se na něj všichni podívali.
A já ho s tou barvou rajčete následoval, když mě táta začal vychvalovat, jak jsem udělal certifikační zkoušky a přijímačky na vysokou.
„No já mám z toho trochu obavy, jak to všechno dopadne,“ ozval se Alex opatrně.
Nejspíš má problém s komunikací. Nevím, co ho tak mohlo rozhodit. Vždyť Tina říkala, že je fajn.
„To bude v pohodě, zkouška je lehká. Hlavně musíš mluvit a mluvit a mluvit…“ snažil jsem se ho povzbudit. A nejspíš jsme konečně našli společné téma. „Když budete chtít, tak vám pomůžu s přípravou. Stejně tady teď budu častěji, tak bychom se mohli domluvit.“ navrhl jsem. Bylo fajn, že se konečně něčeho chytil a já bych měl aspoň šanci ho poznat blíž.
„To by bylo super,“ souhlasila Tina.
„No ale co tvoje škola?“ zeptal se Alex.
„To je v pohodě. Dělám ji dálkově, pracuji už u táty ve firmě. A myslím, že si najdu čas, abych vám mohl aspoň trochu pomoct,“ posadil jsem se zpátky na židli.
„Tak to vypadá, že tu budeme oba dva o něco častěji, než se původně zamýšlelo,“ ozval se táta. „Moje firma tady u vás otvírá pobočku. A já s Pájou to chystáme pro to otevření. Takže jsme i tak plánovali, že tu nějakou dobu pobudeme.“
Podívali jsme se s Tinou na sebe a museli se usmát.
Kecy. Pobočka je jen výmluva, aby mohl chodit za tetou.
Bylo to víc než jasné, zvlášť když se prostor mezi nimi začal zmenšovat, až nakonec seděli těsně vedle sebe a táta Janě něco šeptal do ucha. Zbytek večera ubíhal v pohodě, popíjeli jsme víno a debatovali o všem možném. Nakonec jsme nechali tetu s taťkou sedět v obýváku a uklidili se k Tině do pokoje. Vzali jsme si s sebou zbytek vína. Popíjeli jsme a povídali o všem možném. Alex se nakonec rozpovídal a já zjistil, že Tina nelhala. Když jsme mluvili o oblečení, úplně ožil a bylo vidět, že má opravdu vkus. Právě jsme přemýšleli, jestli si dáme ještě něco k pití, když jsme všichni tři začali zívat.
„Páni!“ ozval se Alex. „Už je půl jedenácté. Divím se, že mě naši ještě neshánějí. Ale už musím jít, jinak ráno nevstanu.“
Tak to vypadá, že příjemný večer skončil. Nedá se nic dělat. Ráno jdou do školy.
Alex se rozloučil jen mávnutím ruky a letmým pohledem a zmizel za dveřmi i s Tinou. Seděl jsem na její posteli, zíral na dveře a přemýšlel o tom, jaký vlastně je.
Hezký opravdu je. Milý taky. A jeho společnost je víc než příjemná. Zajímalo by mně, co se vlastně stalo, že si Tina tak stěžovala. Ale ty jeho letmé pohledy, červenání, kdykoli se naše pohledy střetly… Začínám vážně uvažovat o tom, jestli nakonec opravdu bude Alex jeden z nás. Nebo že by to byla jen má mylná domněnka? Už jednou jsem se spletl, když jsem si to samé myslel o Martinovi.
„Koukám, že ta zadumanost je celkem nakažlivá,“ vytrhla mě z mých myšlenek Tina, když se vrátila zpátky do pokoje.
„Co?“ podíval jsem se na ní, jako bych se právě probral z bezvědomí.
„No nejdříve Alex a teď ty. Po dlouhé době s ním zas byla kloudná řeč.“ Pak se zamyslela a dodala: „I když nevím, jestli za to nemohlo spíš to vypité víno.“
„Stejně vypil jen jednu skleničku, a navíc mi Alex přijde jako fajn kluk. Ať už byl ticho, nebo občas mluvil až moc, je příjemné být v jeho společnosti,“ skoro jsem se zasnil.
„No tak prrrr…!“ zaznělo výhružně z Tininých úst.
„A, sorry. Vím, že je tvůj, Tinuš. Já budu jen tiše závidět,“ vzmohl jsem se na omluvu.
„To bych ti radila,“ zahrozila mi prstem a dodala: „Jdu zjistit, jak to s těmi našimi dvěma hrdličkami vypadá,“ a odešla z pokoje.