Angelo
Vyšel jsem před dům a přehodil jsem svoji košili a kalhoty na šňůru. Zašel jsem víc dozadu na zahradu, kde stálo odkryté vznášedlo a docela pěknou chvíli se mordoval s tou zatracenou plachtou.
Dokonce jsem se i zpotil. A to bylo co říct. Já se nepotím. Jedinou výjimkou je skvělý sex, a to jsem teď fakt nezažíval. A docela mě bolely ruce.
Když jsem pohlédl k nebi, bylo mi jasné, že je něco kolem šesté podle toho, jak slunce pokročilo. Fakt tohle nesnáším. To rovnou můžou na nebe pověsit hodiny.
Jen jsem zavrtěl hlavou a spokojený, že jsem to vznášedlo konečně schoval, jsem se vrátil do domu.
„Kdysi jsem ve starých záznamech viděl, že se počasí mění. A taky ty dny nebyly vždycky stejné,“ došel jsem do kuchyně, hodil jsem na stůl polštářek, co jsem vzal po cestě přes obývák, a pak jsem si na ten stůl sedl. Dal jsem nohy na židli, lokty si opřel o nohy a rukama si podepřel bradu.
„Dokonce byly i mraky, někdy černé, jako noc, někdy bílé, někdy slunko ani nebylo vidět, když mraky byly přes celou oblohu. Taky jsem viděl záznamy o hvězdách. Podle toho je vytvořená noční obloha. Pěkná blbost,“ povzdechl jsem si a zadíval se na Valentina, jak vaří.
„Jo, vážně nemám tuhle umělou pravidelnost rád. Každý den stejný, každý měsíc, ani nevím, proč se pořád jmenují jako ve starém věku, když se počasí nemění. Jo, vzpomněl jsem si. V Dark Pearl bude velká oslava Nového věku. Víš, kdybys chtěl… Mohl bys přijít. Já tam budu, a bude to celé v maskách, a navíc jsem si pro sebe zamluvil jeden dům na kraji komplexu, který je bokem od všeho toho kraválu. Co ty na to?“
Nedivil bych se, kdyby odmítl, ale nezlobil bych se na něho. Navíc, možná to slaví tam dole, a kdo ví, jak jejich oslavy vypadají. A pokud vůbec něco takového oslavuji.
Tino
Maso jsem hodil na pánvičku ve chvíli, kdy se Angelo vrátil. Přihodil jsem nějakou sušenou zeleninu a trochu koření, a přitom všem míchání poslouchal, co Angelo říká.
Vypadalo to, že snad tohle město nemá rád, což mě i překvapilo a udivilo zároveň.
Nečekal bych to u něj.
Otočil jsem se na něj a chvilku si ho prohlížel, jak tam, tak sedí a mohl na něm oči nechat.
A pak jsem si vzpomněl. Odstavil jsem pánev, aby se jídlo nespálilo, přešel k Angelovi a stáhl mu vlasy dozadu.
„Kdybys chtěl… ale není to výlet na jeden den… ukážu ti skutečné slunce a hvězdy… za městem… Vím, jak se tam dostat. Táta nás tam jednou vzal. Mě a Des… Desmonda… rád bych ti to ukázal.“
Při bratrově jméně jsem se na moment zasekl.
Vzpomněl jsem si na náš výlet a slib, že o tom nikomu neřekneme. Jenže… já prostě nemohl.
V duchu jsem se omlouval i tátovi, že budu muset porušit slib. Teda pokud by Angelo samozřejmě souhlasil.
Pak jsem se ale zarazil. Dokážu ho vůbec vystavit takovému nebezpečí?
„Promiň… asi je to hloupost. Ale v podzemí máme staré knížky. Hlavně táta byl posedlý původním světem. Říkal, že za to, co se stalo, mohli lidé, i když se o tom nemluví. Pohrávali si s přírodou, ničili ji, a ona prostě jednou řekla dost. Rozzuřená příroda je prý horší než armáda vojáků.“
Políbil jsem Angeho na čelo a zase se vrátil ke sporáku, abych mohl jídlo dodělat.
K jeho pozvánce jsem se nevracel. Popravdě, neměl jsem to srdce ho odmítnout. Jak bych se tam mohl ukázat? Jen bych Angelovi udělal ostudu.
Dodělal jsem jídlo, vytáhl brambory a všechno naskládal na talíře.
„Nevím, co máš rád, ale snad to tentokrát bude lepší,“ pousmál jsem se a položil talíře i s příbory na stůl.
Angelo
Když Valentino řekl, že by mi mohl ukázat opravdové hvězdy, opravdové nebe, zpozorněl jsem.
Vážně by to dokázal? Ale z města se jen tak někdo nedostane. A dokonce mezi městy, kterých je na tomto kontinentu asi dvacet jsou vedeny obrovské tunely. Nikdo nelétá nebo nechodí ven jen tak.
Pokud je potřeba zvenku něco opravit, posílají se drony.
Zaujalo mě to, opravdu.
Možná jsem už tak znuděný tím, co je tady? Možná je to tím, že mám prakticky všechno, na co si ukážu a už mě nic nedokáže překvapit? Nebo si chci prostě jen udělat výlet, zažít něco nového, a pak tradá zpátky do bezpečí?
To je jedno. Chci vidět skutečné nebe.
Tak jsem se nad tím zamyslel, že do mě musel Valentino drcnout, abych slezl ze stolu a mohli jsme se najíst. Usadil jsem se na židli, přitáhl si talíř a pozorně se zadíval na to, co na něm je.
Nevypadalo to jedovatě. Vypadlo to sice chudě, ale jedle.
Vzal jsem do ruky příbor, s úsměvem se podíval na Valentina, popřál mu dobrou chuť a pustil se do jídla.
Nejdříve jsem jedl pomalu, opatrně, po malých kouscích. A i když to chutnalo obyčejně, přesto jsem nemohl říct, že to není dobré. A začalo to do mně po chvíli padat jak do díry.
„Půjdu s tebou. Chci vidět… skutečné nebe…“ zamumlal jsem s plnou pusou. „Občas se ztratím na pár dní, takže mě nikdo shánět nebude. V tom není problém. A to jídlo je docela dobré, fakt…“
Tino
Netušil jsem, jestli Angelo s výletem souhlasil z rozmaru nebo prostě chtěl skutečně vidět zbytek dávného světa.
Už jsem se k tomu nevracel, jen přikývl, když mi pochválil jídlo a já viděl, jak to v něm mizí. Rozhodně to byl pěknější pohled, než když tehdy jedl ty špagety.
Po jídle jsme zalezli do sprchy a tentokrát jsem já Angela umyl, i když mě mrzelo, že mám jen staré mýdlo, které by mohlo jeho jemné pokožce ublížit.
Když jsme zalezli do postele, chvilku jsme jen tak leželi, většinou mlčky, nebo Angie něco vyprávěl a musel jsem uznat, že je mi opravdu příjemně.
Možná bych i usnul, ale to by nesměl mít Angie tak sexy tělo, které se o mě otíralo.
Tentokrát bylo naše milování mnohem pomalejší.
Trápil jsem Angela, oddaloval jeho orgasmus a ke značce na krku, přidal další a další všude na jeho těle, včetně jeho rozkošného zadečku, do kterého jsem se s chutí zakousl.
Chtěl jsem o něm vědět víc, zatoužil jsem vědět všechno, ale nechtěl jsem se ptát. Možná jsem se i bál zeptat, ale zatím mi to tak stačilo.
Když jsem konečně dovolil, aby Angie prožil svůj orgasmus, a já se k němu přidal, tentokrát jsme nejspíš oba usnuli zároveň.
Ráno jsem se probudil trochu zmatený, když se k mému boku tisklo Angelovo tělo, a až po chvilce mi došlo, proč tomu tak vlastně je. Bylo to zvláštní. Tak jiné než s Desmondem.
Odhrnul jsem Angelovi vlasy z čela, na které jsem ho opatrně políbil. I ve spánku byl nádherný a já od něj nedokázal odtrhnout oči. Začal jsem ho jemně hladit po zádech a boku, zatímco jsem palcem druhé ruky hladil jeho stehno, přehozené přes mé břicho.
Angelo
Prožíval jsem snad nejvášnivější noc za svůj život. A moc jsem si přál, aby nebyla poslední.
Bylo mi s Valentinem moc dobře.
Nejen kvůli sexu, ale i proto, že byl dobrý posluchač. A já věděl, že mu můžu říct cokoliv a zůstane to u něj schované, jako v městské bance.
Blbý příklad. Z městské banky mizí peníze a nikdo neví kam. No, ale to je jedno.
Prostě jsem mu věřil. Věřil jsem tomu, že nezneužije toho, co jsem mu řekl.
Na rozdíl od ostatních, kteří jsou chtiví senzací, a hlavně peněz za každou informaci o mně.
Ani nevím, kdo z nás v noci usnul dříve. Byl jsem zmordovaný víc než po té havárii u hranic města.
Ale za to vím, kdo byl první vzhůru.
Když jsem ucítil jeho doteky, byl jsem už jen tak napůl ve spánku. A další hlazení, a později i polibky mě probraly, a probraly i mého kámoše mezi nohama. Natočil jsem se k Valentinovi zadečkem, začal jsem se otírat o jeho klín, abych ho ještě víc nabudil, a netrvalo dlouho a pokojem se nesly moje i jeho vzdechy a sténání.
A v podobném duchu se nesl i celý den, skoro až do večera.
Nejspíš je vážně pravda, že chlapi z podzemí mají daleko větší výdrž než tady nahoře. Někdy odpoledne, když mi to dělal na stole v kuchyni, jsem mu nakonec usnul v náruči.
Vzbudil jsem se později v posteli, a při pohledu do okna se mi stáhl žaludek.
Budu se muset vrátit.
A i když jsem byl unavený, chtěl jsem se s ním rozloučit tím správným způsobem.
A bylo mi jedno, že se už skoro ani neposadím…
„Víš, bylo mi s tebou moc dobře,“ podíval jsem se na něho později, když jsem si donesl ze zahrady suché věci a začal se oblíkat.
Byl opravdu nejvyšší čas vyrazit zpátky, aby mě nehledali, a musel jsem se připravit na ráno, kdy jsem měl sezení s hlavním správcem na povrchu a pak jsem chtěl jít do podzemí.
„Jen je mi líto, že už musím jít. Ale víš, co jsem ti slíbil,“ zavázal jsem si košili, nasadil paruku a pak jsem k němu došel. „Slíbil jsem ti, že tě najdu. A já to splním…“
Tino
Ten den utekl strašně rychle.
Snad poprvé jsem si přál umět zastavit čas.
Milování jsme střídali povídáním, teda spíš ze strany Angela, já většinou jen poslouchal, vařením oběda a spánkem.
O to se taky postaral Angel, když mi vytuhl skoro uprostřed milovaní.
S úsměvem, který tentokrát neviděl, jsem ho přenesl do postele, ale výjimečně si za ním nelehl. Seděl jsem v křesle u postele a přemýšlel, jestli se ještě někdy uvidíme.
Když ale nadešel večer, a Angelo se zvedl a začal oblékat, nějak podivně se mi stáhl žaludek.
Něco takového jsem ještě necítil. Proč nechci, aby odešel? Proč se bojím, že už ho nikdy neuvidím.
Stoupl jsem si a sklonil se k němu, abych ho mohl políbit.
„Jestli mě najdeš a požádáš mě, abych zůstal i potom, co uvidíš… zůstanu…“ zašeptal jsem do rtů, aniž bych myslel na následky.
Ale chtěl jsem to.
Věděl jsem už teď, že chci s Angelem být. Že se chci s ním znovu setkat.
A strávit s ním déle než jeden den.
Vyprovodil jsem ho ke vznášedlu, sundal plachtu, aby se s ní nemusel mordovat, naposledy ho políbil, a pak se vrátil do domu. Neměl jsem rád loučení. Nikdy nevím, co při tom říkat a jak se chovat.
I když jsem se teda doposud s moc lidmi ještě neloučil, když do toho nepočítám smrt.
Jakmile jsem uviděl, že Angelo odletěl, znovu jsem vyšel na zahradu, abych posbíral prádlo a mohl se vrátit za Desmondem. A tentokrát…
Tentokrát mu to řeknu. Už nedokážu mlčet.
Angelo
Měl jsem chuť se vrátit. Fakt že jo.
Ale věděl jsem, že musím odletět k Rudymu, jinak by se sem vypravil a mohl by nadělat problémy. Jo, ač se to nezdá, od doby, co zemřeli rodiče, tak na mě dohlíží i se starým sluhou. Jen díky nim jsem se z toho nezbláznil a nerozfofroval celý majetek. Jo, tuhle tendenci jsem ze začátku měl, ale oni mě vrátili zpátky na zem.
U Rudyho jsem se moc nezdržel. Neřekl jsem mu, kde jsem byl, a on se ani neptal. Podle mě to ale určitě věděl.
Jo, věděl… A dokázal mi to ve chvíli, kdy jsem nastupoval do vznášedla, abych letěl do svého bytu.
„Pokud se někde promenáduješ nahý, měl bys mít paruku, anebo se vůbec neukazovat, je ti to jasný?“ podíval se na mě přísně.
Jen jsem přikývl, rozloučil se s ním a odletěl.
Musel tam být. Jinak by to nevěděl.
„Je uklizené spodní patro, tak, jak jsem chtěl?“ zeptal jsem se Michaela, když jsem se ponořil do připravené voňavé lázně.
Úlevně jsem vydechl. Nevadilo mi, že jsem cítit, kdo ví čím, a hlavně Valentinem. Ale měl jsem koupel rád.
„Kontroloval jsem to, je to v pořádku. Teď má volno, jestli nevadí,“ přinesl mi Michael ještě skleničku dobrého vína.
„Nevadí. Jen… Zítra odpoledne znovu odlétám. Jdu dolů. Musím něco projednat. Jsou věci, které se mi opravdu nelíbí. Budu rád, když mi připravíš věci a pročesej mi prosím paruku, ať není tak rozcuchaná, ano?“
Sluha přikývl, zeptal se, jestli ještě něco potřebuji, a pak se vzdálil, aby mi připravil večeři a věci na druhý den.
Pohodlně jsem se opřel, napil se vína, spokojeně zamlaskal, a pak už jsem zavřel oči a užíval si koupel.
Myslel jsem na něho… Na to, co jsem za poslední den a noc prožili. Myslel jsem na jeho vůni, jeho krásné tělo.
Myslel jsem na Valentina, a přemýšlel, jak se s ním co nejdříve setkat.
Tino
Samozřejmě, že na mě zase čekal.
Jeho naštvaný výraz se změnil ve smutný, a pak rezignovaný.
„Proč mi tohle děláš, Valentine? Nejsi se mnou spokojený? Udělal jsem ti něco? Proč mám pocit, že se mi vzdaluješ? Proč mám pocit, že mě odmítáš? Jsi moje rodina, moje všechno, copak nechápeš, že tě nechci vidět zničeného nebo hůř, protože jestli takhle budeš pokračovat, něco se určitě stane?“
Povzdechl jsem si a posadil se v ložnici na postel.
Přesně tohoto jsem se bál.
Desmonda jsem měl opravdu rád. Moc rád.
Ale… tak nějak jsem si začal uvědomovat, že mě trochu dusí.
Chce, abych byl jen s ním, myslí si, že když nemáme nikoho jiného, tak musíme mít jen sami sebe.
Já mu ve vztahu nebránil. Kdyby přišel a řekl, že se zamiloval, přál bych mu to.
Kdyby řekl, že si našel někoho na povrchu, popřál bych mu štěstí.
Tak proč to nechápe? Kdybych s ním přece nechtěl být, tak už jsem dávno někde jinde.
V podzemí bylo mnoho míst, kam bych mohl jít, aniž by mě našel.
„Desmonde…“ promluvil jsem nakonec a sundal si triko.
Viděl jsem, jak se jeho pohled zaměřil na můj krk, na kterém byla nejen značka od Angela, ale také na něm visel můj řetízek od něj.
„Jsi takový od chvíle, co máš tohle. A neřekl bych, že je to nějaká cetka. Valentino! Řekni mi, co se děje! Kruci! Jestli se ženeš do nějakého průseru, chci to vědět!“‘
Jeho hlas ztvrdl stejně jako pohled a já bezděčně sevřel přívěšek v dlani, jako bych se bál, že mi ho bude chtít sebrat.
„Někoho jsem potkal…“ řekl jsem nakonec po chvíli. „Je mi s ním dobře. Víc než dobře. Nechci ti lhát Desmonde. Ale pro dobro nás obou to nechej být.“
Angelo
Moc se mi nechtělo, ale nakonec jsem se domluvil, že druhý den se sejdu s klukama na společném obědě. Snídat jsem s nimi nehodlal, potřeboval jsem se vyspat, Co si budeme povídat. Valentino mi dal docela zabrat.
Ale… Klidně bych to znovu zopakoval. A třeba hned. Rozhodně toho nelituji.
No a s obědem jsem souhlasil i proto, že jsem věděl, že se s nimi nebudu muset nějak zdržovat.
Prostě mám něco důležitého a oni moc dobře vědí, že v tomhle neustoupím.
„Co to máš?“ zadíval se na mě Nigel, když jsme se sešli a usadili se v salónku.
Neodpověděl jsem hned, jen jsem odstrčil jeho ruku, kterou mi trochu odhrnul košili a dotkl se místa, kde jsem měl jednu z Valentinových značek.
Vybral jsem si jídlo, počkal jsem, až obsluha odejde, a teprve potom jsem se na něho otočil.
„Ty nepoznáš, co to je?“ ušklíbl jsem se. „A jen tak mimochodem, není to ani od jednoho z vás.“
Jo, viděl jsem ty jejich pohledy mezi sebou, kdo z nich měl to štěstí.
„Hmm, takže to jsou ty tvoje tajné schůzky?“ zvedl se Nigel ze židle a přešel ke mně. „A není lepší?“
Najednou mě popadl za paži a vytáhl na nohy. Přetočil mě a zatlačil mě na stůl mezi talíře.
Jeho ruka jsem hned ucítil pod svou košilí, a druhou mě chytil za ruce a přidržel je nad hlavou.
„Takže není lepší?“ přitiskl se mi na rty.
Jen koutkem oka jsem zahlédl, jak Finny s úsměvem vstává a pak jsem slyšel klapnutí zámku…
Sid
Nejspíš by mi nevadilo, kdyby si Valentino někoho našel v podzemí, pokud by se ke mně vracel.
Jenže podle všeho se potvrdilo mé podezření, že má někoho na povrchu, a podle všeho to není žádný chudák.
Kromě toho jsem cítil, jak se mi vzdaluje. Cítil jsem z něho tu nechuť být se mnou, být tady dole, a přitom bych pro něj udělal všechno! Všechno na světě!
Když řekl, že to mám nechat být, nechápavě jsem se na něj podíval.
Tak já ho ztrácím, jediného člověka, který mi na tomhle světě zůstal, ztrácím ho nejspíš kvůli nějakému rozmaru, touze okusit něco nového, a on mi řekne, abych to nechal být?!
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. I kdyby mě měl nenávidět, časem to pochopí.
Udělal jsem krok k němu a sevřel mu paži.
„Ode dneška neuděláš z domu ani krok. A tohle,“ chmátl jsem po řetízku a strhl mu ho z krku, „tohle se zabavuje.“
Nejspíš jsem Valentina podcenil, nebo jsem spíš zapomněl, jak je rychlý.
Rána do obličeje mi zvrátila hlavu, polevil jsem v ostražitosti a mu se tak podařilo vzít si řetízek zpátky.
„Tohle už nikdy nedělej,“ zasyčel na mě a já cítil jeho naštvanost.
Cítil jsem z něj poprvé skutečné emoce než jen netečnost, jakou všem ukazoval.
A to mě ještě víc rozzuřilo.
Tino
Nikdy jsem si nemyslel, že by mohl tenhle den přijít.
I když to Desmond tak neviděl, pořád byl můj bratr a znamenal pro mě všechno.
Kolikrát jsme měli neshody a jeden na druhého se naštvali, ale nikdy to nezašlo tak daleko jako dnes.
Když mi přikázal, že z domu neudělám ani krok, ještě jsem to překousl. Když mi bolestivě sevřel paži, přešel jsem to. Ale to, že mi strhl z krku řetízek a podle všeho měl v úmyslu ho vyhodit, to už jsem přejít nemohl.
Nikdy bych na nikoho, koho mám rád, nevztáhl ruku.
Nikdy. Nebo jsem si to alespoň myslel.
Ale představa, že přijdu o věc spojenou s Angelem, že přijdu o něco, co mi dal, mi zastřela rozumné uvažování, a moje tělo jednalo rychleji než mozek.
Nevím, kdo z nás dvou byl z té rány překvapenější. A hlavně, kdo z nás v tu chvíli byl víc naštvaný.
Když jsem Desmondovi vyrval zpátky řetízek, myslel jsem si, že vypění, jednu mi vrazí a odejde.
Ale to, co udělal…
I když jsem byl silný a mrštný, on byl větší a já byl tak v šoku, že jsem se zpočátku nedokázal vůbec bránit.
Na nic jsem se nezmohl ani ve chvíli, kdy se do mě natlačil a já vykřikl bolestí.
Jenže ani to ho nezastavilo. Ani můj křik, ani mé pěsti, než mi svázal ruce a do pusy strčil roubík.
Co na tom, že se mi pak omluvil. Co na tom, že mě pak vzal do náruče a snažil se mě ukonejšit.
Tahle noc pro mě změnila mnohé.
Když jsem se ráno probudil celý rozlámaný, teda spíš vstal, protože jsem celou noc nezamhouřil oka, neřekl jsem Desmondovi ani slovo i přesto, že se mi znovu omlouval.
Potřeboval jsem vypadnout, ale nechtěl jsem jít ani na povrch, protože představa, že v tomhle stavu potkám Angela, mi stáhla bolestivě žaludek.
A, i když jsem dnes neměl jít do práce, tak jsem tam odešel.
Angelo
Trhnul jsem rukama ve snaze se vytrhnout z jeho sevření. Ale Nigel se o mě víc zapřel, sklonil se nade mnou a vzápětí se vedle něj ukázal Finny.
„Pusť mě,“ zavrčel jsem na něho.
„Odpověz…“
„Nemáš mi co přikazovat. Ale když to tak chceš vědět… Ani jeden z vás není lepší,“ mé rty se roztáhly ve zlomyslném úsměvu.
„Kdo to je?“
„Proč? Může vám to být ukradené.“
„Kdo to je, Angelo!“ chytl mě Finny pevně za bradu a natočil mi hlavu, aby mi viděl do očí.
„Queen!!“ zařval jsem na něho a škubnul hlavou, aby mě pustil. „Pro vás jen Queen! Jasný?!“
Byl jsem naštvaný. Doslova jsem zuřil. Kdysi bych se jim klidně sám nabídnul. Dělal jsem to normálně. Ale co jim dává právo takhle se mnou jednat?
A já nechci, nechci to ani s jedním z nich.
„Tak naše malá Queen, ukážeme ti, kdo je lepší…“ zlomyslně se Nigel zašklebil. „Finny, dolů s kalhotami.“
Po Nigelově slovech jsem ucítil trhnutí a za další vteřinu se můj holý zadek otíral o desku stolu.
„Nikdy sis nestěžoval, tak proč teď? Proč ty tajnosti? Kolikrát sis někoho urval, ale nikdy jsme to před sebou netajili. Tak mluv, Angelo, kdo to je? Taky se chceme pobavit, nejen ty…“ zavrčel na mě Nigel a kousnul mě do krku.
„Jdi do hajzlu!“ zařval jsem mu do ucha.
Podařilo se mi pokrčit nohy a vykopnout je proti němu. Jeho sevření povolilo, a já v mžiku vytrhl své ruce ze sevření a než mě stihli znovu chytit zapnul jsem tísňové volání na náramku…
Tino
Vance mě jako vždy seřval, ale stejně mě v té práci nechal. Ostatně, pořád lepší tohle než být teď s Desmondem. Ne, že bych se ho bál, ale nevěděl jsem, jak se chovat. Nedokázal jsem ani zabránit tomu, abych myslel na Angela.
Co asi dělá?
Nejraději bych šel za ním, ani nevím proč. Bylo mi s ním prostě dobře.
Teda… S Desmondem mi bylo taky dobře, ale jinak. Prostě jsem ho teď skutečně viděl jen jako bratra a nic víc. Nějak jsem už neměl ani chuť na to, s ním něco víc.
Mohl bych odejít na povrch, ale to bych si moc nepomohl. Mohl bych se někam schovat, ale to nebyl můj styl. A, taky tu byla další věc. Nepochybuju, že Angelo měl spoustu milenců, ale jak by se tvářil na to, kdyby zjistil, že já a bratr? I když nevlastní?
Ani jsem netušil, jak ta směna utekla. Stejně jsem na nic nepřišel. Prostě se vrátím domů, řeknu Desmondovi, co a jak, a pokud to nepochopí, tak už nevím.
Vážně mě to štvalo.
Na jednu stranu jsem si říkal, že kdybych to tehdy nechal být a pustil Angela z hlavy, nic z tohoto by se nestalo. Na stranu druhou… kdybych měl možnost vrátit čas, asi se zachovám stejně.
A taky…
Nikde nebylo napsané, že mě Angie stutečně najde a znovu mi nabídne, abych s ním zůstal. A další věc…
Tak trochu jsem začal uvažovat, že bych na ten ples, o kterém mluvil, šel.
Přesvědčit se.
Do teď jsme byli s Angelem pokaždé sami.
Jak se zachová, když bude kolem plno lidí? Jistě, budu mít masku, ale rozhodně nemám v úmyslu se nějak jinak maskovat a budou stačit mě černé vlasy, aby ostatní poznali, že jsem od hranic nebo z podzemí.
Angelo
A bylo po obědě. Nevím, proč jsem tu šel. Vážně nevím…
Než stihla přiběhnout ochranka, Nigel mě pustil a já si natáhl kalhoty.
Dveře se automaticky odemkly, když se za nimi objevili chlapi z bezpečnostního.
„V pohodě,“ uklidnil jsem je, když vtrhli dovnitř a začali zjišťovat, co se děje. „Jen jsem omylem zmáčkl volání. Omlouvám se za zbytečný poplach.“
Podmračeně jsem se však podíval na Finnyho a Nigela, kteří mlčeli.
„Měli jsme jen důležitý rozhovor a nechtěli jsme být rušení. Ale už jsme skončili. Moji objednávku na jídlo zruš, Nigeli.“
A odešel jsem společně s ochrankou.
Takže to by bylo. Jo, nasrali mě. A to pořádně. A mám teď tu správnou náladu, abych řešil správce na povrchu.
Okamžitě jsem nasedl do vznášedla, jen houknul na Paola, že letíme domů.
A jen, co jsme přistáli, a došli do mého bytu, hned jsem vletěl do ložnice a začal se převlíkat.
„Odcházím okamžitě. A pokud se mě budou dožadovat Nigel a Finny, tak tu pro ně nejsem.“
Michael kolem mě začal běhat. Viděl, že jsem naštvaný, ale na nic se neptal. Proto ho mám rád.
Udělá, co má, co po něm chci, je spolehlivý, a ví, kdy může a kdy nemůže mluvit. A nikdy mě nezradil.
„Zavolej kadeřníkovi, ať nachystá všechny podklady a čeká na mě. Paolo bude šoférovat, ale poletíme malým vznášedlem,“ počkal jsem, až mi Michael nasadí a rozčeše paruku.
Když jsem byl hotový, pobral jsem si věci, co jsem potřeboval a hned vyjel výtahem na heliport.
Za dalších pár minut jsme dosedali na Rudyho zahradu. Měl pod paží několik hrubých složek, v kasičce čipy, a jen co jsme se ukázali, nastoupil, a hned jsme se vydali k bráně, kde na nás měl čekat hlavní správce z povrchu.
„Máš jméno někoho spolehlivého, kdo to dole povede?“ zeptal jsem se Rudyho.
Přikývl a ze složky vytáhl dva kandidáty. Chvilku jsem si to prohlížel.
„Bereme tohoto,“ podal jsem mu jeden papír.
„Souhlasím, je spolehlivý, nemá žádné kárné záznamy, a je docela chytrý. Navíc v pohodě ovládá i novější technologii, dobře se v podzemí vyzná, a ostatní k němu mají respekt. Žije sám, pouze s bratrem, tím pádem není vázaný na rodinu, která by ho mohla při práci omezovat,“ odsouhlasil můj výběr Rudy.
„Takže jdeme na to,“ podíval jsem se ven, když jsme dosedli na zem a viděl jsem hlavního správce stepovat před vchodem do podzemí.
Tino
Když jsem se odpoledne vrátil domů, Desmond doma nebyl, což mě trochu překvapilo, ale částečně jsem si i oddechl.
Věděl jsem, že se nevyhnu tomu, abysme si promluvili. Konec konců i já to chtěl. Urovnat to a vyřešit jednou provždy. Mohl bych utéct, mohl bych se schovat, mohl bych Desmonda nenávidět, ale to nebyl můj styl.
I přesto, co se stalo, Desmond byl pořád můj bratr. Sice už ho nejspíš nebudu vidět jako dřív, hlavně kvůli Angelovi, ale neměl jsem v úmyslu ho opouštět.
Neměli jsme nikoho, jen jeden druhého a já se vůči němu taky nezachoval nejlíp.
Povzdechl jsem si, osprchovat se a rozhodl se trochu projít, abych si vyčistil hlavu. Mohl bych jít na povrch, ale na to jsem teď neměl náladu.
Hlavně jsem taky musel vymyslet, jak vysvětlím Angelovi svůj vztah s Desmondem. I když na druhou stranu, kdoví jestli se ještě někdy uvidíme.
Život v podzemí nebyl pro někoho jako je Angelo.
A pokud mě bude chtít najít, bude muset sem dolů.
Ale své slovo jsem hodlal dodržet. Pokud mě i přesto požádá, abych s ním zůstal, tak zůstanu.
S těmi myšlenkami jsem vyšel z domu a vydal se k místnímu hřbitovu, což byla vlastně jen budova se schránkami, protože vzhledem k místu, kde jsme žili, jsme nemohli mrtvé pohřbívat do země, ale museli být všichni bez výjimky spáleni.
Angelo
Když jsme vystoupili, hlavní správce se k nám hned přihrnul a málem se mi klaněl.
„Přestaňte,“ vyjel jsem na něho. „Nemám zájem tady působit nějaký rozruch.“
„Promiňte, pane Marshalle,“ odsunul se kousek od nás. „Vím, že občas děláme prohlídky v podzemí, ale teď není období, kdy společně procházíme Black Hole. A bylo to hodně narychlo, omlouvám se, že nemám nic připraveno.“
„Vy nemáte, ale my ano,“ ukázal jsem prstem na složky, které měl Rudy pod paží. „A pokud řekneme, že jdeme dolů, tak půjdeme dolů, i kdybychom tam byli teprve včera.“
Došel jsem k vozu, které na nás čekalo a nastoupili jsme. Správce čekal, až budeme vevnitř a teprve potom nastoupil i on a sedl si naproti nám.
„Tam,“ ukázal jsem na sedačku, která byla ode mne nejdále. „A nemluvte. Nemám zájem nic poslouchat, ani kdybyste mluvil o počasí.“
Když jsme vjeli do podzemí, musel jsem se zhluboka nadechnout, abych zahnal svou mírnou nervozitu. Neměl jsem to tu rád. Cítil jsem se tu vždy stísněně, i když to byly obrovské prostory, místa, kde bylo postaveno několik stovek domků, či přístřešků, velké chodby, do kterých by se vešlo i mé největší vznášedlo, obrovské jeskyně a haly, kde člověk pořádně nedohlédl ani na druhý konec nebo ke stropu. Ale byly tu i menší prostory, ale těmi jsme naštěstí neprojížděli.
A některé ty menší průchody vedly k uzlům, vedlo skrz ně potrubí, vedení, a podobně. Trochu jsem si oddechl, když jsme dojeli do jednoho z velkých sálů, kde byla i menší budova správce. No, budova… Mělo to jedno patro nahoru a přízemí. Správce tu nejen pracoval, ale i bydlel. Ale to už záleželo na něm, jestli tu chtěl bydlet nebo ne.
Vešli jsme dovnitř, a když se hlavní správce chtěl přivítat s Vancem, zarazil jsem to.
Šli jsme do kanceláře, kde jsme se mohli zavřít a nebyli jsme nikým rušeni. Rudy hodil složky na stůl, a oprášil mi židli, na kterou jsem se potom posadil. Zadíval jsem se na Vanceho.
Jo, tak moje slova si vzal k srdci.
„Vím, že jste šel do sebe, sluší vám to rozhodně víc než posledně. Naučil jste se s tímhle?“ ukázal jsem na jeho pracovní stůl, kde už neležel jen notes, složky a tužky, ale i nový projektor, disková i čipová databáze, a další vymoženosti dnešní doby. Když přikývl, spokojeně jsem přikývl i já.
„Dobře, ukážete mi to později, teď chci, abyste sem zavolal Desmonda Kellena. A okamžitě.“
Tino
Když jsem se vrátil domů, byl už večer a Desmond byl doma. Dokonce na mě čekal s večeří.
Jestli ji nachystal, aby si mě udobřil, tak to mě teda zná málo.
Něčím takovým se koupit nedám.
Neměl jsem nějak náladu poslouchat omluvy. Ty to zpátky nevrátí. Ne, že bych Desmonda za to nenáviděl, částečně si za to můžu sám, ale prostě potřebuju čas, abych se s tím trochu srovnal.
Jen jsem se na Desmonda podíval, a pak zamířil rovnou do koupelny.
I při mytí rukou jsem na to všechno myslel.
Vypnul jsem vodu, oblékl si čisté triko a volné kalhoty. Normálně by mi stačilo jen to triko, ale teď jsem nějak neměl náladu na to, abych se tu vystavoval.
„Desmonde," začal jsem, sotva jsem vešel do kuchyně, „to, co se včera stalo, stalo se. Nebudu tě za to odsuzovat, jen potřebuju čas, abych se s tím srovnal. Nechci od tebe odejít, mám tě pořád rád, jen prostě…"
„Víš, že bych ti nikdy neublížil, Valentino. Na to tě mám moc rád a věř, že si ten včerejšek nikdy neodpustím. Ale neboj. Teď na sebe budeme mít dost času, abysme to zase všechno urovnali. Brzo zapomeneš i na povrch, neboj, budu tě chránit před vším. Slíbil jsem to tátovi, a to taky dodržím. Posaď se, mám pro tebe novinu."
Angelo
Vance dal vědět tomu Kellenovi, aby se okamžitě dostavil. Naštěstí prý nepracoval daleko, tak by měl dojít do deseti minut. A já těch deset minut nechtěl sedět jen tak.
Ukázal jsem hlavnímu správci, aby se posadil naproti mně, a když to udělal, Rudy před něho položil složky.
„Chci, abyste se na to podíval,“ ukázal jsem mu na složky.
Hlavní správce se podíval nejdříve na mě, pak na Rudyho a na složky. Jeho pohled sklouznul i ke správci Vancemu.
„Podívejte se na to!“ křikl jsem na něho, až leknutím poskočil.
Sice nerad, ale nakonec to začal postupně otvírat a pročítat. Byl asi tak v polovině, když to zavřel a odložil.
„Co mi k tomu řeknete?“ zkřížil jsem ruce na prsou. „Nejspíš asi nic, podle toho, jak mlčíte. Myslel jste si, že na to nepřijdu? A to tu ještě není všechno. Pořád čekám na výsledky výzkumu léku. Jo, sice je ještě na měsíční zprávu čas, ale já na ni čekat nehodlám. Víte, co to pro vás znamená?“
„Pane Marshalle, já…“
„Vy co?“ zamračil jsem se.
Než stačil odpovědět, ozvalo se zaklepání. Vance otevřel a dovnitř vešel vysoký muž, celkem pohledný. Jeho vzhled odpovídal i věku, který měl v kartě, a bylo vidět, že o sebe docela dbá. Že to není takový umaštěnec jako Vance, i když ten o sebe začal trochu víc pečovat.
„Takže, abych pokračoval. Jestli se nepletu, jste Desmond Kellen,“ podíval jsem se na něho.
„Ano, a vy jste?“ podíval se na mě podezřívavě.
„Já jsem ten, díky němuž máte výplatu,“ zamračil jsem se nad tou drzostí. „Nechal jsem si vás zavolat, protože…“
„Mám nějaký problém, nějaká stížnost na mě nebo mého bratra?“ přerušil mě.
„Radil bych vám jednu věc. Nebudete mě v žádném případě přerušovat. Mluvit budete, až já skončím. To za prvé. A ne, stížnosti nemám. Chci po vás, abyste to tu vedl jako správce. Vy, pane Vance, půjdete nahoru, předávám vám místo hlavního správce. Budete se muset některé věci naučit, ale vím, že to zvládnete. A vy… pane bývalý hlavní správce, zůstáváte tady. Jako ostatní tu budete žít a budete tu pracovat, a budete rád, když dostanete něco zaplaceno. Veškerý váš majetek přechází do mého vlastnictví. Máte totiž jen dvě volby. Udělat to, co jsem teď řekl, nebo vás předám bezpečnostnímu, takže?“
On dobře věděl, co by ho čekalo, kdybych ho předal bezpečnostnímu. Rozhodně tohle, život v podzemí, je pro něj ráj na zemi, oproti tomu, co by ho čekalo tam nahoře.
„Takže domluveno,“ postavil jsem se, když se vyslovil pro možnost zůstat dole. „Vy se sbalte, máte na to deset minut a budete čekat u vozu. Pojedete s námi hned do hlavní budovy nahoře. Vy, pane Kellene, si přeberete tuhle práci dnes, ale hlavní správce Vance za vámi zítra ještě přijede a řekne vám, co je všechno potřeba a zaučí vás. Ale dneska hned máte první úkol. Uděláte pořádek s tímhle, najdete mu nějakou krabici, kde bude žít, dostane kódovaný náramek, který mu zabrání odejít z podzemí. A pokud tento zákaz poruší, skončil. A hned zítra nastoupí do práce. A rozhodně nechci, aby zametal cesty. Pošlete ho někam, kde si pěkně svůj plat a ztráty, které způsobil, tvrdě odpracuje.“
Rudy posbíral složky ze stolu, a společně jsme s Vancem vyšli z kanceláře.
Teď už je to jen na nich.
Tino
Desmondova odpověď se mi moc nelíbila. Měl jsem dojem, že prostě nechce pochopit, že chci být sám. Vypadalo to, že je přesvědčený o tom, že to zase bude jako dřív. Přesto jsem se posadil a zadíval se na něj, cože to má za novinu.
„Dneska si mě zavolal správce. No a když jsem k němu přišel, kromě něj, tam byl ještě jeden větší chlap, pak takový krysí ksicht a mladý floutek. Kruci, jak ten se choval! Jako by mu patřil celý svět. Vážně takové jako on nesnáším. A samozřejmě, že byl z povrchu, a víš, co chtěl? No, jsem teď nový správce!“
Odpověď mě natolik šokovala, že jsem skoro zapomněl zavřít pusu.
„Čeká mě spousta práce, ale věřím, že mě podpoříš. Jen doufám, že se tu ten malý parchant znovu neukáže. Kdybys ho jen viděl! Jak se tvářil, jak na něm bylo vidět, že námi, lidmi z podzemí opovrhuje, jak se nás štítí. Sice vypadal jako anděl, ale do toho měl hodně daleko, to ti řeknu.“
Škubl jsem s sebou, když Desmond zmínil anděla, a potom, co toho dotyčného smrada z povrchu popsal, jsem ho už poslouchal jen napůl ucha. Ani nevím, kdy jsme dojedli, kdy jsem mu popřál a řekl, že ho podpořím. Ani nevím, kdy jsem skončil zase v posteli s Desmondem, který si mě stáhl do náruče, a kdy usnul, protože ho čekal náročný den.
Nejspíš bych se mu tentokrát ani nebránil, jak jsem byl úplně mimo z té nové Desmondovy informace.
Angelo
Čekali jsme trochu déle než těch deset minut, ale tentokrát jsem byl shovívavý. Jednak potřebovali vyřídit to nejdůležitější a taky si Vance musel sbalit to nejnutnější. Zbytek věcí si pak může přestěhovat průběžně, pokud tu vůbec nějaký majetek má.
„Zajímá tě, jak tu lidi žijí?“ došel mě Rudy, když jsem se o něco vzdálil od auta.
„Ani ne, jen se tak jenom rozhlížím,“ zakroutil jsem hlavou a popošel zase o něco dál.
V tomhle místě byla hlavní budova toho správce, pak něco jako malá nemocnice, a něco jako jejich banka. Dokonce tu byly i nějaké obchůdky a stánky.
Domky a přístřešky na bydlení byly až na druhém konci, a já tam zamířil.
Byl jsem zvědavý, jestli bych tu náhodou nenarazil na Valentina.
Ale výmluvné zakašlání Rudyho a zavolání, že už jedeme, mě zastavilo a donutilo jít zpátky k vozu.
Vance už tam stál celý natěšený. Byl jak malé dítě, které dostalo novou hračku, a dokonce to u mě vyvolalo mírný úsměv, který jsem ale vzápětí hned zase schoval za masku pana nedostupného.
Když jsme odjížděli, Kellen právě vedl ven bývalého správce společně s něčím, co mělo být asi ochranka, a kráčeli s ním někam hlouběji do podzemí. Na ruce měl kovový náramek, který ho rozhodně nepustí dál, než k bráně tohoto podzemí…
Zbytek odpoledne jsme strávili v budově hlavního správce, kde si Vance přebral nový úřad, přidělil jsem mu pomocníky k ruce, a důrazně mu doporučil, aby pracoval stejně dobře, jako dole. Pokud bych zjistil nějaký podraz, vrátí se zpátky a bude dělat společnost bývalému správci.
Než jsem se dostal konečně domů, byla už tma. Něco kolem desáté. A já byl tak utahaný, že jsem už ani nevečeřel. Jen jsem se pořádně napil ovocné šťávy, vykoupal se a zalezl do postele.
Tentokrát jsem už ani neměl náladu procházet záznamy a registry a hledat Valentina. Na to jsem byl opravdu pořádně unavený. Tak jsem si pustil projektor a díval se na jakýsi film ze Starého věku, Tenkrát tomu říkali sci-fi, ale dnes jsou tyhle věci běžné a řekl bych, že i zastaralé.
Ale přesto, že jsem to měl puštěné, mé myšlenky utíkaly zpět do podzemí. K Valentinovi…
A já se rozhodl, že využiju každou návštěvu tam dole, abych se po něm porozhlédl.