Tino
Znovu a znovu jsem Angieho líbal a přerušoval tanec našich jazyků jen kvůli krátkým nádechům.
Ještě chvíli potom, co už jsem mu neměl, co dát, jsem se zlehka pohyboval, jako bych se bál, že už to nikdy neokusím.
Když však položil své otázky, zvedl jsem hlavu a zadíval se mu do očí.
Mohl jsem jen doufat, že to myslí upřímně a podle jeho výrazu taky ano.
Opatrně jsem z něj vyjel převrátil se na záda a Angeho si stáhl na sebe.
Objal jsem ho, položil na svou hruď, a zatímco jsem se probíral jeho vlasy a hladil ho po zádech, vnímal jsem tlukot srdce, který se pomalu uklidňoval.
Když i to mé přestalo zběsile tlouct a já mohl konečně rozumně uvažovat, zvedl jsem Angelovi hlavu a zadíval se mu do očí.
„Chceš abych odešel nebo abych zůstal? Budu tu s tebou, jak dlouho budeš chtít...“ zašeptal jsem a palcem mu přejel po rtech.
Byla to lež. Věděl jsem to. Nemohl jsem mu dát to, co nejspíš chtěl, nebo to, po čem nejspíš toužil, ať už jsem to byl já jako něco, co doposud nepoznal, nebo jen ten sex.
Rád bych s ním strávil víc času, poznal ho, pochopil, přece jen jsem o něm nic nevěděl, ale bude to chtít i on?
A taky…
Co mu já kromě sexu můžu nabídnout?
Vždyť mu ani nemůžu říct pravdu o sobě.
„Chci tě líp poznat, Angelo. Vědět, kdo skutečně jsi… Nezajímá mě, co ukazují noviny, co říkají ostatní. Chci něco jiného,“ řekl jsem s vážnou tváří dřív, než jsem to stačil domyslet.
Povzdechl jsem si na moment zavřel oči a přestal Angeho hladit.
„Promiň… jen… nikdy jsem nikoho jako ty nepotkal a nevím, co říct nebo co dělat,“ zadíval jsem se do stropu, jako bych tam mohl najít odpovědi, a pak teprve sklopil pohled k Angelovi a položil mu svou dlaň na tvář.
Angelo
Nečekal jsem, že na to něco odpoví. No, spíš jsem počítal s tím, že se zvedne a odejde. Cítil jsem z něho tu jeho hrdost.
A tak mě jeho odpověď překvapila až natolik, že jsem v první chvíli nedokázal zareagovat.
Až po nějaké době jsem se nadechl a usmál se.
„Lháři,“ pohladil jsem ho po tváři a stáhl mu vlasy za ucho, aby mu nepadaly do obličeje. „Chci, abys zůstal. Nechci, abys hned odešel. Ale i tak jsi lhář. Kdybys měl zůstat se mnou, jak budu chtít, už bys nesměl nikdy odejít, a to ty nedokážeš. Vidím to na tobě. Ale nevadí… I když odejdeš, najdu si tě.“
Zapřel jsem se o lokty a trochu se nadzvedl. Políbil jsem ho na bradu, na krk, kde jsem neodolal a zanechal mu tam značku. Pak jsem se přesunul na jeho hruď, kterou jsem také poctil několika polibky, než jsem se vytáhl zpátky, abych viděl do jeho očí.
„Taky jsem nepotkal nikoho, jako ty. A víš… Noviny lžou. Nevěř všemu, co se píše nebo mluví. Člověk se musí sám dívat, dělat si svůj názor na věc. Nedívat se na všechno jen z jednoho pohledu. Svět není černobílý. Svět je barevný. I když mé nejoblíbenější barvy jsou bílá a modrá, ale mám rád všechny barvy. I tuhle černou,“ protáhl jsem jeho vlasy mezi prsty a znovu mu je zastrčil za ucho.
„Mám rád i tuhle fialovou,“ přejel jsem mu palci pod jeho očima.
„I tuhle červenou,“ přejel jsem prstem přes jeho rty a pak mu na ně dal malou pusu.
„Už mi došlo, že toho moc nenamluvíš, ale tvůj hlas… Moc rád ho poslouchám. Nikdo nemá tak krásný hlas jako ty. Ani ten pitomý koncert nebyl tak dobrý, jako poslouchat tebe třeba jen minutu.“
Jo, tohle všechno byla pravda. A já s ním chtěl opravdu trávit víc času. Chtěl jsem se ho zeptat, zda by aspoň občas, třeba v nějaký smluvený den, bychom se mohli scházet.
„Nejraději bych tě sbalil do nějaké krabice a odnesl domů,“ usmál jsem se na něho. „Ale vím, že by to nefungovalo. Chceš o mně něco vědět? Tak se ptej, ale hned tě musím upozornit, že jsou věci, na které ti určitě odpovědět nemůžu. Jaké… to poznáš sám, když budu mlčet.“
Tino
V první moment jsem se lekl, že jsem řekl něco špatně, když se Angie na moment zarazil.
Pak jsem ale zabručel, když mi na krku nechal značku, a jen přivřel oči, když mě políbil na hrudi.
Tak jsem se zaposlouchal do jeho hlasu, že mi až pozdě docházel význam slov, a to, že domluvil.
Překvapil mě.
Hned několikrát.
Znovu se ve mně ozval ten slabý hlásek, že tohle je špatné. Že takhle by to být nemělo a měl bych se hned sebrat a odejít.
Povzdechl jsem si, stáhl Angieho na bok a sám jsem se pak posadil.
Zadíval jsem se někam do prostoru a znovu si v hlavě opakoval jeho slova.
On by chtěl se mnou zůstat? Opravdu? Vždyť mě vůbec nezná a nejspíš tuší, že jsem z podzemí.
Chce to jen z rozmaru? Protože nikoho jako já nepotkal a až bych ho omrzel, vyhodil by mě?
Najde si mě? Kde? To půjde do podzemí? A co pak? Vždyť by tam nevydržel ani minutu.
Sbalil by si mě domů? Proč? Jen proto, abych ho pobavil?
Zamračil jsem se, sevřel ruku v pěst a stiskl rty.
Otočil jsem se na Angela, abych mu řekl, že nejsem žádná hračka pro pobavení, že nejsem něco, co si může koupit, zabít s tím nudu a odhodit. Že nejsem žádný z jeho bohatých a napudrovaných přátel.
Ale… stačil jeden pohled do jeho modrých očí a já byl v prdeli.
Chytl jsem ho za ramena, prudce povalil na záda a klekl si nad něj.
Tvář se mi na moment stáhla tou bolestí, co jsem uvnitř cítil, ale pak jsem uvolnil sevření a čelem se zapřel o to Angelovo.
„Nevím… nevím, na co se ptát…“ zašeptal jsem.
Lehce se otřel o jeho rty, políbil ho na krk, a pak si lehl vedle něj na bok a přitáhl si ho k sobě.
„Řekni, co chceš… něco povídej… nebo neříkej nic… ticho mám rád…“
Angelo
Zamračil jsem se, když Valentino po mých slovech takhle zareagoval.
Nejspíš bylo zbytečné něco říkat. Jo, chápu, neví, na co se ptát, ale já mu toho taky nemám moc co říct.
Ale víc mě zarazilo to, že se posadil, zamračil se, a dokonce sevřel ruce v pěst.
Nereagoval ani na to, když jsem mu říkal o tom, jaké barvy mám rád. Ani na to, že se mi líbí jeho hlas. Nebo to bylo právě to, co se mu nelíbilo? Měl snad pocit, že bych ho zavřel do klece?
A pak ta jeho stažená tvář, když se nade mnou sklonil…
Když si pak lehl a řekl, abych sám něco řekl, něco se ve mně zlomilo.
Nebudu se nikomu vnucovat. Nemám to zapotřebí. I když jsem chtěl, strašně moc chtěl s ním zůstat, přesto jsem teď pocítil jakýsi odstup.
Odstrčil jsem jeho ruku a zvedl jsem se z postele. Přešel jsem do koupelny, zvedl jsem své mokré hadry, i boty a vrátil jsem se do ložnice.
„Jmenuji se Angelo Whitte, říkají mi Queen, mám rád kluky, holku jsem v posteli nikdy neměl. Je mi dvacet pět let, mí rodiče zemřeli před čtyřmi lety a dvěma měsíci. Jsem nejbohatší člověk tohoto města. Nesnáším pravidelnost východu a západu slunce,“ začal jsem mluvit, zatímco jsem na sebe soukal mokré hadry.
„Mám rád dobré jídlo. Vím, že mi nechutnají ty houby, co jsi posledně udělal. Mám rád sex a společnost. Mám rád bílou a modrou barvu, ze šperků nejraději stříbro a safíry. Žiju v nejvyšší budově tohoto města, patří mi dvě patra a dostaneš se ke mně jen soukromým výtahem. Co chci, to dostanu. Ale taky vím…“ zarazil jsem se a zadíval se na Valentina, když jsem si obul i druhou botu.
Přešel jsem k posteli, sklonil se nad ním a políbil ho na rty.
„Ale taky vím, kdy přestat. Myslím, že dokážu vycítit lži, dokážu vycítit odmítnutí a pochybnosti, i když to dotyčný přímo neřekne. Nesnáším pochlebování, ale trpím to. Stejně jako novináře. Nesnáším tohle město,“ narovnal jsem se a máchl jsem rukou kolem sebe.
„Mám dobrou paměť a umím si dát dvě a dvě dohromady. Mám velmi dobrou paměť i na vůně. A potkal jsem se s člověkem, který voní stejně krásně, jako ty. Poslední věc… Jsi jedinečný. Nejen pro svou krásu, ale celkově. Ještě nikdo mě tak nezaujal, jako ty. Ale nebudu tě do ničeho nutit, i kdybych mohl. Stačilo by kývnout prstem a byli by tu bezpečnostní a ty ve vězení. Ale to… to já nechci… Chci být s tebou proto, že je mi s tebou dobře… Chci být s tebou proto, že ty sám budeš chtít… Sbohem Valentino.“
Po svých slovech jsem se otočil a odcházel z ložnice pryč. Jen jsem zvedl ruku a stáhl si vlasy víc dozadu, abych tím pohybem zamaskoval protření očí, do kterých se mi nahrnuly slzy.
Pěkně blbý. Dojal jsem sám sebe. Jsem idiot. Tohle by opravdu nejspíš nefungovalo…
Tino
Nechápal jsem to.
Udělal jsem něco špatně? Řekl něco špatně?
Zíral jsem na Angela, který mě odstrčil, odešel do koupelny, a pak se začal soukal do mokrých věcí.
Když začal mluvit, jeho hlas se mi už tolik nelíbil.
Byl jako stroj, jako bych ho k tomu donutil.
A když řekl, že potkal někoho, jako jsem já, a pokud by chtěl, stačilo by kývnout prstem…
On snad věděl…?
Ne, nemohl. Nejspíš jen hádá. Nijak jsem se neprozradil.
Ale…
Díval jsem se, jak odchází, v hlavě mi znělo jeho sbohem, a já se nedokázal pohnout.
Možná to tak bude lepší. Odejde a už se nikdy neuvidíme.
Já ho hledat nepůjdu a on mě už zřejmě taky ne.
Zavřel jsem oči a vydechl.
Jo. nechám ho jít. Stejně by to mezi námi nefungovalo kromě sexu.
Je jiný než já. Chce něco jiného než já. Já se nedokážu ani pořádně vymáčknout a on je nejspíš hodně citově zaměřený.
Prostě to nechám být. Nechám ho jít.
Pleskání shrnované látky ze vznášedla jsem slyšel až do ložnice.
A moje nohy byly rychlejší než moje mysl.
Skoro jsem Angela ze vznášedla vyrval a povalil ho na zem. Oba jsme se chvilku váleli v trávě, než jsem se posadil a pevně ho sevřel v náruči.
„Neodcházej… ne, takhe… já… omlouvám se… nechtěl jsem ti ublížit… nechtěl… ale nevím… já… já mám pochybnosti… já…“ vyrážel jsem ze sebe, zatímco jsem se houpal s Angelem v náruči, probíral se jeho vlasy a hladil ho po zádech.
Několikrát jsem se musel zhluboka nadechnout, abych se uklidnil, a pak od sebe Angela kousek odtáhl a jeho dlaně si položil na místo, kde mi tlouklo srdce.
„Mám pochybnosti, Angelo, protože… nikdy jsem nepotkal někoho jako jsi ty. Nikdy jsem se s nikým nebavil tak jako s tebou. Nevím, co mám dělat, abych ti neublížil jako teď. Ale… jedno vím jistě, Angelo. Chci, abys tu se mnou zůstal. Den, dva, tři, co já vím, ale… Za celý svůj život jsem nikdy po ničem netoužil a nic nechtěl. Přijímal jsem všechno, jak to bylo a co mi život hodil, ale… jednu věc teď chci. Tebe, Angelo. Protože… je mi s tebou dobře.“
Poslední slova jsem zachrčel, jak mi došel dech, když jsem se během své, snad nejdelší, řeči zapomněl nadechnout. Chtěl jsem mu toho tolik říct, ale nevěděl jsem jak.
Místo toho jsem se mu přitiskl na rty a snažil se mu předat to, co jsem nedokázal vyslovit.
Angelo
Byl jsem naštvaný? Byl jsem zklamaný?
Nejspíš oboje. Ještě nikdy mě nikdo neodmítl. I když on to přímo neřekl, ale cítil jsem ty pochybnosti.
Ale šlo mi jen o mou hrdost? Cítil jsem se kvůli tomu zle?
Myslím, že ne. Ale nedokázal jsem si to vysvětlit.
Došel jsem ke vznášedlu a začal jsem se mordovat s tou těžkou plachtou. Po menším zápolení se mi to povedlo a já nastoupil. Ale ještě jsem nestihl ani zavřít kabinu, když Valentino vyběhl z domu a vytáhl mě ze vznášedla ven.
Jo, dělal jsem krky, chtěl jsem, aby mě pustil. Ale v duchu jsem už věděl, že tu zůstanu, pokud bude chtít.
Klidně by mě mohl třeba chtít zabít, unést, ublížit mi, a proto za mnou přiběhl.
Ale ani jedno jsem z něj necítil. Bylo to upřímné, když řekl, abych zůstal, a já se u něj cítil bezpečně.
Rád jsem se podvolil a přijal jsem jeho polibek.
Byl jsem rád, že mě zastavil. Ten divný pocit, který jsem při odchodu měl, pomalu odezníval, a já byl rád. Nelíbilo se mi, jak mi to stahovalo všechny vnitřnosti, až mi z toho bylo tak všelijak.
A když jsme se konečně přestali líbat, zadíval jsem se do jeho očí a líbnul jsem ho na špičku nosu.
Zvedl jsem ruce, zapnul jsem komunikátor a hned vytočil Rudyho.
„Vrátím se zítra večer,“ oznámil jsem mu a hned jsem komunikátor zas vypnul a deaktivoval.
„Rád bych tu zůstal déle, ale mám důležité setkání, u kterého nesmím chybět. Ale můžu tu zůstat aspoň do zítřejšího večera, pokud budeš chtít. Půjdeme dovnitř?“ znovu jsem pohlédl na Valentina. „Musím si to sundat, nebo budu nemocný.“
Tino
Byl jsem z něj úplně v háji.
Když souhlasil moje rty se začaly samy roztahovat do úsměvu, až jsem byl sám překvapený, že něco takového ještě dokážu.
„Budu rád, za každou minutu s tebou," zašeptal jsem, a pak ho zvedl ze země.
Jo, to mokré oblečení muselo pryč. Nejen proto, že se mi na Angelovi nelíbilo, ale nedovolil bych, aby onemocněl.
Nevím, co to způsobilo, ale najednou jsem měl dojem, že snad dokážu i létat, jak dobře mi bylo.
V ložnici jsem posadil Angela na postel a začal ho pomalu svlékat. Každou část odhalené kůže jsem políbil, jako bych se chtěl omluvit za to, že si musel na sebe něco takového obléct.
Klekl jsem si na zem, a když jsem mu stáhl kalhoty i boty, roztáhl jsem mu nohy a posunul se mezi ně.
„Ať se stane cokoliv, nikdy bych ti neublížil, můj anděli," zašeptal jsem, a pak se polibky přes hruď posunul až k jeho klínu.
Chtěl jsem, aby se zase cítil dobře, aby zapomněl na to zlé před chvilkou, a tak jsem vtáhl jeho penis do svých úst, snad jako omluvu za to všechno.
Angelo
„Taky budu rád za každou minutu s tebou,“ pomyslel jsem si v duchu.
Ale tentokrát neodejdu bez odpovědí. Pokud se k otázkám vůbec dostanu.
Udiveně jsem na něho hleděl, když se usmál. Ale vzápětí jsem se ho musel chytit kolem krku, když mě zvedl do náruče a odnášel do ložnice.
Nechal jsem se svléknout, nechal jsem ho, ať mě líbá kdekoliv to uzná za vhodné. Líbilo se mi to, a všechno tohle navodilo příjemný uspokojivý pocit.
Jako když je člověk smutný otrávený z něčeho, a pak přijde něco, co tenhle stav zvrátí.
Zahrábl jsem prsty do jeho vlasů, a po chvíli, kdy se staral o tuhle moji část těla, ze mě začaly vycházet tiché vzrušené vzdechy, které se postupně stávaly silnějšími.
Podvolil jsem se tomu, protože se mi to líbilo. Bylo to nádherné, a mohl jsem být před chvíli naštvaný a smutný, jak jsem chtěl.
Ale taky jsem chtěl, aby i on se cítil dobře.
Opřel jsem se o jeden loket, abych se mohl nadzvednout a druhou rukou jsem ho jemně zatahal za vlasy, aby mě pustil a zvedl se, i když se mi to moc líbilo.
„Máš moc… krásný úsměv…“ vydoloval jsem ze sebe zadýchaně.
Vysunul jsem se z pod něj do sedu, zapřel se o jeho hruď a donutil ho lehnout na záda.
„Nech to prosím na mě, aspoň jednou…“ položil jsem ruce na jeho kotníky a postupným hlazením se dostal až nad něj, až jsem ho celého zalehl.
„Chci ti věnovat svůj tanec…“ na moment jsem se přisál na jeho rty, abych ho mohl líbat.
Otíral jsem se přitom o něj, jeho erekce mě dost výrazně tlačila do břicha, otřela se o můj penis a zajela mi mezi stehna, když jsem se pořádně vysunul nahoru, abych mu viděl do očí.
Sevřel jsem ho mezi stehny a chvilku jen tak ležel.
„Máš opravdu krásné oči, krásné rty… máš opravdu krásný úsměv, a já bych si ho přál ještě vidět, než odejdeme…“ několikrát jsem při těch slovech otřel stehna o sebe, aby on cítil to sevření a tření.
A když už jsem cítil, že to prostě nevydržím, když se mi moje dírka stahovala vzrušením, jak moc jsem ho chtěl, postavil jsem se.
„Zvedni ruce,“ požádal jsem ho.
Když to udělal, chytl jsem se ho oběma rukama, abych měl jeho oporu. Rozkročil jsem se do široka a pak jsem pomalu dosedal, dokud jsem neucítil jeho chloubu, která pak pomalinku ve mně mizela…
Tino
Angelovy prsty ve vlasech mě příjemně rozechvívaly, a už jsem se těšil, jak si na něm pochutnám, když mě donutil se zvednout.
Docela překvapeně jsem se na něj podíval, když řekl, že mám krásný úsměv, ale stačil jsem jen vyheknout, když mě povalil na záda.
Tlumeně jsem zasténal, když se na mě Angelo položil a začal se o mě otírat.
Nemohl jsem být snad tvrdší, ale to byl jen začátek, jak jsem pochopil.
„Já chci vidět… tvůj úsměv… chci vidět, jak se tvé… krásné oči smějí…" zachraptěl jsem, když se Angie nade mě postavil, propletl své prsty z mými, když jsem zvedl ruce, a pak jsem jen bez dechu sledoval, jak si mě pěkně osedlává.
Zasténal jsem s jeho jménem na rtech a na moment zavřel oči, když mě do sebe pohltil úplně celého.
„Tanči," zachrčel jsem, když jsem se na Angieho znovu zadíval, a mírně se nadzvedl v bocích, jako bych chtěl zkusit, jestli se do něj přece jen ještě aspoň na kousek nevlezu.
A když začal, byl jsem schopný jen sténat, hlasitě oddechovat a propínat se proti němu.
Ten smyslný tanec mě doslova rozpálil, a kdybych mohl, nejraději bych ho přehnul a pořádně mu dal co proto.
Ale chtěl jsem to nechat na něm, když to chtěl.
A rozhodně jsem si nehodlal stěžovat.
„Můj anděli…" zasténal jsem táhle, když to na mě pomalu přicházelo, a povolil jsem své ruce, abych ho stáhl trochu dolů a mohl ho políbit.
Angelo
Byla to nádhera. Pohyboval jsem se tak, abych z toho měl ty nejpříjemnější pocity.
A aby ani Valentino nelitoval. Chtěl jsem ho potěšit. Chtěl jsem, aby byl spokojený, aby na mě nikdy nezapomněl.
Každé nadzvednutí, dosednutí, pohyby mých boků mě braly víc do stavu, kdy jsem přestával být sám sebou. Ne… Byl jsem takový… ale v jeho společnosti, s oporou jeho pevných rukou, s jeho penisem ve mně, jsem prostě zapomínal na to, kde jsem. A vůbec mi to nevadilo.
Byl jsem čím dál víc vzrušenější. Měnil jsem směr pohybů, rychlost dosedávání, vrtěl jsem se na něm, hýbal jsem svými boky, pokaždé, když jsem změnil směr, bylo to ještě lepší. Každé otření jsem cítil tak intenzivně, byl ve mně tak hluboko, že jsem skoro ani dýchat nemohl, jak úžasně mi bylo.
A když si mě přitáhl pro polibek, neváhal jsem.
Líbal jsem se s ním, nadzvedával jsem jen zadeček a znovu dosedal. Zrychlil jsem tempo, když jsem viděl, jak to prožívá…
„Naplň mě, Tino,“ zachraptěl jsem do jeho rtů, ale vzápětí pod tíhou té představy a všech těch pocitů jsem se roztřásl.
Mé dosedy byly o něco prudší, když jsem podsunul nohy a doklekl na kolena. Sevřel jsem jeho tělo mezi svými boky a snad jen setrvačností dál hýbal svými boky, svým zadečkem.
Podsunul jsem ruce pod jeho ramena, celý jsem se na něj natiskl a znovu se vpil do jeho rtů.
Ale nelíbal jsem ho. Jen jsem do nich tiše sténal, dával mu tak najevo, jak moc dobře mi je, když se mé sperma vyvalilo ven a rozmazávalo se mezi našimi těly.
Tino
Tak o tomhle se mi bude zdát ještě hodně dlouho.
Nedokázal jsem zavřít pusu, několikrát si myslel, že projdu matrací, a když se pak na mě Angie natiskl, zasténal mi do úst a na břichu jsem pocítil jeho vlhko, nevydržel jsem.
Oběma rukama jsem pevně sevřel jeho zadeček, ještě víc ho na sebe namáčkl, a s hlasitým zasténáním a s mírnými přírazy jsem plnil jeho rozkošnou prdelku.
Přivřenýma očima jsem ho sledoval a nedokázal se odtrhnout od jeho rtů.
Vždycky jsem považoval Desmonda za nejlepšího milence, ale Angie zatím bořil všechno, co jsem si doposud myslel.
Když ta největší křeč povolila a já se uvolnil, prsty jedné ruky jsem prohrábl Angiemu vlasy, líbl ho na jeho místečko pod uchem, a pak se mu vpil do rtů.
Vychutnával jsem si ten polibek, dokud nám nezačal docházet dech, ale i tak bych nejraději pokračoval.
Shrnul jsem mu vlasy za ucho a políbil ho na čelo.
„Umíš krásně tančit,“ zachraptěl jsem a líbnul ho ještě na špičku nosu.
Angelo
Snad jsem prožil i druhý orgasmus, když si mě Valentino přichytil, a ještě mě zespodu nabíral.
Bylo to tak úžasné, že jsem jen přijímal jeho přírazy a díval se do jeho očí.
Byly tak krásné. Tak zvláštně krásné a zastřené tím, co právě prožíval. Ještě nikdy jsem u nikoho něco takového snad neviděl.
Když jeho křeč povolila, uvolnil jsem se i já. Doslova jsem se na něm roztekl. Rychle jsem oddechoval ale i přesto jsem ho nepřestával líbat. Bylo to dokonalé zakončení toho všeho, co právě proběhlo.
Otřel jsem se o jeho dlaň, když mi shrnul vlasy za ucho, a tiše vydechl, když mi věnoval ještě lehký polibek na čelo a na nos.
„Miluji tanec…“ konečně jsem promluvil zastřeným hlasem. „A tenhle byl… jen pro… tebe… Valentino.“
Když jsem konečně mohl popadnout dech, nadzvedl jsem se, a ještě jsem mu věnoval další polibek.
A teprve potom jsem se překulil vedle něj, přičemž jsem vyjetí jeho penisu doprovodil s táhlým výdechem. Opřel jsem si hlavu o jeho hruď a hladil jsem ho po břiše, kde zasychalo mé sperma.
„Ty mluvíš málo, nevadí mi to… já zas mluvím moc,“ promluvil jsem tiše, a doufal jsem, že se zas nestane něco takového, jako předtím. „Vždycky jsem měl, na co jsem ukázal. I tebe bych chtěl. Ale vím, že by to tak nefungovalo. Nechci tě nijak omezovat. Ale když tě najdu… Když tě najdu, dovolíš mi být s tebou? Aspoň na chvíli…“
Tino
Zamrčel jsem nespokojeně, když se Angie zvedl a překulil se vedle mě na bok.
Přesto, pohled do jeho očí a mé jméno vyslovené z jeho úst mě znovu rozechvělo.
Objal jsem ho kolem pasu a prsty zlehka přejížděl po jeho zádech a boku.
Když řekl, že mluvím málo a on zase moc, jen jsem pokrčil rameny, ale nad jeho dalšími slovy si povzdechl.
Nechtěl jsem, aby odešel jako před chvilkou.
Už bych asi neměl sílu ho zastavit a znamenalo by to konec, ale…
Nevěděl jsem, jak na něco takového reagovat.
Nakonec jsem se obrátil na bok, čelem k Angiemu, vzal jeho ruku do své a z prstů slízal sperma, které mu na nich ulpělo.
Pak jsem mu znovu stáhl vlasy z tváře a palcem přejel po jeho rtech.
„Nevadí mi, že mluvíš. Máš krásný hlas… zašeptal jsem a přitáhl si ho trochu blíž.
Vím, že tohle nejspíš slyšet nechtěl, ale já se musel napřed rozhodnout co mu odpovím.
Ale potěšilo mě, že u mě udělal výjimku. Že pochopil, že rozkazem by u mě neuspěl. Možná proto na mě tak zapůsobil?
„I přesto,“ promluvil jsem konečně, „že o mě nic nevíš a nevíš, kdo jsem… i přesto mě chceš pořád najít a… chtěl bys se mnou zůstat? Řekni, můj anděli, kdo si myslíš, že jsem? Koho tvé oči vidí, když se na mě díváš? Za koho bys mě chtěl mít?“
Doufal jsem, že ho těmi otázkami neurazím, ale já chtěl vědět, co si o mě myslí.
Jestli ve mně vidí jen šukacího panáka, úlevu od bohatého světa, nebo je v tom víc.
A taky… ty jeho slova o tom, že by mohl zavolat bezpečáky.
Pokud ví, nebo tuší, že jsem Blue Fox…
Angelo
Přivřel jsem oči a s tichým dechem si užíval jeho hlazení.
Bylo to příjemné, milé, a mě se to moc líbilo, i přesto, že měl drsné ruce.
Chytil jsem ho za jednu, roztáhl mu prsty a ukazováčkem přejel po jeho mozolech, a pak jsem ho políbil do dlaně.
„Vidím člověka, co žije v podzemí a těžce pracuje. Vidím člověka, který mi pomohl a nic za to nechtěl. Člověka, který mi neublíží.“
Natáhl jsem se, abych ho mohl políbit a pak jsem se znovu uvelebil na jeho hrudi.
„Kdo jsi?“ zamyslel jsem se. „Jsi někdo… někdo, kdo sám něco hledá. Pokud by tomu tak nebylo, zůstal bys v podzemí a nikdy nevyšel na povrch.“
„Co vidím?“ natočil jsem se, abych na něho lépe viděl. „Vidím krásného muže, a možná trochu smutného. Muže s krásným úsměvem, který nikomu neukazuje.“
Když to tak vezmu, tak jsem mu v mnohém podobný. Také svůj pravý úsměv neukazuji jen tak někomu. Nemám důvod. Taky pořád něco hledám, a nevím co.
Beru tohle jako zpestření svého nudného života? Beru tohle jako zábavu, i to, že jsem se rozhodl ho hledat?
Nevím. Jediné, co vím, že mě k tomu stále něco nutí, aniž bych věděl proč. A, co až ho najdu? Co když budu vědět, kdo to je a budu vědět, kde přesně žije… Co potom udělám?
„Vidím krásnou tvář,“ zvedl jsem ruku, pohladil jsem ho a konečky prstů se zastavil na jeho rtech. „Vidím modrou masku, která schovává tuhle krásu…“
Dal jsem si to dohromady, došlo mi, kdo vlastně Valentino je. Nejen podle vůně, podle jeho tichého hlasu, ale i podle zranění, které utržil.
Ale věděl jsem, že mu můžu věřit, že on mi neublíží.
Jak mu můžu věřit? Netuším. Prostě to tak cítím…
„Za koho bych tě chtěl mít? Nevím. Na tohle neumím odpovědět.“
Tino
Možná poprvé jsem zalitoval toho, že nežiju na povrchu a Angieho jsem nepotkal dřív.
Jeho odpovědi mě překvapily.
Nejen to, že vůbec odpověděl, ale i význam.
Ale když promluvil o modré masce, napjal jsem se.
Takže to ví?
Jak? Prozradil jsem se? Nejspíš. Ale…
Povalil jsem Angieho na záda sevřel mu ruce za zápěstí a zvedl mu je nad hlavu.
„Nejsem krásný. Ty jsi krásný. Ano, žiju v podzemí už osmadvacet let. A ano, jsem Modrá liška. Nevím, jak jsi to zjistil, ale… riskuješ. Neznáš mě. Jen tak mi to říct. Co když ti teď ublížím? Co když tě budu chtít umlčet?“
Umlčel jsem ho.
Svými rty, kdy jsem mu jazyk vrazil skoro do krku a tentokrát si bral jeho ústa vášnivěji. Jeho ruce jsem stáhl dolů na svůj penis a otřel se o něj.
„Jsi ten nejzvláštnější kluk, jakého jsem kdy potkal… a možná právě to jsem hledal… někoho jako ty. Smutek, beznaděj, zloba… běžné emoce u lidí z podzemí… úsměv ukazuju jen, když k tomu mám skutečně důvod. A za nikoho jiného bych já tebe chtít nechtěl… jsi jaký jsi… proto jsem tu s tebou…“
Po těchto slovech jsem se znovu přitiskl na jeho rty a lehce ho zalehl.
Angelo
Poslouchat ho a líbat ho vzápětí…
Byla to dokonalá souhra příjemných věcí. Možná se mě snažil zastrašit, nebo upozornit na to, že toho vím až moc a měl bych mlčet?
No, nevím, jestli poslechnu.
„Jo, jsem divný,“ usmál jsem se, když jsme se přestali líbat. „A víš co? Taky tě chci právě proto, jaký jsi. A jak jsem zjistil, že jsi liška? Už jsem ti to říkal. Jsem vnímavý. A taky teď cítím, jak moc chceš pokračovat. A já taky… A potom bych si dal něco na jídlo… Jen ne ty houby… A taky potřebuji pověsit oblečení, aby uschlo…“
Jo, vím, neznělo to zrovna eroticky, ty poslední slova. Ale nějak jsem nevěděl, co mám už říkat.
Prostě jsem se s ním chtěl milovat.
O něco víc jsem přitlačil na jeho klín, třel jsem jeho penis, který byl opravdu výstavní kousek, a s potěšením sledoval, jak se tomu Valentino poddává. Cítil jsem, jak mi roste v ruce…
Pustil jsem ho, objal ho kolem krku a přitáhl si ho pro polibek. Omotal jsem kolem něj nohy, aby i on cítil, že mě to nenechává chladným.
„Vezmi si mě… jakkoliv…“ zašeptal jsem do jeho rtů.
Tino
I přesto, jak se na mě Angie přitiskl a tím svým smyslným hlasem řekl, že si ho mám vzít, přesto jsem se musel na chvilku odtrhnout od polibku a krátce se zasmál.
„Nejsi divný… úžasný… říct si o sex, jídlo a prádlo zároveň nejspíš nedokáže nikdo…“
Potřeboval jsem ještě chvilku, než jsem se uklidnil, ale pak už se posadil a Angieho si stáhl na klín.
Rázem jsem na všechno ostatní zapomněl, penisem jsem se otíral o jeho půlky, mačkal mu zadeček, nebo ho lehce škrábal po zádech, a jeho tvrdost si tiskl na své břicho.
„Vezmu si tě…“ zachrčel jsem ho jeho rtů a jedním prstem vklouzl ho jeho dírky.
Po chvilce následoval další a hned potom jsem Angela trochu nadzvedl v kolenou, abych se mohl dostat ještě hlouběji a pořádně si pohrál s jeho hrbolkem rozkoše.
Když už mi to nestačilo, prsty jsem vyndal, přitiskl se mu zase na rty v hlubokém polibku, pevně si ho podchytil, a i s Angelem v náruči slezl z postele.
Přešel jsem k velkému zrcadlu vedle skříně, postavil Angela na zem, otočil ho čelem k zrcadlu a ve chvíli, kdy jsem ho na něj skoro přirazil, jsem do něj najednou zajel až po kořen.
Na chvilku jsem ztuhl v křeči, když mě obalilo to nádherně teplé těsno.
Pak jsem jednu ruku podsunul pod Angieho břicho a druhou mu sevřel jedno rameno, abych měl lepší stabilitu.
Říkal, že si ho mám vzít jakkoliv.
A to jsem taky udělal.
Vůbec jsem jeho zadeček nešetřil, občas ho štípnul do bradavek nebo kousnul do zad.
Tlačil jsem ho proti studenému sklu, na kterém se začala dělat vlhká stopa od penisu.
„Vidíš, jak jsi… nádherný…“ zachrčel jsem mu do ucha a podíval se na něj v odrazu zrcadla.
Na důkaz svých slov jsem ho trošku narovnal a zvedl mu jednu nohu do úrovně pasu.
„Držím tě…“ zachrčel jsem znovu, aby neměl strach, že se mu něco stane, a ruku z jeho ramene přesunul na jeho hruď.
Posunul jsem nás trochu blíž k zrcadlu, ale tak, aby se ho ani jeden z nás nedotýkal, pouze Angieho penis při mých nájezdech do něj lehce ťukal svou špičkou.
Zrychlil jsem tempo, a i když tahle poloha neumožňovala žádné extra tvrdé přírazy, vůbec to nevadilo. Naopak. Díky téhle poloze jsem se dostal ještě hlouběji a Angie byl ještě těsnější, takže jsem dokázal jen sténat, přirážet, okusovat Angemu krk a ramena, a nechat se unášet tím nejlepším, co mi nabízel.
Angelo
Přesně o tomhle jsem snil několik nocí. Valentino byl prostě ten nejlepší milenec, jakého jsem doposud potkal. A pochyboval jsem, že se nejde někdo lepší.
Jeho prsty v mé dírce jsem přivítal víc než nadšeně. Sám jsem se na ně nabodával, jak jsem chtěl víc a víc. Otírání o mou prostatu mi přivádělo ty nejlepší stavy, jak jen to šlo a netrvalo dlouho, a já byl tak tvrdý, že by mi možná stačilo jedno protáhnutí a končil bych.
Když mě pak postavil před zrcadlo, zvedl jsem aspoň jednu ruku a zahákl mu ji za krk. Víc jsem se tak proti němu prohnul, víc na něj vystrčil svůj zadek, který okupoval s takovou vervou, až se mi protáčely panenky.
Díval jsem se na sebe, díval jsem se na něho…
Bylo to, jako dívat se na své vlastní porno, a musel jsem uznat, že mě to vzrušilo ještě víc. Nedokázal jsem zavřít oči. Prostě jsem se na nás musel dívat…
Jen na chvíli jsem pootočil hlavu, abych si vyžádal polibek, ale za chvíli jsem měl oči zase upřené do zrcadla na náš dokonalý obraz.
Mé steny přecházely skoro v kňučení, když jsem se zavěsil na jeho krk a druhou ruku natáhl dopředu, abych se mohl zapřít o zrcadlo. Víc jsem se zapřel, víc jsem se natiskl na Valentina, když už jsem nestíhal s dechem a věděl, že přichází moje chvíle.
„Valentino! Val… Tino!“ vykřikl jsem celý roztřesený, a ani nevím, jestli mi bylo rozumět.
A v tuhle chvíli jsem už ani nedokázal udržet oči otevřené. Doslova jsem Valentina skřípl ve svém držení, až se musel mírně sehnout, a natlačil jsem se na něj tak silně, že skoro ustal v pohybech.
„Ach… Tino!“ zaskučel jsem znovu jeho jméno, když to na mě přišlo, a já už nedokázal vůbec nic, jen se na něj tisknout, zapírat se o zrcadlo rukou a zadečkem na jeho klín, abych ho cítil co nejvíc v sobě, když jsem začal špinit zrcadlo svým spermatem.
Tino
Kdyby Angelo věděl, jaké to pro mě je, když prožívá svůj orgasmus…
Když drtil můj krk ve svém sevření, když se proti mně tlačil svým zadečkem, když mě v sobě svíral tak, že jsem se skoro nedokázal ani pohnout, když se chvěl, až to rozechvívalo i mě, když dosáhl kýženého vrcholu a byl přitom ještě krásnější, i když to snad už ani nešlo…
Nechápal jsem, jak někdo, tak úžasný, nemá stálého partnera.
„Na… Angie… můj anděli…“ zachrčel jsem, když to pod tím náporem slasti, který zažíval, přišlo i na mě.
Pustil jsem jeho nohu, pevně sevřel boky, a do těch posledních třech přírazů dal tolik, že jsem s Angiem málem prošel zrcadlem.
Chrčel jsem, myslím, že i nadával, zatínal svaly, a tlačil se ještě víc do toho těsného tepla.
Přišlo mi to jako věčnost, připadalo mi, že každý další orgasmus trvá dýl a je lepší než ten předchozí, stejně jako tenhle, než odezněl a mě se podlomily kolena.
Dosedl jsem na zem, Angieho si otočil čelem k sobě, ale ještě znovu do něj najel, abych se neochudil ani o jednu vteřinu být v něm.
Věnoval jsem mu zadýchaný polibek, kdy další jsem pak věnoval i jeho krku a hrudi, trochu si pohrál s bradavkami, a na jeho místečku zanechal docela viditelnou značku.
„Nemohl jsem… odolat…“ pousmál jsem se mírně a doufal, že se za to na mě nebude zlobit.
Angelo
Docela jsem přivítal, když Valentino dosedl na zem a já na jeho klín.
Znovu mě vyplnil, a já jen slastně povzdechl, protože se mi to opravdu líbilo.
Přivřel jsem oči, když mě ještě chvilku líbal, okusoval. Cítil jsem to tahání kůže, a to mě donutilo k úsměvu. Už vidím, jak se budou ostatní dohadovat, od koho to mám.
Ale já si to nechám pro sebe, nebo to prostě zakryju mejkapem.
Ne, nezakryju, protože tuhle značku si tam nechám, dokud sama nezmizne. Jsem za ni moc rád a bude mi připomínat dnešní den.
Chvilku jsem jen tak seděl na jeho klíně, občas se zavrtěl, jako bych se chtěl ujistit, že je stále ve mně, a díval se mu celou dobu do očí.
Hladil jsem ho po tváři, hrál jsem si s jeho vlasy. Polibky na tvář, na krk, jsem střídal s polibky na jeho rty.
Nejraději bych se s ním líbal pořád, ale toho se nenajím.
„Tvůj anděl má hlad,“ usmál jsem se, když mi zakručelo v břiše. „Ale tentokrát jsem s sebou nic nevzal. Nevěděl jsem, že tu budeš.“
Ještě jednou jsem ho políbil, a pak se vymanil z jeho držení a vstal jsem. Prohrábl jsem jeho vlasy, otřel se svým klínem o jeho tvář, a pak už jsem ho obešel, a kupodivu mi i bylo jedno, že jsem celý ulepený a po stehnech mi stéká troška jeho sperma. Líbilo se mi to.
Bylo to takové… vzrušující…
Sebral jsem své mokré věci a šel ke dveřím.
„Jdu si to pověsit, hned jsem zpátky,“ zvolal jsem ještě na Valentina, aby věděl, že mu neutíkám pryč.
A taky bych měl schovat vznášedlo…
Tino
Na oko jsem se zamračil, když Angie vstal a řekl, že má hlad a zajde si pověsit prádlo.
Se zalíbením jsem se díval, jak nakrucuje tím svým zadečkem, a přemýšlel, jestli to dělá schválně nebo si toho není vůbec vědom.
Když zmizel za dveřma, vstal jsem a podíval se na ušpiněné zrcadlo.
Vážně bysme spolu mohli být dýl než pár hodin?
Půjde do podzemí, aby mě našel? Vystaví se takovému nebezpečí? Bude tam jak pěst na oko, a když nebudu vědět, že tam je, nebudu ho moct chránit.
Má rozumná část se začala znovu ukazovat, ale tentokrát jsem ji bez nějakých výčitek svědomí s rozběhem zase skopl, a ještě na ni s chutí dupl.
Pokud mě najde a bude chtít se mnou zůstat, zůstanu.
Pokud ho najdu dřív, položím mu tu samou otázku.
I kdybychom se měli vídat jen občas tady na povrchu, budu sem chodit.
Udělám to. Už nebudu váhat. Angelo je nejspíš opravdu někdo nebo to něco, co celý život hledám.
Nemůžu ho mít celého, tak bláhový jsem ani nebyl. Jeho svět a ten můj nejde dohromady. Ale aspoň tyhle chvíle… tyhle chvíle bych chtěl.
Přešel jsem do kuchyně a nahlédl do špajzu. Podrbal jsem se ve vlasech a přemýšlel, co udělat.
Houby ne. Co jinou zeleninu? No, moc toho tu stejně není. Ale maso, maso by mohl.
Podíval jsem se, co tam předchozí majitelé nechali, protože když jsem tu přebýval, moc často jsem si jídlo nedělal nebo většinou jen konzervované.
S potěšením jsem však zjistil, že mezi sáčky je i pěkné jehněčí. Vzal jsem sáček a strčil ho do trouby.
Za necelou minutu jsem vytahoval pěkný flák čerstvého masa.
Když přišla katastrofa, lidé přemýšleli, jak co nejlépe zpracovat některé suroviny, hlavně maso. A díky novým technologiím, vzhledem k podmínkám a současnému životu, se maso začalo uměle vyrábět už v sušeném stavu. Zabalilo se, a pak se pomocí zvláštní trouby přetvořilo ve skutečné syrové maso, které se dalo dál zpracovávat. Nejvyhledávanější bylo jehněčí, smetánka pak ujížděla na rinderu, což bylo spojení dřívějšího hovězího a vepřového masa, hodně často se objevovalo pštrosí nebo luní, které bylo ale známé jen v podzemí, protože to byly spíš jen takové zbytky.
Zelenina pak byla uměle pěstovaná ve sklenících a většina té, co byla známá z doby před katastrofou zcela vymizela, aspoň podle záznamů a knížek, co se mi dostaly do ruky.
Jedna z nejzákladnějších byly brambory, se kterými se různě experimentovalo, takže jste mohli narazit i na růžové s příchutí vanilky nebo bílé s příchutí kokosu. Nic pro mě.
Nebylo nad starou klasiku, teda aspoň, co se barvy týkalo. A právě ty jsem měl nejraději a docela často je i kradl, takže jsem měl pár do zásoby.
Vytáhl jsem pytlík brambor, očistil je, okořenil a hodil do trouby. Mezitím jsem nakrájel maso na tenké plátky a doufal, že se tentokrát trefím Angelovi do chuti.