Tino
Když jsem se vrátil domů, zraněný, mnohem později než obvykle, a úplně s prázdnou, čekal jsem, že Desmond bude zase vyvádět. Ale k mému překvapení, jakmile mě uviděl, jen se zamračil, a pak prostě odešel pryč.
Díval jsem se na zavřené dveře a v tu chvíli si uvědomil několik věcí.
Angelo… ať je sebekrásnější a sex s ním sebelepší, nestojí mi za to, abych kvůli němu zničil rodinu.
S Angelem to nemá žádnou budoucnost.
A nikdy nemělo.
Mělo to skončit ten den, co jsme se spolu vyspali. Angelo měl svůj svět a já svůj. Nešlo to dohromady.
Kromě toho…
Viděl jsem to. Ten jeho strach… A když jsem se ho zeptal, jeho odpověď byla jasná.
Kromě toho, kdo ví, jestli vůbec věděl, že jsem z podzemí.
Dovlekl jsem se do ložnice a posadil se na postel. Chvíli jsem jen tak hleděl do prázdna, než jsem si sundal rolák a dotkl se řetízku na krku.
Zavřel jsem pevně oči a na malou vteřinu se mi sevřelo srdce, než jsem se odhodlal, řetízek sundal a hodil ho do šuplíku. Teprve pak jsem si úlevně vydechl, i když jsem uvnitř pocítil jakousi prázdnotu.
Ale to se změní. Zůstanu s Desmondem, nebudu se ukazovat ani jako Blue Fox, a změním svůj dosavadní přístup ke všemu. Hlavně, aby byl Desmond šťastný.
Minuty a hodiny ubíhaly, ale já pořád seděl na posteli, teda s výjimkou toho, kdy jsem potřeboval na záchod.
A pak jsem konečně uslyšel rachocení klíče.
Zvedl jsem se z postele a rychle vyšel na chodbu. První, co mě praštilo do nosu, byla vůně jiného muže, druhé, co mě praštilo do očí, byl pohled, jaký na mě Desmond hodil, když mě zahlédl, než beze slova kolem mě prošel do ložnice.
Angelo
Odletěli jsme domů. Doktor se zdržel ještě asi hodnu, přičemž jsem mu dal najevo, že s vybavením, co má, a s technologií, kterou máme v této době, bylo úplně zbytečné do té nemocnice jezdit. A sám jsem věděl, že na operaci to rozhodně nebylo.
Doktor trochu zakroutil hlavou nad těmi gelovými náplastmi, ale nakonec uznal, že to byl dobrý nápad, a že mi tam na boku zůstane jen minimální jizva. Ale pokud prý chci, klidně ji pak můžou odstranit natrvalo.
Poslal jsem ho pryč.
„Michaeli,“ ozval jsem se, když jsme osaměli. „Doneste mi komunikátor, chci mluvit s kadeřníkem.“
Mluvili jsme občas spolu i takhle. Uzavřený kanál, kódovaný přenos, aby se na nás nikdo nenapíchl.
Bylo to kvůli něho. Nepřál si, aby někdo o našem spojení věděl, a mě to taky tak vyhovovalo.
Jakmile se Rudy ozval, hned jsem dostal seřváno, že na sebe nedávám pozor, a že poslední dobou se kolem mne děje až moc podezřelých věcí. Ujistil jsem ho, že se mi nic nestalo, a to co bylo, že nemůže mít na svědomí Blue Fox. Ne, že bych ho chtěl chránit, určitě ho chci dostat už jen proto, že nás okrádá, ale rozhodně mi neublížil a ani to neměl v úmyslu. Domluvili jsme se, že sežene veškeré obrazové nahrávky z toho večera, ať už zevnitř nebo zvenku, a zkusí zjistit, co půjde.
A taky jsme se domluvili, že mi dá hned vědět, až se ozve správce z podzemí.
No, měl bych se ho zeptat na jméno, ať mu pořád neříkám správce, když už má být přesunutý nahoru.
Když jsem se konečně uklidnil, umyl a najedl, ani jsem nepřemýšlel o tom, že bych měl dělat něco jiného, kromě spánku.
Byl jsem opravdu ze toho všeho hodně utahaný. Odmítl jsem bezpečnostní, i jejich šéfa, že nebudu vypovídat, dokud mi nebude lépe. Odmítl jsem Finnyho, který se chtěl na mě přijít podívat, odmítl jsem i Nigela a taky předsedu vlády, který se zajímal o to, jak mi je.
Odmítl jsem i přání k brzkému uzdravení od Lady G. Stejně to neposlala ona, ale někdo z jejich lidí, a navíc… Její zpěv se mi nelíbí, pouze ho trpím.
Jediné, co jsem neodmítl, byly myšlenky na Valentina. Určitě viděl ve zprávách, co se stalo, a já byl navíc celý den nezvěstný. Zajímalo ho to vůbec, nebo to hodil za hlavu?
Tak, jako tak, najdu ho.
A najdu i Blue Fox…
Tino
Nevěděl jsem, co je horší. Jestli Desmondovo chování, nebo to, když jsem viděl zraněného Angela.
Byl jsem z toho úplně mimo, a proto… jeden z nich musel z mé hlavy pryč.
„Desmonde…“ zašeptal jsem, když jsem vešel za ním do ložnice, když se vysvlékal.
Stopy po nehtech na zádech a výmluvná značka na krku mi svázala břicho.
Proč se tak vůbec cítím?
Vždyť… já Desmondovi udělal to samé s Angelem, a navíc… nikdy jsme si nic neslíbili.
Několikrát jsme se nepohodli, zvláště ze začátku kvůli Blue Fox, často Desmond odcházel za někým jiným, ale nikdy mi to tak nevadilo jako teď.
Měl jsem dojem, že všechno ztrácím.
Desmonda, Angela, svůj život…
Musel jsem si vybrat.
Dotkl jsem se prsty Desmondových zad, a pak sebou cukl, když se prudce otočil a obličej se mu stáhl hněvem.
Ale já tohle nechtěl… nechtěl jsem to takhle. Nechtěl jsem ho vidět takhle.
Pověsil jsem se Desmondovi na krk a přitiskl se mu na rty v zoufalé touze zapomenout.
Vyhnat z hlavy toho anděla, který se mi tam usadil …
Sid
Naštval mě.
Ne, to je slabé slovo.
Nasral mě.
Víc než kdy jindy. Víc než dřív, a tentokrát jsem mu to nehodlal odpustit.
Když se laskavě ukázal doma, jako by se nechumelilo, sebral jsem se a odešel k jednomu ze svých bývalých milenců. Vždycky měl pro mě náruč a nohy rozevřené, navíc se nikdy na nic neptal, a prostě to bral, jak to mezi námi je.
Zůstal jsem s ním ještě i chvilku potom, jako by se mi nechtělo jít domů.
No, možná nechtělo…
„Vrať se za Tinem, Side. Promluvte si. A nedívej se na mě takhle. Jak dlouho už spolu šukáme a známe se? Poznám, když je něco jinak, a dneska jsi, sakra, nebyl ve své kůži. Jakože ne, že by se mi to nelíbilo, ale umíš to mnohem líp,“ zašklebil se na mě Lucca a já měl chuť ho něčím praštit.
Se zavrčením jsem vstal z postele, a za doprovodu jeho smíchu se oblékl a odešel.
Jako říct mi, že jsem stál v posteli za hovno, to mi fakt tu náladu vylepšil.
A aby toho nebylo málo, Tino snad na mě čekal, nebo co.
Měl jsem chuť ho praštit stejně jako Lucca, ale místo toho jsem jen prošel kolem něj a doufal, že mi dá pokoj. Že pochopí, že na něj nemám náladu.
Ale on to buď nepochopil, nebo se prostě rozhodl, že mě dneska fakt nasere.
Když jsem se otočil, dokonce jsem na vteřinu zauvažoval, že mu i jednu fláknu, ale on…
Chytl jsem Valentina kolem pasu, snad ve snaze ho odstrčit, jenže místo toho jsem si ho přitiskl víc na sebe, zasténal do jeho úst a jeho divoký polibek ještě prohloubil.
Angelo
Trvalo asi tři dny, než jsem k sobě vůbec pustil návštěvu.
Co se týkalo novinářů, předal jsem Michaelovi své vyjádření k celé události, a on jim to přetlumočil s tím, že víc se k tomu nebudu vyjadřovat. Vážně jsem byl rád, že obývám tyhle dvě patra, a že dovnitř tohoto domu se nikdo z nich nedostane.
Čtvrtý den mi bylo už podstatně lépe, takže, jakmile odešel lékař, který mě přišel zkontrolovat, konečně jsem vstal z postele a užil si pořádně dlouhou koupel.
Rána se mi už skoro zacelila, jen to občas táhlo. Ale díky té náplasti, a pak další, celé to hojení se urychlilo, a do tří, čtyř dnů bych tam měl mít už jen mírně zarudlou jizvu, která potom časem zbledne.
Když jsem se konečně cítil po koupeli lépe, jen lehce jsem se oblékl, a vyšel na svou prostornou terasu, kde jsem měl pohodlná křesla a na stolku prostřený oběd.
Jo, sice to počasí bylo každý den stejné, a stejné teplo, stejný vzduch, ale byl jsem konečně venku.
Obědval jsem, a rozhlížel se po městě. Viděl jsem až skoro na samou hranici města, vzhledem k tomu, že tento barák tu byl nejvyšší. A měl jsem jistotu, že mi tady novináři nebudou nakukovat, protože neměli odkud.
Když jsem pojedl, nechal jsem si donést domácí projektor, připnul k nim čipy, co mi Rudy poslal, a začal jsem to procházet, stránku po stránce…
Měl jsem o zábavu postaráno minimálně na několik hodin.
Tino
Myslel jsem si, že díky té noci, kdy jsme nejspíš potřebovali jeden druhého, a vlastně ani nevím, kdy jsme skončili, bude už všechno v pořádku.
Další dva dny jsem s Desmondem zůstal doma.
Většinu času jsme strávili v posteli, nebo se jen tak prošli podzemním městem, užívali si jeden druhého, zapomínali na to zlé.
Myslím, že nejšťastnější byl Desmond ve chvíli, kdy jsem mu oznámil, že jako Blue Fox končím a na povrch se pár let nepodívám. Po hrozně dlouhé době jsem ho viděl skutečně šťastného, když se od srdce smál a skoro mě umačkal v objetí.
Jo. Tady je mé místo. Vedle něj. Vedle jeho boku. V podzemí.
V Black Hole.
Opravdu se mi na těch osm dní podařilo na všechno zapomenout. Dokonce i Vance to se mnou vzdal, když viděl, že se mnou nehne. Jenže stačilo v nestřežené chvíli otevřít šuplík u stolku vedle postele.
Byla to jako rána pěstí.
Okamžitě se mi vybavil Angelo a jeho barva očí.
Jeho vůně, jemná kůže, jeho hlas...
A byl jsem zase v prdeli.
Vzteky jsem sevřel ten zatracený přívěšek v dlani a odešel na záchod. Stál jsem nad mísou s rukou nataženou, stačilo jen rozevřít dlaň.
Jen to a bylo by všemu konec.
Nevím, jak dlouho jsem tam tak stál, než jsem se svezl na zem do sedu a řetízek si přitiskl na rty.
„Nedokážu to… Desmonde… nedokážu to…“ zašeptal jsem do ticha a na moment musel zavřít oči, jak mě sevřela bolest.
Pověsil jsem si řetízek na krk a s povzdechem vstal. Vůbec jsem netušil, jak to Desmondovi vysvětlím.
Ale jednu věc jsem věděl jistě.
Musím na povrch. Musím zjistit, jestli je Angelo v pořádku.
Angelo
Nestihl jsem to všechno projít ještě ten den. Byl jsem víc unavenější, než normálně bývám, ale to bylo i tím zraněním a nervovým vypětím, které jsem zažil. A teprve jsem se dával pomalu do pořádku.
Ale druhý den jsem pokračoval.
Když jsem porovnal všechny zápisy a záznamy, ještě jsem se u Rudyho ujistil, jestli to je přepsané přesně slovo od slova, číslo od čísla, věděl jsem, že hlavní správce skončí, jakmile si od něho převezmu další zprávu. Byl jsem připravený, že nejdříve zajedu do podzemí, vyžádám si měsíční zprávu od Vance, a s tím pak teprve pojedu nahoru k hlavnímu správci.
Přibližně za dva týdny byl termín odevzdání zprávy…
Konečně jsem se taky po několika dnech ukázal venku.
Už i ostatní byli nervózní, že s nimi nějak nekomunikuji. Ale slyšeli jsme se a mě to stačilo. Ale, abych uklidnil veřejnost, která si už začínala vymýšlet různé báchorky, teda hlavně novináři, domluvil jsem se, že zajdu s klukama na oběd.
Oběd byl vybrán účelově, hlavně kvůli mé ochraně. Nebylo možné se objevit a ztratit ve tmě, když je slunce nad hlavami, a všude okolo plno, jako při oslavách nového roku.
„Připravujeme velkou akci v Dark Pearl, na oslavu vstupu do výročního roku Nového věku. Jo, dvě stě let se oslavuje jen jednou, tak to chceme pořádně rozjet. Ale tentokrát bude komplex zabraný úplně celý, a ostraha bude úplně všude. Už teď je poptávka na rezervace. Jo, částka za účast není zrovna malá, ale znáš to. Kdy máš možnost se pochlubit s tím, že jsi u toho byl s těmi nejbohatšími? Tohle je pro všechny jedinečná možnost, a lichváři už mají poptávky na spoustu úvěrů na zakoupení rezervací pod rukou… Ale bezpečnostní to tentokrát moc dobře hlídá. Samozřejmě ty tam máš automaticky místo, a rezervaci neplatíš,“ domluvil konečně Nelson.
Jo, on toho nikdy moc nenamluvil, ani Richie. To spíš Finny a Nigel. Ale Nelson většinou mluvil k věci a Richie vlastně taky. Možná proto jsem je měl raději než ty dva.
„Hoď malý úsměv napravo k oknu,“ drcnul do mě právě Richie.
Otočil jsem se, povinně se na dvě vteřiny usmál na menší hlouček novinářů za oknem, a pak se dál věnoval svému obědu.
Tino
Věděl jsem, že to nedokážu.
I když jsem to město nesnášel, nedokázal jsem si poručit.
A hned první, co mě praštilo do očí, když jsem se ocitl na povrchu, bylo Angelovo prohlášení o události, která se stala už bezmála před devíti dny.
Nevím proč, ale srdce se mi rozbušilo rychleji, když podle Angelových slov za útokem na něj nestál Blue Fox.
Ale žádnou velkou naději jsem si nedělal. Možná, prostě jen chtěl uvést věci na pravou míru.
Podle všeho byl ale naštěstí v pořádku. Ale stejně jsem si to chtěl ověřit.
Hodně jsem riskoval, když jsem vcházel do centra města.
Musel jsem se schovávat v koutech a uličkách, ale potřeboval jsem ho vidět.
Aspoň na vteřinu a vědět, že je v pořádku.
Byl obklopen svými přáteli, vypadal zatraceně dobře, i když… možná poněkud smutně a unaveně?
Nebo jsem si to jen namlouval.
Rychle jsem se raději vypařil, protože s každou další vteřinou jsem riskoval čím dál víc.
Vrátil jsem se domů, aby Desmond nepojal žádné podezření. Nebyl jsem připravený mu vzít všechno, co jsem mu za posledních osm dní dal.
Jenže jsem nebyl ani připravený vzdát se té iluze, že bych s Angelem mohl strávit aspoň jeden den o samotě.
A teď mi nešlo jen o sex.
Ten jsem si užil s Desmondem víc než dost, když se vrátil domů. Naštěstí ještě pořád byl v opojení z toho všeho, takže si ani nevšiml, že je u mě něco jinak. Jen přívěšek jsem před ním schoval.
Druhý den, když odešel do práce jsem se zase vypařil na povrch. Měl jsem jít do práce i já, ale tentokrát, snad poprvé, jsem tam nešel. Pro mě byl důležitější Angelo.
Jenže k mé smůle se ten den Desmond vrátil domů dřív. A já už to nedokázal skrýt.
Hádka na sebe nenechala dlouho čekat. Dokonce se mi pokusil strhnout řetízek z krku, a to pro mě byla konečná.
„Mám tě rád, Desmonde. Opravdu. Ale… Potřebuju čas… Pár dní mě nečekej,“ řekl jsem tiše mezi dveřma s batohem na zádech.
Angelo
Tak jsem přetrpěl oběd, zůstal jsem ještě na dva koktejly, ale pak už jsem se sbíral domů.
Vzhledem k tomu, že Finnyho rodina má byty ve stejném domě jako já, letěli jsme spolu mým vznášedlem.
Snad poprvé, od toho, co se událo za posledních, už ani nevím kolik dní, jsem na sebe dovolil sáhnout. Ale utnul jsem to, ještě než jsme stihli přistát na heliportu.
I když jsem se snažil, nějak jsem se nakonec nedokázal uvolnit. Nebylo to ono. Něco mi k tomu chybělo.
Nebo někdo…
Někdo, na koho jsem myslel každý den.
Finny byl mírně naštvaný, ale držel se zpátky. Věděl, že mě nesmí naštvat, protože jsem dokázal být dost nepříjemný. A toho si byl plně vědom.
Jen, co jsem vešel do svého patra, moje první cesta vedla do pracovny. Zapnul jsem čip, a znovu si procházel informace o všech jménem Valentino, které jsem měl dostupné. Zkoušel jsem si u nich i představit fialové oči, trošku pozměnit tvář, ale výsledek byl vždy stejný. Nebyl to on…
Pořád jsem nad tím přemýšlel. Ale měl jsem toho víc, co se mi honilo hlavou.
„Zavolej kadeřníkovi, zdržím se u něho asi několik dnů. Moje vlasy za poslední dny dost utrpěly a potřebují pořádnou úpravu. A kdyby se po mně někdo ptal, tak jsem odletěl na ozdravný pobyt mimo město,“ vysvětlil jsem Michaelovi, proč se oblékám a proč si znovu nasazuji svou černou paruku.
„Jo, a beru si osobní vznášedlo. Pokud budu potřebovat Paola, ozvu se. A dohlédněte na Brandona, zdá se mi, že poslední dobou nějak polevil, a pokud se tu chce udržet, tak by měl trochu máknout. Ať dohlédne na spodní patro. Projde všechny byty, zkontroluje, jestli je všechno v pořádku a vezme si na starost úklidovou službu a dohlédne na ně.“
Michael jen přikyvoval. Většinou jen mlčky, ale přesto, když jsem si k pasu připínal bílou kapsičku, pošitou malými kamínky safírů, mírně se zamračil.
„Neměl byste letět sám. Ještě nejste úplně v pořádku, pane,“ podal mi čipy, které ležely na stole.
„Neboj se. A dohlédni mi na pracovnu. Víš proč,“ kývnul jsem ještě bradou ke dveřím pracovny, a pak už vyšel z ložnice ven.
Ještě jsem zahlédl, jak Michael pracovnu zavírá a kóduje vstup, ale to už se zavřely dveře výtahu a já vyjížděl nahoru na heliport, kde už na mě čekalo mé malé vznášedlo.
Neletěl jsem rovnou k Rudymu. Moje první zastávka byla na Rose Street 502. Bylo už šero, takže jsem byl celkem nenápadný, a tenhle model vznášedla byl nejnovější a plachtil dost potichu.
Ale i když jsem tam stál asi hodinu, neukázal se…
A tak, nakonec trochu zklamaně, jsem se vydal k Rudymu, aby o mě neměli strach. Věděl jsem, že dá Michaelovi vědět hned, jak se tam objevím.
A když jsem pak pozdě v noci u Rudyho uléhal do postele, věděl jsem taky, že se tam, na to místo vrátím druhý den znovu.
Tino
Co jsem odešel od Desmonda, nešel jsem hned do svého druhého domu, pokud bych to tak měl nazvat.
Potřeboval jsem si vyčistit hlavu. A to by v domě, kde jsem zažil nezapomenutelnou noc asi nešlo, tak jsem šel na večerní procházku.
Bloumal jsem nočním městem, procházel se uličkami, sledoval okolí, myslel na Angela, na to, co teď asi dělá, co dělá Desmond, a teprve když nad městem měsíc začalo střídat slunce, jsem vešel do domu.
Stejně jsem nic nevymyslel, takže jsem s povzdechem otevřel všechna okna, hodil batoh na křeslo a rozhodl se, že udělám důkladný pořádek.
Někdy v polovině jsem si musel svléknout triko, protože pro mě prostě tohle podnebí bylo příliš horké.
Jizva na boku se už skoro zahojila, a tak mi nedělalo problémy normálně pracovat.
Stáhl jsem povlečení z postele, matraci pořádně vyklepal, peřiny vyvěsil z okna, poutíral všude prach, trochu přebral zásoby jídla, co tam byly, a vypral.
Mohl jsem prádlo rovnou nechat v pračce i vysušit, ale já měl rád, když vonělo venkem a sluncem, i když bylo umělé.
Kvůli tomu jsem taky postavil na zahradě jednoduchý věšák, který jsem viděl v jedné staré knize, co se daly ještě v podzemí najít.
Musel jsem uznat, že mi to docela i zvedlo náladu, když jsem o hodinu později vyšel na zahradu jen v kalhotech a začal věšet prádlo.
Angelo
„Proč to nepředáš bezpečnostnímu?“ položil Rudy přede mne talíř s obědem.
„Protože jim nevěřím. Pořád nevím, kdo mě chtěl zabít.“
„Zabít?“ posadil se na druhou stranu a začal jist svou porci.
„A jak jinak to chceš nazvat? Jen díky tomu, že jsem zakopl, a že do mě někdo žduchnul, tak ta rána šla jen do boku. A Blue Fox to rozhodně nebyl. Ten byl kus přede mnou. Hele, nech to být. Pokud to předám bezpečnostnímu, tak až ve chvíli, kdy mi je všechny prověříš, a budu mít jistotu v tom, komu můžu věřit. Spíš mi řekni, jak mám najít toho Valentina,“ ukázal jsem na čipy, kde byly seznamy z registrů těch, kdo žili pod zemí.
„Jak já to mám vědět? Víš, kolik jich tam žije? Jen Valentinů je tam asi stovka. A to myslím těch, kteří mají víc jak metr devadesát. Kdybys aspoň věděl jeho druhé jméno.“
„Fialové oči…“
„To je mi na prd. Z podzemí se neuchovávají žádné fotografie. Tam dole se lidé mění. Mění se jim po čase i barva očí, barva vlasů, když třeba stárnou, a taky… ten tvůj Valentino ani nemusí být v registru. A proč si vlastně myslíš, že je z podzemí?“
„Proč? Prostě si to myslím. Na povrchu nežije. Nebo aspoň podle registrů ne.“
Ještě chvíli jsme se dohadovali a přemýšleli, a když jsem konečně snědl oběd, znovu jsme procházeli seznam. Podle mého odhadu, mohl být Valentino o něco málo starší než já, tak jsme tím vyhodili ze seznamu dalších minimálně šedesát lidí.
„Jdu na vzduch,“ vstal jsem z gauče, když už jsem toho měl dost a začínalo mě to unavovat.
Nasadil jsem si paruku a vyšel ven.
„Dávej na sebe pozor a nevypínej si komunikátor,“ ještě mě na moment zastavil Rudy, než jsem zavřel kabinu a vznesl se k nebi.
Jasně, pomyslel jsem si v duchu, a jen co jsem byl nad střechami, vypnul jsem náramek. Když bude nejhůř, najde mě podle vznášedla.
Měl jsem jasný cíl. Nešlo o to, že bych potřeboval na vzduch. Ale šlo o to, že mě to zase táhlo k tomu domu. Chtěl jsem tam jet. Tušil jsem, že to nejspíš bude marná cesta, ale stejně jsem to potřeboval. Chtěl jsem si připomenout to, co tam probíhalo, i kdybych měl zase hodinu stát na zahradě.
Asi po deseti minutách jsem klesal na zahradu Rose Street 502.
A ani jsem nevystoupil. Jen jsem otevřel kabinu a díval se na toho muže, který stál na zahradě u nějakých šňůr a věšel prádlo.
Srdce se mi rozbušilo, a to se ještě ani neotočil.
Byl to on…
Skoro jsem nemohl dýchat, a najednou jsem i nohy měl tak slabé, že jsem nebyl schopen vystoupit.
Opravdu je to on…
Tino
Byl jsem do toho věšení tak zabraný, že jsem slabý hukot nad svou hlavou ani nevnímal.
Spíš jsem to přešel s tím, že někdo třeba letí do Dark Pearl.
Večírky byly u bohatých na denním pořádku i ve dne, takže mě už nic nepřekvapilo.
Ovšem o chvilku později jsem zaregistroval, že se ten slabý hukot nevzdaluje, spíš naopak.
Zpozorněl jsem a zalitoval toho, že s sebou nemám zbraň.
Polevil jsem v ostražitosti?
Někdo mě zahlédl?
Nebo…
Ani jsem se neodvážil tu myšlenku domyslet. Mohl by sem Angelo někoho poslat? Domyslel se?
Stále jakoby nic, jsem pověsil poslední kus prádla, a pak se prudce otočil s cílem vystartovat.
Kdybych vyběhl, nejspíš teď nosem ryju hlínu, jak mě to překvapilo.
Musel jsem několikrát zamrkat, dokonce se i štípl, jestli se mi to jen nezdá.
Nezdálo…
Byl to opravdu on.
Můj anděl…
A zase v té příšerné paruce.
Mé nohy se pohnuly samy, a já ani nevěděl, kdy a jak jsem došel ke vznášedlu.
Přivřel jsem oči a vydechl, když se moje dlaň dotkla jeho tváře.
Té jemné kůže, o které se mi zdávalo. Stejně jako se mi zdálo o těch krásných modrých očích.
„Můj anděli…“ zachraptěl jsem a sklonil se, abych se svými rty mohl otřít o jeho čelo a připomenout si i jeho vůni.
Angelo
Nemohl jsem se na něho vynadívat. Byl tak nádherný. Na tom umělém slunci tak krásně vynikla jeho postava, každý sval se mu rýsoval až k dokonalosti. Jeho černé vlasy se leskly na slunci, až jejich barva přecházela skoro do modra.
Myslím, že jsem úplně zapomněl na všechno kolem.
A když došel ke mně a otřel se o mně svými rty, jen jsem roztřeseně vydechl.
„Jsi tady…“ zašeptal jsem.
Můj vlastní hlas mě konečně probral. Zvedl jsem ruce, zavěsil jsem se mu kolem krku a začal ho líbat.
Teď, v tomhle momentě, jsem opravdu z hlavy vypustil všechno, kromě jednoho.
Kromě něho…
„Nedokázal jsem tě… najít…“ šeptal jsem po každém polibku. „Musíme… schovat… vznášedlo…“
Ještě pevněji jsem se ho chytil a vysoukal se ven ze vznášedla. Moje nohy se automaticky omotaly kolem jeho pasu, aniž bych přerušil další polibek.
Moje srdce nepřestávalo bít jak šílené a sotva jsem popadal dech.
To zvláštní chvění, které jsem pociťoval snad v celém svém těle, jsem už dlouho nezažil.
Možná bych mohl říct, že v tuhle chvíli jsem pocítil…
…štěstí…
Tino
Nedokázal jsem vůbec zapnout mozek.
Zatočila se mi hlava, když mi sám nabídl své rty a já vklouzl svým jazykem do jeho úst.
Slabě jsem zasténal, když se mi zavěsil kolem krku, a jen tak tak ho podchytil pod zadečkem.
Jednou rukou jsem mu strhl paruku a prsty vjel do jeho vlasů, které zářily jako slunce.
Jeho hlas rozvibroval snad každý kousek mého těla a já se mírně zachvěl.
„Jsem… zpocený…“ zašeptal jsem nesmyslně do jeho rtů, když jsem se dokázal odtrhnout od polibku.
Odnesl jsem ho v náruči kousek dál k domu, samozřejmě ho znovu začal líbat, a teprve na malé terase ho postavil na zem.
Pohladil jsem Angela po tváři a prsty přejel po jeho krku.
Ani jsem si neuvědomil, že mi srdce pádí jako zběsilé.
„Počkej tady…“ zašeptal jsem znovu, jako bych se bál, že mi uteče, nebo se najednou rozplyne, a vrátil jsem se ke vznášedlu, abych ho mohl zakrýt plachtou.
Uvědomil jsem si, jak říkal, že mě hledal.
Skutečně to tak bylo? Hledal mě?
Jeho oči nelhaly, byly upřímné, a já v tu chvíli… Byl jsem šťastný.
Ale jinak než s Desmondem. Tohle bylo tak jiné, až jsem se sám podivil.
„Angie…“ zachraptěl jsem, když jsem se k tomu andělovi vrátil a znovu ho pohladil.
Nemohl jsem přestat se ho dotýkat. Nemohl jsem přestat se na něj dívat.
Vzal jsem jeho ruku do své a zatáhl ho do domu.
V ložnici jsem si sedl do křesla a posadil si ho obkročmo na klín.
Opět jsem se na něj chvilku jen díval, prsty mapoval jeho tvář i krk, políbil ho na hruď, a pak ke svým rtům zvedl jednu jeho ruku.
„Jsi v pořádku? Viděl jsem… zprávy…“
Políbil jsem jeho dlaň, pak každý prst zvlášť, a nespouštěl z něj oči.
Angelo
Díval jsem se na něho, jak se vrací ke vznášedlu a mohl jsem na něm doslova oči nechat.
V duchu jsem ho popoháněl, aby už se vrátil, abych ho mohl znovu obejmout.
Nejraději bych se s ním líbal pořád. Ty jeho polibky, ta jeho chuť byla prostě neopakovatelná.
Nechal jsem se zatáhnout dovnitř a trochu se zavrtěl, když si mě usadil na svém klíně.
Chvěl jsem se čím dál víc, s každým dalším polibkem.
Byl jsem opravdu moc rád, že tu je. Že jsem ho našel, že moje cesta sem nebyla zbytečná.
„Jsem v pořádku,“ zachraptěl jsem vzrušeně, když mi líbal ruku a pak každý prst.
Vymanil jsem ji z jeho držení, a rozvázal jsem si košili. Stačilo rozmotat jeden uzel a ukázala se moje hruď.
„Tady už nic není. Bylo to jen trochu potlučené,“ odhrnul jsem si jednou rukou vlasy, aby viděl mé čelo.
„A tady… Vidíš? Nic mi není, a tohle časem vybledne,“ ukázal jsem prstem na načervenalou jizvu, ale pak jsem se znovu na něj přitiskl a začal ho líbat.
Nemohl jsem si pomoct. Prostě, od chvíle, kdy jsem ho znovu uviděl, jsem to prostě chtěl. Chtěl jsem ho líbat, chtěl jsem se ho dotýkat.
Chtěl jsem být s ním...
Tino
Byl jsem rád, že se mu zranění zahojila.
Ať už to bylo mým přispěním nebo ne.
Znovu jsem se nechal vtáhnout do polibku, pohodlněji se opřel v křesle a Angela stáhl víc na sebe.
Teď, když se jeho hruď otírala o tu mou, vnímal jsem mírně chvění jeho těla, bušení srdce i horkost jeho kůže.
Když jsem se vymanil z polibku, líbnul jsem ho na zraněné čelo a prsty lehce přejel po ráně na boku, než jsem na ni položil celou dlaň.
Netušil jsem, jestli mě hledal proto, aby se mnou mohl být, nebo jen kvůli sexu.
A popravdě… asi mi to bylo jedno.
Hlavně, že jsem ho mohl vidět.
Propadal jsem mu stále víc, i když mé rozumné já se mě snažilo varovat, že se řítím do obrovského průseru.
Věděl jsem to. Ale… prostě jsem si nemohl pomoct.
Byl tak jiný než všichni ostatní.
Na chvilku jsem se zapřel čelem o to jeho a podíval se mu do očí.
Chtěl jsem ho, ale…
Odejde, až se pomilujeme? Bude chtít, abych odešel já?
Vzpomněl jsem si matně na svůj slib, že pokud mě znovu najde, zodpovím mu jeho otázky.
Byl jsem na to připravený? Pamatuje se to vůbec?
„Bojím se, že je to jen sen… chtěl bych se s tebou milovat, ale… bojím se, že pak odejdeš… chtěl bych… aspoň chvilku být s tebou… jen tak…“ zašeptal jsem, překvapen svými vlastními slovy, a až po chvilce mi došlo, co jsem vlastně řekl.
Hloupé přání!
Stiskl jsem rty k sobě, a pak se odtáhl. Zvedl jsem se z křesla a postavil Angieho na zem.
„Promiň… půjdu se osprchovat…“ políbil jsem ho na hřbet ruky, a pak se rozešel ke koupelně.
Ve dveřích mi to ale nedalo, a ještě se zastavil.
Pamatoval jsem si, co se stalo posledně, když Angelo málem odešel.
„Budu rád, když zůstaneš… mohl bys mi… třeba umýt záda…“
Ježiš! To bylo tak debilní, až jsem se v koupelně sám plácl do čela.
Zavrtěl jsem hlavou, stáhl kalhoty i spodky, a pak na sebe pustil vodu.
Byl jsem nervózní. Z Angela jsem byl nervózní, a nevěděl jsem, jak se k němu chovat.
Chtěl jsem ho u sebe, ale bál jsem se cokoliv říct, abych ho neodradil, nebo neznechutil.
Angelo
Zatajil se mi dech, když se mě dotkl na břiše, a pak mi na bok přiložil celou dlaň.
Dobře jsem si pamatoval dotyk jeho hrubších rukou. Nebyly tak jemné jako mé, nebo kohokoliv z těch, které jsem znal.
Ale když mě postavil a odcházel z pokoje pryč, znervózněl jsem. Měl jsem strach, že mě tu nechce, že odchází. A tak, když se mě zeptal, jestli mu umyju záda, neměl jsem důvod nad tím přemýšlet.
Ani na malý moment.
Okamžitě jsem se rozešel za ním. Skopnul jsem boty a vešel jsem k němu pod sprchu. Ty kapky byly těžké, neznal jsem to. Moje sprcha byla jak mlha, jemná a pokrývala vždy celé mé tělo. Tohle bylo jiné. Jako by mě masírovala každá kapka, která na mě dopadla.
Položil jsem ruce na Valentinova ramena. Přejel jsem po nich a pak je táhl po jeho pevných svalech až na záda. Okopíroval jsem každý sval, každý obratel, políbil jsem ho mezi lopatky, a pak nechal ruce na jeho bocích.
„Taky jsem s tebou chtěl být… Hledal jsem tě…“ ještě jednou jsem ho políbil na záda, a pak jsem se natáhl po houbě, která snad pamatovala ještě apokalypsu. Trochu nedůvěřivě jsem se podíval na ten kousek něčeho, co zřejmě mělo být mýdlo. Ale pak jsem to vzal, ale houbu zahodil.
Přiložil jsem to na jeho záda a krouživými pohyby jsem na nich vytvářel pěnu.
Takže je to mýdlo.
Když jsem mu namydlil celé záda, položil jsem mýdlo na poličku a pak tu pěnu dlaněmi začal roztírat po celém jeho těle. Moje ruce ho jemně hladily, dotýkaly se každého kousku jeho kůže, záda, boky, jeho pevný zadek, a postupně jsem je přesunul dopředu na jeho břicho.
Hladil jsem ho po hrudi a po břiše, a když jsem se posunul níže a já prsty zavadil o jeho penis, natiskl jsem se na něho, opřel se čelem o jeho záda a roztřeseně jsem vydechl.
„Vím… vím že nahoře nežiješ… Myslím si… že žiješ v podzemí… Ale teď…“ znovu jsem ho políbil i bez ohledu na to, že jsem byl teď celý od pěny, „teď jsi tady…“
Tino
Pomalu jsem se nestihl ani namočit a už jsem na svých ramenou a zádech cítil dotek.
Jeho jemné prsty mapovaly mé tělo, a já musel občas přivřít oči, jak příjemné to bylo. A co teprve, když jeho ruce zabloudily na mou hruď a letmo se dotkl mého penisu, kterému se to začínalo líbit.
Chytl jsem Angelovy ruce, když mě objal a mírně se po jeho slovech napjal.
Chvilku jsem jen tak stál, než jsem se otočil, a na Angela se podíval.
Voda, která stékala po jeho kůži se třpytila jako drahokamy a dodávala mu ještě víc krásy.
Zvedl jsem ruce a pomalu mu stáhl košili z ramen.
Prsty jsem přesunul po jeho hrudi až k pasu a klekl si před něj.
Pomalu jsem Angelovi rozepl kalhoty, a pak je i se spodkama stáhl dolů.
Vodou nacucané oblečení jsem odhodil, a mé ruce snad automaticky začaly hladit Angelovo tělo.
Políbil jsem ho na bříško, přejel bříšky prstů po jeho kulatém zadečku, a pak špičkou jazyka přejel po drobné jizvě na boku.
"Kdyby ti někdo ublížil… zabil bych ho…" zahučel jsem a zvedl k Angelovi oči, když jsem se bradou opřel o jeho bříško.
Angelo
Možná bych se nepohnul snad několik hodin. Bylo mi u něj moc dobře, až jsem se tomu sám podivil.
I Valentino se zarazil, a zůstal nehnutě a mlčky chvíli stát, až jsem se lekl, že jsem řekl něco špatně.
Ale když se otočil a doklekl na zem, usmál jsem se.
Ulevilo se mi, že mě nevyhodil. A jemu bych v tom nejspíš nedokázal zabránit.
A byl by první, kdo by to udělal a kupodivu, já to ani nechtěl.
Až teprve, když mě svlékl, jsem si uvědomil, že jsem vešel do sprchy v oblečení.
Položil jsem ruku na jeho hlavu, prohrábl mu mokré vlasy, a pak se sklonil, abych ho mohl políbit.
„Kašli na to, takových bylo plno, a zatím se to nikomu nepovedlo,“ znovu jsem ho políbil.
„Chci na to nemyslet, ano? Chci… chci se s tebou milovat, Valentino,“ i já jsem doklekl a chytil se ho kolem krku.
Bez váhání jsem se s ním začal líbat a tisknout se na něj ještě víc. Mé vzrušení bylo ještě větší každou další vteřinou. Opravdu jsem ho chtěl. Chtěl jsem, aby mi znovu ukázal to všechno, co tenkrát, když jsme tu poprvé byli.
I když jsem měl tendenci mu to přikázat, říct mu, že chci tohle nebo tamto, ať zbytečně nečeká, najednou jako bych měl svázaný jazyk. Jako bych přišel o hlas.
Mohl jsem ho jen líbat a hladit. Nic víc…
Tino
Nelíbilo se mi, když řekl, že se ho někdo pokusil zabít už víckrát.
Ale on mi pak vzal všechna slova z úst, a to doslova.
Přijímal jsem jeho polibek, a mé zábrany z toho, milovat se hned, sotva jsme se zase potkali, postupně mizely.
Podchytil jsem Angela pod zadečkem, jeho nohy si omotal kolem pasu, a za okusování jeho štíhlého krku a krásného ouška jsem vstal, volnou rukou vypnul vodu, a prsty pak vjel do Angelových vlasů.
Chtěl jsem ho. Strašně moc.
S každou vteřinou víc a víc.
Nedokázal jsem se ovládnout a mé útoky na Angelovo tělo začaly být prudší.
Položil jsem ho na postel, jeho ruce položil nad jeho hlavu, roztáhl mu nohy a zaklekl mezi ně.
Přivřenýma očima jsem ho pozoroval, jednou svojí rukou si začal masírovat penis, abych ho pořádně zpevnil a druhou rukou jsem mapoval Angeho tělo.
Škrábal jsem ho do bradavek, přejížděl nehty po bříšku, palcem přejel po žaludu nebo ho protáhl v ruce.
Byl prostě nádherný a já se na něj nemohl vynadívat.
Chtěl jsem slyšet jeho vzrušený hlas, jeho sténání, které mi znělo jako rajská hudba.
Naklonil jsem se nad Angela, a svým penisem, který už doslova stál jako stožár, jsem se otřel o jeho břicho a pomazlil se z jeho místečkem pod ouškem.
„Co chceš… abych ti udělal… můj anděli?“ rozlehl se můj hlas pokojem, když jsem mu svá slova zachraptěl do ucha.
Angelo byl výjimečný a sex s ním musel být stejně takový.
A já chtěl, aby si to užil co nejvíc právě se mnou.
Angelo
Chvěl jsem se, když mě vzal do náruče a odkráčel se mnou do ložnice. Tiskl jsem se na něho, chtěl jsem si ho k sobě přitáhnout blíž, když se ocitl nade mnou. Ale on mi vytáhl ruce nad hlavu, a málem jsem se roztopil, když se věnoval mému místečku pod uchem. Ale pak se zeptal a já se napjal.
Rychle jsem oddechoval, protože mě touha začínala ovládat čím dál víc, a přitom jsem měl uvězněné ruce.
„Co chci?“ zvedl jsem nohy, omotal jsem je kolem jeho pasu a co nejvíc ho sevřel.
„Chci tebe,“ olízl jsem si rty. „Chci z tebe všechno… Chci abys mi všechno dal. Chci tě, Valentino.“
Vážně jsem byl vzrušený, že jsem skoro nedýchal. Díval jsem se do jeho očí, podíval jsem se na jeho rty, přičemž jsem si své olízl, když se mi připomnělo, jak moc dobře chutnají jeho polibky.
Víc jsem se o něho nohama zahákl, abych mohl zvednout zadeček z matrace a otřít se o něj svým penisem.
Už tam venku jsem chtěl po něm skočit, už v obýváku na tom křesle jsem ho chtěl, i v koupelně… Nevím, proč jsem to tak protahoval.
Ale teď už čekat nechci.
Tino
Poslední zbytky mého sebeovládání šly do háje, když se o mě Angie sám otřel, a tím svým sexy hlasem řekl, že mě chce.
Nejvíc sexy hlasem, co jsem kdy slyšel.
Jen jsem na něj zavrčel, vjel mu prsty do hlasů, a pak si vzal jeho rty, které tak smyslně olízl.
Polibek se stal hlubším a vášnivějším, a když jsem ho přerušil, klouzal jsem rty i jazykem přes jeho krk níž, a zároveň rukou hrábl do šuplíku, pro tu věcičku.
Teď už jsem na nic nečekal.
Ve chvíli, kdy jsem ji zapnul, jsem ji strčil Angiemu do dírky a zároveň pohltil jeho penis.
Když byl dostatečně navlhčený, okamžitě jsem vyměnil tyčinku za své prsty, abych ho pořádně roztáhl.
Hrál jsem si s jeho kuličkami, laskal jazykem okolí dírky, a když už jsem uvnitř měl tři prsty a šlo to hladce, zvedl jsem se zase do kleku, hmátl po vedlejším polštáři, kterým jsem podložil Angieho zadeček, aby pěkně trčel ve vzduchu, obě jeho nohy si hodil na jedno rameno, přidržel si ho za boky, a pak do něj naráz zajel až po kořen.
Musel jsem na moment zvrátit hlasu a vyslat hlasitý sten do stropu, jak mě to vzalo skoro do mdlob.
Tahle těsná poloha umožňovala jít pěkně do hloubky a toho jsem i vzápětí využil.
Jednu svou dlaň jsem položil na Angieho bříško, aby mě v sobě cítil ještě víc, a začal přirážet.
Vůbec jsem ho nešetřil, hlasitě oddechoval, občas ho kousnul nebo líbnul do nohy, cítil, jak se mi jeho penis otírá o hřbet ruky a jeho zadeček krásně naráží na můj klín.
Angelo
Splnil mi to…
Byl jsem netrpělivý, jak moc jsem ho chtěl v sobě cítit. Když do mě strčil gelovou tyčinku, celý jsem se rozechvěl ještě víc, protože jsem věděl, že k tomu dojde. Že neodmítne.
Tak moc jsem ho chtěl. Toužil jsem po něm pokaždé, když se mne dotkl kdokoliv jiný.
Pokaždé jsem v tu chvíli měl před očima jeho tvář a představoval si, že je to on.
Jen on mě dokázal dostat tam, kam se to jinému zatím nepovedlo.
Strašně moc jsem si přál to zakusit znovu.
A on mi přání splnil…
Jeho prsty v sobě jsem sevřel, abych je pocítil ještě víc. Doslova jsem počítal vteřiny, než je vytáhne a nahradí něčím jiným, i když mi to dělalo moc dobře.
A když se tak stalo, málem se mi zastavil dech.
Na moment jsem ztuhnul a jen jsem zpod přivřených víček sledoval jeho tvář. Jeho zasténání jsem doplnil svým, jak jsem pocítil tu správnou plnost, a to nádherné se rozlilo do celého těla.
A když začal přirážet…
Chtěl jsem si ho přitáhnout víc. Ale mé nohy na jeho ramenech mi to znemožňovaly. Byl jsem mu vydán napospas. Mohl jsem si jen užívat jeho přírazy, které byly každou další vteřinou důraznější, až jsem musel dát ruce za hlavu a zapřít se o pelest.
Sám jsem mu začal vycházet vstříc, když to přicházelo. Zvedal jsem zadeček proti jeho nájezdům, snažil jsem se na něj ještě víc narazit, ale ve chvíli, kdy to přišlo, jsem doslova ztuhnul v křeči.
Hlasitě jsem zasténal, a pak už jen vydával polohlasné vzdechy a steny, protože jsem se na víc nevzmohl.
Kropil jsem své břicho svým semenem a nedokázal se uklidnit, nedokázal jsem se přestat třást, jen jsem svíral tyčky pelesti, dokud má slastná křeč trochu nepovolila.
Tino
Tak přesně tohle mi celou tu dobu chybělo.
I když jsem se s Desmondem několikrát miloval, tomuhle… Angiemu, se nic nevyrovnalo.
Bylo to naprosto neuvěřitelné, nutilo mě to zrychlovat tempo a oběma dopřávat tu nejlepší rozkoš.
Mále jsem se rozplynul, když se Angie proti mně začal sám propínat, a co teprve, když dosáhl orgasmu.
Sevřel mě v sobě, a já byl v tu chvíli úplně mimo.
Dívat se na to, jak se třese, jak prožívá svůj orgasmus, cítit jeho vůni, vidět, jak jeho uspokojení dopadá na to krásné bříško, to byla konečná i pro mě.
Jednu nohu jsem si hodil na své druhé rameno, pevně Angieho chytl za boky a zvedl se v kolenou.
Jeho zadeček tak trčel ve vzduchu ještě víc, a o postel se opíral jen horní polovinou zad.
Do těch posledních přírazů jsem dal všechno. Mé nehty na bocích bude mít Angie vyražené ještě ani hodně dlouho.
Musel mě cítit snad až v krku, jak prudce jsem si ho bral, a jen díky tomu, že jsem ho pevně držel, se neodstěhoval někam na zahradu.
Konec na sebe nenechal dlouho čekat.
Zatmělo se mi před očima, vážně, že jo. Dokonce jsem možná viděl i ty pověstné hvězdičky, a na chvilku se mi ani nedostávalo dechu.
S první svojí várkou vtlačenou do toho úžasného zadečku, jsem Angieho pustil zpátky na postel, zalehl ho a nejspíš poskládal do harmoniky, jak jsem do něj tlačil další a další várku, a své steny věnoval jeho pootevřeným ústům.
Angelo
V tuhle chvíli, kdy Valentino prožíval svůj orgasmus a já se na něj díval, jsem si říkal proč…
Proč jsem ho nepotkal už dřív. Proč jsem ho nenašel už dříve.
Proč jsem ho vlastně nechal odejít. Proč jsem mu nenavrhl, aby šel se mnou, aby bydlel u mě.
Měl by všechno, nemusel by se o nic starat. Dal bych mu všechno, protože sex s ním byl prostě jedinečný.
Jenže…
Tak nějak jsem tušil, že by to nevyšlo.
Určitě by mě odmítl, nešel by se mnou. A já nejsem jako někteří, abych si někoho takhle kupoval. Jo, zaplatit za striptýz je jedna věc, ale tohle vážně nedělám.
A taky… Kdybych ho měl u sebe, neomrzel by se mi?
A to já nechtěl, protože u něj jsem cítil, že je to něco víc, než jen obyčejný sex…
Prostě jsem nějak toužil po jeho přítomnosti, po jeho společnosti, ale ne vynucené nebo zaplacené.
A tak jsem jen mohl doufat, že až ho opravdu najdu, až za ním přijdu, že mě neodmítne.
Teď jsem se na něho mohl jen dívat, jak je krásný, mohl jsem si užívat jeho společnost a naše milování. Líbat se s ním, jako právě teď, když na mě dolehl, a i přesto, že jsem se ještě pořádně nevydýchal, polibek jsem mu opětoval.
Ještě jsem se stále chvěl, ty příjemné pocity odeznívaly opravdu jen velmi pomalu.
Chytl jsem ho kolem krku, a přesto, že mě skoro vlisoval do matrace, přitáhl jsem si ho tak těsně, že musel cítit i to, jak mi stále silně a rychle tluče srdce.
„Odejdeš, nebo zůstaneš? Jak dlouho tu s tebou můžu být?“ zašeptal jsem, když jsem byl konečně schopný promluvit.