Tino
Nejspíš mě teď chce zabít.
Nejspíš mě nenávidí, a místo vzrušení nastoupil vztek a udělá všechno proto, aby mě nechal zabít.
Proč jsem se ale cítil tak špatně?
Ten kluk si zasloužil pořádnou lekci, ale…
Rozevřel jsem ruku a na dlani se mi zaleskla sponka, ostře kontrastující s černou rukavicí.
Tentokrát s menším nadšením, než obvykle jsem vlezl do prvního tmavého domu, který jsem si už před tím vytipoval, vybral všechno, co jsem potřeboval, a na první vzdálenou střechu vyskočil ve chvíli, kdy se blok zase pomalu začal rozsvěcovat.
Kvůli tomu klukovi jsem měl o čem přemýšlet.
Ne, že bych si nedal říct. Byl hezký, moc hezký, očividně měl rád sex a nic mu nebylo cizí.
Ale…
Abych byl jen jedním z mnoha? Aby mi dal svůj zadek a druhý den si ani nepamatoval, jak jsem vypadal?
V tomhle ohledu jsem byl poněkud staromódní. Nečekal jsem lásku, ne v tomhle světě, ale aspoň takový vztah, jaký jsem měl s Desmondem. I když by chodil za jinými, pokaždé by se ke mně vrátil. Ne, aby každou noc se nechal ojíždět někým jiným.
No, každopádně je to jeho věc. Pochyboval jsem, že ho po dnešku ještě uvidím. On mě možná ano, když mu ukážou moji mrtvolu.
Bylo načase se vrátit domů, protože se to tu začalo moc hemžit lidma. Chtěl jsem zmizet, když jsem ho znovu uviděl.
Byl naštvaný. Přesně jak jsem si myslel.
Už upravený a jedna půlka vlasů mu padala do očí.
Na okamžik se mi zatajil dech, když jsem ho pozoroval, aniž bych tušil proč, a najednou jsem zatoužil vědět, kam má namířeno.
Schoval jsem batoh do jednoho výklenku na střeše, stejně jako svoji masku, abych nebyl tak nápadný, na hlavu si nasadil kšiltovku, kterou jsem taky nosil s sebou, abych zčásti zakryl svůj světlý obličej a výrazné oči, seskočil do zahrady přilehlého domu a pustil se za tím klukem.
Angelo
Vážně jsem byl nasraný až k nepříčetnosti.
Nebylo to poprvé, co jsem nedokončil sex. Ale nikdy jsem se necítil tak, jako dneska.
Proč? Kurva, proč?
Procházel jsem ulice, které se zaplňovaly lidmi, protože v tuhle hodinu tu začínala proudit zábava.
A přitom jsem měl pocit, jako bych tu byl sám. Jo, cítil jsem ty pohledy, občas jsem zaslechl i nějaké to šuškání, ale nikdo si nedovolil ke mně jen tak přimluvit, a uhýbali mi z cesty.
Ale sral jsem na ně. Aniž bych to plánoval, nakonec jsem zamířil do klidné části.
Ulice se změnily v menší a užší uličky, bary, lokály, kluby postupně přešly v obchůdky a obydlené domy.
A tak, když jsem se plný svých myšlenek zastavil u jedněch dveří, ani jsem neváhal, a rovnou jsem zatahal za provaz zvonku, který zacinkal. A znovu a znovu a znovu… dokud se neozvalo nadávání a klení a nerozsvítilo se světlo nad dveřmi.
„To se jeden nemůže ani pořádně vyspat? Otvíráme ráno, jděte do hajzlu… šmelinu neberu!“
Dveře se otevřely a v nich stál postarší chlapík, jen o něco málo menší, než byl ten, na kterého jsem pořád myslel.
Možná proto jsem tu šel? Že mi ho připomíná? Ne… To by musel být mladší, musel by mít jiné oči, a hlavně by musel být na kluky…
Nebo snad jo?
„A, to je k nám návštěva, pojď dál,“ potáhl mě Rudy za ruku dovnitř, ještě se rozhlédl, jestli nás někdo neviděl, a pak rychle zavřel.
„Kdopak tě nasral, co?“ zastínil okna závěsem a pak už přešel ke svému pultíku.
„Ani nechtěj vědět…“
„Neukojený?“ zasmál se a ukázal na mě prstem. „A co ty vlasy? Od kdy nosíš jen jednu sponu?“
„Hele, jo. Nechal mě rozdělanýho a prý si ho mám najít. Chápeš to? Jako vážně? Nechal mě? Mně?“ poslední slovo jsem zařval skoro hystericky.
„Hmm, tak to musí být pořádný kousek, když kvůli něho tak vyvádíš. A mimochodem, přišel jsi jen proto, aby sis postěžoval? Víš, že ti v tom nepomůžu, já na tyhle věci nejsem…“
„Ne, promiň,“ svěsil jsem ramena a zdravou rukou jsem stáhl druhou sponu z vlasů a položil ji na pult.
„Dej mi to,“ ukázal jsem prstem na malou krabičku.
Rudy mi ji podal, já ji zapnul, oskenoval jsem sponu a pak potvrdil darování.
„Dělej si s ní, co chceš,“ vrátil jsem mu krabičku zpátky.
Věděl jsem, že nešmelí, ne v tom smyslu, aby si vydělal prachy pro sebe, těch má dost z rodinného dědictví. Když už něco sežene drahýho, většinou to putuje na směnu za prachy, a ty prachy potom různě. Sám si nechá jen na to, aby se najedl a barák mu nespadl na hlavu a aby nemusel brát peníze ze svých rezerv. Ale mě to bylo jedno, nezajímalo mě, kam ty prachy dává.
„Hele, četl jsem o tom včerejšku,“ ukázal na mou ruku, aniž by se pozastavil nad tím, co jsem udělal se sponou. „Mrzí mě to.“
„Jo, mě sere to, že ten chlap byl úplnej amatér. Kdyby to byl můj šofér, nestalo by se to.“
„Neříkej mýmu bráchovi můj šofér, víš že to nemám rád.“
„No, jo. No, už jsem trochu vychladl, tak já půjdu.“
„Doprovodím tě na hlavní Street,“ natáhl se Rudy po svetru, který nosil snad už sto let.
„Ne, nechci doprovod.“
„Ale víš že tu ochrana projde tak jednou za rok…“
„Stane se mi něco horšího než to, co doteď?“
„No, jak chceš… Ale, dávej na sebe pozor, ano?“
Jen jsem mávnul rukou, když mě pustil ven, a ještě mě stihl poplácat po zádech.
Občas se tu zdržím i déle, ale dneska jsem fakticky neměl náladu. Na jeho zavolání, ať se stavím na čaj, jsem přikývnul a pak se vydal do těch uliček, které vedly k hlavní Street…
Tino
Obočí mi vyletělo vzhůru, když kluk zamířil do klidnější a méně bezpečné části města.
A rovnou k jednomu domu.
A podle všeho, ten muž, co mu otevřel, ho znal.
Povzdechl jsem si, a nevím proč, ale najednou na mě padl nějaký smutek.
Já ho nedodělal, tak musí jít jinam? To má snad po celém městě někoho?
Zamračil jsem se a zůstal schovaný ve stínu protějších domů.
Pak jsem si uvědomil, jak pitomě se chovám, zavrtěl hlavou a sáhl po řetízku, že ho sundám z krku a nechám ho na plotku toho domu.
Ten kluk je úplně z jiného světa než já, a nejspíš bysme si stejně nikdy nerozuměli.
Nestihl jsem však řetízek ani odepnout a kluk už byl venku.
Tak mě to překvapilo, že jsem se skoro i prozradil, ale naštěstí byl tak mimo, že si mě nevšiml.
Takže žádný sex?
Ale chyběla mu druhá spona.
Tak kdo tedy? Přítel? V téhle části? Starší muž?
O tom jsem pochyboval.
Překupník? Ale s čím? Drogy ten kluk nebere, to jsem už zjistil včera.
Tak možná…
Lovec?
To by dávalo asi největší smysl.
Budu se sem muset zítra vrátit a toho chlapa si proklepnout.
Teď jsem ale zase zamířil za tím klukem, který se hnal ulicí a mířil nejspíš do hlavní části, i když si vybral tu nejmíň vhodnou cestu, plnou tmavých uliček a hluchých míst, kde by se nedovolal pomoci ani ve dne.
Angel
Věděl jsem, že je tu zkratka. Stačilo mi projít už jen dvě uličky a budu na hlavní.
Ono stejně je celkem jedno, kdy a kudy v těchto místech jdu. Většinou mě nechávají na pokoji, už jen proto, že moji podobiznu znají snad všichni z tohoto města.
A tak jsem se nebál, akorát trochu přidal do kroku, abych se zbytečně nezdržoval v téhle části víc, než bylo nutné.
Právě jsem zahýbal do předposlední uličky, když jsem zahlédl nějaký pohyb. Otočil jsem hlavu, ale nic. Prázdno, nejspíš se mi to jen zdálo. Tak jsem se otočil zpátky a chtěl jít dál, ale můj krok zastavil náraz o něco, co tu ještě před vteřinou nebylo.
„Kampak, princezno?“
Zvedl jsem hlavu a zadíval se na jakéhosi chlápka, který snad týden neviděl vodu.
„Uhni,“ ustoupil jsem o krok, ale znovu jsem na něco narazil.
„Mít tady něco takového se jen tak nevidí…“
„Vy asi nejste zdejší, co?“ ušklíbl jsem se. „Radil bych vám uhnout, než bude-“
„Než bude co?“ ozval se ten za mnou. „Zkrátíme to, naval prachy.“
„Nemám,“ odsekl jsem a chtěl toho přede mnou odstrčit.
Ale on mě popadl za zápěstí silně mi ho sevřel, až to zabolelo.
Rychle jsem chtěl hmátnou po náramku a vyslat nouzový signál, ale ten za mnou mě za ní chytil a zkroutil mi ji dozadu.
Vyhrkly mi slzy bolestí do očí, protože to byla právě ta zafixovaná ruka.
„Prachy nemáš, tak co s tebou? Co třeba tohle?“ hrábnul svýma špinavýma prstama po mém obojku.
„Sebereš to, a jakmile se to někde objeví, okamžitě po tobě půjdou,“ odpověděl jsem klidně, ale uvnitř sebe jsem se docela začal strachovat o své zdraví.
A měl jsem proč, to jsem pochopil hned po dalších slovech.
„Hm, takže šperky ne, ale ty očipovaný nejsi, když si tě půjčíme a pak možná vrátíme, nikdo po nás nepůjde. A kdo se asi tak může pochlubit, že ojel prdelku naší nádherné Queen, o které všichni tak básní a sní…“
„Sáhni na mě, a počítej s tím, že-“
Zbytek mých slov se ztratil v jakémsi zachrčení, když mi ten za mnou zacpal pusu svou smradlavou rukou a táhl mě z uličky pryč…
Tino
Buď je ten kluk magnet na problémy, nebo mám já na čele naspáno záchranná služba.
Ale spíš asi bude platit to první.
Ten kluk je prostě jeden velký problém.
Když se objevili ti dva, věděl jsem, že je zle. Oni si nesedli na prdel pod nějakými pohrůžkami.
Jim to bylo úplně jedno. Hlavně, když se mohli pochlubit zářezem.
V duchu jsem zaklel, když ho zatáhli do uličky a objevil se ještě jeden.
Bezva. Jistě, nebylo mi do něj nic, jenže…
Znovu jsem v duchu zaklel a rozběhl se tím směrem.
Jeden toho kluka pevně držel, bránil mu v křiku, zatímco druhý mu rozepl košili, právě se mu začal dobývat do kalhot, a ten třetí si rozepl svůj poklopec.
Vyšel jsem ze stínů, tiše jako kočka, a ten, co držel toho kluka, si mě všiml až ve chvíli, kde jsem toho s ptákem venku, poslal dobře mířenou ranou k zemi.
„Ty sráči!“ zasyčel na mě ten jeden, pustil kluka a vytáhl nějakou rezavou kudlu.
Ten druhý se vedle něj postavil a udělal to samé.
„Co? Chceš ho pro sebe? Hm? Ojet mu prdel? Tak to máš smůlu, kámo, jdi si hledat jinde!“ zavrčel na mě ten druhý a zatvářil se značně výhružně.
Jen jsem se ušklíbl a vyrazil.
Noha, pěst, otočka, výkop, blok, další úder, falešný výpad, uhnout stranou, úder, úder.
Myslím, že ani netušili, co se vlastně stalo.
Nečekal jsem, že je to naučí, ale dají si příště pozor aspoň na mě.
Přešel jsem k tomu klukovi, zamračil se na něj, za paži ho vytáhl na nohy a chtěl mu něco říct, ale zaslechl jsem dusot několika páru nohou.
Možná kámoši?
No, rozhodně jsem nesměl být viděn v téhle situaci, tak jsem kluka znovu popadl do náruče, a za dvě minuty už stál schovaný na ztichlé zahradě u jednoho domu, pod košatým stromem.
Sundal jsem si kšiltovku, aby mi nezavazela, a pak se zadíval na kluka, jestli ho nezranili.
Uvědomil jsem si, že mám ještě rukavice, tak jsem je sundal, a pak se prsty dotkl jeho hrudi.
Zadíval jsem se mu do očí, a pak jako bych si uvědomil, co dělám, zamračil jsem se a kousek odstoupil.
Angel
Byl jsem v prdeli, a zřejmě už na sto procent, jako že se Angel White jmenuji.
Proč jsem nedovolil Rudymu, aby mě doprovodil? Jsem vážně tak blbej?
Když mě dotáhli do uličky, měl jsem co dělat, abych se nepozvracel. Nejen z toho jejich smradu, ale i z toho co měli v plánu udělat.
Už jsem si v duchu plánoval, jak se jim pomstít. Jo, tu nejhorší smrt jsem jim přál. A hlavně, nejspíš budu muset na pořádné vyšetření a týden se máčet v desinfekci…
Bože, jsem vážně tak pitomý? To si dělám hlavu s tímhle?
Oni mě chtějí znásilnit a já přemýšlím o tom, jak se co nejvíc vydrbat?
Snažil jsem se jim vytrhnout, a opravdu jsem začínal mít strach. A když mi rozdělal košili a začal na mě sahat… Když jsem jeho ruku ucítil v kalhotách…
Zvedl se mi žaludek. Všechno se ve mně stáhlo nejen tím, že na mě sahali, ale i to, co jsem viděl, když si ten třetí stáhl kalhoty… Vzepjal jsem se a chtěl ho kopnout, ale moje snaha zůstala jen u myšlenky. Funěl jsem přes nos, snažil se hryznout do té ruky… ale marná snaha…
A pak…
Jen jsem vyhekl, když jsem dopadl na zem. Pomohl jsem si rukama o stěnu, abych mohl vstát, a jen jsem hleděl na to, jak ty tři srovnává na jednu hromadu.
„Děk-“
Víc jsem nestihl. Najednou mě popadl do náruče a utíkal se mnou někam pryč.
Jo, slyšel jsem taky ty další kroky, ale do téhle uličky ochránci nevlezou ani náhodou. To sem rovnou pošlou vojsko, když se něco děje.
Byl jsem tak v šoku, že jsem jen zíral na toho chlapa, když si sundal kšiltovku. A když se mě pak dotkl holýma rukama…
Jako by mnou projel elektrický výboj…
Najednou jsem ztratil řeč, jak jsem byl mimo. Pořád jsem se trochu třásl z toho, co bylo v té uličce, ale jeho přítomnost…
„Kdo… kdo jsi…“ zvedl jsem ruku a položil ji na jeho hruď.
Pod dlaní jsem cítil tlukot jeho srdce, cítil jsem ty pevné svaly, a musel jsem na moment přivřít oči, a zhluboka se nadechnout, když jsem si vzpomněl na to, co bylo v klubu.
„Kdo… jsi…“ sevřel jsem jeho triko v prstech.
Tino
Překvapil mě.
Čekal jsem, že mě seřve nebo mi přikáže ať ho odnesu jinam, ať se ho nedotýkám, prostě cokoliv.
Ale jeho hlas, ničím nezastřený, mě docela překvapil.
Zněl krásně melodicky, a já si uvědomil, že by se dal poslouchat klidně i hodiny.
Když mi v prstech sevřel triko, donutil mě přistoupit o kousek blíž, i když jsem nechtěl.
Bezmyšlenkovitě jsem zvedl ruku a zastrčil mu jeden pramen vlasů za ucho.
Zadíval jsem se do těch jeho modrých očí, přejel svými prsty po jeho krku až ke košili, kterou jsem začal zapínat.
Ani nevím proč, ale pocítil jsem něco, co mě nutilo zůstat a neodejít.
„Valentin…“ odpověděl jsem po chvilce bez přemýšlení, a mé ruce sjely k jeho poklopci.
Srdce se mi rozbušilo o něco rychleji, když jsem si vzpomněl na jeho horkou kůži, která se na mě tiskla v tom baru, a i přesto kým byl, tak mě tam vzrušil.
„Měl bych jít…“ zašeptal jsem znovu a pustil jeho poklopec.
Zapnout se snad ještě zvládne sám.
Angel
Valentin… Zvláštní jméno, ale tak nějak se k němu hodí.
Když se mě dotkl znovu, stáhl mi vlasy za ucho a prsty se o něho jemně otřel, zachvěl jsem se.
Krucinál… Tenhle chlap… Měl bych ho seřvat, měl bych ho poslat do hajzlu. Proč to neudělám?
A pak ta jeho ruka na mém poklopci… A to, jak vyslovil své jméno… Hlubší hlas, který mě úplně rozechvěje a já nejsem schopný přemýšlet.
Na jeho: ‚Měl bych jít‘, jsem jen bezmyšlenkovitě přikývl, ale přitom jeho triko sevřel ještě víc.
Ten chlap je jako droga. Silná droga, kterou použiješ jednou a jseš na ní závislý.
Najednou jsem zcela zapomněl na svůj předchozí strach a frustraci.
Nejednou jsem byl v jeho zajetí. Zvlášť, když byl tak blízko a krásně voněl… Žádný parfém, nebo mýdlo, nebo šampon. On voněl sám sebou… Tak zvláštně, že se mi z toho zatočila hlava, a já mírně podklesl v kolenou.
Zachytl jsem jeho ruku na mém poklopci.
„Udělej to…“ zašeptal jsem. „Prosím…“
Tino
Ten kluk mi to snad dělá naschvál.
Proč jsem za ním vůbec lezl? Kdyby byl z okrajové části, možná bych tolik neváhal, ale podle všeho je na vrcholu města, a nejspíš skutečně její královnou.
Vlastně ani nevím, jak se jmenoval. Znal jsem jen tu jeho přezdívku, kterou jsem zaslechl.
Opravdu jsem měl odejít, jenže jeho oči mě přitahovaly jako magnet.
Nedokázal jsem se od něj odtrhnout, i když po mým slovech přikývl, i když ještě víc sevřel mé triko.
Ale když pak vrátil mou ruku zpátky na svůj poklopec a vyslovil svou prosbu… Jen jsem vydechl a olízl si rty.
Váhal jsem.
Bylo to nebezpečné.
On byl nebezpečný.
Já riskoval, že někdo najde můj lup, že mě půjde Desmond hledat, ale…
Nedokázal jsem to. Nedokázal jsem ho pustit.
Místo toho jsem ho víc přitlačil ke stromu a znovu mu začal rozepínat knoflíčky košile, kterou jsem pak na jeho ramenou mírně posunul, abych viděl jeho krásné tělo.
Stejně tak jsem odhrnul klopy poklopce, který jsem původně chtěl zapnout, kousek mu kalhoty stáhl dolů, a pak prsty přejel po jeho penisu.
Zadíval jsem se na něj, jednou rukou se zapřel o kmen stromu nad jeho hlavou, v ruce už silněji stiskl jeho penis a můj dech ovanul jeho tvář, když jsem se nad ním sklonil.
„Opravdu to chceš? Ode mě?“ zachraptěl jsem a zadíval se mu znovu do očí.
Angel
Musel jsem mít zakloněnou hlavu, abych na něho viděl. Ale vůbec mi to nevadilo. Klidně bych byl takhle zakloněný celou noc.
Když se ještě víc přiblížil, na moment jsem zavřel oči.
Začal jsem zrychleně dýchat, když látka košile sjela z mých ramen. Srdce se mi ještě víc rozbušilo, když se jeho prsty dotkly mé pokožky, a pak jsem ucítil ten stisk dole.
Zatraceně… Ještě se nic nestalo, a já jsem z něho už skoro hotovej. Takhle na mě ještě nikdo zapůsobil… Čím to je?
„Chci,“ vydechl jsem roztřeseně.
Zafixovanou rukou jsem ho pohladil po tváři, a i když to docela bolelo, přesto jsem ruku zvedl výš, abych mohl prsty zahrábnout do jeho vlasů. Jeho culík se uvolnil a vlasy se u rozprostřely kolem krku a lemovaly jeho krásnou tvář. Vynikly tak jeho ostřejší rysy, jeho brada, nos i plné rty… Protáhl jsem vlasy mezi prsty, a pak jsem palcem přejel po jeho rtech.
Pustil jsem jeho triko, a zatímco jedna moje ruka kopírovala jeho dokonalé rty, druhá se zasunula pod jeho triko. Pohladil jsem ty pevné svaly na jeho břiše a posunul ji níž…
Zasténal jsem, když mě stiskl o něco pevněji a mé prsty se zastavily na jeho penisu. Jedním prstem jsem znovu objel celou jeho délku, ale pak jsem ho uchopil do dlaně a několikrát ho protáhnul.
„Chci… od tebe…“ znovu jsem zašeptal a víc se zapřel o strom, abych neskončil na zemi, jak moc jsem z něho byl jak omámený a nohy mi z toho všeho slábly.
Tino
Zatraceně…
Teď už bych nemohl přestat i kdybych chtěl.
V momentě, kdy se jeho prsty dotkly mé tváře, kdy začal zkoumat mé rty a jeho druhá ruka mi vjela pod triko, až jsem stáhl svaly na břiše, jak mnou prolétl ten elektrizující pocit, byl jsem v háji a věděl, že teď už neodejdu jako z toho baru.
Nikdy jsem nic takového neudělal.
Nikdy. Vždy jsem se snažil být ke všem a všemu netečný. Držet se dál, ve stínech, jen se dívat, nepřibližovat se, a už vůbec se k někomu z města.
Ale on…
Věděl jsem, že to skončí tak, že zítra si na mě ani nevzpomene, ale teď, hlavně, když se pak znovu dotkl mého penisu, teď, pro tentokrát jsem všechno hodil za hlavu.
Když zašeptal, že to chce ode mě, dech se mi zkrátil, a přivřel jsem oči.
Víc jsem ho přitiskl ke stromu a úplně mu stáhl košili z ramen.
Pustil jsem ho a o krok od něj a odstoupil, abych se na něj mohl zadívat.
Ve slabé záři umělých hvězd a měsíce jsem viděl každý detail jeho dokonalého těla.
Jemnou kůži, růžové bradavky, souměrnou postavu, lesklý žalud jeho penisu, chvějící se řasy, mírně pootevřené rty, které se slabě leskly, lehce narůžovělé tváře.
Jen jsem se díval, nic jiného.
Až když jsem se dost vynadíval, přetáhl jsem sobě rolák přes hlavu, rozepnul si kalhoty a potáhl je i se spodkama dolů.
Chce to vidět, má to mít.
Nebyl jsem ještě úplně tvrdý, ale i tak bylo jasně vidět, že nejsem zrovna nejmenší.
Pak jsem se k němu znovu přiblížil, skoro ho slisoval na strom, jsem se svým klínem otřel o ten jeho, jednu svou ruku zastrčil za jeho kalhoty, pohladil jeho kulatý zadeček a druhou si ho přidržel za bok, a bych se o něj tvrději mohl otírat.
Možná mu vyryju díru do břicha, ale chtěl to, tak to má mít.
Sklonil jsem hlavu, dechem zahřál jeho krk, a pak ho zasypal drobnými polibky až k uchu, a vnímal každé jeho i nepatrné zachvění.
Na moment jsem ho pustil, abych jeho zdravou ruku přesunul mezi naše těla. Znovu jsem sevřel jeho bok, zapřel se nohama, abych udržel stabilitu dvou těl, napjal svaly, a začal se o něj rychleji a rázněji otírat, jako bych si bral jeho zadeček, který jsem mačkal v druhé ruce a lehce škrábal nehty.
Angel
Vážně jsem z něho byl úplně pryč. Už jen to, jak se na mě díval… Cítil jsem se teď jako jeho kořist. Bylo to tak vzrušující…
Kdyby mi teď zlomil ruku, nejspíš bych se udělal i u toho, a ještě bych mu poděkoval.
Něco takového jsem opravdu ještě nezažil…
Fascinovaně jsem hleděl na jeho velké a pevné tělo a zatoužil se ho dotknout snad úplně všude.
Ale jen jsem nahlas zasténal, když se o mně začal otírat, a já se skoro vlisoval do kůry stromu.
Nebyl jsem už schopen pohnout ničím. Jen jsem přijímal to, co mi teď dával, jako by to bylo něco, na co jsem čekal celý život. Bylo mi v tuhle chvíli jedno, jestli si vezme můj zadek, nebo to skončí jen takhle. Už tohle samo o sobě mi přivádělo takové stavy, které jsem nezažil ani při tom nejlepším sexu s Finnym, nebo Nigelem.
Každé jeho otření o mé břicho, o můj penis, ve mně vyvolával další a další vzdechy, které se stávaly hlasitějšími a přecházely ve steny. A když jsem cítil, jak moc jen tohle na mě jde, posunul jsem ruku mezi námi a uchopil jeho i můj penis do společného objetí.
Moje napětí se stupňovalo, moje vzrušení bylo už na samé hranici, cítil jsem, že nebude trvat dlouho a přijde moje chvilka.
A v momentě, kdy se jeho rty dotkly toho čarovného místečka těsně pod mým uchem, vykřikl jsem…
Celý jsem se roztřásl, pevně jsem se zapřel nohama do trávy, a víc se svými boky proti němu propnul…
Nechával jsem volný průchod tomu, co jsem teď cítil. A že to bylo něco nezapomenutelného, tak o tom nebylo pochyb. Jen někde v koutku mysli, což mě stálo v tuhle chvíli docela dost sil, jsem se nabádal, abych nepřestával, abych stále protahoval naše penisy, dokud i on se neudělá…
Moje ruka zvlhla, stejně jako naše břicha od mého sperma, sotva jsem se držel na nohách, vydával jsem ze sebe jen hlasité vzdechy a steny, ale chtěl jsem i jeho vlhko, jeho vůni, aby to bylo dokonalé…
Tino
Teď už jsem nemohl zastavit.
Vidět a vnímat, jak to prožívá, držet jeho chvějící se tělo, cítit jeho horkou a jemnou kůži, i já tomu podlehl, a během vteřiny byl tvrdý jako kámen.
Ke rtům jsem přidal i jazyk a začal intenzivněji líbat jeho krk, jako se o něj otírat.
Cítil jsem, jak nás sevřel v dlani, a ještě víc zrychlil.
A pak už jen stačilo najít jedno místečko na jeho krku.
Jeho sténání a vůně, jeho vlhko, to vše mě donutilo projevit se o něco hlasitěji a cítil jsem, že ani já už nemám daleko k vrcholu.
Zvedl jsem hlavu, čelem se zapřel o to jeho, vyndal jsem ruku z kalhot a jeho na našich penisech víc sevřel, abych mu pomohl s tím i mě dostat na vrchol.
Ten na sebe nenechal dlouho čekat.
Zasténal jsem, přivřel oči, svými rty se otřel o ty jeho, a pak naše ruce i břicha kropil i svým semenem.
Bylo to…
Tak jiné než s Desmondem.
I přesto, že jsme to udělali jen takhle, cítil jsem víc vzrušení než při jakémkoliv sexu, který jsem doposud prožil.
Počkal jsem, dokud ten největší nápor neodezní, a pak se kousek odtáhl, jen abych si klekl a slízal mu z břicha a penisu jeho chuť.
Chutnal stejně dobře jako vypadal.
Když jsem ho očistil, i přesto, že já sám toho měl na sobě dost, znovu jsem se o něj opřel, natiskl ho na sebe, objal ho kolem pasu, a znovu se mu zadíval do očí.
Angelo
Byl jsem rád, že je za mnou ten strom. Kdyby tam nebyl, nejspíš bych se už válel na zemi.
Bylo to něco naprosto neskutečného, a to jsme ani nešli do konce.
Když jsem ucítil, že se on blíží ke svému konci, donutil jsem se nechat otevřené oči, abych viděl jeho tvář.
Byl to normální chlap, kluk, ale měl svou krásu. Svou neopakovatelnou krásu, kterou jsem u nikoho ještě neviděl. A co teprve, když prožíval orgasmus. Ani na chvilku jsem nelitoval toho, že jsem se na něho díval.
Stále jsem se chvěl, když se uvolnil. Bylo to, jako bych to jeho vyvrcholení prožíval s ním.
Trochu jsem se napjal, když kousek poodstoupil. Myslel jsem, že se teď obleče, vysměje se mi do tváře, že někdo jako já se dává někomu cizímu, jako je on. Ale místo toho si klekl a já vzápětí cítil jeho jazyk na své kůži. Jen jsem zasténal, jak příjemné to bylo, a zatnul jsem mu prsty zdravé ruky do ramene.
Normálně jsem měl náběh na to, že se znovu vzruším… Ale to by nesměl vstát.
I přesto jsem to v sobě stále cítil.
Zadíval jsem se do jeho zvláštních očí a skoro jsem zapomněl i dýchat.
Byly tak nádherné, a teď, po tom, co proběhlo, byly mírně zastřené a snad ještě krásnější.
Znovu jsem zvedl ruku, abych se dotkl jeho tváře. Byl horký, jemná kůže a pučícím strništěm…
Ale bylo to takové… dokonalé… že jsem se prostě nedokázal ovládnout, a během vteřiny jsem měl své rty přitisknuté na jeho a nabízel jsem mu svá ústa pro polibek.
„Kde… kde tě… najdu? Chci tě… znovu vidět…“ zašeptal jsem, když jsme se odpoutali od polibku, který byl prostě dokonalý. „Přijď… za mnou… řekni, že… přijď…“
Znovu jsem se na něho natiskl, abych cítil jemnost a horkost jeho kůže, a nějak jsem se nedokázal vymáčknout. Já, který má vždycky odpověď na všechno.
Jenže otravný zvuk na mém náramku tohle všechno zkazil.
Hledají mě…
Tino
Tentokrát jsem se polibku nebránil.
Jen jsem tiše vydechl, přivřel oči pod tím náporem a opětoval ho.
Jazyk měl stejně jemný jako kůži, a kdyby se neodtrhl, nejspíš ho líbám, dokud by se asi neudusil.
Dostal mě. Opravdu mě dostal.
Ale když promluvil, jako bych se probral s krásného a omamného snu. Musel jsem se vzpamatovat nehledě na to, že mu začal pípat náramek.
Vymanil jsem se z jeho sevření a znovu odstoupil.
Tentokrát ale ne proto, abych si na něm pochutnal, ale proto, abych se upravil a natáhl si rolák.
Zvedl jsem i jeho košili, pomohl mu do ní, zapnul ji a stejně tak jsem naložil s jeho kalhotami.
V dálce jsem zaslechl hučení motorů, nejspíš pro něj už letěli a já měl tak jen pár vteřin.
Přistoupil jsem proto k němu, sevřel v prstech jeho bradu a zvedl mu hlavu, aby se mi podíval do očí.
„Pokud budeš chtít, najdeš mě. A jestli mě opravdu najdeš a setkáme se, pak si najdu já tebe…“ zašeptal jsem do jeho rtů, o které jsem se mírně otřel, na zdravou ruku mu navlékl svoji gumičku, a pak už ho pustil a rozeběhl se směrem do stínů, abych se mohl vrátit ke svému úkrytu a potom domů.
Měl jsem o čem přemýšlet. Skutečně mi trochu zamotal hlavu, ale i přesto, jak reagoval, pochyboval jsem…
I když jsem se už viděl, jak zítra zase jdu k hranicím, abych se podíval na umělé město, přesto jsem pochyboval o tom, že bych na něj narazil, nebo že by mě skutečně hledal.
S největší pravděpodobností se z toho kluk nejspíš stejně vyspí, dostane se do společnosti svých kamarádů, a zítra si na nějakého Valentina nevzpomene.
No, možná dobře.
Věděl jsem totiž, že pokud bysme se potkali znovu, asi by neskončilo u ruční práce.
Ten kluk byl jako magnet. Krásný a vzrušující magnet.
Povzdechl jsem si, s potěšením zjistil, že mou tajnou skrýš nikdo neobjevil a za necelou hodinu už mířil tunelem domů.
Angelo
Proč se tohle stalo? Proč jsem musel tohoto člověka potkat?
Jsem z něho úplně v háji a nejsem schopen normálně přemýšlet.
Jen jsem se na něho díval, když mi odpověděl, i potom, co mi pomohl do oblečení, a za celou tu dobu jsem nebyl schopný už říct ani slovo.
Stačilo by jen natáhnout ruku, chvilku ho zadržet, a možná by se mnou šel…
Ne… Co si to namlouvám. Nešel by se mnou, Cítil jsem z něj touhu po svobodě, nikdy by nedopustil, aby se z něho stal nějaký mazlíček. Ale… Chtěl bych ho vůbec takhle? Nejspíš ne, protože by to pak ztratilo své kouzlo.
A on kouzelný byl… Zmizel najednou jako pára, a já ani nestihl postřehnout kterým směrem.
Sesunul jsem se po kmeni stromu na zem. Přitáhl jsem si nohy, objal je rukama a opřel si čelo o kolena.
Byl jsem úplně v prdeli, a to jsem si chtěl jen užít…
„Pane White! Pane White! Jste v pořádku?“ odněkud z druhé strany zahrady se ozval hlas toho sluhy, kterého jsem si vyžádal v Dark Pearl.
Snad poprvé, co se o mě někdo cizí takhle staral.
Nezvedl jsem hlavu ani ve chvíli, kdy doběhl ke mně ještě s dalšími dvěma, kteří patřili k ochrance Perly. Dokonce jsem ani neprotestoval, když mě jemně chytl za ruku a vypnul signál na mém náramku.
„Ublížil vám někdo? Jste v pořádku?“ dotkl se mého ramene a já se konečně vzpamatoval.
V první chvíli jsem ho chtěl odstrčit, ale zjistil jsem, že na to teď nemám jaksi sílu.
„Jsem v pořádku… Jen… Přepadli mě tři muži, asi o dvě uličky dál… Chtěli mě okrást a znásilnit. Udělejte s nimi, co je potřeba. Nejspíš tam ještě budou. Pomohl mi nějaký muž… Ale nevím… nevím… kdo to byl… odešel… Chci jet domů…“ chytl jsem se nabízené ruky a konečně jsem vstal.
Moje nohy byly ještě roztřesené z toho, co se tu stalo, a mírně jsem podklesl. Oni to nejspíš přičítali tomu, že jsem rozrušený z přepadení, tak jsem je nechal.
„Nechci, aby se o tom dozvěděli novináři, jasný?“ otočil jsem se na ochranku a ti jen přikývli.
„Odvezte mě do Dark Pearl,“ ukázal jsem bradou ke světlům, která vydávaly menší pátrací vznášedla, vznášející se nad zemí kousek od nás. Za další půlhodinu jsem byl v komplexu, ve svém apartmánu, ve vaně, a snažil se nemyslet na toho muže.
Ale nešlo to… Nešlo… Tak mi zaneřádil hlavu, že jsem na něho prostě musel pořád myslet. Ten člověk mě doslova přitahoval. Chtěl jsem, aby se mě znovu dotýkal, abych cítil jeho vůni, jeho polibek. Opravdu byl jako droga…
„Zavolej mi mého šoféra, sbal mi věci, pojedu domů,“ vylezl jsem o něco později z té velké vany. „Nechci, aby to někdo věděl, nepotřebuji poslouchat ty kecy, že tu mám ještě zůstat. Odletím hned, jen co se obleču. A…“
Otočil jsem se na sluhu, když mi doutíral záda a podával mi čisté prádlo.
„Zaměstnám tě, tohle ber jako nabídku a platí jen do doby, než se obleču. Pokud od tebe neuslyším odpověď, nabídka padá a odletím bez tebe…“
Tino
Že si to od Desmonda pěkně schytám, to mi bylo jasné, ale když jsem přišel domů…
Ještě teď mi Desmondův řev rezonoval v uších…
„Smířil jsem se s tím, že běháš po nocích v tom proklatém městě a děláš ze sebe šaška! Smířil jsem se s tím, že všichni tě mají za pitomce, a přitom bys je hravě strčil do kapsy! Smířil jsem se s tím, že víc než se mnou, trávíš čas venku někde na povrchu! Ale s čím se nesmířím je, že nedodržíš ani jediné pitomé pravidlo, které jsem ti dal! Jediné! Kurva, Valentine! Riskuješ pro nic! Nezajímá tě, že je tu někdo, kdo má o tebe strach?! Jediné, co chci, když už musíš chodit ven, je, abys dodržoval čas! Přišel jsi o dvě a půl hodiny později! Dvě a půl! A kvůli čemu?! Pár usraným papírkům, kousků oblečení, konzervy a léků?! Nemáš toho ani tolik, co obvykle! Co mi tajíš?!“
Jen jsem stál, sledoval výraz jeho tváře, poslouchal jeho řev a snažil se udržet v klidu.
Nikdy jsme si nic neslíbili. Ano, řekl jsem mu, že se budu snažit dodržovat čas.
Snažit!
Ne, že ho budu dodržovat! Nikdy bych nic takového neslíbil, protože vím, jak nevyzpytatelné město dokáže být.
A taky…
Možná kdyby Desmond trochu ubral, řekl bych mu to. Jenže on…
Čím dál častěji se choval, jako bych byl jeho majetek, a to mě začínalo štvát.
Když jsem řekl, že nic netajím, že to prostě dneska nevyšlo, a prošel kolem něj do ložnice, abych roztřídil lup a hned brzo ráno ho tajně roznesl před domy, kde žily rodiny, které to potřebovaly, Desmon ještě zařval, že pokud to takhle půjde dál, klidně mě přiváže k posteli, abych nemohl ani na krok, a pak se sebral a odešel.
A to už minimálně před půl hodinou, ani nevím kam. Ale bylo mi to i jedno.
Nejspíš šel někde vypustit páru.
To bylo jediné, co nikdy neudělal. Nikdy proti mně nevztáhl ruku. Věděl, že bych ho za to zabil.
Vlezl jsem pod sprchu, když bylo všechno zabaleno, a pak se rozvalil na posteli.
V okamžiku, kdy jsem zavřel oči, uviděl jsem jeho tvář.
Vzpomněl jsem si na sponku, a tak jsem se natáhl ke kalhotům a ten stříbrný šperk vytáhl.
Jednou rukou jsem si podložil hlavu, zadíval se do stropu a tu druhou si položil na hruď.
Zítra zase půjdu nahoru. Potkám ho znovu? Bude mě hledat?
Kdo ví…
Angelo
Jo, mohl jsem se umýt až doma. A nejspíš bych to i udělal jen proto, abych na sobě co nejdéle cítil jeho. Ale sahali na mě i ti tři, a z toho mi bylo docela blivno.
Majitel Dark Pearl mi poskytl nejnovější model vznášedla, abych se cestou domů cítil komfortně. Nebylo to sice stejné jako v mém, ale lepší než cokoliv jiného.
Zmizel jsem z tama pěkně potichu. Skoro jako ten Valentino v té zahradě.
„Pane, vítám vás doma. Doufám, že jste v pořádku?“ přivítal mě hned sluha, když jsem vystoupil z heliportu na střeše domu, ve kterém jsem bydlel.
„Ano jsem, díky za optání…“
„Říkal jsem vám, že máte být opatrný,“ jeho hlas zazněl mírně vyčítavě. „Bál jsem se o vás.“
Z jeho pokoje bylo slyšet mluvení, když jakási moderátorka právě komentovala, kolik mě bude stát rozbité vznášedlo… Jo, díval se na zprávy, a to ještě neví o tom, co se stalo teď večer.
„Mám připravit pokoje pro hosta?“ přebral si tašku od šoféra a pak se zadíval na mladého.
„Aha, host…“ zastavil jsem se.
„Tohle je tvůj nový pomocník,“ ukázal jsem na něho rukou. Je to… je to…“
„Brandon, pane,“ ozval se mladej a opatrně se na mě podíval.
Možná měl strach, že ho seřvu, za to, že se ozval?
„Správně, Brandon,“ pokrčil jsem rameny a pak se otočil a šel do své ložnice. „Ukaž mu, kde bude mít pokoj, vyřiď s ním všechny formality, a pak za mnou přijďte, abych to potvrdil. Jo, a zavolej mi šéfa bezpečnostního. Chci s ním mluvit hned.“
Už cestou do ložnice jsem si rozepínal košili a hned ji hodil na křeslo. Otevřel jsem si šatnu a vytáhl si pohodlnou tuniku, kterou jsem rád nosil, a volné plátěné kalhoty. Tyhle věci byly z té nejkvalitnější látky, lehoučké jak pavučina. Člověk byl oblečený, a přitom skoro ani nepocítil, že na sobě něco má. Jo, měl jsem rád volnost i v tomhle, a doma jsem tyhle věci rád nosil. Někdy i ven, ale na to byly jiné modely…
„A doneste mi něco k pití, nějaký koktejl, budu vedle,“ ukázal jsem na místnost sousedící s mou ložnicí.
Bylo to něco jako pracovna, ale já tu vlastně nepracoval. Já nepracoval vůbec, pokud se teda nepočítá mé investování. A na to mi stačilo jen pár hodin týdně. Ale byla to i místnost, kde jsem měl věci rovnající se těm největším pokladům světa.
Informace…
Posadil jsem se do pohodlného křesla a zavřel oči. Zapřemýšlel jsem o tom, co mě za poslední dva dny potkalo, a už teď jsem věděl, že toho Valentina prostě musím najít.
A až teprve teď jsem si uvědomil, že mám na ruce stále jeho gumičku.
Stáhl jsem ji dolů a přičichl si k ní, aniž bych si uvědomil, že to dělám.
Ale… Voněla jako on. Voněla tak dráždivě, tak smyslně, že jsem měl chuť jít a okamžitě ho jít hledat…