Tino
Od mého zavření uběhlo už osm dní.
Za tu dobu za mnou byl Desmond jen jednou a to pouze, když jsem si ho sám vyžádal.
Nějak jsem z něj vycítil, že se změnil. Nejspíš bohužel pro mě.
Musel jsem se odsud nějak dostat, jenže, ať jsem se snažil vymyslet jakýkoliv způsob, všechny na něčem ztroskotaly.
Jediný způsob jsem viděl od pomoci zvenčí, jenže od Mikeho návštěvy za mnou už nikdo, ani on sám, znovu nepřišel. Bál jsem se toho, že je snad chytili, ale to by mi Desmond s radostí dal určitě vědět.
Takže buď nemohli anebo se rozhodli, že za to riziko to nestojí.
A celou dobu mě samozřejmě provázel strach o Angela. Po tom jeho hlášení, při které jsem si aspoň oddechl, že je v pořádku, jsem o něm už neslyšel. A jen jsem doufal, že opravdu nesplní svou hrozbu a nepřijde pro mě.
Zrovna jsem si dopřával druhé jídlo dne, když jsem zaslechl hluk, spěšné kroky a nějaké rány.
A za chvilku do mého zorného pole vběhl Mike, nějaký mladík a tři muži z bezpečnostních složek z povrchu.
Takže… mě zradili?
„Tino! Rychle! Nemáme moc času! Odstup od mříží! Tihle muži jsou od pana Marshalla! Dostanou tě odsud!“
Myslím, že to bylo poprvé, co jsem na někoho zíral s otevřenou pusou.
„Co to znamená?! Měli jsme jít pro Kellena. Desmonda Kellena! Říkal jste, že víte o jeho tajné skrýši!“ zapištěl ten mladík a otočil se na Mika.
Měl jsem takový dojem, že jsem ho už někde viděl, a pak jsem si vzpomněl.
Jasně! To je jeden z Angelových sluhů! A asi zrovna ten, o kterém mi Angelo vyprávěl, že ho nejspíš zradil.
„Hej! Co tam, kurva, děláte?!“ ozval se z chodby jiný hlas dřív, než Mike odpověděl a ten mě konečně probral.
„Já to vyřídím. Pospěšte!“ ozval se jeden z těch tří, a pak odběhl pryč a za chvilku jsem slyšel zvuky zápasu.
„Chci vysvětlení! Jinak-“ kluk nedomluvil, protože ho jednou dobře mířenou ranou uzemnil jeden z těch dvou bezpečáků.
„Máme rozkaz vás dostat k panu Marshallovi. Šéf bezpečnostních složek ze Shining City Je nejspíš spolčen z někým, kdo na povrchu operuje proti Angelu Whittovi. Jen na oko sem posílá jednotky, aby zatkli Desmonda Kellena, ale samozřejmě, že je to jen zástěrka. Pan Marshall nás dokázal propašovat do jednotky, a máme za úkol vás dostat na povrch za každou cenu. A tady tenhle… ten byl s námi poslán záměrně, údajně zatknout Desmonda Kellena, ale od pana Marshalla máme rozkaz ho zavřít do cely místo vás,“ vysvětlil ten samý, zatímco ten druhý se na zámek mříží pokoušel napíchnout.
Připadalo mi to jako věčnost, než se ozvalo cvaknutí a k mým nohám dopadl bezvládný mladík, kterého bezpečáci dovnitř rovnou hodili.
„Rychle, Tino,“ popadl mě za paži Mike a táhl mě ven.
Jeden z chlapů mi pak na hlavu a přes ramena hodil jakýsi plášť a vzápětí jsme spěchali chodbou směřující ven a já jen děkoval všem svatým za to, že jsem v cele neupadl do letargie, jako když mě Desmond zavřel poprvé, ale snažil jsem se cvičit a snědl všechno, co mi přinesli, protože jinak bych teď těm mužům ani zdaleka nestíhal.
Když si Mike nevěděl rady, vedl jsem je chodbou já, protože jsem to tu znal trochu líp, a bez větších obtíží jsme se dostali až na povrch.
Nikdy bych neřekl, že se tak rád nadechnu toho umělého vzduchu.
„Vezmeme vás k panu Marshallovi,“ promluvil jeden z bezpečáků.
„Počkat! A co Mike! Nemůže se vrátit dolů! Ten mladý-“
„O mě se neboj. Říkal jsem ti, že máme svůj plán. Jdi Tino. Jdi za svým štěstím,“ plácl mě do zad Mike, a pak zmizel tak rychle, že jsem mu nestačil ani poděkovat.
S povzdechem a trochu smutnou náladou jsem nastoupil do připraveného vznášedla, a za chvilku už vystupoval u krámku, který vlastní Rudy, a byl ze mě uzlíček nervů.
Angelo
Ještě dvakrát jsem donutil Frentmana poslat lidi dolů pro Desmonda. Pokaždé se však vrátili s prázdnou, s tím, že Desmond má tajné skrýše a únikové chodby.
Během toho všeho, se mi povedlo za pomoci Rudyho nenápadně převést už veškerý svůj majetek do Sea City. Nechal jsem si jen na nejnutnější výdaje na pár dní, tak abych se mohl chovat jako vždy a nevzbudil žádné podezření. Naštěstí se ředitel banky striktně držel svých povinností a zákonů města, tak se o mých převodech nedozvěděl nikdo ani náhodou.
Co se týká mého bydlení tady ve městě, to jsem se rozhodl prodat až ve chvíli, kdy budu pryč.
Pak nastal den, kdy jsem byl značně nervózní. Měl jsem co dělat, abych to před Brandonem skryl. Ale přesto se mi to nepovedlo a byla jen otázka času, kdy se mě zeptal, jestli se něco děje.
„Jo, děje, máme zprávu o Desmondově tajné skrýši, ale obávám se, že mí lidé se v podzemí moc nevyznají a já bych potřeboval někoho spolehlivého, kdo ano,“ odpověděl jsem nešťastně.
Brandon chvilku mlčel, bylo vidět, že přemýšlí, ale nakonec mi dal návrh. Dělal jsem krky, že ho dolů nepustím, že se budu o něj bát. Že budu mít strach, aby se mu něco nestalo.
Ale nakonec jsem se nechal přesvědčit. Ujistil mě, že v podzemí žil dost dlouho na to, aby se tam vyznal a pomohl, a v případě nebezpečí se dostal rychle ven.
Jen co odešel na smluvené místo, zavolal jsem si Michaela nahoru.
„Od teď se vracíš zpátky,“ řekl jsem mu s úsměvem. „Brandon je už minulost.“
Bylo domluveno, že na akci půjdou až druhý den, a oni se sejdou ale dříve, aby se Brandon „seznámil“ s Frentmanovými lidmi a „pořádně se nachystali“ na akci, o které jsem dopředu věděl, že bude k ničemu.
Tušil jsem, že Frentman zase přijde s tím, že Desmonda nenašli. Ale tentokrát mi to bylo jedno.
A proto, že měli na akci jít až druhý den, byl jsem tak nějak v klidu, protože jsem věděl, že se nemá do té doby nic stát.
Jaké však bylo mé překvapení, když se mi v noci ozval Rudy s tím, že má pro mne něco důležitého a akce na druhý den se bude muset odvolat.
Nechápal jsem. V tu chvíli mě přepadlo špatné tušení, a já neměl stání. Okamžitě jsem vzbudil Paola, aby nachystal vznášedlo, že letím za Rudym.
Ani jsem se neoblíkal. Jen jsem na své lehké kalhoty hodil plášť, a hned jsem vyběhl nahoru na heliport. Zdálo se mi to jako věčnost, než jsme odstartovali. Celou cestu k Rudymu jsem si říkal, co se mohlo stát. Měl jsem strach, že opravdu něco hodně špatného. Něco s Valentinem. Že se všechno pokazilo a já ho už asi nikdy neuvidím. Měl jsem strach, že se stala ta moje nejhorší noční můra a oni tam dole Valentina zabili. Co jiného to mohlo být, když Rudyho hlas zněl tak naléhavě a byl dost nervózní a nechtěl mi to sdělit přes komunikátor? Muselo se stát něco špatného…
A já dostal opravdu tak velký strach, až se mi z toho chtělo zvracet.
Když jsme přistáli, ani jsem nečekal, a rovnou si otevřel kabinu sám. Vyběhl jsem tak rychle, že jsem se rozmáznul na trávě, a chvilku mi trvalo, než jsem se posbíral.
„Rudy!“ vběhl jsem do jeho domu a hned začal skoro hystericky křičet.
„Rudy! Kde jsi! Co se stalo! No tak, Rudy! Kurva, tak se mi ozvi!“
Tino
Ještě jsem se nedostal ani ke dveřím a objevil se Rudy, který mě okamžitě vtáhl dovnitř.
„Ty pacholku jeden! Tys nám dal!“
Překvapeně jsem vyhekl, když mě pevně objal a pocítil jsem jakési rozpaky.
„Jdi se umýt a oholit. Strašně smrdíš a za chvilku se tu objeví Angelo. Nechceš, aby tě v tomhle stavu viděl, že ne? Já si zatím promluvím s chlapama.“
Pustil mě a obešel, ale já ho ještě zastavil.
„Můj anděl… chci říct Angelo…“ promluvil jsem staženým hrdlem, „je… je v pořádku?“
Rudy se na mě chvilku díval, ale pak si povzdechl a pokrčil rameny.
„Je to silný kluk. Laskavý a hodný. Nikdy by mě sice nenapadlo, že se zamiluje, a už vůbec ne do někoho z podzemí, ale velmi mu na tobě záleží. A já jsem jeho rodičům slíbil, že ho ochráním a udělám všechno, aby byl šťastný. Sice se to všechno trochu zkomplikovalo, ale svůj slib hodlám dodržet. Neměl to jednoduché od doby, co se vrátil nahoru, ale to ti musí povykládat sám. A teď už padej.“
Popostrčil mě dopředu a sám zmizel na chodbě.
Uzel nervů se pomalu rozmotával, a i když se mi to ještě před pár hodinami zdálo jako nesplnitelné, teď jsem pocítil nával štěstí, že znovu uvidím Angela.
Když jsem se zahlédl v zrcadle, lekl jsem se skoro sám sebe. A dal Rudymu za pravdu.
Takhle mě Angelo rozhodně nesmí vidět.
Myslím, že jsem Rudymu vypotřeboval celou lahvičku gelu i šamponu, stejně jako pěny na holení.
Ale o necelou hodinu později jsem vycházel z koupelny, spokojený, umytý, oholený, na sobě Rudyho triko a kraťasy, co mi půjčil.
Chtěl jsem za ním jít, protože jsem ho zaslechl nejspíš z místnosti, kde byl obývák, ale v tu chvíli jsem ze zahrady uslyšel hluk, a pak ten nejkrásnější hlas, který mi prudce rozbušil srdce.
Pomalé kroky se změnily v rychlé, když jsem vběhl na chodbu k zadním dveřím domu, odkud jsem Angela uslyšel.
Opravdu to byl on.
Roztřásla se mi kolena, když jsem ho uviděl a nebyl schopen udělat už ani těch pět kroků k němu.
„Můj anděli…“ zachraptěl jsem místo toho do ticha a zadíval se do jeho překrásných očí, které mě celou dobu ve vzpomínkách držely ve vězení při zdravém rozumu.
Angelo
Byl jsem kousek za dveřmi, když se ozvaly kroky a já s otevřenou pusou hleděl na to, kdo se objevil ve dveřích.
Na moment jsem ztuhnul, protože jsem si myslel, že mám snad halucinace. Ale když promluvil…
Jako by mi najednou narostly křídla, v mžiku jsem překonal tu vzdálenost mezi námi. Narazil jsem na Tinovo tělo, rukama ho pevně sevřel kolem pasu a vší silou se na něho natiskl.
Třásl jsem se, oči mi slzely tak moc, že jsem skoro neviděl. Ruce jsem musel sepnout, a pevně se Valentina chytit, protože mi slábly nohy a hrozilo, že skončím na zemi.
„Měl… měl jsem strach… že… už tě… nikdy neuvidím…“ vzlykal jsem do trika, co měl na sobě. „Strašně jsem se… bál, že tě… dole zabijí… moc… jsem se bál…“
Otíral jsem si o něj tvář, zaslzené oči, i dokonce nos. Bylo mi jedno, že ho zasoplím, stejně jsem poznal, že je to Rudyho triko.
Strašně moc se mi ulevilo, že je na živu a zdravý, a že je venku. Byl jsem v tu chvíli na rozervání, jak mě celého zahltil ten pocit štěstí. Tak silný pocit, jaký jsem doposud nezažil.
Byl jsem opravdu teď nejšťastnější člověk na světě, a nedokázal jsem svůj nejcennější poklad pustit.
„Nestůjte za dveřma, mohl by vás někdo slyšet. I když jediný problém by mohl být maximálně Desmond, ale ten neví, kde Valentina hledat. Ostatním je jedno, že je tu další člověk navíc. A myslím, že i těm v podzemí je ukradené, jestli je Tino dole ve vězení nebo tady nahoře. Byla to opravdu jen Desmondova osobní záležitost, nic víc…“ ozval se Rudy za Valentinovými zády.
Jo, měli bychom jít. Měli by… Ale nejsem schopný udělat krok. Nechci ho pustit, třesu se tak, že mi nohy skoro vypovídají sužbu. Brečím tak, že nevidím na cestu.
Nepamatuji se, že bych někdy takhle na něco reagoval.
Ale… Jsem šťastný.
„Miluji tě, Valentino,“ zachraptěl jsem tiše do jeho hrudi. „Zůst… zůstanu už jen… s tebou.“
Tino
Pár vteřin se nic nedělo, až jsem dostal strach. Ale vzápětí do mě Angelo narazil takovou silou, že jsem to jen stěží ustál.
Pevně jsem ho objal, sevřel ve svém náručí a bylo mi jedno, že mi máčí triko.
„Já se… já se o tebe taky bál… strašně moc,“ zašeptal jsem se staženým hrdlem.
Hladil jsem ho po vlasech, ramenou, zádech, nedokázal jsem se nabažit toho doteku, jeho vůně, toho, že ho konečně můžu obejmout.
Bylo to jen osm dní, ale já měl pocit, jako by to byla celá věčnost.
Až Rudyho hlas mě vtáhl zpátky na zem a já tak s Angelem přešel do obýváku, i když jsem ho stále odmítal pustit.
Usadil jsem se na gauč a jeho si hned přitáhl na klín.
„Neplakej, můj anděli...už jsem s tebou...“ zašeptal jsem a slíbal mu slzy z tváří.
Políbil jsem ho i do vlasů, a pak mu podal kapesník od Rudyho, aby se vysmrkal.
„Bylo to riskantní, ale doufal jsem, že náš plán, jak tě dostat z vězení vyjde,“ promluvil po chvilce Rudy a postavil před nás dva kouřící hrnky, „Brandon a Nigelův otec, který je šéfem bezpečnosti, se nejspíš spojili s tvým bratrem a nejspíše i se samotným Nigelem, a dělají všechno proto, aby Angela zničili. Naštěstí se nám jim v tom daří bránit, Brandon už je odstraněný a zítra přijde na řadu Frentman. Na Nigela zatím nic nemáme, ale je to jen otázka času. Jen se obávám, že tvůj bratr bude trochu oříšek. Ven se nalákat nenechá, na to je příliš chytrý, a bojovat s ním v podzemí by byla jasná sebevražda pro nás.“
Při zmínce o Desmondovi jsem pocítil smutek a sklopil hlavu.
„Mrzí mě to,“ zašeptal jsem. „Nikdy jsem si nemyslel… staral se o mě, vychoval mě… Já, vážně jsem ho miloval. Udělal bych pro něj cokoliv. Myslel jsem si… myslel jsem si…“
Překvapeně jsem zamrkal, když se mi najednou zamlžil pohled. Rychle jsem potřásl hlavou a zhluboka se nadechl.
„Ať už mezi námi bylo cokoliv, je to minulost. I když je to můj bratr, nedovolím, aby ublížil někomu, koho miluju, a kdo pro mě znamená všechno,“ pousmál jsem se na Angela a pohladil ho po tváři.
„Nevím, co Desmond dál plánuje, ale pokud dojde na nejhorší, budu schopný ho zastavit. Jsem jediný, kdo to dokáže.“
Zadíval jsem se na Rudyho, aby viděl, že to myslím skutečně vážně, a pak zase stočil pohled na Angela.
„Moc jsi mi chyběl… můj anděli,“ zašeptal jsem a sklonil se k němu.
Rudyho odkašlání a jeho slova, že nás chvilku nechá o samotě, jsem vnímal už jen napůl, protože v té chvíli se mé rty dotkly těch Angelových, můj jazyk si neomylně našel cestu do jeho úst, otřel se o ten jeho, a se mnou se v tu chvíli zatočil celý svět.
Angelo
Nepustil jsem Valentina ani na vteřinu. Přilepil jsem se na něho i ve chvíli, kdy si mě stáhl k sobě na klín, a Rudy něco málo vysvětlil z toho, co se dělo, aby byl Valentino trochu v obraze.
Líbal jsem se s ním, jako by to bylo poprvé. Byl jsem opravdu šťastný, že je tady, nahoře, a že je se mnou.
„Taky jsi mi moc chyběl,“ promluvil jsem tiše, když jsme se odtrhli od polibku. „Bál jsem se, že se něco stane a ti dole tě zabijí. Slyšel jsem všechny ty lži, které jim Desmond navykládal. Chtěl jsem se vrátit hned, jak to šlo, ale Rudy mě nepustil. No, měl pravdu, protože bych se stejně nikam moc daleko nedostal. Ale víš… Strašně moc jsem se tam dole bál. Myslel jsem, že tam umřu, už si na mě pochutnávaly i ty zvířata, co tam žijí. Ale povedlo se mi nakonec zavolat pomoc. Ale vážně, to, co těm lidem dole tvůj bratr navykládal… Všechno to byly lži. Ani nevím, jestli jste dole slyšeli moje hlášení. Ale doufal jsem, že ano. Doufal jsem, že jsi mě slyšel. Ale strach, že ti něco udělají… ten jsem opravdu měl. A hodně velký.“
Při svých slovech jsem se díval Valentinovi do jeho fialkových očí. Nedokázal jsem se od toho pohledu odtrhnout. Tak strašně moc mi chyběl. Všechno na něm mi chybělo. On celý mi chyběl… I ten jeho mírně chraplavý hlas, kterým říká: „Můj anděli…“
„Pamatuješ, co jsi mi říkal? Myslím to, že se mnou zůstaneš? Jen se bojíš, abys mi nepřinesl problémy?“ trochu jsem povolil objetí a narovnal se.
„Víš, problémy mi akorát přineslo to, že nás rozdělili, a pořád chci s tebou zůstat. Mám pro tebe návrh… Odstěhuješ se se mnou z tohoto města? Utečeš se mnou pryč?“
Nechtěl jsem, aby Valentino odmítl. Moc jsem si s ním přál zůstat. Ale já už byl rozhodnutý odejít. Bolelo by mě to, strašně moc, a stýskalo by se mi. Možná bych bez něj nebyl schopný ani fungovat, ale po tomhle, co se tu stalo, po tom, kolik lidí mě zradilo, jsem se rozhodl odejít za každou cenu. A moc bych si přál, aby Valentino šel se mnou…
Tino
Tak moc mě bolelo slyšet, co všechno si Angelo musel vytrpět.
„Strašně se omlouvám, můj anděli. Kdybych… kdybych byl pozornější… Kdybych… Měl jsem poznat, že Desmond něco plánuje, mohl jsem tomu zabránit. Já… Ani nevíš, jak mi v té cele bylo… Vyšiloval jsem, když jsem se probral a zjistil, že ty nejsi se mnou. Bál jsem se, že ti Desmond něco udělal. Strašně moc... Ale pak jsem uslyšel tvůj hlas. Bylo to riskantní, ale aspoň jsem věděl, že jsi v pořádku. A taky…“ povzdechl jsem si a čelem se opřelo to Angelovo, „bál jsem se, že mě začneš nenávidět, potom všem, co se ti stalo. Že jsem proti Desmondovi nezakročil už dávno. On… pořád jsem věřil tomu, že… že se to spraví… že nakonec řekne, že udělal chybu a…“
Povzdechl jsem si, políbil Angela na čelo, a pak do jeho vlasů.
Když řekl, že chce pryč z tohoto města, pryč od všeho, mírně jsem sebou cukl, odtáhl Angela na délku paže a pátravě se na něj zadíval.
Opustit všechno?
Byl to můj domov a…
Vlastně, už jsem se neměl kam vrátit. Utíkat sice nebyl můj styl, ale…
Angelo tu má až příliš nepřátel. A já se nechci pokaždé bát, že se mu něco stane.
„Půjdu s tebou, kam budeš chtít, můj anděli…“ řekl jsem nakonec tiše, přitiskl ho na sebe a políbil.
Angelo
Napjatě jsem čekal na jeho odpověď. Moc jsem si přál, aby souhlasil a odešel se mnou.
A když nakonec řekl, že se mnou odejde, málem jsem se znovu rozbrečel štěstím. Popadl jsem ho kolem krku, natiskl jsem se na něho tak, že nás zřejmě budou muset od sebe páčit, a polibek, který jsem mu následně dal, vypověděl všechno, co jsem v tu danou chvíli cítil.
Byl jsem opravdu ten nejšťastnější člověk na světě. Opravdu, že ano. A nikdo mi tohle prvenství nemohl upřít.
Když jsme se konečně od polibku odtrhli, díval jsem se Valentinovi do očí, hladil jsem ho po tváři i ve vlasech, a nedokázal jsem se přestat usmívat.
„Odejdeme společně. Našel jsem pro nás nové místo, kde se nikdo nebude ptát, odkud jsi ty nebo já. Mám tohoto umělého města už plné zuby. Plno lidí tady neví, že mají možnost volby. Nebo to ví, ale jsou spokojení s tím, co mají, nebo líní udělat něco, aby se měli lépe. Raději budou jen natahovat ruku a čekat, že jim do ní někdo něco dá. Třeba jako vláda… A když už je o tom řeč…“ zamračil jsem se a podíval se na náramek, který se mi rozblikal se zprávou, že se mám spojit s předsedou vlády a ředitelem banky.
Zajímavá náhoda…
„Michaeli?“ zapnul jsem volání na sluhu. „Mám tu zprávu od předsedy vlády a ředitele banky. Byl u nás někdo? Sháněl mě někdo?“
„Ano, pane Whitte. Správce městského rozpočtu, prý s vámi potřebuje nutně mluvit. Jde o to, že jim nedorazila pravidelná platba, na kterou čekají, aby mohli vyplatit lidi v podzemí.“
„To si dělají srandu?!“ vykřikl jsem a vyskočil na nohy. „Co si vlastně o sobě myslí! Tak já… já málem přijdu dole o život, Kellen proti mně poštve všechny z podzemí, bezpečnost se s nimi spolčí a nestarají se to dát do pořádku, a po mně budou chtít peníze?!“
Začal jsem rozčíleně přecházet tam a zpátky. Byl jsem tak v nervu, že jsem zapomněl i na své štěstí, které teď sedělo na gauči a sledovalo mě. Dokonce přiběhl i Rudy, aby se podíval, co se děje.
Začal jsem horlivě přemýšlet, jak s tím naložit.
Neměl jsem s vládou ani s městem žádný smluvní vztah, kterým bych byl zavázán a povinen vyplácet peníze, které jim měsíčně posílám. Je to vyloženě moje dobrá vůle, ale dělám to už tak dlouho, vlastně jsem to přebral po rodičích, že se to už bere jako normální věc.
„Michaeli, pošli jim vzkaz, že zřejmě došlo k nějakému omylu, že se na to zítra podívám a dám do pořádku. V kolik má vláda zasedání?“
„Ve tři odpoledne,“ odpověděl za Michaela Rudy.
„Ve tři,“ zapřemýšlel jsem. „Tak jo. Předsedovi vlády a správci městského rozpočtu řekni, co jsem říkal, a že se jim zítra ozvu. Řediteli banky vzkaž, že s těma dvěma už jednám, ať se o nic nestrachuje, že to dám do pořádku. A Michaeli, ještě prosím… Mohl bys začít balit?“
„Už jsem začal pane,“ rychle odpověděl a já podle jeho hlasu poznal, že se usmívá. „Těm třem to vzkážu, a do zítra budete mít sbaleno to, co půjde.“
Ještě jsem Michaelovi poděkoval, a rozloučil se s tím, že dorazím nejspíš až ráno.
„Valentino,“ konečně jsem se o něco málo uklidnil, a zastavil se před ním. „Ty se nemusíš za bratra omlouvat. Nemůžeš za to. Vina je i na mé straně, že jsem mu vůbec dal tu práci. Ale… Víš… Budeme muset odletět už zítra. Nebude ti vadit, že je to tak hodně narychlo?“
Tino
Angelo mě málem umačkal, ale vůbec mi to nevadilo.
Než jsem však stačil cokoliv říct, najednou se mu ozval komunikátor a on hned vyskočil na nohy.
Když jsem ho tak pozoroval a poslouchal, došlo mi, že bude opravdu nejspíš lepší odsud odejít.
Na Angela už toho bylo moc, a já nechtěl, aby se to podepsalo na jeho zdraví.
Když se pak zastavil přede mnou, musel jsem se i přes situaci pousmát.
Vypadal jako nějaké ztělesnění Boha hněvu a pomsty.
Vstal jsem, strhl ho do náruče, a i přes přítomnost Rudyho políbil.
„Kdykoliv, můj anděli. Jen… Budu si muset zajet pro pár věcí na Rose Street, abych měl něco vlastního. A, ne, odmítám, abys mi cokoliv kupoval. To je má podmínka. Nechci, abys za mě utrácel peníze. Jsou tvoje. Já mám taky dvě ruce, práce se nebojím, takže začnu vydělávat. Sice nikdy nebudu mít tolik, ale aspoň budu schopný nás zabezpečit a postarat se o nás,“ pohladil jsem Angela po tváři a líbnul ho na nakrčený nosík.
Otočil jsem se k Rudymu, který se mírně usmíval, i když nevím, co ho tak pobavilo.
„Máš ještě tu motorku? Abych to měl rychleji? A nějaký batoh. Slibuju, že do dvaceti minut budu zpátky. Moc tam toho nemám, ale… Chci se tam jít podívat ještě z jednoho důvodu. Bylo to místo, kde jsem víc poznal Angela. Místo, kde jsem se s ním poprvé miloval,“ poslední slova jsem skoro zašeptal a stiskl Angelovi ruku. „Nejraději bych tě vzal s sebou, ale je to riskantní. Tady u Rudyho budeš ve větším bezpečí, než se mnou venku.“
Ještě jednou jsem ho políbil, a pak už vyšel za Rudym, který odešel nachystat motorku a batoh.
Nazul jsem si boty, které mezitím trochu vyvětraly a co nejrychleji se rozjel na Rose Street, abych byl zase brzo zpátky u svého anděla.
Angelo
Byl jsem vážně rozčílený. To je jako nabídnout psovi žrádlo a on člověku uhryzne celou ruku.
Ne, s tím je konec. Jestli se tak staví k celému problému, není už na mě, jak to tu půjde všechno hezky do kytek. Nezůstane tu po mně nic, jen dvě patra bytů a soukromý heliport. A zklamaný Pono, protože už nebudu jeho stálý zákazník. I když… i tohle se dá v pohodě zařídit a není nikde psáno, že když odsud odejdu, že sem nemůžu přiletět na návštěvu. Přeci jen tu mám Rudyho a taky pohřbené rodiče.
Moc se mi Valentina nechtělo pouštět z dohledu. Ale jak jsem říkal, tady na hoře je to pro něj teď méně nebezpečné než dole v podzemí.
Ale od chvíle, kdy odjel, jsem se zase začal mračit. A ještě víc jsem stáhl obočí, když se Rudymu, který se mě snažil uklidnit, ozval komunikátor od jednoho z jeho lidí, kteří pracovali u Frentmana.
Prý něco chystá. Má prý nějakou tajnou schůzku s Desmondem, který je naštvaný, že mu Valentino utekl. Takže je šance ho dostat. Ještě mu řekl, kde se mají sejít, a pak se odpojil s tím, že na něho bude čekat na smluveném místě. Rudy hned zalarmoval dalších pět lidí, vysvětlil jim, co a jak. Sám se rychle oblékl, vzal si zbraň, což u něj vídávám výjimečně, a ještě se zastavil u mě.
„Nikam se odsud nehneš, rozumíš? Nikdo neví, že jsi tady, kromě Michaela, a ten to nikomu neřekne. Takže budeš tady schovaný, dokud se já nebo Valentino nevrátíme. Jestli s ním chceš zítra odletět, tak mě poslechneš a nebudeš dělat hlouposti, ano?“
Rudy měl pravdu, a tak jsem tentokrát bez váhání potvrdil, že se odsud opravdu nikam nehnu, budu na ně čekat a budu stále na příjmu.
Osaměl jsem.
Byl jsem zvyklý bývat sám, ale tentokrát to bylo jiné. Měl jsem Valentina, a já se bez něj cítil jak tělo bez duše, i když to bylo jen na chvíli, než se vrátí. Chodil jsem po Rudyho domě, zabrousil jsem i do jeho krámku, ale nedokázal jsem si sednout a prostě v klidu počkat. Stále jsem měl nutkání něco dělat, chodit, abych nějak zabil ten čas.
A tak, když už jsem nevěděl, co bych dělal, zamířil jsem do koupelny, abych se aspoň osprchoval, než se Valentino vrátí. Chtěl jsem pro něj být čistý a voňavý.
Svlékl jsem se, pustil vodu a zrovna jsem chtěl vejít pod sprchu, když jsem zaslechl tiše klapnout dveře.
Hned jsem se usmál. Pospíšil si, aby byl brzy zpátky… Může se sprchovat se mnou.
Otočil jsem se, a šel ke dveřím, abych Valentina zavolal do koupelny… Ale v momentě, kdy jsem dveře otevřel, jsem hleděl do úplně jiné tváře.
V šoku jsem se díval na Nigela, který se tvářil, jako by mě chtěl na místě zabít.
„Půjdeš se mnou dolů jako dárek pro Sida,“ zavrčel. „A hezky si to vyžereš i za toho pitomýho Valentina.“
V tu chvíli jsem se vzpamatoval, a rychle jsem dveře přibouchnul. Ale Nigel byl rychlejší. Naletěl na dveře, ty mě odrazily zpátky do koupelny. Setrvačností jsem letěl dozadu a vzápětí ztratil rovnováhu.
Poslední, co jsem vnímal, byla bolest, když jsem dopadl na zem, a Nigel, sklánějící se nade mnou ještě s nějaký dalším chlapem.
Tino
Přesně jak jsem říkal. Moc věcí jsem tam neměl.
Sbalil jsem těch pár kousků oblečení, přihodil hygienické potřeby, a šel se podívat do kuchyně, jestli by z toho Rudy něco nezužitkoval. Pak jsem se vrátil do ložnice, sedl si na postel a pohladil peřinu.
Tady… Tady to všechno začalo.
Zajímalo by mě, co by mi na to řekli máma s tátou. Nejspíš by mi dali kázání, ale pak, věřím tomu, že by byli šťastní.
Povzdechl jsem si, když se mi do mysli zase dostal Desmond. Pořád jsem to nedokázal pochopit a ptal se sám sebe, kde jsem udělal chybu.
Sklonil jsem se k polštáři, jestli na něm nezůstala Angelova vůně, ale sotva jsem se o něj otřel nosem, projel mnou tak silný pocit strachu, až jsem se zkroutil v křeči a nebyl chvilku schopný popadnout dech.
„Angelo!“ vykřikl jsem a vyskočil na nohy.
Ten silný pocit strachu se mě, ne, a ne pustit, a mohlo to mít jen jednu příčinu.
Rychle jsem popadl tašku, vyběhl ven, ani za sebou nezavřel, skočil na motorku a jel jako o život.
Připadalo mi to jako věčnost, než jsem se dostal zase k Rudymu.
Nejspíš mě za to zabije, ale neměl jsem čas se starat o to, jestli bude motorka v pořádku. Sotva jsem přijel před dům, prostě jsem ji nechal spadnout, jak byla a vletěl do hlavních dveří.
Batoh jsem vmžiku upustil a zaposlouchal se.
„Angelo!“ zařval jsem, co nejhlasitěji, a pak jsem to uslyšel.
Šepot, spěšné kroky, nějaké rány.
Bylo mi jedno, jestli mě někdo uslyší, vyběhl jsem za zvukem, a když jsem vletěl do chodby, srazil jsem se s jedním chlapem.
Rána to byla pořádná a oba nás to odhodilo na zeď.
Koutkem oka jsem zahlédl, jak další chlap odbíhá pryč s Angelem přes rameno a za ním jde ten namyšlený kluk, co na nás slovně útočil na tom plese.
Zařval jsem jako rozzuřené zvíře.
Zvedl jsem se ze země, rozhodnutý je doběhnout, ale ten druhý, se kterým jsem se srazil se už taky vzpamatoval.
Chytil mě do kleští a snažil se mi nejspíš zlámat kosti, ale to mě podcenil.
Vysmekl jsem se z jeho držení, a pak jeho držkou obrousil zeď.
Byl jsem naštvaný. Zuřil jsem. Krev se ve mně vařila jako nikdy. Další mířenou ranou jsem toho chlapa uspal, a pak už mi nic nebránilo tomu vyrazit vpřed.
Zrovna nastupovali do vznášedla, ale já byl nezastavitelný.
Při nárazu do vznášedla jsem si vyhodil rameno, ale stěží to vnímal.
„Angelo!“ zařval jsem znovu, chytl toho malého zmetka pod krkem a vyhodil ho ze vznášedla, abych se mohl dostat k tomu chlapovi, co držel Angela.
„Zabiju vás!“ řval jsem tak, že mě muselo být slyšet až k hranicím, popadl toho hajzla a skoro za vlasy ho vytáhl ven.
Jen tak, tak jsem zraněnou rukou podchytil Angela, aby se nepraštil, když ho ten chlap pustil a on padal dolů, ale jen jsem ho uložil do trávy a vrhl se na toho zmetka.
Angelo naštěstí žil, ale ani to mě nezastavilo.
„Zabiju vás!“ zařval jsem znovu, povalil toho chlapa, zaklekl ho a začal do něj bušit pěstmi.
Angelo
Probral mě křik. Snažil jsem se otevřít oči, ale povedlo se mi to až na několikátý pokus. S obtížemi jsem zvedl ruku, a dotkl se bolavého místa. Čelo nad okem bylo hrbolaté, a na prstech mi ulpěla krev. Od toho mi začalo napuchat oko. Zřejmě mě ty dveře pořádně praštily, jak jsem nestačil uhnout.
V tu chvíli jsem si uvědomil, co se vlastně stalo. Prudce jsem se posadil, až se mi zatočila hlava, a musel se na moment předklonit. Začal jsem po chvilce víc vnímat ten křik, kravál, co byl kolem mne.
V té tmě, kterou protínalo jen světlo ze vznášedla, jsem uviděl dvě postavy na trávě, přičemž jeden pořádně bušil do toho druhého a řval, že ho zabije.
„Valentino!“ zachraptěl jsem a přetočil se do kleku. „Valentino! Jsem v pohodě!“
Ve stejný okamžik kolem mne proběhl Nigel. Popadl mě za vlasy a smýkl se mnou za vznášedlo, a Valentino se mi ztratil z dohledu.
„Půjdeš se mnou!“ vztekle na mě zavrčel a táhl mě za sebou dál.
„Ber ho!“ křikl na dalšího chlápka, který se právě vynořil z Rudyho domku, a sám naskočil do vznášedla.
Chtěl jsem se otočit a zavolat na Valentina, ale ten chlap mě popadl a zacpal mi pusu.
Skoro mě udusil, jak moc mě svíral. Měl jsem problém se nadechnout, a moje síla slábla. Už se mi začínaly dělat mžitky před očima, když mě zvedl do výšky a chtěl se mnou mrsknout do vznášedla, když pode mnou proletěl tenký červený paprsek, chlap zařval a nohy mu podklesly.
Spadl na zem, nohavice se mu okamžitě zbarvila krví, a další paprsek, který zasáhl jeho rameno, ho donutil mě pustit.
„To ti spočítám, Angle! I za toho hajzla Kellena!“ zařval na mě Nigel a rychle zavřel kabinu vznášedla. Motor zahučel a vznášedlo se vzneslo nad zem…
Tino
Podvědomě jsem slyšel, jak někdo volá mé jméno, ale byl jsem tak mimo, že jsem se prostě nedokázal ovládnout.
Až když do mého mozku pronikl i jiný hlas, otočil jsem se a jen zahlédl, jak se Angela pokouší do vznášedla nacpat ten chlap, co jsem ho omráčil v domě.
„Ne!“ zařval jsem znovu a vyskočil na nohy.
Byli ale moc daleko a já pocítil neuvěřitelné zoufalství.
Ale ve chvíli, kdy už jsem to viděl nejčerněji, jsem zahlédl od rohu domu pohyb následovaný červeným paprskem, a vzápětí se ten chlap, co držel Angela zhroutil.
„Angelo!“ zařval jsem a přehlušil motor vznášedla, kam naskočil ten fracek.
Rudy po něm ještě několikrát vystřelil, ale bohužel minul.
„Tohle si někdo šeredně odskáče! Kurva! Byla to jasná past! Nejspíš nás celou dobu sledovali a Valentinův odchod jim nahrál do karet!“ běsnil Rudy a nakopl toho chlapa, co se svíjel na zemi.
Pak si k nám přiklekl a naklonil se ke mně, abych to slyšel jen já.
„Běžte do domu na Rose. O něm nejspíš nikdo ještě neví. Tady už není bezpečno. Ráno za vámi přijdu. Zvládnete to?“
Podíval jsem se na Angela a na jeho rozbité čelo.
„Jo, zvládneme,“ přikývl jsem.
Zvedl jsem Angela do náruče, přešel s Rudym do domu, který dal Angelovi na ránu provizorní desinfekční a hojící gel, sundal mu náramek, zabalil ho do deky, a mě až v tuhle chvíli došlo, že Angelo byl vlastně celou dobu nahý. Rudy pro jistotu ještě vyšel ven, aby zkontroloval situaci.
Když přikývl, vyrazil jsem já.
Ruka bolela jako čert, ale kašlal jsem na to. Angelo byl přednější. Bral jsem to zkratkami a uličkami, které jsem znal jako málokdo a za patnáct minut jsme vcházeli do domu, který zůstal tak, jak jsem ho ve spěchu opustil.
Odnesl jsem Angela do koupelny, posadil ho na stoličku, odhrnul mu vlasy z čela a začal mu ošetřovat ránu.
Angelo
Odkutálel jsem se bokem, když mě ten chlap pustil. Ale byl jsem ze všeho tak mimo, že jsem nebyl schopen ani vstát.
Myslel jsem si, že mě něco podobného už nepotká. Ale opak byl pravdou. A Nigel se teď hezky vybarvil. Ne, on mě, ale já jemu to spočítám i s úroky.
Když jsem zaslechl hlas Rudyho, oddechl jsem si, že na to už Valentino není sám. I když mě bránil, a byl silný, přesto jsem měl strach, aby se mu něco nestalo. Snad jen zázrakem ti dva chlapi nevytáhli zbraň.
Nechal jsem si provizorně ošetřit čelo, zabalit do deky, a po celou dobu jsem křečovitě držel Valentina za ruku. A když mě zvedl do náruče, chtěl jsem protestovat, ale on mě nesl, jako bych nic nevážil, a byl rychlejší, než kdybych šel po svých. Jen jsem stihl Rudymu šeptnout, ať dá vědět Michaelovi, aby se nebál. Ale že plán na náš odjezd se v žádném případě neodkládá. Teď už je víc než jasné, že odjedeme určitě.
Nigel se spolčil s někým v podzemí. Vlastně podle toho, jak mluvil, tak přímo s Desmondem.
Jeho otec je navíc šéf bezpečnostních složek, a nikdy nebudu vědět, jestli proti mně nebo Valentinovi něco nechystá. Pořád tu visí hrozba Blue Fox, a Desmond to přeci jen nakonec může na svého bratra prásknout jen proto, aby se po Valentinovi rozjelo pátrání i na povrchu.
„Nemyslel… jsem si, že Nigel… že bude… až takový… hajzl…“ vydoloval jsem ze sebe konečně, když už jsem seděl na stoličce.
Syknul jsem, když mě rána na čele zaštípala, ale rozhodně to nebolelo tolik, jako ty kousance, co jsem utržil v jeskyni.
„On… musel to naplánovat… Určitě on nechal roznést, že… jeho otec bude mít… schůzku s Desmondem, aby... vytáhli Rudyho ven z baráku…“
Když mě Valentino přestal ošetřovat, zavěsil jsem se mu na krk.
„Kdy to skončí? Už mě to… unavuje…“ zašeptal jsem.
Ale vzápětí jsem zpozorněl, když sebou bezděčně škubnul.
„Jsi zraněný!“ vykřikl jsem a pustil ho.
Jeho rameno mu začalo modrat a nevypadalo to moc dobře. Jenže nejsem doktor, a vůbec jsem netušil, co se mu stalo a jak ho ošetřit.
„Musíme zavolat Rudymu!“
Tino
Zdravou rukou jsem si přitáhl Angela k sobě a políbil ho.
Pak jsem ho zvedl do náruče a odnesl do ložnice.
„Tohle nic není. Nemůžeme zavolat Rudymu. Budu v pohodě,“ pohladil jsem Angela po vlasech a usadil ho na postel.
Přešel jsem ke křeslu, postavil se za něj, sundal si triko a zraněnou ruku přehodil přes opěradlo.
Mezi zuby jsem si strčil kus látky, zhluboka se nadechl a škubnul.
Přes triko v puse jsem zachrčel, když se ozvalo zřetelné lupnutí a na chvíli se mi zatmělo před očima.
Když největší bolest pominula, vyndal jsem triko z pusy a hodil ho na křeslo.
„Vidíš? Nic to není,“ zachrčel jsem, přešel k Angelovi, políbil ho na čelo, a pak odešel do koupelny, abych si vpíchnul injekci proti bolesti, které jsem tam nechal.
Sice byly dávno pošlé, ale vím, že fungovaly.
„Zítra, až budeme na novém, můžeš se o mě postarat,“ pousmál jsem se.
Samozřejmě, že to byl pokus o vtip, zítra si na nějaké zranění ani nevzpomenu.
Klekl jsem si před Angela a jeho ruce vzal do svých. Políbil jsem ho do dlaní, pak na každý prst zvlášť a na hřbety.
„I když byl do teď ve mně miniaturní červíček pochybností, teď jsem rozhodnutý odjet, co nejdříve. Nemůžeme tu zůstat. Ty tu nemůžeš zůstat. Nesnesl bych pomyšlení, že by se ti mohlo něco stát. Vážně jsem myslel, že je zabiju,“ mimoděk jsem se zamračil a zaskřípal zuby.
Uvědomil jsem si, že je Angelo pořád v té dece, a že jsem nevzal s sebou v tom spěchu ani žádné věci a já tu po sobě nic nenechal.
Oslintané triko jsem mu dávat nechtěl, takže jsem jen deku víc přitáhl k jeho tělu.
„Promiň. Už tu nic na oblečení nemám. Kdyby ti byla zima, řekni,“ trochu jsem se nadzvedl a jemně líbnul Angela na zraněné čelo, jako bych tím chtěl všechno vyléčit.
Angelo
Prý to nic není, a rameno je modré proto, že mu na něho spadlo modré z nebe.
Asi…
Když jsem viděl, jak se Tino staví ke křeslu, narovnal jsem se a napjatě čekal, co bude dělat. Už jen to triko v puse…
Když škubnul rukou a zařval, málem jsem vykřikl s ním. Jo, vidět to… Bolelo mě to za něj, a při vědomí, jak to musí bolet jeho, mi z toho až zatrnuly zuby.
„Víš, myslel jsem si, že mi prostě všichni půjdou na ruku. Ale strašně jsem se spletl. Jo, ani ty peníze nepomohly,“ zamračil jsem se, přitáhl jsem si deku víc k tělu, a posunul jsem se na posteli víc dozadu, abych se mohl opřít a Valentino si sednout ke mně.
Bokem jsem se o něj opřel a složil mu hlavu na rameno.
„Jo, dost kruté poučení,“ povzdechl jsem si. „Opravdu peníze nejsou všechno. Ale oni poznají, jak moc velkou chybu udělali. Frentman, vláda, i lidé dole, kteří proti mně poštvali ostatní. Bohužel se s nimi svezou i ti nevinní, nebo ti, kteří jim věřili. Ale to já neovlivním. Teď už opravdu nemůžu vědět, komu můžu věřit a komu ne. Víš… Oni ode mne žádné peníze už nedostanou. Veřejně se to nepropírá ze dvou důvodů. První, pohlaváři dostávali ode mne něco na přilepšení k platu, město taky, financoval jsem různé akce, i správu některých komplexů, a to jen proto, abych je nejen podpořil, a měl jsem se tu dobře. Ale i proto, abych měl hlavní slovo. A to se mi povedlo jen částečně. Spíš si oni se mnou hráli, jak potřebovali. Jo, chtěl jsem moc a nemám nic.“
Pravda je, že mi trvalo dlouho si tuhle pravdu přiznat. Opravdu jsem financoval kde co, jen abych byl já ten nejlepší a první, a nejváženější a nejuctívanější. Ale tohle, co se stalo, mě dokonalo probralo z toho naivního snu. Tvrdé poučení, tvrdý dopad na zem.
„A druhá věc, financoval jsem výzkum krysí nemoci, který se podle posledních zpráv blíží ke zdárnému konci. Když jsem to hlásil tenkrát do podzemí, byla to pravda, a lidé, co jsou na povrchu… ani jeden z nich neumřel, a možná to doktoři dotáhnou a všichni se úplně uzdraví. Taky jsem posílal peníze na platy lidem v podzemí. Ani netušíš, jak málo bylo město ochotno vyčlenit z městského rozpočtu, aby vám dole zaplatili. Stačilo by to maximálně pro pár lidí. Ale co ti ostatní? A o řešení krysí nemoci nechtěli ani slyšet. Víš, nebyl to můj nápad… Tohle začali mí rodiče a já jim slíbil, i když jsem moc nechtěl, že v tom budu pokračovat. Nechtěl jsem být s podzemím spojovaný, vadilo mi to. Proto jsem vystupoval jako Marshall. Ostatně… Marshall je jméno mé mámy, takže jsem vlastně ani nelhal. A to jméno si i nechám, až odletíme. No, pořád mě budeš mít rád, i když jsem se vlastně s podzemím nechtěl ani trochu zaplétat? Že jsem dělal takové věci?“ konečně jsem domluvil a jen mírně jsem nahnul hlavu, abych viděl Valentinovi do obličeje.
Tino
Poslouchal jsem Angela a představoval si, jak si tady asi na povrchu žil.
Když se na mě zadíval, chvilku jsem nevěděl, jak odpovědět, ale lhát jsem nechtěl.
Povzdechl jsem si a stáhl si Angela víc do náruče.
Na moment jsem se zadíval do stropu, abych si utřídil myšlenky a mohl říct Angelovi všechno, co mám na srdci.
„Víš,“ začal jsem po chvilce, „lidé dole většinou netuší odkud jdou peníze. Jsou takoví, kteří jsou ti vděční, ale… většina z nich chce něco jiného. Proto je Desmond tak snadno ovládl. Chtějí léky, oblečení, chtějí žít na povrchu, jenže tohle všechno jim vaše vláda neumožní. A ty jsi na tohle moc malý pán, i když máš největší peníze. Proto jsem začal jako Blue Fox. Věděl jsem, že se mi vděku nikdy nedostane, i já jsem pro většinu lidí z podzemí za samotářského podivína, ale nevadilo mi to. Občas jsem ukradl i nějaké šperky, aby to nebylo tak nápadné a zmátl tak stopy. Většinu těch šperků mám schovaných. Nikdy jsem nic neprodal. Lidi z povrchu… Ne, že bych je vyloženě nenáviděl, ale vadil mi jejich přístup. A pak jsem potkal tebe. Zachránit tě z havarovaného vznášedla byl více méně instinkt. Prostě jsem udělal to, co jsem považoval za správné. Nic jsem za to nechtěl, a abych pravdu řekl, doufal jsem, že tě už nikdy nepotkám. Byl jsi… úplně přesný opak mě. Ten přívěšek jsem chtěl vyhodit ještě po cestě zpátky, ale… Vlastně ani nevím, proč jsem si ho nechal. A pak jsem tě potkal znovu. Zářil jsi jako pravé slunce a já nedokázal pochopit, proč si tak krásný kluk s upřímnýma očima, hraje na něco, čím není. Arogance, namyšlenost, chladnost. To nejsou tvé povahy. Nesedí to k tobě. I když chápu, že to bylo nutné. Chtěl jsem na tebe zapomenout. Chtěl jsem tě nechat být. Nevšímat si tě, ale… Ta noc v té zahradě, kdy jsem se nechal strhnout vášní a podlehl ti, změnila mnohé. Byl jsem… rozpolcený. Na jednu stranu jsem strašně toužil po tvé přítomnosti, po tvém úsměvu, vidět tvou skutečnou tvář, ne masku, kterou jsi ukazoval všem ostatním, na stranu druhou jsem věděl, že mezi námi nic nemůže být. Ty máš svůj svět a já svůj. Myslel jsem, že když nechám Desmonda, aby ve mně viděl toho, kterého chtěl, tak na tebe zapomenu. Ale nešlo to. Nemohl jsem. Proto jsem se nakonec rozhodl jít na ten ples. A po něm… Když mě Desmond chytil, jsem si uvědomil, co k tobě cítím. I když pochybnosti, že mě nebudeš chtít kvůli tomu, že jsem z podzemí, přetrvávaly. Nechtěl jsi se zaplétat s podzemím a já s povrchem. Pokud ty sám cítíš, že jsi jednal, jak nejlépe jsi mohl, pak je všechno v pořádku. Pokud ne, pomůžu ti ty démony nést. Od toho jsou ve vztahu dva,“ sklonil jsem se a políbil Angela do vlasů.
Poslední slova jsem už spíš jen chroptěl, protože jsem nebyl zvyklý tak dlouho mluvit, takže jsem se opatrně vymanil z jeho náruče a odešel do kuchyně, abych si do sklenice aspoň nalil vodu.
Angelo
Poctivě jsem naslouchal každému slovu, které Valentino řekl. A když domluvil a odešel do kuchyně, byl jsem z toho tak trochu na rozpacích.
Znovu jsem si jeho řeč přehrával v hlavě, a hledal jsem v ní odpověď na moji otázku.
Proč jsem měl pocit, že mi odpověděl vyhýbavě? Nějak jsem v tom všem nenašel to jasné ano nebo ne.
Ale když jsem si uvědomil, jak o mně mluvil… Zahřálo mě u srdce, že někdo jako on byl schopný nahlédnout pod mou tvrdou neprostupnou slupku. Jo, Valentino je první člověk, komu jsem se odhalil až na kost.
A tak budu doufat, že to všechno, co mi řekl, neznamená NE. Že nebude se mnou jen proto, abych znovu nesklouznul zpátky, ale že bude se mnou proto, že mě opravdu miluje.
Přestal jsem se opírat a sesunul jsem se dolů. Hlavu jsem složil na polštář a jednou rukou se jen natáhl pro zmuchlanou peřinu, a ještě i tu přes sebe přehodil.
Čekal mě nový život. Čekalo mě něco neznámého, ale nebál jsem se toho.
Bál jsem se jen jediného.
Že mě Valentino přestane milovat. Že mě nebude mít rád kvůli tomu, co jsem řekl. Měl jsem strach, že jednou procitne a řekne si: „Proč jsem vlastně s ním, když mám být někde jinde?“
Zavřel jsem oči a naslouchal tekoucí vodě, kterou si Tino naléval do sklenice.
Miluji ho. Opravdu moc ho miluji, a nezradím ho. A kdyby mě jednou chtěl opustit, nechám ho jít, i přesto, že… že mě to bude neskutečně bolet.
Pootočil jsem hlavu, zabořil obličej do polštáře a otřel si o něho vlhké oči.
Tak strašně moc ho miluji, že mě z toho srdce bolí…