Tino
Sotva jsem vlezl pod sprchu, pustil na sebe vodu a zavřel oči, viděl jsem toho kluka.
Povzdechl jsem si, oči raději otevřel a začal se mydlit.
Nebyl to první bohatý klučík, na kterého jsem natrefil, ale první, kterému jsem pomohl.
A proč vůbec?
Mimoděk mě napadlo, že mám asi i štěstí, že mě nemůže zažalovat. Nejspíš by mě obvinil i z toho, že má jeden vlas delší než druhý.
Právě jsem ze sebe splachoval mýdlo, když jsem ucítil slabý průvan a vzápětí na svém těle další ruce.
„Desmonde," zabručel jsem a vodu vypl.
Otočil jsem se směrem k němu a zadíval se do jeho zelených očí.
„Co se stalo?" zeptal se mě a já v tom zaslechl jakýsi skrytý podtón, který se mi moc nelíbil, zvláště, když pak v prstech sevřel můj řetízek a já pocítil, jak za něj zatahal.
Zamračil jsem se a sevřel jeho zápěstí. Ani ne tak nad tím, že ho chtěl servat z mého krku, ale nad tím, že jsem o něm zauvažoval jako o mém řetízku.
Donutil jsem ho mě pustit, a pak jsem vyšel ze sprchy a ani se neutřel. Nechápal jsem to napětí, které najednou mezi námi zavládlo.
Ano, už to bylo delší dobu, co Desmond nebyl jen můj bratr, ale… nikdy jsme si neslíbili víc.
Během svých myšlenek jsem došel do ložnice, ale než jsem stihl udělat cokoliv dalšího, dopadl jsem na postel a vzápětí vyhekl, když mě Desmond přetočil na záda, klekl si na mě a silně mi sevřel ruce za zápěstí vedle mě hlavy.
„Chci slyšet odpověď, Valentine! Hned!" vyštěkl po mě a zamračil se.
Angelo
Štvalo mě to. Štvalo mě naprosto všechno. Skvělý večer, skvělá noc, která měla být, se proměnila v něco, na co chci zapomenout. Tak blbě už dlouho žádný mejdan neskončil.
Já se zlomenou rukou, Finny na ošetřovně s rozbitou hlavou a otřesem mozku.
No, ale aspoň jedno dobrý si z toho odnesl. Je na první, titulní straně novin jako můj zachránce.
Proč ne. Rád jsem to pro něho udělal, protože on mě opravdu zachránil před tou letící věcí.
A noviny jsou rychlejší než pád na burze. Prakticky jsem ještě nebyl osprchovaný a polovina národa už čuměla na projektové záznamy našeho rozbitého vznášedla. A to, že mi někdo pomohl šlo bokem. Jo, důležitější pro ně bylo, kolik stojí to rozbité vznášedlo, jak to bude s mrtvým šoférem. A co já? Proč se nezajímají o mě ale jen o můj majetek a člověka, který tu nehodu vlastně zavinil?
Blbější noc jsem fakt už dlouho nezažil.
Ležel jsem na posteli v pokoji v horním patře, s prosklenou střechou a díval se do nebe. Na ruce jakousi dlahu, ani nevím z čeho, jen mi strčili ruku do čehosi a vytáhli už obalenou tím něčím tvrdým.
Kdysi se prý používala sádra, nebo dlaha, teď je technologie úplně někde jinde. Ale tam dole takovou lékařskou péči prý nemají.
No a co?
Já ji mám, protože ji platím.
A teď, i když ta věc na ruce je lehká, přesto mi zavazí. Ani si nemůžu podepřít hlavu, jak jsem zvyklý. Nechal jsem si přinést víc polštářů, aby se mi pohodlně leželo. V saténovém prádle… Jo, satén miluji…
Se sklenicí šampaňského a hledím do nebe. Občas zabrousím pohledem k městu, kde to stále svítí a hraje všemi barvami, jako moje vlasy. A myslím na toho chlapa, s fialovýma očima.
Kdyby tam nebyl, nejspíš by už ze mě udělali děvku tam dole.
No, nejspíš bych i tam byl královna, což o to, ale aby na mě někdo upocený sahal špinavýma prackama, páchnoucí potem a kdo ví čím…
Ale… Kdyby se umyl, oblékl do hezkých čistých věcí, kdyby si upravil nehty i vlasy…
Sílu měl, to jo, hezký… no možná taky, pod tou špínou to moc nebylo poznat.
Ale… Byl ochotný a hlavně… moc nemluvil.
A byl silný… Jo, to byl…
Tino
Hleděl jsem do té tváře, tolik podobné mé a začínal být docela naštvaný. Měl jsem za sebou dvanáct hodin v práci, a ještě se musel tahat venku s tím klukem.
„Desmonde…“ zavrčel jsem na něj a pokusil se mu vytrhnout.
Nějak se mi to tentokrát ale nepovedlo.
„Řekni mi to,“ zopakoval znovu a víc se ke mně naklonil.
Já jen otočil hlavu na bok a povolil napětí těla.
Chvilku se nic nedělo, ale nakonec jsem pocítil, jak Desmondova váha mizí, pouští mě ze sevření a za chvilku jsem slyšel prásknutí dveří.
Jenže…
Nemohl jsem mu to říct. I když to byl můj bratr.
Mimoděk jsem se dotkl přívěsku, který mě zastudil na hrudi.
Možná jsem mu neměl pomáhat.
S povzdechem jsem se odsunul na svou půlku postele, kdyby náhodou Desmond přišel, přehodil přes sebe starou deku a zavřel oči.
Nakonec se mi podařilo i usnout, protože, když jsem se ráno probudil, Desmond spal vedle mě, a to jsem ho ani neslyšel přicházet.
Zadíval jsem se na jeho spící tvář a pousmál se. I když jsme rozepře jako byla ta včera měli zřídka kdy, nikdy bych Desmonda neopustil.
Opatrně jsem vstal, natáhl na sebe spodky a přešel do kuchyně, abych aspoň udělal snídani, jako omluvu za ten včerejšek. Dneska jsem měl na rozdíl od Desmonda volno, i když v noci mě čekala má druhá práce.
Dnes se v Shining City znovu objeví Blue Fox.
Angelo
Otráveně jsem se díval na Nigela, který seděl na kraji mé postele a hladil mě po noze.
Mluvil a mluvil a mluvil, a ono to šlo jaksi mimo mě. Neměl jsem na něho prostě náladu.
„Finny spí, ale ráno by měl být lepší, tak potom přijde za námi. Mrzí mě, že vaše projížďka dopadla takhle blbě. Stejně jsem slyšel personál, jak se bavili o tom, že je divný, že se ten panel uvolnil. Nedávno prý se dělala kompletní generálka, takže mělo být všechno v naprostém pořádku. A jak ty? Bolí to?“ naklonil se k mně a jeho ruka se z mé nohy posunula na můj rozkrok.
„Chceš utěšit?“
Přimhouřil jsem oči a na moment zapřemýšlel. Jenže…
„Nemám náladu. Nacpali do mě nějaké prášky a asi se mi ani nepostaví,“ odsunul jsem jeho ruku.
„Ale Angie, naše Queen, že by nebyla v náladě? Tak tohle ti nevěřím ani náhodou,“ usmál se na mě a přiblížil se až k mému obličeji.
Políbil mě na rty a pak se přesunul k mému uchu, a začal mi šeptat, co všechno by se mnou dělal… A prý k tomu ani nepotřebuji ruce…
Jo, nabídka lákavá, v jiných chvílích, ale teď…
„Vážně nemám náladu, taky se potřebuji prospat. Víš, kdyby nepřišla pomoc, nejspíš by už za mě chtěli výkupné, nebo by mě rovnou zabili… A to prostě musím strávit. A pokud to nedokážeš pochopit… Nechtěj, abych se k tobě začal chovat stejně, jako k personálu… Nerad bych byl na tebe sprostý, Nigele.“
„No dobrá, chápu,“ přesto mě ještě jednou políbil a pak se konečně zvedl z postele. „Ale zítra… Finny teď bude chvíli mimo provoz, takže zítra jdeme spolu, jasný? Máme zamluvené místa v baru, takže vyjdeme mimo komplex. Troufáš si na to?“
Polštář, který proti němu letěl se smíchem zachytil a hned mi ho poslal zpátky.
„Tak zítra, královno moje,“ ještě na mě houknul mezi dveřmi, než se s tichým zasyčením zavřely.
Jo, možná vyjížďka nedopadla dobře, tak se zahojím aspoň druhý večer…
Spal jsem docela dlouho, taky že ne, když jsem usnul skoro ráno. A proto, když jsem se probudil až na oběd, tak se ani nikdo nedivil.
Pokojská mi donesla čerstvou kávu a oběd, a upozornila na nové zprávy.
Jo, dneska se noviny netisknou, takže pokud si nezapnu projektor, tak ani nevím, co se děje.
Ale já to kašlal. Nechtěl jsem se dívat, co je kde nového Stejně jsem o tom chlapíkovi nikomu neřekl, takže Finny zůstává jako můj jediný zachránce a jeho prestiž stoupne, stejně jako on v žebříčku oblíbených.
Tino
Měl jsem snídani skoro hotovou, i když vlastně ani nezabrala moc času, a právě se ve starém kávovaru překapávala káva, když jsem za sebou ocítil pohyb a vzápětí se mi na záda natiskl Desmond.
„Dobré ráno,“ zachrčel a otočil si mě čelem k sobě.
„Dobré…“ pousmál jsem se, a než jsem se stačil nadechnout, měl jsem ho plnou pusu.
Tentokrát jsem ho ale nechal.
Snad jako omluvu za včerejšek?
Abych zapomněl na toho kluka?
Aby mezi námi povolilo to napětí?
Ať už to bylo, jak chtělo, za pár minut jsem stál dlaněmi opřený o kuchyňskou linku, s hlavou svěšenou mezi rameny, s Desmondovým penisem v zadku, který jsem snad cítil až v krku.
Táhle jsem zasténal, když zaryl své nehty do mých boků a zrychlil tempo. Olízl jsem si rty a přivřel oči, když mě Desmond vůbec nešetřil.
Jo, o mužích z podzemí se říkalo, že jsou extrémně vyvinutí, a podle toho, co jsem zatím měl možnost vidět i včera, to rozhodně platilo.
Toho kluka bych nejspíš roztrhl, ale aspoň by skutečně poznal, co to je mít v sobě pořádného chlapa.
Desmond byl totiž jediný, komu jsem dovolil, aby mi ojížděl zadek. Když už se stalo, že jsem s někým výjimečně skončil, což bylo asi dvakrát, byl jsem na opačné straně.
Napjal jsem se, jak to na mě začalo přicházet, víc se na Desmonda natiskl, a pro něj to byl signál, aby se do toho ještě víc opřel, až hrozilo, že tu stařičkou linku zruším.
O pár vteřin později jsem s hlavou zakloněnou a táhlým zasténáním vypouštěl své uvolnění a cítil, jak mě Desmond plní zevnitř.
„Miluju tě, Valentine,“ vrátil mě zpátky do reality Desmondův ochraptělý hlas, a zachvěl jsem se pod polibky, které nasázel na mé záda.
Jen jsem se usmál, narovnal se a pootočil hlavu, abych mu mohl nabídnout své rty.
O hodinu později odcházel do práce a mě čekala příprava na večerní návštěvu povrchu.
Angelo
Byl tak trochu problém si vybrat něco na oblečení vzhledem k té hrůze, co jsem měl na ruce.
Ale nakonec jsem to nějak zvládl. I když to byla opět košile, ale ty kalhoty, které jsem měl pěkně vypasované se stříbrným zdobením kolem kapes a pak na nohavicích od kolen dolů, pěkně zvýraznily mé štíhlé nohy. Košili jsem nechal volně a jen si ji zapnul na tři prostřední knoflíky.
Látka byla lehounká, a já věděl, že mi tak aspoň nebude teplo, protože ono teplo v tuhle roční dobu bylo. Vlastně bylo teplo po celý rok. Od jisté doby v tomto zemském pásmu se čtvero roční období změnilo na jedno… Teplé…
Zastavil jsem se na večeři s ostatními, a než jsem se dostal ke stolu, musel jsem absolvovat všechny ty pohledy a šuškání a vzdychání…
Jo, ty chlapské mi vyvolaly úsměv na tváři a spokojenost. Ty ženské zase osypky a nepříjemný pocit.
Vlasy jsem si nechal volné, jen jsem si je na bocích sepnul stříbrnými sponkami.
Můj štíhlý krk zvýrazňoval těsně obepnutý stříbrný náhrdelník s malými modrými safíry. Tenhle drahokam mám prostě rád a v kombinaci se stříbrem. A vzhledem k tomu, jaká je dneska doba, tak už dávno neplatí, že zlato a diamanty patří mezi nejdražší kovy a drahokamy.
„Takže půjdeme?“ odložil Nigel příbor a promnul si prsty, na kterých se mu leskly tři nádherné prsteny, z nichž jeden byl dárek ode mne za dobrý sex.
Jen jsem se pousmál a vstal jsem.
„Ochranka?“ zeptal jsem se.
Přeci jen jsme se chystali do horší části města, kde sice nebyla nějak velká kriminalita, ale přeci jen to nebylo centrum.
„Zajištěna.“
„Budu o nich vědět?“
„Jen kdyby se něco mělo stát.“
„Novináři?“
„Jen na začátku, pak se stáhnou…“
„Tak to je dobře, protože to dneska roztočíme,“ spokojeně jsem mlaskl, a pak už jsme se vydali k podzemní garáži, kde nás čekal sice obrněný, ale za to luxusní vůz.
„Pane White, omlouvám se, ale ta dáma se ptala, zda by mohla jet s vámi,“ zastavil nás ještě na moment sluha, kterého jsem si den předtím osobně vybral.
Jo, udělal všechno, co po jsem po něm chtěl, a já ho za to hodlal odměnit.
Otočil jsem se a zamračeně se zahleděl na Sheilu, která stála s kamarádkami u stolu a vyzývavě se na nás dívaly.
„Se spodinou nejedu,“ odpověděl jsem a otočil jsem se zpátky, abychom mohli jít.
„Tak se jdeme bavit!“ zahulákal Richie na celou chodbu, popadl Nelsona a tlačil ho k autu, které už na nás čekalo s otevřenými dveřmi…
Tino
O pár hodin později, než se Desmond vrátil z práce, jsem si to znovu zamířil ke starému tunelu, abych se dostal na povrch.
Tentokrát ale ne jen na nějaké pozorování.
Na sobě jsem měl tmavý rolák s dlouhým rukávem těsně obepínající mé tělo, abych se o něco zbytečně nezachytil, ale tak, abych se mohl volně hýbat, z toho stejného materiálu byly kalhoty na gumu, žádný pásek, žádný kov, aby mě nezachytilo nějaké čidlo, i hodinky jsem musel nechat doma.
Pohodlné boty, pevný vak na záda, lano a uspávací pistol z umělé hmoty a nezbytnou masku modré lišky.
Tu jsem si nasadil přesně ve chvíli, kdy jsem vcházel do tunelu a zhluboka se nadechl.
Začalo se šeřit. Teda… umělým světlem.
A to byl pro mě ten správný čas.
Teď už jsem nebyl Valentin Kellen.
Teď se ze mě stala modrá liška.
Ještě jednou jsem zkontroloval výstroj, hlavně pistol s uspávacími šipkami. Byla velice lehká vzhledem k tomu, že nebyla z kovu.
Jo, moderní technologie.
Vzhledem k opatřením a všemu terorismu, co se prý kdysi odehrával, a kdy to téměř vyhladilo polovinu populace, se zavedly speciální čidla reagující na kov.
Jenže, když měl každý druhý zbraň neslyšel člověk celý den nic jiného než otravné hvízdání.
A tak se zavedl zákon zakazující nosit jakékoliv kovové zbraně, zrušili se továrny a jejich výroba, pouze policisté a vládní úředníci měli speciální výrobnu pro sebe.
Jenže lidé byli velice zkoumaví, a když jim někdo něco zakázal, na just to chtěli, a tak vznikl černý trh z výrobou speciálních zbraní.
Jejich výhoda?
Nevystopovatelné.
Nevýhoda?
Občas nefungovaly, jak měly, a hlavně, ty na skutečné náboje, se po zhruba deseti ranách mohly vyhodit.
Obyčejnou zbraň jsem ale nikdy nepoužíval. Nezabíjel jsem, pokud to nebylo nezbytně nutné, a když už, vystačil jsem si rukama nebo nožem.
Zamířil jsem k jednomu komplexu poblíž hranic, kde nebyla úplně ta nejbohatší smetánka, ale to, co jsem chtěl se tam určitě najde.
Angelo
Věděl jsem, že tu budou. Vždycky jsou tam, kde je někdo od nás. A nejraději otravovali, když jsme byli pohromadě.
Stejně jako teď. Jen co jsme vystoupili z auta ve čtvrti, která žila vyloženě jen ze zábavy, už se kolem ochomejtali a snažili se udělat co nejlepší snímek.
A my jim to dopřáli.
Jo, vědělo se, že nás holky nezajímají, tak se nikdo nedivil, že se máme k sobě tak hezky. A navíc, v dnešní době už se to tak nebralo.
„Máš to pro mne?“ klepl jsem ještě řidiči na rameno, než jsme vystoupili.
Jen přikývl, a pak ke mně natáhl ruku se svazkem bankovek.
Jo, většinou jsem do těchto míst nosil normální peníze. Věděl jsem, že ne všichni tady jsou registrovaní, a nemají účet. Občas se sem dostal i někdo ze spodu a ti rozhodně konta neměli.
Žili jen z toho, co jim den přinesl, tak u nich fungovalo normální placení penězi.
A pravda byla, že i mezi tou špínou se občas našel hezký kousek, a občas se i stalo, že ten hezký kousek pak zůstal nahoře a začal si vydělávat jako…
No, však to každý ví…
A my právě mířili do jednoho strip baru. A vůbec mi nevadilo, že o tom novináři píšou a za pět minut to bude ve zprávách. Dávno je pryč doba puritánů. Řekl bych, že každý spí s každým…
Aspoň já to tak viděl.
Co jsem však nechtěl, bylo, aby každý z obyvatel města viděl, jak si užívám zábavy. Tohle byla moje soukromá věc a všem do toho mohlo být prd. Dokonce i lidi, co pro nás pracovali, byli pod přísahou, a pokud se stalo, že někdo neudržel pusu, záhadným způsobem zmizel.
Bylo mi jedno, co se s nimi děje… Měli mlčet. O jejich nevymáchanou hubu se staral šéf mé ochranky.
Chvíli jsme stáli před barem, prohodili pár slov s kolemjdoucími, i když se mi u toho křivily i prsty na nohou a trnuly zuby. Ale co by člověk neudělal pro noviny…
A když se nás dostatečně nabažili, nebo jinak, když jsem jich měl už plné zuby, mávnul jsem rukou na neviditelného člověka, a vzápětí jsme byli vevnitř.
Věděl jsem, že ochranka vytlačí novináře okamžitě pryč na vzdálenost jedné míle určitě. Na to byl vždycky spoleh, a bylo jedno, kdo měl právě službu. Já jsem je neviděl, ale pracovali spolehlivě.
„To je paráda!“ docela dost hlasitě jsem zahulákal, jen co jsme vešli dovnitř.
Roztáhl jsem ruce, zhluboka se nadechl a otočil se dvakrát dokola.
„Queen!!! Vítej, královno!“ ozval se hned hlas od podia, který přeřval i hlasitou hudbu.
„Lásko, tobě to dneska sluší!“ na tváři se mi rozšířil úsměv, když na mě z podia zamával mladíček, sotva dvacet let, ale byl prostě nádherný. Byl jediný, kterého zadeček jsem považoval za svůj majetek. A to jen, když jsem měl opravdu chuť.
„Bavte se dobře!“ křikl jsem na kluky a prodral se mezi těmi pár hosty, kteří pomalu odcházeli, a zůstalo jich jen malinko, kteří byli prověření a měli to privilegium zůstat s námi.
Netrvalo dlouho a já se sklenkou v ruce tančil s mým mazlíčkem na tom velkém podiu, a moje košile už nebyla zapnutá ani na ty tři knoflíky…
Tino
Měl jsem zamířeno zrovna k obytnému komplexu, když jsem u jednoho zdejšího baru zahlédl početný shluk novinářů.
Nezájem.
Nejspíš nějaká celebrita, ale takhle bude mít těžko u sebe něco, co bych potřeboval.
Nezajímaly mne šperky. Z těch se dole nikdo neuživí, a prodat je, by byla sebevražda. I když jsem samozřejmě občas nějaké ukradl, abych zmátl policisty a lovce, co po mě šli.
Víc mě zajímalo jídlo, léky, oblečení, něco, co by se dalo využít a peníze.
Ale na ty jsem povětšinou neměl štěstí, protože je zbohatlíci nepoužívali.
Proto jsem tentokrát zamířil sem, protože tady byla pravděpodobnost větší. A v naší bance v podzemí, docházely zásoby z mé akce zhruba před půl rokem, kdy jsem narazil na zlatou žílu.
A taky si odnesl první pořádné zranění.
A díky tomu skončil s Desmondem v posteli.
Povzdechl jsem si při vzpomínce na něj. Věděl jsem, že nemá rád, když tohle dělám. Proto jsem odcházel vždy dřív, než přišel z práce.
Na chvilku jsem se zastavil, abych srovnal myšlenky, a netečně pozoroval hluk pode mnou.
Už jsem chtěl odejít, když přijelo auto a…
Zaťal jsem ruce v pěst až rukavice zaskřípaly.
Stáhl jsem obočí a pozoroval toho kluka, který se vystavoval všem, jako nějaká děvka.
A přitom… přitom to neměl vůbec za potřebí. Jeho vlasy byly jemné, původní barva světlá, možná blond, ale ta příšerná barva je úplně zničila. Krásné modré oči, jako ten safír, co mi visel na krku, kazily ty černé linky pod očima. A to oblečení?
To neměl nic, na čem se neblýskaly cetky a blištítka? Napůl rozepnutá košile odhalovala jeho jemnou kůži a obojek na krku ze safírů, ladil k očím.
V ten moment jsem se zarazil a sprostě zaklel.
Rukou jsem přejel po roláku, abych se ujistil. Jo. Je tam. Tak hodinky sundám a řetízek ne?
Pitomče! Seřval jsem v duchu sám sebe.
No, možná bych mu ho mohl vrátit, když už jsem tady. Ať mám klid.
Trpělivě jsem čekal. Ostatně, krást můžu až po zábavě.
Uplynula hodina, club se pomalu vyprazdňoval, i hluk kolem zcela utichl.
Za další hodinu, kdy jsem usoudil, že kromě ochranky je uvnitř tak patnáct lidí, jsem seskočil ze svého úkrytu na střeše.
Ten kluk by měl vážně zapracovat. Nejen, že piloti stojí za prd, ale i ochranka je k ničemu.
Nedalo mi moc práce je zpacifikoval a poslat do říše snů. Stejně jsem naložil s ochrankou uvnitř, barmanem a obsluhou. Znovu jsem vyklouzl ven, z vaku vyndal jednu velice šikovnou věcičku a nastavil na ní odpočítávání. Přesně za určenou dobu vyřadí z provozu veškerou techniku v celém bloku na zhruba deset minut.
Vrátil jsem se do baru, v jeho přítmí si sundal masku, schoval ji do vaku a ten taky schoval.
Vyndal jsem řetízek a nechal ho viset přes rolák.
Přešel jsem do záře světel, k tanečnímu parketu, nikým nepozorován, kde se svíjely dvě postavy do sebe zapletené.
„Smím prosit?“ řekl jsem klidně do zvuků hudby, ale podle reakce mladíka, který vypískl a odskočil mě bylo slyšet velice dobře, a zadíval jsem se na tu královnu.
Angelo
Konečně jsem se uvolnil. Po tom včerejším fiasku to bylo jak balzám na duši.
Můj mazlíček byl prostě dokonalý. Jeho pohyby, to, jak se kolem mne doslova omotal, jeho výmluvné pohledy… Za chvíli měl svá tanga plné bankovek.
No, spíš jsem mu tam zastrčil prakticky všechny…
Pevně jsem ho chytil kolem pasu, a přitiskl si ho na sebe, aby pocítil, jak mě nenechal chladným. Jen koutkem oka jsem zahlédl, jak se Nigel mračí, ale co… Užije si potom. Teď jsem na řadě já.
Moje kalhoty již měly rozepnutý poklopec, a visely mi jen na bocích. Moje holá kůže se otírala o tu jeho a já si v tu chvíli připadal jako striptér a docela mě to vzrušovalo. Klidně bych byl schopný mu to udělat hned tady na podiu. Ať se ostatní pobaví…
Alkohol mi rozehříval krev, stejně jako skvělá hudba, smyslný tanec, jeho tělo, jeho pohledy, jeho vyzývavé pohyby.
„Kurva!“ zaklel jsem polohlasně, když ode mne odskočil a vypísknul.
Tohle přerušení, když jsem se dostával do varu…
Prudce jsem se otočil a chtěl začít nadávat, když jsem se setkal s těma zvláštně krásnými očima…
Na krku se mu houpal řetízek, který jsem mu včera dal, a já si na moment připustil že mě docela potěšilo, že ho nevyhodil nebo nesměnil za jídlo. Je pravda, že kdyby ho prodal, neměl by minimálně dva roky nouzi o jídlo…
„Ale samozřejmě,“ usmál jsem se na něj a dvěma kroky jsem byl u něj.
„Queen! To ne! Nevíš, kdo-“
„Ptal jsem se tě na něco, Nigeli?!“ křikl jsem do hudby, a on se hned stáhl.
„Jeden tanec?“ přilepil jsem se na svého zachránce.
Jednu ruku jsem mu omotal kolem pasu a druhou mu dal kolem krku, i když jen tak lehce, protože byl hodně vysoký.
Jo, musel jsem uznat, že mi imponoval. Byl docela hezký, měl silné ruce, a vážně…
Kdyby mi řekl, nejspíš bych ho neodmítl. Zvlášť ne teď, když jsem svým otřením zjistil, jakou má výbavu.
Tino
Fajn.
Asi si příště budu dávat pozor. Tuhle reakci jsem fakt nečekal.
I když…
Vlastně, z jeho chování mohl i čekat.
Byl vyzývavý, prudký, provokativní, vášnivý, drzý, namyšlený, sexy.
Věděl, že si to může dovolit a využíval toho plnými doušky.
Když se jeho nahý klín otřel o mé kalhoty, chytl jsem jeho ruku, kterou mě držel za pas a přitiskl si ji na svůj klín, aby pocítil to, co ještě nikdy neměl, i když jsem byl pořád v klidném stavu.
Druhou rukou jsem pevně sevřel jeho vlasy, trochu mu zvrátil hlavu dozadu a můj horký dech okopíroval jeho krk a pravé ucho.
Pak jsem ho pustil, obě jeho ruce si položil na ramena, zatímco ty moje chytly jeho boky, přirazil jsem si ho pevně na sebe, aby se nemohl ani hnout a začal se pohybovat.
Hlavu jsem měl mírně skloněnou k němu, oči zabodnuté do těch jeho.
Jestli si někdo z povrchu myslí, že my z podzemí se neumíme bavit, tak je na omylu. A i když já sám se zábavy nikdy neúčastnil, stačilo se mi dívat.
Ukázal jsem tomu mladíkovi skutečný a vášnivý tanec a za celou dobu z něj nespustil oči.
Zároveň jsem odpočítával čas, kdy blok vypadne a zbývalo mi zhruba pět minut.
Dost času.
„Ještě jednou?“ zeptal jsem se skoro těsně u jeho vyzývavých rtů, když písnička skončila.
Angelo
Páni, tak to bylo něco. Jak jsem doteď měl kousek od úplného vzrušení, tak teď doslova vybuchla sopka. A co teprve když mi sevřel vlasy a zaklonil hlavu… To jsem byl úplně v háji…
Dost dobře jsem prsty okopíroval jeho výbavu, která se v těch vypasovaných kalhotách rýsovala víc než dobře.
A co potom, když se mnou začal tančit.
Během chvilky jsem nebyl schopen myslet na nic jiného než na to, co to se mnou dělá.
Ani by mě nemusel na sebe tlačit. Byl jsem v jeho sevření, můj penis se tlačil na jeho pevná stehna a rozhodně nebyl v klidu.
Ani jsem snad nevnímal hudbu. Jen jsem ho nechal, aby mě při tanci vedl, a doslova předl blahem.
A když se zeptal, jestli ještě, musel jsem se nadechnout, zamrkal jsem, jako bych se právě probral, a přikývl jsem.
„Ještě jednou…“ řekl jsem tiše a bylo mi jedno, jestli mě slyší nebo ne.
Zdravou rukou jsem chytil jednu jeho a zasunul ji mezi nás. Chtěl jsem, aby se mě dotýkal. Nejraději bych se mu tady hned položil na záda a roztáhl nohy, jak mě ten chlap doslova dostal na kolena.
Když jsem ucítil jeho prsty na mém penisu, sám jsem zasunul ruku do jeho kalhot.
„Ještě jeden tanec…“ znovu jsem zašeptal, a začal se vlnit v rytmu hudby.
„Ztlumte světla!“ křikl jsem jen, aby na nás nesvítily všechny ty reflektory, ale ani na okamžik jsem se nepřestal díval do jeho očí.
Tino
Musel jsem se v duchu pousmát nad jeho reakcí.
Když mi stáhl ruku dolů na moment jsem ztuhl, ale pak si zubama sundal rukavici a vrátil se, abych ho pevně sevřel.
Tohle, takhle, nikdy jsem to nedělal. Nelíbal bych se ani na veřejnosti s nikým, a teď se nestoudně dotýkám toho kluka a dovoluji mu, aby se i on nacpal rukou do mých kalhot.
Přivřel jsem oči, když se jeho jemné prsty dotkly kůže na mém penisu.
A ten, jak byl do teď v klidu, sebou cukl a zareagoval.
Zrádce jeden.
Celá tahle naše akce byla… zvláštně vzrušující. A vlastně ani nevím, proč jsem to dělal.
Mohl za to ten kluk, jehož jméno jsem ani neznal?
Nejspíš…
Když na jeho příkaz ztlumili světla, čímž mi paradoxně i pomohli, sevřel jsem přes látku jeho ruku, kterou zkoumal mou délku, a silněji ji stiskl.
Znovu jsem tak kousek povyrostl a dýchl mu na krk.
Když se začal vlnit do rytmu hudby, sevřel jsem jeho penis v ruce a protáhl ho.
Pustil jsem jeho ruku v mých kalhotech, znovu sevřel jeho vlasy, aby mi neucuknul, jazykem okopíroval linii jeho krku až k uchu, které jsem potahal zuby.
„Chtěl bys mě?“ zachraptěl jsem mu do ucha a začal pevným stiskem rychleji masírovat jeho penis.
Angelo
To byla paráda. Takhle vzrušený, a tak rychle, jsem nebyl už pěkně dlouho.
Jen jsem přimhouřil oči a trhaně vydechl, když jsem prsty okopíroval jeho délku a on mi pak sevřel ruku.
Bylo mi jedno, že je nejspíš zespodu, bylo mi jedno, že možná i dva dny neviděl vodu, i když… Nesmrděl, jako většina těch, co žijí dole.
Být v sevření těch velkých paží, těch velkých rukou, bylo fakt něco.
Když se ztlumily světla, a on mě znovu chytil za vlasy a zaklonil mi hlavu, znovu jsem vydechl a vzrušení v něm se už nedalo přeslechnout.
Na jeho otázku jsem se jen pousmál.
Jestli ho chci? Jasně že jo…
A on má to privilegium, že se mně může dotýkat.
„Queen,“ zakňoural za mnou můj mazlík, ale já ho jen nohou odstrčil.
„Vypadni!“
Měl jsem chuť mu vyrvat ty bankovky, co měl za tangama a strčit je tomu přede mnou.
„Co tak trochu soukromí? Nebo ti diváci nevadí?“ pomalu jsem můj objekt tlačil víc dozadu, kde byla větší tma, a já věděl, že když jsem udělal tohle, tak je to jasný příkaz pro ostatní, aby mě nerušili.
„Chci tě… hned teď…“ otřel jsem se nosem o jeho hruď a pak mu přes triko skousnul bradavku.
„A ty mě chceš?“ vypadla ze mě otázka, až jsem se sám podivil.
Proč se ptám? Všichni mě chtějí, a je jedno, jestli pro prachy, nebo pro mou prdelku.
Ale tahle nabídka je VIP…
Čím dál víc jsem se tiskl na jeho ruku a čím dál víc se můj dech krátil. Doslova jsem se třásl, když přicházel okamžik, kdy bych nastavil zadek každému…
No, každému ne, ale jemu rozhodně.
Jen kdybych měl zdravé obě ruce, zaúpěl jsem v duchu, ale vzápětí jsem si stoupl na špičky a vrhl se na jeho ústa, zatím co moje zdravá ruka přidala na stisku a intenzivněji si pohrávala s jeho krasavcem.
Tino
Mrkl jsem na toho kluka, který očividně ostrouhal, a pak se nechal zatlačit do větší tmy.
Cítil jsem, jak jeho vzrušení narostlo do závratných výšin, a nejspíš kdybych řekl, ať se otočí a nastaví zadek, udělal by to bez mrknutí oka.
Byl takový se všemi?
Stačilo si jen říct?
A proč mě to vlastně zajímalo?
Když mě ale políbil, kouzlo okamžiku bylo pryč.
Dovolil jsem mu jen jedno otření jeho jazyka o ten můj, než jsem znovu sevřel jeho vlasy a zaklonil mu hlavu dozadu.
Vyndal jsem svou ruku z jeho kalhot a bylo mi jedno jak nelibě to nese, a stejně tak jsem naložil i s jeho rukou v mých kalhotách.
Zbývalo posledních pár vteřin.
„Jestli mě opravdu chceš, najdi si mě. A přesvědč mě, abych tě chtěl taky. Protože… moje odpověď na tvou otázku by teď zněla: Ne, nechci tě.“
Sotva jsem to dořekl, ozvalo se slyšitelné cvaknutí a nejspíš poslední, co ten kluk viděl, než se všechno ponořilo do úplné tmy, byl můj úsměv.
Myslím, že ani nezaregistroval, že jsem odešel. Pro něj jsem tam prostě v jednu chvíli byl, a pak už nebyl.
Výhoda oblečení, bot a několikaleté praxe.
Přeběhl jsem k baru, zatímco se začal ozývat jekot, volání a rány, natáhl si rukavici, zastrčil řetízek zpátky za rolák, vytáhl svůj batoh a nasadil si masku.
Měl jsem deset minut.
A za tu dobu se dalo stihnout dost věcí.
Vyběhl jsem ven, abych zkontroloval situaci a zároveň si zpátky vzal krabičku, abych po sobě nezanechal jedinou stopu.
Pak jsem se znovu vrátil do baru, propletl se tím zmatkem, aniž by si mě někdo všiml a vyloupl se před tím mladíkem, co se krčil u jednoho boxu.
Když se před ním z ničeho nic objevila moje maska, napřed ztuhl, a pak začal ječet, jakoby ho na nože brali. Jen jsem se ušklíbl a vyrval mu pár bankovek z tang.
Díky mému oblečení a té tmě kolem, ze mě nebylo vidět nic, kromě mé masky, takže, i když jsem před chvílí před nimi tančil vášnivý tanec, neměli šanci mě poznat.
„Blue Fox! To je Blue Fox!“ začal ječet někdo další.
„Ochranka! Někdo! Kde, kurva, jsou?!“ začal vřískat další hlas.
Nic dalšího už zaječet nestihli, protože jsem je nabral do žaludků, poslal je k zemi a zároveň přitom stačil obrat.
Zadíval jsem se, kde je ta královna všech královen, dostal se nepozorován až k němu, a pak mu z vlasů sebral jednu sponku.
Přitiskl jsem si ji k masce v místech, kde jsem měl rty, tak aby to viděl, a hned na to zmizel ve tmě...
Angelo
Jen kousek… Jen málo stačilo k tomu, abych dosáhl svého.
Nevím, jestli to v té tmě viděl, ale šokovaně jsem na něho zůstal hledět po jeho slovech.
Co? On mě odmítl? Jako vážně?
Uvědomuje si, co vlastně řekl?
Zatnul jsem zuby, když mě najednou odstrčil. Ale nestihl jsem ani zareagovat a všechno najednou pohltila naprostá tma.
Vztekle jsem praštil do zdi, ale pak vzápětí jsem se zkroutil bolestí, když mě zabolela ruka.
Narovnal jsem se a rozhlížel se kolem sebe. Neviděl jsem skoro nic, jen ten jekot a kravál…
A pak jsem ucítil jeho ruku. Dotkla se mých vlasů, a já už ho chtěl chytit, ale najednou zmizela a vlasy mi spadly do očí. Jen jeho obrys, jeho ruku s mojí sponou, kterou si přitiskl na rty jsem zahlédl jen proto, že byl tak blízko. Ale vzápětí tu už nebyl…
Tak tohle si někdo odskáče…
„Queen! Queen, jsi v pořádku?“ zaslechl jsem Nigela, který se hnal ke mně na podium. U baru se rozsvítila nouzová světla, a místo, aby se to uklidnilo, panika pokračovala.
„Queen!“ doběhl ke mně Nigel a chtěl mě obejmout.
„Jdi do hajzlu, kurva!“ zařval jsem na něho a silně ho odstrčil, až narazil do jednoho chlapa z ochranky.
„Jděte do hajzlu všichni! Na hovno ochranka, když se někdo takový dostal až sem! Na hovno všechno tohle! Jděte mi, kurva, z očí! Nikdo se ke mně ani nepřibližujte! Vypadněte! Hned!“
Jo, tak tenhle můj výstup znamenal několik věcí.
Málokdy takhle vyjedu. I když jsem často nepříjemnej, většinou si hlídám svůj slovník. I když mě často někdo naštve, neřvu, nejsem hysterka, ale můj tón a moje slova nenechají nikoho na pochybách, že je zle. Ale v momentě, kdy se projevím takhle, je lepší vyhlásit evakuaci celého města.
Za další… Nechal mě tu stát rozdělanýho. Nechal mě tu, a ještě si mě dovolil odmítnout!
Jak mohl…!
A za další… Moje spona! Jedna je mi k hovnu! Vždycky musí být pár!
„Co je to kurva za ochranku! Kde mám odvoz! Jděte všichni do hajzlu!“ zařval jsem na všechny, rychle si nacpal penis do kalhot, a pak vztekle zamířil ven.
„Ne!“ vytrhl jsem se, když mě chtěl Richie zastavit. „Dej ze mě ty pracky pryč! Nechci nikoho vidět, jasný?!“
Vypadl jsem z baru ven bez ohledu na to, že se kolem nemihla ani moje ochranka.
Bylo mi to jedno. Já byl nasraný, nadržený, a hlavně neukojený. A taky… odmítl mě…