Tino
Když jsem se probudil potřetí, hlava mi třeštila a já se jen tak tak doplazil ke kýblu v rohu cely, kam jsem se vyzvracel. Nejspíš následek všech těch šoků.
Po chvilce jsem se postavil na vratké nohy a opláchl se v malém umyvadle, kde tekla pouze studená voda, ale aspoň něco.
Všiml jsem si, že u mříží stojí tác s lahví pitné vody a balíčkem sucharů, jablko a kus chleba.
Nechtěl jsem si od nich nic brát, ale nakonec jsem usoudil, že pokud se z toho chci dostat, musím nabrat sílu.
V myšlenkách jsem byl zase u Angela.
Nezavrhl mě potom, co udělal Desmond? Bude se mnou ještě vůbec chtít být?
Podle hodin jsem prospal skoro celý den a nezdálo se, že by o mě někdo nějak jevil zájem.
Ne, že by mi to vadilo. Na samotu jsem byl zvyklý. Ale chtěl jsem vědět, co se děje.
Jenže ani na moje volání a křik tentokrát nikdo nepřišel.
Cítil jsem…
Bezmoc a frustraci. A taky strach.
Ne, o sebe, ale o Angela, a taky o to, co Desmond zamýšlí. Pořád mi hlavou běželo, jak se to takhle mohlo zvrtnout.
Byla to moje chyba?
Nejspíš…
Tu noc jsem oka nezamhouřil a přemýšlel, jak se odsud dostat a najít Angela.
Zabral jsem až někdy k ránu a s trhnutím se probudil, když jsem na chodbě zaslechl hlasy.
Jeden byl klidný a druhý rozčilený.
Poznal jsem v něm hlas Mikeho a po chvilce rozeznal i jednotlivá slova.
Dožadoval se toho, aby mě mohl, jakožto lékař prohlédnout, a ve mně vzklíčila naděje.
Mike ví o Angelovi a o mě. A jak jsem ho znal, nejspíš nedal na Desmonda, ale snažil se najít pravdu sám.
Po několika nekonečných minutách jsem zaslechl kroky a vzápětí se objevil dozorce s Mikem v patách.
„Potřebuju pacienta prohlédnout a přes mříže to jaksi nepůjde!“ utrhl se Mike na dozorce, který očividně neměl snahu otevřít celu.
„Kellene!“ vyštěkl po chvilce přemýšlení dozorce, „čelem ke zdi a ruce za hlavu! A ani krok, pokud nechceš, aby to schytal i tady doktůrek!“
Udělal jsem, co chtěl, a pak zaslechl cvaknutí zámků.
„Máte pět minut!“ uslyšel jsem ještě, a pak kroky vzdalující se od cely.
„Tino! Nemáme moc času!“ vyhrkl Mike, když jsem se otočil a hned mě za paži stáhl na postel, abych si sednul.
Angelo
Když jsem se probudil, byl už den. Podíval jsem se do okna, a v tu chvíli se mi z očí spustily slzy.
Vzpomněl jsem si na to krásné ráno tam venku, s Valentinem. A začal jsem tohle umělé nebe nenávidět ještě víc. A pak jsem pohledem zavadil o figuríny oblečené do našich kostýmů…
Ten smutek a stesk po Valentinovi na mě padl tak moc, že jsem nedokázal plakat potichu. Měl jsem strach, aby byl v pořádku, aby mu jeho bratr, nebo kdokoliv z jeho poskoků, něco neudělal v záchvatu té jejich rádoby spravedlnosti. Mé vzlyky byly slyšet, i když jsem se zahrabal pod peřinu a snažil se to potlačit. Celý jsem se třásl a nedokázal jsem se prostě zastavit.
A, i když jsem na zádech ucítil ruku, přesto mi chvíli trvalo, než jsem se aspoň trochu utišil a konečně vylezl z pod peřiny.
„Jak je ti?“ zeptal se mě Rudy, jen co jsem vykoukl.
„Jak asi?“ popotáhl jsem, a konečně se posadil.
„Na slzy se neptám. Myslím tím zdravotně,“ pohladil mě po vlasech a podal mi kapesníky.
Když jsem se vysmrkal, otřel si oči, konečně jsem se pořádně nadechl.
„Chci se tě zeptat, pokud bude podzemí odstřihnuto, máš se jak spojit se svými lidmi dole?“
„Jo, s tím nemám problém. I kdyby se úplně odpojili od vedení, máme své komunikační kanály. Už tví rodiče jednou řešili menší vzpouru, a proto jsme se takhle pojistili. Bylo to hodně dávno, taky byli tenkrát mladí.“
„Ale jdi. Stejně vím, že jsi to byl hlavně ty, kdo se o to všechno staral. Pomáhal jsi jim,“ zavrtěl jsem hlavou.
„No, možná. Ale tentokrát… Pomalu mě odsouváš na druhou kolej. Jsi silnější než moje sestra s manželem dohromady,“ pousmál se Rudy.
„Uměl by ses napíchnout na jejich rozhlas, abych mohl k nim promluvit? Nejspíš to pak odstřihnou, ale než to rozkódují, mohl bych těm lidem dole říct aspoň pár vět.“
„Jo, to není problém.“
„Dobře. Najím se, uklidním se, a ty se mezitím z mé pracovny na ně napíchni. A jakmile skončím vysílání do podzemí, tak tu chci mít hlavního šéfa bezpečnostního. Ale jen jeho, bez syna. To prosím zařídíš ty, Michaeli, ano?“ otočil jsem se ke dveřím, když se ukázal sluha.
„Tak jo, jdu na to,“ vyhrabal se Rudy z postele, hodil na sebe lehký župan a hned si to kráčel do pracovny.
Po cestě si ještě stihl poručit kávu a dobrou snídani. Vlastně už oběd, protože už bylo něco málo po poledni.
Jo, on v sobě hrdost a sílu rodiny Marshallů rozhodně nezapře, a může se snažit to skrývat, jak chce.
Tino
Nevěřil jsem vlastním uším, když mi Mike začal vyprávět o tom, co se všechno do této doby odehrálo.
Nechápal jsem to.
Pořád jsem měl naději, že se mi podaří Desmonda nějak přesvědčit, ale teď…
Teď mi došlo, že jsem ztratil bratra.
Svěsil jsem hlavu a zadíval se na zem.
„Mrzí mě to, Tino, ani nevíš jak. Ani já jsem netušil, že by Sid byl něčeho takového schopný. Nemá po kom být takový. Tvůj táta byl jako ty, laskavý a vstřícný, a tvoje máma byla milá a často stahovala tvého tátu na zem, když se až moc zasnil. Desmondovu matku moc neznám, ale vím, že by si Roy nevybral nikoho, o kom by jen tušil, že by mohl ublížit lidem, které má rád.“
Povzdechl jsem se, a pak se na Mikeho zadíval.
„Mám strach o Angela. Mám strach, co je Desmond schopný ještě udělat. Musím se odsud nějak dostat Mike. Já…“ prsty jsem si vjel do vlasů, prudce vstal, a pak kopl do postele. „Zatraceně! Vždyť ani nevím, co dělat!“
Vykřikl jsem zoufale, a pak se zhroutil do kleku na zem.
Angelo mě potřeboval. Nebo ne? Ale i kdyby. I kdyby na mě zanevřel po tom, co se stalo, chci aspoň vědět, že je v bezpečí.
Škubl jsem s sebou, když se zase ozvaly kroky.
„Budu muset jít, ale… pokusím se tě odsud nějak dostat. A nejen já. Nejsi v tom sám, Tino. Ale je nás pořád hodně málo, abychom se mohli postavit Desmondovi. Ale ty… ty bys byl schopný ho zastavit. Jen ještě jedna věc. Ne, Desmond, ale ty jsi Blue Fox, že ano?“
Jeho naléhavý šepot a poslední slova se mnou trhla, ale při pohledu do jeho očí jsem věděl, že aspoň on si zaslouží pravdu.
„Ano. Jsem Blue Fox. Dělal jsem jen to, co jsem považoval za správné,“ odpověděl jsem mu tiše a zrovna v tu chvíli došel k cele dozorce, a snad ve stejnou chvíli, kdy otevřel pusu zapraskal veřejný komunikátor.
Angelo
Trvalo to nějakou dobu, než konečně Rudy spokojeně a s úsměvem vstal od stolu.
„Tak, sice to trvalo, protože mají svůj vlastní obvod, a na spojení s povrchem se používá komunikační přístroj jediný, a to z kanceláře správce, ale jsem tam. Pokud budou hodně šikovní, tak můj blokační kód rozluští nejdříve za pár minut. Ale museli by mít mezi sebou někoho hodně šikovného. A pokud si dobře pamatuji, tak Kellen mluvil o tom, že Valentino je na tyhle věci dobrý. Ale pokud ho zavřel, nebo...“
Rudy se zasekl, pohlédl na mě, na moment sevřel rty, ale pak pokračoval.
„Pokud ho zavřeli, tak ho k tomu ani nejspíš nepustí. Ale raději počítej tak s maximálně pěti minutami, tak se to snaž zkrátit co nejvíc, a na hlavní body, které jim chceš říct.“
Zavolal jsem si ještě Michaela, požádal jsem ho, ať Brandona okamžitě pošle něco dělat do spodního patra, aby neslyšel ani jediné slovo. A taky ať dá vědět šéfovi bezpečnostního, že už může přijít, ale ať taky čeká ve spodním patře. A vlastně ho může Brandon obsloužit, než tam dojdu.
Když Michael potvrdil, že Brandon už je dole, zavřel moji pracovnu a šel pro toho šéfa, abych na něho pak nemusel čekat. Ať počká on, stejně se mnou chtěl mluvit.
Posadil jsem se za stůl, a položil ruku na tu malou krabičku. Opravdu malá a nenápadná, ale stačí zmáčknout jediné tlačítko a dole uslyší, co jim chci říct.
„Jak poznám, že nás odstřihli?“
„Rozsvítí se tohle červené světýlko, dokud svítí zelené, jsi na příjmu,“ ukázal mi Rudy.
Zhluboka jsem se několikrát nadechl, podíval se na Rudyho, který se na mě povzbudivě usmál, a pak jsem stiskl tlačítko…
„Pro všechny, kteří mě slyšíte… Dříve, než začnete pokřikovat, nejprve si mě vyslechněte. Mluví k vám Marshall. Dobře vím, co všechno vám Kellen Desmond navykládal. Ale musíte vědět, že je to lež. Jeho povstání je vedeno jen pod osobními pohnutkami. Jen proto, že je zamilovaný do svého bratra a nechce Valentinovi dovolit, aby byl s někým jiným. Není v tom nic víc než osobní nepřátelství a jemu na vás vůbec nezáleží. Pokud ano, neudělal by, co udělal. Tím, že uzavřel hranice, nedostanou se k vám zásoby jídla, nedostanou se k vám léky, které potřebujete. Nazval mě vydřiduchem, řekl že jsem Angelo White. Že vás zneužívám pro pokusy, a spoustu dalších lží. Moje finance slouží proto, abych vytvořil vakcínu proti krysí nemoci. Na povrchu v nemocnici jsou vaši lidé, kteří se již léčí a budou se brzy moct vrátit za vámi. Ale ti, co teď onemocněli, nebo onemocní dole, k pomoci se včas nedostanou. A není to tím, že bych vás držel jako rukojmí. To Desmond uzavřel hranice, za ním byste měli jít! Můj majetek slouží k tomu, abyste vy dole dostávali slušnější plat, než jaký je vám schopna zajistit vláda, zajišťuji chod vaší nemocnice! Bývalý správce byl poslaný dolů proto, že tyhle peníze pro vás, on zpronevěřil pro sebe. Můžete si myslet, že si vymýšlím, může vám Kellen tvrdit, že jsou to další mé lži. Ale minimálně jeho bratr to může potvrdit, a proto ho zavřel, a proto mu nedovolí s nikým z vás mluvit. Proto vám nalhává, že ho Angelo Whitte oblbnul. Desmond sleduje jen svůj vlastní profit a na ničem jiném mu nezáleží! A proto mě chtěl zabít, protože jsem ten, kdo o něm zná pravdu. Sami poznáte, jestli lžu nebo ne. Můžete mít dole zásoby, jaké chcete. Ale jsou věci, které z povrchu dostanete jen díky mým penězům, a ty se k vám teď nedostanou, protože to Desmond nedovolí, aby vám nalhal, že já jsem ten, kdo za to může. Kellene Desmonde! Tahle zpráva je teď pro tebe osobně! Jestli se něco stane tvému bratrovi, tak věř tomu, že se nikde přede mnou neschováš! Slyšíš? Radil bych ti ho pustit a nechat jít! Ty ho nemiluješ, ty ho chceš jen vlastnit. Ty neznáš jeho úsměv, ale já ho znám až moc dobře. S tebou si nepovídal, ale mě vyprávěl o hvězdách! Ty jsi ten, kdo ho nezná, ty jsi ten, kdo těm dole vykládá nehorázné lži! A ty jsi ten, kvůli komu se teď mobilizují bezpečnostní složky, které budou hlídat východy jak ve městě, tak venku! Slyšíš mě Desmonde? Slyšíte to vy všichni ostatní? Valentino Kellene, přijdu si pro tebe! Nenechám tě dole, miluj-“
Mluvil jsem hodně rychle, ale důrazně a srozumitelně. Snažil jsem se do těch pár minut vměstnat co nejvíc, ale stejně jsem neřekl všechno. Jen jsem doufal, že Valentino slyšel má poslední slova, než se přerušilo spojení.
Tino
Když Mike odešel, zaposlouchal jsem se do hlášení. Bohužel tady nebylo moc slyšet, jen se mi zdálo, že slyším Angela. Ale asi to bylo jen moje zbožné přání.
Proč, a co by tady vůbec hlásil? Možná to, že nás všechny nechává na pospas osudu? Že si to zasloužíme, po tom všem, co jsme udělali? Ani bych se nedivil. Desmond byl schopný všeho. Ve své slepé víře a posedlosti.
A přitom by z něj mohl být skvělý vůdce, který by naše město mohl pozvednout.
Povzdechl jsem si a v myšlenkách se vrátil do minulosti, kdy bylo ještě všechno jinak a se Sidem jsme byli nerozlučná dvojka. Jenže jediná cesta na povrch všechno změnila.
Ztratil jsem bratra, ale získal lásku svého života, o kterou možná přijdu taky.
Kdybych mohl vrátit čas, změnil bych něco? Rozhodně ne. I kdyby to teď skončilo, to krásné, co jsem měl s Angelem mi nikdo nevezme.
Nějaký křik mě vrátil zpátky na zem.
Něco se dělo, ale nedokázal jsem toho moc pochytit.
Mohl jsem se jen modlit, aby Desmond opravdu nevymyslel nějakou šílenost a neobrátil svůj vztek a pomstu, proti Angelovi.
Angelo
Chvíli bylo ticho a já se upřeně díval na to červené světýlko, které se rozsvítilo, dokud mě Rudy nechytil za ruku a nestáhl ji dolů z vysílače.
„To bylo dobrý, jen… Doufám, že je ti jasné, že to Desmond znovu obrátí proti tobě? Že si vymyslí něco, co tvoje tvrzení vyvrátí a on to otočí ve svůj prospěch?“
„Jo, je mi jasné, že se o to pokusí. Ale doufám, že to, co jsem řekl, nahlodá některé lidi a oni začnou pochybovat. A hlavně… Řekl jsem jim pravdu. Na jak dlouho chce Desmond uzavřít podzemí? Tady na povrchu za těchto podmínek s ním nebude chtít nikdo vyjednávat. A lidi tam začnou strádat, začnou umírat, a začnou být nespokojení, a to se nakonec proti Desmondovi obrátí,“ namítl jsem. „Jen doufám, že ty moje poslední slova Valentino slyšel.“
„Určitě slyšel. Napojil jsem se na celý podzemní obvod komplet. Ale na druhý pokus už to nevyjde. Kellen zajistí, aby se to už nestalo.“
„Jak dlouho je město schopné vydržet bez provozu tam dole, pokud by se rozhodli všechno vypnout a přestat pracovat?“ vstal jsem od stolu a přesunul jsem se do ložnice, abych se mohl obléct a jít do spodního patra za návštěvou.
„No, jsou nějaké rezervy, město by mělo být schopno fungovat minimálně měsíc až dva. Potom už ne. Záleží na tom, jak dlouho celé to jejich povstání bude trvat.“
Když jsme se oba dva oblékli, vrátili jsme se ještě na moment do pracovny, a já zapnul holomapu.
Zadíval jsem se na ni, a po chvíli jsem ukázal na jedno místo.
„Dá se tady žít?“
„No, tohle město je blízko moře, má dost velké přírodní zdroje, a navíc, není tam taková mentalita, jako je tady. Takže ano, dá se tam žít. Ale je to daleko, a lidi mají strach opustit jistotu, takže raději zůstávají tady.“
„Dobře, to mi stačí. Za šéfem bezpečáků půjdu sám. Nechci, aby o tobě věděl, ano? Neboj, bude se mnou Michael,“ uklidnil jsem ještě Rudyho, když stáhl obočí.
Věděl jsem, že se účelově straní veřejného života, i kdyby se svým majetkem mohl s přehledem postavit vedle mě na první místo. Své majetky skrývá, žije skromný život, který má rád. A to, že nedává na obdiv své bohatství, má jeden jediný důvod. Je to rezerva, kdybych já už nemohl zajišťovat to, co zajišťuji teď. Kromě mě, protože jsem jeho synovec, o tom ví jen můj šofér Paolo, jeho nevlastní bratr.
A taky jsem věděl, že by se Rudy kvůli mně klidně obětoval a šel se mnou, a to já nechtěl.
Na moment jsem ho na díky objal, a pak už jsem se vydal dolů do spodního patra.
Sid
Ten zmetek! Ten malý hajzl! Ten parchant! Ten zkurvysyn! Měl jsem ho zabít hned při první příležitosti!
Vzteky jsem rozmlátil stůl, i když ten jeho hlas už dávno utichl nejspíš kvůli tomu, že se Liamovi konečně podařilo přerušit spojení.
„Jonesi! Zajdi zkontrolovat Valentina! Pokud to bude nutné, klidně mu usekni nohu!“ zařval jsem vztekle, protože teď už mi opravdu došla trpělivost.
„Hale! Zjisti, jak jsou na tom lidé! Liame! Obnov, kurva, spojení, ať můžu ke všem promluvit!“
Přecházel jsem vztekle po kanceláři a snažil se vymyslet plán, jak z toho ven.
„Side, někdo s tebou chce mluvit!“
„Nemám čas!“ otočil jsem se prudce, když jsem ode dveří uslyšel Brendonův hlas, který hlídal hranice.
Ovšem, jakmile můj mozek zaregistroval, že není sám, a co víc, toho, s kým byl jsem poznával, můj vztek se změnil ve zvědavost.
„Klidně můžu přijít jindy,“ odfrkl si ten mlaďoch a pohodil hlavou.
„Nechte nás o samotě,“ zabručel jsem a nespouštěl z něj oči.
Po chvilce mi už bylo jasné, odkud jsem znal. Ze správ z oslav. Měl nějakou potyčku s Whittem.
„Žádné občerstvení? Nic, na co bych si mohl sednout? Máte opravdu chování hovad, to se musí nechat. Málem mi ta gorila zlomila ruku když-“
Nenechal jsem ho domluvit. V mžiku jsem byl u něj a přirazil ho zády na zeď.
Čekal jsem, že ho zastraším. Jenže on…
„Oho, takže ty takhle,“ zašeptal, chytl se mě kolem krku a otřel se o mě. „Mám rád drsné chlapy. Velké chlapy. Sexy chlapy. Sice nerad nastavuju, ale u tebe udělám výjimku.“
Jeho dech prosycený nějakým ovocem se mi otřel o rty.
„Co chceš,“ zavrčel jsem, bez známek toho, že by to jeho rádoby svádění na mě mělo nějaký účinek.
„Co chci? To samé, co ty. Nebo aspoň skoro. Chci Whitta. A Valentina Kellena. Na oplátku ti zajistím přístup všeho, co ti Whitte odmítne dát. Chceš přece ukázat lidem, jak se mýlí, ne? Když uvidí zásoby jídla a léků i se zavřenými hranicemi, komu uvěří?“
Zamračil jsem se a odtrhl ho od sebe.
„Valentino-“
„Je tvůj bratr. Já vím. Ale ponížil mě! Stejně jako Whitte! A teď chci já ponížit jeho! Zničím Kellena před Angelovýma očima! A až s nimi skončím, pokud z nich něco zbyde, dám ti je jako dárek. Vlastně… je to i docela dobrý nápad. Docela rád bych viděl, jak se bude Whitte tvářit, až před ním budeš klátit svého bratra.“
Ten malý hajzlík se mi líbil čím dál víc.
Nestoudný, drzý, provokativní, krutý, manipulativní, chytrý.
Nemusel jsem mu věřit, ale pohled na něj mi dával jasně najevo, že to myslí vážně.
„Fajn,“ napřáhl jsem ruku.
„Ts, ts, ts… takhle ne. Takhle…“
Než jsem se stačil nadechnout, měl jsem ho zase kolem krku a jeho jazyk v puse.
Angelo
Šéf bezpečnostních složek už na mě čekal v salonku jednoho ze spodních bytů. Brandon mu právě nalíval víno, a když jsem vešel, okamžitě jsem ho poslal pryč.
„Moment, prosím,“ zavřel jsem ještě na chvilku dveře a otočil se k Michaelovi.
„Běž nahoru a hned mi vytáhni záznam odsud od chvíle, co sem Frentman přišel. Chci vidět všechno až do chvíle, kdy jsem tu přišel já. Chci vědět, co všechno-“
„Chápu, vím, o co vám jde. Zařídím to, pane“ odpověděl mi Michael také šeptem, a hned odešel nahoru.
Já jsem se vrátil do salonku a hned jsem se šéfovi bezpečnostních složek, Frentmanovi omluvil.
„Co se týká toho, co se mi stalo, řeknu vám jen to hlavní. Unesl mě Desmond Kellen, kterého pan Marshall ustanovil novým správcem podzemí. Bohužel, ani pan Marshall nemohl tušit, že se z něho vyklube něco takového, a je z toho dost zděšený. Navíc, při svém pobytu dole se mi Desmond Kellen přiznal, že to on je Blue Fox. Má u sebe dokonce i některé mé věci, i věci jiné, které ukradl. Viděl jsem i jeho masku. A, aby toho nebylo málo, rozhodl se vyvolat povstání. Takže se musíte připravit na nejhorší. Doporučoval bych vám mít zajištěné všechny východy, i ty mimo kopuli. A to doporučuji důrazně. Nebo se taky může stát, že se všichni ze spodu vyhrnou na povrch. Můžou být ozbrojení, můžou tu nadělat pořádný zmatek a chaos. A nevím, jak byste to potom vysvětloval vládě. Ostatně, na zítra mám schůzku s předsedou vlády, a zmíním se o vás, jak jsem spolehlivý a jak jste se sám angažoval na mém nalezení. Můžete určitě od něj čekat nějakou pochvalu a odměnu, o to se postarám. Jste jediný, komu z bezpečnostních složek můžu naprosto důvěřovat, pane Frentmane.“
Seděl jsem s ním docela dlouho. Podařilo se mi ho rozmluvit, a společně jsme probrali, jak si on představuje ochranu města. Samozřejmě jsem mu to nenápadně podsouval tak, aby si myslel, že ty jeho nápady jsou ty nejlepší. A hlavně… Při zmínce o předsedovi vlády, a odměně, mu dost jasně zasvítily oči.
Když jsem se s ním rozloučil, a pak jsem se odebral konečně do horního patra do svého bytu, byla už skoro noc, a já byl unavený snad ještě víc než předchozí den.
Nechal jsem se ošetřit, dal jsem si s Rudym dobrou večeři, a pak jsme se posadili v salonku do pohodlných křesel, popíjeli víno a dívali se na zprávy, kde se právě probíral můj únos.
A když už jsme to nemohli poslouchat, vypli jsme to, a zkoušeli vymyslet, jak budeme dál pokračovat.
Já měl jasno v některých krocích.
Dostat co nejdříve Valentina ven, pokud se on nahoru nedostane dříve sám. Což bych se ani nedivil. Sledovat dům na Rose Street, jestli se tam náhodou neobjeví. Začít převádět můj majetek do přímořského města, nechat si tam pod jménem Marshall zajistit co nejlepší bydlení tak, abych měl nejbližší sousedy minimálně kilometr daleko. A Michael mi na poledne druhého dne domluvil oběd s předsedou vlády.
A to byl teprve začátek…
Sid
Musel jsem uznat, že líbat uměl zatraceně dobře.
Vyhodil jsem si ho na klín, jeho nohy omotal kolem pasu a druhou rukou zabrousil pod jeho hedvábnou košili.
Když však jeden knoflík uletěl, sevřel mi vlasy a škubnul mou hlavou nazad.
Zavrčel jsem, pokusil se ho kousnout, ale on se mi znovu přisál na rty.
„Když mi tu košili roztrhneš, těžko to budu vysvětlovat,“ zasmál se mi do rtů, které olízl, a pak se vymanil z mého sevření.
Obešel mě a zacouval směrem k jediné židli.
„Brandone, jak to vypadá?“ promluvil do komunikátoru, a přitom si začal rozepínat knoflíčky košile.
„Právě spolu mluví v salonku. Ale nejspíš o mě něco tuší. Mám takový dojem, že mě ten jeho sluha začíná až moc hlídat,“ uslyšel jsem něčí tichý hlas.
„Ještě chvíli to vydrž. Pokud mému otci nařídí hlídat hranice, vítězství je naše,“ odpověděl a hned na to komunikátor vypl.
Chtěl jsem po něm chmátnout, ale on se mi se smíchem vysmekl a mě na hlavě skončila jeho košile.
Teď jsem začal litovat toho, že jsem ten stůl rozflákal.
Když se zase zastavil, rozepl si kalhoty, olízl si rty a zase zapnul komunikátor.
„Vyšlete náklad. Jeďte k bráně C,“ oznámil stroze do komunikátoru, který hned zase vypnul.
Tentokrát se mi ho podařilo chytit.
„Nemám rád, když si se mnou někdo hraje,“ zavrčel jsem mu do obličeje a drtivě ho sevřel.
„Opravdu? Já hraní miluji…“ zašeptal a kousl mě do brady, až jsem cuknul. „A nejraději si hraju s velkýma věcma.“
Než jsem stačil mrknout, vyklouzl mi jako had, doklekl na zem a začal se dobývat do mého poklopce.
„Měl bys dát vědět svým lidem, ať čekají u sektoru C. Chceš přece, aby tě měli za hrdinu,“ zvedl ke mně oči, ušklíbl se a vzápětí zmizel můj penis v jeho puse.
„Liame. Svolej všechny do sektoru C. Zavolej, koho můžeš. A všem řekni, že tam je můj dar pro celé podzemí, aby věřili, že to myslím dobře a Whitte se jen snaží všechny oblbnout.“
Hned jsem zase komunikátor vypl a sykl, když se mi ten kluk otřel zuby o penis. Chvilku jsem ho sledoval, nechal se ovládnout vzrušením, a pak se ušklíbl.
„Teď to bude po mém,“ zachrčel jsem, vjel mu prsty do vlasů a pevně sevřel.
Angelo
Druhý den Rudy odjel k sobě domů. Prý nemůže nechat krámek zavřený, kdo ví jak dlouho. A taky jsem věděl, že ho takový život v přepychu unavuje, a proto jsem mu to nezazlíval.
Stejně jsem měl pocit, že přede mnou něco tají. Takový ten pocit, jako že neříká všechno. Ale věděl jsem, že mě nikdy nezradí, a tak, pokud si pro sebe něco nechává, tak proto, aby mě chránil, nebo proto, že informace nemá ještě úplně ověřené. A taky, pokud má komunikovat s někým z podzemí, bude potřeba, aby to nebylo tady, kde je Brandon. Už tak jsem si musel dávat pozor, aby neslyšel některé věci.
Proč jsem ho ještě nevyhodil? Protože ho nechávám v naději, že je všechno OK.
Ale moc dlouho to trvat nebude a pastička sklapne. A pak hezky pošupe dolů za Desmondem.
Dobře jsem si před ním tajil všechno, co se mého majetku, práce a transakcí týkalo.
Byl tu opravdu jen do počtu, aby pomohl Michaelovi, ale zřejmě si budu brzy hledat nového sluhu.
Už jsem měl docela dost materiálu, které mi Michael nashromáždil.
Věděl jsem, že Brandon byl ten, kdo pustil Nigela na můj heliport. Věděl jsem, že občas s Nigelem a s Finnim mluví, a věděl jsem, že jeho miniaturní konto se začíná trochu víc rozrůstat, a z mých peněz to nejde. A taky jsem věděl, že včera, aniž by to měl dovoleno, mluvil s Frentamen, než jsem za ním přišel.
Na obědě s předsedou vlády, jsem zmínil Frentmana, tak, jak jsem slíbil. Sice se mi u toho křivily i prsty na nohou, ale budiž. Každá horlivá snaha v můj prospěch se mi hodí. Upozornil jsem předsedu vlády, co se chystá, a jaký to může mít dopad na město. Slíbil, že se s tím začnou zabývat ve vládě co nejdříve, a že osobně dohlídne na to, aby bezpečnostní složky pod vedením Frentmana fungovaly naprosto bez chyby.
Ne oni, ne bezpečnost, ale prakticky jsem to já, kdo tomuto městu vládne…
Když jsem se vrátil z města, přičemž se můj oběd venku samozřejmě neobešel bez zájmu médií, byl jsem docela dost unavený. Ale přesto jsem se s Michaelem vydal na Rose Street. Přemluvil jsem ho, abychom tam chvilku počkali. Seděli jsme ve vznášedle, pozorovali ztmavlý dům, a já mu přitom vyprávěl, jak moc dobře mi bylo tady, jak moc dobře jsem se cítil na oslavách, a hlavně, jak šťastný jsem byl tam venku, za kopulí…
Potřeboval jsem o tom někomu říct. Pořád jsem na Valentina myslel a nedokázal jsem se od toho oprostit. Měl jsem ho plnou hlavu, a ve chvílích, kdy jsem se zapomněl, nebo neměl co dělat, mé myšlenky k němu hned utíkaly a mě zas bylo za ním teskno.
Bylo hodně k půlnoci, když jsme se vraceli zpátky, a mezitím se ještě musel ozvat Rudymu, že nejsem venku sám, a že jsem v pořádku.
Sid
Vždycky jsem říkal, že bych se nikoho z povrchu ani nedotkl.
No, jak se říká, nikdy neříkej nikdy.
„No tak! Neser se s tím! Hlouběji! Pořádně! Musím tě to učit!“ vykřikoval Nigel, jak jsem se během jeho práce pusou dozvěděl.
Teď stál čelem ke stěně, o kterou se opíral rukama a já ho nabíral pěkně zezadu.
„Nepoučuj mě!“ zavrčel jsem na něj a vzápětí ho pleskl po zadku, až se celý stáhl a zasténal.
Zadkem uměl hýbat zatraceně dobře a zanedlouho už jsme se oba nechali pohltit vášní.
Cítil jsem jakési zadostiučinění, když konečně zmlkl, a pak vykřikl a začal kňourat, jakmile jsem si sedl na stoličku a jeho si na sebe doslova nabodl.
Jeho nehty zanechaly na mých ramenou škrábance a já je tam cítil ještě druhý den ráno.
Samozřejmě, že jeho plán vyšel.
Lidé, kteří se začali dožadovat odpovědí po Whittově prohlášení, se velice rychle utišili, když viděli to množství zásob, které bylo doručeno.
S tímhle by mohly být hranice zavřené i rok a nikdo by nestrádal.
Tak nějak jsem začal doufat, že Nigela ještě uvidím a ve vší té vášní a zápolení jsem docela vypustil z hlavy i Valentina. Ten se ovšem další den přihlásil sám přes dozorce.
Prý se mnou potřebuje mluvit. A já…
Já si najednou uvědomil, že to, co k němu cítím je jen touha vlastnit něco, co nikdy nebylo moje, a přitom jsem na to měl největší právo.
A taky…
Valentino byl prostředek, jak zničit Whitta.
Angelo
Další dva dny jsem nebyl v kontaktu ani s Rudym. Myslel jsem, že se zblázním. Neměl jsem žádné zprávy o tom, co se děje. Věděl jsem jen to, co veřejně sdělovaly média, a nějaké kusé informace od Frentmana. Ale to bylo všechno.
A tak, abych něco dělal a nemyslel jen na Valentina, rozjel jsem své vlastní pátrání.
Bylo to už skoro týden, a já s tím pořád nepohnul.
A začínal jsem být čím dál víc nervóznější. Michael se mě snažil uklidnit, ale akorát svou starostlivostí přiléval olej do ohně.
„Krucinál! Jak dlouho tě zaměstnávám, že nevíš takovou hloupost!“ vyjel jsem na něho jedno ráno, kdy mi měl domluvit schůzku s Frentmanem, abych se poptal, jak to všechno pokračuje.
„Ale, pan Whitte,“ zadíval se na mě trochu šokovaně. „Říkal jste, že až další den, chcete mít schůzku, pak zas dneska, asi třikrát jste měnil místo setkání, já vážně už nevím co-“
„Brandone!“ nenechal jsem ho domluvit a zavolal jsem na druhého sluhu. „Kde a kdy mám mít schůzku s Frentmanem?!“
„Říkal jste ve městě, v restauraci Lady G., pane. A chtěl jste to na dnes na večer,“ mírně naklonil hlavu a zadíval se na Michaela.
„Vidíš? Takhle to mělo být! Jsi už starý a zapomínáš! A mě se to vůbec nelíbí! Takže ode dneška tvoji práci přebere Brandon a ty se budeš starat o služebnictvo, které má na starosti úklid obou pater, rozumíš? Už mě nebaví se pořád doprošovat a jsi pomalý! Vem si příklad s Brandona!“
Michael nemohl být víc šokovanější. Byl z toho tak mimo, že se nevzmohl ani na slovo, jen s mírnou úklonou odešel, aby si přestěhoval věci do nižšího patra, kde teď bude jeho místo.
„Brandone, zajisti mi tu schůzku,“ teatrálně jsem si povzdechl.
„Už je to zařízeno, pane,“ usmál se sluha. „Potřebujete ještě něco?“
„Jo, oběd, a pak mi pomůžeš vybrat něco z oblečení, ať večer nevypadám jak strašidlo. Teď můžeš jít,“ mávl jsem na něho rukou.
Když jsem osaměl, otočil jsem se k zrcadlu a sám pro sebe jsem se usmál.
Jo, takže to bychom měli…
Sid
Myslel jsem si, že by Valentino za těch pár dní, kdy se na něho všichni vykašlali, mohl dostat rozum.
Ale on ne. Pořád ta samá písnička. A já už toho začínal mít opravdu dost.
Byl jsem plný rozporuplných pocitů.
Nechtěl jsem Valentinovi ublížit, ale přesto mě k tomu něco čím dál víc nabádalo.
Možná to bylo tím, jak byl neústupný? Možná tím, co jsem viděl v jeho očích?
Ať to bylo, jak chtělo, byl jsem rozhodnutý ho z vězení nepustit.
Za žádnou cenu se nesmí dostat k tomu spratkovi. A, pokud se k němu dostane, tak jedině proto, že já budu chtít.
Během následujících dvou dnů se nestalo nic zásadního. Lidé se smířili s tím, že hranice zůstanou zavřené, ostatně darů měli víc než dost, a ti nejschopnější si připravovali zbraně, abychom mohli vyjít na povrch.
Valentino se choval pořád stejně, o Whittovi nebyli žádné zprávy, a Nigel byl u mě každý den.
Stejně jako teď, kdy jsem ležel na zádech na posteli v pokoji, který jsem si nechal zařídit z Whittovy bývalé kanceláře, a sledoval, jak si mě Nigel pomalu osedlává.
„Kruci… na tu tvoji velikost… si asi jen tak nezvyknu…“ vydoloval ze sebe, když konečně dosedl a já si ho na sebe narazil ještě víc, což okomentoval zasténáním.
„Zítra… si pro tebe… přijdou bezpečáci… od otce… ach, zatraceně… ale všechno… je domluvené…“ zasténal při každém dosednutí, když se začal pohybovat.
„A co Whitte?“ zabručel jsem, pevně Nigela chytil, a pak ho sám začal nabírat tak, jak jsem to měl rád.
„Side!“ vykřikl, zvrátil hlavu dozadu a jeho nehty se mi zaryly do hrudi. „O něj… se… neboj… mám… plán… jak ho… zničit… ach!“
Spokojeně jsem přivřel oči, když se Nigel celý stáhnul. Jo, nikdy bych neřekl, že sex s někým z povrchu, a ještě k tomu s bohatým frackem, může být tak… návykový.
Ale ten pocit, že ho můžu ovládat, že ho mám v hrsti, byl nepřekonatelný.
„Musím už jít,“ ozval se Nigel o tři hodiny později a se skučením se zvedl z postele.
Zálibně jsem se díval na to, jak se obléká a uvědomil si, že se mi možná až moc dostal pod kůži. Ale byl to jen sex, vášeň, touha mít něco, co nikdo neměl, a spolupráce. Nic víc.
„Side?“ vyrušil mě z myšlenek Nigelův hlas a než jsem stačil mrknout, měl jsem ho plnou pusu. „Zítra na sebe dávej pozor. Pro jistotu.“
Ještě dlouho potom jsem zíral na zavřené dveře s hlavou plnou otázek.
Angelo
„Pane, děkuji za důvěru,“ úlisně se přimluvil Brandon, když jsem se usadil k obědu.
„To je v pořádku. Nevyhodím ho jen proto, že dobře sloužil už mým rodičům,“ zamračil jsem se, jako by mi to vadilo. „Ale nezaslouží si být už tady. Dokonce na tebe donášel, snažil se tě očernit. Ale prominul jsem mu to. Je starý a má strach, že ho nebudu už vůbec chtít. Přišel se mi osobně za to omluvit.“
Dobře jsem si všiml Brandonova úšklebku.
Jo, začíná to zabírat. A Michael to završil tím, že se po obědě ukázal nahoře, a já mu řekl, aby se omluvil i Brandonovi. A i když se trochu „cukal“, nakonec to udělal.
„Nikdy bych to do něho neřekl,“ povzdechl si Brandon, když mi podával sklenici s vínem.
„Já taky ne,“ napil jsem se, abych zamaskoval další úsměv.
Ale ten úsměv, který jsem na moment nahodil, Brandon neviděl. A co dalšího neviděl, bylo to, že Michael má ve spodním patře svou místnost, odkud bedlivě sleduje každý Brandonův krok. Dokonce se napíchl i na jeho náramek, aby ho mohl odposlouchávat i mimo byt.
A než jsem odjel na schůzku s Frentmanem, spojil jsem se s Rudym.
Hovor jsem vedl tak, aby Brandon, který poslouchal za dveřmi, což jsem měl už ověřené, slyšel všechno. Podle toho, co jsem říkal, to vypadalo, že zatímco Frentman půjde pro Desmonda, já budu mít malou skupinku, kteří se dostanou jiným vchodem dovnitř a osvobodí Valentina. Jenže jsem věděl, že tam bude jen jeden Rudyho člověk, který je v podzemí a bude hlásit, jestli tuhle informaci Frentman poslal Desmondovi.
Ano, chtěl jsem osvobodit Valentina, ale věděl jsem, že se pro něj dolů nedostanu. Od jisté doby měl Desmond až moc informací, co se mě týkalo. A já o tom už teď věděl skoro všechno.
Jo, Rudy má lidi opravdu všude…
Zatvářil jsem se hodně zklamaně, když mi pak po akci Frentman hlásil, že jim Desmond utekl. Ale já už měl dávno echo, že on se o útěk ani nepokusil, a dokonce s velitelem bezpečáků popíjel kávu ve své kanceláři. A navíc… Desmondovi lidi opravdu šli do té chodby, skrz kterou jsem se chtěl dostat dovnitř a zachránit Valentina. A tak, když jsem se to dozvěděl, hned jsem se spojil s Rudym, a začal mu vysvětlovat, že jsem nesehnal spolehlivé lidi, a tak jsem dostal strach. A proto jsem záchrannou akci odvolal.
Byl jsem naštvaný. Hodně naštvaný, ale měl jsem aspoň jasno. A taky Rudy zjistil, kdo další Desmondovi pomáhá.
Byl to pro mne takový šok, že jsem v první chvíli nebyl schopen nic říct. Vzápětí mě však musel Michael držet na sílu, abych nešel a nerozmlátil Nigelovi hubu.
A když jsem se uklidnil, naskočil jsem do vznášedla, vyrazil jsem sám za Rudym, a společně jsme začali promýšlet další kroky.