Sid
Ty dva dny, od Valentinova útěku, až po ráno, kdy se mi podařilo rozluštit kódovanou zprávu vyslanou z jeho starého náramku, pro mě byly jako jedna velká noční můra.
Nedával jsem vinu Valentinovi.
Byl vždycky až moc naivní a důvěřivý, snažil se ve všem a všech vidět dobro, byl moc velký snílek stejně jako náš otec.
Já od smrti své mámy věděl, že svět není šedý, ale jen černý a bílý.
A i když byl Valentino můj nevlastní bratr, věděl jsem, že na něj musím dohlížet, abych jednou nestál nad jeho hrobem.
Opravdu jsem ho miloval. Možná jsem mu to nedával dostatečně najevo, nebo mu to řekl pozdě.
Možná to všechno byla moje chyba.
Možná.
Ale největší vina stejně padala na hlavu toho zasraného spratka.
Kdybych mohl, nejraději ho zabiju už v té jeskyni. Nikdo by ho nikdy nenašel.
Podzemí je tak rozlehlé, že ani ti, co tu žijí nejdéle, ani ti, co tu žili před námi, vlastně neví a nevěděli, kam všude ty chodby a tunely, kterých jsou tady tisíce, vedou.
Důkaz toho bylo i nalezení těla bývalého správce, když jsem včera s jednotkami zase prohledával jeskyni, abychom našli Valentina. Správce musel sejít z cesty, nebo se chtěl schovat, kdo ví.
Každopádně jeho tělo leželo v jednom odstaveném tunelu, ohlodané skoro na kost.
Jistě, napřed mě napadlo, že by Valentino mohl toho skrčka odvést ven, ale hned jsem to zavrhl. Bylo to mé, jeho a tátovo tajemství. Myslel jsem si, že by něco takového neudělal.
No, spletl jsem se. Ten zmetek ho má kolem prstu omotaného víc, než jsem si myslel. Ale s tím je konec. Nesl jsem Valentina přes rameno, když mi ho asi v polovině cesty strážci předali kvůli terénu a v duchu už určoval kroky, jak budu postupovat dál.
Angelo
Když jsem popadl dech, znovu jsem křičel. Volal jsem o pomoc, řval jsem na Desmonda, volal jsem Valentina, zoufale jsem se snažil někoho přivolat, ale nikdo se neozýval.
Jediné, co bylo slyšet, byl můj hlas, který se mi vracel ozvěnou zpátky, dokud jsem znovu neochraptěl.
Snažil jsem se dostat z provazů, ale ty se mi jen víc zařezávaly do kůže.
Moje paruka mi po vší té námaze už sklouzávala dolů, a já v jednu chvíli už vztekle trhnul hlavou, abych ji sundal, ale sklouzla mi ještě víc do očí, a navíc jsem se praštil pořádně do hlavy.
Teď už jsem neviděl přes tu paruku nic.
Nevěděl jsem, co bude dál. Ani to, jak dlouho tam vlastně sedím. Netušil jsem ani, jaký je teď nahoře čas.
Jediné, co jsem věděl, bylo, že mám hlad, dost velkou žízeň a bojím se.
Mám strach, že mě tu nikdo nenajde a já tady umřu.
Po nějaké době jsem zaslechl jakési slabounké šramocení. Napjal jsem se, chtěl jsem se podívat, ale paruka mi to nedovolila. Nastražil jsem uši a skoro jsem nedýchal.
A šramocení se ozvalo ještě blíže. Jakoby malé nožky nějakého tvora. Lidé to nebyli, ti by nadělali větší hluk. A rozhodně bych je teď přivítal raději, než tohle…
Najednou se mi něco otřelo o nohu, leknutím jsem zařval a začal kopat nohama kolem sebe.
Něco vypísklo, a pak jsem zaslechl to šramocení, jak se vzdálilo, až zase všechno kolem mne utichlo.
Konečně jsem začal dýchat. Byl to rychlý, překotný dech, třásl jsem se snad ještě víc, a srdce mi strachy bušilo tak moc, až to vypadalo, že ten nápor nevydrží.
„Chci… jít… domů… prosím… Valentino… prosím… pomozte mi… někdo… chci… jít… domů… bojím se…“ začal se v tom tichu rozléhat můj vzlykot.
Ale nikdo neodpovídal…
Sid
Předpokládal jsem, že jak mladého najdou, mohl by dělat problémy. Ale má smůlu.
Mám eso v rukávě a navíc…
Může si klidně říkat, jak chce, že mě zabije nebo mě vyhodí a podobné kecy.
Já mám na své straně lidi z podzemí a bude stačit kývnout jen prstem a z milého hošana nezbude ani mastný flek.
A pak mě napadla ještě jedna věc, jak si lidi omotat kolem prstu.
„Nechej všechny svolat na centrální shromaždiště,“ houknul jsem na Liama, kterého jsem dosadil na místo hlavního bezpečáka hned po vstupu do funkce.
Věděl jsem, že je do mě zamilovaný, a že by pro mě udělal cokoliv a tím, že jsem mu dal tuhle funkci, že jsem si ho nechával u sebe a občas mu dovolil nějakou tu důvěrnost, jsem ho měl dokonale v hrsti.
Sotva jsme vylezli z tunelů, rozeběhl se k centrálnímu komunikátoru, aby dal všem vědět.
„Jonesi, Brede, Hale, nechejte uzavřít hranice. Na můj rozkaz. Je čas, abychom my, lidi z podzemí ukázali, že nás ty primadony z vrchu nemají podceňovat.“
„A co Valentino?“ kývl Jones bradou na mého bratra visícího mi přes rameno.
„Myslím, že za mřížemi dostane rozum.“
Moc dobře jsem si všiml úšklebků těch tří. Ano, Valentino mezi lidmi nebyl moc oblíbený, ale to se brzo změní.
Když ti tři odešli, kývl jsem na zbývající chlapy, co byli s námi a společně jsme se odebrali k podzemní věznici, kde jsem měl pro Valentina nachystanou celu.
Angelo
Nevzdával jsem se. Chvilku jsem si odpočinul, a pak jsem se znovu snažil někoho dovolat, nebo se dostat z pout.
Když jsem neměl sílu, seděl jsem tiše a jen naslouchal, zda něco nezaslechnu, nebo jestli se ke mně neblíží ty malé potvory, o kterých ani nevím, jak vypadají.
Ale nejspíš jen čekají, až tady umřu.
V jednu chvíli jsem byl tak vyčerpaný, že jsem dokonce i usnul. Nebo jsem ztratil vědomí z toho vyčerpání, podpořené hladem a žízní? Jak rád bych byl aspoň za jednu kapku vody…
Celu jsem sebou škubnul, a probral jsem se, když jsem ucítil bolest nad kotníkem. Zakřičel jsem, a znovu začal kopat nohama kolem sebe. Ale tentokráte to bylo horší. Trvalo mi dlouho, než jsem ty potvory, které se mi otíraly o nohy, odehnal pryč. Přesto se jedna dostala za mě a hryzla mě do ruky.
Začal jsem panicky řvát, škubat rukama, kopal jsem i nohama. Měl jsem strach, že mě ty zvířata sežerou za živa. Už tak ty hryzance dost bolely, a nechtěl jsem si ani představit, jaké by to bylo, kdyby se do mě pustili úplně.
Nejspíš pochopily, že ještě nejsem dostatečně mrtvý, a po chvíli našeho souboje mě zas nechaly na pokoji.
Ale celý ten boj byl nakonec k něčemu dobrý. Paruka mi úplně spadla a svezla se mi do klína.
Překotně jsem dýchal, nedokázal jsem se uklidnit. Ještě chvíli se budu takhle třást, a ten krápník se nakonec ulomí, jak moc jsem byl rozklepaný.
Když se můj dech o něco zklidnil, konečně jsem se v tom slabém světle mohl rozhlédnout.
Viděl jsem je. Poschovávaní za balvany, nebo krápníky vykukovaly a sledovaly mě. Několik desítek očí svítilo dychtivostí mě sežrat. Kdyby se na mě vrhli najednou, neměl bych šanci.
To je můj konec…
Svěsil jsem hlavu a znovu začal brečet. Nedokázal jsem ty slzy zastavit. Tak strašně moc jsem si přál, aby pro mne někdo přišel. Kdokoliv. Klidně i ten zasraný Kellen. Jen abych byl odsud pryč.
A při všem tom zoufalství, jsem to zahlédl. Nedaleko od mé pravé nohy… Komunikátor. Náramek, který mi zřejmě spadl ve chvíli, kdy jsme se s nimi prali. Musím se k němu dostat.
Zkoušel jsem se natáhnout k němu nohou, ale pár centimetrů mi chybělo. A pak mě to napadlo. Nemám šanci si ho posunout k ruce. Ale stačí, když se mi podaří stisknout nouzové tlačítko.
S obtížemi jsem si stáhnul jednu botu, abych byl bosý. Šlo to těžko, bolela mě noha, krev mi stékala do boty. Zapřel jsem patu o druhou nohu a snad na pátý pokus moje bota odletěla někam přede mne. Okamžitě se na ni vrhly ty malé potvory a já se v duchu jen modlil, aby se nepustili do mé bosé nohy.
I přesto, že se do mě provazy zařezávaly ještě víc, uvolnil jsem své tělo, víc jsem podsedl a celý se natáhl co nejvíc…
Prsty nohou brnkly o náramek a já se už bál, že ho tím jen odsunu. Ale nakonec, na několikátý pokus, se mi to povedlo…
Sid
Ještě jsme nedošli ani k cele a už se podzemím roznesl Liamův hlas.
Musel jsem se sám pro sebe pousmát.
Na jednu stranu jsem tomu smradovi dlužil. Jen díky němu jsem se dostal na pozici správce, a jen díky němu měl tím pádem hlavní slovo.
Opatrně jsem položil Valentina na jedinou postel, co v cele byla, zamkl za sebou, a pak i s jeho batohem odešel do své kanceláře.
Doufal jsem, že dostane rozum, i když ho před tím nedostal, ale tentokrát na to půjdu jinak.
Prohrabal jsem batoh, ale kromě květu, který byl opatrně zabalen v listu nějaké rostliny jsem nic zajímavého nenašel.
Kytku jsem hodil do koše. Bylo mi jedno, proč ji Valentino měl s sebou.
Sotva jsem batoh odložil rozletěly se dveře a dovnitř vešel Liam.
Byl čas vzít věci do svých rukou. Vyndal jsem ze šuplíku balíček a spolu s Liamem jsme odjeli na centrální shromaždiště, které bylo na druhé úrovni.
Byl to v podstatě rozlehlý nekrytý plac s několika lavicemi, malým stupínkem, pultíkem a komunikátorem, který zesiloval hlas.
„Mí drazí spoluobčané a přátelé!“ začal jsem hned, co se po mém příchodu dav trochu ztišil.
Co jsem viděl, nebylo na lavicích jediné volné místečko, lidé postávali i okolo, dokonce polehávali těsně pod stupínkem. Odhadoval jsem, že jsou tu snad opravdu všichni, kteří nevykonávají důležitou práci, ale i k těm se díky komunikátorů, které mají na zápěstích, můj hlas dostane.
Angel
Upřeně jsem se díval na ten náramek. Málem jsem si oči vykoukal, začaly mě pálit, jak moc jsem je upíral do jednoho místa. Ale nakonec jsem ho zahlédl.
Miniaturní, skoro nepostřehnutelné červené světýlko.
Nouzové tlačítko se spustilo…
Bylo mi jedno, kdo přijde. Hlavně že to někdo bude.
Seděl jsem, spíš jsem visel na těch provazech a skoro jsem už ani necítil ruce. Kdyby se do mě některé z těch potvor zakouslo, nejspíš bych to ani necítil.
Byl jsem naprosto vyčerpaný. Tak moc, že jsem se už ani netřásl. Ani na tohle už moje tělo nemělo sílu. Aniž bych chtěl, při tom urputném sledování náramku, se mi začaly zavírat oči.
Poslední myšlenka, než jsem odpadl, byla, že tahle moje poslední snaha někoho přivolat, byla nejspíš marná.
„…lo.. An… gel… Angie!“
Trhnul jsem sebou, začal šermovat rukama a začal rychle dýchat, když mě něco jemně udeřilo do tváře a na to, mi po ní začala téct studená voda.
Otevřel jsem prudce oči a se snahou o hlubší nádech jsem zíral přímo do tváře Rudyho.
„Už jsem si myslel, že je po tobě,“ viditelně si oddechl.
Já se ho chytil za lokty, křečovitě je sevřel, a ještě chvíli mi trvalo, než jsem se aspoň trochu uklidnil, a začal normálněji dýchat.
„To… to Kellen… to… on…“ vyrval jsem mu z ruky láhev s vodou a začal ji do sebe lít.
Rozkašlal jsem se, když mi zaskočilo, ale hned jsem pokračoval, dokud jsem nevypil veškerou vodu, co v ní byla.
„To si povíme potom,“ zamračil se Rudy.
Rozhlédl se kolem sebe, a ještě víc se zamračil, když uviděl mou okousanou botu a krvavé rány na nohách a ruce.
„Musíš okamžitě na ošetření,“ podebral mě do náruče a zvedl se.
Když se se mnou otočil, teprve teď mi došlo, že vlastně už nejsem svázaný, a o kousek dál stál jeden člověk z ochranky a ostražitě se kolem sebe rozhlížel. A za ním čekalo vznášedlo, kam mě Rudy hned nesl. Bylo menší, ale i tak museli zřejmě použít větší chodby.
„Nemohl jsem tě najít,“ mluvil na mě, když mě nakládal do vznášedla. „Těch východů ven, je tady pět. Promiň, že mi to tak trvalo. Ale díky nouzovému vysílání jsem tě pak už našel.“
Když mě usadil, naskočil vedle mne, ochranka taky, a my se hned vznesli kousek nad zem a zamířili jsme do jedné z prostornějších chodeb.
Všechno to na mě najednou dolehlo, když si mě Rudy přitáhl do náruče. Otíral mi vlhkým hadříkem tvář, hladil mě po vlasech, a snažil se mě uklidnit. Já se v tu chvíli snad zhroutil. Byl jsem úplně mimo, jak moc jsem se třásl, a brečel dohromady. Byl jsem šťastný, že mě našel, ale zároveň nešťastný, že jsem přišel o Valentina. Strašně moc jsem chtěl letět za ním. Teď bych mohl, když jsou se mnou lidi.
Otřel jsem si oči, nos do rukávu, a už se nadechoval, že to Rudymu řeknu, když se náhle ozval hlas, který nepatřil ani jednomu z nás.
„Sedni dolů!“ křikl Rudy na chlapa z ochranky.
Ještě jsme ani nepřistáli, a Rudy už otevřel kabinu, abychom dobře slyšeli…
Ze vzdálených tlampačů k nám doléhal hlas, který jsem moc dobře znal.
Poslouchal jsem, stejně jako oni dva, a nevěřil jsem vlastním uším. Byl jsem tak šokovaný, že jsem zcela zapomněl na veškerý svůj strach…
Sid
Mimoděk jsem si vzpomněl na toho kluka v jeskyni. Nejspíš už ho někdo zachránil. Možná teď uslyší mou řeč, ale bylo mi to jedno. Nemohl mě ohrozit.
„To, co vám teď řeknu, jsem uvnitř sebe držel velmi dlouho. Ne snad proto, že bych vás chtěl obelhávat, ale proto, že jsem se obával o vaši bezpečnost," promluvil jsem po chvíli do komunikátoru. „Ale situace je už neúnosná. Dokonce jsem musel zatknout svého bratra! A proč!? Protože si lidé z povrchu myslí, že jsme jejich hračky! Myslí si, že s námi můžou manipulovat! Že s námi můžou zametat! A proč!? Protože jsme prý na nich závislí! Ale kdo to tvrdí?! Kdo říká, že nemůžeme na povrch a nevezmeme si co nám patří! V čem se od nich lišíme?! Barvou vlasů?! Očí?! Kůže?! A co! V žilách nám koluje stejně červená krev! Máme stejnou DNA, zasloužíme si lepší život! Dost už schovávaní se! Myslíte si, že jsou na povrchu lidé, co vám chtějí pomoct?!"
„Pan Marshall!" ozvalo se odněkud z boku a já poznal hlas doktora.
„Och, ano. Pan Marshall. Ten samaritán," pokýval jsem hlavou, a pak pěstí praštil do pultíku. „Je to lhář a podvodník! Nepřispívá proto, že by mu na nás záleželo, ale kvůli pokusům ohledně krysí nemoci! A jak to vím!? Od bývalého správce, kterého sem zašil, aby nemohl mluvit. A navíc… Marshall je Angelo White! Ano! Ten bohatý spratek, co roztahuje nohy na počkání a vymetá každý večírek! Myslíte si, že mu někdo z vás stojí jen za pohled?! Kdyby skutečně chtěl pomoct s těma prachama, co má, tak by to už dávno udělal! A k tomu všem White svedl mého bratra, aby se dostal k informacím o nás! Jsme mu trnem v oku a chce se nás zbavit! Ale my se nedáme! Budeme bojovat! Budeme se bránit! Budeme žít!"
Můj hlas se rozlehl síni, stejně jako následný řev lidí, kteří vyskočili na nohy a začali skandovat mé jméno.
Angelo
Nevěřil jsem svým očím. Vlastně uším…
To, co jsem slyšel… Ty lži, nehorázné lži.
Pokusy… Já se je snažím vyléčit, a on přitom říká tohle!
Já mám velký majetek, ale kdybych ho neměl, všichni ti dole by už pošli hlady! Mají snad pocit, že kdybych jim dal všechno, co mám, že je to zachrání? Možná chvíli si budou žít dobře, než rozfofrují všechno, co mám. Ale co potom? Mám velký majetek, ale ten investuji, abych měl pro ně na pravidelné výdaje. Musím mít i nějakou rezervu, kdyby náhodou obchody nevyšly. Kdybych to nedělal, už minimálně polovina z nich by byla ohlodaná na kost těmi malými potvorami!
Proč? Proč to dělám? Proč se snažím pokračovat v tom, co mí rodiče začali? Proč jsem tak blbý?
Nasadil jsem si veš do kožichu! Já mu nabídl práci a on mě vrazil kudlu do zad, a ještě proti mně poštval ostatní!
S každým dalším jeho slovem, ve mně narůstal neskutečný vztek. Doslova mi vařila krev v těle tak moc, že jsem zapomněl i na své trápení tam v jeskyni. Zapomněl jsem i na svůj strach.
A když jsem si uvědomil, jak zneužil i svého bratra jen pro svou propagandu…
On ho nemiluje. On ho chce prostě jen vlastnit. A vůbec si neuvědomuje, že tím, co teď řekl, Valentina ohrožuje víc než mě. Mentalita lidí tady dole je nevyzpytatelná. Někdo si to přebere po svém, naštve se a při první příležitosti Valentina zabije.
A to já nemůžu dopustit. Nemůžu přijmout ani fakt, že mě uráží, že mě pomlouvá a chrlí na ty pomatence a fanatiky samé lži.
Aniž by to Rudy čekal, najednou jsem vyskočil ze vznášedla. Tvrdě jsem dopadl na nohy a pak na kolena. Zařval jsem bolestí, ale hned jsem se zvedal a mířil dopředu, za tím hlasem. Bylo mi jedno, že se to rozléhá a může to jít odkudkoliv. Věřil jsem tomu, že když půjdu tou nejširší chodbou, nakonec se dostanu do centrální jeskyně.
„Angelo!“ zakřičel na mě Rudy.
Vyskočil ze vznášedla a rozběhl se za mnou. Netrvalo mu snad ani pár vteřin, když mě popadl a strhl zpátky k sobě.
„Co vyvádíš? Vyser se na to! Musíme se odsud dostat co nejdříve pryč, než to začne být horší! Slyšíš! No tak, Angelo! Přestaň se se mnou prát! Kurva! Angelo!
Rudy na mě řval, zatím co já se mu snažil vytrhnout z držení. Také já jsem křičel. Bylo v tom všechno zoufalství a frustrace, co se ve mně za uplynulé hodiny nakupily.
„Nech mě! Musím tam jít! Musím! Oni… zabijou Valentina, protože si myslí, že je zradil! Musím tam jít! Musím jim říct, jaká je pravda! Slyšíš?! Pusť… mně! Kurva, Rudy! Nechápeš… to?! Tak mě… sakra… pusť!“
Byl jsem mimo sebe. Histericky jsem po něm řval, pral jsem se s ním, dokonce přiběhl už z ochranky, aby mu se mnou pomohl. Ale já tam prostě musel jít. Já… musel…
Najednou jsem ale zmlkl. Došel mi veškerý vzduch, jako by mi někdo dal silnou ránu do hrudi.
Snažil jsem se nadechnout, ale nešlo to. Jen jsem sípal, otvíral pusu na prázdno a před očima se mi začaly dělat mžitky.
„Musíme pryč! Hned! Musíme venkem! Třetí chodba je dost široká pro vznášedlo, a posledních dvě stě metrů dojdeme. Angelo! Vzpamatuj se!“
Ale já ho už moc nevnímal. Už jsem se dokonce přestal i prát. Při nedostatku vzduchu, který jsem se stále snažil nahnat do plic, se mi zatmělo před očima, chrčivě jsem se ještě pokusil nadechnout, a pak jsem zůstal bezvládně viset Rudymu v náruči…
Sid
Když jsem se rozhlížel potom jásajícím davu, všiml jsem si pár pochybných obličejů, ale i s tímhle jsem počítal.
„Přátelé!“ zvýšil jsem hlas, abych přehlušil ten ryk a sjednal si zase klid.
Zvedl jsem ruce a pokýval jimi, aby se zase všichni usadili.
„Vidím v očích některých z vás pochybnosti. Nechci a nebudu je přehlížet. Mluvte se mnou o čemkoliv. Budu vám naslouchat. Ostatně, takový by měl vůdce být. Měl by umět naslouchat a být lidem oporou. A tím já chci být! Takoví, jako Angelo White, který se tváří, že chce pomoct, jen aby se udělal zajímavějším, se na vás ani nepodívá, když zazvoníte u jeho domu a poprosíte o pomoc! Hodí vás do první cely, a ještě na vás plivne! Chtěl ze mě udělat svého poskoka, ale já se nedal! Využil mého bratra, ale toho jsem naštěstí také získal! Jsou to jen manipulativní parchanti, kterým záleží jen na nich samotných! A takový já rozhodně nebudu!“
Viděl jsem, jak na mě někteří doslova visí očima, ale jiní pořád pochybovali.
„Nemůžeme s povrchem bojovat,“ ozval se někdo z davu.
Čekal jsem to. Ti lidé tady byli pohlceni strachem z neznáma, protože drtivá většina z nich se k povrchu nikdy ani nepřiblížila.
„A proč ne?“ rozhodil jsem roce a zatvářil se nechápavě, „co je na nich jiného? Mají jen peníze, blýskavé cetky, pěkné baráky, vznášedla, ale… to je asi tak všechno. Co máme my? Sílu! Touhu přežít! Bojovat! Jsme silnější než oni! Tamější armáda? Zákony? Nic, co by nás mohlo zastavit! Vždyť nebyli schopni chytnout ani jednoho zloděje!“
Ozval se šum, jak se mezi sebou lidé dohadovali o mých slovech a já cítil, jak povolují i ti poslední nedůvěřiví. Byl čas vytáhnout svůj poslední triumf.
„Ano. Jeden jediný zloděj,“ znovu jsem se ozval, vytáhl balíček, rozbalil ho, a pak nad hlavu zvedl masku Blue Fox. „Nikdy jsem netoužil po zásluhách a děkovných proslovech. A nestojím o to ani teď. Jen chci, abychom i my, lidé z podzemí měli příležitost vystoupit na povrch a žít jako normální lidé. Jen proto, že nemáme peníze, jen proto, že jsme chudí, jen proto, že nejsme jako ovce ženoucí se za stádem, jen proto, že vypadáme jinak, nedává nikomu právo s námi zacházet jako s odpadem. Neříkám, že to bude snadná cesta. Nejspíš utržíme rány a zažijeme bolest, ale jen kvůli tomu se máme nechat utlačovat? Jen kvůli tomu se máme nechat ponižovat? Co chcete předat vašim dalším generacím? To, že jste jen seděli na zadku a nic neudělali, nebo to, že jste bojovali a pokusili se něco změnit? Rozhodnutí je samozřejmě na vás. Nikoho nutit nechci, ale sami si řekněte, skutečně je tohle život, který musíme žít?“
Na pár vteřin by byl slyšet spadnout i špendlík na koberec, jaké se rozhostilo ticho, které pak přerušil hromový řev z několika stovek hrdel, znovu volající mé jméno.
Angelo
Něco chladného na tváři mě opět probralo. Ležel jsem Rudymu na klíně a on mi starostlivě otíral čelo a tvář mokrou hadrou.
„No, to je dost,“ zakroutil hlavou, když jsem konečně otevřel oči.
Okamžitě jsem si vzpomněl na to, co se dělo, než jsem odpadl a prudce se posadil. Rudy stihl tak, tak uhnout, aby nedostal od mé hlavy ránu do obličeje.
Byli jsme ve vznášedle.
Hned jsem se podíval ven z kabiny. Letěli jsme nízko nad zemí, ale pořád jsme byli v jeskyni. Chodba byla dost široká, ale nebyla už tak vysoká, jako jeskyně. A jediné vznášedlo se svými reflektory osvětlovalo cestu. Nebyl tu žádný ten světélkující mech, a možná proto jsme s Valentinem tudy nešli ven.
„Chodba se před námi zužuje, dál musíme pěšky,“ ozvalo se z přední části kabiny.
Vznášedlo zpomalilo a po pár dalších metrech lehce dosedlo na zem.
Když se kabina otevřela, Rudy mi pomohl vystoupit. Měl jsem sundanou už i druhou botu. Jasně, na boso to bude lepší než jít s jednou botou.
„Musím se vrátit,“ otočil jsem se směrem, odkud jsme přišli. „Co ještě Kellen říkal?“
„Moc toho už nenamluvil, a moc jsme mu nerozuměli. A tady už není nic slyšet.“
„Jdu tam,“ chtěl jsem vykročit, ale Rudy mě strhl zpátky.
„Nikam!“ řekl dost důrazně a zamračil se na mě.
„Já musím!“ křikl jsem na něho. „Musím se vrátit a říct jim, jak to všechno je! Musím zachránit Valentina!“
„Řekl jsem nikam!“ zvýšil Rudy hlas, a ještě pevněji mě sevřel, když jsem se mu chtěl vyškubnout. „Pokud by ses vrátil, šel bys na jistou smrt! Kdo si myslíš, že ti z těch lidí tam uvěří?! Budou věřit Kellenovi. On tu s nimi žije, ty ne! Tebe znají jen jako rozmazleného spratka s velkým jměním. Jsi jim trnem v oku, protože ty si užíváš, zatímco oni tu živoří!“
„Kdyby nebylo mého jmění, už dávno by pochcípali hlady! Musím jim to vysvětlit! Hlavní lékař mě zná, dosvědčí, jak to je!“
„Chceš ho odsoudit k smrti?! Když se do toho teď nebudeš míchat a neukážeš na něho prstem, zůstane na živu! Je dost chytrý na to, aby věděl, kdy má mlčet!“ zařval už netrpělivě Rudy. „My musíme odsud okamžitě pryč! A až budeš v bezpečí, teprve potom můžeš začít jednat! Nebuď, sakra, tak zbrklý! Vzpamatuj se!“
„Ale já m-“
„Řekl jsem ne! Uděláme to jinak, a ty mě teď budeš poslouchat, jestli chceš něčeho dosáhnout! A neboj se, mám mezi nimi své lidi, budeš mít zprávy,“ dodal o něco tišeji Rudy a nasměroval mě do zúžení chodby.
„Venku vyšleme signál, spojíme se s Paolem. On ví, jak se dostat nepozorovaně ven, přiletí pro nás. Tady komunikátor nemůžeme použít. Hned by zachytili volání a mohli by si pro nás přijít.“
„Ale… já se s tebou spojil, když jsme byli venku a Kellen to rozluštil,“ upozornil jsem Rudyho, ale už jsem se nevzpíral a vykročil jsem udaným směrem.
„No, tak to může být problém. Ale risknout to musíme. Pořád lepší venku, kde se můžeme schovat než tady v jeskyni, kde oni jsou jak doma. A budeme doufat, že Paolo přiletí dříve než Kellen.“
Sid
Byl jsem spokojený. Všechno šlo přesně podle plánu.
Když jsem sestoupil z pódia okamžitě se ke mně hrnul dav lidí, aby mě poplácali po zádech, potřásli mi rukou, poděkovali mi za dary, které jsem jim coby Blue Fox měl donést, někteří byli zdrženlivější, ale já věděl, že teď už je jen otázkou času, než pochopí, která strana je ta správná.
Stejné reakce se ozývaly i z komunikátoru od lidí, kteří se nemohli osobně dostavit.
Nic lepšího jsem chtít nemohl. Teď zbývalo vyřešit jen dva problémy.
Přesvědčit Valentina a zbavit se Whitta. Ta druhá věc se zdála jako schůdnější.
„Liame,“ mávl jsem na mladého, když dav trochu prořídl.
Když přišel, mírně jsem se o něj otřel, a tak nenápadně jak to jen šlo rty přejel po jeho uchu.
„Mám pro tebe úkol. Až budeš hotový, přijď si večer do kanceláře pro odměnu,“ zašeptal jsem a s potěšením sledoval okamžitý účinek.
Odstoupil jsem a pousmál se.
„Přátelé!“ vyžádal jsem si znovu pozornost. „Někde v podzemí se ukrývá muž, které je hlavní příčinou našeho trápení! Ano! Angelo Whitte, který se snažil převzít kontrolu i nad Black Hole, je tady! Liam povede pátrací skupinu, přidat se k němu může kdokoliv! Najděte tu krysu a přiveďte mi ji! Zaslouží si odpovídající trest za to všechno!“
Snad během minuty se kolem mě a Liama shlukla snad stovka lidí, kteří se překřikovali, že chtějí okamžitě vyrazit.
Nakonec jsem ještě i Jonesovi, Bredovi a Halovi udělil vedení nad dalšími třemi skupinami, které to tu pořádně prohledají.
Jistě, netušil jsem, jestli tu Whitte ještě je, ale jak se říká, kuj železo, dokud je žhavé.
Angelo
Cesta se zdála nekonečná. Rudy dobře věděl, jaké mi tyhle prostory dělají problém, tak se snažil jít co nejrychleji a držel se těsně u mě, abych se, pokud možno nebál.
Já na jeho radu hleděl jen před sebe, na kužely světla z našich svítilen.
Najednou se bezpečák zastavil a naznačil rukou, abychom udělali to samé a byli zticha.
Když jsme to udělali, zaposlouchali jsme se.
Bylo to sice slabé, ale bylo.
„Tak přece,“ zašeptal Rudy a rozčíleně mlaskl.
„Našli vznášedlo, musíme si pohnout. Už bychom do pár minut měli být venku,“ podíval na svůj náramek, který mu ukazoval polohu, kde se právě nacházíme. „Pospěš, a buď pokud možno co nejtišší. I když nevím, jestli to ještě má nějaký význam.“
On i bezpečák si sundali boty, aby nebyly slyšet naše kroky, Rudy mě postrčil dopředu a my zas vyrazili.
Teď se k mému strachu přidal i další. Strach, že nás najdou a zabijí. Uvědomil jsem si totiž, že Rudy měl pravdu. Nenechali by mě živého. Mrtvý nemůže mluvit…
Dýchal jsem jak uhoněný pes, nohy mě bolely, byl jsem vyčerpaný z toho stresu, který jsem zažil, než mě Rudy našel, a který zažívám teď, když utíkáme jako nějací zločinci, byť jsme nic zlého neprovedli.
Musel jsem se na moment i zastavit, jak jsem už nemohl došlápnout na nohy bolavé nejen od chůze naboso, ale i kvůli zraněním.
Ale přesto mě poháněl strach. Poslední metry, než jsem ucítil závan čerstvého vzduchu, který jsem už poznal s Valentinem, zvuky, hlasy, pokřikování a kroky zesílily a o něco zrychlily.
Musíme být rychlejší než oni.
A když jsem uviděl prosvítat světlo, skoro jsem běžel, pokud se tomu tak dalo říkat.
Klopýtal jsem, ale nezpomalil. Hnalo mě dopředu vědomí, že tohle je naše záchrana. Od chvíle, co jsem začal vstupovat do podzemí, jsem se teď poprvé opravdu bál o svůj život. Teď to bylo hmatatelnější než kdy jindy. Před námi se objevil jen úzký pruh, skrz který bylo vidět ven. Bezpečák nelenil, a vší silou několikrát do toho kopnul.
„Pozor!“ sykl za mnou Rudy, ale pozdě.
Vyběhl jsem ven dírou, kterou bezpečák vykopl, a zakopl jsem o spadanou suť zdiva, kterým byl tento východ zazděn. Chtěl jsem se něčeho zachytit, ale letěl jsem neznámo kam.
Hned za vchodem byl svah několik metrů, tráva a kamení, tvrdý povrch střídal měkký. Jen na vteřinu jsem zahlédl, jak Rudy a bezpečák sbíhají za mnou, ale to už jsem se zarazil o strom, od kterého jsem pak odletěl do hustého křoví.
Nebyl jsem schopný se zvednout, jaká to byla rána, a jak jsem byl dodřený a potlučený z pádu, a hlavně jsem byl v šoku. Rudy s bezpečákem však na nic nečekali, popadli mě každý z jedné strany a rychle mě táhli dál mezi stromy a křoviska, dokud nenašli vhodné místo, kde jsme se mohli v jedné prohlubni chovat.
„Buďte úplně tiše a ani se nehněte,“ přikázal bezpečák, a jen opatrně vystrčil kousek hlavu, aby se mohl podívat, jak to tam nahoře vypadá.
„Nepustí se daleko, budou mít strach,“ zašeptal velmi tiše Rudy, ale hned raději zmlkl, a stejně jako já napjatě čekal, co bude dál.
Sid
Mohl jsem jít samozřejmě sám. Ale takhle jsem dal všem najevo, že jim bezmezně věřím, i přesto, že to tak nebylo. Nenápadně jsem se rozhlédl kolem.
Jak jsem předpokládal. Doktor nebyl nikde v dohledu.
Nejspíš budu mít pro Liama další práci.
Ještě notnou chvíli trvalo, než jsem všem zodpověděl a se všemi si potřásl rukou. Ti, kteří stáli stranou jsem osobně pozval do své kanceláře, a když konečně všichni odešli, vydal jsem se do vězení zjistit, jak na tom Valentino je.
Podle dozorce se probudil asi před půl hodinou a začal vyšilovat, takže ho museli zase uspat.
Vypadalo to, že se mu Whitte dostal opravdu pod kůži, ale já to rozhodně nehodlal vzdát.
Řekl jsem dozorci, ať mi hlásí jakoukoliv změnu a s tím odešel pryč.
Po cestě do mé kanceláře mě samozřejmě zdravili lidé, vyptávali se, zvláště ti, kteří nebyli přímo u toho a teď šli ze svých prací, a mě tak chvilku trvalo, než jsem konečně za sebou mohl zabouchnout dveře a sednout si do křesla.
Jo, bylo to náročné, ale nutné.
Možná jsem na chvilku i zadříml, nevím, ale s trhnutím jsem se napřímil, když se ozvalo zaklepání na dveře.
„Dále,“ zabručel jsem a promnul si kořen nosu.
Byl to Liam a podle toho, jak se tvářil, neuspěli. Počítal jsem s tím, ale náhoda je blbec.
„Mrzí mě to, Side. Ale napravím to! Slibuju!“ vyhrkl dychtivě.
Pak se mi začal o překot omlouvat a vysvětlovat. Utnul jsem to tím nejspíš nejlepším přístupem pro něj. Strhl jsem ho do náruče a políbil.
„Slíbil jsem ti přece odměnu,“ zašeptal jsem do jeho ucha, když jsme se od sebe odtrhli.
„Side…“ zasténal a já v tuhle chvíli věděl, že tenhle kluk pro mě klidně i umře.
Ano, Valentina jsem miloval, ale tohle jsem jako zradu neviděl.
Král musí něco obětovat, aby dosáhl vítězství…
Angelo
Leželi jsme v křoví, doslova jsme kopírovali každou nerovnost terénu, jen aby nás ani náznakem nezahlédli. Slyšel jsem ty rozčílené hlasy. Zvlášť jednoho mladého kluka, který se zřejmě ujal velení pátrací skupiny.
Slyšel jsem ho, jak rozkazuje, aby se všichni vydali dál, aby nás hledali, ale podle všeho on sám zůstal v bezpečí u východu.
„To je doktor,“ zašeptal jsem, když jsem zaslechl další hlas. „Jak mohl, myslel jsem, že je na naší straně.“
„Tiše, dobře poslouchej, co říká,“ dotkl se Rudy svými prsty mých rtů.
Zaposlouchal jsem se.
Dost jasně, protože doktor se snažil mluvit také dost hlasitě, jsem slyšel, jak je nabádá, aby se vrátili. Říkal jim, že tady venku, kde nejsme pod ochranou kopule, nepřežijeme ani do večera. Je tu plno nebezpečí a buď umřeme hlady, nebo spálení sluncem, nebo nás prostě něco sežere. Přesvědčoval ostatní, aby se vrátili do bezpečí jeskyně, a pokud chtějí žít na povrchu, tak raději ve městě pod ochranou kopule.
Sice mu to dalo chvíli přesvědčování, a musel jim i předložit fakta jako lékař, proč je to venku nebezpečné, ale nakonec se všichni pomalu začali vracet k východu z jeskyně, a pak postupně mizeli vevnitř. Když vešel i ten poslední, opatrně jsme zvedli hlavu. Díra, která tam po nás byla, se postupně zmenšovala, jak ji zevnitř zadělávali spadanou sutí a kameny…
Ještě chvíli jsme napjatě čekali, a snad až po hodině jsme se odvážili posadit. Rudy okamžitě zapnul komunikátor, a teď už nerušeně, aniž by nás někdo slyšel, na kódovaném kanále se spojil s Paolem.
Nevraceli jsme se zpátky na volné prostranství, dokud jsme nezahlédli kousek dál obrněné vznášedlo městských bezpečnostních složek a z něho se nám na Rudyho komunikátor ozval můj šofér Paolo.
Byla to neskutečná úleva, když jsme mohli nasednout a konečně se vydat domů.
Jeden z plátů, který se používal pro nouzové odlety vznášedel, byl otevřený, a jakmile jsme vletěli dovnitř, okamžitě se za námi zavřel.
Na Rudyho radu jsem s nikým nemluvil, stejně jako on a bezpečák, co s námi byl.
Hned jsme letěli do nemocnice, kde v horním patře byly ordinace soukromých lékařů, mající na starosti jen movitou klientelu. Aspoň jsem měl klid, a mohl jsem se nechat ošetřit, aniž by mi za zády stáli novináři, kteří se už začali srocovat před nemocnicí.
„Zjisti mi, odkud dostali echo, že se něco stalo, a že mě vezli sem,“ požádal jsem Rudyho, když jsem se konečně oblékal do čistých věcí, abych mohl vyrazit domů, do klidu.
Tino
Připadalo mi to všechno jako zlý sen.
Proč to takhle muselo skončit?
Když jsem se probral poprvé, s hrůzou jsem si uvědomil, že jsem opět zavřený za mřížemi.
Okamžitě jsem si vzpomněl na Angela a vyletěl.
Čekal jsem, že Sid bude poblíž, ale k mému údivu jsem ho zaslechl z komunikátoru.
Nerozuměl jsem moc, co říká, ale nelíbilo se mi to, a hlavně jsem se bál o Angela.
Jenže dozorci nedělalo problém mě zpacifikovat, když jsem byl ještě trochu mimo z těch šoků, a zase mě poslal pěkně do hajan.
Když jsem se probral podruhé, podle elektronické tabule na chodbě, kam jsem ze své cely viděl, bylo něco kolem půlnoci.
„Ale, podívejme se, kdo se nám to probudil,“ ozval se odněkud z boku známý hlas, a když jsem otočil hlavu, spatřil jsem stát Jonese opřeného o rám mříží.
Neměl jsem ho rád a osobně jsem nechápal, proč ho Sid ze služeb nepropustil.
Byl agresivní, snadno se nechal vyprovokovat, nešel pro ránu daleko a jeho prudká povaha nadělala už hodně problémů.
„Kde je Desmond?“ zeptal jsem se a snažil se, aby můj hlas zněl vyrovnaně.
„Ach, tvůj bráška… no, nejspíš teď v kanclu ojíždí prdel Liamovi. Řekl bych, že si toho kolouška docela oblíbil. Nejspíš asi v posteli za moc nestojíš,“ ušklíbl se Jones a já na něj chvilku jen nechápavě zíral.
„Počkej, co…“
„Tak hele, jen z dobroty svého srdce. Tvůj brácha jasně ukázal, že je pravý vůdce. Chce nás vyvést ven. Je přesně to, co tady potřebujeme. Taky se ukázalo, že je Blue Fox, ale to mě nepřekvapilo. Celou dobu jsem sázel na něj. Chce zatočit s těma hajzlíkama z povrchu, a jako prvnímu chce nakopat prdel tomu rozmazlenému Whittovi. Prý si tě omotal kolem prstu. Řekni, Tino, jaké to je šukat princezničku z povrchu?“ zachechtal se, a pak odskočil, když má ruka vystřelila skrz mříže ve snaze chytnout ho pod krkem.
„Pojď dovnitř ty srabe! Zabiju tě! Zabiju každého, kdo se Angela dotkne!“ lomcoval jsem s mřížemi a řval na celé kolo, dokud mě Jones znovu neumlčel elektrickým výbojem.
Angelo
„Pane Whitte! Říkal jsem vám, že tam nemáte chodit sám! Ani nevíte, jak jsem se o vás bál!“ spustil hned Michael, jen co jsem vystoupil ze vznášedla.
„No, trochu se to pokazilo,“ zabručel jsem a nechal jsem se odvést do svého bytu, kde jsem hned zamířil do ložnice.
„Spoj se s lékařem, řekne ti, jak ošetřovat rány, ale nejdříve mi, prosím, nachystej teplou koupel. Dej do ní nějaké byliny, ano? A taky ať mi Brandon nachystá jídlo. Nejedl jsem skoro dva dny, až na jakousi tyčinku, co mi Valentino dal, když jsme utíkali,“ povzdechl jsem si a hned posmutněl, když jsem si vzpomněl na Valentina.
Netrvalo dlouho, a já se opatrně usadil ve vaně, kam si za mnou dokonce vlezl i Rudy, aby se prý taky dal do pucu. Ale já věděl, že to dělá proto, aby na mě dával pozor. Byl jsem hodně zesláblý, dotlučený, odřený a pokousaný. Nejspíš se nebudu moct nějakou chvíli ukázat venku.
I když… Taková menší zprávička pro noviny by nebyla k zahození… Aspoň bude Kellen vědět, že jsem přežil a že se má na co těšit.
„Michaeli,“ zavolal jsem sluhu, když domluvil s lékařem. „Chci, abys novinářům sdělil, že jsem se stal terčem únosu a útoku bývalého správce. Že ho pan Marshall propustil a poslal pod zem za velkou zpronevěru peněz, ale oni se zaměřil na mě, protože jsem nejbohatší. Řekněte jim, že bývalý správce utekl a roznesl spoustu lží. Ale že mu to nepomůže a já si vezmu zpátky, co ukradl, když mě napadl. Na dotazy o mém zdraví jen řekni, že jsem trochu potlučený, ale jinak v pořádku. A na dotazy, kdo mi pomohl utéct neodpovídej vůbec. Jsi na to ten nejlepší, vím, že je zvládneš.“
„Ano, pane. Jdu to udělat hned. Jsou dole před domem, tak jim předám zprávu a nechám je vyvést,“ přikývl Michael a za chvíli už ho nebylo.
Myslel jsem si, že si teplé koupele užiju déle, ale v jednu chvíli na mě padla taková únava, že jsem se málem svezl pod vodu. Kdyby tam se mnou nebyl Rudy, nejspíš bych se utopil.
Pomohl mi vylézt ven, s jeho pomocí jsem se i utřel a hodil na sebe jen lehké krátké kalhoty, aby mi pak Michael mohl ošetřit nohy.
Co se týká jídla, snědl jsem nakonec jen trošku. Žaludek, ač jsem měl hlad, odmítal přijmout větší porci, jak byl stažený.
„Proč to chceš nechat na bývalém správci?“ zeptal se mě Rudy, když si pak později přisedl ke mně na postel, a díval se, jak mi Michael ošetřuje rány.
„Je to vzkaz pro Kellena. Je to vzkaz, že jeho funkce správce je u konce, že jsem na živu, a že jsem od teď jeho největší nepřítel. Je to vzkaz, že přijdu, aby si hlídal záda, protože neví, odkud a kdy udeřím. A půjdu si pro Valentina. Vím, že má přístup k vysílání z povrchu, takže on to uslyší určitě.“
Ještě chvíli jsme se bavili, já Rudymu a Michaelovi vyprávěl, co všechno jsem tam v podzemí zažil, pravdivě slovo od slova, i to, jak jsme byli s Valentinem venku a dívali se na pravé hvězdy a východ slunce. Někde u toho, jak do mě začaly kousat ty krysy nebo co, jsem usnul.
Ale ten zbytek už Rudy znal…