Tino
Desmond přišel asi za tři hodiny, v poněkud lepší náladě, než když mě před čtyřmi dny opouštěl.
„Desmonde, já…“ zachrčel jsem, ale on mě přerušil, když mě stáhl k sobě do náruče a políbil.
„Fuj, smrdíš,“ zašklebil se, a pak krátce zasmál.
Byl jsem tak překvapen změnou jeho chování a přístupem, že jsem napřed nevěděl, jak reagovat, a nebránil se, když mě políbil znovu.
„Potřebuješ se umýt a dát do pořádku. Omlouvám se, že jsem tě sem zavřel. Že jsem se nezachoval nejlíp, ale měl jsem strach. Málem mě to zničilo, když jsem tě uviděl s ním. Nechci, aby mezi námi byly neshody. Všechno se urovná, uvidíš.“
Pohladil mě po tváři, a pak mě pustil.
Odvedl mě do umývárny, kde mě svlékl, a pak strčil pod sprchu. Dokonce odněkud vytáhl i holení a pomohl mi udržet se na vratkých nohách, jak jsem byl z nedostatku spánku ještě trochu slabý.
„Vrátíš mi ty věci?“ zeptal jsem se ho, když mě pak odvedl k sobě do kanceláře. „Myslím ten náramek a řetízek. Vrátíš mi je? Nechci ti ublížit, nikdy jsem ti nechtěl ublížit, ale… Já Angela… miluju. Nejspíš… Asi jsem se do něj opravdu zamiloval.“
Desmond si povzdechl a zatvářil se tak zkroušeně, jak jsem u něj snad ještě neviděl.
„Strašně mě to mrzí, Valentine,“ zašeptal a přistoupil ke mně, „Whitte byl tady. Teda jako Marshall, ale řekl mi, kdo je a ty věci si vzal, když je viděl u mě ležet na stole. Prý si to rozmyslel. Prý to byl jen jeho rozmar, pobavení a zkrácení nudného času. Prý by nedovolil, aby nějaký nuzák z podzemí byl po jeho boku. Kdybys ho tak slyšel! Málem mě nechal vyhodit, když jsem se tě zastával. Prý mi dal práci, tak mi ji může i vzít. Strašný rozmazlenec. Neví, co chce.“
Srdce se mi po těch slovech málem zastavilo. Hleděl jsem na Desmonda neschopen pohybu a v hlavě si znovu a znovu přehrával jeho slova.
Opravdu to tak bylo? Opravdu to Angelo řekl? Proč by mi Desmond, ale takhle lhal?
Navíc… nečekal jsem sám, že by se něco takového mohlo stát?
Rozum bojoval se srdcem a ani jsem nezaregistroval, kdy mě Desmond zase svlékl a jeho ruce se rozeběhly po mém těle.
„Stýskalo se mi, Valentine…“ zachraptěl mi do ucha. „Chci se s tebou milovat. Teď a tady.“
Potlačil mě ke svému křeslu, na které se posadil a mě si stáhl na klín…
Angelo
Doufal jsem, že Kellen nebude až tak zabedněný, a nechá mě tu zavřeného. Že mě možná jen na chvilku vystraší, a pak mě pustí. Doufal jsem, že se ty dveře otevřou a dovnitř se dostane světlo a vzduch.
Vážně jsem měl pocit, že se udusím. Kdybych měl volné ruce, nejspíš už mlátím do dveří, kopu do nich, řvu, cokoliv, co by mě dostalo ven.
Panika mě zachvacovala čím dál víc.
To, že takhle nejspíš pololežím hodně dlouho, mi došlo ve chvíli, kdy mě začínaly bolet jednotlivé části těla.
Pořád jsem se třásl. Každou chvíli, kdy mě zachvátil další panický strach, jsem brečel. Snažil jsem se zbavit toho hadru v puse, ale moc se mi to nepovedlo. Spíš jsem měl pocit, že mi zalezl hlouběji do krku, a já se málem pozvracel. Musel jsem se aspoň na ten malý moment uklidnit a přes nos zhluboka dýchat, abych se nezačal dávit a následně dusit zvratky.
A když už jsem nevěděl co, sesunul jsem se po té hromadě, až jsem dosedl zadkem na zem. Zapřel jsem se zády o ty věci za mnou a začal jsem kopat do dveří… Aspoň něco, když všechno ostatní selhalo.
Ale ať už jsem se bál, nebo jsem se snažil dostat ven. Jedna myšlenka mě po celou dobu neopouštěla.
Chtěl jsem vidět Valentina. Chtěl jsem od něj slyšet, jak to vlastně všechno je. A strašně moc jsem si přál, aby tady byl a schoval mě ve své náruči…
Tino
Nechal jsem se stáhnout na Desmondův klín a podvolil se jeho dotekům a polibkům.
Bylo to tak známé a uklidňující.
Vzdechl jsem, když se Desmondovy prsty dotkly mých bradavek a jeho rty sjely po mém krku.
„Jsi tak nádherný, Valentino,“ zachraptěl mi do ucha, „a jsi jenom můj…“
Ty slova byla jako rána pěstí.
Odstrčil jsem se od Desmonda a vyskočil na nohy.
Zavrávoral jsem a jen stěží udržel rovnováhu.
„Desmonde…“ zachrčel jsem a zatřepal hlavou, abych se vzpamatoval. „Tohle… tohle já nemůžu. Nechápeš to? Říkáš, že mě miluješ, ale vůbec nerespektuješ mé city. Musím mluvit s Angelem. Musím si s ním promluvit.“
Při posledních slovech byl můj hlas jistější a já se narovnal, abych Desmondovi čelil.
„Idiote!“ zařval a bouchl pěstí do stolu, až povážlivě zavrzal, „snažil jsem se po dobrém. Ale dokážu to i po zlém. Očividně ti ty čtyři dny v cele nestačily. Fajn. Já mám času dost.“
Chmátl po náramku na zápěstí, nejspíš s cílem zavolat bezpečáky, ale tentokrát jsem byl rychlejší.
O pár vteřin později jsme se váleli po zemi a do bratrského škádlení to mělo daleko.
„Nikdy toho svého smrada nenajdeš! O to jsem se postaral!“ zasyčel na mě Desmond, když mě ranou do hrudi připravil o vzduch v plicích a odhodil na stůl, o který jsem se bolestivě udeřil do čela.
Něco mokrého mi steklo do očí, ale já to jen setřel a znovu na Desmonda zaútočil.
„Co jsi Angelovi udělal?! Cos mu udělal?!“ zařval jsem na něj a v tuhle chvíli už v něm neviděl svého bratra, který mě vychoval.
Neodpověděl, místo toho se zasmál a chtěl mi zasadit další ránu, ale tentokrát jsem byl rychlejší.
Nemohl jsem se tu ale dlouho zdržovat. Musel jsem zjistit, kde je Angelo a spojit se s ním.
Pár ranami jsem na okamžik vytrhl Desmonda ze soustředění, a já tak mohl vypadnout ven.
Byl jsem bos, od pasu nahoru nahý, ale bylo mi to jedno. Naštěstí jsem byl mnohem rychlejší než Desmond, takže jsem doufal, že než se vzpamatuje a zavolá třeba posily, budu už plně připraven.
Vběhl jsem v plné rychlosti do našeho domu a nějak se nezdržoval ani otevíráním dveří a jednoduše je vyrazil. Oblékl jsem si triko, nazul boty a naházel do batohu pár věcí. Našel jsem jeden starý komunikátor, kterým bych se mohl spojit s Angelem, popřípadě zajít za tím Rudym a doufat, že mi uvěří. Byl jsem na cestě ven, když mé uši, zvyklé na sebemenší hluk zaznamenaly tlumené bouchání odněkud z kuchyně. Bylo to slabé, snad jen pár vteřin, mohlo jít o cokoliv, ale mé rozdrážděné nervy a vybičované tělo prostě reagovaly samy.
„Angelo!“ vykřikl jsem, když se mi podařilo vytrhnout z patů dveře do naší bývalé spižírny a spatřil jsem tam svého anděla mezi vším tím bordelem ležet svázaného.
V ten moment se rozeřvaly městem zvuky alarmu a já věděl, co to znamená.
„Můžeš mě nenávidět, ale musím tě dostat do bezpečí. Pak mě můžeš nechat klidně zabít, ale teď musíme pryč,“ mumlal jsem o překot, když jsem mu rozvazoval roubík, sundal pouta, a pak ho jednoduše popadl do náruče.
Hodil jsem si batoh na záda, popadl starou deku, abych nás trochu zakryl, a pak se i s Angelem v náruči rozběhl pryč, ven z města, hlouběji do podzemí, protože jedině tam budeme před Desmondem v bezpečí.
Angelo
Trvalo to… Bylo to dlouho, co jsem tu zůstal zavřený a nic se nedělo, kromě toho, že mě už nebolely části těla ale doslova celý člověk.
Byl jsem unavený. Nohy mě brněly od toho neustálého kopání do dveří. A každé další mé vykopnutí byla slabší a slabší. Už jsem skoro nohy ani nezvedl.
Ještě jednou jsem si kopnul, a pak odevzdaně zavřel oči.
Vzdal jsem to. Najednou na mě dolehlo poznání, že tohle je nejspíš konec. Tak jsem se ani nehnul, když se najednou dveře rozletěly, spíš byly vyrvány z pantů a dovnitř se vetřelo světlo a vzduch.
Myslel jsem, že je to vzteklý Kellen. Ale k mému překvapení jsem uslyšel jeho hlas.
Otevřel jsem oči, ale viděl jsem ho rozmlženě, jak se mi znovu do nich nahrnuly slzy.
Chtěl jsem mu toho hodně říct, ale nevzmohl jsem se ani na slovo. Jen jsem se ho pevně chytl kolem krku, teda jak to šlo, a přitiskl se na něj, když mě zvedl do náruče.
Bylo mi jedno, kam mě nese. Uši mi zaléhaly od toho alarmu, jak se zvuk odrážel od stěn, a jestli mi něco Tino říkal, tak jsem ho neslyšel.
Bylo mi jedno, kam mě nese. Bylo mi jedno, jestli mě odtáhne někam a zabije, když mě nechce, když mě nemá rád. Bylo mi všechno jedno. Hlavně, že to byl on.
Tino
Angelo byl lehoučký jako pírko.
Přesto mě jeho váha po několika uběhnutých kilometrech po nerovném terénu začala trochu tížit.
Stejně, jako jsem si až později uvědomil, že mám ránu na čele, která pořád krvácí.
Probíhal jsem uličkami, a poté chodbami, které se stávaly těsnějšími a temnějšími, čím víc jsme mířili dolů.
Ale pořád jsme nebyli dost daleko.
Pořád byl slyšet zvuk sirén, stejně jako křik pronásledovatelů.
Ani za nic na světě, bych však nezpomalil nebo Angela pustil. On, který to tu vůbec nezná, by nemohl běžet a držet se mnou krok.
Desmond to tady znal stejně jako já, ale na rozdíl ode mne se držel hlavně hlavních cest. Já, který prozkoumával každý kousek podzemí už od útlého dětství jsem věděl snad o každé skulině.
Proto jsem si i teď vybíral sice náročnější terén, ale za to takový, který by nás mohl dovést do bezpečí.
A to se taky stalo, i když jsem v první chvíli ani nerozpoznal, kdy všechno kolem nás utichlo a od stěn se odrážel pouze můj dech, kroky a občasné zašustění, jak někde přeběhl nějaký podzemní tvor, vyrušený naší přítomností.
Doběhl jsem do prostorného tunelu, osvětleného zvláštním mechem, který se tady dole vyskytoval téměř všude a poskytoval světlo jako ve dne, a málem spadl, když jsem zakopl o kus čehosi, válejícího se po zemi.
„Musím… musím zastavit…“ zachrčel jsem a dopadl na kolena i s Angelem v náruči, kterého jsem prostě odmítal pustit.
Angelo
Slyšel jsem řvát alarm, a slyšel jsem i křik těch, kteří se za námi pustili.
Ale Valentino to nevzdával. Běžel dál a hlouběji. A já zase začínal pociťovat tu paniku z těch úzkých prostorů. Ještě víc jsem ho křečovitě sevřel kolem krku a pevně zavřel oči. Snažil jsem se nevnímat ani ten kravál, a dokonce se mi ho po nějaké době povedlo vypustit z hlavy.
Ale najednou Tino zakopnul a skončil na zemi. Přesto mě však držel, a já skončil v jeho klíně.
Až teprve teď jsem opatrně otevřel oči.
Čekal jsem, že tu bude tma, ale kupodivu tu bylo docela světlo. A přitom jsem tu neviděl žádné rozvody, jen světélkující něco na stěnách a po zemi.
Otočil jsem hlavu zpátky k Valentinovi.
„Máš… máš tu krev…“ zašeptal jsem, jak jsem měl strach, že nás někdo najde, když promluvím hlasitěji. „Jsi zraněný…“
Popadl jsem cíp deky a setřel mu aspoň trochu krev nad okem.
A když se pak na mě podíval, málem se mi srdce zastavilo. Viděl jsem v jeho očích bolest a smutek?
Nebo to byla jen únava z toho, jak daleko se mnou běžel, a ještě mě celou dobu nesl?
„Já… víš… chtěl jsem tě najít,“ špitl jsem. „Hledal jsem tě. Volal jsem ti, a ty ses neozýval. A pak… Tvůj bratr… říkal, že mě… že… mě… nechceš… Že miluješ jen jeho… Já… Já to chtěl…. Slyšet od tebe…“
Znovu jsem se rozvzlykal, když jsem to řekl. Měl jsem vážně strach, že to, co říkal jeho bratr, je pravda.
A já si to nechtěl připustit.
Roztřesenou rukou jsem ho pohladil po tváři a políbil ho na rozbité čelo, jako bych to tím chtěj zahojit.
„Jestli mě nechceš… zůstanu tady… nech mě tu… nebudu se… zlobit… Jen… bolí to…“
Tino
Konečně jsem se pořádně na Angela zadíval, když mi setřel trochu krve z čela.
Byl bledý, cítil jsem, jak se chvěje, a viděl v jeho očích strach?
Nebo to možná byla nenávist?
Chtěl jsem ho pustit, aby se třeba necítil nepříjemně, ale když promluvil a já uviděl jeho slzy, byl jsem úplně v háji. Dosedl jsem na zadek, Angela si přitáhl těsněji k sobě, sundal mu paruku z vlasů, která už stejně sotva držela a začal se probírat jeho vlasy.
„Šššš… neplakej… můj anděli… neplakej…“ šeptal jsem do jeho ucha, líbal ho na tvář, slíbával slzy, hladil ho, tiskl k sobě a mírně se s ním pohupoval.
Jen pomalu mi docházely slova, která říkal, jen pomalu to můj mozek zpracovával. A pomalu mi docházelo, co se vlastně doteď stalo.
Udělal tohle Angelovi Desmond? Chtěl nás poštvat proti sobě?
Chtěl abychom se navzájem nenáviděli? Ale proč?
Proč by to dělal? Ano, sice jsem se s ním taky pohádal a porval, ale že by byl až takhle zlý? Vždyť… vždycky mě chránil a nejspíš i teď měl v mnoha věcech pravdu, co se týkalo mě a Angela. Ale i tak…
Co bych měl dělat? Když se postavím na Angelovu stranu, nejspíš zradím a ztratím bratra. Když se postavím na Desmondovu stranu, přijdu o Angela.
Volba by měla být jasná, ale…
Proč je to tak těžké?
Angelo
Jak nemám brečet? To prostě nejde.
Tolik se toho ve mně pere. Strach, že tady skončím. Štěstí, že vidím Valentina. Bojím se toho, že mě nebude chtít. Bylo toho víc, ale tyhle důvody byly hlavní, že dokonce potlačily dozadu i strach z těchto podzemních prostor.
„Volal jsem ti,“ víc jsem se na něho přitiskl, a rukama ho objal, jak jen to kolem jeho mohutného těla šlo.
„Každý den, od chvíle, co jsi odešel. Snažil jsem se s tebou spojit, ale ani jednou jsi mi neodpověděl. Říkal, že tě vydírám, že si tě kupuji… Taky to tak vidíš?“ na moment jsem sklopil pohled, jak jsem se bál, že by to mohla být pravda.
Je toho hodně, co mu chci říct. Chci se ho zeptat na všechno, co říkal jeho bratr. Chci vědět, jestli to je všechno pravda, nebo si to jen vymyslel. Ale Valentino byl unavený z toho dlouhého běhu, a navíc mě přitom nesl.
Povolil jsem své objetí, trochu se vymanil z jeho držení a nadzvedl se v kolenou. Přes jeho rameno jsem zahrabal v batohu a když jsem nahmatal láhev, hned jsem ji vytáhl. Pořád jsem byl mimo. Pořád se mi třásly ruce a snažil jsem sen nevnímat to, že jsem hluboko v podzemí. Stále mi slzely oči, i když jsem jim v duchu snad tisíckrát řekl, aby toho nechaly.
„Napij se,“ odšrouboval jsem láhev a podal mu ji.
„Víš,“ otřel jsem vlhkými prsty jeho tvář. „Tvůj bratr… řekl toho hodně, a nevím, jestli to byla pravda nebo ne. Ale… Než mi řekneš, že mě nenávidíš, že jsem byl pro tebe jen povyražení a necháš mě tady, chci abys… abys věděl…“
Najednou se mi nedostávalo dechu, jak jsem znovu pocítil ten silný cit, o kterém se tak bojím mluvit.
Ale odhodlal jsem se jít sem. Postavil jsem se jeho bratrovi. Tak teď prostě nesmím couvnout.
„Miluji tě, Valentino,“ zašeptal jsem, dosedl na zadek, a odevzdaně se mu zadíval do očí, očekávajíc jeho ortel.
Teď už mi to bylo všechno jedno. Klidně mě tu může zabít. Ale… řekl jsem to.
Tino
Víc jsem Angela objal, když se na mě natiskl, a pak mírně ztuhl po jeho slovech.
Volal mi? Hledal mě? Kvůli mně tu byl?
Desmond opravdu tohle řekl?
Vzal jsem si od Angela láhev, když mi ji podal a napil se.
Trochu jsem se zamračil, když řekl, že bych měl říct, že ho nenávidím a byl pro mě jen povyražení, ale skutečný šok přišel vzápětí.
Úplně jsem ztuhl a nevěřícně na Angela pohlédl. Musel jsem i několikrát zamrkat, jestli se mi to jen nezdá.
Byl tohle nějaký vtip? Pohrával si někdo se mnou?
To přece…
Ale když jsem se zadíval do Angelových očí, věděl jsem, že nelže, i přesto, že se můj mozek tomu zdráhal věřit.
Nakonec jsem si povzdechl, láhev zašrouboval, postavil ji bokem a svěsil ramena.
„Mrzí mě to…“ zašeptal jsem a postavil se na roztřesené nohy.
Sundal jsem ze zad batoh a složil do něj deku, abych se aspoň nějak na chvilku zabavil.
„Nevím, co říct, Angelo. Já… nevěděl jsem, že by tohle Desmond mohl udělat. Mrzí mě, že sis tím musel projít. Nejspíš nějak zjistil, že za tebou chodím a odchytl si mě hned, jakmile jsem se vrátil. Vzal mi náramek i řetízek a zavřel mě do cely. Chtěl, abych na tebe zapomněl, pustil tě z hlavy, protože my dva nemáme žádnou budoucnost. Říkal, že jsem jen tvá hračka pro zahnání nudy, pro pobavení,“ mluvil jsem tiše k batohu, který jsem svíral v ruce, jak jsem najednou nevěděl, co s rukama.
„Ale já…“ zvedl jsem hlavu a zadíval se na Angela.
Pohled do jeho očí mi opět vzal všechna slova.
Místo toho jsem upustil batoh a klesl před ním na kolena. Jeho tvář jsem pevně sevřel ve svých dlaních a čelem se zapřel o to jeho.
„Nemám nic. Jsem nikdo. Náš vztah nejspíš opravdu nebude mít žádnou budoucnost, ale… I přesto všechno… i přesto všechno, že ve mně hlodal malý červíček pochybností, jsem si během té doby, co jsem byl zavřený uvědomil… uvědomil jsem si… že jsem se do tebe zamiloval, Angelo…“
Poslední slova jsem zašeptal a mírně pozvedl hlavu, abych mu viděl víc do očí.
Angelo
Už jsem otvíral pusu, abych na něho zakřičel, že to není pravda. Že nebyl moje hračka pro rozptýlení.
No, možná ze začátku, při našem prvním setkání v tom strip baru. Ale něco se pak změnilo.
A já Valentina už neviděl těma stejnýma očima.
Znovu se ve mně všechno sevřelo, když mluvil o tom, co všechno jeho bratr říkal. A to mi jen potvrdilo, že ho nemám rád. Kdo ví, čeho ještě bude schopný. Co všechno ještě bude chtít udělat, aby nás dva rozdělil.
Díval jsem se na Valentina, když skládal deku do batohu a pak, když batoh mačkal v ruce. Najednou mi přišel takový víc nervózní…
A vzápětí jsem zjistil proč.
Šokovaně jsem na něho hleděl a nebyl schopen v první moment nic říct.
Ani jsem netušil, že bych byl schopen se ještě víc třást než doposud.
Vážně…
A srdce mi v hrudi začalo vyvádět doslova psí kusy. Nedokázal jsem se pořádně nadechnout stejně, jako když jsem se bál v té jejich malé komoře.
Snad po několika vteřinách, po minutě, jsem po něm skočil.
Zavěsil jsem se Valentinovi na krk a rozbrečel se jak malé děcko.
Zapomněl jsem na všechno zlé. Plakal jsem štěstím. To, co máčelo Valentinův krk a jeho holé rameno, byly opravdu slzy štěstí…
„Odejdi se mnou, prosím… půjdeme odsud pryč. Někam… třeba do jiného města… chci být s tebou, Valentino… miluji tě tak moc, že jsem tu šel, i když… jsem se bál… měl jsem strach, že jsem tě… ztratil… Nechci tě ztratit…“
Ze všeho toho stresu, co jsem prožil, z únavy, ze strachu, z návalu štěstí, jsem náhle pocítil divný tlak na své tělo. Nedokázal jsem se uklidnit. Byl jsem toho tak plný. Tolik emocí útočilo na mou mysl i na mé tělo.
Najednou jsem jen otvíral pusu naprázdno a nedokázal jsem se nadechnout. Začal jsem lapat po vzduchu, i když jsem toho Valentinovi chtěl tolik říct.
Začaly se mi dělat mžitky před očima…
„Miluji… tě… je mi… špat…“
Moje ruce povolily a já už jen cítil, jak po jeho těle kloužu k zemi.
Tino
Bezva.
První člověk, kterému jsem kdy řekl, že ho skutečně miluju, a on se hned složí. Kdybychom byli v jiné situaci, nejspíš bych se tomu i zasmál, takhle jsem ale na okamžik ztuhnul, zachytil Angela, aby nespadl na zem a vzápětí vykřikl jeho jméno.
Srdce se mi rozbušilo jako zběsilé, a všechno uvnitř ve mě se stáhlo strachem, když jsem začal prohlížet jeho tělo, jestli někde není zraněný.
Naštěstí to ale vypadalo, že omdlel vyčerpáním.
Úlevně jsem vydechl a sklonil se, abych mu vtiskl jemný polibek na rty.
„Omlouvám se, můj anděli,“ zašeptal jsem. „Slíbil jsem ti, že ti ukážu skutečné hvězdy, tak doufám, že se brzo probereš."
Po těch slovech jsem se zvedl, hodil si na záda batoh, Angela zvedl do náruče a pomalu se rozešel.
Byli jsme zhruba v polovině cesty, ale čím níže budeme, tím horší bude cesta, navíc dole číhají i jiná nebezpečí, jako divoká zvěř, která si navykla žít v temném podzemí nebo staré nastražené pasti, které tam byly kdoví proč.
Jediná výhoda byla, že světélkující mech poskytoval dostatek světa, a pokud nesejdu moc z cesty, mohl by nám svítit skoro až k východu.
Během cesty jsem přemýšlel o všem, co nás potkalo, a uvažoval o Angelově nabídce.
Znamenalo by to opustit Desmonda navždy.
Ale… měl by můj vztah s Angelem vůbec někdy šanci, s Desmondem v zádech?
Dokázal bych ho přesvědčit, že Angelo není takový, jak si myslí? A proč to vůbec zašlo tak daleko?
Povzdechl jsem si a na chvilku zastavil, abych Angelovi zkontroloval tep, otřel mu tváře a trochu mu vodou navlhčil rty.
Angelo
Bylo to snad poprvé, kdy jsem byl rád za to bezvědomí. V tom stavu jsem aspoň nevnímal to, že jsem v podzemí, že některé chodby jsou úzké, a že mám pocit, že se nemůžu nadechnout.
Probralo mě příjemné chladivé vlhko na rtech. A probral jsem se nejen já, ale i moje žízeň. Jenže pocit, že jsem zase někde zavřený, mě v klidu nenechal. Škubnul jsem sebou, a zašermoval rukama v obraně. Narazil jsem na něco a až teprve potom jsem se pokusil otevřít oči.
Povedlo se mi to až na podruhé, mžoural jsem a snažil se rozehnat tu mlhu před očima. Ale když jsem nakonec viděl, kdo se nade mnou sklání, spokojeně jsem vydechl a malinko se pousmál.
„Už jsem se bál, že… že jsem…“ rozhlédl jsem se kolem sebe.
Část podzemí, kde jsme byli, se změnila. Chodba byla užší, ale aspoň to tu stále osvětloval ten mech.
A jen díky tomu, že jsem s Valentinem, tak nepanikařím, jako tomu bylo předtím u nich v domě. Valentino má na mě uklidňující účinek, ale přesto…
„Potřebuji ven… já… já nevím, jak dlouho to tu ještě vydržím,“ znovu jsem se začal kolem sebe rozhlížet. „Víš… bojím se v takových prostorách…“
Trochu jsem se napil vody, kterou měl vedle sebe a pak jsem se posadil.
„Ale s tebou… to zvládnu,“ chytil jsem se kolem jeho krku a políbil ho.
Tino
Málem jsem dostal do zubů, když sebou Angelo začal házet.
Vypadal na okamžik zmateně, a tak křehce, že jsem se bál ho víc sevřít v náručí.
V tu chvíli jsem si víc, než kdy dřív uvědomil, že ho chci chránit.
Že už ho nechci ani na malý okamžik opustit.
„Omlouvám se, můj anděli...“ zašeptal jsem ho jeho ucha, když mě objal po svých slovech, že se v takových prostorách bojí.
Kousek jsem ho od sebe odtáhl, pohladil po tváři a jemně políbil na rty.
Vyndal jsem z batohu tyčinku, ze sušených ovocných listů, které nám v podzemí nahrazovaly ovoce a cukr, která byla výživná, osvěžila a zároveň nasytila, i když chuť nebyla nic moc.
„Tady. Nebude ti to nejspíš chutnat, ale musíš do sebe něco dostat. Vezmu tě na záda, aby se mi líp šlo a… vydrž, ano? Ještě chvilku. Pamatuješ si na můj slib?“ pousmál jsem se, políbil ho na čelo, láhev strčil znovu do batohu, místo ní vložil Angelovi do ruky tyčinku, pak mu batoh nasunul na záda a natočil se, aby mi pro změnu on, mohl na záda vyskočit.
Pevně jsem ho chytil pod zadečkem, na zádech cítil tlukot jeho srdce a ve vlasech a krku mě zahříval jeho dech.
„Vyprávěj mi něco, můj anděli,“ promluvil jsem, když jsem se zase rozešel.
Chtěl jsem, aby Angelo přišel na jiné myšlenky, aby nevnímal jen ty stěno okolo, které pro něj byly svazující.
Angelo
Trochu jsem se zastyděl, když mi Tino dal tu tyčinku a řekl, že mi nejspíš nebude chutnat.
Je pravda, že jím jen vybraná jídla, a jen tak něco do pusy nestrčím. Ale teď si vybírat nemůžu. Vždyť ani nevím, jak dlouho jsem v podzemí. Nemám hodinky ani náramek, a tady posun času nepoznám.
Nevím ani, jak dlouho jsem byl zavřený v té komoře, a jak dlouho se mnou Valentino cestuje.
Ale co vím, tak hlad se začínal hlásit, a já nabízené jídlo neodmítnu. A Valentino mě určitě otrávit nechce.
Jednou rukou jsem se ho držel, druhou jsem se krmil. Ukusoval jsem po malých kouscích. V první chvíli jsem si říkal, že to nedám. Ale nakonec jsem zjistil, že po každém dalším kousnutí tomu začínám přiházet na chuť a klidně bych si dal i další.
Nevěděl jsem, co mám Valentinovi říkat. A tak jsem mu povyprávěl, co jsem dělal celé ty čtyři dny. Jen jsem vynechal to, že jsem brečel. A taky jsem mu řekl, co by se mohlo stát, pokud se nedostanu nahoru na povrch. Ať už jen s lidma v podzemí nebo s výzkumem.
„Problém je v tom, že nevím, jak dlouho tu jsem. A to znamená, že mě budou hledat. Nevím, jak moc miluješ svého bratra, ale obávám se, že bude první, za kým půjdou. Michael ví, že jsem za tebou šel, a slíbil jsem mu, že se ozvu. A teď… nemám ani svůj náramek, protože mi ho tvůj bratr vzal.“
Tino
Když mi Angelo začal vyprávět, co celé ty čtyři dny dělal, poslouchal jsem jeho příjemný hlas a i mě cesta utíkala mnohem rychleji.
Když ale zmínil výzkum krysí nemoci, když zmínil, co se stane, pokud se rychle nevrátí, když zmínil mého bratra, došlo mi, jak hloupě se chovám.
Zastavil jsem se na místě a na moment svěsil hlavu.
Sundal jsem dolů Angela, postavil ho na zem a vzal mu ze zad batoh.
Najednou jsem neměl ani odvahu se mu podívat do očí.
Najednou mi došlo, jak bláhově jsem si to všechno vykreslil.
„Omlouvám se… mrzí mě to, Angelo. Tohle jsem nechtěl. Myslel jsem, že ti ukážu aspoň hvězdy, ale… raději se asi vrátíme. Desmond… nechápu, proč to udělal, ale pořád jsem jeho bratr. Nejspíš obviní i mě a… nechci, aby to mělo na tebe dopad. Mám tu starý komunikátor, pokusím se ho během cesty opravit a ty se tak můžeš spojit s ostatními. Podle všeho…“ mrknul jsem na hodinky, které tady dole ale nefungovaly, i když jsem si to mohl odpočítat od chvíle, co se zastavily, „jsi byl zavřený zhruba dvanáct až šestnáct hodin. Tady dole na cestě jsme další zhruba pět hodin. Cesta zpátky, když se budeme držet hlavní trasy a nebudeme muset jít oklikou nám zabere zhruba tři hodiny.“
Odříkával jsem jako stroj, protože mi došlo, že tohle je nejspíš konec. Měl jsem s Angelem zůstat někde schovaný nebo se s ním pokusit dostat na povrch. Takhle jsem jen nahrál všem do karet. A obával jsem se toho, co by Desmond mohl udělat dál.
Angelo
Když mě Tino postavil na zem, hleděl jsem na něho a vzápětí mi došlo, že jsem se špatně vyjádřil.
Ale bylo to dilema, jak mu to říct. I když jsem jeho bratra nenáviděl, přesto jsem se zdráhal mu říct, že mě vlastně chtěl zabít. Neví, jestli bych tím Valentina úplně neztratil.
„Promiň, já… špatně jsem se vyjádřil. Tím návratem nahoru jsem myslel, kdyby se mi něco stalo a nevrátil bych se vůbec. Za těch pár dní by se nic stát nemělo. Ale… Nevím, teda kolik nám to zabere času, ale… Moc rád bych se s tebou podíval na hvězdy, a pak bychom se mohli vrátit.“
Teď záleželo na tom, jak to bude chtít udělat on. Jestli má strach o bratra, nebo o sebe. Nebo jestli bude ochotný se mnou jít ven. A já bych strašně moc chtěl. A já taky nechtěl vypadat jako slaboch. Chtěl jsem tu cestu ven zvládnout, chtěl jsem vidět ty slibované hvězdy.
Moc rád bych, aby to byl právě Valentino, kdo by mi je ukázal.
„Jsi se mnou, zachránil jsi mě, tak se nemusíš ničeho bát. Tvoje tajemství o Blue Fox je u mě schované, nikdo se to ode mne nedozví. Tak… Záleží to na tobě, ale já… já se chci s tebou na ty hvězdy podívat,“ přistoupil jsem k němu, rukama ho objal kolem pasu a opřel se o jeho hruď čelem.
„Chci s tebou zůstat co nejdéle…“ zašeptal jsem do jeho kůže.
Tino
Pevně jsem Angela objal, když se na mě natiskl.
Bylo to dilema. Ne, kvůli Desmondovi, ale kvůli Angelovi.
Říkal, že je to v pořádku, ale bude tomu skutečně tak? Opravdu ho můžu jen tak vzít pryč?
O sebe jsem strach neměl. Vypořádal jsem se s horšími věcmi.
Nakonec jsem od sebe Angela kousek odtáhl a pohladil ho po tváři. Nasadil jsem mu zpátky batoh a jeho si vyhoupl na záda.
„S bratrem si to vyřídím, ale ty hvězdy ti chci strašně moc ukázat,“ řekl jsem a vydal se na cestu.
Měli jsme před sebou asi tři hodiny chůze po nerovném terénu, který se svažoval, stoupal nebo prudce zatáčel, místy jsem musel hodně sehnout hlavu, abych se vešel, ale naštěstí nás nepotkaly žádné problémy. Občas jsem udělal zastávku, aby se Angelo mohl napít, dal mu další tyčinku, aby nabral energii, anebo se ho zeptal, jak mu je.
„Zavři oči, můj anděli. Zavři oči a věř mi,“ zašeptal jsem, když jsem pocítil závan slabého větříku a v dálce před námi světlo mechu nahradilo světlo hvězd.
Přidal jsem do kroku, jako bych se nemohl dočkat, až budu venku a Angelo spatří tu nádheru.
Nemohli jsme sice daleko, mohli jsme zůstat jen pár metrů od jeskyně, ale nevadilo mi to.
„Ještě chvilku,“ zašeptal jsem, když jsem Angela postavil na písčitý rovný povrch a sundal mu ze zad batoh, abych mohl roztáhnout deku.
Písek kolem nás pomalu přecházel v zeleň a někde v dálce byly vidět vrcholky stromů.
Chytil jsem Angela za ruku, navedl ho na deku, kde jsem ho usadil a klekl si vedle něj.
„Otevři oči…“ zašeptal jsem znovu a s napětím sledoval, jaká bude jeho reakce.
Angelo
Byl jsem rád, když se nakonec Tino rozhodl pokračovat v cestě. Mohl jsem jít klidně i po svých. Trochu jsem se cítil i špatně, když mě celou dobu nesl. Ale na druhou stranu, on ten terén znal lépe než já, a mě hrozilo, že v některých místech, kde nebylo dost světla, jsem mohl přijít k úrazu.
Cesta bylo docela dlouhá. Zkoušel jsem si v duchu spočítat, jestli bude venku den nebo noc, ale tentokrát mi nějak hlava ty čísla nebrala. Když jsem právě nejedl tyčinku, opíral jsem hlavu o Valentinovo rameno a jen jsem ho pozoroval.
Bylo by mi moc dobře, kdyby mě netlačilo vědomí, že se musí se mnou tahat celou dobu.
Ve chvíli, kdy se zastavil a řekl, že mám zavřít oči, jsem pocítil změnu vzduchu.
A já už byl nedočkavý, abychom byli venku. Byl jsem strašně moc zvědavý, těšil jsem se, ať už bych tam viděl cokoliv.
Vždycky jsem se chtěl za tu kopuli podívat, a dneska… Poprvé mám tu možnost.
Bylo to, jako rozbalovat dárek.
Poslechl jsem Valentina, a nechal se postavit. V první chvíli jsem měl nutkání otevřít oči, protože jsem pod nohama ucítil něco jiného než tvrdou skálu. Ale překoval jsem se. Vydržel jsem to i potom, kdy mě usadil na deku, na ten měkký povrch. A když řekl, že mám otevřít oči…
Skoro jsem nedýchal, jak jsem byl napjatý.
V první chvíli jsem zamrkal, prostřel si oči, ale pak jsem zvedl hlavu k nebi…
Bylo temné, černé skoro jako to umělé, ale přitom bylo tak jiné…
Hvězdy svítily, dokonce jsem viděl i srpek měsíce.
Aniž bych si to uvědomil, začal jsem se usmívat. Dolehl jsem na záda a nadšeně se díval na to nebe poseté hvězdami.
„To je… krása… Děkuji… opravdu děkuji… taková nádhera…“ zašeptal jsem a otřel si vlhko z očí, které se mi tam samým štěstím dostalo.
Tino
Ten úsměv za všechno to trápení stál.
Rázem jsem zapomněl na Desmonda a na všechno, když jsem uviděl Angelovu reakci.
I mě se zatajil dech, když jsem znovu spatřil hvězdy, které zářily jinak než ty umělé.
I vzduch tady byl jiný než pod tou kopulí, čerstvější, svěží.
„Kdysi dávno,“ promluvil jsem po chvíli, „lidé podle hvězd, postavení slunce i měsíce, určovali cestu i osudy lidí. Podívej támhle…“
Ukázal jsem prstem na uskupení hvězd.
„Tomu se říká Velký vůz. Támhle,“ ukázal jsem trochu dál, „je vidět Casiopea. Dříve, v určité období, byly vidět různé souhvězdí. Teď už jich je vidět jen pár.“
Otočil jsem se k Angelovi a prstem mu setřel vlhko z tváří.
Svit hvězd se mu odrážel v očích, které vypadaly ještě krásněji než pod tím umělým nebem.
Vážně jsem se do něj zamiloval, i když jsem nedokázal pochopit, jak může Angelo milovat mě.
Sklonil jsem se a jen lehce se otřel o jeho rty.
„Můj anděli…“ vydechl jsem a vzápětí se svými rty přitiskl na ty jeho a polibek prohloubil.
Chtěl jsem mu předat city, co jsem nedokázal vyslovit, chtěl jsem, aby věděl, že pro mě znamená všechno.
Nevím sice, co bude až se vrátíme zpátky, ale teď…
Teď jsem byl jen já a on.
Angelo
Díval jsem se na tu krásu, a přitom poslouchal Valentina. Nebe opravdu vypadalo, jako by bylo poseté drahokamy. Bylo to vážně jiné než to umělé nebe, kdy jsem měl pocit, že všechny hvězdy svítí stejně. Žádný rozdíl v nich nebyl.
Ale tady, na tom pravém nebi…
Jedna byla větší, jiná menší, další svítila více, některé méně, jiné zase blikaly, jako by na mě z toho nebe mrkaly. Měsíc byl jen takový srpek, ale přitom kolem něj bylo zvláštně osvětlené kolo, jako by bylo z mlhy vytvořené.
Pohled na nebe mi zastínil Valentino, když se nade mnou sklonil. Znovu jsem se zachvěl štěstím, když mi řekl můj anděli. Z jeho úst je to takové jiné, než když mi to říkávala máma.
Rád jsem mu nabídl své rty k polibku. Jako by i ten tady venku chutnal lépe…
„Vážně je to krása, chtěl bych to vidět častěji. Chtěl bych, aby i nebe ve městě bylo tak krásné. Nechápu, proč musíme být pod tou kopulí. Vždyť tady to není zas tak špatné,“ povzdechl jsem si, když jsme se přestali líbat.
Je pravda, že je noc, a nevidím moc do okolí. Ale když je nebe tak krásné, a vzduch tak svěží, pochyboval jsem, že by se život mimo město nedal zvládnout.
A pak mě něco napadlo. Jenže to budu muset pořádně promyslet.
Ale pro začátek…
„Chci tu zůstat do rána, chci to tu vidět, až bude den,“ pohladil jsem Valentina po tváři a doufal, že neodmítne.
Tino
Stáhl jsem Angelovu ruku na své rty, když mě pohladil po tváři a políbil ho na prsty.
„Je tu sice krásně, ale počasí je tu nevyzpytatelné stejně jako příroda a zvířata. Proto mimo města většinou nikdo nežije. A… jsem rád, že jsi řekl, že chceš zůstat. Moc rád bych ti ukázal východ slunce."
Ještě jednou jsem Angela políbil na ruku, a pak ho pustil a sedl si vedle něj.
Zaklonil jsem mírně hlavu a zadíval se na nebe.
Přinášelo mi to vzpomínky.
Na tátu, mámu, která z našeho výletu nebyla nadšená, na Desmonda, který byl z toho stejně mimo, jako já. Tehdy byl úplněk a všude bylo světla skoro jako ve dne. A co teprve východ slunce, kdy se všechno zbarvilo do ruda a sluneční paprsky nás zahřály na kůži jinak, než jako to je ve městě pod umělým sluncem.
Sklopil jsem hlavu a povzdechl si.
S Desmondem se sem už nejspíš nikdy nepodívám. Mrzelo mě, jak to celé skončilo, ale…
Když jsem se otočil na Angela a zadíval se na něj, znovu jsem se ujistil o tom, že on mi za to rozhodně stojí.
On byl něco, co jsem opravdu chtěl a nehodlal se toho vzdát.
Znovu jsem se nad ním sklonil a políbil ho na čelo, když jsem mu odhrnul vlasy, které jsem pak protáhl mezi prsty.
„Děkuju, že jsi sem se mnou šel…" zašeptal jsem a pousmál se.