Angelo
Byl to krásný večer i noc. Valentino mě nepustil, dokud jsem zmožený neusnul v jeho náruči.
Ale usínal jsem spokojený a s úsměvem na rtech.
Rozhodl jsem se, že sice ne hned, abych mu to nekomplikoval, ale jakmile to půjde, tak co nejdříve mu řeknu, co k němu cítím. Dám trochu čas tomu, aby se srovnal se svoji novou prací, a pak to udělám.
Ten úsměv, s kterým jsem usínal, jsem měl i ráno hned po probuzení. Ale zmizel v momentě, kdy jsem zjistil, že jsem v posteli sám a vedle mne místo něj ležel jeho kostým.
Ani jsem nemusel vstávat, nebo na něho volat.
Pochopil jsem, že odešel.
Bez rozloučení…
Možná měl strach, že bych ho chtěl zastavit, nebo ho odvézt, jak jsem chtěl?
Nebo jsem já měl strach, že…. Že pochopil, že mě vlastně nemá rád, že ho ke mně nic nezavazuje a já se mu vlastně ani nelíbím? Že se mnou nechce být?
Otočil jsem se na bok a zahleděl se na terasu, na kterou už svítilo to otravné slunce.
Do očí mi vstoupily slzy, když se mi v hlavě promítlo všechno, co jsme spolu na té terase dělali.
Jednou rukou jsem hladil jeho kostým, slzel jsem a strašně moc si přál, aby byl tady, se mnou. Aby se vrátil. Aby nikdy neodešel.
Opravdu jsem se do něho zamiloval…
Viděl jsem ten lístek, zřejmě vzkaz od Valentina. Ale neměl jsem odvahu si ho přečíst. Měl jsem strach, že na něm bude jen rozloučení se vzkazem, že bylo fajn, ale už se neuvidíme.
Až teprve po značně dlouhé chvíli jsem se zvedl a zamířil do koupelny, abych se dal do pořádku., Zavolal jsem Michaela a Brandona, sdělil jim, že odlétáme domů, ať vše připraví.
Michael zůstal se mnou, pomohl mi obléct a upravit se.
„Co s tím kostýmem?“ obrátil se na mě, když jsem snídal a on mi balil poslední věci.
„Vezmeme ho s sebou…“ odpověděl jsem a pohladil jsem ten dlouhý kabát, který držel v ruce.
„Sežeň mi dvě figuríny. Ty kostýmy, co jsme měli včera na sobě, vyčisti, a pak je obleč na ty figuríny, aby se nemačkaly.“
„Mám je potom uložit do vaší šatny?“
„Ne, budou v mé ložnici, Michaeli…“
„Máte tady vzkaz od pána,“ podával mi ještě ten papírek.
„Schovej ho zatím u sebe. Nějak… nemám sílu ho teď číst,“ dodal jsem tiše roztřeseným hlasem.
Tino
Nezmohl jsem se na žádný odpor, jak jsem byl překvapený. Sotva jsem se ukázal doma, sebrali mě bezpečáci, a než jsem se nadál stal jsem v kanceláři správce naproti Desmondovi.
„Prohledejte ho," nakázal těm dvěma co mě drželi.
Jen jsem v šoku zíral a nechal je, ať mě prošacují. Teprve, když jsem ucítil tlak na krku, jak ze mě strhli řetízek a ze zápěstí servali náramek, vystartoval jsem po nich.
Ale buď je Desmond varoval, nebo byli připraveni na vše, protože mě velice rychle zpacifikovali a já se po chvíli válel na zemi v prachu s pouty na zápěstí.
„Desmonde…" zachrčel jsem v domnění, že je to nějaký hloupý žert.
„Nechte nás," houkl na ty dva, když mě postavili na nohy a jakmile odešli, přistoupil ke mně.
„Co sis, kurva, myslel?! Že na to nepřijdu?! Víš vůbec jaký to byl pocit přijít domů a zjistit, že tam nejsi? Nenapadlo tě, že bych mohl mít strach?! Myslel jsem, že prostě jen chceš být sám, ale tohle?!" zasyčel na mě vztekle a strčil mi pod nos tablet se zprávami z povrchu.
Jako správce k nim měl přístup a nejspíš toho teď bylo všude.
Díval jsem se na sebe a Angela, kdy na jedné fotce ho líbám v sále a na druhé vcházíme do budovy.
Obě hlásaly, kdo je pan tajemný neznámý a předháněli se v teoriích.
„Kam jsi dal rozum?! Víš vůbec, kdo Angelo White je?! Rozmazlený bohatý fracek! Co sis myslel, že se stane?! Jsi pro něj jen pobavení, nic víc!"
„Tak to není!" vykřikl jsem a přerušil Desmondův monolog. „Angelo je úžasný kluk a nikdo nemáte právo ho odsuzovat, když nevíte, jaký je doopravdy!"
Nikdy jsem nekřičel. Tohle bylo poprvé, co jsem zvedl hlas a k tomu ještě na Desmonda.
Ten se po mých slovech zarazil a chvilku se na mě pátravě díval.
„Ty ses do něj zamiloval," řekl chladně a založil si ruce na hrudi.
Tentokrát jsem to byl já, kdo se na něj zaraženě chvilku díval. Chtěl jsem to popřít, ohradit se, kdybych mohl, poklepal bych si na čelo, zeptal se, jestli se nezbláznil, ale místo toho jsem jen svěsil ramena a sklopil hlavu.
Zamiloval jsem se do Angela?
Opravdu?
„Nechám tě odvést do cely, abys vychladl a zítra si promluvíme," vyrušil mě Desmondův hlas.
Tentokrát jsem se nijak nebránil. Nechal jsem se odvést a za celou dobu nezvedl hlavu.
Až teprve, když se ozvalo cvaknutí zámku zavírané mříže, zvedl jsem hlavu a setkal se s Desmondovým pohledem.
„Každý děláme hlouposti, ale vztah je i o tom, odpouštět. Já tě miluju, Valentino a udělal bych pro tebe všechno. Sice mě teď asi nebudeš mít rád, ale je to pro tvé dobro, a já vím, že to pochopíš," natáhl Desmond skrz mříže ruku a pohladil mě po tváři.
Když odešel, dosedl jsem na rozvrzanou palandu a složil hlavu do dlaní.
Naštvanost na Desmonda přebilo zjištění, co vlastně k Angelovi skutečně cítím.
A to bylo něco, co jsem mu nemohl říct…
Angelo
Když jsme se vrátili domů, zalezl jsem do své pracovny. Vytáhl jsem si druhý komunikační náramek s uzavřeným kanálem. Přes něj jsem komunikoval jen s vybranými lidmi.
Byl jeden. Rudy. A teď už vlastně dva. Rudy a Valentino.
Hned jsem se chtěl Valentinovi ozvat, jestli v pořádku dorazil domů, jestli je v pohodě. Ale pak jsem si vzpomněl, že jsem si vlastně ani nepřečetl jeho vzkaz. A co když mi tam píše, že se nebude už se mnou vídat?
A tak jsem zavolal Rudymu.
Povídal jsem si s ním snad dvě hodiny. Vyptával se, jak bylo. Prý dorazil na oslavu, ale já už tam nebyl. Ale viděl zprávy a moc nám to prý slušelo, a litoval toho, že nás neviděl na živo.
Při hovoru jsem přešel do ložnice, posadil se do křesla a díval se na ty dvě figuríny, stojící vedle sebe a s našimi kostýmy na sobě.
Zastesklo se mi po Valentinovi. Byl jsem bez něj jen pár chvil a už se mi po něm stýskalo.
Nejraději bych se rozběhl za ním do podzemí.
A taky jsem měl trochu obavy o to, jak zareaguje jeho bratr, až zjistí, že začal pro mne pracovat.
Valentino s novou prací má teď vlastně funkci nezávislého bezpečáka s pravomocemi stejnými, jako má správce. A doufal jsem, že si to jeho bratr uvědomí a nebude dělat problémy. Protože pokud ano, tak bude mít problémy se mnou.
„Angelo… řekni mi pravdu, zamiloval ses do něho?“ začal jsem ve svých myšlenkách znovu vnímat Rudyho hlas.
Až teprve po chvilce jsem mu odpověděl.
„Ano, zamiloval. Moc…“ špitnul jsem, jako bych já sám měl z té odpovědi strach. „A přemýšlím, jak to udělat, abych s ním mohl být častěji, nebo napořád.“
„Víš, že na hlavní správě na povrchu, by se jim taky bezpečáci sešli, ne? Tak proč mu nenabídneš práci tam?“
„Já… já nevím. Mám strach, že by to odmítl.“
„Tak se ho kruci zeptej. Nebo to mám za tebe udělat já?“
„Ne… Zeptám se ho. Zavolám mu,“ odmítl jsem Rudyho pomoc.
Ještě chvíli jsme se spolu bavili, a když jsme se rozloučili, venku už se začínalo pomalu stmívat.
Ano, zavolám mu. Určitě. Ale nejdříve se musím podívat na ten vzkaz, i když se toho bojím.
Krucinál! Proč se bojím! Jsem Angelo Whitte, který se s ničím nesere, tak proč teď mám takový strach?
„Michaeli!“ zavolal jsem na sluhu, který snad stál za dveřmi, podle toho, jak rychle došel.
„Dej mi, prosím, ten vzkaz od Valentina,“ natáhl jsem k němu ruku.
Michael sáhl do kapsy a s úsměvem ke mně došel a strčil mi do ruky ten papírek.
„Nech mě o samotě, ano?“ převracel jsem ho v prstech.
Teprve až po značné chvíli, jsem ho rozevřel a se staženým žaludkem jsem se do něho podíval.
A po další vteřině se mi po tváři rozkutálely slzy.
Děkuje mi za dva nejkrásnější dny…
Já taky… Taky ti děkuji, Valentino.
Utřel jsem si slzy, vysmrkal se, napil jsem se vody, abych se vzpamatoval, a pak jsem zapnul frekvenci Valentinova náramku.
„Valentino?“ ozval jsem se. „Valentino, ozvi se.“
Bylo ticho, nikdo neodpovídal.
„Valentino, prosím. Jsi v pořádku?“ znovu jsem promluvil. „Chtěl bych s tebou mluvit. Víš… Chybíš mi. Moc mi chybíš… Ozvi se, prosím…“
Ale nikdo neodpovídal…
Tino
Ani nevím, jak a kdy jsem usnul.
Nebyl to ale klidný spánek. Měl jsem plnou hlavu Angela a Desmonda, mluvili jeden přes druhého, smáli se mi, hádali se, vztekali.
A tak nebylo divu, že jsem se probudil dřív, než vůbec přišel bezpečák, aby mě probudil, že je ráno.
Hned vzápětí došel i Desmond s táckem na kterém byla snídaně.
„Mrzí mě to, Valentino,“ začal, sotva mu bezpečák otevřel celu, „ale vžij se do mé situace. Jak by ses zachoval ty na mém místě? Jsem správcem podzemí. Mám dohlížet na to, aby všechno fungovalo a všichni fungovali. A první, co udělá můj bratr je, že se spustí s rozmazleným pracháčem, uteče za ním na povrch a baví se? Jak asi budou reagovat ostatní, když se to provalí? A to nemluvím o té druhé věci. Jestli pak ten tvůj nový milenec ví i o tvé druhé tváři?“
Nelíbilo se mi to.
Měl jsem co dělat pořád s tím, abych se vypořádal se svými city k Angelovi a do toho ještě Desmond.
„Ví to,“ zamumlal jsem a podíval se Desmondovi do očí.
Na moment jsem dostal strach, že mi skočí po krku, vzhledem k tomu, jak se zatvářil, ale nakonec mi vrazil tác na klín, vstal a zatvářil se nanejvýš znechuceně.
„Zklamal jsi mě, Valentino. Opravdu. Vždycky jsem si myslel, že z nás dvou jsi ten chytřejší a rozumnější. Ten, který by to mohl dotáhnout jednou i na povrch. Podpořil bych tě ve všem. Ve všem, Valentino. Ale ty? Místo vděku vlezeš do postele s prvním cucákem, který na tebe zamrká a řekneš mu i velikost svých spoďárů? Došlo ti vůbec, že jsi tím ohrozil nás všechny?! Nejspíš ne. Ale abys neřekl. Jak jsem řekl včera. Každý dělá chyby a já jsem ochoten ti odpustit. Zůstaneš tady zavřený čtyři dny, aby sis to pořádně probral v hlavě. A pak si znovu promluvíme. A doufám, že tvé odpovědi už budou rozumnější.“
Než jsem stačil něco namítnout, Desmond vyšel ven a nechal za sebou zamknout.
Angelo
Ten den byl na nic. Byl jsem pořád v myšlenkách u Valentina. Přemýšlel jsem, co asi může dělat, že se mi neozývá. Ale nemohl jsem být až tak vtíravý.
Třeba si jen potřeboval odpočinout. Není zvyklý na ten humbuk a ten zájem, co já prožívám skoro denně. A taky jsme toho moc nenaspali, to je pravda.
Na moment jsem se i pousmál, když jsem si vzpomněl na naše dvě společně prožité noci. Byla to prostě nádhera, a já bych jich rád prožil víc.
Nejraději bych byl, kdyby se mnou zůstal napořád.
Ale netušil jsem, jestli to vůbec jde. Jestli toho vůbec budeme schopni dosáhnout. A taky, jestli on to takhle bude chtít.
Večer jsem usnul potom celkem rychle. Byl jsem z těch dvou dnů oslav unavený, i z toho, co za pocit jsem prožíval. Nikdy bych neřekl, že někoho milovat, po někom toužit, a chtít být s ním, je tak unavující.
Druhý den, když jsem se probudil, moje první myšlenka zase patřila jemu. A nejen ráno jsem na něho myslel. Zkoušel jsem se s ním několikrát spojit, ale neúspěšně. A začínalo mě to trápit čím dál víc. Ale pořád jsem si říkal, že to chce jen trpělivost, dát tomu čas, než se všechno usadí a možná se mi potom ozve sám.
Když za mnou přišel Michael, že se po mně ptal Finny a Nigel, že by se mnou rádi zašli na oběd, řekl jsem mu, ať jim vzkáže, že mi není dobře a nemám náladu kamkoliv chodit. Prostě nechci.
Odmítal jsem společnost, neměl jsem chuť ani na jídlo.
Dokonce jsem se utrhnul i na Rudyho, když mi volal.
Nezapínal jsem už ani zprávy, kde se stále zajímali o to, kdo byl můj pan neznámý, a proč jsem se stáhl a nejsem vidět.
Bylo mi to jedno. Jen jsem měl strach, aby se to neodrazilo na Valentinovi až tak, že by se mnou úplně přestal chtít být…
A šel jsem spát bez večeře.
Michael se už tvářil ustaraně, a zřejmě to byl on, kdo dal Rudymu vědět. Objevil se další den odpoledne a hned mě seřval, že sem několik roků nepáchnul, a já se svojí blbostí jsem ho sem donutil přijet už podruhé za pár dní. Zíral na ty kostýmy, které jsem měl vystavené v ložnici, a pak zakroutil hlavou, že je to se mnou opravdu vážný.
Nakonec jsem se rozbrečel, když jsem řekl, čeho se bojím. Trvalo do večera, než se konečně posbíral a odjel. Ale slíbil mi, že když se mi Valentino do pár dnů neozve, tak se po něm podívá…
Každý den jsem se s ním zkoušel spojit komunikátorem. Dneska už čtvrtý den, co jsme se viděli naposled, a stále mi neodpověděl. A já už neměl stání. Kromě pocitu, že mě nechce, se mi do hlavy začínala vkrádat myšlenka, že se mu mohlo něco stát.
„Michaeli! Michaeli! Nachystej mi věci, jedu dolů!“ pobíhal jsem rozčíleně po ložnici a čekal, až přijde.
„Mám dát vědět kadeřníkovi?“ přispěchal s mými věcmi a parukou.
„Ne! Jdu sám. Nechci, aby to věděl! Rozumíš? A beru si malé vznášedlo, poletím sám!“
Tino
Jak Desmond slíbil, tak udělal.
Nechal mě zavřeného a kromě bezpečáka, který mi dvakrát denně přinesl jídlo, jsem nikoho neviděl.
Na jednu stranu mi to nevadilo. Mohl jsem přemýšlet nad tím vším.
Zmítal jsem se ve svých myšlenkách, kdy jsem jednou dával za pravdu Desmondovi, že jsem se nejspíš opravdu unáhlil a způsobil mu tak problémy, a tím, kdy jsem sám sebe přesvědčoval, že Angelo je jiný a já ho nejspíš opravdu miluji.
Nikdy jsem k nikomu nic takového necítil.
Ale kdykoliv jsem na něj pomyslel, rozbušilo se mi rychleji srdce, měl jsem ho chvílemi plnou hlavu, vzpomínal na jeho smích, přemýšlel, jestli je v pořádku, jestli se na mě nezlobí, jestli mě bude chtít ještě vidět, myslel jsem na to, jak mi v jeho přítomnosti bylo dobře.
Jenže…
Co až mu řeknu, co k němu cítím?
Nezhnusím se mu? Navíc, je vůbec reálně, abychom my dva mohli žít spolu?
Nejspíš… nejspíš to stejně skončí tak rychle, jak to začalo.
Angelo si zasloužil něco lepšího. Já mu neměl co dát.
Ale… bude mi stačit, když ho jednou za čas uvidím, když budu vědět, že je v pořádku a šťastný.
Přeji mu to. Z celého srdce, protože on si to opravdu zaslouží.
„Chci mluvit se svým bratrem,“ zastavil jsem čtvrtý den bezpečáka, když mi přinesl snídani.
Angelo
„Pane, neměl byste tam jet sám. Minule vás tam na-“
„Pojedu, Michaele! A nechci už nic slyšet,“ přerušil jsem ho.
Netrpělivě jsem poklepával nohou, když mi nasazoval paruku, a ještě kontroloval, jestli pevně drží, aby mi nesklouzla.
„Víš, miluji ho. A já mám strach, že se mu něco stalo. Nebudu mít klid, dokud nebudu vědět, co s ním je. Znáš ten pocit, kdy tě něco žene, nemáš stání, jsi na roztrhání, a prostě musíš jít, jinak nebudeš mít nikdy klid? To je to, co právě prožívám. Prostě musím jít okamžitě. A pokud tam přijdu, zjistím, že je v pořádku, a on se mnou prostě nebude chtít nic mít tak… tak… vrátím se. Ale hlavně budu vědět, že je v pořádku. Nechci si pak vyčítat, že jsem neudělal nic. Chci ho vidět, Michaeli…“
Sluha jen mlčky poslouchal a upravil mi ještě oblečení. Nejspíš byl sám překvapen, kolik jsem toho řekl, a hlavně, co jsem řekl.
„Dávejte, pane, na sebe pozor. Ozvěte se mi, že jste v pořádku. Prosím vás o to, ano?“ ještě se mě dotkl, když jsem pak nastoupil do vznášedla.
„Dám ti vědět, určitě,“ usmál jsem se na něj. „Neboj se o mě.“
Pak už jsem zavřel kabinu a vzápětí jsem se vznesl do vzduchu a nabral směr k bráně.
Tino
Nemusel jsem čekat dlouho. Bezpečák se nejspíš s Desmondem spojil komunikátorem.
„Je mi líto, ale pan Kellen teď nemá čas. Přijde později,“ oznámil si stroze bezpečák, jehož jméno ani tvář jsem se nevybavoval.
Nestačil jsem ani nic říct a už byl pryč. Možná dostal nakázáno se se mnou nebavit?
S povzdechem jsem se posadil zpátky na postel a nakrčil nos, když mě do nosu udeřil vlastní smrad.
Čtyři dny jsem se nemyl, mohl jsem akorát na záchod a opláchnout si tvář v malém umyvadélku, které bylo přímo v cele, ale vzhledem ke kvalitě vody jsem raději ani to nedělal.
Přejel jsem si po strništi na bradě a po pytlích pod očima.
Kdyby mě takhle Angelo viděl… Nejspíš už bych pro něj nebyl krásný a kopl by mě do zadku.
Popravdě, pořád jsem nevěděl, co přesně Desmondovi řeknu a co udělám, ale jednu věc jsem věděl.
Pokud Desmond zná pravdu, bude lepší, když tu práci bezpečáka odmítnu. Nechtěl bych, aby se Angelo kvůli mně dostal do potíží.
O svých citech k němu…
Možná mu to jednou řeknu. Možná by bylo lepší nechat to teď tak. Pokud se mi poštěstí, urvu si ještě pár chvilek s ním, a pak to nejspíš stejně vyšumí. Jak říkal Desmond, přestanu Angela bavit a najde si někoho mnohem lepšího, o čemž jsem nepochyboval, a samozřejmě mu to i přál.
Angelo
Když jsem dorazil k bráně, přesedl jsem do malého vozu, který jsem měl i minule.
Na ruce jsem měl dva komunikátory, jeden normální, druhý pro komunikaci s Valentinem a Rudym.
Nechal jsem je pro jistotu oba zapnuté. Byl jsem poučený z minulé návštěvy.
Moje první cesta vedla do nemocnice. Nechtěl jsem jít hned za Kellenem, abych zbytečně neplašil, a taky jsem měl pocit, že mě nesnáší. Co si namlouvat. Taky ho nemám moc rád.
Když jsem tak nad tím zapřemýšlel, vůbec jsem nevěděl, kde Valentina hledat. A taky jsem tu nikoho neznal. A pak mě něco napadlo. Jo, to by mohlo vyjít…
Zamířil jsem rovnou k nemocnici. Vůz jsem nechal stát poblíž, abych když tak mohl hned odjet, kdyby to bylo nutné. Vešel jsem dovnitř a ptal se hned po hlavním lékaři.
„Pane Marshalle,“ vyskočil hned na nohy, když jsem vešel k němu na ošetřovnu. „Co vás sem přivádí tak neohlášeně?“
Došel ke dveřím, rozhlédl se po chodbě a pak je zavřel.
„Potřeboval bych mluvit s Valentinem Kellenem. Vzhledem k tomu, že mě minule zachránil a taky rychle zareagoval u té havárie, nedostal jsem se k tomu, abych mu dostatečně poděkoval. Teda, poděkoval jsem mu, ale mám pro něj jednu nabídku ohledně práce. Jen nevím, kde ho najdu. Kde bydlí. A jeho bratra jsem nezastihl. Můžete mi poradit?“
„No, je pravda, že jsem ho už pár dní neviděl. Víte co? Zavolám vám bezpečáka a on vás k němu dovede.“
„Ne, víte, jak to se mnou je. A čím méně lidí to ví, tím lépe. Jen mi prosím řekněte, kde ho najdu,“ zastavil jsem ho.
Hlavní lékař nakonec vzal mapu a zaznačil mi místo, kde Valentino bydlí. Poprosil mě, kdyby náhodou Tinovi nebylo dobře, tak ať za ním přijde. Slíbil jsem, že mu vzkaz předám, rozloučil jsem se s ním a vydal se ven.
Ještě jednou jsem nahlédl do mapy, kterou mi dal. Musel jsem projít asi tři chodby a sjet jedno patro dolů a pak dvě chodby. No, to není tak těžké. Vůz jsem nechal tu, stejně se dolů dostanu jen pěšky. U výtahu jsem byl za dalších pár minut. Jen jsem se cítil trochu nesvůj, když jsem to patro sjížděl a dva muži, co se mnou jeli, si mě podezřívavě prohlíželi.
Když jsem vystoupil, oddechl jsem si a rychlou chůzí jsem se vydal dál. Trvalo asi dalších deset minut, než jsem skrz druhou chodbu vešel do obrovského prostoru, kde jsem zůstal hledět a přemýšlel, kde v tomhle malém městečku může být Kellenův dům.
Měl by být až na konci. Pomalu jsem se k němu vydal. Cítil jsem se nesvůj, když jsem procházel mezi domky a všichni si mě prohlíželi jako vetřelce. S bušícím srdcem jsem se ujistil u jedné ženy, že ten dům, před kterým stojím patří Kellenovi.
Když mi to potvrdila, srdce se mi rozběhlo ještě víc, ruce se mi roztřásly, ale přesto jsem zaklepal a vešel…
„Pane Kellene?“ zavolal jsem do ticha. „Pane Kellene? Valentino! Jsi doma? Ozvi se prosím. Valentino!“
Sid
Posledních pár dní pro mě bylo utrpení. Vlastně od chvíle, kdy jsem se stal správcem. Nejednou mě napadlo, že toho nechám, ale to bych nejspíš udělal radost tomu malému smradovi, a taky bych neměl pod kontrolou Valentina a ostatní.
Vance, předchozí správce, nebyl špatný, ale spoustu věcí přehlížel, nebo mu to bylo jedno.
Já toužil po pořádku a kázni. V den oslav na povrchu jsem se nestačil s Valentinem ani pořádně rozloučit. A tak, když jsem se konečně druhý den ráno dostal domů, těšil jsem se na něj jako malý kluk. K mému překvapení však nebyl doma, ale říkal jsem si, že se třeba šel projít, nebo možná mi šel naproti a cestou se někde zastavil.
Jenže když se nevrátil ani do večera, začal jsem mít podezření. Mé první kroky vedly k jeho skrýši, kde měl masku a věci, které používal jako zloděj. Ale ty byly všechny na svém místě a netknuté.
V první chvíli jsem dostal strach, jestli se mu něco nestalo třeba v práci a zavolal jsem Denisovi.
Ten mi ale řekl, že Valentina vůbec neviděl, a po chvíli z něj vypadlo, že se před třemi dny za Valentinem stavil ten chlápek, co do podzemí doprovázel Marshalla.
Tu noc jsem oka nezamhouřil.
Přemýšlel jsem a v duchu se ptal sám sebe, jestli tohle je trest za to, že jsem Valentinovi tak ublížil.
A taky jsem si uvědomil, jak moc ho miluji. To zjištění mě zasáhlo tak silně, že se mi málem zastavilo srdce. Ano, miluji Valentina. Ne, jako bratr bratra, ale jako muž muže.
Hned ráno, ještě se město nezačalo ani probouzet, už jsem stál ve své kanceláři s bezpečáky kolem sebe, protože jsem se bál, jestli se Valentinovi něco nestalo.
Jenže sotva jsem je rozpustil a já vyrazil k hlavní bráně, dostala se mi do rukou zpráva z oslav.
V tu chvíli jsem myslel, že se mi to všechno jen zdá. Že je to nějaký zlý sen nebo hloupý vtip.
Odvolal jsem bezpečáky a celý zbytek dne bojoval s touhou jít na povrch, popadnout Tina za vlasy a dotáhnout ho dolů. Nechtěl jsem být na něho hrubý, ale když se další den ráno objevil, jako by se nic nedělo, bez toho, aniž by se omluvil, nebo něco vysvětlil…
Nechal jsem ho zavřít. Pro jeho dobro. A pro jeho dobro mu vysvětlil, jak to bude.
A pak jsem se stáhl do kanceláře a začal pátrat. Jak se Whitte setkal s Valentinem? Byly spolu spatřeni víckrát? A čím víc jsem začal pátrat a dávat si dvě a dvě dohromady, tím víc se ukazovala další věc.
Marshall a Whitte je jedna a ta samá osoba.
Nesnáším, když mě někdo tahá za nos a dělá ze mě blbce. A nepochybně to věděl i Valentino, který mi to zamlčel. Když mi čtvrtý den ráno volal bezpečák, co hlídal Valentina, že se mnou chce mluvit, odmítl jsem ho. Neměl jsem teď náladu, cokoliv poslouchat.
Zradil mě. I přesto, že jsem mu chtěl odpustit, i přesto, že jsem ho miloval, tohle jsem bral jako těžkou zradu. Ale spíš než Valentino, za to mohl ten Marshall. A jako bych ho svými myšlenkami přivolal. O chvilku později jsem uháněl vozítkem k nám domů. Prý sám Marshall, nebo někdo jemu podobný se ptal doktora na cestu k nám domů, a hlavně na Valentina.
Doktor nejspíš netušil, vlastně ani Marshall nebo Valentino, že první věc, co jsem jako správce udělal, že jsem určil několik lidí, co za jistou protekci slídili kolem a všechno nepatřičné mi hlásili.
A opravdu. Zrovna jsem vjížděl do ulice vedoucí k našemu domu, když jsem ho viděl, jak se ptá na něco sousedky, a pak vešel dovnitř.
Když jsem vystoupil a přešel k našemu domu, sousedka si mě všimla. Ale než stačila něco říct, zarazil jsem ji mávnutím ruky a přistoupil těsně k ní.
„Toho muže jste tu nikdy neviděla, rozumíme si?“ zašeptal jsem, a když přikývla se strachem v očích, pousmál jsem se, „Nebojte, nebudete škodná, zítra se za mnou stavte v kanceláři.“
Takové to tu prostě bylo. Klidně by obvinila i svého vlastního muže, jen kdyby jí to něco vyneslo.
Potichu jsem vešel do domu a zavřel za sebou dveře.
Marshalla jsem našel dřepět na zemi u nás v ložnici s Valentinovýma věcma před sebou.
„Můj bratr tu není… pane Whitte. Nechce s vámi mít nic společného,“ zašeptal jsem mu do ucha, když jsem se mu objevil za zády, a pak mu trhnutím z hlavy serval paruku.
Angelo
Ať jsem volal, jak jsem chtěl, nikdo se mi neozýval. Ale přesto jsem vešel dál. Kuchyň i koupelna byly prázdné, a tak jsem zamířil do dalšího pokoje.
Byla to ložnice. Dvě postele vedle sebe. Žádné oddělené… Takže bratři spí společně.
Sevřelo se mi srdce, když jsem si uvědomil, že možná tohle bude ten důvod, proč se mnou Valentino nechce mluvit.
Přepadl mě tak silný smutek, že jsem skončil v podřepu, opřený o jejich postel.
Stýskalo se mi po něm. Tak moc, že jsem vzal věci, které jsem poznal, že byly jeho, a přitiskl si je k tváři a vdechoval jeho vůni. Opravdu voněly jako on.
A v tu samou chvíli, i přes ten smutek, jsem si řekl, že neodejdu jen tak. Musí vědět, co k němu cítím. A musím se zeptat, jak to cítí on. A pokud mi řekne, že je to tak, že mě nechce, odejdu a víc ho už nebudu kontaktovat.
Lekl jsem se, když se najednou za mnou ozval hlas jeho bratra. A než jsem stihl zareagovat, strhl mi paruku z hlavy.
Vyskočil jsem na nohy a chmátl po ní. Vytrhl jsem mu ji z ruky a snažil se ji co nejrychleji nasadit na hlavu.
„Pan Marshall, pro vás jen to. Nikdo jiný tu není. A když už jsem tady… Hledám vašeho bratra. Jako bezpečák má příkaz se se mnou kontaktovat. Neozval se už čtyři dny. A vzhledem k tomu, že spadá přímo pode mne, obávám se o jeho zdraví. Postrádám prostě zaměstnance, který má stejné pravomoce jako vy. Nespadá pod vás a vy mu nebudete dávat žádné úkoly. Je to jasné? Takže kde je Valentino Kellen?“ srovnal jsem si paruku a založil ruce na hrudi. „Tak kde je? Chci s ním mluvit a to okamžitě!“
Sid
Ušklíbl jsem se, když začal žvanit a nasadil zase ten svůj nedotknutelný přístup. Chytl jsem ho za paži a silně sevřel. Nebyl pro mě problém hodit ho na postel a zakleknout.
Byl o polovinu menší než já a lehký, takže veškerou snahu se bránit, jsem hravě odrazil.
Bylo to, jako škádlit se s dítětem.
„Obávám se, že to nepůjde, Whitte. Zajímá tě, jak vím, kdo jsi? Řekl mi to. Řekl mi všechno. I to, že víš, že je Blue Fox. Řekl mi i o tom nudném večírku. Prý litoval, že si vůbec na sebe vzal ty hadry, cos mu koupil. Lituje toho, že se s tebou vůbec zahazoval. Všechno mi to pověděl, když jsme se spolu milovali na téhle posteli potom, co se vrátil z povrchu. Byly to naše dvě nejvášnivější noci, při kterých mě prosil, ať mu to udělám jako nikdy, že chce přebít ten smrad, co chytl od tebe. Potom mi předal komunikátor i ten přívěšek, který jsi mu dal. Prý už to nemůže ani vidět. A nedokáže si představit, že by pod někým jako jsi ty dělal. Nevěříš?“ ušklíbl jsem se posměšně a jednou rukou hrábl do kapsy kalhot, kde jsem tyhle dvě věci nosil schované.
Zamával jsem tím tomu smradovi před očima a odfrkl si.
„Nejspíš to asi prodám. A něco Valentinovi koupím. Miluju ho. Skutečně ho miluju. Ale to ty nedokážeš pochopit, protože nevíš, co je to láska. Jen si hraješ a nezajímá tě, komu ublížíš. Ale na mého Valentina to nepůsobí. A hlavně… už se na něj ani nepodíváš. Myslíš si, že si za prachy koupíš všechno? No, tak to tě vyvedu z omylu. Ostatní možná tím svým rádoby drsným způsobem chování zastrašíš, ale mě, ani Valentina, ne.“
Šlo to líp, než jsem si myslel. Vyprovodím smrada nahoru a Valentinovi řeknu, že tu Whitte byl, ale neprojevil o něj nejmenší zájem spíš naopak.
A za pár týdnů se to všechno urovná a bude klid.
A jestli bude Whitte něco zkoušet, myslím, že bude všechny zajímat to, že on a jistý pan Marshall jsou si velice podobní, a taky to, že zná Blue Fox.
Nikdo mi v lásce s Valentinem stát nebude!
Nikdo!
Angelo
Docela jsem se lekl, když mě najednou popadl a hodil se mnou na postel. Chtěl jsem se mu vytrhnout, ale byl stejně silný jako Valentino. Mohl jsem sebou škubat, jak chtěl, a s ním to ani nehlo.
Ale po jeho slovech jsem ztuhnul. Sevřel jsem rty a zatnul zuby, když mi před očima mával věcmi, co jsem Valentinovi dal.
Je pravda to, co mi tu Kellen říkal? Určitě?
Uvolnil jsem napjaté tělo a ušklíbl se na něho, i když byla ve mně malá dušička.
„Tak jemu se to se mnou nelíbilo? Proto mi nechal vzkaz, že mi děkuje za dva neúžasnější dny, jaké kdy mohl zažít?“
Zapřel jsem se rukama o jeho hruď ve snaze ho ze sebe shodit.
„Okamžitě mě pusťte, zapomínáte, kdo vám dal práci a kdo vás platí. Nebo se vám to nelíbí? Nevadí, s okamžitou platností vás můžu z místa správce stáhnout. To chcete? A co se týká práce vašeho bratra, tak to chci slyšet od něho. Jen od něho. Všechno, i to co jste mi říkal! Takže teď, okamžitě, chci vědět kde je. Zaveďte mě k němu! A pokud to bude, jak říkáte, v pořádku, odejdu a budete mít klid. Ale dokud to neuslyším od něho… Nevěřím vám.“
Začínal jsem toho mít dost. Kellen se mi se svým chováním nelíbil už od začátku. Opravdu lituji toho, že jsem ho dosadil na místo správce. A vůbec… Proč se tu s ním párám. Zavolám Rudymu. Už to, že mě tu drží na posteli, můžu brát jako napadení.
„Takže co?! Hodláte na mě takhle sedět ještě dlouho?“
Můj pohled padl na náramek. Jo, zavolám Rudymu.
Přestal jsem se zapírat o Kellenovu hruď. Svěsil jsem ruce a položil je na břicho, abych mohl nenápadně zapnout nouzový signál. Nemusí vědět, že volám o pomoc.
Sid
Mělo to účinek.
Ale jen na malou chvilku. Ten malý hajzl mě vážně sral každou vteřinou víc a víc. Co na něm, kurva, Valentino viděl?!
„A je to tu zas. Já vám dal práci, já vám dal tohle, já vám dal tamto, já můžu tohle a tamto,“ odpapouškoval jsem po něm zpitvořeným hlasem.
Zároveň jsem chytl jeho ruku, kterou si položil na břicho a strhl mu náramek.
„Tak fajn. Nepůjde to po dobrém, půjde to po zlém,“ zasyčel jsem mu do ucha. „Ale v jedné věci můžeš být klidný. Neopřel bych si o tebe ani kolo, takže o svou prdel se bát nemusíš. A popravdě nechápu, co na tobě Valentino vidí, nechápu, čím ho vydíráš, že s někým jako ty chce být, ale tomu všemu je konec. Nedovolím, aby někdo jako ty si dělal nárok na mého Valentina. To já ho znám, já ho vychoval, já mu rozumím i beze slov. Já s ním prožíval to zlé i to dobré, když rodiče umřeli. Když se uzavřel do sebe a přestal se všemi komunikovat. To já tu byl pro něj, ne ty. Ty vůbec netušíš, čím si
Valentino prošel. Nevíš o něm vůbec nic. Já chci pro něj jen to nejlepší. Stejně jako pro lidi z Black Hole. Ty, který máš všechno, nikdy nepochopíš, jaké to je, nemít nic!“
Měl jsem toho po krk. Těch jeho keců, toho, jak se tvářil a choval, jako by věděl všechno nejlíp, jako by on byl ten, díky kterému všichni žili, jako by on byl ten, co všechny krmil.
Slezl jsem z něj, stáhl ho z postele a smýkl s ním na podlahu.
Vytáhl jsem ze skříně šátek a vrazil mu ho do pusy jako roubík, aby sklapnul.
„Kdybys byl takový samaritán, za jakého se vydáváš, zařídil bys, aby minimálně polovina lidí odsud pracovala na povrchu, a aby hranice byly bez výhrad otevřené všem. Abychom mohli svobodně chodit na povrch bez předsudků a strachu. Toho chci docílit já, a proto, i přes svou snahu, se ti nepodaří mě odstranit z cesty. Nenávidím vás. Nenávidím vás všechny. Kvůli vám moje máma umřela. Zabili jste jednoho z vlastních jen proto, že milovala. Nechci, aby tak dopadl i Valentino. Nechci jednou stát nad jeho mrtvolou hozenou někde ve křoví, až tě přestane bavit a ty se ho zbavíš. A udělám všechno, abych tomu zabránil.“
Po svých slovech jsem Whittemu spoutal ruce za zády, i když se bránil a snažil vyškubnout, ale já se mu jen vysmál.
Angelo
Ten chlap… Jak já ho nenávidím! Posuzuje, aniž by něco věděl!
„Nemůžu zajistit vš-“
Zbytek slov, že nejsem schopný zajistit všechno sám, že teprve nějaký čas dělám aspoň to, co dělám, a že já sám nemůžu spasit celý svět, nebo aspoň tohle město, se ztratil v chrčení, když mi do pusy nacpal ten hadr.
Měl jsem ten nouzový signál vyslat hned. Měl jsem chtít, aby Rudy se mnou jel.
Jsem prostě nepoučitelný.
Pokud se mi něco stane…
Tihle lidé dole přijdou o to, co jim dávám ze svého. Polovina z nich bude bez zajištění. Výzkum léku na krysí nemoc se zastaví…
Nepotřebuji, aby mi za to někdo líbal ruce, aby to všichni věděli, proto to nedělám pod svým pravým jménem. Ale říct, kurva, že nic nedělám, to mě zabolelo. A zabolelo mě i slyšet, že nevím, čím si Valentino prošel po smrti rodičů. Já to vím. Já vím, jaké to je přijít o rodiče, a oba ve stejnou chvíli.
I když jsem byl zajištěný, přesto…
Neodkázal jsem se ubránit, když mi svázal ruce. Nedokázal jsem nic. Jen proto, že jsem malý a vůči nim i slabý.
Nenávidím ho. Kvůli takovým jako je on, mám často chuť se na všechno vykašlat a nechat to na vládě, ať se postará.
Ale co chci, než odsud odejdu, ať už živý nebo mrtvý, to je mluvit s Valentinem. Chtěl jsem to Kellenovi říct, ať ho zavolá, ať mi on sám řekne, jak to je…
Ale… Nemohl jsem.
Sid
S potěšením jsem sledoval, jak se přestává bránit.
Rozhodně lepší to, než mu něco zlomit, a pak se s ním tahat.
Ještě jsem nebyl rozhodnutý, co s ním udělám, ale jedno bylo jisté. Nesměl k Valentinovi a nesměl zpátky na povrch.
Signál vyslat nestihl a nejspíš nikdo ani netušil, že tu je, vzhledem k tomu, že tu byl sám.
Nikdo ho tu nenajde. I někdo jako on může zmizet beze stopy.
„Vstávej!“ zasyčel jsem na něj a škubnutím ho vytáhl na nohy.
Otočil jsem ho k sobě a v jeho očích si mohl přečíst tu narůstající nenávist ke mně.
„Nenáviď si mě, jak chceš. Ale odsud se nikdy nedostaneš. Valentino na tebe časem zapomene. Přece jen jsem jeho bratr. Co myslíš, že udělá, až mu řeknu, že o něj nejevíš žádný zájem? Že jsi tu byl a tu práci bezpečáka mu bereš, protože sis to rozmyslel?“
Odfrkl jsem si a smýkl s ním směrem ke kuchyni. Byla tam malá místnůstka, sotva se do ní vešel jeden člověk, která kdysi sloužila jako spižírna. Ale po smrti rodičů jsme z ní udělali spíš skladiště.
Byly tam nejrůznější krabice s věcmi, které už by spíš potřebovaly vyhodit, než aby se skladovaly, ale ani já, ani Valentino jsme se k tomu nikdy nedokopali.
„Tady počkáš, dokud nerozhodnu, co s tebou. Budeš se tu mezi vším tím bincem vyjímat,“ prskl jsem na něj a nešetrně ho hodil dovnitř. „Mimochodem, i když by se ti podařilo odstranit si roubík, nikdo tvůj křik neuslyší.“
Po těch slovech jsem zabouchnul dveře a zamknul je.
Pro jistotu.
Neměl jsem rád překvapení.
Angelo
Funěl jsem vztekle přes nos, když mě zvedl a otočil k sobě. Nejraději bych po něm skočil, zahryznul se do něho, namlátil mu, kopnul do koulí tak, že bych mu je celé rozmašíroval. Ale byl jsem proti němu jak moucha. Opravdu měl sílu, a jeho stisk, měl jsem strach, že mi něco zlomí. A zřejmě by mu to bylo jedno. Netušil jsem, co se mnou chce udělat, ale v momentě, kdy jsem viděl, kam mě chce nacpat, byl jsem v prdeli. Pocítil jsem tlak, tíseň na hrudi. Nemohl jsem se nadechnout, funěl jsem přes nos ještě víc a začal jsem se třást. Zapřel jsem se patami, nechtěl jsem, aby mě tam zavřel. Chtěl jsem křičet, ale tvrdý dopad na nějaké krabice mi i ty poslední zbytky dechu skoro vyrazil, a já jen bolestí tlumeně vykřikl přes ten hadr v puse.
Ani jsem nevnímal, co ještě Kellen řekl.
Já dostal strach. Pravý nefalšovaný strach. Malá místnost, kde se můžu akorát tak posadit na krabici. Bez oken, bez světla… a to, že je to v podzemí, to ještě víc umocňovalo.
Do očí mi vhrkly slzy, napůl jsem ležel, napůl seděl v šoku na těch věcech a nebyl se schopen ani hnout.
Díval jsem se na to, jak zavírá ty dveře a kolem mne se všechno noří do tmy…
Bál jsem se. A nevím, čeho teď víc.
Jestli to, že přijdu o Valentina, nebo to, že mě chce Kellen zabít…
Nebo toho, že mě zavřel tady, v tom strašně malém prostoru, kde se mi s každým dalším nádechem zdá, že mě stěny svírají čím dál víc, až mě úplně rozmačkají…