Tino
I když jsem na to celý den myslel, stejně jsem nic nevymyslel.
Večer jsem doufal, že stihnu ulehnout dřív, než se Desmond vrátí, ale nepodařilo se mi to.
„Je ti líp?“ přistoupil hned ke mně a objal mě. „Jsem za to moc rád. Vážně jsem se o tebe bál. Rád bych s tebou byl doma, ale mám moc práce. Ještě štěstí, že se tu ten malý smrad už neukázal. Vážně mi pije krev. Myslí si, že když má prachy, může všechno.“
Musel jsem se zhluboka nadechnout, abych Desmondovi něco neřekl, zvláště, když mi neunikl ten jeho podezíravý pohled.
Tuší snad něco? Mohl mě s Angelem zahlédnout? Nebo se domyslel?
Ale nikdy jsem se o ničem nezmínil, takže to mi připadalo nepravděpodobné.
Místo slov jsem teda jen pokrčil rameny na znamení, že je mi to vcelku jedno.
„Přemýšlel jsi nad tou jeho nabídkou? Ne, že bych ti chtěl radit, ale to není práce pro tebe. Kdyby byla, už dávno bych to sám navrhl. Jak jsi řekl, lidé ti moc nevěří a místo aby ti vyšli vstříc, by ti mohli jen uškodit.“
Mírně jsem se zamračil, ale nakonec jsem si jen povzdechl a zavrtěl hlavou.
„Nepřemýšlel,“ zahučel jsem a najednou si přál, aby Desmond zase odešel do práce.
Jeho slova, nenápadné poznámky, kradmé pohledy, doteky, najednou jsem v tom cítil i něco jiného než starost.
Angelo
Když Rudy odešel, přemýšlel jsem, co mám dělat. Hlava už mě i přestávala bolet, a tak jsem se uklidil do pracovny, zapnul si monitoring, a sledoval jsem všechny místnosti na obou patrech. Ale pak mě napadlo něco jiného. Vytáhl jsem si záznamy z archívu, dal vyhledat pouze záznamy, na kterých je Brandon. Jo, u toho strávím dost času, ale rozhodně mi to za to stojí. Nesnesu mít tady krysu…
A bylo to únavné, a já se i přistihl, že chvílemi jen zírám a nevnímám, co se tam děje, co Brandon v tu danou chvíli dělal.
Pořád se mi do hlavy cpal Valentino. Pořád jsem se cítil mizerně skrz toho jeho odchodu. Nějak jsem to nedokázal strávit a bylo mi to opravdu líto. A tak to šlo až do večera, kdy jsem nakonec usnul v křesle a Michael mě pak přenesl do postele.
Druhý den jsem měl jasno v tom, co udělám. Půjdu do nejlepších obchodů a připravím se na oslavu. Má trvat dva dny, a na každý den chci mít jinou masku. Něco už jsem si objednal před časem, tak jsem doufal, že už na tom pracují a budou to mít hotové. Ale potřeboval jsem ještě nějaké doplňky.
Vzal jsem s sebou tentokráte oba dva sluhy, a Michaela jsem požádal, ať Brandona pozoruje, aby mi pak mohl říct, jestli nebylo na jeho chování něco podezřelého.
Strávil jsem celé dopoledne procházením obchodů, butiků, u krejčího Pona, a teprve když se nachýlil čas oběda, zamířil jsem do restaurace, kde mi Michael domluvil oběd s klukama.
Vystoupil jsem ze vznášedla, a samozřejmě jsem zase musel absolvovat focení, pokřikování, otázky, na které jsem však odpověděl jen jednou větou.
„Jsem živý a zdravý, a teď jdu na oběd…“ a s úsměvem pro novináře jsem zaplul dovnitř, kde už čekali ostatní.
Tino
Večer jsem nemohl usnout. Desmond se mi přilepil na záda, a i když nejspíš chtěl něco víc, já odmítl s tím, že mi ještě není dobře. Jenže mi bylo jasné, že na tohle se nemůžu vymlouvat dlouho.
Spal jsem snad pět minut, když se Desmond vedle mě zavrtěl.
Opatrně jsem se vymotal z jeho sevření a vstal.
Potichu jsem se oblékl a vyšel z domu. Podle hodin mohlo na povrchu svítat, a já si zase vzpomněl na Angela. Uvědomil jsem si, že jsem na něj vlastně ještě nepřestal myslet od doby, co jsme se tady viděli. Bylo mi líto, že jsem ho tak odpálkoval, protože podle všeho od té doby v podzemí nebyl.
Naštval se na mě? Nechce mě už vidět?
Ani bych se nedivil.
S povzdechem jsem se rozešel do práce, aspoň se podívat, jak to tam vypadá, protože Denis mě zase nejspíš nepustí pracovat, a já už se docela nudil.
Chtěl jsem jít na povrch, ale co tam? Desmond by mě nejspíš zamkl pod zámek, kdyby to zjistil, a já ani neměl nějak náladu dívat se na to umělé město.
Nakonec mě Denis u sebe nechal a zaměstnal mě aspoň malými pracemi, abych se nenudil.
Bylo poledne, chlapi šli na oběd, když si mě Denis zavolal k sobě do kanceláře.
Obával jsem se toho, jestli náhodou Desmond nepřišel, aby mě odtáhl, ale k mému překvapení tam nestál on, ale ten chlápek, co nejspíš hlídal Angela.
„Nechte nás,“ řekl, počkal, dokud Denis neodejde, a pak se otočil na mě.
Chvilku si mě jen zamračeně prohlížel a já mu pohled opětoval.
„Tady,“ promluvil po chvíli a podal mi náramek.
Už jsem se chtěl ohradit, že práci bezpečáka neberu, ale on mávl rukou a zarazil mě.
„S tímhle se bez problémů dostaneš na oslavu,“ řekl tiše, když přistoupil až ke mně a já překvapeně zamrkal. „Nikdo se nebude zajímat o to, odkud jsi, ani kdo jsi. Oslava trvá dva dny a Angelo tam bude. Neví, že jsem za tebou šel, ale z toho, jak se chová a jak o tobě mluví, touží po vašem dalším setkání. Kdyby něco, budu tě krýt. A ještě něco. Během oslav má Angelo zamluvený bytový komplex v Dark Pearl, takže s ním můžeš být celé dva dny. Ale varuju tě. Jestli mu ublížíš, nebude místo, kam by ses mohl schovat.“
I když mluvil klidně a tiše, cítil jsem z jeho slov sílu a nepochyboval jsem o tom, že bude Angela chránit za každou cenu.
„Neublížím mu…“ vydechl jsem a pořád nějak nedokázal zpracovat to, co mi nabídl.
Nedokázal jsem to zpracovat ani potom, co odešel a já se pak večer vrátil domů.
Angelo
Oběd proběhl celkem v klidu. Kluci sice vyzvídali, kde jsem byl, proč jsem se neozýval, ale neřekl jsem jim to. Spíš jsem jim jen řekl, že mi nebylo dobře, což vlastně byla pravda. Na čele ještě byla vidět hojící se rána, a to jsem řekl, že jsem prostě spadl a praštil se do stolku. Strávil jsem nakonec s klukama skoro celé odpoledne. Po dlouhé době jsme se dobře bavili, a nikdo se nevracel k tomu, co se tenkrát stalo v salónku. A navíc, Richie a Nelson to ani nevěděli, a já to před nimi nechtěl rozebírat. Navíc se mi zdálo, že ti dva mají k sobě čím dál blíž, už jen podle toho, jak se po sobě každou chvilku dívají.
Dalo by se říct, že nás pět… prostě jsme spali každý s každým. Známe se v tomhle ohledu dokonale. Ale Richie je zlatíčko, není takový jako já, a Nelson je ochranitelský typ. A tak si zřejmě k sobě našli cestu.
Druhý den jsem strávil ve své velké šatně, která by dobře posloužila menší rodině jako prostorný byt.
A celý den jsem zkoušel a zkoušel. Měl jsem asi deset kostýmů a stále jsem vybíral, který z nich si vezmu.
Nakonec to vyhrál Perský princ. Jo, tohle budu mít na sobě hned první den. A z těch dalších jsem odložil bokem tři, které si vezmu s sebou, a pak se rozhodnu na místě. Jistotu jsem měl v tom, že nikdo nebude mít stejný kostým jako já. Na to si krejčí dávali obzvlášť dobrý pozor.
Kromě toho, že jsem se chystal na oslavu, jsme probírali s Michaelem i Brandona, a co s ním dál. Dohodli jsme se, že do Dark Pearl pojedou oba dva, abych je měl při ruce. Přeci jen tam budu dva dny, a cizí lidi prostě nestrpím. Věděl jsem, že tam bude i Rudy, ale ten se tam ukáže jen ten druhý den, a pak zas pojede domů. Ani tam nechce přespávat, a jeho maska ho dokonale skryje, takže ani nepozná nikdo, kdo to vlastně je.
Věcí, které potom Michael a Brandon ukládali do velkých prostorných kufrů, bylo tolik, že to vypadalo jako stěhování. Ale chtěl jsem být připravený. A chtěl jsem se líbit, pokud by se tam Tino nakonec ukázal. Doufal jsem… Věřil jsem…
Chtěl jsem, aby přišel. Moc jsem ho chtěl vidět. Stále jsem měl špatný pocit z toho, jak mě tenkrát odpálkoval. To bylo něco, co jsem doteď nedokázal překousnout, a doteď, kdykoliv si na to vzpomenu, se mi stáhne žaludek. Pocit, že by mě už nechtěl ani vidět byl prostě strašný.
A já netušil proč. Proč mi tak záleží na tom, abych s ním mohl znovu strávit nějaký čas…
A čas na odlet do Dark Pearl nadešel. Posnídal jsem, zkontroloval, jestli mám opravdu všechno, teda sluha to zkontroloval, z trezoru jsem si vytáhl dost slušnou zásobu bankovek, abych mohl dát dýško i těm, kdo nemají konto. A když jsem nasedl do vznášedla, přičemž to druhé menší, bylo plné jen mých věcí, mohli jsme vyrazit. S věcmi odletěl Michael a Brandon a já letěl s Paolem.
Už jsem se nemohl dočkat. Těšil jsem se jak malé dítě, že bych mohl zase vidět Valentina, a doufal jsem, že se mu budu líbit…
Tino
Jestli jsem předchozí noc skoro nespal, tak tuhle noc jsem nespal vůbec.
Neustále jsem přemýšlel nad tím, co Rudy, už jsem znal i jeho jméno, říkal.
Oslava měla začínat kolem páté odpolední, protože i tenhle čas měl svůj význam, pokračovat do rána, a pak druhý den v pět zase odstartovat.
Podle Rudyho stačil náramek, který mi dal, a nikdo se nebude zajímat o to, kdo jsem a odkud.
Jenže pokud to někdo zjistí…
Na mě nezáleželo. Ale co Angel, kdyby se provalilo, že si začal něco s někým z podzemí?
Jsem ochotný postoupit tohle riziko?
O to, jak se dostat na povrch jsem si hlavu nelámal. Desmond bude mít spoustu práce, protože se kvůli oslavám zavřou hranice a on bude muset být v pohotovosti, takže nejspíš oba dny nebude ani doma. Kromě toho, já nepotřeboval bránu, abych se nahoru dostal.
Mé úvahy přerušil Desmond, který se ukázal doma a já se raději zahrabal do postele s tím, že už spím.
Náramek jsem samozřejmě pečlivě schoval.
A přesně, jak jsem si myslel, druhý den ráno při snídani mi řekl, že nejspíš dva dny nebude kvůli oslavám doma. Chtěl, abych šel s ním, ale ani nevím proč, zalhal jsem, že mi ještě není dobře. Nejspíš jsem i blbě vypadal, protože tentokrát neprotestoval, slíbil, že za mnou pošle doktora, políbil mě, a pak odešel. Jeho polibek mě pálil ještě dlouho potom.
Celé dopoledne jsem strávil bloumáním po okolí. Po poledni přišel doktor a zatvářil se, jako bych snad umíral. Když jsem asi po sté zopakoval, že mi opravdu nic není, tak nakonec odešel.
Odpoledne uběhlo ani nevím jak. Oslavy už začaly a bylo deset večer, když jsem si sedl v ložnici na postel a vytáhl náramek, který jsem několikrát nerozhodně obrátil v ruce.
Angelo
Začínal jsem pociťovat nervozitu.
Blížilo se k páté, já už měl svůj kostým na sobě, asi pětkrát jsem si ještě nechal upravit vlasy, oční linky taky musely být, protože to k tomu kostýmu patřilo. Náramky, jak na paži, na zápěstí, tak na kotníku byly ze stříbra a posázené modrými safíry. Stejně tak byla vyrobena čelenka a řetízky do vlasů.
„Vypadáte opravdu nádherně,“ vydechl Michael, když si mě obešel. „Nikdy bych si nepomyslel, že byste si takový kostým nechal udělat. Ale opravdu vám moc sluší. Jste vážně jak pravý perský princ.“
Zkontroloval mi ještě sukni, i pás, jestli dobře drží, stejně jako přehoz, zkontroloval, zda mám dobře zavázané tkanice na střevících, a pak se narovnal a znovu obdivně vydechl.
„Opravdu krása…“
Myslím, že to snad bylo poprvé, co jsem se začervenal. Už kolikrát mi Michael řekl, že mi to sluší, ale tentokrát to bylo jiné. Bylo to opravdu od srdce, a já viděl, jak se nemůže vynadívat.
A tak trochu doufal, že se budu líbit i Valentinovi. Jen jestli dorazí…
„Brandone, pojedeš se mnou, budeš mě obsluhovat, nechci, aby kolem mě běhal někdo cizí. Počkej na mě venku,“ poslal jsem ho ven.
Když vyšel, ještě jsem se otočil na Michaela.
„Chci, abys celou dobu kontroloval Brandona. Všude kam se hne. Kamer je tam na každém kroku víc než dost, napojit se umíš, tak to, prosím tě, udělej, ano?“
Když Michael přikývl, mohl jsem konečně jít.
A že bylo na čase. Bylo už skoro půl šesté, když moje vznášedlo konečně dosedlo před červeným kobercem, Brandon vystoupil a otevřel mi, abych mohl vystoupit i já. A jakmile se moje noha dotkla červeného koberce, okamžitě na mě začali pokřikovat jeden přes druhého. Otáčel jsem se, aby si mě mohli vyfotit ze všech stran, naslouchal jsem obdivnému vzdychání, na otázky jsem neodpovídal, jen jsem se vždy tajuplně pousmál. Jo, ať si všichni myslí, co chtějí…
Vevnitř to už docela žilo, ale ta správná zábava začíná teprve s královnou. Když jsem vešel do hlavního sálu, kde byli ti nejbohatší a jejich hosté, na moment všechno ztichlo.
A až po pár vteřinách na mě začali volat „Queen! Vivat Queen!“
Jo, byl jsem hvězda večera, ale já chtěl být hvězda večera jen pro jednoho…
Tino
Ani nevím, jak dlouho jsem tam seděl a převracel ten náramek v ruce.
Desmond se opravdu nevrátil, a tentokrát jsem byl za to opravdu rád. Mohl jsem aspoň v klidu přemýšlet. Kdyby přišel, nejspíš bych totiž neodešel.
Takhle se ve mně pral zdravý rozum a touha Angela vidět.
Několikrát jsem náramek odložil, vstal a prošel se sem a tam.
Stejně jsem ale pokaždé skončil na posteli a nepřítomně zíral před sebe.
Jenže čím víc jsem na Angela myslel, tím víc jsem byl v háji.
A veškeré moje rozumné uvažování šlo do kytek, když jsem otevřel své poklady a sponka, kterou jsem jako Blue Fox Angelovi ukradl, mě praštila do očí.
Ani nevím jak, ale najednou jsem klečel u skříně a ze spodní police tahal krabici s mým a Desmondovým oblekem, který pro nás Desmond nechal před pár lety ušít, ani nevím proč. Doufal jsem, že ho ještě obleču, stejně jako jsem doufal, že obuju černé boty.
S maskou jsem si těžkou hlavu nedělal. Kdysi jsem si jich sám pár vyrobil, původně proto, abych se neukazoval jen jako Blue Fox, ale i jako někdo jiný, ale nakonec z toho sešlo.
Bylo něco málo před půl dvanáctou, kdy jsem stál v ložnici v černém obleku, černém roláku, na kterém se vyjímal Angelův přívěšek, s černou krajkovou maskou přes obličej, kde mi byly vidět jen oči, rty a brada, s vlasy svázanými bílou stuhou a na pravé straně nad čelem sepnuté Angelovou sponkou.
Zbývalo už jen nasadit náramek a přehodit přes sebe plášť, abych na sebe neupozornil, a hlavně se nikde po cestě nezaprasil.
Angelo
Když se to konečně uklidnilo, mohl předstoupit předseda vlády, aby nás všechny přivítal, zdůraznil jména některých hostů, kteří samozřejmě financovali tuto akci. Jako hlavní jsem byl samozřejmě já.
Můj majetek je velký asi jako polovina městského rozpočtu, a všichni si toho jsou vědomi. Taky aby ne, když jsem do této oslavy vložil nemálo peněz.
Ale věděl jsem, že se mi to časem mnohonásobně vrátí.
Náš stůl byl samozřejmě opět ve VIP zóně, a nikdo k němu neměl přístup, dokud nebyl z naší strany pozvaný. Brandon se stále držel kousek za mnou, tak jak měl, a ani jednou jsem neměl prázdnou skleničku. V tomhle byl opravdu dobrý. Jen jsem byl zvědavý, co mi potom na něho řekne Michael.
Předseda vlády ukončil svůj nudný monolog nakonec s tím, jaký bude během těch dvou dnů program, a zábava mohla začít.
Z počátku jsem jen seděl u stolu. Jednak jsem měl hlad, tak jsem chtěl pořádně povečeřet, a taky jsem se konečně pobavil s klukama. Bylo to docela fajn, ale stejně jsem se pořád rozhlížel po sále, jestli se tu neobjeví Valentino.
Když se blížilo k jedenácté, už jsem nebyl jen v jednom sále. Začal jsem procházet celý komplex, kde byla zábava. Všechny sály, větší i menší, a pak jsem vyšel i ven.
Ani jsem se nedivil, že nebe bylo čisté, byly vidět hvězdy a měsíc svítil jako baterka.
Prostě to tak bylo zařízeno, aby oslavy vyšly se vším všudy, aby se všichni dobře bavili.
Jenže moje dobrá nálada pomalu klesala k bodu mrazu. Čím hlubší byla noc, čím déle oslava probíhala, tím více jsem byl zasmušilejší, a už jsem dokonce odmítal i společnost kluků.
Se skleničkou v ruce jsem došel až skoro na konec venkovního prostoru pro zábavu. Hudba zde byla slyšet, ale víc tlumeně. Sem tam někdo prošel, bavili se, smáli, když mě uviděli, tak ztichli, někteří se zastavili, aby si mě prohlédli, jiní raději přidali do kroku. Ale nikdo neměl odvahu mě oslovit. A ani bych o to nestál.
Pohodlně jsem se usadil ve velkém křesle, opřel se, zadíval jsem se do nebe na hvězdy, a v ruce jsem přetáčel skleničku.
Myslel jsem na něho…
Bylo tady skoro sedm set hostů, ale já si připadal sám. Myslel jsem jen na to, jestli Valentino přijde nebo ne.
A teprve až přijde, až se tu ukáže, teprve potom se nebudu cítit tak osamělý, i když je všude kolem spousta lidí a za zadkem mi stojí sluha…
Ale ani tak jsem nebyl spokojený. Padala na mě depresivní nálada už i z té samoty. Kdyby se mi aspoň někdo přimluvil, ale i ten pitomý sluha mlčel. Kdyby tu byl Rudy, nebo Michael, určitě by nemlčeli.
Asi po půl hodině jsem nakonec vstal, a vrátil se dovnitř. A k mému překvapení jsem ani neměl pocit, že by mě někdo postrádal. Sice, když jsem procházel sálem ke svému stolu, všichni se rozestoupili, aby mi udělali prostor na projíti, ale v tu chvíli jsem si spíš připadal, jako bych byl nakažený krysí nemocí…
Sedl jsem si k prázdnému stolu, protože kluci se rozběhli po areálu a už beztak někoho někde klátí…
Nechal jsem si přinést aspoň malé jednohubky, které byly kdo ví z čeho, ale byly moc dobré. Rozhlížel jsem se kolem sebe, díval se, jak se ostatní baví, a na moment jsem zalitoval, že jsem nejbohatší člověk v tomhle městě. Chtěl bych se bavit jako ostatní. Se všema… Bez předsudků…
Ale to bych musel nejspíš zbankrotovat a ani to by mi nepomohlo. Nejspíš by si do mě všichni kopli a v první řadě kluci…
„Brandone, zavolej Paola, nechce se mi tu už být, jsem unavený, půjdu…“ přikázal jsem sluhovi, aby se postaral o odvoz do mého rezervovaného domu.
Tino
Když jsem vyšel ven, ozval se ve mně ještě slabý hlásek, který mě nabádal k tomu, abych se vrátil. V jednu chvíli jsem se dokonce opravdu zastavil a ohlédl se k našemu domu.
Možná je to naposled, co ho vidím, napadlo mě bezděčně a v ten moment mi i došlo, že jsem se i k Desmondovi nezachoval nejlíp.
Pořád to byl můj bratr a měl jsem ho rád.
Nakonec jsem ale zavrtěl hlavou, když si srdce samo poručilo, jakou cestou chce jít.
Musel jsem jít tentokrát pomaleji. Jednak kvůli botám, ve kterých jsem nebyl zvyklý chodit a taky jsem si musel dávat pozor, abych se někde nezachytil.
Právě se městem rozlehl zvon ohlašující půlnoc, když jsem vyšel na povrch sundal ze sebe plášť a přešel rychlým krokem ke vchodu do komplexu.
Srdce mi bušilo jako zběsilé nejen kvůli Angelovi, ale i kvůli tomu, že jsem v podstatě věřil člověku, kterého jsem vůbec neznal.
Co když to byla nějaká léčka?
Ale teď už bylo pozdě na to se vracet.
Zvláště, když mě hlídači už zaregistrovali. Zhluboka jsem se nadechl a natáhl ruku s náramkem.
Jejich podezíravé pohledy se okamžitě změnily, a bez nějakého vyptávání jsem byl vpuštěn dovnitř.
V první chvíli mě ohlušila hudba a spousta světel.
Ale svého anděla jsem spatřil téměř okamžitě.
Seděl sám u stolu a vypadal nejen krásně, ale i… osamoceně.
Mé nohy se samy pohnuly a já si začal razit cestu skrz sál.
Ani jsem si neuvědomil, že po chvíli začala hudba slábnout až zcela utichla, že se lidé kolem mě rozestupují a něco si šeptají, že se sálem začíná ozývat pouze klapot mých podpatků.
Oči jsem měl jen pro svého anděla.
S tlukoucím srdcem jsem došel až k němu, uklonil se a jednu jeho ruku vzal do své.
„Smím požádat o tanec, můj anděli?“ zachraptěl jsem do ticha.
Nečekal jsem na souhlas. Jakmile se má ruka dotkla Angelovy horké a jemné kůže, moje prsty se propletly s jeho, vytáhl jsem ho na nohy, druhou rukou objal kolem pasu, přitiskl si ho na sebe, a nehledě na lidi kolem se mu přitiskl na rty ve spalujícím polibku, kterým jsem dával najevo, jak moc mi chyběl.
Angelo
Ještě chvíli jsem se rozhlížel kolem sebe, ale nakonec jsem se s povzdechem otočil ke stolu a začal jíst ty miniaturní jednohubky. Byly na nich černé kuličky, které vypadaly jako malinké černé korále, a musel jsem uznat, že chutnaly výborně. Prý je přivezli ze vzdáleného přímořského města, kde je získávají z nějakých tvorů, co žijí ve vodě.
Když jsem ochutnal asi z poloviny talíře, napil jsem se, a zahleděl se do skleničky. I když jsem se chtěl bavit, přesto se tak nedělo.
Ponořil jsem se do svých myšlenek, proč tomu tak je, že jsem přestal vnímat okolí. Až teprve když ztichla hudba, jsem zpozorněl. Něco se děje…
Zvedl jsem hlavu, když jsem v tom tichu zaslechl šepot a pravidelné klapání podpatků. Je tu někdo, kdo si vynutil větší pozornost než já?
Je…
Zůstal jsem zírat málem s otevřenou pusou.
Hned jsem ho poznal. Fascinovaně jsem hleděl, jak nebojácně míří ke mně. Jeho černý oblek, upravené vlasy, sepnuté mojí sponou a svázané stužkou, řetízek, co jsem mu dal při našem prvním setkání, se mu houpal na krku.
Škraboška kryla z větší části jeho obličej, ale já bych ho poznal, i kdyby měl na hlavě pytel.
Okamžitě se mi rozbušilo srdce, skoro jsem nedýchal, a ruce se mi třásly tak moc, že jsem musel skleničku postavit na stůl, jinak by mi vypadla z prstů.
Nechal jsem se vtáhnout do jeho náruče…
Tiskl jsem se na něho, přijímal polibek, a až teprve, když se po chvíli na moment oddálil, jsem se konečně nadechl…
„Myslel… myslel jsem… že už… nepřijdeš…“ zašeptal jsem roztřeseným hlasem. „Velmi rád ti… věnuji tanec…“
Ale taky jsem si uvědomil, že je kolem naprosté ticho. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Všichni na nás zírali jako na zjevení, dokonce jsem zahlédl, že kluci přispěchali a zůstali stát jako opaření kousek ode dveří.
„Proč nehraje hudba?“ otočil jsem se na jednoho z pinglů.
Volnou rukou jsem Valentina chytil za rukáv a sevřel ho v prstech. Zadíval jsem se do jeho krásných očí, nadechl se jeho vůně a celý jsem se zachvěl.
„Chci si s tebou zatančit…“ stoupl jsem si na špičky, a také já mu věnoval vroucný polibek.
Tino
Všechno se mi z hlavy vypařilo, když jsem ochutnal Angelovy rty a jeho jazyk se otřel o ten můj, když mi vyšel vstříc.
Nadával jsem si do idiotů, že mi trvalo tak dlouho se rozhodnout.
Chyběl mi.
Teď, když jsem ho svíral v náruči a opětoval mu znovu polibek, když mi sám nabídl své rty, jsem si uvědomil, jak moc mi chyběl. Něco mě k němu prostě táhlo, a jeho postavení a peníze to rozhodně nebyly.
Když jsme se znovu odtrhli, věnoval jsem svému andělovi úsměv, jednu jeho ruku si přitáhl ke rtům, políbil ho na prsty, a pak je propletl se svými.
Odvedl jsem ho doprostřed sálu, a snad jako na povel se rozezněla znovu hudba.
Nebyla rychlá, jako když jsem vešel, ale pomalá, svádivá, nutila mě tisknout k sobě Angela a kroužit s ním po parketu, jako by mi narostly křídla.
„Chyběl jsi mi…“ přiznal jsem, když se mé rty otřely o jeho místečko pod uchem a nosem jsem přejel po krku, abych se nadechl jeho vůně.
Ani nevím, kdy píseň skončila a nahradila ji jiná. Teď když jsem Angela držel ve své náruči, jsem ho už nehodlal pustit.
Přinejmenším na další celý den.
Angelo
Měl jsem pocit, že se snad vznáším. Ještě nikdy jsem necítil něco takového. Nikdy…
Nechal jsem se odvést doprostřed tanečního parketu, s očima upřenýma jen na Valentina.
Svou výškou převyšoval všechny ostatní, a řekl bych klidně že i svou krásou. A to mohli mít masku, jakou chtěli.
Bylo to pro mne něco nepředstavitelného. Nevnímal jsem nic okolo, jen jeho…
Nechal jsem se vést při tanci, tiskl jsem se na něj, a celý ten tanec mi připomněl, jak jsem s ním tančil úplně poprvé…
Byl tak smyslný, že bych se mu klidně tady položil na záda a roztáhl nohy. Ale bylo v tom i něco víc. Něco, co mě k němu táhlo jako magnet. Něco, co mi navodilo stav štěstí, to příjemné teplo, které se mi rozlévalo po těle. Ani jednou jsme od sebe neodtrhli pohled.
A když se svými rty otřel o mé místečko pod uchem, podlomily se mi z toho kolena.
„Chci… chci být s tebou… sám… můj Valentino…“ přitiskl jsem se na něj ještě víc. „Nechci být tady…“
Koutkem oka jsem zahlédl, jak Brandon stojí opodál, nejspíš, aby mi sdělil, že už na mě čeká vznášedlo.
„Půjdeme? Prosím…“ zavěsil jsem se na něj a znovu se přitiskl na jeho rty.
Tino
Bože, byl tak nádherný.
A byl jenom můj.
Nevím proč, ale v tu chvíli jsem pocítil i jakousi pýchu. Nechápu, jak ostatní mohli vidět jen jeho postavení a peníze. Copak neviděli i to ostatní? Pokud ne, tak to byli naprostí ignoranti.
Když Angelo řekl, že chce být se mnou sám a mé jméno zaznělo z jeho úst, znělo mi to jako ta nejkrásnější píseň.
„Chci s tebou strávit… co nejvíce času… o samotě…" zašeptal jsem do jeho rtů.
A když písnička skončila, vzal jsem ho do náruče jako princeznu, a znovu za všeobecného ticha se rozešel ke sluhovi, na kterého ukázal.
„Queen! Angelo!" zastavil mě hlas jednoho kluka, kterého už jsem s Angelem viděl.
„Nevím, kdo jsi, ale Queen nikam nepůjde dokud-" zasyčel na mě.
Mrkl jsem na Angela a zavrtěl hlavou, když si nejspíš chtěl sjednat pořádek, a pak se znovu na toho kluka zadíval.
„Klid se z cesty, dokud mám dobrou náladu. Někdo jako ty nemá na mého anděla sebemenší nárok," zasyčel jsem na něj, a pak se rázným krokem zase rozešel za sluhou.
Nelíbilo se mi, jak se ten mladý choval, jak se na Angela díval, a takových bylo v sále víc.
Angelo
Chytl jsem se Tina pevně kolem krku, když mě zvedl do náruče. Nikdy tohle nikdo neudělal. Nikdy jsem tohle nikomu nedovolil. A pak si přijde krásný neznámý muž, a udělá to, co si nikdo ke mně doposud nedovolil.
Vykročil za Brandonem, ale vzápětí se zastavil, když nám Nigel zatarasil cestu. Všiml jsem si, jak se Richie drží Nelsona za rukáv a schovává se za něj, jako by se Valentina bál. Finny se statečně postavil kousek dál, ale nezasahoval. Jo, Nigel byl vždycky ten nejodvážnější a nejdrzejší po mně. A teď si dělal nárok?
Už jsem chtěl seskočit z Tinovy náruče, ale on zavrtěl hlavou, a ještě pevněji mě sevřel.
Ale dost rázná odpověď ze strany Tina, ho donutila udělat krok bokem. Cítil jsem jakési zadostiučinění…
Ale to byl poslední pohled, který jsem mu věnoval. Pak už jsem byl jen pro mého Valentina.
Vznášedlo čekalo na konci červeného koberce, kam jsme i zamířili. Brandon počkal, až nastoupíme, zavřel kabinu a pak si nastoupil dopředu k Paolovi.
Ještě jsme nebyli ani ve vzduchu, a já už seděl Valentinovi na klíně, přisátý na jeho rty.
Líbal jsem ho, dotýkal se ho, a nemohl jsem prostě přestat. Až teprve nedostatek vzduchu mě donutil se od polibku odtrhnout.
„Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi přišel. Jen doufám, že jsi v pořádku, byl jsi zraněný…“ starostlivě jsem se na něho podíval. „Já… já tomu pořád nemůžu uvěřit. Připadá mi to jako sen… vážně… Moc jsi mi chyběl, nemohl jsem ani pořádně spát… Pořád jsem přemýšlel, jestli mě ještě budeš chtít vidět. Měl jsem opravdu strach, že už nepřijdeš, když… když jsi mě tam dole odmítl…“
Po posledních slovech se mi mírně zachvěl hlas, a já se opřel čelem o jeho rameno, V prstech jsem sevřel jeho oblek a snažil se tiše oddechovat, aby nepoznal, že i ten dech mám roztřesený, jak jsem z něho celý pryč.
Tino
Skoro jsem se ještě neposadil a už jsem měl Angela kolem krku a jeho jazyk v puse.
Ale nestěžoval jsem si. Jen jsem ho pevněji objal a přitiskl na sebe.
Políbil jsem ho na odhalené rameno a pohladil po zádech, když se o mě opřel.
Po jeho slovech jsem si povzdechl, a pak ho od sebe kousek odsunul, abych mu viděl do tváře.
Položil jsem svou dlaň na Angelovu tvář a zadíval se do jeho očí, které zářily jako skutečné hvězdy.
„A já myslel, že ty mě nebudeš chtít vidět," zašeptal jsem. „Asi, kdyby nepřišel Rudy, nebyl bych tady. Já…"
Na okamžik jsem se odmlčel a zamračil se. Vyjadřovat city pro mě bylo těžké. Nikdy jsem neměl potřebu je někomu sdělovat a Desmond mi vždycky rozuměl i beze slov.
„Nikdy jsem nikoho jako ty nepotkal. Chtěl bych být s tebou, protože se tak cítím dobře. Ale… Nejen, že jsem z podzemí, ale jsem i zloděj. A ty nejbohatší člověk. To poslední, co chci, je, dělat ti problémy. I když," mírně jsem se usmál a svými rty se otřel o ty Angelovy, „po tom dnešku asi budeš mít, co vysvětlovat."
Hned na to jsem jednou rukou vjel do jeho vlasů, které jsem sevřel a jeho ústa si vzal v hladovém polibku.
Sotva jsem se od jeho rtů odlepil, přistáli jsme a sluha otevřel dveře.
„Dovolíš mi, tě odnést, můj anděli?" chytl jsem Angela za ruku a políbil ho na hřbet.
Angelo
Než jsme dosedli na zem, spojil jsem se ještě s Michaelem. Požádal jsem ho, aby nám připravil koupel a jídlo, a že chci mít soukromí, dokud někoho nezavolám. Takže bych byl rád, kdyby se na horním patře do té doby nikdo neukázal, a kdyby přišel někdo na návštěvu, ať je pošle pryč. A taky když přijedu, tak nechci mít nikoho v patách. Nahoru umím dojít sám…
Pak už jsem se věnoval jen Valentinovi. Byl prostě neskutečně krásný. Opravdu mu to v tom obleku moc slušelo, krásně voněl, a jeho polibky byly… Byly ty nejlepší. A když potom promluvil, povytáhl jsem obočí.
Takže Rudy?
Chtěl jsem po něm, aby o Tinovi zjistil něco víc, ale netušil jsem, že se bude až tak angažovat. Ale trošku jsem se zarazil, když řekl, že kdyby Rudy nepřišel, tak by se tu nejspíš Tino ani neukázal.
Ale dalšími slovy mě uklidnil. Možná měl a má obavy kvůli tomu, že je z podzemí a já ne.
Ale mě to je jedno. Nebyl by první, kdo by se zespodu vytáhl nahoru a začal tady žít. I když takových moc není, ale jsou…
„Taky jsem nikoho jako ty ještě nepotkal,“ pousmál jsem se.
A když mě políbil na ruku a zeptal se, jestli mě může odnést, ani na moment jsem neváhal a hned jsem přikývl na souhlas, a hned jsem se mu chytil pevně kolem krku.
„Celé to tu mám pro sebe, takže tu nikdo cizí nepřijde. Sluhové a řidič budou dole a já mám celé horní patro. Takže půjdeme rovnou tam, ano?“
Tino
Byl jsem rád, když Angelo neprotestoval.
Nebyl jsem nikdy na nějaké hýčkání a rozmazlování, z cukrování lidí kolem se mi dělalo špatně, ale Angela… Angela bych vydržel nosit na rukou celý den.
Ten nafoukaný kluk, kterého jsem před pár týdny vytáhl z havarovaného vznášedla, o kterého jsem neměl absolutní zájem, stejně jako o jeho prachy, bořil jednu mou zásadu za druhou.
Někde v polovině cesty do horních pater se z jemného líbaní stalo vášnivější, a Angela už jsem nenesl jako princeznu, ale omotal jsem si jeho nohy kolem svého pasu a co nejtěsněji ho tiskl na sebe.
Hned za dveřma, které jsem za sebou zakopl, jsem Angela opřel o zeď, abych se na chvilku mohl přisát na jednu jeho bradavku, která mu z kostýmu vyzývavě trčela.
Rukou jsem samozřejmě nezapomněl zajet na jeho zadeček, a nemohl se nabažit té horké a jemné kůže, která byla tak jiná než ta moje drsná.
„Jsi nádherný,“ zašeptal jsem Angelovi a přitiskl se na jeho místečko pod uchem, abych mu tam opět mohl zanechat značku.
Mezitím jsem nás přenesl do koupelny, která byla větší než náš dům a vana byla hotový bazének.
Tam jsem Angela posadil na okraj vany, protože jsem se bál, že ho nohy neudrží, sklonil se nad ním a palcem mu přejel po rtech.
„Svlékni si mě, můj anděli. Dnes jsem jen tvůj,“ zachraptěl jsem vzrušeným hlasem.
Angelo
Zlatý Michael. Lepšího sluhu jsem si opravdu nemohl přát. Brandon poslušně čekal, až zmizíme v domě a teprve potom šel dovnitř i s Paolem. My zatím vystoupali po schodech nikým nerušeni.
A nejspíš bych ani stejně nevnímal, kdyby někdo byl poblíž. Já měl hlavu plnou jen Valentina.
Čím dál víc jsem se na něj tiskl, jak se na mě přenášelo i jeho vzrušení. Sotva jsem stíhal dýchat při těch vášnivých polibcích, a s každým jeho dotekem jsem se víc zachvěl.
Když mě usadil na okraj vany, vydechl jsem a musel si několikrát promnout ruce, jak se mi třásly.
Mám si ho svléknout… U něj to budu dělat poprvé, a udělám to rád.
Postavil jsem se na roztřesené nohy. Položil jsem ruce na jeho hruď a táhl je k ramenům, abych z něj mohl stáhnout sako, které sklouzlo po jeho svalnatých rukách na zem. Pomalu jsem mu vyhrnoval rolák, dokud jsem mu ho nepřetáhl přes hlavu a také skončil na zemi.
Když jsem mu rozepl kalhoty, vrátil jsem se rukama na jeho hruď. Přejel jsem několikrát prsty přes jeho bradavky, a pak jsem si stoupl na špičky, abych si vyžádal aspoň jeden polibek, než budu pokračovat.
„Jsi nádherný… nejhezčí muž pod touto kopulí…“ zašeptal jsem do jeho rtů, a pak se znovu s polibky přemístil na jeho krk a hruď.
Když jsem se dostal k jeho podbřišku, zastavil jsem se u lemu jeho kalhot a olízl jeho kůži po celé délce.
„Nech to na mě… chci to… chci tě ochutnat… Tino…“ zvedl jsem k němu na moment hlavu.
Doklekl jsem na kolena, chytl jeho kalhoty i spodky a stáhl je dolů. Pomohl jsem mu s botami, vykročil z kalhot, které jsem odhodil bokem. Položil jsem ruce na jeho pevná lýtka, a krouživým hlazením jsem je posouval nahoru, na jeho stehna, a dozadu na jeho zadeček. A ve chvíli, kdy jsem ten pevný zadek promnul v ruce, jsem si ho prudce přitáhl blíž a ve stejný moment pohltil skoro celý jeho penis…
Tino
Mé srdce začalo bít rychleji a dech se zkrátil, když si Angelo stoupl a začal mě svlékat.
Nechal jsem to všechno na něm, zvlášť když řekl, že mě chce ochutnat.
Už jen ta představa rozechvěla mé tělo, a co teprve, když Angelo doklekl na kolena.
Byl jsem vzrušený na nejvyšší možnou míru, a docela úlevně vydechl, když ze mě Angelo sundal kalhoty a spodky, které už mě dost bolestivě tlačily.
Sledoval jsem jeho tvář a musel přivřít oči nad tím šíleným pocitem, který útočil na mé tělo.
„Angelo!“ zařval jsem na celou koupelnu, když mi položil ruce na zadek a v tu samou chvíli skoro celého pohltil.
Na chvilku jsem pevně sevřel jeho dlouhé vlasy a zastavil jeho pohyb, jak jsem to musel rozdýchat.
Takhle jsem to s nikým ještě neprožíval.
V podstatě, o tohle jsem byl docela ochuzen, protože ne každý byl ochotný do toho jít vzhledem k mé velikosti.
Sundal jsem Angelovi z vlasů čelenku i s řetízkama, aby mi nic nezavazelo a já se prsty mohl probírat tou zářivou krásou, a pak mu naznačil, že může pokračovat.
Zpočátku jsem to nechal na něm. Přivřenýma očima sledoval, jak se můj penis objevuje a zároveň mizí v jeho úžasné pusince. Mé steny se stávaly hlasitějšími, protože to dělal opravdu skvěle, a každé otření jeho jazyka jsem cítil o to intenzivněji.
A možná proto, že to byl právě Angelo, netrvalo dlouho a já si začal pomalu určovat tempo sám.
„Můj… anděli… jsi… úžasný…“ zachrčel jsem a s táhlým zasténáním, kdy jsem ho málem skalpoval, jak jsem potřeboval někam přenést ten třes v rukou, začal plnit jeho pusinku.
Angelo
Byl opravdu velký. Ale já mám rád výzvy. A, i když mi to zpočátku trochu dělalo problém, brzy jsem překonal dávivý reflex, a pak už jsem ho bez problémů zpracovával tak, jak jsem nejlépe uměl.
Doufal jsem, že bude spokojený, když jsem jazykem kopíroval každou naběhlou žilku, protahoval jsem ho v puse, sem tam jsem ho podráždil zubama. Jednou rukou jsem si ho stále držel za zadek, druhou jsem hladil jeho pevné svaly na břiše, občas si ho přichytil u kořene, nebo si pohrál s jeho váčkem.
Jeho holá kůže byla v těch místech příjemně hladká a horká, a já se do toho dostával čím dál víc a zapomínal na všechno kolem.
Měl jsem před sebou ten nejlepší dezert z dnešního večera.
Tlumeně jsem zasténal, když mě popadl za vlasy a sevřel je. Projela mnou touha okamžitě ho celého sežrat, nebo se udělat s ním. Jen jsem se zavrtěl, když mi zacukalo v penise, ale v tu samou chvíli mi do krku vklouzlo to, na co jsem tak dlouho čekal. Hltavě jsem polykal tu dobrotu, a i když si mě přidržel za vlasy, i tak jsem oběma rukama pevně sevřel jeho zadek, a ještě víc si ho zasunul do pusy…
Nepustil jsem ho ani na chvilku. Ještě i pár vteřin potom, kdy mi už neměl co dát, jsem si ho schovával v ústech, jako bych měl strach, že přijdu o jedinou kapku. A to já nechtěl…
Celé to na mě působilo tak silně, že jsem byl čím dál víc nadržený. Chvěl jsem se, jako bych ten orgasmus prožíval já sám, zatínal jsem prsty do kůže na jeho zadku, srazil jsem nohy k sobě, abych mezi nimi mohl aspoň trochu třít svou erekci.
Pomalu jsem pouštěl jeho penis, a když se ukázal celý, ještě jsem ho očistil, olízal, aby byl dokonale čistý. Pustil jsem jeho zadek, pohladil jsem ho po břiše, dlaní jsem se několikrát otřel o jeho klín a teprve potom jsem opatrně vstal.
Musel jsem se ho chytit, jak jsem měl roztřesené nohy. Zavěsil jsem se Tinovi na krk a zadíval se mu do očí. Usmíval jsem se nejspíš jako idiot. Ale splnil mi přání… Ochutnal jsem ho, užil jsem si to,o a ještě víc mi to rozproudilo krev v žilách.
„Chci tě… Tino… Strašně moc tě chci v sobě…“ zašeptal jsem chraplavě a hned na to se vrhl na jeho ústa.