Tino
Celou noc jsem oka nezamhouřil.
I přesto, že Desmond za mnou spokojeně odfukoval, já se prostě nemohl donutit ke spánku.
Myslel jsem na Angela. Na to, jestli se na mě ptal, když tu byl, jestli ho napadlo mě hledat, nebo prostě jen předstíral, že nikoho z podzemí nezná, předal nové funkce a tradá domů.
No, nejspíš ano.
Ale… možná ani nemohl jinak.
V tu chvíli mě napadlo, že bych na ten ples jít mohl. Zjistit, jak Angie bude reagovat. Před lidmi jsme se spolu ještě neukázali, a i když budu mít masku, černé vlasy, které jsou jasnou známkou toho, že jsem buď od hranic nebo z podzemí, neschovám.
Nechci Angela stavět před žádnou volbu, ale chci i sám vědět, jestli tyhle naše tajné schůzky by mohly mít nějakou budoucnost, protože schovávat se pořád je opravdu únavné.
A vím, o čem mluvím.
Otázkou ale zůstávalo, jak se na povrch dostanu. Na samotný ples nebude problém. Nejspíš budou pozvaní lidé z povrchu, co nemají hluboko do kapsy, a i u hranic žilo pár takových. Takže ukradnout nějaký náramek a zfalšovat data problém nebude.
Spíš, jak obejdu Desmonda. Podle všeho mě nejspíš teď bude hlídat víc, což mu pozice správce dovoluje a hlavně, pokud mi nasadí náramek jsem v háji.
Desmond ví, co dokážu, takže se nejspíš pojistí, abych nemohl přepsat data nebo zfalšovat záznam.
Povzdechl jsem si a na moment ztuhnul, když se Desmond zavrtěl a víc se na mě natiskl.
Naštěstí jen zachrápl a spal dál, takže já mohl nerušeně přemýšlet, jestli na ples jít nebo ne, a jak to tam bude vypadat.
Angelo
Když jsme přistáli na mém soukromém heliportu, jen co jsem vystoupil, zaslechl jsem své jméno.
Zamračeně jsem se otočil po tom, co na mě volal.
„Co tady děláš! Kdo tě sem pustil!“ vyjel jsem na Nigela. „Vypadni a nechoď mi na oči!“
„Angie, chci s tebou mluvit,“ nenechal se odbýt a doběhl mě.
Srovnal se mnou krok a pátravě se na mě zadíval. Ještě že jsem si sundal paruku, než jsem vystoupil ze vznášedla.
„Nemám s tebou o čem mluvit. Takže zmizni,“ odstrčil jsem ho dál od sebe.
„Hele, omlouvám se, trochu jsme ujeli. Tak promiň,“ znovu se přiblížil.
„Trochu?“ zamračil jsem se ještě víc. „Když někoho skoro znásilníš, tak řekneš trochu jsem ujel? Jen díky tomu, že jsem zavolal ochranku to nezašlo dál. Prostě nemám zájem se s tebou bavit, tak vypadni.“
„Hele, vážně mě to mrzí, ano? A vlastně, co to máš na sobě, Angelo? Byl jsi na výletě?“
V tu chvíli jsem zarazil paty do země a prudce se na něho otočil.
„Tobě může být u prdele, co mám na sobě a kde jsem byl. A znovu ti opakuji, žádný Angelo, ale Queen. Jasný?! A nezvu tě na návštěvu, takže vypadni,“ strčil jsem do něho, až musel couvnout o dva kroky.
Pak jsem rychle nastoupil do svého soukromého výtahu a jel dolů do svého bytu, zatímco on zůstal stát nahoře. A bylo mi to jedno.
Já se s ním nehodlal bavit. Nasral mě.
A hlavně… Po dnešku jsem se rozhodl, že po Valentinovi budu pátrat klidně i sám.
Když jsem se tam dole tak rozhlížel… Ono to nebude zas tak hrozné, jak jsem si v první chvíli myslel. Prostě se převleču, namaskuji a pak se tam půjdu projít. Ale nejdříve zkusím pozjišťovat, co a jak u toho nového správce. Dostal novou, lepší práci, takže se bude snažit se zalíbit, a půjde mi na ruku. A když ne, tak ho vyměním.
A s vymýšlením plánu, jak na to, jsem pak později večer už o něco spokojeněji usínal.
Ráno, když jsem se probudil, první, co bylo, jsem si nechal zavolat Michaela.
Věděl jsem, že na něho je spolehnutí, že mě nezradí, ale dal jsem mu najevo svou nespokojenost s tím, že Nigel byl na mém soukromém heliportu. A jestli o tom něco neví. Když řekl, že ne, dal jsem mu za úkol nenápadně zjistit, kdo v tom měl prsty. A až něco bude vědět, hned mi to sdělí.
Od rána až do večera jsem pak procházel všechny dostupné informace, kromě jedné chvíle, kdy jsem se znovu převlékl, a tentokrát jsem odletěl do výzkumného ústavu, kde jsem financoval ten výzkum. Strávil jsem tam asi hodinu, propustil dalších pět lidí, kteří mě okrádali, spíš okrádali výzkum, a ustanovil nové lidi, kteří na to budou dohlížet.
A tak jsem pak následně večer zase usnul tak rychle, že jsem se nestačil ani přikrýt.
„Dneska se půjdu podívat dolů,“ oznámil jsem Michaelovi, jen co jsem se probudil. „Dej vědět…“
„Dám, pane White,“ dokončil to za mě Michael. „Jen buďte na sebe opatrný. Jste tam poslední dobou častěji, tak ať se vám nic nestane.“
„Neboj, dám na sebe pozor. Už jsi zjistil, kdo pustil Nigela na heliport?“
„Zatím ještě ne, pane, ale brzy to budu vědět.“
„Dobře, ale s tím člověkem o tom vůbec nemluvte, přijdete rovnou za mnou, ano?“
Když jsem pak později odcházel, opět s parukou na hlavě, říkal jsem si v duchu, že si nejspíš nechám přebarvit vlasy, abych pořád nemusel nasazovat tyhle umělé. Ale nejspíš to nikdy neudělám. Mám rád své vlasy, i když s nimi občas dělám hokusy pokusy…
Tino
Bylo to přesně, jak jsem si myslel.
Hned ráno, sotva se Desmond vyhrabal z postele, řekl, že mi zařídí, abych pracoval jako jeho asistent.
Prý není potřeba, abych se dřel někde v podzemí a on se tak musel strachovat o můj život jako doposud.
Ostatně, stejně za mě bude mít náhradu, takže v tom nevidí problém.
Pozítří by měl zase přijet ten kluk, tak to s ním domluví a mám být po ruce, kdyby se mnou chtěl prý mluvit.
Jen jsem mu to všechno odkýval, ale v duchu si přál, aby Angelo, pokud to teda byl skutečně on, aby odmítl, a i kdyby mě Desmond zavolal, stejně jsem byl připravený nepřijít.
Raději jsem odešel do práce, než abych poslouchal Desmondovi plány o tom, jak si teď vynahradíme všechen ztracený čas.
Nebyl jsem prostě na to ještě připravený.
„Hej! Kellene! Máš tu nového kámoše, tak to pěkně zauč!“ křikl na mě jeden ze starších předáků, sotva jsem vstoupil do naší šatny a ukázal na nějakého postaršího muže, co stál bokem.
„Je na trvalo přidělen k sektoru C, takže si budete náramně rozumět,“ zachechtal se ještě a všichni ostatní kolem se přidali.
Nevšímal jsem si jich, ale zdálo se mi, že se na mě ten muž nějak divně dívá a začínal jsem mít nepříjemný pocit, že je to ten, o kterém vyprávěl Desmond.
Jen jsem pokrčil rameny, a aniž bych si všímal, jestli jde ten chlápek za mnou, zamířil jsem do sektoru C.
Naštěstí to vypadalo, že se k ničemu nemá, jen si celou směnu pro sebe něco mumlal, ale já ho neposlouchal.
Taky mu to vůbec nešlo a několikrát jsem dostal seřváno, takže jsem byl docela rád, že směna už končí. Po příchodu domů, jsem řekl Desmondovi, že jsem zaučoval toho muže z povrchu a naštěstí to vzal tak, že mě to nejspíš vyčerpalo, tak mi dal pokoj.
Další den ráno vstal tentokrát dříve než já, s tím, že musí všem oznámit svou novou funkci a nejspíš asi celý den nebude doma.
Jen jsem přikývl, nechal se políbit, a pak už se díval na to, jak odchází.
Angelo
Začínal jsem pociťovat nervozitu, když jsme se blížili k bráně, a pak vjížděli do podzemí. Ani ne tak vzhledem k mé úzkosti z těchto prostorů, ale pro pocit, že tu můžu kdykoliv narazit na Valentina.
A, i když jsem si to přál, stejně jsem nevěděl, jak bych zareagoval. Nechtěl jsem, aby měl kvůli mně s místními problémy, zřejmě by se to neobešlo bez nějakých jejich řečí…
Když jsme dorazili ke správcovské budově, a vystoupil jsem, stejně jsem zas na moment poodešel dál a rozhlížel se kolem sebe. Ale i přesto, že tu bylo dost lidí, toho svého Valentina jsem nenašel.
Nový správce Kellen už byl ve své kanceláři docela zabydlený. A pracoval tak, že nás ani nepřivítal. Což o to, naproti nám chodit nemusí, ale hodilo by se, kdyby aspoň vstal od stolu.
„Jak to zvládáte?“ zeptal jsem se, když stále hleděl do papírů. „A mimochodem, přišel jsem se na vás podívat, tak že byste nás bral v úvahu?“
Nevím proč, ale měl jsem pocit, že tomu člověku moc nejdu pod nos, i kdyby měl být rád, že má lepší práci a děkovat mi za to. Vlastně… On mi nepoděkoval ani předevčírem. No, uvidíme, pokud bude nějaký problém, pošlu ho zpátky na manuální práci.
A než se obtěžoval nás registrovat, pořádně jsem si ho prohlédl. A zaujala mě jedna věc. Měl jsem pocit, že jsem ho už někde viděl. Což je blbost. Ale přesto ten pocit ve mně přetrvával.
Sid
Valentin neprojevil takovou radost, v jakou jsem doufal, když jsem mu o svém povýšení řekl.
Ale přičítal jsem to tomu, co se stalo den před tím. Litoval jsem toho. Ani nevím, co mě to napadlo.
Prostě se to ve mně nějak nahromadilo, a já bouchl. Ale byl jsem odhodlaný to Valentinovi všechno vynahradit.
Další den jsem ho skoro neviděl, dokud nepřišel z práce, ale to byl tak utahaný, že hned zalehl. Jen mi řekl, že měl na starost toho pitomce z povrchu a v tu chvíli jsem se rozhodl.
Požádám toho smrada o to, aby Valentin pracoval jako můj asistent.
Když jsem pak ráno, v den plánované schůzky, odcházel do své nové kanceláře, nedokázal jsem z hlavy vypustit averzi na toho Marshalla. Prostě mi nějak nesedl. Ne, že bych opovrhoval všemi lidmi z povrchu, ale na něm bylo jasně vidět, že kdyby to šlo, ani kolo by si o nás neopřel. Tvářil se, že nás trpí jen proto, že musí, a že ho snad ještě svou existencí obtěžujeme.
Na druhou stranu, to, že ze mě udělal správce mi dávalo jistou volnost a nabízelo určité možnosti, jinak bych po tom nesáhl. Nepotřeboval jsem být nějakému napudrovanému panákovi vděčný.
Abych přišel na jiné myšlenky, hned v kanceláři jsem se pustil do práce.
Ani jsem si nevšiml, že Marshall i se svým doprovodem došli, dokud na mě nepromluvil.
Zvedl jsem hlavu a trochu zamračeně se na něj podíval.
Tak jednou chce, abych pracoval, pak zase chce, abych se s ním bratříčkoval, tak nevím.
Vstal jsem a posunul po stole směrem k němu složky s papíry a datové záznamy.
„Procházel jsem všechny podklady, takže jsem vás nezaregistroval,“ pokrčil jsem rameny, jako by o nic nešlo. „Jak si ráčíte všimnout, je tu víc rozporů a nejasností, než jste při první návštěvě uvedl a bude chvilku trvat, než to dám dohromady. Z toho důvodu bych rád požádal o asistenta. Můj bratr Valentin je velmi spolehlivý a schopný. Je vnímavý a učenlivý.“
Zadíval jsem se na něj a čekal, jaká bude jeho reakce.
Angelo
Konečně se uráčil zvednout. A je velmi sebevědomý, a jeho ego je asi tak velké, jak tohle město.
Ale to moje taky.
Poslouchal jsem, co říká, a po vyslovení jeho požadavku, jsem se otočil na Rudyho.
Zahlédl jsem nepatrný pohyb hlavou, což potvrdilo mé rozhodnutí. Rudy pak přešel ke stolu a začal si prohlížet složky, to, na čem zatím Kellen pracoval.
„Podívejte, pane Kellene,“ obešel jsem stůl a posadil se na jeho židli. „Jak dlouho tu pracujete? Myslím v téhle funkci? Dva dny? Ano, dva dny. A vy už máte požadavky? Máte tady kolem lidi, kteří taky něco umí, takže v první řadě využijte je. Jsou zběhlí, pracují tu už nějakou dobu, můžou vám být nápomocní. Nedovolím, aby někdo, kdo se teprve zajíždí v nové funkci, žádal o někoho k ruce, kdo je taky úplně nový a nikdy tu nepracoval. Pokud mi ukážete, co umíte, jsem ochoten vám vyjít vstříc.“
Chtěl jsem se opřít o stůl, ale nakonec jsem si založil ruce na hrudi a podíval se na něho s mírně staženým obočím.
Rozhodně mě zaujal tím jménem. Valentino Kellen… Viděl jsem ho v seznamu, ale nemůžu si být jistý, že je to on. Fotografie tam nebyla, a jeho popis je zevrubný, nic konkrétního. Jen váha a výška.
„Pokud vám dovolím, aby tu váš bratr pracoval, chci mít o něm podrobnější informace, než jen to, že má černé vlasy, jako všichni ostatní tady. Kolik má roků, jak dlouho tu žije, co všechno umí, nestačí mi jen to, že je spolehlivý a šikovný. To není konkrétní. Popište mi ho více.“
Sid
Měl jsem co dělat, abych se ovládl a jednu mu nevrazil.
Vážně se choval jako snob a mě se z toho kroutily palce u nohou. Zamračeně jsem ho sledoval, jak obešel stůl a sedl si na moji židli, jako by tam žádná jiná nebyla.
A když řekl, že si mám vzít k ruce někoho jiného a začal mít problém s tím, že si určuju podmínky, na moment jsem zaťal ruce v pěst. On o životě tady ví úplné hovno. O lidech tady ví úplné hovno. Jen proto, že je z povrchu a má prachy, si myslí, že mi může určovat s kým budu pracovat?
Přesto jsem se po jeho další otázce zhluboka nadechl, abych se uklidnil.
„Omlouvám se,“ řekl jsem, jak nejpokorněji jsem dokázal, „ale… nerad někomu lozím do zadku. Já a Valentino tady žijeme už od narození a po smrti našich rodičů na krysí nemoc jsem Valentina v podstatě vychoval. Je o pět let mladší než já a věřte mi, že když říkám, že by se na mého asistenta hodil nejlépe nemyslím to jen z toho důvodu, že jsme příbuzní. Je chytřejší než kdokoliv tady, jen se straní lidí, moc nekomunikuje a nejraději je sám. Pracuje v parovodu, ale má přehled i o dění na povrchu. Nebojí se nových technologií a je velice učenlivý. Jistě, v tomhle ohledu je úplný nováček, ale věřte mi, když říkám, že až se zaučí bude mnohem lepší než všichni tady dohromady. Jestli chcete, můžu ho zavolat, aby sem přišel a můžete si s ním zkusit promluvit sám, i když nezaručuju, že vám odpoví. Jak říkám, moc nekomunikuje.“
Neměl jsem v úmyslu cokoliv tajit, protože pokud se mi ho podaří přesvědčit a Valentina do funkce dostat, těžko bych pak vysvětloval, že je úplně jiný, než jak jsem ho popsal.
Kromě toho, stejně jako Valentino, i já nerad něco schovával.
Angelo
Moje srdce se o něco víc rozbušilo, když Kellen začal mluvit o tom, jaký je jeho bratr.
Takový je i můj Valentino. Taky moc nekomunikuje, straní se lidí, ale je to pěkný zloděj…
Takže šikovný určitě je a rozumí dobře technice, jenže tohle je hlavně administrativní práce.
A když mu dovolím, aby s ním pracoval, nebude to brát tak, že ho protěžuji?
Nenaštve se na mě za to?
„Nekomunikuje, straní se lidí, jak tedy chcete, aby dobře dělal svou práci tady v kanceláři? Musí s lidmi komunikovat, musí být mezi lidmi, komunikoval by i se mnou. Zavolejte ho, chci ho vidět, a teprve potom řeknu, jestli to dovolím nebo ne. Můžu to totiž brát taky tak, že ho tu chcete dostat jen proto, že je to váš bratr.“
Musel jsem sevřít v prstech svoji černou halenu, abych někam přenesl ten mírný třes. Vážně jsem najednou pocítil naději, že by to mohl být on. Ani nevím proč, ale strašně moc bych si to přál. Chtěl bych ho vidět. Opravdu to chci…
„Nebo ne. Podle všeho by měl být v práci. Chci se podívat, jak pracuje, takže jedeme za ním. V žádném případě mu ale nebudete říkat, proč tam jsme a že jsme o něčem takovém mluvili, jasný?“
Vstal jsem, Rudy, který se na mě tázavě díval z poza Kellena, pozavíral složky a šel ke dveřím.
„Takže, jdeme,“ ukázal Kellenovi ke dveřím. „Pojedeme vozem tak daleko, jak jen to půjde. Měl byste tam mít menší vozík, tak potom přesedneme. Prosím, pane Marshalle.“
To bylo poprvé, co Rudy promluvil za dobu, co jsme tady dole. Nejspíš i on byl zvědavý, proč Kellenova bratra chci vidět, když jsem předtím odmítl jeho práci tady.
Sid
Když mladý řekl, že chci bratra do funkce proto, že je příbuzný zamračil jsem se. A pak ještě více, když řekl, že se na něj chce podívat, jak pracuje.
Něco mi tu nesedělo.
Najednou, jako by ožil a dychtivě se hnal dopředu, jako by se nemohl dočkat až Valentina uvidí.
„Tudy,“ zabručel jsem přesto a předešel je.
Začal jsem uvažovat, jestli je to dobrý nápad a v hlavě zvažoval možnosti, jak se tomu setkání vyhnout. Něco mi napovídalo, že to není nejlepší nápad.
Ale odpověď přišla vzápětí sama, když jsme byli skoro u vznášedla a přihnal se k nám Denis, jeden z hlavních předáků.
Mrkl na mlaďocha s tím druhým, a pak se otočil na mě.
„Side! Toho nového nám byl čert dlužen! Poškodil jeden parovod! Dva chlapi jsou mrtví a Tino to taky schytal! Je teď na ošetřovně, ale nechce se nechat ošetřit, prý to musí napřed spravit, protože se v tom vyzná nejlíp! Museli jsme celé podloží evakuovat, ale bylo by dobré, kdybys šel se mnou!“
Udýchaně to na mě vychrlil a sotva domluvil, ozvala se vzdálená siréna ohlašující možné nebezpečí.
„Je mi líto,“ otočil jsem se na ty dva, „ale ze setkání nic nebude. V tomhle případě vás tam nemůžu pustit, i kdybyste byl samotný prezident. Předepíšu vám formální žádost, a pokud se bojíte, že protěžuju svého bratra, navrhnu do funkce mého pomocníka i jiné lidi. Doprovázet k východu vás nejspíš nemusím.“
Nedokázal jsem zakrýt mírný úšklebek, ale hned po svých slovech jsem se otočil a spěchal za Denisem, který už se hnal zpátky.
Přibíhajícím bezpečákům jsem nakázal ať se postarají o ty dva, a pak ať se postarají o to, aby nepropukla panika.
Lidé na nehody tady byli zvyklí, ale jeden nikdy neví.
Angelo
Když jsme vyšli ven a chtěli nastoupit, přiběhl jeden z chlapů a hned řval něco o havárii a novém pracovníkovi. Že by bývalý správce?
Pokud je to tak, a z jeho přičinění se stane znovu nějaká havárie, okamžitě ho předávám bezpečnostnímu.
Ale to není priorita. Priorita je teď to, že ten novej správce Kellen mě teď pěkně nasral.
Začal jsem doslova pěnit, a dokonce i Rudy se už mračil čím dál víc.
Tak to teda ne.
Vyrazil jsem za ním s Rudym v patách. Vůbec mě nezastavoval, věděl, že by to nemělo cenu, a navíc ho to zřejmě taky hezky naštvalo, jak s námi mluvil.
A to si opravdu nenechám líbit. Může být rád, že se zajímám, že jsem ten, kdo jim tady platí. Kdyby nebylo mých rodičů a teď mě, tak by tu chcípli hlady, protože rada města sem přispívá jen pětinu z toho, co dostávají. Jen díky tomu, že investuji a tím vydělávám na jejich výplaty, tak tady můžou fungovat. Jen díky mně!
Na bezpečáky jsem se jen zle podíval, a dost důrazně jim sdělil, aby se ode mne drželi dál, pokud chtějí mít ještě práci. Což pochopili daleko rychleji než ten namyšlený Kellen.
Byl jsem tak v půlce cesty ho dohonit, když jsem se zarazil.
Valentino je na ošetřovně a Kellen musí k té havárce.
Teď je možnost tam jít a ověřit si, jestli je to on, můj Valentino…
Odbočil jsem a zamířil k té rádoby nemocnici. Vešli jsme dovnitř a zastavil se u pultu, který měl zřejmě sloužit jako recepce nebo příjem.
„Kde najdu Valentina Kellena? Měl by tu být na ošetření,“ spustil jsem hned, jen co jsem uviděl tu ženskou.
Kupodivu na všudy přítomnou špínu v tomhle podzemí, ona byla umytá a měla čisté věci. Stejně jako ostatní ošetřovatelky a ošetřovatelé. A byl jsem rád, že aspoň někdo udržuje nějaký standart.
„Je mi líto, ale pan Kellen tu není. Odešel, ještě, než jsme ho stihli ošetřit,“ odpověděla mi ta žena s úsměvem, i když jsem byl trochu důraznější.
„Aha… A kam šel?“
„Šel opravit tu havárii na parovodu. Ale jeho zranění nebylo nějak vážné. Měl by se dát do pořádku i sám, ale lepší by bylo, kdyby se tu zastavil. Můžete mu to vyřídit?“
„Samozřejmě, vyřídím, a děkuji,“ dodal jsem už s o dost mírnějším tónem.
Vyšel jsem z té nemocnice a zamířil k budově správce. Vešel jsem dovnitř, rovnou do kanceláře správce a pohodlně se usadil na pohovce. Nebylo to sice nic moc, ale lepší než židle a Rudy se vedle mě pohodlně vejde taky.
„Počkáme tu na něho. Neodejdu, dokud mu nedám najevo, kdo je tu šéf…“
Sid
Neměl jsem čas se o ty dva starat, ale podle toho, jak rychle nás doběhli bezpečáci, co měli zařídit jejich odchod, mi došlo, že tu nejspíš zůstali.
Proč?
Proč se tak najednou zajímají o obyčejného člověka z podzemí? Za celých třiatřicet let jsem o nějakém Marshallovi ani neslyšel.
Kdyby to byl takový samaritán, rozkřiklo by se to.
Jistě, Vance občas mluvil o tom, že někdo z povrchu nás financuje a zajímá se o krysí nemoc, ale to bylo asi tak všechno.
A najednou si sem ten frajer nakráčí, jako by mu to tu patřilo, a myslí si, že si z něho sednu na prdel?!
Nepřežil by tu ani hodinu!
„Jak to vypadá?!“ křikl jsem, jakmile jsme se s Denisem dostali na podlaží, které bylo spojené s tím, kde se stala ta nehoda.
Okamžitě jsem byl mokrý jak myš a sotva jsem se dokázal nadechnout, když mi těžký vzduch sedl na plíce. Ozývalo se syčení a hukot, a přes bílou mlhu nešlo skoro ani vidět.
„Tino tam šel! Nenechal si to rozmluvit!“ křikl na mě další předák. „A ten kretén, co to způsobil sedí v kanceláři! Může být rád, že ho za to chlapi nepověsí za koule! Tod a Bred jsou mrtví, ale rodinám jsme ještě nedávali vědět!“
Bouchl jsem pěstí do kovového zábradlí a zamračil se.
Hned takové problémy! A s Valentinem si to taky vyřídím!
Přesto jsem s každou další minutou, kdy se nic nedělo trnul víc a víc.
Nemělo smysl posílat na podlaží někoho dalšího. Tady to prostě tak chodilo.
Navíc bylo potřeba vypořádat se s tím idiotem, mrtvými těly, a zajistit, aby nikdo nezačal zbytečně panikařit. Kromě toho se musely hlídat ostatní sekce, aby se někde nestalo ještě něco horšího.
Všechno tu bylo propojené a stačila by malá, i bezvýznamná chyba a mohlo by to mít katastrofální následky.
O několik hodin později hluk zeslábl, stejně jako začala mizet pára a přístroje se vracely do normálu.
Po chvilce se objevil i Tino, celý mokrý, kulhal na jednu nohu a jednu ruku měl ovázanou.
Stihl jsem k němu akorát doběhnout, než se zhroutil, a pak ho předal Denisovi.
Podle doktora, co na místě ošetřoval lehčí zranění, byl Tino naštěstí jen lehce popálen, ale byl vyčerpaný a musí si prý odpočinout, takže ho pro jistotu vezmou do nemocnice.
Chtěl jsem jít s ním, ale musel jsem ještě do kanceláře, abych zajistil přeložení toho pitomce z povrchu, protože někdo takový tu rozhodně nebude pracovat.
Angelo
Trvalo to. Ale počítal jsem s tím, že se jen tak brzy nevrátí.
Ale já byl v tomhle trpělivý. No, nejsem moc trpělivý, co se některých jiných věcí týká, ale tohle je něco jiného.
„Co bude s rodinami těch mrtvých?“ zeptal jsem se Rudyho po nějaké hodině.
„Budou bez živitele, to znamená, že pokud nikdo z nich nepracuje, nebudou mít peníze a skončí jako žebráci v těch horších částech Black Hole,“ odpověděl Rudy, který měl přeci jen lepší přehled než já.
„Pokud je schopný někdo z nich pracovat, nech jim zajistit nějakou práci, tak aby to zvládli. Ale v žádném případě nechci vidět pracovat děcka, jasné?“ pootočil jsem se na něho. „A pokud ne, tak rodině budeme posílat měsíčně plat jejich živitele, dokud se sami nevzmůžou na to, aby se uživili sami. Podmínka je, že se budou snažit zapojit se do pracovního procesu, jinak jim to utnu. A zařiď to potom sám. Nechci, aby si to někdo spojoval se mnou,“ opřel jsem se o jeho rameno, protože jsem začínal být z toho čekání unavený.
„Proč to tak vlastně děláš? Jsi v jádru hodný člověk, máma i táta by z tebe měli radost. Sestra vždycky říkala, že jméno Angel je ti prostě souzené, protože ty takový jsi,“ chytl mě Rudy za ruku a stiskl ji.
„Blbost. Jsem anděl jen svou krásou, nic víc,“ zvedl jsem hlavu a vážně se na něho podíval.
Ale po pár vteřinách jsme se oba od srdce zasmáli.
Když jsme se uklidnili, začali jsme se už o něco více bavit. Jo, pořád jsme měli o čem mluvit. Ale dávali jsme si pozor, aby nás nikdo neslyšel. Nic z toho, co jsem řekl, nebylo pro cizí uši. Neměl jsem zájem o to, aby někdo věděl o tom, kdo jsem, a o mém soukromí.
To ať si přečtou v novinách. Nakonec jsem Rudymu skoro usínal na rameni, když jsem se pak přeci jen odmlčel. Myslel jsem na Valentina, a doufal jsem, že je v pořádku. Zatoužil jsem ho znovu vidět. Moc jsem to chtěl. Viděl jsem ho stále před sebou, jako kdyby tu byl.
Trhnul jsem sebou, když se pak najednou rozletěly dveře a dovnitř vpadnul Kellen.
Byl mokrý, nebo propocený, to mě bylo fuk. Ale jakmile jsem ho uviděl, jeho staženou tvář, trklo mě to.
Měl jsem pravdu. Už vím, koho mi připomínal. Byl jsem si už na devadesát procent jistý, že jeho bratr je můj Valentino.
„Havárii jste zvládli?“ postavil jsem se a zastoupil mu cestu.
Nicméně jsem na odpověď nečekal. Kdyby to nezvládli, nebyl by tu.
„Takže, pane, „zatím správce“. Nedostal jste tohle místo proto, abyste si na mě otvíral hubu, je to jasný?!“ zvolil jsem naštvaný tón, protože ta naštvanost se vrátila, jakmile jsem ho uviděl.
„Dal jsem vám tuhle práci, já jsem ten, kdo vás platí, a vy nejste ten, kdo mi bude rozkazovat! To si zapamatujte a udržte to v hlavě déle než jednu minutu, jasný! Já sám uznám za vhodné, jestli odejdu nebo zůstanu! Já sám rozhodnu, zda se půjdu podívat na místo havárie nebo ne. Klidně se teď můžu sebrat a jít si prohlédnout celý komplex, jestli je všechno v pořádku! A vy mi v tom rozhodně bránit nebudete a nemyslete si, že bych to nezvládl! Takže tohle, co jste předvedl venku, navíc před ostatními lidmi, to bylo naposled. To je poslední varování. Nejen, že chcete zaměstnat svého bratra, a já byl ochoten se s ním vidět a promyslet to i přesto, že tu jste nový, ale ještě se chováte, jako by vám to tu patřilo. Takž s tímhle jsme skončili! Zítra sem přijdu a chci mluvit s vaším bratrem a chci se podívat na místo havárie, ať s vámi nebo bez vás! A chci zítra mluvit s člověkem, který tu havárii zavinil! Naučte se trochu pokory! Dal jsem vám příležitost, a vy mě hned skoro koušete do ruky, místo, abyste držel hubu! Zítra v poledne tu budete i s bratrem! To je vše.“
Jakmile jsem to na něho vychrlil, obešel jsem ho a vyšel z kanceláře pryč. Měl jsem toho plný zuby a rozhodně jsem se těšil do postele. A konečně už sundat i tu paruku.
A dneska přespím u Rudyho…
Sid
Musel jsem se hodně ovládat, abych tomu spratkovi jednu nefláknul. Nejen, že jsem toho měl dost, ale sotva jsem vpadl do kanclu, on to na mě hned zkoušel.
Prý on rozhodne! On uzná za vhodné! Kdo si, kurva, myslí, že je?!
Ať si svoje prachy strčí do prdele!
Měl jsem chuť za ním vyběhnout a poslat ho do hajzlu, říct mu, že nepotřebuju žádné milodary a tuhle novou práci si může strčit do prdele, že mu rozhodně nebudu líbat ruky a klanět se mu až k zemi, jen proto, že nám něčím přispívá.
Kdyby skutečně chtěl pomoct, tak se snaží mnohem víc.
Praštil jsem pěstí do stolu, až povážlivě zaskřípal a několikrát se musel nadechnout, abych zahnal rudou mlhu před očima.
Seru na formální žádost. Nic nesepíšu. A co se týče Valentina, rozhodně mu sem zítra nedovolím jít.
Dokonce jsem zvažoval, že stáhnu i tu žádost.
Jo. Valentin je teď zraněný, takže bude muset zůstat doma a já si ho tak lépe ohlídám. A pak něco vymyslím. A zítra tomu nadutci řeknu, že svoji žádost stahuju.
S těmi myšlenkami jsem zase vyšel z kanceláře, zašel do nemocnice zjistit, jak je na tom Valentin, a když mi řekli, že si ho můžu vzít domů s radostí jsem to udělal. Po cestě sem se dozvěděl, že toho, co tu nehodu způsobil prozatím zajistili a bude čekat na verdikt, a že ostatní se vrátili zpátky do práce.
Bohužel, těm dvěma rodinám, které přišli o blízké jsme nemohli nijak výrazně pomoct, kromě toho, že ze začátku dostanou větší příděly, dokud se nepostaví na nohy.
Angelo
„Co tě tak naštvalo?“ zeptal se Rudy, když jsme nastoupili do vozu a vyrazili k bráně, abychom mohli přestoupit do vznášedla.
„Co? Ty jsi snad neposlouchal?“ podíval jsem se na něho překvapeně.
„Poslouchal, ale to zřejmě nebyla jediná věc, která tě tak štve. Od jisté doby se chováš jinak, než je u tebe zvykem.“
„To se ti jen zdá,“ odfrkl jsem a otočil jsem hlavu k okýnku.
„Jasně, jen se mi to zdá…“ zasmál se Rudy, ale už mě nechal být.
Věděl, že bych se naštval ještě i na něho, a i když si vůči němu nedovolím být hnusný, stejně nedokážu ani před ním skrýt svou naštvanost.
Když jsme dorazili k němu, proletěl jsem sprchou a rovnou pak do postele. On si zase ustlal s Paolem v obýváku, ale myslím, že taky usnuli hned, jak si lehli, stejně jako já.
I když jsem byl hodně unavený, přesto jsem nedokázal dlouho spát. Vstal jsem chvíli potom, co vyšlo slunko, a hned se hnal do kuchyně na snídani. Ti dva ještě spali, tak jsem zabořil nos do lednice, vybral něco a hned to zkoušel připravit. Vážně jsem měl hlad jako vlk, když jsem vlastně včera ani neobědval a ani nevečeřel.
„Co to tu páchne?! Chceš mi podpálit barák?!“ vyběhl z obýváku Rudy, když jsem to nějak neodhadl, a ta věc v sáčku se v té troubě začala pálit a smrdělo to po celém domě.
„Mám hlad!“ štěkl jsem po něm. „A nechtěl jsem tě budit!“
„Víš co? Jdi se opláchnout a obléct, a já zatím nachystám snídani. Se divím, že ses vůbec chtěl pustit do vaření, když to ani neumíš,“ vystrkal mě Rudy ven z kuchyně a hned všude otvíral okna.
Raději jsem ho poslechl, a šel se osprchovat a obléct. Jen s parukou jsem měl trochu problémy, ale nakonec jsem to zvládl, a Rudy mi ji stejně ještě upraví.
A když jsem dorazil do kuchyně, byla už snídaně na stole, Paolo tam seděl a zíval na celé kolo, až jsem ho musel okřiknout, že nechci vědět, co má ještě v žaludku od včerejška. Rudy se domluvil s Paolem, že dneska zůstane a pohlídá mu krámek, aby nebyl zase zavřený, a pak když se oblékl a připravil, mohli jsme vyrazit.
„Jedeme rovnou dolů ke správci. A pro jeho vlastní dobro bych mu radil, aby tam už byl,“ zamračil jsem se, když jsme se vznesli k nebi a zamířili k bráně.
Sid
Vstal jsem hned za svítání a hned kontroloval Valentina, jestli je v pořádku.
„Jednou tě to tvoje hraní si na hrdinu zabije. Nezajímá tě, jak bych se cítil, kdyby se ti něco stalo?“ zamračil jsem se, sotva mě začal vnímat.
„Věděl jsem, že to zvládnu,“ zabručel lhostejně a pokrčil rameny.
Jen jsem si povzdechl, ale neodolal nutkání ho obejmout.
S potěšením jsem zjistil, že se nebrání, spíš naopak.
Kousek jsem se odtáhl, poprvé, za pár dní se zase usmál a pohladil Valentina po tváři.
„Zůstaň doma. Žádná práce několik dní. Dole tě nechci vidět, ano? Chlapi to zvládnou, a dokud nebudeš v pohodě, akorát bys jim zavazel,“ políbil jsem ho na čelo, a když slíbil, že zůstane, věnoval jsem mu ještě polibek na rty.
Než jsem odešel, ujistil jsem ho, že budu doma co nejdříve, ale kdyby něco potřeboval, ať mi dá hned vědět.
Pro jistotu jsem k našemu domu postavil jednoho bezpečáka a odspěchal do kanceláře, abych se nachystal, než ten smrad z povrchu přijde.
Když bylo kolem poledne, vyzvedl jsem si toho, co mohl za tu nehodu a uvědomil si, že vlastně neznám ani jeho jméno.
Když jsme dorazili do kanceláře a osaměli, chytl jsem ho pod krkem dřív, než se stačil vůbec nadechnout.
„Teď mě dobře poslouchej,“ zavrčel jsem mu do toho jeho krysího ksichtu, „můžeš být rád, že se mému bratrovi nic nestalo. A ujišťuju tě, že pokud ti ten malý parchant neudělí trest, který uznám za vhodný, zařídím se sám.“
Jeho odpovědi jsem se už nedočkal, protože jsem zaslechl hluk z chodby.
Stihl jsem toho úlisného parchanta akorát hodit na židli, sám se posadit, a v tu chvíli se otevřely dveře.
Angelo
Začínal jsem se cítit zas tak všelijak, když jsme vjeli do podzemí, a navíc s vědomím, že se zase setkám s tím novým správcem. Začínal jsem už i litovat, že jsem vybral právě jeho.
Nepotřebuji, aby se mi klaněl k zemi, jak to dělal Vance, ale taky nepotřebuji, aby se mnou jednal jako se smetím.
Co mu, do prdele, vadí?
Že jsem bohatý? Že jsem z povrchu, zatímco on kysne tady? Že jsem hezký? Že jsem mladý a on mě musí poslouchat?
No, nejspíš mu vadí všechno. Od A do Z.
Pořád mám ale v záloze ještě toho druhého, pokud tenhle Kellen bude dělat problémy.
Když jsme přestoupili do vozu, nechal jsem Rudyho řídit. Taky to sice umím, ale nerad to dělám. Raději se vozím a rozhlížím se po okolí.
Za chvilku jsme byli v hlavním sále, a před budovou správce. Vešli jsme dovnitř a bez váhání do jeho kanceláře. S trochu staženým žaludkem jsem čekal, až Rudy otevře, a já mohl vejít dovnitř.
Strašně moc jsem si přál, aby tu Valentino byl, a měl jsem z toho z žaludku snad malou kuličku, jak jsem byl nervózní.
Jenže…
Byl tam zase jen on a bývalý správce.
Hm, takže viníka máme.
Zůstal jsem stát uprostřed kanceláře a čekal, až se Kellen zvedne. Ale když to neudělal, otočil jsem se a vyšel z kanceláře ven. Zamířil jsem do druhé, kterou jsem občas používal, když jsem si potřeboval projít nějaké věci tady na místě. Posadil jsem se za stůl, na jedinou židli, která tu byla a čekal jsem.
Rudy věděl, co má dělat. A taky jsem ho vzápětí uslyšel.
„Pan Marshall vás čeká vedle, oba dva. A pokud možno hned,“ řekl klidným tónem a pak se otočil a došel za mnou. Obešel stůl a postavil se za mě, jako kdyby byl můj bodyguard.
Sid
Co jsem komu udělal?!
Musel jsem se zhluboka nadechnout, abych se uklidnil, kdy se ten zazobanec objevil ve dveřích, ale pak přešel do vedlejší kanceláře s tím, že tam na nás čeká.
Fajn. Už jsem byl rozhodnutý, že za ním půjdu a pošlu ho s chutí do prdele, ale pak jsem si vzpomněl na včerejšek.
Je možné, že by Valentina znal?
Ne. Valentino by se s někým, jako je on, nezahazoval. A taky jsem pochyboval, že by ten smrad vůbec na někoho, jako je Valentino, pohlédl.
Přesto ten červíček pochybností ve mně byl.
A byl jen jediný způsob, jak to zjistit.
Vstal jsem, vytáhl na nohy toho idiota a smýkl s ním ke dveřím.
„Pane Marshalle,“ promluvil jsem, sotva se za námi zavřely dveře druhé kanceláře, „za ten včerejšek se omlouvám. Jednal jsem neadekvátně, to uznávám. Ale byl jsem vychovaný trochu jinak než Vance, a bude chvilku trvat, než se ze vším srovnám. Můj bratr nemohl přijít, jednak mu to nedovoluje zdravotní stav, a taky jsem uznal, že by to někdo mohl brát jako protěžování, takže do funkce mého pomocníka navrhnu někoho jiného, pokud budete souhlasit. A co se týče tohoto muže…“
Postrčil jsem dopředu bývalého správce na povrchu, až zavrávoral.
„Trest je na vás. Rodiny mrtvých dělníků zajistíme, jak jen to půjde. Poškození je opravené a všichni ostatní se vrátili normálně do práce.“
Musel jsem se hodně přemáhat, ale nebylo zbytí.
Pravda byla, že by stačilo jeho jediné slovo a skončil bych rychleji, než začal.
A když jsem zvážil všechny možnosti ohledně Valentina, raději něco překousnu, pokud budu mít větší šanci na něj dohlédnout.
Angelo
Počítal jsem s tím, že to bude trvat, než Kellen dojde. I když nepřišel hned, přesto to bylo dříve, než jsem čekal. Čímž mě překvapil. Taky jsem počítal s tím, že si zas něco svého řekne a naštve mě ještě víc. Ale kupodivu byla jeho reakce daleko lepší, než byla včera. Periferně jsem zahlédl, že i Rudyho postoj se po jeho slovech uvolnil.
Tak, to bychom měli.
Co se mi však nelíbilo, bylo to, že Valentino nepřijde. Ale na druhou stranu, co když je jeho zranění vážnější, než mi včera tvrdili? I když je to velký a silný chlap, přesto nechci, aby se mu něco stalo, aby byl zraněný nějak moc. To vážně nechci. Proč? Netuším. Nevím, čím si mě Tino tak získal, že na něj nemůžu přestat myslet.
Postavil jsem se, obešel jsem stůl a opřel se o něj zadkem. Zadíval jsem se podmračeně na toho malého zmetka, co mě okrádal, a vlastně nejen mě, ale i tyto lidi.
„Pan Gregor Romny,“ konečně jsem promluvil a ukázal jsem prstem na bývalého správce, „je tady z vážného důvodu. Zpronevěřil finance, které byly určeny pro lidi tady. A je jedno, jestli na výplaty nebo na cokoliv jiného. Chci, aby to všichni věděli. Nebude už pracovat na žádných rozvodech. Odvedete ho do nejchudší části Black Hole. Bude tam uklízet, čistit to od bordelu a bude mít na starosti svoz odpadků. To místo bude jako ze škatulky. Za další, přestane dostávat plat, dokud neuznám za vhodné, že pochopil, proč tu je, a nebude dělat problémy. Do té doby bude žít jen z toho, co mu, kdo bude ochotný dát. A vy, pane Romny… Vlastně teď už nejste pán, co?“ ušklíbl jsem se na toho zmetka. „Takže Romny, pochopil jsi, co budeš dělat? Je to poslední možnost, jak se vykoupit z toho, co jsi udělal. Od teď budeš podřízený výhradně tady panu Kellenovi. A pokud on uzná za vhodné, může tě kdykoliv potrestat. A teď ho nechte vyvést, a ať se bezpečáci postarají o rozšíření té zprávy, proč je tady.“
Otočil jsem se zpátky k Rudymu. Na moment jsem zapřemýšlel, co udělám jako první. Chtěl jsem vidět nemocnici, ale nechci tam jít s Kellenovým doprovodem. Nechci, aby věděl, o co se zajímám.
A tak jsem obrátil priority.
„Chci se podívat na místo včerejší havárie, a doporučuji mi v tom nebránit,“ otočil jsem se zpátky na Kellena, a pak už jsem je oba obešel a vyšel ven před budovu, abych na ně počkal, a my mohli vyrazit na dané místo.
Sid
Vypadalo to, že moje strategie zafungovala.
Marshall se uklidnil, udělil tomu parchantovi docela ucházející trest, a pak prohlásil, že se chce podívat na místo nehody.
Tentokrát jsem neprotestoval, předal Rommyho bezpečákům a řekl jim, kam ho mají odvést. Myslím, že to udělali s chutí.
S Marshallem jsem pak strávil asi dvě hodiny. Napřed v parovodu, pak jsme zašli do nemocnice, a nakonec se vrátili do kanceláře. Jen co odjel i s tím svým doprovodem, a já se ujistil, že Romny, je tam, kde má být, spěchal jsem domů za Valentinem.
Bezpečáka jsem propustil s tím, že kdybych něco potřeboval dám vědět a spokojeně mlaskl, když mi řekl, že se Valentin z domu nepokusil odejít.
Angelo
Vypadalo to, že Kellenův bratr to poškození opravdu zvládl skvěle, a nikde už není žádný problém.
Tedy aspoň v tom daném místě. A pokud to někdo tak dobře spravil, jednak musel být dost šikovný, musel vědět, co dělá, a taky musel být hodně silný. A můj Valentino silný je…
Mrzelo mě, že jsem ho ani nezahlédl. Na moment jsem zauvažoval, že bych řekl, že se chci na něho jet podívat a osobně mu poděkovat za zvládnutí situace, abych zjistil, jestli je to opravdu on nebo ne.
Ale nakonec jsem to zavrhnul a rozjeli jsme se do nemocnice.
Chtěl jsem tam jet bez Kellena, ale byl mi pořád v patách. A začínalo mi to dost vadit, protože mě to omezovalo v tom, co jsem chtěl zařídit. Tak jsem požádal Rudyho, aby ho aspoň na chvíli nějak zabavil. A když jsem osaměl, hned jsem šel za hlavním lékařem do jeho kanceláře. Poptal jsem se na zdraví Valentina, a na to, kolik lidí je momentálně v karanténě s krysí nemocí.
Když mi sdělil počet, docela jsem se zhrozil. Nebylo to nějak extrémní množství, ale i přesto dvanáct takto nemocných lidí může vyvolat epidemii.
Domluvili jsme se, že sem zítra pošlu karanténní vůz, který je všechny převeze nahoru do nemocnice, kde se provádí výzkum. A pokud budou mít štěstí, tak přežijí. A kdyby ne, zemřeli by tak, jako tak. Takhle nahoře mají aspoň malou naději, že by to mohlo vyjít.
S přísahou mlčenlivosti jsem se s ním rozloučil, a my se konečně mohli vydat domů.
Ještě jsem se do večera nakonec zdržel u Rudyho. Domluvili jsme se, že zajistí ten převoz nemocných, a zkusí mi něco zjistit ví o Kellenovu bratrovi. Hlavně jsem chtěl vědět, jestli je v pořádku.
A když jsem se pak konečně dostal domů, bylo hodně pozdě v noci, a já už sotva lezl.
Vážně jsem na tohle nebyl zvyklý a docela mě ten pobyt v podzemí za posledních pár dní dost utahal.
Z postele jsem nevstal ani další den.
A i když jsem byl utahaný, a většinu dne i noci prospal, stejně jsem pořád myslel jen na jedno. Spíš na jednoho…
Pořád jsem měl pocit, že jsme se museli těsně minout A ne jednou… A ten pocit mě neustále provázel a já si připadal, jako bych přišel o něco hodně důležitého.
Cítil jsem se bez něj najednou takový… prázdný…