Vejdu do kanceláře a hodím celou tu hromadu na stůl. Ani ta cesta z oběda se neobejde bez toho, aniž by mne někdo zastavil, a nacpal mi plno papírů do ruky.
„Tohle se musí udělat hned… Tohle nepočká… to musíš potvrdit a hned to odeslat…“
To je k vzteku. Místo toho, abych chvíli poseděl a klidně odfukoval z vydatného oběda, jsem zavalen prací.
Káva vedle klávesnice chladne a studenou opravdu nemám rád. Jen se na ni smutně podívám…
No, budu si muset uvařit novou. A ten škraloup z mlíka vypadá opravdu nechutně, i když má pěknou žíhanou barvu do hněda. Ale dát tohle teď do pusy, nejspíš bych se z toho pozvracel.
To není jak strčit do pusy něco jiného.
S hříšnou myšlenkou, která na mě vyskočila ani nevím proč ve spojitosti se škraloupem, otevřu šuplík a vytáhnu fotku.
Dvě nahá, krásně opálená těla… písečná pláž… objetí… velký úsměv, jak jsme se s přítelem dohadovali, jestli ta samospoušť bude fungovat nebo ne…
Svůj pohled zaměřím na přítele a jeho prohnutí v páteři kopíruji palcem…
Sakra…
Přepadne mně náhlá touha…
Snad z toho, že odjel a já se s ním už pár dní neviděl?
Snad z toho, že se toho ve mně hromadí až moc? Že se mi po něm hodně stýská a já nevím, jak bez něj vydržím? Že mi chybí tak moc, že je to až bolestivé? Jeho přítomnost, jeho úsměv, jeho polibky, jeho doteky… Že mi chybí on, jako celek toho všeho, co představuje? Tak moc bych ho chtěl obejmout…
Místo toho, abych si v klidu přebral své myšlenky a prožil nikým nerušen svůj pracovní den, mi každý jen nosí další a další práci…
A znovu a pořád: Musíš udělat to, pak ono, tohle musí odjet… tohle nepočká…
Do háje… jsem napnutý jak špagát, jsem nervózní a začíná se to všechno dost citelně projevovat.
Opět přejedu prstem po fotce…
„Bude nebo nebude ta samospoušť fungovat?“ zasmál jsem se a otočil hlavu… přítel toho hned využil a zaútočil na mně polibkem… své měkké rty přitiskl k mým a já v ten moment zapomněl na nějaký foťák.
Přejedu si palcem po rtech. Ještě pořád cítím jeho slanou příchuť, kdy chvilku předtím jsme svá těla smočili v mořské vodě a nechali se nadnášet příbojovými vlnami. Olíznu si palec, následně své rty zvlhčím také.
Jeho objetí kolem pasu a zatlačení mého těla do horkého písku. Každé zrníčko jsem cítil pod svými zády… každý polibek na své rozpálené pokožce, od krku, přes prsa, břicho… každé pohlazení na mých stehnech, pátravé ruce… jedna zastavující se na mé chloubě, druhá podsunuta pod mé tělo, kde jsem ucítil stisk na mých hýždích….
Vzdychnu pod tíhou té vzpomínky… Pořád ty doteky cítím… Jedna moje ruka bezděčně zajede do kalhot, kde je tak teplo, útulno, ale těsno. Můj přítel se probral k životu, živen jen pouhými vzpomínkami a pohledem na jeho krásné tělo, zvěčněné na fotce. Projede mnou vlna vzrušení, když ho promnu v ruce. Jeden letmý pohled za sebe, jestli jsem sám a dveře jsou zavřené… rychlé rozepnutí poklopce… vysvobození bolestivé erekce na svobodu…
Do háje… jsem nadržený, že nejsem schopen v tuhle chvíli myslet na nic jiného… pár promnutí v ruce má za následek přisunutí na židli ke stolu. Zlomím se v pase, papíry se rozletí po zemi a já zabořím čelo do fotky, která s klepnutím přistane na desce stolu.
Jeho ruka projíždějící můj penis a jeho prsty zkoumající teplo mého análku mě přivedla na okraj bezvědomí… prohýbal jsem se proti těm vzruchům a snažil se je zpracovat, ale byl jsem schopen jen rychle oddychovat s občasným zasténáním a zavřít oči před žhavým sluncem.
Nestačil jsem zpracovat slova: „Chci tě,“ a můj výkřik rozkoše, když do mne vstoupil, splynul s hukotem moře.
Tempo zpracování mé erekce zrychluje. Oči upřené na fotografii, na krásné tělo mého přítele, podporuje rychle přicházející orgasmus. Dech již dávno není klidný, a já se zakusuji do ruky, položené na stole, abych zabránil hlasitým projevům mého absolutního vzrušení.
Drtím svou erekci v ruce, nechávám své projevy uspokojení projít skrz prsty, jen nohy roztáhnu víc od sebe, abych si nepotřísnil kalhoty. Ty fleky bych asi těžko vysvětloval, když všichni v práci ví, že jogurty nejím.
Ještě chvíli ztěžka oddychuji a pak se pomalu zvedám, natahuji se pro kapesník, abych se očistil od všeho, co by mně mohlo usvědčovat. Schovávám nádobíčko do kalhot.
Odsunu se od stolu a dívám se na tu zkázu, která pode mnou vznikla. Rozházené papíry a štítky, poslepované něčím „neidentifikovatelným“…
Rychle schovám fotku do šuplíku, aby mě pohled na ní víc nerozptyloval při práci.
Pak se skláním a všechno, co není možné již použít, shrnu na jednu hromadu, zmačkám do velké papírové koule a hážu s přesným zaměřením do koše.
„Potřeboval bych donést nové štítky a vytisknout nové faktury. Omlouvám se, ale podařilo se mi na ně vylít kafe… Ano, bude to hned, víš, že jsem rychlý…“ hlásím do telefonu, když zjišťuji rozsah papírových škod.
Beru hrnek s nedopitou kávou, zbytek vylívám do květináče s povadlým fikusem a ještě v rychlosti zkontroluji stav svého oblečení.
Je to v pohodě, poklopec zapnutý, nikde žádný flíček…
Sakra…
Už abychom byli spolu… nevím, jak těch ještě pár dní bez něj vydržím…
„Dále,“ ozvu se, když se ozve zaklepání kolegyně, která mi už nese novou práci. Kruci, je rychlejší než já…