Julian
Když jsem procházel chodbou, napadlo mě, že byl mohl zajít i za Angelem a říct mu, že měl na mále, ale nakonec jsem to zavrhl. Tohle si pak vyřeší Blaine.
I když má naštvanost ustoupila, přece jen to nebylo úplně zažehnané, což poznala i sloužící, když mi místo třech kostek ledu dala do sklenice čtyři.
A i když jsem většinu trestání nechával na Blainem, i já jsem se toho chopil, jako v tomhle případě, a tak můj řemen znovu svištěl vzduchem, tentokrát s takovou razancí, že po chvíli služka ztichla a ani se nehla, i když jsem dal do posledních ran všechno.
Zamračil jsem se a podíval na svinčík kolem.
Nechápu, proč mě musí všichni tolik zlobit. Proč si nedokážou zapamatovat jednoduché věci. Vždyť se u mě mají jako prasata v žitě! A za to chci jen trochu poslušnosti!
Služčino tělo jsem nechal odvést do spalovny, zašel se převléknout, něco pojedl, konečně, a pak se vydal na obchůzku svých pozemků.
Na dnešek jsem neměl plánovanou žádnou schůzku, i já občas potřebuju volno, abych se postaral o domácí věci a ovečky mi moc nezvlčely.
Až navečer jsem se zavřel do pracovny, abych se podíval, co mě čeká na další den a popřípadě si připravil materiály. Byl jsem rád připravený. A měl jsem rád v rukávu nějaké trumfy.
Jedině tak se dali lidé snadno podmanit.
Byl jsem asi v polovině práce, když zaklepal na dveře Blainův učedník a přinesl mi menší obálku. Prý mu to Blaine dal za důležitý úkol a měl s tím neprodleně přijít.
Mohl jsem ho prohodit oknem za to, že mě vyrušil při práci, ale když jsem viděl obsah fotky, víc než štědře, jsem ho nakonec odměnil, když jsem si ho vzal na pracovním stole.
A v hlavě mi uzrál plán…
Ráno, sotva začalo svítat, vstal jsem, umyl se, převlékl do lehkých plátěných kalhot a polokošile, zašel do kuchyně a nechal si na tác naložit tu nejlepší snídani.
S tímhle a pohvizdováním oblíbené písničky jsem se vydal k Honeyho pokoji.
Blaine se očividně nehnul z místa, seděl na křesle u postele, zatímco Honey na ní seděl a Fernando ho zrovna kontroloval.
„Patrao, dobré ráno," mírně se uklonil Fernando a Blaine vstal.
Jen jsem jim kývnul a hned přešel k posteli. Tác jsem odložil na stolek, sedl si na postel a natáhl ruku, abych mohl jemně Honeyho pohladit po tváři.
„Jak ti je, miláčku?" zeptal jsem se a starostlivě se zatvářil.
„Je ještě trochu slabý, musí víc jíst, ale jinak je v relativním pořádku," přispěchal z odpovědí Fernando.
„Myslím, že Ef může mluvit sám za sebe," zamračil jsem se na Fernanda a stiskl rty.
Pak jsem se otočil zpátky na Honeyho.
„Ublížil jsem ti hodně? Omlouvám se. Opravdu mě to moc mrzí. Nechtěl jsem. Víš, přemýšlel jsem a asi jsem to vzal moc zhurta a za špatný konec. Říkám ti, jak moc tě miluju, ale přitom ti říkám přezdívkou, kterou jsi jako děvka dostal v bordelu. Moje chyba," zavrtěl jsem hlavou a povzdechl si.
„Od teď budeš jen Ef. Jako dřív. Můj milovaný Efraim."
Usmál jsem se na něj a políbil ho na čelo, a pak jemně na rty.
„A teď spolu posnídáme. Vybral jsem to, co máš nejraději. A pak si zajdeme do města, co ty na to? Ukážu ti pár míst, které tady stojí za to, zajdeme si na oběd do mojí oblíbené restaurace, a pak bys mohl zajít navštívit Angela, co ty na to? Mohli byste si jít třeba zaplavat do bazénu."
Znovu jsem ho pohladil a políbil, než jsem ze stolku vzal tác s jídlem a položil ho vedle Honeyho na postel.
Ulomil jsem kousek domácího čerstvého chleba, přidal k tomu sýr a natáhl ruku k Honeyho puse.
„Tak, teď hezky otevři pusinku a papej. Nechceme si přece pokazit tak krásný den. A ty určitě chceš vidět Angela, takže budeš poslušný, že ano?"
Efraim Honey
Něco jsem byl donucen sníst, ale ve chvíli, kdy mě začalo natahovat, a neměl jsem daleko k tomu, abych se pozvracel, to Blaine raději utnul, že to stačí a pokračovat budeme později.
A rozhodně mě donutil sníst ještě trochu i z večeře.
Měl jsem úplně stažený žaludek za ty dva, dny a k tomu všechen ten stres, tak nebylo divu, že jsem do sebe měl problém něco nacpat. A tak jsem byl rád, když mě večer zkontroloval médico, a pak mě už nechali být.
Fernando asi tušil, že se musím pořádně vyspat, a tak mi dal do kapačky něco, co mě uspalo během chvíle. Nestačil jsem si ani vybavit Tirovu tvář. V mých myšlenkách byla jeho postava rozmazaná, a když se mi pak o něm později zdálo, byl na dosah, ale přesto jsem se ho nemohl dotknout. Jen jsem natáhl ruku, vzápětí se otočil a odcházel…
Byl jsem z toho snu tak špatný, že jsem ani neprotestoval, když mě ráno přišel Fernando zkontrolovat.
Blaine pořád seděl v tom křesle, nejspíš v něm strávil celou noc.
Když jsem zaslechl to pohvizdování na chodbě, roztřásl jsem se. Ucítil jsem jemný Fernandův stisk, nejspíš, aby mě uklidnil. Ale nepomohlo to.
Z pod vlasů jsem se díval, jak se otevírají dveře a dovnitř vchází Julian, a už jsem jen čekal, co bude.
Ale on se choval úplně jinak než předchozí den.
Nevyznám se v něm.
Teda udělal bych si závěr, jsem na to studovaný, ale teď, když mám problém sám se sebou nedokážu analyzovat druhé, natož někoho, jako je Julian.
Poslušně jsem otevřel pusu, když mi ze svých prstů nabídl jídlo.
Nechal jsem se krmit, jak malé děcko, a měl strach vůbec něco říct. Co když něco řeknu, a on zase vyletí?
Nevěřil jsem mu ani jedno slovo omluvy, ani to, že mě miluje a podobné nesmysly. Ale ve chvíli, kdy se zeptal, jestli bych chtěl jít ven, jen jsem mlčky přikývl a po tváři se mi rozkutálely slzy.
Opravdu jsem chtěl jít ven. Aspoň na chvíli. Vidět, že tam venku je život, být mezi lidmi… Cokoliv, jen na chvíli si aspoň odpočinout od tohoto vězení…
A rád bych viděl Peteho… Opravdu rád.
„Promiň… chtěl bych jít… ven… i za Angelem… ale nezvládl bych… plavání… teď ne… není mi ještě úplně dobře…“ řekl jsem tiše a sklonil hlavu, očekávajíc další Julianův výbuch.
Julian
Potěšeně jsem mlaskl, když Honey začal bez protestů jíst.
Míň mě už potěšily jeho slzy. Proč pořád furt brečel?
Nemyslel jsem si, že je to takový slaboch, že nic nevydrží.
Ale musel jsem to překousnout. Nedal jsem na sobě nic znát a pokusil se o úsměv, když jsem kapesníčkem setřel Honeymu z tváře slzy a podal mu hrnek s bylinkovým čajem na uklidnění.
„Neplakej, prosím. Trhá mi to srdce. Opravdu se omlouvám. Choval jsem se příliš hrubě. Něco takového si nezasloužíš. A nevadí, když si nepůjdeme zaplavat. Klidně můžeme jen odpočívat. Nejspíš jsi ještě hodně unavený. Zamluvím nám stůl v mé restauraci, a ty se mezi tím oblečeš a nachystáš, ano?"
Znovu jsem se naklonil, abych ho jemně políbil, a ještě pohladil po tváři.
Tohle zvládnu. Vydržel jsem i horší věci. Vydržel jsem skoro měsíc po jeho boku, aniž bych jednou jedinkrát zaváhal nebo šlápnul vedle.
Honey bude prostě můj. Donutím ho mě milovat a udělám proto všechno.
Klidně se vydám zpátky do toho zatraceného města a Killiana zabiju.
Ale možná nebudu muset.
Vzpomněl jsem si na fotku složenou v mé peněžence a nedokázal jsem zabránit úsměvu, který se mi usadil na rtech.
Nechal jsem ještě Honeyho, aby si vzal kousek sýra a pečivo, počkal, až dopije čaj, a pak všechno naskládal zpátky na tác a vstal z postele.
„Půjdu to vrátit a počkám na tebe ve své pracovně. Blaine tě za mnou odvede. Nechám ho, ať počká za dveřma. Fernando, potřebuje Ef ještě něco?"
„Ne, patrao. Kromě odpočinku jsem mu tu nechal akorát pár prášků na bolest, kdyby náhodou," zavrtěl hlavou a povzdechl si.
„V tom případě můžeš jít. Blaine, ty počkej za dveřmi. Miláčku, snad ti bude stačit půl hodinka."
Po těch slovech jsem vyšel na chodbu s Fernandem a Blainem v patách.
Fernando hned odešel a Blaine se poslušně postavil ke dveřím.
Chvilku jsem se na něj díval, než jsem si tác přehodil jen do jedné ruky, tou druhou jsem ho popadl za zátylek a divoce políbil.
„Hlídej mi ho. Ať neudělá žádnou volovinu. A všechno mi hlas," zavrčel jsem tiše do jeho rtů, když jsem ho přestal obírat.
„Mám se s ním spřátelit?" vydechl Blaine a nastavil mi svůj krk.
Chvilku jsem přemýšlel, ale pak jsem zavrtěl hlavou.
„Uvidíme, co se stane."
Ještě chvilku jsem Blaineho okusoval, než jsem ho konečně pustil a s pohvizdováním se vracel do své pracovny. Do kuchyně jsem samozřejmě neměl v plánu jít, tác jsem hodil po první sloužící, kterou jsem viděl, a pak už jen čekal, až se Honey laskavě uráčí dojít.
Efraim Honey
Byl jsem rád, když odešel a obešlo se to bez nějakých výbuchů vzteku.
Snídani jsem v sobě držel z posledních sil. A když se za nimi zavřely dveře a já osaměl, zvedl jsem se, a co nejrychleji se došoural do koupelny. Zastavil jsem se u umyvadla, a měl chuť to všechno vyzvracet. Musel jsem zhluboka dýchat, abych to neudělal, a po chvíli jsem si pustil studenou vodu a pořádně si opláchl obličej.
Když jsem zvedl hlavu a podíval se na sebe do zrcadla, zapřemýšlel jsem, co si mám vlastně oblíct.
Ty fleky po Julianově rdoušení by schoval jen šátek na krk. A v tom bych se nejspíš uvařil.
Ale co, ať to druzí vidí, ať vidí, co mi udělal. A možná se najde někdo, kdo se bude zajímat… A možná by mi mohl pomoci…
Nakonec jsem se vybelhal z koupelny, kde jsem vlastně ani na to močení neměl soukromí, protože toaleta byla oddělena jen menší zatahovací stěnou, kdy člověku byla vidět hlava i nohy.
Přešel jsem k obrovské skříni, ze které jsem si jen občas vytáhl čisté spodky, nebo triko, případně župan.
Zahleděl jsem se na to kimono, které tam mělo své místo. Kromě Kinga to je jediná věc, kterou tu mám svoji. Všechno ostatní zmizelo. Nemám dokonce ani doklady. Vůbec nic. Ani řetízek, ani náramek… Nic, co bylo mého.
Natáhl jsem si lehké kalhoty a košili ze vzdušného materiálu. Všechno jsem dělal strašně pomalu, a docela mi i trvalo, než jsem si obul plátěné tenisky a zavázal tkaničky.
Nasadil jsem si sluneční brýle, ale ty jsem pak raději posunul nahoru na hlavu, aby se Julian nevzteknul, že mi nevidí do očí. Ještě jednou jsem si přejel prsty po flekatém krku, a když jsem si chtěl jít sednout, vešel dovnitř Blaine, že prý už máme jít. Popadl mě za loket a táhl mě za sebou k Julianově pracovně, zaklepal, a pak už jen čekal na vyzvání…
Julian
Nevím, jestli byl tak přesný Blaine nebo Honey, ale o půl hodiny později se ozvalo zaklepání na dveře a na mé vyzvání Blaine i s Honeym vešli dovnitř.
„Sluší ti to," mlaskl jsem spokojeně, když si vybral oblečení podle mého gusta.
Všiml jsem si stop na krku a mírně se zamračil.
Sklonil jsem se, abych zraněná místa políbil, jako bych je snad mohl vyléčit, a pak Blaina poslal pro služku.
„Něco s tím uděláme. Nenecháme, aby to zkazilo tak dokonalou krásu," pohladil jsem Honeyho po tváři a políbil ho tentokrát na rty.
Ne, že bych se bál, že by modřiny někdo uviděl a pohoršoval se nad tím.
Tohle nebylo nějaké zaprděné město v Americe. Tady bylo násilí na denním pořádku. Nikdo by se nezaobíral pár flekama na něčím krku.
„Tak je to lepší, ne?" postavil jsem Honeyho před zrcadlo, když služka dodělala kosmetickou úpravu a na Honeym nebylo vůbec nic poznat.
Políbil jsem ho do vlasů, a pak ho popadl za ruku, abysme mohli konečně vypadnout.
„Necháme se odvést do města a pak půjdeme pěšky, projdeme se, a já ti ukážu pár míst, ano? Zajdeme si na oběd a nakonec, jak jsem slíbil, tě nechám s Angelem, dobře?"
Usmál jsem se, když jsme vycházeli ven a objal Honeyho kolem pasu. Nepustil jsem ho ani v autě, když jsme se usadili na zadním sedadle, zatímco Blaine sedl za volant. Odvezl nás na kraj centra města, vzdáleného pár kilometrů, zaparkoval na soukromém parkovišti, a když jsme s Honeym vystoupili, samozřejmě, že nás následoval.
Procházka po městě a okolí byla příjemná, ukazoval jsem Honeymu různá místa, mluvil o zvláštnostech těchto míst, tradicích, rodinných věcech, prostě jako bysme byli snad na nějakém rande, nebo jsme byli opravdu milenci.
Blaine šel celou dobu za námi jako stín, ne snad proto, že bych se bál, že by mi Honey utekl, ale spíš, aby mi kryl záda.
„Chceš se vrátit k autu a svést se nebo to ještě zvládneš pěšky? Je to tak půl hodinky cesty k restauraci," zeptal jsem se Honeyho, když jsme se zastavili u jednoho parku a já si ho posadil na klín, když jsem dosedl na lavičku.
„Nechci, aby ses moc unavil," pohladil jsem ho po tváři a podal mu láhev s pitím.
Efraim Honey
Nelíbilo se mi, jak se ke mně Julian teď choval. Takhle z něho šel ještě větší strach.
A nelíbilo se mi, že na mě nechal napatlat ten mejkap.
Ale byl jsem raději zticha.
A když jsme konečně vyrazili a nasedli do auta, díval jsem se oknem ven. Nechtěl jsem se na Juliana dívat, neměl jsem ani náladu s ním mluvit. Ale hlavně mě zajímalo, kde jsme.
Když mě sem přivezl, byla tma, neviděl jsem ven, a taky jsem byl napůl mimo. Pořádně jsem se tenkrát probral až v ložnici…
Ale teď, když jsem se díval, padla na mě z toho všeho ještě větší deprese.
Gideon měl pravdu. I Tristan a Greg.
Odsud se dostanu jen v pytli na mrtvoly…
Dobře jsem si všiml těch mužů, co hlídali Julianů dům a jeho okolí. Tušil jsem, že těch pár, co byli vidět, nebyli všichni, co tu jsou. A taky… daleko od nejbližšího města, a to nemluvím o tom, kde bych se ocitl, kdybych utíkal třeba na druhou stranu.
V tomhle kraji to je pro mě, jako bych se snažil odněkud utéct přes Africkou buš.
A nejspíš bych se ani daleko nedostal. I když jsem neslyšel ani jedno zaštěkání, musel jsem počítat s tím, že by tu Julian mohl mít i vycvičené psy.
Přes všechno to, na co jsem myslel, jsem se snažil vnímat Julianovo vyprávění. Už jen proto, že bych se o něm mohl dozvědět něco víc, něco, co by mi později mohlo pomoci, nebo by mi napovědělo, jaký je člověk a jak s ním jednat. No, to poslední je jasné. Vyžaduje si absolutní poslušnost…
„Jsem unavený,“ vzal jsem si od něho vodu a trochu se napil. „Rád bych si prohlédl víc, ale bolí mě nohy, promiň…“ dodal jsem ještě o něco tišeji a sklonil jsem hlavu. „Celý měsíc jsem se nehnul z pokoje, neměl jsem žádný normální pohyb, nemohl jsem běhat, ani chodit na procházky, tak se nezlob, že toho teď víc nezvládnu…“
Po svých slovech jsem se však zasekl, a mírně stáhl hlavu mezi ramena. Čekal jsem, že se rozzlobí, když jsem zmínil, že jsem neměl normální pohyb, že jsem byl jen v pokoji a nikde jinde…
Ale na druhou stranu… Byla to pravda a já to nedokázal jinak říct.
Už jsem se nadechoval, že se raději ještě jednou omluvím, když mě zaujala jedna starší žena, s vlasy stočenými do drdolu, se strhaným výrazem ve tváři, jednoduše oblečená… Stála chvíli kousek dál, ale pak se rozešla k nám.
„Patrao…Mi Patrao! Kde je María! Prosím, kde je moje dcera!“ rychlým krokem se k nám blížila.
Její hlas zněl zoufale, a její oči byly snad ještě zoufalejší…
„Mi Patrao! Kde je María!“ byla už jen na krok vzdálená, když se natáhla po Julianově ruce…
Julian
Vážně je to moc velká citlivka. Měl jsem, co dělat, abych ho neshodil z klína, nebo neprotočil očima, když mě snad začal obviňovat z toho, že jsem ho nikam nepustil.
Chtěl jsem mu odpovědět, ale v tu chvíli se z druhé strany ozval křik, a pak jsem se jen díval na to, jak se ke mně blíží nějaká ušmudlaná ženská.
„Neotravuj slušné lidi, ženská!" odstrčil jsem její ruku dřív, než přiskočil Blaine a strhl ji na zem.
Vstal jsem, postavil Honeyho na nohy a s odporem se na tu ženštinu zadíval.
„Prosím…" zavzlykala a natáhla ke mně špinavé ruce.
„Pracky pryč!" zasyčel jsem na ni a nakopl ji do boku. „Neznám tě a s tvou dcerou bych se rozhodně nezahazoval. Nejspíš šuká někde za rohem."
Byl jsem vytočený do vývrtky. Nesnášel jsem vyrušení a už vůbec ne od ubohých žebráků.
„Myslím, že její dcera je ta, co… co ti dala o tu kostku ledu do sklenice víc," přistoupil ke mně Blaine a naklonil se k mému uchu.
„Jak si mám, kurva, pamatovat všechny otroky?! Zbav se té ženské, budeme čekat v autě," zavrčel jsem, popadl Honeyho za ruku a táhnul ho za sebou.
Celou cestu jsem skřípal zubama a snažil se uklidnit. Nakonec se mi to povedlo až u auta, kde jsem se zhluboka nadechl, a pak se i s Honeym posadil dozadu.
„Omlouvám se za to vyrušení," pohladil jsem ho po tváři. „Občas se najde někdo takový, kdo mě obviní i z toho, že začalo pršet, zrovna když nechtěl. Bohužel, to je úděl bohatých a úspěšných lidí. Ale už je to v pořádku. Mrzí mě, žes to musel vidět. A co se týče toho, o čem jsme mluvili, máš pravdu. Byl jsi celou dobu zavřený, a já vůbec nemyslel na to, že bych tě měl pustit ven. Ale všechno napravíme. Jak jsem řekl, zkusíme to znovu, protože tě opravdu miluji a chci, abys byl šťastný."
Usmál jsem se, a pak se sklonil, abych ho mohl políbit.
Jo, sice to chlapec netušil, ale už teď měl u mě černý puntík.
A abych si nějak zlepšil náladu, nakonec jsem Honeyho v autě aspoň vykouřil, potěšený tím, že se mi ho pořád daří vzrušit, a on se stejně udělá, i když se tváří jinak, a když jsme konečně vyjeli, ještě jsem donutil jeho, aby vykouřil mě.
A že to uměl zatraceně dobře.
„Doufám, že sis užil lahodného předkrmu," políbil jsem Honeyho na čelo, když všechno spolykal a já si ho stáhl na sebe, abych sebe i jeho upravil a mohli jsme vystoupit.
Restaurace byla v klidné části města, luxusní, prostorná, přesto klidná, a já měl vždy ten nejlepší stůl s pěkným výhledem.
Efraim Honey
Myslel jsem si, že se venku bude Julian držet aspoň trochu zpátky.
Ale mýlil jsem se. Byl úplně stejný, jako v jeho paláci tam v lese.
Cukl jsem sebou, když tu ženu dost surově nakopnul. Měl jsem tendenci se k ní sklonil, pomoct ji, ale nejspíš bych skončil jako ona. Ještě jsem se po ní otočil, ale vzápětí jsem skoro sletěl na zem, jak mě Julian potáhnul dopředu.
Jak vůbec dokáže ubližovat a zvlášť ženám?
Nenávidím ho. A nenávidím sebe.
Nejsem schopný zasáhnout, udělat něco, abych té ženě pomohl. Jen jsem se nechal odtáhnout do auta a vzápětí už čelil Julianovým útokům na mé tělo.
Nenávidím mé tělo za to, jak reaguje. Nesnáším se, hnusím se sám sobě…
V autě bylo ticho, jen mé vzdechy, které jsem nedokázal zadržet byly slyšet, a spokojené mručení Juliana, když si vzal to, co chtěl. A potom i to, když mě donutil mu udělat to samé, co udělal on mě.
Nedovolil jsem si nepolknout jeho sperma. Nejspíš by mě vyhodil z auta za jízdy, a ještě by se po mně projel tam a zpátky, abych si to zapamatoval.
Chtěl jsem si utřít pusu, ale i to jsem měl strach. Vážně jsem nevěděl, co můžu a co ne…
A tak jsem byl rád, když jsme nakonec došli do restaurace, a i když se to vevnitř velmi rychle skoro vyprázdnilo, a zůstalo jen pár lidí, kteří byli nejspíš odvážní nebo Juliana neznali, cítil jsem se mezi lidmi lépe.
Když jsem pohlédl k barovému pultu, dobře jsem si všiml těch nešťastných pohledů směrem k nám. Ke dvěma servírkám přistoupil zřejmě majitel a trochu zostra, podle jeho výrazu, jim něco řekl.
A na to se jedna z nich opatrně přiblížila k nám.
Zastavila se na dva kroky od stolu, a opatrně se zeptala, co si budeme přát. Vypadala, jako by se bála na nás vůbec pohlédnout.
„Potřeboval bych si zajít na záchod. Ale nejdříve… Můžu si předtím něco vybrat?“ zeptal jsem se, natáhl se po MENU, ale ruku nechal ležet na složce s vyrytými zlatými ornamenty a názvem restaurace.
Julian
Na můj vkus to trvalo až příliš dlouho, než se nám začal konečně někdo věnovat.
Docela mi to ubíralo na náladě a hrozilo, že mi rupnou nervy a trpělivost přeteče.
Když se konečně ukázala u našeho stolu servírka, ještě, než jsem vůbec stačil promluvit, ozval se Honey. Pohlédl jsem na něj a chvilku uvažoval, že ho skopnu z té stoličky a seřežu na místě.
Nejspíš neví, kde je jeho místo, že si mě dovolil předběhnout.
Všiml jsem si, jak Blainemu cukla ruka a zadíval se na tu Honeyho, která zůstala na MENU.
Nakonec jsem se obrnil, krizi zažehnal, a dokonce se i usmál.
„Vyber si, co chceš, miláčku. A pak ti Blaine ukáže, kde jsou záchody," vzal jsem jeho ruku do své a políbil ho na hřbet.
Pak jsem vzal menu do ruky i já, abych si vybral, i když moc velký hlad, a hlavně chuť jsem neměl.
Ne, potom, co teď Honey zase předvedl.
Budu ho muset naučit disciplíně.
Nejspíš neví, kde je jeho místo.
A na Angela může dneska zapomenout.
Aspoň se do příště naučí větší poslušnosti.
Když bylo vybráno a servírka odešla, sevřel jsem Honeyho ruce ve svých a políbil ho do dlaní.
„Chceš ukázat na záchod cestu, nebo tě má Blaine doprovodit?"
Efraim Honey
Ten tik, to na setinu vteřiny stažené oči a sevřené rty jsem stihl zahlédnout moc dobře.
Měl jsem tendenci dát ruku pryč, ale vydržel jsem a nechal jsem ji položenou. Nechápu proč tu na stole je jen jedna složka, když jsme tu tři. Každý by měl mít svoji.
Ale postupně jsem si to dával dohromady s tím, co jsem doposud viděl, a začínal jsem si tak nějak dělat obrázek.
Snažil jsem se nehnout ani brvou, když mě chytil za ruku, a na moment jsem pocítil o něco silnější stisk. Ale nakonec mi ruku políbil a nechal mě vybrat.
Neumím moc dobře španělsky, natož portugalsky, a proto jsem trochu tápal. Nechtěl jsem se ptát Juliana, co je co, a tak jsem si nakonec podle odhadu vybral jen salát s asi kuřecím masem a na pití džus. Žízeň jsem měl velkou, tak jsem ještě požádal o džbánek čisté vody s citronem.
Když si vybral i Julian, a pak mě chytil za ruce a znovu na ně políbil, jen jsem se donutil mírně pozvednout koutky úst. Ale bylo to spíš proto, abych neskřípal zuby.
„Stačí mi to ukázat,“ pokýval jsem hlavou. „Budu hned zpátky.“
Bojí se, že bych utekl? A kam? A teď, když mám Blaineho v patách? A kdo ví, kolik dalších je tu Julianových lidí.
Mírně jsem opětoval stisk Julianových rukou, a pak se opatrně vymanil z jeho držení.
„Omlouvám se, ale vážně potřebuji,“ vstal jsem a odstoupil od stolu.
Aspoň tahle menší vzdálenost mi dovolovala se svobodněji nadechnout.
Otočil jsem se, a už jsem chtěl vykročit, když vedle mě stál okamžitě Blaine.
„Nejdříve si počkej, co řekne Julian,“ zavrčel na mě.
„Nebudu se prosit o to, abych se mohl jít vychcat!“ najednou mi bouchly nervy, protože už jsem byl na hraně.
I když jsem se cítil tou procházkou mezi lidmi o trošku lépe, pořád jsem byl ale vystresovaný. Kousl jsem se do rtu, abych zmlknul, a rychle si otřel oči do rukávu.
„Promiň, ale vážně musím jít,“ otočil jsem se omluvně na Juliana.
Julian
Nejspíš jsem až moc laskavý a hodný.
Stiskl jsem k sobě rty, když Honey vyjel po Blainem a sevřel ruku v pěst.
Přesto jsem přikývl a naznačil Blainemu, ať odstoupí.
„Mám jít za ním?" zeptal se Blaine a přerušil tak tok mých myšlenek.
„Ne. Sedni si," zachraptěl jsem, jak jsem se snažil udržet klidný tón.
Vím, že Honey byl vždy tvrdohlavý a paličatý, že rád provokoval a všechno natahoval až k pomyslné hranici. Ale myslel jsem si, že má aspoň trochu rozumu navíc.
Doufal jsem a předpokládal, že chápe, co mu spojení se mnou bude všechno přinášet.
Zatím se choval jako trucovité děcko, co mu někdo sebral zkurvený bonbón, a já už toho začínal mít po krk. Moje láska má taky své hranice. A Honeymu chybělo jen málo, aby ji překročil.
A pak už by pro něj nebylo návratu.
„Až se vrátíme, připrav Angela," povolil jsem napjaté držení těla a pokusil se uklidnit. „A samozřejmě i sebe. Dneska si vás vezmu oba."
Jo, potřeboval jsem se uklidnit.
A s Honeym se dneska už nemám náladu prát.
Když se vrátil, skoro ve stejnou chvíli jako servírka s jídlem, počkal jsem, až se usadí, a pak z kapsy vytáhl peněženku.
Pozoroval jsem Honeyho a moje dobrá nálada a dobrý pocit z procházky se rázem změnil.
„Budu upřímný, Efraime. Snažil jsem se. Opravdu jsem se snažil a myslel jsem, že to oceníš. Že pochopíš, co všechno pro tebe dělám, a že tě miluju. Ano, uznávám, nezačal jsem dobře, možná jsem ti ublížil, ale láska není jen o radosti, ale i o bolesti. Ale tohle stranou. Myslel jsem si, že budeš za procházku rád, chtěl jsem tě nějak rozptýlit a přivést na jiné myšlenky. Nechtěl jsem, aby se k tobě dostalo to, co jsem se dozvěděl, ale nedáváš mi na vybranou," vytáhl jsem z peněženky složenou fotku a hodil ji před Honeyho.
„Tohle mi přinesl včera můj špeh. Nechal jsem Killiana sledovat, abych zjistil, jaké kroky plánuje. No, očividně na tebe brzo zapomněl. Ale tušil jsem to. Killian není někdo, kdo by se nechal svázat na celý život jedním člověkem. Sejde z očí, sejde z mysli. Neměl žádnou stopu, možná si myslel, že jsi se mnou odešel dobrovolně, a tak to vzdal. Vypadá přesně jako jeho typ, viď? Tak krásný, tak mladý, tak sexy. Nejspíš musí být v posteli hodně dobrý. Nechtěl jsem ti to napřed vůbec ukazovat. Ale znovu si mě rozzlobil a nedal mi na vybranou."
Vytáhl jsem z peněženky bankovky, hodil je na stůl a vstal.
„Mě přešla chuť. Počkám na vás v autě. Blaine, dohlédni na to, že to sní. A Efraime, na dnešní návštěvu u Angela můžeš zapomenout. Toho místo tebe navštívím já. A ty můžeš přemýšlet nad tím, co jsi udělal špatně, a jak to do příště napravit."
Po těch slovech jsem se otočil a rázným krokem zamířil ven. Opravdu mě přešla veškerá chuť na nějaké jídlo, i když tahle restaurace byla vyhlášená svými specialitami, které jsem miloval.
Efraim Honey
Byl jsem rád, že mě nechal jít na toaletu samotného.
Nepotřeboval jsem nějak nutně, ale zašel jsem si. A pak jsem zalezl do jedné z kabinek, sklopil jsem prkýnko a usadil se na něm. Složil jsem hlavu do dlaní a soustředil se na své myšlenky…
Šlo to těžko, velmi těžko, když se mě stále držel ten divný pocit, a strach z Juliana a z toho, co bude.
Tak moc bych potřeboval mluvit s Petem. Tak moc bych mu potřeboval říct, co cítím, jak je mi to všechno líto…
Když venku na chodbě něco bouchlo, probral jsem se a raději vstal. Umyl jsem si ruce a rychle se vrátil zpátky.
Už jsem chtěl začít jíst, když na mě Julian promluvil.
A jen jsem ho poslouchal a hleděl na to, co vytahuje z peněženky.
Nedotkl jsem se toho. Měl jsem strach, co uvidím…
Je krásný? Kdo? O kom to mluví? A proč?
Teprve až odešel jsem se natáhl po té přeložené fotce a rozevřel ji.
V šoku jsem se díval na Tirase, jak objímá nějakého mladého muže asijského původu. Velmi pěkného, na pohled milého…
Měl jsem co dělat, abych se ovládl. Seděl vedle mě Blaine a upřeně mě pozoroval.
Chtělo se mi brečet, chtělo se mi řvát, vztekat se, zuřit, něco rozmlátit, roztrhat tu fotku a současně si ji nechat…
Nakonec jsem ji složil a hodil zpátky na stůl. Vzal jsem příbor a začal jsem jíst. Měl jsem pocit, že každé sousto, které jsem polknul, hned vzápětí vyzvracím…
Ale nakonec jsem snědl polovinu a zbytek jsem odsunul od sebe na druhou stranu stolu.
„Máš to sníst všechno,“ přisunul Blaine talíř hned zpátky.
„Seru na tebe!“ zavrčel jsem na něho a bojovným výrazem.
Viděl jsem, jak mu cukla ruka, ale udržel se.
„Seru na tebe,“ odstrčil jsem talíř tak prudce, až sletěl na zem, rozbil se a zbytek jídla se rozletěl po podlaze.
Prudce jsem vstal a znovu se vztekle podíval na Blaineho.
„A zkus říct, že jsem to nesnědl, já řeknu tvému páníčkovi, že si na mě vztáhl ruku bez jeho dovolení, že tohle je tvoje práce!“ zavrčel jsem znovu výhružně a zvedl ruku, kde jsem měl menší škrábanec na zápěstí od hrany stolu, když jsem do něho vztekle praštil.
Vyšel jsem ven, aniž bych se už na kohokoliv podíval. Zastavil jsem se před Julianem, a i jemu jsem se zadíval přímo do očí.
„Miluješ mě? Chceš, abych miloval já tebe? V jednom máš pravdu. Začal jsi hodně špatně. Láska není něco, co si můžeš vynutit. Nemůžeš po mně chtít, abych tě miloval okamžitě, když luskneš prsty. Nedal jsi mi prostor, ubližuješ mi, pořád mě nutíš do toho, co chceš ty a neptáš se, co bych chtěl já, Cokoliv udělám nebo řeknu, bereš jako útok na sebe. A stejné je to i teď. Myslíš, že budu poslušný, že tě budu milovat, když mě budeš neustále omezovat? Když budeš neustále ubližovat Petemu, který za nic nemůže? Že jeden den mě uneseš a druhý den tě musím hned začít milovat? Tohle sis myslel? Ale takhle to nefunguje! Ne, Juliane, tím nic nedokážeš a ani nezískáš. Tím se nezměním, jen se víc zatvrdím, a jediné, co vůči tobě budu cítit bude nenávist a strach. Nejsi zvyklý, aby s tebou takhle někdo mluvil. Ale já nemám na vybranou, když to nedokážeš pochopit. A už to v sobě nedokážu víc držet. A klidně mě můžeš zabít, nebo mě tu přede všemi zkopat do bezvědomí. Jen to mlčky přijmu, protože je mi už všechno úplně u prdele. Je mi to úplně jedno, rozumíš? Klidně tu chcípnu třeba hned teď!“
Myslím, že jsem si nad sebou podepsal rozsudek smrti. Ale v tuhle chvíli mi to už opravdu bylo jedno…
Julian
Přišlo mi to skoro jako věčnost, než se ti dva konečně uráčili přijít.
Blaine se tvářil zachmuřeně, moc se mi jeho výraz nelíbil, ale nestihl jsem se zeptat, co se děje, a už po mě Honey vyjel. Jo, takový byl, co si ho pamatuju.
Drzý, nezkrotný, ale na mě tohle neplatí.
Na mě podobné kecy nezabírají. Tvrdí, že za všechno můžu já? Že nevím, jak jednat s lidmi? Že nevím, jak si sjednat poslušnost a pořádek? Chce mě poučovat? Kázat mi o lásce a mravech?
Říkat mi, co můžu a co nesmím? Uvědomuje si, kde je jeho místo?
Ruce mi cukly, jak jsem měl v první chvíli chuť chytnout ho pod krkem a omlátit mu hlavu o zem, aby se vzpamatoval. Ale ne. I když bych mohl, tak smrt by pro něho byla příliš laskavá.
Ne. Naučím ho poslouchat. Naučím ho poslušnosti. A naučím ho mě milovat.
Povolil jsem sevřené pěsti a odstoupil od zadních dveří auta, které jsem nechal otevřené.
„Nastup," nakázal jsem mu chladně a počkal, až ho Blaine strčí do auta, než jsem zavřel dveře, obešel auto a sám si sedl na sedadlo spolujezdce.
Cestou zpátky jsem nepromluvil ani slovo. Nemluvil ani Blaine, i když jsem z jeho těla vycítil napětí.
Znal mě. Nejspíš pochopil, že Honey právě překročil onu pomyslnou hranici.
Nebyl jsem úspěšný podnikatel a obchodník pro nic za nic. Neměl jsem pod palcem celé město, pro nic za nic. A nebylo to jen díky mrtvolám, co zmizely ve spalovně.
Pořádek a poslušnost se dá vynutit i jinak. Ale Honey to zřejmě ještě nepochopil.
Když jsme dojeli zpátky do sídla a Blaine zaparkoval, vystoupil jsem, počkal, až Blaine otevře zadní dveře a vytáhne Honeyho ven.
„Běž," postrčil jsem ho před sebe a nasměroval ho k jeho pokoji.
Počkal jsem, až vejde dovnitř, a pak si stoupnul mezi dveře a chvilku ho pozoroval.
Napadlo mě, že ho přesunu do svého speciálního letního pokoje. Vlastně to ani nebyl pokoj, ale zastřešený můstek nad říčkou, která spojovala hlavní budovu z vedlejší.
Můstek byl dost široký, aby se po něm dalo přecházet, a aby se tam vešla velká postel, stolek a další blbosti. Byl lehce vyvýšený, aby se na něj dalo dívat i z budov okolo.
Mohl bych ho přivázat na postel a nechat každého, kdo projde kolem, aby si užil.
Chlapi by mi poděkovali. Jenže…
Chci ho jen pro sebe. Nechci, aby na něj sahal nikdo jiný.
Zamračil jsem se a skousl ret. Bylo to dilema. Velké dilema.
Ještě chvilku jsem ho pozoroval, ale nakonec jsem se beze slova otočil, zabouchl za sebou dveře a rozešel se ke svým pokojům.
Zajdu za Angelem se pořádně uvolnit a během toho něco vymyslím.
Efraim Honey
Čekal jsem, jak Julian zareaguje. Viděl jsem dobře, jak se to v něm pere, a i když se ovládl, přesto mi některé věci neunikly.
I když jsem čekal, že po mně vystartuje, nakonec jen otevřel dveře a poručil, abych si nastoupil. A než jsem se nadál, Blaine mě do auta nacpal, než jsem se stihl vůbec nadechnout.
Celou cestu zpátky vládlo v autě naprosté ticho.
Byla tu napjatá atmosféra, doslova by se dala krájet, nebo by k zemi smetla každého, kdo by se zvenku opovážil otevřít dveře auta.
Na jednu stranu jsem byl rád, že se Julian posadil dopředu, i když to nevěstilo nic dobrého. Ale nemusel jsem se aspoň přemáhat a přetvařovat, kdyby zas seděl vedle mě. Takhle jsem se mohl svobodně nadechnout, oddat se svým myšlenkám a pozorovat znovu cestu.
Trochu jsem obavy pocítil, když jsme dojeli před Julianův dům a Blaine mě vytáhl ven z auta. Čekal jsem, že přijde trest.
Ale nepřišel… Ani potom, co mě dostrkal do pokoje.
Teda… Jak se to vezme.
To, že jen stál mezi dveřmi a pozoroval mě, taky nevěstilo nic dobrého. Tušil jsem, že to, co přijde může být ještě horší, než co bylo doposud. Bylo to ticho před bouří…
Ale já stál a pohled mu opětoval, a v duchu se omlouval Petemu. Bylo mi jasné, že Julian svůj vztek nejspíš obrátí na něho.
Když odešel, dosedl jsem ztěžka do křesla, zavřel oči a několikrát se zhluboka nadechl.
A i když mě bolely nohy, i když mě bolely rány, které jsem utržil den předtím a měl jsem problém na zadku vůbec usedět, přesto mi to v hlavě jelo na plné obrátky.
K něčemu ta procházka byla nakonec dobrá. Trochu se mi vyčistila hlava, a díky pohybu na čerstvém vzduchu jsem se dal trochu dohromady.
Nakonec jsem po asi čtvrt hodině vstal a šel do koupelny.
Svlékl jsem se, pořádně se osprchoval, zbavil se všech přebytečných chloupků, tak jak to mám rád a umyl si vlasy.
Po cestě z koupelny jsem se utřel a ze skříně si vytáhl moje kimono, které jsem si hned oblékl na své nahé tělo. Chtěl jsem si i upravit vlasy, ale neměl jsem tu žádné spony ani gumičky. Tak jsem si je zašel trochu vyfénovat, ale jen tak, aby zůstaly trošku vlhké, ale nekapala z nich voda.
A pak jsem se vydal ke dveřím.
Se zatajeným dechem jsem je opatrně otevíral. Vyhlédl jsem na chodbu, a když jsem nikoho neviděl, vyšel jsem z pokoje ven. Potřeboval jsem najít Juliana, ať dělá, co dělá.
Byl jsem unavený, bolavý, ale tohle bylo teď pro mne prioritou…
Měl jsem strach, když jsem procházel chodbou a zastavoval se u každých dveří, kde jsem chvilku naslouchal. A když jsem nic neslyšel, přesunul jsem se dál, až jsem narazil na ty správné…
Kdybych měl ještě na sobě chloupky, nejspíš by se mi teď zježili, kvůli tomu, co jsem slyšel.
Zaskřípal jsem zubama, na moment sevřel ruce v pěst.
Ale musel jsem to překonat.
Několikrát jsem se nadechl, uvolnil zatnuté pěsti i zuby, uvolnil svůj postoj, a pak jsem opatrně otevřel dveře.
Snažil jsem se nevnímat to, co se vevnitř dělo. Jen jsem tiše došel ke křeslu, snažil se tvářit, že jsem nad věcí, že je to normální věc, tak jak jsem byl kdysi naučený, a čekal, co bude dál…
Julian
Když jsem ze sebe trochu smyl pot a převlékl se, otevřel jsem ještě pracovní složku v počítači, abych zjistil, jestli je něco nového. Měl jsem samozřejmě pod sebou spoustu lidí, kteří za mě vyřizovali různé obchody a drobnosti, a za mnou tak šly pouze velké věci, nebo když nastal nějaký problém. A taky jsem si vyřizoval věci, které jsem považoval za nutné a rozšiřoval pole své působnosti. Vyřídil jsem si pár telefonátů, a ve chvíli, kdy Blaine na vyzvání vešel do pracovny, dodělával jsem poslední věc ohledně odkoupení jedněch pozemků.
Potřeboval jsem je, abych mohl rozšířit své plantáže, ale měl jsem problém s místními obyvateli, tak jsem jim musel ukázat, kde je jejich místo.
„Zítra se tam zajedeme podívat, abych osobně viděl, jak to tam vypadá. Místní se prý už stáhli, ale nechci mít pak zničené plantáže. Musí si uvědomit, kde je jejich místo."
Blaine přikývl a já vstal, protáhl se, a pak k němu přešel, vyžádal si polibek a nechal ho, ať mě vzruší.
Nejraději bych si ho vzal na místě, ale měl jsem jiné plány.
O chvilku později jsem už nabíral Angela, zatímco jeho hlavu jsem tlačil proti Blainovu klínu a bylo mi jedno, jestli se Angelo dusí nebo ne.
Po posteli se válely nejrůznější hračky od bičíků, přes vibrátory a skřipce, Angelovo tělo bylo zbrocené potem, kluzké od gelu, zalepené od sperma, když už ho jednou stihl Blaine postříkat, a pokryté rudými šrámy a modřinami.
Ale držel, nestěžoval si, dokonce mu i uniklo pár vzdechů, a byl poslušný.
Jo, kdyby byl takový i Honey. Při vzpomínce na něj jsem zachrčel, pevněji sevřel Angelovy boky a nasadil ještě ostřejší tempo, až jsem ho málem mimo postel odstěhoval i s Blainovi.
Netrvalo dlouho, a já do jeho nenasytné dírky cpal svou první várku.
Byl jsem ještě v opojném deliriu, když jsem koutkem oka zahlédl, jak se otevřely dveře, a pak docela nechápavě hleděl na Honeyho v kimonu, jak si to nakráčel dovnitř, a pak se posadil do křesla u postele a tvářil se, jak je nad věcí. Vyjel jsem z Angela a nechal ho na Blainovi, který byl na hranici, a jen stěží jsem vnímal, jak si ho bere. Jo, Blaine se nezdál, ale byl kolikrát divočejší než já.
Slezl jsem z postele a přemýšlel, jestli Honeymu fláknout, nebo být potěšený.
Jestli je tohle nějaká jeho hra, nebo mu to konečně došlo a rozhodl se být poslušný.
No… Můžeme to zjistit.
Zašklebil jsem se, přešel až k němu, popadl ho za ruku a vytáhl z křesla na nohy. Chytnul ho za pásek kimona, rozvázal ho, a pak ho nechal sklouznout z jeho ramen. Obešel jsem ho dokola a spokojeně mlaskl.
Byl vážně nádherný. Věděl jsem, proč tohle všechno trpím. Bylo to kvůli tomuhle skvostnému tělu.
Když jsem znovu stanul před ním, chvíli jsem ho zpod přivřených víček pozoroval a jen matně vnímal Angelův křik a Blainovy zvrácená slova.
„Hmmm…" zabručel jsem konečně po chvíli.
Ustoupil jsem stranou, aby Honey dobře viděl na Blaina, který Angela za ruce přivázal k pelesti postele, na bradavky mu přicvakl skřipce, a pak nad něj zaklekl, aby se mu svým penisem mohl nacpat do krku, zatímco svou ruku cpal do jeho dírky.
Jo, uměl to dobře.
Spokojeně jsem mlaskl, a pak se zase otočil k Honeymu.
„Klekni si a vykuř mi ho," zavrčel jsem na něj.
Efraim Honey
Měl jsem co dělat, abych se udržel. Ono se to moc nelišilo od toho, co jsme s Petem zažili ve White Rose, a já doufal, že to tak Peter i bere, protože by se z toho jinak zbláznil.
I když jsem se na ně díval, přesto jsem se to snažil nevnímat. A dařilo se mi to tím, že jsem si vybavil znovu tu fotku, kterou přede mne Julian položil.
Jestli si myslel, že mě tím zraní, tak to se pletl. Znal jsem Tira moc dobře a věděl jsem, že by nebyl schopný mě okamžitě vyměnit za někoho jiného. Navíc by mu to ostatní dali pěkně sežrat.
A Frank by mu nejspíš rozbil hubu a toho kluka by vyhodil z našeho domu.
Ale přesto ten malý červíček pochybností se do mě zakousnul…
Když mě konečně Julian zaregistroval, mírně jsem se na moment napjal, ale hned jsem si to uvědomil a uvolnil své držení těla. Nechal jsem se vytáhnout na nohy a sundat si kimono.
Sice tu pořád byla možnost, že mě umlátí za moji drzost, ale věděl jsem, že tomuhle neodolá.
Když mi řekl, abych mu ho vykouřil, chtěl jsem si poslušně hned kleknout, ale…
Vynutil jsem ze sebe mírný úsměv, a i přesto, že by mě mohl přizabít, jsem se k němu přiblížil hodně těsně, aby cítil mé tělo, a přisál se mu na rty, abych ho mohl políbit…
Teprve potom jsem se s drobnými polibky po jeho těle a hlazením, sunul dolů, dokud jsem nedoklekl.
Promnul jsem v ruce jeho vlhký penis, pohladil jeho pytlík, pohrál si s ním, a pak s pohledem zvednutým k němu, abych na něho viděl, jsem si jeho penis pomalu vsouval do pusy…
A netrvalo dlouho, a já dělal to, co po mně Julian chtěl, a snažil se nevnímat to, co se dělo na posteli. Soustředil jsem se jen na něho…
Julian
Myslel jsem si, že se zachová jako děvka.
Ale místo toho…
Spokojeně jsem zabručel a přivřel oči, když mě začal líbat, a pak se sunul po mém těle dolů.
Že by dostal opravdu rozum?
No, s tou fotkou i tím, že jsem nijak nereagoval na jeho výbuch u restaurace a nechal ho pak o samotě, se mu to konečně možná rozleželo v hlavě a pochopil.
Bylo načase.
Vzdychl jsem a oči se mi málem protočily slastí, když mě konečně vzal do pusy a zvedl ke mně pohled.
„To je ono…" zachrčel jsem, trochu víc se rozkročil, jednou rukou vjel do Honeyho vlasů a mírně je sevřel.
Nechal jsem to na něm.
Teda… Chtěl jsem to nechat na něm.
Ale když se blížil konec, přestal jsem se ovládat, sevřel jeho hlavu oběma rukama a sám začal do jeho pusy tvrdě přirážet, dokud jsem mu své semeno nenatlačil až do krku.
Ještě chvilku jsem si ho přidržel, dokud jsem se neuklidnil, a pak své sevření povolil.
„Umíš to ze všech nejlíp," zachrčel jsem a prohrábl mu vlasy. „Pořádně mě očisti, a pak mi nastav svou dírku. Chci tě vylízat. A pak si mě pěkně osedláš, aby Angelo viděl, jak krásný jsi, a jak krásně to umíš. A možná ti pak za odměnu, že jsi tak poslušný, dovolím posadit se i na Angela. Ale všechno hezky popořadě. Chci vidět tvou oddanost. Chci vidět, že ti konečně došlo, komu patříš, a kde je tvé místo. Kdo je pro tebe ten pravý."
Efraim Honey
Chtěl jsem být s Petem a dosáhl jsem toho. Kvůli něho jsem byl ochoten přetrpět i to, že jsem se chvilku skoro dusil, když se mi Julian udělal do pusy. Ale zvládl jsem to až do konce.
Pořádně jsem ho olízal, očistil tak, jak si přál, a teprve potom jsem se zvedl.
Podle toho, jak reagoval, mu Blaine nejspíš nic neřekl o tom, co se stalo v restauraci, když Julian odešel ven. Nebo Julian dělal, že o ničem neví…
Znovu jsem se Julianovi přisál na rty, nechal jsem ho, ať mi udělá další značku na krku, jen jsem naklonil hlavu, aby měl lepší přístup. A když mě pustil, protočil jsem se v jeho objetí, zády k němu, otřel se o něho zadečkem, a pak jsem jemně rozpojil jeho ruce.
Popošel jsem ke křeslu, rukama se zapřel o opěradlo, a jednou nohou si přiklekl na opěrku.
„Jsem jen tvůj… nechci nikoho jiného,“ pootočil jsem hlavu a zadíval se zpod vlasů na Juliana.
Hrudí i rukama jsem se víc opřel o křeslo, prohnul se v zádech a vystavil mu svůj zadeček, který tak chtěl.
I kdyby mě pak donutil jít za Petem, udělal bych to. Ale počítal jsem i s variantou, že to po mých slovech nebude chtít udělat.
Byl jsem připravený na všechno…
A podle toho se i choval.
Dal jsem volnost svému tělu, aby přijalo to, co mi Julian dělal. A i když jsem měl chvílemi co dělat, jen jsem v duchu zatnul zuby a pokračoval dál. Nechal jsem ho, aby mě vzrušil, abych měl chuť se udělat… Nechal jsem toho zrádce, mé tělo, aby přijalo všechny ty podněty.
I potom, co se Julian usadil v křesle a já se usadil na jeho klíně…
Byl jsem unavený, byl jsem bolavý, místy jsem syknul, když jsem jeho ruce ucítil na svém rozbitém zadku. Ale pokračoval jsem…
Chtěl jsem to dotáhnout do konce.
A k mé úlevě a Julianově potěšení, jsem se nakonec udělal přesně tak, jak on očekával…
Julian
Tohle mi všechno za to trápení a nervy stálo. Tohle jsem chtěl vidět.
Poslušnou děvku.
Byl jsem úplně v hajzlu.
Byl jsem mimo.
Honey se opravdu činil a nechal mě, ať si dělám, co chci.
Sám se mi ještě nabízel a já nedokázal přestat.
Udělal jsem mu to s přestávkami ne jednou, a ne jednou jsem naplnil jeho zadeček, tak jak si přál.
Jednou jsem mu i dovolil, aby si pěkně osedlal Angela a v zápalu vášně mu dovolil vykouřit i Blaina, zatímco jsem nabíral jeho prdelku.
V podstatě jsme takhle strávili celé odpoledne, až do večera, s občasnými přestávkami na jídlo nebo vydýchání, a až ve chvíli, kdy Honey s Angelem odpadli, jsem se to rozhodl odpískat.
Na závěr jsem ještě pořádně projel dírku Blainovi, a pak už konečně spokojený a uspokojený, podebral Honeyho do náruče a přešel s ním do jeho pokoje, zatímco Angela jsem nechal na Blainovi.
A tentokrát, výjimečně, když jsem Honeyho umyl a uložil do postele, opláchl jsem i sebe a lehl si k němu.
Přivinul jsem si jeho štíhlé tělo k sobě a se spokojeným úsměvem na rtech usnul.
Na to, jak ten den vypadal, že skončí blbě, skončil líp, než jsem si myslel.
A doufal jsem, že to tak bude i nadále...
Efraim Honey
Byl to náročný den. Celý…
Ale snažil jsem se to zvládnout, i když mi to bylo krutě proti srsti.
Když mě i tak nakonec Julian donutil osedlat si Angela, který ani nepípnul na protest, snažil jsem se být o něco jemnější než ti dva. A ve chvíli, kdy mě skosil orgasmus a já na něj dolehl, protože jsem už sotva zvládal své tělo, jak to bylo celé náročné, věnoval jsem mu krátký polibek, a pak se i na krátko přesunul na jeho krk.
„Vydrž to, prosím,“ zašeptal jsem rychle a velice tiše.
Odpovědí mi bylo nepatrné přikývnutí, a já si úlevně vydechl. Ale na to jsem se už musel věnovat Blainovi, podle Julianova přání.
Ani nevím, kdy to skončilo. Kdy a kdo mě přenesl do pokoje a umyl.
Co jsem věděl jistě, bylo, že jsem se probudil v posteli vedle Juliana, který si mě držel kolem pasu.
Byl jsem dokonce i umytý…
Chvíli jsem se nehýbal, a jen jsem si vybavil celý včerejší den. Bylo mi ze mě samotného špatně.
Nenáviděl jsem se. A začínal jsem mít strach, že pokud se odsud jednou dostanu, že mě Tir už nebude chtít, až se dozví, co se tu dělo.
A pokud se to stane, nejspíš udělám to, před čím jsem tenkrát zachránil Johna.
Skončím z nejvyšší střechy a ukončím svůj bídný život.
Moje chyby z minulosti mě stále provází. Najdou si mě pokaždé, když si myslím, že můžu být konečně šťastný.
Na sílu jsem zatlačil slzy, a i když jsem riskoval, že se Julian probudí a naštve se, opatrně jsem se vysoukal z postele, abych si mohl zajít na záchod.
Potřeboval jsem to, a to nutně. A použil jsem nejen toaletu, ale i bidet.
Vrátil jsem se ke stejnému chování jako tenkrát ve Whitte Rose.
Jen tak jsem schopen přežít, jen tak budu mít možnost vymyslet nějaký plán. Jeden už mám… Ale ten nestačí. Potřebuji jich víc. Musím počítat s mnoha variantami, abych byl úspěšný. Pokud bych chtěl utéct sám, bylo by to jednodušší. Ale já chci odsud odvést i Peteho a Kinga, který se mi právě otíral o nohy.
Sehnul jsem se a vzal ho do náruče. Schoval jsem tvář do jeho kožíšku, a dovolil jsem pár slzám opustit mé oči…
Ale když jsem si všiml, že se Julian probouzí, pustil jsem Kinga, šel si ještě opláchnout ruce i tvář, abych se mohl vrátit ke svému vězniteli…
Julian
Musím uznat, že se mi spalo opravdu dobře. Po dlouhé době možná i skvěle. Ne, že bych nespával ze strachu, nebo mě trápily nějaké výčitky. Neměl jsem žádné. Všechno, co jsem dělal, bylo to nejlepší, co jsem mohl. Spíš šlo o to, že jsem chodil pozdě spát a brzo vstával. Nikdy mě nezahřívalo to správné tělo. To až teď. S Honeym. A to mě znovu utvrdilo v tom, že on jediný je pro mě ten pravý.
Ze spánku mě vlastně vyrušilo až vědomí, že je něco jinak. A vzápětí jsem zjistil proč. Místo vedle mě bylo prázdné.
Není dobré mě nasrat hned po ránu, ale než jsem stihl vyletět, Honey vyšel z koupelny a vrátil se ke mně do postele.
„Dobré ráno miláčku. Doufám, že ses dobře vyspal," zabručel jsem do jeho kůže na krku a vzápětí se mu přisál na rty.
A o chvilku později jsem si už bral jeho zadeček, i když mnohem mírněji než včera.
„Nasnídáme se na terase venku. Pak musím odejít, protože mám důležitou schůzku, ale večer bysme si mohli někam vyrazit, co říkáš?" políbil jsem ho na rameno, když jsem vydýchával ten skvělý orgasmus.
Honey prostě za tu dřinu a námahu stál.
Když jsem se dostatečně vyválel v posteli, pleskl jsem Honeyho po zadečku a vyštrachal se ven.
„Tak, šup se umýt, já jdu zařídit snídani. A moc si toho na sebe neoblékej, chci se při snídani kochat tvými křivkami. Obleč si něco sexy. Překvap mě," přitáhl jsem si Honeyho ještě do náruče, pohladil ho po klíně, a pak už konečně pustil, natáhl si na sebe župan a vyšel z pokoje, abych se mohl taky opláchnout a zařídit snídani.
Efraim Honey
Bylo to na těsno. I když se na mě Julian usmál, přesto jsem stihl zahlédnout to stažené obočí, které měl, když mě hned nenašel v posteli. Ale musí si uvědomit, že tělesné pochody člověk nezastaví, a nemíním se pomočit do postele, nebo něco horšího.
Nemíním si zničit ledviny nebo střeva jen proto, že budu čekat na jeho svolení, abych si mohl zajít na záchod. Stačí už jen to, co mi dělá… Ani Tir mě netrápil tak často, jako Julian.
Ono se to dříve či později na zdraví odrazí. Právě proto jsme měli ve Whitte Rose pauzy mezi jednotlivými zákazníky.
Ale Julian tohle zřejmě nechápe. Bude si se mnou hrát, dokud se hračka nerozbije, a pak mě hodí do popelnice. Nejspíš to tak bude…
Zamračil jsem se, když odešel, a ještě předtím mi nakázal, že budeme snídat na terase.
Na které terase? Na téhle, kam se nedostanu? Nebo na jiné terase? Proč není konkrétní. Jak mám čuchat, co vlastně chce? Ale nejspíš přijde sem, když říkal, že jde zařídit snídani, ale neřekl, že mám přijít na snídani.
Moje kimono zůstalo u Peteho v pokoji. Měl jsem nutkání si pro něho jít, ale nakonec jsem to zavrhnul. Už včera dostal chudák, co proto, a jen kvůli mně, a nechtěl bych, aby se to znovu opakovalo.
Nakonec jsem se pořádně osprchoval, umyl přesně tak, jako když jsem se chystal ke klientovi ve Whitte Rose, a ze skříně si vytáhl lehkou bílou průsvitnou košili. Delší, těsně pod zadeček, volnější, aby mě nikde netáhla. Zapnul jsem si jen dva knoflíčky u pupíku. Měl jsem chuť si obléct i spodky, ale to jsem nakonec taky zavrhnul. Nejen kvůli tomu, že by se Julian mohl nervnout, ale proto, že mé partie potřebovaly trochu volnosti po tom všem…
Posadil jsem se na židli před toaletním stolkem a zadíval se na sebe do toho velkého zrcadla.
Díval jsem se na to, jak jsem ubohý, jak nedokážu nic, jak si se mnou každý dělá, co chce…
Jsem ubožák, nenávidím se…
Když jsem v odraze viděl, že se za mnou otevírají dveře, rychle jsem popadl kartáč na vlasy a začal si je pročesávat, abych zakryl ty pocity, které teď vypluly na povrch.
A za nedlouho jsem již seděl na terase s Julianem a snídal něco, co mi ani nechutnalo.
A za další chvíli jsem ležel na stole a nechával si ojíždět zadek, vzdychal u toho a dělal všechno jako poslušná děvka… Jen zaplaceno nedostanu. A proto, abych utekl, abych vůbec mohl zrealizovat nějaký plán útěku, potřebuji peníze.
Pěšky se do Států nedostaneme…