Julian
Povzdechl jsem si, zhoupl se v křesle a zadíval se ven z okna.
Co si člověk neudělá sám, to nemá.
Neměl jsem strach, že by začal mluvit. Podle všeho není vůbec jisté, jestli se probere z kómatu, ale i tak to kazilo mou dobrou náladu.
Už si ani nevzpomínám, jak se jmenoval. Ani jak se jmenovalo to město. Byla to minulost. To, pro co jsem si přijel, jsem získal, a ještě i něco navíc.
Z myšlenek mě vytrhlo zavzdychání a já pootočil hlavu k posteli.
Blaine právě zezadu nabíral mou druhou novou hračku. Byl mnohem povolnější. Po čase. Na rozdíl od mé nejdražší investice.
Ale k Honeymu, jak jsem mu začal říkat, jsem nedovolil nikomu se přiblížit. Ani Blainovi.
Tomu jsem nakonec za odměnu dal Angela, jak se začalo říkat tomu druhému.
„Pro-prosím… já už… nemůžu…" zaslechl jsem fňuknutí.
Na Blaina tohle ale neplatilo. Spíš naopak.
Pravda byla, že se Honey po čase trochu uklidnil, a aspoň neměl při každé příležitosti chuť se rvát, vztekat a utíkat. Jak jsem totiž slíbil, jakmile udělal něco, co se mi nelíbilo, odnesl to právě Angel. A samozřejmě jsem si dal záležet, aby to Honey viděl. A taky aby Angel věděl, kvůli komu tak trpí.
Dokonce jsem jim slíbil, že pokud se Honey uklidní, na Angela nikdo jiný kromě mě a Blaina nesáhne.
A to jsem dodržel. Stejně, jako jsem ho z obyčejného a zavšiveného pokoje přesunul do jednoho z těch luxusnějších. I když samozřejmě největší pohodlí měl právě můj Honey.
Před týdnem jsem mu i na důkaz své lásky, předal Kinga, jeho kocoura…
Díval jsem se chvilku na ty dva, ale pak se zvedl a přešel ke dveřím. I já dostal chuť, ale na něco mnohem lepšího. Honey se pořád cukal, ale časem zapomene a poddá se mi. Pochopí, že nikoho lepšího, než já nepotká. Killian je minulost. Klidně ať si převrátí kámen po kameni. Sem se nikdy nedostane. Honeyho nikdy zpátky nedostane. Popravdě mě ani moc nezajímalo, co Killian dělá. Měl jsem jiných starostí a jiné práce víc než dost.
Jako například uklízet bordel po neschopných idiotech.
Přešel jsem na konec chodby, oblečený do svého saténového županu a vešel do dvoukřídlých zdobených dveří. Za ten pokoj by se nemusela stydět ani královna. Vzdušný, prostorný s obrovskou postelí, nejkvalitnějším kobercem, na terase s vířivkou a se schody na střechu, kde byl bazén a letní i zimní zahrada. A to všechno patřilo mému Honeymu.
„Dobré ráno, lásko. Jak jsi se dneska vyspal?" přešel jsem k posteli, rozhrnul jemnou síťovinu chránící postel před otravným hmyzem a přiklekl k tomu krásnému, nahému tělu.
Zakázal jsem Honeymu si na spaní něco oblékat, protože jsem se rád kochal pohledem na jeho nahé tělo. Taky trvalo dlouho, že to pochopil.
„Jsi opravdu nádherný," zabručel jsem, pohladil ho po noze, a pak se sklonil, abych ho políbil na koleno, než jsem zaklekl mezi jeho nohy a shodil z ramen župan.
Efraim Honey
Byla to jedna z těch nocí, kdy se mi něco zdálo. A, i když jsem rád viděl Tira třeba i jen ve snu, raději bych ty sny neměl. Pokaždé mi to připomnělo jeho. Mého milovaného Tira. Pokaždé jsem se pak cítil hodně špatně, měl jsem chuť odsud utéct.
Zkusil jsem to. Několikrát. Ale vždy to dopadlo špatně.
Nejen pro mě, protože mě pak Julian trestal, ale hlavně pro Petera.
Kvůli němu jsem měl ty největší výčitky. Spadl do toho, aniž by věděl jak. Ničím se neprovinil, nikomu nezavdal příčinu, aby se s ním takhle jednalo. Nikdo ho neprodal nikomu, kdo by si na něj teď mohl dělat nárok. Jen zvrácené Julianovo myšlení ho přivedlo do téhle situace.
Viděl jsem, když mu ubližovali. Viděl jsem, v čem musel přebývat. Viděl jsem i to, jak mu ze začátku dali drogy. Ale pak si někdo ve své zvrácenosti usmyslel, že víc bude trpět, když bude plně při vědomí a už mu nedali ani prášek proti bolesti.
A netrpěl jen on… Musel jsem se na to dívat. Na tu velkou obrazovku, před kterou si mě Julian bral, zatímco oni ubližovali Petemu…
Měl jsem obavy, že mě Peter začne nenávidět, ani jednou mě k němu nepustil, a o to větší moje nenávist rostla k Julianovi.
Ale… Postupně jsem začal rezignovat. Nesnesl jsem už víc ten pohled…
Nenáviděl jsem se, nenáviděl jsem se i za to, jak jsem neschopný, jak jsem nedokázal Juliana ani škrábnout pitomou vidličkou, kterou jsem mu chtěl zabodnout do oka.
Nenáviděl jsem celý svět. Tak špatně jsem se necítil ani ve chvíli, kdy mě zavřeli v přístavišti, nebo když mě přivezli do White Rose…
Z tama jsem aspoň mohl utéct. Kdežto odsud…
Už druhý den jsem nesnědl ani sousto. Jen jsem pil. Odmítal jsem všechno, začínal jsem úplně propadat depresi, i když se mnou byl King, jediná připomínka mého domova.
Otřel jsem si slzy, když jsem zaslechl, jak se dveře otevírají, a pak ty tiché kroky. Byl jako dravec, který se blíží ke své kořisti.
Nehnul jsem se ani ve chvíli, kdy se postel zhoupla, ani potom, kdy se mě dotkl a roztáhl mi nohy.
Neotevřel jsem oči… Nemohl jsem se na něho dívat. Chtěl jsem si aspoň ještě chvilku v myšlenkách uchovat obraz Tirase, o kterém se mi zdálo.
Musel jsem však po chvíli povolit stisk zubů, když se Julian dožadoval polibku…
„Nesnáším tě…“ zavrčel jsem polohlasně. „Nenávidím tě…“
Olízl jsem si rty, na kterých ulpěla kapka jeho krve, když jsem ho kousnul do rtu.
A až teprve potom jsem otevřel oči, aby viděl tu nenávist, kterou jsem k němu cítil…
Je to jen zákazník… Jsem ve White Rose a on je jen další zákazník…
Julian
Narovnal jsem se, jazykem si přejel po rtu a zadíval se na Honeyho.
Kdokoliv jiný už by teď ležel pod oknem. Kdokoliv jiný, by už čichal zespodu ke kytičkám.
Copak nechápe, jaké má štěstí?!
Ani v tom zavšiveném Whitte Rose se neměl tak dobře!
Sevřel jsem v prstech jeho čelist a znovu se k němu sklonil.
„Neprovokuj, zlato. Angel se má teď tak dobře. Blaine se o něho dobře stará. Nepokaz mu to. Kromě toho… Vážně si myslíš, že pro tebe přijede? Ani neví, kde jsi! Netuší, kdo jsem já, a i kdyby, nikdo není takový idiot, aby riskoval cestu sem a pouštěl se se mnou do křížku. Možná už dávno dokonce zapomněl a užívá si s děvkami, jako před tím. Mí chlapi mi předali zprávu, že se nehnul ze Santa Rosa. Dokonce si prý k sobě do baráku někoho nastěhoval. Nemiluje tě, za to já ano. A vím, že i ty miluješ mě, jen se to bojíš sám sobě přiznat. Ale neboj, já jsem trpělivý. I když… Neposlušnost se přece jen musí trestat."
Chytl jsem ho za ruce a pevně mu je svázal k pelesti postele řemenem, který byl vždy po ruce. Nohy jsem mu pořádně roztáhl, podvázal, a taky mu je svázal. Ležel tak krásně vystavený na milost i nemilost. Spokojeně jsem mlaskl a začal si pohrávat jazykem i zuby s jeho tělem, dokud jsem se nedostal až k jeho úžasné dírce. Moc jsem se ale nezdržoval, jen jsem pořádně nageloval svůj penis, a pak s ním šup do teplíčka.
„Jsi tak nádherně těsný…" zachrčel jsem a blažeností protočil oči.
Věděl jsem, že se Honey jen tak nevzruší. Ale za tu dobu už jsem moc dobře věděl, co na něj platí, a že i když nechce, tělo ho stejně zradí. Stejně jako teď, když jsem našel to správné místečko a začal si ho tvrdě brát.
„Vzrušuje tě to, viď…" zachraptěl jsem mezi přírazy, když jeho penis krásně ztvrdnul a uteklo mu i pár kapek rozkoše. „Tak nádherný a sexy. Ale…"
Najednou jsem se zastavil, sklonil se nad Honeym a pevně mu sevřel vlasy.
„Ještě tě musím potrestat za neposlušnost."
Po svých slovech jsem hmátl do stolku vedle postele, vybral erekční kroužek, náplast a malé vibrační vajíčko.
Kroužek jsem nasunul na Honeyho penis, začal znovu přirážet, a když jsem jeho pusinku pokropil svým semenem, zasunul jsem mu do roztoužené dírky vajíčko, tak aby se dotýkalo jeho prostaty, zapnul vibrace a ovládání přilepil na jeho stehno.
„Tak… Tohle tě snad naučí, že nemáš svému miláčkovi odporovat. Vím, že to chceš. Že se chceš udělat. Ale na to si budeš muset počkat, až já si rozmyslím, jestli ti to dovolím."
Pleskl jsem ho po vyšpulené prdelce, prsty setřel z jeho tváře své sperma a strčil mu je do pusy, aby ho pořádně ochutnal, a pak jsem si oblékl župan a spokojeně odešel.
Efraim Honey
Nesnášel jsem, když mi tak říkal. Nesnášel jsem jméno Honey.
Na druhou stranu mi tím ale jen utvrdil myšlenku, představu, že jsem zpátky v bordelu a on je jen zákazník. A zákazníci mi dělali opravdu dost podivných věcí.
Jenže… Nikdo z nich neměl tolik času jako Julian, aby mě mohl trápit, kdo ví jak dlouho.
Věděl jsem, že přijde trest. V tom Julian exceloval. Ale byl jsem rád, když se to už neodráželo na Petovi.
Jen jsem pootočil hlavu k řemenům, které Julian bral do ruky. Jo, v tomhle taky exceluje…
Všechno by šlo, ale ve chvíli, kdy mi začal přivazovat nohy…
Zatnul jsem zuby, když mě začal obírat, když jsem cítil jeho jazyk i zuby snad všude po těle.
Nechtěl jsem mu dát to, co on chtěl…
Ale k mé smůle je Julian vytrvalý a začínám věřit tomu, že vždy dostane to, co chce.
Kousl jsem se do rtu a zadusil v sobě výkřik, když do mě najel. A i když jsem nechtěl, přesto jsem začínal tvrdnout… Moje tělo je v tomhle směru zrádce… Největší zrádce, jakého jsem kdy mohl potkat.
Po spáncích mi stékaly pramínky potu, ruce jsem zatnul v pěst, stejně jako jsem zatnul zuby… Začal jsem se třást a snad ani nevnímal, kdy se na mě Julian vystříkal, protože jsem měl zavřené oči.
Ale on mě probral ve chvíli, kdy mi narval své prsty do pusy tak, že jsem se z toho rozkašlal. Snažil jsem se to rozdýchat, pootočil jsem hlavu na bok a z pusy na polštář sliny smísené s jeho sperma.
Měl jsem kousek od toho, abych se pozvracel… Ale musel jsem to rozdýchat.
Ale to, co mi udělal potom…
Když se za ním zavřely dveře, nechal jsem tomu volný průběh. Nemělo cenu se celý zatnout. Znovu jsem se celý rozklepal, kousal jsem se do rtu až do krve… Začínalo mě bolet tělo z téhle polohy, a to nemluvím o tom, co se mnou dělalo to vibrační vajíčko…
Snažil jsem se ho vytlačit ven. A kousek se mi to i povedlo, po chvíli už aspoň tak nedoráželo na mou prostatu… Šlo to hůř, ale kousek po kousku…
Cokoliv než tohle… Tím, jak jsem se nemohl udělat přicházely nepříjemné pocity, erekce mě už začínala bolet, a já pomalu ztrácel síly i na vytlačení toho pitomého vajíčka…
Úplně jsem se uvolnil, až se mi řemeny zařízly do kůže, a zavřel jsem oči. Znovu jsem se kousal do rtu, ztěžka oddechoval, a už ne pot, ale tentokrát slzy mi vytékaly z koutků očí… Neměl jsem daleko k tomu, abych odpadl. Už jen chvilinka a já se propadnu do té příjemné náruče bezvědomí…
Julian
Měl jsem zase o něco lepší náladu. Přešel jsem ke svému pokoji, abych se konečně nasnídal a skočil si do bazénu. Venku bylo horko už od rána, ostatně jako skoro po celý rok, takže voda v bazénu byla pěkně vyhřátá.
Přemýšlel jsem, kolik času mu dám. Hodinu? Možná dvě? Aby mi zase neodpadl.
Uplaval jsem pár délek bazénu, když jsem si všiml nohou, které kopírovaly na okraji můj směr.
Zastavil jsem se, zvedl hlavu a zadíval se na Blaineho.
Nemohl bych si přát lepšího otroka. Chvilku jsem ho zpod přivřených víček pozoroval, než jsem mu pokynul rukou. Byl úžasně vycvičený a okamžitě věděl, co chci.
Zanedlouho jsem si tak užíval jeho těsné dírky, poslouchal jeho vzdychání, a bral si ho tak, jak jsem to měl nejraději. A v zápalu vášně mě něco napadlo.
„Ať je Angel tak za půl hodiny připravený. Mám pro něj speciální dárek," pleskl jsem Blaineho po zadku a naznačil mu, aby z bazénu vypadl, že si chci ještě trochu zaplavat.
I když byl Blaine ještě mírně otřesený a vypadal trochu mimo, přesto si nedovolil neuposlechnout a já se tak za pár vteřin díval na jeho doškrábané záda, když odcházel terasou.
Spokojeně jsem vydechl, užíval si slunce i vody, poslouchal šumění větru v korunách stromů, které nás obklopovaly, a vážně jsem si říkal, že tenhle den nemohl začít líp.
„Pane?" přerušil mě po chvíli tichý hlas a můj spokojený úsměv zmizel.
Zadíval jsem se na toho, kdo si mě opovážil rušit a zamračil se.
Zatnul jsem ruce v pěst a zaskřípal zuby.
Jak si dovolil, jak se opovážil svýma odpornýma nohama stoupnout na můj bazén! Jak si vůbec mohl dovolit vyrušovat mě, při mém odpočinku!
Nesnesl jsem neposlušnost a taky ji tvrdě trestal.
Všichni to věděli. Že nesmí sahat na nic, co patří mě, dokud jim to nedovolím. Že nesmí vejít na místa, které patří výhradně mě, dokud jim to nedovolím. Byli to jen otroci. Neměli právo na život. Museli jen poslouchat. Nic víc jsem od nich nechtěl. A ti, co poslouchali, se pak u mě měli jako v bavlnce.
„Blaine!" zařval jsem, až s sebou ten sluha škubnul.
Nejspíš tu byl nový. Nevím. Všechny tváře si nepamatuju. Od toho tu mám Blaina.
Ten se ukázal okamžitě, jako by snad stál za dveřma. Proč, kurva, nejsou všichni jako on?!
„Vysvětli mu pravidla. A pak mu usekni nohy a vyřízni jazyk, za to, že je porušil," rozkázal jsem mu a vyhoupl se z bazénu ven. „A pak přijď do Honeyho pokoje."
Ten pitomý idiot mi zkazil celý den!
Ani jsem se neobtěžoval utíráním, hodil na sebe župan a přešel k Angelově pokoji. Ležel na posteli, umytý a nahý, a vypadal, že spí. Popadl jsem ho za vlasy a proplesknutím ho rychle probral.
„Vstávej," zavrčel jsem na něj, „máš práci."
Táhl jsem ho za sebou do Honeyho pokoje a cestou změnil plány.
„Chtěl jsem být hodný. Opravdu. Ale protože nikdo neposlouchá, tak se vážně zlobím. Opravdu se zlobím," rozhrnul jsem závěsy kolem Honeyho postele a hodil na ni Angela.
Usadil jsem ho mezi Honeyho nohy a sám si klekl za něj.
„Tak, můj anděli. Vidíš, jak je krásně vystavený? Jak je krásně připravený? To je můj dárek pro tebe. Vem si ho. Udělej mu to. On může za to, že jsi tak trpěl. A teď málem zase udělal něco, za co bych tě musel potrestat. Tak proč nepotrestáš ty jeho?" šeptal jsem Angelovi do ucha, svým penisem se otíral o jeho zadeček, jednou rukou masíroval jeho penis a tou druhou si hrál s jeho bradavkami.
Byl mnohem povolnější než Honey. To už jsem dávno zjistil. Přestal se vzpouzet a splnil téměř každý můj rozkaz. No, nebylo divu, když jsem mu pohrozil, že pokud nebude spolupracovat, škaredě ublížím Honeymu. Ne, že bych to udělal. Ale to on samozřejmě netušil.
Ach, to přátelství. Jaká šlechetná věc.
Efraim Honey
Jo, na chvíli se mi opravdu podařilo odpadnout. Ale ne na dlouho. Tělem mi prolétl bolestný záchvěv tak silně, že jsem se s prudkým oddechováním probral a jen vytřeštěně zíral do stropu.
Vlastně ani to strop nebyl, jen látka na konstrukci, která mě chránila pře komáry a ovády…
Trvalo mi nějakou chvíli, než jsem se tak trochu uklidnil. Ale jen trochu… Ta zatracená věc ve mně zůstávala, a i když teď nenarážela na prostatu, přesto to už bylo dlouho a bylo to opravdu bolestivé…
A měl jsem pocit, že mi upadne penis. Vážně jsem teď necítil už žádné vzrušení.
Zavřel jsem oči, zhluboka jsem dýchal a snažil se nevnímat to, co probíhalo…
Ale tu bolest celého těla jsem odbourat nedokázal.
Trhnul jsem sebou a tiše zaúpěl, když se rozletěly dveře a já zaslechl rozčílený Julianův hlas.
A věděl jsem, že v tenhle moment končí veškerá sranda. Někdo ho naštval a v tu chvíli se nezná…
Nechtěl jsem se na něho ani dívat, ale nakonec jsem oči otevřel, když jsem zaslechl jeho slova.
Šokovaně jsem hleděl na…
„Pete…“ zachraptěl jsem šeptem.
Ten pocit, že ho můžu konečně vidět… Rozmlženým zrakem jsem si ho prohlédl. Vypadal, že je o něj dobře postaráno.
Chtěl jsem mu toho tolik co říct… tak moc…
Ale byl tu Julian a já nevěděl, co plánuje.
„Udělej to… udělej, prosím,“ zašeptal jsem roztřeseným hlasem, jak mě zachvátil ten zvláštní pocit, že ho můžu vidět. „Chci, abys to udělal… prosím… Pete… omlouvám se… omlouvám se… promiň mi to všechno…“ šeptal jsem slova omluvy s pohledem upřeným do jeho očí.
Julian
Jen jsem protočil očima, když Honey začal s tím svým tyátrem. Ještě, že jsem takový dobrák.
A taky štěstí, že jsem zakázal Angelovi s Honeym mluvit.
I když se zdálo, že na to v první chvíli zapomněl, když už otevíral pusu a nadechoval se k odpovědi. Ale moje dobře mířena pěst pest na jeho bok ho rychle umlčela a poslala na Honeyho.
Sevřel jsem mu vlasy a škubnul mu hlavou dozadu.
„Ticho. Ani slovo. Můžeš jen sténat," zavrčel jsem mu do ucha, a pak ho pustil.
Neměl daleko k tomu, aby se rozbrečel a všiml jsem si, že se mírně třese, ale nakonec se pokusil o něco jako úsměv a kývl hlavou.
„Hodný kluk. A teď, ukaž mi, jak moc se ti Honey líbí. Ukaž mi, jak moc, to chceš."
Pleskl jsem ho po zadku, a pak mu hlavu natlačil s Honeyho klínu. A zatímco se Angel staral o Honeyho penis já mu rozvázal nohy a vyndal mu ze zadku vibrační vajíčko. Chtěl jsem vědět, jak se tohle vyvine, a jestli to zajde až do konce. Nakonec jsem dovolil Angelovi, aby Honeymu sundal i erekční kroužek.
„Takhle je hodný," zabručel jsem, když se Angelo začal drobnými polibky sunout po Honeyho těle, dokud se nezastavil u jeho rtů.
Na malý moment zaváhal, znovu to vypadalo, že něco řekne, ale pak jen zavrtěl hlavou a sklonil se, aby Honeyho políbil. Byl na ně opravdu krásný pohled.
Až tak krásný, že v momentě, kdy dovnitř vešel Blaine, už mi zase stál.
„Jen se dívej," stáhl jsem Blaineho na postel, udělal mu místo, aby viděl na ty dva koloušky a zároveň si jeho hlavu natlačil do klína.
Když mě přestalo bavit, dívat se jen na líbání a hlazení, popadl jsem Angela za vlasy a narovnal ho do kleku.
„Blaine, podej gel. Tak a ty mu pěkně promastíš tu jeho těsnou dírečku, a pak ho pořádně ojedeš, rozumíš?" zavrčel jsem.
Odpovědí mi bylo přikývnutí a mírné roztřesení těla.
Angelo trochu s gelem zápasil, než se mu podařilo vymáčknout gel na prsty, kterými pak začal hladit Honeyho poklady, než se k němu znovu sklonil a prvním prstem, který mu strčil do dírky, ho políbil.
Efraim Honey
Tak moc jsem se mu chtěl omluvit. Nevím ale, jestli to bylo dostačující.
Viděl jsem v Peterových očích strach, zvlhly mu, když dostal od Juliana ránu. Už jsem chtěl na něho vyjet. Říct mu, jaký je parchant, hajzl, ale nakonec jsem to raději spolkl. Ne, kvůli sobě. Ale kvůli Petemu.
Peterovy doteky a polibky byly zprvu váhavé, jako by se bál, že si z něho Julian dělá prdel, a jen co se mě dotkne, tak mu přerazí ruce. Když se přiblížil k mým rtům, viděl jsem to zaváhání. Možná chtěl něco říct… Nebo zaváhal, jestli to má vůbec udělat…
Ale pak… Polibek byl jemný. Jako by se mi tím omlouval za to, co musím teď podstupovat. Nepotřebovali jsme slova. Stačily jen doteky, hlazení, které byly jemné, jako by chtěl ulevit mému tělu, i když sám měl se sebou co dělat.
Bál se. Opravdu se bál a já si hned vzpomněl na ty dny ve White Rose, kdy mu ubližovali tam.
On není jako já…
„Pete…“ cuknul jsem rukama, když jsem ho chtěl pohladit, ale ruce mi zastavily řemeny. „Neboj se… Udělej to… Nevadí mi to…“
Od tebe ne, domyslel jsem si v duchu.
A od té chvíle jsem se podvolil všemu, co dělal. Nechal jsem proplouvat všechny pocity mým tělem. Stále jsem měl bolesti, třásl jsem se, cítil jsem, jak mě pálí namožené svaly, a možná i stoupá teplota… ale cítil jsem, že právě Pete mi může poskytnout tu správnou úlevu… Čekal jsem na to, až ta bolestivá erekce ustoupí a já si budu moct oddychnout. A tak, když do mě vsunul první prst, sám jsem se proti němu pohnul, aby víc neváhal. Aby to udělal dřív, než se mě zmocní Julian…
Díval jsem se jen na Peteho, jen na něj…
Julian
Byl na ně krásný pohled, opravdu.
A když oba slabě zavzdychali, spokojeně jsem mlaskl.
„Tak je to správně," kousl jsem Angela do ucha a otřel se penisem o jeho zadeček.
No, napřed jsem chtěl, aby to bylo trochu jinak, ale nakonec ani tohle není špatné. I když… Doufám, že si na tohle nezvyknou.
Sledoval jsem, jak se Angel činí, brzy přidává i druhý prst a začíná se o Honeyho otírat, jak ho samotného pohlcuje vzrušení.
„Tohle jsou moje děvky. Takhle to má být," mlaskl jsem nahlas spokojeně a přitáhl si k sobě Blaina, abych si taky něco užil.
Tak nakonec zase ten den možná až tak špatný nebude. O něco se to teď zlepšilo, zvláště, když pak Angel zaklekl, protáhl si v ruce penis, a pak opatrně, snad aby Honeymu neublížil, do něj začal pronikat.
Protočil jsem očima, vyjel z Blainovy pusy, který mě zatím obšťastňoval a chytil Angela za boky.
„Řekl jsem, kurva, pořádně! Nechtějte mě nasrat. Ne víc, než jsem. Nejste z cukru. Chci vidět, jak ho pořádně projíždíš," zavrčel jsem Angelo i do ucha, a pak ho tvrdé přirazil na Honeyho, až to plesklo a Angelo vykřikl.
„A neřvi nebo zavolám chlapy, aby ti ukázali, co je to pořádná šukačka, asi jsi už zapomněl?" sevřel jsem Angelovy vlasy a natočil ho k sobě.
Po tvářích mu stékaly slzy, ale jen zavrtěl hlavou.
No, aspoň, že neodporoval.
Na moment jsem vrazil prsty ho Honeyho dírky k Angelovu penisu, potrápil oběma bradavky, trochu je pokousal, udělal jim nové značky, a pak si k sobě znovu přitáhl Blaina.
Sam jsem byl na hranici.
Díval jsem se, jak se Angel znovu sklání nad Honeym, líbá ho a hladí, jako by chtěl odčinit, co jsem udělal, ale tentokrát jsem to nechal tak, protože jsem zrovna nabral Blaineho, který se mi sám vystavil.
Jo, ty dva si vycvičím stejně. I když se teď tomu brání, brzo pochopí, že jsem to nejlepší, co je mohlo potkat.
Efraim Honey
Znovu mi cukly ruce, když Julian vyletěl. Vážně jsem měl chuť mu jednu trefit do zubů i za cenu, že by mě pak přizabil. Ale k jeho, a snad i mému a Peteho štěstí, jsem měl ruce pevně svázané.
Jen jsem zaskřípal zuby a odfukoval přes nos.
Stočil jsem znovu pohled k Peterovi. Musel jsem se uklidnit. Bojí se… Vážně se bojí a já se mu nedivím…
Olízl jsem si rty a pak jsem ho kývnutím hlavy vybídl, aby pokračoval.
„Neboj se toho,“ zašeptal jsem, když se ke mně sklonil, aby mě znovu, snad na omluvu, políbil. „Nevadí mi to… od tebe ne, Pete…“ šeptal jsem skoro neslyšně, ale vzápětí jsem hlasitěji zavzdychal, když se konečně po mých slovech a po Julianově výhružce Pete odhodlal.
Přijímal jsem jeho nájezdy… Bylo vidět, že na téhle straně je snad poprvé, bylo to chvílemi takové nejisté, ale nevadilo mi to. Spíš jsem to přivítal a zcela jsem se tomu poddal.
Nechal jsem své tělo, aby si tentokrát dělalo, co chtělo.
Nevnímal jsem Juliana a ani Blaina. Bylo mi jedno, co dělají. Já teď vnímal jen Peteho, který se do toho postupně dostával, získával tu jistotu, a netrvalo dlouho, a cítil jsem, jak mu penis ve mně zacukal a on s třesem v těle, skoro zlomený v pase, prožíval svůj orgasmus, který byl tak jiný od chvíle, kdy nás unesli… Jen jsem doufal, že si to užil, že to bral jako příjemnou věc, stejně jako já, když jsem ho po chvíli následoval. Prohnul jsem se v zádech, víc se na něj nasunul, když se na moment zabrzdil, a pak s hlavou zvrácenou vzad, pohledem upřeným na mé spoutané ruce a polohlasnými vzdechy konečně přivítal to tak moc očekávané uvolnění…
Když jsem byl trochu schopen ovládnout mé bolavé svaly, omotal jsem nohy kolem Peteho těla a přitáhl jsem si ho na sebe, až mě celý zalehl. Pevně jsem ho sevřel mezi stehny…
„Děkuji…“ zašeptal jsem velice tiše a pak jsem mu nabídl ústa k polibku.
Julian
Na tu malou chvílí jsem zapomněl na celý svět i to, koho mám vedle sebe. Blaine měl něco do sebe a dokázal mě rozparádit dokonce víc, než Honey nebo Angel.
Když bylo po všem, a já viděl, jak se ti dva k sobě mají, zamračil jsem se. A to zase ne.
A aby bylo do příště jasno, že žádné muckáni nebude, vzali jsme si z Blainem Angela a ukázali mu, co to je někomu projet dírku.
Myslím, že ho pak musel Blaine odnášet, protože někdy v polovině druhého čísla odpadl a zůstal nám viset v rukou a nepomohlo, ani když jsme ho fackovali.
Tohle si s ním ještě vyřídím.
Raději jsem pak odešel pryč, abych nechytil nerva, a ještě poručil Blainovi, ať Honeyho odváže. A Honeymu jsem doporučil, aby se dal dohromady, protože kolem poledne za ním přijdu.
Vážně jsem až moc velký dobrák. Nejspíš začínám měknout.
„Víme něco nového o Kilianovi?" zeptal jsem se Blaina o hodinu později, když jsme už oba oblečení, seděli v pracovně a probírali pracovní záležitosti.
„Mám zatím neověřenou informací, že by se s ním mohl spojit ten policajt Brayan, co se kolem tebe už nějakou dobu ochomýtá. Ale ještě to budu prověřovat. Taky byl v Santa Rosa viděn Roger Warren se svým mužem. Zatím ale nevím, jak tohle spolu souvisí. Ale pracuj na tom."
Propaloval jsem Blaina pohledem, a jen díky tomu, co už dokázal, jsem ho na místě nezabil.
Otravovat mě s nějakými nepodloženými informacemi!
Na druhou stranu jsem věděl, že pokud by to nepovažoval za nutnost, neinformoval by mě o tom.
A když jsem tak přemýšlel, něco mě napadlo.
„Sežeň mi fotku Killiana. S někým. A ať to vypadá věrohodně," promnul jsem si bradu a pousmál se.
Uvidíme, jak na tohle Honey zareaguje.
Blaine se na okamžik zarazil, jako by přemýšlel nad tím, co chci dělat, ale pak očividně pochopil.
Ještě chvíli jsme probírali pracovní záležitosti, než jsem ho propustil, a sám jsem se odebral znovu za Honeym.
Efraim Honey
Kdybych tak měl volné ruce, nejspíš bych jim oběma vyškrábal oči, zlámal ruce, a klidně i za cenu, že by mě pak jeden z nich zabil. Raději to než vidět, co dělají Peterovi.
Vztekle jsem zaškubal rukama ve snaze se dostat z těch řemenů, ale marně. Julian se mému chabému pokusu jen vysmál a samozřejmě nezapomněl připomenout, že je to všechno moje vina.
Já už pro něho neměl slov. Nedokázal jsem najít ten správný výraz pro mou nenávist k němu.
Tohle předčilo kompletně všechno, co jsem doposud zažil.
Ano, měli jsme krušné chvíle i v přístavišti, nebo ve Whitte Rose.
Ale tady… Tenhle člověk nás trápil, mučil pomalu, ale za to účelně. Věděl, že má dost času na to si s námi vyhrát. Věděl, že má nad námi absolutní moc, a my se tady žádné pomoci nedočkáme.
Sám jsem byl svědkem toho, když se mi přimluvil jeden sluha, který mi chtěl pomoct vstát, a Julian ho pak bez milosti dost krutým způsobem zabil.
Bylo to tu horší než v nejlépe provedeném filmovém trháku o drogovém kartelu z jižních zemí.
Nejspíš ani Pablo Escobara nebyl takový sadista, jako je Julian.
Když Peter omdlel, oddychl jsem si. Neprobralo ho už nic, ale já jsem byl rád, že zůstal v bezvědomí…
A já se mám prý dát do pořádku. Jak asi?
Přibližně po půl hodině jsem byl konečně schopný vstát. Nohy se mi třásly, měl jsem je slabé jako batole, co se učí chodit. Asi dvakrát jsem spadl na zem, než jsem se dostal do koupelny. Ani tady jsem se neměl, jak schovat. Byla to větší místnost, luxusně zařízená, ale chyběla ji jedna stěna. Byla přímo propojená s pokojem, takže bylo krásně vidět z vany do postele a z postele do vany.
Pustil jsem si vodu a opatrně vešel dovnitř. Vana byla zapuštěná v podlaze, tak stačilo sejít dva schodky a mohl jsem se celý ponořit.
A já se celý ponořil. A bylo mi jedno, že voda stále teče a vana se plní. Chtěl jsem se utopit…
Ale můj pud sebezáchovy, moje láska k životu, a touha vrátit se zpátky za Tirem, mi to nedovolily. Vynořil jsem se, když mi došel vzduch a rozkašlal se. Málem jsem se tou vodou udusil.
Rychle jsem zavřel kohoutek, a zůstal jsem jen tak ležet ve vodě, s hlavou na prvním schodku.
Všechno mě bolelo. Úplně všechno… Každičký sval, i můj rozkrok, který dostal zabrat nejvíc, když jsem měl tak dlouho nasazený ten zkurvený kroužek.
Měl jsem hlad, ale ke stolku s jídlem a ovocem jsem se jen podíval a hned se mi zvedl žaludek.
Vylezl jsem po půlhodině z vody, na mokré tělo hodil župan, a došoural se zpátky do pokoje. Nalil jsem si vodu a pořádně se napil. Natáhl jsem ruku k hroznovému vínu, ale sotva se ho mé prsty dotkly, ucuknul jsem rukou zpátky.
Bylo mi zle… I když mi Julian dělal horší věci, tentokrát, zřejmě proto že jsem už dva dny nejedl, to na mě mělo větší dopad.
Udělalo se mi mdlo… Otočil jsem se k posteli, že si lehnu, ale sotva jsem udělal krok, zatočila se mi hlava, zatmělo se mi před očima, a poslední co jsem viděl, byla podlaha, která se velmi rychle blížila k mému obličeji.
Julian
Zašel jsem do kuchyně, nechal si na tác naložit misku s ovocem a zeleninou, talíř s dušeným masem, hutnou polévku s fazolí, cibulí a sýrem, banánový koláč a velký džbán čerstvé mandarinkové šťávy.
Ne, že by to do jeho pokoje nemohli odnést sloužící, ale občas jsem to dělal sám, abych Honeymu ukázal, jak moc mi záleží na jeho pohodlí. A jak moc na něj myslím.
Samozřejmě byla na tácu porce i pro mě, a už jsem se těšil, jak s ním strávím odpoledne.
Jenže dnešní den mi asi není přáno.
Chvilku jsem zvažoval, že vzteky mrsknu s tím tácem o zem a kopnu do něj, aby se probral.
Na co si to, kurva, hraje?
„Blaine!" zařval jsem nahlas, že to muselo vzbudit i mrtvolu a tác mrskl po první sloužící, která šla kolem.
„Ano?" ozvalo se mi vzápětí za zády, až jsem skoro nadskočil.
Občas zapomínám na to, jak kurevsky je Blaine dobrý.
„Co to je?!" ukázal jsem rukou na Honeyho, který se válel po podlaze.
„Nevím?" pokrčil Blaine nevzrušeně rameny a mě cukla ruka, jak jsem mu chtěl vrazit, ale on kolem mě proklouzl jako had a přešel k posteli.
„Žije nebo chcípl?" zafuněl jsem vzteky, založil si ruce na hrudi a začal netrpělivě podupávat nohou, když začal Blaine zjišťovat, co mu je.
„Dýchá. Ale nevypadá to, že by zakopl nebo tak něco. Mám zavolat médica?"
Otočil se na mě Blaine, když podebral Honeyho do náruče a uložil ho na postel.
V ten moment jsem se přestal ovládat. V mžiku jsem byl u něj, než ho stihl položit na postel, jednou rukou sevřel Blainovy vlasy, škubnul mu hlavou dozadu a druhou rukou mu sevřel hrdlo.
„Dovolil jsem ti snad na něj sáhnout?!" zasyčel jsem na něj. „Jaké bylo mé jediné pravidlo?"
„Nesahat... dokud... nedovolíš..." zachrčel, ale vysmeknout se mi nepokusil.
„Nesahat, dokud nedovolím!" zopakoval jsem. „A já nedovolil! Ať si klidně na té podlaze chcípne, když není schopný dolézt ani do té zkurvené postele!"
Už dlouho mě nic tak nevytočilo. A Blaine to poznal, protože ani nepípl, a ani se nepohnul.
Neřekl by nic, ani kdybych mu rozdrtil krk. Věděl, co musí dělat.
Trvalo možná pár vteřin, možná pár minut, než ten nejhorší vztek odezněl a já Blaineho pustil.
„Zavolej Fernanda. Chci vědět, co tomu zmetkovi je. Tohle si za rámeček nedá. Varoval jsem ho," nakázal jsem Blainovi a odstoupil, aby mohl Honeyho položit na postel, a pak vysílačkou, kterou vždycky nosil u sebe, zavolat médica.
Seřval jsem i jeho, když se mi zdálo, že nepřišel dostatečně rychle, a netrpělivě přecházel sem a tam, když se mi zdálo, že to trvá až moc dlouho.
„Patrao, obávám se, že mladý muž je vyčerpaný. Nejspíš nějakou chvíli nic nepozřel kromě vody. Napíchnu mu s vaším dovolením kapačku s výživou a do zítra by měl být v pořádku,“ ozval se opatrně médico, a já chvíli přemýšlel, koho prohodím oknem, jako prvního.
Efraim Honey
Ze tmy a ticha mě začaly pomalu vytahovat zvukové vjemy, které se každou chvilkou zesilovaly, až mi v jednu chvíli přišly moc hlasité.
Pootevřel jsem oči a škvírkami se zahleděl nad sebe, když se nade mnou skláněla nějaká postava…
„Tire…“ vydechl jsem roztřeseně a chtěl zvednout ruku, abych ho mohl pohladit po tváři.
Ale jako by byla ruka z betonu, měl jsem ji strašně těžkou a sotva jsem s ní pohnul. A stejné to bylo i s druhou rukou a vůbec s celým tělem…
Jako by na mě ležel kus betonového kvádru.
Zkusil jsem o něco víc otevřít oči, ale výrazné světlo od slunce, které svítilo skrz okna mě oslepovalo.
„Tire… zatáhni závěsy… prosím… bolí…mě… hlava…“ zašeptal jsem.
Obličej zmizel z mého zorného pole, ale podařilo se mi aspoň pootočit hlavu. A když to světlo nebylo tak ostré, podařilo se mi znovu pootevřít oči.
„Co… co se… stalo? Tire, doneseš mi vo-“ poslední slovo se mi zaseklo v hrdle, když jsem konečně rozeznal obrysy dalších dvou postav.
Začal jsem rychle dýchat, a i přes tu slabost jsem se snažil odsunout na posteli na druhou stranu, co nejdál od nich.
Bál jsem se jich. Nejvíc však toho jednoho… Bál jsem se ho snad poprvé v životě…
Jako bych tušil, že ten člověk je někdo, kdo velice rychle zkrátí můj život, a já nevím proč.
Snažil jsem se rozpomenout, ale hlavou se mi míhaly jen střípky, a zatím jsem je nedokázal sestavit do jednoho celku. Šlo to velice, velice pomalu…
„Kde… kde je… Tiras?“ zeptal jsem se roztřeseným hlasem. „Morgane… kde je… Tir?“
Julian
Nechal jsem médica, aby si nechal přinést všechno potřebné, a pak sledoval, co Honeymu dělají.
Neměl jsem čas stát u něčí postele celý den, ale médico mě ujistil, že se po té výživě a injekci, kterou mu píchl, brzo probere.
A jako by to snad tím přivolal, probral se.
Myslím, že v tu chvíli by byl v pokoji slyšet i spadnout špendlík na podlahu.
Měl jsem toho zasraného Killiana nechat zabít!
Napřed jsem si říkal, že jsem se třeba přeslechl. Ale pak znovu.
A nakonec to završil tím svým: 'Morgane... kde je... Tir?'.
Kde by asi byl. V prdeli! A já už toho měl za dnešek akorát tak dost.
Přisupěl jsem k posteli, vylezl na ni a zaklekl nad Honeym. Sevřel jsem jeho hrdlo a naklonil se až k němu.
„Očividně ti budu muset připomenout, kdo jsem!" zavrčel jsem mu do tváře. „Chtěl jsem být na tebe milý. Opravdu chtěl. Miluju tě a snesl bych ti modré z nebe. Udělal bych pro tebe všechno. Ale ty to očividně nechápeš a nechceš chápat. Potřebuješ disciplínu, protože evidentně zapomínáš, co je úkolem děvky. A to ty jsi. Moje děvka. A nikdy nic jiného nebudeš. A měl bys mi být vděčný za to, že jsem si tě vybral."
„Patrao, nemyslím-" ozval se médico.
„Tak, kurva, nemysli!" zařval jsem na něj a Honeyho ještě trochu přidusil.
Pak jsem ho pustil, ale jen proto, abych si rozepnul řemen a vytáhl ho z poutek kalhot.
„Blaine! Podrž ho!" vyštěkl jsem vztekle.
Fernando, který se nesnažil raději už ani pípnout, přiskočil k posteli a jen matně jsem vnímal, že z Honeyho vyndává jehlu, snad aby si chudáček neublížil.
S ním si to taky pak vyřídím.
„Přetoč ho na břicho a podrž," nakázal jsem Blainovi, když doklekl na postel u Honeyho hlavy.
Když udělal, co jsem po něm chtěl, vytáhl jsem Honeyho do kleku, serval z něj župan, co měl na sobě, a pak už na jeho dokonalé půlky dopadl řemen.
„Já tě naučím," cedil jsem skrz zuby. „Jsi jen moje děvka… jen moje… jestli ještě někdy vyslovíš Killianovo jméno, přinesu ti jeho hlavu… rozuměl jsi? Kromě toho, zapomínáš snad na svého Angela? Myslím, že pro něj budu mít dneska speciální úkol… Blaine, podej mi gel!"
Funěl jsem vzteky, ale i vzrušením, protože celé to bylo velice emotivní.
Gel jsem však chtěl hlavně pro sebe, a tak, když jsem si potřel penis, potom, co jsem si stáhl kalhoty pod zadek, odhodil jsem řemen a na jeden příraz zajel do Honeyho dírky, až po kořen.
„Kurva!" zařval jsem, jak se mi slastí i bolestí zkroutili i palce na nohou.
Když jsem se dostatečně vzpamatoval, popadl jsem Honeyho vlasy, škubnul mu hlavou dozadu a začal do něj tvrdě najíždět.
„Řekni to! Řekni, že jsi moje děvka… jen moje děvka… a kdykoliv řeknu, roztáhneš mi nohy a nastavíš prdel… řekni, že patříš jen mě a nechám Angela žít… naučím tě, mě milovat. Tomu věř. Nikdo jiný tu pro tebe není, jen já. Jen já jsem pro tebe ten pravý. Jen mě můžeš patřit, rozumíš? A teď hezky zopakuj po mě… 'Jsem jen tvoje děvka… miláčku… jen tobě patřím…“
Efraim Honey
V první chvíli jsem nevěděl, co se děje.
Když najednou ke mně přiskočil Morgan, byl jsem tak v šoku, že jsem se nevzmohl ani na odpor.
A pak už jsem neměl vůbec šanci. Sotva jsem dýchal, moje ruce jen sklouzly po jeho zápěstí, kde jsem zanechal pár škrábanců, jak jsem se jeho ruku snažil servat z krku dolů, a po chvilce se mi začaly dělat mžitky před očima, jak mi docházel dech.
Nejspíš mi Morgan rozdrtil ohryzek.
Morgan?
Angelo?
Tirasova hlava? Chce ho zabít?
Proč by to Morg-
Ve stejné chvíli, kdy jsem skoro nedýchal a myslel si, že omdlím, mi to došlo.
Vzpomněl jsem si…
Ale neměl jsem čas ani uchopit ty vzpomínky a myšlenky. Vzápětí jsem vykřikl, když na můj zadek dopadl řemen s takovou razancí, že mi snad musel roztrhnout i kůži.
A ne jednou…
Julian se v tom nejspíš vyžíval. Jeho zuřivost došla do hranice, kterou jsem u něho už viděl…
Zatnul jsem ruce v pěst, zatnul jsem zuby, a nechtěl jsem vydat ani hlásku.
Ale nešlo to…
Nemohl jsem se ani hnout, jak silně mě Blaine držel, a já dost bolestivě pocítil další a další údery.
Znovu jsem vykřikl, a znovu… A pak, když mě tvrdě nabral, se mi bolestí skoro zatmělo před očima.
Slyšel jsem, jak mi něco říká, ale chvíli jsem nebyl schopen ho vnímat.
„Pr-prosím…“ zachroptěl jsem po chvíli a oči se mi zalily slzami. „Prosím… nech… Peteho být…“
Vyrážel jsem chraptivě jednotlivá slova mezi polohlasnými výkřiky, kopírující každý jeho tvrdý příraz. Zadek mě pálil od ran způsobených řemenem, a ještě víc, když mi ho pořádně proplesknul a pak do něj zatnul své prsty.
„Prosím… Juliane...“ už jsem to pomalu přestával zvládat. „Já… udělám… to… všechno… co chceš… jsem tvoje… děvka… prosím…“
Všechno snesu, cokoliv, klidně mu budu říkat miláčku, ale došel jsem do bodu, kde už bych víc nesnesl, aby ubližoval Petemu.
„Prosím… Juliane… jsem… jsem… jen… tvůj…“ chroptěl jsem a z posledních sil se snažil udržet při vědomí.
Slova mi šla velice těžce přes rty, ale musel jsem. Musel…
Julian
Netušil jsem, zda si něco nenamlouvám nebo to bylo tím, že jsem Honeyho nabral tak najednou, ale slastí se mi tmělo před očima, jak úžasně byl těsný.
Málem jsem i zapomněl na své otázky, dokud se mi sám nepřipomněl.
V první chvíli jsem ho nabral ještě víc, ale pak…
Zasténal jsem blahem, nejen kvůli těm slovům, ale i kvůli tomu, jak se Honey projevoval, a taky jak na mě reagovalo jeho tělo.
Jo. jsme si souzeni. I když to teď možná nevidí.
„Tak je hodný… to je můj chlapec…" najel jsem do něj až nadoraz a sklonil se, abych mu na krku udělal pořádnou značku na znamení toho, že mi patří.
Pak jsem se zvednul do kleku, Blainovi naznačil, aby Honeyho pustil, a jeho si stáhl do sedu na sebe.
„Miluju tě," zachraptěl jsem a málem vypustil duši blahem, když se mi Honey touhle polohou ještě víc otevřel.
Pootočil jsem si jeho hlavu k sobě a věnoval mu pořádný polibek, než jsem potrápil jeho bradavky a rukou sjel k jeho klínu.
No… Nevadí…
Příště mu to vynahradím a bude ještě prosit, abych ho udělal.
Zadíval jsem se na Blaina, který na sobě jako vždy nedal nic znát, a na moment mě napadlo, že Honeymu nakážu, aby ho vykouřil.
Aby viděl, že poslušnost se vyplácí a bohatě ji odměňuju.
Ale byl jsem sám úplně na hraně. Stačilo jen málo.
Jen pár posledních přírazů, do kterých jsem dal všechno, a ve chvíli, když jsem vykřikl v přicházející úlevné křeči, svalil jsem se i s Honeym zase na postel a zalehl ho.
Mírnými přírazy jsem do něj ještě tlačil své semeno do poslední kapky.
Když jsem se uklidnil, ještě jsem Honeyho propleskl po zadku, prsty mu prohrábl dírku, a pak už spokojený slezl z postele.
„Blaine. Dneska ho máš na starost. Výjimečně. Ať se dá do kupy a pořádně nají. Dneska už ho nechám odpočívat, ale ráno… ráno přijdu a chci vidět roztažené nohy, jasné?"
S poslední větou jsem ještě doklekl na postel a sevřel Honeyho čelist, aby mě pořádně vnímal, než jsem kývl na médica, ať udělá, co musí, a pak už vyšel z pokoje.
Efraim Honey
Měl jsem pocit, že mě stejně neposlouchá. Byl úplně mimo sebe.
Ale po chvíli se ke mně sklonil a přisál se mi na krk. Měl jsem co dělat, abych nedal najevo, jak se mi hnusí…
Sotva jsem dýchal. Bolely mě nejen ruce, které mi Blaine svíral, ale i celé tělo. Už ráno dostalo pořádně zabrat, a teď to Julian ještě zhoršil.
Ale…
Bylo to něco, co se dalo čekat. A já s tím musel počítat.
S občasnými bolestnými steny, slábnoucími výkřiky jsem čekal, kdy tohle všechno skončí. Když mě Blaine pustil, nedokázal jsem těma rukama ani pohnout, a Julian si tak se mnou mohl dělat co chtěl. Byl jsem jak hadrová panenka. Doslova jsem visel v jeho rukách. Jeho útok byl tak zuřivý a bolestivý, že jsem nedokázal myslet na nic jiného než jen na to, aby to už skončilo.
Jo, už mě párkrát trestal, nejednou jsem byl celý rozlámaný, ale proti tomu, co bylo ráno a teď, si se mnou doposud jen jemně pohrával.
A teď přišla ta chvíle, kterou jsem očekával…
Byl jsem v posledním tažení, když mě ještě chytil za bradu a dost necitelně mi otočil s hlavou, až mi křuplo v krční páteři. Jen jsem mlčky přikývl a zavřel své zaslzené oči.
Nechtěl jsem ho už ani vidět. Ale věděl jsem, že je to nejspíš nesplnitelné přání.
Od chvíle, kdy se za ním zavřely dveře, jsem mlčel. Už jsem neřekl ani slovo, ani nezasténal, nebo nevykřiknul, když mi pomohli do koupelny, aby mě umyli, zatímco služka uklízela postel špinavou nejen od gelu a sperma, ale i krve, kdy mi ten řemen opravdu rozsekl kůži.
Nepípnul jsem ani ve chvíli, kdy mě uložili zpátky na čistou postel, a ten Fernando, nebo jak se jmenoval, mě začal ošetřovat. Napíchl mi znovu kapačku, a odešel s tím, že se vrátí za hodinu, kdy by to mělo dokapat.
Blaine mezitím poručil služce, aby donesla jídlo. Myslel jsem, že odejde i on, ale nehnul se ode mne ani na krok. Přitáhl si křeslo blíž k posteli, usadil se, hodil nohu přes nohu a překřížil ruce na hrudi. A celou dobu se na mě upřeně díval.
Zavřel jsem oči, když jsem ho přes ty slzy viděl už tak rozmlženě, že jsem ani nepoznal, kde má pusu a kde má oči…
„Měl bys být poslušný a budeš se mít opravdu dobře,“ zaslechl jsem jeho hlas.
Jen jsem stiskl zuby a otočil hlavu na druhou stranu, abych mu dal najevo, že se s ním nemíním bavit, a v rámci mých možností a sil jsem se oddal svým vlastním myšlenkám, dokud to ještě šlo.
Nechtěl jsem pak později ani jíst, ale musel jsem. Donutil mě výhružkou, že to oznámí Julianovi, a bude to ještě horší.
A to by rozhodně bylo…