Ruan
Když už si myslím, že by mohlo jít něco dobře, vždycky se to posere.
Funěl jsem jako lokomotiva, snažil se obvázat si zraněnou paži, za mnou se krčil ubrečený Peter a přede mnou Blaine dával Xi-Wangovi do těla, který mu ale zdatně sekundoval.
Nechápal jsem to. Jak se tu tak rychle ocitli?
Nejspíš se na festivalu něco stalo, a já jen doufal, že je Nathan v pořádku.
Jenže něco rušilo náš signál přes vysílačky, a fakt nebyl čas vytáhnout mobil a jen tak si pokecat.
Petera jsme díky Mateusovi našli snadno.
Ani jsme nenarazili na větší problém, pouze jeden hlídač teď odpočíval v pokoji.
Doslova.
Ale jinak byl dům celkem tichý, až mě to překvapilo.
Když se Peter dost vybrečel, přes vysílačku si s Calebem řekli, jak se milují, a jak se na sebe těší, když Caleb Petera dost utišil a poprosil ho, ať to ještě vydrží, mohli jsme vyrazit.
Náš úkol byl splněn, takže jsme zamířili rovnou k tajné chodbě, abysme Petera dostali ven a do auta, kde případně počkáme na Tirase.
Právě jsem klukům dával vědět, jak na tom jsme, když to najednou ve vysílačce zapraskalo, ozval se šum, a pak nic.
A o pár vteřin později jsem letěl skoro přes celou kuchyň, zády narazil a regál s nádobím, a jen tak tak se vyhnul Xi-Wangovi, který se proletěl za mnou, ale k jeho štěstí to dokázal ustát na nohou, zatímco já se chvíli válel ve střepech.
„Zdá se, že mé tušení bylo správné," ušklíbl se Blaine, protáhl se, zakřupal klouby na prstech a zaujal bojovou pozici.
Peter, který zůstal kousek od něj, přitisknutý na stěně, jako by ho snad ani nezajímal.
Několikrát jsem se sám sebe ptal, kdo z těch dvou je nebezpečnější. Jestli Blaine nebo Julian.
No, teď ale nebyl čas nad tím moc přemýšlet.
O pár minut později jsem skončil s kudlou v paži, kterou jsem si právě teď snažil obvázat, abych mohl pomoct Xi-Wangovi, protože Blaine byl snad stroj nebo co.
Xi-Wang
Podle plánu jsem s Ruanem šel hledat Petera. Věděli jsme, v kterém pokoji by měl být, docela dobře jsme se orientovali nejen podle toho, co všechno nám řekl Nathan, ale hlavně pak i podle Mateusova videa.
Na chodbě jsme hned zamířili doleva za roh, kde byla velká hala, a naproti ní byly pokoje. A v jednom z nich byl Peter. Na moment jsme se musel skrýt, a jednoho z chlapů, který procházel halu, jsem musel zneškodnit, protože byl u mě až moc blízko. Ale naštěstí se to obešlo bez velkého hluku, a dotyčný teď vyspával svázaný v kozelci a s roubíkem v puse. No, nechtěl jsem zabíjet každého na potkání, i když jsem věděl, že se tomu nejspíš nevyhnu.
Když jsme vešli do pokoje Petera, Ruan za sebou táhl dalšího, co hlídal jeho pokoj. Tady už bohužel nebylo zbytí, protože nás zmerčil a už chtěl začít střílet.
Petera jsme poznali hned. Byl vynervovaný, a v první chvíli před námi couval. Ale když jsme řekli, že jdeme pro něho a Efa, a když uslyšel Calebův hlas ve vysílačce, ušetřilo nás to vysvětlování. A zatímco on si povídal s Calebem, já mu přestřihl náramek, a hodil mu tenisky, aby se obul.
Když jsme se pak chtěli vytratit z pokoje, můj pohled padl na noční stolek, kde mezi všemi sexuálními hračkami leželo pár šperků, a u toho jeden, který mě hned zaujal. Jen jsem natáhl ruku a schoval to do kapsy.
Byli jsme skoro na místě, procházeli jsme už kuchyní, když nás překvapil Blaine. Zahlédl jsem ho koutkem oka, ale nestihl jsem mu uhnout, jak byl rychlý. Ale zvládl jsem jeho ránu ustát a jen co jsem se vyrovnal, serval jsem batoh, hodil ho na zem a vyrazil proti tomu chlapovi.
Kuchyň byla prostorná, ale přesto tu byly věci, které zavazely. A když on vyrazil nožem na Ruana, já popadl druhý a šel jsem po něm.
Už mi bylo jedno, jestli ho zabiju nebo ne. Poznal jsem, jak silný je to protivník, a v duchu děkoval tomu, že jsem se připravoval a trénoval.
Nadělali jsme dost kraválu, ale už to evidentně bylo jedno. I z vrchu se ozýval hluk, dokonce i v místech, kde byl Jaden a Aria. Zaslechl jsem i střelbu z venku a jen doufal, že to od nás nikdo nekoupil. Ta poslední myšlenka mě ale málem stála oko, když jsem na moment polevil v ostražitosti.
Na poslední chvíli jsem uhnul, ale špička nože mi rozsekla kůži těsně pod okem. Při tom pohybu jsem popadl pánev a rozmáchl se. Jen to zadunělo, když narazila do Blainova lokte a vyletěla mi z ruky a s rachotem dopadla na zem.
Nejraději bych mu ustřelil palici, ale zbraň se po Blainově prvním útoku válela u dveří, kam jsem se nebyl schopen dostat.
„Pete! Zalez do komory!“ křiknul jsem na Petera, který se snažil uhýbat, a hrozilo, že ho Blaine sundá taky.
Podařilo se mi dostat za kuchyňský pult a smýknout s Peterem do komory, zabouchnul jsem za ním dveře a hned se sehnul, když nad mou hlavou proletěla Blaineho ruka s nožem.
Otočkou v podřepu jsem mu podkopnul nohy a hned vystartoval. Podařilo se mi vyrazit mu z ruky nůž a s výskokem ho nakopnout do břicha, až odletěl skoro k Ruanovi.
Blaineho výraz se okamžitě změnil. Pochopil, že nejsem jen tak někdo, kdo si před ním sedne na prdel. A i když jsem s ním vážně měl co dělat, tak on se mnou taky.
Ruan
V jednu chvíli jsem chtěl už jásat, když se Xi-Wangovi podařilo Blaina složit na zem, a dokonce ho i pořádně nakopnout. Ale Blaine to nevzdával.
Naštěstí byl Peter aspoň prozatím v bezpečí.
Z ostatních míst k nám pronikaly tlumené zvuky, známka toho, že se bojuje i jinde.
„Říkal jsem si, kudy se sem ta malá krysa. Nevěřil jsem té jeho historce o hlavní bráně," ušklíbl se Blaine, když se postavil na nohy a přeskočil pohledem z Xi-Wanga na mě.
„Potkali jsme na festivalu Nathana. Byl skutečně rád, že Juliana vidí. Dokonce tam měl takového pěkného míšence. Myslím, že ten se v Julianově sbírce bude opravdu vyjímat. Krásný, jemný, pěkně voňavý, určitě málo protažený, takové má Julian nejraději. I když občas musí sáhnout po osvědčeném materiálu. Ale i tak… Nikdy nezapomněl na Nathana. Byly chvíle, kdy chtěl jen jeho, a ty chvíle se zase vrátí. Ale nemusíš se bát. Nathanovi bude tady dobře. A ty…" otočil se na Xi-Wanga a přejel pohledem od hlavy až k patě.
„Ten malý míšenec patří asi tobě, co? No, taky se o něho nemusíš bát Julian se o něj dobře postará,“ uchechtl se a já začínal vidět rudě.
Nehledě na bolest v ruce jsem vystartoval, popadl první věc, co se mi připletla do ruky a zaútočil s tím na Blaineho.
Váleček na těsto nebyl zrovna nejpříhodnější zbraň, načež se mi vysmál i Blaine, ale přesto se mi podařilo ho natlačit až na hranu stolu a docela citelně ho nakopnout do holeně, i když jsem sám schytal menší ránu do břicha.
Přemýšlel jsem, jak z téhle situace ven.
Ani já, ani Xi-Wang jsme zbraň neměli. Já přišel o obě hned na začátku, a Xi-Wang o tu svou taky, když nás Blaine prohodil kuchyní.
A nejspíš si toho byl dobře vědom, protože tu Xi-Wangovu dokonce zakopl nějak pod sporák a k těm mým nedovolil mi se přiblížit.
Vak se samopalem a mačetami ležel taky o kus dál, a nůž, který jsem měl za pasem vězel zabodnutý v trámu, jak jsem jím v jednu chvíli mrsknul zuřivostí proti Blainovi.
Xi-Wang
Měl jsem toho dost. Blaine mi dával pořádně zabrat, a já věděl, že pokud to rychle neukončíme, mohlo by to špatně dopadnout. Pro nás.
Zvenku se už ozývali chlapi, kteří na sebe křičeli rozkazy, a blížili se k hlavnímu domu.
Hrálo se tady o čas. Na ten malý moment, kdy jsme se dostali dál od sebe, jsem se snažil zklidnit, vydýchat a vymyslet, jak z toho ven. Pokud by se nám to nepodařilo, Peter je mrtvý muž. A my taky…
Zatnul jsem zuby, když Blaine zmínil Liho. Bylo mi jasné, že mluví právě o něm. Ale nemohl jsem se nechat vyprovokovat, protože pak jsem ztrácel koncentraci.
A ve chvíli, kdy jsem se na moment zapřel o stěnu vedle dveří do komory, jsem měl jasno. Natáhl jsem ruku za sebe…
Ve chvíli, kdy se Ruan a Blaine dostali na moment od sebe, jsem vystartoval. Vyšroubovanou násadu od smetáku jsem stihl zlomit napůl a okamžitě jsem zaútočil na Blaina. Povedlo se mi ho prašti přes krk, až zachroptěl, ale on hned odskočil. Ale byl dál od Ruana a já měl znovu prostor na něho zaútočit.
Teď, když jsem měl ruce prodloužené o metrové tyče, byl Blaine ten, kdo se musel bránit.
Začínal ztrácet soudnost. Začínala u něho převažovat zuřivost, vztek, a to bylo špatně.
Nejspíš nepočítal s tím, že se mu někdo vyrovná. Nejspíš doposud neměl toho správného protivníka.
Trvalo to chvíli, možná minutu, dvě, nebo pět… Už nevím, ale podařilo se mi Blaina vytlačit na chodbu. A ve chvíli, kdy proti mně zaútočil, klopýtnul jsem o svoji nohu, a ztratil rovnováhu. Rychle jsem dal ruku za sebe a zapřel se o násadu, abych nespadl, ale ve stejné chvíli jsem se musel bránit Blainovi.
Nejspíš nepočítal s tím, že jsem tak rychlý, že umím zareagovat i v nevýhodných pozicích.
Když se násada, o kterou jsem se zapřel, zlomila, a já dopadl na zadek, jen jsem tak, tak stihl uhnout, když i Blaine ztratil rovnováhu, a setrvačností, po svém útoku padal dopředu. Stihl jsem zahlédnout jen udivený pohled na druhý kus násady, který mu trčel z břicha.
Než dopadl, zapřel jsem se o ruce, vykopnul jsem a on odletěl do chodby. Chtěl jsem ho dorazit, ale ve chvíli, kdy jsem vystrčil hlavu ze dveří na chodbu, musel jsem se stáhnout zpátky, protože mi nad hlavou proletěla kulka a zaryla se do stěny.
Jen jsem stihl zahlédnout, jak Blaina jeden chlap popadl a táhl ho ven, zatímco druhý střílel na všechno, co se hnulo…
Rychle jsem se natáhl pro svou zbraň, kterou jsem měl na dosah, stihl jsem dvakrát vystřelit, ale pak jsem se musel stáhnout zpátky, abych taky jednu nechytil…
Ruan
Trénoval jsem. Na tuhle chvíli jsem tak dlouho trénoval!
A přesto…
Měl jsem dojem, že si ze mě Blaine jen utahuje. Bylo to frustrující a značně mě to rozhodilo.
Nevím, nevím, co bych dělal, kdyby tam Xi-Wang nebyl.
Mohl jsem se jen dívat, jak si se mnou mění místo a tyčemi od smetáků útočí na Blaineho.
A ten…
Snad poprvé v životě jsem ho viděl ustoupit.
„Díky… a omlouvám se… nechal jsem se rozhodit a nebyl ti moc nápomocný…" zabručel jsem, schovaný za jedním rohem a z pistole, kterou už jsem zase držel v ruce, jsem vypálil do chodby.
Chlapi na sebe křičeli rozkazy, slyšel jsem pokyny i přes vysílačku a moc se mi to nelíbilo.
„Tiras nejspíš narazil na Juliana," překládal jsem Xi-Wangovi. „Chlapi se vrací z festivalu. U brány narazili na odpor od šílené ženské a obřího chlapa a další dva se pokouší osvobodit vězně."
Oddechl jsem si. Takhle se zdálo, že jsou zatím všichni na živu a drží se.
Otázkou bylo, co mi teď.
Jít jim pomoct, odvést odsud Petera, nebo se rozdělit?
Kdysi jsem sloužil u vojenské policie. Jenže tohle nejsou vojáci a ani policajti. Tohle není moje jednotka, kterým bych mohl rozkázat, aby šli na smrt a oni to z úsměvem udělali.
Nemohl jsem rozhodovat za ně.
Každý z nich měl svůj systém práce, to už jsem poznal z těch několika dnů, kdy jsem jim byl poblíž. A taky jsem věděl, že ani jeden z nich se nevzdá. Ne, když jsou takhle blízko.
Blaine byl mimo hru. O starost míň. Ale pořád tu byl Julian a Ernesto, který byl snad věrnou Blainovou kopií. A nejspíš, dokud Julian nechcípne, chlapi tohle místo budou bránit zuby nehty, protože kdyby Julian zvítězil, dal by jim pěkně sežrat, pokud by se některý z nich vzdal.
Měli z něho až příliš velký strach, proto se dobrovolně klidně vrhnou pod kulku, než aby čelili jeho hněvu.
„Co navrhuješ?" otočil jsem se na Xi-Wanga a vyměnil v pistoli zásobník.
Na chodbě zbývali tři chlapi, co na nás pořád dotírali, jako otravné mouchy, ale my byli taky v nevýhodě, proto jsme se jich museli rychle zbavit a rychle rozhodnout, co dál.
„Odvést odsud Petera a pokračovat v plánu nebo jít klukům na pomoc, nebo se rozdělit?"
Ať vybere jakoukoliv možnost, přijmu to, jak to je, protože Xi-Wang si můj respekt plně zasloužil.
Xi-Wang
Zatracený tlumič, nadával jsem v duchu, když jsem ho rychle odšroubovával a schovával do kapsy.
Zprvu nám posloužil, ale teď byl už k ničemu a díky němu jsem se ani netrefil, a oba chlapi, co přišli pro Blaina, stihli i s ním utéct, aniž bych někoho z nich trefil.
Snažil jsem se vydýchat. Blaine mi dal opravdu zabrat, cítil jsem snad každý sval, ale taky jsem věděl, že ještě nejsem na hranici svých možností, tak bych to měl zvládnout.
Zatímco Ruan mluvil, posbíral jsem si své věci a podal jsem mu ty jeho. Nesměli jsem tu po sobě nic nechat. Rukavice jsme měli všichni, nesundali jsme je ani na chvíli, ale problém by byl, kdyby tu třeba zůstala jedna z našich zbraní.
Chtěl jsem si už hodit batoh zpátky na záda, ale pak jsem se otočil na Ruana.
„Bylo by dobré, kdybys šel s Peterem k autům. Jsi zraněný, to tě může brzdit, kdybys zůstal tady,“ opatrně jsem vykouknul na chodbu a zase se stáhnul zpátky a přešel ke komoře.
„A potřebujeme Petera co nejdříve odsud dostat, a ty se tu nejlépe vyznáš. Jděte k autům, a tam na nás počkejte. Kdyby byl nějaký problém, dáme ti vědět a odjedeš s ním na letiště,“ otevřel jsem dveře od komory.
Peter stál kousek dál v rohu, a celý vyděšený tam čekal. Když nás viděl, málem se znovu rozbrečel.
Hodil jsem do batohu tlumič, aby mi nezavazel, a vytáhl si náhradní zásobníky. Batoh jsem pak hodil Petemu.
„Půjdeš s Ruanem, odvede tě odsud a venku na nás počkáte. A nepřemýšlej o tom, co je s Efraimem, postaráme se o to. Teď je přednější dostat se odsud. V batohu mám náhradní černé triko s dlouhým rukávem. Jak vylezete ven, obleč si ho na to, co máš na sobě. Nikde po sobě nic nenechávej, jasný?“
Počkal jsem, až si Peter navleče batoh na záda, a pak jsem odstoupil, aby Ruan mohl vejít dovnitř.
„Nepochybuj o sobě,“ promluvil jsem ještě na něho, když jsem viděl výraz v jeho obličeji. „Kdybys tu nebyl, možná bych ho ani nedostal. Hodně si pomohl a pomůžeš i teď, když Peteho odsud vezmeš pryč. A venku se můžeš hned spojit s Calebem.“
Ruan
I když jsem byl smířený se vším, trochu mě přece jen zamrzelo, když mě Xi-Wang poslal pryč.
Tohle prostě není zrovna můj nejlepší den.
Povzdechl jsem si, hodil batoh na záda a jen přikývl, když jsem procházel kolem Xi-Wanga a on mě ujišťoval, že jsem hodně pomohl.
No, nepřipadalo mi to tak. Mohl jsem toho zvládnout víc.
Místo toho jsem si připadal, jako jen páté kolo u vozu.
Popadl jsem Peteho za paži, postrčil ho před sebe, a za chvíli jsme nechali všechen hluk za sebou, když jsme se ocitli ve sklepení a já oddělával cihly ve zdi.
„Doufám, že se nebojíš tmy, stísněných prostor a pavouků," zabručel jsem na Petera, který se trochu poplašeně podíval do otvoru, který jsem odkryl.
„Půjdeš těsně za mnou, ano?" zapnul jsem baterku a osvítil tunel před námi.
Bylo vidět, že se mu do toho nechce, možná mi nevěřil, nebo jen měl prostě strach z obyčejných věcí, ale když jsem mu řekl, že se na druhém konci už snad půjde spojit s Calebem, nakonec do díry vlezl.
Podle mých instrukcí ještě zadělal vchod, aby na něj nikdo nepřišel v nevhodnou dobu, protože další smůlu jsem už nepotřeboval, a pak jsme se vydali dopředu.
Cesta nám trvala trochu dýl, protože jsem kvůli Peterovi musel několikrát zastavit a ujistit ho, že je to v pořádku, když začal panikařit, ale nakonec jsme to zvládli, a když jsem na druhé straně zase zadělával vstup, Pete se oblékal do Xi-Wangova trika.
Málem jsem nadskočil, když to najednou ve vysílačce zarachtalo a ozval se trhaný Calebův hlas.
V tu chvíli jsem měl Petera kolem krku, až se málem přerazil, jak se pokoušel dostat k vysílačce.
„Ca-Calebe…" vzlykl do ní, a když mu Caleb odpověděl, znovu se rozbrečel.
„Musíme jít. Není čas…" přerušil jsem jejich hovor, a pak Calebovi v rychlosti řekl, co se stalo uvnitř.
V dálce jsem slyšel tlumený zvuk střelby, ale kolem nás nic podezřelého, tak jsem popadl Petera za paži a svižným krokem jsme vyrazili ke schovaným autům.
Jaden
Nikdy nemůže jít nic hladce.
Moje představa o akci – šup tam a šup ven – se vypařila jako pára nad hrncem ve chvíli, kdy jsme s Thomasem a Markem dorazili k jednomu z vedlejších domů, které jsme vytipovali na to, že by tam mohli držet Mateuse.
Jenže v tu chvíli, jako by do chlapů, co v sídle zůstali, někdo píchl, a oni okamžitě změnili postoj. Vyrojilo se jich kolem nás jako komárů, a já jen tak, tak stihl Marka a Thomase strčit do baráku, kde už si budou muset poradit sami, zatímco já se bránil asi šesti chlapům venku a snažil se odlákat jejich pozornost.
Zaslechl jsem střelbu odněkud zepředu směrem od hlavní brány, hluk motoru, nebo se mi to jen zdálo, a střelbu uvnitř domu, která vzápětí ale utichla.
Jen jsem doufal, že to nebylo proto, že by to Thomas nebo Mark chytil.
Když ale z domu nikdo dlouho nevycházel, oddechl jsem si, a pak se plně soustředil na svůj vlastní problém. Bylo potřeba těch chlapů odlákat co nejvíc, jak od hlavního domu, tak od tohohle, nebo jich prostě, co nejvíc zabít.
Měnil jsem zásobníky tak rychle, jako jsem střílel, ale naštěstí bylo kolem mě zbraní docela dost, takže jsem se nemusel bát o to, že mi dojdou náboje.
Vysílačka nefungovala, zato ty jejich ano, takže mi došlo, že nejspíš ruší náš signál.
A to znamenalo jedině to, že se Tyrell nějak dozvěděl, co se tu děje.
Jak na to přišel, budu muset zjistit potom. Každopádně, když se jeho chlapi chovali takhle, on nejspíš nebude daleko.
Doufal jsem jen, že všichni ostatní budou v pořádku a nějak se odsud dostanou ven.
Teď už to bylo v podstatě každý sám za sebe.
Bez spojení, bez přehledu toho, co se děje jinde.
Naštěstí jsme byli všichni dost trénovaní a vycvičení, takže jsem doufal, že všichni budou v pohodě.
Thomas
Trvalo nějakou chvíli, než jsme se dostali k tomu vedlejšímu domu, kolem kterého se pohybovali další muži. Na moment jsme se zastavili, schovaní za stromy, abychom se posunky se domluvili, jak dál. Ale než jsme stihli cokoliv vymyslet, najednou se dalo všechno do pohybu.
Měli jsme co dělat, abychom nepřišli o hlavu, ale Jaden byl jak nezastavitelná lavina a hodně nám pomohl s těmi, co byli venku. Tu vzdálenost k domku jsme překonali velice rychle, a ještě rychleji jsme vletěli do baráku.
Hned za dveřmi jsme museli uskočit za nábytek, který tady v chodbové hale byl. Okamžitě jsme oba schovali tlumiče, protože by teď byli jen na škodu, a snažili se probít cestu ke dveřím, které evidentně vedly do sklepení. Jo, ty dveře ti chlapy bránili snad víc než samotného prezidenta. Služka, která se objevila nahoře na schodech, jen zaječela a utíkala se schovat. Rozumná holka…
Měli jsme štěstí. Spíš jsme měli přesnější mušku než ti tři, co tu po nás stříleli. Kdyby se uklidnili a pořádně zamířili, byl by z nás už cedník. Přesto jsem si všiml, že Mark krvácí na ruce, jak ho nejspíš některé z kulek škrábla.
Rychle jsem mu to zkontroloval, ale odstrčil mě s tím, že to nic není. A ve chvíli, kdy mě odstrčil, dveřmi proletěly další kulky. A to už jsem se nasral.
Sáhl jsem za pas a za další chvíli jsem vykopnul dveře a dovnitř letěl zábleskový granát. V duchu jsem děkoval Mateusovi a Ruanovi, že nás dobře vyzbrojili. Ale nečekali jsme na nic a hned jsme vpadli dovnitř.
První dva oslepené chlapy jsme sundali hned na schodech. Třetího sejmul Mark ránou do hrudi. Jen zachroptěl a pak se svezl po schodech dolů.
Ale problém nastal ve chvíli, kdy jsem se dostali za další dveře.
Mark
Pořád jsem si opakoval, abych zůstal v klidu. Pořád, i ve chvíli, kdy jsme vlezli do tohoto sídla. Ale přesto se mi občas stáhnul žaludek, místy ztratil soustředění, když stres přebral vládu. A v jednom momentě mě to mohlo stát život. Naštěstí jsem zaregistroval toho chlapa, jak se na mě otáčí a skočil jsem za první komodu. Škrábnutí na ruce byla malá cena za to, že jsem mohl přijít o život.
Hodně nám pomohlo to, že byl Thomas vybavený lépe než já. To, že oslepil ty chlapy a vytrhnul je z koncentrace, znamenalo pro nás o tři útočníky méně.
Ale ten Ernesto…
Thomas měl co dělat. A pokud je ten chlap tak dobrý, kdo ví, jak jsou na tom potom kluci s Julianem a Blainem. Už jsme dávno z jejich reakcí, jejich pokřikování a mluvení z jejich vysílaček, pochopili, že ti dva se vrátili. A i proto se to tu najednou strhlo doslova v boj o přežití.
V první moment jsem chtěl přiskočit k Mateusovi a sundat ho z té zatracené kladky. Ale jen jsem nakonec pohmatem zjistil, jestli žije, a pak jsem musel uhýbat před dalším, který vběhl dolů za námi. Ani on se tentokrát neodvažoval střílet, aby netrefil Ernesta, a tak přišly na řadu pěsti. V jednu chvíli jsem proletěl na druhou stranu a zastavil se o zeď. Na moment jsem zůstal otřeseně ležet, ale ve chvíli, kdy se ke mně přiblížil, jsem sáhnul po noži…
Ještě pár okamžiků trvalo, než jsem ze sebe shodil jeho těžké tělo, abych se mohl nadechnout. Ruka mě bolela, rukáv jsem měl celý od krve, a cítil jsem snad každý sval. Ještě jsem měl problém popadnout dech, když jsem skočil po své zbrani a křiknul na Thomase…
Thomas
Nejspíš řeknu Xi-Wangovi, ať mě začne trénovat. Nejsem úplný mamlas, ale s tímhle Ernestem jsem měl vážně co dělat. Už jsem od něj schytal pár pořádných ran. Po jedné se mi na chvilku zatmělo před očima, po další jsem skončil na zemi.
Podle bolesti mi nejspíš zlomil ruku v zápěstí, ale i za cenu, že ze mě bude mrzák, jsem to musel ignorovat. Raději to než být mrtvý.
Teď už to nebylo o zbraních ale o boj holýma rukama. Ale já se nemínil rvát. A ani Mark. Věděli jsme, že proti tomuhle nemáme šanci. Podle toho, jak na sebe pokřikovali, to byl Ernesto, Blaineho poskok.
Ale vyrazil mi zbraň z ruky, a chtě nechtě, jsem musel popadnout první desku, co byla po ruce.
Viděl jsem po očku Marka, jak se pustil do rvačky ještě s jedním. I Mateuse, který vypadal opravdu hrozně a měl jsem obavy, jestli ještě žije.
Ale teď jsme museli vyřídit tyhle dva, jinak se odsud nedostaneme.
Cuknul jsem sebou, když jsem zaslechl výstřel. Markovi se ale podařilo vytáhnout nůž, a ten druhý vzápětí ležel s dírou v břiše pod Mateusovýma nohama.
„Thomasi!“ křiknul na mě Mark a já zahlédl nepatrný pohyb hlavy.
A současně s mou šipkou k zemi se ozvaly další dva výstřely.
Ještě chvíli jsem ležel, a jen se díval na toho chlapa, který mi dal pořádně zabrat. Snažil jsem se popadnout dech, uklidnit se, a doufal jsem, že se už nezvedne.
Mark k němu opatrně došel s namířenou zbraní, nohou ho otočil na záda. Jeho mrtvolný pohled byla jasná známka, že je po něm.
Okamžitě jsme se oba, jak na povel, vrhli k Mateusovi. Odkopl jsem tu mrtvolu pod jeho nohama, podchytil ho, a Mark mu rozřezával řemeny, za které byl spoutaný ke kladce.
„Až budeš v pořádku, tak se připrav, že ti dám přes hubu, že se nevzpamatuješ měsíc,“ vrčel jsem na Mateuse, ale rozhodně jsem byl rád, že je na živu.
Mateus
Ani nevím, jestli bych si to příště rozmyslel.
Samozřejmě, že jsem si několikrát přál umřít, a myslím, že jsem to na toho hajzla Blaina, a to jeho psisko i křičel, když mě mučili a snažili se ze mě dostat nějaké informace.
Ale na druhou stranu… Utěšoval jsem se tím, že jsem udělal dobrou věc, která zase pomůže klukům.
A pokud mám chcípnout, aby oni dostali Juliana, udělám to s úsměvem na rtech.
Stejně bych nikomu nechyběl, tak co.
Neřekl jsem jim samozřejmě ani pumpička, kromě toho, že jsem po nich řval, jací jsou to idioti, pak teda to, že mě raději mají zabít, na což nejsem moc hrdý, když mi po jednom obzvláště bolestivém Blainově zákroku ruply nervy. Ale jinak jsem jim neřekl nic.
Netušil jsem, proč mě pořád nechává na živu.
Volavku ze mě udělat nemohl, protože netušil, jestli s někým nespolupracuju, a podle toho, jak se jednou bavil s tím psiskem Ernestem, Julian si myslel, že to byla moje vlastní iniciativa.
Ani se nezdálo, že by něco prozradil Peter. Jediné, co jsem se dozvěděl, bylo, že Julian odpráskl pět chlapů, co měli zrovna službu ve chvíli, kdy jsem vnikl dovnitř.
No, jejich smůla, já je litovat rozhodně nebudu.
Každopádně, ať to bylo, jak chtělo, nějak jsem nepředpokládal, že mě někdo půjde zachránit.
Vlastně, posledních pár hodin jsem neměl už myšlenky na nic, když mě Ernesto zřídil tak, že jsem sotva dokázal udržet oči otevřené.
Ale nejspíš jsem na moment odpadl, protože mě najednou probral nějaký hluk a střelba, který byly až moc blízko. Nedařilo se mi zaostřit, abych rozeznal postavy kolem mě, a hlasy, které ke mě doléhaly a podvědomě jsem je znal.
Až když jsem na sobě ucítil dotek a uslyšel ta slova, tlak na mé tělo zmizel a konečně se mi podařilo zaostřit, skoro jsem se rozbrečel úlevou.
„Nic… nic jsem… jim neřekl… nic… neřekl… nic jsem… neřekl… neřekl jsem… nic…" zachrčel jsem a opřel se o Thomasovo pevné tělo.
Kdybych byl v lepší kondici, asi bych se vytasil z nějakou super hláškou, ale takhle jsem jen doufal, že mě nevyhodí u prvního baráku.
Thomas
Když jsem podchytil Mateuse a on něco začal mumlat, nevěděl jsem, jestli mám být rád, že je na živu, nebo mu hned jednu trefit za to, že tak riskoval.
„My víme, že jsi nic neřekl,“ řekl jsem polohlasně a pevně jsem ho chytil, aby mi nespadl. „Ještě vydrž, dostaneme tě odsud.“
„Nemůžeme se vrátit stejnou cestou, jednak se ani nedostaneme k hlavnímu domu, nevíme, jak to vypadá uvnitř, a…“ ozval se Mark, který ho rychle zkontroloval a pak se zamračil nad mým modrajícím zápěstím.
„…Mateus by to nezvládl,“ dodal ještě, a když jsme se dostali nahoru k hlavním dveřím, opatrně vykouknul ven.
Vypadalo to, že je kolem tohoto domu klid a všechno se soustředilo na hlavní dům a hlavní bránu. Rozhlédli se kolem. Všechen boj, kravál, se soustředil kolem hlavního domu a tady byl až hrozivý klid.
Mark kývnul hlavou k Jeepu, který tam stál. Byla to šance. Snad se nám podaří nastartovat před dráty… Už jsme chtěli po domluvě vyběhnout ven, když jsme za sebou zaslechli šramot. Prudce jsem se otočil s namířenou zbraní i přes riziko, že mi Mateus spadne. Stejně jako Mark. Málem jsme zastřelili služebnou, která vykukovala z poza sloupu…
„Kde jsou klíče od auta!“ křiknul na ní Mark lámanou portugalštinou a namířil na ni.
Roztřesenou rukou ukázala někam za něho.
„Radil bych vám, abyste odsud utíkala, co nejrychleji a co nejdál,“ doporučil jsem ji, i když nevím, jestli mi rozuměla, zatímco Mark se hned otočil a z menší skříňky vyhrabal klíče.
„Jinak to nepůjde,“ šeptnul a vyběhl ven.
Ještě jednou jsem zkontroloval, jestli je klid, a pak se taky rozběhl k autu. Ten Jeep byl tak akorát, abychom se do něho nacpali a vypadli odsud. Nacpal jsem Mateuse dozadu a naskočil k němu.
„Musíme to projet, nemůžeme se zdržovat a hledat, jak se brána otevírá. Držte se!“ křiknul Mark, když nastartoval.
Sešlápnul pedál, protočil kola, a pak se na plný plyn rozjel proti bráně.
Jen jsem stihl dokleknout na podlahu a zalehnout Mateuse, a modlit se, aby to vyšlo…
Tiras
Asi fakt stárnu a měl bych svou práci pověsit na hřebík, když nejsem schopný zvládnout jednoho chlapa. A výmluva toho, že mě překvapil a omráčil, proto rozhodil mé soustředění a smysly, a mé tělo nereagovalo jako normálně, mi moc nepomáhala.
Už jsem docela i chápal, proč je Blaine, jaký je. A taky to, proč se Tyrell dostal tam, kde je.
Nebylo radno ho podceňovat, nebo od něj čekat nějaké slitování.
Věděl jsem, že tohle skončí buď, a nebo.
Asi nejhorší pro mě bylo, když mě neustále zasypával posměšky o tom, jaký Efraim je.
Jak ho nechal ve svém speciálním pokoji, tři dny ojíždět všema chlapama, co tu měl, jak si to rozdával s Peterem a Blainem, jak si spolu dávali orgie, jak se mu to strašně líbilo, a jaký je to pro mě pocit vědět, že na něj hrabalo tolik chlapů.
Vždycky to byla děvka a vždycky děvkou zůstane.
To byl nejspíš ten přelom. Ta hranice mé snesitelnosti, kdy jsem se snažil nevnímat jeho slova.
Ten zlom, kdy už mi bylo jedno, jak to pro mě dopadne.
Ten vztek, ta zuřivost, byla asi stejná, jako tehdy, když jsem zjistil, co se stalo Shayovi. Nebo když jsem zjistil, co je Tristan zač.
I za cenu nože ve stehně, jsem jako obránce v ragby, popadl Tyrella kolem pasu, pomalu ani nevnímal, když mi loktem málem přerazil páteř a pěstí žebra, pevně jsem ho zmáčkl, a prostě i s ním vypadl na chodbu.
Pěkně skrz zavřené dveře.
I když ho to ochromilo, přesto mi po pádu, kdy jsem ho na moment pustil, dal kolenem do brady, až se mi zatmělo před očima, a měl jsem dojem, že mi vypadly všechny zuby.
Další kopanec ale už nestihl, protože jsem ho jednoduše popadl za nohu a smýkl s ním na zem.
Nebyl jsem na to moc hrdý.
Spíš, než nějakému boji, se to pořád dalo přirovnat k válení v bahně.
Ale díky tomu, že jsem se nejspíš pořád dokázal bránit, a tomu, že jsem ho prohodil dveřma, jsem začínal cítit, že i Tyrellovi dochází dech.
A v nestřežené chvíli, kdy se mu podařilo postavit se na nohy a já zůstal v kleče na zemi, potom, co se rozmáchl nohou, jsem mu uštědřil ránu do koulí, až vyhekl a zlomil se v pase.
A tentokrát to bylo moje koleno, co mu přistálo na ksichtě, až zachroptěl.
Zahlédl jsem zbraň kousek od sebe, která se sem nejspíš dostala s tím, jak jsme se váleli na zemi, ale kašlal jsem na ni. Prostě jsem Tyrella popadl, chytl ho za zátylek, a pak mu hlavou třískl o zeď, až to zadunělo. A znovu a znovu. Znovu a znovu a znovu a znovu.
Nevnímal jsem to, že jeho tělo už dávno ochablo, ani to, že jsem zacákaný od jeho krve a možná na mě visí někde kousky mozku. Prostě jsem s ním mlátil a mlátil, abych ze sebe vybil všechno, co jsem v sobě tak dlouho držel…
Do reality mě vrátil až hluk na chodbě, který se najednou přiblížil.
Nevím, jestli tentokrát při mně stálo konečně štěstí, nebo se lekli toho, jak vypadám, nebo v tom kusu masa, co jsem držel, poznali Tyrella a došlo jim, že je kaput… Každopádně, když ti čtyři chlapi se samopaly vletěli do chodby, místo toho, aby z nás udělali cedník, prostě se otočili a zdrhli pryč.
Teprve pak jsem Tyrella odhodil na zem a s funěním do něj ještě několikrát kopnul.
S prudkým oddechováním jsem se otočil na Efa, který nikam neutekl, i když jsem ho o to žádal a natáhl k němu ruku.
„Je po všem," zachrčel jsem. „Jedeme… jedeme domů?"
Nevím, jestli mě ještě pořád bude chtít. Nevím to.
Ale já jeho ano. Je mi jedno, co se tu dělo. Je mi jedno to, co o něm říkal Tyrell. Pro mě je to pořád můj Efraim.
Můj milovaný Efraim.
Efraim
Stál jsem na chodbě a jen se díval dovnitř, jak Julian dává mému milovanému Tirovi zabrat.
Dokonce jsem zapomněl i na to, že bych brečet. Jen jsem se třásl, svíral ruce k sobě, a dýchal, jako bych byl v posledním tažení.
Nemohl jsem odejít. Neudělal bych to, ani kdyby Julian vyhrál. Zůstal bych tady a klidně bych se nechal zabít, protože bez Tira jsem odejít nechtěl.
Kdyby ho Julian zabil, neměl by můj život už žádný smysl.
Občas jsem sebou cuknul, nebo vykřiknul, když to vypadalo, že Julian Tira vážně zabije. Ale ten se z toho zatím pokaždé dostal a zuřivě to vracel Julianovi zpátky.
Chtěl jsem znovu zakřičet, skoro jsem znovu začal i brečet, když jsem slyšel, co všechno tady Julian vyřval, ale zahlédl jsem na konci chodby pohyb.
Rychle, jak jen to šlo, i za cenu úrazu, jsem vběhl do pokoje a konečky prstů zachytil kliku a dveře za sebou zabouchnul. Měl jsem strach, že ten chlap sem vletí a Tira zastřelí…
Rány se na chodbě ozvaly, pak nějaké hlasy, ale k pokoji nikdo nešel. Odsunul jsem se pro jistotu ode dveří a zapřel se vedle nich o stěnu, abych co nejméně Tirovi zavazel.
A ještě, že jsem to udělal. Tir se opravdu naštval, nehleděl na nůž, který proti němu mířil, popadl Juliana, nabral ho v pase a proletěl s ním těmi zavřenými dveřmi až na chodbu.
Měl jsem strach se tam vůbec podívat.
Slyšel jsem rány, nadávky, řvaní. Slyšel jsem hlavně TIrův hlas…
S velkým strachem, se srdcem skoro v krku a celý roztřesený jsem opatrně vykouknul na chodbu, když jsem zaslechl nějaké spěšné kroky pryč…
Můj pohled se zastavil na domláceném Julianovi, který ležel na zemi a zřejmě už ani nedýchal.
Stále jsem nemohl uvěřit tomu, že je konec, že je po něm. Měl jsem strach se vůbec pohnout.
Až ve chvíli, kdy na mě promluvil Tir, jsem k němu zvedl hlavu.
Bylo mi jedno, jak vypadá, bylo mi jedno, že je celý zakrvácený, zapomněl jsem i na to, že je zraněný…
První dva kroky byly váhavé, další ale rychlé. Narazil jsem do jeho těla, opřel se čelem o jeho hruď.
„Já nechtěl… nechtěl jsem… on… chtěl zabít Peteho, když… já… já to nechtěl…“ vzlykal jsem do jeho špinavého trika a celý jsem se třásl. „Nechtěl jsem… chtěl jsem domů… za tebou… chci jít domů…“
Xi-Wang
Byl jsem rád, že Ruan bez problémů odešel i s Peterem, a doufal jsem, že v pořádku dorazí na místo, kde jsme se měli setkat.
Zkontroloval jsem, že opravdu jsou pryč, zkontroloval jsem si, kolik mám zásobníků, a pak jsem opatrně vykouknul na chodbu.
Vypadalo to, že se to tady trochu uklidnilo, i když nahoře na patře byl docela rachot a místy jsem zaslechl Tirův řev.
A rozhodl jsem se jít mu na pomoc.
Vyběhl jsem na chodbu, ale hned u druhých dveří, které byly schovány nahoře na patře, jsem narazil na chlapa, co z nich právě vybíhal a něco řval do vysílačky. Než se nadál, vysílačku měl zaraženou mezi zubama, svoji zbraň někde pod schody, moji ruku pod krkem a druhou s pistolí u jeho spánku.
„Dovnitř!“ postrčil jsem ho do těch dveří, když jsem viděl, co tam všechno je.
Jen koutkem oka jsem zahlédl postavu, jak rychle zabíhá do jednoho z pokojů, odkud jsem slyšel Tira, a doufal jsem, že to zvládne. Já teď měl jinou práci.
Smýknul jsem s chlapem ke stolu, na kterém stály dva monitory a vedle dva počítače.
Hned jsem viděl, že je to napojeno na kamery. A ještě jedna věc…
„Vypni rušičku! Hned!“ zatlačil jsem mu zbraň na spánek a víc ho přiškrtil.
Málem si zlomil ruku, jak se rychle natáhl ke stolu, a za chvilku se mi v uchu ozvalo jemné zapraskání a pak Calebův hlas.
Rychle jsem se zeptal, co jsem potřeboval vědět, ale nedal mi přijatelnou odpověď. Tohle by mi zabralo moc času, budu na to muset jinak… A rozhodně jsem to udělal chtěl, protože to, co jsem viděl na druhém velkém monitoru, mi otvíralo kudlu v kapse.
„Honil sis tady u toho péro?“ zasyčel jsem na toho chlapa, popadl ho za vlasy a narval ho ksichtem doslova na monitor, až si o něho rozbil hlavu.
„Kde jsou záznamy!“
Jen něco zachrčel a pak ukázal rukou na počítače a na jednu skříň.
„Ještě někde?!“
Zavrtěl hlavou, a když viděl, že se můj prst na spoušti pohnul, zuřivě vrtěl hlavou že ne, že nelže, že opravdu nikde jinde nic není…
To mi stačilo. Rozmáchl jsem se a pažbou do spánku jsem ho uspal. Jestli tohle všechno přežije, ale bude už druhá věc. Teď, když jsem viděl ten záznam, jak znásilňovali Efa a Peteho, měl jsem chuť tu všechny zabít.
Odhodil jsem chlapa bokem. Popadl jsem jeho samopal, kousek odstoupil a pak ty dva počítače rozstřílel na maděru. Přeběhl jsem ke skříni. Otevřel jsem ji… I tady jsem nasázel pořádnou dávku ze samopalu, a když došly náboje, odhodil jsem ho. Přeběhl jsem ke dveřím, odjistil jediný granát, který jsem měl, mrsknul s ním do skříně, a rychle jsem hodil šipku bokem.
Po té ráně se otřásl skoro celý dům, a já jen doufal, že nám nespadne na hlavu. Čtyři chlapi, co právě sbíhali schody dolů se jen přikrčili, a pak rychle utíkali ven. Štěstí pro mě.
A když jsem zvedl hlavu, uviděl jsem Tirase a Efraima.
„Musíme pryč!“ zařval jsem, jak mi pořád zvonilo v uších. „Dělejte! Caleb už poslal echo armádě a počítám, že tu budou tak do hodiny! Pohněte!“ řval jsem současně s Calebem, který nám do vysílačky říkal to samé.
Vstal jsem, trochu neohrabaně se rozběhl k těm dvěma. Uvolnil jsem Efraimovi spoutané ruce, přecvakl náramek s GPS, a pak se pohledem zastavil na té mrtvole za kluky, a zapřemýšlel, jak moc Tiras musel zuřit. A to ještě neviděl ty videa…
Do reality mě vrátil Caleb, který na nás naléhal, abychom okamžitě vypadli.
„Tak dělejte!“ zařval jsem na ně, a vzápětí zakurvoval, když se mi něco zaseklo do zad, pak do ramene, a na Tirovo rameno doskočil velký chlupatý kocour.
Tiras
Objal jsem Efa, když ke mně přiběhl, nehledě na to, že jsem ho celého zašpinil. Ale to, že byl u mě, to že řekl, že chce jít se mnou domů, že na mě nezapomněl…
Věnoval jsem mu rychlý polibek, a pak už ho popadl za ruku.
Když se barák otřásl, přikrčil jsem se a Efa schoval pod sebou v případné hrozbě, ale nakonec se ukázalo, že si to jen Xi-Wang chladil žáhu.
Jakmile nás popohnal dopředu, a pak zanadával, napjal jsem se v domnění útoku, ale to jen King na sebe chtěl upozornit, že je tu taky.
„Ty chlupatá obludo! Málem jsem na tebe zapomněl!" křikl jsem na něho, když na mě uraženě zaprskal, a pak skočil po Efovi, div ho nesrazil na zem.
Kolem domu se rozléhala střelba, dokonce jsem zaslechl i další nezaměnitelný zvuk granátu, a to mě popohnalo dopředu.
O kousek dál jsem Efa, který držel Kinga, jednoduše popadl kolem pasu a částečně si ho přehodil přes rameno, abysme mohli běžet rychleji.
„Musíme sehnat auto!" zařval jsem na Xi-Wanga a doslova hleděl na to peklo, co se rozpoutalo před hlavní bránou.
Jaden a Aria se očividně činili, a pak jsem jen tak tak uskočil před autem, které rychle mířilo k zadní bráně.
Ruan a Peter byli podle Caleba už skoro u letiště, k sídlu se začínaly sjíždět auta, nejspíš Tyrellovi poskoci, co byli na festivalu, Blaina jsem nikde neviděl, a to nejdůležitější, pro co jsem přišel, jsem měl.
Když ve vysílačce znovu zapraskalo a Caleb nám hlásil, že se Markovi a Thomasovi podařilo zachránit Mateuse a jedou pryč, oddechl jsem si.
„Támhle!" ukázal jsem na jeden odstavený džíp u vedlejší budovy, a jen tak tak se ukryl za sloupem, když na nás někdo spustil palbu.
I přes to všechno bylo slyšet, jak Jaden nadává a řve na všechny okolo, což taky na klidu nikomu nepřidalo, a když se střelba utišila, vyběhl jsem z úkrytu směrem k autu.
Xi-Wang
Naštěstí se ti dva vzpamatovali. Efraim popadl kocoura, toho, kterého sem zřejmě přitáhl Tyrell společně s ním. Tir popadl Efa, a už jsme rychle sbíhali schody a vyběhli ven.
Bylo to vážně o hubu. Nebylo ani pořádně poznat, kdo na koho míří. Museli jsem se schovat, když na nás někdo začal střílet, ale po chvilce se ozvala rána, a střelba ustala.
„Vypadněte!“ zařval Jaden do vysílačky, a vzápětí se znovu ozvala střelba.
„Odvezte moji prdelku pryč! My je zdržíme, a pak půjdeme za vámi! Pohněte, kurva!“ ozvala se vztekle Aria.
A my poslechli.
Když se střelba a útoky soustředily k hlavní bráně, začalo se tam pohybovat více chlapů, kteří sami byli zmatení a nevěděli, kolik protivníků vlastně u hlavní brány je, využili jsme toho a rozběhli se k odstavenému autu. K našemu štěstí to byl džíp, a k našemu druhému štěstí měl v zapalování klíče.
„Budu řídit!“ zařval jsem na Tira, a hned jsem naskočil na místo řidiče.
„Dejte bacha na Blaina! Nevíme, kde je!“ ozval se znovu Jaden ve vysílačce.
„Je kaput! Zrušil jsem ho!“ odpověděl jsem mu znovu až moc hlasitě, jak jsem měl pořád zalehlé uši.
V momentě, kdy na mě Tiras křiknul, že jsou ready, vyjel jsem. Měl jsem jasný cíl. Zadní brána. Museli jsme projet skoro celým pozemkem, až k druhé zadní budově. Ale zdálo se, že je tam klid, a hlavní bránou bychom neprojeli.
Jen koutkem oka jsem zahlédl pár mrtvol před vedlejší budovou, a pak už jsme projeli rozvalenou bránou. Kousek za ní jsme ještě málem srazili nějakou ženskou, která odsud utíkala.
„Držte se!“ křiknul jsem znovu na Efraima a Tirase, a přišlápl pedál plynu až k podlaze, když jsme za zády nechali to hotové peklo, které jsme tam rozpoutali…
Mířil jsem rovnou na letiště. Nemělo smysl teď jet k autům, když Ruan a Peter už odjeli na letiště, i s Tirovými věcmi a Efraimovými doklady. Jen jsem doufal, že se za nimi nikdo nepustil, stejně jako za Markem a Thomasem, kteří brali Mateuse.
Doufal jsem, že i Jaden a Aria se dostanou včas pryč, protože Brazilská armáda, kterou snad jako jedinou neměl Tyrell pod palcem, už mířila sem s informací, že se tu rozpoutala válka drogové mafie…
Jel jsem rychle s přáním, aby tohle už skončilo, a já se mohl vrátit za svým Li-Wei…
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Jaden
Pleskl jsem si tamponek s desinfekcí na paži a zakurvoval, když to zaštípalo.
Seděl jsem v hotelovém pokoji u Chrise a poslouchal Li-Weie, jak brečí do vysílačky, loučí se s Tirasem a Calebem, přeje všem čtyřem šťastný dolet, a prosí Xi-Wanga, Ruana a Nathana, aby byli opatrní při cestě zpátky.
Chris nám teď naléval panáka, protože obzvláště já ho fakt potřeboval, a vypadalo to, že Aria je schopná vyžrat celou flašku, jak byla v ráži, a pořád si něco drmolila pod nosem.
Bylo to asi deset minut, co jsme se vrátili, a můj dech se ještě úplně neuklidnil, zvláště potom, co jsem hned po příjezdu skočil na Chrise a pořádně ho pomačkal, jak jsem byl rád, že ho zase vidím. A že to tentokrát bylo opravdu o hubu.
Těch chlapů tam bylo jak sraček a byli otravní jak vši. Nechtěli se vzdát a na mě s Arií v podstatě bylo, udržet je v plné pozornosti na nás, aby ostatní mohli vypadnout.
Bez vysílačky jsme ani netušili, jak to vypadá s ostatními a vytáhnout mobil a pokecat si, fakt nebyl čas. V jednu chvíli jsem zahlédl Marka s Thomasem, jak skáčou do džípu u domu, u kterého jsem je opustil a jen doufal, že jsou v pořádku a našli i Mateuse.
Pak jsem se musel soustředit zase na hlavní bránu, aby se za nimi nikdo nepustil.
Nevím, jak dlouho to celé trvalo. Mohlo to být pět minut, ale taky padesát.
Každopádně, když jsme pokosili asi tak polovinu osazenstva tohoto doupěte, zapraskalo mi ve vysílačce, jak jsem leknutím zařval, a pak už jen slyšel, jak Caleb hlásí, že je Ruan na cestě na letiště i s Peterem, že Xi právě vyhodil do povětří nějakou místnost, že Tiras oddělal Tyrella a má Efraima i kocoura, a Ximu se podařilo zbavit se Blaina, i když ten nejspíš možná přežil.
Nebyl čas nad tím ale přemýšlet.
Když jsem zahlédl Xiho s Tirasem, pokoušel jsem se jim pročistit cestu k jednomu z dalších aut, co stály nedaleko, a když nám jejich auto konečně zmizelo z dohledu, zůstalo to jen na nás.
No, co říct. Už nejsem nejmladší a Aria je pořád přece jen ženská.
Oba jsme to odnesli, i když to byli jen povrchové škrábance.
Každopádně, důležité bylo, že Mateus teď ležel vedle v pokoji, staral se o něj Nathanův doktor, a ti čtyři byli na letišti blízko k tomu, aby se dostali domů.
Město bylo zaměstnané festivalem, a nějak to zatím nevypadalo na to, že by se svět zbořil kvůli smrti jednoho drogového sviňáka. A jestli se do toho obula armáda, nejspíš se to hezky rychle zamete pod koberec.
Někteří si konečně oddechnou, jiní asi budou muset hledat jiného sponzora.
Každopádně, tak jako tak, my tu moc dlouho zůstat taky nemohli. Přece jen jsme tu byli neoficiálně a cizáky s bouchačkama tu neradi vidí.
Nathan
Jel jsem s Calebem na letiště okamžitě, jakmile jsme dostali zprávu, že jsou všichni z Julianova sídla pryč. Caleb rychle všechno povypínal, zaklapnul svůj notebook, popadl ho a už s rozběhem naskakoval do auta, do kterého jsem naházel věci a už jsem na něho čekal.
Pořád jsem si říkal, jak jsem moc rád, že se z tama Ruan dostal a je živý. Byl jsem šťastný, že ho nikdo nezabil, i když si on sám možná vyčítal, že tam ostatní musel nechat. Ale v duchu jsem děkoval Xi-Wangovi, že Ruana donutil odejít.
Byl jsem nervózní, rozhozený, a měl jsem co dělat, abych se soustředil na cestu.
Jeli jsme jinudy, než bylo Julianovo sídlo, ale v jednu chvíli jsme museli zastavit a nechat projet armádní vozidla, které mířily přesně tam, kde teď byli ostatní a já jen doufal, že opravdu všichni se stihli dostat pryč.
Neměl jsem vysílačku, jen jsem jedním uchem poslouchal Caleba, který se to snažil koordinovat ještě z auta a nevěděl jsem, co si z toho mám vzít.
Na soukromém letišti jsme byli asi za půl hodiny. Hned jak jsme dojeli, viděl jsem pohyb kolem jednoho auta, které bylo stejné jako to, které už stálo opodál. V první chvíli jsem se lekl, že sem přijel Julian se svými chlapy, ale když jsem zaostřil, poznal jsem známé tváře…
Caleb vyskakoval z auta snad ještě za jízdy. V tuhle chvíli byl snad nejživější za celou dobu, co jsem měl tu čest ho poznat. Ale když jsem viděl jeho přítele…
Na živo daleko krásnější než na fotce, a já se už nedivil, že si ho Julian vzal společně s Efraimem.
Rychle jsme nastoupili do letadla, abychom si ještě řekli to nejnutnější. Seznámil jsem se s Efraimem, a sám jsem mu sundal prsten, který zase začal rvát dolů a nešlo mu to. Bylo mi jasné, od koho je a proč se ho tak divoce snaží zbavit.
Se slibem, že brzy přijedu do Států, až se to tady uklidní, jsme pak s Ruanem a Xim vystoupili.
Ještě jsme chvíli stáli a dívali se, jak letadlo najíždí na ranvej, a pak podle pokynů nabírá rychlost a zvedá se k nebi…
Cesta do hotelu byla už o něco pomalejší. Ruan s Xim nasedli každý do jednoho z džípů, a zamířili jsme mimo město, kde jsme auta nechali v lese, daleko od hlavní cesty. A pak už nebránilo nic v tom, abychom se vlastními auty vrátili na hotel.
Díky festivalu jsme byli prakticky neviditelní, i když Xi a Ruan vypadali dost děsně. A to jsem neviděl ještě ostatní. Podle toho, co jsem stihl pochytit, tak si každý odnesl nějaké zranění, a Thomas dokonce bude nějakou chvíli chodit se sádrou na ruce.
Teprve, když jsme dorazili do hotelu a vyjížděli jsme soukromým výtahem nahoru k Chrisovým pokojů, moje nervy povolily. Nedokázal jsem zastavit ten třes v rukách, začal jsem rychle dýchat, a měl jsem pocit, že odpadnu.
„Strach… měl jsem… strach… strašný strach… bál jsem se…“ mumlal jsem a zarazil jsem obličej do Ruanovy hrudi tak prudce, až jsem ho narazil na nerezovou stěnu výtahu.
„Už budeš mít klid, Nathane,“ poplácal mě Xi-Wang po zádech a rukávem si setřel krev z tváře. Ale řekl bych, že to jen zhoršil.
„Už je po něm. Už tě nebude trápit,“ dodal ještě a vystoupil z výtahu, když se otevřely dveře.
Jen stěží jsem se udržel, abych nezačal propadat nějaké hysterii. Jako v mátohách jsem vešel do pokoje a hned na prahu jsem se málem přerazil.
„Regeme!“ vykřikl jsem. „Jak se tu dostal?!“
Sehnul jsem se a chytil jsem Julianova kocoura do náruče.
„Spal v autě, s kterým jsme ujeli,“ zabručel Thomas, který se ukázal v druhých dveřích do ložnice.
Došlo mi to. V tuhle chvíli, kdy jsem držel v rukách Julianova kocoura, mi to naplno došlo, a já nevěděl, jestli mám být šťastný, nebo smutnit.
Julian tu už není… Julian tu už nebude… Nikdy…
A v tu chvíli jsem se roztřásl ještě víc a do Regemova kožíšku začaly dopadat slzy z mých očí…