Tiras
Konečně!
Konečně někdo vyslyšel mé prosby! Tohle bylo snad poprvé, kdy jsem se opravu modlil. Od chvíle, kdy mi Ef zmizel před nosem, přes zjištění, že za vším je Morgan, alias drogový boss z Brazílie, Tyrell, který kdysi od bývalého Efova pasáka Efa odkoupil, až po příjezd do Manasusu a potkání Nathana s Ruanem.
Jejich pomoc byla opravu velká. Vlastně všech. A vážil jsem si toho. Opravdu.
Nemuseli to dělat. Byli tu v podstatě kvůli ničemu, a přitom měli třeba své vlastní případy.
Ale…
Zdálo se mi, že všechno trvá prostě až moc dlouho.
Zbytečné plánování, zbytečné přemýšlení, zbytečné natahovaní.
Stejně v takovém případě všechny plány většinou selžou.
Nemělo smysl plánovat, když byl protivník značně nepředvídatelný, a navíc byl na vlastním území.
A co si budeme povídat, měl všechny trumfy v ruce.
Každý den bez Efraima byl pro mě jako hřebík do rakve. A i když jsem se třeba tvářil normálně a klidně, pořád jsem byl myšlenkami u něj a přemýšlel, co asi dělá, a jak se má.
Na rozdíl od Caleba jsem nepochyboval o tom, že Ef žije. Když si dal Morgan takovou práci s tím, aby ho unesl, tak by ho jen tak nezabil.
V to jsem doufal a na to jsem se upnul.
A, i když jsem po klucích nejednou vyjel, že hovno děláme a můžeme dělat víc, hodně jsem si je oblíbil. Byli opravdu fajn, a doufal jsem, že by se Ef mohl seznámit s Chrisem a Li-Weiem. Určitě se mu oba budou moc líbit.
No, a pak Mateus udělal tu pitomost.
Ne, že bych mu za to v hloubi duše nebyl fakt vděčný, ale takhle jsem to nechtěl.
Teda… Normálně by mi to bylo jedno a nijak se nad tím nepozastavil. Ale věděl jsem, že by mi Ef nikdy neodpustil, kdybych kvůli němu obětoval někoho jiného.
A znovu jsem byl myšlenkami u Efraima, když jsme mířili k Tyrellově sídle, a já jel v autě s Arií, Xi-Wangem a Jadenem, za Ruanem, který jel s Markem a Thomasem.
V kufru jsem pak měl sbalené hadry a v přihrádce svůj a Efův pas.
Když jsem se loučil s Li-Weiem a Chrisem, Li-Wei se rozbrečel a musel jsem mu slíbit, že jakmile budeme s Efem v letadle, dáme jemu a Chrisovi vědět.
Nathanovi jsem poděkoval, poprosil, ať pozdravuje Arnalda, který mi pomohl z toho největšího srabu, a pro jistotu se rozloučil i s ostatníma, kdybysme náhodou museli narychlo zmizet a s ostatními nebyl čas se ani setkat.
„Dobře to dopadne," zabručel za mnou Jaden, když mě vytrhl z myšlenek a stiskl mi povzbudivě rameno.
Jen jsem pokrčil rameny, protože jsem nebyl schopen žádné odpovědi, jak jsem měl stáhnuté celé tělo, napjaté z očekávání.
Jediné, čeho jsem litoval, bylo, že v sídle nebude Tyrell a Blaine.
Pro ty dva jsem totiž měl speciálně vymyšlenou hodně bolestivou smrt, a když v podstatě zmizíme ze země, už k tomu nebudu mít nikdy příležitost.
Efraim
Byl jsem v šoku z toho, co mi Peter šeptem sděloval.
Takže ten lístek nebyl podvrh a Tir je opravdu tady. Srdce mi tlouklo jak bláznivé, nedokázal jsem se uklidnit. Pralo se toho ve mně tolik…
Zaplavil mě pocit štěstí, že mě Tir hledá, že to nevzdal, že si pro mě jde. Stejně jako strach, jak to celé dopadne, kde je ten lístek, jestli mě Tir vůbec najde, a jestli se mu něco nestane.
„Mám strach,“ zašeptal Peter.
„Pete,“ chytl jsem ho za ruce. „Omlouvám se. Je to moje vina, že se tohle všechno stalo. Je mi to moc líto. Vážně se omlouvám. Přijdeme na to, jak se odsud dostat, ano? A kdyby… kdybys… kdybys mě pak už nechtěl nikdy vidět… pochopím to. Nebudu se zlobit… Je mi to vážně líto.“
„Ta svatba,“ zachvěly se mu ruce. „Ty… myslíš to vážně?“
Nereagoval na moje slova omluvy. Zeptal se na tu svatbu…
Nevěděl jsem, co se mu honí hlavou. Jestli mě nenávidí, hnusím se mu, nebo mě lituje, nebo prostě jen nechápe, co se děje…
„Já si Juliana-“
Trhnul jsem sebou a otočil hlavu ke dveřím, když jsem za nimi zaslechl hluk.
„Musím zpátky, jinak budeme mít problém,“ rychle jsem šeptnul a pustil Peteho.
Přeběhl jsem potichu ke dveřím. Hrklo ve mně, když jsem je pootevřel a hleděl na záda jednoho z chlapů.
Naštěstí mě nezaregistroval, protože právě volal na někoho dalšího, zřejmě na druhém konci chodby.
Přivřel jsem dveře jen na malinkou škvírku. Skoro jsem nedýchal, srdce jsem měl až v krku a jen se modlil, aby se neotočil, nebo, nedej Bože, nevešel dovnitř.
Španělsky jsem uměl, sice průměrně, ale uměl. Jenže oni mluvili portugalsky, a z toho jsem pochytil jen něco malinko slovíček, které mi nic neříkaly.
Trvalo asi další minutu, než se ten chlap pohnul. Vykročil za služkou, která tam byla, a já si aspoň pro teď oddychnul.
Ještě chvíli jsem čekal, než jsem se odvážil vykouknout, a když jsem viděl, že je chodba prázdná, rychle jsem vyběhl a zamířil na schodiště. Jen jsem doufal, že za mnou Pete zavře.
Snad při mně stáli všichni svatí, protože se mi povedlo dostat do pokoje nepozorovaně.
Jen co jsem za sebou zavřel, svezl jsem se po dveřích na zem a snažil se to rozdýchat a uklidnit se.
Ale při pohledu na moji postel, jsem zase vstal, přešel k ní, a pečlivě ji začal prohlížet, jestli ten lístek tam přeci jen není někde zapadnutý.
Jaden
Tiras se choval nezvykle poslušně, nejspíš proto, že konečně se dočkal toho, proč vlastně do Manausu přiletěl.
Jen jsem se modlil, aby neudělal nějakou zbrklou pitomost.
Jistě, byl to ostřílený lovec odměn, a měl za sebou nejeden náročný úkol, ale z toho, co vím, tak už mu jednou hráblo, když přišel o svého bráchu.
A kdyby teď měl přijít o Efraima…
Nevím, nevím, jak by to dopadlo.
Sledoval jsem ho celou cestu až k místu, kde jsme měli podle Mateusových instrukcí dojet nejdál, a pak zbytek ujít pěšky.
Shodovalo se to i s tím, co nám řekl Caleb, takže když jsme zaparkovali auta, daleko na to, aby nevzbudily pozornost, ale dost blízko na to, abysme u nich byli včas, když budeme utíkat narychlo ze sídla. Povytahovali jsme všechny věci, ještě jednou se ujistili, že máme všechno a všichni ví, co mají dělat, a pak už se rychlým krokem rozešli k místu, kde byla ukrytá alej.
Opravdu nevím, jestli bysme jí vůbec našli, stejně jako vstup do stoky, a doufal jsem, že Mateus tohle přežije, protože ho napřed zabiju, za to, že tak nesmyslně riskoval, a pak mu poděkuju.
„Jdu první," rozhodl jsem tiše u vchodu do roury. „Nevíme, co nás čeká na druhé straně, a je nesmysl, abysme šli všichni. Mám toho za sebou asi nejvíc z vás, takže když mě chytí, snadno se probiju.
Popřípadě zvládnu nějaké to mučení."
Zašklebil jsem se, a pak už se natlačil do roury.
Byla pro mě dost na těsno, a i tam, kde se nejspíš Mateus bez problému postavil, já musel mít sehnutou hlavu.
Jen jsem doufal, že na mě nevyskočí nějaká potvora, protože to bych asi nedal.
Ne, že bych se jich bál, ale o jedovatého pavouka v ksichtě fakt nestojím.
Byl jsem zpocený jako prase, když jsem se konečně dostal na konec, kde skrz cihly prosvítalo trochu světla, jak mezi nimi chyběla spára.
Nevypadalo to, že by tohle místo někdo našel. Takže byl buď Mateus mrtvý, nebo jim nic neřekl.
Bod pro něj.
Zaposlouchal jsem se, jestli přece jen něco neuslyším, a když se nezdálo, že by někdo někde číhal, potichu jsem odstranil cihly, a pak se s klením prodral skrz tu dírku ven.
Stál jsem v nějakém sklepení, podle fotek stejném, kam se dostal i Mateus.
„Jsem tady. Vidíš mě, Calebe?" zašeptal jsem do vysílačky.
Každý z nás měl na sobě malé detekční zařízení, díky kterému nás mohl Caleb zaměřit a případně nám nahlásit, kde jsou ostatní, pokud by se oni sami nemohli ohlásit.
Ve vysílačce to zašumělo a zapraskalo.
Vypadalo to, že tady není signál, tak jsem musel potichu projít sklepením, dostal jsem se do spižírny, a pak do části kuchyně, kde si Mateus zapnul kameru.
Zkusil jsem to znovu a tentokrát úspěšně.
Caleb mi potvrdil, že detekční čidlo funguje a klukům jsem nahlásil, že na ně čekám.
Vrátil jsem se dolů do sklepení, protože nemělo smysl čekat v kuchyni, kdyby náhodou někdo šel, abych na sebe zbytečně neupozornil moc brzo, a ještě v rychlosti napsal Chrisovi textovku, že jsem uvnitř a zatím bez problémů.
Mark
Nevím, jak Thomas, ale já byl docela nervózní. Už nějakou dobu pracuji u něho, takže se dostanu častěji do terénu, ale předtím jsem byl hlavně v kanceláři a z tama jsem rozdával příkazy. Poslední velká akce, do které jsem se zapojil, byl Ming. A Josh přitom umřel. Často jsem si vyčítal, že to byla moje vina, že jsem jako velitel selhal. Kdybych předpokládal, což jsem měl, že Josh je schopný něco takového udělat, nejspíš by byl naživu.
Sledoval jsem Thomase, jak se oblíká, zatímco jsem si ještě kontroloval své věci.
Nezdálo se na první pohled, že by byl nervózní, ale byl. Znám ho. Mám ho dokonale přečteného.
„Buď na sebe opatrný,“ odepnul si náramek, a stejně jako já ho uložil do kazety, abychom ho při akci neztratili, nebo s ním o něco nezahákli.
Přistoupil ke mně, na moment mě objal a políbil.
„Miluji tě, a nechci tě ztratit,“ zašeptal do rtů, a než jsem stihl cokoliv odpovědět, byl pryč…
Otevřel jsem oči, když do mě Thomas drcnul.
Na chvíli jsem se ztratil v myšlenkách a přestal jsem sledovat cestu.
„Jsme tady,“ dodal ještě, vypnul motor a vystoupili jsme.
Chtěl jsem Thomasovi taky říct, aby byl opatrný, taky že ho miluji, ale už nebyl prostor.
Musel jsem se teď soustředit už jen na akci.
Když jsme zastavili u místa, kudy jsme se měli dostat dovnitř, Jaden šel jako první. My jsme se schovali, kdyby přeci jen náhodou někdo šel kolem a bedlivě sledovali okolí.
Ale zdálo se, že je klid. Občas jsem mrknul, jak je na tom Tir, ale vypadal, že je klidný, jak jen to šlo, a plně soustředěný.
Když se ve sluchátku ozval Jaden, že je čisto a můžeme jít, postupně jsme vycházeli z úkrytu a zalezli dovnitř. Xi-Wang šel první, kdyby bylo potřeba jeho bojového umění, pak šel Tir, za ním Aria a Ruan a já šel poslední hned za Thomasem. Chvilku jsem zápasil s tím, aby byl poklop dobře zavřený a nikdo si nevšiml, že se otevíral, a tak jsem si pak musel pohnout, když jsem prolézal rourou a ostatní už byli kus přede mnou.
Byl jsem překvapený, když jsem vylezl ven a uviděl docela prostornou místnost. Všichni byli připravení na různých místech a jen čekali, až vylezu a zadělám za sebou vchod.
„Jdeme,“ ukázal Jaden gestem a otevřel dveře.
Děj se vůle Boží, pomyslel jsem si v duchu a opatrně vyšel za ostatními…
Tiras
Sice se mi nelíbilo, že Jaden chtěl jít jako první, ale když už jsem se dostal takhle daleko, raději jsem byl zticha a plně se soustředil na to, co má přijít.
Byl jsem… byl jsem nervózní. Hlavně…
Hlavně z toho, jestli mě Efraim vůbec bude chtít vidět.
Přece jen… Je to strašně dlouho. Tak strašně dlouho. Co když si myslí, že jsem se na něj vykašlal?
Mateus s ním nemluvil. Mluvil jen s Peterem. A kdo ví, jestli by se Ef k Peterovi dostal a mohl s ním mluvit.
Když jsem zalezl do roury, snažil jsem se nepopohánět ostatní.
Musel jsem být v klidu, i když to uvnitř mě bublalo doslova jako sopka.
Věřil jsem, že i když je na celém Tyrellově pozemku možná dvacet až třicet chlapů, ten největší problém je Tyrell, Blaine a jeho pravá ruka Ernest, který měl na svědomí Liama.
Ten se pořád taky neprobouzel, z informací, které jsem dostával, ale jeho stav se aspoň nehoršil.
Doufal jsem, že zpátky do Santa Rosy se vrátíme s dobrými zprávami.
I když…
Už asi týden jsem uvažoval nad tím, že se přestěhujeme.
Nemůžu žít ve městě, kde mojí vinou zemřelo tolik lidí úplně zbytečně, a kde mi unesli Efa přímo pod nosem. A buď se přestěhuju sám, když mě nebude Ef chtít nebo půjdeme spolu.
Konečně jsme se všichni dostali z odtokové šachty, kterou Mark zahradil cihlami, aby na první pohled nebylo nic poznat, a já se rozhlédl po velikém sklepení.
Jindy bych ho možná obdivoval, ale teď na to nebyl čas.
„Tady není signál. Ale detekční čipy, co nám Nathan sehnal a Caleb zprovoznil, fungují. Za touhle místností je ještě jedna spižírna, pak schody nahoru do zadní části kuchyně, kde Mateus začal nahrávat. Když jsem byl nahoře, nikoho jsem nezahlédl," informoval Jaden a ukázal za sebe.
Zhluboka jsem se nadechl a vydechl.
„Tak já jdu pro Efa. Kdyby něco, budu se hlásit," zašeptal jsem a vyrazil jako první.
Za sebou jsem zaslechl ještě Marka s Thomasem, kteří se domluvili, že až budou mít signál, spojí se s Calebem, aby jim dal echo ohledně místa, kde by se mohli držet Mateuse, Aria se taky odpojila od ostatních, že půjde hlídat přední část domu, Jaden zjistí, jak je to tu s hlídkami a podpoří Thomase a Marka, případě toho, kdo bude potřebovat, a Xi-Wang s Ruanem projdou zbytek hlavního domu a vyzvednou Petera.
Nepočítal jsem, že Mateuse najdou tady.
Spíš bude držený někde bokem, možná ve stejném sklepení, kde není žádný signál, a odkud by ho nikdo neslyšel.
Ale to už bylo na klucích. Já se musel soustředit na svůj úkol.
Vyběhl jsem schody a přesně podle Jadenových instrukcí se dostal do zadní části kuchyně.
Pohlédl jsem na ostatní, kteří se ke mně taky přidali, kývl na ně, a pak už zmizel bočními dveřmi do jámy lvové.
Thomas
Museli jsme být v klidu, udržet nervy a neudělat chybu. Trochu jsem se obával o Marka, který se moc akcí za poslední roky neúčastnil. A když už, tak většinou z operačního vozu. Ale doufal jsem, že tréninky, které absolvoval, když začal pracovat u mě, a častější práce v terénu, ho vrátila zpátky do kondičky, a on si i připomněl, jak se má kdy zachovat.
Přesto jsem si neodpustil mu říct, aby na sebe byl opatrný.
Když jsme prolézali rourou, občas jsem se mrknul dozadu, jak na tom je. Ale zdál se být v pohodě.
Když jsme vylezli, schovali jsme baterky, a já si hned nachystal zbraň a našrouboval tlumič. Od teď bez ní ani ránu. A podobně se zachovali i ostatní.
Napětí vzrůstalo… A ve chvíli, kdy Tiras vyrazil jako první, ukázal jsem Markovi a vyrazili jsme taky. Náš úkol byl, najít Mateuse.
Podle předpokladů ho určitě nedrželi někde v přepychovém pokoji. A podle plánů, co byl Caleb s Nathanem schopný udělat, tenhle hlavní dům měl sklepení, kam vedly dveře napravo od kuchyně. Jen kousek po chodbě.
Jaden nás jistil, zatímco my s Markem jsme opatrně vyhlédli ven, a když bylo prázdno, vyběhli jsme. Poslední dveře, které v téhle části byly, byly ty naše. Museli jsme být rychlí, protože jsme se neměli kde schovat. Jaden nás jistil, ale přesto jsem byl napjatý jak struna.
Mark opatrně dveře otevřel a nahlédl dovnitř. Ukázal, že je čisto, a opatrně vešel dovnitř. Rozsvíceno bylo, tak pomalu postupoval po schodech dolů a já za ním. Podle šramotu jsme věděli, že dole někdo je.
Za dalších pět minut jsme zase stoupali nahoru, protože sklepení bylo prázdné. Jen uložené nějaké věci a vzadu vinotéka, kde právě byl jeden z chlapů a vybíral si víno. Jeho poslední…
Nestihl nám ani poděkovat, a měl kulku mezi očima.
Byla to nutnost. Měl krátký samopal, a jakmile nás uviděl už ho strhával z ramene dolů. Jen jsme se na moment zastavili, a rozhlíželi se kolem sebe. A když bylo ticho, odtáhli jsme ho za regály, kde na něho nebylo vidět.
„Není tady, přesouváme se,“ zahlásil Mark do vysílačky, když jsme se zastavili u dveří.
A když nám Jaden dal povel, že je čisto, vyběhli jsme ven a rychle mířili na místo, odkud jsme se proplížili ven z domu…
Měli jsme před sebou cíl. Dva domky… Každý na jiný straně a my nevěděli, v kterém Mateus je.
Ale nahrálo nám štěstí. Když jsme to z úkrytu pozorovali dalekohledem, před jedním domkem stáli dva ozbrojení muži a třetí právě vcházel dovnitř.
Schovali jsem dalekohledy. Několikrát jsem se zhluboka nadechl, abych se uklidnil.
Věděl jsem, že je tma, že nás těžko uvidí, pokud se budeme vyhýbat osvětleným místům. Ale tam… tam se budeme muset ukázat, a já jen mohl doufat, že my je uvidíme dříve, než uvidí oni nás…
„Jdeme,“ dal jsem povel a vyrazili jsme.
Tiras
Díky Mateusovi jsem věděl, kde přesně Efraim je, takže jsem šel rovnou na jistotu.
Samozřejmě, že jsem jen tak nemohl pobíhat po domě, ale musel jsem si sakra dávat bacha.
Chytí jednoho z nás a v ohrožení jsou všichni.
Zbraň s tlumičem jsem měl připravenou v ruce, a rozhodně se to vyplatilo.
Nebyl čas rozeznávat ty hodné a ty dobré. Nebyl čas na otázky.
Služebná, co se mi připletla pod nohy, když jsem právě zahýbal za roh, měla prostě smůlu.
Odklidil jsem ji za první dveře, které šly otevřít, a pak pomalu postupoval v cestě.
I když nebyla ještě úplná tma, spíš v domě panovalo pološero, vyhýbal jsem se, co možná nejvíc, nejviditelnějším místům i z venčí, kdyby náhodou měl Tyrell někde hlídky, odkud by dům sledovali dalekohledy.
Ne, všechno se dá zjistit přes satelit, a navíc Tyrell byl nevyzpytatelný.
Kdo ví, co ho napadlo potom, co našel Mateuse.
Připadalo mi to jako věčnost, než jsem se konečně dostal ke dveřím, za kterými by měl být Ef.
Cestou jsem kromě služebné narazil ještě na jednoho chlapa, který stihl akorát otevřít hubu, ale nestihl už vydat ani hlásku.
I jeho jsem schoval, aby na něj nikdo hned nepřišel, spojil se s Calebem, jestli je všechno ok, a když zahlásil, že není žádný problém, opatrně jsem stiskl kliku a pootevřel dveře.
Nakoukl jsem dovnitř, jestli je v pokoji sám, a když jsem zahlédl, že sedí na posteli, opřený o pelest a čte si nějakou knihu, srdce mi málem vyskočilo z hrudi.
Potichu jsem vklouzl do pokoje, ještě tišeji zavřel a přiblížil se k posteli na co nejmenší vzdálenost, kdy už si mě Ef musel všimnout.
Tolik jsem mu toho chtěl říct. Tolik jsem toho měl na mysli, ale když jsem mu konečně pohlédl do očí, když jsem ho konečně uviděl, dokázal jsem akorát otevřít pusu a jen stát a hledět.
Nedokázal jsem pohnout ani prstem, jen se na Efa díval, viděl, jak mírně pohubnul, jak je bledý, jeho oči nezáří tak krásně jako vždy, a ruce se mírně chvějí.
Ruce na kterých…
Zarazil jsem se a nedokázal spustit pohled z prstenu na Efově prstě.
Zapomněl na mě? Je to skutečně tak? Čekal tak dlouho, až ho to přestalo bavit? Je pro něj Julian lepší? Je s ním šťastnější? Chce to takhle?
Zašustění látky mě přivedlo zpátky do reality a já znovu Efovi pohlédl do očí.
„Přišel jsem si pro tebe," zachrčel jsem konečně, a cítil, jak se mi stahuje žaludek strachem o to, že mi teď Ef dá košem a pošle mě do hajzlu.
Efraim
Byl jsem v nervu, znovu. Měl jsem čím dál větší strach, co bude, když jsem ten lístek nemohl najít. Překopal jsem úplně celou postel, ale nikde nebyl. Měl jsem chuť to ložní prádlo i rozervat.
Ale nic…
Odfukoval jsem tou námahou, až mi vlasy, které mi přepadly do obličeje, odlétávaly na všechny strany.
Vzpamatoval jsem se, když se ozvalo zaklepání a za dveřmi hlas služky, jestli může vstoupit, aby mohla pouklízet. Nemohl jsem ji odmítnout, i kdybych byl v kdo ví jakém rozpoložení. Tak jsem ji vyzval, aby vešla.
Zarazila se, když viděla moji rozházenou postel.
Ale pak přistoupila s tím, že mi to urovná. Nevěděl jsem ji, co ji mám na to říct. Ale ona jen mlčela, protože nesměla se mnou mluvit.
„Omlouvám se, jen mi bouchly nervy,“ řekl jsem nakonec lámanou portugalštinou, proloženou španělskými slovíčky.
„To je v pořádku, chápu to,“ odpověděla mi šeptem, aniž by zvedla hlavu a podívala se na mě.
Když byla hotová, odstoupila od postele, rychle poutírala prach, zkontrolovala koupelnu a za chvíli zavírala dveře, aniž by cokoliv dalšího řekla. Mohl jsem jen doufat, že to Julianovi neřekne. Nebo Blainovi. A nezbylo mi nic jiného než doufat, že to ona vzala ten lístek, a někde ho vyhodila. Byly tu tři služky, a já netušil, která tu předtím byla.
S povzdechem, stále roztřesenýma rukama, jsem si nakonec vzal jednu knihu, abych si něco početl a procvičil se tak v portugalštině. Potřeboval jsem to, pokud jsem tu měl přežít, a pokud jsem odsud chtěl utéct. Ještě jsem se napil, a pak jsem se usadil na posteli. Jo, to bylo moje vymezené místo, místo, kde mě měl Julian vždycky najít, pokud vešel do mého pokoje.
Začetl jsem se do knihy a přestal vnímat okolní zvuky, které ke mně doléhaly z venku, kde na sebe občas chlapi pokřikovali, a pak zvuky z domu od ostatních, co tu sloužili, nebo hlídali.
Ale ve chvíli, kdy jsem zaslechl zašustění, se mi ruce ještě víc roztřásly. Jako první mě napadlo, že se vrátil Julian a potichu vešel, aby mě zkontroloval, že už má info, co a jak, a chtěl mě při něčem nachytat. Překvapit mě.
Ale v šoku jsem byl já, když jsem se nakonec odvážil zvednout hlavu.
„T… Ti… Tire… Tire…“ sevřel jsem knihu v rukách a po tvářích se mi hned rozkutálely slzy.
„Tirasi… Tire…“ nebyl jsem schopný říct nic jiného než jen jeho jméno.
„Tirasi…“ znovu jsem ho oslovil, jako bych se chtěl ujistit, že je to opravdu on.
Ale pak mi došlo, že hledí stále na jedno místo. Na mou ruku s prstenem.
A to mě probralo. Odhodil jsem knihu a začal hystericky rvát ten prsten dolů. Nešlo mi to, jako by mi přirostl k prstu. Nervoval jsem se, a začal jsem brečet ještě víc, když to pořád nešlo dolů.
„Já… ne… nechci… ne… Tire… prosím… vem mě… odsud…“ stále jsem se rval s tím zatraceným prstenem, na který jsem už přes slzy skoro neviděl. „Chci… jít domů… prosím…“ vykašlal jsem se na prsten a zvedl hlavu k Tirovi.
Byl jsem šťastný, že přišel. Byl jsem tak šťastný, že ho vidím.
Zvedl jsem se na kolena a celý rozklepaný jsem se přesunul na kraj postele. Chytl jsem oběma rukama jeho triko a zabořil obličej do jeho hrudi.
„Chci jít domů… miluji tě… miluji…“ vzlykal jsem do jeho trika.
Chris
Všichni, co jsme zůstali tady v Nathanově domě, jsme byli nervózní. I Caleb, i když ten se snažil to na sobě nedát moc znát. Ale když jsem ho pozoroval při práci, viděl jsem jeho občasné nervózní pohyby nebo tiky.
Ale museli jsme ho nechat v klidu, tak jsme raději vycouvali a šli udělat to, na čem jsme se domluvili.
Rychle jsem sbalil své i Jadenovy věci, a když to samé udělal i Li-Wei, tak jsme ještě zaběhli sbalit věci Thomase a Marka a Mateuse. Všechno to bylo nachystané v obýváku. Jen to naházet do auta a odjet.
A ta chvíle přišla, když se ozval Nathan, že přijel Mário, který tu měl zůstat s Calebem, než se vrátí z hotelu, kam nás potom odveze.
Postupně jsme poodnášeli věci do kufru jeho auta,
S Lim jsme se ještě zastavili u Caleba, abychom se s ním rozloučili a popřáli hodně štěstí, a hlavně pevné nervy, aby to zvládl a mohl se setkat se svým Peterem.
Jak jsem se předtím na festival těšil, teď jsem měl pocity takové nijaké. Seděl jsem vzadu s Liem, držel ho za ruku a netečně jsem sledoval všechno to dění venku. Jindy by se mi to líbilo, ale teď… Teď jsem byl myšlenkami úplně někde jinde.
Myslel jsem na Jaden a ostatní. Na to, jak to asi probíhá, jestli jsou v pořádku a hlavně… jestli se v pořádku všichni vrátí. Nechtěl bych jet zpátky do Států bez kohokoliv z nich. A hlavně ne bez Jadena.
Nathan do mě musel drcnout, abych vystoupil, když jsme zaparkovali a já pořád seděl.
Byli jsme na místě. Naštěstí měl Nathan vyhrazené parkování, takže nebyl problém hned odjet, kdyby bylo potřeba.
Okamžitě, jakmile jsem vystoupil, obklopila mě celá ta atmosféra probíhajícího festivalu.
Chytl jsem znovu Liho za ruku a s očima navrch hlavy jsme kráčeli vedle Nathana, aby se nám někde neztratil. Na moment jsem musel Liho pustit, když jsme došli na tribunu, kde jsme měli rezervována místa, a Nathan mě hned představil pár důležitým lidem, kterým řekl, že jsem nový spolumajitel hotelu. Pro většinu to bylo překvapení, když se dozvěděli, že to Arnaldo konečně prodal. Ale ten se jen na nás z druhé strany usmíval a trpělivě odpovídal na zvídavé otázky.
Jedním okem jsem ale pořád hlídal Liho, a jak to šlo, držel jsem ho raději za ruku.
Když začal hlavní program, musel jsem uznat, že je to něco, za co stojí sem přijet. A klidně bych tu vydržel po celou dobu, až do rána. Ale nás tlačil čas…
I tak jsem se stále nervózně rozhlížel kolem sebe a kontroloval telefon, na kterém jsem měl poslední zprávu od Jadena, že jsou na místě.
„Půjdeme k autu, musíme do hotelu,“ nahnul se k nám Nathan ve chvíli, kdy se znovu rozezněly bubny a rytmická hudba.
Popadl jsem Liho za ruku, s kývnutím hlavy jsem se rozloučil s těmi, co tu s námi byli, a už jsem Liho táhl z tribuny dolů. Ani jsem se nedíval, kde je Nathan, počítal jsem s tím, že jde hned za námi.
Ale že s námi není, mi došlo ve chvíli, kdy se v průchodu z tribuny před námi objevili dva muži.
Zastavil jsem se a pevněji sevřel Liho ruku, když jsem ucítil, jak se roztřásl…
Julian
Celou cestu na festival jsem přemýšlel, co ta Brayanova hurá akce měla znamenat.
I když jsem navenek vypadal klidně, a jako, že mě to snad ani nezajímá a nedělám si s tím těžkou hlavu, nebyla to pravda. Hlavně mě zaráželo, jak se dostal dovnitř.
Moc jsem nevěřil tomu, že by se proplížil skrz hlavní bránu.
I přesto, že je festival, a pozemky mi obchází jen čtvrtina mužů, přesto je to pořád dost na to, aby si všimli jedné krysy. Kromě toho…
Proč teď? Příležitostí měl už tolik! Dokonce slibnější ve chvíli, kdy jsem zmizel do Santa Rosy.
Mohl se dostat do sídla a získat cenné informace.
Ale bohužel, ani Blaine, ani jeho poskok Ernesto zatím neměli štěstí.
Brayan byl odolnější, než na první pohled vypadal.
A právě Ernesto teď zůstal s Brayanem, zatímco já s Blainem mířil na hlavní událost festivalu, kvůli pozvání starosty. Když mi nevyšel hotel, musel jsem zatahat za nitky jinde, a získat přízeň jiných lidí, abych ještě víc tomuhle městu utáhl smyčku.
Schůzka se starostou byla nahlášena ještě před zahájením samotné akce, a i když se mi dělalo blbě z toho tlustého prasete s třemi podbradky, přesto jsem byl jako samotná Panna Marie.
Když tahle nudná schůzka, která stejně nejspíš nic nepřinese, byla za mnou, rozhodl jsem se podívat aspoň na začátek zahájení.
Přece jen to mělo své kouzlo a svou atmosféru, a jako děcko jsem to vždycky miloval.
Teď už to šlo trochu mimo mě, sice bylo na co se dívat a každý rok pořadatelé vymysleli něco nového, ale už to nebylo nic, kvůli čemu bych si sedl na zadek.
Chtělo to něco nového. Vzrušujícího. Neokoukaného.
Budu muset nějaký nový festival vymyslet.
Byl jsem tak zamyšlený, že jsem úplně přeslechl Blaineho, dokud nepoložil ruku na mé stehno a jeho dech se neotřel o mé ucho.
„Máme problém," zašeptal a já se na něj zamračil.
Ještě jsem nestačil ani otevřít pusu, a na druhé straně, pár metrů od nás, mou pozornost upoutalo něco známého.
„Ale… vypadá to, že chůva vyrazila s dětma ven," zabručel jsem a přivřenýma očima sledoval, jak se Nathan kvapně zvedá, když se naše pohledy střetly a postrkuje před sebou ty dvě malé děvky.
„Teď si musíš nechat zajít chuť," přitáhl mou pozornost Blaine a já jen zamrkal nad jeho drzostí.
I když si občas vůči mně dovolil víc, nebylo to tak často, protože věděl, co ho pak čeká.
Tady jsem mu sice nic nemohl, ale doma…
Jenže než jsem stačil pro něj vymyslet trest, strčil mi pod nos mobil.
Asi třikrát jsem si tu zprávu o lístku, nalezeném v Honeyho posteli, musel přečíst, než jsem sprostě zanadával a na celý trest v Blainem zapomněl.
„Jdeme!" vyštěkl jsem, až se po mě otočilo pár hlav, a pak si nasraně razil cestu dolů z tribuny.
Idiot! Jsem fakt idiot! Mělo mě to napadnout! Jak dlouho to ta malá děvka věděla?! Jak dlouho to na mě hrál?! Zabiju ho! Všechny je zabiju!
Nathan tu byl bez toho svého čokla, takže v tom nejspíš jede taky. Kdo ještě? Kdo všechno tady s Killianem byl? Tohle nebyla jen jeho práce!
Zastavil jsem se, když se mi do cesty připletli ti dva.
Bylo mi jedno, kolik je kolem nás lidí. Vztekle jsem popadl toho míšence za paži, zatímco Blaine chytil tu prohnanou děvku, co mi pod nosem vyfoukla hotel.
„Tohle vám neprojde!" zasyčel jsem tomu malému hajzlíkovi do obličeje a zatřásl jím. „Všechny je zabiju! Všechny! A vás si najdu! Najdu si vás a udělám z vás děvky pro celé tohle město! Shnijete v řetězech v mém domě, ušukaní k smrti! Vykuchám vás za živa a vaše střeva hodím svým psům! Nechám vás spálit! Zlomím vám každou kost v těle, dokud nebudete škemrat a prosit! Nechám vá-“
„Juliane?" přerušil mě hlas za mnou a když jsem se prudce otočil, hleděl jsem do tváře Arnaldovi.
„Co se děje? Co-"
„Všechny vás zničím a tohle město bude moje!" zasyčel jsem na něj, jak jsem byl nepříčetný vzteky, a pak s tím míšencem mrsknul proti té zasrané děvce, kterou Blaine pustil.
A než stihl Arnaldo vůbec otevřít hubu, Blaine mě potáhl za paži, i když i jemu jsem sliboval tu nejhorší smrt na světě, vmísili jsme se do davu a rychle se vydali k autu.
Nathan
Bylo to v prdeli. Když jsem přes všechny ty lidi zahlédl Juliana, jak se na mě dívá, zavelel jsem k odchodu.
Nebyl tu se mnou Ruan a Julian na nás mohl vystartovat. Mohl si domyslet, že se něco děje, protože bez Ruana nedám ani ránu.
Myslel jsem, že zmizíme nepozorovaně, ale štěstí nám nepřálo.
Jamile byli kluci na prvních schodech a scházeli dolů, rychle jsem se vrátil pro Arnalda. A i když z toho byl celý paf, a netušil, co se děje, na moji naléhavou prosbu, že je to životně důležité, se nechal táhnout dolů z tribuny.
A bylo to na poslední chvíli.
A když Arnaldo uviděl, jak Julian řádí, už se na nic neptal a rozešel se k nim.
Bylo velké štěstí, že tu byl a že jsem ho sem přitáhnul. A Arnaldo na vlastní oči teď viděl, a na vlastní uši slyšel, jaký doopravdy Julian je, i když to byl jen střípek toho, co dokáže.
„Promiň, Arnaldo, a moc děkuji za pomoc. Kdybys tu nebyl, nevím, co by Julian provedl. Pak ti to všechno vysvětlím, my teď musíme rychle na hotel,“ otočil jsem se k Arnaldovi, zatímco Chris sbíral Liho ze země.
Ještě jednou jsem mu poděkoval, a pak už jsme spěchali do auta.
Doslova jsme do něho naskákali, a hned, jak se zabouchly dveře, vyjeli jsme. Málem jsem přibral i ochranku, ale jen jsem je seřval, a ještě jim ukázal fakáče a jel dál. V hotelu jsme byli za deset minut. A už po cestě jsem vytáčel číslo na Mária, kterému jsem řekl, co se děje, a ať Caleb upozorní kluky, že se nejspíš Julian vrací zpátky do sídla, a aby se okamžitě vrátil do hotelu, kde pohlídá Chrise a Liho.
Zaparkoval jsem hned vedle výtahu. Popadli jsme tašky, vyjeli nahoru, já jsem nacpal kluky do pokoje, který měl Chris pro sebe, a s několikerým upozorněním, že nesmí za žádnou cenu odejít, jsem se s nimi rozloučil a zase spěchal do auta.
Už předtím jsem byl z celé té akce nervózní, rozhozený, ale snad až teprve teď mi plně došlo, že tady jde opravdu o život. Až teprve teď jsem si naplno uvědomil, že bych mohl přijít o svého Ruana, a v duchu se modlil, aby včas dostali zprávu, a stihli z Julianova sídla odejít, než se vrátí.
Tiras
V momentě, kdy Ef promluvil, kdy se rozbrečel, kdy si začal strhávat prsten, kdy se ke mně posunul a přitiskl se na mě, jsem byl v koncích.
Najednou ze mě všechno spadlo.
Pevně jsem ho objal, až jsem se bál, že ho udusím, nohy mi vypověděly službu, a já skončil na kolenou, kdy jsem s sebou stáhl i Efa.
Třásly se mi ruce, když jsem ho hladil po zádech a líbal do vlasů, kdy jsem dokola opakoval, jak moc mě to mrzí, a že je to všechno moje vina. Jak jsem bez něj skoro nedokázal žít, jak jsem ho strašně moc hledal a čekal jen na tenhle den.
Po chvíli jsem ani nevěděl, co vlastně říkám.
Hlavně jsem zcela přestal vnímat okolí, a to se mi stalo osudným.
Vyhekl jsem, když jsem najednou ucítil tupou bolest v zádech, až se mi zatmělo před očima a na poslední chvíli se vyhnul smrtící ráně na můj spánek.
I přesto mě Tyrell dobře trefil, a já odletěl o kus dál se zvoněním v uších a rozdvojeným viděním.
„Ty jedna zasraná kryso!" zařval Tyrell a vzápětí mě zasypal tvrdými ranami.
Naštěstí jsem byl dost trénovaný, a i když to nebylo nic příjemného a citelně to na některých místech zabolelo, nebylo to nic, kvůli čemu bych omdlel.
Dobře mířená rána do hlavy mi však znemožňovala jít do protiútoku a zbraň byla daleko.
„Já to tušil! Tušil jsem to!" přestal Tyrell, přešel k posteli, chytil Efa za vlasy a strhnul ho na zem kousek před mě.
„Pusť… ho…" zachrčel jsem a snažil se rozehnat mlhu před očima a donutit fungovat mé ochablé tělo.
„Smůla, chcípáku! Tahle děvka je jen moje! Zaplatil jsem za ni a teď si ho i vezmu! Miluje mě! Říkal to! Říkal, že už tě nikdy nechce vidět! Chceš to vidět? Vidět, jak mi rád roztahuje nohy? A nejen mě? Ošukal ho celý barák! A on jim rád nastavil! Mám ti říct, jak u toho sténá, co má rád? Kde má nejraději, když se ho dotknu? Jakou polohu miluje, a jak skvěle kouří? Chceš vidět, jak mi dobrovolně nastavuje zadek a prosí mě, abych ho ošukal? Už dávno ti nepatří! Vlastně ti nikdy nepatřil! Jasně řekl, že chce jen mě a zůstane se mnou navždy v tomhle městě!" řval po mě Tyrell, občas mě nakopl nebo zasmýkal Efraimem, aniž by si to možná uvědomoval.
„A víš co?! Ukážu ti to rovnou tady a teď!" hodil Efraima na zem a sám si rozepnul pásek od kalhot.
„Nastav zadek! Hned! Ať vidí, jak se ti to se mnou líbí, a jak máš rád, když tě šukám!" popadl Efraima za ruce, svázal mu je za zády kravatou, a pak mu ze zadku stáhl kalhoty.
„Ne…" zachrčel jsem, nasraný sám na sebe, že nejsem schopný nic udělat.
Díval jsem se Efovi do očí, prosil ho za odpuštění, snažil se posbírat síly, a ve chvíli, kdy jsem viděl, jak Tyrell vytahuje penis z kalhot a pleská Efa po půlkách, byla to pro mě konečná.
„Ty zasraný hajzle!" zařval jsem, až s sebou Tyrell trhl, a rychleji, než jsem i já sám čekal, jsem se zvedl a vrhnul na to hnusné prase.
Nebylo to nic, na co bych byl hrdý, spíš se to podobalo rvaní koček někde v bahně, ale ještě pořád se mi motala hlava.
„Běž! Rychle! Jdi za ostatními! No tak!" zakřičel jsem na Efa.
Pokud je tu Julian, je tu i Blaine. Pokud jsou tu ti dva, je zburcovaný celý barák.
Už nemělo smysl se skrývat.
Ef musel pryč. Kde je Blaine jsem netušil, ale pokud se tady ukáže, jsem úplně nahraný.
Tak má Ef šanci utéct ve zmatku, který tu nejspíš všude panoval, a najít některého z kluků.
Efraim
Úplně jsem zapomněl na to, kde jsem. Měl jsem před sebou jen Tira a nic jiného.
Nechtěl jsem nikoho jiného. Jen jeho… Nedokázal jsem přestat brečet, ani když na mě Tir promluvil. A když mě začal utěšovat a omlouvat se mi, když mě hladil po zádech, rozbrečel jsem se ještě víc.
Tak moc jsem mu chtěl říct, jak se mi po něm stýskalo. Jak jsem pořád doufal, že se vrátím, že si pro mne přijde. Ale přes všechny ty vzlyky jsem nebyl už schopný promluvit. A když jsem se konečně nadechl s tím, že ze sebe dostanu aspoň nějaké slovo, přihnala se má nejhorší noční můra.
Mohl jsem se jen dívat, jak Julian zuří, jak Tira doslova přibil k zemi, a jen se štěstím ho nezabil po první ráně. Nebyl jsem schopný se ani hnout, nebo bránit, když mě Julian porval za vlasy a tahal mě za ně po zemi.
Než jsem se stačil vzpamatovat, měl jsem ruce svázané a Julian klečel nade mnou. Ani jsem nevnímal ty rány, které mi dával. Jen jsem se strachem a slzami v očích hleděl na Tira, když na něj Julian řval všechny ty věci.
Strach mě sevřel tak moc, že jsem ze sebe nevydal ani hlásku, jen jsem se díval do Tirových očí a prosil ho za odpuštění za všechno, co se tady v tomhle domě kdy stalo. Bál jsem se, že mě po Julianových slovech už nebude chtít.
Vyhekl jsem, když se najednou však Tir zvedl a vrhnul se na Juliana. V první chvíli jsem nechápal, co se děje. Nebyl jsem schopný se ani hnout. Ale když se Tir s Julianem odvalili kousek dál, otočil jsem se na bok a zvedl se do kleku.
„Nikdy jsem tě nemiloval! Nesnáším tě! Nenávidím tě Tyrelle!“ zakřičel jsem. „Miluji jen Tira! Nikoho jiného!“
Asi jsem to neměl dělat, protože mi v tu chvíli Julian vrazil loket do obličeje, a já se vyvrátil zpátky na záda. Začala mi téct z nosu a z rozbitého rtu krev, a před očima se mi zatmělo. Ale když jsem zaslechl Tirovo rozzuřené zařvání, probral jsem se. Posbíral jsem síly, které jsem ještě měl a odkutálel jsem se co nejdál od nich.
Pomocí stěny jsem se zvedl na roztřesené nohy, rukama nahmatal kalhoty a natáhl si je na zadek aspoň co to šlo. I když jsem se bál o Tira, i když jsem měl strach, co bude, vysoukal jsem se ven na chodbu, odkud jsem se jen díval na to, co se děje v pokoji, aniž by mi došlo, že mě tu může kdokoliv odprásknout jako prašivého psa. Ale Tira neopustím, neodejdu bez něho…