Julian
Celé to bylo jako zlý sen.
Když už jsem si myslel, že by to mohlo fungovat a všechno šlapat, zesralo se to na celé čáře.
Myslel jsem, že toho malého smrada zabiju. A jak se ještě povýšenecky choval!
Hajzl! Zmetek jeden zasraný! Měl jsem mu nechat urazit palici hned na letišti.
Vztekal jsem se celou cestu v autě, dokonce v jednu chvíli musel Blaine zastavit, abych zkopal jeden strom, a aspoň někde si vybil zlost, když jsem ho seřval, že za všechno může on.
Teda, ne ten strom, ale Blaine.
Byl jsem toho pořád plný, když jsme se dostali domů a tam…
No, mělo to aspoň nějakou výhodu.
Rychle jsem to ze sebe dostal, když jsem vlastním řemenem toho všiváka zpráskal jako prašivého čokla. Opravdu se mi aspoň trochu ulevilo.
Bohužel, mělo to taky za následek to, že odpadl, a já tak z něj nemohl hned dostat potřebné informace.
"Proberte ho!" vyštěkl jsem na chlapy, kteří ho táhli do jednoho z domků vedle hlavního domu, aby ho hodili do sklepení, odkud ho nikdo neuslyší, i kdyby řval sebe víc.
„Chci vědět, co tu ta krysa dělala! A přiveďte mi ty, co hlídali dům po dobu mé nepřítomnosti! Všechny!" zařval jsem, a pak odhodil řemen a rázoval si to do domu.
„Blaine! S tebou si to vyřídím později! Teď přiveď mého nastávajícího a tu tvoji malou děvku!" poručil jsem mu po cestě do mé pracovny a opravdu velmi ocenil, když se ode mě bez řečí odloučil, aby splnil příkaz.
V pracovně jsem ze sebe vztekle serval sako a kravatu na které jsem se málem uškrtil a ze sejfu vyndal mačetu a pistoli. Obě věci jsem položil na stůl, o který jsem se opřel zády, a s netrpělivým podupováním nohou čekal.
Jako první dorazil Blaine s Angelem a Honeym, který vypadal, jako by právě vstal.
Angel mi připadal nervóznější než obvykle, a neustále se rozhlížel, ale to jsem zatím přičítal tomu, že jsem je nechal takhle narychlo zavolat.
„Miláčku. Omlouvám se, že jsem tě nejspíš vzbudil. Ale mám neodkladnou záležitost, kterou musím probrat i s tebou," přešel jsem k Honeymu, stáhl ho do náruče a dravě políbil.
Zrovna, když jsem končil, ozvalo se zaklepání, a když Blaine otevřel dveře, dovnitř vešlo pět mužů.
Postrčil jsem Honeyho před sebe ke stolu a Blaine udělal to samé s Angelem.
„Na kolena," přikázal jsem těm pěti, kteří se hezky seřadili před námi.
Pak jsem se otočil znovu na Honeyho, jednou rukou ho objal kolem pasu a druhou mu sevřel bradu, abych se mohl zadívat do jeho očí.
„Do mého domu vnikla krysa. Velká fízlácká krysa. A tihle jsou zodpovědní za to, že se tak stalo. Co myslíš? Co bych jim měl udělat? Hm?" ještě víc jsem si ho přitáhl k sobě a silněji sevřel bradu, aby neměl tendenci uniknout mému pohledu.
Efraim
Styděl jsem se za sebe. Byl jsem na sebe naštvaný, že dělám to, co chce Julian.
Když se v domě spustil dost velký kravál, s leknutím jsem se vzbudil. Jako první mě napadlo, že jsem něco provedl a Julian si to se mnou teď jde vyřídit.
Vypěstoval ve mně strach z každého trochu většího hluku. Z každého jeho zvýšení hlasu. Pokaždé jsem si v hlavě přebíral, jestli příčinou jeho špatné nálady jsem já, a přemýšlel jsem, co jsem udělal a jak to napravit.
Ale když chvíli za mnou nikdo nepřišel, lehl jsem si a zabořil obličej do polštáře.
Byl jsem vážně ve stresu, vynervovaný i z blbého klepnutí dveří. Ale nesměl jsem to na sobě dát znát.
Chytl jsem polštář a chtěl jsem si ho pořádně přitisknout na tvář, když moje prsty o něco brnkly. Automaticky jsem po tom sáhnul v přesvědčení, že je to něco od Juliana a já si nesměl dovolit to přehlídnout.
Ale jaké bylo mé překvapení, když jsem si přečetl to, co bylo na papírku napsané. Ale pak u mě znovu zavládl zdravý rozum, který mi říkal, že to může být zas nějaká Julianova zkouška. Snažil jsem se uklidnit rychle tlukoucí srdce a horečně jsem přemýšlel, co teď s tím. Jestli je to pravda a lístek schovat, nebo to dát Julianovi, aby věděl, že jsem opravdu poslušný tak, jak chce.
Když jsem však zaslechl kroky směřující k mému pokoji. Rychle jsem papírek raději zastrčil za matraci a zavřel oči.
Na poslední chvíli. Do pokoje vpadnul Blaine a Peterem. Ten vypadal docela vyděšeně, kdežto Blaine nasraně. A když takhle vypadl on, tak Julian bude jako samotný vládce pekla.
Přesto jsem však poslušně vstal, hodil na sebe rychle oblečení a šel s nimi.
Poslušně jsem opětoval polibek a po očku sledoval Petera. Vážně vypadal dost vynervovaně…
Ale to já byl vzápětí taky, když se mě Julian zeptal, co má s nimi udělat.
A fízlácká krysa?
Takže ten lístek nebyla Julianova zkouška?
Nebo to celé tady na mě hraje?
Nechtěl jsem být příčinou něčího zabití nebo zmrzačení. Opravdu nechtěl.
Ale musel jsem si znovu připomenout, že jsem lovec odměn, a jednou k něčemu takovému by stejně došlo. A teď… Teď chráním svůj a Peteho život. A na mě nejspíš záleží, jestli se Julianova zuřivost obrátí na ty jeho chlapy nebo pak proti mně a Peterovi.
„Já…“ rychle jsem přemýšlel jak z toho. „První bych se od nich snažil zjistit, jak se ten člověk sem dostal.“
Vím, že tím nejspíš uzavírám cestu klukům, aby nás mohli zachránit. Ale život můj a Peteho je přednější. Najdou si jinou cestu. Věřím jim.
Políbil jsem Juliana, a zašeptal mu do ucha, že se těším na večer, abych ho trochu uklidnil. Už kvůli mně a Peterovi. Pak jsem se v jeho objetí protočil a zadíval se na ty chlapy.
A minimálně tři jsem si pamatoval, když mě dost brutálně znásilňovali tam venku.
„Je mi jedno, co s nimi uděláš. Nestojí ani za pohled,“ odfrknul jsem si zhnuseně. „Ale rozhodně bych to cokoliv nedělal tady. Je škoda ničit tak hezký koberec.“
Nejsem na sebe hrdý. Nejsem. Ale vím, že tihle nejspíš mají nad sebou už podepsaný ortel. A tak trochu jsem alibista. Neřekl jsem přímo, co s nimi má udělat. Ale může si to přebrat, jak chce. A doufám, že mu to bude stačit.
Julian
Povzdechl jsem si a stiskl rty k sobě.
„Miláčku, neptal jsem se, co mám dělat, ale co s nimi mám dělat," zamračil jsem se, ale to už se Honey v mé náruči protočil, aby líp viděl na ty muže, a když řekl, že mu je jedno, co s nimi udělám, mé zamračení se změnilo v úsměv.
Políbil jsem Honeyho na rameno a kousek ho posunul bokem.
„Slyšeli jste mého muže. Je mu to jedno. Ostatně… Mě taky. A o koberec mít starosti nemusíte. Koupím nový. Takže… Zeptám se… Jak se ta krysa mohla dostat do mého domu?" přešel jsem kolem těch tří a zastavil se před Angelem.
Díval se do země a já z něj vycítil nervozitu, i když jsem stále nevěděl proč.
„Omlouvám se, patrao. Nevíme… Nevíme, jak se sem dostal. Nejspíš… nejspíš proklouzl hlavní bránou, když se odvážely suroviny. Hluboce se omlouváme. Už se to nestane," vyrušil mě ze zamyšlení jeden z hlídkujících mužů, který měl na starost hlavní budovu.
„Och. Takže on… nejspíš proklouzl… hm… opravdu jako krysa, že?" zasmál jsem se.
„Ano, ano, jako krysa," opakovaly jak papoušci muži, kývali hlavama a skřehotavě se zachechtali.
„No… zeptám se jinak. Kdo z vás hlídal hlavní bránu?"
Když dva muži zvedli ruku, pokýval jsem hlavou a ze stolu sebral mačetu.
„A co jste dělali, když vám proklouzla jedna krysa?"
„My… hlídali, patrao… opravdu…"
„Hmmm, takže hlídali," protáhl jsem a obrátil se na jednoho z těch dvou.
„Nezabiju tě, když mi řekneš pravdu. Pokud budeš lhát, zabiju vás oba. Pokud řekneš pravdu, nechám tě žít a zabiju jeho,“ ukázal jsem mačetou na jeho komplice.
„Hráli jsme karty! Říkal jsem, že máme dávat pozor, ale prý se nic nestane, protože jsou všichni zaměstnaní festivalem!" vykřikl tázaný.
„To je lež! Ty bonzácká kryso! Tak to není! Patrao, přísahám! Já nechtěl! Byl to jeho ná-"
Zbytek slov zanikl v křiku a řevu, když jsem mu jedním mocným švihnutím oběma rukama, uťal ruku v lokti.
U toho druhého mi to nevyšlo, protože už jsem nesebral najednou tolik síly, a tak se mi mačeta zastavila o kost.
Nezabránilo mi to ale v tom, abych mu aspoň nepodřízl hrdlo, a do křiku toho prvního se zamíchal chropot toho druhého.
„Tak…" otočil jsem se a zkrvavenou mačetou ukázal napřed na Honeyho, a pak na Angela.
„Teď chci vědět, čí je to práce. Je to snad nějaký váš pokus o to, mě nasrat? Snažíte se mě podvést? Snažíte se ze mě udělat idiota? Mám tu krysu dole ve sklepení. Nebude trvat dlouho a promluví. A věřte mi, že znám způsoby, jak donutit člověka mluvit. Pokud řeknete pravdu, rozhodně dopadnete líp než ti dva. Pokud chcete lhát…"
Mačetou jsem zvedl bradu Honeymu, a pak se přesunul k Angelovi.
„Takže… Pravda, rovná se život, lež, rovná se bolest. Vyberte si… A nemám na to celý den…"
Efraim Honey
Byl jsem rád, že ve chvíli, kdy se Julian rozmáchl mačetou, že se na mě nedíval.
Cukl jsem a bezděčně jsem couvnul o krok zpátky. Srdce mi začalo vyvádět, i když jsem něco takového mohl čekat.
Mrknul jsem na Peteho.
Viditelně se roztřásl, zbledl a taky kousek couvnul, až zadkem narazil na stůl.
Když se pak na nás Julian otočil, čekal jsem všechno možné, ale rozhodně ne tohle.
V duchu jsem nabádal Petera, ať to vydrží. Ať se nezhroutí, a pokud něco ví, ať si to nechá pro sebe.
„Já… nevím,“ promluvil s roztřeseným hlasem. „Nevím, opravdu… já jen viděl přes dveře nějaký pohyb na chodbě… byl jsem v pokoji… celou dobu… vážně nevím… o tom… nic nevím…“ skoro se rozbrečel a jeho pohled kmital mezi Julianem a svíjejícími se chlapy.
Zvedl jsem ruku a otřel si bradu od krve, kterou mě Julian zašpinil od mačety.
Měl jsem taky strach. A mám strach. Ale v mém případě se zaseknu a nervy povolí, až je po všem. Možná to je můj pud sebezáchovy?
Taky mi nebylo nejlépe, když jsem tohle jeho trestání viděl.
„Juliane, nevím, o co tu jde. Celou dobu jsem spal, protože jsem byl, řekněme… dost utahaný…“ výmluvně jsem se na něho podíval.
„Nesnažím se tě podvést, ne, když mám na prstě tohle…“ zvedl jsem ruku s prstenem.
„Vím, že je to ode mne drzé, a možná se budeš zlobit, ale nelíbí se mi, že mě házíš do stejného pytle jako tyhle, kteří nedělali, co měli,“ máchnul jsem rukou k chlapům. „Já vím, co mám dělat. Vím, co je poslušnost, a Pete to ví taky. Jen on… špatně snáší tyhle situace a pohled na krev. Nelhal bych někomu, koho si mám vzít. Koho si chci vzít…“
Jo, snažil jsem se mluvit v klidu, nezvyšovat hlas, neznít naštvaně a ani arogantně. Ale už tohle samo o sobě mohl brát Julian jako drzost.
„Pokud mi nevěříš, usekni mi tuhle ruku, protože si pak nezasloužím mít tohle na prstě,“ natáhl jsem k němu ruku s prstenem.
Kdyby tak věděl, jak se bojím. Kdyby tak věděl, jak mám strach o to, koho vlastně chytli. Kdyby tak věděl, že jsem na zhroucení a je mi z toho až na zvracení.
Mám strach. Ale teď je to o tom, jestli mi uvěří nebo ne… Zvracet můžu potom, až budu sám.
Julian
Udělal jsem krok k Angelovi, když promluvil.
Očividně byl mimo, a nemyslím, že to bylo jen z toho, co tu teď viděl.
A to jeho – zahlédl jsem pohyb na chodbě…
Jenže než jsem se k němu dostal, promluvil Honey.
Překvapeně jsem se otočil a poslouchal jeho slova. Vážně jsem netušil, co si vybrat.
Být nasraný, nebo ho chválit, že není jen zaprdlá puťka?
Věřit mu?
No… Věděl jsem, kde zhruba žil, než se dostal do bordelu ke Gideonovi. Asi byl zvyklý na ledasco, ale nemyslím si, že by mu denně někdo před očima usekával něčí ruce a mával krvavou mačetou.
„Miláčku, dej tu ruku dolů, věřím ti. Samozřejmě, že ti věřím. Co bych to byl za manžela, kdybych svému muži nevěřil? Viď, Angelo? Určitě mu můžu věřit."
„A-ano… já… omlouvám se… že jsem tak slabý… omlouvám se… jen strašně špatně snáším pohled… na krev…" špitl Angelo a zvedl hlavu, aby se na mě zadíval.
Bylo na něm vidět, že se sotva drží na nohách, byl bledý a na čele mu vyrašil pot.
Vzpomínal jsem na chvíle, kdy měl něco dočinění s krví a přemýšlel, jestli se někdy choval divně, co by potvrzovalo jeho slova. Když jsem si to zpětně v hlavě přehrál, opravdu se zdálo, že nesnese pohled na krev.
„Dobrá. Budu vám věřit. Svému muži, samozřejmě věřím a tobě budu teda taky. Blaine tě teď odvede do pokoje a zůstane s tebou. A vy…"
Obrátil jsem se na ty chlapy, vrátil mačetu na stůl, vzal pro změnu pistoli i s tlumičem, a pak jednoho muže po druhém zastřelil.
„Tak, hotovo. Blaine, po cestě sem někoho pošli, ať to uklidí. A ty miláčku," otočil jsem se na Honeyho a znovu ho popadl kolem pasu.
„Vrať se do pokoje a připrav se. Za chvilku jsem u tebe a nepustím tě až do zítřejšího odpoledne, než budu muset odejít,“ olíbil jsem ho a pomačkal mu ten jeho dokonalý zadeček.
Efraim Honey
Bylo to stejné jako tenkrát, když jsem zachraňoval Johna. Teprve ve chvíli, kdy bylo po všem, kdy jsem věděl, že je v pořádku, a ani jeden z nás nespadne ze střechy, až teprve potom mi zahrály nervy.
A teď…
Byl to strach. Strašně veliký strach, kdy jsem nevěděl, jestli Julian zabije mě nebo Petera.
Strach tak velký, a přitom jsem musel mít mozek v provozu a vymyslet rychle odpověď, která by ho přesvědčila, že jsme v tom s Petem nevinně. Nevím jak Peter, ale já rozhodně našel lístek, takže jsem věděl o tom, že někdo tu byl. Ale nevím kdo. Tiras to nemohl být, ten by mě rozhodně nenechal spát a nepsal by o sobě – Tir je tady, jde si pro tebe -
Držel jsem se co nejdéle. I na chodbě, když jsem šel do svého pokoje, jsem se snažil, aby můj krok nebyl nejistý, jako u Peteho, u kterého to můžou přičítat slabosti.
Jen by mě zajímalo, jestli taky dostal stejný lístek jako já. Jestli on ví něco víc. Možná proto byl tak nervózní?
Když se za mnou zavřely dveře, nedíval jsem se nalevo ani napravo a běžel jsem rovnou do koupelny. Bylo to na poslední chvíli.
Obrátil se mi žaludek a já do záchodu vyhodil všechno, co jsem jedl snad za poslední týden.
Pořád jsem měl před očima ty useknuté ruce, pořád jsem viděl to, jak je Julian chladnokrevně zabil.
A pořád jsem si říkal, že to bylo natěsno, a stačilo by malinko, a nejspíš bychom s Petem dopadli stejně jako oni.
Nevím, jak dlouho jsem klečel u toho záchodu, ale když jsem se chtěl zvednout, všiml jsem si krve na ruce a začal jsem znovu zvracet.
Tohle na mě bylo opravdu moc…
Když už ze mě šly žaludeční šťávy, konečně jsem se vzpamatoval. Musel jsem se vzchopit, protože měl přijít Julian. Nevěděl jsem, jak dlouho mu to bude trvat. Spláchl jsem, a vstal na své roztřesené nohy. Začaly mě z těch nervů strašně bolet i ruce a měl jsem pocit, že váží snad tunu, když jsem je zvedl, abych se svlékl a osprchoval se.
Dneska… Dneska zřejmě nebudu spát. Ani ne tak kvůli Juliana, ale kvůli tomu, co jsem měl stále před očima. Dneska, zítra, pozítří…
Zadíval jsem se na ruku, na které se třpytil prsten, a pod tou tíhou, a toho, co se stalo, se mi rozkutálely slzy po tváři.
Nesmím brečet. Nesmím. Přijde Julian a poznal by to…
Natáhl jsem se pro kartáček a pastu a pořádně si umyl i zuby a pusu ještě vypláchl ústní vodou.
A po dalších deseti minutách jsem nakonec vyšel z koupelny ven, zabalený jen v osušce a chtěl si druhým ručníkem vytřít mokré vlasy. Ale ruce mi zůstaly viset ve vzduchu a já hleděl na postel.
Na čistě převlečenou postel, včetně prostěradla.
A za další minutu jsem ztěžka na ní dosedl, když jsem tam nenašel ten lístek.
Nejspíš tohle bude můj poslední večer…
Julian
Celá tahle akce mě aspoň trochu uklidnila.
Přešel jsem do ložnice, abych si vytáhl čisté oblečení, to, co jsem měl na sobě, jsem hodil rovnou do koše a zašel do koupelny, abych se osprchoval a smyl ze sebe ten smrad.
Už jsem se docela těšil na Honeyho a na to, jak ho dneska opravdu zruším.
Potřeboval jsem to.
Potřeboval jsem upustit páru.
A, i když jsem byl v myšlenkách u toho, co s Honeym všechno budu dělat, přesto mi to nedalo, abych nemyslel na tu krysu.
Věděl jsem, že po mě jde. Už od chvíle, co jsem zabil toho jeho přítele jako varování. Ale on byl jako pijavice. Jako neodbytná štěnice. Jako otravná moucha, kterou jedním oknem vyženete ven a druhým se vám vrátí.
Teď už nebylo pochyb, že ten, co mi vnikl před pár dny na pozemek byl Brayan.
Na jednu stranu bych ho mohl klidně obdivovat. Mít koule na to, vloupat se mi do baráku, to asi jen tak někdo nemá.
Nebo jsem to mohl považovat za idiotismus. Že by mohlo něco takového někoho napadnout.
Ať to bylo, jak chtělo, odsud se živý nedostane. O to se postarám.
Na mých pozemcích se už ztratilo tolik lidí, že jedno tělo navíc bude jako plivanec do ksichtu.
Když jsem byl poumývaný a spokojený sám ze sebou, vyšel jsem ze sprchy, hodil na sebe jen župan a vydal se přes ložnici ven na chodbu.
Nechtěl jsem to brát přes pracovnu, kterou teď nejspíš už uklízí.
Nechtěl jsem se znovu vztekat.
„Doufám, že nečekáš dlouho," ozval jsem se, hned jakmile jsem vešel k Honeymu do ložnice a uviděl ho sedět na posteli.
Samozřejmě, že to byla jen hloupá fráze.
I kdyby na mě čekal třeba celý den, nesměl si stěžovat.
Přešel jsem před něj, stáhl ze sebe župan, sklonil se, abych mohl Honeyho dravě políbit, a pak ho chytl za vlasy a jeho obličej si přitiskl na svůj klín.
„Potěš mě! Ukaž mi, jak hodný jsi manžel! Udělej mi to, a já ti pak vycákám tu tvoji dírku tak, že se zítra nepostavíš! Potřebuju tě, Efraime!" procedil jsem skrz zuby a doslova z něj serval župan, jak jsem se chtěl co nejvíc dostat na jeho kůži.
Jo, do zítřejšího odpoledne máme času víc než dost.
Původně jsem na festival jít nechtěl, ale potom, co se stalo v hotelu…
Zavrčel jsem při té vzpomínce a přirazil Honeymu hluboko do krku.
Efraim Honey
A bylo to tu zas.
Dostal jsem strach. Spíš se ten strach ještě víc vystupňoval. Lístek zmizel. Musela ho vzít služka a já netušil, co s ním udělá.
Snažil jsem se vymyslet cokoliv, kdyby náhodou s ním Julian přišel, ale vůbec se mi nedařilo. Jediné, co jsem zvládl, tak vysušit vlasy, odnést ručníky, hodit na sebe župan a sednout si zpátky na postel.
A jen jsem se ztuhle díval na to, jak Julian vchází do pokoje.
Ale nejspíš o ničem neví… Nebo si to nechává na později…
Každopádně jsem musel strach potlačit a chovat se tak, jak Julian chtěl.
I přesto, že jsem se málem zalknul, nedal jsem na sobě nic znát a začal ho obšťastňovat tak, aby byl na výsost spokojený.
Stejně jako později, kdy si mě bral, a já na něj podle jeho představ reagoval. Nejspíš je tohle můj poslední sex. Možná to jsou moje poslední minuty, a jakmile skončíme, tak mě Julian odpráskne.
Ale přesto jsem se tvářil, jako že je všechno v naprostém pořádku.
„Jsem příjemně unavený,“ položil jsem si hlavu na jeho hruď, když bylo už skoro ráno a mě se opravdu klížily oči.
„Jsem rád, že tě mám,“ zašeptal jsem tu největší lež v mém životě a mírně se zavrtěl, když jsem cítil to vlhko mezi stehny, které bych tam nejraději neměl.
Ale ani osprchovat jsem se nesměl, pokud to Julian nedovolí. Tak mi nezbývalo nic jiného než usnout takhle.
I přesto, jak jsem Juliana a jeho pozornost nenáviděl, mělo to teď jedno pozitivum.
Musel jsem se věnovat jemu a neměl jsem čas myslet na to, co bylo v jeho pracovně, koho chytl, případně jak to bude dál se mnou nebo s Peterem. Došlo mi v tuhle chvíli, kdy jsem už jen tak ležel, že pokud se lístek dostane Julianovi do ruky, může se to odrazit i na Peterovi.
A to já nechci.
Chci, abychom se oba dočkali toho, že se odsud dostaneme. Živí…
Julian
Byla to opravdu neskutečná noc. Honey to s tělem uměl jako nikdo. Vůbec nechápu to, že si Gideon jeho předností nevšiml a nechal ho pracovat v takovém zavšiveném pajzlu.
A ještě mi ho tak levně prodal.
Opravdu jsem Honeyho nenechal na pokoji celou noc, a i když jsem potřeboval odpočinek, abych nabral sílu, trápil jsem ho aspoň prsty a zuby.
„Taky jsem rád, že tě mám. Opravdu moc. Nepotkal jsem za svůj život nikoho jako ty. I když jsme nezačali zrovna nejlépe, za což se opravdu omlouvám, teď už bude všechno jinak. A jak se vezmeme, můžeš mě pak požádat, o co chceš. Vím, že si tohle město i tuhle zemi oblíbíš," zašeptal jsem do jeho vlasů, když si ustlal na mé hrudi a pohladil jsem ho po zádech.
Opravdu jsem už věřil tomu, že Honey zapomněl.
Protože, pokud tohle celé jen hrál, pak byl ještě horší než já a litoval jsem v tom případě Killiena, že má někoho takového.
Stejně by mě zajímalo, jak by se tvářil, kdybych mu řekl, jak pro mě Honey sténá, a ukázal mu pár videí, kde se mi dobrovolně nabízí a prosí o to, abych ho udělal. Kdy říká, že jsem ten nejlepší a miluje jen mě. Kdy sténá mé jméno a propíná se pode mnou slastí.
Ušklíbl jsem se a jen ta představa mi natolik zvedla náladu, že jsem Honeymu věnoval pár něžností, než jsem usnul stejně jako on.
Probudil jsem se kolem poledního jako první a samozřejmě jsem hned nelenil, abych Honeyho pěkně neočistil a znovu ho naplnil svoji sladkou nadílkou.
„Vůbec se mi od tebe nechce," povzdechl jsem si, když jsme stáli pod sprchou, nechal jsem se od něj umývat a líbal ho, kdykoliv měl možnost. „Ale musím se na nejhlavnější části aspoň ukázat. Nejraději bych tě vzal s sebou, ale jsi příliš krásný a já bych od tebe nerad všechny odháněl. Navíc bude lepší, když budeš odpočívat. Ale něco ti přivezu, ano?"
Ještě chvilku jsme se muchlovali, než byl opravdu nejvyšší čas se pohnout, abych se oblékl, zkontroloval uklizenou pracovnu, zjistil, jestli ta fízlácká krysa promluvila, nechal Honeymu přinést oběd a Blainovi nařídil, ať zbytku chlapů, kteří nešli na festival pohrozí, že jakmile se něco v mé nepřítomnosti stane, hodím je svým psům, aby si pěkně užívali dlouhé a bolestivé smrti.
Efraim Honey
Ráno, když jsem se probral, jsem ani nestačil pomyslet na to, co bylo den předtím, protože jsem měl plné ruce práce s Julianem.
Byl by schopný návštěvu festivalu odpískat, pokud by se mu něco nelíbilo. A tak jsem raději dělal, co chtěl. Vlastně… Já to dělal už několik dní. Už hodně dní…
Po společné sprše jsme si dali i společnou snídani, při které mi Julian vyprávěl víc o festivalu, na který se chystá. A i když říkal, že nemá tyhle akce moc rád, přesto o tom věděl hodně, a já byl zas překvapen, kolik toho ví. Bylo vidět, že má svoji zemi rád. Hodně rád…
V duchu jsem si říkal, co se mohlo tak pokazit, že je, jaký je. Je chytrý, hezký, a pokud nemá ty své stavy, tak je opravdu pozorný společník…
Zakuckal jsem se, když jsem si uvědomil, na co myslím.
„Promiň, špatně jsem se napil,“ hned jsem to okecal, a odložil hrnek na stůl. „Chápu, že mě tam teď nechceš vzít. Ale jednou… Třeba někdy příště, bych se na nějaký festival rád podíval. Třeba za rok, nebo za dva… Byl bych rád.“
Ještě jsem se nahnul a věnoval Julianovi polibek, abych tomu dodal váhu.
Později jsem mu sice dělal společnost, ale jen chvíli, když se oblékal a já mu polichotil, jak úžasně vypadá, a že by se spíš on měl mít na pozoru.
I když bych si nejraději za tohle všechno nafackoval. Ale pro zachování života cokoliv. Ten lístek mi dodal nové síly, i když hrozí, že mě za to Julian zabije, pokud se mu dostane do ruky.
Opravdu jsem si oddechl, když Julian a Blaine odešli. Bylo už odpoledne, a já zase zůstal ve svém pokoji. A věděl jsem, že na festival odešlo víc lidí a v domě teď bude klid.
Asi po hodině jsem se zvedl a opatrně vykouknul na chodbu, která k mému štětí byla prázdná.
Měl jsem šanci. Hlasy jsem slyšel jen z kuchyně…
Trvalo mi asi pět minut, kdy jsem se opatrně přesouval dolů, kde měl pokoj Pete. Srdce jsem měl snad až v krku, jak jsem měl strach, abych na někoho nenarazil, a v jednu chvíli jsem se musel rychle schovat. Ale pak po další minutě, kdy všechno znovu utichlo, jsem se rychle přesunul k Peteho pokoji.
Opatrně jsem pootevřel dveře a nakouknul.
Byl sám.
Rychle jsem vešel a zavřel za sebou. Doběhl jsem k jeho posteli, a hned mu ukázal, aby byl zticha.
A moje první otázka byla: „Víš něco o tom, kvůli čemu si nás včera Julian zavolal?“
A jeho pohled mi jako odpověď stačil.
Ruan
Atmosféra se úplně změnila.
A já pochopil, že kluci jsou opravdu profíci. Teda… kluci a ženská.
Opravdu se soustředili jen na to, jak tohle vyhrát.
Od plánování tu byl hlavně Mark a Xi-Wang, pochopil jsem že Tiras a Jaden budou jejich hlavní síla, Caleb bude operovat z domu a navádět je, Aria bude dělat volavku a hlídat terén, a Thomas bude jejich hlavní podpora. Všechno měli opravdu naplánované, dokonce počítali i se mnou, kdy jsem měl po vzoru Thomase podpořit ostatní, kde budou potřebovat.
Podle Nathana se měl Julian na hlavní akci festivalu ukázat, protože dostal pozvání od samotného starosty města a tohle on si nemůže nechat ujít.
A kromě toho…
„Nathan, Li-Wei a Chris budou muset zůstat doma. Nejraději bych zůstal i já, ale každá ruka pro vás, bude dobrá. A Nathan kluky dokáže zvládnout. Hlavně pak musíme vaše kluky dostat rychle na letiště a s Julianem se vypořádat později."
Už včera jsme se domluvili, že Nathan půjčí klukům své soukromé letadlo. Konkrétně Tirasovi, Calebovi, Efraimovi a Peterovi, aby mohli hned z Julianova sídla odletět zpátky do států.
Původní plán totiž zahrnoval to, že Julian s Blainem zůstanou v sídle, my se s nimi vypořádáme a kluci normálně odletí. Jenže pokud oni dva v sídle nebudou a my jim Efraima a Petera vyfoukneme před nosem, Julian klidně obrátí město vzhůru nohama jen proto, aby dostal, co chtěl.
Tak jsem navrhoval, aby s nimi letěl i Li-Wei a Chris, ale Li-Wei si postavil hlavu, že prostě bez Xi-Wanga neodletí, a když nechtěl on, nechtěl ani Chris.
Ani jsem nemohl uvěřit tomu, že vlastně nastal ten den, na který jsem čekal už několik let.
Když se kluci oblékali a kontrolovalo se vybavení, plus plánek cesty od Mateuse, který nám popsal, jak se dostat do Julianova domu, přišlo mi to jako sen.
„Jen doufám, že ten pitomec ještě žije. A že Julian nepřišel na to, kudy se do domu dostal," zabručel jsem, když jsem si do podpažních pouzder strkal pistole, a do kapes na kalhotách a opasku přidával tlumič, náhradní náboje, nůž a baterku.
Xi-Wang
Ten den, na který jsme tak čekali, nakonec přišel.
Stál jsem v ložnici, na posteli rozložené věci, které jsem si chtěl obléct, a které jsem si potřeboval vzít s sebou. Všechno oblečení v černé barvě, abychom byli co nejvíc nenápadní, dokonce jsem měl i kuklu. Už strašně dávno jsem něco takového na sobě neměl, a já byl nakonec i rád, že jsem ty věci nevyhodil, a že jsem při Liově vaření neztloustl, jinak bych se do toho nejspíš nevlezl.
Několikrát jsem se protáhl, abych uvolnil svaly, a pak se šel oblékat a chystat.
V duchu jsem si přeříkával postup, i plánek. Bral jsem si sebou mobil, na kterém jsem měl vypnuté všechny zvuky i vibrace. Zkontroloval jsem, jestli je plně nabitý, aby mi nevypověděl službu uprostřed akce a já bych pak musel pátrat v paměti, kde, co je, a kam mám jít, kdybych si náhodou nebyl jistý.
Ještě jsem si zašel na záchod, zkontroloval se v zrcadle, a pak se otočil na Liho.
„Neboj, vrátíme se celí, určitě. A přijdeme i s klukama. Vlastně… S klukama se nejspíš uvidíš až ve Státech, protože ti pofrčí rovnou na letiště.“
Přistoupil jsem k Limu a pevně ho objal. Cítil jsem, jak se chvěje a určitě měl strach. A já se mu ani nedivil.
Jdeme vyloženě do doupěte největšího dravce tady v Manausu, a nevíme, co nás všechno čeká. Můžeme jen předpokládat, odhadovat, co může nastat. A i proto jsem teď i já vyzbrojený, včetně tlumiče, na kterém jsme se domluvili, a včetně malých štípaček, které měli všichni. To proto, že jsme nevěděli, kdo se jako první ke klukům dostane.
Lhal bych, kdybych říkal, že jsem v klidu. To jsem nebyl. Ale lepší tohle, než mít moc velkou sebejistotu a pak plakat nad výdělkem.
Jako Mateus.
Můžeme jen doufat, že je ještě na živu, a že si to ta jeho horká hlava napříště rozmyslí, než udělá podobnou kravinu.
Měli jsme tři auta. Už jen proto, že zpátky pojedeme rozděleně. Ruan odveze Tirase, Efraima a Petera pojedou rovnou na letiště, a pokud bude potřeba, tak i Mateuse. Caleb se na letiště vypraví okamžitě, jakmile dostane info, že jsme se dostali ven, aby mohl odletět s námi. A právě proto, že Nathan zůstává doma, pojede s ním.
Já pojedu zpátky s Jadenem, a Arii a Thomas pojede s Markem. Bylo dobré být rozdělení i kvůli tomu, kdyby nás napadli ještě po cestě. Lepší se bránit takhle, než kdybychom byli namačkaní ve dvou autech, nebo na zpáteční cestě v jednom.
Odsunul jsem od sebe Liho, pohladil jsem ho po tváři a usmál se na něho.
„Mám pro tebe důležitý úkol. Sbalíš nám věci, abychom mohli v nejnutnějším případě hned odjet, ano? Mám to všechno nachystané, jen to naskládat do tašek,“ ukázal jsem mu na hromádky mých věcí, včetně mých papírů a dokladů.
Chris
Měl jsem strach. Opravdu jsem měl o Jadena strach. Myslel jsem na plno věcí, které se jim můžou stát.
Jaden je bývalý voják, policista, zažil plno akcí, kde šlo o život. Vím to, vyprávěl mi to. Ale tentokrát to je jiné. Je to můj manžel a já se o něho prostě bojím. Tohle není válka jako taková. Ale rozhodně tu jde o život.
„Bojím se o tebe,“ přistoupil jsem k němu, když byl oblečený a nachystaný.
Za jiných okolností bych na něm mohl oči nechat. Byl v plné výbavě, oblečený do akce, a to ještě víc podtrhovalo jeho postavu, jeho divokost. Uměl jsem si ho představit i v uniformě, ve věcech do války, protože to, co měl na sobě, mi to hodně připomínalo
„Slib mi, že budeš opatrný a vrátíš se. Slib mi to!“ sevřel jsem jeho triko a natiskl se na něho.
Už jsme měli nachystané věci, abych je potom sbalil, a byli jsme případně připravení na rychlý odchod.
Dokonce i Aria už byla sbalená. U Tirase a Caleba to byla samozřejmost, protože ti nejspíš odletí hned, jakmile se dostanou od Juliana. Jejich věci už byly připraveny v chodbě u garáže, aby se mohly naházet do auta a Nathan mohl s Calebem hned vyrazit.
„Hned, jak to půjde, tak se mi ozvi, abych věděl, že jsi v pořádku, nebo si tam pro tebe osobně dojedu. A kdyby bylo nejhůř, můžete jet do hotelu. Mám tam svůj vlastní pokoj, i přesto, že je hotel plný. Ale jako majitel si to můžu dovolit, a do toho patra vede soukromý výtah. Je patro nad Nathanovým apartmá.“
Snažil jsem se mluvit klidně, ale přesto jsem byl nervózní. Všechno tohle, i to, co jsme s Liem museli nachystat, mi dávalo pocit, jako bych se já sám celé té akce účastnil.
Vypustili jsme dokonce i informaci, že jdeme na Festival, a doufali jsme, že to Juliana naláká tam přijet a zdržet se tam delší dobu…
Původně jsme se na slavnost Liem chtěli podívat. Ale za těchto podmínek to bude rizikové. No, ale na moment se tam ukážeme a pak zmizíme…
Nathan dostal pozvánku od starosty, tak toho využijeme, a ještě víc tak podpoříme tu informaci, že tam jedeme taky.
Ruan
Když jsem byl hotový, ještě jednou jsem zkontroloval, jestli všechno mám.
Byl jsem oblečený do tmavého roláku s dlouhým rukávem, který byl ale prodyšný, abych se nespařil jako prase sotva vylezu z baráku, tmavé kapsáčové kalhoty a vysoké vojenské boty, které jsem ještě pořád měl ve skříni a teď se opravdu hodily.
Zbraně, tlumiče, nůž, náboje, vysílačku, mobil, štípačky, paralyzér, boxery, a dokonce jsem v jedné kapse měl i škrtící drát, o kterém jsem ani nevěděl, že ještě mám.
No, Nathanův sklep tohoto domu byl plný překvapení a spíš se dal přirovnat k odladišti, ale tentokrát se to hodilo.
Mimo to jsem měl ještě na posteli vojenský batoh, kde jsem měl schované mačety Parang a Kukri pro případ nouze, samopal UZI, lano a malou lékárničku pro jistotu, kdybysme se rozdělili někde v džungli, kde bych fakt nechtěl vykrvácet.
Když jsem byl spokojený, spolkl jsem tři kofeinové tablety, abych se udržel v bdělosti a otočil se na Nathana.
„Dávej na sebe pozor, ano? Cokoliv se ti nebude zdát, tak mi hlaš. Zbytečně neriskuj, neprovokuj, a až bude po všem a kluci odletí, vrať se hned do hotelu s Chrisem a Li-Weiem, a klidně se v pokoji zabarikádujte, než přijdu," přitáhl jsem si Nathana k sobě, zadíval se mu do očí, a pak ho políbil.
Líbal jsem ho, dokud mě i jemu nedošel dech, tiskl ho na sebe a doufal, že tentokrát se ten můj tvrdohlavec do ničeho nezaplete.
„Slibuju, že to skončí. Už to jednou pro vždy skončí a tohle město si oddechne. Ty si oddechneš, protože si to zasloužíš. Je čas, aby konečně tohle město padlo do rukou někoho, kdo ho skutečně miluje," pohladil jsem ho po tváři, ještě jednou ho políbil a přesunul se na krk, kde jsem nechal drobnou značku.
„Miluju tě," zašeptal jsem mu do ucha jakoby jen tak mimochodem, a pak už ho pustil, abych si mohl vzít věci, protože se na chodbě ozval Jaden, že jsou už všichni nachystaní.
Nathan
Se staženým žaludkem jsem sledoval, jak se Ruan chystá. Zajímalo mě, co tak dlouho dělal dole ve sklepě, ale pak, když jsem viděl tohle všechno, už jsem se ptát ani nemusel.
Poznal jsem ho, když byl ještě u vojenské policie, věděl jsem, jak vypadá, když si obleče uniformu, případně uniformu do akce. A upřímně, byl to kus chlapa a pohled na něj mě uchvátil hned od samého začátku, i když jsem měl chuť ho tenkrát zabít a on mě nejspíš taky.
Snad poprvé mi došla řeč. Byl jsem z toho strašně nervózní, protože jsem opravdu měl strach. Já jediný věděl, do čeho kluci jdou. Já to zažil, oni to znají jen z vyprávění, a to nemá takovou váhu.
Věděl jsem, co všechno Julian, Blaine, ten, kterého si Blaine vycvičil, a plno dalších chlapů dokáže.
A i když ti ostatní nejsou jako ti tři, přesto jsou hodně nebezpeční, protože střílí po všem, co se hne.
Kvůli Juliana by byli schopni zabít i svou matku.
Jen jsem přikyvoval, jak osel, když pak ke mně Ruan přistoupil.
Ale, když jsem zaslechl jeho poslední slova, málem jsem se rozbrečel.
Vyběhl jsem za ním na chodbu a nehledě na ostatní jsem se mu vrhl kolem krku. Pevně jsem ho chytil, a políbil ho. Polibek, který mluvil za vše… Který vyjadřoval všechno, co jsem v tuhle chvíli cítil.
„Strašně moc tě miluji,“ zašeptal jsem do jeho rtů. „Budu čekat na hotelu. Vrať se celý.“
Pak už jsem ho pustil a odstoupil, aby mohli odejít. Raději jsem šel do pracovny, abych si i já vzal vysílačku, kterou jsme teď měli všichni, kromě Chrise a Liho.
A když pak dům ztichl, myslel jsem, že se rozklepu jak ratlík, když nervy zapracovaly.
Ale musel jsem být silný. Kvůli klukům, kvůli sobě, kvůli Ruana.
Hned jsem popadl telefon a vytočil číslo na Mária. Nechoval jsem k němu extra sympatie, už kvůli tomu, že mi dělal do Ruana. Ale tentokrát jsem ho potřeboval, a byl jediný, na koho jsem se mohl spolehnout.
Vysvětlil jsem mu, že ho budu nutně potřebovat, aby dojel do mého domu a pokud možno, ozbrojený.
Nic se neptal. On věděl, že bych ho o to nežádal jen tak. Slíbil, že do patnácti minut bude u mě.
Teď zřejmě nastala ta rozhodující chvíle. Chvíle, která může udělat konečně tlustou čáru za vším. Nepřál jsem si ničí smrt. Ale doufal jsem, že Julian pochopí, jak se věci mají a konečně mi dá pokoj…
Dám mu najevo, že se ho nebojím a jsem schopný se mu postavit. Klidně začnu znovu trénovat, abych získal zpátky kondičku. Klidně budu chodit na terapii, abych odboural strach z něho a v budoucnu neváhal na něj namířit a stisknout spoušť.
S tímhle vším jsem byl připravený se postavit svému osudu.