Mateus
Nechal jsem se vyhodit na nenápadném místě, u jednoho baru, abych nevzbuzoval příliš velkou pozornost. Kšiltovka stažená do čela mě taky trochu chránila, navíc Manaus, teď před festivalem, žil živým nočním životem, takže nebylo nic divného na tom, že jsem si ve tři ráno odskočil do baru.
Když taxík odjel, vzal jsem to do první uličky, abych se vyhnul lidem a světlu z pouličních lamp a okolních domů, a zamířil obloukem k části pralesa, kde měla být tajná cestička k Julianovu sídlu.
Cestou, která mi zabrala nejmíň hodinu svižné chůze jsem přemýšlel nad celou situací, a hlavně se mé myšlenky točily kolem Marka a Thomase.
I když jsem je často provokoval, otravoval je a nejspíš mě měli plné zuby, nejspíš mě vzali mezi sebe jen, abych jim dal pokoj. Nejspíš nemůžu očekávat nic jiného. Až odjedou, nejspíš se odstěhuju z Manausu někam hodně daleko, mimo civilizaci, abych už nikdy na žádného chlapa nenarazil.
Opravdu jsem se do nich zabouchnul jako malý kluk.
Zatřepal jsem hlavou, abych zahnal myšlenky, co mě rozptylovaly, a mohl se soustředit na cestu.
Pravda byla, že kdyby nám Nathan o té cestičce neřekl, snadno bych ji přehlédl. I tak jsem měl co dělat abych ji našel a strávil jsem s tím další skoro půl hodiny, což nebylo moc dobré, protože k tunelu, vedoucí pod pozemkem jsem se chtěl dostat ještě za tmy.
A začínalo svítat, když jsem svižným tempem běžel potemnělou alejí mezi stromy, trochu neudržovanou, jak jí léta nejspíš nikdo nešel, a musel si vystačit jen se svým tréninkem, protože použít baterku by se rovnalo sebevraždě.
Naštěstí bylo větvoví nade mnou hodně husté, tak mě ochránilo od případných zvědavých oči, i když jsem pochyboval, že tohle místo Julian kontroluje.
Mezi stromy probleskly první paprsky slunce, když jsem se konečně dostal ke konci aleje, kde by měl být údajně vchod do tunelu nebo kanalizace, nebo co to vlastně původně bylo.
Na chvilku jsem se zastavil, abych se vydýchal, napil a vytáhl rukavice, které jsem si nasadil.
Pak jsem se pustil do hledaní a po chvíli potichu klel jako špaček, protože buď to celé bylo k ničemu a Julian už vchod dávno zatarasil nebo si to Nathan špatně pamatoval.
Slunce už nabývalo na intenzitě, prales se probudil denním životem, a já si dával maximálně další půl hodinu, než bych se vydal z neúspěchem zpátky.
Thomas
Když jsem se ráno vzbudil, byla postel kupodivu nějak moc prázdná. První, co jsem zaregistroval, bylo to, že mi nebylo horko, protože se na mě nelepil Mateus. Možná konečně pochopil, že tomu moc neholduji, když je venku třicet, a navíc potřebuji pro sebe ráno nějaký čas, natož abych se ještě rozčiloval s nějakým tělem na mě nalepeným.
Potichu, abych nebudil Marka, jsem vstal, rychle jsem se sprchnul, a pak jsem vylezl z pokoje.
Jenže Mark se stejně vzbudil, a za chvíli mi byl v patách.
Jediný, kdo chyběl byl Mateus. A nebyl ani dole. Nedalo mi to, vyběhl jsem znovu nahoru, a teprve teď, když jsem byl víc probraný, jsem si všiml lístku.
Jo, potřebuje něco u sebe doma. By mě zajímalo co. Snad neuvažuje nad nějakou hovadinou. Na to jsem fakt už starý, abych takového poděse tahal z bryndy.
Nakonec jsme se sešli v pracovně, kam nás Jaden zavolal, a s překvapeným výrazem jsem hleděl na to, co si Chris vymyslel.
Teda on to nevymyslel sám, jen to navrhl a Arnaldo se toho chytil. No, a teď mají jít podepsat smlouvu…
A s tím, co řekl Jaden jsem musel souhlasit. I s Markem, že potřebuje oblek, i s tím, že ho nenechám samotného jet do města.
A tak jsme skočili do auta a vyjeli do centra, abychom navštívili jeden z doporučených obchodů a společně s Markem vybrali oblek.
A i když jsme měli o „zábavu“ postaráno, přesto jsem se myšlenkami vracel k Mateusovi, a přemlouval se a přemáhal nutkání vzít telefon a zavolat mu, kde se krucinál courá.
Mateus
Už jsem to chtěl opravdu vzdát, protože v tmavém oblečení, a ještě s kšiltovkou na hlavě jsem se začal potit jako prase, když jsem náhodou, po odlesku slunce, zahlédl něco mezi křovím, kousek od cestičky.
A k mé radosti to bylo to, co jsem hledal. I když mi trvalo nějakou chvíli, než jsem se probojoval skrz veškerou tu flóru a i faunu, pot mi tekl po tvářích a měl jsem mokré i spoďáry, přesto se mi podařilo otevřít starou mříž, pokrytou mechem a šlahouny, která ukrývala úzkou šachtu.
Vytáhl jsem mobil a místo si rychle vyfotil, stejně jako cestu, kterou jsem se sem dostal.
Z batohu jsem vyndal už i baterku a posvítil si do ústí, abych zjistil, jestli má vůbec cenu pokračovat.
Kromě zápachu zatuchliny, plísně a hniloby se nezdálo, že by v dosahu světla baterky, něco tunel blokovalo. Roura byla očividně z kameniny, což byl na tu dobu, kdy se dům stavěl, asi nejdostupnější materiál, navíc byla velice odolná a trvanlivá.
Netušil jsem, proč zrovna tady odtoková šachta, nejspíš na vodu, končila. Ale, kdo ví, jak to tu vypadalo v době, kdy se začal dům stavět. Možná měli jiné plány, možná museli něco narychlo změnit.
Výhoda byla v tom, že pokud se do roury nedostala žádná mechanická překážka, měla by být průchozí až na druhý konec.
Zhluboka jsem se nadechl a po čtyřech vlezl do roury. Trochu nešikovně jsem se otočil v humusu, který pokrýval dno jako mazlavý škraloup, abych mohl aspoň částečně za sebou zakrýt vchod. Teprve pak, s batohem na zádech a baterkou v puse jsem se vydal dopředu a doufal, že nebudu muset celou dobu lézt po čtyřech v té smradlavé břečce.
Ještě, že jsem ráno nesnídal a nebyl jsem zas až taková cíťa.
A hlavně, že jsem netrpěl klaustrofobií.
O kus dál se naštěstí roura rozšiřovala, i smrad už nebyl tak hrozný, nebo jsem si na něj zvykl, a po pár metrech jsem se dokonce mohl konečně postavit.
Na moment jsem se zastavil, abych se napil a trochu spláchl tu břečku z rukavic.
Vytáhl jsem mobil a ani mě ani nijak nepřekvapilo, že jsem tu neměl žádný signál.
Podíval jsem se na uloženou mapku, abych zjistil, jak je to ještě daleko, a teprve pak mobil schoval, batoh hodil na záda, a vydal se zase dál.
Thomas
Když jsme se s Markem vrátili, byl akorát tak čas, aby se osprchoval a hodil do gala.
Když na sebe oblékl košili, oblek, kravatu a samozřejmě jsme k tomu koupili i boty, mohl jsem na něm oči nechat. Vždycky mu to v obleku moc slušelo, i když jich za svou policejní profesi měl plné zuby.
Stejně jsem neodolal, a než jsme vyšli z ložnice, ještě jsem si ho přitáhl a políbil, a pořádně pomačkal zadek, až mě musel se smíchem odstrčit, že mu celý oblek zmačkám.
A když jsme sešli dolů, musel jsem uznat, že je tady teď ten nejhezčí muž v celém baráku.
Kdyby ho viděl Mateus, nejspíš by už slintal a poskakoval kolem něho s obdivnými povzdechy.
Jenže on tu nebyl…
A nebyl tu ani později. Občas jsem zkontroloval telefon, jestli se neozval, ale nic. A ani Mark nepsal, že by mu Mateus psal nebo volal.
Z pochmurných myšlenek, které mě po chvíli přepadly, mě vytrhnul Xi-Wang. Prý se mám jít převléct a jít za nimi na zahradu. Prý mám dělat sparing partnera pro Ariu, jinak prý Li-Weie úplně zruší. A Xi si vezme Liho na starost sám…
A tak jsem se za dalších deset minut potil jak prase, i když jsme na zahradě byly pod stromy.
Mateus
Cesta nešla tak rychle, jak bych si přál. Musel jsem si dávat pozor, často se zastavovat, abych se napil, protože vzduch tu nebyl moc dýchatelný a zásoby svěžího vzduchu dávno došly.
Navíc jsem se potil jako prase, ale sundat mikinu nebo kšiltovku jsem se neodvážil.
Ne, že bych měl strach z pavouků, ale kdybych tu potkal nějakého palovčíka, slíďáka nebo snovačku, kteří měli rádi právě taková místa… Bez podání protijedu, bych tu v podstatě shnil za živa, což nebyla zrovna nejlepší vyhlídka.
Sledoval jsem proto každý centimetr před sebou, ale kromě nějaký malých a neškodných pavoučkovců, jsem naštěstí zatím nenarazil na vážnější problém.
Ani s jinými překážkami v podobně zničené roury nebo naplavených nečistot jsem se nesetkal, což znovu zaměstnalo mé myšlenky otázkami, proč stoku nedokončili nebo nevyužívali.
Muselo dát dost práce ji vytvořit, než aby tu jen tak ležela.
Ale dlouho jsem nad tím uvažovat nemohl.
Roura se najednou znovu začala zužovat a mé srdce je rozeběhlo rychlostí blesku.
Tak teď je to pade na pade. Buď celá ta cesta byla k ničemu a tohle je konec, nebo jsem narazil na zlatou žílu. Na malý moment mě napadlo, že bych prostě kluky vzal a odvedl je s sebou.
Jenže při pohledu na hodinky mi cesta od chvíle, co jsem vlezl do roury, zabrala přibližně hodinu. Jistě, hodně jsem se zastavoval a zkoumal terén, takže čistého času, kdybych spěchal, mohl bych být do půl hodiny venku, jenže…
Nevěděl jsem, jak na tom kluci jsou, a ani jsem netušil, jestli je Julian doma.
Kromě toho, podle zpráv měli GPS náramky. A kdyby se mi je nepodařilo sundat, jakmile bysme se dostali ven z šachty, už by nás měli.
Netrvalo dlouho a znovu jsem se plazil po čtyřech, tentokrát, jak jsem doufal, ven ze šachty.
No, na konec jsem narazil po pár metrech. Ale byl to opravdu konec.
Ústí roury bylo zazděné…
Thomas
Nakonec jsem s Arii trénoval asi jen půl hodiny. Ne, snad proto, že bych ji nestačil. Teda, no… nestačil.
Nejspíš byla zvyklá na takové podmínky, a navíc ovládala bojová umění tak jako Xi-Wang, v čemž jsem já zase neexceloval. Sebeobranu a jiu-jitsu jsem měl natrénované, rozdal bych si to s ní v boxu, ale tohle, co na mě zkoušela… Byl jsem pro ni spíš jako boxovací panák.
Ale Li-Wei byl evidentně rád, že jsem si to s ním vyměnil, a Xi-Wang pokračoval v jeho učení taichi. Jo, to je pro něho daleko lepší než to, co na něho zkoušela Aria.
Když mě zase praštila, a že pořádně, naštval jsem se.
„Trénink končí,“ zavrčel jsem na ní a v nestřežené chvíli, kdy se otočila na kluky, jsem ji skopnul do bazénu.
No, jen jsem se uchechtnul, jak se hezky ponořila až ke dnu, a pak už jsem spokojeně odkráčel do baráku, abych se osprchoval, převlékl a schladil.
V ložnici jsem znovu zkontroloval mobil.
Ale od Mateuse ani od Marka žádná zpráva.
Jen jsem doufal, že ten první nevymyslel nějakou kravinu, a u toho druhého je všechno v pohodě.
Už jsem chtěl jít dolů do pracovny, abych si prohlédl znovu plán Julianova sídla, když mi přišla zpráva od Marka.
„Byl tu Tyrell a Blaine. Málem jsem mu vystřelil mozek. Už jsou pryč. Jsme v pořádku. Nathan je na Chrise pořádně nasraný.“
Povzdechl jsem si, když jsem si to přečetl. Čeká nás nejspíš perný den. A možná se budeme stěhovat. A hlavně… Tirovi o tom, že Julian byl ze sídla pryč, raději ani neřeknu. To nechám na klucích, a evidentně to nevěděl ani Nathan. Jinak by nám o tom řekl a my mohli pro kluky vyrazit už dneska.
Mateus
Klel jsem jako špaček, potil se jako prase, a zásoba vody začala pomalu docházet.
Samozřejmě, že jsem to nevzdal. Místo toho, jsem se už víc jak dvě hodiny rýpal nožem ve zdivu a pokoušel se vytvořit si díru, kterou bych prolezl.
Když jsem totiž narazil na konec, při bližším ohledání mi přišlo zdivo i spáry velmi staré a hlavně neudržované, a tak jsem zkusmo nožem do jedné spáry udělal díru, abych zjistil, kde, že to vlastně jsem. Neviděl jsem toho moc, ale stačilo to na to, abych pokračoval v mravenčí práci, oškrabával spáru za spárou a uvolňoval cihlu za cihlou.
Už chybělo jen tak pět, šest kousků, abych se dostal ven, do místnosti, která nejspíš sloužila jako komora nebo spíš sklípek, podle vlhkosti vzduchu.
Výhodu to aspoň mělo v tom, že už se dalo lépe dýchat a nedusil jsem se smradem ze stoky.
Když se mi konečně podařilo uvolnit i poslední cihlu a s funěním jsem se protlačil skrz díru, málem jsem se rozbulel radostí.
Musel jsem se na chvilku posadit, uklidnit se, rozhýbat prsty, a pak i celé tělo, které bylo ztuhlé po delší době strávené v jedné nepřirozené poloze.
Otřel jsem si pot z čela, a teď už sundal i mikinu.
Byl jsem rád, za náhradní triko, protože to, co jsem měl na sobě, jsem mohl sundat a dát sušit, jak bylo mokré. Zabalil jsem ji do mikiny s cílem si tu pak někde nějakou šlohnout na zpáteční cestu, a všechno narval zpátky do batohu.
Skutečně jsem byl v nějakém sklepě. Když jsem díru po sobě zase trochu upravil a cihly naskládal zpátky, místo zase vyfotil a konečně se rozešel, viděl jsem sklenice s vínem, sudy i sklenice s nejrůznějším obsahem ovoce a zeleniny.
Potichu jsem přešel k jediným dveřím, které v místnosti byli, vytáhl mobil, vytvořil složku, hodil do ní všechny fotky a nastavil čas odeslání přibližně od teď za čtyři hodiny. Zapnul nahrávání, znovu nastavil čas odeslání na stejnou dobu a strčil si ho do kapsy na triku, kterou jsem měl na levé straně na hrudi. Takhle, pokud by se mi něco stalo, fotky i video dojdou Markovi, aniž bych musel mobil brát do ruky. Doufal jsem ale, že se odsud zase nepozorovaně dostanu, proto jsem si dal rezervní čas na odchod. Až budu venku, tak automatické odeslání smažu a nikdo se nic nedozví. Teda dozví, ale řeknu to klukům osobně.
„Tak jo, chlapi. Za tohle sorry, ale nemohl jsem jinak. Čas nás tlačí a bylo potřeba zjistit, jestli je Nathanova tajná cesta průchozí. A vzhledem k okolnostem jsem nejvíc postradatelný článek. Teď jsem už v Julianově sídle. Posílám fotky a jdu dál," řekl jsem potichu směrem k mobilu, zhluboka se nadechl a opatrně zmáčkl kliku.
Tak nějak jsem částečně čekal kulku mezi oči, ale kupodivu se nic nestalo, místo toho jsem se ocitl v další spižírně, kde už ale bylo tepleji a příjemněji.
Na konci místnosti vedly schody nahoru a končily dalšími dveřmi.
Opatrně jsem prošel místností, vyběhl schody, a pak na chvilku přitiskl ucho na dveře.
Nic podezřelého jsem neslyšel, a tak jsem opět opatrně vzal za kliku.
Myslel jsem, že mě šlehne. Snad nikdy jsem nebyl napumpovaný jako teď.
Ocitl jsem se v zadní části kuchyně a teprve teď odněkud zepředu zaslechl nějaké hlasy.
Jeden mužský a jeden ženský.
Ani Juliana ani Blaina jsem v mužském hlasu nepoznal, proto jsem se připlížil trochu blíž a schoval se za vysoký a dost široký regál, který mě dokonale skryl.
Muž se o něčem dohadoval se ženou a podle řeči šlo očividně o něco, co udělala špatně.
Normálně by mě to nezajímalo, ale zaujalo mě to, když zmínil, že Julian ani Blaine nejsou doma.
Nejspíš pro její štěstí.
V duchu jsem zajásal, a pak se rozhlédl, kudy bych mohl zmizet.
Vybavil jsem si přibližně vnitřek domu, jak nám ho popsal Nathan a doufal jsem, že žádné velké změny tu Julian nedělal.
Thomas
Bylo už po dávno po obědě, a kromě zprávy, kterou mi poslal Mark a já ji samozřejmě zatajil, jsme jinak neměli žádné info k tomu, co se děje v hotelu a ani Mateus se pořád neukázal.
Tentokrát jsem už nenechal mobil v ložnici, ale měl jsem ho stále při ruce.
Abych nějak zabil čas, šel jsem zkontrolovat zbraně, které jsme měli. Zabralo mi to nějakou chvíli, a stejně jsem stále myšlenkami utíkal k jednomu nebo druhému. A když jsem už nakonec nevěděl, co dál, tak jsem šel do kuchyně a rozhodl se něco upéct. Nedělal jsem to už strašně dávno. Myslím, že naposledy, když ještě Josh žil. A tak jsem musel chvíli vzpomínat, co všechno se do toho ovocného koláče dává.
Nakonec jsem to nějak zmáknul, vyhodil Liho, který mi chtěl pomoct, vyhodil Ariu, která mi začala ulizovat těsto, a vyhodil i ostatní, kteří přišli nakukovat, co to provádím. Prostě jsem neměl při téhle práci rád diváky, kteří mi čuměli pod ruku.
Koláč se nakonec úspěšně pekl, já mezitím uklidil kuchyň, aby mě Li nesežral, a dal jsem vařit kotel kávy, protože jsem počítal s tím, že se bude hodit. Káva se dovařila a já právě vytahoval koláč z trouby, když klaply dveře, a do domu vešel Mark, Chris a Jaden.
Nevěděl jsem, co si mám o jejich výrazu myslet.
Ale když jsme si společně sedli a Mark nakonec potvrdil, že je možné, že nás Nathan vykopne, bylo jasné, že to opravdu neproběhlo hladce.
Ale v tomhle jsme Chrise ujistili, že stojíme za ním.
A tak, když se převlékli a umyli, nakrájel jsem koláč, hodil jsem na to šlehačku a dotáhl jsem to na terasu i s kávou, kde jsme se všichni usadili.
A netrvalo dlouho a přišel Nathan s Ruanem. Nathan pořád očividně naštvaný, a ani se s námi nepozdravil. Šel rovnou do své ložnice a Ruan s ujištěním, že to bude v pohodě, vyběhl za ním…
Za další půlhodinu se nakonec Ruan s Nathanem objevili. A k našemu překvapení jen požádal Chrise, aby s ním šel vedle, že s ním chce mluvit o samotě.
Jen jsme na sebe pohlédli, Jaden vstal, že půjde taky, ale Ruan ho zastavil, ať je nechá, že se nemá bát…
Nevím, co si vedle v pracovně řekli. Ale trvalo jim další půlhodinu, než konečně vyšli ven.
A vypadalo to, že to nejhorší mají za sebou…
Mateus
Když jsem se dostal z kuchyně na chodbu, hlasy se vzdálily.
„Jsem nejspíš v přízemí hlavního domu. Zatím nikde nikdo, až na ty dva. Je tu docela ticho a klid.
Podle původních plánů nejspíš přistavěli spižírnu a prodloužili kuchyň. Jdu dál…"
Já idiot jsem si až pozdě uvědomil, že jsem si mohl nechat po ruce aspoň nůž. Zbraň jsem si nebral.
Byla by mi k ničemu. Ale sundávat batoh a zase se v něm hrabat, by mě stálo spoustu zbytečného času.
„Doufám, že tu nemá všude kamery," zahučel jsem, když jsem se podél stěn plížil po chodbě.
Terasa, bazén, zahrada, otevřená místnost sloužící jako salonek, jídelna, další místnost nejspíš pro hosty. Více méně to zhruba souhlasilo s tím, co nám řekl Nathan.
Za tu dobu, než jsem prošel přízemí, jsem se asi dvakrát musel schovat, nejspíš před někým, kdo dům obcházel a hlídal, když tu nebyl Blaine ani Julian.
„Tohle je poslední místnost v přízemí," hlásil jsem do mobilu, a pak opatrně otevřel dveře.
Byla to prostorná místnost s jednou prosklenou stranou, teď částečně zataženou žaluziemi, s pár kusy drahého nábytku, prostornou sedačkou a velkou postelí.
Nejspíš jsem dneska vyhrál v loterii.
Podle fotek jsem na posteli poznal Petera, Calebova přítele, který na mě trochu vyplašeně zíral a snažil se co nejvíc odtáhnout, když jsem se blížil k posteli.
„Nekřič. Jsem přítel… Přítel Caleba. Dostal tvoji šifrovanou zprávu. Je tady… v Manausu… společně s dalšíma. Snažíme se tebe a Efraima zachránit. Je tady? Nevíš, kde přesně?"
Doklekl jsem na postel a opětoval Peterův pohled, který nejspíš nevěděl, jestli to není jen Julianova další hra nebo mi může věřit.
„Můj Caleb…" zašeptal po chvíli.
„Jo. Dostanou vás odsud. Neboj. Já vás s sebou vzít nemůžu. Jsem tady, abych zajistil terén pro kluky. Všechno bude zase dobré…"
Nevím, co jim Julian udělal, ale snad za celý svůj život jsem neviděl a neslyšel nikoho tak usedavě plakat, jako Petera, když se mi vrhnul kolem krku.
Nedokázal jsem slovy vyjádřit, co jsem cítil, tak jsem ho jen hladil po zádech a čekal, dokud se trochu neuklidní.
„Ef… Efraim je na-nahoře… druhé pa-patro… pokoj na konci… chodby…" zavzlykal, když jsem ho kousek od sebe odtáhl.
„Děkuju a… ještě chvilku vydrž, ano? A hlavně nikomu neříkej, že jsem tady byl…" usmál jsem se na něj povzbudivě, a pak vstal.
Neudělal jsem však ještě ani krok, když mě Peter popadl za ruku a křečovitě ji sevřel.
Trvalo mi další půl hodiny, než jsem ho přesvědčil, že musí ještě chvilku vydržet. Byl s nervama úplně v háji, a já se obával, jaký to bude mít na oba vliv do budoucna. A už teď jsem chtěl tomu hajzlovi prohnat kulku hlavou. Taky jsem nadával polohlasně celou cestu až do druhého patra, kde byla Julianova pracovna a ložnice, Blainova ložnice, další místnosti nejspíš pro návštěvy, dva volné pokoje a na konci…
Efraim spal. A vypadal…
Neměl jsem to srdce ho budit. Jen jsem ho chvilku pozoroval, než jsem na kousek papíru napsal krátký vzkaz – Tir je tady, jde si pro tebe – a zastrčil ho opatrně pod polštář tak, aby ho nikdy jiný, kromě Efraima hned nenašel.
Byly tři hodiny, když jsem se konečně rozhodl, že je čas odejít.
Bohužel, podíl štěstí mi nejspíš pro dnešní den vyprchal. Julian s Blainem se totiž vrátili.
Právě jsem se snažil proniknout do zadní části kuchyně, protože po návratu těch dvou, jako by dům najednou ožil, jenže jsem vběhl do rány přímo nějaké služce.
Nevyčítám ji to, že se lekla a začala ječet jako divá, jenže si nevybrala nejvhodnější dobu.
Jsem fakt dobrý, co se týče utíkání a unikání. Ale tohle bylo pro mě neznámé místo, navíc jsem měl za patama toho Julianova prašivého psa.
Dostal jsem se skoro k hlavní bráně, když jsem se po silné ráně proletěl vzduchem. Z posledních sil jsem z kapsy vytáhl mobil a zahodil ho o kousek dál do křoví, kde se ztratil, a nikdo ho snad jen tak brzo nenajde.
„Ale to se podívejme," zaslechl jsem nad sebou a vzápětí vyhekl, když mě k zemi přikurtovala něčí noha.
„Může mi tohle někdo vysvětlit?!" uslyšel jsem vzápětí vzteklý Julianův hlas, a pak mě někdo surově za vlasy zvedl do kleku.
„Ty fízlácká, zasraná kryso! Už tě mám plné zuby!"
Nevím, co Juliana tak rozzuřilo, ale poslední, co si pamatuju bylo, že jsem plival krev, a pak mě někdo někam táhl, než mě obestřela tma a já upadl do bezvědomí.
Chris
Měl jsem vážně obavy z toho, jak Nathan zareaguje, až se vrátí domů.
Už jsem měl i nakročeno k tomu, že si půjdu sbalit, abych byl připravený. Spíš abych odešel dřív, než mě on sám vyhodí. Jedno na tom bylo dobré. Nemusel jsem si zajišťovat hotel, protože já vlastně jeden z části už vlastnil.
Jenže jsem se k balení ani nedostal. Jen co jsem se převlékl, vytáhl mě Jaden za klukama na terasu. A i když jsem neměl moc chuť na nic, nakonec jsem si ten koláč a kávu dal.
Jenže poslední sousto jsem měl problém polknout, protože se právě objevil Nathan. Ani se u nás nezastavil. Šel rovnou k sobě do pokoje, a já v tu chvíli měl žaludek těžký, jako bych spolknul šutry a ne výborný koláč. A i když se mě i Li-Wei snažil uklidnit, protože se už taky od nás dozvěděl, co se vlastně dělo, nepomáhalo to. Tentokrát ne.
O to větší šok jsem měl, když potom přišli dolů a Ruan mě požádal, abych šel za Nathanem do pracovny.
Nejsem srab… Musím se sebrat…
Vztyčil jsem hrdě hlavu a rázným krokem jsem vešel dovnitř.
Ale než jsem stihl promluvit jediné slovo, předběhl mě Nathan.
„Nemusím ti říkat, že jsem naštvaný. Že jsem byl hodně nasraný, protože tohle beru jako podraz. A měl jsem chuť ti vážně rozbít hubu. Zachránilo tě jen to, že tam byl Julian a Arnaldo. Ale i tak ti to nezapomenu. Na druhou stranu…“ sedl si Nathan ztěžka na sedačku, „raději tohle, než bych měl sdílet hotel s Julianem. Bude mi chvíli trvat, než to rozchodím, a omlouvat se nebudu, ale… Jsi teď můj společník, a osobní spory jdou teď mimo. Chci ten hotel udržet takový, jaký je. Chci, aby prosperoval, abych na něho mohl být hrdý. Je to památka po mém otci, a já ji nechci pošpinit nějakými spory. Což mě přivádí zpět k Julianovi. Zlobím se i na Arnalda, ale musím mu pak poděkovat za to, že mu svoji část neprodal. Tohle je nejspíš nejlepší řešení, jaké mohl… jaké jste mohli vymyslet.“
Viděl jsem na něm, že je pořád nasraný. A neměl jsem odvahu ho o něčem poučovat, protože to by bylo zbytečné a jen by se nervnul. Tak jsem se raději kousnul do jazyka, několikrát se nadechl a pak se nakonec posadil naproti němu.
„Vím, jaké to je zdědit něco, co vytvořil otec, a pak se o to starat tak, aby na tebe byl vlastní táta pyšný. Sám jsem zdědil otcovu společnost a bylo mi jen něco málo přes dvacet. Nikdy bych nedopustil, aby jeho, moje, společnost šla ke dnu. Snažil jsem se dělat pro ni to nejlepší, a stejně jsem o ni málem přišel. A tys mě v mnohém připomněl minulost moji vlastní, a já nechtěl, abys dopadl stejně. Tohle bylo opravdu to nejlepší řešení. Mám tě rád, hodně jsi nám pomohl a já ti chtěl tímhle poděkovat. Moji polovinu hotelu si ponechám jen na nezbytně dlouhou dobu. Mí právníci připraví prodej, smlouvu pro nového majitele. Už ho mám i vybraného… Jmenuje se Nathan Cardoso. Tohle byl nejlepší způsob, jak ti hotel předat, jak ti ho Arnaldo chtěl předat, a nedělat přitom peklo mezi tebou a Julianem.“
Myslím, že Nathan nemohl zažít větší šok. Trvalo půl hodiny, než se vzpamatoval, za neustálých otázek a omluv. Ale situace se uklidnila a já si konečně a opravdově oddychl.
Ale ne na dlouho.
Když jsme vyšli ven, nestačili jsme se ani posadit, a vyskočil na nohy Thomas s mobilem v ruce.
„Zabiju ho! Vážně ho, kurva, zabiju! Ten… ten… Jestli ho nezabije Julian, udělám to já! Kurva!“ práskl s Markovým mobilem na stůl a my v šoku poslouchali Mateusův hlas, který popisoval, jak postupuje Julianovým domem.
Mark
Bylo to jen pár hodin, ale bylo to náročné. A hlavně jsem se musel tvářit jako Chrisův právník, takže jsem se musel držet zpátky. I když… Ve chvíli, kdy vystartoval Julian, tak jsem se zpátky už nedržel. A hlavně pak, když jsem viděl Blaina. To už jsem vytáhl zbraň, aby těm dvěma bylo jasno, s kým mají tu čest, a hlavně, aby to takhle nemusel řešit Ruan nebo Nathan. A taky jsem nechtěl, aby pan Arnaldo nebo Chris přišli k újmě. Už tak to pro ně bylo dost stresující.
A tak, když jsme se potom vraceli domů, konečně jsem si oddechl. Ale ne moc na dlouho.
Mateus se pořád nevrátil, a ani neozval. A to ani Thomasovi.
Thomas se svoji nervozitu snažil zakrýt tím, že se dokonce pustil do pečení, a to už se nestalo sakra dlouho. Když jsem viděl ten koláč, bylo mi hned jasné, čí je to práce, ani jsem se nemusel ptát.
Když pak zmizel Chris s Nathanem vedle v pracovně, znovu zavládlo mírné napětí. Čekali jsme, že se nejspíš servou, ale Ruan nás uklidnil, že se nemáme čeho bát. Přesto jsem viděl, jak se Jaden neustále dívá ke dveřím pracovny…
A tak jsme jen trpělivě čekali, s čím ti dva vyjdou.
Málem jsem nadskočil, když se mi ozval mobil. Pocítil jsem úlevu, když jsem viděl Mateusovo číslo. Ale ta úleva vzápětí vzala za své. Nechápavě jsem se díval na nějaké fotky, které mi nic neříkaly.
Jenže pak se mobil ozval znovu…
A když jsem to rozklikl…
Kluci hned přiskočili, když uslyšeli Mateusův hlas. A Thomas mi vyrval telefon z ruky, aby se přesvědčil, že to, co slyší, je pravda.
Dosedl jsem do křesla a jen se díval na telefon, s kterým Thomas prásknul na stůl, div ho nerozbil.
Ruce se mi začaly třást, když video docházelo ke konci…
Spěch, rozkmitané video z různých částí Julianova domu, pak z venku, sem tam se mihla nějaká postava, když se Mateus zřejmě otočil, aby se ohlédl po svých pronásledovatelích.
A pak jedna velká šmouha, jak mobil nejspíš letěl vzduchem, křik, vzteklý Julianův hlas…
A pak to skončilo.
Nebyl jsem schopný se hnout. Vůbec, ani jedním prstem. Okamžitě se mi vybavila vzpomínka na mě a na Joshe… Nechtěl jsem něco takového zažít znovu. Nechtěl…
„Calebe! Zjisti, kde je Mateusův mobil!“ vyskočil Thomas.
„Zkusím to, pokud už není vybitý nebo rozbitý, tak ho najdu. Případně můžu zjistit, kde měl naposledy signál, v kterém místě,“ vyskočil Caleb hned na nohy a běžel do pracovny.
„Marku?“ postavil se Thomas vedle mě a položil mi ruku na rameno.
„Bude to v pohodě, určitě,“ zkusil mě utěšit, ale i jemu se ruka na mém rameni mírně zachvěla.
Jaden
Neměl jsem rád vypjaté situace. Vždy se vracelo mé staré já, kdy jsem všechno řešil pěkně ručně.
Sedět v autě a čekat mi taky na náladě nepřidalo. A ve chvíli, kdy jsem viděl, jak z jednoho auta vystupuje povědomý člověk a s ním ještě jeden, měl jsem chuť odprásknout je na místě.
Nakonec jsem z auta vystoupil a chodil kolem něj jako vzteklý pes.
Ochranku, která za mnou přišla, jsem seřval, a potom i manažera, který ale mezi tím mým řvaním pochopil, o co tu jde, a nakonec mě nechali být.
A když mi pak Mark volal, vysvětlil mi situaci, pověděl o Tyrellovi a Nathanovi, na nic jsem nečekal.
Myslím, že tak rychle jsem ještě nikdy nebyl.
A nejspíš bych Chrise ochmatával ještě do teď, kdyby mě Mark nezastavil.
I když…
Ono by mě nejspíš zastavilo to, že bych vyhodil Nathana prvním otevřeným oknem, když se i s Ruanem vrátil a tvářil se tak, že jsem měl chuť mu dát přes čuňu.
Jako, je to dobrý chlap, o tom žádná. A mám ho i rád. Ale tohle…
Ještě, že jsme nejeli spolu v autě. Nejspíš bysme skončili v první škarpě.
Takhle jsme dojeli s Markem a Chrisem první, kdy jsem celou dobu vrčel, a pak myslel, že někoho rozkoušu, když Chris s Nathanem zmizeli v pokoji a já nemohl.
Oddechl jsem se, až ve chvíli, kdy se vrátili zpátky a vypadali celkem v pohodě, ale ne na dlouho.
Pozitivní na tom bylo, že jsme věděli, jak se dostat do baráku, jak to tam vypadá, kde jsou kluci a že jsou v pořádku.
Tiras výjimečně držel hubu, jen zíral na mobil, jako na svatý obrázek, zatímco Thomas začal vyšilovat.
„Hmm… že vy dva si vždycky musíte najít nějakého poděse," zakroutil jsem hlavou a povzdechl si.
Vážně Mateus v mnohém připomínal Joshuu. Jen byl Mateus trochu víc živější, otravnější, drzejší a neměl skříň plnou obleků.
Jen jsem doufal, že to s Mateusem nedopadne stejně, jako s Joshem.
Za chvilku se vrátil Caleb ze svým super noťasem a vrtěl hlavou.
„Nic nemám… ale… mohl bych stáhnout ty fotky a video a… no, můžeme zjistit, jak se dostal dovnitř a jít pro Petera a Efraima."
Ukázal na mobil a mě v tu chvíli přišlo, že nějaký Mateus je mu momentálně ukradený, hlavně když ví, že jeho Peter je naživu. a ví, jak se k němu dostat.
Xi-Wang
Ještěže jsem celkem klidný člověk. Nejspíš bych asi Arii brzy přizabil za to, jak trénovala Li-Weie. Nejspíš si ta ženská myslí, že jsou všichni supermuži a hned zvládnou všechno.
Jenže Li je jiná sorta, a na něho se musí pomaleji.
Ale i tak jsme s Lim o něco pokročili. Za těch pár dní, co měl ten svůj žárlivý výstup a začali jsme trénovat i spolu, naučil jsem ho aspoň základní věci, které si teď má opakovat, dokud si je plně neosvojí. A teprve potom můžeme dělat pokročilejší věci.
Celkově jsem měl pocit, že je dnešek zvláštní. Mateus tu prostě chyběl. Tak nějak jsem si na něho zvykl, na to, že s ním je tu živěji, a ne taková ponurá a depresivní nálada.
Ale i tak jsem se soustředil pak na práci, abych byl na další den co nejvíc připravený. A že to bylo potřeba, se potvrdilo v momentě, kdy dostal Mark zprávy od Mateuse.
Byli jsme v šoku všichni. Odešel, aniž by to s námi nejdříve probral. Jasně, že bychom ho na tuhle hurá akci nepustili, a Thomas by ho nejspíš zmlátil, než by vystrčil nohu ze dveří. Takhle už bylo pozdě, a mohli jsme jen doufat, že bude naživu.
Ale vzhledem k tomu, co jsem se o Julianovi všechno dozvěděl, tak jeho šance na přežití byla třicet procent ze sta.
Po očku jsem se podíval na Marka. Ten vypadal, že se co nevidět zhroutí, ale věřil jsem tomu, že právě tohle je něco, co ho nakonec zburcuje, a on posbírá své síly, aby toho šílence od Juliana dostal.
Poprosil jsem Chrise, aby se věnoval Limu. Třeba mu může vysvětlit celý ten jeho tajný obchod, a pak to spolu oslavit. Nechtěl jsem, aby se Li připletl do našeho plánování akce.
Čekalo nás to už druhý den. A Tir, nejen tím, že se už na to konečně půjde, ale i tím, že viděl na videu Efraima, úplně ožil. Sice každou chvíli vrčel, že toho hajzla vykuchá a pověsí na vlastních střevech, ale jako by ho to vrátilo zpátky do života, začal plánovat, domlouvat se a přemýšlet nad všemi možnými variantami naší zítřejší akci.
Dlouho jsme seděli v pracovně. Dokonce jsme si tam donesli i večeři. Ale bylo to potřeba. Ale… Bylo taky potřeba, abychom se pořádně vyspali, a tak nakonec Mark zavelel k odchodu do postele.
Když jsem uléhal vedle Liho, už jsem si v duchu dělal seznam všeho, co bychom měli spolu mít. Každopádně, podle videa, měli bychom mít s sebou minimálně štípačky, kterými přestřihneme klukům náramky. A taky bych byl pro, abychom si všichni s sebou vzali tlumič. Pokud se bude střílet, tak minimálně z počátku by o nás neměl nikdo vědět…
Li-Wei
Nevěděl jsem, jestli být na Chrise pyšný nebo být naštvaný, že mi nic neřekl a tajil přede mnou tak důležitou věc. Mohl jsem ho aspoň nějak podpořit, a místo toho ho nejspíš ještě stresoval tím, když jsem si myslel, že se mi vyhýbá.
No, nakonec, když kluci zmizeli v pracovně po Mateusově zprávě, která se mnou málem sekla, mě Chris stáhl k sobě a trochu jsme oslavili tu jeho novou koupi.
Řekl mi, proč to udělal, i co se stalo v hotelu i to, co má v plánu s tou půlkou dělat.
Mačkal jsem ho asi hodinu a soplil po něm, jak jsem byl z toho dojatý a byl opravdu šťastný, že mám za přítele někoho takového.
Já si mu naopak postěžoval, jak mě ničí Aria, ukázal mu pár věcí, co mě naučil Xi, postěžoval jsem si, že je to nejspíš stejně k ničemu, protože nikdy se nejspíš nedonutím to použít.
Nakonec jsme spolu strávili celý večer a já aspoň tak trochu potlačil myšlenky na to, co se bude dít.
Ovšem, kdy jsme večer ulehli do postele, nebo spíš, když jsem si šel lehnout, a pak přišel i Xi, nějak jsem nedokázal zabrat.
Pořád jsem se budil, viděl jsem Joshe, Minga, Zhuanga, všechno to, co se stalo, a nakonec jsem to nevydržel.
Budík ukazoval něco málo po druhé, když jsem se opatrně vyštrachal z postele, abych Xiho nevzbudil, hodil na sebe lehký župan a potichu vyšel z ložnice.
Zamířil jsem na zahradu, kde jsem si sedl do jednoho křesla, kolena přitáhl k bradě a jen tak zíral do země.
Bál jsem se.
Teď, když jsem byl sám, když byl dům ztichlý, když se mi vrátilo všechno, co bylo dřív, když jsem viděl Mateuvoso video, strach se o mě otřel jako ledová ruka, kterou jsem nedokázal setřást.
Mateuse jsem si docela oblíbil.
Sice to byl na můj vkus docela poděs, ale znovu vrátil do života Marka i Thomase.
Díky němu měli tu správnou jiskru v očích, jako když tu byl Joshua.
Vzpomínka na něj mi vehnala do očí slzy, a já musel rychle zamrkat, abych je zahnal.
Vzpomínal jsem na naše první setkání, na to, jak vyvedl tu hloupost a Mark se s ním pak nebavil, jak občas provokoval Thomase a Marka.
Měl jsem ho rád. Opravdu rád jako bratra a moc mi chyběl.
A jestli se bude historie znovu opakovat, i když Mateus mi není tak blízký jako Josh, tak to asi už nezvládnu. A nejen to. Julian byl nejspíš nebezpečnější než Zhuang nebo Ming. A taky ten Blaine.
Opravdu jsem dostal strach, že se někomu něco stane. Na jednu stranu jsem nechtěl, aby někam šli, na stranu druhou jsem chtěl, aby kluky zachránili.
Xi-Wang
Když jsem se ráno probudil, Li-Wei vedle mě nebyl. A nebyl ani v koupelně.
Ulevil jsem si, opláchl, hodil na sebe aspoň triko a šel dolů, že mu pomůžu se snídaní.
K mému překvapení však byl na zahradě. Seděl v křesle na terase a vypadal, že všechno jde úplně mimo něho. Byl tak ztracený v myšlenkách, že si ani nevšiml mého příchodu.
Přitáhl jsem si křeslo naproti němu, usadil jsem se a stáhl jsem si Liho k sobě na klín.
Pohladil jsem ho po holých stehnech, políbil jsem ho na krk, na tvář a pak na rty.
„Dobře to dopadne, Li,“ pohladil jsem ho po vlhké tváři. „Neboj se. Vím, že se mi to lehko říká, ale… budeme věřit tomu, že jsme silní chlapíci a… ženská,“ dodal jsem rychle. „A dáme Julianovi pořádně na prdel, že si na ni rok nesedne. A tomu jeho Blainovi taky. S námi si prostě zahrávat nebudou. Udělali to nejhorší, co mohli. Udělali si nepřátele z nás, a to bych ani já nechtěl být svým vlastním nepřítelem. No, a až se vrátíme, tak můžeš dělat Mateusovi ochránce. Však jsi o kousek starší než on. Jo, no. Bude potřebovat ochranu, protože ho nejspíš bude chtít Thomas zabít.“
Zadíval jsem se do Liho krásných očí a uvědomil si, že za celou dobu jsem u něj vlastně ani neviděl brýle. Mírně jsem se zamračil, a hned mu to připomněl, aby byl na své oči pečlivější.
„Půjdeme udělat snídani. Pomůžu ti, všichni už vstávají, a dneska budeme mít spoustu práce. Poprosím tě, jestli bys udělal něco vydatného na oběd, a taky nějakou dobrou večeři. Ale něco, co tolik nezatíží žaludek, abychom po cestě za klukama nedostali průjem,“ zasmál jsem se při představě.
„Tak pojď,“ ještě jednou jsem ho políbil, a pak už jsem ho pošoupnul na nohy, abychom mohli jít dovnitř a začít chystat snídani, protože pár jedinců se už hrnulo do kuchyně.
Jo, dneska nás bude čekat hodně práce. Opravdu hodně… A budeme se muset domluvit, jak to bude s odjezdem. Kluci sice mají Efův a Peteho pas, ale nejspíš bude trochu složité je dostat nepozorovaně odsud. Kdo ví, jak to totiž dopadne, jestli odsud nebudeme muset utíkat na rychlo.