Nathan
Chris mi hned vyjmenoval několik lyžařských středisek, kde se dá dobře lyžovat, a pár soukromých svahů. A od jednoho takového prý má nedaleko i dům na horách. A klidně, kdybych chtěl, bych tam mohl být, pokud by mi nevadilo, že na nejbližší lyžovačku bych jel asi půl hodiny autem.
Jo, tak to by mi rozhodně nevadilo, a určitě bych raději přivítal víc soukromí než hotel plný lyžařů, kde je hlučno.
Chtěl jsem se s ním hned domluvit, kdy bych plánoval přijet, a jestli by byl ochotný v té době přiletět do Kanady, ale to už mě Ruan popoháněl, že musíme jít, jinak mě moje asistentka rozkouše i s oblečením.
A tak jsem se rozloučil, a s příslibem, že odpoledne se vrátím, jsem konečně vypadnul z kuchyně, šel si pobrat věci a s Ruanem jsme potom nastoupili do auta, které pro nás přijelo a vyrazili jsme do hotelu.
„Zastav tady,“ nahnul jsem se k řidiči, a ukázal k jednomu z krámků.
Vystoupil jsem, počkal na Ruana, aby se nezlobil, že jsem šel bez něho, a pak jsem zamířil rovnou dovnitř.
„Zdravím, Eduardo,“ usmál jsem se na postaršího majitele obchodu.
„Sehnore Cardoso! Vítejte! Už tak dlouho jsem vás neviděl! Jaká čest pro mne!“ hned se vítal se mnou jako kdybych byl nějaká celebrita.
„Chci se zeptat, jestli máš v nabídce i nějaké spony do vlasů. Zlaté, s drobnými diamanty, taková, s kterou bych mohl sepnout vlasy dohromady,“ naznačil jsem stáhnutím svých vlasů do culíku, jak to myslím.
„Och, je mi líto, nic takového v nabídce nemám. Ale není problém ji vyrobit. Jen byste mi řekl, jak by přibližně měla vypadat a za pár dní byste ji mohl mít,“ hned Eduardo vytáhl papír a začal malovat návrhy.
„Jaká čest. Vážně vás rád vidím. Nejspíš jsem vyhrál v loterii. Včera mě navštívil po delší době Sehnore Tyrell, a teď vy. Rád bych vás někdy oba pozval k nám na oběd, Sehnore Cardoso…“
Už jsem chtěl ukázat na jeden z návrhů, když jsem se zasekl uprostřed pohybu.
„Julian tu byl?“ ohlédl jsem se ke dveřím, jako by měl právě vejít.
„Ach ano. Přišel se svým přítelem. Nádherný… opravdu krásný jak obrázek… Sehnore Tyrell nechal pro ně udělat snubní prsteny. Opravdu jim to spolu slušelo…“
Víc v šoku jsem snad nemohl být.
Hleděl jsem na Eduarda jako na zjevení, a když jsem se vzpamatoval, zeptal jsem se, jak ten jeho přítel vypadá. A kdy mají mít svatbu…
Nakonec jsem odcházel s tím, že mu dám vědět, jak má spona vypadat a teprve potom mi ji udělá.
Byl jsem v šoku ještě, když jsme seděli v autě a jeli do hotelu.
„To… to snad nemyslí Julian vážně! Tohle až se dozví Tiras… To mu nemůžeme říct. Svatba… jen doufám, že Julian zas jen hraje nějakou svoji hru. Proč by jinak šel za mnou do hotelu? Tirase to zabije, a on pak zabije nás…“
Ruan
Málokdy řeknu Nathanovi ne. Většinou, když vymyslí nějakou kravinu, nebo udělá kravinu. Ale i když souhlasím, ne vždy jsem z toho přímo nadšený. Jako třeba z lyžování. Zimu jsem celkové moc neměl rád a lyže už vůbec. Ale, nedokázal jsem Nathanovi říct ne, když jsem viděl, s jakým nadšením o tom mluví s Chrisem. Jen jsem si povzdechl a pokrčil rameny, když se na mě Jaden podíval.
Když jsme se rozloučili, překvapilo mě, že jsme do hotelu jeli trochu oklikou a Nathan pak nechal zastavit u jednoho klenotnictví.
Ale pak jsem pochopil. Jenže můj úsměv brzo vystřídal šok.
„Nesmíme to Tirasovi říct," zavrtěl jsem hlavou, když jsme procházeli halou hotelu do pracovny. „Řekl bych to maximálně Markovi. Ale Tiras se to nesmí dozvědět. A nemám ponětí. Nemám ponětí, co Julian plánuje. Je naprosto nepředvídatelný."
Povzdechl jsem si a podržel Nathanovi dveře, aby mohl vejít do pracovny.
Bylo potřeba dořešit ještě pár záležitostí ohledně festivalu, než se budeme moct odpoledne zase vrátit za klukama.
Nathan
Pravda je taková, že tohle je něco, s čím jsme nepočítali.
Jedna věc je, že Julian plánuje svatbu. Druhá věc je, jestli to Efraim chce, nebo nechce. Musíme počítat i s variantou, že se svatbou souhlasí, podle toho, jak se podle Eduardova vyprávění, rozbrečel štěstím a sám nasadil Julianovi prsten se slovy, že ho miluje.
Jak moc se Julianovi podařilo Efraima zlomit? Nebo se Efraim do něho vážně zamiloval, a ten únos nakonec nebyl tak, jak si to kluci představují?
Nechci nikomu křivdit, ale musím myslet na všechny varianty.
„Neřekneme mu to, zvlášť teď, když ta svatba má být za chvíli. Ale pořád o tom tak trochu pochybuji. Pokud by tomu tak vážně bylo, proč za mnou Julian chodil do hotelu, proč už nerozhlásil tu šťastnou novinu… No, budu doufat, že je to jen nějaký jeho tah, aby ještě víc Efraima zlomil a dokázal mu, že on je jediný, koho bude poslouchat na slovo,“ otřásl jsem se po posledních slovech, když jsem si vzpomněl na Julianovy praktiky.
Měl jsem toho pak plnou hlavu. Až tak, že jsem si při práci musel dát pauzu, a jít se projít po hotelu, abych přišel na jiné myšlenky.
A ani nevím, jak pořádně chutnal oběd.
Nakonec, po obědě, se mi podařilo zabrat, a s prací jsem opravdu pohnul a skončil i dříve, než jsem plánoval.
„Jedeme domů,“ vydechl jsem a schoval poslední složky do skříně. „Mám toho dost. Nejraději bych si dal siestu tak na tři dny.“
Ještě jsem zkontroloval, jestli mám všechno vypnuté, schované a pozavírané, a pak už jsme konečně s Ruanem zamířili do jeho auta, abychom mohli jet za klukama.
Ale jen co jsem se usadil v autě, Ruan ještě ani nestihl nastartovat, začal mi zvonit telefon.
Už jen to, že mi volal Arnaldo, pro mne znamenalo, že se vrací a já budu mít o něco méně práce.
Ale po jeho slovech jsem se zarazil.
„Arnaldo se rozhodl, že svoji polovinu hotelu prodá. Mám se s ním sejít zítra. Bude na mě čekat ve své kanceláři,“ otočil jsem se šokovaně na Ruana.
O Julianovi nic neříkal, mluvil jen o tom, že mám přijít…
Mohl jsem jen doufat, že se rozhodl tu polovinu prodat mě…
Ruan
Bylo to zvláštní. Celou dobu zpátky do Nathanova sídla jsem mlčel.
Moc se mi to nelíbilo.
Arnaldo byl čestný chlap, to ano. Ale i on má své slabiny.
Vlastní ten hotel, co ho znám. A co ho znám, za žádnou cenu svou půlku nechce prodat ani Nathanovi a ani Julianovi. A najednou odjede někam pryč, po pár dnech se vrátí a otočí?
Tohle nebyl Arnaldo, jak jsem ho znal.
Mohl bych mu zavolat a zeptat se ho, ale to by mi k ničemu nebylo.
„Děje se něco?" zastavil mě Jadenův hlas a já docela překvapeně zamrkal, když jsem se najednou ocitl v chodbě a on s tácem plným pití a jen v trenclích nejspíš mířil k bazénu, odkud byly slyšet hlasy kluků.
„Hmmm… no ne…" mírně jsem se zamračil, ale když Jaden něco zabrčel a zase se rozešel, nakonec mi to nedalo.
„Jadene, počkej. Chci se zeptat. Kdyby ti někdo dlouho něco odpíral, a pak najednou změnil názor, po několika letech, co by sis myslel?"
Nejspíš jsem ho svou otázkou zarazil, protože se na mě podíval s povytaženým obočím.
„Záleží na tom," zahučel nakonec.
„Arnaldo volal Nathanovi, že chce s ním jednat o prodeji půlky jeho hotelu," vybalil jsem to přímo.
Nevím, jestli se mi to jen nezdálo, ale na okamžik jsem měl pocit, že mu cuklo obočí.
„No… Je to starých chlap. Třeba usoudil, že je na čase jít dál. Byl na dovolené, žena na něho zatlačila, nebo tam někoho potkali někdo mu promluvil do duše, co já vím. Může toho být spousta, neviděl bych hned všechno černě," ušklíbl se na konec Jaden.
Když odešel, já s Nathanem jsme se pozdravili s klukama, a pak se zašli do ložnice převléknout. Než jsme vyšli zase ven, ještě jsem Nathana zastavil.
„Zeptám se na rovinu," objal jsem Nathana kolem pasu a podíval se mu do očí. „Arnalda znám, ale ne tak dlouho jako ty. Myslíš si… Myslíš si, že by ho mohl Julian přece jen zviklat?"
Vím, že to byla ode mě troufalá otázka, ale mě zajímalo především Nathanovo bezpečí.
Všechno ostatní šlo kolem.
Nathan
Jo, měl jsem o čem přemýšlet. A nejspíš na to myslel i Ruan, protože za celou cestu nepromluvil ani slovo. Dokonce ani když vystupoval z auta, a teprve Jaden ho probral.
Prošel jsem kolem nich, ale zpomalil jsem, abych slyšel Jadenovu odpověď. Ale moc mi to nepomohlo.
Po Ruanově otázce jsem se zamyslel.
„Víš, přemýšlím o tom od toho Arnaldova telefonátu. A absolutně nevím, na co se připravit. Tak dlouho se bránil tomu, aby to prodal jednomu nebo druhému. Napadla mě ještě jedna varianta, že tu svoji část rozdělí mezi nás dva. Ale to bych pak okamžitě hotel prodal někomu cizímu a odstěhoval se úplně pryč. Nechci s Julianem mít nic společného. Ani na papíru. Ale jestli by se mu podařilo zviklat Arnalda… Julian je schopný všeho a dost dobře ho podporuje Blaine. Tady si vážně nemůžeme být ničím jistí. Vážně nevím. Jen doufám, že tomu tak nebude,“ během slov jsem k Ruanovi přistoupil a objal ho kolem pasu.
Opřel jsem si hlavu o jeho hruď, zaposlouchal se do tlukotu jeho srdce a na moment zavřel oči.
„Víš, pokud by Arnaldo přišel s rozhodnutím to prodat Julianovi, určitě bych už nemlčel, proč máme ty modřiny. Určitě bych Arnaldovi řekl, co Julian a Blaine provedli, aby věděl, komu vlastně ten hotel prodává…“
Otevřel jsem oči, zvedl hlavu a políbil Ruana na bradu.
„Půjdeme za klukama, zkusím Markovi říct o té svatbě,“ zvedl jsem se na špičky, abych mohl dát Ruanovi pořádný polibek, a pak už jsem ho pustil a zamířili jsme za klukama k bazénu.
„Caleb je zase zahrabaný v pracovně?“ rozhlédl jsem se kolem sebe.
„No, jo… přišla mu nějaká šifrovaná zpráva, a on to teď dává dohromady. Podle toho, jak se tvářil, mohla by to být zpráva od Peteho,“ ozval se Thomas.
Otočil jsem se k domu a pak zpátky k bazénu. Byli tam všichni, kromě Thomase, který seděl tady na terase a Caleba, který byl v pracovně.
Dokonce i Tiras si šel zaplavat.
„Thomasi,“ přitáhl jsem si křeslo co nejblíž k němu. „Dneska jsme se dozvěděli jednu důležitou informaci. Ale nechceme to říkat před ostatními, zatím… Hlavně, ne před Tirasem. No, Julian… on… zřejmě si chce Efraima vzít. Nechal si vyrobit snubní prsteny, a dokonce si je i s Efraimem včera vyzvedli a hned nasadili…“
No, nebyl to sice Mark, ale nějak jsem věřil tomu, že Thomas je rozumný…
Li-Wei
Měl jsem radost. Za všechny tři.
Mateus vypadal, jako by dostal dárek k narozeninám, který si nejvíc přál, a Mark s Thomasem úplně ožili. Teda…
Thomas se pořád snažil tvářit, jakože on nic, a má to všechno v paži, ale když ho člověk pozoroval, pokud si nedával pozor, bylo to tam jasně vidět.
Přál jsem jim to. A moc. A myslím si, že ani Josh by nechtěl, aby se moc dlouho trápili jeho smrtí, a jen tak jim život protekl mezi prsty. Jistě, trápit se budou pořád. I já si na Joshe často vzpomněl. Neříkám, aby na něj zapomněli, ale život jde dál.
Když se kluci zase na celé dopoledne zavřeli v pracovně a Chris taky zmizel, uklidil jsem aspoň terasu a kolem bazénu.
Opravdu jsem si připadal hrozně k ničemu. I ten Chris vypadal, že má dokonce nějakou práci.
No, ale nakonec to uteklo hrozně rychle, a po obědě se kluci rozhodli, že si skočí do bazénu, protože je Caleb vyhodil z pracovny s tím, že se musí soustředit na nějakou šifrovanou zprávu nebo co, kterou dostal nejspíš od Petera.
Když se vrátil Nathan s Ruanem, zatímco se šli převléct, já zaběhl do kuchyně, abych jim udělal něco rychlého na svačinu, protože měli určitě hlad.
Zapomněl jsem se ale zeptat, jestli chtějí i ledový čaj, o který jsem se pokusil, když jsem neměl, co dělat, a pak, když jsem je zaslechl, jak jdou na terasu, vyběhl jsem za nimi.
Ale nejspíš jsem to dělat neměl.
Ta slova mě úplně šokovala.
Efraima jsem osobně neznal, ale díky Tirově vyprávění, taky Aria, když občas něco řekla, nebo Caleb, jsem měl pocit, jako bych ho znal odjakživa.
A tohle…
Pokud se tohle stane…
„To nesmíte dopustit!" vykřikl jsem za jejich zády a do očí mi vstoupily slzy. „Nesmíte!"
„Li-Wei… ticho! Prosím! Tiras se to nesmí dozvědět…" snažil se mě uklidnit Ruan, ale já prudce zavrtěl hlavou.
„Slíbili jste, že to bude dobré!" otočil jsem se na Thomase. „Slíbili jste, že to dobře dopadne! Pokud… pokud si ho vez-"
Víc jsem ale neřekl, protože mi Ruan najednou zacpal pusu, až jsem na něj přes slzy překvapeně pohlédl a koutkem oka uviděl, že se k nám blíží Xi.
Thomas
Tohle nebylo dobré. Tohle bylo přímo v hajzlu. A ještě víc, když za námi najednou vykřiknul Li-Wei.
Ani jeden jsme si nevšimli, že vyšel ven a teď nastal problém.
Už jsem mu chtěl říct, ať se uklidní, aby ho neslyšel Tiras, ale on se rozkřiknul ještě víc.
A na mě… Jako bych já za to mohl.
Kdyby to byl kdokoliv jiný než Li-Wei, už bych ho umlčel ránou do zubů. Ale zasáhl Ruan, který mu zacpal pusu.
„Co se děje?“ ozval se Xi-Wang, který se tu zčista jasna objevil.
Popadl Liho, stáhl si ho k sobě do náruče a zamračil se na Ruana.
„Vezmi svého manžela do domu, aby se uklidnil. Přijdu a vysvětlím ti to. Ale rozhodně nedovol, aby se teď přiblížil k Tirasovi nebo Calebovi. Jasný?“ postavil jsem se a přísně se na Jaela podíval.
Jo, možná jsem pro něho hodný strejda, ale teď se tak chovat nehodlám. To rozhodně ne. Tímhle svým výstupem mohl nadělat velký průser.
„Budeme v naší ložnici,“ podíval se na mě Xi, pak na ostatní a bral už Liho dovnitř.
„Je to v hajzlu,“ zaklel jsem a zadíval se k bazénu.
Než jsem pokračoval, raději jsem se rozhlédl kolem sebe, jestli jsme opravdu sami. Sbalit se a jít teď do domu by bylo až moc nápadné, a hned bychom měli někoho za zadkem.
„V každém případě nesmíme dovolit, aby se to Tiras dozvěděl. Hlavní slavnost začne za tři dny, to bychom měli v noci naběhnout k Julianovi do sídla. Brát se mají za dva dny po festivalu… A obávám se, že kdyby se to Tir dozvěděl, že by se tam vydal hned a nezastavili bychom ho. Mohl by to tím celé posrat. A minimálně jeho by odstřelili hned u hlavní brány, ať je dobrý, jak chce. Jdu za Xi-Wangem a budeme jen doufat, že se Li-Wei nepodřekne.“
Ještě jsem jednou připomněl, aby o tom nikde nemluvili, a pak už jsem zamířil do domu, do jejich ložnice, abych to celé uvedl na pravou míru a zkusil Limu domluvit, pokud už to neudělal Xi-Wang.
Li-Wei
Nejspíš jsem udělal něco, co jsem neměl, ale když já se strašně lekl.
A pak ještě víc, když na mě Thomas promluvil jako na cizího.
Bylo mi to moc líto.
Asi jsem možná neměl tak křičet, ale…
Přitiskl jsem se víc ke Ximu, a pak s ním vyšel nahoru do ložnice, kde jsem se posadil na postel a přitáhl si kolena k bradě.
„Nechtěl jsem," podíval jsem se na Xi-Wanga a popotáhl.
„Ale když… Jestli si ho vezme… Nechápu to," zavrtěl jsem hlavou, a ještě víc si kolena přitáhl k bradě.
„Nechápu, jak můžou být lidi tak zlí… jak můžou…" zašeptal jsem a povzdechl si.
Vím, že to bylo možná naivní, ale já si se Zhuangem užil své a nechtěl jsem, aby něco podobného zažíval i někdo jiný.
A možná jsem Efraima neznal, ale opravdu jsem o něm věděl tolik, že jsem měl pocit, že ho znám odjakživa.
A bylo mi strašně líto, že tohle musí prožívat. I to, že je teď někde zavřený nejspíš sám.
Kdo ví, jestli může být aspoň s Peterem. Ale dost jsem o tom pochyboval.
Když Thomas vešel do ložnice, spustil jsem nohy z postele, málem se zamotal do prostěradla, ale na nohách jsem se dokázal udržet.
„O-omlouvám se… já… nechtěl jsem křičet, ale… bojím se… mám strach," zamumlal jsem poslední slova, a pak sklopil hlavu.
Xi-Wang
Moc se mi nelíbilo, když jsem zahlédl Liho, jak cosi rozčileně na kluky křičí, ale u bazénu, kde jsem byl, mu nebylo rozumět. Ale dobře jsem viděl jeho rozčílení a taky rozčílení Ruana. Raději jsem k nim hned šel, abych zjistil, co se děje.
No, dost mě to šokovalo. Pochytil jsem jen konec, ale pak v ložnici, kam jsem se uklidil s Liem, a posléze dorazil Thomas, jsem se dozvěděl zbytek.
„Bohužel ho k sňatku donutit může, ale otázkou zůstává, jestli to opravdu bude vynucený sňatek,“ promluvil Thomas, a já měl pocit, že ho v tuhle chvíli Li-Wei na místě zabije.
„Musíme počítat se všemi variantami,“ pokrčil Thomas rameny. „Ať se ti to líbí nebo ne. Bohužel taková je realita a my musíme být připraveni na všechno. Pokud by tomu tak nebylo, byli bychom špatní detektivové a mohli bychom to okamžitě zabalit. A myslím, že mi v tom Xi dá za pravdu.“
„Je to tak,“ přisedl jsem si k Limu a chytil ho za ruku. „Thomas má pravdu, i když se mi s tím nesouhlasí zrovna lehce. Kdybych já nepočítal se všemi variantami, nejspíš bys zůstal v Hong Kongu, někde u Zhuangových chlapů, a nikdy bychom se spolu nepoznali, Li. Nechci ti minulost připomínat, ale jen to chci přirovnat, abys pochopil. Já budu pracovat s variantou, že to je vynucený sňatek. Zjistím, jaké jsou tady zákony. Kdyby to bylo u nás, nebo kdekoliv v Asii, nebo v Africe, nejspíš bychom s tím moc nezmohli. Ale tady jsou snad civilizovanější zákony. Navíc vynucenému sňatku předcházel únos, navíc únos Amerického občana, pro což máme důkazy. Takže bychom mohli přinejhorším požádat o pomoc například Interpol, s tím, že bychom jim předali důkazy proti Julianovi, včetně těch, které se podařilo zatím shromáždit Remymu a Gianimu. Navíc s největší pravděpodobností, i když to stále není potvrzené, unesl Julian i Peteho, takže další plus pro nás, co se týká pomoci Interpolu. A navíc… Caleb je fakt dobrý, zjistil už některá místa, kde má Julian pozemky, na kterých pěstuje a vyrábí drogy. To bychom klidně mohli předat i Brazilské armádě. Ale s těma bych počítal jako s posledními. Ti by k němu vletěli a všechno by tam postříleli a neptali by se, kdo je vinný a kdo ne. Takže, já si teď vezmu na starost trestní právo a zkusím zjistit co nejvíc ohledně možností anulování nebo zrušení vynuceného manželství.“
Přitáhl jsem si Liho k sobě, políbil ho do vlasů a pohladil, aby se uklidnil.
„Li-Wei,“ přistoupil ještě Thomas. „Promiň, jestli se ti nelíbil můj přístup, ale mohl jsi to hodně teď pokazit. Kdyby se to dozvěděl Tir, hned by vyletěl, a všechno by bylo v hajzlu. Takže tě prosím, o tomhle ani muk, před nikým, ani před Chrisem, rozumíš? Vyřešíme to, neboj se, Jen se nesmí nic uspěchat.“
Li-Wei
Připadal jsem si jako idiot. Vážně jsem mohl všechno pokazit.
Když Thomas odešel, povzdechl jsem si a na moment opřel hlavu o Xiho rameno.
„Mrzí mě to. Opravdu. Nechtěl jsem… Nikdy bych si neodpustil, kdybych něco zkazil. Vlastně bych tu správě ani neměl být, a kdyby se něco stalo a všechna vaše práce, kterou jste doteď odvedli by přišla vniveč…"
Otřásl jsem se při té představě a zase se narovnal do sedu.
Jo, kdyby se něco stalo kvůli mně, komukoliv, asi bych se odstěhoval někde na druhý konec světa, mimo civilizaci, někam, kde bych už nikomu nijak neublížil.
„A slibuji, že nikomu nic neřeknu. Ani Chrisovi. Ale moc mě to mrzí, a snad tomu dokážete nějak zabránit. Sice Efraima neznám, ale dokážu se vcítit do jeho kůže. I když u něj je horší to, že ho unesli z jeho vlastního domu. Já několik let žil v nevědomosti a myslel si…"
Zavrtěl jsem hlavou, abych na to nemusel myslet a podíval se na Xiho.
Natáhl jsem ruku, abych ho mohl pohladit po tváři a prsty lehce přejet po jeho rtech.
„Lituješ někdy? Myslím… že jsi mě potkal. Změnil bys něco? Přemýšlel jsi někdy, že bys něco změnil?" zeptal jsem se tiše a zadíval se Ximu do očí. „Víš… občas si připadám, že jsem jen přítěž. Stejně jako teď. Nejen pro tebe, ale i pro ostatní. I ten Chris má očividně víc práce, a já… připadám si tak trochu k ničemu."
Xi-Wang
Oddychl jsem si, když to Li-Wei pochopil a uklidnil se.
Poslouchal jsem ho, a mírně se zamračil.
„Jo, lituji,“ zareagoval jsem na jeho slova, jestli lituji, že jsem ho potkal.
„Lituji toho, Li-Wei, že jsem tě nepotkal dříve. To mě mrzí, ale s tím nic nenaděláme. Prostě to tak bylo dáno, že se potkáme v určitý čas a na určitém místě. A neměnil bych nic, protože tě miluji takového, jaký jsi.“
Na moment jsem si ho přitáhl, abych ho mohl políbit a potvrdit tak tím svá slova.
Opravdu bych ho neměnil ani za nic. Ani ve chvílích, kdy měl ty své stavy a hloupé nápady, jako třeba se sám odevzdat Mingovi a já ho tenkrát dotáhl na hřbitov. Nebo když měl ten hloupý nápad, posvěcený mým bývalým šéfem, a dobrovolně šel za Zhuangem. Jak to dopadlo, už všichni víme. A jen jsem mohl doufat, že ho už nikdy nic podobného nenapadne.
„Víš, nemusíš si připadat zbytečný. Rozhodně nejsi žádná přítěž. Možná si připadáš jako hospodyňka, která je tu jen na vaření nebo uklízení. Ale my to bereme jako velkou podporu. Hodně nám to usnadní práci, ušetří čas, nezemřeme hlady a máme se kde posadit, protože je tu uklizeno. Li-Wei, za tohle by tě klidně všichni nosili na rukách, protože to je pro nás velká pomoc. Jsi prostě součást tohoto týmu, i když si to možná neuvědomuješ. A, i když si myslíš, že to bereme jako samozřejmost, není to tak. A já ti moc děkuji za to, že nás takhle podporuješ. Caleb je profík ve svém oboru, Thomas s Markem jsou skvělí detektivové, a to nemluvím o TIrasovi, který je špičkový lovec lidí, stejně jako Aria. Nebo třeba Jaden. Skvělý detektiv, bývalý voják a policista, bodyguard, kterého by Chris nevyměnil za nikoho jiného. A ty jsi prostě ty. Ty jsi nejlepší právě v tomhle, a nechci, abys to bral jako podřadnou věc. Bez tebe bychom chcípli hlady a zdechli ve špíně,“ nakonec jsem se rozesmál, když jsem si to i v hlavě představil.
„Tak pojď,“ ještě jednou jsem ho políbil, a pak vytáhnul na nohy. „Půjdeme dolů. Ale, prosím tě, stejně jako Thomas, o té svatbě ani muk, aby se něco nepokazilo, ano?“
Thomas
Když jsem si řekl svoje a viděl, že to snad Li pobral, sebral jsem se a šel dolů za ostatními.
Nešel jsem do bazénu. Nějak jsem neměl chuť ani si zaplavat.
Měl jsem hlavu plnou toho, co jsem se dozvěděl. Nedokázal jsem si ani představit, jak asi musí být Efraimovi, pokud je to z Julianovy strany opravdu vynucené pod nějakou podmínkou. Nedokázal jsem si ani představit, jak by bylo Tirasovi, kdyby se to teď dozvěděl, a nejspíš by musel Jaden zasáhnout, abychom Tira udrželi tady na místě.
„Je to v pohodě?“ ozval se Nathan, který seděl pořád na terase a nešťastně se na mě díval ze svého křesla. „Možná jsem to neměl říkat, ale… nedokázal bych to tajit. Potřeboval jsem, aby to někdo z vás věděl, a měli jste možnost se na to připravit.“
„Jo, je to v pohodě. Li-Wei je hodně citlivý a tyhle věci prostě špatně pobírá. Má problém se srovnat s tím, že je někdo zlý a podobně. Prostě by měl rád svět dokonalý, ale to nejde. Ale bude to v pohodě. Tirasovi, vlastně nikomu, to neřekne,““ posadil jsem se do volného křesla a nalil si vodu, abych se mohl napít.
Ještě jsem ani nepřiložil sklenici ke rtům, když najednou vyletěl z domu Caleb.
„Ta zpráva! Ta zpráva je… od… od… Peteho!“ zařval a měl problém popadnout dech, jak ho to nejspíš dostalo. „Poslal ji Peter! Je s… je… s Efraimem u Tyrella!“
Jaden
Když se Ruan s Nathanem vrátili zpátky, a já je potkal na chodbě, když nás Caleb všechny vyhodil z pracovny, protože se potřeboval soustředit na nějakou šifrovanou zprávu, cuklo mi obočí, když na mě Ruan vyrukoval se svou otázkou.
Bylo vidět, že nad tím opravdu přemýšlí a žere ho to, protože neví, co čekat.
No, rád bych mu to řekl, ale představa nasraného Chrise mi okamžitě zavřela pusu.
Navíc jsem to Chrisovi slíbil.
Kromě toho, nehrozilo žádné nebezpečí, takže jsem mohl být i v klidu.
Maximálně pak bude chtít Ruan Chrisovi nejspíš utrhnout hlavu, ale já si svoji prdelku ochráním.
Když se pak odešli převléknout, já skočil za Chrisem do bazénu a přitáhl si ho k sobě, abych mu mohl pošeptat, co mi Ruan řekl.
Xi naštěstí zrovna odcházel, Thomas byl na terase, Li se ještě nevrátil, Mark se opaloval s Mateusem o kus dál a Tiras se bavil s Ariou na druhém konci bazénu, takže nás nikdo nemohl slyšet.
Trochu jsem Chrise při té příležitosti pomačkal, a prsty prozkoumal zákoutí jeho těla, jenže než jsem se zmohl na něco dalšího, Caleb zařval na celé kolo, až jsem se lekl a málem ukousl Chrisovi jazyk.
„Kurva! Měli by si uvědomit, že jsou tu starší lidé!" zabrblal jsem polohlasně.
„Jsou oba spolu?!" zařval Tiras v odpověď a vyskočil na nohy, až převrhl dřevěné křeslo. „Tak na co čekáme! Jdeme! Teď už máme jistotu! Co nám pomůže, že budeme ještě čekat?! Co ještě psal?! No tak, Calebe!"
V tu chvíli dorazil i Xi s Lim, kteří teda ani nevím, že odešli, a já vylezl z bazénu, abych se postavil před Tirase, který očividně hodlal jít na Tyrella hned.
„Jasně jsme řekli, že počkáme! To, že o klucích víme, na plánu nic nemění! Co by pomohlo, kdybysme tam vtrhli teď, kdy je sídlo plné lidí?"
„Jdi mi, kurva, z cesty, Jadene! Už mám toho dost, jak mě každý poučuje, co mám a co nemám dělat! A kdy to mám dělat! Jak si myslíš, že těm klukům asi je?! Jak si myslíš, že budou dlouho silní, když nemají jediný náznak toho, že bysme je mohli přijít zachránit?! Nemyslíš, že by to mohlo nahlodat jejich sebevědomí?! Já, kurva, jdu a prostě je dostanu ven!"
S tím do mě trochu žduchnul, ale já se nedal.
„Není to jen o tobě ty zabedněný kreténe! Vzpamatuj se, kurva, a spolupracuj!"
No, nespolupracoval.
O vteřinu později jsme oba skončili v bazénu, kde jsem Tirase trochu přidusil, a i když mi to dalo trochu víc práce, nakonec jsem ho zpacifikoval a dobře mířenou ranou ho poslal k šípku.
„Za-zabedněný… idiot…" zachrčel jsem zadýchaně, když jsem se svalil do sedu vedle Tirase na trávník.
„Měli bysme si pohnout a něco udělat… s takovou Tirase neudržím ani já…"
Xi-Wang
Právě jsme scházeli s Lim dolů, když Caleb vyletěl z pracovny rovnou na terasu a hulákal, že je to zpráva od Petera. V tu chvíli Tirase popadl amok a chtěl okamžitě naběhnout do Julianova sídla.
Ještě štěstí, že tu byl Jaden, který ho zpacifikoval, ale bylo to tak, tak.
„Ještě štěstí, že je tu Jaden,“ zabručel Thomas a vstal. „A nechtěl bych vidět, co by Tir dělal, kdyby se dozvěděl i ten zbytek.“
To, jak Jaden sundal Tirase poprvé, jsem slyšel jen z vyprávění, protože jsem u toho nebyl. Ale teď… Vážně to bylo, jako když se do sebe pustí dva titáni. Možná bych Tirase složil, ale rozhodně jsem se s ním nechtěl pouštět do křížku před Liem, tak jsem za Jadena byl rád.
„Calebe!“ zavolal jsem, když jsem viděl, jak zamrznul pár kroků od nás, a taky se trochu zděšeně díval na ty dva. „Co ti stihl Peter napsat?“
Caleb se konečně vzpamatoval a vrátil se zpátky k nám. Počkal, až dojdou ostatní, i Tiras, který se už probral a Jaden mu pohrozil, že ho příště utopí, jestli se neuklidní. A když jsme už byli všichni, Caleb se ještě rychle napil, jak mu vyschlo v krku, a pak se po nás rozhlédl.
„Nejspíš neměl moc času, protože toho moc nenapsal,“ začal mluvit rozrušeným hlasem, když si nejspíš uvědomil, jak to s kluky nejspíš je. „Přišlo to z mobilu, číslo je registrováno na nějakou ženskou, zjistil jsem si, o koho jde. No, nebudu říkat jak… Zřejmě ani nevěděla, že od ní Peter něco psal. Byla to krátká a heslovitá zpráva.“
Caleb před nás položil list papíru vytrhnutý z bloku a otočil ho, abychom si to mohli přečíst.
„Peter, Efraim u Tyrella, Manaus. Neustálý dohled, ozbrojení, náramek GPS, hlavní dům.“
Mateus
Poklidné odpoledne u bazénu, kdy jsem si neodpustil provokovat Marka, protože se to prostě samo nabízelo, a já nedokázal odolat, zvláště, když jsem ho viděl jen v plavkách a už věděl, co v posteli dokáže, se změnilo trochu v chaos, když se objevil Caleb, který konečně rozluštil šifrovanou zprávu, která mu přišla.
Byla to skvělá zpráva. Míň skvělé už bylo to, když Tiras vyrazil.
Byl horká hlava a snažil se všechno uspěchat. Na jednu stranu jsem se mu nedivil. Ti dva nejspíš ani nevěděli, že tu jsme, a každý den, kdy od nich byli odloučeni, nejspíš ztráceli naději, že by je kluci našli. V tomhle měl Tiras pravdu.
A s tím, že nebyl zrovna trpělivý, to byla vražedná kombinace.
Naštěstí tu byl Jaden, který Tirase zastavil a fakt jsem nestačil zírat. A když se konečně uklidnil a Caleb nám přečetl celou zprávu, potvrdilo to moji domněnku.
„Takže kluci opravdu netuší, že tu jsme," řekl jsem nahlas to, co si nejspíš mysleli všichni. „A nezdá se, že by to věděl i Julian. Tušit možná tuší, ale důkaz zatím nemá. Jak ho znám, rozhodně by to proti klukům použil. Což nám dává výhodu. Chápu, Tirasi, že to trvá až moc dlouho, podle tebe, ale máš kolem sebe dost silné chlapy, kteří stojí za tebou, a kdyby ta příležitost už dávno byla, vletí tam a z Julianova sídla udělají kůlničku na dříví."
Jo! Jsem fakt dobrý! I nějaké to moudro ze sebe vyplodím!
Podíval jsem se na Thomase a Marka, aby viděli, jak jsem úžasný, a pak přešel k mapě Julianova pozemku, která visela na stěně.
Jakmile dal dohromady Caleb všechno potřebné, několikrát se to zvětšilo a pověsilo, abysme se nemuseli krčit u fotek nebo obrazovky, a navíc, měli to všechno pěkně pohromadě.
Byl to satelitní snímek a u toho poznámky, kde co, ve kterých místech je, nebo by mohlo být, plus pár fotek vnitřku a plánek, který vytvořil Caleb pro každého z nás.
Když jsem to tak pozoroval, napadlo mě něco, co nám tak trochu uniklo, když jsme se soustředili spíš na to, jak to vypadá vevnitř.
„Nevede k hlavnímu sídlu nějaká tajná cestička? Něco, o čem nikdo neví? Něco, co jste používali třeba jako děcka? Co není moc na očích, ale zároveň abysme se neplahočili celou džunglí?" otočil jsem se na Nathana.
Nathan
Trochu jsem měl obavy, že je všechno v háji, když Li-Wei na nás začal křičet. Ale Ruan a potom Thomas včas zasáhli, a zdálo se, že si kluci u bazénu ani ničeho nevšimli.
To, že Tiras nesmí vědět o té svatbě se mi potvrdilo vzápětí, když vyletěl Caleb s tím, že rozluštil zprávu. Nestačil jsem zírat. A měl jsem chuť znovu vyletět, aby se uklidnil, že v mém domě nebude takhle vyvádět. Ale vzpomněl jsem si, jak to dopadlo minule, tak jsem jen sevřel rty k sobě a donutil se mlčet.
Vrátili jsme se všichni do domu, do pracovny, a já se po Mateusově otázce zahleděl na plán, který Caleb vytvořil, a v duchu obdivoval jeho umění.
„No… nevím, přesně. Vzpomínám si, že párkrát jsme s Julianem utekli do džungle. Pokud si dobře pamatuji, tak to bylo někde tady,“ ukázal jsem prstem do plánu, a pak na jednu fotku.
„Podle toho, se to trochu změnilo. Tenhle domek tady nebýval, nejspíš to bude asi pro služebnictvo nebo pro Julianovy muže. Jednou se nám podařilo utéct až k silnici. Sice nám to trvalo asi dvě hodiny, ale byl jsem tenkrát děcko, takže jsem to vnímal jinak, než by tomu bylo teď. Bylo mi tehdy asi osm nebo devět roků, a jediné, co si pamatuji je, že mi Julian říkal, že se nemám bát, že si zajdeme do města na zmrzlinu a vrátíme se. Byla to cestička, která připomínala stromovou alej. Ale byla úzká, my dva jsme se na ni vešli tak akorát, abychom mohli jít vedle sebe. Bál jsem se, že nás něco sežere, ale on mě tenkrát ujišťoval, že je to v pohodě. No, nebylo. Chytli nás na cestě. A nejen, že jsme se na zmrzlinu nedostali, ale ještě jsme dostali pořádný výprask.“
Znovu jsem se zamyslel a zavzpomínal, jak jsme se mohli dostat z ohraničeného pozemku ven za zeď.
„Jo,“ píchl jsem prstem znovu do plánku těsně k hranici pozemku, „tadyma jsme utekli. Připodobnil bych to k… no… něco jako kanalizace, taková trochu větší, jak bývá ve městě. Ale ne zas tak obrovská. A nejspíš u toho někde těsně teď stojí tenhle domek, nebo přímo nad tím vchodem. Je mi líto, ale přesněji si to už nevybavuji.“
Mateus
Přemýšlel jsem nad tím, co Nathan říkal, a snažil jsem si to představit.
Díval jsem se, kudy mohli jít a jestli by cestička mohla být ještě schůdná.
Podle toho, co říkal, to vypadalo na nějakou bývalou alej nebo původní pole, které nestihlo ještě zarůst džunglí. A i když Julian sídlo obehnal kamerovým systémem, pochyboval jsem, že bude vzpomínat na nějakou tajnou cestičku, kterou možná používal jako děcko.
Jediná nevýhoda byla v tom, že Julian sídlo nejspíš několikrát předělal, a kdo ví, jestli by tahle tajná cesta byla použitelná i teď.
Přemýšlel jsem, zatímco se ostatní bavili o zprávě, kterou Peter poslal, dokonce se zdálo, že i Tiras se trochu uklidnil a už tak nevrčel, i když nejspíš měl nervy na pochodu.
A čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc mi v hlavě začal uzrávat plán.
Pokud je to, jak Nathan říkal, tak ze silnice bych se měl někudy dostat na úzkou alej, která se možná mezi vším tím stromovím ztratí, pokud člověk neví, co hledat, a někde před pozemky by měl být něco jako odtokový kanál, který u takových sídel není neobvyklý, ale v dnešní době se už nepoužívá. A tím kanálem bych se měl dostat snad až do hlavního sídla.
A něco takového by pro nás bylo něco, co by mohlo zvrátit situaci v náš prospěch.
Jenže…
Nikdo netušil, jestli je cesta ještě schůdná. To by se dalo zjistit přes satelitní snímky, ale je použitelný ještě kanál? A kam se v hlavním sídle dostaneme?
To byly otázky, které mě asi nejvíc trápily.
Podíval jsem se na ostatní a chvilku uvažoval, že se jim se svým plánem svěřím. Ale nakonec jsem to zavrhl. Nejspíš by hledali milion důvodů, a nejvíc by argumentovali tím, co by bylo, kdyby mě Julian chytil.
No, lepší mě než někoho z nich. Julian ví, že po něm jdu, jako slepice po flusu. A i když možná ví, že Nathana nemám rád, jak se říká, nepřítel mého nepřítele, je můj přítel.
Takže…
Sečteno a podtrženo, byl jsem jediný, kdo mohl zjistit, jestli je tajná cesta ještě schůdná i za to riziko, že mě chytí. A vzhledem k tomu, že nás tlačil čas, jsem se rozhodl, že akci provedu ještě dnes v noci, až půjdou všichni chrápat.
Chris
Měl jsem hodně práce. Mí právníci, kteří teď byli s Arnaldem v Riu, udělali kus perfektní práce. Společně s Arnaldovými právníky to zpracovali tak dobře, že spokojenost byla na obou stranách. Jen se doladily nějaké detaily, upravilo se pár podmínek i podle Arnalda, ale s tím jsem neměl problém. Vedl jsem s ním i pár videohovorů ve chvílích, kdy jsem věděl, že mě nikdo nevyruší. Opravdu jsem nechtěl, aby to někdo zjistil.
Věřil jsem tomu, že dělám dobrou věc. Což by před pár lety u mě bylo absolutně nemyslitelné. Spíš bych na tom chtěl vydělat. Ale teď…
Jen jsem doufal, že to nějak nezkomplikuji ještě víc, než je. Z toho jsem měl strach, aby se to pak nějak neodrazilo na celé téhle situaci. Ale vzhledem k tomu, že jsem po našich rozhovorech viděl, jak to Arnalda dost trápí a tíží, chtěl jsem pomoct.
Trochu jsem sebou trhnul, když jsem si pročítal poslední náležitosti ke smlouvě, abych to mohl odsouhlasit s tím, že druhý den přijdu na hotel a osobně to společně podepíšeme za přítomnosti mých a Arnaldových právníků. Ale pak ten rozruch z venku ztichl.
„Co se děje?“ vylezl jsem z bazénu, kde jsem pak později skončil, abych si odpočinul od práce.
Ale než jsem dostal odpověď, tak tak jsem uhnul, když se Tiras rozčílil a Jaden do něho musel skočit.
Moc se mi to nelíbilo, ale věděl jsem, že je snad jediný, který Tira dokáže zvládnout.
Došli jsme za klukama na terasu, a po chvilce mi už bylo jasné, proč to pozdvižení.
Atmosféra se úplně změnila. Bylo cítit to napětí z připravované akce. Ta chuť to jít ukončit hned teď. Všichni do jednoho byli jak vyměnění.
Blížilo se to.
A já…
Dostal jsem strach. Strach, že se někomu něco stane. Strach, že se něco stane Jadenovi.
„Zítra jdu podepsat smlouvu. Potřebuji, abys šel se mnou. Jsi schopný se na něco vymluvit, aby nás nechali jít samotné?“ přitiskl jsem se potom později na Jadena, když jsme po večeři mířili do ložnice.
„Já… musím se přiznat… Víš…“ posadil jsem se Jadenovi na klín, když dosedl na postel. „Mám strach…“
A pak jsem mu vypověděl, čeho všeho se bojím.
Jaden
Pořešili jsme ještě několik věcí a přemýšleli nad tím, jak to asi kluci zvládají, než nás Li zavolal na večeři. Nevím, co se mu stalo, ale připadal mi živější než normálně, kdy se mi zdál takový trochu přešlý a možná i smutný, ale teď byl úplně jiný.
A já se mohl jen domyslet, čím nebo kým to je, když se na Xiho díval jak na svatý obrázek, když si myslel, že se na něj nikdo nedívá.
Jen jsem se uculil a otočil se na Chrise, že řeknu něco velmi vtipného, ale teď vypadal pro změnu on, jako by ho přejel parní válec.
No a vzápětí, když jsme šli do ložnice, jsem se dozvěděl proč.
Byl tak… prostě k sežrání, když se mi svěřil s tím, co ho trápí, že jsem ho okamžitě povalil na postel a pomuchloval.
Jo, kdysi dávno by mě nikdy nenapadlo, že Chris bude mít z něčeho takového strach.
Ale tehdy to byla jen maska, kterou předváděl ostatním.
Tohle byl můj skutečný Chris, kterého jsem tolik miloval.
„Neboj se. Bude to v pořádku. A jestli bude mít Ruan a Nathan něco proti, tak je oba zmlátím," zasmál jsem se, když jsem přestal Chrise obírat, a pak se sklonil a věnoval mu jemný polibek.
„Bude to v pořádku, neboj. Děláš dobrou věc. A já stojím za tebou," řekl jsem už vážněji a zadíval se Chrisovi do očí.