Julian
Věděl jsem, že mě pořád miluje.
I když se to snažil popřít, jeho tělo si moc dobře pamatovalo, co je pro něj nejlepší.
Pořád byl stejný. Stejně krásný, stejně těsný, stejně vzrušující.
Byla radost ho zase ojíždět a sledoval jeho krásnou tvář.
Sice jsem trochu nelibě nesl, když nás Blaine vyrušil a musel jsem se spokojit jen s rychlým polibkem, ale byl jsem šťastný. Dokonce tak, že jsem dva dny nechal Honeyho být, a dokonce mu dovolil se procházet s Angelem po venku v Blaineho doprovodu.
Byl jsem tak štědrý, že jsem je nechal spolu i obědvat a večeřet.
Dokonce tak štědrý, že jsem je nechal si spolu i zaplavat.
Ale třetí den jsem to už nevydržel.
„Ani nevíš, jak jsi nádherný," zachrčel jsem a sklonil se k Honeymu, abych ho mohl políbit, zatímco jsem se dobýval prsty do jeho dírky a útočil na prostatu.
Vážně byl nádherný, ale nevím, jestli se vyrovná mému Nathovi.
Každopádně, stejně si ho nechám i potom, co se ke mně můj miláček vrátí.
Už jsem se docela těšil na to, co všechno jim společně uděláme, a to mě dostalo do varu.
Nedokázal jsem to dlouho protahovat, a tak jsem místo prstů do Honeyho zadečku zajel svým penisem a začal pořádně plenit jeho dírku.
„Řekni to!" přikázal jsem mu a vzal do ruky jeho penis. „Řekni, že mě miluješ! Řekni to! Že jsem jediný na světě! Že miluješ jen mě! Řekni, že chceš, abych tě udělal! Popros mě o to! Popros!"
Dál jsem trápil Honeyho tělo a užíval si toho neskutečného pocitu, který mi přinášel nejen sex s ním, ale i ten silný pocit nadvlády.
Honey patřil jen mě a nikomu jinému.
Jen mě.
Efraim Honey
Něco se muselo stát. Něco, co dokonale Juliana uspokojilo. Že odjel ze sídla, nebylo nic překvapujícího. Občas se nevrátil třeba i dva dny. Tentokrát přijel zpátky za půl dne, a byl jak vyměněný.
Muselo se stát něco, co ho zcela potěšilo. Až tak, že mě nechal dva dny být. A dokonce mi dovolil setkat se s Peterem.
Chtěl jsem toho využít, a říct Petemu o svém plánu utéct, ale Blaine nám byl neustále v patách. Dokonce i ve chvíli, kdy jsme byli v bazénu, on přecházel po okraji a bedlivě nás sledoval. A tak nám nezbylo nic jiného než jen klábosit o počasí, o chystané slavnosti, a o tom, že by bylo fajn to vidět na živo. Ale věděli jsme, že nás tam Julian nepustí. Bylo by to riziko, že by se nám v tom velkém shluku lidí podařilo utéct. A taky, pokud by se nám to povedlo, netušil jsem, jak se dostat z Manausu.
A ani jsem nevěděl, jestli je tady vůbec nějaká ambasáda, která by nás přijala a pomohla nám.
V jedné chvilce, kdy na Blaina promluvil jeden z chlapů, co měl na starost ostrahu u hlavní brány, Pete promluvil.
Mluvil velmi rychle a velmi tiše, musel jsem se pořádně zaposlouchat, abych mu rozuměl přes to šplouchání vody, když jsme plavali. A navíc jsem nesměl dát najevo žádnou emoci.
Ale jsem si jistý, že jsem dobře rozuměl.
Peterovi se v nestřežené chvíli podařilo poslat šifrovanou zprávu do Calebova mejlu. V ten den, kdy byl Julian s Blainem pryč. Stačilo prý dělat, že spí, a ve chvíli, kdy služebná, která uklízela jeho koupelnu a volala na chlapa, který ho hlídal, aby ji šel s něčím pomoct, sebral z jejího vozíku odložený mobil a rychle poslat zprávu a hned to vymazal z historie. Prý to bylo hodně natěsno, třásl se strachy a nervozitou ještě několik hodin a měl strach, že se na to přijde. Ale už je to prý třetí den a nikdo ho nepřišel zabít.
A tak, když za mnou Julian přišel, že už to nemůže vydržet, měl jsem v sobě naději, že by to mohlo vyjít. Takhle by mohli ostatní vědět, kde jsme,4 a že jsme spolu…
Zaryl jsem nehty do Julianovy kůže na předloktí, když na mě vyjel. Tak jsem se ztratil v myšlenkách, že jsem ho na moment přestal vnímat.
Ale naučil jsem se jeho vyžadované věty, a poslušně jsem mu to odříkal tak, aby byl naprosto spokojený. Nechci se vrátit tam ven, kde jsem byl pro všechny vystavený tři dny…
„Jen tvůj, Juliane,“ zavzdychal jsem a propnul se proti němu, abych nějak zdůvodnil mé nehty v jeho kůži. „Jen tebe miluji…“ poslušně jsem se mu díval do očí, jak to vyžadoval a olízl jsem si smyslně rty, aby nepochyboval.
Znovu jsem se proti němu prohnul, až jsem cítil otření svého penisu v jeho ruce, zasténal jsem, na moment přivřel oči a pak je otevřel a znovu jsem se s tichým zasténáním na něho podíval.
„Udělej… mě… prosím…“
Julian
Byl tak dokonalý!
Tak nádherný! Ne víc než můj Nathan, ale přesto se mu skoro vyrovnal.
A to, jak se proti mně propínal a stahoval svou dírku…
Dávno byly pryč ty doby, kdy jsem ho musel k sexu nutit. Dávno byly pryč doby, kdy jsem ho musel potrestat za neposlušnost. Honey konečně pochopil, kde je jeho místo.
Napadlo mě několikrát, že to třeba jen hrál.
Znal jsem takové děvky, vypočítavé děvky, které jen braly, omotaly se kolem člověka jako jedovatý had, a pak v nestřežené chvíli kously.
Ale já si dával pozor. Poučil jsem se z chyb a naučil se, jak je dokonale vycvičit.
Takže, i kdyby to hrál, stejně by se nikam nedostal a brzo bych mu na to přišel.
A trest by byl potom mnohem horší, než co ho doposud potkalo.
A věděl jsem, že to ví i Honey. Stejně jako Angelo, na kterého začal víc dohlížet Blaine. Dokonce se mi zdálo, že snad nad ním drží ochranou ruku nebo co.
Neuniklo mi při jedné jejich procházce, jak se Blaine na Angela díval a jak mu cukla ruka, když na Angela volal jeden z chlapů, který ho na začátku ojel, ať mu nastaví prdelku.
Ale nechal jsem to být.
Napřed jsem chtěl Blaina potrestat, ale pak…
Blaine to s lidma umí taky. Kdyby se do něho Angelo zamiloval…
Víc jsem přirazil do Honeyho zadečku po téhle myšlence a sklonil se nad ním.
„Jsi tak krásně nadržený," zachrčel jsem mu do rtů a podebral jeho nohu, abych mohl víc dorážet na Honeyho prostatu.
„Tak nadržený a sexy… Blaine teď nejspíš to samé dělá Angelovi… Ojíždí jeho zadeček… Řekni, miláčku, chtěl by sis zase s Angelem užít? Líbilo se ti to viď? Když ti to dělal… Byl jsi tak nemravný a sexy… Chtěl bys, aby tě vykouřil? Naplácal ti na zadeček? Vystříkal ti tvou nenasytnou dírku? Chtěl bys to? Řekni!"
Po posledním slově jsem zaútočil nejen na Honeyho rty, ale i penis a dírku, kterou jsem začal plenit tvrději a rychleji.
A v momentě, kdy jsem na své ruce ucítil vlhko, kdy jsem uslyšel a uviděl to vzrušení v Honeyho tváři, kdy jsem ucítil jeho vůni, byl to konec i pro mě.
Zadrápl jsem nehty do jeho kůže na boku a s nadávkami začal plnit jeho zadeček, dokud jsem se na něj nezhroutil, nezakousl se mu do krku, trhanými pohyby nezatlačil své semeno ještě víc do jeho zadečku, a pak konečně zvedl hlavu a věnoval mu dlouhý a dravý polibek.
Efraim Honey
Už ve Whitte Rose jsem se naučil, co a jak na koho, aby byl klient naprosto spokojený. Tenkrát mě to ušetřilo spoustu problémů. Sice jsem se ze začátku cukal, ale pak jsem podle slov Gideona, dostal rozum. Co na tom, že jsem to všechno hrál? Pokaždé jsem se zaměřil jen na své tělo, abych z toho něco měl. A když pak začali chodit stálí klienti, a já už věděl, co na koho platí, měl jsem práci dost usnadněnou.
Teď to bylo o něco horší. Měl jsem problém se Julianovi přizpůsobit už jen kvůli tomu, co udělal. Ale nakonec mě… zlomil… Nesnášel jsem se za to, nesnáším se za to i teď. Ale po pár dnech, kdy jsem rezignoval, jsem oprášil své znalosti a dovednosti z Whitte Rose. A i když jsem říkal nahlas říkal jedno, choval se podle toho, v hlavě jsem měl něco jiného…
Táhle jsem zasténal, když jsem cítil to uvolnění, které procházelo skrz Julianovy prsty. Zavzdychal jsem, když se do mě udělal, dolehl na mě a zakousnul se mi do krku.
Prohnul jsem se proti němu, aby věděl, jak moc mi tohle dělá „dobře“ a byl spokojený.
Nejspíš to takhle zůstane už napořád… Aspoň do té doby, než ho přestanu bavit. A kdo ví, co se mnou nebo s Petem bude potom.
Když Julian konečně přerušil polibek a zvedl hlavu, vynutil jsem ze sebe spokojený úsměv a na dovršení všeho jsem ho pohladil po tváři.
„Jestli si to budeš přát, tak ano. Ale… Ty mi bohatě stačíš, jsi… nejlepší… Juliane…“ zvedl jsem hlavu a přisál se na jeho rty, abych v nich utopil tu nehoráznou lež.
Julian
Spokojeně jsem mlaskl, když Honey odpověděl přesně tak, jak jsem si přál.
Ušli jsme spolu dlouhou cestu, a občas mi to samotnému bylo nepříjemné, ale vyplatilo se.
„Miluju tě," pousmál jsem se, a pak Honeymu věnoval ještě jeden polibek, než jsem se nadzvedl, vyjel z něj a slezl z postele.
„Nejraději bych tě takhle měl pořád," povzdechl jsem si a hodil na sebe župan. „Opláchni se, obleč si něco sexy, co mě příjemně vydráždí, a přijď za mnou do pracovny. Nasnídáme se, a pak si uděláme výlet do města. Chci ti něco koupit. A večer uvidíme, co vymyslíme."
Po těch slovech jsem se ještě sklonil, pohladil jeho krásné tělo, a pak už vyšel z pokoje a zamířil k sobě do pracovny.
Nebál jsem se, že by mi Honey utekl. Ostatně, neměl by ani kam.
Samozřejmě, že jsem ho nenechal se po domě procházet jen tak. Vždy jsem musel vědět, kam jde a kde je. Měl povoleno chodit ke mně, pouštěl jsem ho k Angelovi do pokoje, ale to jen v přítomnosti Blaina, nechal je spolu procházet se po určité části zahrady, a koupat se v Honeyho bazénu na střeše.
I přesto, že jsem Honeymu věřil, byl jsem opatrný.
Věděl jsem, co je Angel zač. Co umí. A proto jsem je nikdy nenechal spolu samotné.
Nerad bych, aby má píle a snaha přišla vniveč.
Zašel jsem se osprchovat, zavolal do kuchyně, ať nám nachystají snídani, oblékl si jednoduchou košili a lehké kalhoty a zavolal Blaina.
„Chci se svým miláčkem vyrazit do města. Rád bych mu něco koupil, jako dárek. Víš něco o mé lásce Nathanovi?" zeptal jsem se, když přišel a posadil se do křesla.
„Nic moc. Ještě ten večer nejspíš odjeli oba z hotelu. Kam netuším. A kde jsou teď taky netuším. Ale… Stejně se bude muset brzo vrátit. Arnaldo si nenechá festival ujít, to je jedna věc a podařilo se mi zjistit, že má rezervaci pokoje v jednom hotelu v Riu už jen na dva další dny."
Spokojeně jsem mlaskl a pokýval hlavou.
„To je ideální. Mimochodem, já si festival nechám ujít. Nesnáším ho. Ale hned po něm se s Arnaldem sejdu, abych projednal koupi půlky hotelu."
„Co když ji nebude chtít prodat? Jako už tolikrát?"
Povzdechl jsem si, zase vstal, přešel k Blainovi, postavil se před něj a mírně se sklonil.
„Mám Arnalda rád. Opravdu rád. Otec ho miloval, a já ho respektuji, ale… Už chudák stárne. Jeho mysl není, co bývala. Upřímně, je mi ho líto. Ale je čas, aby konečně ustoupil. Nemám pravdu?" ještě víc jsem se nad Blainem sklonil a svými rty se otřel o ty jeho. „A věřím, že znáš mnoho způsobů, jak přesvědčit jednoho starého muže, aby udělal, co já si přeju."
Kdybych si ráno nevzal Honeyho nejspíš bych už teď Blaina klátil. Ale byl jsem dostatečně uspokojený, navíc se ozvalo zaklepání na dveře, a tak jsem Blaina s nelibostí pustil a nechal ho, ať převezme snídani a odnese ji na terasu.
Efraim Honey
Díval jsem se, jak Julian odchází, a teprve, až se za ním zavřely dveře jsem se uvolnil a několikrát se zhluboka nadechl, abych překonal ten nepříjemný pocit a nutkání se jít vyzvracet.
Ale aspoň se dneska podívám ven. Potřebuji mít ten kontakt s okolním světem.
Nikdy jsem si nemyslel, že by se mi někdy mohlo stát něco takového. I tenkrát, když mi říkali, že mě prodali brazilskému drogovému baronovi, nevěřil jsem, že by to mohlo být až tak zlé. Jasně, měl jsem tenkrát strach, když mi to říkali. Ale myslel jsem si taky, že filmy přehání.
Ale… nepřeháněly.
A oni taky mluvili pravdu.
Rychle jsem se osprchoval, důkladně očistil, dírku si jemně promazal trochou gelu, i když mi nebylo příjemné takhle chodit, a pak už jsem na sebe oblékl plátěné kalhoty do půli lýtek a bílou tuniku.
Byl to opravdu lehký materiál, skoro průsvitný. Nebylo mi v tom horko a věděl jsem, že takhle bude Julian spokojený.
Ještě jsem si pročesal vlasy a nechal je volně. Nedával jsem na sebe žádnou voňavku nebo parfém. Věděl jsem, že Julian má rád, když voním sám sebou. Prý je moje vůně přitažlivější než všechny nejdražší parfémy světa.
A za dalších dvacet minut jsem už klepal na dveře Julianovy pracovny, a po jeho vyzvání vešel dovnitř.
Blaine mě hned nasměroval na terasu, kde už Julian seděl u prostřeného stolu, v pohodlném křesle a se spokojeným úsměvem si mě prohlížel.
Musel jsem počkat, až mi dovolí si sednout, i kdybych byl k smrti unavený…
Jo, i tyhle menší projevy odporu ve mně zlomil a zcela odboural.
Julian
Spokojeně jsem mlaskl, když chvilku potom, co Blaine prostřel stůl, dorazil i Honey.
Vypadal nádherně a já měl chuť po něm hned skočit, ale měl jsem i hlad a věděl jsem, že dnešek si ještě užijeme.
Pokynul jsem mu, aby si sednul a počkal, až se usadí Blaine, než jsem sobě a Honeymu nalil kávu.
"Mám ještě nějakou práci, takže po snídani se můžete s Angelem projít, nebo si jít zaplavat a kolem desáté vyrazíme, ano?" usmál jsem se na Honeyho a pustil se do domácího pečeného chleba s čerstvým sýrem a vyuzenou šunkou.
Pochutnal jsem si a vypadalo to, že i Honey jí víc než obvykle.
Jo, pryč jsou ty doby, kdy jsem to do něj musel doslova cpát.
Když jsme dosnídali a dopili kávu, pokynul jsem Honeymu, aby si přesedl na můj klín.
„Nedokážu ti odolat," zašeptal jsem do jeho rtů a rukama vjel pod tuniku, abych pohladil jeho bradavky.
„Už se těším na dnešní den a doufám, že z mého dárku budeš mít radost," usmál jsem se na Honeyho, když jsem ho konečně přestal obírat a sundal ho ze svého klína.
„Postarej se o ně, Blaine, a v deset hodin ať jsi s Efraimem nachystaný,“ zvedl jsem se i já a rovnou přivolal služebnou, aby uklidila.
Neměl jsem rád nedochvilnost a Blaine to věděl.
A věděl to i Honey.
Když služebná odešla, posadil jsem se za stůl a otevřel si na notebooku potřebné složky k obchodu.
Bylo potřeba dořešit nejen odkoupení hotelu, ale i další restaurace v tomhle městě.
A když zlomím Nathana, konečně mi bude patřit celé město.
Spokojeně jsem se usmál a pustil se do práce, abych to do desíti stihnul.
Efraim Honey
Oddychl jsem si, když byl Julian spokojený. Věděl jsem, že by stačila maličkost, a bylo by peklo.
Možná jsem na to nevypadal, protože jsem se snažil tvářit, jako že je všechno v nejlepším pořádku, ale dennodenně jsem zažíval ten stres. Byl jsem v neustálém napětí a oddychl jsem si jen ve chvílích, kdy Julian někam musel odjet. A když se blížil jeho příjezd, byl jsem opět ve stresu, protože jsem nevěděl, v jaké náladě se vrátí.
„Ochotně“ jsem se nechal po snídani stáhnout na jeho klín a lehce jsem zavzdychal, když mě začal obírat. Vše k jeho spokojenosti.
Už jsem se přestal po očku i dívat na Blaina, který se pak už taky po nějaké době tvářil spokojeně. Nejspíš proto, že měl s Julianem pocit, že nade mnou vyhráli, a on se už nemusel starat o to, abych byl poslušný.
Když jsem potom mohl odejít, s Blainem v patách jsem zamířil rovnou k Petemu. Měli jsme pro sebe necelé dvě hodiny. Tak ani nemělo smysl jít do bazénu. Raději jsme zvolili procházku po zahradě.
Moc jsme toho nenamluvili, Ono ani nebylo o čem. Občas jsem se podíval na zlaté hodinky. Dárek od Juliana, protože nesnáší nedochvilnost. A hodinky teď doplňovaly ten náramek, který měl i Pete na levé ruce.
Měl jsem chuť Peteho obejmout a nějak ho povzbudit. Ale věděl jsem, že si nemůžu dovolit žádný tělesný kontakt s ním, pokud to Julian nedovolí nebo nepřikáže. Ani to pitomé podání ruky.
Když bylo půl desáté, vrátili jsme se zpátky do domu, abych se mohl nachystat a obléct a pět minut před desátou jsme s Blainem vyšli ven před dům, kde už jsme čekali na Juliana.
Stejně jako předtím jsem s ním seděl vzadu. A už jsem se ani nedíval ven. Už jsem tuhle cestu znal a věděl jsem, že pěšky do Manausu by mi to trvalo minimálně dvě hodiny po cestě, přes les možná kratší dobu, ale to bych nejspíš daleko nedošel. Vlastně ani po té cestě…
Seděl jsem tak, abych se o Juliana lehce opíral, a snažil se vnímat, co říká a odpovídat mu.
A když jsme pak zastavili v jedné klidné části Manausu a vystoupili jsme před jedním klenotnictvím, překvapeně jsem se na Juliana podíval…
Nejspíš je opravdu spokojený, když mě vede právě sem. Jen jsem doufal, že to nebude nějaký obojek, aby mi ukázal, že je opravdu můj pán.
Julian
Přesní jako hodinky. Což od Blaina se dalo očekávat. A Honey mu poslušně stál po boku.
Seděl jsem s Honeym vzadu, lehce ho objímal, vykládal mu o blížícím se festivalu a užíval si jeho přítomnosti.
Cesta uběhla tak rychle, že jsem byl i docela překvapený, když Blaine zastavil a vystoupil, aby nám mohl otevřít dveře.
Byli jsme v jedné z klidných částí města, kde bylo jedno menší klenotnictví, známé svou precizností.
„Sehnor Tyrell!" vykřikl majitel, který tu dnes byl jen kvůli, mě a už se ke mně hnal, když jsme vstoupili, aby mě mohl obejmout.
Byl to známý mého otce, a ten mu pomohl do začátků jak finančně, tak i s podporou, takže mi byl Eduardo velmi zavázaný.
Když jsme se přivítali, jak se patří, Eduardo kývl na Blaina, a pak se jeho pohled stočil na Honeyho.
„Ach! Krásný jako obrázek. Vy jste určitě sehnorův přítel. Moc pěkně o vás mluvil a já vás nesmírně rád poznávám," usmál se na Honeyho, a pak mu potřásl rukou.
„Víte, sehnor Tyrell je můj stálý zákazník. Za hodně mu vděčím, stejně jako jeho otci, a tak, když mi minulý týden zavolal, že chce něco speciálního pro svého drahého přítele, byla to pro mě nesmírná čest. Zvláště, když se jedná zrovna o tenhle šperk. Jen škoda, že nemůžu být u toho, až si řeknete své ano," usmál se Eduardo, a pak rychle přešel za stolek.
Zatímco my jsme se posadili do křesel kolem jednoho stolku v krámku, přinesl krásnou, vyřezávanou truhličku, kterou postavil na stůl a otevřel.
„Pro vás jen to nejlepší," zašeptal, vyndal jeden prsten a podal mi ho.
Musel jsem opravdu ocenit tu jemnou práci s ozdobným vyrytím mého a Efraimova jména po obvodu prstenu a posazeným drobounkými drahokamy, takže prsten hrál všemi barvami, když jsem ho otáčel v prstech.
„Jsi jediný, kdo mi za to stojí. Jediný na světě," zašeptal jsem, chytl Honeyho ruku, a pak mu na prst navlékl prsten s mým jménem.
Efraim Honey
Musel jsem uznat, že to klenotnictví bylo moc hezké, Ale hezčí byly věci, které tady majitel prodával.
Jen jsem se po očku podíval na Juliana, když mě majitel chytil za ruku, ale ten nijak nereagoval.
Poslouchal jsem, jak Juliana vychvaluje, a bylo mi z toho znovu na zvracení.
Ví vůbec tenhle člověk, co je Julian zač? Z čeho má finance, kterými podporuje tenhle obchod, a spoustu dalších věcí ve městě? Kterými si kupuje policisty, politiky, a kdyby mohl, tak podplatí i armádu?
Nejspíš ne. A pokud ano, tak je to stejný pokrytec, jako Julian.
Když k nám ten Eduardo došel s vyřezávanou kazetou, koutkem oka jsem zahlédl zlomyslný úsměv Blaina. Ale když si všiml, že se na něho dívám, hned nasadil nepřístupnou masku jako obvykle.
Ale za dalších pár vteřin jsem doslova ztratil řeč. Ne, že bych toho doteď nějak moc namluvil, ale v tuhle chvíli, kdy jsem se díval na to, jak mi Julian nasazuje prsten, kdy jsem cítil ten chladný kov na prstě…
Měl jsem pocit, jako by mi k ruce přivázal velký betonový kvádr. Tak strašně moc mě to tížilo.
Rozbolel mě žaludek a skoro jsem se nemohl nadechnout.
Pochopil jsem.
Všechno… všechno je ztraceno. Tady, v Manausu končí můj život, bez možnosti návratu zpátky k Tirovi.
Trhaně jsem se nadechl a po tváři mi začaly téct slzy. Majitel klenotnictví byl přesvědčen, že jsem dojatý tím, jak moc mě Julian miluje, že je ochoten si mě vzít.
Já jen seděl a hleděl na ten prsten, který byl těžší než žalářní okovy.
Až po nějaké chvíli jsem se vzpamatoval a pohlédl na Juliana.
„Děkuji,“ usmál jsem se na něho přes ty slzy. „Vážně jsi… mě… překvapil…“
Jako robot jsem natáhl ruku ke kazetě, vytáhl jsem ten druhý prsten a vzal Juliana za ruku, abych mu ho mohl nasadit.
„Miluji tě,“ zašeptal jsem roztřeseným hlasem a ruce se mi třásly, když jsem mu ho nasazoval.
Chci umřít… Chci okamžitě umřít. Nikdy neřeknu ano. Nikdy…
Julian
Překvapení se povedlo dokonale.
Byl jsem na sebe náležitě pyšný a všechny mé poslední obavy byly okamžitě smazány, když se Honey zachoval poslušně, a dokonce, aniž bych ho sám požádal mi nasadil prsten.
Nedokázal jsem skrýt spokojený úsměv, který se mi usadil na rtech.
S tímhle se už Honey nikdy nepodívá domů.
Ale nejspíš už ani nechtěl. Nejspíš pochopil, kde je jeho místo.
Nechal jsem Blaina, ať vyřídí záležitosti ohledně placení, sám jsem se s Eduardem rozloučil, a pak už se ruku v ruce s Honeym vrátil zpátky do auta.
A hned jak se za námi zavřely dveře, vrhl jsem se na něj jako hladový vlk na svou kořist, a brzo mi tak seděl na klíně a jeho nahý zadeček mohl Blaine obdivovat ve zpětném zrcátku.
„Víš… přemýšlel jsem…" zachraptěl jsem Honeymu do kůže na hrudi, když jsem žužlal jeho bradavky.
„Přemýšlel jsem, co bych ti dal jako svatební dar. Mimochodem, jsem strašně šťastný, že jsi to přijal. Už mám naplánovaný i datum, kdy se vezmeme. Bude to úžasné uvidíš. Ale abych se vrátil k tomu daru…"
Zvedl jsem hlavu a zadíval se Honeymu do očí.
„Víš, pochopil jsem, že mi stačíš. Že nepotřebuju nikoho jiného. A i když to mezi námi ze začátku občas zaskřípalo, věřím, že už to máme za sebou, a náš vztah bude jen lepší a lepší. Ale pořád jen okecávám ten dar. No, přemýšlel jsem, co by ti udělalo asi největší radost. A napadlo mě… že bych pustil Angela. Víš, jako aby se vrátil zpátky do své země. Pravda je, že se mi ze začátku moc líbil. Tak jiný, tak zvláštní, tak pěkný. A já mám rád pěkné věci a jsem docela nenasytný. Myslel jsem si…" pokrčil jsem rameny a zavrtěl hlavou. „Vlastně ani nevím, co jsem si myslel. Možná jsem ho bral jen jako náhradu za tebe. Tolik se bojím, že zůstanu sám, tolik jsem se bál, že mě opustíš, že jsem prostě chtěl mít ještě někoho. Ale… když teď vím, jak moc mě miluješ, tak už ho tu dál nemusím držet. Co myslíš?"
Políbil jsem Honeyho, a zatímco jedním prstem jsem se začal dobývat do jeho dírky, druhou rukou jsem sevřel naše penisy a začal je o sebe třít.
Ve zpětném zrcátku jsem zachytil Blaineho pohled.
Tvářil se neutrálně, přesto mi neuniklo mírné stažení obočí, když jsem řekl, že Angela pustím.
Ale teď jsem se tím nechtěl zabývat.
„Chceš jet domů a oslavit to, říct Angelovi tu šťastnou novinu, že se vezmeme, a pak se pomilovat? Nebo zajedeme někam na oběd?" zachraptěl jsem Honeymu do rtů a do jeho zadečku nacpal třetí prst.
Efraim Honey
Ani nevím, jak se mi podařilo Julianovi ten prsten nasadit. Ani nevím, jak jsem se dostal do auta, a ani kdy jsem přišel o kalhoty. Vím jen, že jsem se zapíral rukama o Julianova ramena a díval se na něho, jak otvírá pusu a něco říká.
Vzpamatoval jsem se ve chvíli, kdy jsem zaslechl Peteho přezdívku. Musel jsem si to rychle zpětně přehrát a doufal jsem, že jsem si to vybavil správně.
„Já… chci jet domů. Chci být… jen s tebou…“ zatnul jsem prsty do jeho ramenou, když mě protahoval už čtyřmi prsty, a já byl rád, že jsem použil ten gel.
„Nepotřebuji se… dělit…“ zapřel jsem se svým čelem o jeho a zadíval se mu do očí.
„Chci… chci jen tebe… nebude mi vadit, když Angela propustíš…“
A abych potvrdil svá slova o lásce, a jak je pro mne Julian ten jediný, nabídl jsem mu ústa k polibku, a vzápětí se už jen snažil všechno vytěsnit z hlavy a soustředit se jen na tělesnou podstatu toho, co se právě dělo.
Výčitky můžu mít později. Brečet můžu později.
Ale… i když vím, že si tímhle podepisuji doživotní rozsudek, jedna útěcha tu byla. Peter má šanci se odsud dostat. A I když jsem tušil, že Julian nejspíš jen blafuje, aby mě donutil si ho vzít, přál jsem si, aby snad aspoň v tomhle, aspoň pro jednou, Julian dodržel slovo.
A pokud by se odsud Pete dostal, byla by tu aspoň malinká špetka naděje, že by se pro mě vrátili a dostali odsud. Sice malinká naděje… ale je…
Julian
Líbila se mi Honeyho reakce. I když…
Jakmile řekl, že můžu Angela propustit, že mu to vadit nebude, na moment jsem se zadíval do jeho očí a pátral v nich po jakékoliv lži.
Ale Honey mi hned nabídl své rty, a pak začal dělat ty úžasné věci ze svým zadečkem, takže jsem okamžitě na všechno zapomněl.
A brzo si užíval jeho uvolnění, stejně jako toho svého.
„Necháme si přinést oběd na terasu, Blaine zajde pro Angela, a pak si skočíme do bazénu, ano?" políbil jsem Honeyho, když už seděl upravený vedle mě na sedadle a projížděli jsme branou do sídla.
A jak jsem řekl, tak se udělalo.
Jednání, které jsem na dnešek měl, jsem nechal odložit na zítra, a na terase doslova uspořádal hostinu.
Když Blaine přivedl Angela, bylo na něm vidět, jak je překvapený, protože tohle jsem ještě nikdy nedovolil.
Počkal jsem, až se všichni usadí, a pak chytl Honeyho za ruku a podíval se na Angela.
„Vím, že vy dva jste přátelé, a že mezi námi občas bylo nějaké nedorozumění, ale to už je dávno pryč, viď?" usmál jsem se na Angela a když pokýval hlavou, otočil jsem se na Honeyho.
„Efraim je láska mého života. Je mi vším a udělal bych pro něj všechno. A proto jsem se rozhodl… Vezmeme se."
Zvedl jsem naše spojené ruce a ukázal Angelovi prsteny.
Na malý moment se mi zazdálo, jako bych na Angelovi viděl odpor, znechucení, možná strach nebo vzdor. Ale nejspíš se mi to jen zdálo, protože vzápětí se usmál a zatleskal.
„To je úžasné! Oběma vám to moc přeju! E… ehm… Honey o tobě hodně mluví, když jsme sami. Moc ho mrzí, co se před tím dělo. I mě to mrzí. Opravdu. Jen to bylo zpočátku těžké, ale teď už vím, kde je mé místo… Ach!"
Vykřikl a přikryl si rukou ústa, jak si najednou uvědomil, že mluvil bez mého dovolení.
„To je v pořádku," zavrtěl jsem hlavou. „Jsem rád, že z toho máš radost. A mám i jeden speciální dárek pro Efraima, ale ten ti teď nemůžu říct."
Zasmál jsem se, a pak pozvedl sklenici s vínem.
„Připijme si na nejúžasnějšího muže, kterého znám," políbil jsem Honeyho na tvář, a pak už se pustil do jídla, jako ostatní.
Oběd probíhal v poklidu, dokonce i konverzace plynula v poklidu a nikde nedrhla, a mě se znovu potvrdilo to, že dělám dobře.
Po obědě a odpočinku jsme skočili do bazénu, kde jsem Honeyho nenechal být, ale to nejlepší jsem si schovával samozřejmě na večer.
Efraim Honey
Cítil jsem se strašně. Tak strašně špatně, že to už víc nešlo.
Věděl jsem, že to Julian Angelovi řekne, a i když jsem nechtěl, nemohl jsem tomu zabránit. Julian je ten, který rozhoduje, kdy se vstane, kdy se bude jíst, kdy se půjde spát.
Nějak jsem se s tím už v duchu smířil. Ale nejspíš tomu tak nebylo.
Ve chvíli, kdy to Julian řekl Petemu, a já viděl jeho pohled, bylo to, jako by mě někdo bodnul kudlou do břicha. Chtělo se mi brečet.
Měl jsem pocit, jako by se na mě díval jako na zrádce.
A já zrádce byl.
Ani jsem pak už nevnímal ten jeho nadšený projev. Nevím, co ho tak potěšilo. Jestli to, že bude mít klid, že mu dá Julian pokoj, když si ho vezmu… Nebo něco jiného… Nebo to jen hrál?
Už jsem si nebyl ničím jistý.
Neměl jsem však čas o tom přemýšlet. Musel jsem se tvářit, jako že je všechno v naprostém pořádku.
Úplně v tom nejlepším pořádku…
Když jsem potom večer šel do postele, byl jsem unavený. Tak strašně moc unavený, jako ještě nikdy.
Myslel jsem, že budu sám. Že se vybrečím, postěžuji si Kingovi, jak je život strašně nespravedlivý.
Ale ani to jsem nemohl.
Musel jsem počítat s tím, že Julian přijde a bude se mnou spát.
Jen ve chvíli, kdy jsem se šel sprchovat, jsem dovolil svým slzám téct. Aspoň tu chvilku, kdy jsem se svezl do dřepu, schoval obličej mezi kolena, teplá voda na mě dopadala a mísila se s mýma slzama.
Pokud Julian Peteho pustí a já budu mít důkaz, že je zpátky ve Státech, budu mít dvě možnosti.
Vydržet a doufat, že pro mě někdo přijde, nebo to prostě skončit.
Ve chvíli, kdy si Julian bude mnou natolik jistý, že mě už nebude tolik hlídat, to prostě ukončím…
Julian
No, nakonec skončil večer tak, jak jsem chtěl.
Celou noc jsem strávil u Honeyho v pokoji a ráno ho probudil tím nejlepším způsobem.
Vůbec se mi nechtělo od něj odcházet.
To pomyšlení, že jsem konečně získal to, o co jsem dlouho usiloval, neskutečně nabudilo moje ego. A kdo tvrdí, že něco nejde, tak lže. S trochou úsilí a snahou jde všechno. Jen si člověk za tím musí jít a nenechat se odradit překážkami.
Po raním sexu jsem se přesunul do své pracovny, abych posnídal, tentokrát sám, protože Honey byl z toho všeho očividně hodně unavený a potřeboval si odpočinout.
„Opravdu ho necháš jít? Myslel jsem, že Nathan…" ozval se Blaine, když jsem si ho k sobě po snídani zavolal, abysme dořešili nějaké pracovní záležitosti.
Povzdechl jsem si, odložil brýle na čtení a zhoupnul se v křesle.
„Můj milý Blaine," pokynul jsem mu, aby přišel ke mně.
Když to udělal, popadl jsem ho za cop a stáhl na kolena mezi mé nohy.
V prstech jsem sevřel jeho čelist a naklonil se k němu.
„Pochybuješ snad o mých slovech? Nebo snad pochybuješ o tom, že bych to nezvládl? Nathan je pořád můj milenec. Ale Honeyho se taky nedokážu vzdát. A Angelo? No… Jestli si mám vybrat, tak on je z nich nejpostradatelnější. Kromě toho, ještě se s Honeym neberu. Kdo ví… třeba, když ho dám Nathanovi, už se mu pryč chtít nebude," usmál jsem se na Blaina, který kývl hlavou a úsměv mi opětoval.
Zbytek dne proběhl spíš v pracovním duchu, musel jsem vyřídit ještě jednu zakázku a večer se tak nedostal ani k Honeymu a musel vzít zavděk Blainem.
Zato druhý den ráno jsem si to vynahradil, a protože jsem neměl nic v plánu, Honeyho jsem z postele pustil až v poledne.
Na oběd jsem znovu zavolal Angela, nechal kluky ať si spolu užijí v bazénu, pak jsme si na terase hodili čtyřku, a navečer jsem klukům dovolil menší procházku s Blainem.
Já si v pracovně ještě otevřel nějaké věci, a když uběhla slíbená půl hodinka na procházku, a kluci se začali vracet zpátky, práci jsem zase zavřel s tím, že dnešní noc strávím s Honeym.
Ještě jsem nevyšel ani z pracovny, když mi začal zvonit mobil.
Trochu překvapeně jsem hleděl na jméno volajícího, a pak se zamračil.
„Nenechal jsi na hotelu žádné stopy, že?" zavrčel jsem na Blaina, který akorát doprovázel Honeyho do pokoje.
Když odmítavě zavrtěl hlavou, rozčileně jsem mlaskl a hovor zvedl.
Po pozdravu jsem poslouchal a místo rozčilení se mi po tváři začal rozlévat úsměv.
„Zítra. Budu tam," rozloučil jsem se s Arnaldem, mobil hodil Blainovi a popadl do náruče Honeyho.
Okamžitě jsem se vrhnul na jeho rty, a po cestě do jeho ložnice z něj skoro serval oblečení.
A to, co potom nastalo v pokoji, byl snad ten nejlepší sex za poslední dobu.