Ruan
Nenaléhal jsem na Nathana. A ani bych to nikdy neudělal. Když jsme šli nakonec spát po příjemně stráveném večeru, jen jsem si k sobě Nathana přitulil.
No, nakonec jsem mu ukázal, že umím i jemné a něžné milování a dělal všechno proto, aby zapomněl.
Aby pochopil, že v mých očích se nijak nezměnil, že u mě se nic nezměnilo.
A myslím, že jsme si to i tak dost užili. Nakonec jsme usnuli až někdy nad ránem, a protože nebylo potřeba nikam vstávat, takže jsme se pováleli trochu v posteli, pak se nasnídali, udělali si procházku, poobědvali venku, když se z boudy vytáhl dřevěný stůl a židle, no a v podstatě už jsme venku zůstali až do večera.
„Samozřejmě, že bych jel s tebou," otočil jsem se na Nathana, který popíjel kafe a já se rozhodl, že doseču konečně tu zahradu.
Příště si budu muset vzít trochu benzínu do sekačky, protože tohle je fakt záhul, zvláště v tom vedru, kdy jsem asi po deseti minutách musel shodit triko, a i tak jsem měl mokré snad i trencle.
Ale nakonec jsem se překonal a zahradu dosekal.
Dopil jsem už studené kafe, něco málo jsme s Nathanem ještě zobli, a pak se přesunuli do koupelny, kde jsem nenechal Nathana být, dokud jsme neskončili v ložnici zase zaklesnuti do sebe.
Ani tentokrát jsem ho nenechal jen tak být a ukazoval mu, jak moc mi na něm záleží a jak moc ho miluju. A ráno, když jsme měli vstávat, jsem ho probudil tím nejlepším způsobem.
„Zavolám klukům, že přijedeme. Jestli jim řekneš, co se stalo, to nechám na tobě," přitáhl jsem si Nathana pro polibek, když jsme si sedali do auta a vyráželi.
Po cestě jsem zavolal Jadenovi, že bych s nima chtěl probrat něco důležitého a nejpozději do hodinky budeme u nich, ale snídani ať nám nechystají, že už jsme jedli.
Na oběd se možná zdržíme, ale pak se budeme muset vrátit na hotel.
No a jak jsem slíbil, za necelou hodinku už jsem vjížděl do Nathanovy garáže a doufal, že kluci nebudou proti mému návrhu, který jsem jim chtěl přednést.
Nathan
Další den ráno jsme se chystali na odjezd. Klidně bych tu ještě chvíli zůstal, ale nebylo to možné.
A opravdu bylo potřeba s klukama mluvit.
Pobalili jsme si věci, nasedli do auta a zamířili za nimi. Jo, oběd si dáme s nimi, Li-Wei je opravdu skvělý kuchař.
Jen otázka byla, co všechno jim říct. Rozhodně není možné říkat, že se nic nestalo, když ty modřiny na mě a na Ruanovi jsi vidět, ty za jeden den rozhodně nezmizely. Jen jsem mohl doufat, že to nebude problém, až se vrátím do hotelu. To, co je na rukách, na těle, se schová, ale na obličeji rozhodně ne.
Snad poprvé jsem vstupoval do svého vlastního domu s obavami, co bude. Nebylo mi dvakrát příjemné se tam takhle ukázat. Ale bylo zbytečné něco tajit nebo mlžit.
Když jsme vešli dovnitř, moje první cesta vedla do naší ložnice, abych si mohl nachystat čisté věci na převlečení, a špinavé věci i z tašky jsem pak posbíral a odnesl do prádelny.
Vrátil jsem se pak do kuchyně, kde jsem si z lednice vytáhl džus a nalil si velkou sklenici. Měl jsem žízeň, ale chtěl jsem i nějak získat čas, a rozmyslet si, co vlastně řeknu.
„Co se ti stalo?“ zastavil se přede mnou Chris a vytrhl mě z mých myšlenek.
Podíval jsem se na něho, jako bych ho viděl poprvé v životě a za ním jsem zahlédl i Liho, jak nerozhodně přešlapuje a zřejmě má na jazyku stejnou otázku.
„Ehmm, no… měl jsem střet s Julianem,“ nakonec jsem odpověděl. „Jestli mě omluvíte, potřebovali bychom mluvit s klukama, ano? A rád si potom dám tvůj vynikající oběd, Li-Wei,“ ukázal jsem ještě na hrnce.
Když jsem však viděl Liho zděšený pohled, došel jsem k němu a položil mu ruku na rameno.
„Budu v pohodě, neboj,“ ještě jsem se na něho usmál, a pak už jsem se otočil, abych šel za ostatními do pracovny.
Ruan
Pravda.
Zapomněl jsem, že kluky nejspíš jen tak neoblbneme, když jsme hráli všemi barvami. A těžko jsem mohl říct, že jsme oba spadli na schodech.
Zatímco se šel Nathan napít, já šel rovnou s klukama do pracovny a jejich zamračené pohledy nešly přehlédnout.
Dokud ale nepřišel Nathan, jen jsem mlčel a dělal, že jejich pohledy nevidím.
Teprve pak, když jsme se usadili jsem se na všechny podíval a sevřel Nathanovu ruku se své.
„Nechci chodit kolem horké kaše, takže rovnou půjdu k věci," vzal jsem si slovo. „Věc se má tak, že to jak vypadáme nemá nic společného s tím, že bysme po sobě tak toužili a vzali to až moc zhurta. Předevčírem mě v hotelové garáži napadl Blaine, aby odvedl pozornost od Juliana, který v podstatě v našem vlastním pokoji znásilnil Nathana."
Myslím, že po mých slovech asi kluci nemohli být překvapenější.
„Jen díky tomu, že se Julian nesmí ukázat v hotelu, protože je to jedna z Arnaldových podmínek k případnému přepsání půlky hotelu jemu, nejspíš Nathana přímo neunesl, protože by se pak snadno nemohl vypařit z hotelu. Anebo to udělal schválně, jen abysme viděli, že nejsme nikde v bezpečí a dostane nás všude. Dlouho jsem přemýšlel a dospěl k názoru, že takhle to dál nejde. Nechci, aby se Nathan bál jít do vlastního hotelu. Nechci mít pořád strach o to, jak ho najdu, když ho nechám pět minut o samotě. Julianovi tohle město nikdy nepatřilo a patřit nebude. A je načase, aby mu to někdo ukázal. Sám bych nikdy nic nezmohl, ale když jste tu teď vy…"
Na chvíli jsem se odmlčel a rozhlédl se po ostatních.
„Chci naběhnout do jeho sídla. Už žádné čekání a žádné plánování. V době slavnosti bude u Juliana v sídle minimum chlapů. Vletíme tam, pozabíjíme, co půjde, vezmeme kluky a zase ven. A samozřejmě si podáme Juliana s Blainem."
Tak po tomhle prohlášení byli ještě víc překvapení, než když jsem jim řekl, že Julian fikl Nathana.
A jako první se vzpamatoval Tiras.
„Takže ty chceš říct, že tam teď můžeme klidně naběhnout a všechny je zlikvidovat?"
„V podstatě ano," pokrčil jsem rameny a zadíval se do jeho očí.
Možná mě měl odradit jeho výraz, ale já byl tak v ráži, že mě to bylo asi jedno.
„Takže chceš říct, že teď, když je v nebezpečí tvůj chlap, tak můžeme všechno?"
Stiskl jsem rty a zamračil se.
„To není-"
„Jak dlouho už hnijeme v tomhle zasraném městě?!" vybuchl najednou Tiras a vstal.
Přešel ke mně, popadl mě za triko a vytáhl na nohy.
„Jak dlouho hnijeme v tomhle posraném městě?! Jak dlouho chci naběhnout do toho jeho sídla a srovnat ho se zemí?! Jak, kurva, dlouho?! Ale pořád to byl problém! Pořád to nešlo! A najednou, když je v ohrožení on," ukázal prstem na Nathana, „tak to najednou jde?! Zajímalo tě vůbec někdy, jak těm dvěma je?! Asi ne, co? Bylo ti to úplně jedno! Všem je to jedno! Měl jsem se na to všechno vysrat a vletět tam rovnou! Pořád jen zdržujete a nic z toho!"
„Tak to není!" zařval jsem na něho i já a odstrčil ho od sebe. „Kdyby nám nezáleželo na vašich milencích, tak se na vás ani nepodíváme! Kdyby nám na nich nezáleželo, neposkytneme vám pomoc! Uvědom si, Tirasi, že když jste přišli sem, neměli jste nic, krom pár informací od Mateuse! To Nathan vám dal to, co jste potřebovali! Ukázal vám sídlo a řekl důležité informace! Navíc se blíží slavnost! Ideální doba! Takže neříkej, že se o nic nezajímáme, a že to teď najednou jde! A jestli s tím máte problém, půjdu tam klidně sám!"
Podíval jsem se na ostatní, a pak se otočil, vyšel z pokoje, práskl za sebou dveřmi a zamířil na zahradu.
Nathan
Došel jsem do pracovny a usadil se vedle Ruana. Nejprve to vypadalo, že snad váhá v tom, co chtěl říct, ale nakonec začal.
Když řekl, že mě Julian znásilnil, cukla mi ruka, ale on mě za ní držel pevně. Až do chvíle, kdy vystartoval Tiras.
Měl jsem pocit, že ani neposlouchal to, co mu Ruan říkal a vzal si z toho jen jedno.
A já začínal být pořádně nasraný.
„Už toho mám dost,“ zavrčel jsem, když Ruan odešel.
Vstal jsem a přešel k Tirasovi. Byl o hlavu, možná víc, větší než já, udělaný, že člověk musel dostat strach jen když se na něho podíval. Ale já byl teď v ráži a ztratil jsem okamžitě jakýkoliv pud sebezáchovy.
„Tohle všechno se stalo kvůli vám. Kvůli tomu, že jsem byl ochotný vám pomoct. Kvůli tomu tady zůstávám, kvůli tomu jsem se pohádal s Ruanem a ten hajzl toho využil. Uvědom si, kurva, že jsi v mém domě. V mém! A tady nebudeš na nikoho řvát, rozumíme si?!“ začal jsem zvyšovat hlas.
„Já tohle všechno snáším několik roků, nemůžu ani pořádně jít do mého milovaného Manausu, abych neměl Juliana za zády! Několik roků, a ty nejsi schopen vydržet pár dní! Pár dní! Moc dobře vím, co nejspíš kluci prožívají, já to snášel několik let! A proto vím, jak těžko jim musí být! A ne! Není mi to jedno! Kluci jsou naživu nejspíš i kvůli mně, protože mi je chce Julian předhodit jako dárek! Jen kvůli vám a klukům nejsem v hotelu! Kvůli vám se denně vystavuji riziku, když přejíždím tam a zpátky. Jen kvůli tomu všemu, co se děje, jsme se s Ruanem rozdělili! Julian ví, že jsme byli u jeho sídla, kurva! A tohle bylo varování! Místo, abys byl vděčný, že ti tady pomáháme, tak si tady otvíráš hubu na nesprávné lidi! Vzal sis z toho jen to, že jsi tam mohl vletět už dříve. Jestli se na to cítíš, tak běž! Běž a nechej se zabít! Přehraj si zpětně, v té své zabedněné hlavě, co ti Ruan říkal o slavnosti! A o tom, že bude v Julianově sídle málo lidí! A teprve potom můžeš vystartovat, pokud budeš mít pocit, že jsme pro vás, pro lidi, které známe pár dní, nic neudělali, nebo že jsme vás snad zdržovali! Myslíš, že mi je do zpěvu, když mě Julian znásilnil? Myslíš si to, kurva?! Je mi to u prdele! Ale nikdy ti neodpustím, že přes všechnu tu naši ochotu jsi vystartoval na Ruana! Ne, v mém domě, a ne, když se vám snažíme pomoct!“
Krev ve mně doslova vřela. Byl jsem vytočený na maximální možnou míru a nedokázal jsem to ukočírovat.
Bez varování moje pěst vyletěla a zastavila se na Tirasově tváři tak silně, až udělal krok dozadu.
„Jestli se ti, kurva, něco nelíbí, tak vypadni! Ale v tom případě nepočítej s mojí pomocí! Odejdu do hotelu a vy se klidně můžete sbalit a vypadnout zpátky k Mateusovi! Ale uvědom si, že nejsi sám, kdo má problémy, a kdo chce svého kluka zpátky!“ ukázal jsem na Caleba.
Po těch slovech jsem se i já otočil a za naprostého ticha jsem vyšel z pracovny ven.
Zamířil jsem rovnou za Ruanem na zahradu. Rychle jsem k němu došel, prudce se zapřel o jeho záda, až udělal pár kroků vpřed, a zabořil jsem obličej do jeho zad.
„Nejspíš jsem to posral,“ zamumlal jsem do jeho košile.
Jaden
Byl jsem zvědavý, co po nás Ruan z Nathanem chtějí, když volali, že musí s námi nutně mluvit. Už to, jak vypadali, když přišli, nevěstilo nic dobrého, ale to, co nastalo potom v pracovně, tak na to jsem neměl co říct a jen zíral.
„V pohodě?" zabručel jsem na Tirase po ráně, co mu Nathan dal.
„To jste všichni takoví?" otočil jsem se na Mateuse a zavrtěl hlavou. „Půjdu pro ně ven a vy se zatím rozhodněte. Já jsem pro. Teda... Ne, že by se mi líbilo to, co tu na nás oba řvali, ale je pravda, že čím dýl tu jsme, tím to bude horší. Kdyby bylo na mě, vletím tam už dávno. Ale práce s Xim mě naučila jisté trpělivosti, takže i když chápu tvou touhu tam vletět, pravda je, že díky nim jsme se posunuli dost daleko. Bez urážky, Mateusi."
„Já chci jen Efa zpátky," zabručel Tiras a třel si čelist. „Prostě jsem zvyklý dělat věci jinak a tohle nic nedělání mě děsně užírá."
„Hele, ty bručoune. Jaden má pravdu. Sice to na nás vybalili moc zhurta, ale jsou to horkokrevní mezci, takže nic jiného od nich nemůžeš čekat. Moji prdelku dostaneme zpátky, i kdybysme ten barák měli zbořit. Pamatuješ, co Ruan řekl? Tyrell si myslí, že je na svém hřišti neporazitelný. Ale záleží na tom, jak silnou podporu má pěšák, který chce dát králi mat. A chceš snad říct, že jsme slaboši?" pohrozila Tirasovi Aria pěstí a zašklebila se na něj.
„No nic, já jdu pro ty dva, vy přemýšlejte."
Vyšel jsem z pokoje, nakoukl do obýváku a uviděl ty dva stát na zahradě.
„Až přestanete oba trucovat, tak pojďte dovnitř," zašklebil jsem se na ně, ale pak zvážněl. „Hele, chápu, že se vám nelíbí, co Tiras říká. Známe se sice jen díky tomuto případu, ale můžu říct, že jsem ho za tu dobu poznal dobře. Má opravdu silný smysl pro spravedlnost, z toho, co vím, byl jeden z nejlepších lovců odměn, než to pověsil na hřebík, a vždycky, co začal, to dokončil. Nechci, abyste si mysleli, že ho omlouvám, je pravda, že si do huby taky občas nevidí, ale zkuste se vžít do jeho kůže. Jednak vždy pracoval sám, a taky… Tyrella měl několik dní pod svou střechou. Efraima mu naservíroval přímo pod nos, myslel si, že jsou přátelé, a pak… Jak by bylo tobě, Ruane nebo tobě Nathane? Má pocit, že selhal. Navíc je v cizí zemi, odkázán na pomoc ostatních. A to taky jednomu nepřidá. Za vaši pomoc jsme fakt vděčni, jen to někteří z nás asi neumí dávat dostatečně najevo. A co se týče tvého návrhu, Ruane, já jsem pro. A pokud chcete slyšet i ostatní, tak přijďte dovnitř."
S těmi slovy jsem se otočil a zase se vracel zpátky do pracovny.
Nathan
Ještě jsme stáli na zahradě, jen tak, a snažil jsem se uklidnit.
Ale moc mi to nešlo. Vážně že ne. Nahromadila se ve mně veškerá ta frustrace z Juliana, i z toho, co mi udělal. A teď si k tomu přisadil i Tiras.
A jako by to nebylo málo, přijde si Jaden a začne mě poučovat? To, kurva myslí vážně? Přijde, vychválí Tirase a řekne, že nemáme trucovat?
„Jdi do hajzlu, Jadene! Jak si dovoluješ nás tady poučovat o tom, jak se máme cítit? Mám držet hubu a foukat TIrasovi bebí, protože udělal chybu?! Nemáte ani ponětí, co jsem si musel prožít! Já musel být s Julianem několik roků pod jednou střechou, kurva! Jen proto, že Arnaldo odjel, tak si dovolil vlézt do hotelu! Co bude, až umře?! Už Juliana nic nezastaví! Myslíš si, kurva, že Ruan nebo já nevíme, jaké to je?! Myslíte si to? Myslíte si, že nemám pochopení?! Jděte do hajzlu všichni! Přestaňte mě tu, kurva, poučovat! Já už toho mám plnou prdel! Mám už toho dost! Je mi jedno, že si nevidí do huby, ale to ty taky ne! Možná si to neuvědomuješ, ale urazil jsi mě! Urazil! Nešel jsem ven, proto, že bych trucoval, nejsem malé děcko! Šel jsem ven, abych se uklidnil! Mám toho už vážně dost! Pořád mi musí někdo řídit život! Pořád se mě někdo snaží poučovat! Já na vás seru! Chci pomoct! Snažím se! A co z toho mám?! Jen další útok Juliana! Já už… Seru na vás! Seru na všech-“
Měl jsem toho na jazyku ještě spoustu. Ale v tuhle chvíli to vygradovalo tak, že moje tělo řeklo STOP.
„Nem… u… dý…chat…“ zasípal jsem ve snaze se nadechnout, vzápětí se mi zatmělo před očima a sunul jsem se k Ruanovým nohám.
Jaden
Fajn. Tak asi nejsem ten správný člověk na to, abych někoho uklidnil.
Povzdechl jsem si a díval se, jak se Nathan kácí k Ruanovým nohám.
„Nedívej se na mě takhle," zamračil jsem se, když se na mě Ruan zadíval, jako by mě chtěl namístě zabít. „Nemyslel jsem to špatně. Ani s tím trucováním. Chtěl jsem jen trochu odlehčit atmosféru a pomoct, aby se Nathan necítil tak špatně a nebyl napjatý. Je mi jasné, že to asi nemá jednoduché. Obdivuju ho za to, jak se snaží pomoct tomuhle městu. A nejspíš si asi prožil své. Nevím, co všechno se mezi vámi a Tyrellem odehrálo. Nikoho nehodlám poučovat, a sám vím, že je Tiras časovaná bomba, jen jsem chtěl, abyste ho trochu brali s rezervou. Snaží se, hodně, ale má pocit, že stojí na místě. Stejně jako my všichni. Taky jsme vděčni za vaši pomoc, bez které bysme se nedostali moc daleko. Ale… ale tohle je moc. Já jsem už starý chlap, co má taky něco za sebou. Tenhle případ vlastně ani není případ. Mám strach o Chrise, o to, jak to všechno bude. Nechtěl jsem nikoho urazit, ale pokud chce, abysme šli všichni do hajzlu, tak já půjdu jako první. Nathan je silný chlap. To už jsem pochopil. A každému můžou rupnout nervy, zvláště v jeho situaci, což taky chápu. Ale já už jsem na to starý dost."
Nečekal jsem, až Ruan odpoví, stejně teď měl plné ruce práce s Nathanem.
„Chrisi, balíme. Stěhujeme se do hotelu," houkl jsem na něj do kuchyně a přešel do pracovny. „Já tady končím. Slíbil jsem spolupráci, ale očividně to prostě nejde tak, jak jsme si všichni mysleli nebo jsme doufali. Stěhujeme se s Chrisem do hotelu. A možná se vrátíme rovnou do Států. To ještě uvidím. Každopádně, dám vědět, kde budeme."
Po těch slovech jsem se otočil a vyšel do ložnice, abych nám sbalil věci.
Je mi jedno, jestli teď budu vypadat jako někdo, kdo se hned urazí.
Nathan je rozumný chlap. Aspoň jsem si to myslel. Chápu, že to nemá jednoduché. Taky to, co Tyrell udělal, mu nepřidalo. Nejspíš toho má v sobě hodně. Ale tohle je hlavně jeho boj. To on si to vybral.
Dávno se mohl sbalit a odjet někam do prdele a nechat tohle město napospas Tyrellovi. Ale rozhodl se zůstat a tohle město zachránit. Za to ho obdivuju.
Ale nemám prostě rád, když na mě někdo řve a něco mi vyčítá. Možná nejsem ten správný chlap na to, někoho utěšit. Ale nemusel po mě tak vyjíždět, i když jsem třeba řekl něco, co se mu nelíbilo. Je pravda, že já bych kdysi dávno možná jednal stejně. Ale já byl tehdy hajzl. Nathan je úplně jiná liga.
Mohl mi to říct normálně, bral bych klidně i to, kdyby se se mnou chtěl servat.
Ale řvaní a výčitky ne. Toho jsem si užil víc než dost.
V tomhle případu jsem se nikomu nezavázal. Jedu na vlastní pěst. Ohrozilo to Chrise.
A nehodlám pokračovat, pokud si na mě bude někdo vyřvávat svou frustraci.
„Chrisi!" zařval jsem do chodby. „Pojď si zabalit nebo to udělám já!"
Chris
Snažil jsem se Li-Wei pomoct s obědem, jak se dalo. Spíš mě musel kočírovat, abych mu v tom nenadělal větší binec, než bylo nutné.
Tak trochu jsme spolu probírali, co se vlastně mohlo stát, když kluci přišli takhle, a nějaký střet s Julianem… No, určitě to nebylo jen o tom, že si řekli dobrý den a poklábosili o počasí.
Ale než jsme se stihli k něčemu kloudnému dobrat, ozval se z pracovny řev.
Nejprve Tiras, a pak Nathan… Jen jsme s Lim vykoukli z kuchyně, když prošel kolem Ruan a chvíli po dalším řevu vyběhl Nathan.
A pak Jaden.
Myslel jsem si, že se to tím uklidnilo, ale po tom, co jim Jaden něco řekl, tak Nathan vyletěl znovu.
A tentokrát už to neskončilo jen slovy.
Hrklo ve mně, když jsem viděl, jak se Nathan složil Ruanovi k nohám.
Ale to, co potom Jaden udělal…
Miluji ho, nechci se míchat do sporů, které se týkají jeho práce, ale tohle mi vyrazilo dech.
„Hned se vrátím, nikam nepojedu, Li,“ otočil jsem se na Liho, který měl skoro na krajíčku.
Rychle jsem došel do naší ložnice, zastavil jsem se mezi dveřmi, založil si ruce na hrudi a zadíval se na Jadena.
„Nikam nejedu. Zůstávám tady. Nathan nám všem hodně pomohl, je ve stresu, víc, než by měl být. Má toho hodně na hlavě, a podle toho, co jsem slyšel, jen prostě nechtěl, aby po něm nebo Ruanovi někdo řval v jeho domě, nebo ho poučoval. Sám dobře vím, jaké to je, starat se o tolik věcí, ještě čelit útokům z různých stran, a muset přitom fungovat. A my jsme tu navíc a on nám nabídl pomoc sám, a já mu vlastně ani ještě nepoděkoval za to, že nás zachránil. Možná je paličák, možná je horkokrevný, ale tohle si nezasloužil. Zůstanu tady, pokud mě nevyhodí. Víš, stojím na tvojí, straně, miluji tě, ale nehodlám hned skákat tak, jak si zařveš, Jadene. Snesu hodně, ale ne to, že zařveš, sbal se, a já poběžím jak poslušný pes. To opravdu ne.“
Mluvil jsem v klidu, i když jsem byl trochu naštvaný. Nejsem ten samý Chris, jako když jsem se s Jadenem poznal. Klidně přijmu, když mě seřve, když vím, že jsem něco provedl. Ale rozhodně nedovolím, aby na mě takhle zařval, že se mám sbalit. Jsem svéprávný…
A i když jsem se změnil, přesto jsem měl teď co dělat, abych nevystartoval ještě víc a držel se zpátky už jen kvůli tomu, aby tu nebylo ještě větší dusno. Což možná bude, protože se to nejspíš Jadenovi nebude líbit.
„A ještě jedno ti řeknu,“ popošel jsem víc do ložnice, aby mě dobře slyšel, protože jsem mluvil potichu.
„To, co se děje Nathanovi, to že Arnaldo, který nad ním drží ochrannou ruku, odjel, je moje vina. Mí právníci s ním teď jsou v Riu, a jednají o odkoupení jeho části hotelu. Kdyby nebylo toho, Arnaldo by teď tady byl a Nathanovi by se nic nemuselo stát. Nikdo o tom neví, a zůstane to jen mezi námi, dokud se nepodepíše smlouva, a ta se podepíše, jakmile se Arnaldo vrátí zpátky do Manausu i s mými právníky. Jsou teď v Riu hlavně proto, aby Julian a Nathan nic nevěděli. Tu odkoupenou část hotelu si nechci ponechat. Chci ji potom prodat Nathanovi, jako díky, za to, co pro nás udělal. Jsme takhle domluveni s Arnaldem, který mu ji chtěl už dávno dát, ale kvůli Juliana to neudělal. A tohle je pro něho cesta, jak z toho ven. Prodá svou část někomu cizímu, a už nebude zodpovědný za to, co se s ní pak stane. Takže, Jadene, v hotelu teď nenajdeme místo, a já zůstávám tady.“
Jaden
Vztekle jsem zafuněl, a pak mrsknul s věcma na postel, když se Chris zastal Nathana a ne mě.
Ale překvapilo mě, to, co řekl potom.
Podrbal jsem se v krátkých vlasech, pak si Chrise stáhl do náruče a posadil si ho na klín.
Jen tak jsem ho objal a chvíli držel.
„Mám strach," řekl jsem stejně tiše jako on před chvílí. „Mám strach, že bys mohl…"
Zavrtěl jsem raději hlavou, a pak ke Chrisovi zvedl oči, pousmál se a pohladil ho po tváři.
„Myslel jsem, že mě znáš, abys věděl, že jsem to nemyslel nijak zle. Sám jsem vděčný za to, že nám Nathan pomohl. Taky vím, že toho má hodně. Nechtěl jsem ho poučovat, nebo mu něco vyčítat. Jen to prostě s lidma asi neumím jako Mark nebo Xi-Wang. Ale taky víš, jak nemám rád, když na mě někdo řve, když si na mě někdo něco vybíjí. A Nathan si vybíjel, o tom žádná. A taky nás vyhodil."
Ušklíbl jsem se, a pak Chrise políbil. Jo, on je prostě ten, co mi dává sílu.
„Omlouvám se, že jsem křičel. Nemyslel jsem to tak," zašeptal jsem do jeho rtů. „Jen nám všem tohle přerůstá přes hlavu. Tiras není v klidu od chvíle, kdy Efraima unesli, jen se to snaží držet v sobě jako Nathan. Nechci ho omlouvat, ale já, kdybych přišel takhle o tebe…"
Zavrtěl jsem hlavou a víc si na sebe Chrise přitiskl.
Jo, asi bych zešílel. Zešílel bych, a pak si asi prostřílel cestu až ke Chrisovi, a bylo by mi nejspíš jedno, kolik lidí přitom umře.
Chvilku jsem tak seděl, užíval si Chrisovy přítomnosti, než jsem ho převalil na postel na záda a sám ho zalehl. Vyhrnul jsem mu triko, políbil ho na bříško, a pak se vysunul nahoru.
„Víš o tom, že jsi úžasný? I když bych ti měl dát na prdel za to, že tak riskuješ. Nevím, jestli mám být teď naštvaný nebo tě obdivovat. Chjo…
Nathan je možná paličák, ale kam se hrabe na tebe. No, nejspíš mu dlužím omluvu, pokud ji bude chtít. Ale jestli na mě zase začne řvát, tak mu jednu fláknu a bude klid," zašklebil jsem se na Chrise, a pak se vrhnul na jeho ústa a věnoval mu napůl vášnivý a napůl děkovný polibek.
Chris
Sice odvážně, ale přesto trochu strnule jsem stál před Jadenem, když jsem mu říkal o mém plánu a o tom, že neodjedu. Stejně nemůžu, protože ten obchod musím dotáhnout do konce. Mí právníci nebyli nadšení, že musí letět do Brazílie, ale za odměnu se mohli podívat na slavnost. Bylo důležité, aby byli mimo Manaus, hlavně proto, aby v klidu mohli probrat podmínky prodeje, tak, aby byla spokojenost na obou stranách. A až to bude mít finální verzi, přijedou sem, Arnaldo je po dohodě ubytuje u sebe, protože by stejně nesehnali místo v žádném hotelu, které jsou už půl roku dopředu vyprodané. A to, že jsme s Lim chytli jeden volný pokoj, byla jen náhoda, když byla jedna rezervace stornována.
Když si mě Jaden přitáhl do objetí, a políbil mě, ulevilo se mi. Přestal jsem být už tak napjatý, a nakonec jsem se začal i usmívat.
„Nikomu o tomhle obchodu, ale neříkej, ano? Chceme to s Arnaldem udržet v tajnosti až do podpisu. Až budu nový majitel, teprve potom budeme ostatní informovat. No, nejspíš si tímhle udělám dost nebezpečného nepřítele, ale dělám to kvůli Nathanovi, protože ho mám rád, a taky kvůli sobě, aby Tyrell viděl, že se ho nebojím. A hlavně proto, co udělal, že chtěl unést Liho. A udeřil ho, a to mu neodpustím.“
Převrátil jsem Jadena a na chvíli ho zalehl. I já mu věnoval pořádný polibek, aby věděl, jak moc ho miluji a pak už jsem se zvedl a začal sklízet věci zpátky do skříně.
„Myslím si, že Nathan nechce, abychom odešli, jen to prostě ze sebe tak vyřval, protože to v něm prostě bouchlo. Možná…“ zamyslel jsem se a zpětně si přehrál, co jsem slyšel. „Možná mu už raději neříkej, že trucuje, nejspíš je na tohle háklivý. No, mužské ego je velmi křehká věc, že mám pravdu?“ začal jsem se smát, až mi popadali věci z ruky.
„A, ať si kdo chce, co chce, říká, ty jsi prostě ten nejlepší,“ vlepil jsem mu rychlou pusu.
Posbíral jsem věci za země, hodil je do skříně bez ladu a skladu, a pak už pádil za Li-Wei.
Nejspíš je z toho mimo a já nechtěl, aby byl ve stresu i on. Je to prostě můj mladší bráška, a já ho mám moc rád.
Jo, kdepak asi zůstal ten starý Chris, kterému bylo všechno ukradené a všichni mu byli na obtíž…
Jaden
Lepšího chlapa jsem si fakt nemohl přát.
Prostě… Kdyby po mě řval Chris, asi bych mu ještě s úsměvem poděkoval.
A pak ho seřezal.
Zašklebil jsem se na Chrise, když měl poznámku ohledně ega, a pak jsem se načepýřil, když řekl, že jsem nejlepší. Jo, kurva, jsem nejlepší.
Ale když najednou Chris mrskl věcma do skříně, místo aby je uklidil, a pak zmizel, zanadával jsem, slezl z postele a s funěním naběhl do kuchyně, kde Chris uklidňoval Liho.
Chytil jsem ho za prdelku, teda Chrise, ne Liho, pořádně mu ji pomačkal, a pak mu vlepil takový polibek s rukama v jeho kalhotách, že se Li málem schoval pod stůl.
„Myslím, že zlobíš. Kdo, kurva, bude to prádlo v té skříni rovnat?" zavrčel jsem do jeho rtů a prstem protáhl jeho dírku. „Večer asi dostaneš pořádně na zadek."
Ještě jednou jsem ho políbil, a pak už pustil, abych přešel do pracovny.
„…jsme rádi za vaši pomoc a fakt si oddechneme, až to bude za námi…" zaslechl jsem akorát Ruana, když jsem vešel dovnitř.
Mateus mi pak v krátkosti vypověděl, že je Nathan v pořádku, jen mu prostě bouchly nervy, a není se čemu divit.
„Hele, nemám ho moc rád, ale… Vy v tomhle městě nežijete. Tohle, co se děje, to, kvůli čemu si děláte nervy vy, je jen okraj. Nathan je tvrdá palice a občas ho vážně nesnesu, ale… Tiras je prostě divočák, co si nevidí do huby. Je to prostě jako když chceš oheň uhasit olejem," dokončil Mateus tiše a pokrčil rameny.
Jen jsem zabručel a poslouchal Ruana, který nám začal vykládat přesně, co se vlastně mezi nimi odehrálo a přidal i pár věcí ohledně toho, co bylo mezi Nathanem a Julianem dřív.
„Půjdu se za Nathanem podívat. A Jadene… Nemyslel to tak. Myslím s tím, že na vás všechny sere a máte jít do hajzlu. Nechci, aby to znělo, že ho omlouvám, ale… Snaží se toho prostě vyřešit moc najednou. Dusí to v sobě, snaží se s tím vyrovnat sám, jenže občas je toho i na něj moc. Taky mám pocit, že nedělám dost, nemysli si. Nemysli si, že si nevyčítám to, co se stalo. Jak jsem řekl Tirasovi, než jsi přišel. Ten hotel je jako jeho domov. Měl by tam být v největším bezpečí. Byl jsem jen pár pater pod ním a nic jsem nezmohl. A nic bych nezmohl, ani kdyby mi ho Julian unesl pod nosem. Nejspíš se do toho pokoje ani nevrátíme. Chci to vyřešit jednou pro vždy a mám pocit, že s vámi můžu. Jen mějte ještě trochu trpělivosti, ano?" podíval se na mě Ruan, když procházel pracovnou ven.
Jen jsem něco zahučel a mávl rukou, že je to v pohodě.
No, kdysi bych možná trucoval dlouho, ale život s Chrisem, stejně jako s Xim mě hodně naučil.
Nathan
Zdál se mi zvláštní sen. Málokdy se mi něco zdá, ale teď… Teď jsem viděl sám sebe, když jsem běhal po chodbách a pokojích sídla Tyrellů. Honil jsem se s Julianem. I když mu bylo skoro devatenáct a mě nějakých čtrnáct let, přesto se mnou často blbnul jako s malým děckem. Hlídal mě, staral se o mě, často říkal, že se o mě bude starat až do konce života. Že jsem jeho nejmilejší člen rodiny a nikomu nedovolí, aby mi ublížil… Už tenkrát se mnou i spával v jednom pokoji, i když si nic nedovolil. Ale to se později změnilo…
Možná jsem se ze snu i usmíval, protože tohle byly mé šťastné dny, které jsem prožíval v nevědomosti z toho, co přinese budoucnost.
Když jsem se začínal probírat, měl jsem pocit, jako by mi na hrudi ležel kus těžkého balvanu.
Několikrát jsem se s obtížemi nadechl, než to nejhorší přešlo, a já konečně mohl normálně dýchat.
Měl jsem pocit, jako by mě přejel buldozer, nebo smetla povodňová vlna.
Zamrkal jsem, když jsem měl stále před očima mlhu, a několikrát si oči protřel.
Otočil jsem hlavu, když jsem zaslechl šramot. Ruan si právě ke mně sedal, starostlivě se na mě díval a stáhl mi vlasy z čela, na které mě pak políbil.
„Je… je mi to líto…“ zašeptal jsem a přivřel oči. „Omlouvám se, že jsem tak vyletěl. Kluci… kluci odešli?“
Když Ruan zavrtěl hlavou, oddychl jsem si. Nechtěl jsem je vyhodit, ale prostě… Bouchlo to ve mně a já se už nedokázal zastavit.
S Ruanovou pomocí jsem se posadil a hned jsem ho objal.
„Miluji tě,“ políbil jsem ho na rameno. „A nedovolím, aby na tebe někdo křičel, i když mám kluky docela rád. Klidně se nervnu znovu, pokud by na to přišlo. Víš, zdál se mi sen… Sen, o dnech, kdy rodiče ještě žili, kdy jsem byl spokojené děcko…“
A po těch slovech mi něco došlo.
„Doprovodíš mě do sklepa? Na něco jsem si vzpomněl a mohlo by to klukům pomoct,“ pustil jsem Ruana, a když si odsedl, vstal jsem.
Musel jsem se ho zachytit, jak se mi ještě zamotala hlava, ale pak už o něco jistěji vykročil z pokoje a zamířil si to rovnou do sklepa.
Chvíli jsem v těch krabicích a starých skříních musel hledat. Dal jsem je tam kdysi dávno s tím, že je nikdy už nevytáhnu. Nevím, proč jsem je doteď nespálil…
A když jsem našel tu správnou krabici, vlastně byly dvě, vzali jsme je a vyšli zase ven.
„Zanes to, prosím tě, klukům. Podle toho si můžou udělat obrázek, jak přibližně Julianovo sídlo vypadá vevnitř, i když nevím, jestli tam třeba něco nepřestavěl. Já půjdu do kuchyně, udělám si čaj a musím zavolat do hotelu, že bohužel dnes už nedorazím. Ani vlastně nevím, kolik je hodin,“ vložil jsem Ruanovi obě krabice do ruky.
Ruan
Mírně jsem se zamračil, když mi Nathan pověděl o svém snu.
Moc dobře vím, jak Juliana miloval. Jak k němu možná i vzhlížel, když byli malí.
Nikdo z kluků si nejspíš neuvědomuje, jak moc to Nathana bolí. Možná víc než to, že ho někde znásilnil. To vědomí, že za tohle všechno může člověk, kterého kdysi nazýval přítelem.
Pomohl jsem mu s krabicemi, i když mě překvapilo, že je ještě pořád má a už dávno je nevyhodil.
Ani jsem popravdě o nich nevěděl a Nathan na ně očividně taky zapomněl.
Převzal jsem si od něj krabice, políbil ho, a pak se vrátil zpátky za klukama.
„Možná bude lepší, když si s tím sedneme do obýváku, je tam víc místa. Ani jsem netušil, že to tu máme," položil jsem krabice na stůl a otevřel je. „Měly by tam být fotky hlavně sídla, když byli Nathan a Julian malí. Možná to líp pomůže v orientaci, kde, co je, i když Julian určitě sídlo na některých místech přestavěl. Ale mohla by se podle toho udělat interaktivní mapa, podle které by nás mohl Caleb navádět, až budeme uvnitř. I když bych mu to tam nejraději vypálil, budu rád, když nezpůsobíme moc rozruchu a narazíme, pokud možno, jen na Blaineho a Juliana. Pokud nebudou na slavnosti. V tom případě bysme museli vymyslet jiný plán. Nejde totiž o to, tam jen vletět, vzít kluky a vypadnout. Pokud bysme tohle udělali, Julian by se postaral o to, abyste se odsud nikdy nedostali v celku. A já s Nathanem bysme měli ještě větší peklo. Máme pět dní na to, se připravit, pokud souhlasíte. O zbraně si starosti nedělejte. To zařídím. Teď je důležité tohle."
Ukázal jsem na krabice, a pak jsem je zase vzal a přešel s nimi do obýváku.
„Mám se jít omluvit?" zabručel mi u ucha Tiras, až jsem skoro nadskočil, jak jsem netušil, že šel za mnou.
Na to, jak velký chlap to je, pohybuje se zatraceně rychle a tiše. Což je výhoda, až budeme infiltrovat Julianův barák.
„Hm…" zapřemýšlel jsem nahlas. „Ani ne, kdo ví, jak by to zase dopadlo. Ale víš co? Zkus poděkovat za pomoc. A taky…"
Položil jsem mu ruku na rameno a stiskl.
„Zkus být trpělivý. Už jsme blízko. Tak to ještě vydrž, ano?"
Pak jsem ho pustil, protože přicházeli i ostatní, abysme si mohli posedat kolem stolu, na který jsem vysypal obsah obou krabic a že toho nebylo málo.
Nathan
Když jsem vešel do kuchyně, Li-Wei právě uklízel. Zřejmě všichni před chvílí obědvali.
Když mě slyšel, otočil se a trochu nejistě se na mě zadíval.
„Omlouvám se, Li-Wei, za ten rozruch. Prostě mi ujely nervy. Nikam chodit nemusíte, nemyslel jsem to tak, jen jsem… prostě jsem uletěl,“ prohrábl jsem si rozpačitě vlasy a stáhl si je dozadu, aby mi nepadaly do očí.
„Je mi líto, že ti Julian sebral tu sponu. Byla opravdu moc krásná. Seženu ti novou, ano? Jen mi řekni, kde jsi ji koupil a nechám ti vyrobit tu samou,“ napustil jsem si vodu do konvice.
Zatímco se voda vařila, nachystal jsem si hrnek, čaj a med. Jinak čaj ani nesladím.
„Tu sponu… no… tu mi vyrobil Chris. Byla to jeho práce. Nemusíš mi kupovat novou, nemůžeš za to,“ špitnul Li-Wei. „Posaď se, nachystám ti oběd.“
„Chris?“ udiveně jsem se na něho podíval.
Zalil jsem si čaj, a pak se s hrnkem posadil ke stolu. Li jen přikývl a začal mi chystat jídlo.
„Vím, že vlastní svoji značku, ale netušil jsem, že si to sám vyrábí,“ podivil jsem se. „Myslel jsem, že firmu, značku, jen vlastní. Je vážně dobrý, je to hezká práce. A kde vlastně je?“ rozhlédl jsem se kolem sebe.
„Šel do ložnice, pracuje. Že má prý něco neodkladného a prosil, abychom ho nerušili,“ na moment pohlédl Li ke dveřím, ale pak už se vrátil k mému jídlu.
Za chvíli jsem už měl před sebou talíř, a nejen že to nádherně vypadalo a vonělo, ale i chutnalo.
„Jsi ten nejlepší kuchař,“ pochválil jsem Liho. „Já sice taky vařím, a Ruan říká že dobře, ale nějak nevím. Baví mě to jen občas, musím mít na vaření chuť. Ale určitě vám něco uvařím, nějakou naši specialitu. No, ale raději se vymlouvám na to, že vařit neumím a že připálím i kuchařku. To vždycky všechny odradí.“
Myslím, že jsem se dokonce po svých slovech i pousmál. Chtěl jsem se prostě bavit nějak normálně a zapomenout na to, co bylo. Že jsem prostě neudržel nervy na uzdě.
„Půjdu za klukama vedle,“ ukázal jsem ke spojovacím dveřím do obýváku, „ať jim můžu říct, kde, co podle fotek je. Jestli chceš, můžeš se jít taky podívat, jaké jsem byl ucho, když jsem byl děcko, nebo když jsem dospíval. Fotek je tam dvě krabice.“
Poděkoval jsem ještě Limu za skvělý oběd, vzal jsem hrnek s nedopitým čajem a otevřel spojovací dveře. Ještě jednou jsem se na Liho usmál, a pak už šel za klukama a usadil se v křesle.
Jo, možná si to Li-Wei neuvědomuje, ale tím, jaký je, má na mě, a možná i na ostatní, uklidňující účinek. Možná kdyby předtím byl v pracovně s námi, že bych tak nevyletěl. Kdo ví…