Julian
Někdo tam nahoře mě nejspíš hodně miluje.
Jo, jsem dítě štěstěny a milovaný Bohy. Jinak si to nejde ani vysvětlit. Když Blaine přišel s tím, že jeho špehové mu hlásili, co se děje v hotelu mezi mým Nathanem a tím chuligánem Barossem, neváhal jsem. Okamžitě jsem Blainovi řekl, ať se připraví, že pojedeme na návštěvu.
Znal jsem ten hotel od malička. Věděl jsem, jak a kam se dostat, aniž by si mě někdo všiml.
Věděl jsem co udělat a koho podmáznout, abych zůstal nepovšimnutý.
A když byl Barosso mimo hru, mohl jsem začít osnovat svůj plán a čekat, až Nath dorazí.
„Jsem rád, že náš vztah bereš takhle vážně," zachraptěl jsem, když Nathan vešel polonahý do pokoje.
Využil jsem momentu překvapení, který byl na mé straně, smýkl s ním na podlahu, zaklekl ho, a než se stačil vzpamatovat, řemenem, který jsem mu vytáhl z kalhot, jsem mu ruce spoutal nad hlavou k noze od pohovky.
„Jsi tak nádherný a sexy… Ani nevíš, jak dlouho jsem na tenhle den čekal," zachraptěl jsem a hned se vrhl na Nathanovo tělo.
Bylo to jako droga. Jeho vůně, jeho pohled, jeho jemná kůže, kterou jsem zraňoval svými nehty a zuby. Občas jsem musel dát i nějakou tu ránu, když se vzpouzel, zvláště při sundávání jeho kalhot. Ale nebyl první, koho jsem musel usměrňovat, takže problém mi to nedělalo.
„No tak, lásko moje. Užijeme si jako kdysi. Vím, jak moc miluješ tvrdý sex. Barosso tě nedokáže uspokojit jako já. Nedokáže ocenit tu tvoji nadrženou dírku, která jen touží po mě, abych ji pořádně projel a naplnil. Jen já jsem pro tebe ten pravý…" chrčel jsem do jeho rtů a dvěma namazanými prsty, abych si zbytečně neublížil jsem se hned nacpal do jeho zadku a začal ho drsně projíždět.
„Och, abych nezapomněl," vzal jsem jeho spodky a nacpal mu je do pusy, aby zbytečně nevyváděl.
„Normálně bych si tě vzal až doma…" pokračoval jsem v plenění jeho těla, „ale nedokážu to vydržet. Nedokážu se ovládnout. Ta touha po tobě je tak spalující, a vím, že i ty to tak strašně moc chceš. Stačí se jen podívat, jak krásně ti už stojí."
Jo, tohle jsem uměl dokonale. I když se člověk bránil, svému tělu poručit nedokázal.
„Myslíš si, že tě ještě Barosso bude chtít, až sem přijde a uvidí, jak mi roztahuješ své ladné nožky a uvidí tohle?" protáhl jsem jeho penis v ruce a spokojeně mlaskl.
Pak jsem zaklekl mezi jeho nohy, pod zadeček mu hodil polštář, abych ho měl pěkně nastavený a s pohledem do jeho očí otřel špičku penisu o jeho vstup.
Nathan
Ztuhnul jsem. Tenhle člověk na mě takhle působí i po tak dlouhé době.
Kolikrát jsem říkal, že mu vystřelím mozek z hlavy, a přitom…
Mám z něho pořád strach? Nejspíš ano…
Ale i přesto, v momentě, kdy mě popadl, jsem se vzpamatoval.
Začal jsem se bránit, nechtěl jsem mu dát nic zadarmo, chtěl jsem ho vykopat. Ale vždycky byl silnější. Vždycky věděl, jak a co, aby mě úplně zpacifikoval, i když jsem byl třeba nepříčetný a v tu danou chvíli jsem už nehleděl na nic.
Nepomohly ani nadávky, výhružky, nepomohlo ani to, že jsem ho kopal, a kdykoliv se jen trochu přiblížil, chtěl jsem ho hryznout. Cokoliv.
Doslova se vyžíval v tom, co dělal. A jako by mu můj odpor spíš dodával sílu. Nevnímal jsem ani ty škrábance, nebo jeho kousance, kterými mě častoval. Skoro se mi v jednu chvíli podařilo ho ze mě shodit, ale vzápětí mi přiletěla taková, že jsem byl na moment mimo.
Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval a rozehnal to černo před očima a ty následné mžitky. Praštil mě tak dobře, že i mé tělo ochablo, a už jsem nebyl schopen ho kopnout ani náznakem.
Jen jsem funěl přes nos, když mi zacpal pusu, snažil se vykroutit, ale všechno byl jen chabý pokus.
Myslím, že mi i zvlhly oči, když se mi rval do zadku, a hlavně potom, když…
Srdce se mi silně rozbušilo, a roztřásl jsem se, jak mě popadl ještě větší strach než to, že mě tu Julian znásilní.
Ten strach předčí všechno ostatní.
Všechno je ztracené. Všechno. Ruan to uvidí, a už mě nebude chtít. Ruan mě už nebude chtít… Odejde…
To jediné mi teď běželo hlavou, když jsem zavřel oči a rezignoval…
Ruan
Celou dobu jsem myslel jen na to, aby byl Nathan v bezpečí. Zalitoval jsem toho, že jsem na něj tady tak křičel, a doufal, tě budu mít možnost se mu omluvit. Blaine mi nedal nic zadarmo, a jako by snad s přibývajícím věkem spíš zesílil, než aby to bylo naopak. Ale tentokrát mě nedostal tak snadno. A když pochopil, že už nejsem stejný jako tehdy, přešel ho humor, a myslím, že už jen touhle skutečností jsem ho nasral. Chvilku potom, co jsme začali se objevila v garážích ochranka, ale já jim zakázal se do toho míchat a poslal je pryč. S Blainem by nic nezmohli a já zbytečně nebudu riskovat ničí životy.
Nevím, jak dlouho jsme tam spolu navzájem vytírali podlahu, když se mi zazdálo, že Blaine snad zbytečně zdržuje a natahuje. Uvědomil jsem si to v momentě, kdy jsem začal zase používat mozek a nenechal jsem jen jednat mé tělo, které začínalo být unavené. A po pár dalších úderech, které jsme si vyměnili jsem měl jasno.
Ale proč by zdržoval?
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat a ta myšlenka mě tak šokovala, že jsem přestal dávat pozor a vzápětí chytil takovou, až mi zazvonilo v hlavě, když jsem narazil na kapotu auta.
„Myslím, že už je stejně pozdě," zaslechl jsem Blaina. „Teď už je Nathan Julianův, jak to vždy mělo být."
Napřed jsem nebyl schopný ničeho, ale pak…
Kdybych měl zbraň, asi je teď z Blainovy hlavy fašírka.
„Nikam nejdeš!" zasyčel na mě, když jsem ho nakopl do boku a rozeběhl se ke schodišti.
Strhl mě na zem, až jsem měl pocit, že mám všechny zuby venku, a předběhl mě.
Zafuněl jsem a zanadával a vrhl se co nejrychleji za ním. Nebyl jsem ale dost rychlý, takže Blaine měl přede mnou dost slušný náskok. Celou dobu se mi v hlavě honily myšlenky na to, jestli vůbec Nathana ještě uvidím.
A tak, když jsem se konečně dostal do chodby k našemu apartmánu a na jejím konci viděl Juliana s Blainem, nemusel jsem se dlouho rozmýšlet. Byli sami, to znamenalo, že je Nathan v pokoji. A i když bych ty dva rád dostal, Nathan byl důležitější.
Vrazil jsem proto do pokoje a zarazil se na prahu, když jsem ho uviděl. Nahý, se spoutanýma rukama, zacpanou pusou, roztaženýma nohama a s ušpiněným břichem od semene.
A ten vzkaz, ležící vedle Nathana, mi odpověděl na otázku, či to semeno je.
'Jeho dírka je pořád krásně těsná a pro mě jako dělaná. Důkaz je tady…'
Měl jsem chuť jít a zabít ho. Juliana. Rozmlátit mu tu jeho hlavu. A nejspíš bych to i udělal, kdyby se Nathan nepohnul, a já se konečně vzpamatoval. Teď musím být tady.
Okamžitě jsem k Nathanovi přiskočil, vyndal mu roubík z pusy, rozvázal ho a sevřel v náručí.
„Už je dobře. Už jsem tady. Jsem u tebe. Omlouvám se. Že jsem křičel. Omlouvám se, že jsem tu nebyl… Omlouvám se…" šeptal jsem, líbal ho do vlasů, a přes jeho ramena přehodil aspoň deku, kterou jsem stáhl z křesla.
Nathan
Myslel jsem jen na to, aby se Ruanovi nic nestalo, aby zabil toho hajzla Blaina a přišel nahoru.
Chtěl jsem cokoli, hlavně aby mě nechal Julian na pokoji. Otočil jsem hlavu a zadíval se ke dveřím.
Ale vzápětí mě Julian chytil silně za bradu, až mi jeho nehty skoro projely kůží a trhnutím mi otočil hlavu zpátky.
Chtěl, abych se díval na něho. Abych se díval a věděl, kdo má nade mnou moc. Že je to on, kdo mě ovládá, a koho já musím poslouchat.
Vždycky vyžadoval, abych se mu při sexu díval do očí, aby tak dal najevo svou moc nade mnou.
A když jsem je teď chtěl zavřít, přiletěla mi další facka…
Skousl jsem ty spodky, které mi narval do pusy, když do mě přirazil.
Věděl jsem, že teď ho už nic nezastaví. To by musel přijít Ruan, nebo Arnaldo, ale ani jeden tady není.
Jen jsem tlumeně zasténal do roubíku, a zavřel oči nehledě na to, že chtěl, abych se na něho díval.
Čekal jsem, že to dokončí, ale on nakonec jen párkrát přirazil, pak ho vytáhl a se spokojeným zavzdycháním a slovy, jak mě miluje, jak jsem nádherný, a s jeho sperma na sobě ještě víc, se nakonec udělal na mé břicho.
Když se trošku uklidnil, políbil mě na břicho a pak na čelo.
Jeho slova o tom, že ví, že ho stále miluji, a jen on je pro mě ten nejlepší, jsem už ani nevnímal.
Když se ozval ode dveří Blaine, myslel jsem, že umřu na místě. Měl jsem strach, že Ruana zabil a teď mě vezmou s sebou.
Ale Julian se jen rychle upravil, sklonil se ke mně, hodil na mě jakýsi lístek, a po dalším polibku na čelo a slovech, že to je pro výstrahu, abych si pamatoval, komu patřím, a že příště už tak hodný nebude, mi dal ránu, po které jsem byl zas mimo.
Nevím, jak dlouho, ale moc asi ne. Když jsem otevřel oči, rozmlženě jsem viděl, jak se otevírají dveře.
Měl jsem strach, že je to Julian, že se pro mě vrátil. Ale když jsem viděl, kdo zůstal stát na prahu… Chtěl jsem umřít, hned teď. Aspoň jsem se tak v tuhle chvíli cítil hodně špatně.
S tím, co mi Julian udělal, se nějak srovnám, nebylo poprvé, co mi něco takového udělal. Ale to, že Ruan tohle vidí… že mi skoro stojí, jsem špinavý od sperma, ležím tu jak děvka… že on…
Já o něho nechci přijít…
A jako bych to tím přivolal, najednou jsem byl v jeho náruči. Možná jsem chtěl být silný, možná jsem nechtěl, aby mě takhle viděl, ale ve chvíli, kdy mě sevřel v objetí, jsem ho objal i já a nehledě na to, od čeho jsem byl špinavý, že jsem tu ležel roztažený jak poslední děvka, jsem se na něho přitiskl.
„Omlouvám se… Omlouvám se… nechtěl jsem…. Je mi to líto… nechci… nechci abys… abys… odešel… omlouvám se…“
Opravdu jsem se bál, že mě nechá být. A to bych nejspíš nepřežil. V tu chvíli bych se nejspíš všeho zbavil a odešel z téhle země pryč.
Ruan
Musel jsem se uklidnit. Ten vztek, co ve mě bublal, byl asi největší za posledních pár let.
Proklínal jsem sám sebe, že jsem byl takový idiot. Že jsem si nevzal zbraň, že jsem se nechal oklamat, že jsem se choval k Nathanovi hnusně, že jsem nechal Juliana vyhrát.
V tuhle chvíli jsem se prakticky nenáviděl a byl připravený rezignovat, protože jako Nathanova ochranka jsem selhal na celé čáře.
Ale to vyřeším, až bude Nathan v pořádku.
„Hlupáčku," zašeptal jsem a políbil ho do vlasů. „Za co se omlouváš? Proč bych měl odejít?"
Podebral jsem ho do náruče a přenesl do koupelny, kde jsem ho opatrně zatím posadil na židli.
Přiklekl jsem si k němu, vzal jednu jeho ruku do své, přitiskl si ji ke rtům a hřbetem druhé ruky mu setřel slzy.
„Neopustím tě," zašeptal jsem. „Není to tvoje vina. Jen moje. A jsem připravený rezignovat na svůj post tvé ochranky. Neměl jsem to dopustit. Udělal jsem chybu, a tys za to zaplatil. Nikdy si to neodpustím. Nikdy. Ale teď si dáme horkou koupel, a pak zalezeme do postele, ano?"
No, nakonec jsem to řekl dřív, než jsem chtěl. Pustil jsem Nathana, abych mohl do vany napustit vodu, a přitom jsem vytáhl mobil, abych mohl zavolat Nathanově asistentce.
„Natalie, potřebuju, abyste všechny Nathanovy schůzky, co má zítra, odložila. Je to nutné ze zdravotních důvodů... Ne, je… v pořádku. Ale musí být aspoň jeden den v klidu. Pokud by měl někdo problém, osobně se zodpovím, ano? Děkuji… Dobře… Vyřídím…"
Nathan rozhodně nebyl v pořádku, ale nemohl jsem ji nic říct, vyvolalo by to zbytečný rozruch, a v konečném důsledku by to mohlo ještě Nathanovi ublížit.
Začal jsem se svlékat a když jsem viděl ty podlitiny, došlo mi, že zítra budu hrát nejspíš všemi barvami. Ale kromě nich a nějakých odřenin jsem naštěstí neměl nic zlomeného. Otázkou zůstávalo, jestli to bylo proto, že jsem tak zesílil, nebo proto, že se Blaine držel zpátky, jen aby mě zdržel. Když jsem byl svlečený, vymotal jsem Nathana z deky, znovu ho vzal do náruče, a pak s ním opatrně vešel do vany, kde jsem se usadil, jeho si stáhl do klína, a pak vypnul vodu, abysme se nevyplavili.
Jemně jsem prsty masíroval jeho pokožku, omýval ji vodou, líbal Nathana do vlasů, na krk, ramena, kam jsem dosáhl, a snažil se ho aspoň trochu uklidnit.
Nathan
Když Ruan řekl, že mě neopustí, už jsem slzy neudržel a rozbrečel se.
Jo, vážně dospělé, ale ten strach, že ode mne Ruan odejde, pořád mívám. A zvlášť teď, když mi Julian udělal tohle.
Když napouštěl vanu a začal se svlékat, zadíval jsem se na něho. Bylo vidět, že se s Blainem serval pořádně, a nejspíš bude mít dost modřin a oděrek, ale byl jsem rád, že je celý. Že ho Blaine nezabil, nebo mu nějak vážně neublížil. A v tu chvíli mi to došlo.
Byl tam účelově… Kvůli Juliana…
„Říkal… že příště nebude tak hodný,“ opřel jsem se o Ruana, když jsem se usadili ve vaně. „Prý je to varování.“
Otočil jsem se, abych k němu seděl bokem a viděl mu do tváře. Opravdu se začínal vybarvovat, a dokonce měl v jednom místě i rozbitý ret. Natáhl jsem se a políbil ho opatrně na poraněné místo.
Myslím, že my dva máme hotovu masku na slavnost. Oba budeme hrát všemi barvami. Ale Ruan víc…
A mě to bolelo za něj.
„Jsem rád, že ti neudělal nic horšího…“ přejel jsem prsty po tvořících se modřinách. „V žádném případě neuvažuj, že bys mi přestal dělat ochranku. Byla to hlavně moje chyba. Je mi to líto, všechno. To, jak jsem se k tobě choval. Miluji tě a nechci… nechci se s tebou hádat… Omlouvám se… budu se snažit být… víc v klidu…“ Ještě jednou jsem Ruana políbil, a pak jsem se v jeho náruči stočil do klubíčka skoro jako kočka.
Jo, byl jsem bolavý, byl jsem ponížený, byl jsem pořád v nervu a cítil jsem ten vnitřní třes…
Ale byl jsem u Ruana, a to je lepší než všechny medikamenty světa.
„Měli bychom zavolat klukům, že nepřijdeme, ale… rozbil jsem telefon, když jsi šel za Mariem.“
Snažil jsem se mluvit, hlavně nemlčet, abych nepropadl depresi z toho, co se stalo. Snažil jsem se, abych se uklidnil a nedával už najevo, jak mě to dostalo. Snažil jsem se. Chtěl jsem na to zapomenout a nejlépe mi to šlo právě v Ruanově objetí. I když nevím, za jak dlouho budu v pohodě. Ale musím být silný. Jsem dospělý chlap a u Juliana jsem už zažil horší věci…
Ruan
Víc jsem si Nathana přitáhl do náruče a přitiskl na sebe.
Jeho pokožka se taky začínala zbarvovat a já se v duchu zařekl, že Juliana nezabiju. Ne. To by mu prošlo až moc snadno. Budu ho pěkně pomalu mučit a nechám ho žít tak dlouho, dokud nezačne škemrat o to, abych ho zabil.
Povzdechl jsem si, když se začal omlouvat a říkat, že to byla jeho chyba.
„Klukům zavolám, ale o tomhle jim nic neřekneme, ano? Nebo aspoň zatím. Nechci, aby se to zvrtlo v něco, co bysme pak nedokázali zastavit. S Julianem si to vyřídím sám. Přestěhujeme se do mého domku, o kterém by Julian nemusel vědět. Není to sice žádný luxus a nejspíš tam budu muset uklidit, ale je to v klidné čtvrti, kde se nikdo na nic neptá. A ten jeden pokoj s koupelnou, kuchyní a obývákem nám zatím bude stačit. Ale tady tě teď rozhodně nenechám. A co se týče té omluvy, pravda je, že jsem byl naštvaný. Ale ne, kvůli tomu, že jsi mě odmítl. Teda možná kvůli tomu taky, ale spíš z principu. Když jsi nechtěl, abych tě potrestal, měl jsi mi to říct, a ne využívat Ariu jako prostředníka. Víš, že bych neudělal nic proti tvé vůli a obyčejné: 'Ne' mi stačí. No, a pak se to prostě hrnulo a hrnulo a nabalovalo, od toho, že ses vystavil všem nahatý, přes to, že jsem tě ráno nechtěl políbit, protože mi smrdělo hrozně z pusy a nechtěl jsem tě odradit, až po Mária. Je pravda, že s ním jsem to přehnal. Vím, jak na něj reaguješ, a já tě chtěl ještě pozlobit a potrápit. Za to se moc omlouvám. Neměl jsem to dělat. Jen… Nechci, aby ses měnil, Nathane," pohladil jsem ho po tváři a zadíval se do jeho očí. „Chci tě takového, jaký jsi. Neměnil bych na tobě ani chloupek. Ale… Občas… Občas bys možná mohl trochu ubrat. Zařadit zpátečku ve chvílích, kdy je to potřeba. Jen trochu. Ne moc, ale i málo stačí a uvidíš, že všechno půjde jinak. Ale nechci ti nic vyčítat. Tohle byla hlavně moje vina. Měl jsem si o tom promluvit s tebou hned. Vím, jaký jsi paličák a tušil jsem, že s omluvou hned nepřijdeš. A taky… Jsem tvůj ochránce. Zavázal jsem se přísahou, že nedovolím, aby ti někdo ublížil. A to, co jsem udělal, bylo zcela neprofesionální. Prostě jsem se zachoval jako idiot. A málem…"
Zamračil jsem se a na moment se odmlčel. Otočil jsem Nathana úplně k sobě, vysadil si ho do klína a pořádně objal.
„Umřel bych, kdybych o tebe přišel," zašeptal jsem a na moment zavřel oči, jak mnou proletěla ta bolest už jen z té představy.
„Hned ráno se přestěhujeme. Nebo můžeme klidně ještě dneska. Zítra budeš jen odpočívat. Natalie vzkazuje, že všechno zařídí a nemáš se o nic strachovat. Takže tě prosím, aspoň jeden den svou práci vynechej. Svět se nezboří, slavnost se nezruší, hotel bude stát pořád a máš tu schopné lidi. Teď jsi přednější ty. Dobře? Všechno důležité je v podstatě vyřešené a ten zbytek se bez tebe jednou obejde."
Políbil jsem ho na čelo, a pak už vzal do ruky mýdlo a začal opatrně omývat jeho tělo, a přitom mu vykládal, co všechno budu muset v domku udělat, zapřemýšlel jsem, jestli se vůbec přes trávu dostaneme dovnitř, jestli garáž není zaneřáděná pavučinami, a prostě se snažil Nathana aspoň nějak rozptýlit.
Pravda byla, že domek jsem od jeho koupi před třemi lety využil snad jen jednou nebo dvakrát, a to v případech, kdy jsem s nemohl být s Nathanem nebo zůstat na hotelu. Původně měl být domek určen na to, aby se měl Nathan kde schovat před Julianem, ale nakonec z toho tak nějak sešlo. Každopádně, teď jsem byl fakt rád, že jsem ho nakonec neprodal a nechal si ho.
Nathan
Poslouchal jsem Ruana, a v hlavě si přehrával všechno, co se za poslední dva dny stalo. Spíš, co jsem udělal.
To s Arií mě překvapilo. Já původně nechtěl, aby jela, ona se k nám prostě nasáčkovala. A klidně bych s tím kolíkem šel, kdyby mi ho Ruan dal. Nebylo to úmyslně. Ale raději jsem na to nereagoval. Nechtěl jsem se s Ruanem už dohadovat.
„Taky jsem udělal věci, které jsem neměl a lituji toho. Hlavně ten bazén. Omlouvám se…“ zabručel jsem, když mě Ruan začal umývat.
„Víš, raději bych jel do toho tvého domku hned. Jen si něco necháme zabalit jídlo, ano? Nechci tady teď být. V pokoji… no… ještě jsou tam moje rozházené věci, chci je vyhodit. Mohl bys je potom hodit do popelnice? Nechci nic, co měl… on… v ruce.“
Už jsem to raději dál nerozváděl. Nechtěl jsem.
Když jsme se umyli, Ruan šel udělat pořádek s mými věcmi, a zavolal do kuchyně, aby nám připravili něco na večeři a snídani a zabalili, že si to vezmeme s sebou, a aby nám to přinesli nahoru a nechali před pokojem.
Z koupelny jsem šel do ložnice, kde jsem se oblíkal, čekal, až to bude uklizené a bude nachystané jídlo, a budeme moct odejít. Sbalil jsem si náhradní oblečení, protože jsme tam u něho hodlali zůstat celý zítřek a vrátit jsme se měli až další den.
„Budeme se muset stavit pro nový telefon,“ zamířil jsem ještě do své pracovny, abych si vzal aspoň simku z rozbitého telefonu, protože já náhradní bohužel nemám. A taky pro jistotu notebook, kdyby přeci jen bylo něco urgentního.
Ale slíbil jsem Ruanovi, že ho neotevřu, pokud to opravdu nebude bezpodmínečně nutné.
Ruan
Byl jsem rád, že Nathan souhlasil.
Nechtěl jsem se s ním dohadovat a klidně bych ho i unesl, kdybych musel.
Ke klukům jsme teď jet nemohli, a zůstat tady taky nepřipadalo v úvahu. Už jen kvůli tomu, že by to Nathanovi pořád připomínalo, co se stalo, ale i kvůli tomu, že by tady neměl klid.
I když bych raději navařil, nápad s večeří jsem nakonec přijal. Budu muset totiž napřed uklidit a nevím, jestli bych večeři stihl. A taky nebudu mít z čeho vařit, což mi připomnělo, že budu muset ráno zajít nakoupit, abysme měl co jíst. I když je to jen na jeden den.
Ale ve čtvrti byl jeden menší obchůdek, doufám teda, že ho už nezavřeli, a dalo se tam i dobře nakoupit. Líp, než kdybych jel do obchoďáku do města.
Když jsme vylezli z vany, tak zatímco se Nathan oblékal, já uklidil obývák a vyhodil všechny věci, kterých se Julian dotkl.
Objednal jsem večeři a snídani, a pak se šel taky obléknout a sbalit si nějaké oblečení.
„Myslím, že bych tu jeden mobil ještě měl mít," zabručel jsem, a pak zahučel do skříně, kde jsem měl krabici různých věcí, které jsem už dávno nepoužíval nebo z nějakého důvodu odložil.
Chvilku jsem se v ní hrabal, brblal a divil se, co v ní všechno mám, než jsem se vítězoslavně zasmál, praštil se hlavou do poličky, jak rychle jsem se zvedl, zanadával, a pak podal mobil Nathanovi.
„Není to sice nic moc, ale aspoň na tu chvíli to stačí. A pozítří ti zajedeme koupit nový, až se budeme vracet. Nebo, kdo ví… Klidně v domku můžeme zůstat i potom. Tady stejně bude ruch a zase tak daleko to není. Když nebude provoz, jsme tu za půl hodiny," přešel jsem k Nathanovi a políbil ho na čelo.
Pak jsem popadl jeho i svoji tašku s věcmi, přihodil ještě pár věcí z koupelny a nějaké ručníky, přihodil i gel, kdyby náhodou, a pak už jsme konečně mohli jít.
Z chodby jsem vzal přenosky s jídlem a místo výtahu použili schodiště.
Šel jsem před Nathanem a sledoval okolí, kdyby se tu náhodou někdo ukázal. V garáži jsem se mimoděk napjal a možná až moc rychle tlačil Nathana k autu.
Teprve až když jsem z garáží vyjel, oddechl jsem si a přestal tak křečovitě svírat volat.
„Omlouvám se," pohlédl jsem na moment na Nathana, když mi došlo, že jsem ho do auta skoro hodil.
Pak jsem se ale musel už věnovat řízení, a protože v tuhle hodinu nebyl provoz tak hrozný, opravdu jsem za půl hodiny už dálkovým ovládáním otevíral bránu a garáž, do které jsem rovnou zajel.
Tráva v přední části u domku nebyla tak hrozná, zato na zahradě to vypadalo jako v pralese.
Dům ale naštěstí stál, kromě prachu a nedýchatelného vzduchu se zdálo být všechno v pořádku, takže jsem v první řadě rovnou pootvíral všude okna a v obýváku roztáhl dveře na terasu.
Nábytek byl naštěstí zakrytý plachtami, takže je stačilo akorát sundat, zapnout lednici, sporák, zkontrolovat, jestli teče voda a trochu povytírat.
„Původně jsem ten domek chtěl pro nás, až by tě přestal bavit ten ruch ve městě, a až by se to tu vyřešilo s Julianem," usmál jsem se na Nathana, když jsem mu ukázal ložnici a položil věci na nepovlečenou postel.
„Jestli máš hlad, nachystám jídlo, a pak tu trochu pouklízím. Ty si kdyžtak sedni a odpočívej, pusť si televizi nebo si čti. Ráno pak skočím do zdejšího obchodu něco nakoupit, abysme tu vydrželi, a asi zítra poseču zahradu, aby to tu nevypadalo jako v pralese," zasmál jsem se a přitáhl si Nathana na moment do náruče.
Jo, zase bude dobře. Mám silného chlapa a něco takového ho nepoloží. Ale teď…
Teď tu musím být pro něj, teď mě potřebuje víc než kdy dřív.
Nathan
Celý ten náš odchod z hotelu vypadal spíš jako úprk. Ani jsem se nenadál, a už jsem seděl v autě, kde mě Ruan doslova vhodil, jak chtěl být co nejdříve pryč. Nebo se možná tady v garáži, kde se serval s Blainem, necítil dobře. Když jsme vyjeli, ještě jsem se naklonil a políbil ho do vlasů, v místě, kde se předtím praštil do poličky. A po cestě jsem si už nastavoval náhradní telefon, abych byl na příjmu.
Absolutně jsem netušil, kam jedeme. Možná mi o tom domku někdy Ruan říkal, ale nejspíš jsem zapomněl. Anebo mi to neříkal. Ale to je fuk. Byl jsem rád, když jsme se tady mohli schovat. Jenže to nejde na pořád. Stejně musím do města jet tak, jako tak. A navíc…
„Rád bych tady zůstal, ale máme hosty, v mém domě. Nemůžu je tam nechat jen tak, a musíme vyřešit co s klukama, kteří jsou u Juliana. Slíbil jsem ji pomoc, a tu jim chci teď dát dvakrát víc než kdy jindy,“ přitočil jsem se k Ruanovi, když začal uklízet.
Na moment jsem ho objal, políbil jsem ho, a pak se slovy, že budu na terase jsem ho už nechal pracovat.
Vyšel jsem ven a rozhlédl se kolem sebe. Ta zahrada by vážně chtěla posekat. Víc trávy než v pralese. Zamířil jsem do menšího domku, kde jsem odhadoval, že by mohly být nějaké věci.
Prohlédl jsem to tam, a našel sekačku. Jenže neměla benzín a kanystr jsem tu nikde neviděl.
Ale po chvilce pátrání jsem našel kosu. Mrknul jsem na ni… Vypadalo, že je ostrá, tak jsem ji vzal a vyšel ven.
A začal jsem sekat. Kdysi jsem to dělával, táta mě to naučil, a tak nebyl teď problém. Tohle se nezapomíná. A po pár krocích už to šlo samo.
Zcela jsem se do toho ponořil. Ale po chvíli jsem to už dělal automaticky a myšlenky mi znovu začaly utíkat k tomu, co se stalo. A čím dál víc mě to začínalo pohlcovat, až jsem to v jednu chvíli nevydržel.
„Kurva! Kurva! Kurva!“ zařval jsem rozzuřeně, rozmáchl se a kosa letěla kus ode mne, až se zabodla do jednoho ze stromů.
„Do hajzlu! Kurva!“ nadával jsem.
Pak jsem ale zůstal stát se skloněnou hlavou, se zatnutými pěstmi a zprudka jsem oddechoval. Nedával jsem to. Prostě jsem to nedával.
Kdy od něho budu mít klid?
Ruan
Nathan a ta jeho smysl pro povinnost.
Ale ani já bych v tom kluky nenechal. Chtěl jsem jim pomoct. Ale to neznamenalo, že bysme zároveň nemohli zůstat i tady.
No, zítra to zkusím znovu, navrhnout to Nathanovi.
Sundal jsem si triko, zůstal jen v kalhotech a pustil se do úklidu, zatímco Nathan odešel ven.
A po chvilce jsem ho už viděl, jak se ohání kosou.
Musel jsem se sám pro sebe usmát.
Ale pak se zase vrátil k úklidu. Povlékl jsem postel, uklidil koupelnu, která sousedila s ložnicí, naskládal nám věci na komodu, vysál koberec, a přesunul se na chodbu, která potřebovala taky setřít a do obýváku.
Právě v tu chvíli jsem ale zaslechl křik ze zahrady, až jsem nadskočil a vzápětí už se díval na Nathana, jak se snaží to rozdýchat.
Odložil jsem hadr a kýbl, vyšel za ním ven a strhl si ho do náruče.
„Nenechej ho vyhrát!" řekl jsem možná trochu víc důrazně. „Nedovol mu to! Dostaneme ho! Slibuju!"
Políbil jsem Nathana, a po chvíli polibek prohloubil, a i když jsem možná nechtěl, trochu víc přitvrdil.
Je několik způsobů, jak zapomenout, i když to nepůjde hned.
„Vím, že nepůjde snadno se přes to dostat," řekl jsem už o něco tišeji, když jsem Nathana přestal líbat. „Ale udělám cokoliv. Chceš se z toho vybít? Klidně. Chceš to vyšukat z hlavy? Klidně. Chceš se vyřvat? Klidně. Chceš něco rozmlátit? Klidně. Cokoliv. Jen nedovol, aby tě to převálcovalo, ano? Jsem tady. Jsem tu s tebou. Stačí slovo a udělám cokoliv."
Políbil jsem ho na čelo, a pak se zadíval na kosu zabodnutou ve stromě.
„Ale dobrý hod, to uznávám," zašklebil jsem se na Nathana a věnoval mu ještě jeden polibek.
Nathan
Nějakou chvíli jsem tak stál, když se ke mně přiřítil Ruan. Popadl mě a přitáhl k sobě. Během své řeči mě stihl políbit, kdy jsem zapomněl snad i dýchat, jak dravý to byl polibek.
Ale ty myšlenky mi to z hlavy nevyhnalo.
Podíval jsem se na tu kosu, jako by se mě to vlastně ani netýkalo. Pořád jsem to v sobě měl. Byl jsem natlakovaný jako tlakový hrnec.
„Myslí si, že jsem jeho… pořád… pořád mi to opakuje… chci, aby mi dal už pokoj…“ sevřel jsem Ruanovo triko. „Jen díky Arnaldovi jsem ještě tady… kdyby nebylo jeho, udělal by všechno proto, aby mě dotáhl zpátky k sobě… nesnáším ho… nenávidím… Proč mi, kurva, nedá pokoj?! Pokaždé, když přijedu do Manausu, mám ho za zády! Pokaždé! Nechci se pořád skrývat! Nechci utíkat! Mám to tady rád a on mi to bere! Nesnáším ho! Nenávidím ho za to všechno, co mi udělal!“
S každým dalším slovem jsem zvyšoval hlas, a pokračoval jsem, dokud jsem nezačal chraptět…
„Pořád si na mě dělá nárok! Prý jsem jeho! Prý mě miluje! A že tohle bylo varování a příště už nebude tak hodný! Proč?! Proč mi nedá, kurva, pokoj?! Jak se mnou můžeš být, když mi tohle udělal?! Jak na mě můžeš vůbec sahat, když… když… jsi mě na… našel tak…“ chtěl jsem Ruana od sebe odstrčit, ale on mě držel tak pevně.
Vyřval jsem se, chraptěl jsem, a nejen hlas mi došel, ale i nervy. Nebyl jsem schopný to ani vyslovit.
Jo, jak se mnou Ruan může být, když si mě Julian vlastně vzal? Přímo Ruanovi pod nosem?
Ruan
Povzdechl jsem si, pohladil Nathana po vlasech, a pak si ho přitáhl do náruče.
Chvilku jsem s ním jen tak stál a hladil ho po zádech, než jsem se posadil na dlažbu terasy a Nathana si stáhl do klína.
„Nedokážu ti na ty otázky zodpovědět. Nevím, proč to dělá. Nechápu jeho myšlení a myslím, že ho nechápe nikdo. Ale přísahám, že to skončí. Slibuju. I já to tu mám rád a nechci, aby tohle město šlo do hajzlu. Pokaždé, když sem jedem se o tebe strachuju. Pokaždé se modlím, aby se nic nestalo. No, tentokrát to moc nepomohlo. A jak s tebou můžu být?"
Kousek jsem od sebe Nathana odtáhl, abych se mu mohl podívat do očí, a usmál se na něj.
„Je to jednoduché. Miluju tě. Víc, než ti nejspíš dávám najevo. A budu s tebou, ať se stane cokoliv. Proč bych tě kvůli tomu měl odmítat? Ty za to nemůžeš. Nemůžeš za to, co se Julianovi honí hlavou. Co se v tom jeho chorém mozku odehrává. On nemiluje. On chce jen vlastnit. A to má do lásky daleko. Ber to prostě tak, že se mě jen tak nezbavíš. Ať se stane cokoliv."
Nikdy by mě něco takového neodradilo.
I kdyby Nathan přišel s tím, že chce s Julianem odejít, nikdy bych ho nepřestal milovat a nepokoušel se ho získat zpátky. Tenhle muž mi ukradl srdce už před lety.
I když jsem měl chuť mu ze začátku zakroutit krkem, postupem času jsem pochopil, že je mi souzený. A rozhodně se ho jen tak nevzdám.
Nathan
Ruana mi muselo seslat samo nebe. Jinak to ani nevidím.
Nenechal mě, ani když jsem ho od sebe odstrkoval. Jen trpělivě čekal, až se vyřvu, a pak si mě stáhl na klín.
„Já… já už nemůžu…“ opřel jsem se o něho. „Nevím, jak dlouho to ještě dokážu snášet. Nechci, aby ovládal můj život. Chci svobodně dýchat, chci se svobodně procházet po tomhle městě. Chci se tu nastěhovat zpátky a žít tu, dokud bych neumřel na stáří.“
Pevně jsem Ruana objal a opřel si hlavu o jeho rameno. Zadíval jsem se do zahrady, a můj pohled se znovu zastavil na kose, zabodnuté ve stromě. Jo, kdyby tak místo toho stromu byl Julian, asi bych si oddechl.
Ale, i když jsem mu snad už tisíckrát vyhrožoval smrtí, jednu dobu jsem dokonce u sebe pravidelně nosil i zbraň, párkrát ji na něho i vytáhl a namířil… Nikdy jsem ho nedokázal zabít.
Pokaždé jsem ztuhnul a nakonec couvnul, když se na mě podíval tím svým pohledem.
Proč to nedokážu? Proč na mě tak působí?
„Taky tě miluji. Strašně moc. A nejspíš bych umřel, kdybys mě už nechtěl a odešel bys. Nebo kdyby se ti něco stalo,“ zamumlal jsem ještě, a pak už jsem k Ruanovi konečně zvedl hlavu.
„Nejspíš bude lepší to sekání trávy nechat na jindy. A nevím, jestli vůbec půjde vyndat tu kosu, zabodla se dost hluboko. Pomůžu ti s úklidem, ano? A dáme si jídlo, začínám mít hlad. A dal bych si kafe. Máme nějaké? Nebo skočíme do krámu? Asi tu nic nemáš, když jsi tu dlouho nebyl. Já… potřebuji něco dělat. Nemůžu jen tak sedět, nebo stát, nejde to… Musím něco dělat, jinak se zblázním.“
Jo, potřeboval jsem vykonávat nějakou činnost, abych nemyslel na toho hajzla. Pořád jsem byl rozhozený, ruce se mi pořád třásly od chvíle, kdy jsem se nervnul s tou kosou.
Nebyl jsem schopen teď ustát na jednom místě.
„Kdyby… kdyby mě Julian odvezl k sobě… šel bych zpátky za tebou Utekl bych mu. Už jsem to udělal několikrát, i když mě pak chytil, ale udělal bych to znovu. Utekl bych mu, protože já patřím jen tobě, Ruane. Ty jsi můj život.“
Ještě jsem ho políbil, a pak se slovy, že opravdu nějak potřebuji zaměstnat, jsem vstal, potáhl i jeho na nohy, a pak už jsme vešli do domu, abychom společně dodělali úklid.
Ruan
Myslím, že po dnešku je moje ego nakrmené na dostatečně dlouhou dobu.
Kdyby Nathan nebyl ve stavu, v jakém byl, vzal bych si ho po jeho slovech klidně i na terase.
Vážně jsem si lepšího chlapa přát nemohl. I když občas zlobil, ale zase by to byla moc velká nuda, kdyby se nic nedělo.
„Mám nápad," ozval jsem se, když jsme vešli zase do domu, abysme douklízeli už společně. „Zajdeme spolu nakoupit, kafe tu opravdu nemám a taky bych si ho dal. Nakoupíme i na zítra a uděláme si něco sladkého, co ty na to? Můžeme se i projít, nebo se jen vyvalit na sedačku a čučet na filmy, nebo půjdu dosekat tu zahradu, a ty se můžeš dívat nebo uklidit terasu. Mohli bysme si dát zítra snídani venku, ale musí se z boudy vyndat stůl a židle a trochu je dát do pořádku. Co ty na to? Nebo si můžeme večer něco ugrilovat a dnešní večeři si necháme na zítra. Anebo můžeme něco ugrilovat zítra na oběd. Popřemýšlej, a pak mi řekni, ano?"
Políbil jsem Nathana do vlasů, a pak už mu do ruky strčil hadr.
Bylo potřeba ještě uklidit obývák a kuchyň, trochu poumývat okna, vytřít lednici, povysávat v obýváku kolem televize, kde jsem měl menší koberec.
A musel jsem vysát i sedačku, přesto, že byla přikrytá plachtou, a přehodit přes ni přehoz.
„Mohli bysme sem jezdit častěji. Aspoň kvůli úklidu, aby se to tu nějak udržovalo. Anebo ho prodám. Jednu dobu jsem nad tím už uvažoval. Protože, až tu už nebude Julian, jakože se o to osobně postarám, bude klid. Domluvím se s klukama, a prostě vletíme do jeho sídla. Sám bych to nezvládl. Ale kluci jsou silní a já jim věřím. A Tirase už dlouho zdržovat stejně nemůžeme. Hlavně i kvůli tomu, že nemáme jistotu, jak dlouho Julian kluky nechá žít,“ zapřemýšlel jsem nahlas, když už jsme měli v podstatě uklizeno.
Nathan
Nakonec jsme se pustili do úklidu. Do krámu jsme přišli tak tak, těsně před zavíračkou, ale stihli jsme nakoupit to, co jsme chtěli. Později jsme dokonce vytáhli i ten stůl a židle na terasu. Nebylo potřeba je moc dávat do pořádku, tak jsme nakonec někdy kolem jedenácté večer skončili venku, s kávou, i přesto, že bylo tolik hodin. Grilování jsme nechali na druhý den na oběd, a večeři jsme si dali z toho, co nám zabalili v hotelu.
Kdyby nebylo toho, co se stalo, byl by to příjemně strávený večer. Sice úklidem, ale bylo to prostě jiné a moje hlava si aspoň trochu odpočinula.
No, ale spíš jen od mé normální práce.
Julian se mi do ní cpal neustále, a nedokázal jsem ho vypudit ani ve chvílích, kdy jsem se zabral do práce.
Když jsme šli spát, přitulil jsem se k Ruanovi s omluvou, že nemám dneska na sex pomyšlení.
Ale čím déle jsem vedle něj ležel, tím se moje nechuť k sexu měnila.
Potřeboval jsem ho. Chtěl jsem ho.
Potřeboval jsem vědět, že patřím jen jemu, a chtěl jsem, aby věděl, že jsem jen jeho, nikoho jiného.
A i když jsme neměli s sebou žádné své hračky, i když to milování bylo tentokrát jemnější než normálně, byl jsem za to rád. Uklidnil jsem se, když jsem viděl, že jsem se Ruanovi neznechutil.
A nakonec jsem si to i užil a nad ránem jsem usínal o dost klidnější…
„Moc rád bych si jel zalyžovat,“ zadíval jsem se k zeleným kopcům, když jsme druhý den navečer seděli na terase a užívali si ten klid, který tu byl.
„Už strašně dlouho jsem nikde nebyl. Možná… Chris je z Kanady, třeba by mi poradil, kde je nejlepší lyžovačka. Až tohle všechno skončí, vezmu si dovolenou. Dlouhou dovolenou a pojedu na hory. Teda pokud mě pustíš, nebo pojedeš se mnou.“
Jo, tohle jsem chtěl. Lyžovat jsem byl naposledy před rokem a docela se mi po těch zasněžených horách zastesklo. Mám rád tuhle zemi, tohle město, ale mám rád i zasněžené kopce.
Druhý den už budeme muset zpátky. A taky musíme mluvit s klukama. A i když jsem se snažil vypnout, na nic nemyslet, přesto mi už v hlavě běželo několik variant, jak tohle všechno ukončit.
Ale teď, dokud jsme tady, o tom mluvit nebudeme. Až zítra… Až se vrátíme za klukama…