Julian
Seděl jsem na prostorné sedačce, před velkou obrazovkou v jednom ze svých pokojů a klíně mi seděl svázaný Angel s roubíkem v puse, a já tvrdě plenil jeho zadek, zatímco zepředu ho důtkami trápil Blaine.
Měl na sobě nespočet modřin a menších šrámů, ale nic, co by výrazně poškodilo jeho kůži.
„Líbí se ti to?" zachraptěl jsem mu do ucha. „Jen se dívej, jak si to užívá. Jako správná děvka, co má nejraději, když ji do zadečku píchají dva pořádní chlapi a v puse má dalšího. Líbí se ti, když to nejsi ty, ale on? Líbí se ti, když trestám jeho a ne tebe? Nebo chceš být na jeho místě? Aby tě ojíždělo několik chlapů před zraky všech? Chceš to taky? Nebo chceš tam být s nimi a taky Honeyho pořádně opíchat? Aby si zapamatoval, kde je jeho místo?"
Po posledních slovech se vrátil znovu ten vztek, který jsem měl od chvíle, kdy se Honey po setkání v restauraci s tím smradem Nathanem a jeho zavšiveným čoklem Ruanem, dožadoval Killiana.
Nasral mě. Fakt mě nasral. A to jsem si myslel, že už jsme si to vyříkali, a to nejhorší máme za sebou.
Dokonce jsem byl tak hodný, že jsem Honeymu dopřál i víc volnosti, a jednou za den se mohl na hodinku projít po sídle. A když mi to jednou udělal fakt dobře, nebo spíš sám se mi nabídl a měl jsem pocit, že už chce říct, že mě miluje a konečně chápe, co je pro něj nejlepší, dovolil jsem mu krátkou procházku i s Angelem, která skončila hromadnou šukačkou na zahradě, ale o to lepší to bylo.
Dokonce jsem Honeyho i několikrát vzal ven mimo pozemek.
Fakt jsem si myslel, že se posouváme dopředu.
A pak udělá takovou kravinu.
Zavrčel jsem, shodil Angela ze svého klína, až dopadl na zem do vysokého koberce a převzal od Blaineho důtky.
„Jen se dobře dívej, jaká děvka se z něj stala!" zařval jsem a rozmáchl se. „Jen se dívej, jak si to užívá! Jak ho ojíždí! Dívej se! Dívej se na tu děvku!"
Řval jsem jako smyslů zbavený a švihal Angela důtkami přes záda, zadek i stehna, a bylo mi už jedno, že mu rozdírám kůži.
A ve chvíli, kdy jsem cítil, že nemám daleko k vrcholu, protože mě to neskutečně vzrušilo, důtky jsem odhodil, převrátil Angela na záda, zaklekl mezi jeho nohy, oběma rukama pořádně sevřel jeho krk a najel do něj až nadoraz.
„Ale vám se to líbí, viď?" zafuněl jsem a moje přírazy měly daleko k nějaké jemnosti. „Když vás někdo pořádně šuká. Líbí se vám to. Líbí se vám, když vás ojíždí pořádné péra. Líbí se vám, když vám semeno teče i ušima…"
Víc už jsem nezvládal, protože všechno tohle, stejně jako zvuky, které se nesly od monitoru, a to, že Blaine zaklekl nad Angelovu hlavu a do pusy mu ještě vecpal svůj penis, když mu oddělal roubík, mě dohnalo až na vrchol.
Po pár dnech orgasmus, který jsem si opravdu užil.
Honey byl teď tři dny umístěný do mého speciálního otevřeného pokoje, kde k němu průběžně celý den chodili chlapi, aby si pořádně zařádili. Když omdlel, poslal jsem k němu médica, ať ho ošetří a vzpamatuje, aby mohli chlapi začít nanovo. Dostával i pravidelně jíst a pít, a potřeby vykonával na nočník, který mu nosil Angelo. Jo i to musel vykonávat přede všema.
Ale trest si zasloužil. A řekl jsem mu, že ho propustím, až se mi pořádně omluví. A že já mám času dost. A chlapi to taky vydrží dlouho. A že vždycky najdu způsob, jak ho přivést k vědomí.
Vyjel jsem z Angela a nespokojeně mlaskl, když jakoby v odpověď na mé myšlenky, Honey v otevřeném pokoji zase odpadl. Ale aspoň, že se chlapi stihli udělat.
„Blaine, zavolej médica. Princezna potřebuje probudit."
Efraim Honey
Myslel jsem, že jsem už zažil hodně. Ale všechno nejspíš ne.
Byl jsem už třetí den vystavený všem. A nejen vystavený. Kdokoliv prošel, si se mnou mohl dělat, co chtěl. Nemyslel jsem si, že by se k tomu Julian snížil, zvlášť, když mi neustále opakoval, jak mě miluje a zakázal na mě sahat.
Ten večer, když jsme vyšli ven, měli jsme jít do restaurace na večeři, pak se ještě projít a vrátit se zpátky. Těšil jsem se na to, že budu aspoň na chvíli mezi lidmi.
Jenže všechno se změnilo v okamžiku, kdy jsme vešli do té restaurace.
Vidět ho na živo byl pro mne docela šok. A nejspíš i pro Juliana, když ho viděl, a taky s kým ho viděl. Neznal jsem je, ale toho kluka jsem poznal hned podle fotky.
Držel jsem se, ale ve chvíli, kdy jsem uslyšel od něj své jméno, se to zlomilo.
A to, co nastalo potom, a trvá doteď, byla a je moje nejhorší noční můra.
Už v autě mě Julian přidusil tak, že jsem myslel, že je to moje poslední hodinka. A když jsme dojeli do jeho sídla, z auta mě vytáhl rovnou do místa, kde nad potůčkem byl mostek a přístřeškem.
Jindy bych řekl, že je to hezké odpočívadlo, ale pro mne to byla mučírna.
Než jsem se nadál, doslova ze mě serval všechny věci, připoutal mi ruce i nohy k řetězům, které mi dovolovaly jen omezený pohyb.
Nehledě na to, že než odešel, ještě mi sám dál co proto.
Myslel jsem si, že se uklidní, ale i v tom jsem se mýlil…
Od té chvíle jsem neřekl ani slovo. Jen ze začátku jsem se Petemu šeptem omlouval, když jsem vystihl chvilinku, ale nakonec jsem přestal mluvit i s ním.
Několikrát jsem po tom všem, co se mnou dělali, i odpadl, ale Julian vždy zavolal Fernanda, aby mě dal dohromady a mohlo se začít na novo.
Byl jsem bolavý, nebylo místo, část těla, které by mě nebolelo, nebo na něm nebyly modřiny, kousance nebo oděrky, či škrábance. Byl jsem špinavý, jak jsem neměl ani možnost se pořádně umýt. Byl jsem ponížený ještě víc, než tomu bylo v přístavišti nebo White Rose.
Zpočátku, ve chvílích, kdy jsem byl sám a nemohl jsem usnout, jsem seděl na té prostorné posteli, co tu byla, opíral jsem se o dřevěné zábradlí a…
Brečel jsem, myslel jsem, že umřu… Po dalším dni mi už i ty slzy došly. A tak nějak to všechno šlo mimo mě.
Třetí den, těsně předtím, než jsem odpadl, jsem se rozhodl, že to ukončím…
Byl jsem připravený si ty řetězy omotat kolem krku a přelézt to dřevěné zábradlíčko. Byl jsem rozhodnutý to skončit.
„Honey,“ promluvil na mě tiše Fernando. „Nemá to cenu. Omluv se mu, nezhoršuj si to ještě víc. Je schopný tě tu nechat tak dlouho, dokud sám nechcípneš. Buď, prosím tě, rozumný…“
Pak se narovnal a do vysílačky řekl, že mi musel dát kapačku, ale že do hodiny to bude v pohodě. A pokud by mi ji nedal, že bych už se nejspíš vůbec neprobral.
Slyšel jsem Juliana se vztekat do vysílačky…
„Om… omlouvám se…“ zachrčel jsem z posledních sil. „Omlou… vám se…“
Nejspíš jsem byl na hranici svých sil. Nejspíš to bylo maximum, co jsem dokázal snést. Protože, i když jsem měl kapačku, i když jsem snažil promluvit, najednou jako by mě někdo vypnul. Najednou jsem se nemohl nadechnout a všechno se mi rozmazalo.
Nevím, co se dělo potom, protože i přes Fernandovu lékařskou péči jsem znovu ztratil vědomí.
Julian
Efraim si neuvědomuje, jaké má štěstí, že mě má. Každý jiný by ho už napustil nějakým svinstvem a nechal na pospas osudu.
Já se o něj přitom staral tak dobře, ale on to pořád nechtěl pochopit. Ale já jsem trpělivý.
„Blaine, odnes ho do pokoje, a ať ho Fernando ošetří," řekl jsem nakonec, když jsem ve vysílačce uslyšel trhanou omluvu.
Možná konečně dospěl k rozumu. Uvidíme.
Angela jsem nechal, jak byl, o něj se později Blaine postará.
Vyřídil jsem si pár záležitostí, nechal pokoj uklidit, potrestal jednoho sluhu a asi za tři hodiny se vydal do Honeyho pokoje, abych zjistil, jak na tom je.
Fernando akorát skončil.
Honey ležel v posteli, umytý, ošetřený, s kapačkou, ale podle Fernanda nebyl v ohrožení života.
Trvalo další tři dny, než se konečně probral, a já mezitím řešil idioty, kteří si dovolili vstoupit na můj pozemek.
A nejspíš to byl můj milovaný Nathan.
Ale s tím si to taky vyřídím. Teď byl na řadě Honey.
Když se probral, seděl jsem u něj na posteli, hladil ho po vlasech a políbil ho na čelo.
„Dobré ráno, miláčku. Jak ti je? Omlouvám se za to před tím. Nechtěl jsem to udělat, ale když ty jsi tak tvrdohlavý. Vždyť se přece u mě nemáš tak špatně. Udělám pro tebe cokoliv a slibuju, že už na tebe nikdo nesáhne. Ale ty mi musíš slíbit, že už nikdy nevyslovíš jeho jméno, ano? Slíbíš mi to?"
Zvedl jsem Honeyho do sedu a přivinul si ho do náruče.
Přidělával mi starosti, ale co bych pro svého miláčka neudělal.
Jsme si souzeni, a jak se říká, láska občas bolí.
Efraim Honey
Vím, že jsem se párkrát probral, ale za další chvíli jsem byl zase mimo. Podle toho, co jsem v jednu chvíli cítil, mě Ferdinando i cévkoval, protože jsem byl mimo, a jediné, co jsem zvládl, bylo otevřít oči. Nehnul jsem ani prstem, natož abych slezl z postele a šel na záchod.
Každopádně mě dal za tři dny zpátky dohromady. Ne, ještě úplně, ale už dost na to, abych se zvládl úplně probrat a komunikovat.
A právě v té chvíli se u mě objevil Julian…
Kromě Ferdinanda, který byl u mě skoro nepřetržitě, a Blaina, který mě hlídal, když Ferdinando musel odejít, byl Julian první člověk, kterého jsem viděl, když jsem po třech dnech pořádně otevřel oči.
Jen jsem se na něho díval rozmlženým zrakem, když mě hladil a něco říkal.
Nějak to šlo mimo mě…
Až na tu poslední věc.
Zatnul jsem zuby, když mě zvedl, protože mě ještě některé části těla dost bolely. Ale až na malé syknutí jsem raději mlčel.
Po chvíli jsem s těžkostí a velkým sebezapřením zvedl trochu ruce a objal Juliana kolem pasu.
Zabořil jsem obličej do jeho hrudi…
Myslel jsem na Tirase. Myslel jsem na to, jestli je tady, nebo ne. Myslel jsem na to, že pokud je tady, je tak blízko a já k němu nemohu. Vyloženě mi to rvalo srdce, jak jsem byl z toho nešťastný…
„Omlouvám se,“ rozvzlykal jsem se tiše. „Slibuji, že… ho… neřeknu…“
Nebrečel jsem kvůli Juliana, ale kvůli Tirase.
„Je mi to… líto…“ mluvil jsem šeptem přerývaným vzlyky, a ještě víc zabořil obličej do Julianova trika.
„Přehnal jsem to… omlouvám se… Je mi to líto…“
Ano, omlouval jsem se, ale ty omluvy byly pro Tirase…
Julian
Tak je hodný můj chlapec.
Jen jsem se usmál, když mě Honey objal, a začal se mi omlouvat. Zahřálo mě to u srdce a zařekl se, že už nedopustím, aby tak trpěl. Že nedopustím, aby někdo pošpinil jeho krásné tělo.
Na které se nejspíš nějakou chvíli budu muset nechat zajít chuť.
Ale…
Fernando dokáže zázraky. A na svou lásku si klidně počkám.
Hladil jsem Honeyho po zádech, líbal ho do vlasů, tiskl na sebe, a po chvilce ho kousek odtáhl, vzal jeho tvář do dlaní, setřel mu slzy, nechal ho se vysmrkat, a pak ho políbil.
„I já se omlouvám," zašeptal jsem do jeho rtů. „Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo. Ale nesnáším neposlušnost. Prostě mám rád pořádek. A ty jsi moc zlobil. A zlobiví kluci se musí trestat, viď? Ale už je to v pořádku. Určitě ses poučil a už nechceš, abych se na tebe zlobil, viď? Miluju tě, a strašně mě trápí, když tě musím trestat, ale musí to být. Fernando říkal, že tě musím ještě tak dva, tři dny nechat v klidu. Vydržím to. Pro tebe cokoliv. Ale pak se s tebou budu chtít aspoň pomazlit, protože dýl to bez tebe už nevydržím. A když uvidím, že jsi opravdu hodný dovolím ti procházku s Angelem, souhlasíš?"
Usmál jsem se na něj, znovu políbil, a pak už ho pustil a uložil zpátky do peřin.
„Teď se ještě prospi, a pak si spolu dáme oběd. Nechám nám ho přinést sem. Dobře?"
Efraim Honey
Ulevilo se mi. Opravdu se mi ulevilo, když to takhle Julian vzal, a hrozba nějakého dalšího trestu se odsunula na neurčito. Budu si ale muset dávat hodně pozor na to, co říkám.
Když mě kousek odtáhl, zadíval se na mě, a pak se i on omlouval a vysvětloval, proč se to stalo, jen jsem přikyvoval, či zavrtěl hlavou v nesouhlasu, podle toho, jakou odpověď ode mne chtěl.
Přijal jsem i jeho polibek, který rozhodně byl menší zlo než to, co mi dělali tam venku. Z těch chlapů se mi chtělo zvracet, a myslím, že jednou jsem se i pozvracel…
V duchu jsem poděkoval Fernandovi, že budu mít ještě minimálně dva dny pokoj od nějakých důvěrností. Stejně se ještě pořádně ani nemůžu hýbat, některé pohyby mi dělají problém…
A tak jsem byl rád za to, že mě nakonec Julian uložil do postele s tím, že se vrátí na oběd.
I když bylo teplo, přitáhl jsem si deku až ke krku, doslova se do ní celý zamotal a stočil jsem se do klubíčka.
„Rád s tebou… poobědvám…“ zamumlal jsem, a na to, se mi znovu začínaly zavírat oči.
Ještě jsem ucítil jeho ruku ve vlasech, lehký polibek na čelo, a za chvíli už klaply dveře a já konečně osaměl.
Opatrně jsem se pootočil, abych se přesvědčil, že opravdu odešel. A když jsem si to potvrdil, znovu jsem se stočil do klubíčka a zavřel oči.
Znovu mi zvlhly, a znovu jsem stále dokola omlouval Tirovi.
Bál jsem se, že mě už nebude chtít. Julian je schopný mu ve své zvrácenosti dát vědět, co všechno tu se mnou dělá, jak mu rád roztahuji nohy, a nejen jemu…
Měl jsem strach. Opravdu jsem měl velký strach, že mě Tir už nikdy nebude chtít vidět, a já tak nakonec do konce života opravdu zůstanu tady.
Nejdražší Julianova hračka za dvě stě padesát tisíc dolarů…
Julian
Vypadalo to, že má snaha skutečně začíná přinášet ovoce. Pravda byla, že bych nejraději Honeymu svou lásku dokázal trochu jinak, ale Fernando mi doporučil, ať ještě chvíli počkám. Ne, že bych dal na to, co mi, kdo říká, ale Fernandův argument, že by se taky mohlo stát, že si rozbiju svou nejdražší hračku, byl dost přesvědčivý. A já dal na jeho úsudek, protože vím, že by mě nikdy nezklamal a nepodvedl.
Nechal jsem Honeyho odpočívat a přešel k sobě do pracovny, abych si zavolal Blaina.
„Jak to vypadá s tím vniknutím na můj pozemek?" zeptal jsem se ho hned, když přišel a usadil se do křesla naproti mně.
„Kamery v těch místech nejsou a mrtví nám toho taky moc neřekli," pokrčil nevzrušeně rameny a já měl chuť mu hned plesknout.
„Omlouvám se," dodal vzápětí, když si nejspíš uvědomil svou chybu. Máme jen to, co nám chlapi nahlásili do vysílačky. Šest mužů a pravděpodobně jedna žena. Minimálně jeden z nich se na pozemcích dobře vyznal. A napadá mě jen jeden člověk, který by to mohl být. Otázkou zůstává, kdo byli ti ostatní."
Stiskl jsem rty a zamyšleně jsem si prsty promnul bradu.
„Prověř to. Převrať v Manausu klidně každý kámen. Chci zjistit, co jsou zač. A jestli je to Killian a někdo od něj, tak je všechny okamžitě zabij. Ne, vlastně ne. Killiana ne. Toho mi přivedeš. Chci mu ukázat, jak moc mě Honey miluje. A jak moc ho milují mí chlapi. A Angelo. Mimochodem, doufám, že ses o něj dobře postaral. Mám s ním ještě své plány," ušklíbl jsem se a pohodlně v křesle opřel.
Jestli do Manausu opravdu přijel Killian, tak to znamená potíže navíc. Ale nic, co by se nedalo zvládnout. Víc mi dělalo starosti to, jestli se s ním spojil můj milovaný Nathan. Asi ho brzo navštívím.
„Zjisti mi od svých zdrojů, kdy bude Arnaldo, nejlépe na pár dní, mimo město. Chci navštívit mého budoucího muže a nechci, aby nás někdo rušil," nařídil jsem Blainovi.
„A co Barosso?" zeptal se Blaine po chvíli.
„Zabav ho. Nějak ho zaměstnej. Ale nezabíjej ho," rozhodl jsem nakonec a vstal.
Přešel jsem k němu, vytáhl ho na nohy a vzápětí ho už klátil na stole, a u toho si vzpomněl, že jsem neobjednal oběd pro mě a Honeyho.
Popadl jsem proto vysílačku, a aniž bych přestal Blaina klátit, rozkázal jsem pro sebe a Honeyho oběd.
Když jsem vypustil aspoň trochu páry, ještě jsem s ním probral nějaké náležitosti, a pak už se i s obědem, který mi přinesl sluha do pracovny, vydal za Honeym, abychom spolu mohli poobědvat.
Efraim Honey
Chtěl jsem být vzhůru a přemýšlet nad celou touhle situací.
Chtěl jsem vymyslet nějaký plán, jak se odsud dostat pryč. Nebo jsem chtěl navázat na své původní plány, které jsem měl už předtím prakticky vymyšlené.
Ale všechno vzalo za své. Po tom, co se stalo uplynulé dny, jsem pochopil, že to tak jednoduché nebude. Nevěděl jsem ani, komu mám věřit. Třeba takový médico Fernando. Zdálo se, že je hodný, že by mi snad mohl pomoct, ale nemohl jsem mu věřit.
Sice se nechová jako ostatní, ale byl tu jeden háček.
Proč zůstává u Juliana dobrovolně? A zjistil jsem, že je u něho již několik let. Proč tak dlouho?
Nemůžu mu věřit, i když se tváří, že je nad věcí a snad by mohl být „přítel“ mezi nepřáteli.
Trhnul jsem sebou, když na postel vyskočil King. Zamňoukal, zastavil se přede mnou a drcnul svým čumáčkem do mého čela, jako by mi chtěl něco říct.
Znovu zamňoukal, znovu do mě drcnul, ale já ani nevytáhl ruku, abych ho pohladil.
Nakonec to vzdal a uvelebil se u mě. Stočil se do klubíčka, přitisknutý na mé tělo a začal tiše příst.
Nakonec jsem tu ruku vytáhl a zabořil ji do jeho husté srsti.
A netrvalo dlouho a ozvalo se druhé mňouknutí, a otřel se o mě Julianův kocour. Přelezl přese mne, očichal Kinga, a pak se nacpal vedle něho.
Chtěl jsem ho vyhodit. Nesnášel jsem všechno, co bylo Julianovo. Ale…
Tohle zvíře nemůže za to, jaký páníček si ho vybral.
Hladil jsem na střídačku Kinga a Regema. Prsty jsem občas brnknul přes jejich obojky…
Byly krásné, ale neměli je jen pro okrasu. Měli na sobě GPS, podle kterého je bylo možné najít, kdyby se náhodou zatoulali. Stejně jako já a Pete jsme měli náramek na ruce a ten jsme nesměli sundat. A ani to nešlo, musel bych ho rozstřihnout nějakými štípačkami na plech. Asi dva dny před moji první vycházkou do města nám je Julian nechal připnout a zatavit spoje, aby nešly rozepnout.
Možná to bylo proto, abych mu při našich procházkách neutekl? Nebo proto, aby věděl o každém mém a Peteho kroku?
Tohle byl bod, kdy jsem věděl, že se odsud už nejspíš nikdy nedostanu jinak než v pytli na mrtvoly.
Byl jsem tak pohlcený myšlenkami, že jsem sebou cuknul, když se ozvalo klapnutí dveří.
Jen jsem se zadíval na Juliana, jak jde dovnitř s obědem, přesně tak, jak řekl.
Budu se muset zvednout…
Musím se zvednout a dělat, co chce…
Musím se zvednout…
Opatrně jsem se vymotal z deky. Kocouři se jen líně protáhli, převalili se na druhý bok a spali dál.
„Jen si zajdu na záchod,“ řekl jsem opatrně a natáhl se pro lehounký župan.
Julian
Když jsem vešel do pokoje, překvapilo mě, že Honey není v posteli sám.
Ale zase na druhou stranu bylo dobré vidět, že mu na nich záleží, což bych někdy taky mohl použít.
Když se zvedl, že si odskočí na záchod a natáhl se pro župan, odložil jsem tác s jídlem na stolek a rychle postel obešel.
„Opatrně, miláčku, pomůžu ti," podebral jsem ho do náruče.
Honeyho kůže příjemně hřála a Fernando odvedl skutečně dobrou práci, protože na jeho těle už nebyla skoro žádná stopa po tom, co se ještě před třemi dny odehrávalo.
Spokojeně jsem mlaskl, přešel i s Honeym v náruči do koupelny, kde jsem se zastavil před záchodem a zadíval se mu do očí.
Má je tak krásné. On je tak krásný. Nechápu, proč si to tak stěžuje. Vždyť, u mě se může mít jako v bavlnce.
Chvíli jsem ho pozoroval, než jsem to nevydržel, postavil ho na nohy, objal a sklonil hlavu, abych mu mohl věnovat hluboký polibek.
„Jsi tak nádherný," zašeptal jsem do jeho rtů. „Tak neskutečně nádherný. Ani nevíš, jak moc tě miluju. Víš, že když mi tvůj bývalý pasák, ani nevím, jak se jmenoval, ukázal tvou fotku a video s tebou, okamžitě jsem se do tebe zamiloval? Ta cena, co za tebe chtěli byla naprosto směšná. Zaplatil bych klidně dvojnásobek i trojnásobek. Řekl jsem jim, ať tě nechají být, ať už k tobě nikoho nevodí a chovají se k tobě jako k mé princezně. Když jsem se dozvěděl, co ti dělali, měl jsem chuť je pověsit na vlastních střevech. Takhle ubližovat mé lásce. Mají štěstí, že jsou mrtví, jinak bych si to s nimi vyřídil osobně. Jak jsem říkal, budeš se u mě mít jako v bavlnce. Vím, že je těžké zvyknout si na nějaké pravidla, které si doteď nemusel dodržovat, a slibuju, že budu mít víc trpělivosti a už tě nebudu tak trestat, ano? Kruci… Nejraději bych ti svou lásku dokázal hned, ale vím, že ještě musím počkat. Ale asi to dlouho nevydržím a večer se přijdu aspoň pomazlit. Moc mi chybíš. Ale teď…"
Ještě jednou jsem ho hluboce políbil, pohladil ho po zádech a zadečku, a pak mu pomohl k míse.
„Mám odejít nebo mám zůstat?" zadíval jsem se do jeho očí a čekal, co odpoví.
Uvidíme, jak moc si vzal k srdci to, co jsem mu do teď říkal.
Efraim Honey
Nestihl jsem si natáhnout ani jeden rukáv od županu, když ke mně Julian došel a vzal mě do náruče.
Župan mi vypadl z ruky a uložil se tiše vedle spících kocourů.
Budu to muset přetrpět.
Nechal jsem se odnést do koupelny, a když mě postavil na zem, tiše jsem poslouchal, co mi říká.
Měl jsem chuť ho odsud vyhodit, ale k ničemu by to nebylo.
Jednak sem jde stejně vidět, a taky… Mohl by se zase naštvat.
Přesto mi první slova šla z pusy snad sama…
„Zvládnu to sám,“ odpověděl jsem tiše.
„Ale… Budu rád, když zůstaneš,“ zvedl jsem ruku a s velkým sebezapřením jsem ho pohladil po tváři.
Pak už jsem se otočil k míse, abych se mohl vymočit.
Nezavřel jsem ani ty dvířka, které částečně kryjí výhled na toaletu, aby na mě viděl.
Myslel jsem, že si ani neulevím, když jsem cítil ten jeho pohled. Ale nakonec jsem to nějak zvládl.
Umyl jsem si ruce, opláchl obličej, a pak už se s Julianovou pomocí vracel zpátky do ložnice.
Na jednu stranu jsem byl i rád, protože jsem měl ještě slabší nohy, a kdybych sebou seknul, zase by se nejspíš naštval. Dokonce mi dovolil obléct ten lehký župánek, prý na jeho lásku nebudou hledět žádné nadržené ksichty…
No, na to jsem vážně neměl co říct, když mi ještě před třemi dny ty nadržené ksichty doslova rvaly zadek.
Nakonec Julian otevřel terasu a oběd přenesl tam. Chtěl jsem říct, že je fajn být na čerstvém vzduchu, ale toho jsem si ještě před pár dny užil až moc.
Ale byl jsem rád, že je to tahle terasa, že mám pod zadkem pohodlné křeslo…
„Dobrou chuť,“ popřál jsem, když mi Julian dokonce naservíroval jídlo, a vynutil jsem ze sebe úsměv.
Rozhlédl jsem se kolem sebe a zamyslel se nad tím, jaké by to bylo, kdybych tu byl jako host, ne jako vězeň…
„Je tu krásně,“ zadíval jsem se na tu rozlehlou zelenou plochu a kopce, kde v dálce byla vidět i ta obrovská vodní plocha řeky Río Negro, která byla skoro jako moře, byť jsme byli ve středu země.
Julian
Už jsem si myslel, že to všechno přišlo vniveč, ale vzápětí se Honey zachoval tak, jak jsem od něj očekával, a to mě nejen moc potěšilo, ale zvedlo mi to i náladu.
Dokonce natolik, že jsem svolil, abysme šli poobědvat na terasu.
Jen s tím rozdílem, že to už jsem nechal Honeyho obléknout aspoň do toho lehkého župánku. Rád bych se kochal pohledem na něj, ale už jsem nechtěl, aby mi ho očumoval někdo jiný.
A i když na terasu nebylo jen tak vidět, přesto z určitých míst ano.
„Taky přeji dobrou chuť. Řekl jsem kuchaři, aby připravil to nejlepší, co umí. A mezi námi, můj kuchař je nejlepší v Manausu," mrkl jsem na Honeyho a zasmál se, když jsem si sedl naproti němu, a i já si nandal jídlo na talíř.
Ještě jsem ale nestačil ani ochutnat, když Honey zmínil, jak je tu krásně.
Na moment jsem se zadíval do dálky a pousmál se.
„Miluju tohle město," na okamžik jsem se vrátil zpátky do minulosti. „Až ti bude lépe, ukážu ti místo, kde jsem vyrůstal. Můj otec začínal téměř od ničeho. Koupil malý kus pozemku, pole, které už nikdo nechtěl a pokusil se o pěstování stromů kaučuku. Samozřejmě několikrát selhal. Nešlo hned všechno tak, jak si přál. Ale otec měl dva velké přátele. Arnalda a Benita. Ti tři se vzájemně podporovali, a tak za pár let už v době, kdy jsem se narodil, můj otec úspěšně začal produkovat první várku kaučuku napřed místním obchodníkům, a po čase už velkofirmám a do zahraničí. Z malého domku, kde jsem se narodil se stal větší, z malého pozemku, kde otec začínal, se stalo obrovské pole. Nevyměnil bych tohle místo za žádné jiné. A to jsem jich navštívil hodně. Je tu sice občas rušno, ale tenhle pohled mi za to všechno stojí. Snad jedině Santa Rosa se mi líbila dost na to, abych se tam na stará kolena třeba odstěhoval. Ale teď… Tohle město je pro mě vším. Když otec zemřel, převzal jsem obchody já a rozšířil je. I když je kaučuk stále dost žádaný, jeho pěstování a následná sklizeň je nákladná a náročná. Proto jsem musel rozšířit trochu své obchody. Pomáhám těm, kteří mou pomoc potřebují. Možná tě někdy seznámím i s Arnaldem a mým drahým přítelem Nathanem. Ten se sice z města odstěhoval, ale vlastní tu několik restaurací a polovinu hotelu, a často sem jezdí."
To, že Nathana už potkal jsem mu samozřejmě neřekl. Stejně jako to, že Nathana oblbnul ten pitomec Bardosso. Ale já jsem trpělivý. Vím, že Nathan brzo pochopí, kde je jeho štěstí. A pak si pro něj přijdu. A jako svatební dar mu dám Angela.
Určitě se mu to bude líbit. Co vím, vždycky se otáčel po mladých klucích, trochu světlejších typech.
Jo, všichni tohle máme v sobě.
Vrátil jsem se pohledem zpátky k Honeymu, usmál se na něj, a pak už jsme se konečně pustili do jídla.
Efraim Honey
I když jsem tak dlouho pořádně nejedl, a měl jsem stažený žaludek, přesto jsem se donutil sníst většinu z toho, co mi Julian naložil, aby se zase nevzteknul.
Nechtěl jsem přerušit tenhle klid.
Ale přišlo mi nakonec líto, cítil jsem se hodně špatně z toho, že jsem nakonec musel ustoupit. Že jsem nakonec musel sklonit hlavu a dělat, co on chce.
Moje sebevědomí a hrdost dostaly pořádnou ránu. Takovou, že je snad už ani nedám dohromady…
Oběd proběhl v klidném duchu. Julian mi vyprávěl něco málo o tomhle místě, a dokonce i nějaké minimum o sobě. Tentokrát jsem věřil, že mluví pravdu, protože tady byl doma. Tady se cítil v bezpečí a tady byl pánem všeho.
Nechal jsem ho mluvit, a když začal víc vyprávět o městě a o Amazonii, došlo mi, že tohle místo opravdu miluje, a taky mi došlo, že je hodně chytrý. Řekl bych, že má velmi dobré vědomosti a výraznou inteligenci…
Hodně nebezpečný protivník. Velmi chytrý, a přitom psychicky nestabilní. Nevyzpytatelný a člověk si u něj nikdy nemohl být jistý tím, co ho v příští vteřině napadne.
Měl jsem chuť si po obědě dát kávu. Opravdu jsem na ni měl chuť, ale to mi zatrhnul Fernando, který přišel na pravidelnou kontrolu s tím, že mi musí dát léky.
Měl jsem obavy, že se Julian zase rozčílí, ale nejspíš s tím počítal, a tak, když Fernando odešel, Julian mě láskyplně zastlal do postele s tím, že si mám odpočinout.
Znovu zavřel terasu, ještě se u mě zastavil, aby mě políbil, a pak s tím, že má nějakou práci a vrátí se večer, odešel z pokoje.
A prý, pokud budu něco potřebovat, tak se mám ozvat a ukázal na malé tlačítko podobné zvonku, které bylo z boku na nočním stolku.
Když odešel, mohl jsem zase normálně dýchat. Měl jsem hlavu opět zaplněnou různými myšlenkami a představami. Ale ani tentokrát jsem nic nedokázal vymyslet, protože mě léky nakonec uspaly.
Julian
Po opravdu dlouhé době jsem byl zase šťastný.
A začínal jsem číma dál věřit tomu, že to už půjde jen k lepšímu.
Bylo načase. Měl jsem na starosti víc věcí než jen usměrňovat jednu děvku.
Vlastně dvě, ale ta druhá pro mě nebyla zas až tak důležitá. Byla spíš jen do počtu, a taky, abych nějak poděkoval Blainovi za jeho dosavadní práci.
Vím, jak si potrpěl na mladší kluky.
I když si samozřejmě přede mnou bez mého souhlasu nikdy na nikoho nic nedovolil.
Klidně by mu mohl rajtovat na klíně nahatý krásný kluk, dokud bych mu nedovolil, nedotkl by se ho.
Nejspíš by se bez mého dovolení ani neudělal.
Blaine byl prostě někdo, koho člověk získá opravdu jen náhodou a jsou velmi vzácní.
Rozhodně se ho jednou budu jen velmi těžce zbavovat. Ale zatím, dokud je mi věrný, nebudu mít problém s tím, ho i častěji odměnit.
Když jsem od Honeyho odešel, znovu jsem zašel do pracovny, abych si vyřídil pár obchodních věcí.
Nakonec se z pár obyčejných, stalo víc větších, kdy jsem seřval několik neschopných dealerů, ukončil jednu smlouvu, nechal zabít tři kretény, co si pustili hubu na špacír, odkoupil jeden bordel, a celé se to protáhlo dýl, než jsem si myslel.
S trochu horší náladou, jsem konečně za setmění procházel chodbou k Honeyho pokoji.
Klepáním jsem se neobtěžoval, rovnou vešel dovnitř a rozsvítil tlumené světlo.
„Omlouvám se, ale zdržely mě obchody," řekl jsem trochu rázněji, když jsem dosedl na postel a Honeyho políbil. „Zajdeme se spolu vykoupat, a pak si zalezeme do postele, ano? Dneska potřebuju spát s tebou, protože jedině ty mě dokážeš uklidnit."
Políbil jsem Honeyho na hruď, a pak mu pomohl z postele, abysme mohli přejít do koupelny. A zatímco se napouštěla velká vana, sundal jsem ze sebe oblečení, natiskl na sebe Honeyho a začal se mazlit s jeho tělem. Vážně byl nádherný a já ho opravdu potřeboval.
Musel jsem se sakra držet, abych si ho nevzal, když jsem pak ve vaně omýval jeho nádherné tělo a nechal Honeyho, aby umyl i mě. Užíval jsem si jeho doteků a sám se neudržel, a po chvíli se začal znovu mazlit s jeho tělem.
„Pojď, půjdeme do postele. Chci, aby ses mi udělal do pusy, a pak chci, abys mi ho vykouřil," zachraptěl jsem, když jsem si jazykem pohrál s jeho bradavkami, a pak ještě letmo s penisem, který na mé doteky začal pozitivně reagovat.
Efraim Honey
Julian mě opravdu nechal být až do večera. Nejspíš měl hodně práce, protože jsem se vzbudil a on v pokoji ještě nebyl. Spíš mě vzbudil Fernando, který mě znovu přišel zkontrolovat.
Tvářil se nadmíru spokojeně, až jsem měl strach, že změní názor a řekne Julianovi, že jsem naprosto v pohodě.
Když odešel, znovu jsem se uložil do postele, díval se z okna, jak se pomalu šeří a v duchu si přál, aby dneska už Julian nepřišel. Ať má třeba tolik práce, že se neukáže minimálně týden. Nebo už vůbec. Jo, to by bylo nejlepší. Kdyby tu nebyl, nějak bych odsud už dokázal utéct i s Petem.
Jenže mi nebylo přáno…
A na moment jsem dostal i strach, že opravdu Fernando řekl, že jsem v pohodě, podle toho, jak se ke mně Julian měl. A navíc jsem z něho cítil nervozitu, což byl jen krůček k tomu, aby vybuchnul.
A to já bych už nejspíš neunesl.
A tak, když mě dotlačil do koupelny, raději jsem dělal všechno, co chtěl. Nechal jsem se i umýt, nechal jsem se od něho i osahávat. Ale když řekl, že mě chce vykouřit a já jemu mám udělat to samé, v duchu jsem si oddechl, i když bych se klidně obešel i bez toho.
Ale tohle bylo menší zlo…
Tak, jak jsem byl kdysi naučený, jsem se postupně přidával a začal mu opětovat jeho doteky a polibky jen proto, abych ho nerozčílil. Věděl jsem, že na tomhle závisí můj život.
Dolehl jsem na postel, když jsme se vrátili do ložnice, a přitáhl jsem si Juliana k sobě, abych ho mohl políbit.
Nemluvil jsem, ale ani jsem se netvářil apaticky nebo znechuceně. To jsem si opravdu netroufal.
Raději jsem nechal své tělo, aby mě opět zradilo. Zcela jsem se tomu poddal. Když už to musím dělat… Vrátil jsem se do své role Honeyho, u kterého ani zákazník nepoznal, že to, co dělám není to, co chci, ale jen moje hra, aby byl můj protějšek spokojený. A byl jsem v tom, sakra dobrý, a proto jsem byl i nejdražší děvka ve White Rose.
Ten orgasmus nebyl stejný, jako bych ho prožíval s Tirasem. Ale ve chvílích, kdy jsem aspoň na moment zavřel oči, jsem si ho ve své hlavě představoval. A netrvalo dlouho, a já Julianovi věnoval to, pro co si přišel.
„Teď to nechej na mě,“ nadzvedl jsem se v loktech, když už jsem mu neměl co dát, a on se po mém těle šplhal nahoru, aby mě mohl líbat.
Nechal jsem ho chvíli, ale pak jsem ho chytil a převrátil na záda. Klekl jsem si mezi jeho nohy, a naklonil se nad ním.
Vynutil jsem ze sebe úsměv, a na to jsem ho políbil. A s dalšími polibky jsem se sunul po jeho těle a dělal všechno tak, jak jsem se kdysi naučil, aby byl klient spokojený…
Julian
Miluju ho. Opravdu ho miluju a už nikdy nedopustím, aby mi na něj někdo sáhl.
Konečně se tomu poddal, konečně pochopil, co je pro něj nejlepší, a já po chvíli chutnal jeho sladké semeno, které pro mě bylo tou největší odměnou.
Byl tak nádherný, se zastřeným pohledem, rychle oddechující, s nateklými rty po polibcích, a růžovými tvářemi.
To nejkrásnější stvoření.
Vůbec jsem nelitoval těch peněz, a jak jsem mu řekl, zaplatil bych za něj klidně i několikanásobně víc.
Naštěstí ti idioti byli tak hloupí, že je vůbec nenapadlo, že by mohl mít větší cenu.
„Efe…" zachraptěl jsem, když mě převrátil na záda a začal se po mém těle sunout dolů.
Musel jsem na moment i zavřít oči, jak mě sebral ten silný pocit, když mě vzal do své krásné pusinky.
Kouřit uměl jako nikdo. Ani Blaine to takhle nedokázal, a já se po chvíli neudržel.
Sevřel jsem oběma rukama jeho vlasy a svůj penis mu zarazil až na mandle.
„Nedokážu… se ovládnout…" zachrčel jsem a začal si sám určovat tempo a šoustat ho do pusinky tak, jak jsem to měl nejraději.
A i když jsem se ráno vyřádil, orgasmus, který na sebe nenechal dlouho čekat, byl mnohem silnější, než když jsem Blainovi ojížděl zadek.
Zanadával jsem, Honeyho na sebe narazil na moment znehybněl, a teprve, když ta největší křeč polevila a já naplnil jeho pusinku, sevření jsem povolil.
Nechal jsem ho, ať mě pořádně očistí, a teprve pak si ho vytáhl na sebe, abych mu věnoval něžnější polibek, snad jako omluvu za svou hrubost.
„Omlouvám se, jestli jsem byl hrubý. Ale máš dokonalou pusinku, a umíš to tak skvěle, že jsem se prostě nedokázal ovládnout. Doufám, že se nezlobíš," zadíval jsem se do jeho očí, jednu svou ruku přesunul na jeho zadeček a prsty zlehka přejel po jeho rýze.
Hrozně rád bych naplnil i jeho dírku. Tak moc bych to chtěl, ale věřil jsem, že to čekání se vyplatí.
Efraim Honey
Že to dělám dobře tak, aby Julian nepojal ani špetku podezření, se mi potvrdilo vzápětí, když jsem ucítil sevření mých vlasů.
Ve chvíli, kdy jeho vzdechy byly hlasitější, kdy začal sám určovat tempo a hloubku přírazů do mé pusy, jsem musel sebrat všechny síly a pokračovat, i přesto, že mě tohle strašně omezovalo a taky připomínalo to, co bylo tam venku.
Ale zvládl jsem to.
Nejsem na sebe hrdý, když říkám, že jsem to zvládl. Ale závisí na tom můj život.
Už jsem to chtěl několikrát vzdát, ale pokaždé jsem si vzpomněl na Tirase a na to, jak moc bych ho chtěl zase aspoň na chvíli vidět. Aspoň natolik, abych mu řekl, že přes všechno, co se stalo, a co jsem musel tady dělat, ho stále miluji a budu milovat, i kdyby mi řekl, že mě už nechce ani vidět.
Jen to mě drželo, abych se udržel při životě, i když jsem s každým dnem tady ztrácel naději a odráželo se to i na mé psychice. Teď bych já sám potřeboval svou vlastní odbornou pomoc…
Skoro jsem se začal dusit, když se mi Julian natlačil skoro až do krku, silně mě přidržel za vlasy, až to zabolelo, ale překonal jsem to, a dotáhl jsem to do konce, aby byl tenhle klient spokojený.
„Nezlobím se,“ zašeptal jsem, když si mě pak vytáhl nahoru a věnoval mi polibek, který dokonce nebyl tak dravý, a já na moment zauvažoval nad tím, že by mu to mohlo být opravdu líto, že se neudržel.
„Ne, tak to není… Je to jen jeho hra,“ vzpamatoval jsem se po chvíli.
Ale přesto jsem se na něho pousmál, ještě jednou jsem ho políbil, aby nepochyboval, a pak se na něm uvelebil, a doufal, že mě nechá spát až do rána.
Musím se s tím nějak srovnat. Musím to nějak překonat a začít znovu přemýšlet nad tím, jak se odsud dostat.
Musím začít znovu od začátku…