Chris
V bazéně bylo fajn. Trochu jsme poblbli, dal jsem si závody s Ruanem, přičemž jsem věděl, že prohraju, protože jsem nebyl nějak rychlý plavec, dali jsme si nějaké chuťovky a trochu pokecali o všem možném.
Když Li pak řekl, že by potřeboval na záchod, šel jsem s ním. Nechtěl jsem ho nechat jít samotného, i když to bylo kousek, a taky jsem si potřeboval odskočit.
Nakonec jsme se na toaletě trošku zdrželi, když jsme si začali povídat o Nathanovi a Ruanovi.
Ti dva byli zajímavý pár, a vypadali neškodně, spíš, že by známost s nimi mohla být k užitku.
A co se týká přátelství, na to je moc brzy. V tomhle jsem se dost poučil a jen tak někomu přátelství nenabídnu.
Ale sympatičtí mi byli. Líbilo se mi, jací jsou. Snad ani naši italští mafiánští přátelé, nebo Mark, který je hispánec, není takový živel, jako je Nathan. U Ruana je vidět, že se drží trochu zpátky, ale o to zajímavější je, taková tajemná osobnost…
Ale rozhodně jsem byl rád, že jsme právě na ně narazili. Nejspíš nám to zachránilo kůži…
Určitě nám to zachránilo kůži.
Nejspíš to, že se tam objevili právě oni dva, donutilo naše únosce ujet. Nevypadli totiž na to, že by se nedokázali rvát…
No, nejspíš si zkusím zjistit, co za tím je, a od koho jsme vlastně přijali pomoc.
Když jsem se pak s Liem vraceli k bazénu, najednou zpomalil a skoro mě štípnul, jak mě chytil za loket. A pak na mě doslova skočil a vzápětí ho nebylo…
Vážně? Vážně to tak je?
Došel jsem pomalu k lehátkům a pozorně jsem se zadíval na Nathana a Ruana. Nathanovi červené tváře, mírně zrychlený dech a úsměv, který se mu usadil na tváři…
„No, co by blbnul,“ pokrčil jsem rameny. „Stydí se kvůli tomu, co jste tady teď dělali.“
A při představě, že i já občas dělal podobné věci s Jadenem, jsem nakonec taky nahodil červenou, a raději jsem skočil do vody, aby si mě nedobírali.
Nakonec jsme strávili na bazéně ještě necelou hodinu. Pro Liho jsem pak musel jít, protože se nejspíš rozhodl na tom záchodě přespat.
Ale když pak Nathan zmínil, že se máme připravit na to, že by se Arnaldo mohl zmínit o Tyrrelovi nebo jeho poskoku Blainem, přeletěl mi přes čelo stín a Li se taky na chvíli tvářil vystrašeně.
Bylo vidět, že je Nathan z toho nesvůj, a tak nám rychle vysvětlil, proč tomu tak je.
Sdělil nám jen kusé informace, že se znají, protože jejich otcové a Arnaldo byli velcí přátelé, s Tyrellem se zná od dětství, ale pak mezi nimi vznikly spory a od té doby se navzájem vyhýbají. Spíš Nathan Tyrellovi.
Každopádně jsem z toho měl rozporuplné pocity…
Nathan se nám pořád omlouval, až jsme se i my začali tvářit provinile.
A tak jsme raději převedli řeč na něco jiného. No, a nakonec čas tak rychle sletěl, že jsme se ani nenadáli, a už jsme byli na pokoji, kde jsme se převlékli, upravili, a pak už všichni čtyři mířili dolů, do soukromého salónku, kde na nás už čekal starší pán se svou manželkou.
Nathan měl pravdu. Byl mi velmi sympatický. On i jeho žena.
A nakonec jsme se tak rozpovídali, že jsme i tady zapomněli na čas…
Li-Wei
Myslel jsem, že na tom záchodě zapustíme kořeny, když jsem tam znovu utekl potom, co jsme se vrátili a já to zase ucítil.
Kruci, vždyť nejsme tak dlouho pryč nebyli! No, nakonec mě vytáhl ven Chris a než jsem se nadál, museli jsme se jít chystat na večeři. Byl jsem nervózní, málem roztrhnul i halenku, jak jsem ji na sebe rval, takže mi nakonec musel pomoct Chris. Po menších obtížích jsme to nakonec zvládli a do salonku tak vcházeli akorát na čas. Byl jsem rád, že jsem bez nehody dosedl na židli, takže jsem se pak raději ničeho ani nedotýkal, abych nezpůsobil nějakou katastrofu, jenže tím jsem na sebe jen přitáhl pozornost.
Nakonec jsem ale musel uznat, že pan Arnaldo a jeho žena byli moc milí, a dokonce to zašlo tak daleko, že jsem si po jídle nechal nalít i skleničku nějakého drahého brazilského vína.
Bylo vážně hutné a sladké, takže jsem už po pár doušcích za cítit, jak mi to stoupá do hlavy.
A nejspíš díky tomu, nebo i příjemné atmosféře, jsem se nakonec do hovoru zapojil i já. Ale jen díky tomu, že Arnaldova žena chtěla vědět, co dělám, a tak jsem musel s pravdou ven. Ukázalo se, že jednu mou knížku, přeloženou do španělštiny má i doma a moc ráda z ní vaří i pro manžela, kterému moc chutná. Prý ji zajímalo, co za člověka mohl napsat něco takového, prý z toho na ni okamžitě dýchla ta radost z vaření a láska.
No, měl jsem co dělat, abych se nezahrabal pod stůl. Když se dozvěděla, že jsem vařil už jako slepý a byl to můj sen, chtěla vědět víc, ale to jsem s omluvou odmítl. Nebyl jsem připravený mluvit o své minulosti s někým, koho jsem sotva poznal, byť mi byl sebevíc sympatický. Naštěstí mi to nikdo nevyčítal, zábava pokračovala, a když jsem si dal ještě jednu skleničku, byl jsem k nezastavení, až mě kolikrát musel Chris opravovat, že v tom svém brebentění sklouzávám do čínštiny.
Tolik jsem totiž z tohoto města chtěl vidět. A hlavně zkusit! Tolik chutí a možností!
Už jsem měl i nápad na novou kuchařku, a klidně bych o tom dokázal mluvit i hodiny, ale nakonec to uteklo jako voda a nastal čas se pro dnešek rozloučit.
Chris
Nakonec se to mírně napětí, které u mě přetrvávalo po Nathanově prohlášení, že zná Tyrella, zcela odbouralo, když jsme dobře pojedli a ještě poseděli.
Dali jsme si vynikající jídlo a potom víno. Bylo opravdu dobré, a dokonce i Limu chutnalo.
Pan Arnaldo a jeho paní byli velice sympatičtí lidé. A ve chvíli, kdy se Arnaldova žena začala víc bavit s Liem o vaření, já si odsedl s panem Arnaldem, a začali jsme se bavit víc o byznyse. Vyptával se mě, jak jsem to zvládal, v tak mladém věku, jak na tom jsem teď, a jestli nelituji toho, že jsem se vzdal velkého byznysu.
Neřekl jsem mu podrobnosti, ale zhruba jsem mu naznačil, že vedení společnosti jsem ponechal panu Jefersonovi, protože on s mým tátou tuhle společnost vytáhli tam, kde je teď. Ale že zůstávám majitel a mám povědomí o všem, co se děje, a rozhoduji stejně jako pan Jeferson. Ale že mám raději výrobu šperků, kdy jsem si zařídil i svou vlastní značku…
Nakonec jsem se i já dozvěděl zajímavé věci, týkaly se i Nathana a toho Tyrella a jejich rodin, a vlastně i tohoto hotelu. A měl jsem o čem přemýšlet…
Ale musel jsem se pak už věnovat Limu, kterému se až moc rozvázal jazyk. Jo, takhle by ho měl vidět Xi-Wang… Nejspíš by toho hned využil…
Když se nám nakonec podařilo dostat do pokoje, přičemž se Limu trochu podlamovaly kolena, padli jsme rovnou do postele, sotva jsme se stihli svléknout a zůstali jsme jen ve spodkách.
A tak, když jsem ráno otevřel oči, hned jsem se začal ošívat a moje první cesta vedla do koupelny, abych se pořádně osprchoval…
Když jsem byl spokojený, hodil jsem na sebe župan, otevřel notebook a sedl si s ním ke stolu, abych zkontroloval, co zatím Jeferson stihl zjistit. A sám jsem mu poslal pár věcí, které bych chtěl prověřit…
O půl hodiny později na nás zaklepala hotelová služba, že nám veze snídani, kterou nám posílá majitel hotelu, a prý si máme chutnat.
Jen jsem čuměl na ten vozík zaplněný jídlem, jako by nás tu byla celá garda.
Ale tohle prakticky vzbudilo i Liho, který se pak sunul do koupelny trochu pomalejším krokem, jako by se potřeboval z předešlého dne ještě vzpamatovat.
„Nevím, jestli budeme obědvat s Nathanem a Ruanem. Ale po tom, co jsi jim včera nadiktoval, že chceš vidět, tak nejspíš asi ten oběd společný nestihneme. Ale že se nemáš bát, prý se podíváme všude, kde to jen půjde,“ podal jsem Limu hrnek s kávou, když se konečně vyhrabal z koupelny a usadil se, aby se i on mohl najíst.
Li-Wei
Myslím, že už nikdy nebudu pít. Nebyl jsem na to zvyklý, takže i to málo, co jsem měl, mě stačilo porazit. Sice ne úplně, ale přesto jsem vstával trochu nakřivo, a když jsem si vzpomněl, co bylo večer, měl jsem chuť se propadnout do země.
A zvláště, když mi to ještě Chris připomněl u snídaně, kterou jsme si ani neobjednali.
Netrvalo dlouho, a ve dveřích se objevil i Nathan s Ruanem, který vypadal náramně spokojeně, zatímco Nathan stál trochu nakřivo a vypadal… nevyspale?
Popřáli nám dobré ráno i chuť a řekli, že teď musí odejít, tak ať na ně počkáme, že nám samozřejmě nemůžou zakázat jít ven, ale bylo by lepší, kdybysme to vydrželi.
Prý neví, jestli to stihnou do oběda, tak si máme něco dát sami, že je to zařízené, a půjde to všechno na ně. A máme prostě odpočívat.
Což já splnil dokonale, protože po snídani jsem ještě asi na dvě hodinky vytuhnul, ale pak už se cítil natolik svěží, že jsem si začal do deníku psát postupy některých jídel, chutě, co jsem poznal, a když nastal čas oběda, netrpělivě jsem přešlapoval a čekal, až se Chris konečně vypraví.
Oběd byl senzační a já měl takový dojem, že se k nám obsluha chová trochu jinak než předchozí dny, a pořád po nás pokukují. Že by jim pan Arnaldo řekl, kdo jsme? Teda spíš, kdo je Chris?
No, nepřekvapilo by mě to.
A zrovna, když jsme dojídali, vrátil se Nathan s Ruanem, kteří se k nám přidali, protože prý spěchali, aby nás dlouho nenechávali samotné.
Po obědě a dezertu, kdy jsme si trochu odpočinuli, jsme se vydali pro dnešek jen na obchůzku kolem hotelu a po okolí.
Nathan byl úžasný průvodce, chytrý, a bylo vidět, jak moc mu na tomhle městě záleží.
Řekl nám i něco z historie, pár zajímavostí, nechal nás ochutnat ty nejlepší zmrzliny, ovocné šťávy a nejrůznější pouliční jídla, u kterých věděl, že nám může bez obav nabídnout.
Bylo toho tolik, že jsem večer pak už ani nechtěl jíst, a s trochu spálenými rameny vzal s povděkem nabídku jít zase do bazénu. Ale nestačil jsem se ani zastydět při myšlence na to, co se tam odehrálo den před tím, a nejspíš jsem zase vytuhnul, protože si ani nepamatuju, jak jsem se dostal do postele.
Chris
I když jsme nešli dopoledne ven, přesto ten den nebyl k zahození. Musel jsem se smát, jak byl Li ještě zbořený z té trochy vína, co večer vypil, a po snídani znovu zalomil.
Já toho využil, pobral jsem si věci a usadil se v předpokoji, kde jsem si nechal donést ještě jednu kávu, a pak jsem pracoval.
Spojil jsem se s Jefersonem, kterému jsem řekl, jak se věci mají, a tyhle dva obchody, které jsme tu měli uzavřít, okamžitě rušíme. Spojil jsem se i s právníky a probral s nimi můj nápad na další investici.
Byli překvapeni, že se chci pustit do něčeho takového, a řekli mi i všechna rizika, ale nakonec jsme se dohodli, že to kompletně zpracují, a jak to budou mít hotové, ozvou se a pošlou nabídku, abych s ní mohl začít pracovat.
Docela jsem se na to i těšil, a chtěl jsem, aby to klaplo.
Když se pak Li-Wei probudil, byl akorát čas na oběd. A po obědě jsme se pak společně s Ruanem a Nathanem vypravili ven.
A byl jsem rád… Tohle město je opravdu hezké, když odmyslím tu kriminalitu, a rád bych sem občas zavítal i jen tak. Nepracovně… Jenže to se uvidí, jak to bude.
Během dne jsem několikrát zkontroloval telefon, ale Jaden nejspíš ještě nepřišel na to, že jsem tady, a ani nevolal jen tak, tak nejspíš má hodně práce. A tak jsme se s Lim domluvili, že jim když tak zavoláme druhý den k večeru.
Když jsme se vrátili na hotel, byli jsme unavení oba. A tak, když jsme pak vlezli do vířivky, Li usnul skoro po minutě, a já ho málem následoval. Probral mě Ruan s tím, že nás oba neodnese, protože Liho se mu nepovedlo vzbudit. Tak jsem se vyhrabal z vody ven, oblékl se, on vzal Liho, a společně jsme se vrátili na patro, kde byly naše pokoje.
Usnul jsem prakticky okamžitě, jakmile jsem si lehnul vedle Liho. Ani jsem si nepamatoval, jestli Ruan s Nathanem byli ještě v pokoji.
Druhý den jsme byli pozvaní znovu do Nathanovy restaurace. Posnídali jsme na hotelu, znovu dopoledne prošli jinou část města, a na oběd jsme zaparkovali v jeho restauraci.
A když jsme pak po obědě vyjeli kousek za město, abychom byli i trochu víc v přírodě, v duchu jsem si říkal, že jsem nakonec rád, že jsme ty dva poznali.
A venku, v přírodě bylo opravdu nádherně…
„Zajdeme na večeři do jedné restaurace, je známého, a vaří tam taky moc dobře. A mají tam i dobré pití, co říkáte? A je z tama hezký výhled, tak se můžete podívat na noční život ve městě,“ nabídl nám Nathan, když jsme pomalu scházeli lesem zpátky k autu, zaparkovaném níže na odpočívadle.
Li-Wei
Druhý den jsem se tentokrát probudil dřív než Chris, a v podstatě už od rána si užívali Nathanovu a Ruanovu společnost. Ti dva se mi zamlouvali čím dál víc, a já doufal, že bysme mohli klidně být i přáteli. Pokud je teda Jaden nezabije, až je potká.
Trochu jsem posmutněl, když jsem si vzpomněl na Xiho, na to, že jsem tady, a nedal mu vůbec vědět, že sem jedu. Myslel jsem na to, co asi teď dělá. Na Tirase, jestli to ještě zvládá, a jestli mají nějakou stopu, dokud mě z myšlenek nevytrhl Nathan, když se rozhodl nás vyvézt za město, kde bylo tak nádherně, až mi to chvilku připadalo, že jsme snad v jiném světě. Zvláště, když jsme zajeli o deset kilometrů dále, kde nám Nathan ukázal Encontro das Águas, což, jak nám vysvětlil posléze, je pojmenování soutoku řek Amazonky a Río Negro v Amazonské nížině. Soutok těchto řek je jedinečný pro barvu vody v obou tocích. Zatímco Amazonka má žlutohnědou barvu, Río Negro má tmavomodrou až černou barvu. Vody jednotlivých řek se promíchávají, a je tak možné pozorovat poměrně přesnou hranici mezi vodami z každé řeky. Na soutoku obou řek byl zřízen i Ekologický park Janauari, k jehož hlavním atrakcím patří zálivy, bujně zelené pralesy a kolonie Viktorie královské z čeledi leknínovitých, což byl naprosto neskutečný zážitek.
Když jsme odjížděli, Nathan slíbil, že nám ještě ukáže vodopády Iguaçu, které prý mají úžasnou atmosféru, a patří mezi nejkrásnější na světě. Nachází se ve stejnojmenném brazilském národním parku ležícím na argentinsko-brazilské hranici. Nebylo to sice nejblíž, ale rozhodně to prý za ten výlet stojí. A taky Národní park Pantanal Matogrossense, jeden z největších sladkovodních ekosystémů na světě.
Už jsem se nemohl dočkat, až si na tahle dvě místa uděláme výlet a doufal, že nám do toho nic nevleze a podaří se to.
Když nás Nathan pozval na večeři, nakonec jsme souhlasili a vrátili se do hotelu, převléknout se.
„Hodně toho pro nás udělali. Měli bysme jim aspoň něco koupit, nebo nevím… Napadlo mě, myslíš, že by mi Nathan jednou půjčil kousek kuchyně? Že bych jemu a Ruanovi, a Arnaldovi a jeho ženě, připravil něco ze své kuchařky," přemýšlel jsem nahlas u oblékání, ale vzápětí jsem to zase zavrhnul, když mě samotnému to vyznělo strašně blbě.
Nemůžu se vnucovat. A vůbec… co když by jim ani nechutnalo, a já si udělal akorát ostudu.
Každopádně to, že bysme jim něco koupili, stále platilo, a já nad tím přemýšlel celou cestu, až do restaurace, kam nás Nathan pozval, a kde už jsme měli zamluvený stůl.
Chris
Byl jsem sice utahaný z celého dne, ale byla to příjemná únava. Dneska jsme zatrhli jít i do bazénu, s tím, že jsme souhlasili s večerním výletem do města.
Když jsme se pak s Lim osprchovali a začali se oblékat, posteskl si, že by pro ty dva něco rád udělal.
A vzápětí to sám zavrhnul.
Člověk, aby ho pořád k něčemu postrkoval.
Ale takový Li-Wei je a takového ho mám rád.
„Určitě jim dáme nějaký dárek, než odjedeme. Vlastně se o nás ani nemuseli starat, když nás neznají, Ten Julian Tyrell… Klidně nás Nathan s Ruanem mohli jemu nechat napospas a nezajímat se. Jsem moc rád, že jsme narazili právě na ně. Něco vymyslíme, Li, neboj…“
Jen co jsem domluvil, hned jsem k němu přiskočil a vzal mu oblečení, které si chtěl obléct. Zapátral jsem v jeho věcech, a pak jsem mu vybral to, v čem byl naprosto dokonalý. Ještě jsem mu pročesal vlasy, udělal mu volnější cop do půlky vlasů a pak to sepnul sponou, kterou pro něho u mě objednal Xi jako dárek k narozeninám. Zbytek vlasů mu visel volně a musel jsem sám sebe pochválit, jak se mi to povedlo a jak moc mu to slušelo.
„Jsi okouzlující,“ obešel jsem ho kolem dokola a spokojeně pokýval hlavou. „Tak se drž blízko nás. Klidně mě můžeš držet za ruku, jinak od tebe budu muset odhánět nápadníky.“
Ještě jsem si i já upravil vlasy, zkontroloval se v zrcadle, a když jsme byli hotoví, tak jako na zavolanou zaklepal Nathan, jestli už můžeme jít.
„Jsme nachystaní,“ otevřel jsem dveře a ukázal Limu, aby vyšel ven.
Myslím, že ohromil i Nathana s Ruanem, kteří na něm mohli oči nechat.
„Jedeme hotelovým autem, abychom si mohli dát skleničku ve městě,“ sjeli jsme dolů a zamířili rovnou na parkoviště, kde už stálo hotelové auto s otevřenými dveřmi, a řidič čekal, až nastoupíme, aby za námi mohl zavřít, a pak už jsme jeli do restaurace, o které Nathan mluvil.
„Nathane,“ ozval jsem se a podíval se na něho přes Liho, protože ten seděl mezi námi. „Li by vám chtěl něco připravit. Takové malé překvapení. Teda, ono to už není překvapení, když vám o tom říkám, ale… Mohl by dostat prostor v hotelové kuchyni? Jen na jedno dopoledne.“
Nathan se na mě otočil, pak na Liho a zamyslel se.
„No, v hotelové kuchyni ne, máme tam šéfkuchaře, který je výborný, ale na kuchyň je háklivý, jako by mu patřila,“ zasmál se, ale pak pokračoval. „Ale můžu ti, Li-Wei poskytnout prostor v kuchyni mé restaurace, jestli to bude stačit.“
Li-Wei
Chris mi to určitě dělá schválně. Jo. Vím moc dobře, jak se stydím, a ještě mě oblékl a učesal tak, že jsem měl pocit, jako by se všichni dívali jen na mě. Ale zase na druhou stranu, aspoň jsem nedělal ostudu a musím říct, že hlavně účes se mu moc povedl.
Ale pak se v autě předvedl, když hned za tepla Nathanovi řekl, co mě napadlo.
Napřed jsem se nafoukl, a pak myslel, že vyskočím za jízdy z auta.
„Ne-nechci nikoho obtěžovat," zamumlal jsem a cítil, jak mi rudnou tváře. „Jen… No, udělali jste toho pór nás dost… A tak mě napadlo… Moc… Moc rád bych to udělal… Ale nechci se vnucovat nebo tak něco…"
Vydoloval jsem to ještě ze sebe a byl rád, když jsme nakonec zastavili u jedné menší restaurace se zahrádkou, a já málem vypadl z auta, jak se mi nervozitou zapletly nohy pod sebe. Ještě že mě Ruan zachytil…
Jakmile jsme ale vešli dovnitř, rázem jsem na všechno zapomněl. Bylo to dokonalé, a kdybych mohl, hned si to vyfotím a pošlu Giannimu.
Stůl jsme měli připravený kousek bokem, abysme měli soukromí a nebyli hned na ráně, když někdo vejde dovnitř. Přesto mi neuniklo, jak se Ruan rozhlíží, a pak si sedl tak, aby měl co největší přehled.
Byl jsem z toho div živý, takže jsem skoro i přeslechl servírku, která k našemu stolu přišla. A kdyby do mě Chris nedrcnul, asi bych si vykroutil krk, jak jsem se po všem ohlížel.
Nathan
Docela jsem se na večerní výlet do města těšil. A hlavně, když jsme měli společnost tak skvělých lidí.
Je pravda, že jsem se trochu předváděl, když jsem je tahal po celém městě, a potom na Encontro das Águas. Ale vážně to tu mám rád, a rád tohle místo ukazuji druhým.
Když jsme se pak na večer vrátili a šli se nachystat ven, snažil jsem se obléct co nejlépe, abych těm dvěma neudělal ostudu. Ruan si klidně může obléct svůj vojenský stejnokroj, nebo pytel od brambor, a pořád bude hezký. Ale já… Občas mívám pochyby, jestli se Ruanovi pořád líbím…
No, ale když jsem pak viděl Chrise a Liho, měl jsem chuť vběhnout zpátky do našeho pokoje a znovu se převléct a upravit.
Měl jsem pocit, že jsem vedle nich jako strašák do zelí.
A tak jsem nenápadně pozoroval Ruana, jak se tváří on. A když jsem viděl, jak si je prohlíží, a hlavně Liho, začínal jsem zase mírně žárlit…
Věděl jsem, že by mě nepodvedl, ale i tak. Prostě jsem si nedokázal poručit.
A hlavně když pak chytil Liho, který zapackal o své vlastní nohy a málem sletěl na zem.
„Li-Wei,“ konečně jsem se ozval, když jsme si objednali a čekali, až nám to donesou.
Zatím jsme měli na stole pití, tak jsem si hned přitáhl sklenici s džusem a vypil ho skoro celý.
„Nevím, proč pořád tak couváš. Měl by ses víc ozvat. Ono, když řekneš, že něco chceš, a na to couvneš, tak je potom z toho člověk zmatený. A pak to jednoho i přestane bavit. Teda… Omlouvám se, ale neumím mluvit obaleně a opatrně. A to jsem zase já. Ale jsi fajn kluk, jen by ses měl umět víc ozvat. Je mi vcelku jedno, jestli jsi měl nějaké špatné zkušenosti. Teď je teď, a minulost nechej spát. Ale víš, co se říká. Co tě nezabije, to tě posílí. Tak se ničeho neboj a řekni si, co chceš, a když budeš mít nějaké pochybnosti, tak si na ně pomysli jen v duchu.“
No, možná jsem to trochu přehnal, možná jsem měl na něho jít jemněji, ale vážně to jinak neumím. Nejen moje geny, ale i život tady, a hlavně zkušenosti s Julianem mě mnohému naučily.
Ale když jsem viděl, jak se Li-Wei tváří, vyskočil jsem ze židle, přešel k němu, vytáhl ho na nohy a pevně ho objal. Dal jsem mu pořádné pusy na tvář, a pak se na něho omluvně usmál.
„Myslím to dobře, jen to prostě neumím jinak říct, tak se nezlob, ano?“ pohladil jsem ho ještě po tváři. „Ale rozhodně popřemýšlej o tom, co jsem ti řekl, protože je to pravda.“
Li-Wei
Sotva jsem si vzal sklenici, že se napiju, spustil na mě Nathan.
Zamrzelo mě to.
Já vím, že nejsem ideální. Že nejsem jako Chris. Že se nedokážu rozhodnout nebo se bojím něco říct.
Vím, že bych minulost měl nechat být. Všechno tohle vím, ale…
Prostě to nedokážu.
Nejspíš na mě bylo vidět, že mě jeho slova rozhodila, protože najednou vyskočil ze židle, až sebou nejen Ruan škubnul, a vzápětí jsem najednou stál na nohou, Nathan mě pusinkoval a omlouval se mi.
Zatočila se mi hlava a málem to se mnou seklo, protože na tohle jsem byl zvyklý leda od Chrise, Gianniho nebo Xiho. A občas Jadena, když chtěl Chrise nebo Xiho potrápit, a tak mě z ničeho nic čapnul a celého omačkal.
Ale od cizích lidí… Teda skoro cizích…
Zapřel jsem se dlaněmi o jeho hruď, snažil se vydýchat ten nápor, kdy jsem měl pocit, že mi hlava exploduje nejen proto, co udělal, ale i proto, kde to udělal, což mi došlo vzápětí.
Viděl jsem, jak si Ruan založil ruce na hrudi a zvědavě nás pozoroval, jako by čekal, jak daleko tohle zajde, a očividně se tím snad i bavil.
„Já… já… já…" snažil jsem se ze sebe dostat, ale Nathan mi úplně vzal všechen vzduch z plic nejen tím, co řekl, ale i co udělal, a jak mě stále držel.
Musel jsem se o něho na moment zapřít, abych se neporoučel k zemi, a prosebně se zadíval na Chrise.
Chris
Jen jsem vykulil oči, když Nathan spustil.
Vím, že lidé žijící v těchto zemích bývají horkokrevnější, že si neberou servítky, jsou divocí a s ničím se nepářou. Ale i tak mě to vždycky překvapí, když se s něčím takovým setkám.
I Mark je vlastně hispánec, ale ten se kupodivu umí držet zpátky. Ale tohle… Prostě divoká krev…
Po očku jsem se zadíval na Liho, jak snáší ty Nathanovy řeči, a bylo vidět, že je z toho opravdu nesvůj.
Nathan má sice pravdu, ale kdybych mu to řekl já, nejspíš bych to víc zaobalil. Ale jen proto, že Liho znám. Kdyby byl pro mě cizí, asi bych možná reagoval hůř jak Nathan. Ale to bylo…
Už jsem chtěl Nathana zarazit, když on sám si všiml, jak se Li-Wei tváří. Vyskočil na nohy, hned začal Liho objímat a pusovat, a Li byl rudý jak rajče, a skoro mu šla pára z hlavy.
Přestal jsem se mračit a už jsem se usmíval, když jsem to viděl. Jo, tak tohle se nezmění.
Ale když na mě hodil prosebný pohled, musel jsem zasáhnout.
Postavil jsem se a doslova vyrval Liho z Nathanovy náruče.
„Li-Wei je můj, a na něho můžu sahat jen já,“ zašklebil jsem se na Nathana a pevně Liho sevřel v náruči tentokrát já a políbil ho na krk.
Jo, tak trochu jsem si hrál, a trochu víc poškádlil Liho.
Ale, když on je tak roztomilý, když se stydí…
„Nathan to nemyslel zle,“ zašeptal jsem ještě Limu do ucha, než jsem se posadil a stáhnul ho na druhou židli vedle sebe.
„Li-Wei nemá razítko na čele, že je tvůj majetek,“ naklonil se k nám Nathan s úsměvem a uvěznil Liho mezi mnou a sebou. „Ale neboj, já mám svého žárlivce…“ dodal šeptem a nenápadně mrknul k Ruanovi.
Chytl jsem Nathana pod bradou a vlepil jsem mu pusu. Ne polibek, jen pusu. Přilepil jsem se na pár vteřin na jeho rty, a pak ho odstrčil.
„Na Liho nesahat, rozumíš?“ otočil jsem se ještě k Limu a upravil jsem mu vlasy, které po Nathanově útoku měl trochu rozházené.
„Máme tady jídlo,“ odsunul jsem se nakonec, když přicházela servírka s naší objednávkou.
Ruan
Když jsem souhlasil s Nathanem, že večeře je dobrý nápad, netušil jsem, jak moc se nakonec budu bavit. Moc dobře jsem viděl Nathanův pohled na ty dva, když jsme je vyzvedli u jejich pokoje. I to, jak se po očku díval na mě.
Pravda byla, že kdybych neměl Nathana, už dávno bych ty dva balil, nehledě na to, že byli ženatí.
V duchu jsem si říkal, že to od nich bylo bláznovství vydat se sami dva do tak nebezpečné země, ale na druhou stranu i neuvěřitelně odvážné.
Li zase málem zoral zem nosem, když vypadl z auta a já ho na poslední chvíli zachytil.
Jeho manžel musí být neuvěřitelně šťastný muž a zároveň trpělivý.
Když jsme si objednali jídlo a Nathan to na Liho vybalil, jen jsem si v duchu povzdechl.
Zase mu budu muset dělat kázání.
Ale pak jsem se jen díval na to divadlo, jak se vzájemně ocicmávají a přetahují o Liho, a kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby nepřinesla servírka jídlo.
Jako vždy jsem si pochutnal, a bylo vidět, že chutná i Chrisovi a Limu, který si občas něco zamumlal pod nosem čínsky, a každé sousto si prohlížel a vychutnával, jako nějakou skvostnou delikatesu.
Upřímně, na moment jsem se podíval i pod stůl, protože já už byl dávno po jídle a Li to do sebe dál pral a nejspíš se rozhodl vyzkoušet celé menu téhle restaurace.
Chápal jsem, že pro Liho, jako kuchaře, musí být tohle něco nového a možná i fascinujícího. Vždyť už jen to, že většina restaurací tady byla typu churrascaria, kde se platila jednotná cena a mohli jste sníst, co hrdlo ráčí. Na výběr v takových restauracích bylo většinou z široké nabídky kvalitních mas, zeleniny, ovoce a podobně.
A protože tu byli kluci poprvé a tahle restaurace byla vyhlášená typickými brazilskými jídly, museli ochutnat arroz a feijao, což jsou fazole s rýží, cibulí, česnekem a někdy slaninou. Taky nesmělo rozhodně chybět maso churrasco nebo grelhadas. Kuřecí, vepřové nebo hovězí maso připravované na grilu.
A když do sebe Li nacpal ještě pato no tucupi, museli jsme ho s Nathanem zastavit, aby si nechal místo ještě na dezert, ke kterému jsme objednali téměř národní Brazilské pití, koktejl Caipirin.
Chvilku jsme vydýchávali skvělé jídlo, povídali si jen tak o všem možném, než nám přinesli dezert a pití, kterého se hned Li chopil a ucucnul.
Vzápětí si zase začal něco mumlat a byl tak roztomilý, že jsem měl chuť ho celého sežrat.
Snad i proto jsem se přisunul blíže za Nathana, na kterého jsem se nalepil a natáhl se k Liovi, jehož bradu jsem vzal do prstů a hlavu natočil k sobě.
Palcem jsem přejel po jeho rtech, viděl, jak mu rudnou tváře a zase začíná panikařit, ale tentokrát jsem ho hodlal ještě víc vyprovokovat.
„Nathan tě políbil, Chris tě políbil, co kdybych tě políbil i já?"
Druhou rukou jsem objal Nathana, a s pohledem upřeným do Liho očí ho kousl do krku, tak jak to měl nejraději.
Nathan
Byl dobrý nápad jít do téhle restaurace. I když tu majitel teď nebyl, protože měl práci jinde, přesto nás tu znali dobře, a věděl jsem, že i když tu vaří perfektně, tak kvůli nám se budou ještě víc snažit, aby to bylo víc než dokonalé. A že se kuchař předvedl, nebylo pochyb.
S úsměvem jsem se díval na Liho, jak to do sebe cpe, a nejraději by snědl i to MENU i se složkami.
Ale byl jsem rád. V tu chvíli totiž bylo vidět, že je sám sebou. Že má kuchařinu opravdu rád a podle jeho pohledů by nejraději vběhl do kuchyně restaurace, aby si to tam všechno obhlédl, vysypal spoustu otázek na kuchaře, a nejlépe by si to k tomu i natočil.
Když jsme se konečně dostali k dezertu, odfukoval jsem, ale pořád jsem se s úsměvem díval na Liho. Je pravda, že mi pohled občas sklouznul na tu sponu, s kterou měl sepnuté vlasy. Byla to opravdu krásná věcička, a bylo vidět, že to není levná bižuterie, ale drahá záležitost.
Kdybych byl zloděj, nejspíš bych mu ji už stáhnul z vlasů.
„Hej,“ vzdychnul jsem, když se na mě najednou Ruan nalepil a kousnul mě do krku, zatímco přese mne držel Liho za bradu.
Loktem jsem Ruana dloubnul do žeber, až se musel kousek odtáhnout, ale sám jsem se naklonil, popadl Liho za zátylek a přitáhl si ho k sobě blíž.
„Tvůj manžel je ten největší šťastlivec. Jsi opravdu nádherný, Li,“ řekl jsem polohlasně a znovu mu dal pusu na tvář.
Přitom jsem mu však stáhl sponu z vlasů, a druhou rukou jsem mu uvolněné prameny protáhl mezi prsty.
„Máš nádherné vlasy, a promiň, ale chtěl jsem se na tu sponu podívat blíž, je opravdu moc krásná,“ ještě jednou jsem mu pohrábnul vlasy a usmál se na Chrise, který už měl zase stažené obočí, a už moji ruku odstrkoval a přitáhl si Liho k sobě.
Opřel jsem se lokty o stůl, naklonil se, abych jim byl co nejblíže, a začal si prohlížet sponu.
„Je to vážně krásná práce, odkud ji máš, Li? Prozradíš mi to?“ ještě víc jsem se k němu přisunul, až jsem byl na něm doslova nalepený bokem a otíral se tváří o jeho ucho.
Li-Wei
Když jsme se dostali k jídlu, všechno ostatní šlo kolem mě.
Bylo to naprosto fantastické, a já nevěděl, co mám zpracovávat dřív, jestli vůni, chutě, celkový dojem, nebo schopnost zkombinovat téměř nemožné.
V duchu jsem si dělal poznámky a snažil se všechno si zapamatovat, a nejraději bych si popovídal osobně s kuchařem, ale to bylo nemožné.
Nakonec jsem se propracoval až k dezertu a nápoji, který byl taktéž neuvěřitelný.
Málem jsem i zapomněl na to, kdo se mnou u stolu sedí, ale Ruan se vzápětí přihlásil sám, a nejen on.
Jen jsem zafňukal, když mě Nathan zase pozlobil, a pak mi sebral sponu z vlasů.
Neumím reagovat na blízkost. A zvláště ne takovou.
„Vrať mi ji, prosím," zafňukal se a natáhl se po Nathanově ruce. „Je to dárek… speciální…"
Nathan byl tak blízko. A ne, jen on.
Hlava se mi točila, nedokázal jsem si v ní urovnat jedinou myšlenku a nevěděl jsem, co dělat.
„Chri… Chrisi…" zaúpěl jsem a pootočil hlavu, ale tím jsem se jen víc vystavil Nathanovi a měl, co dělat, abych se neskácel pod stůl.
Z druhé strany jsem ucítil, jak mě někdo mírně zatahal za vlasy, a když jsem se zase otočil, Ruan si s nimi hrál, nalepený zase na Nathanovi, nenápadně mu okusoval a olizoval krk s pohledem upřeným na mě, a jedna jeho ruka zabloudila mezi Nathanovi nohy.
„Líbí se mi dlouhé vlasy," zašeptal ochraptěle, a mě se z jeho hlasu postavily i chloupky, které jsem neměl.
Chmátl jsem po Chrisovi, ale jak jsem byl mimo z těch dvou, neodhadl jsem vzdálenost a moje ruka skončila Chrisovi v klíně.
Nathan
No, moje provokace slavila úspěch. Ruan se na mě doslova nalepil, a brzy jsem měl okousaný skoro celý krk a jeho ruku mezi nohama. Nejraději bych se mu hned tady položil na stůl a nechal se ojet.
Ale když jsem viděl jeho druhou ruku v Liových vlasech…
Měl štěstí, že Li-Wei zpanikařil a skončil v Chrisově klíně, jinak bych ho do té ruky rafnul.
Natáhl jsem se a vytáhl Liho zpátky, aby se mohl posadit bez dalších karambolů.
Ale malý trest za tu ruku ve vlasech, si Ruan zaslouží.
„Vrátím ti ji za malou pusu. Ne, polibek, jen pusu. Přátelskou, na rty, Li-Wei,“ naklonil jsem se k němu, až se naše nosy skoro dotýkaly.
„Omlouvám se, ale líbí se mi, jak se červenáš. Malá pusa, a pak už tě přestanu zlobit. Nerad bych to celé pokazil, co říkáš?“ zvedl jsem ruku se sponou tak, abych zabránil Chrisovi zase Liho stáhnout k sobě.
Když jsem na něho mrknul… No, i když je taky trochu svérázný, přesto se i on mírně červenal.
Bože, ti jsou rozkošní… Oba dva…
„Nebudu vás už zlobit,“ nakonec jsem uznal, že je čas skončit, aby se to nezvrtlo, a oni se nerozzlobili ještě víc.
Chytl jsem Liho za ruku, vložil jsem do ní jeho sponu, ale malinkou pusu jsem si stejně neodpustil.
Otočil jsem se k Ruanovi, a abych ho uklidnil, věnoval jsem mu pořádný polibek, hodný pornoherce.
„Myslím, že bychom se mohli posunout dál, chtěl jsem vám ukázat noční živ-“
Zarazil jsem se a zadíval k barovému pultu.
„Jdeme!“ rozkázal jsem, aniž bych cokoliv řekl dalšího, hodil jsem na stůl bankovky převyšující cenu večeře a už jsem vstával.
Chtěl jsem odejít, bez nějakých problémů. Ale nejspíš mi nebylo přáno.
Julian se k nám otočil a s velkým úsměvem se k nám blížil, s nějakým mladým klukem, kterého si vedl s rukou kolem jeho pasu, a s Blainem, který mu byl v patách, jako obvykle…
„Jdeme, a nechci žádné problémy,“ zavrčel jsem, a ještě se otočil na Ruana, aby pochopil, že se to týkalo jeho.
Jindy bych se s nimi pustil do slovní přestřelky, ale teď, když tu byli Chris a Li-Wei jsem chtěl vypadnout co nejdříve a co nejdál od těch dvou.
Li-Wei
Nechápu, proč mě tak trápí.
Ale naštěstí se zdálo, že Nathan nakonec usoudil, že mě zlobil až moc dlouho, a i když si vyžádal ještě pusu, nakonec mě nechal.
Jen jsem doufal, že se tohle nedozví Xi. Ale nepřekvapilo by mě, kdyby to Chris pověděl Jadenovi a ten to za tepla vyslepičil Ximu.
Jak už jsem poznal, větší drbny než Jadena, snad není, zvláště, co se týče sexu a vztahů.
Kdykoliv může někoho pozlobit, tak to udělá a nejčastěji jsem jeho terčem já nebo Chris.
Nechal jsem Chrise, ať mi upraví vlasy a už se chtěl napít, když Nathan najednou změnil postoj, až jsem se lekl, co se stalo, a vstal.
Překvapeně jsem zamrkal a otočil se na Chrise, ale to už Nathan znovu rozkázal, že máme jít, a v tu chvíli jsem si všiml třech mužů, mířících k našemu stolu.
Ten jeden mi přišel povědomý, ale honem jsem ho nedokázal zařadit. Připadal mi smutný, jako by ztratil chuť do života a bylo mi ho líto.
Ale ti druzí dva…
Instinktivně jsem couvnul přilepil se na Chrise a rozklepal se jako ratlík.
Ten jeden… ten jeden měl pohled jako Zhuang…
„Dlouho jsme se neviděli, Nathe!" usmál se ten nejstarší z nich a zatvářil se jako Nathanův přítel, ale pohled na Ruana a Nathana mi říkal opak.
„Co tu chceš, Juliane?" zavrčel Ruan a postavil se před Nathana, aby ho zaštítil.
„To samé, co vy," zasmál se ten chlap a zadíval se na mě.
A pak, aniž bych to postřehl, najednou stál u mě, sevřel mi paži, vytrhl mě z Chrisovi náruče a škubnul se mnou z dosahu Nathana i Ruana.
„Pěkná děvka. Jen, co je pravda. Tiras Killian už ti nestačí?" zasyčel mi ten muž do tváře a natiskl na sebe.
Viděl jsem, jak se Ruan zasekl s Blainem a Nathanem. A v ten moment, i přesto, že jsem sotva dýchal, že jsem byl zkoprnělý strachem a nedokázal se ani pohnout, jsem si vzpomněl.
„Efraim Morgan…" zašeptal jsem a nevěřícně vytřeštil oči.
Takže tenhle muž je…
I když nám s Chrisem kluci neřekli podrobnosti případu, na kterém pracovali, přece jen jsme z nich, hlavně Chris, něco vytáhli. Věděli jsme tak, kdo je Efraim Morgan, a taky Morgan Sulliven…
„Chrisi!" vykřikl jsem, až mi přeskočil hlas. „To je Efraim! To je-"
Víc jsem ale říct nestihl.
Místo toho jsem vykřikl bolestí, a do očí mi vyhrkly slzy, když mě ten muž hrubě potahal za vlasy, až jsem myslel, že mě skalpuje, a pak mi vlepil facku.
„Jdeme, Blaine!" zaslechl jsem, když jsem dopadal na zem a ve chvíli, kdy mě vlasy polechtaly na tváři, mi došlo, že mi ten muž sebral Chrisovu sponu.
Chris
Byl jsem rád, když Nathan ustoupil. Bylo vidět, že i když si dělal z Liho srandu a rád ho provokoval, přesto nechtěl jít až do extrému a raději to ukončil.
Už jsme se chystali, že půjdeme, když se Nathanův postoj náhle změnil.
Jeho dobrosrdečná povaha byla ta tam, a najednou byl úplně jiný. Prvně jsem z toho byl v šoku a přemýšlel jsem, jestli jsme ho něčím nenaštvali, ale když jsem se na něho pozorně podíval, a pak se otočil tam, kde se podíval i Ruan…
Hned mi bylo jasné, že my nejsme příčinou. I Ruanovy rysy okamžitě ztvrdly.
Začínal jsem mít obavy, co bude. Ale nestačil jsem ani pomyslet na to, kdo jsou ti muži, když najednou jeden z nich popadl Liho a vytáhl ho na nohy. Nestihl jsem ho ani zachytit.
Už jsem se hrabal z poza stolu, i Nathan už chtěl po něm skočit, ale ten druhý muž mu zastoupil cestu.
Ruan okamžitě zareagoval a zablokoval je, ale ani jeden se nemohli dostat k Liovi.
Kromě mě.
Jenže se to sehrálo všechno tak strašně rychle, že jsem jen stihl zachytit Liho, aby nespadl na zem.
Cítil jsem, jak se třese, a je z toho všeho v šoku.
Okamžitě se k nám seběhl personál, hosté byli v šoku, někteří však vypadali, že se vlastně nic nestalo.
„Znáte Tira? Je ta-“ najednou vykřikl ten nejmladší z nich.
Ale víc nestihl, protože ho ten, co udeřil Liho, popadl za krk, a hned ho táhl ven.
„Počkejte tady!“ vyhrknul Nathan, a už ho nebylo, jak rychle se rozběhl za těmi třemi.
Ruan jen zakurvoval a rozběhl se za nimi…
„Jsi v pořádku, Li?“ zeptal jsem se roztřeseným hlasem.
Už podruhé jsem zalitoval, že jsem ho přemluvil k tomu, aby sem jel. Měl jsem se na to vykašlat.
„Zavolám Jadenovi, aby věděl, že jsme tady. Nechci, aby se ti něco stalo. Mrzí mě, že jsem tě přemluvil, abys sem jel. Omlouvám se,“ mumlal jsem nešťastně, zatímco jsem Limu přikládal na pusu led zabalený v utěrce, co nám donesla servírka.
Li-Wei
Přes slzy jsem skoro ani neviděl.
Jen jsem na poslední chvíli vnímal, jak mě Chris uchránil před pádem na zem.
„Mrzí… mrzí mě to…" rozbrečel jsem se ještě víc, když se Chris začal omlouvat. Po-pokaždé to poka-pokazím… ne-neomlouvej se… prosím… Chrisi…"
Vzlykal jsem, zničený nejen z toho, co se zase stalo, že jsem zkazil pěkný večer, ale i proto, že jsem přišel o důležitý dárek.
Posadil jsem se, opřel si čelo o Chrisovo rameno a nedokázal zastavit slzy.
„Vzal… vzal mi ji… tvoji sponu… vzal mi ji… vzal ji… jsem… naprosto k ničemu…"
Myslím, že jsem neměl daleko k hysterii, ale v tu chvíli mě někdo popadl do náruče a já zaslechl Nathanův a Ruanův hlas.
Omlouval jsem se celou cestu, až do hotelu. Ale už jsem aspoň přestal brečet a trochu se uklidnil.
Nejen na Ruanovi byla vidět naštvanost a vztek.
„Tohle se nemělo stát. Jsi v pořádku?" promluvil konečně Ruan, když mě položil na pohovku v jejich pokoji.
„Nic… Nic mi není," zašeptal jsem. Jen… on… něco mi sebral a já…"
Musel jsem hodně zamrkat, abych zase nezačal brečet.
Ta spona byla pro mě strašně důležitá. A já si nedokázal představit, co teď budu dělat.
Když nám hotelová služba přinesla pití a Ruan mi podal prášek na uklidnění, někam s Nathanem odešel, a já si vzpomněl na Chrisova slova.
„Prosím, nevolej klukům. Prosím, Chrisi! Vrátíme se zpátky domů a počkáme na ně. Nebo… nebo se ubytujeme v některém z okolních měst… nebo nevím… něco vymyslíme…"
Začal jsem vymýšlet blbosti, i když mi bylo jasné, že nic z toho bysme stejně asi neudělali.
Chris
Ne, jen Li, ale i já byl úplně v prdeli. Ale z jiného důvodu. Kašlal jsem na sponu, i když vím, jak ji měl Li rád. Klidně mu vyrobím novou. Spíš jsem byl v prdeli z toho, jak jsem nepoučitelný idiot.
Ohrozil jsem Liho tím, že jsem ho vzal sem do Brazílie, kde na něho už podruhé někdo zaútočil.
A i když tentokrát nehrozilo, že by ho unesli, přesto mu ublížili, a mě to bolelo snad víc než jeho samotného.
Byl jsem rád, když se Nathan s Ruanem vrátili. Oddychl jsem si i kvůli tomu, že se jim nic nestalo, že se neservali. I když jsou s tou jejich divokostí na tyhle věci nejspíš zvyklí.
Ale Li a ani já nejsme, a oba to neseme dost špatně, i když Li hůře, a já se naučil některé věci nedávat najevo.
Když jsme se vrátili na hotel, oddychl jsem si. Klukům jsem nic nevyčítal, ale bylo vidět, jak je to celé štve. Hlavně Nathana, kterého to asi mrzelo víc. Nebo to Ruan uměl taky dobře skrývat.
Když odešli, posadil jsem se k Limu a položil jsem si jeho hlavu na klín. Začal jsem se probírat jeho vlasy a snažil se, aby se uklidnil.
„Já vím, jak jsi tu sponu měl rád, Li. Ale důležitější než spona, jsi ty. Hlavně že se tobě nic víc nestalo. Už ta facka, kterou jsi dostal, mě mrzí. A víš… Nejspíš jsi měl pravdu. Ten kluk… Opravdu vypadal jako ten Tirasův Efraim. A hlavně nevypadal, že by tu byl dobrovolně. Myslím si, že bychom vážně měli klukům zavolat, ale nechám to zatím být, ano?“ sklonil jsem se a políbil Liho na čelo.
„Omlouvám se, opravdu se omlouvám, že jsem tě přemluvil sem letět se mnou.“
Vážně mi to bylo líto…
Ale Li neodpovídal. Nejspíš neví, co říct. Pozorněji jsem se na něho zadíval, a v další vteřině mi bylo jasné, proč neodpovídá.
Li-Wei usnul.
Opatrně jsem ho podebral, vysoukal se z pod něho a pak ho opatrně i uložil zpátky a přikryl ho dekou.
Jo, říkal jsem, že nebudu volat. Ale… Tohle nepočká. Víme… viděli jsme něco, co by kluci měli vědět. Právě kvůli tomu jsou tady. Možná na Efraima ještě nenarazili, protože je to hodně velké a lidnaté město. Ale mohlo by je to kousek posunout, a hlavně bude Tiras vědět, že je Efraim na živu, a podle toho, co jsem viděl, tu rozhodně není dobrovolně. A taky… Ta jeho otázka, kde je Tir, než ho přerušil ten chlap, když ho popadl za krk a táhl ho ven…
Jen jsem mohl doufat, že ho nezabije, protože bylo vidět, že jeho povýšenecký úsměv v tu chvíli zmizel a vypadal dost nasraně.
Zkontroloval jsem ještě jednou Liho, a pak jsem přešel dál od něho, vytáhl telefon a vytočil číslo na Jadena. Doufal jsem, že mě nezabije hned přes telefon…
Má právo se na mě zlobit.
„Jady?“ ozval jsem se opatrně, jen co mi zvedl telefon. „Jady, potřeboval bych s tebou nutně mluvit. Osobně, ne přes telefon. Víš… Víš, já a Li-Wei…. No… jsme v Manausu…“
Byla ve mně malá dušička. Skoro jsem nedýchal, i když muselo být slyšet, že mám strachy roztřesený hlas.
Opravdu jsem se bál, jak Jaden zareaguje. Bál jsem se jako malý kluk, co rozbil okno…