Li-Wei
Nejspíš, kdyby nebylo hotelové služby, asi bych spal, kdo ví, do kdy.
Zpočátku jsem teda netušil, která bije, když mě Chris začal budit, nedokázal jsem si to v hlavě srovnat, zmateně se rozhlížel kolem, a kdyby se mnou nebyl Chris, asi už panikařím, než mi to pomalu začalo všechno docházet.
„Pro-promiň…" vytáhl jsem se peřinu až pod oči a zadíval se na Chrise, když mi došlo, jak jsem si na něm včera ve vířivce ustlal.
Docela mě zarazilo, že jsem v posteli a už si vybavoval všechny ty nejhorší scénáře, kdy mě všichni vidí nahatého a nesou mě do ložnice, ale mou paniku naštěstí zastavil Chris, když mi řekl, že mě sem přenesl jeden z těch dvou, na které jsme už dvakrát narazili.
A prý jsem měl oblečený župan.
Oddechl jsem si, a pak se konečně vymotal z peřin, abych ze sebe udělal člověka, mohli jsme se nasnídat, a pak pomalu vyrazit na druhou schůzku, která byla tentokrát v jedné restauraci ve městě.
Nebylo to zase tak daleko, takže jsme se s Chrisem domluvili, že to zvládneme pěšky, projdeme se, podíváme po okolí, a kdyžtak si na zpátky vezmeme taxi.
Nebo si zavoláme hotelový odvoz.
Sice mi chvilku trvalo, že jsem si vybral něco, v čem bych se neupekl a zároveň nepůsobil lacině a neudělal Chrisovi ostudu, a pak jsme se vydali do hotelové restaurace na snídani, abysme si to zbytečně nenechali nosit na pokoj.
Restaurace naštěstí byla poloprázdná, ale u jednoho stolu u okna seděli ti dva, a já se málem natáhl, jak mě zase polilo horko a vybavil jsem si svoje včerejší trapasy.
Naštěstí mě zase zachránil Chris.
Musím se sebrat a přestat blbnout. Uklidnit se a nepoutat na sebe zbytečně pozornost.
Snídani, která sestávala z rautu, jsem nechal vybrat Chrise, protože s mým štěstím, bych buď zahučel do fontány s čokoládou nebo se jakýmkoliv způsobem přerazil, nebo by jídlo skončilo všude jinde jen ne na talíři.
Věřil jsem Chrisovi, co se chutí týkalo, ostatně, měl jsem tu čest s ním už několikrát i vařit, a vím, jak se zlepšil. A, i když některé kombinace, co přinesl, byly… vskutku zajímavé, přesto jsem se dosytosti najedl a moc mi chutnalo.
Chris
Limu jsem ještě sundal župan a plavky, a natáhl mu lehké kraťasy na spaní a pak ho přikryl.
Zkontroloval jsem teplotu, a pro jistotu o něco malinko přidal, abychom do rána neměli rýmu, a nedělal nám problém přechod z chladu do horka a obráceně.
Pak jsem si nechal donést večeři, znovu zkusil neúspěšně Liho probudit, a nakonec jsem večeřel sám a u toho pracoval. Ještě jednou jsem se spojil s Jefersonem, který mi poslal informace k té společnosti z dneška. Bylo mezi spoluvlastníky jedno jméno, které mě zaujalo, ale zaboha jsem si nemohl vzpomenout na to, kde jsem ho slyšel.
A dokonce ani Jeferson. Jen prý zjistil, že je to nějaký obchodník právě z Manausu.
Ale já ho někde slyšet musel…
A s tím přemýšlením jsem pak i později ulehl vedle Liho, a taky usnul sotva se má hlava dotkla polštáře.
Druhý den jsem Liho budil asi patnáct minut, než se úplně probral. A musel ho uklidnit, že nic hrozného se nestalo. A nakonec jsme se po další půlhodině oblékli a vyrazili dolů na snídani. Schůzku jsem měl na půl dvanáctou, takže akorát čas se nasnídat, připravit si věci, obléct se a vyrazit.
Tentokrát jsme jeli do města, a tak jsem si znovu vyžádal hotelové auto. Nechtěl jsem jezdit taxíkem…
„Li-Wei, myslím, že bys měl raději teď nosit brýle, nebo na střídačku s čočkami. Nemáš tu Ponga a takhle za chvíli vážně něco zrušíš,“ povzdechl jsem si, když jsem ho zase sbíral ze země.
Spolužití s ním mě nejspíš naučí hodně velké trpělivosti.
Když jsem se usadili, kývnul jsem na ty dva na pozdrav, ale pak už jsem se věnoval snídani a Limu, který by si to zase nejraději zapsal do deníčku, jak mu to chutnalo.
Ale moc dlouho se rozplývat nemohl.
„Li, tohle je poslední schůzka, obleč si něco lehkého, protože musíme do města, ať ti není horko. A pak se tam hned naobědváme. Po obědě se vrátíme sem, a pak už si budeme jen užívat, slibuji,“ instruoval jsem Liho, když jsme se oblékali a já si chystal věci, které jsem si chtěl vzít s sebou.
Do restaurace, ve které jsme měli zamluvený salonek, jsem chtěl přijet s předstihem, už jen proto, abych se aklimatizoval, než začne schůzka. A tak nám zbývalo asi patnáct minut na to se dooblíkat a vyjet, abychom to stihli i s tím městským provozem.
Li-Wei
Docela mě mrzelo, že jsme snídani odbyli tak rychle, ale zase na druhou stranu nebyl všem dnům konec a nejsme tu naposledy.
Přesto jsem si ještě do pusy na cestu strčil malý košíček plněný zeleninovou směsí a sýrem a už si představoval, jak je udělám u Gianniho. Vždycky je dobrá nějaká obměna. Jsou lidé, kteří si pořád chodí na jedno a to samé, ale jsou lidé, kteří mají rádi změnu. A já rád zkoušel nové věci.
Když jsme se vrátili do pokoje, podle Chrisových instrukcí jsem si vybral lehké oblečení a nasadil si čočky, protože jsem si vzal i sluneční brýle.
I když jsem v první chvíli počítal s procházkou, nedošlo mi, že Chris se v obleku a s pracovní taškou asi po městě procházet nebude. Ale nevadilo mi to. Chápal jsem, že sem jede obchodně a musí si udělat svoji práci, a teprve potom se bavit.
Taky jsem mu řekl, ať si s tím nedělá starosti, že to chápu, a prostě, až bude mít čas, tak si užijeme.
Nechali jsme se odvézt hotelovým taxi, bylo to bezpečnější, než si na někoho mávnout jen tak na ulici.
Když jsme vcházeli do restaurace, kde měl Chris zamluvený salonek, měl jsem oči navrch hlavy.
Luxusně zařízená, ale nijak vulgárně nebo násilně přeplácaná, vládla tam docela příjemná atmosféra, hosté měli pohodlí a dost soukromí, aby se nemuseli navzájem překřikovat, a z MENU se mi zatočila hlava.
Naštěstí jsme zatím jen vybrali pití a nějaký předkrm, a když došli ti muži, se kterými měl Chris schůzku, sedl jsem si poslušně bokem, abych mu nezavazel, a on mohl pracovat.
Chris
Docela jsem se už těšil na to, až budu mít i po téhle schůzce. Chtěl jsem se víc věnovat Liovi. Měl jsem čím dál silnější pocit, že se Li necítí moc dobře, že je takový ztracený, ale přemáhá se jen kvůli mně. A já, vzhledem k tomu, že jsem měl nastavený i pracovní mód, jsem se choval trochu přísněji, možná chladněji, odměřeněji, než se k němu normálně chovám.
Ale prostě jsem takový byl, a když jsem byl v pracovním nasazení, muselo být všechno perfektní, nic se nesmělo zapomenout, přehlédnout, nebo, nedej bože, někam přijít pozdě. To jsem nesnášel úplně.
A tak, když jsem viděl, jak si Li pak beze slova odsedl, abych mohl pracovat, přišlo mi to opravdu v ten moment líto.
Jako bych ho od sebe odstrčil…
„Promiňte, hned jsem u vás,“ omluvil jsem se mužům, s kterými jsem měl schůzku.
Přešel jsem k Liovi, na moment jsem si k němu dřepl a chytl ho za ruce.
„Li-Wei, hned jak skončím tuhle schůzku, tak už se budu věnovat jen tobě, ano? Naobědváme se, odvezeme věci do hotelu, a pak se budeme už jenom bavit. Zavoláme klukům, a někde se s nimi sejdeme. Omlouvám se, že musíš tohle přetrpět. Ale už jen takhle hodina, a tím jsem skončil ano? Zatím si něco vyber na jídlo a klidně objednej i pro mne. Najíme se tady v salonku, abychom nemuseli nikam chodit. A rozhodně nepřemýšlej o tom, kolik, co stojí. Můj majetek je větší, než kolik stojí celá tahle restaurace, a já nechci jíst obyčejnou polévku. Je tu MENU i v angličtině a to zvládneš, ano?“
Jemně jsem mu ruce stiskl, vstal jsem, políbil ho na čelo, usmál se a pak se konečně vrátil k pánům, abychom mohli začít pracovat.
Hned jsem se připojil na Jefersona, stejně jako včera, navzájem jsem se představili, a pak už začalo projednávání možné spolupráce s našimi společnostmi.
Ani tentokrát se schůzka neprotáhla. Ale měl jsem z ní o něco lepší pocit než předešlý den. Přesto, když pánové odešli, jsem se ještě s Jefersonem domluvil, že znovu nechá společnost důkladně prověřit. Poprosil jsem ho, aby to předal našim právníkům, aby zjistili o nich co nejvíc, i to, jaké mají číslo bot. Normálně bych poprosil Jadena, ale ten měl teď hodně práce, tak jsem ho s tím nechtěl zatěžovat.
Když jsme domluvili a rozloučili se, uklidil jsem si věci a zvonečkem přivolal obsluhu. Na chvíli jsem se posadil k Limu, než nám připravili stůl, a docela se těšil na to, co vybral na oběd.
A měl jsem se na co těšit.
Li-Wei se tentokrát opravdu nedržel toho, kolik by co mohlo stát, a vybral vážně dobré jídlo. Tak dobré, že jsem měl chuť si ještě jednou přidat.
A moje nálada se o dost zlepšila. Už jsem skoro vůbec nemyslel na práci, věděl jsem, že už nemusím nic zařizovat, protože teď to už bylo na Jefersonovi. Já svou část splnil.
Už jsem se začal víc usmívat, a byl o dost klidnější.
„Auto pro nás má přijet za patnáct minut,“ zadíval jsem se na hodinky, když jsme vyšli před restauraci.
„Zajdeme si zatím na zmrzlinu?“ navrhl jsem Limu a ukázal jsem na druhou stranu přes cestu, kde na kraji parku stál stánek se zmrzlinou a já na ni docela dostal chuť. „A můžeme se tam posadit na lavičku a počkat na auto, Jde z tama vidět na cestu, takže ho nepřehlédneme.“
Li-Wei
Znovu jsem se přesvědčil o tom, jak skvělý přítel Chris je. Překvapeně jsem zamrkal, když ke mně došel a omlouval se mi. Jen jsem zavrtěl hlavou, ale nestačil mu ani odpovědět, a on zase odešel.
A tak, zatímco pracoval, já objednával jídlo a tentokrát se nedržel zpátky.
„Jsi vážně úžasný a já jsem rád, že jsi můj přítel," políbil jsem Chrise rychle na tvář, když jsme zašli mezi stromy a zamířili ke stánku se zmrzlinou.
Po schůzce už to začal být ten Chris, kterého znám, uvolněný a usměvavý. Nejspíš toho má taky hodně, když musí tyhle věci zařizovat a já ho nejspíš ještě zdržoval.
Bylo to takové napjaté, a až teď mi přišlo, že si užijeme to správně volno.
S Xim jsme občas někam na dovolenou jeli, ale nikde ne tak daleko, a nikdy jsem nebyl bez něj, takže to pro mě byla zase nová zkušenost.
„Těším se, až se vrátíme domů a já vyzkouším všechny nové recepty, co mám v hlavě. Chtěl bych toho ještě tolik ochutnat…" brebentil jsem celou cestu až ke stánku a nejspíš bych nezavřel pusu, kdyby se za námi najednou neozvalo zatroubení, až jsem nadskočil.
„Sehnore!" zavolal na nás muž, který vystoupil od spolujezdce a zamával na nás.
Chytl jsem se Chrise za paži a trochu se za něj schoval.
„Pojďte! Pojedeme! Hotelová služba!" zahulákal špatnou angličtinou a v úsměvu ukázal několik vylomených zubů.
Občas jsem byl sice naivní, ale že tohle není hotelová služba mi došlo hned.
„Chris," zafňukal jsem a dostal opravdu strach, když se muž přiblížil až k nám.
„Pojďte," ukázal k autu.
Zavrtěl jsem prudce hlavou a potáhl Chrise pryč.
Na muži bylo vidět, jak začíná ztrácet trpělivost, a z auta dokonce vystoupil i ten druhý.
Poplašeně jsem se rozhlédl kolem, ale nevypadalo to, že by nám chtěl někdo jít pomoct.
„Jdeme!" přikázal ostře ten druhý, který nás došel, popadl mě za paži a škubnul se mnou tak prudce, až jsem dopadl na koleno a rozškubnul Chrisovi rukáv na košili.
„Ne!" zazmítal jsem s sebou, ale muž ne jednoduše popadl a nesl k autu, zatímco ten druhý se věnoval Chrisovi.
„No tak, nemel sebou," řekl ten co mě nesl, docela dobrou angličtinou a docela bolestivě mě zmáčkl. „Patrao Tyrell se s tebou chce setkat. Měl bys být poctěn."
„Neznám žádného Tyrella! Pusťte mě!" vykřikl jsem a snažil se mu vyškubnout, ale marně.
Už jsme byli u auta a otevíral dveře, a já nevěděl ani, co je s Chrisem.
„Chris! Kde je Chris! Chrisi, jsi v pořádku?!" vykřikl jsem hystericky a strachem se mi úplně sevřel žaludek.
„Neječ!" zasyčel na mě ten muž. „Můžeš být poctěn, že si tě patrao Tyrell vybral! Někdo jako ty se bude-"
Co budu jsem se už nedozvěděl, protože muž najednou vyhekl a já skončil na zemi.
Překvapeně jsem zamrkal, roztřeseně se nadechl a jen se díval, jak jeden muž, který mi byl zezadu povědomý právě odtrhává od Chrise toho druhého násilníka.
Chris
Musel jsem obdivovat Liův smysl pro dobré jídlo, protože oběd byl naprosto famózní. Dokonce i obsluha nám pochválila výběr a my nechali pozdravovat kuchaře s velkým díky, a všem jsem zanechal slušné spropitné.
A navíc…
Napjatá atmosféra se uvolnila, a nejen já, ale i Li jsme se začali víc usmívat, byli jsme oba uvolněnější, a tak, když souhlasil se zmrzlinou, rovnou jsme zamířili k tomu stánku.
V jedné ruce jsem nesl pracovní tašku, přes druhou jsem měl přehozené sako, tak bylo na Liovi, aby zmrzlinu koupil, a pak jsme se s ní plánovali usadit na lavičce opodál.
Jenže nám nebylo přáno.
Ještě jsme nedošli ani ke stánku, když se ozvalo zatroubení a nějaký chlap na nás hulákal, že pro nás přijeli z hotelu.
Zasekl jsem se a zadíval se na auto. Jo, luxusní bylo, ale rozhodně mu chyběla jedna důležitá věc…
„Li-Wei, to není, hot-“
Nestihl jsem doříct, že to není hotelové auto. Seběhlo se to tak strašně rychle, že jsem nestihl dokonce ani zareagovat a uskočit, když k nám došel ten chlap.
Li-Wei skončil na zemi, já nad ním s rozervaným rukávem a sakem pod nohama. Jediné, co jsem stihl, bylo ohnat se potom chlapovi taškou. Ale jen jsem ho na moment zabrzdil, a než jsem se stihl znovu rozmáchnout, využít něco z toho, co mě naučil Jaden, už jsem se jen mohl dívat, jak ten druhý popadl Liho a donášel ho do auta.
„Li-Wei!“ zařval jsem a chtěl jsem se za nimi rozběhnout.
Ale zastavil mě silný stisk a ten chlap mě prudce potáhl k sobě.
„Máte domluvenou schůzku u pana Tyrella, takže žádný rozruch a nastupte do a-“
Nedomluvil. V tu samou chvíli ho ode mne někdo oderval, až mi natržený rukáv rozerval úplně, a vzápětí se ten chlap málem skácel k zemi. Na poslední chvíli se ohnal, a když se trochu uvolnil, rozběhl se k autu, do kterého naskočil.
„Li-Wei!“ zakřičel jsem a rozběhl se tam taky. „Li!“
Auto se prudce rozjelo, a ještě za jízdy ten druhý zavíral dveře. Ale mě teď víc zajímalo, co je s Liem, který ležel na zemi.
Doběhl jsem k němu, na zem dopadla taška a já vedle ní doklekl.
„Li, jsi v pořádku? Li! Prosím, tak řekni něco!“
Nevím, kdo z nás dvou byl více otřesený. Ale když se na mě podíval a něco zamumlal, málem jsem se úlevou rozbrečel.
„Pojďte, pane Florese,“ chytl mě někdo za loket a vytáhl na nohy.
„Děláme tu zbytečný rozruch, a nerad bych něco vysvětloval policii. A nepřemýšlejte, že byste to nahlásil. Policie tady není stejná jako u vás. Jen byste se vystavili většímu nebezpečí.“
Šokovaně jsem pohlédl na toho… no… Corda… Cordoro… Cad…
Nedokázal jsem si teď ani vzpomenout v tom rozrušení na jeho jméno.
Vzal jsem si od něj sako, které mi podával, zvedl jsem tašku, podíval se na Liho, který už byl taky na nohách a podpíral ho ten druhý muž.
Ruan… Jo, na jeho jméno jsem si vzpomněl, protože bylo jednoduché.
„Kam…“ zeptal jsem se strachem, který stále přetrvával.
„Půjdeme ke mně, tahle restaurace je totiž moje. Nebojte, u mě budete v bezpečí…“ ukázal na restauraci, z které jsme před chvílí vyšli.
Li-Wei
Ještě jsem se celý třásl a byl v šoku, když ke mně přiběhl Chris a něco na mě křičel.
Vypadal, že je v pořádku, ale já se ho nestačil na nic ani zeptat, a už nás někdo táhl zase někam pryč.
Jen matně jsem vnímal ten povědomý hlas z letiště a hotelu, který říkal, že to bude dobré.
Až teprve, když hluk kolem nás zcela ustal a já přes slzy viděl, že jsme znovu v tom samém salonku, kde jsme obědvali, doslova jsem se pověsil Chrisovi kolem krku.
„Jsi v… v pořádku?" zavzlykal jsem. „Hrozně jsem se… bál… myslel jsem… není ti nic?"
Kousek jsem se od něj odtáhl a začal ho prohlížet, jestli mu nic není.
Už dlouho jsem neměl takový strach jako teď.
„Posaďte se, oba dva. Nathan si tady něco jen vyřeší, a pak vás odvezeme do hotelu," ozvalo se za mnou, až jsem s výkřikem nadskočil a hned se přitiskl na Chrise.
„Co chcete?" zaječel jsem trochu hystericky, jak jsem byl s nervama v háji, jako bych si až teď uvědomil, že je tu někdo další s námi.
V první chvíli jsem nebyl schopný rozeznat, kdo je vlastně přítel a kdo nepřítel.
Už jsem chtěl začít panikařit, když se mi najednou zatočila hlava a já cítil, jak se mi podlamují kolena.
Chris
Sako jsem si přehodil přes roztržený rukáv košile, a už bez řečí jsem s ostatními přešel cestu a zamířil do restaurace.
Hned nás zavedli do salónku, kde jsem předtím měl schůzku a kde jsme obědvali.
Odložil jsem tašku a sako, ale v tu chvíli mi na krku visel Li-Wei.
„Li!“ už jsem na něho trochu křiknul, aby se uklidnil. „Měl by se starat v první řadě o sebe.“
Ale v tu chvíli zaječel znovu, když Ruan promluvil a znovu na mě visel.
Tak, tak jsem ho zachytil, když se však začal sunout k zemi.
Byl jsem rád, když Ruan přiskočil a pomohl mi s ním. Uložili jsme ho na sedačku a já hned kontroloval, jestli je v bezvědomí, nebo co s ním vlastně je.
„Nejspíš by potřeboval k lékaři,“ konečně jsem roztřeseně promluvil, když Li otevřel oči a poplašeně se na nás podíval.
„Li-Wei má špatné oči, a každý stres, nebo úraz hlavy by mu mohl oči ještě víc poškodit,“ dodal jsem na vysvětlení.
„Pojedeme do hotelu a zavoláme hotelového lékaře. Nemusíte se bát. Zčásti jsou to Nathanovi zaměstnanci. Ten hotel z poloviny vlastní a nějakou chvíli se snaží odkoupit druhou část vlastnictví, jen… no, je to trochu komplikované, ale tím vás nebudu zatěžovat,“ zvedl se Ruan, když se Li začal probírat.
Přešel k servírovacímu stolku a do sklenice nalil vodu, kterou Limu hned podal, aby se napil.
Vrátil se pak ke dveřím, a vykouknul ven. Chvíli se rozhlížel a já u něho pocítil náznak nervozity, jako by měl obavy, že se něco stane.
„Jsem tady,“ ozval se z chodby hlas a bylo vidět, že si Ruan oddychl.
„My… Děkujeme za pomoc. Vůbec netuším, co ti dva byli zač. Mluvili o nějakém Tyrellovi, prý s ním máme nějakou schůzku, ale to je nesmysl. Nikoho takového neznám. Nejspíš si to ti dva vymysleli a chtěli nás okrást. I když… Nikdo z luxusního auta by neokradl jen tak někoho na ulici,“ zamyslel jsem se nakonec, a vzápětí mě polilo horko, když mi došlo, co to mělo nejspíš znamenat.
„Li, jak se vrátíme na hotel, tak hned zavoláme klukům,“ otočil jsem se k Limu a pomohl mu se usadit.
„Teda našim manželům,“ dodal jsem na vysvětlenou pro ty dva.
„V pořádku, a jestli se cítíte lépe, můžeme jet do hotelu. Čím dříve tam budeme, tím dříve můžeme tady mladého pána nechat prohlédnout lékařem. Vzadu za restaurací na soukromém parkovišti už mám připravené auto,“ ukázal nám majitel ke dveřím.
Mrknul jsem na Liho, jestli to zvládne. Ale lepší teď než to zdržovat. V hotelu si může lehnout.
Vstal jsem, oblékl si sako, aby nebyl vidět ten roztržený rukáv, trochu jsem se oprášil, a pak jsem pomohl na nohy i Limu a pomohl mu upravit oblečení.
„Bude to v pořádku, Li, neboj se. Myslím, že jim můžeme věřit,“ řekl jsem tiše, i když mi bylo jasné, že mě slyší i oni dva. „Hned jak budeme v hotelu, tak zavoláme Ximu a Jadenovi, a dneska už nikam nepůjdeme, a odpočineme si, ano?“
Li-Wei
Byl jsem chvilku úplně mimo. Nejspíš kdyby se mnou nebyl Chris, už dávno by mě nejspíš křísili, protože bych to neustál.
Ale Chrisův starostlivý, a přesto rozhodný hlas mě trochu probral, a když jsme šli pak k autu těch dvou, dokázal jsem jít aspoň po svých.
A i když Chris řekl, že jim můžeme věřit, křečovitě jsem se ho držel, dokud jsme nedorazili do hotelu.
„Tady. Celé tohle patro je naše. A vzhledem k tomu, že už Tyrell ví, kde bydlíte, by bylo lepší se přestěhovat sem, kde na vás můžeme s Nathanem víc dohlížet. Teda… spíš já, protože občas musím hlídat i jeho," zamračil se ten vyšší, myslím Ruan se jmenoval, a zadíval se na toho menšího.
Chvilku jsem přeskakoval pohledem z jednoho na druhého, jako bych se až teď probudil a došlo mi, kdo jsou a kde jsme.
„Pojď. Lehni si, zavolám hotelového doktora. Nemusíš se bát, Nathan mu věří. A pak si promluvíme. Nevím sice, co přesně máte v tomhle městě v plánu, ale zaměřil se na vás ten nejnebezpečnější a nehorší člověk vůbec. Můžete být rádi, že ještě žijete. Nebo možná hůř. Ti první dva, se kterými jste měli schůzku, byli od něj. V tomhle městě si musíte dávat pozor na všechno. Tyrell rád sbírá pěkné chlapce do své sbírky, aby z nich udělal své dě- Au! Nathane!" zaprskal, když ho ten Nathan přerušil dloubancem do žeber, až se zkroutil.
„Neděs je, prosím tě. Omlouvám se za něj. Chová se jako tvrďák, ale jen proto, aby udělal dojem," usmál se ten Nathan, načež pro změnu vyjekl on, když ho Ruan pleskl po zadku a něco zahudroval portugalsky, čemuž jsem nerozuměl.
Ale takhle výměna názorů, jejich chování i vystupování, mě trochu uklidnilo, i přesto, co Ruan říkal.
Otřásl jsem se, když se mi zase vybavil Zhuang.
„My-myslím, že budu v pořádku," špitl jsem. „Nemusíte volat doktora. Jen si trochu odpočinu a bude to lepší. Opravdu. Ale poprosil bych o trochu vody a koupelnu."
Zrudl jsem, a když nás Ruan odvedl do koupelny, a pak nechal s Chrisem o samotě, s povzdechem jsem dosedl na stoličku, co tam byla.
„Asi… asi bych Ximu nevolal. Jaden nás zabije, až zjistí, co se stalo. Po-počkal bych. Ale jak chceš. Ruan a Nathan… vy-vypadají, že se jim dá věřit, ale nevím… nevím pořádně, ani co se tu děje… ty znáš toho Tyrella? Vždyť jsme sotva přiletěli, tak jak se na nás mohl zaměřit?"
Zavrtěl jsem hlavou, rozpustil si cop, abych z něj mohl vyčesat nečistoty a nechal si od Chrise vytáhnout čočky, protože mě docela pálily oči.
Chris
Pořád jsem cítil mírné napětí, když jsme seděli v autě a mířili do hotelu. Oddychl jsem si teprve ve chvíli, kdy jsme zaparkovali v podzemním soukromém parkovišti a vyjeli nahoru.
V prostorách hotelu jsem se už cítil o dost bezpečněji a jistěji. I když, i tady se může cokoliv stát…
Když jsme vešli do jednoho z prostorných pokojů na patře, bylo tu absolutní ticho, jak tu zřejmě opravdu nikdo jiný kromě Cardosy a Barrosy nebydlel.
No, dokonce jsem si vzpomněl už i na jejich jména.
Li-Wei se jako obvykle zachoval strašně statečně ve chvíli, kdy se to moc nehodilo. Zamračil jsem se, když odmítl lékaře. Ale ve chvíli, kdy požádal o koupelnu, a Cardosa nás nasměroval, došla mi jedna věc. Mluvil anglicky…
Mírně jsem se zamračil, ale raději mlčel. Nemám rád, když si ze mě někdo dělá dobrý den…
V koupelně jsem pomohl Limu vyndat čočky. Vždycky s sebou nosí krabičku s roztokem, a tak nebyl problém. Opláchl si obličej, a pak si začal rozlétat cop.
Já jsem si umyl taky ruce a obličej a zamračil se na roztrženou košili. Tenhle oblek si tady už nebudu moct obléct, protože se k němu jiná košile nehodí.
No, ale věcí mám dost…
„Měli bychom jít raději vedle,“ povytáhl jsem obočí, když si Li-Wei suverénně vzal z poličky kartáč na vlasy a chtěl se začít česat. „A máš pravdu. Zatím klukům volat nebudeme, počkáme chvíli.“
Počkal jsem, až se Li zvedne, a pak jsme společně vyšli z koupelny. Rukávy u košile jsem si zahnul k loktům, aby mě ten roztržený rukáv zbytečně nerozčiloval, a pak jsem vzal Limu z ruky kartáč na vlasy.
„Posaď se, Li-Wei,“ řekl jsem mu čínsky a po očku se podíval na ty dva.
Ruan povytáhl obočí a Nathan se mírně pousmál. Jo, nejspíš to pochopil. A já byl rád, že mě Li-Wei naučil pár základních slov a frází v jeho rodném jazyce.
„Netušil jsem, že umíte čínsky, pane Florese,“ posadil se Nathan na druhou židli a s úsměvem nás pozoroval.
„A já netušil, že umíte anglicky,“ odpověděl jsem mu svou dokonalou francouzštinou.
Když se pousmál, bylo mi jasné, že umí u tuhle řeč.
„A omlouvám se, že jsme si bez dovolení půjčili kartáč na vlasy, koupím vám nový,“ ještě jsem dodal francouzsky, aby se Li necítil špatně, že si vzal něco od nich a nezeptal se. Nejspíš mu to v rozčílení nedošlo.
„To je v pořádku, a nový mi kupovat nemusíte,“ nakonec Nathan odpověděl taky franouzsky a vzápětí přešel na angličtinu, aby nám rozuměl i Li-Wei.
„Je mi líto, co se vám přihodilo, a budu rád, když zůstanete na nějakou chvíli mými hosty. Nechal bych vám připravit vedlejší apartmá, a byl bych rád, kdybyste nechal peněženku schovanou, pane Florese. Vlastně… pokud by vám nevadilo… říkejte nám jménem, já jsem Nathan a můj přítel se jmenuje Ruan. A byl bych raději, kdybyste mi tykal, protože se pak cítím moc staře, když mi někdo vyká,“ natáhl ke mně Nathan ruku.
„Já jsem Chris a tykání mi nevadí, Nathane,“ přijal jsem ruku a pevně ji stiskl. „A co se týká Li-Weie, to záleží na něm…“
Li-Wei
Když jsme přešli zpátky do pokoje a Chris mi začal česat vlasy, chvilku jsem nevěděl, která bije, když se začal bavit s tím druhým mužem, ale když mi to vzápětí řekli i anglicky, málem jsem se propadl hanbou.
Jo, v ten moment mi vůbec nedošlo, že nejsem ve své koupelně a beru si něco, co mi nepatří.
„Moc… moc se omlouvám," zamumlal jsem.
Naštěstí to vypadalo, že to Nathan vzal s klidem, a když nám nabídl tykání a Chris to přijal, souhlasil jsem i já.
„A děkuju za záchranu… já…" zadíval jsem se na moment někam do prázdna.
Připomnělo mi to nejen minulost, ale i to, co se stalo Tirasovi a Calebovi.
Abych na to nemyslel a zbytečně se neužíral, zavrtěl jsem prudce hlavou, až jsem si rozhodil vlasy a Chris musel začít česat znovu.
Byl jsem ale rád, že se nakonec rozhodl klukům nevolat.
I když mi bylo jasné, že dřív nebo později to buď Xi nebo Jaden zjistí, a pak nás asi roztrhnou.
Taky jsme Giannimu napsali jen vzkaz, že jedeme na pracovní dovolenou a nic víc, takže pokud se to dostane i k němu, máme další malér. No, ale teď už to zpátky nevrátíme.
Jen mě docela mrzelo, že to pokazilo plány, které jsme s Chrisem na dnešní den měli.
„Nezašli bysme si pak aspoň do bazénu? Budu v pořádku. Vážně. A tentokrát neusnu. Slibuju. Jen, nechci celý den strávit zavřený v pokoji," otočil jsem se na Chrise a prosebně se na něj zadíval.
Nevím, jestli bych dneska zvládl běhat po venku, aniž bych se lekal každého stínu, ale projít si okolí hotelu, zajít si zaplavat, posedět u kávy a zákusku by mě mohlo aspoň trochu přivést na jiné myšlenky.
Taky bych chtěl vyzkoušet další jídla, abych si jich poznamenal co nejvíc a měl potom doma, co zkoušet. Taky tu měli nedaleko prý krásnou botanickou zahradu, a tu bych si taky rád prohlédl.
Ale nezáleželo to samozřejmě, jen na mě.
„Půjdu zařídit čipové karty a klíče, abyste se dostali sem na patro a nemuseli vždy spoléhat jen na nás. Taky zařídím váš přesun do tohoto pokoje a zavolám přece jen Antonia, ať se na vás oba podívá," zabručel Ruan, otočil se na Nathana, řekl mu něco španělsky, z čeho jsem pochopil akorát něco ve smyslu, že snad má být hodný a nezlobit, zatímco bude pryč, a pak odešel.
Chris
Začal jsem Limu česat vlasy, a tak nějak mě tahle činnost i začala uklidňovat.
Že bych si taky nechal narůst dlouhé vlasy? Jak by se asi tvářil na to Jaden…
Zatrnulo ve mně, stáhnul se mi žaludek skoro bolestivě, když jsem si na něho vzpomněl.
Možná jsem mu měl dát vědět, že sem jedu. Možná by mi to zakázal, i když nevím, jestli bych ho poslechl. Ale možná jo…
Ale takhle… Jet sem na tajňačku, bylo docela troufalé. Seřve mě nejen jako manžel, ale jako můj bodyguard. Jo, pořád má smlouvu, i když už dávno jsme manželé a on pracuje jako soukromý detektiv.
Všiml jsem si, že i Li-Wei je celý skleslý. Možná mu to taky běží hlavou a má strach, co z toho bude.
Neměl jsem ho přemlouvat.
Zadíval jsem se na Nathana, který se postavil před nás a zaujatě se díval, jak Limu češu vlasy.
A znovu se mi stáhnul žaludek…
Tak strašně rád bych v tuhle chvíli měl Jadena po boku. Schoval se u něho, klidně se nechal seřvat, ale… cítil bych se bezpečně.
Takhle nemůžu dát najevo ani trochu zaváhání, ne kvůli Limu. Kvůli němu musím být silný a rozhodný. Panikařit můžu, až tu bude Jaden…
„Jo, na bazén bychom jít mohli, snad by se nic nemělo stát,“ zamumlal jsem zamyšleně po delší chvíli.
„Ale máme věci v našem pokoji. Vlastně… Rádi přijmeme přestěhování. Budu se tak cítit bezpečněji, už kvůli Li-Wei. Ale musíme si přestěhovat věci,“ otočil jsem se na Nathana. „A do bazénu… nevadilo by… teda, pokud máte čas, jít pro jistotu s námi? Nevadilo by ti to Li?“ nahnul jsem se přes jeho rameno, abych na něho viděl.
„A… Ale nechci se odhlašovat z pokoje. Už jen kvůli našim manželům, kdyby nás hledali. Máme pokoje stejně zamluvené ještě na další čtyři dny…“ dodal jsem ještě směrem k Nathanovi.
Nathan se na mě podíval, pak mrknul na hodinky a pak zase na mě.
„Ruanovi to bude trvat asi ještě tak deset, patnáct minut, než všechno zařídí a vrátí se. Tak můžeme jít do vašeho apartmá a přestěhujeme věci do vedlejšího, kde budete bydlet,“ ukázal rukou na stěnu, za kterou nejspíš byl náš nový pokoj. „A do bazénu můžeme jít společně. Mě to nevadí, a pro dnešek už mám práci hotovou. Akorát večer zajdu na skleničku do baru, ale můžete jít s námi. Tak půjdeme vás sbalit?“
„Půjdeme,“ rozhodl jsem se hned, aby se zbytečně neotálelo, a Li nevymýšlel, že tohle nemůžeme přijmout.
Li-Wei
Když mě Chris učesal a rozhodlo se, že se přestěhujeme k Nathanovi do volného apartmánu, přešli jsme do našeho současného pokoje, abysme si sbalili věci.
Nápad zůstat přihlášení na tohle pokoji se mi zdál jako dobrý, už z toho důvodu, kdyby nás kluci hledali. Jen jsem doufal, že se nebudou moc zlobit, až to zjistí.
Zašel jsem do koupelny, abych nám sbalil toaletní potřeby, zatímco Chris už si vytahoval věci ze skříně. A když jsem se vracel do ložnice, abych se i já pobalil a předal mu věci z koupelny, uvědomil jsem si, kolik toho Chris pro mě dělá.
Položil jsem věci na postel a nalepil se mu na záda tak prudce, až jsme oba zahučeli do skříně.
„Omlouvám se," zamumlal jsem do jeho zad. „Mrzí mě, že jsem tak slabý a pořád se o mě musí někdo starat. Nechtěl jsem tě pustit samotného, protože jsem se o tebe bál, a nejspíš bych doma vůbec nespal. A místo toho, aby sis užíval výletu se staráš o mě."
Popotáhl jsem a otřel si slzy do jeho roztrhané košile.
„Víš, občas si říkám, proč se mnou Xi vůbec ještě je. Proč si mě vůbec bral. Když se podívám na tebe, Gianniho, Loryho… všichni jste tak… silní a rozhodní, že si někdy připadám zbytečný a méněcenný. Snažím se být silnější, ale pokaždé…"
Zavrtěl jsem hlavou a rychle zamrkal, abych zahnal zbytek slz.
Nikdy jsem o tom nemluvil ani s Xim. O těchto svých pocitech, které jsem měl vždycky, když se něco stalo a já si připadal naprosto k ničemu. Jen jako závaží, které všechny stahuje ke dnu.
Ale teď, když jsme tu byli jen s Chrisem, sami dva, prostě to na mě celé padlo.
A nejspíš bysme do té skříně oba zarostli, kdyby se neozvalo za námi zakašlání, až jsem nadskočil a hlavou se praštil o polici, až to zadunělo.
„To nic!" vyjekl jsem, vypadl ze skříně a držel se za hlavu.
„Aspoň mě to probere,“ zaskřehotal jsem, a pak se pomalu konečně vyhrabal na nohy, abych si mohl sbalit.
Ale ještě před tím jsem znovu Chrise objal kolem pasu, tentokrát čelem k němu a lehce ho políbil na tvář.
„Děkuju… za všechno… a omlouvám se…" zašeptal jsem, a pak už ho pustil, abysme se někam pohnuli a já se tu zbytečně neutápěl v depresi, a ještě všem nekazil náladu.
Moc bych si přál tu mít Xiho. Vlastně i toho Jadena, aby si i Chris odpočinul a někam složil hlavu.
Nehledě na to, jak moc dostaneme vynadané.
Chris
Sjeli jsme do patra, kde jsme měli svůj pokoj, a hned jsme začali balit. Měl jsem toho hodně, už kvůli tomu, že jsem měl i obleky. A ty jsem nechtěl znovu nějak složitě ukládat a balit.
Ale nějak to zvládnu. Když tak půjdu na dvakrát…
Už jsem chtěl vytáhnout poslední věci a přihodit je do kufru, když se na mě nalepil Li a já zaparkoval i s ním ve skříni.
Když jsme to vyrovnali, poslouchal jsem, co mi říká, aniž bych ho nutil se na mě podívat. Možná je to tak pro něj lepší…
„Li-Wei, jsi dost silný, kdybys nebyl, už dávno bys…“ raději jsem nedomluvil.
Vybavilo se mi to, co jsem kdysi viděl, když jsem nakouknul do Xiho pracovny, a i teď mi z toho stály chlupy po celém těle.
„Jsem rád, že tě mám. Jen kvůli tobě jsem takový. Kdybys tu nebyl, nejspíš bych se už dávno hroutil, nebo bych seřval půlku Manausu a nadělal si ještě víc nepřátel a asi by mě brzy někdo odstřelil,“ pohladil jsem ho po vlasech, když jsem se k němu konečně mohl otočit.
„Jsi jako můj mladší bráška. Nikdy jsem neměl nikoho takového, a já jsem moc rád, že jsem měl tu možnost do tebe tenkrát vrazit a poznat tě,“ ještě jsem ho k sobě přitáhl a políbil jsem ho na čelo.
„A teď šupej sbalit, ať můžeme jít do bazénu,“ plácnul jsem ho po zadku a popostrčil k poličkám, kde byly jeho věci.
„Je na vás hezký pohled,“ ozval se Nathan, když jsem zavíral kufr. „Máte mezi sebou silné pouto. Mohl bych říct… že vám to sice přeji, ale i lehce závidím. Ukaž, pomůžu ti s tím…“
Přišel ke mně a natáhl se pro obleky, abych si já mohl vzít kufry.
Ještě jednou jsem proběhl pokoj i koupelnu, jestli jsme někde něco nezapomněli, a když měl sbaleno i Li, vyšli jsme z pokoje ven.
Jen co jsem vyšel ze dveří, zarazil jsem se a koukal na Ruana, který stál za dveřmi, s rukama založenýma na hrudi a zamračeně se na nás všechny díval…
S pohledem na Nathana se už nadechoval, že něco řekne, ale já ho předběhl.
„Mohl bys, prosím, pomoct Li-Wei s kufry?“ vytrhl jsem Limu menší kufr a hned ho vrazil Ruanovi do ruky.
A v tu chvíli Nathan vyprsknul smíchy, až jsem se na něho překvapeně otočil…
Ruan
Ještě štěstí, že jsem ty dva sledoval.
Když jsme se dozvěděli, že mají naplánovanou schůzku v Nathanově restauraci, vytáhl jsem Nathana od práce s tím, že tam jedeme.
Nejenže mi to připadalo jako moc velká náhoda, ale ti, se kterými se sešli byli údajně od Tyrella.
Jenže Nathana ještě zdržely pracovní povinnosti, takže ve chvíli, kdy jsme přijížděli, už byli ti dva napadeni. A ve chvíli, kdy jeden z nich křičel, že žádného Tyrella nezná a nebylo vidět, že by to hráli, bylo rozhodnuto.
A tak jsem teď mířil na recepci, abych zařídil všechno potřebné a po cestě volal Antoniovi, jestli by se nemohl zastavit v našem apartmá.
Samozřejmě jeho první otázka byla, jestli je Nathan v pořádku a jestli jsem mu ublížil, tak mi zláme obě nohy.
Jo, Antonio se tak trochu pasoval do role Nathanova otce, protože se znali z mládí s Nathanovým tátou a mě tak nějak nepovažoval za vhodného partnera.
Ne, že by mu vadilo, že je Nathan gay, ale spíš si po jeho boku představoval někoho úplně jiného.
Ale i přesto, že jsme se občas špičkovali, navzájem jsme se respektovali, jen mi Antonio pohrozil bolestivou smrtí, pokud Nathanovi ublížím.
Musel jsem mu vysvětlit, že jsem v tom naprosto nevinně a o Nathana nejde, a pak už mu to raději zavěsil, protože bych jinak nic nevyřídil.
Když jsem se o deset minut později vrátil zpátky a zjistil, že pokoj je prázdný a ti tři jsou v čudu, sprostě jsem zaklel a zabrblal.
Fakt ho jednou přetrhnu.
A protože jsem doufal v tu lepší variantu, sešel jsem o poschodí níž, a moje volba byla správná, když vzápětí všichni tři vyšli z pokoje Chrise a Li-Weie.
Už jsem se nadechoval, že Nathana seřvu, když mi Chris vrazil pod nos kufr a řekl, ať ho odnesu.
„Přijde ti tu něco vtipného?" zavrčel jsem na Nathana a čapnul kufr.
Bože, co jsem si to zase naložil na hrb. Nestačí mi jeden poděs, ještě budu muset hlídat jednoho tvrdohlavce a druhého ťuňťu, který teď nejspíš nevěděl, jestli skočit do toho kufru nebo se schovat za Chrise. Povzdechl jsem si, na Chrise se mírně zamračil, na Li-Weie se usmál, a na Nathana se zadíval pohledem, který moc dobře znal, když udělal něco, co se mi nelíbilo.
„S tebou si to pak vyřídím," zavrčel jsem mu do ucha, když kolem mě procházel.
Nathan
Li-Wei byl vážně sladký, rozkošný… prostě takový k sežrání.
A Tyrrel by ho na jistotu sežral i s oblečením. Ten kluk by u něho nepřežil snad ani dva dny.
Budu se muset postarat o to, aby se k nim nikdo nedostal. Ještě musím popřemýšlet, koho zaúkolovat, komu můžu naprosto věřit. Jo, měl jsem tu pár lidí, kteří by Tyrellovi nejraději zarazili krompáč do hlavy, a hned by šli do války proti němu.
Ale nemůžu k těmhle dvěma pustit jen tak někoho.
I když jsem od nich dvakrát dostal košem, potřetí už mě neodmítli. Ani nebylo zbytí.
Netušil jsem, že když přijedu na kontrolu mé restaurace, že tam opět na ně dva narazím.
A navíc…
Byl jsem opravdu rád, že jsme tam byli. Tu cestu jsme přeběhli v rekordním čase, a nejspíš na poslední chvíli. A i když se Chris zřejmě moc rvát neuměl, bylo vidět, že by se jen tak nedal, a hrozilo, že by mu mohli ublížit. Stejně jako jeho příteli.
Nakonec jsme skončili v našem patře, v našem apartmá, s mým kartáčem na vlasy v Chrisově ruce.
Ale nevadilo mi to. Prostě mi ti dva byli něčím sympatičtí. A hlavně to, jak Chris vystupoval.
Jo, je vidět, že se ve světě byznysu a velkých dravých žraloků pohybuje už nějakou chvíli.
No, abych se přiznal… Už jsem věděl, kdo to je, stejně jako o jeho čínském příteli Li-Wei.
Ruan mi to zjistil, a docela jsem byl i překvapený, koho to tu vlastně na hotelu mám…
Byl jsem taky rád, když přijali mou nabídku, a hned, co Ruan odešel, jsme je šli sbalit.
A když na nás Ruan pak doslova vybafnul za dveřmi, teda, když se tvářil jako bubák, a Chris mu hned vrazil kufr pod nos, už jsem to nevydržel a začal jsem se smát.
„No, už jsem zvědavý, jak si to se mnou budeš vyřizovat, těším se,“ otřel jsem se nenápadně zadečkem o jeho rozkrok, když jsme nastupovali do výtahu.
Když jsme vyšli z výtahu, na chodbě už stepoval Antonio. Když viděl naši výpravu, jen v údivu povytáhl obočí.
„To je náš hotelový lékař, je to můj rodinný přítel, tak se nemusíš Li-Wei ničeho bát. Jen tě pro jistotu zkontroluje. A bez řečí. Dobře jsem viděl Chrisův strach o tebe, tak mu to nedělej ještě těžší, ano?“ počkal jsem, až Ruan odemkne jejich apartmá, a pak jsme společně všichni vešli dovnitř.
I s Antoniem jsem raději teď mluvil anglicky, už kvůli Limu, u kterého jsem pochopil, že španělsky moc neumí. Vysvětlil jsem mu, co se stalo, Chris to doplnil tím, jaké má Li potíže, a Antonio se už k němu postavil a hned ho začal prohlížet.
Podal jsem Chrisovi obleky, aby si je mohl zavěsit a chtěl jsem mu ukázat, kde, co má, a že mají propojenou terasu s naší, když se ozvalo zaklepání a když jsem se otočil, u dveří stál jeden z mužů hotelové ochranky a vypadal, že mi nutně musí něco sdělit.
Omluvil jsem se a vyšel za ním na chodbu. Řekl mi v rychlosti, jaký je problém, a hned se vrátil zpátky do přízemí, které mě na starosti.
„Omlouvám se,“ vrátil jsem se do pokoje.
„Ale musím něco v přízemí vyřídit. Jsem tak do deseti minut zpátky, a jak se vrátím, můžeme jít do bazénu, ano? Antonio, žádné účty, všechno jde na mě,“ podíval jsem se na Antonia, a pak jsem kývnul na Ruana, aby šel se mnou.
Bez řečí jsem nastoupil do výtahu a hned jsme sjeli do přízemí. Zamířil jsem do menší hotelové restaurace a rovnou k jednomu stolu, kde seděl jeden muž.
Cítil jsem dost jasně, jak se Ruan napjal, a i jeho ruku, když mě chtěl zastavit. Ale já měl prostě svou hlavu.
„Co tu chceš, Blaine?“ zastavil jsem se před tím mužem.
„Tady nejsi vítaný. Odejdi, hned!“ promluvil jsem na něho odměřeně a bez pozdravu.
„Myslel jsem, že je to veřejné místo, a já si tu přišel vypít kávu a občerstvit se, docela jsem uchozený a rád bych si odpočinul. A navíc, mám tu domluvenou schůzku. Máš s tím nějaký problém?“ ležérně se opřel, hodil nohu přes nohu a usmál se na mě.
„Mám problém s tebou, a mám problém s tvým…“ nenacházel jsem ve vzteku ani pojmenování pro toho parchanta, který si nechal říkat Patrao. „Už jsem jasně říkal, že tu nemáte co dělat. Nejste tu ani jeden vítaní.“
„Ale… ale… snad bys nekousal, jen si vyřídím, co potřebuji, a půjdu. Slibuji, že tu do patnácti minut nebudu…“
Bohužel jsem ho vyhodit nemohl. I když věděl, že sem nemají chodit, a celkem to i dodržovali, přesto občas přišli, aby provokovali.
Ale o cokoliv bych se pokusil okamžitě by tu byla policie, která jim doslova žere z ruky.